Ročník XXXX

V Praze, v sobotu dne 10. listopadu 1900.

ežoli e lnozli

Číslo 3l.

Na ranní a odpol. ligty předplácí see v Praze v administrael a měsl ns čtvrt leta . . . . 8 K — s dvojí donáškou na měsl n Erré leta. . . : 7 K s0 ve mialkách: 2 K so na měsíe Poštoui a měal kei za čtvrt leta s drojí zásilkee na měa nk Bvrt ieka . . . : i k oi

Dnešní číslo pro Prahu le o 10 stranách.

Železniční soupeřství Vídně a Pešti. Záležitost bosenských dráh, známým hu beným dohodnutím tyto dny mezi vládami ve Vídni a v Pešti v rámci velmi obmeze- ném prozatímně a na čas upravená, zvířila ve veřejnosti tím více prachu, čím nevěcněji se o ní psalo. Tím vysvětlujeme si, žev otázkách, kde vídeňské veřejné mínění mělo a mohlo býti jednotné, nyní — jak se říká po funuse s křížkem — se roztříštilo, že orgány tamních stran na vzájem si vjely do vlasů a jako do dohody proti Pešti, tak nyní po ní jedni proti druhým se staví, vytýkajíce si na vzájem, že dosahu a podstatě otázky bosenských dráh neroz umějí a jí nepochopily! Až až nás to láká, abychom jim v tomto ohledu dali za pravdu. Jest pak stupnice vídeňských názorůo otázce bosenských dráh následující. Orgán vojensko-starorakouský pohlíží Soluni, jako konečné přímořské stanici zájmů státních a ježto doplnění železné dráhy ze Sarajeva na Mitrovici do tří let toto žele- zniční spojení dle dohodnutí míní uskuteč- niti, dává k němu své »placet«. Jemu jest to otázkou sesílení vojenské posice. »Reichs- wehru« nejblíže stojí orgán antisemitů, pokud se týče všeobecných zájmů říšských, co však se týče ostatních bosenských dráh, metá na skupinu liberálů vídeňských smolné věnce žhavých reminiscencí, že to byli oni, kteří v roce 1895 se postavili proti do- stavbě dráhy Banja-Luka—Jajce, kterouž nyní za nezbytnou pro Cislajtanii prohlašují.

Podobně opřeli se v r. 1898 — tedy před dvěma lety — doplnění dráhy ze Splitu na Aržan a odtud na Bugojno, čímž by se do- cílilo železničního spojení Splitu se Saraje vem. Proto pokládá to orgán antisemitů za pokrok, přikročí-li se k dostavbě této linie za tři leta. Nejupřímněji jak obyčejně vedou si listy německo-nacionální; dle orgánu Wolfova Dalmacie a Dalmatinci nezasluhují pozornosti. jakou v této otázce dovedli na sebe upou- tati, a proto vytýká, »že jsme se tu (v Cis- lajtanii) nadchli pro Dalmacii a její spojení s Bosnou, jako by nebylo na světě nic důle- žitějšího«; dle něho při otázkách bosenských dráh šlo jen o to, poškoditi Videň, či jak list se vyjadřuje, aby »všecka doprava na Východ odvedena byla z Vídně a brala s na Pešť a Budín«. Dle listu toho jest dráha — (pro Dalmacii nezbytná) ze Splitu na Bugojno — hospodářsky skoro bezvýznamná (pro Vídeň). Vzhledem k tomuto názoru německo nacionálnímu není bezvýznamné prohlášení »Pester Lloydu«, že »Úhrám ani ne- napadlo, zdržovati Dalmacii o spojení s Bosnou.« Současně uveřejňuje týž list úvahu by- valého rakouského říšského poslance, dle níž jest dostavba dráhy Split-Aržan Bugojno či přímé spojení Splitu se Sarajevem pro Dalmacii velmi potřebno. Bez tohoto želez- ničního spojení Dalmacie s Bosnou neměla by prý okupace vlastně nijakého smyslu pro Cislajtanii; toto spojení nebude ani Uhrám na újmu, protože zjedná nové spojení s mo řem a sblíží takto spolu i východní Uhry s mořem.

Ze všeho jest patrno, že v cislajtán ských, či správněji řečeno vídeňských kru- zích nemají Dalmatinci, Chorvaté a Bosna pokud jde o železniční síť v jejich zemích, ani o chlup lepších přátel než v Uhrách. Jisto jest, že přes okupaci déle než dvacet let již trvající Dalmacie se svého spojení že lezničního dosud nedočkala a asi před třemi roky »Crvena Hrvatska« se též pokusilao důkaz, že spojení to mařili vžd ve Vídni. Totéž dnes vyčítá orgán Luegrův liberálům německým a němečtí nacionálové ještě nyní bez obalu hlásají, že nepochopují veřejný zájem, jaký se jeví pro potřeby stále odstrkované a zanedbávané Dalmaciel Chování toto prozrazuje, že jisté kruhy vídeňské se obávají, aby dokončením dráhy ze Splitu do Sarajeva nepoložil se základ hospodářského rozvoje jak Dalmacie tak Bosny s ústředím v Sarajevě. Prostý pohled na mapu ukazuje, že by především rozkvetl Split, po moři stejně dostupný z Rěky jako z Terstu, jinak řečeno, z předních přístavů této i uherské poloviny říše. Než Split jest stejně dostupným i lodem cizím, italským, francouzským, anglickým atd. a spojením jeho se Sarajevem rozšířil by se obvod jeho hospodářského významu hluboko do Bosny a jak »Pester Lloyd« přiznává, i mimo ob vod její až do východních Uher a Sedmi hrad. Tomuto hospodářskému rozvoji Dal macie a Bosny se dosud stavěly v cestu překážky na překážky, nyní aspoň poskytuje se jakás takás naděje, že po třech letech na toto spojení dojde.

Jaký podíl na budoucím obchodu a do pravě po této dráze Split—Sarajevo by při- padl Cislajtanii, jaký Úhrám, jaký ostatním státům, nedá se dnes ještě nikterak zjistiti. Vůbec o to se nestal ve vřavě rozprav o otázce dráh bosenských ani pokus, aby se důkazy prováděly podle skutečných dat do- pravních a obchodních, a aspoň příbližně se provedly číselně výpočty o tom, která z na- vržených a do dohody nynější pojatých dráh jest z důvodů hospodářských nejna lehavější. Všecek tento zájem utonul v sou- peření politickém a ve hlučném pokři- kování: zde Vídeň — zde Pešt! Jest ostatně samozřejmo, že vlastní vý znam dostavby dráh bosenských, i těch, jež do dohodnutí byly pojaty i oněch, kteréži na dále zůstaly za dveřmi, v nemalé míře záviseti bude na konečném formování hospo- dářské části vyrovnání rakousko-uherského a není vyloučena možnost, že nynější bo ustoupí proti jeho účinkům úplně do pozadí. Dalmatinci a Bosenci budou ostatně opět o jednu zkušenost bohatší, a volky nevolky budou nuceni pomýšleti na nové cesty a prostředky, pomocí jichž by své zájmy lépe opatřili, než se dělo dosud. Jest v tom zárodek k jejich upřímněj šímu sblížení, anať jednotnost a totožnost jejich hospodářských i ostatních zájmů tento kráte zvláště ostře vynikla.

Politické zprávy domácí. V Praze, 9. listopadu. (Haličs ké volby volitelů.) Volby volitelů počaly již skoro v celé Haliči. Dle zpráv »Gaz. Narod.« která jest orgánem náměstníka hr. Pininského, volby tyto končí skoro všude v neprospěch stra radikálních, »přes to, že politické úřady se cho- vají nad obyčej objektivně«. Podali jsme v těchto listech již několik ukázek »objektivnosti« okresních hejťmanů jich zřízeneů v Haliči. Dhes nacházíme v pol- ských i ruškých listech haličských novou ukázku týkající se volby volitelů v Turce, městě ru- ském, v němž vedle 3000 Rusů není ani 500 Poláků. Vydány dvě kandidátní listiny, ruskáa hejtmanova. Na této kandidován za volitele především okresní hejtman, dva okresní komi- saři, rada a sekretář soudní, poštmistr, městský tajemník, jeden polský kněz a polský řeznik dva židé. Rus ani jeden. Volby započaly vg hodin a vyvoláváni samí Poláci a židé; z Rusů, kteří čekali ve volební síni od 8 hodin do po- ledne, nedostal se k velbě ani jediný. To ko- nečně rozmrzelo trpělivé Rusy; padlo jakési slovo, že pánové ve volební komisi provádějí šachr, nastala bouře, voličové se shrnuli ke stolu, u něhož zasedala komise, a ta v nej- větším kvapu opustila místnost, vyskákavši oknem. Odpoledne zjednán opět klid a volby ukončeny. V čí prospěch — zpráva zatím ne- povídá.

Z Krakova, 8. listopadu. (K útoku na sládka Götze.) Čtyři mladíci, kteří jménem »národní vlády« vymáhali na okocimském slád- kovi a poslanci Götzovi daň na účely národní a při tom užili revolverů, byli přivezeni do Krakova do vyšetřovaci vazby. První z nich, Ant. Kedzior, byl učitelem v jedné vsi u Nov Trhu. Jest mu 22 let a loni ukončil učitelský ústav v Tarnově. Druhý. Josef Čižík, pocház z Vídně, jest 18 let stár a byl učitelem v ok živeckém. Třetí, Theof. Sikora, je syn varha- níka z Gavlešovic a byl žákem sedmé třídy tarnovského gymnasia. Čtvrtý, S. Styliňski, jest syn učitele, absolvoval učitelský ústav, je 21 rok stár a byl praktikantem u puškaře. Státní zástupce Čiščan provádí další šetření v Okocimi. Praví se, že nalezl též stanovy »Národní Rady«, která tak násilným způsobem vymáhá daně na potřeby národní. Pozornost obrácena též na tarnovský učitelský ústav z něhož vyšli tři účaštníci útoku. Cesta místo předsedy haličské zemské školní rady Bobřin- ského do Vídně uvádí se-še spojení s olázkou. jaké změny mají nastati v organisaci tohot učitelského ústavu. Ze Zadru, 7. lístopadu. (Chorvatština v úřadech dalmatských.) Soudní ta- jemník Ferri užival i při vnitřním úřadování jazyka chorvatského přes to, že mu bylo po- ručeno, aby užíval jazyka vlaského. Zavedeno proti němu vyšetřování, jež skončilo rozhod- nutím nejvyššího soudního dvora, že není ni- jakého zákona, jenž by nařizoval, že vnitřním jazykem u dalmat- ských soudů má býti vlaština. Po tomto rozhodnutí celá řada chorvatských soudeů počala uživati chorvatštiny i ve vnitřní službě. posílají své zprávy chorvatsky soudu zemskému i státnímu zastupitelstvu atd. Jest to případ úplně obdobný s vnitřním úřadním jazy kem

u soudů v království českém a stojí tedy za povšimnuti soudců českých. Z Černovců, 6. listopadu. (Ruch vo- lební. — Nové katolické biskup- ství.) V Bukovině schyluje se ke kompromisu v ten smysl, že při příštích volbách má být zachován status quo mandátů dle národností. Pro kompromís vyslovili se Němci, Rumuní místy též Rusově. Dle ťoho byla by Bukovinu v příští říšské radě zastoupena opělt 3 Němei (za města a obchodní komoru), 5 Rumuny a z Rusy. Komu připadne mandát za zemřelého St. Stefanoviče, jenž zastupoval velkostatky, není dosuď jisto, Na voličských schůzich opětuje se často požadavek, aby všichni poslanci z Buko- viny utvořili na říšské radě společný »bukovin ský« klub, jenž by si vzal za úkol, hájiti po třeby Bukoviny a starati se o dělnost říšské rady. — Otázka zřízení nového biskupství pro bukovinské katolíky nabývá určitější formy Podnět k ní dán ze střediska bukovinských ka tolických Němců (Bund der christl. Deutschen). s nimiž sympatisuje i zemský president baron Bourguignon. Návrh na zřízení biskupství za- slán do Vídně z kanceláře presidentské a přijat tam velmi přiznivě zejmena ministrem osvěty Hartlem. Jako důvodu pro zřízení nového biakupství užito zprávy, že bukovinští Němci jsou nespokojeni s polskou církevní správoua nebude-li Bukovina církevně oddělena od Lvova, že půjdou za heslem Schönererovým »Pryč od Říma!« Všech katolíků je v Bukovině 72.000 z nich Němců asi 35.000, Poláků 24.000. Věc dospěla tak daleko, že běží jen o nalezení ta kového kaedidáta uprázdněné arcibiskupské sto lice lvovské, jenž by svolil k oddělení Bukoviny od jeho arcidiecese. Kandidátem nového biskup ství bukovinského, jehož sídtem mají býti Čer novce, je prý hr. Colloredo Mels, bratranec ba Bourguignona.

Politické zprávy zahraničné. V Praze, 9. listopadu. Srážka na černohorské hranici. »Tac Iporopa« líčí pohraničný kon flikt v podstatě tak, jako úřadní zpráva ra kouská. Srážka údála se 25. ř. v Pívě. Pohra niční Gačané (Hercegovci) od nějaké ži doby často přecházeli naši hranici a pustošil lesy na Somině planině, z čehož vznikaly oba polné třenicé. Gačané vedli si stále sméleji, až koněčnědne 21. října jeden přijel do černo- horských lesův i s vozem, taženým párem volu Čerhohorst hajní zajali tohoto smělce i s pota hem, což mělo v zápěti celé vzbouření mez pohraničnými Gačany proti našim hajným, kona- jíeím svou povinnost. Dne 25. ř. konečně rakouská v ojen ské hlídka pěti mužův objevila se na na- šem ůzemí. Jeden Gačan ji ukazoval cestu. Černohorští hajní, kteříž jsou vojácí, neboť há- jení lesů na Černé Hoře patří do působnosti vojska, zdvihli se s jedním důstojníkem, aby jmenem zákona odzbrojili ciz vojáky na našem území. Vojenská hlídka opřela se a naši vojáci, jichž bylo s dů- stojníkem šest, obořili se na ni, aby ji od- zbrojili mocí; ale odzbrojili jen dva kdežto ostatní tři, tahajíce se s našimi, zastře- lili našeho důstojníka a jednoho vojáka mrtvému důstojníkovi odňali re-

V drobném prodejit sanní číslo o sobě . . . za 8h sdpoledni . . na žb Ve úlinlkách na venkověí ení čslo. . . . . . . . 10h Inaera ty platí se hotevě rapřed Fředplacení a lnserty přišémá sdmlni strace v Marianské ulisi č. a. Tam nachěueit sa těle redakce tiskárns s erpešice „ Nšrodnieh Lista“ Bskopisy se ksvraes

volver a vojákovi pušku berdanku Vojenská hlídka ještě střílela na naše a naši na ni, ale bez dalších následků. Nazejtří naše komisse dostavila se na místo činu, přesvědčila se, co a jak se stalo a se- psala o tom protokol, načež mrivá těla byl pochována. Mezi srážkou bosensko- herce- govšti žandarmové chtěli přitrh- nouuti na bojiště, ale naše stráž jim nedala. Rukopisy v Mukdeně. Ruským listům oznamují z Mandžuris.: Ve stoličném městě mandžurském, nyní naším vojskem obsazeném, nalezeno ohro m né množství rukopisův asijskýchi evropských. Jsou prý mezi nimi rukopisy řecké i latinské, a také české. Podle po- dání v Mandžurii obecného, všecky ty to rukopisy byly ve XIII. stol. přive- zeny od Mongolů po vypuzení z Evropy Ruské listy vyzývají ruskou vládu, aby tyto poklady dala převézti do Petrohradu a vě- decky prozkoumati. Věc je tím nalehavější, že čínšti fanatikové už několikráte se pokoušeli tyto rukopisy spáliti, aby byly pro Evropany zníčený. Očista od milanovštiny. »3acah« oznamují z Bělehradu, že byli pensionovány dvě Milanovy stvůry: plukovník Alexandr Mašín, bývalý vyslanec a Milanův vy- zvědač na Cetyni, a Jovan Nestorovič, ředitel zaječarského gymnasia. Pensionování obou uči- nilo v Srbsku dojem, jakoby již počínalo od- klízení milanovštiny. Jen napřed l

Kulturní divoši. Tímto jmenem »Honoe Bpexa« křuí Angli- čany a Němce za ukrutnosti, které pášou v Číně. Podáváme obsah pozoruhodného článku. Je tomu několik dní, co pekinský zpravodaj »Timesu« v telegramu svém vyslovil svě uspo- kojení, že Evropané v Čině nevyznamenávají se »přílišnou krotkostí«. V jiném telegramu z Bao- tinfu, kamž, jak známo, spojenci vtrhli, aniž se jim kdo protivil, vyslovuje naději, že »město bude podrobeno blahodějnému trestu«, Co se toho týče, čekali rozkazů Walderseeových. Hne na to berlínské listy oznamovaly, že » Němei v Pekině nakládají s Číňany velmi. přísně.« Illustraci k tomu podal německý voják ve svém dopise domů, v němž oznamuje, jak Němci přivázali na 90 Číňanů za copy na pro- vázek a bez výslechu je postříleli. Konečně nelze si nepovšimnouti telegramu, oznamujícího, že hrabě Waldersee vyslal »silné oddělení« k obsazení starých hrobek dynastie Mingů, jež v Berlině už dříve odsoudili k roz- kotání, tvrdice, to že bude zasloužený trest Číňanům za to, že se nechtějí bez odporu pod- dati »zámorským čertům«. »Smíšené oddělení« už obsadilo posvátné hrobky, ale o jich rozkotání ještě ničeho ne- slyšno. Najde-li se v tom »smíšeném oddělenís rytíř, který by se hodil do páru ku generálu Kitchenerovi, v jehož přítomnosti a na jeho rozkaz byl v Omdurmaně vyvrácen hrob Mahdiův a jeho mrtvola spálena a popel hozen na vítr? Dovime se o tom v několika dnech.

FEUILLETON. O slavném dramatikovi. Ku provedení Sherdanovy veselohry na Národním divadle. Dramatická díla Sheridanova jsou jediným trvalým důkazem jeho velikosti. Byl posuzován namnoze z doby, kdy duch jeho ztrácel dří- vější svěžesti, kdy následkem lehkomyslného života a různých nesnází povahou svou zcela se změnil. Pohlíželi naň jako na skvělého mo týla, jenž zábavě velké společnosti věnoval svoji krátkou existenci. A přece byl Sheridan z nej- znamenitějších mužů, ba geniů své doby. Život Sheridanův je dokonalý román. Na- rodil se v Dublíně roku 1751. V sedmém roce dostal se do Anglie do škol. Neukazoval zde však ani špetku onoho talenfu, jaký později u něho se vyvinul. Byl lehkomyslný, rozpustilý. Pilně četl básně, nestaraje se mnoho o ostatn literaturu. Teprve později studoval klassikya důkladně se obeznámil s Ciceronem a Demo- sthenem.

Roku 1771 otec Sheridanův poslal svoj rodinu do lázeňského místa Bathu. Třídy a pro- menády lázeňské zanechaly sice v mladém muž mnohý trvalý dojem ze společenského života, ale nebyly dobrou školou pro mladíka. Bohatí In- dové s churavými žaludky, irští lovci Štěstěny. dnou stižení státníci i dámy z vysokých kruhů hledali u teplých pramenů bathských nejen ztracené zdraví, ale i zábavu a ukrácení dlouhé chvíle. Mezi umělkyněmi a umělci vynikala tu krásná miss Linleyova. Této mladé dámě bylo usou- zeno, nabýti největšího vlivu na všechen život i činnost Sheridanovu. Miss Linleyova byla nejen znamenitá zpěvačka, ale i vynikající kráska, jež ve svém šestnáctém roce obléhána řadou cetitelů, mezi něž náležel nejen sám Sheridan, ale i jeho přítel Halbed, ba i vlastní jeho bratr Charles. Prvním v řadě byl však kapitán Mathews, ele- gantní přítel Mr. Linleye, jenž mladou dámu znal již od dětství. Ačkoliv ženat, nepřestával kapitán pronásledovati sličnou miss a když ani hrozby, ani dary nepomáhaly, uchýlil se k níz- kému prostředku, aby cíle svého došel. Tajně rozšířenými klepy přivedl ubohou svojí oběť na pokraj zoufalství. Ve svém bolu, opuštěna ode vší bathské společnosti, svěřila se miss Linlevova

ochraně mladého Sheridana, jenž srdci jejímu patrně byl nejbližší. Mladý muž, opojen důvěrou své zbožňo vané, navrhl jako jediný prostředek dle dobo vého vkusu možný, romantický — útěk z Bathu V jedné vsi blíže Calais dal se s ní podle všech pravidel romantiky tajně oddati, načež jako pravý bohatýr zanechal ji v klášteře st.-quentinském až do té doby, kdy mohl by ji veřejně za svou choť prohlásiti. Sám zatím spěchal do Anglie, aby drzé pomlouvače ztrestal. K prvnímu souboji mezi oběma soupeř došlo v Londýně. Sheridan nedbaje příliš šer mířských pravidel, napadl svého protivníka. zlomil jeho kord a dosáhl toho, že Mathew odvolal vše, co řekl neb napsal a požádal She- ridana za odpuštění. Ale nová nedorozumění vedla ke druhému souboji, v němž Sheridan byl lehce raněn. Těmito příhodami stal se mladý básní záhy populárním. Brzy po sňatku veřejně prohlášeném mladý párek uchýlil se v ústraní. Mladá paní vzdala se veřejného vystupování. Paní Sheridanová byl tehdáž 18 let stará. Neměla jiného věna krom 3000 liber šterlinků, jež byla získala velmi snad- ným způsobem jako odstupné od starého boha- tého pána, jmenem Longa, jenž s ní byl už zasnouben, ale zvěděv, že jej nikdy nebude milovati, odstoupil, a z dobré vůle se vykoupil. Od toho času umínil si Sheridan vlastní podstať si opatřiti. A vskutku záhy došlo na pro- vozování výborně komedie, jejíž úspěch mistra trvale připoutal k dívadlu. Byla to pětiaktová komedie »The Rivals«. Byla provozována n divadle »Covent Garden« poprvé dne 17. ledna roku 1775.

Hra byla plna vtipu. Autor v ní důkladně využil romantických příběhů svého sňatku i svých soubojů. Podobně v pozdější své »Škole klevet« přivedl mnohou osobičku z bathské kle- pařské společnosti v dost průhledném zakukleni na scénu. Slavený Garrick oblíbil si mladého autora, uvedl jej do literárních i uměleckých společnost a učinil jej dokonce nástupcem v majetnictví podílu svého při divadle »Drury Lane« Počátky Sheridanova ředitelování nebyly skvělé. Až 8. května 1777 mělo »Drury Lanee jeden z nejslavnějších večerů, jaké za doby Garrickovy častěji bylo vídalo. Provozována toho dne poprvé proslavená »School for Scanidale Skvělé dílo, jež přes pitevní výkony nesčetnýeh dramatických censorů, jež o ně zkoušeli své nožiky, zachovalo svůj lesk až na naše dny Ač psáno pro poměry své doby, uchvacuje vý bornou charakterikou postav, svými situacem i jiskrným dialogem podnes a dlužno je směle postaviti za vzorek moderní veselohry. Hra měla úspěch neobyčejný. Po celém Londýně nemlu- vilo se o jiném, než o »Škole klovet«. O prvním představení zachovalo se dost zpráv. Garrick byl s ním velmi spokojen, jal svědčí ve vlastnoručním listě, v němž činí pouze malou výtku stran scény ku konci čtvrtého jed- nání. Jednotlivá místa hry, tak na přiklad, jak Sir Peter Teazle ukazuje palcem na paravent. za nímž se skrývá jeho choť, a mnohé jiné. přešla ve způsobě svého představení v tradici, zachovavší se namnoze až na dnešní den.

Doba prvního provedení »Školy klevet« byla zároveň vrcholem Sheridanovy divadelní slávy Nestálý letorou, začal básník již od r. 1780, kdy zvolen byl zástupcem města Sta ffordu do parlamentu, zanedbávati své divadlo. V domě nebylo řádu, vše zůstávalo pone- cháno náhodě, herci nedostávali gáže než velmi nepravidelně. Sheridan zůstával ke všemu lho stejný, bezstarostný. Jako host vznešených spo lečností, kde pro svoji veselost a znamenitý vtip byl rád vídán, poča! neviděti v divadle nežli zdroj svých příjmů, a to zdroj, jenž nikdy — nestačil. Stával se sám hostitelem, pěstova všeho druhu vznešené kratochvíle, musil se stále a stále dlužiti a z nesnází nikdy už nevybředl. Starost o divadlo přenechal svému otci, až nadešla chvíle, kdy se ho musil úplně vzdáti. Popularita divadelní připravila básníkovi jisté pole v politice. Se zápalem vrhl se na no- vou svoji dráhu a úspěch se dostavil. Elegantni manýry, skvělá výřečnost a okamžitá pohotovost činily jej obávaným polemikem. Ač se klonil ku straně liberální (Whigs), nepřestäval nikdy pracovat ve prospěch své vlasti Irska. Za války Anglie s Amerikou učiněna pr Sheridanovi vládou americkou nabídka 20.00 liber za jakousí úsluhu. Básník však prý na bídku zamítnul. V politické své kariéře přivedl to Sheridan až na státního podsekretáře, později sekretáře při pokladu. O jeho činnosti však přátelé jeho mlčí Nepřátelé pak vypravují o tom všelijaké zlo myslnosti. Na dveřich jeho pracovny visel pr

nápis: »V neděli se žádosti a podání nevyřizují Za to v ostatních dnech týdne nemají podavatelé do kanceláře přístup.« Jasno je asi tolik, že k nějakému úřadu Sheridan nebyl právě nejpovolanější člověk. Jako řečník měl ovšem své úspěchy. Nej větší v řeči proti Warrenu Hastingsovi, generál nímu gouvernéru východní Indie. Všechen ná rod obdivoval Sheridanovu skvělou výmluvnost Ukrutnost, lupičství, plen zpáchaný na posvát ném městě Indů, Benares, oloupení princezen z Oudy, přivedly Hastingsa před soud lordů ve Westminster-Hallu. Hlavními řečníky byli Edmun Burke. Charles James Fox a Richard Brinsley Sheridan. Po pět a půl hodiny mluvil za napjate pozornosti domu. Když skončil, hromový potlesk zaburácel starožitnou síní. I protivníci hrnuli se k němu, vyslovujíce mu obdiv. Edmund Burke u výtržení tiskl mu ruku. Neměně důležitá role připadla Sheridanov v otázce, má-li prine Walesský jmenován být regentem na místě nemocného krále Jiřího Iil Při nestálosti a lehkomyslnosti tempera- mentu muže bylo vždy potřebí někoho, kdo by jej ku práci pobízel. Nesnadný ten úkol zastá vala jeho chot. Dne 14. srpna 1788 zemřel Sheridanov otec. Vynikal více jako spisovatel, než jako herec. Krom zpracování Shakespearova »Romea a Julie« a »Coriolana«, jež uvedl na scénu důblínskou, vydal řadu děl zvláště jazykových.

Za vášnivých bojů parlamentních rozešel se Sheridan úplně se svým přítelem Edmundem Burkem k vůli politickému přesvědčení. V té době dolehly na něj velké starosti. Měl si po- jistiti opětnou volbu ve Staffordu, což nešlo bez obtíží a velikých výloh. Také bylo třeba rázně zakročiti v divadelních záležitostech, nebo v »Drury Lane« chodilo vše páté přes deváté. Též choť počala mu churavěti A r. 1792 zemřela krásná, duchaplná dáma ve stáří 38 let. Byla svému muži dobrým an dělem, věrnou družkou v dobách štěstí i v strastech. Dopisy po ni zachované oplývaj láskou, něhou i pýchou nad úspěchy zbožňova ného muže. V těžké ráně osudu hledal Sheridan útěchy u svých dítek, syna Toma a dcerušky. Než i o tu potěchu byl oloupen. Děvčátko zemřelo krátký čas po matce. Po různých překážkách a obtížích otevřeno 10. března 1793 nové »Drurv Lane« velko lepým koncertem, jenž shromáždil nejskvělejší společnost. Dne 21. dubna konáno první drama- tické představení. Hrán »Macbeth« a po ném »The Virgin Unmasked«. Slavnostní prolog na- psal -generál Fitzpatrick. Na památku staré slavné scény a z úcly k zemřelému Garrickovi jedno prkno ze starého jeviště zasazeno do podlahy nového. Starosti s novým divadlem, práce v parla- mentu, vypuknutí války, zaujaly opět všecku mysl Sheridanovu. V roce 1795 Sheridan 44 let stár, oženi se podruhě s miss Esther Jane Ogle, dcerou děkana winchesterského. Nebyl sice už kra- savcem z dob svého mládi, silné pití změnilo barvu jeho obličeje, ba říkalo se, že o jeho nos možno dýmku zapáliti. Zůstalo mu pouze krásné oko a pak dar, kterým vždy a všude vítězil, svěží duch a neodolatelný humor.

Tom, syn jeho z prvního manželství, dlel mimo otcův dům. Byl to milý, vtipný hoch, na škole v Cambridge stal se brzo miláčkem svých spolužáků. Měl velmi krásný hlas a ta- lent hudební. Otce svého zbožňoval, ač o jeho chybách se pronášíval sarkasticky. Vůbecsi s otcem výtečně rozuměli. Kdysí při obědě roz- předla prý se mezi otcem a synem následujíeí rozmluva: — »Papá, nemám ani penny v kapse!« — »Já rovněž ne,« — na to otec — »ale jdi a zkus své štěstí na »higway« (silnice, kdež loupežné přepady bývaly na denním po- řádku. »To jsem již učinil — zase synáček — ale neudělal jsem trefu, přepadl jsem houfee lidí, ale žádný neměl ani půl penny, byli všichni od »Drury Lane« a povídali, že se nemohou dostati ke své gáži.« Jindy zase vtipkoval Tom o oteově posla- nectví. »Není to tak těžké být poslancem! A možno při tom vydělati dosti peněz. Budu-li někdy zvolen, nepřihlásím se k žádné straně, ale dám si na čelo tabulku: Tato prostora je k pro- najmuti!« »Ale prázdnál« na to otec. Dne 24. února téhož roku stihlo bývalého divadelníka neštěstí, z něhož se už nevzpama- toval. »Drury Lane« vyhořelo do základu. She- ridanovi shořelo vše, i klavír po první manželce, u něhož tak rád ji poslouchával.