ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 9 4aea4480-71f7-11dc-bda3-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 9
Chunky — 26 celkem · entity: person 50, place 15, work 2
1 masthead
13 listopadu 1904.
2 masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů
3 masthead
k čislu 314.
4 masthead
Strana9.
5 article Iterak by Tom Šereda málem byl uvázl
Iterak by Tom Šereda málem byl uvázl Historka amerikánská.
Tom šereda
6 article
Byly vzácny chvíle, kdy se ledví John Snoppa obměkčilo, kdy se jeho srdce otevřelo a kdy ústa sdílně promluvila. Ale když nastala chvíle taková a když srdce Snoppovo se ote- vřelo, pak taky otevřela se dokořán huba mís ního dráha Fausta Dromedára, oči se mu po- věsily na šťopky, uši přehýbaly se mu do předu aby jim neunikla ani slabika, a nosem funěl Faustus Dromedár, jakoby měl roztočiti větrný mlýn. Neboť John Snopp v jeho očích byl zjeve ním jako z jiného světa, a to bylo pochopitelno Bývalť v mužných letech svých seržánem gardy veřejného blaha, pořádku a bezpečnosti v jed nom z východních států veliké Unie, a v dobách aktivity zdobeno bylo jeho břicho číslem 3333. Kdežto Faustus Dromedár! Čím byl Faustus Dromedár! Jediným a slabým ramenem obecn spravedlnosti malého městečka na západě ame- rickém, městečka, jehož slávy dnové dávno mi- nuli, když zlaté žíly v divokém okolí jeho byly vydrancovány a když proud kovkopů si pro- klestil cestu ještě dále na západ. Potom zbyla v městečku jen jediná zlatá žíla, jejímž majet- níkem byl obecní purkmistr, ale ani ta nebyla dost výdatná, aby někdejší význam obce udržela. Takové tedy bylo omezené působiště, jehož spravedlnosti ramenem byl Faustus Dromedár. A ještě vyskytovali se posměváčkové, kteří tot rameno nazývali ramenem levý m. Ale Snopp! Jaký to byl bohatý, plodný život, jaká minulost! O něm věru bylo lze říci že nežil nadarmo, kdežto Dromedár jen bídně živořil.
Snoppa Faust Faustus dromedár Snopp
7 article
Někdy tedy John Snopp — a bývalo t hlavně, když o nějaký gallon brandy víc vlil do svého prahnoucího nitra — pootevřel okénko vzpomínek a dal nahlédnouti do své minulosti a v bohaté pásmo kriminálních událostí tam da- leko na východě. Dnes byla taková chvíle, neboť taky brandy byla neobyčejně řízná, jadrná. A Dromedár pod píral oběma dlaněmi hlavu a poslouchal. „Jak povídám, kmotře Dromedáre, tehda byla by naše garda pro veřejné blaho málem učinila výborný lov. Počítám — je to dobrých třicet let. Jen jen vztáhnout pařát, zatít mu drápy do tejla, udělat chramst! — a byli by- chom. ho mělil „Koho?“ vydechl Dromedár, jemuž se znenáhla ježily štětinaté vlasy. „Koho! Toma Šeredu! Panečku, měl n mále! „Jak to bylo?“ zašeptal jen Dromedár, aby Jchna Snoppa nepřeplašil. Snopp zdvihl pohár s jasnou tekutinou polkl doušek, až mu ve chřtáně žblunklo, a vy právěl: „Stojím jednou na stanovišti u přístavu Bylo sychravo a smrákalo se. Pojednou vidím jak se ku přístavu krade mužská postava. By to Tom Šereda, člověk podezřelé minulosti Obýval zapadlé chatrči za městem a vyrábě nandlový oloj z bukvic. Nesl pytel a z toho pytle kapala krev. Povídám: Tome Šeredo, musím vás zapsat pro znečišťování ulic. Když nesete v pytli něco krvavého, máte mít pytel z nepromokavé látky. Bude vás to stát aspoň pět dollarů. — Šereda neříkal nic a šel dál. Na pří- stavní hrázi stanul, rozmáchl se a hodil pytel do vody. Jdu k němu a povídám: Tome Šeredo. tohle vám může vynést hezkou mrzutost! Ne- víte, že taky znečišťování přístavu je zapově- zeno? Myslím, že vás mrzí dalších pět dollarů.
Snopp Toma Jchn Snoppa Tom šereda Tom
8 article
— Šereda neříkal nic a zmizel mi ve tmách.“ John Snopp oddechl, napil se řádně a toho použil Faustus Dromedár, aby se zeplal: „Zaplatil těch deset dollarů pokuty? „Bodejť by nezaplatil. Udal jsem ho, po služební přísahou jsem mu to dosvědčil a byl pokutován. Hotově arci nezaplatil, protože se tehda bukvice neurodily a Šereda neměl. Ale odseděl si čtyři dny. Faustus Dromedár zhluboka si oddychl. uspokojen vědomím, že spravedlnosti bylo uči- něno zadost. „Asi za půl léta,“ pokračoval Snopp, „stl- hán byl gardou pro veřejné blaho jakýsi podezřelý mladík, obviněný, že rozšiřuje za- povězené písničky. Prchal ku přístavu, když už viděl, že neunikne, vyláhl z kapsy balíček a mrštil jím do vody. Bylo to dva- cet exemplářů té zakázané písničky, jak se později po šestatřicetihodinném výslechu při- znal. Doznání bylo, ale corpus delicti nám chyběl . .. „Neplavalo to na vodě?“ otázal se Dromedár. „Dromedáre, Dromedáre!“ řekl John Snop outrpně. „Tenkrát už byl všechen papír jen ze samé hlinky a padal ke dnu jak olovo. Bylo na řízeno vypumpování příslavu, neboť rozšiřa- vatel písniček nesměl ujíti trestu. Panečku. stálo to vypumpování padesát tisíc dollarů. Plsničky se nenašly, rozmočily se zatím, ale našel se pytel a v něm dvapáry lidských noh. po kolena uříznutých. „Stakra!“ zvolal Dromedár, ale hned se odmlčel, všecek zaražen kárným pohledem Snoppovým.
Snopp Faustus Prchal John Snoppův Stakra
9 article
„Vám se řekne stakra!“ pronesl Snop netrpělivě. „Ale byla to mrzutá věc! Měli jsme nohy, ale neměli jsme nikoho, kdo by se k nim byl hlásil. Sám guvernér naši gardy pro veřejné blaho povídal: Na světě je půldruhého tisice milionů lidí — hledejte mezi nimi, komu schá- zejí nohy! A zdá se, že tu dokonce běží o dva beznohé lidi, neboť ještě jsem se v celé prax nesetkal s člověkem, aby měl nohy čtyři! — A skutečně zjistili soudní znalci, jeden pro- vazník a jeden řešetář, že ty nohy jsou roz- ličného pohlaví, že jedny z nich náležely kdyst ženštině a druhé muži. Hlavně to poznali znale- dle toho, že jeden pár noh měl boty s ostruhami kdežto druhý měl malé lakované střevíčky, pun- čochy po kolena a podvazky. John Snopp se napil a Dromedár nesměle se otázal: „Nebyl to ten pytel, jejž do přístavu hodi Šereda?“ Snopp utřel mohutné kníry, zadíval se na Dromedára a řekl: „Taky to komusi napadlo, a dokonce jsme 5o sebrali, abychom měli aspoň někoho. Nebo někoho mít, je hlavní věc. Není-li to pravý zachatel, pustí se zase za nějaký čas. A vždy jste slyšel: málem by byl Šereda uvázl. Zjistil se, že měl pár lidí v podnájmu, kteří jednoho dne zmizeli beze stopy. Kam pak odešli? ptáme se. — No, do Evropy, povídá Šereda. Tam se člověk ztratí, ani nevi jak. — A po kom pak vy máte tyhle šaty na sobě? A po kom t prádlo? A ty boty, a sukně, o kazajky, a blůzy a klobouky? — Inu, to mi všechno dali na pa- mátku, vysvětlil Šereda. — Bylo nám nápadno že se mu tam svlékli do naha a plouli do Evropy jen tak, ale pustili jsme Seredu, protože jsme měli právě jiné starosti.
Snopp Sered Evropa
10 article
„A pro Boha vás prosím, mistře Snoppe, dychtil Dromedár, „jak to dopadlo?“ „Dopadlo! Rozumí se, že to dopadlo Šereda měl štěstí, že za dvacet let umřel. Cha lupu dědil stát, poněvadž jiných dědiců nebylo a tenkráte právě generální prokuratura potřebo vala nové ouřadovny. Adaptovali k tomu Šere- dovu chatrč. Všechno bylo v dobrém stavu, eráru se hodí věci ještě horší. Jen podlaha byla jako na vodě. Jednou se prokurátor ve svém byró propadl po pás a jen že ho tak vytáhli. Ostatně, mohl si gratulovat, že se nedostal pod podlahu ještě za živobytí Šeredova. Nikdo by mu nebyl pomoh' ven. Nebo když pak státní sekretář za půlsedma roku povolil náklad na novou po- dlahu, a když jsme starou zvedli — našli jsme pod ni dvě kostry, mužskou a ženskou, a oběma scházely nohy po kolena. Byli tot dve Šeredovi podnájemníci. Ale tenkráte jsme Šeredu již nemohli sebrat, protože byl na onom světě. John Snopi dokončil a taky dopil. Faustus Dromedár díval se ne něj uctivě rozpakoval se chvíli, něco mu trhalo jazykem Nedalo mu to konečně, i řekl: „Ale mistře Snoppe, hned jsem si mysli jak se ten pytel našel, že v tom Šereda mě prsty . .. „Myslil, myslil!“ utrhl se na něj Snop „To jsem znal jednoho jenerála, ten taky myslil. Dromedáre, a tomu to pěkně dopadlo! Ted myslíte, když jsem vám to všechno pověděl. Ale povídal jsem vám, že naše garda pro veřejné blaho měla vždycky tolik věcí na starosti, že nemohla za každým raubířem běhat.“ Dromedár pokořen svěsil hlavu. A více zničen než pokořen. Slova Snoppova ubíjela ho — cítil a doznával si, že stačí za rameno spra- vedlnosti v zapadlém tom hnízdě na západě, ale že by neobstál se svým důmyslem na východě kde je třeba jiných, geniálnějších lidí. Ypsilen.
Šer John Snopi Faustus Ted
11 article Dziváci.
Dziváci. Obrázek z Moravy. Napsal Frant. Nov ák. Za Šumarníkem a Lipinou a za Hájem — tam počíná jiný svět! Nezámožné dvě, tři osady slovácké ještě v dohledu těch hor a pak přijde chudoba ještě větší a poroba, o níž nedovede udělati ponětí ten, kdo na vlastní oči ji ne- spatřil! Zelená Lipina protahuje své podlouhlé stráně a krásné temeno, porostlé vonnou travou, jež seče se v jediné slavnostní senoseči za dobu jednoho roku, šumi svými háji a plesá zpěvem zabloudilého malého ptáčka v odlehlé tylo končiny. Pak přechází horský svah v kamenito- hlinitou písčinu, v níž spoře skrovná travěnka se zelená a níží se v údolí, kde poslední ves na moravské straně se kupí do kolečka pod stráž nízké kostelní věže stulená, a půda zvedá se v mohutnou hradbu horskou. Její boky jsou holé. Větry a přívaly smílají skrovnou prsť vždy z jara a v létě dolů. Jenom na vrchu táhne se háj, jak černá hradba . . Hranice uherská! Kopce se shromažďují jeden za druhým. Protáhlými jich údolími se ubírají potůčky k Váhu. S druhé strany rozsedla si velebná Ja vorina, výletní místo dalekého, širokého okoli. A její sklon ke bzineckým „Kopanicám“ usedlostem, roztroušeným po východním svahu Javoriny, tam, kde přestaly lesy zřízeným, to revír, lidem obávaných „dziváků“ Když mladí naši průvodci, vedoucí ná kdysi tajemnými a křižujícími se cestičkam houštinami lesů s temene Javoriny dolů ke Ko- panicám, vyprávěli nám s důležitostí, slušící tak významnému předmětu, prvně o dzivácích, ne- věnoval jsem mnoho pozornosti té novině. Vzpo- menul jsem však častokráte uděšeně tajem- ného výrazu jich tváří při vyslovení tohoto jména, když kráčeli jsme dále a jméno se opě- tovalo.
František Morava Zelená Lipina Váh Javorina ko
12 article
Soudil jsem nejprve, že chtějí upozornit na strašidelné pověsti o divých mužích a divo ženkách, a teprv jejich „nie“ a záporné kroucen hlavy mi dalo vědomost, že domysl tento nen správný a že „dziváci“ jsou něco naprostoji ného. Konečně jsme se přece s malými průvode derozuměli, a představa „dziváka“ stála v naš obrazotvornosti přesná a jasná . .. Uplynul delší čas.
13 article
Slovácké vesnice daly si opětně dostave níčko, každého roku ke konci srpna se opakující Veliká senoseč na horských lukách na Su- marníku a Lipinách započala. Chudé chalupy propustily své obyvatele. Sli muží v bilých ko nopných gatích, remeněm pritažených a dole roztřepených, šly ženy v krátkých svých sukén- kách a pestrých kordulkách. Děti, psi, vozy, ko ník, krávy, to byla štafáž ležení, připomínají- cího biblický výjev svojí prostou krásou. Hořely ohně vesele dlouho do noci. Letní čas hýřil svou lahodou, horám jenom vlastní, hvězdy se třpy- tily a měsíc pohlížel s klidem moudrého starc na rozloženou obec, do volné přírody se od- stěhovavší. Koně ržáli chvílemi, psi dali se do blafkání. Ženské dopravovaly prostou večeři na kotlech, visících na třech tyčích nad ohněm. v pyramidu postavených, chlapci leželi na zá dech, celodenní dřinou namožených. Otřelé ko žuchy měli pod hlavami, nebo leželi na trávě ruce za hlavou, konopné košile u krku pro- vázkem stáhnuté, na osmáhlých prsou roz- halené. Některý pukal z krátké zapekačky, jiný přivíral oči a díval se bezmyšlenkovitě v krásné modré noční nebe. Cimbál Jošky cigána drnkal od druhéh konce táboru. Tam chlapci cifrovali, vyskakujíce podle hudby do výšky a přisedajíce zase až k samé zemi. Žalobná, nyvá píseň dzevčic vpadla do zvuků kovových strun cimbálu. Zněla sil- nými hrdelnými tóny, pevnými jako zvuky zvonů, když v souladu nad usínajícím městem zaznívají. Slovům nebylo rozuměti-
Cimbál Jošek
14 article Jenom dlouhé „hoja, hój!“ ozvalo se vždy
Jenom dlouhé „hoja, hój!“ ozvalo se vždy na konec zřetelně. Stál jsem udiven a zaražen nad nezvyklým obrazem, v rámec přírody bezprostředně přede mnou zasazeným. Můj přítel, revírník z nedaleké osady, jenž mi byl průvodeem a jakousi legitimací, opravňu- jící vstoupiti mezi nedůvěřivý a plachý tentc lid, pozoroval s jakousi zálibou vzrušení, mn zaujavší. — Ja, ja! prohodil. Zde vidí člověk výjevy jaké nevidí měšťáci ani na divadlech. Zatracený lid! Když si hoví po práci při cimbálu — vy padá jako hrající si nevinná jehňátka! Ale př gořale v hospodě, v níž utápí rozum a probijí poslední groš, schovaný na sůl a kobzoby, t vypadá každý jako dzivák. A pak jen krást krást. V hoře aby byl člověk na ně bodlivý až až Na dřevo jsou jako cigán na kus řetázka. Oh, má to jeden s nimi zkušenosti! — Podivte se! Vzpomínáte mi jména, sly- šeného na druhé straně od vás, u bzmeckých Kopanie! Pravda, lid říká zde dziváci divokým vepřům!
15 article
— Ano. Dovedou zde každou věc trefn pojmenovat. Vtipný je ten lid, ale zanedbaný Říkám, co by nemohlo vše z něho být, kdyby se měl kdo o něj vřele starat. Tak otcovsky, jak se říká! Zde ho žid ochuzuje — a Maďar ohlu- puje. S našimi Slováky není lépe. Panáčkovi to ještě se dá víry — ale nikomu jinému, třeba by jim srdce nesl na dlani. — Vyskytuje se zvěř skutečně tak čast zde, že se jí lidé tak obávají? — Víc, než nám milo. Ani byste nevěřil co to působí škody: v lese i na polích. Bram- bory vykutá taková slota, zelí vyryje, stromky zvyvrací, no, učiněná spousta! Ostatně — fuk se obrovský pan jager do bílého, vysokého čela — vstaňte si ráno trochu déle, a po obědě pů- jdeme do hory. Starý Pečár — hajný má tam vydrahovanou škodnou. Půjdeme na noc na če- kání. Noci jsou jasné, a uvidite třeba, co jst jakživo neviděl. Až si sedneme na hřeben hor na pokraji lesa a uvidite dole v hlubině hořeti ohně našich Horňáků jako hejno svatojanských broučků, nezazdá se vám o dřímotách. A což teprve, bude-li nám štěstí přát, a dopadneme něco na čekané!
Maďar Slovák Panáček Horňák
16 article
Přijal jsem s radostí! Zbytek večera, vlastně již v noc pokro- čivšího, uplynul velmi rychle. Cigán hrál, a naše dvě šestky rozehrály mu ruce k nejdivočejším melodiím. — Umíš to, cigáne, umíš! pochvaloval pan jager; sedě na hromadě zaschlé vonné trávy ze které nám udělali sedátko, vidouce naši chut si s nimi poseděti. — A pít, pantatínku zlatý, jaj, pit, to teprv umí Joškal mhouřil cigán černé oči, celý po- těšený chválou pana jagera, nejvyšší instane vesnického života po farárovi. — Tož slopej, cigáne! Tufkaj, doskoč mu Jano ke studánce pro čerstvů vodu! nutil par jager vedle čumícího výrostka. — Ja, jaj, vody nepijem; žaba v ní sedí otřípal se cigán, Horňáci propukli v sniich. Pokořený cigán dostal zavdat si slivovice byl v okamžiku usmířen. Paličky cimbálu roz- vířily se znova švarně po prostém nástroji — sbor děvčat vpadl svým zpěvem do hry, a zá bava pokračovala. Noc byla tichá. Cvrček evrngal opodál, ohně dohořívaly Některé již pohasly a řežavé uhlí dodoutnávalo tiše v hromádce popela. Lidé zavrtávali se do složených kup sen a oddávali se snům. Vření přírody usínalo více i v kraji i v ži- lách lidí, chudý ten kraj obývajících, sladký mi nocí rozestíral se nad vyplněnou lopotou dne Hvězdy jiskřily více a více; vonný chlad zdál se šířiti se od země až k nim. Nádher vážné noci, z níž zroditi se měl nový den, za- svěcený práci, lopotné, tuhé práci, rozložila s nad horami.
Cigán Jana Horňák Palička Cvrček
17 article
Lesy šuměly v sen krajiny i lidí. Zdvihli jsme se k odchodu. Pan jager rozdýmal znova nacpanou dýmku hodil pušku na ramena, zakřikl podle zvyku na psa a odcházeli jsme níže. Kamenitý svah svedl nás dolů asi za ho dinu do zamlklé, pusté vsi. Jitro druhého dne předčilo nádherou der minulý. Vslávali jsme déle, dostavše se až po půl noci na lože, a po obědě dali jsme se do hor. Psi zůstali doma. Pan jager a hajný minou se večer bez nich. Bylo potřebí asi tříhodinného po- chodu, než jsme se dostali v revír, obývaný dziváky. Cesta utekla ale hravě. Oba lovci vypravo vali lovecké příhody. I příroda je zde jiná, než dole v našem žírném kraji. Přísná ke člověku opravdová a vždy vážná. Řídká obydlenost ne málo k tomu přispívá. — O, ja, zde se ukážou aj vlci. Keď len Váh zamrzne. Hýbaj už sú šlapy po nich. M ženička má kožuch, podpravený samu vlčinů, co sem sám skolil! chlubil se starý hajný, po- eupávaje okovanýma, ohromnýma botama po ka- menité cestě. — Usedli jsme na pokraji lesa Chudičké kopanice, vlastně spíše boudy pa- sácké, salaše s nuzným útulkem pro člověka, le žely opodál. Kamenilá políčka roztroušena byla ještě tu a tam mezi lesy.
Váh
18 article
Slunce chýlilo se již k západní straně. Občerstvivše se důkladným proviantem, za píjeným silnou, starou „šligoviců“, rozhostil jsme se pohodlně v stínu jedlí, odkudž se roz- kládala před námi velikolepá podívaná. Celý jihovýchodní kout Moravy slunil se tady okolo. Kopce nížily se níže a níže, až pře- cházely konečně v rovinu, kolem řeky Moravy se rozkládající; pruhy lesů černaly a modraly se v dálce. Vrchol Palavských hor rýsoval se čistě v paprscích západu. Na uherské straně kupily se vrchy a řadily v pásma, ubíhající až k Váhu. Kam oko pohlédlo v tu stranu, stála hora na hoře. Mrtvé ticho objímalo celý kraj. Lidský hlas se neozval, zvěř nezatikla, ptáče nepřeletělo, hmyz nezabzučel. Příchod podzimu se ukazoval slavně na horách. Lesem vál libý vonný chlad a šuměl ti chounký vánek, zaznívající jako tajemná hudb slov, jimiž hovoří země s nebesy.
Palavský Morava západ Váh
19 article
Kouř dýmek obou lovců a měho doutník rozptyloval se pomaloučku čistým, řídkým vzduchem. Slunce mezi tím se sklánělo níže a níže. Konečně, po šesté hodině dotklo se zvoln hřbetů Palavských hor a shouplo se za ně dolu — zapadlo. — Tak a teď nastoupit k pochodu! zavele pan jager Hajník se tiše zvedl, vyklepal fajku a složi ji do brašny přes olezlý kožuch, černě dole le movaný, přeložené, zvedl starou kulovnici, s ní se na cestu vybral, a bral se za lesníkem. Došli jsme na stanoviště. My zůstali pospolu, hajník se odtáhl na druhý pokraj boru. V osmi hodinách bylo ješte pěkné šero. Měsíc svítil na východním nebi přispival hlavně k jeho udržení. Seděli jsme nedaleko od sebe, každý s jedn strany podrostu na kraji háje. Zahalil jsem sedo svrchníku, sbalil hrst mechu výše pod hlavu a oddal se tichému snění, patře vzhůru k mlčí címu nebi. Jak modralo se v tajemné hlubině nad námi! Ve třpytu hvězd snášela se s něho k duš člověka nikdy nedosažená záhada nekonečnost a věčnosti znovu. A srdce se nořilo vnímavě v její šer. Celé okolí krajinné podporovalo my- šlenku na ni. Ve slabém šumění lesa, vůni pry- skyřice a jemném zvlhnutí vzduchu, věštícím přicházející noc, bylo cosi tak zvláštního, na cházeti se zde v takové dálce od shonu velkého města a cítiti se obklopena pouze velikou krásou samoty lesů a hor l. ..
Palavský hora
20 article
Kdo ví, kam myšlenky se vzpomínkami by byly duši neunesly. — Ale v tom . .. Temná rána zaduněla níže od lesa, kde s asi náš hajník nacházel. Lesy se zatřásly, jakoby vzbuzeny z usínání, k němuž se chystaly, ozvěna rozkřikla se od protějšího boru, stráň ji odpo- věděla a zanášela dále zvuk výstřelu, porušivši němý soulad tichého horského zátiší. — Seť sakru! Co tam má! zaskřípal zuby nedaleko pan jager. — Slyšel jste, či spíte? otázal se. — Slyšel! Něco došlo na ránul Huňatá hlava pana jagera vyklouzla opatrn z houštiny a jeho orlí oko upřelo se pátravi v místa, odkudž se ozval výstřel. — Zůstaňme tiši! šeptal. Možno, že nán to nebude na škodu. Táhlé zapísknutí hajného na březovou pí šťalu ozvalo se od lesa — Trefa! zaradoval se myslivec. Dvojí rychlý signál se ohlašoval na novoo hajníka. — , bude toho víc! Skutečně! přisedlz křoví a dodal: — Dostaneme hned návštěvu, příteli! Tak srdee na pravé místo, a pozor. Je to jako n objednanou ... Mírným svahem k lesu se schylujícím ozvalo se zřetelné supění. Ticho, zaplašené výstřelem a pískáním, z měnilo se ve štvavý shon. Jevíště bylo zcela zřetelné Zvěř utíkala, chrochtajíc a supie přím k nám — snad v slepém pudu po záchraně v lese z něhož asi byla vyplašena, snad v odvážném o hodlání vrhnouti se na nepřítele, kterého v nát zvětřila. — Dzivák! zasyčel chladnokrevně pan jager více v radosti než mi bylo vhod a opakoval: — Dzivák! A ne sám! I strela do něj, mů žeme dostat i mladé! Podle supění a chrochtání rozeznal jsem konečně sám přibíhající zvěř. V šeru způsobeném měsícem a nocí sklánějícího se letního večera bylo již zcela dobře rozeznati mohutné zvíře dupající půdu.
Jevíště Dzivák
21 article
Revírník zachovával obdivuhodný klid. Zatím, co moje srdce tlouklo napjetím očekáváním, jak setkaná dopadne, setrval stále ve stejné poloze; jenom pušku zvedl k líci. Náhle zvíře se zastavilo. — Zvětřilo nás! vysvětloval pan jager tichým hlasem. Bylo viděti, jak se černá hlava dziváka zdvihla a jak veliké dva kly zasvítily nedaleke od nás. Chrochtání krátké a ostré, podobné psím štěkotu, když trápen jest pes zádušným kašlem ozvalo se na novo .. Zdálo se, že dzivák váhá, má-li dále k lesu nebo nemá-li ... Kvikot mladých ozval se na poslední jeh zachrochtání. To snad rozhodlo — Zvíře výrazilo mocný ryk, černá jeho hlav vzlýčila se ještě strašněji, než dříve, čtyři pa- prče udeřily vzpurně o zemi, a hinalo se proti nán v hrozném supění a chroptění. Pan jager klekl na pravé koleno .. Měsíční záře a noční soumrak měnily náhle večer téměř v pološero. Stanul jsem v hrůze vedle kmenu mohutn jedle; jak rychle výjev a dojmy se střídaly, tuši jsem snad možnou záchranu za kmenem strom v okamžiku krajního nebezpečí. Chrochtání divokého kance, tichý šum lesa vůně pryskyřice a trav, svit měsíce, lesy, hory — vzbudily v měm vědomí tupý chaos a všem bylo náhle velmi lhostejné . .. Ale pan jager, pan jager! Starý dzivák a jeho tři malí jej sledující jak černá klubka, útočili v tom šíleném okamžiku přímo k němu — — Ale současně se zablýsklo, výstřel zaduně zrovna přede mnou a druhý vyrazil za ním v témž okamžení; ozvěna rozvýkala se v horských lesích. řev zvěře smrtelně zraněné ji sesílil, a vše zdálc se náhle v našem okolí oživnouti.
22 article
Oživl vzduch, sprostředkující ozev střelne rány, oživly stromy v lese, oživlo křoví, oživly lučiny, skrovné bramborové políčko nedaleko roz- ložené, oživly sporé květy své kalíšky ke spánku uzavřevší, oživly celé hory — a hučely sterým ohlasem. Pan jager neztrácel vhodného okamžiku pla- ným pozorováním. Opatřil nábojem znovu svou vražedně smrtící zbraň a nové dvě rány roz- třásly okolní samotu vražedným svým vzkázáním — Ha hou! zavýskl pan jager v jejic ozvěnu. A hned pískání hajníka se ozvalo od kraje lesa znovu. — Ha hou! zahučel opětně pan jager. Ha hou, hahouí A nevšímaje si mne valně, vyrazil z křo dosaváde jej kryjícího ven na širé valné pro- stranství. — — Vše sběhlo se tak rychle, že nebylo lze po- drobnosti dobře rozeznati, Jenom pud člověku vnukl v té chvíli, že vše jest šťastně zažehnáno, a že lov nad očekávání se asi zdařil. — Pan jager střelil mistrovsky. Koule projela dzivákovi hlavu přímo nad okem. A druhá skolila jeho mládě. Mrtvoly zvířat ležely v nízké, vonné trávě. — — Měsíček ozařoval siným světlem výjev, který se nyní odehrával vysoko na horách, daleko od lidí. Na zapískání pana jagra kvapil sem hajník co mu staré nohy stačily. Přiběhl, sotva dechu popadal. — Pán bůh dal! To je palovačka, pane jager! — A co vy tam? houkl pan jager, jako b se nic bylo nestalo. — Ha, leží, Kriste králi! Skolil jsem jua jako snop padua . . — Ba, strela! zasmál se pan jager. T máme dnes celou familiu!
Měsíček bůh jager Krist
23 article
— Jak pán bůh dalí — Ale dvě mladé jsou přece pryč! — Bars dnes, lebo zajtra jich dočkám ! Bez starých nebudů dalekol Pan jager vyhodil klobúček do výšky — Jako pro vás nachystané, můj milý! Je to něco nevídaného! — — — Od té chvíle děj pokračoval velm rychlel Starý hajník odběhl k nejbližším salaším, aby dovedl lidi potřebné k odklizení zastřeleně zvěře. V malé půl hodině celý prostor, dosaváde velmi zmlklý, oživl. Vychrtlé postavy se tu zjevily. Konopné gatě kryly jich spodní čásť těla, běložlutá halena schovávala ramena. Široký plstěný klobůk pokrýval hlavu, po níž se táhly dolů namazané vlasy. Veliký oheň zažehnut byl na pokraji lesa. Přivezli suchou klesť z bůh ví jakých úkrytů, nasekali sekerami větví a mlází, a dým se vy- valoval a plamen ozařoval celé prostranství, děs a hrůzu vzbuzující. Zpívali: „Pojďme chlap i zbíjať, na zboj nás volajů!“ Tři mrtvé kusy zvěře ležely opodál ohně . . Jak potom urobili ogaři nosítka, svázali mrtvým dzivákům nohy, na ramena je vzali, do myslivny zanesli, jak šligovicí hrdla propláchl a juchali s veselým panem jagerem, a jak starý hajník druhého dne dziváky s panem kovářem opalovali a k užitku chystali, při senoseči ze sta- rého kanca guliáš vařili, to už je zase jinaká historie ze slováckých hor. Dnes stojí za Moravou hory v mlze . . .a na těch horách — snad znovu v stádech se po- tulují dziváci... A palovačka na ně? Podivný kraj, podivný kraj! Proč tolik na něj s touhou člověk vzpomíná
bůh Bars kovář slovácký hora Morava jít chlap
24 article Mařenka.
Mařenka. Napsal C. F., přel. B.s.
Mařenka
25 article
Za mlhavého, smutného rána kráčela Ma- řenka zvolna po cestě, vroubené křovínami. Těžko se jí šlo, opouštěla službu u sedláka Haudrina a bála se, že doma ji otec neuvítá tuze vlídně. Ta služba byla tak výnosná a doma bylo opravdovým ulehčením, že byla k Haudri- novi přijata. Její otec také býval zámožný, ale po úpadku záložny v okresním městě přišel skoro o veškerý majetek a Mařenka, jako nej- starší ze sedmi sourozenců, musila si hledati za- opatření. Haudrin byl vdovec, hledal hospodyni a přijal Mařenku. Z počátku šlo vše velmi dobře, ale poslední čas stával se Haudrir dotěravýma znepokojoval Mařenku neslušnými návrhy. Včera odpověděla mu na hubičku, kterou se odvážil ji ukrásti v tmavé síni, řádným políčkem a dnes ráno vyhnal ji zuřivý sedlák na hodinu před ostatní čeládkou jako zlodějku. Ona šla ráda, ale co řeknou doma, co otec? V takových myšlenkách zabrána, kráčel Mařenka a pojednou víděla z vrat statku, o sa- motě při silnici ležícího, vyjížděti kočárek s jed- ním koníkem, znala ten povoz, věděla, že v něm vyjíždí mladý majetník onoho statku v rychle zašla do křovin u silnice a chtěla se skrýti. Ale ať se krčila jak chtěla, nic jí to už platno nebylo. Vilém Mauder už ji spatřil a také hned poznal, neboť s ní o poutích a obžinkách mnoho tančí- vával v dřívějších létech. — Jakže, tos ty, Mařenko? Toho jsem se nenadál, už jsem tě hodně dávno neviděl. Kam pak jdeš, děvče?
Haudrin Mařenka Mauder Ma
26 article
— Vracím se do Grévillu, pane Viléme, jdu domů. — Jedu také do Grévillu, pojď si sednout svezu tě. — Ale já se chci zastaviti ještě u kapličky Panny Marie, musím s pomodlit, než dojdu domů, aby mne dobře přijali. — Zastavím u kapličky, jen pojď, pohovo- říme si cestou. Mařenka byla ve stálých rozpacích, ale byla již hodně unavena a proto příjala vlídnou na- bídku. Mauder se nahnul, vzal ji kolem pasua lehkou jako pírko vyzvedl ji na sedadlo vedle sebe. Povídali o lhostejných věcech a najednou zeptala se ho Mařenka: — Jedete k notáři nebo na faru, pane Vi- léme, že jste černě oděn? — Ani tam, ani tam. Jedu, Mařenko, na námluvy; v kapse mám prsten po své matce a ten chci dnes navléknouti na prst své nevěstě, bude-li se jí chtít státi, jedu se teprve zeptat a proto jsem se musil svátečně obléci. — A to se rozumí! svědčí Mařenka, ale hlas se jí nějak zatřásl ... Přej' vám mnoho štěstí, pane Víléme. Mladý muž si vzdychl, neboť skoro ani ne- znal tu, ke které jel v tak vážné záležitosti. Byla vdovou, měla slušný majetek a byla dvacetšest let stará, to bylo skoro vše, co o ní věděl . . bude s ní šťasten? Kdož to ví? Odpověděl smutně: — My se neviděli, Mařenko, už skoro dva roky a za ty se mnoho změnilo. Rodiče mi ze- mřeli a v tom našem velikém domě je nyní velmi smutno. Je mi už třiatřicet let, mám čas nej- vyšší, abych se oženil, ale zde v okolí nen děvčat na výběr, žádná nechce být selkou, každá
Vilém Mařenka Mauder kaplička pannus Marie