13. prosince 1903

Nedělní zábavná příloha „Národních Listů“ k číslu 340.

Strana 9.

O Turečkovi. (Vzpomínka ze školy)

Málokterý z bývalých spolužáků tak mi utkvěl v paměti, jako ten drobný, úzký, nakři- vený Tureček s hlavou nějak šišatou, s krátko- zrakýma, mžikavýma očima. Ode chvile, kdy jsem sám odešel ze školy, okem jsem ho ne- spatřil, a tak stále ho vidím před sebou jako hošíka, jako dítě. Ale vlastně mi připadá, že Tureček nikdy ani nebýval dítětem, a připadávalo nám tak všem jeho spolužákům již tehda, málem pře čtyřiceti lety. Byl sice ze všech snad nejmenší, ale tak nějak zaevrklý, seschlý jako křížala, a jeho tvář již tehda jakoby měla vrásky. Her našicha štvanic neúčastnil se, byl slabounkého, neduži- vého těla. Jen dvě cesty znal: z domova do školy a ze školy domů. Leda že časem odbočil ze školy, aby na chvíli postál před výkladní skříní knihkupectv Pospíšilova nebo Hejemanova, a tu vypulenýma očima jen jen hltal názvy knížek za sklem vyložených: , bylo jich tam, které by tak rád byl měl! Neboť Tureček byl náruživý čtenář. A tehda ještě nebyla při škole zřízena půjčovna knih. Dostat se k nové, neznámé posu knížce — jaká to byla vzácnost.

Hlavně však způsob Turečkova hovoru ne- byl chlapecký, dětský. Zdálo se, že v té šišaté hlavě je rozum již zcela mužský, usedlá roz- vaha. Nikoho neškádlil, na škádlení odpovídal mrzutým úšklebkem a šel svou cestou beze slova. Nesháněl kapslíků a prachu, nehnětl sopek, nehrál špačka, nikdy nepouštěl draka, Nevábilo ho ze všeho nic, nač se všichni ostatni jen třásli. Lhostejně poslouchal vyprávět o všech klukovskýcb hrdinstvích, s čelem svraštělým,a nezatoužil po výpravách pod vojanskou pekárnu, na šance, do příkopů hradebních. Arciť, chudák Tureček nebyl by utekl ani jedinému „šane- frajtrovi“ jako my ostatní. A o černém sklepení, kam prý profous Messlinger — starý, ryšavý felbébl asi s desíti kapitulacemi — zavíral každého, koho v příkopech dopadli, vyprávěly se hrozné věci, ač nikdo nemohl mluviti z vlastní zkušenosti.

Ale přece byly chvíle, kdy se mrtvá, šedivá tvář Turečkova oživila. To když někdo z nás vyprávěl o nějaké knize, kterou byl dostal přečetl. Tu poslouchal Tureček nejpozorněji, v obličeji jakoby se mu bylo rozsvětlilo, oči rychle mžikaly, rty sebou potrhovaly, každá žilka ve tváři hrála. A když obecná pozornost byla vyčerpána a těkavé mysli chlapců obrátily se jinam, přidržel se jediný Tureček vypravěče a dychtivě ze sebe soukal: „P—p—p—půjčil bys mi tu knihu?“ Neboť Tureček zakoktával. — — Tureček neměl tatínka, ani v matrice ho neměl, a to snad krom jeho jisté zrůdnosti vy- světlovalo jeho přezrálou i trpnou povahu. No arci, kdyby byl býval jako bouček, byl by tak lodakomu namlátil, kdo v chlapeckém skotáctv vypustil z úst urážku, naznačující jeho nelegi- timní původ. Ale takto nebožák Tureček jen skřípěl zuby, nebo se pitvorně zakrabil, sám se přemáhaje, aby nevypukl v pláč. Neboť ani pla- kat po dětsku neuměl. Skoták Řehák, nejhorš nezdara v naší třídě, vykřikl kdysi: „Jako Tureček, tak brečí paviáni Viděl-li kdy břečet paviána, není zjištěno. Paviána vidět mohl, neboť na Malém rynku roz- bíjely menažerie svůj stan, kdykoli v hradby naší pevnosti zavítaly. Řehák byl náramný sko- ták, ale něco pravdy bylo na tom přirovnání Nějak nám všem osfatním Řehák olevřel oči byli bychom pak rádi viděli Turečka plakat, al Tureček tím více se chránil. Ale jednou přece Tureček zase zaplakal Bylo odpolední vyučování, již se schylovalo ke čtvrté hodině, když v zadnějších lavicích, kde Tureček seděl, nastal nějaký rozruch.

»Co tam kutite.?« houkl pan učitel. »Tureček breči,« hlásil ochotně nějak soused. »Proč hrečiš?« houkl pan učitel podruhé »Vslaň!« Tureček vstal, němý, škytaje. Neodpověděl »Co je ti ?« »On má hlad!« hlásil jiný ochotný souse školák. »On utratil peníze na oběd,« ozval se te spolužák Řehák, za nejedl, a teď má hlad.« »Kam jsi dal peníze?« zahřímal pan učitel »On si koupil místo oběda knížku,« žalo- val neunavný. Tureček otřel rukávem oči, ostatně již su ché, šišatá jeho hlavička pošinula se v pravo, v levo, a jeho zraky zavadily s nejtrpčí výčit- kou o všechny ty žalobniky, kteři jeho tajem- ství vynesli na světlo. »Pojď sem ukaž ji!« velel pan učitel. Jaká to byla těžká cesta pro Turečka ! Ko brtal ze škamny jako chromý, prsly levice sví- raje knížku. Nejedl, aby se ji domohl, a teď ni přijde. Neboť co kdo přinesl do školy mimo pomůcky k vyučování, propadalo konfiskaci kdýž bylo dopadeno.Tureček to věděl, a hubená jeho tvář celá se teď znova rozplakala, ne hladem již, ale tím bezmocným dělským zou Ialstvím před všemocností učitelovou. Nejedl — a bude zbaven pokladu, po němž jistě dlouho toužil.

Věru, teď jsme viděli, že brečí jako pavián ale nesmál se nikdo z nás. Bylo nám ho líto- Tureček nikdy nikomu z nás neublížil. Šáravým krokem prošel mezi oběma řadam lavic, jako svázaný, jen aby co nejdéle se ne musil odloučit od knihy, ale cesta byla přec jen krátká. Teď stanul před panem učitelem a jakkoli se v něm všechno vzpíralo, jakkoli celá jeho bytost se bránila tomuto bezpráví, vztáhl ruku a podal učiteli knihu. A ruka sklesla k boku. Připadal nám teď Tureček ještě menším a sevrk- lejším, než byl skutečně. Byl to silný svazek, jejž podal učiteli v naších očích učiněná bible. A pan učitel čet s obálky: »Objevení Ameriky Krištofem Kolumbem »Kdes ji koupil?« olázal se Turečka. Tureček jistě v tu chvili neviděl před sebou postavu učitelovu, ale nějakou nezměr nou, strašlivou hmotu, neboť oči jeho přelékaly slzami, jimiž Tureček tak skrblíval. A dásněmi drkolaje, odpovidal: »U Pospíšila.«

Učitel zadíval se na Turečka Jistě se mu ho v té chvíli zželelo. Snad i kniha sama ho jinak naladila. To byla kniha výborná, ne nějaký »Babinský, vůdce loupežníků«, kterého již ně kolika školákům sebral, ani »Historie o Enšpl glovi« starého vydání švabachového, která do- sahovala velmi pepřené podrobnosti o Enšpí- glových plundrách, s hrubými, velmi názornými dřevoryty. Dival se tak chvíli na Turečka, přemílal listy knihy, zavřel ji, položil na katedru a řeklá »Jdi si sednout — po škole ji dostaneš.e Turečkovi sklouzly poslední slzy s očí, ne- smírným radostným úžasem téměř se zamotala hrkal do své škamny. Bylo to poprvé, co pan učitel vrátil zkonfiskovanou věc. Po vyučování chvátal Tureček ke katedře »Počkej !« velel učitel. Tureček rozuměl. Až ostatní odejdou. A když se škola vyprázdnila, otázal se učitel: »Tys nejedl ?« »Nejedl.« Učitel vystoupil na podium, otevřel šuplik katedry a vyhrábl a na desku katedry kladl, co byl od rána neposedům sebral. Nějakého ban- dura, jablka, pernikového panáka. »Dej to do kapes, sněz to . . « Snad ještě Tureček měl, ale snad už an neměl hlad. Nacpal potraviny do kapes, ale nej- více zářil radosti, že má zase svého Kolumba Čekalo nás na něj několik, a tenkráte, když Tu reček po chvíli vycházel ze školní budovy, vy padal skutečně jako sťastné dítě. Ypsilon.

Karloušova kočička. Povídka. Napsal Fr. Fl os. V malé domácnosti strojvůdce Kartána udě- lali si „štědrý večer“ již odpoledne. Roztomilá ženuška Kartánova spustila záclony v oknecha v útulném, vyhřátém pokoji byla hned tma, vždyť venku byl takový kalný den, že již ve tři hodiny odpoledne bylo i v ulicích šero. Otee Kartán ustrojil stromeček tajně, aby svého pěti- letého Karlika překvapil a když pak malého neposedu zavedl do pokoje, v němž na stole, po- staveném proti zrcadlu, stál stromeček v plně kráse a jasu, měl otec Karlán skoro takovou radost jako jeho synáček. Karlík spráskl ručkama a zaujat tolika světly, zůstal chvilku jako omá- mený, pak ale přiskočil ke stromku a chytil oběma ručkama kočičku, bílou kočičku s dlou- hými chlupy a vykřikl nadšeně: „Tati, mami, kočička!“ Přitiskl vycpaného macíčka k sobě tak silně, že kočka mňoukla, což malého tak rozesmálo, že se až ohýbal a macíčka znova a znova stiskal a „Ona mňouká, ona mňouká!“ vo- lal. Toužil již dávno po živé kočce, ale protože se otec Kartán bál o kanárka, opatřil Karlíkovi kočku takovou, že mňoukala, ale kanáru nebez- pečná nebyla a z té měl Karlík neobyčejnou ra- dost. Oba rodiče. dojati radosti dítěte, nebránili slzám, ktore jim vběhly do očí. Marne ukazo- vali Karlíkovi jiné ještě dárky, které mu Ježíšek přinesl, Karlik měl oči jen pro kočku. Ote Kartán dostal od ženušky vyšívané trepky a pant Kartánová od mužíčka kožíšek a tak jsouce všichní spokojeni a šťastni, usedli k večeři. Stro- meček jim k ní svítil.

Než, proč tak pospíchali s večeří? Otec Kartán měl odjeti se šestadvacítkou již v sedm hodin večer a nevrátí se až zejtra od- poledne v pět. Tisícům lidí jest dopřáno, aby slavili nejkrásnější večer v roce klidně se svými rodinami, ale otec Kartán nebyl z těch šťastných On, jako mnoho jeho soudruhů v povolání, musi odejíti z vyhřátého, radostí provanutého pokoje do sychravé, (mavé noci, kde mimo obtíže zimy a služby, mohla jej potkati nehoda, ba i smrt. Kartán odcházel nerad, ale povinnost jes krutá a neúprosná. Večeře byla brzo skončena. Zatím co že- nuška Kartánova skládala do černé kožené torby potřebné věci na cestu, shodli se otec se synem v tom, že nyní shasnou světla na stromečku, ale zejtra, až se tati vráti, že si je rozsvíti znova. Zejtra večer bude tati doma. Oh, to bude ra- dosti! „Ale přijeď brzo, tati, víš, brzo, až se Ka lík vyspinká! Kočička půjde dadat' s Karlouškem a Karloušek ji bude zpívat: Jede, jede počpovský panáček!“ „Tak, tak, miláčku, jen jí pěkně zpívej, alo teď ještě pusu štípanou, tak, a já už půjdu,“ loučil se tatík a lehounce vzdychl. Hodiny le- těly jako ptáci, již byl nejvyšší čas, aby šel d topírny. Na štěstí bylo tam nedaleko. „Dala jsem ti do torby kousek vánočky dvě kuřata, abys měl zejtra také Boží Hod, řekla žena Kartánova, tulíc se k muži. „Škoda, že musiš zrovna dnes jeti,“ dodala smutně.

„Jaká pomoc,“ odpověděl Kartán, „ale pro jsi tam dala dvě kuřata? Co s tím? „Myslila jsem, že by to bylo líto topičovi kdybys ty jedl a on neměl —“ omlouvala se „O, ty, ty!“ hrozil Kartán, „na všecko pamatuješ, ty pečlivá Marto, ale jsi hodná,že jsi nezapomněla. Pohladil ji po růžové tvářičce, políbil jí ob oči i ústa a pak, sehnuv se ke Karlíkovi, vy- zdvihl jej do výše a nesa ho pokojem, napomína žínku: „Jen na toho šíbala mně dej pozor, abyse mu nic nestalo!“ „A na kočičku taky, tati,“ dodával Karlík nutě znova macíčka, aby mňoukal. „No, to se rozumí,“ souhlasil otec a postavi chlapečka na podlahu. „Ale nyní s bohem již jdu. Kartán zlíbal dítko i ženušku, oblékl těžk kabát (kožich měl již na stroji), uchopil torbua vyšel z pokoje. Karlik ještě za ním vyběh volajei „A zejtra budeme svítit', tati, nezapomeň!“ Kartán se ohlédl, sestupuje po schodech. Zahlédl ještě plavovlasou hlavičku Karlíkovu i kočičku bílou, kterou dítě tisklo k ňadrům. Ne- mohl dítěti odpověděti, tak mu bylo najednou těžko. Sešel se schodů a vykročil na ulici. Bylo již (ma. Ostrý vítr ošlehl jeho tvář a vsypal mu drobné, ledové jehly do očí. Kartán se otřásl. ale statečně vykročil k nádraží, jehož četná světla mdle zářila v klamné dálce. žena.

Na ulici bylo pusto, jen sem tam přeběh chodec, ale brzo zmizel v některém domě, jichž dlouhá řada utápěla se ve tmě. Byla to nádražní kolonie. Mnohá okna těchto domů byla osvě- tlena, ale z mnohých domácnosti odešli nebo odejdou otcové rodin jako Kartán dnes neb zejtra za svou povinností. Pro ně není svátků, pro ně není nedělního klidu, oni jsou hosty ve svých rodinách, oni jsou součástí ohromného stroje, skoro bez práv, ale s velkou zodpovědnostía krutou povinností, sále jednou nohou v hrobě a druhou v žaláři, zkrátka při nynějším systému moderní otroci — ba více než tol Podobné myšlénky prolčtly hlavou Kartá novou, když docházel k nádraží. Sotva však ve- šel do ohrady, vypudil tyto myšlénky z hlavy neboť bylo potřebí velké opatrnosti, aby ben úrazu došel do topírny. Přeběhl několikeré koleje, vyhnul se vlaku supajícímu, při odjezdu z nádraží a vlekoucímu za sebou nekonečnou řadu vozů, uskočil před lokomotivou, vyjíždějící z topírny a pak obešed velikou budovu, vešel postranními dveřmi do prostranné, nedoslatečně osvětlené místnosti. Zde stály lokomotivy na můstkách. Petrole jové lampy čadily nad stroji, v nichž již háral oheň. Slabý, ale ostrý sykot unikající páry dráždil sluch a z oddychujících kolosů šla hrůz na toho, kdo je zde viděl poprvé. Světlo lamy klouzalo se po nich, osvětlovalo je pouze s vrchu ale když otevřel topič dvířka kotle, zalila rudá jako krvavá zář, celé prostranství. Kartán hbitě provlékl se mezí stroji a vy- houpl se lehce na stupeň šestadvacítky, kter stála v řadě třetí. Topiče tu nebylo, nejspíše na chviličku od- skočil.

Kartán podíval se, kolik má páry, odloži torbu, svlékl kabát a chopiv se kleští, kladiva malé svítilny, sesloupil pod stroj- „Vždyť jsem si to myslil,“ zahučel a hne ozvalo se skřípění železa, Kartán přitahova šroub. Kutil tak asi čtvrt hodinky, ale topič ne šel. K odjezdu bylo času dost, ale topič zde mě býti. Co se stalo? Náhle, aniž by toho Kartán zpozoroval, při šel topič, ale jiný, než kterého Kartán čekal, proto se ptal: „Kde je Vaňous? „Nepřijde,“ odpověděl muž, „je maro musím jeti já.“ Kartán se podíval muži do obličeje, vá Krystlík!“ řekl překvapeně a nemile dojat. Ten hle Krystlík nebyl mu milý a snad žádnému vo diči. Byl to přibuzný kteréhosi vrchního inže nýra, prodělal na světě již všechno možné a kdyi byli všude trop, poslali jej sem, aby trápil vodiče Nejen, že mu nemohli věřiti, ale byl to liný člo věk a nespolelilivý. Běda, jestli že se napil ! Pal byl na stroji jen na obtiž, nedělal nic, jen v kouie stoje nadával všemu a nejvíce správě želez niční. Ale dělatí se s ním nedalo nic, vždy za ním stál močný příbuzný. Inu, byl to s nln kříž! Proto také byl Kartán nemile překvapen „A kde jste chodil?“ ptal se Kartán, ustu puje s můsíku, aby tenič mohl vvstonniti stroj. „Eh, byl jsem v kantině, není mně dobře pane mistře!“ Kartán věděl, jakého léku užívá Krystlík když mu není dobře, cítil i teď ten lék, jehož protivná vůně zápasila se zápachem oleje uhelného dýmu. A pro tohoto muže uchystala jeho ženušk kuře; kdyby to věděla Vsecky přípravy byly ukončeny a čas o jezdu se přibližil. Stroj lehounce se chvěl jak nedočkavý, bujný kůň, který touží po okamžiku až mu povoleny budou otěže. Kartán otěže po- vvolil, stroj vyřítil se z topírny jako bouře. P malé chvilce byl přípjat ke vlaku a na znamení průvodčího vyjel ze stanice do tmavé noci.

Nobylo sněhu, jen vítr vál a nesl s sebo ostré, drobné jehličky, obloha byla zakryta čer nými mraky, které letěly tak nízko, že se zdálo jakoby se vlak hnal tunelem. Světla zářila mdle a jen do nepatrné dálky. Byla to noc, které s vůdcové nejvíce obávají, neboť tu nemožno spo lehati se na oko, tu musí strojvůdce pozorovat uchem chod stroje, pamětí rozpoznávati okoli instinktem odhadovati rychlost a vzdálenosti Šestadvacítka, osobní vlak, jela rychle a ne směla, zvláště na počátku jizdy, ztratiti ani mi nuty, neboť později trať stoupala a tu se těžko minuty nahrazovaly. Ovšem přišel také spád ale dlouhý, oškllivý spád, kde se jelo se zata jeným dechem, totiž tak, aby rychlosti neubý valo, ale aby také působením setrvačnosti neroz letěl se vlak v rychlost zběsilou. Zvláště dnes kdy ovlhlé koleje byly kluzké, musilo se jet velmi opatrně. Kartán znal celou trať, od metru k metru znal i svou šestadvacítku a proto jel bezpečně Na stroji není toho pohodlí, jako ve voze třel nebo snad první třídy, na stroji to lidmi kymáe a lomcuje, ale strojníci jsou jako lodníci těmt nárazům zvyklí, oni podle otřesů poznávají, ja kou rychlostí se stroj pohybuje. Ba, oni věd i více. Stroj je u nich bytostí oživenou, svéhlavou a škodolibou, nebo poddajnou a mírnou, ale vždy nebozpečnou a nespolehlivou. Stroj je spoutan saň, která jest jen násilím a převahou ducha lid ského přemožena a která slouží dotud, doku tu nadvládu cílí. Ona mručí, reptá, vzdychá běduje, ona hrozí, vyje, vztekem sebou lomeuje. ale posleuchá, když musí. Vůdcové milují svů. stroj, ale i když jej hladí, jsou na stráži.

Kartán znal svou šestadvacítku dokonale ucho jeho bylo již skoro lhostejno ke všem pro- jevům hněvu nebo spokojenosti stroje a dnes zvláště, vždyť cesta ubíhala pravidelně a duch Kartánův vracel se neodolatelně do tichého, vy- hřátého pokoje tam v kolonii, kde nyní asi sp obě drahé ty bytosti, kteréž musil opustiti. Již měl za sebou všecka ta obtížná stou- pání a za čtyři hodiny dojede k cíli. V nádra- žích, v nichž několik minut se zdržoval, viděl osvěllená okna a v nich mihající se stíny. Tam asi po večeři bavili se rodiče s dětmi nebo s po zvanými hosty. Jak těm tam bylo dobře! Na jedné stanie zalehl k uchu Kartánovu i zvuk vzdálenýeh zvonů. Větrem přerývaný hluboký tento zvuk při cházel ze tmy jako hrozné volání, vycházejíe z nítra země. Kartán se zachvěl a ohlédl se pe topičovi, který opět užival svého léku. Kartánovi se zachtělo hovoru, ale nyni mávl jen rukou uslyšev znamení k odjezdu,, sáhl k píšťale a povolil otěže nedočkavé šestadvacitee. Když vyjel vlak ze stanice, ohlédl se Kartán po okoli, ale daleko neviděl, přes to ale přese všecko sebou trhl a daleko přes zábradlí se vy- klonil. Zdálo se mu, že stromy po pravici jsou blíže, nežli by měly býti. Přešel na druhou stranu a sotva pohleděl dolů, odskočil k páce aby stroj zastavil. Je to jisté, nejede po pravé koleji, v po- slední staníci nebyla přehozena výhybka. Pr Bůh, stane se neštěstí, vždyť za několik minu setká se s dvaadevadesátkou, přijíždějící naproti. Zaskřipěla páka, ozvala se píšťala, ječíe poplašně, aby brzdiči utáhli brzdy, ale v tom již objevily se červené oči šelmy, řitící se ze tmy vlaku vstříe. I tam slyšel strojvůdce poplašný pískot a přičiníl se, aby zmírnil běh svého stroje ale namáhání Kartánovo zdálo se býti marným Rozjetá šestadvaeítka nechtěla poslechnouti.

Marný byl protitlak páry, marně úsilí brzd, vlal nejel, ale setrvačností hnán, klouzal se po svah jako lavina po stráni. Kartán, opřen nohama o kotel, křečovite svíral rukama páku, hlava jeho vztažena byla v před a oči vypouleny. Cítil, že stroje nezastaví. viděl, jak obluda ze tmy vyrazila a šestadvacítk říti se na ni jako krvelačná šelma. Náhle v te tmě jakoby se zablesklo; před očima Kartáno- výma mihl se obraz ozářeného stromku, jak před ním stojí Karlouš s kočičkou v náručí .. Kartán chtěl vyskočiti, aby se vrhl mezi ty dva rachotící netvory a tělem svým překaziti je jich srážku, ale v tom rozlehla se strašná rána Kartánovi se znova zablesklo v očích — a pal již bylo po všem! Sestadvacítka zbavila se jednou otěží, ale zle za to pykala. Její komín sletěl stranou, jej oči vyhasly a jedno rámě se zlomilo. Kleslan hok jako přemožené zvíře a chroptěla jak k smrti poraněná. Také dvaadevadesátka dostala notnou ránu, ale protože byla již na ústupu. odolala. Kartán jediný nevěděl, co se stalo po hrozn srážce, neviděl toho zmatku, neslyšel poděšeného kříku, ba necitil ani, že vytahují zhroucené těl jeho z koutu, kamž bylo sraženo. Krystlík to byl. který první pospíšil k panu mistrovi, neboť o viděl, kam byl odmrštěn. Krystlik totiž, vída ne- bezpeči, vyskočil na uhlák a tam leže, čekal ná- raz. Odtud viděl ten marný zápas Kartánův, ten pošetilý odpor jeho, když holýma rukama chtě zadržeti řítící se skálu nebo lavinu ...

Ve dvaadevadesátce jel náhodou lékař který zvěděv, že je strojvůdce mrtev nebo těžce raněn, přišel, aby pomohl, je-li pomoc ješto možna. Ohledal Kartána a našel hlubokou ránu v týle jeho, toho však zjistiti nemohl, je-li ránn smrtelná, neboť Kartánovo srdce dosud tepalo- Poděšení cestující, z nichž žádný raně nebyl, jen všude překáželi a proto bylo nutno aby přísně zjednán byl pořádek. Telegrafen z nejbližší stanice rozlétla se zpráva oběma směry; byla žádána pomoc a varováno úřad , pousi vaku sina neštěstí. Po úsilovné tříhodinné práci mohla dvaade vadesátka jeti dále; strojvůdce, starý Komárek zakusil za svého života již několik karambole a proto příšel brzo do své míry a vytrval sta tečně na stroji. Cestující projevovali hlučně svůj obdiv nad statečnosti starého vodiče, který po srážce mě tolik odvahy, že jel dále. Obdiv obecenstva Ko márka těšil, vždyť ho zasloužil více než voje vůdce, neboť sotva smrti ušel a přece v povin- nosti setrval.

Lékař po celou dobu, co dělníci vyklízel eostu davadesátce, zabýval se Kartánem. Vymy ránu jeho a obvázal ji tak, jak se jen dalo. Jeho úsilí se podařilo, že Kartán olevřel oči a něc nesrozumitelného promluvil, pak ale znove omdlel. Přijela výpomoená lokomotiva, aby nahra dila šestadvacítku, Kartána uložili na měkk sedadlo první třídy a dvaadevadesátka se hnula Zpozdila se o tři a půl hodiny a přijela do ústřed ní stanice ráno. Tam již na Kartána čekal železniční lékan Kartán byl donesen domů. Vrátil se tam dříve než se včera nadál. Ale jak se vrátil! Leží na své posteli bez hnutí, nad ním sklání se lékař všemožně se snaží, aby jej přivedl k vědomi U nohou postele klečí mladá žena, ruce majíe křečovitě sepjaty a hledí očima vytřeštěnýmani smrtelně bledou tvář toho, který jí byl vším n světě. Slzy jí páli v očích, ale nemohou vytrysk nouti, v hrdle jí kloktají a dusí výkřiky bolesti které se ze stísněné hrudi derou.

Náhle sebou trhla a ruce její se vztáhl k mužovi, který pohnul hlavou, zaúpěl, pal oči široce rozevřel a vykřikl: „Stůj, stůj, dítě — Karlouš! Lékař starostlivě přetřel si dlaní čelo a za šeptal: „Horečka, čekal jsem to. Na ženě Kartánově nemohl nyní žádati ni čeho, proto upravil sám obklady pro nemocnéh a připravil mu lék. Kartánova nepozorovala ani, když odcháze bylo jí lhostejno i když přišla cizí žena, kterou sem lékař poslal, aby nemocného obsluhovala teprve když ozval se z vedlejšího pokoje plál dítěte, vytrhla se ze ztrnulosti a vešla k dítěti které ještě netušilo, jaké neštěstí vpadlo náhle do jejich nedávno tak šťastné rodiny. Uboh žena vyřkla jen jediné slovo: „Tati,“ pak padla celým tělem na dětskou postýlku a zoufalý kře- čovitý pláč našel průchodu. A podivno, dítě pře- stalo plakati, hledělo udiveně na matku zmítajíe- se na postýlce, ale nemohlo pochopiti, co se te děje. Pak položilo obě ručky na hlavu matčinu přitisklo hlavinku k tváři její a šeptalo něžně „Neplač, mami, neplač, vždyť tati přijede a bu deme svítit . .. Kartánová přemohla pláč. Chopila dítě de náručí, nejdřive chtěla je donésti do vedlejšího pokoje, pak se náhle rozmyslila a počala dítě strojiti. Vedle zatím blouznil Kartán. Viděl stál řitící se vlaky proti sobě a mezi vlaky stromeček a pod ním dítě. Tak bylo colý den a celou noc Lékař opouštěl nemoeného jen na krátkou dobu ale naděje nedával. Tato horečka byla nebez pečna a nepodaří-li se ji zažehnati, přijde to nej horší —

Kartánová odvedla dítě do sousedství, ab prý tatíčka nevyrušovalo, protože spí. To bylo Karloušovi velmi líto, ale čekal trpělivě, když však máti chtěla, aby u sousedů i spal, tu Kar- louš neustupně žádal, aby jej pustili k otci. Usnul s pláčem, neboť prosba jeho byla oslyšena. Kartánová se z bolesti své tolik vzpamato- vala, že propustila cizí ženu a ošelřovala muže svého sama. Hlídala jeho neklidný dech, a když se ztišil, seděla jako socha, hledíe vyjeveně na strašné to neštěstí, které tak neočekávaně vyno- řilo se ze tmy, rostlo a vztahovalo své spáry po mužovi, po ní a po dítěti, hrozíc zničiti je všechny. Výkřiky mužovy vytrhovaly ji z trapného toho stavu, ale neulevily její bolesti. Co se stan z ní a co z ubohého sirotka, jestliže otec odejde? Jmění neměli a výslužné bude malé. Ale i chu- doba nejtěžší byla by rájem, jen kdyby milovaný muž zůstal s nimi.

Noc vlekla se jako hlemýžď, hodiny byly jak moře, ale plny bolesti. Konečně začalo svítati, světlo denní pomalu vkrádalo se skulinami zá- elon, pak počalo zápasiti se světlem lampy, az konečně zvítězilo. Přemožené světlo lampy zčer- venalo a soustředilo se jen v úzkém plamenu. Kartánová vstala, aby zhasla světlo lampy, když právě vcházel lékař. Šel tiše a pozdraviv ženu. ptal se, jak nemocný ztrávil noc, na to přistoupil k lůžku. Kalné světlo zimního dne padalo na tvál nemocného, která za krátkou dobu tak zhubla, že se lékaři zdálo, jakoby před ním ležel ne- božtík. Obrátil se proto k ženě, chtěje ji připraviti na nejhorší, než v tom otevřely se tiše dvéřea do pokoje vklouzl košiláček. Byl to Karlouš, který sousedům utekl. V náruči nesl svou ko- čičku. Nevšímal si ani lékaře, ani matky, ale vida ofce na loži přicupal k němu a stisknuv kočičku, zvolal vesele: „Tati, vstávej, slyšíš, ona mňouká?“ A hle, nemocný otevřel oči a vy- hublou, bledou jeho tvář přeletěl blažený úsměv. Lékař naklonil se k nemocnému a položiv zlehka ruku na jeho čelo, zvolal radostně: „Díky bohu, je zachránění“

Benefice. Z divadelních vzpomínek. Napsala Abig ail „Nu, jak dařilo se tatínkovi?“ A dvé zá- řivých očí zahledělo se do vyhublé tváře nemoc- ného. „Lépe, že?“ a dvé růžových rtů v polibku spočinulo na spoceném jeho čele. „Dobře — že? Oči jsou jasné, veselé — tatínek spal! Že jsem uhodla, maminko?“ „Ano, dítě, celou noc. „Ach, to jsem ráda, to jsem ráda! Bože, co jedna noc zmůže! Tatínek vypadá jako mla- díček.“ Tatínkova vyhublá tvář mdle se pousmála a strhané modré zraky z houšti šedých vlasů npášll. ClL bolestných nocích jednou opět dobře — ano, ano. A proto se jeho zmořená tvář opět usmívá. .. Umřit, ano, ale proč se tak mořit, proč? „Zas už tatínek zlobí, zas? Že odejdu!“ „Ne, nech mi ruku, hezky chladí... „Je pořádně promrzlá. „Byla's ve zkoušce „Ano, maminko, jen tři hodiny. „Pro boha, tři hodiny v takovém mrazu Ale snad vám topí trochu? „Ale kde! Voda tam za kulisou v kádích mrzne.“ „A že si toho pan ředitel nepovšimne? Vždyť se mu všichni rozstůněte. „Haha, na tom mu málo sejde! Platí n- mocenskou, jeho to nestrhne.“ „Bože! Bože! Vždyť se sám nachladí — „On? Ba ne, maminko. Má kožich — z stovku kožich a bufy! To už něco vydrží. A po- tom přihataší se až k jedenácté — „z vinár- ničky“ a — herci, mrzněte sil „Ale, ale, to je hrozné. A prosím tě, e jste to zkoušeli? Den za dnem samá zkouška. věčná zkouška. „Ilaha, maminko, vy už hubujete jak heree.

„Ale vždyť je to pravda! Co se vás namoři Jsi tady čtrnáct dní a sotva hodinku za dense vidíme. Máš se hůře, než nádenník. Ráno, sotva že vstaneš, do „porrepetice“ — nebo, jak tomu říkáš. Pak na operu zkouška. Sotva se naoběd- váš, letíš zas do divadla. Zas na činohru! Při- lítneš už za tmy a zas do divadla garderobu chystáš — pak že se herci vylenoší! Bože, božel Jak povídám, hůř jsi v tom, než nádenník. Na stará kolena bude z tebe mrzák. Nesměj se. ano, mrzák, plný rheumatismu. No, ty si's to vy- brala! Prosím tě, co jste to zas dnes za hloupost zkoušeli? „Opakovali jsme některé scény z měh „příjmu“. „Ah, to je něco jiného, odpusť. Zejtra má. tatínku, naše Lidunka příjem. Nemocnému mžikl kolem rtů slabý úsměv a oči jak hvězdy z veliké dáli zazářily. „Příjem... příjem... Škoda!“ povzdychl. „No, nic si z toho nedělej, staroušku ! Až sem Liduna po druhé přijede — „Až po druhé přijede ...

„No, co vzdycháš? To se rozumí, až po druhé přijede, dá Pánbůh, budeš zdravý a uvi- díš ji! A ostatně nemáš, čeho litovat nic do toho ani není. Takový hloupý kus si vybere, samý pláč a nářek. Ani by to pro tebe nebylo, ty máš rád veselohry a zpěvy. Věř mi, staroušku, nie neztratíš!í „Ne — maminko, to je doporučení! Líp by to nedokázal ani nejzuřivější kollega. Nemocný se nejistě pousmál a Liduna se smála maminčinu „doporučení“, ač bezděky je v duši přisvědčovala. Ba, nic do toho není. Bůh ví, co jí to na- padlo, vybrati si něco tak plačtivého. Smutku a bolesti má každý dost, i ona! Co už zde v té malé světničce u toho lůžka prožila! Tatínek, její zlatý tatínek stůně, těžce stůně, dlouho, bo- lestně... A ona zrovna jen úkradkem tráví prázdné chvilky u jeho postele. Bože, ještě že ji osud náhodou sem zavál. Díky mu za to ! — Proč si vybrala tragedii ke svému příjmu — ona, smavý, rozpustilý diblik? Co to měla za nápad? Každý se ptá a diví se. Ah — již víl