1
masthead
27. května 1900.
2
masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů“ k čislu 140.
4
article
Divadelní.
Divadelní.
Je nepochybno, že v těchto dnech cela
Evropa (o království českém ani nemluvím) dy-
chtivě a s otevřenými ústy očekává, co si
nejnovější situaci divadelní myslím. Já, i pro-
hlašuji tuto přede dvěma dožádanými a přísež-
nými svědky co nejurčitěji, že si vzhledem
k nové správě královského zemského českého
divadla národního vyhrazuji a zabezpečuji co
nejširší právo kritiky naprosto volné, samostatné.
suverenní a nade vši pochybnost povznesené
Neptal se mne sice na to nikdo, jsem dále
pevně přesvědčen, že celému světu je naprosto
lhostejno, co si o nové správě divadelní mysliti
budu nebo nebudu, ale cítím, že bych si ne-
smírně zadal, kavbych mlčel v památných ah
storických dnech, kdy učiněno bylo již několi-
kero takových slavných prohlášení, k jakému
sám jsem se dnes odhodlal. Bohužel — s dů-
razem pravím: bohužel, že jsem byl jinými
předhoněn a že mi nyní může právem býti vy-
slípnuto, že se po těch jiných opičím.
Ono sice každé takové prohlášení je skoro
docela zbytečné, ježto se rozumí samo sebou
že budeme nové Společnosti Národního divadl
co nejvíce šlapati na paty a že nového ředitel
a nového chéfa opery budeme šrotovati zcela
na drobno. Ale když ono takové prohlášení tak
pěkně vypadá! Tak znalecky, odbornicky, tak
přísně. Čtenáři tu stojí s vyvalenýma očima
dech se jim tají.
Evropa
5
article
»Panečku,« šeptají si, »tenhle pan Mixpikl
nebo Pumprnykl tomu rozumí. Toho nikdo ne-
oblomí přívětivým úsměvem. Ten povede kon-
trolu ! Ten má svoje stanovisko se všech stran
dokonale podezděné a zkanalisované!«
Trvám tedy na svém prohlášení, že - si
divadelních záležitostech naprosto vyhrazuji po-
litiku volně ruky. Mám při tom na zřeteli nejen
prospěch všem nám svatých věcí divadelních.
ale také mnoho jiných závažných důvodů.a
promluvím si tedy v budoucnosti bohdá velm
blízké zcela vážné slovo s panem inten-
dantem drem. Heroldem, jemuž se podařilo
svésti skoro celý zemský výbor, aby zadal
správu divadla společnosti nové, neznámě, ne-
podávající žádných záruk.
Arci, je pravda, že až do 2. kvělna tou-
žili jsme skoro všichni, aby se v řízení Národ
ního divadla stala nějaká pronikavá změna, aby
tam přišli novi lidé. Jenom posavadní družstvo
tu činilo čestnou výjimku a stálo na stanovisku
zcela objektivném, že bude nejlépe, zůstane-
vše při starém. Avšak hlas jeho, bohužel, by
oslyšán, a pan doktor Herold prošantročil ústav
k němuž pohlížíme všichni jako k stánku úmluvy
s Hospodinem, zcela lehkomyslně několika lidem,
kteři sebrali mizerných sedmdesát nebo kolik
tisíc zlatých a z nichž sice mnozí mají zcela
nádherně zařízené salony vlastní, ale nikdo z nich
pražádný fundus instruktus divadelní ! Pro toto
prošantročení byli získáni i němečtí přísedl
zemského výboru, ale za jakou cenu, rád byeh
věděl?! Ve kruzích dobře zasvěcených šušká
se, že jim bylo slibeno státní právo české, dále
ouplné osamostatnění uzavřeného území s prá-
vem ražení vlastních haléřů s českým lvem na
obou stranách, a konečně že pražská assanace
bude přenesena do Liberce.
Mixpikl
Herold
Liberec
6
article
Marně my rozumnější varovali jsme zem-
ský výbor přede družstvem Klump — — ani
z péra mi to nechce! — marně jsme poukazo-
vali k jeho politické barvě radikální, což mohlo
býti věru dostatečným strašákem nejen pro
velkostatkáře a Němce, ale i pro Mladočechy
zejmena pro pana dra. Herolda. Bylo přece
známo, že onen pověstný doktor Klumpar chodí
doma jen v červených kalhotách a vestě, že
pan Alois Wiesner po celý život spí na bari-
kádě místo v posteli, že pan professor Hlava
polyká k snídani řecký oheň, že byt professora
Schmoranze je pravým skladištěm handžárů.
jataganů, pekelných strojů a podobných nebez-
pečných rekvisit, a že inženýr pan Rosenberg
kouří jen staré vojenské patrony.
Marně ! Slavný zemský výbor dobromyslně
se usmíval, obecenstvo zůstalo lhostejné jako
led a konečně jsme tomu sami nevěřili.
Když selhal nátěr radikální, přebarvili jsm
my, živlové rozvážní a konservativní (zatajuji
zůmysla, že jsme to učinili společně s panem
ředitelem Šubrtem a panem Fr. Ruthem) novou
Společnost na mladočeskou. Jakoby nevědělo
každé dítě v Čechách, jakými zuřivými Mlado-
čechy jsou na příklad pánové Dimmer a archi-
tekti Šimáček a Šebek. Je přece známo, že oni
to byli, kteří tehdáž onoho pověstného dne 17.
května sosnovali s panem ředitelem Mikulejským
onu žalostnou šuplikovou demonstraci na sněmě,
ačkoli sami se jí nezúčastnili. Že při tom pan
Karel Kovařovie dával takt, je his torieky
zjištěno
Avšak, třikráte bohužel, ani tento maněn
se nám nezdařil. Je známo, jak dopadlo roz
hodnutí zemského výboru dne 2. května, v osu
nou tu středu, která v dějinách dramatickéh
umění českého bude označena jako druhá »ška
Němec
Herold
Klumpar
Wiesner
Schmoranz
Rosenberg
Šubrt
František
Ruth
Dimmer
Šimáček
Šebek
Mikulejský
Karel Kovařovie
Čechy
7
article
Bylo sice něco lidí lehkomyslných, ktel
až do večera toho dne schvalovali rozhodnut
zemského výboru, oddávajíce se bláhové naději
že nyní nastane v záležitostech divadelníeh
mnohý obrat, avšak i ti přes noc vychladli
druhý den bylo nad pochybnost zjevno, žes
stala chyba. Strašlivá chyba!
Za krátko po rozhodnutí zemského výboru
otevřela se ústa mnohých mužů povolaných.
kteří trvali posud v tajuplněm mlčení, jsouce
zahaleni dýmem jako delfické orakulum. Kdežto
na domáci půdě se schylovalo k důležitému
rozhodnutí v záležitostech divadelních, do nichž
by konečně byli mohli taky ukápnouti z boha-
tého zřídla svých názorů a zkušeností, zalétali
duchem na Kanárské ostrovy. A teprve když
padlo slovo rozhodné, stalo se s nimi, co stojí
ve verši té známé písničky: »V tom jsems
probudil . . .«
Náhle se počalo proklubávati, že by vlastně
bylo bývalo nejlépe, nechati vše při starém-
Objevilo se, že volání po nové správě divadelní
bylo malováním čerta na zeď — čert skutečn
se objevil. S piétou, kteráž byla obestřena leh-
kým smutkem, pohlíženo do minulosti posled-
ních sedmnácti let, a pečlivě probírány všechny
momenty, jež posavadním kormidelníkům naší
redá«
8
article
divadelní jachty mohly býti počítány za zásluhu.
Objevila se ona známá sentimentálnost, jež s
dostavuje vždy v zápětí po »rozsudku«.
Je to starý psvehologický zjev. Vzpomínám
na mnohé případy z praxe kriminálního referenta.
Pokud se obžalovaný bránil a zapíral, z čeho
byl obžalován — cělý svět vedl jej na popra-
viště. Ale jakmile padl chladný výrok poroty
vinen ! — tu náhle mínění posluchačů se obrá-
tilo, paničky potahovaly nosem, vytahovaly šátky
a tlumily jimi štkání své. Nu arci, paničky jsou
vždycky citlivější, at běží o odsouzence nebo
o tenoristy.
Postihli jste podobnost nálady v případu sta
rého Družstva? Také mnozí z jeho dávných
odpůrců nasadili náhle růžovější okuláry a ted
teprv dostalo se Družstvu zadostučinění, že taky
jeho vadách počalo se zpívati známou notou
Vždyť jsme všichni lidé smrtelní. Družstvo vstu
povalo pojednou ve stadium jakéhos blaho-
slavenství, bylo natíráno drahými mastmi, po-
nášelo se do výše, obestíralo se září trpitel-
skou a teď teprve jsme pocifovali, co ztrácíme.
Ejhle, apotheosa poražených.
Byl to moment, v němž si posavadní ředi
telové osudů »zlaté kapličky« na břehu Vltav
mohli připraviti efektuplný, kavalírský odehod
vděčnou, přímo mecenášskou pamět.
Vltava
9
article
Podivná věc, na takovéto pěkné, slohov
odchody nejsme u nás ještě zařízeni. Pozoru-
jeme to na jednotliveích i na celých sborech.
Proslýchalo se sice, že Družstvo pevn
jest odhodláno k odchodu takovému. Mužně
třímalo prapor svůj do posledního okamžiku,
ale když osud rozhodl proti němu — budiž
Dokonce se roznášely pověsti o zámyslech
neobyčejné noblessy. Jsem pyšen, že to byí
právě krajan můj, pan dr. Eiselt, kterýž prý
prohlásil: »Pánové, padneme-li, dáme novému
družstvu svůj fundus instruktus třeba zadarmo -
Co bychom s ním dělali ?«
Věřil jsem v upřímnost slov páně doktoro-
vých, ale nevěřil jsem, že by pro myšlenku
svoji získal všechny pány ostatní — a v tom
jsom se nemýlil. Skutečně výbor Družstva po-
savadního požádal za fundus pouhých sto pa-
desát tisíc zlatých, aby to nebylo tak d ocel
zadarmo. Sto padesát tisíc, splatných 15. června
najednou.
Což znamená, že by nová Společnost měl
složiti nejen všcchen svůj kapitál, s níinž správu
divadla nastupuje, ale že by si ihned musila
vypůjčiti další kapitál stejné výše. Měla by pak
sice báječný fundus, jak se praví, ale měla b
taky sedmdesátipětitisícový dlub na krku a an
krejcaru v kapse. Pro další řízení divadelníh
aparátu perspektiva nesmírně lákavá. Je skoro
pochybno, že by se našla jakákoli společnost,
která by za takových podmínek chtěla se po-
dejmouti řízení divadla, ba je pochybno, zda
by za takových okolností samo Družstvo chtělo
si ponechati vládu. Ale vysvětlení jest na snadě.
Když selhaly strašáky tendence »politické«, měl
býti nová správa vehnána do úzkých finančně.
doktor
Eiselt
10
article
Neboť přece samo Družstvo nemohlo se nadíli.
že by kterýkoli jeho nástupce chtěl a mohl za-
platiti za opotřebovaný a dílem zajisté i nepo-
třebný fundus půldruhého sta tisíce zlatých
S jakým kapitálem by tu pak musila přicházet
družstva další a další? Kterak by bylo možno
vystřidati správu divadla? A vystřídání jest
nutné, jak věci stojí. Není možno ani v příčině
divadla, aby byla prohlášena zásada dědičnosti,
doživotnosti. Pak by bylo jalovou formálnost
vypisování konkursů na divadlo a hříšně by se
plýtvalo energii, které bylo, jest a bude vždy
zapotřebí k sestavení družstva nového, k zi-
skání potřebného kapitálu. Zajisté že má staré
Družstvo své zásluhy nepopíratelné, doufáme
však, že si jich získá taky nová Společnost.
Ale byly mnohé vady v aparátě divadelním,
které mohou býti napraveny jedině změnou sy-
stému. Proto by nebyla zdráva zásada doživot-
nosti. Nesouhlasil by s ní nikdo při Družstvu
starém, rovněž jako by nemohla platiti při nové
Společnosti. A zavládne-li v ní kdy strnulost.
nabude-li tam kdy vrchu duch autokratismu.
duch neomylnosti a naprostého znevažování
oprávněných požadavků, jež doba právem při
náší, nezbude jí než ustoupiti dalšímu nástupci.
11
article
Nezbývá nové Společnosti, než pořizovat
fundus nový, když stará správa vyslovila poža
davek tak nesplnitelný. Také to již prohlásila.
Pak ovšem pospíšilo Družstvo na veřejnost
přívětivým upozorněním, že Společnost bude po-
sílati drahé peníze za fundus — do. Němec,
kterak prý při tom pochodí čeští živnostníci ?
Upozornění velmi průzračné. Selhal strašál
sradikalismu«, selhalo »mladočešství«, selhalo
ohromení z požadavku stopadesáti tisíc — Spo-
lečnost nevrátila nádobíčko. Nuže, malí živnost-
nici budou poškození ! Bude arci někdy zajímavo
porovnati s tím, co dalo Družstvo Židům
Němcům utržit, když má pojednou takový strach
o vlastenecké peníze, ale mimoděk naskytujes
otázka rovněž zajímavá: co by asi byli dostal
ti živnostníci domácí, kdyby Společnost byl
převzala starý fundus za těch 150.000 zl.
Neboť Družstvo přece nemůže býti poklá dáno z
malého živnostníka?
Nu arci prohlásili páni z Družstva, že by
z přebytku, jenž by zůstal z té sumy po vrá-
cení podílů členům, rádi dali především gra-
tifikaci členům divadla a krom toho rádi že
by založili nějaký podpůrný fond. To jsou za-
jisté záměry velmi šlechetné, a konečně snad
by taky bylo třeba splavnění českých řek
nového porodince — ale to všecko přec nemá
zaplatit Společnost Národního divadla?
Němec
Žid
spo
národní divadlo
12
article
Sluší doznati, že uvítání, jehož se dostalc
nové Společnosti mnoha veřejnými projevy tiště-
nými, nebylo přílis vroucí. Opakuje se ji velmi
důrazně, že bude míti »velmi obtížné posta-
vení«, což znamená jinými slovy, že se jí velmi
bude hleděti na prsty. Což tedy, aby snad přece
vrátila koncesi?
Zdá se, že k tomu nemá chuti. Ba na
opak, že jest plna chuti ku práci, již si vytkla
Ať tedy jenom nezapomene, že nad ní visí Da-
moklův meč na tenké nitce »mračnopozoru Ari-
starchů«, aby se neutrhl. On se konečně přec
utrhne, to jest jisté. Ale vedle Aristarchů je tu
ještě někdo: o becenst vo. A v tom jest
rozdíl a také naděje do budouenosti. Kdež
Aristarchové spěchají už teď, aby se jim » právo
volné kritiky« nepromlčelo, obecenstvo klidně
počká, jak se mu pod novou vládou bude hráti
a zpívati. A bude-li pak spokojeno obecenstvo.
přece ta nová vláda svou partii vyhraje.
Ari
Aristarchos
13
article
Na Červenou!
Epištola k peciválkům od Jos. H a v l f ka
Na Červenou!
Epištola k peciválkům od Jos. H a v l f ka
— lokat kořennou vůni těch lesníel
strání a naslouchati šumu, jímž hovoři skot
čivé vlny řeky, omývající jejich úpatí, tomu
šumu melancholickému a uspávajícímu, který
mísí se a splývá s pryskyřicovitým dechen
širokobokých sosen v jedinou nekonečnou har
monickou píseň, v píseň, kteráž zázračně hoj
všecky rány ztýrané duše a ukolebává v bl
živé snění o štěstí, v píseň, kteráž vás povznáš
ve sféry naprostého utišení a opojné téměř spo
kojenosti — — —
Ne — není možno sestaviti a tím mén
dokončiti takovou větu, v níž dalo by se vypo
čísti všecko to, co člověk poněkud jen vnímavý
vidí, slyší a cítí, když je tam! A protož
zkrátka řeknu: musíte sami se tam podívat
teprve přesvěděite se o pravdivosti všeho, co
nedovede vám představiti péro moje, jež na to
slabé jest a nedostatečné tuzel
Není tam daleko. Je to v samém klín
našeho milého českého- jihu. A to také něce
váží, býti jen mezi svými, jako doma, kde žádný
zlozvuk cizího, protivného »šprochu« nedotkne
se rušivě vašeho ucha! Jaký to požitok pro
českého člověka z matičky Prahy ! A vy se
tam nemusíte věčně převlékat jako v městě lá-
zenském, a přece můžete se koupat. Koupat
čisté říčné vodě, jak často chcete a zadarmo.
Jos
Praha
14
article
Vy nemusíte platit »Kurtaxu« žádnou a přece
naslouchati můžete koncertům, jímž nen
není to hřmění bombardonů z oper Wa-
gnerových, ani kolébání valčíků Straussových.
ani skotačení vypelichaných ope etních hračel
Suppéových nebo Ofenbachových, a neníto
řev vysmolených brdel » Heil dir ím Siegeskranz !e
Nic takového. Tady jste na českém jibu, v na-
prostém tichu jednoho z nejpůvabnějších jeho
zákoutí, což znamená, že jste tu téměř samí
nikdo nikde vám nepřekáží a všecký konceriv
vaše — toť jediné lahodné adagio, jímž snivě
šumí řeka a jíž dumavé přízvukuje les, adagio
do nějž v krátkých jntervalech, tak jakoby ně-
kdo neviditelný do strun harfy sáh, zapadají
výšin lahodně trilky malých zpěváčků ..
Tak vypadá to na Červené. Jak s
tam dostanete? Velice snadno. Na dráze
Tábora do Písku sedmá stanice, slove Jetětice
Tam vystoupíte. Jedete-li z Písku k Táboru, je
to stanice čtvrtá.
Kurtaxa
Straussův
Suppéový
Ofenbachový
Wa
Tábor
Písek
Jetětice
15
article
My vyjeli z Písku. Já, žena, dcera a s
novec po dobrém obědě sv Universitě« jsm
sedli a za necelou hodinu oeili se v Jetěticích
Takto učiniti je lépe učiniti. Neboť tak možno
také přejeti onen obrovský viadukt na Červené
jenž jest chloubou mostního stavitelství. Kdo
tady vyhledne okénkem dolů, už se neudrži.
aby se k němu nevrátil.
Z Jetětic lesem jdete poděl trati a za p
hodiny stanete u něj. Však měli jsme ho taky na
programu naší malé cesty ke Zvikovu a Orlíku
To všecko jsou vzácnosti takové, že těžko s
domysliti výletu vděčnějšího. Člověk se namlsá
Když viděli jsme již perly na skvoucím diademu
naší stříbropěnné Vltavy na jejím hořením tolu
starobylý pitoreskní Krumlov a nádhernou Hlu
bokou, nebylo možno nepoohlednouti se níže
kde skví se věkopamátný Zvíkov a hrdo
Most u Červené je stavba sama o sob
velkolepá. Avšak v rámci, jejž skytají mu ty
věžovité stráně lesní z obou stran se zreadlem
vodním daleko v hloubce proudicí vody, na je-
již březích zelená se pažit a bělá se idylický
mlýn — je to obraz krásy úchvatné.
Hla
Písek
Jetětice
Zvikův
Orlík
Vltava
Zvíkov
Most
16
article
Závrať jímá, zadíváte-li se dolů a úžasem
strnete při pohledu z dola nahoru. Tak mi t
připadalo, jakoby obě Týnské věže zcela od-
dělil od kostela, postavil je hezky daleko o
sebe, sejmul střechy jejich a vrcholky spoji
dlouhatánskou železnou posadou. Och, jak vypa-
dají ze zdola ty vlaky, které po její střeš
přejíždějí! Jako ty malé hračky někde za vý-
kladní skříní. A jak mnohem mohutnější jsou
ty pilíře než věže! Však prý samy stály
190.000 zlatých, a ta mohutná konstrukce že-
lezná na nich, po níž pohybují se vlakyve
výši více jak šedesáti pěti metrů nad hladinou
tamní vody, prý vyžadovala nákladu 320.00
zlatých. Uvážíme-li, že ten kolos železný, kte-
rýž sám je na deset metrů vysoký, napjat by
od jedné věže ke druhé beze všeho lešení, za-
jisté nebudou se nám zdáti neskromnými slova.
jež tlumočí tabulky na mostě připevněné
„Základ v hrudi mocných skal
cement žulu upoutal.
hřeby těsny, ocel tuh
zhoubných chvění chraň tě bůh!
»Mnoha mužů věda, mnoha mužů stnoj,
mnoha mužů píle, mnoha mužů zroj,
stvořily dílo vznešených krás
ku poctě Vás i nás l
Šli jsme podél břehu po proudu dolů, stále
se ohlížejíce.
»Hej — přívozníku — daleko-li k Stan-
kovi ?e
»Ne daleko,« odpovídal snědý muž, sedíe
na kocáhce s rybářským prutem v ruce. » Jer
račte dále po břehu dolů !e.
Minuli jsme červenou myslivnu a zarazil
v tiché hospodě na svačinu. Ale to nebyl Sta-
Jer
ty bůh
19
article
něk. Pak musili jsme na druhou stranu řeky.
To bylo už k večeru.
Na lesnaté stráně, v jichž vrcholeích ješte
před chvíli chvěly se poslední pozdravy odchá-
zejícího slunce, tiše snášel se lehounký závo
soumraku, a laškovné vlnky řeky před ne-
dávnem ještě jiskřící jakoby ulehaly ztrácejíce
se v stínu.
Ze společnosti pod verandou hostince no-
vého, vzdušného, jednopatrového to domu na
břehu řeky vystoupil kdosi podobný hostin-
skému.
»Mláte pro nás postele ?«
20
article
Mužik rozpačitě žmolil čepici a krčil r
Mužik rozpačitě žmolil čepici a krčil r
menoma.
»Čtyři postele? — Prosím — teď o prázd
ninách — a zrovna dnes — je mi líto — «
Rozpaky jeho vůčihledě rostly. Bylo to
mítnutí, ale mrzelo více jeho než nás.
»Nu — jakáž pomoc!« vpadl jsem, »mu-
síme tedy do Oslova ! Jak pak tam máme
daleko ?
»Ale snad by se to přece dalo nějak za-
řídit!« vystoupil náš od nedávna známý pří-
vozník.
»Jsem professor Soukup,« poklonil se
před námi.
»O pardon, pane professore —
»Nic nedělá!« zasmál se, »naopak těší
mne — a pojďte sem hoši!« obrátil se k ve-
randě.
Přibatolil se pan účetní a za ním pan in-
ženýr Písecký. Představili jsme se jim a pak
jejich dámám.
»Ne — nepustíme vás,« rozhodli, »my se-
nějak srazíme s našimi rodinami a postoupíme
vám postele. Postavíme je do sálu — vidte
Staňku ?e
Staněk měl radost, že nepřišel o čtyry hla-
dové a žíznivé krky, i my měli radost, že ne-
musíme do Oslova a celá výletnická posádka
hotelu na samotě měla radost, že dnes bude
zábava rozmanitější. A byla. Pan Staněk, muží
čiporný, dobrácký a skromný, nohy si mohl
uběhat samým přisluhováním, o rybách povídal,
kde jaké nejlépe berou, a lodičku sliboval
k místům, kde je nejkrásnější koupání. A co-
koliv k jidlu nebo pití přinesl, všecko chutnalo
znamenitě.
Soukup
Staněk
21
article
Po večeři, když se poněkud ochladilo, od-
stěhovali jsme se všickni do místnosti, kde pan
učitel zahrál na piano.
»A zazpívejme si !« navrhoval pan pro-
fessor. Rozděleny hlasy, on sám převzal druh
bas. Však nešlo to jaksi, tož uvázal se v prvni
»Jemu je to lhostejné,« vysvětloval nám
pan inženýr. »My jsme tu každé leto a on zpívá
pokaždé něco jiného. On zastane každý hl
skoro jako pan doktor Klumpar, od Turolky až
do Hynka — šmahem všecko.«
A byla to pravda. Později přidala se i krásná
pleť, a tak stalo se, že zažili jsme večírek,
který stápěl se nejen v měsíční záři, ale i
proudech černého moku a v záplavě zpěvu.
hudby a smíchu, večírek skvostný, který trval
hnedle do svítání . ..
Klumpar
Hynk
22
article
Těžce loučili jsme se s Červenou. Výle
na Zvikov, který vykonati se dá pěšky lesei
za dvě hodiny, podnikli jsme na voru.
Bylo ráno. Z výšin nad lesy přicházelo již
slunce, aby zářivými paprsky zulibalo šepotavé
vlnky řeky, kteráž vybavujíc se z nočních svých
nedbalek, odhrnovala z vnad svých krajkové
trásně bilých par, a páry tyto rozestupovalys
a lehounký vánek odnášel je a rozvěšoval po
vrcholeích stromů na pobřeží. Skřivani jásali
už pod modrou oblohou a bory šuměly svou
ranní modlitbu.
My seděli na voru, k němuž nás Staněk
ve své lodičce svezl, pohodlně na hranici klád
vedle ohniště, na němž plavci chystali si svou
chudou snídani, a téměř pohlcovali jsme očim
své okolí.
Cesta tato je překrásná. Vor rychle ubíhá,
neboť jsou zde proudy, kteréž vyrovnajís
Svatojanským proudům nad Štěchovicemi, ba
snad tyto i předčí.
Scenerie mění se každým okamžikem. Na
obou březích táhnou se v klikatinách, jež za-
mezují přímý pohled do dálky, strmé zalesněn
vrchy, z jichž zeleně i pod nimi týčí se ohromn
balvany nejbizarrnějších tvarů, měníce každou
chvili svou podobu a upomínajíce na zkamenělé
zjevy z pohádek; a voda letí, vzdouvá se, kypi.
krouží, tříští se o vyčnívající skaliska — a jinak
v okolí celém majestátní ticho velikých samot.
nerušené ničím než hlasem naším a šplouchá
ním opačin.
Staněk
Skřivaň
Štěchovice
23
article
Je to zajisté kus pohádky, kteráž uchvacuje
a kteráž má neobyčejně pěkné zakončení. Nobo
když se před vámi náhle břehy rozestoupí an
ohromně výšině strmého výběžku skalního zjev
se věkopamátný Zvíkov, je to obraz tak překva
pující a nádherný, že snad nemožno najíti krás
nějšího.
A proč nás tak rozruší? Proč rozjásá duš
naši tento pohled? Protože skyost ten je náš
že je to u násl
Dali jsme se dovézt ku břehu. V nějak
popis Zvíkova, jeho vzácností a památek pou
štěti se nehodlám. Lze se toho jinde dočísti
ostatně — to všecko se musí vidět a procitit
Když nasytili jsme oči vyhlídkou ze staro-
bylé věže Markomanky do okolí a žaludky naš
v nádvoří u povídavé hostitelky, sestoupili jsme
opět dolů, kdež na samém úpatí hradu snoub
se zlatonosná Otava s Vltavou.
Rozloživše se v stínu na břehu, čekali
jsme na vlak. Pardon ! Zase na vor. Neboť se
nám ta jizda tak zalibila, že se nám pěšky n
Orlik nechtělo.
Otava
Orlik
Zvíkov
Vltava
24
article
Bohužel vory nemají své jízdní řády ani
v Be lmannově ani ve Vilímkově kurýru. Tu nutn
oddati se pouze do vůle Boží a nebo spole-
hnouti na své štěstí. Zde místo do sloupeů ta-
kového Kurýra musí se poutník dívat k nejbližši
zátočině. Vory nejsou veřejnou komunikaci t-
kovou, aby musely přesně dodržovati hodinu
Snad přijede, snad ne, snad dříve než se ohle
nete, snad až zejtra, nic neví ubohý poutník
nikdo mu nepoví.
My měli štěstí. Nejistota naše trvala jen
něco málo přes hodinu.
Zase jsme pluli v záři sluneční, tichem za-
mlklých samot a ozonem zelených lesů. Ta
milo a krásně nám bylo a nic nescházelo k na-
šemu štěstí.
Až později přece situace se zhoršila. Jedna
jediná věc nám scházela, ale důkladně scházela.
Tak nějaká pořádná hospoda. Ach ! Hrdlo práhlo
a žaludek hlásil se nalehavě.
Ale ani tato trýzeň netrvala dlouho. Jen
svěřili jsme se s ní našim plavcům.
Po chvíli z ničeho nic jeden z nich začal
houkat: uvéšézt — pivó6ó — buřtýýý — 1 —
A hnedle člověk jakýsi ze stavení na břehu
strkal se k nám s pramicí, přivážeje našim tou
hám žádoucí vyplnění.
Vilímkův
27
article
Jidelní listek nám tento rostauratér ne-
předložil. Ani se neptal, přejeme-li si jísti a la
carte nebo jak. Zkrátka to vzal. Na dně pra-
mice válely se láhve s červenou tekutinoua
pletence vuřtů.
»Tak tady jsem,« řekl jen tak suše, a bylo
taky dobře. Plavčíci vypláchli v řece svoje
hlíněné hrnce od polévek, my přelili jsme si
do nich pivo, odkrojili si slušný růženec uze-
náčů z neznámých krajů a rukou a pustili se
do toho. Nebyl špatný tento oběd, ba v daných
poměrech vyhovoval docela.
Potom jeli jsme ještě asi hodinu a na Ždá-
kově dle rady nám poskytnuté vor opustili.
Špatně se to v žáru slunce stupalo k Starému
Sedlu do vrchu. Proto také cesta tato nám
trvala celou hodinu a proto pan — Liška se
tuším jmenuje ten dobrý člověk, který má řez-
nictví a hostinec na náměstí, oči mohl na nás
nechat, jak ztrácely se do nás dokonalé vy-
robky jeho kuchyně a řízné pivko smíchovské,
od něhož, jakožto milého krajana, nemohli jsme
se dlouho odtrhnout.
Vesele vykročili jsme k Orlíku, jenž je tu
v bezprostředním sousedství. Hrad sám pří-
stupen nebyl, ale rozsáhlý, nádherný park
s celým bohatým svým zařízením také nám pro
ten den postačil. Toť přopych opravdu knížecí.
Skoda, že přikvačivší bouře brzy zahnala nás
odtud. Nebylo nám volno pod těmi stromy veli-
kány, nad nimiž křižovaly se blesky a rachotil
hrom. Protož uchýlili jsme pod hostinnou
střechu hostince »na prádle«
Avšak Orlík jako hrad z této strany nečiní
takový dojem jako ze strany druhé dole z řeky
nebo její břehů. A toho pohledu dopřáli jsme
si z rána dne příštího.
Liška
Starý Sedlo
na náměstí
Orlík
28
article
Imposantní, rozlehlá stavba, pnoucí se na
samém kraji vysoké, srázné, téměr kolmě stěny
skalní, vistcí téměr celá nad propastí, sklánějící
se do samého proudu řeky — toť zjev, jež až.
děsí svou velkolepostí a smělosti
Z Orlika možno poštou na dráhu do Či-
melie, čímž lze snadno vděčný tento výlet za-
končiti. My však jeli ještě dále a sice zase ze
Ždákova po voru až do Kamýka a to proto,
že ještě mi scházel tento kousek, abych mohl
říci, že viděl jsem již téměř celé pobřeží naši
Vltavy, od jejích skromňoučkých počátků mezi
Kunžvartem, Lenorou a Zelnavou na Šumavě,
až tam na sever, kde na hranici cizí zeměa
milými Čechy se loučl.
Pravím: na hranici cizí země — poněvad
nenahližím proč a těžce nesu, že od Mělníka
říkati se ji má Labe, jí, mé milované Vlta-
vičce, kteráž jde celou vlastí přímo od jihu az
k severu, dělíc ji téměř na dvě stejné půle,
a kteráž v polovici své cesty přijíti má o své
jmeno jen proto, že zcela ze strany vleje se
do ni proud jiný. — —
Toť kouzlo mých sladkých vzpomínek. To
všecko jako bohatá kořist zbylo mi z poslední
naší cesty.
A protož končím: Kdo může v teplých
dnech slunečních setřásti a vyplakati své chmůry
la prsou kvetoucí přírody a shlédnouti kousek
světa jemu dosud neznámého, ten dvakrát žije.
Neboť ve vzpomínkách svých žíje podruhé
Orlik
Kamýk
Vltava
Kunžvart
Lenora
Šumava
Čechy
Mělník
29
article
Opuštěná.
Opuštěná.
Napsal A. O1ivieri S an gia co m o. Se svolení
spisovatele z vlaštiny přel. v aela v H a n us.
V předvečer sňatku Mariina Enrichetta ne-
byla s to zavříti oka po celou noc. Vždy tak
se s ní dálo, kdykoli zúčastníla se svatby osob
drahých, nebo i pouze známých. A kolika již
sňatků zúčastnila se během svých sedmadvaceli
let! Její čtyři sestry provdaly se jedna po druhé,
rozptýlily se po Italii, jedna sem, druhá onam,
zmítané různými osudy, pak asi tři důvěrné
přítelkyně, kamarádky ze školy, její družky
v povolání, a konečně Marle, nejvěrnější to pří-
telkyně, ona, kterou milovala víc než sestru,
ačkoli to byla ona, která vyrvala jí z duše po-
slední sen, měla se provdati zejtra za Maria
Castelliho, jejího bratrance, který byl druhem
jejích dětských her, pro kterého pociťovala prvnl
stud, první záchvěvy mládí.
Cit hlubokého přátelství, který ji poutal
k Marii, byl cit obsáhlý, který nesnadno bylo
analysovati. Znala ji od desíti let, od desíti let
oceňovala vynikající vlastnosti její duše a jejího
srdce, a třeba trpěla tím, shledávala zcela při-
rozeným, že Mario si ji zamiloval a že používá
jejich přátelství, aby udržel v živosti poměr,
kdy zdálo se, že vše se spiklo, aby rozplynuly
se všechny jeho vzdušné hrady štěstí budoucího.
A O
Castelli
Marie
Mario
Mariin Enrichetta
Italia
30
article
Nyní byla ráda, vědouc, že přítelkyně její je
šťastna a již od delší doby navykla si viděti
v Mariovi jen milého bratrance, roztomilého pří-
buzného, avšak beze vší jiné účasti. Velitelské
potřeby životní dosti záhy přinutily ji uvázati
se v úřad učitelky a tento úřad naučil ji logi-
cky mysliti, zvláště když její staré, sedmadvace-
tileté srdce pokoušelo se o vzpouru proti své-
mravní osamělosti.
Avšak každý nový sňatek, jehož musila se
zúčastniti, znovu rozevíral jí starou ránu ve
hlubinách duše, čině jí stále nesnesitelnějším
její život staré panny, téměř emancipované.
Pohled na štěstí druhého ukazoval jí ještě opu-
štěnějším její vlastní život, vyvolával v ní ještě
usilovněji potřebu sdílnosti a lásky, představoval
ještě temnějšími barvami jeji budoucnost. Kolem
ní zavládalo a šířilo se veselí světlovlasých che-
rubů, kteří jmenovali ji tetinkou, kteří hladiliji
po obličeji svými svěžími, měkkými ručkami;
a právě ti malí despotové olupovali ji o lásku
sester a přítelkyň, činili ji stále osamělejší s po-
kladem téměř zuřivé lásky v srdci. Nebyla
hezká a bylo jí sedmadvacet let: každý uply-
nulý den zůstavoval za sebou jednu naději,
uzavíral stále více štěrbinu, propouštějící azur
naděje, vzdaloval ji od některé osoby drahé.
Teď odcházela Marie, její nejlepší přítelkyné a
odcházela s Mariem, láskyplným a ušlechtilým
to bratrem, který zahrnoval ji něžnou pozor-
ností, ačkoli nikdy nepochopil lásky její; rodina
byla vzdálena, její bratr se oženil a nebylo ho
téměř již ani viděti, bylť velice zaměstnán
v úřadě, velice zaměstnán doma se svými
dvěma hošíčky, které zbožňoval. Zůstala samolna,
Marie
Marius