Periodikum ALTO Viewer

1

29. dubna 1900.

2

Nedělní zábavná příloha „Národních Listů

3

k čislu 117.

4

Strana 9.

5 article

Po bouřlivých nocích lehký, usínavý mí padl na celý kraj. Z uválené, širokými plazy saní do širok protažené cesty zahnul jsem na pravo a p pracné chůzi navátými sněhy pronikl jsem po Soví kout. Tam odtud už nehlubokým úva lem do daleka, do vysoka klenuly se dlouhé širé stěny lesních alejí. Jako sloupy z černého kamene stály t tvrdé, svými korunami do výše vzepřené mra- mory stromů — tajemným šepotiním spíelho světa neslyšitelnou hudbou zaznívala tichá dou brava. Zem slita v nekonečnou běl s odleskem nejjemnějšího hedvábí mizela v podrostech stromů, stékajících ke dnu přímrzlými krápníky sněhových pěn. Jak nasypané mohyly zapadlých hřbitovů lesních zvedaly se ze sněhu nízké py- ramidy smrčků, roztroušených po stráni i v úžlabí a dál — — — už ani vidět nebylo, co bylo dále — — jenom běl a běl, nekonečná, nedo hledná, sněžnáběl. A nikde dráhy lidské šlé pěje, nikde stopy osamělé zvěře. V dolík svi nuta ložela tu země pod bílými střecham stromů a křů, jakoby navždy pohrobenýeh v tichou, věkověčnou smrt. Jaké příšerné tichol Nehybné, studené a mléčné čišelo ze všech prostorů a zdálo se, jakoby tam život nikdy nebyl ani býval. Hluše pod nohama rupěl sníh, měkce, nerušeně v měkkém jeho peři tratily s kročeje. Jeden jediný tvoreček kdyby se by ukázal, jedinký jen hlásek kdyby byl zapísk v čisťounké nádheře bílého lesa! Tichem zci tlivělý sluch nepostihl ani nejmenšího větru vanutí. — — Tak velký tichý den neznatelně splýval v tichou, velkou noc.

6 article

Vysoko do kopce vzplnala se dlouhá alej. srůstající svým temenem v zabílených mraků tvar. Dosud po aleji v určitých vzdálenostech zlatily se na větvích zavěšené, slaměné víchy. označujíeí stanoviska střelců od posledního lovu. — — Bujný, ryčný život prolíval se ten- krát zakletými nyní místy doubravy. Spadalé listí šumělo v kročejích se dvou stran povyku- jicích honců, zmatená, v smrtelných úzkostech jak slepá pobíhala lesem štvaná zvěř, dlou- hými, strašnými hukoty rozléhaly se hvozdem smrtonosné výstřely, bažanti s divokým křikem vyráželi nad lesy, ozvěnou rychle znějící trubky nařikal celý les. A nyní — hle Nezatiknul ani pták, nezašeptnul list, ledu ztuhlý život zanikal i sebe menší lesa vzruch. Kostrbatá hnízda vran vznášela se v bílýeh výšinách, jak těžký, na celý kraj dopadajíe olbřím pták černou svou peruti přikrýval ohromne hřbitovy země sněhem nasycený mrak . . .

7 article

Až v děs roste nesmírné, nevlídné to tich s přibývajícím šerem, houstnoucí tmou; nohy už s odvahou, spěchem boří se v sypký, stu- dený sníh a oko s radosti vítá světlejší pod- rosty vysoké stráně, kde na široká prsa Hadího vrchu ponuré přítmí už tak nepadů. Nehybně. mrtvě, ale statně a výhružně jak obr na roz- hraní cizího kraje stál tu celý jako bílými bra- dami ověšený, ohromným svým tělem zpupně podepřený dub hraničák. — A kolem něho — až u samé skoro země šípky se červenaly krva- vým svým ovocem, malá lůžka pěnic, čermáčků opuštěná a vychladlá krčila se pod obláčky na- čechraného a jak bavlnka lehkého sněhu. Mrak pojednou se uhnul a bohatýrské slunce prudkým vrhem studeného svého kovu postřiklo zpěněnou stráň. Břitce jako blesk za- jiskřily sněhy, bolestnými řezy jako jiskry odrazu rozněcovaly kolem sebe pošlehující zář Hadí vrch jakoby se náhle rozepjal mohutnou svou páteří, do šířky vzedmul se roztrhaný chrbát pahořin — bílé rozlohy země oddy chovaly ze sna . .. A už zas bylo po všem. Mrak na novos rozletěl po nebi a stínem ohromných svých kř del přikrývaje zemi, v ponuré přítmí pochoval celý kraj ..

8 article

Vzpomínky na život bouří se v prsou aspoň, když kolem vše tak ledové a němé jak sama smrt. Jaro . .. léto .. . Bohatými vlnam houpala se tu lesní tráva, hořely barvy květin, zpěvným šumořením hmyzu naplněn byl vzdůch. Tam dole jedna záplava růžového vřesu — pod lesem naposled dokvítaly smetánky, překrásnou žluti až do zimy, do sněhu tu vytrvale hrálo zlato květele. A všechno ubito, udupáno — všechno jak zardouseno divou stopou za řevu a hvízdání prohánějící se tudy zimy — litice Dříme starý les. Jak sloupy z černého mra- moru stojí tu stromy — jemným šepotáním spí cích světů jako ze sna záznívá tichá dou brava . . Hle, tu mraveniště bylo. Oko ani nestihlo co tvorů se tu hemžilo štihlými svými tělíčky .. A tu kopec jeho — — jakoby ho nikdy ani ne- bylo . .. Jen slabounká vlnka víe tušená než očitá, vyznačuje slabě, že tu pod bílým rubá šem nicoty přece se něco nadvyšuje nad úroveř příkrovu.

9 article

Neviditelnou stopou stékal kdesi zasypaný potok v houštinách — nohy po kolena v sněhu zápasily o každý krok, hustý lil se z těla pot únavou třásly se údy. Bez odplaty svrchovan paní zimy nezůstaven ani krok. A měla co hlídat, bílá ta paní. Jako bych na prahu jiného světa stál, když dospěl jsem až na vrch. Jaké si tu vytvořila síně, kouty, divukrásné průchody! Jako v bilé pohádce by se ocitnul — — les bilý, celý bílý, od hlavy až k patě celý stříbrný snil tu svůj svatý, křišťá- lový sen, nerušený ni jediným odstínem barvy tmavější. Hustě ojíněny byly celé rozlohy dou bravy i každý kmen a každá větev — nebylo snítky, aby nezářila toutéž čistotou, v jakési tu hověl celý svět. V rozkošném zmatku křižo- valo se tu bílé mřížoví větví, v hustě klenby splnaly se obruče jak do náruče sobě skleslých, ledem zohýbaných haluzí, bleskem zářila země. záři svítily stěny — do běla přeléval se vzdueh — — snad ani noci tu nebylo a svítil jen ten běloučký den. Čisté, svaté, nevinné ticho leželo v chladném tom prachu panenské cudnosti,i srdce němou tou září, tichem jako stisknute

10 article

ustávalo ve svém chvění — ani dech se neod vážil rušit kouzla mimo dosah všeho světa leži- cího království .. Pojednou jakoby tajemný krok lesního ducha tam někde bloudil — cosi zašeptalo sla- bounkým šelestem. Bílé jíní pratcí lesem utichlo a cosi šedého, táhle přišerného jak strašidlo zvolna a zdlouha protáhlo se bílým mřižovím Dvě černá, krásná a velká světla hleděla z bílých houštin do prázdna. Za nimi protáhla se úzká šíj a za síjí ztepilé tělo. Za soustem bloudící vyhladovělá srna. Ne rušena, lehkým pohybem vyhoupla se z bilýeh vln prohybu a nezvětřivši ani přítomnosti tvora lidského, tajemně zas, jak byla příšla — — v tichu přešla alejí a až po břich zapadají v závěje, brodila se dlouhými, jak hůlky do země se zabodávajícími svými běháky. Přece něco živého! A ještě divočejším zdál se nyní celý už i tak dost divoký Sov Z bílého paláce rychle scházel jsem do širých předsíní v žlebu se krčících bříz. Tu hrabal hladový zajíc, liščí čára zmate nou stopou smýkala sebou s místa na místo. Bažantí čeleď zkrotlá zimou, zkrušená hladem od zásypu se ani nerozprehla, když jsemse k ní přiblížil. Slepice skryly se za boudu, ko- houti krásná svá těla, vtiskli do sněhu a jen kovově modré jejich hlavy ostražitě hleděly na blížící se lidský zjev. Ve vysokém jsem zahoukal, není-li na blízku někde lesníka. Sníh sesypal se s korun

11 article Les.

Les. Napsal Al. Mrštík.

Mrštík

13 article

ale hlas bez ozvěny zanikl v těžkých mátohách sněhem zavalených hrázl. Hůlkou udeřil jsem v dub. Z kostrbatého hnízda vyhoupla se veverka a vyděšeně hledala rušitele zimního pokoje. I sýkorka sebou mihla v síťoví na divokém chmelu, jak mistrně tkaná záelona zavéšeného jíní, ale jen evrkla a zmizela. Za chvíli už vykročila noha v slunno pláň běloučkých niv. V pozadí dědinka dýmila — zatahujícs od východu v modravý dech — — — Ale na očích posud jako přízrak svítil bllý bílý les . ..

Hůlka

14 title

V Kordově a Kordovské mešltě.

Kordův Kordovský

15 article Napsal dr. P. Durdík.

Napsal dr. P. Durdík. V každém španělském městě je několik velkých, dědičných boháčů, šlechticů — a ve- dle nich hladová chudina. Společenské kontra- sty — boháče a žebráky — máte zde ještě větší než v Italii. Ulevit bídě lidu hledí roz- ličné ústavy. Chudobinec, jeden a více jich — hospicio — potom dům pro nalezence, několik menších nemocnic a menší dobročinné ústavy pro stravování hladových — najdete ve větších městech. A přece žebravé chudiny stále přibývá. Cizince, jenž almužnu udilí, obklopují hned že- bráci jako roj poplašených včel. Za to kostely a kostelní pokladny mají vždy přehojně zlata stříbra a drahokamů; jsou tu zlaté a střibrné sochy a z téhož kovu kostelní četné nářadí. vyšívaná zlatem mešní roucha, zlatotkané ko- berce atd. Střibrného nářadí a jiných drahocen- ností má nejeden španělský chrám mnohoa mnoho centů . . . Tak je tomu i s katedrálním chrámem v Kordově. Několik tisíe stříbrných lamp a mnohoramenných lustrů osvěcovalo kdysi mešitu pravověrným Maurům. Kam se poděly tyto lampy? Z nich vyrobeno nynější kostelní náčiní, které z konfiskovaného mešitního stříbra a zlata pořídil pro křesťanskou bohoslužbu slavný svého času zlatnický mistr Juan

doktor P Durdík Kordův Maur Juan

16 article

Arfe! (nar. 1523). Katedrální pokladna v ka- novnickém sálu chová z té doby ve velikém množství zlaté a stříbrné výtvory (mezi nimi některé ekvostné práce), těžké stříbrné skříně pro relikvie, monstrance, kadidelnice, kropenky kropáče, křtitelnice, svíeny, kříže a kalichy. drahokamy okrášlené. Vzniká bezděčně otázka: Proč má mrtvý kapitál ležeti ladem ? Proč není prodána ve prospěch místních nuzáků a k roz- ličným dobročinným účelům aspoň část těch předmětů, které umělecké ceny nemají, nikomu a k ničemu potřebné nejsou a zbůhdarmav pokladnici místo vyplňují. Bůh to suď! Nád- herné chrámy a kláštery, bohaté zpupné kněž- stvo — a vedle toho bídný a nuzný lid hadrech, duševně a hmotně na mizině, se za- nedbaným školstvem, s hladovým a od farářů despoticky kantorovaným učitelstvem — takové neblahé kontrasty jsou ve Španělsku věcí zcela obyčejnou. Kněží ve Španělku nenávidí školu Škola má být srdcem národa a jeho palladiem a jistě přispěje k jeho obrození, bude-li jenom vzata z mořivého, umrtvujícího podruží kněž- ského a mnišského. Ve Španělsku připadá na školství ročně 13 mill. peset, na podporu efrkve 41 mill. peset (peseta = asi půl zlatého), kdežto v Rakousku věnuje stát na školství ročně 1219 millionu zl., a na potřeby církve 81g mill. zl. Ve Španělsku dostává kněžstvo od státu ročně přes třikrát tolik peněžité podpory nežli školství.

Španělka Arfe Španělsko Rakousko

17 article

Chateaubriand praví (Les aventures du dernier Abencerage): »Španělové zřikají a vzdá- vají se svého bohatství — a v tom hledaji slávu svou — aby jím předměty svého kultu okrášlli, takže obraz boha, uprostřed krajko- vých závojů, věnců z perel a kytic z rubínů postavený, je vzýván polonahým lidem.« — Slova tato mi přicházela na mysl, když jsem kráčel ze španělských velechrámů a patřil na davy žebráků před chrámem. V Kastilii, která spolu se sousední provineií Leon byla vždy jádrem a rozvojem výrazných španělských ctno- stí a nectností (»el corazon y castillo« — srdce a pevnost Španělska — neboť dějiny obou těch království jsou podstatně dějinami říše španěl- ské) praví dosud hrdě všichni, i muž z lidu i hidalgo (šlechtic): »Co z toho, že můj dům jest úzký a chudý, jen když dům boží je bo- hatý.« — Tuto přemrštěnou úctu přenáší lid i na kněze. Kněžské roucho (klerika) má u lidu zvláštní nimbus. Zrovna tak imponuje u nás obchodnikovi »baron«, »hrabě« nebo »lajínant«. Lid, jak spatří kněze nebo mnicha — již jes mu jakoby viděl něco vžnešeného, a posvát- V lidu dosud žije středověká nábožnost. jejímž cílem byla výhradní starost o zvýšení slávy ného.

Chateaubriand Španěl bůh Leon Abencerage Kastilia Španělsko Les dům boží

18 article

boží, a horlivá, vášnívá, fanatická péčeo záchranu čistoty víry katolické před kaciřstvím jehož se tehdy báli jako moru, takže často plá polala hranice na oslavu boží, ve plamenech velkolepých požírajíe prokletého kaciře. Vedle ohromného biskupského paláce jes v Kordově dům nalezenců (Casa de Expósitos) — ale tímto, v každém španělském městě ovšem nevyhnutelným domem, jímž se zabraňuje vra- ždění novorozenců, nevyčerpává se potřeba ještě jiných neměně důležitých vzdělávacích ústavů Jak myslíte, že Španělové vysvětlují, že ve Špa nělsku je tolik domů pro nalezence? Aby prý děti kněží a mnichů našly útulek. Vinou toho velkého počtu dětí kněžských a mnišských jes — nucené bezženství kněží a mnichů, stav t nepřirozený, zpátečnický a nelidský, vedoueí k prostopášnosti a pokrýtství, udržovaný z poli tických pohnutek panovačnou římskou hie- rarchil. Ona chce mit slepě poslouchající kastu v podřizeném duchovenstvu, která se má od naučit cítit a jednat po člověcku. Vždyť apo- štolové a mnozí svatí byli ženati a kněži všech ostatních církví křesťanských se žení. Rušt sedláci by do své vesnice ani nepustili nežena tého kněze — »bude chodit za našimi ženamie říkají (oni se vyjadřují mnohem rázněji). Fran- couzská vláda bez okolků uznává sňatek kněz za platný, neboť »nikdo nemá práva zbavova francouzského občana přirozených a vrozených mu práv« — jak to zákon státní hlásá. (v Francii mají totiž občanský sňatek.) V jižn Americe — při mlčelivé povolnosti vatikánské stolice — katoličtí kněži oddávají v kostele své soudruhy a ti vezou potom své ženy do farních okresů za vítajícího radostného volání obyvatel- stva, které již nechce snášet tajné prostopáš- nictví, rejdy a licoměrnost neženatých kněží svatoušků.

Španěl Fran Francie Amerika Kordův dům nalezenec Casa jít Expósitos

19 article

O domě nalezenců podotýkáme několik slov. Kdo chce, může novorozence položit do koše na vystrčeném prknu; zazvoní a prkno s košem do ústavu zpét se otáčí. Milosrdná sestra hned béře ditko do ošetřování bez dal- ších poptávek a průkazů, nestarajíc se, kým z jaké příčiny ubohý červíček byl pohozen Prkno zaujme opět předešlé místo, čekajícn budoucího světoobčánka, jenž tém, kteří mu při svém milování život dali, je tak nepoho- dlný, že se ho musejí zbavit. Pričina toho bývá nejčastěji — chudoba rodičů. Romantikyt málo najdete. O zvířata lépe se příroda posta- rala. U zvířat není této železné nutnosti, po hodit mládě, jak to je u člověka, jehož básniei nazývají králem přirody a nejdokonalejším tvo rem. Možná že básníci mají při tom na zřetel pouze boháče, mocné veličiny a velké pány světa tohoto. Avšak Evropská chudina je ubo- žáckým pohozencem přírody a jizlivou ironií k podkuřujícím a lichotivým slovům obyčejnýck veršujících tlachalů, svým lokajstvím nadšených a proto nepříčetných. Stál jsem chvili před tichým domem. Uvnii bylo asi tím více křiku; známo, že nemluv ňátka, když nespi, křičí; jedno přestane a druho začne. Lidská drobotina mluvit neumí, ted- křičí — buď maji hlad, nebo dlouhou chvili nebo nepohodlně leží, nebo je néco bolí .. Andílkovél — Račte dovolit, pane . . . Rozléhá se zde často zvonění u prkna! — ptám se mimojdou- cího strážnika. — Muchas veces, sigůn nece sidad! (Často, to jest dle potřeby) — odpo- věděno mi diplomaticky, takže jsem tolik věde jako dříve. — Byla to odpověď cikánská. P matuji se z Ruska, jak ruský cikán odpověděí soudci, tázán jsa, jaké jest víry ? — » Jaké je potřebí,« odsekl cikán. Nechme nyní cikána ci kánem a vstupme již do mešity, která se před námi prostírá.

vece Cikán Rusko tichý dom

20 article

Mešita v Kordově je dosud největším nejkrásnějším moslemským chrámem na světě. Heine praví o mešitě v básni »Almansor«,že 1300 obrovských sloupů nesou ohromnou kopuli. Je to mýlka. Ohromná kopule tam není. Velmí rozsáhlá, avšak poměrně nízká budova má je- dnotvárnou a ploskou střechu, z níž vyčnívá vysoká věž a klenba katolického kostela, ve středu mešity vystaveného. Misto 1300 sloupů jest jich — o několik set méně, asi 860 — sloupy uvnitř budovy (která při své neobyčejné rozsáhlosti má pouze osm metrů výšky) nejsou obrovské — jsou asi čtyry metry vysoké. Po- dorys má podobu ohromného čtverce a rovná se velkostí svou Petrskému chrámu v Římě (175 m. délky a 130 šířky.) Předdvoři mešity je tak zvaný oranžový dvůr, patio de los na- ranjos, posázený hojnými oranžovými stromy palmami, velký, prostranný a stinný, travou po- rostlý, s pěti studnicemi a s tři stran obklíčený krytou sloupovou galerií (glaustro); na čtvrté straně stojí mešita. Dvůr zaujímá dobrou třetinu uvedeného půdorysu, kdežto budlova mešity dvi ostatní třetiny pokrývá. Na dvoře výplná se věž na místě dřivější arabské věže. Je to nyní zvo nice (campanario) 93 m. vysoká, na níž v oknech třetího patra jsou zvony rozvěšeny.

Hein Řím

21 article

Sebe lepší popis mešity neslačí, aby vám nahradil autopsii. Musite pobývat uvnitř budovy vídět ji na vlastní oči, nechat ji na sebe pů- sobit, abyste mohli cítit a ocenit její prazvláštní krásu a vznešenost, její neobyčejnou nádberu a prostou velkolepost, její tajemné, nevýslovně jimavé kouzlo. Mešita jako ostrým dlátem vy rytá utkví vám na celý život v paměti svým velebným, nevyhladitelným dojmem... Zdáse mi dosud, jako bych byl na vlastní oči vidél čarovný a skvostný obraz z Tisíce a jedné noci — a dýchal v ovzduší rozkošných orien- tálních fantastických bájek. Jak vyjádřit budo voů myšlenku vznešenosti a vzbudit v divákovi dojem nekonečna? Arabští stavitelé dosáhli toho širým, obrovským prostorem a kouzlem perspektivy, kdežto gotické stavitelství rovněž tak účinkuje svou mohutností a velkolepostí architektonických konstrukcí, k nebi se pnou- cích. Mešita imponuje svým vnitřkem jako Al- hambra a jako Alcázar v Seville. Zevnějšek její činí dojem kasárnický, za to uvnitř stávátes kořistí citů nejzbožnějších a nejvznešenějších, o nichž duše vaše dosud potuchy neměla. Stavba mešity měla též velmi důležitý politický účel. Chalif Abderrahmán chtěl, aby pravověrní přestali putovati do arabské Mekky. Proto jim

Sevilla Mekka

22 article

vystavěl tuto druhou Mekku na západě. Hodla toliž zřídit na západě střed mahomedánství, ne- závislý od Východu. Tisíe let stojí nyní tato maurská svatyně Vstupujeme do ní z Oranžova dvora skrze Pal movou bránu (Puerta de los Palmas). Vidím před sebou jakoby zkamenělý les sloupů z ně jaké rozkošné báchorky. Sloupy táhnou se do nekonečné dálky a v šeru se ztrácejí našim udiveným zrakům. Nad sloupy se rozpinají ne- sčislné podkovitě oblouky a klenby. Rozezná- váte předlouhá sloupová dvojřadí. Ta- kových dvojřadí čili lodí podélných je devate- náct, kdežto dvojřadí příčných, užších napoči- táme třicet šest. Každá loď má svou klenbu, sestrojenou vesměs z polookrouhlých oblouko po dvou nad sebou. Vyšší oblouky opírajís o sloupy, postavené na hlavice sloupů dolej ších. Oblouky mají vesměs formu podkovy

Hodl Mekka Puerto jít los Palmas

23 article

Maurové ji velmi milovali — je v ní něco ko- kelního, smělého a veselého. Sloupů je dosud asi 860, s půvabnými hlavicemi a nemají pieda- stalu, takže přímo jako rostliny z půdy vyni- kají. Vitézové totiž po dobytí Kordovy dal podlahu zasypat a cihlami vydláždit, takže s nyní zdá, jakoby sloupy o dobrý kus do po- dlahy pronikly. Sloupy jsou buď z bílého, žlu- tého, zeleného mramoru nebo z porfyru, z ja- spisu a ze strakaté kropenatého slepence (bree- cie). Mají vesměs 40 cenhimetrů v průméru. což při výšce čtyř metrů jim dodává lahodn štihlosti. Hlavice sloupů jeví nejrozmanitějs slohové formy: jonické, korintské, byzantské. maurské a rozličné smíšené — práce to vesmě velice umělecká. Bezděčné jsem pozoroval, ž sem tam některé sloupy stojí poněkud šikmo To je působením zemětřesení, která jsou v An dalusii dosti častá. Známo, že pod Španělsken jsou tři zemětřasná ohniska, pod Lisabonem Granadou a Valencií. Skvostem maurského chrámu a vrcholem umělecké výzdoby je Mihráb, modlitebnt v podobě obdélníku o sedmi a čtyřech metrech mramorové její stěny jsou zvlášté spanile okrá šleny; vypinají se tu dva zelené a dva modré sloupy; devět metrů vysoká kupole (cubba) je utvořena z jediného mramorového balvanu v po době mušle. Zde byl chován v nádherném osmi hranném výklenku koran, jejž ehalif Omar druhý náslupce proroka, vlastnoručně napsal svou krví postřikal, a ještě jiná drahocenna relikvie: kosť z ramene Proroka. Před koranem chalif sám trval tu na modlitbách, kdežto oby čejní věřici, neméně vroucně se modlíce, sedm krát podél stěn svatyně do kola na kolenous šoupali, takže podlaha a stěny činí dojem ja koby byly vydlabány a jaksi vyhlazeny.

Maurová Vitéz Kordův Omar Granada Valencie

24 article

Tehdejší křesťané nazývali pohrdlivě tute nejkrásnější čásť manrské svatyně Capilla de zancarron — kapli »ohlodané kosti«; oni z ná boženské zášti kromě této »ohlodané« podlahy snad ani nechtěli vidět velkolepé a zvláštní krásy znamenité budovy — a teprv když ji ve svo moc dostali, začali znenáhla uznávat její velko lepost a jí cemit a budovu dle možnosti svě zvelebovat . . . Vůbec dlužno říci, že Španělům přisné a praktické vědy nejsou po chuti a ž v nich všeho méně vynikají, za to však miluj poesii, mají smysl pro krásu, pro své starobyl památky — a skutkem to osvědčují dlesi svých. Všechna česť! Obětují na práci ročně několik tisíc franků a po vynaložení jejich až do příštího roku práci zastavují, načež opě v práci pokračují. A tak pomalu docházejí cíle. Mohou nám být zářivým příkladem . . Oni svědomitě chrání své historické po- klady ze slavné minulosti a jimi vábí k sobě cizince a umělce celého světa. Obnažují velko- lepé stěny mešity v Kordově, opravují a obno- vují v Seville velkolepou kathedrálu, z níž r. 1888 část stropu a kopule se zřítila, udržuj si s vroucí pílí nádhernou Alhambru, která je nyní vkusně restaurována celou dynastií nadše- ných arehitektů a odborných konservatorů snad ani za doby maurské nebyla tak krásná jako nyní; oni skvěle opravili Alcazar sevillský v Toledu stále restaurují budovy ze středověku takže město jest jako museum nejskvostnějších stavitelských památek.

Španěl Kordův Sevilla Alhambra Toledo della jít zancarron

25 article

Každá z devatenácti podělných lodí měla původně svou zvláštní střechu; mezi jednotli vými střechami byly žlaby z olova. Pozdějším vystavěním v mešitě křesťanského kostela, jehož střecha nad mešitou vysoko se rozkládala, byly žlaby odstranény; bývalá cedrová a modřinoví manrská střecha byla nyní nahražena prostým křižovým klenutím a ponechána pouze nad ně kterými kaplemi. V Mihrabu visela zlatá lamp na zlatém řetěze. Všecky skvosty — drahocenný koran s relikvií, skvostná lampa (vzácná zlat nická práce) i zlatý řetěz, i pozlacený strop nesčislné stříbrné lampy »daleko odnesl divoký času vztek« t. j. vše bylo zničeno neb odvle- čeno vítězem Španělem. Kolik jiných pokladů vzáených výrobků tu za své vzalo, ví Bůh sám Mihráb, z něhož zbyla pouze místnost, by teprv zeela nedávno (r. 1892) ve své úplnost náhodou objeven. Nejlahodnější arabesky, nej něžnější práce mosaikové, pravé to zkameněle krajky, byly na počátku šestnáetého století př stavbě katedrály obíleny, aby nerušily soula mezi maurickým a gotickým slohem — a zu staly takto několik věků skryty pod ochrannou vrstvou vápenné obmítky. Po pečlivém odstra nění tlusté vápenné vrstvy objevuje se nám vše zachovalé a čerstvé, jakoby včera dohotovené Co se tkne okras, nápisů, štukatur a arabesek — vše máte nyní v Mihrábu obnoveno s umě leckou a vzornou obratností. Nápisy (Není Boha kromě Boha a Mahomed jeho prorok. — Bok je jeden, Bůh je všemohoucí, potrestá zlé, o mění dobré), kdysi po mešitě nesčíslněkrát arab skými písmeny opakované, jsou nyní z bývale kráse dle původních textů zhotoveny.

Španěl bůh Bok

26 article

Není divu, že mešita dojímala pravověrné Maury neobyčejně mohutně. Oblouky nad slou- povím byly za doby maurské bíle a červeno natřeny. Svým velkolepým pozlaceným stropem mešita se pyšnila. Vazba stropu byla ze dřev pinií zhotovena; podkrovní trámy byly červeně a zlatě bohatě okrášleny. Se stropu viselo 28 mnohoramenných stříbrných lustrů a přes sedm tisíc skvostných lamp, spotřeba oleje byla ohromná — přes dvanáct tisíc liber ročně. Moře světla se rozlévalo nad svatyní, zvláště když chalif ze svého paláce Alcazaru tajnou chodbou do mešity přicházel, aby zde páteční modlitbu (khotba) vykonával. »Zlato jako oheň sálalo o stropu, jako blesk když proráží oblaka« — vy- pravuji maurští kronikáři. Hrabě Ad. Scha c vylíčil (ve spisu Poesie a umění Arabů ve Špa- nělich a na Sicilii) vznešenost mohamedanské slavnostní bohoslužby v kordovské mešitě, jak po kázání hlavního kněze z tisíce hrdel ozýval se křik jako rachot hromu: »Není boha kromé boha!.. .« Pohled z oranžového dvora do zá- říci budovy a na modlicí se v ní klečící davy byl asi úchvatný a okouzlující.

Maur Ada Sicílie Alcazar

27 article Milostivý aga

Milostivý aga Obrázek z Bosny. Napsal Ivan Lepusié, přeloži Hanuš Hackenschmi ed. Když přituhne třeskutá zima, až odpryskují třísky s kamene a kůra stromů počíná pukati — tu vezme bída žezlo do ruky. To není, lidé zlatí, tak, jako když vy si sednete ke stolu, pokrytému všemi možnými jídly a z praskajícího krbu sálá k vám příjemné teplo. Co jest vám po tom, vzteká-li se venku ostrý severák — když vám je doma teploučko a blaze. Ale kdy- byste zapadli někam do Bosny, kde před ně- kolika roky nebylo ještě schůdné cesty, kdybyste tam přišli prostřed zimy, když nebe se vyjasní a pod nohou skřípe neposkvrněný sníh, nebo za prudké vánice, kdy marně se ohližite po ochranné stěně! — Sám jsem toho nejednou okusil, té hořké žluči, a byl jsem sám a sám na cestě. Ale jednou — nevím, mám-li říci náhodou nebo nehodou — vypravil jsem se na cestu tři dni před vánocemi s celou svou rodinou. Jeden vůz, a nás bylo osm: pět dětí, žena, já a náš kočí Sulejman. Cesta, no — aby vás bůh chránil takové cesty Nejednou se ti zdá, že narazíš hlavou do oblak, a hned opět řítiš se do hlubokého dolu; málo roviny nalezneš na horách, nahoře vrchy, dole vrchy, na sto kilometrů dokola, a všude jen le a jenom pustina. Nebe bylo čisté jako rybí oko, a mráz byl. Země utuhla na kost; lesy holé stojí ojíněné a fučí vítr ostrý jak jed. Za chvíli objeví s řídká oblaka, roztáhnou se do šíře a počne padati snih — ne v chomáčích, ale v drobných vločkách, jako rozemletý písek. Dvanáct hodin putuješ více pěšky nežli na voze, a nikde chalupy ani chaloupky, kromě jediné hospůdky na šíré pustině, kde říkají »develina-han« a kde jsme nenašli kromě bídné kávy ani sousta tvrdého chleba.

Lepusié Hanuš Hackensch Sulejman Bosna

28 article

Ale pevné kosti a horká krev odolají všemu. Zastihla nás noc. Do druhé krěmy ani ne- bylo daleko: nějakých sedm hodin cesty pustým a lesnatým krajem, a po nějaké vsi nikde ani památky. Pozdě na noc dostali jsme se do krčmy. Tady se cizinec neptá, je-li tu místa, kde by si sedl, kam by ulehl, — jsi rád, žel dovlékl hlavu pod krov — jaký je, taký je — za zlato stojí. Taková krčma! To vám je stará, pro- stranná bouda, ale na spadnutí, široko daleko osamocená. Před krčmou stojí prázdné vozy. nějaký vyhublý kůň s nákladem na hřbetě a se zvonci na krku. Projdeš dveřmi a tu spatřis planoucí ohniště a kolem něho sedící formany Na ohništi hoří několik polen a trochu suchého klestí. V levo je světnice krčmářova, v pravo síň pro pocestné. Věděl jsem, že za dobrý plat rád mi po- stoupí krčmář svou světnici, ale věděl jsem, co jest tam špiny a smradu; zatím jsem zavedl déti do síně v pravo. Byla dost veliká. U dveří ve zdi jednoduchá pec na kávu, kolem nějaké rohože, přikryté houněmi, a veliká lůžka s vy- epanými polštáři. Na rohožích spalo několik cizích lidí. V koutě seděl lépe oblečený moha- medán a vedle něho klouče asi dvanáctileté. Stařec měl dlouhý, hustý, prošedivělý vous, po- chmurný pohled a velmi silné, dlouhé obočí na nikoho ani se nepodíval, jakoby jej mrzl svět; jen kouřil zamyšleně ze svého čibuku tu a tam řekl nějaké stručné slovo k chlapci, který se krčil na rohoži u jeho nohou. Sami jsme zabrali celou jednu stranu světnice. Ro- hože, deky, polštáře a vše, co jsme měli s sebou proti zimě, vzali jsme dovnitř.

29 article

Krčmář přinesl černou kávu a dětem trochu mléka, ale neměl jsem na nic pomýšlení zvláště už na tuhle mizernou kávu. Pozoroval jsem starce mohamedána, zvedne-li přece jednou oči. Po dlouhém čekání přece jsem se dočkal jeho pohledu zpod dlouhých řas a pozdravil jsem jej kynutím ruky, podle jejich zvyku. Stařec poděkoval mi stejně rukou a opět sklopil oči. Napadlo mně, že bude asi z takových. kteří nemohou vystáti »Švába«. 1) V tom vejde krčmářka a počne litovati mých dětí, co asi zkusily cestou v té zimě. Plám se jí, má-li něco pro ně, ať teplého, ať studeného, aby se trochu najedly. Ona však se rozpovídá a mluví o všem možném, až konečně přijde na to pravé, že nemá za nehet ničeho, nežli tu kapku mléka, kterou již dala dělem. Zpozoroval jsem, že toho starce mohamedána oslovuje »ago« 2); znovu tedy se k němu obracím s několika slovy, jmenuje jej tímto titulem, leč on jenom stručně odpověděl a zamlčel se jako dříve. »Děti zebe asi. Ať si lehnou, zahřejí se.« To byla jedmá slova, jež promluvil netázán. Prošla dobrá hodina. Děti spaly jako za- bité: přikryli jsme je, naházevše na ně všechny přikrývky . .. Byla již asi půl noc. Všechno spalo, jenom já jsem bděl, nemoha ni oka zamhouřiti. V peci praskalo a syčelo syrové dříví, vedle podřimoval a předl bílý kocour a bledé světlo malé lampičky sotva na polo prozařovalo začazenou světnici. Množství cvrčků ve štěrbinách pece přehlušovalo svou písní hlasité chrápání spáčů a oddychování promrzlých dětí a po stěnách lezly hbité stěnice v takovém množství, že zdi zdály se jako po- stříkané krví. V tom nějaká psina zalaje před krčmou. Před krčmou nastane povyk; někdo zanaříká, někdo zakleje a opět někdo volá boha na pomoc. Bosenský lid má každého cizince za »Švábae ) Aga, hospodář, (velko)statkál.

Krčmář Šváb