ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 9 52b35f00-66ab-11dc-800a-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 9
Chunky — 30 celkem · entity: place 32, person 45, org 2, work 2
1 masthead
27. května 1900.
2 masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů“ k čislu 140.
3 masthead
Strana 9.
4 article Divadelní.
Divadelní. Je nepochybno, že v těchto dnech cela Evropa (o království českém ani nemluvím) dy- chtivě a s otevřenými ústy očekává, co si nejnovější situaci divadelní myslím. Já, i pro- hlašuji tuto přede dvěma dožádanými a přísež- nými svědky co nejurčitěji, že si vzhledem k nové správě královského zemského českého divadla národního vyhrazuji a zabezpečuji co nejširší právo kritiky naprosto volné, samostatné. suverenní a nade vši pochybnost povznesené Neptal se mne sice na to nikdo, jsem dále pevně přesvědčen, že celému světu je naprosto lhostejno, co si o nové správě divadelní mysliti budu nebo nebudu, ale cítím, že bych si ne- smírně zadal, kavbych mlčel v památných ah storických dnech, kdy učiněno bylo již několi- kero takových slavných prohlášení, k jakému sám jsem se dnes odhodlal. Bohužel — s dů- razem pravím: bohužel, že jsem byl jinými předhoněn a že mi nyní může právem býti vy- slípnuto, že se po těch jiných opičím. Ono sice každé takové prohlášení je skoro docela zbytečné, ježto se rozumí samo sebou že budeme nové Společnosti Národního divadl co nejvíce šlapati na paty a že nového ředitel a nového chéfa opery budeme šrotovati zcela na drobno. Ale když ono takové prohlášení tak pěkně vypadá! Tak znalecky, odbornicky, tak přísně. Čtenáři tu stojí s vyvalenýma očima dech se jim tají.
Evropa
5 article
»Panečku,« šeptají si, »tenhle pan Mixpikl nebo Pumprnykl tomu rozumí. Toho nikdo ne- oblomí přívětivým úsměvem. Ten povede kon- trolu ! Ten má svoje stanovisko se všech stran dokonale podezděné a zkanalisované!« Trvám tedy na svém prohlášení, že - si divadelních záležitostech naprosto vyhrazuji po- litiku volně ruky. Mám při tom na zřeteli nejen prospěch všem nám svatých věcí divadelních. ale také mnoho jiných závažných důvodů.a promluvím si tedy v budoucnosti bohdá velm blízké zcela vážné slovo s panem inten- dantem drem. Heroldem, jemuž se podařilo svésti skoro celý zemský výbor, aby zadal správu divadla společnosti nové, neznámě, ne- podávající žádných záruk. Arci, je pravda, že až do 2. kvělna tou- žili jsme skoro všichni, aby se v řízení Národ ního divadla stala nějaká pronikavá změna, aby tam přišli novi lidé. Jenom posavadní družstvo tu činilo čestnou výjimku a stálo na stanovisku zcela objektivném, že bude nejlépe, zůstane- vše při starém. Avšak hlas jeho, bohužel, by oslyšán, a pan doktor Herold prošantročil ústav k němuž pohlížíme všichni jako k stánku úmluvy s Hospodinem, zcela lehkomyslně několika lidem, kteři sebrali mizerných sedmdesát nebo kolik tisíc zlatých a z nichž sice mnozí mají zcela nádherně zařízené salony vlastní, ale nikdo z nich pražádný fundus instruktus divadelní ! Pro toto prošantročení byli získáni i němečtí přísedl zemského výboru, ale za jakou cenu, rád byeh věděl?! Ve kruzích dobře zasvěcených šušká se, že jim bylo slibeno státní právo české, dále ouplné osamostatnění uzavřeného území s prá- vem ražení vlastních haléřů s českým lvem na obou stranách, a konečně že pražská assanace bude přenesena do Liberce.
Mixpikl Herold Liberec
6 article
Marně my rozumnější varovali jsme zem- ský výbor přede družstvem Klump — — ani z péra mi to nechce! — marně jsme poukazo- vali k jeho politické barvě radikální, což mohlo býti věru dostatečným strašákem nejen pro velkostatkáře a Němce, ale i pro Mladočechy zejmena pro pana dra. Herolda. Bylo přece známo, že onen pověstný doktor Klumpar chodí doma jen v červených kalhotách a vestě, že pan Alois Wiesner po celý život spí na bari- kádě místo v posteli, že pan professor Hlava polyká k snídani řecký oheň, že byt professora Schmoranze je pravým skladištěm handžárů. jataganů, pekelných strojů a podobných nebez- pečných rekvisit, a že inženýr pan Rosenberg kouří jen staré vojenské patrony. Marně ! Slavný zemský výbor dobromyslně se usmíval, obecenstvo zůstalo lhostejné jako led a konečně jsme tomu sami nevěřili. Když selhal nátěr radikální, přebarvili jsm my, živlové rozvážní a konservativní (zatajuji zůmysla, že jsme to učinili společně s panem ředitelem Šubrtem a panem Fr. Ruthem) novou Společnost na mladočeskou. Jakoby nevědělo každé dítě v Čechách, jakými zuřivými Mlado- čechy jsou na příklad pánové Dimmer a archi- tekti Šimáček a Šebek. Je přece známo, že oni to byli, kteří tehdáž onoho pověstného dne 17. května sosnovali s panem ředitelem Mikulejským onu žalostnou šuplikovou demonstraci na sněmě, ačkoli sami se jí nezúčastnili. Že při tom pan Karel Kovařovie dával takt, je his torieky zjištěno Avšak, třikráte bohužel, ani tento maněn se nám nezdařil. Je známo, jak dopadlo roz hodnutí zemského výboru dne 2. května, v osu nou tu středu, která v dějinách dramatickéh umění českého bude označena jako druhá »ška
Němec Herold Klumpar Wiesner Schmoranz Rosenberg Šubrt František Ruth Dimmer Šimáček Šebek Mikulejský Karel Kovařovie Čechy
7 article
Bylo sice něco lidí lehkomyslných, ktel až do večera toho dne schvalovali rozhodnut zemského výboru, oddávajíce se bláhové naději že nyní nastane v záležitostech divadelníeh mnohý obrat, avšak i ti přes noc vychladli druhý den bylo nad pochybnost zjevno, žes stala chyba. Strašlivá chyba! Za krátko po rozhodnutí zemského výboru otevřela se ústa mnohých mužů povolaných. kteří trvali posud v tajuplněm mlčení, jsouce zahaleni dýmem jako delfické orakulum. Kdežto na domáci půdě se schylovalo k důležitému rozhodnutí v záležitostech divadelních, do nichž by konečně byli mohli taky ukápnouti z boha- tého zřídla svých názorů a zkušeností, zalétali duchem na Kanárské ostrovy. A teprve když padlo slovo rozhodné, stalo se s nimi, co stojí ve verši té známé písničky: »V tom jsems probudil . . .« Náhle se počalo proklubávati, že by vlastně bylo bývalo nejlépe, nechati vše při starém- Objevilo se, že volání po nové správě divadelní bylo malováním čerta na zeď — čert skutečn se objevil. S piétou, kteráž byla obestřena leh- kým smutkem, pohlíženo do minulosti posled- ních sedmnácti let, a pečlivě probírány všechny momenty, jež posavadním kormidelníkům naší redá«
8 article
divadelní jachty mohly býti počítány za zásluhu. Objevila se ona známá sentimentálnost, jež s dostavuje vždy v zápětí po »rozsudku«. Je to starý psvehologický zjev. Vzpomínám na mnohé případy z praxe kriminálního referenta. Pokud se obžalovaný bránil a zapíral, z čeho byl obžalován — cělý svět vedl jej na popra- viště. Ale jakmile padl chladný výrok poroty vinen ! — tu náhle mínění posluchačů se obrá- tilo, paničky potahovaly nosem, vytahovaly šátky a tlumily jimi štkání své. Nu arci, paničky jsou vždycky citlivější, at běží o odsouzence nebo o tenoristy. Postihli jste podobnost nálady v případu sta rého Družstva? Také mnozí z jeho dávných odpůrců nasadili náhle růžovější okuláry a ted teprv dostalo se Družstvu zadostučinění, že taky jeho vadách počalo se zpívati známou notou Vždyť jsme všichni lidé smrtelní. Družstvo vstu povalo pojednou ve stadium jakéhos blaho- slavenství, bylo natíráno drahými mastmi, po- nášelo se do výše, obestíralo se září trpitel- skou a teď teprve jsme pocifovali, co ztrácíme. Ejhle, apotheosa poražených. Byl to moment, v němž si posavadní ředi telové osudů »zlaté kapličky« na břehu Vltav mohli připraviti efektuplný, kavalírský odehod vděčnou, přímo mecenášskou pamět.
Vltava
9 article
Podivná věc, na takovéto pěkné, slohov odchody nejsme u nás ještě zařízeni. Pozoru- jeme to na jednotliveích i na celých sborech. Proslýchalo se sice, že Družstvo pevn jest odhodláno k odchodu takovému. Mužně třímalo prapor svůj do posledního okamžiku, ale když osud rozhodl proti němu — budiž Dokonce se roznášely pověsti o zámyslech neobyčejné noblessy. Jsem pyšen, že to byí právě krajan můj, pan dr. Eiselt, kterýž prý prohlásil: »Pánové, padneme-li, dáme novému družstvu svůj fundus instruktus třeba zadarmo - Co bychom s ním dělali ?« Věřil jsem v upřímnost slov páně doktoro- vých, ale nevěřil jsem, že by pro myšlenku svoji získal všechny pány ostatní — a v tom jsom se nemýlil. Skutečně výbor Družstva po- savadního požádal za fundus pouhých sto pa- desát tisíc zlatých, aby to nebylo tak d ocel zadarmo. Sto padesát tisíc, splatných 15. června najednou. Což znamená, že by nová Společnost měl složiti nejen všcchen svůj kapitál, s níinž správu divadla nastupuje, ale že by si ihned musila vypůjčiti další kapitál stejné výše. Měla by pak sice báječný fundus, jak se praví, ale měla b taky sedmdesátipětitisícový dlub na krku a an krejcaru v kapse. Pro další řízení divadelníh aparátu perspektiva nesmírně lákavá. Je skoro pochybno, že by se našla jakákoli společnost, která by za takových podmínek chtěla se po- dejmouti řízení divadla, ba je pochybno, zda by za takových okolností samo Družstvo chtělo si ponechati vládu. Ale vysvětlení jest na snadě. Když selhaly strašáky tendence »politické«, měl býti nová správa vehnána do úzkých finančně.
doktor Eiselt
10 article
Neboť přece samo Družstvo nemohlo se nadíli. že by kterýkoli jeho nástupce chtěl a mohl za- platiti za opotřebovaný a dílem zajisté i nepo- třebný fundus půldruhého sta tisíce zlatých S jakým kapitálem by tu pak musila přicházet družstva další a další? Kterak by bylo možno vystřidati správu divadla? A vystřídání jest nutné, jak věci stojí. Není možno ani v příčině divadla, aby byla prohlášena zásada dědičnosti, doživotnosti. Pak by bylo jalovou formálnost vypisování konkursů na divadlo a hříšně by se plýtvalo energii, které bylo, jest a bude vždy zapotřebí k sestavení družstva nového, k zi- skání potřebného kapitálu. Zajisté že má staré Družstvo své zásluhy nepopíratelné, doufáme však, že si jich získá taky nová Společnost. Ale byly mnohé vady v aparátě divadelním, které mohou býti napraveny jedině změnou sy- stému. Proto by nebyla zdráva zásada doživot- nosti. Nesouhlasil by s ní nikdo při Družstvu starém, rovněž jako by nemohla platiti při nové Společnosti. A zavládne-li v ní kdy strnulost. nabude-li tam kdy vrchu duch autokratismu. duch neomylnosti a naprostého znevažování oprávněných požadavků, jež doba právem při náší, nezbude jí než ustoupiti dalšímu nástupci.
11 article
Nezbývá nové Společnosti, než pořizovat fundus nový, když stará správa vyslovila poža davek tak nesplnitelný. Také to již prohlásila. Pak ovšem pospíšilo Družstvo na veřejnost přívětivým upozorněním, že Společnost bude po- sílati drahé peníze za fundus — do. Němec, kterak prý při tom pochodí čeští živnostníci ? Upozornění velmi průzračné. Selhal strašál sradikalismu«, selhalo »mladočešství«, selhalo ohromení z požadavku stopadesáti tisíc — Spo- lečnost nevrátila nádobíčko. Nuže, malí živnost- nici budou poškození ! Bude arci někdy zajímavo porovnati s tím, co dalo Družstvo Židům Němcům utržit, když má pojednou takový strach o vlastenecké peníze, ale mimoděk naskytujes otázka rovněž zajímavá: co by asi byli dostal ti živnostníci domácí, kdyby Společnost byl převzala starý fundus za těch 150.000 zl. Neboť Družstvo přece nemůže býti poklá dáno z malého živnostníka? Nu arci prohlásili páni z Družstva, že by z přebytku, jenž by zůstal z té sumy po vrá- cení podílů členům, rádi dali především gra- tifikaci členům divadla a krom toho rádi že by založili nějaký podpůrný fond. To jsou za- jisté záměry velmi šlechetné, a konečně snad by taky bylo třeba splavnění českých řek nového porodince — ale to všecko přec nemá zaplatit Společnost Národního divadla?
Němec Žid spo národní divadlo
12 article
Sluší doznati, že uvítání, jehož se dostalc nové Společnosti mnoha veřejnými projevy tiště- nými, nebylo přílis vroucí. Opakuje se ji velmi důrazně, že bude míti »velmi obtížné posta- vení«, což znamená jinými slovy, že se jí velmi bude hleděti na prsty. Což tedy, aby snad přece vrátila koncesi? Zdá se, že k tomu nemá chuti. Ba na opak, že jest plna chuti ku práci, již si vytkla Ať tedy jenom nezapomene, že nad ní visí Da- moklův meč na tenké nitce »mračnopozoru Ari- starchů«, aby se neutrhl. On se konečně přec utrhne, to jest jisté. Ale vedle Aristarchů je tu ještě někdo: o becenst vo. A v tom jest rozdíl a také naděje do budouenosti. Kdež Aristarchové spěchají už teď, aby se jim » právo volné kritiky« nepromlčelo, obecenstvo klidně počká, jak se mu pod novou vládou bude hráti a zpívati. A bude-li pak spokojeno obecenstvo. přece ta nová vláda svou partii vyhraje.
Ari Aristarchos
13 article Na Červenou! Epištola k peciválkům od Jos. H a v l f ka
Na Červenou! Epištola k peciválkům od Jos. H a v l f ka — lokat kořennou vůni těch lesníel strání a naslouchati šumu, jímž hovoři skot čivé vlny řeky, omývající jejich úpatí, tomu šumu melancholickému a uspávajícímu, který mísí se a splývá s pryskyřicovitým dechen širokobokých sosen v jedinou nekonečnou har monickou píseň, v píseň, kteráž zázračně hoj všecky rány ztýrané duše a ukolebává v bl živé snění o štěstí, v píseň, kteráž vás povznáš ve sféry naprostého utišení a opojné téměř spo kojenosti — — — Ne — není možno sestaviti a tím mén dokončiti takovou větu, v níž dalo by se vypo čísti všecko to, co člověk poněkud jen vnímavý vidí, slyší a cítí, když je tam! A protož zkrátka řeknu: musíte sami se tam podívat teprve přesvěděite se o pravdivosti všeho, co nedovede vám představiti péro moje, jež na to slabé jest a nedostatečné tuzel Není tam daleko. Je to v samém klín našeho milého českého- jihu. A to také něce váží, býti jen mezi svými, jako doma, kde žádný zlozvuk cizího, protivného »šprochu« nedotkne se rušivě vašeho ucha! Jaký to požitok pro českého člověka z matičky Prahy ! A vy se tam nemusíte věčně převlékat jako v městě lá- zenském, a přece můžete se koupat. Koupat čisté říčné vodě, jak často chcete a zadarmo.
Jos Praha
14 article
Vy nemusíte platit »Kurtaxu« žádnou a přece naslouchati můžete koncertům, jímž nen není to hřmění bombardonů z oper Wa- gnerových, ani kolébání valčíků Straussových. ani skotačení vypelichaných ope etních hračel Suppéových nebo Ofenbachových, a neníto řev vysmolených brdel » Heil dir ím Siegeskranz !e Nic takového. Tady jste na českém jibu, v na- prostém tichu jednoho z nejpůvabnějších jeho zákoutí, což znamená, že jste tu téměř samí nikdo nikde vám nepřekáží a všecký konceriv vaše — toť jediné lahodné adagio, jímž snivě šumí řeka a jíž dumavé přízvukuje les, adagio do nějž v krátkých jntervalech, tak jakoby ně- kdo neviditelný do strun harfy sáh, zapadají výšin lahodně trilky malých zpěváčků .. Tak vypadá to na Červené. Jak s tam dostanete? Velice snadno. Na dráze Tábora do Písku sedmá stanice, slove Jetětice Tam vystoupíte. Jedete-li z Písku k Táboru, je to stanice čtvrtá.
Kurtaxa Straussův Suppéový Ofenbachový Wa Tábor Písek Jetětice
15 article
My vyjeli z Písku. Já, žena, dcera a s novec po dobrém obědě sv Universitě« jsm sedli a za necelou hodinu oeili se v Jetěticích Takto učiniti je lépe učiniti. Neboť tak možno také přejeti onen obrovský viadukt na Červené jenž jest chloubou mostního stavitelství. Kdo tady vyhledne okénkem dolů, už se neudrži. aby se k němu nevrátil. Z Jetětic lesem jdete poděl trati a za p hodiny stanete u něj. Však měli jsme ho taky na programu naší malé cesty ke Zvikovu a Orlíku To všecko jsou vzácnosti takové, že těžko s domysliti výletu vděčnějšího. Člověk se namlsá Když viděli jsme již perly na skvoucím diademu naší stříbropěnné Vltavy na jejím hořením tolu starobylý pitoreskní Krumlov a nádhernou Hlu bokou, nebylo možno nepoohlednouti se níže kde skví se věkopamátný Zvíkov a hrdo Most u Červené je stavba sama o sob velkolepá. Avšak v rámci, jejž skytají mu ty věžovité stráně lesní z obou stran se zreadlem vodním daleko v hloubce proudicí vody, na je- již březích zelená se pažit a bělá se idylický mlýn — je to obraz krásy úchvatné.
Hla Písek Jetětice Zvikův Orlík Vltava Zvíkov Most
16 article
Závrať jímá, zadíváte-li se dolů a úžasem strnete při pohledu z dola nahoru. Tak mi t připadalo, jakoby obě Týnské věže zcela od- dělil od kostela, postavil je hezky daleko o sebe, sejmul střechy jejich a vrcholky spoji dlouhatánskou železnou posadou. Och, jak vypa- dají ze zdola ty vlaky, které po její střeš přejíždějí! Jako ty malé hračky někde za vý- kladní skříní. A jak mnohem mohutnější jsou ty pilíře než věže! Však prý samy stály 190.000 zlatých, a ta mohutná konstrukce že- lezná na nich, po níž pohybují se vlakyve výši více jak šedesáti pěti metrů nad hladinou tamní vody, prý vyžadovala nákladu 320.00 zlatých. Uvážíme-li, že ten kolos železný, kte- rýž sám je na deset metrů vysoký, napjat by od jedné věže ke druhé beze všeho lešení, za- jisté nebudou se nám zdáti neskromnými slova. jež tlumočí tabulky na mostě připevněné „Základ v hrudi mocných skal cement žulu upoutal. hřeby těsny, ocel tuh zhoubných chvění chraň tě bůh! »Mnoha mužů věda, mnoha mužů stnoj, mnoha mužů píle, mnoha mužů zroj, stvořily dílo vznešených krás ku poctě Vás i nás l Šli jsme podél břehu po proudu dolů, stále se ohlížejíce. »Hej — přívozníku — daleko-li k Stan- kovi ?e »Ne daleko,« odpovídal snědý muž, sedíe na kocáhce s rybářským prutem v ruce. » Jer račte dále po břehu dolů !e. Minuli jsme červenou myslivnu a zarazil v tiché hospodě na svačinu. Ale to nebyl Sta-
Jer ty bůh
18 title
Orlik
Orlik
19 article
něk. Pak musili jsme na druhou stranu řeky. To bylo už k večeru. Na lesnaté stráně, v jichž vrcholeích ješte před chvíli chvěly se poslední pozdravy odchá- zejícího slunce, tiše snášel se lehounký závo soumraku, a laškovné vlnky řeky před ne- dávnem ještě jiskřící jakoby ulehaly ztrácejíce se v stínu. Ze společnosti pod verandou hostince no- vého, vzdušného, jednopatrového to domu na břehu řeky vystoupil kdosi podobný hostin- skému. »Mláte pro nás postele ?«
20 article Mužik rozpačitě žmolil čepici a krčil r
Mužik rozpačitě žmolil čepici a krčil r menoma. »Čtyři postele? — Prosím — teď o prázd ninách — a zrovna dnes — je mi líto — « Rozpaky jeho vůčihledě rostly. Bylo to mítnutí, ale mrzelo více jeho než nás. »Nu — jakáž pomoc!« vpadl jsem, »mu- síme tedy do Oslova ! Jak pak tam máme daleko ? »Ale snad by se to přece dalo nějak za- řídit!« vystoupil náš od nedávna známý pří- vozník. »Jsem professor Soukup,« poklonil se před námi. »O pardon, pane professore — »Nic nedělá!« zasmál se, »naopak těší mne — a pojďte sem hoši!« obrátil se k ve- randě. Přibatolil se pan účetní a za ním pan in- ženýr Písecký. Představili jsme se jim a pak jejich dámám. »Ne — nepustíme vás,« rozhodli, »my se- nějak srazíme s našimi rodinami a postoupíme vám postele. Postavíme je do sálu — vidte Staňku ?e Staněk měl radost, že nepřišel o čtyry hla- dové a žíznivé krky, i my měli radost, že ne- musíme do Oslova a celá výletnická posádka hotelu na samotě měla radost, že dnes bude zábava rozmanitější. A byla. Pan Staněk, muží čiporný, dobrácký a skromný, nohy si mohl uběhat samým přisluhováním, o rybách povídal, kde jaké nejlépe berou, a lodičku sliboval k místům, kde je nejkrásnější koupání. A co- koliv k jidlu nebo pití přinesl, všecko chutnalo znamenitě.
Soukup Staněk
21 article
Po večeři, když se poněkud ochladilo, od- stěhovali jsme se všickni do místnosti, kde pan učitel zahrál na piano. »A zazpívejme si !« navrhoval pan pro- fessor. Rozděleny hlasy, on sám převzal druh bas. Však nešlo to jaksi, tož uvázal se v prvni »Jemu je to lhostejné,« vysvětloval nám pan inženýr. »My jsme tu každé leto a on zpívá pokaždé něco jiného. On zastane každý hl skoro jako pan doktor Klumpar, od Turolky až do Hynka — šmahem všecko.« A byla to pravda. Později přidala se i krásná pleť, a tak stalo se, že zažili jsme večírek, který stápěl se nejen v měsíční záři, ale i proudech černého moku a v záplavě zpěvu. hudby a smíchu, večírek skvostný, který trval hnedle do svítání . ..
Klumpar Hynk
22 article
Těžce loučili jsme se s Červenou. Výle na Zvikov, který vykonati se dá pěšky lesei za dvě hodiny, podnikli jsme na voru. Bylo ráno. Z výšin nad lesy přicházelo již slunce, aby zářivými paprsky zulibalo šepotavé vlnky řeky, kteráž vybavujíc se z nočních svých nedbalek, odhrnovala z vnad svých krajkové trásně bilých par, a páry tyto rozestupovalys a lehounký vánek odnášel je a rozvěšoval po vrcholeích stromů na pobřeží. Skřivani jásali už pod modrou oblohou a bory šuměly svou ranní modlitbu. My seděli na voru, k němuž nás Staněk ve své lodičce svezl, pohodlně na hranici klád vedle ohniště, na němž plavci chystali si svou chudou snídani, a téměř pohlcovali jsme očim své okolí. Cesta tato je překrásná. Vor rychle ubíhá, neboť jsou zde proudy, kteréž vyrovnajís Svatojanským proudům nad Štěchovicemi, ba snad tyto i předčí. Scenerie mění se každým okamžikem. Na obou březích táhnou se v klikatinách, jež za- mezují přímý pohled do dálky, strmé zalesněn vrchy, z jichž zeleně i pod nimi týčí se ohromn balvany nejbizarrnějších tvarů, měníce každou chvili svou podobu a upomínajíce na zkamenělé zjevy z pohádek; a voda letí, vzdouvá se, kypi. krouží, tříští se o vyčnívající skaliska — a jinak v okolí celém majestátní ticho velikých samot. nerušené ničím než hlasem naším a šplouchá ním opačin.
Staněk Skřivaň Štěchovice
23 article
Je to zajisté kus pohádky, kteráž uchvacuje a kteráž má neobyčejně pěkné zakončení. Nobo když se před vámi náhle břehy rozestoupí an ohromně výšině strmého výběžku skalního zjev se věkopamátný Zvíkov, je to obraz tak překva pující a nádherný, že snad nemožno najíti krás nějšího. A proč nás tak rozruší? Proč rozjásá duš naši tento pohled? Protože skyost ten je náš že je to u násl Dali jsme se dovézt ku břehu. V nějak popis Zvíkova, jeho vzácností a památek pou štěti se nehodlám. Lze se toho jinde dočísti ostatně — to všecko se musí vidět a procitit Když nasytili jsme oči vyhlídkou ze staro- bylé věže Markomanky do okolí a žaludky naš v nádvoří u povídavé hostitelky, sestoupili jsme opět dolů, kdež na samém úpatí hradu snoub se zlatonosná Otava s Vltavou. Rozloživše se v stínu na břehu, čekali jsme na vlak. Pardon ! Zase na vor. Neboť se nám ta jizda tak zalibila, že se nám pěšky n Orlik nechtělo.
Otava Orlik Zvíkov Vltava
24 article
Bohužel vory nemají své jízdní řády ani v Be lmannově ani ve Vilímkově kurýru. Tu nutn oddati se pouze do vůle Boží a nebo spole- hnouti na své štěstí. Zde místo do sloupeů ta- kového Kurýra musí se poutník dívat k nejbližši zátočině. Vory nejsou veřejnou komunikaci t- kovou, aby musely přesně dodržovati hodinu Snad přijede, snad ne, snad dříve než se ohle nete, snad až zejtra, nic neví ubohý poutník nikdo mu nepoví. My měli štěstí. Nejistota naše trvala jen něco málo přes hodinu. Zase jsme pluli v záři sluneční, tichem za- mlklých samot a ozonem zelených lesů. Ta milo a krásně nám bylo a nic nescházelo k na- šemu štěstí. Až později přece situace se zhoršila. Jedna jediná věc nám scházela, ale důkladně scházela. Tak nějaká pořádná hospoda. Ach ! Hrdlo práhlo a žaludek hlásil se nalehavě. Ale ani tato trýzeň netrvala dlouho. Jen svěřili jsme se s ní našim plavcům. Po chvíli z ničeho nic jeden z nich začal houkat: uvéšézt — pivó6ó — buřtýýý — 1 — A hnedle člověk jakýsi ze stavení na břehu strkal se k nám s pramicí, přivážeje našim tou hám žádoucí vyplnění.
Vilímkův
25 title
Ypsilon.
27 article
Jidelní listek nám tento rostauratér ne- předložil. Ani se neptal, přejeme-li si jísti a la carte nebo jak. Zkrátka to vzal. Na dně pra- mice válely se láhve s červenou tekutinoua pletence vuřtů. »Tak tady jsem,« řekl jen tak suše, a bylo taky dobře. Plavčíci vypláchli v řece svoje hlíněné hrnce od polévek, my přelili jsme si do nich pivo, odkrojili si slušný růženec uze- náčů z neznámých krajů a rukou a pustili se do toho. Nebyl špatný tento oběd, ba v daných poměrech vyhovoval docela. Potom jeli jsme ještě asi hodinu a na Ždá- kově dle rady nám poskytnuté vor opustili. Špatně se to v žáru slunce stupalo k Starému Sedlu do vrchu. Proto také cesta tato nám trvala celou hodinu a proto pan — Liška se tuším jmenuje ten dobrý člověk, který má řez- nictví a hostinec na náměstí, oči mohl na nás nechat, jak ztrácely se do nás dokonalé vy- robky jeho kuchyně a řízné pivko smíchovské, od něhož, jakožto milého krajana, nemohli jsme se dlouho odtrhnout. Vesele vykročili jsme k Orlíku, jenž je tu v bezprostředním sousedství. Hrad sám pří- stupen nebyl, ale rozsáhlý, nádherný park s celým bohatým svým zařízením také nám pro ten den postačil. Toť přopych opravdu knížecí. Skoda, že přikvačivší bouře brzy zahnala nás odtud. Nebylo nám volno pod těmi stromy veli- kány, nad nimiž křižovaly se blesky a rachotil hrom. Protož uchýlili jsme pod hostinnou střechu hostince »na prádle« Avšak Orlík jako hrad z této strany nečiní takový dojem jako ze strany druhé dole z řeky nebo její břehů. A toho pohledu dopřáli jsme si z rána dne příštího.
Liška Starý Sedlo na náměstí Orlík
28 article
Imposantní, rozlehlá stavba, pnoucí se na samém kraji vysoké, srázné, téměr kolmě stěny skalní, vistcí téměr celá nad propastí, sklánějící se do samého proudu řeky — toť zjev, jež až. děsí svou velkolepostí a smělosti Z Orlika možno poštou na dráhu do Či- melie, čímž lze snadno vděčný tento výlet za- končiti. My však jeli ještě dále a sice zase ze Ždákova po voru až do Kamýka a to proto, že ještě mi scházel tento kousek, abych mohl říci, že viděl jsem již téměř celé pobřeží naši Vltavy, od jejích skromňoučkých počátků mezi Kunžvartem, Lenorou a Zelnavou na Šumavě, až tam na sever, kde na hranici cizí zeměa milými Čechy se loučl. Pravím: na hranici cizí země — poněvad nenahližím proč a těžce nesu, že od Mělníka říkati se ji má Labe, jí, mé milované Vlta- vičce, kteráž jde celou vlastí přímo od jihu az k severu, dělíc ji téměř na dvě stejné půle, a kteráž v polovici své cesty přijíti má o své jmeno jen proto, že zcela ze strany vleje se do ni proud jiný. — — Toť kouzlo mých sladkých vzpomínek. To všecko jako bohatá kořist zbylo mi z poslední naší cesty. A protož končím: Kdo může v teplých dnech slunečních setřásti a vyplakati své chmůry la prsou kvetoucí přírody a shlédnouti kousek světa jemu dosud neznámého, ten dvakrát žije. Neboť ve vzpomínkách svých žíje podruhé
Orlik Kamýk Vltava Kunžvart Lenora Šumava Čechy Mělník
29 article Opuštěná.
Opuštěná. Napsal A. O1ivieri S an gia co m o. Se svolení spisovatele z vlaštiny přel. v aela v H a n us. V předvečer sňatku Mariina Enrichetta ne- byla s to zavříti oka po celou noc. Vždy tak se s ní dálo, kdykoli zúčastníla se svatby osob drahých, nebo i pouze známých. A kolika již sňatků zúčastnila se během svých sedmadvaceli let! Její čtyři sestry provdaly se jedna po druhé, rozptýlily se po Italii, jedna sem, druhá onam, zmítané různými osudy, pak asi tři důvěrné přítelkyně, kamarádky ze školy, její družky v povolání, a konečně Marle, nejvěrnější to pří- telkyně, ona, kterou milovala víc než sestru, ačkoli to byla ona, která vyrvala jí z duše po- slední sen, měla se provdati zejtra za Maria Castelliho, jejího bratrance, který byl druhem jejích dětských her, pro kterého pociťovala prvnl stud, první záchvěvy mládí. Cit hlubokého přátelství, který ji poutal k Marii, byl cit obsáhlý, který nesnadno bylo analysovati. Znala ji od desíti let, od desíti let oceňovala vynikající vlastnosti její duše a jejího srdce, a třeba trpěla tím, shledávala zcela při- rozeným, že Mario si ji zamiloval a že používá jejich přátelství, aby udržel v živosti poměr, kdy zdálo se, že vše se spiklo, aby rozplynuly se všechny jeho vzdušné hrady štěstí budoucího.
A O Castelli Marie Mario Mariin Enrichetta Italia
30 article
Nyní byla ráda, vědouc, že přítelkyně její je šťastna a již od delší doby navykla si viděti v Mariovi jen milého bratrance, roztomilého pří- buzného, avšak beze vší jiné účasti. Velitelské potřeby životní dosti záhy přinutily ji uvázati se v úřad učitelky a tento úřad naučil ji logi- cky mysliti, zvláště když její staré, sedmadvace- tileté srdce pokoušelo se o vzpouru proti své- mravní osamělosti. Avšak každý nový sňatek, jehož musila se zúčastniti, znovu rozevíral jí starou ránu ve hlubinách duše, čině jí stále nesnesitelnějším její život staré panny, téměř emancipované. Pohled na štěstí druhého ukazoval jí ještě opu- štěnějším její vlastní život, vyvolával v ní ještě usilovněji potřebu sdílnosti a lásky, představoval ještě temnějšími barvami jeji budoucnost. Kolem ní zavládalo a šířilo se veselí světlovlasých che- rubů, kteří jmenovali ji tetinkou, kteří hladiliji po obličeji svými svěžími, měkkými ručkami; a právě ti malí despotové olupovali ji o lásku sester a přítelkyň, činili ji stále osamělejší s po- kladem téměř zuřivé lásky v srdci. Nebyla hezká a bylo jí sedmadvacet let: každý uply- nulý den zůstavoval za sebou jednu naději, uzavíral stále více štěrbinu, propouštějící azur naděje, vzdaloval ji od některé osoby drahé. Teď odcházela Marie, její nejlepší přítelkyné a odcházela s Mariem, láskyplným a ušlechtilým to bratrem, který zahrnoval ji něžnou pozor- ností, ačkoli nikdy nepochopil lásky její; rodina byla vzdálena, její bratr se oženil a nebylo ho téměř již ani viděti, bylť velice zaměstnán v úřadě, velice zaměstnán doma se svými dvěma hošíčky, které zbožňoval. Zůstala samolna,
Marie Marius