1
masthead
13 listopadu 1904.
2
masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů
5
article
Iterak by Tom Šereda málem byl uvázl
Iterak by Tom Šereda málem byl uvázl
Historka amerikánská.
Tom šereda
6
article
Byly vzácny chvíle, kdy se ledví John
Snoppa obměkčilo, kdy se jeho srdce otevřelo
a kdy ústa sdílně promluvila. Ale když nastala
chvíle taková a když srdce Snoppovo se ote-
vřelo, pak taky otevřela se dokořán huba mís
ního dráha Fausta Dromedára, oči se mu po-
věsily na šťopky, uši přehýbaly se mu do předu
aby jim neunikla ani slabika, a nosem funěl
Faustus Dromedár, jakoby měl roztočiti větrný
mlýn.
Neboť John Snopp v jeho očích byl zjeve
ním jako z jiného světa, a to bylo pochopitelno
Bývalť v mužných letech svých seržánem gardy
veřejného blaha, pořádku a bezpečnosti v jed
nom z východních států veliké Unie, a v dobách
aktivity zdobeno bylo jeho břicho číslem 3333.
Kdežto Faustus Dromedár! Čím byl Faustus
Dromedár! Jediným a slabým ramenem obecn
spravedlnosti malého městečka na západě ame-
rickém, městečka, jehož slávy dnové dávno mi-
nuli, když zlaté žíly v divokém okolí jeho byly
vydrancovány a když proud kovkopů si pro-
klestil cestu ještě dále na západ. Potom zbyla
v městečku jen jediná zlatá žíla, jejímž majet-
níkem byl obecní purkmistr, ale ani ta nebyla
dost výdatná, aby někdejší význam obce udržela.
Takové tedy bylo omezené působiště, jehož
spravedlnosti ramenem byl Faustus Dromedár.
A ještě vyskytovali se posměváčkové, kteří tot
rameno nazývali ramenem levý m.
Ale Snopp! Jaký to byl bohatý, plodný
život, jaká minulost! O něm věru bylo lze říci
že nežil nadarmo, kdežto Dromedár jen bídně
živořil.
Snoppa
Faust
Faustus
dromedár
Snopp
7
article
Někdy tedy John Snopp — a bývalo t
hlavně, když o nějaký gallon brandy víc vlil do
svého prahnoucího nitra — pootevřel okénko
vzpomínek a dal nahlédnouti do své minulosti
a v bohaté pásmo kriminálních událostí tam da-
leko na východě.
Dnes byla taková chvíle, neboť taky brandy
byla neobyčejně řízná, jadrná. A Dromedár pod
píral oběma dlaněmi hlavu a poslouchal.
„Jak povídám, kmotře Dromedáre, tehda
byla by naše garda pro veřejné blaho málem
učinila výborný lov. Počítám — je to dobrých
třicet let. Jen jen vztáhnout pařát, zatít mu
drápy do tejla, udělat chramst! — a byli by-
chom. ho mělil
„Koho?“ vydechl Dromedár, jemuž se
znenáhla ježily štětinaté vlasy.
„Koho! Toma Šeredu! Panečku, měl n
mále!
„Jak to bylo?“ zašeptal jen Dromedár, aby
Jchna Snoppa nepřeplašil.
Snopp zdvihl pohár s jasnou tekutinou
polkl doušek, až mu ve chřtáně žblunklo, a vy
právěl:
„Stojím jednou na stanovišti u přístavu
Bylo sychravo a smrákalo se. Pojednou vidím
jak se ku přístavu krade mužská postava. By
to Tom Šereda, člověk podezřelé minulosti
Obýval zapadlé chatrči za městem a vyrábě
nandlový oloj z bukvic. Nesl pytel a z toho
pytle kapala krev. Povídám: Tome Šeredo,
musím vás zapsat pro znečišťování ulic. Když
nesete v pytli něco krvavého, máte mít pytel
z nepromokavé látky. Bude vás to stát aspoň pět
dollarů. — Šereda neříkal nic a šel dál. Na pří-
stavní hrázi stanul, rozmáchl se a hodil pytel
do vody. Jdu k němu a povídám: Tome Šeredo.
tohle vám může vynést hezkou mrzutost! Ne-
víte, že taky znečišťování přístavu je zapově-
zeno? Myslím, že vás mrzí dalších pět dollarů.
Snopp
Toma
Jchn Snoppa
Tom šereda
Tom
8
article
— Šereda neříkal nic a zmizel mi ve tmách.“
John Snopp oddechl, napil se řádně a toho
použil Faustus Dromedár, aby se zeplal:
„Zaplatil těch deset dollarů pokuty?
„Bodejť by nezaplatil. Udal jsem ho, po
služební přísahou jsem mu to dosvědčil a byl
pokutován. Hotově arci nezaplatil, protože se
tehda bukvice neurodily a Šereda neměl. Ale
odseděl si čtyři dny.
Faustus Dromedár zhluboka si oddychl.
uspokojen vědomím, že spravedlnosti bylo uči-
něno zadost.
„Asi za půl léta,“ pokračoval Snopp, „stl-
hán byl gardou pro veřejné blaho jakýsi
podezřelý mladík, obviněný, že rozšiřuje za-
povězené písničky. Prchal ku přístavu,
když už viděl, že neunikne, vyláhl z kapsy
balíček a mrštil jím do vody. Bylo to dva-
cet exemplářů té zakázané písničky, jak
se později po šestatřicetihodinném výslechu při-
znal. Doznání bylo, ale corpus delicti nám
chyběl . ..
„Neplavalo to na vodě?“ otázal se
Dromedár.
„Dromedáre, Dromedáre!“ řekl John Snop
outrpně. „Tenkrát už byl všechen papír jen ze
samé hlinky a padal ke dnu jak olovo. Bylo na
řízeno vypumpování příslavu, neboť rozšiřa-
vatel písniček nesměl ujíti trestu. Panečku.
stálo to vypumpování padesát tisíc dollarů.
Plsničky se nenašly, rozmočily se zatím, ale
našel se pytel a v něm dvapáry lidských noh.
po kolena uříznutých.
„Stakra!“ zvolal Dromedár, ale hned se
odmlčel, všecek zaražen kárným pohledem
Snoppovým.
Snopp
Faustus
Prchal
John
Snoppův
Stakra
9
article
„Vám se řekne stakra!“ pronesl Snop
netrpělivě. „Ale byla to mrzutá věc! Měli jsme
nohy, ale neměli jsme nikoho, kdo by se k nim
byl hlásil. Sám guvernér naši gardy pro veřejné
blaho povídal: Na světě je půldruhého tisice
milionů lidí — hledejte mezi nimi, komu schá-
zejí nohy! A zdá se, že tu dokonce běží o dva
beznohé lidi, neboť ještě jsem se v celé prax
nesetkal s člověkem, aby měl nohy čtyři! —
A skutečně zjistili soudní znalci, jeden pro-
vazník a jeden řešetář, že ty nohy jsou roz-
ličného pohlaví, že jedny z nich náležely kdyst
ženštině a druhé muži. Hlavně to poznali znale-
dle toho, že jeden pár noh měl boty s ostruhami
kdežto druhý měl malé lakované střevíčky, pun-
čochy po kolena a podvazky.
John Snopp se napil a Dromedár nesměle
se otázal:
„Nebyl to ten pytel, jejž do přístavu hodi
Šereda?“
Snopp utřel mohutné kníry, zadíval se na
Dromedára a řekl:
„Taky to komusi napadlo, a dokonce jsme
5o sebrali, abychom měli aspoň někoho. Nebo
někoho mít, je hlavní věc. Není-li to pravý
zachatel, pustí se zase za nějaký čas. A vždy
jste slyšel: málem by byl Šereda uvázl. Zjistil
se, že měl pár lidí v podnájmu, kteří jednoho
dne zmizeli beze stopy. Kam pak odešli? ptáme
se. — No, do Evropy, povídá Šereda. Tam se
člověk ztratí, ani nevi jak. — A po kom pak
vy máte tyhle šaty na sobě? A po kom t
prádlo? A ty boty, a sukně, o kazajky, a blůzy
a klobouky? — Inu, to mi všechno dali na pa-
mátku, vysvětlil Šereda. — Bylo nám nápadno
že se mu tam svlékli do naha a plouli do Evropy
jen tak, ale pustili jsme Seredu, protože jsme
měli právě jiné starosti.
Snopp
Sered
Evropa
10
article
„A pro Boha vás prosím, mistře Snoppe,
dychtil Dromedár, „jak to dopadlo?“
„Dopadlo! Rozumí se, že to dopadlo
Šereda měl štěstí, že za dvacet let umřel. Cha
lupu dědil stát, poněvadž jiných dědiců nebylo
a tenkráte právě generální prokuratura potřebo
vala nové ouřadovny. Adaptovali k tomu Šere-
dovu chatrč. Všechno bylo v dobrém stavu,
eráru se hodí věci ještě horší. Jen podlaha byla
jako na vodě. Jednou se prokurátor ve svém
byró propadl po pás a jen že ho tak vytáhli.
Ostatně, mohl si gratulovat, že se nedostal pod
podlahu ještě za živobytí Šeredova. Nikdo by mu
nebyl pomoh' ven. Nebo když pak státní sekretář
za půlsedma roku povolil náklad na novou po-
dlahu, a když jsme starou zvedli — našli jsme pod
ni dvě kostry, mužskou a ženskou, a oběma
scházely nohy po kolena. Byli tot
dve Šeredovi podnájemníci. Ale tenkráte jsme
Šeredu již nemohli sebrat, protože byl na onom
světě.
John Snopi dokončil a taky dopil.
Faustus Dromedár díval se ne něj uctivě
rozpakoval se chvíli, něco mu trhalo jazykem
Nedalo mu to konečně, i řekl:
„Ale mistře Snoppe, hned jsem si mysli
jak se ten pytel našel, že v tom Šereda mě
prsty . ..
„Myslil, myslil!“ utrhl se na něj Snop
„To jsem znal jednoho jenerála, ten taky myslil.
Dromedáre, a tomu to pěkně dopadlo! Ted
myslíte, když jsem vám to všechno pověděl. Ale
povídal jsem vám, že naše garda pro veřejné
blaho měla vždycky tolik věcí na starosti, že
nemohla za každým raubířem běhat.“
Dromedár pokořen svěsil hlavu. A více
zničen než pokořen. Slova Snoppova ubíjela ho
— cítil a doznával si, že stačí za rameno spra-
vedlnosti v zapadlém tom hnízdě na západě, ale
že by neobstál se svým důmyslem na východě
kde je třeba jiných, geniálnějších lidí.
Ypsilen.
Šer
John Snopi
Faustus
Ted
11
article
Dziváci.
Dziváci.
Obrázek z Moravy. Napsal Frant. Nov ák.
Za Šumarníkem a Lipinou a za Hájem —
tam počíná jiný svět! Nezámožné dvě, tři osady
slovácké ještě v dohledu těch hor a pak přijde
chudoba ještě větší a poroba, o níž nedovede
udělati ponětí ten, kdo na vlastní oči ji ne-
spatřil! Zelená Lipina protahuje své podlouhlé
stráně a krásné temeno, porostlé vonnou travou,
jež seče se v jediné slavnostní senoseči za dobu
jednoho roku, šumi svými háji a plesá zpěvem
zabloudilého malého ptáčka v odlehlé tylo
končiny. Pak přechází horský svah v kamenito-
hlinitou písčinu, v níž spoře skrovná travěnka
se zelená a níží se v údolí, kde poslední ves na
moravské straně se kupí do kolečka pod stráž
nízké kostelní věže stulená, a půda zvedá se
v mohutnou hradbu horskou. Její boky jsou
holé. Větry a přívaly smílají skrovnou prsť vždy
z jara a v létě dolů. Jenom na vrchu táhne se
háj, jak černá hradba . .
Hranice uherská!
Kopce se shromažďují jeden za druhým.
Protáhlými jich údolími se ubírají potůčky
k Váhu. S druhé strany rozsedla si velebná Ja
vorina, výletní místo dalekého, širokého okoli.
A její sklon ke bzineckým „Kopanicám“
usedlostem, roztroušeným po východním svahu
Javoriny, tam, kde přestaly lesy zřízeným, to
revír, lidem obávaných „dziváků“
Když mladí naši průvodci, vedoucí ná
kdysi tajemnými a křižujícími se cestičkam
houštinami lesů s temene Javoriny dolů ke Ko-
panicám, vyprávěli nám s důležitostí, slušící tak
významnému předmětu, prvně o dzivácích, ne-
věnoval jsem mnoho pozornosti té novině. Vzpo-
menul jsem však častokráte uděšeně tajem-
ného výrazu jich tváří při vyslovení tohoto
jména, když kráčeli jsme dále a jméno se opě-
tovalo.
František
Morava
Zelená Lipina
Váh
Javorina
ko
12
article
Soudil jsem nejprve, že chtějí upozornit
na strašidelné pověsti o divých mužích a divo
ženkách, a teprv jejich „nie“ a záporné kroucen
hlavy mi dalo vědomost, že domysl tento nen
správný a že „dziváci“ jsou něco naprostoji
ného.
Konečně jsme se přece s malými průvode
derozuměli, a představa „dziváka“ stála v naš
obrazotvornosti přesná a jasná . ..
Uplynul delší čas.
13
article
Slovácké vesnice daly si opětně dostave
níčko, každého roku ke konci srpna se opakující
Veliká senoseč na horských lukách na Su-
marníku a Lipinách započala. Chudé chalupy
propustily své obyvatele. Sli muží v bilých ko
nopných gatích, remeněm pritažených a dole
roztřepených, šly ženy v krátkých svých sukén-
kách a pestrých kordulkách. Děti, psi, vozy, ko
ník, krávy, to byla štafáž ležení, připomínají-
cího biblický výjev svojí prostou krásou. Hořely
ohně vesele dlouho do noci. Letní čas hýřil svou
lahodou, horám jenom vlastní, hvězdy se třpy-
tily a měsíc pohlížel s klidem moudrého starc
na rozloženou obec, do volné přírody se od-
stěhovavší. Koně ržáli chvílemi, psi dali se do
blafkání. Ženské dopravovaly prostou večeři na
kotlech, visících na třech tyčích nad ohněm.
v pyramidu postavených, chlapci leželi na zá
dech, celodenní dřinou namožených. Otřelé ko
žuchy měli pod hlavami, nebo leželi na trávě
ruce za hlavou, konopné košile u krku pro-
vázkem stáhnuté, na osmáhlých prsou roz-
halené. Některý pukal z krátké zapekačky, jiný
přivíral oči a díval se bezmyšlenkovitě v krásné
modré noční nebe.
Cimbál Jošky cigána drnkal od druhéh
konce táboru. Tam chlapci cifrovali, vyskakujíce
podle hudby do výšky a přisedajíce zase až
k samé zemi. Žalobná, nyvá píseň dzevčic vpadla
do zvuků kovových strun cimbálu. Zněla sil-
nými hrdelnými tóny, pevnými jako zvuky
zvonů, když v souladu nad usínajícím městem
zaznívají. Slovům nebylo rozuměti-
Cimbál Jošek
14
article
Jenom dlouhé „hoja, hój!“ ozvalo se vždy
Jenom dlouhé „hoja, hój!“ ozvalo se vždy
na konec zřetelně.
Stál jsem udiven a zaražen nad nezvyklým
obrazem, v rámec přírody bezprostředně přede
mnou zasazeným.
Můj přítel, revírník z nedaleké osady, jenž
mi byl průvodeem a jakousi legitimací, opravňu-
jící vstoupiti mezi nedůvěřivý a plachý tentc
lid, pozoroval s jakousi zálibou vzrušení, mn
zaujavší.
— Ja, ja! prohodil. Zde vidí člověk výjevy
jaké nevidí měšťáci ani na divadlech. Zatracený
lid! Když si hoví po práci při cimbálu — vy
padá jako hrající si nevinná jehňátka! Ale př
gořale v hospodě, v níž utápí rozum a probijí
poslední groš, schovaný na sůl a kobzoby, t
vypadá každý jako dzivák. A pak jen krást
krást. V hoře aby byl člověk na ně bodlivý až až
Na dřevo jsou jako cigán na kus řetázka. Oh, má
to jeden s nimi zkušenosti!
— Podivte se! Vzpomínáte mi jména, sly-
šeného na druhé straně od vás, u bzmeckých
Kopanie! Pravda, lid říká zde dziváci divokým
vepřům!
15
article
— Ano. Dovedou zde každou věc trefn
pojmenovat. Vtipný je ten lid, ale zanedbaný
Říkám, co by nemohlo vše z něho být, kdyby
se měl kdo o něj vřele starat. Tak otcovsky, jak
se říká! Zde ho žid ochuzuje — a Maďar ohlu-
puje. S našimi Slováky není lépe. Panáčkovi to
ještě se dá víry — ale nikomu jinému, třeba by
jim srdce nesl na dlani.
— Vyskytuje se zvěř skutečně tak čast
zde, že se jí lidé tak obávají?
— Víc, než nám milo. Ani byste nevěřil
co to působí škody: v lese i na polích. Bram-
bory vykutá taková slota, zelí vyryje, stromky
zvyvrací, no, učiněná spousta! Ostatně — fuk
se obrovský pan jager do bílého, vysokého čela
— vstaňte si ráno trochu déle, a po obědě pů-
jdeme do hory. Starý Pečár — hajný má tam
vydrahovanou škodnou. Půjdeme na noc na če-
kání. Noci jsou jasné, a uvidite třeba, co jst
jakživo neviděl. Až si sedneme na hřeben hor
na pokraji lesa a uvidite dole v hlubině hořeti
ohně našich Horňáků jako hejno svatojanských
broučků, nezazdá se vám o dřímotách. A což
teprve, bude-li nám štěstí přát, a dopadneme
něco na čekané!
Maďar
Slovák
Panáček
Horňák
16
article
Přijal jsem s radostí!
Zbytek večera, vlastně již v noc pokro-
čivšího, uplynul velmi rychle. Cigán hrál, a naše
dvě šestky rozehrály mu ruce k nejdivočejším
melodiím.
— Umíš to, cigáne, umíš! pochvaloval
pan jager; sedě na hromadě zaschlé vonné trávy
ze které nám udělali sedátko, vidouce naši chut
si s nimi poseděti.
— A pít, pantatínku zlatý, jaj, pit, to teprv
umí Joškal mhouřil cigán černé oči, celý po-
těšený chválou pana jagera, nejvyšší instane
vesnického života po farárovi.
— Tož slopej, cigáne! Tufkaj, doskoč mu
Jano ke studánce pro čerstvů vodu! nutil par
jager vedle čumícího výrostka.
— Ja, jaj, vody nepijem; žaba v ní sedí
otřípal se cigán,
Horňáci propukli v sniich.
Pokořený cigán dostal zavdat si slivovice
byl v okamžiku usmířen. Paličky cimbálu roz-
vířily se znova švarně po prostém nástroji —
sbor děvčat vpadl svým zpěvem do hry, a zá
bava pokračovala.
Noc byla tichá.
Cvrček evrngal opodál, ohně dohořívaly
Některé již pohasly a řežavé uhlí dodoutnávalo
tiše v hromádce popela.
Lidé zavrtávali se do složených kup sen
a oddávali se snům.
Vření přírody usínalo více i v kraji i v ži-
lách lidí, chudý ten kraj obývajících, sladký mi
nocí rozestíral se nad vyplněnou lopotou dne
Hvězdy jiskřily více a více; vonný chlad
zdál se šířiti se od země až k nim. Nádher
vážné noci, z níž zroditi se měl nový den, za-
svěcený práci, lopotné, tuhé práci, rozložila s
nad horami.
Cigán
Jana
Horňák
Palička
Cvrček
17
article
Lesy šuměly v sen krajiny i lidí.
Zdvihli jsme se k odchodu.
Pan jager rozdýmal znova nacpanou dýmku
hodil pušku na ramena, zakřikl podle zvyku na
psa a odcházeli jsme níže.
Kamenitý svah svedl nás dolů asi za ho
dinu do zamlklé, pusté vsi.
Jitro druhého dne předčilo nádherou der
minulý.
Vslávali jsme déle, dostavše se až po půl
noci na lože, a po obědě dali jsme se do hor.
Psi zůstali doma. Pan jager a hajný minou se
večer bez nich. Bylo potřebí asi tříhodinného po-
chodu, než jsme se dostali v revír, obývaný
dziváky.
Cesta utekla ale hravě. Oba lovci vypravo
vali lovecké příhody. I příroda je zde jiná, než
dole v našem žírném kraji. Přísná ke člověku
opravdová a vždy vážná. Řídká obydlenost ne
málo k tomu přispívá.
— O, ja, zde se ukážou aj vlci. Keď len
Váh zamrzne. Hýbaj už sú šlapy po nich. M
ženička má kožuch, podpravený samu vlčinů,
co sem sám skolil! chlubil se starý hajný, po-
eupávaje okovanýma, ohromnýma botama po ka-
menité cestě. —
Usedli jsme na pokraji lesa
Chudičké kopanice, vlastně spíše boudy pa-
sácké, salaše s nuzným útulkem pro člověka, le
žely opodál. Kamenilá políčka roztroušena byla
ještě tu a tam mezi lesy.
Váh
18
article
Slunce chýlilo se již k západní straně.
Občerstvivše se důkladným proviantem, za
píjeným silnou, starou „šligoviců“, rozhostil
jsme se pohodlně v stínu jedlí, odkudž se roz-
kládala před námi velikolepá podívaná.
Celý jihovýchodní kout Moravy slunil se
tady okolo. Kopce nížily se níže a níže, až pře-
cházely konečně v rovinu, kolem řeky Moravy
se rozkládající; pruhy lesů černaly a modraly se
v dálce. Vrchol Palavských hor rýsoval se čistě
v paprscích západu. Na uherské straně kupily
se vrchy a řadily v pásma, ubíhající až k Váhu.
Kam oko pohlédlo v tu stranu, stála hora na
hoře. Mrtvé ticho objímalo celý kraj. Lidský hlas
se neozval, zvěř nezatikla, ptáče nepřeletělo,
hmyz nezabzučel.
Příchod podzimu se ukazoval slavně na
horách.
Lesem vál libý vonný chlad a šuměl ti
chounký vánek, zaznívající jako tajemná hudb
slov, jimiž hovoří země s nebesy.
Palavský
Morava
západ
Váh
19
article
Kouř dýmek obou lovců a měho doutník
rozptyloval se pomaloučku čistým, řídkým
vzduchem.
Slunce mezi tím se sklánělo níže a níže.
Konečně, po šesté hodině dotklo se zvoln
hřbetů Palavských hor a shouplo se za ně dolu
— zapadlo.
— Tak a teď nastoupit k pochodu! zavele
pan jager
Hajník se tiše zvedl, vyklepal fajku a složi
ji do brašny přes olezlý kožuch, černě dole le
movaný, přeložené, zvedl starou kulovnici, s ní
se na cestu vybral, a bral se za lesníkem.
Došli jsme na stanoviště.
My zůstali pospolu, hajník se odtáhl na
druhý pokraj boru. V osmi hodinách bylo ješte
pěkné šero. Měsíc svítil na východním nebi
přispival hlavně k jeho udržení.
Seděli jsme nedaleko od sebe, každý s jedn
strany podrostu na kraji háje. Zahalil jsem sedo
svrchníku, sbalil hrst mechu výše pod hlavu
a oddal se tichému snění, patře vzhůru k mlčí
címu nebi. Jak modralo se v tajemné hlubině nad
námi! Ve třpytu hvězd snášela se s něho k duš
člověka nikdy nedosažená záhada nekonečnost
a věčnosti znovu. A srdce se nořilo vnímavě
v její šer. Celé okolí krajinné podporovalo my-
šlenku na ni. Ve slabém šumění lesa, vůni pry-
skyřice a jemném zvlhnutí vzduchu, věštícím
přicházející noc, bylo cosi tak zvláštního, na
cházeti se zde v takové dálce od shonu velkého
města a cítiti se obklopena pouze velikou krásou
samoty lesů a hor l. ..
Palavský hora
20
article
Kdo ví, kam myšlenky se vzpomínkami by
byly duši neunesly. — Ale v tom . ..
Temná rána zaduněla níže od lesa, kde s
asi náš hajník nacházel. Lesy se zatřásly, jakoby
vzbuzeny z usínání, k němuž se chystaly, ozvěna
rozkřikla se od protějšího boru, stráň ji odpo-
věděla a zanášela dále zvuk výstřelu, porušivši
němý soulad tichého horského zátiší.
— Seť sakru! Co tam má! zaskřípal zuby
nedaleko pan jager.
— Slyšel jste, či spíte? otázal se.
— Slyšel! Něco došlo na ránul
Huňatá hlava pana jagera vyklouzla opatrn
z houštiny a jeho orlí oko upřelo se pátravi
v místa, odkudž se ozval výstřel.
— Zůstaňme tiši! šeptal. Možno, že nán
to nebude na škodu.
Táhlé zapísknutí hajného na březovou pí
šťalu ozvalo se od lesa
— Trefa! zaradoval se myslivec.
Dvojí rychlý signál se ohlašoval na novoo
hajníka.
— , bude toho víc! Skutečně! přisedlz
křoví a dodal:
— Dostaneme hned návštěvu, příteli! Tak
srdee na pravé místo, a pozor. Je to jako n
objednanou ...
Mírným svahem k lesu se schylujícím ozvalo
se zřetelné supění.
Ticho, zaplašené výstřelem a pískáním, z
měnilo se ve štvavý shon.
Jevíště bylo zcela zřetelné
Zvěř utíkala, chrochtajíc a supie přím
k nám — snad v slepém pudu po záchraně v lese
z něhož asi byla vyplašena, snad v odvážném o
hodlání vrhnouti se na nepřítele, kterého v nát
zvětřila.
— Dzivák! zasyčel chladnokrevně pan jager
více v radosti než mi bylo vhod a opakoval:
— Dzivák! A ne sám! I strela do něj, mů
žeme dostat i mladé!
Podle supění a chrochtání rozeznal jsem
konečně sám přibíhající zvěř. V šeru způsobeném
měsícem a nocí sklánějícího se letního večera
bylo již zcela dobře rozeznati mohutné zvíře
dupající půdu.
Jevíště
Dzivák
21
article
Revírník zachovával obdivuhodný klid.
Zatím, co moje srdce tlouklo napjetím
očekáváním, jak setkaná dopadne, setrval stále
ve stejné poloze; jenom pušku zvedl k líci.
Náhle zvíře se zastavilo.
— Zvětřilo nás! vysvětloval pan jager tichým
hlasem.
Bylo viděti, jak se černá hlava dziváka
zdvihla a jak veliké dva kly zasvítily nedaleke
od nás. Chrochtání krátké a ostré, podobné psím
štěkotu, když trápen jest pes zádušným kašlem
ozvalo se na novo ..
Zdálo se, že dzivák váhá, má-li dále k lesu
nebo nemá-li ...
Kvikot mladých ozval se na poslední jeh
zachrochtání.
To snad rozhodlo —
Zvíře výrazilo mocný ryk, černá jeho hlav
vzlýčila se ještě strašněji, než dříve, čtyři pa-
prče udeřily vzpurně o zemi, a hinalo se proti nán
v hrozném supění a chroptění.
Pan jager klekl na pravé koleno ..
Měsíční záře a noční soumrak měnily náhle
večer téměř v pološero.
Stanul jsem v hrůze vedle kmenu mohutn
jedle; jak rychle výjev a dojmy se střídaly, tuši
jsem snad možnou záchranu za kmenem strom
v okamžiku krajního nebezpečí.
Chrochtání divokého kance, tichý šum lesa
vůně pryskyřice a trav, svit měsíce, lesy, hory
— vzbudily v měm vědomí tupý chaos a všem
bylo náhle velmi lhostejné . ..
Ale pan jager, pan jager!
Starý dzivák a jeho tři malí jej sledující jak
černá klubka, útočili v tom šíleném okamžiku
přímo k němu — —
Ale současně se zablýsklo, výstřel zaduně
zrovna přede mnou a druhý vyrazil za ním v témž
okamžení; ozvěna rozvýkala se v horských lesích.
řev zvěře smrtelně zraněné ji sesílil, a vše zdálc
se náhle v našem okolí oživnouti.
22
article
Oživl vzduch, sprostředkující ozev střelne
rány, oživly stromy v lese, oživlo křoví, oživly
lučiny, skrovné bramborové políčko nedaleko roz-
ložené, oživly sporé květy své kalíšky ke spánku
uzavřevší, oživly celé hory — a hučely sterým
ohlasem.
Pan jager neztrácel vhodného okamžiku pla-
ným pozorováním. Opatřil nábojem znovu svou
vražedně smrtící zbraň a nové dvě rány roz-
třásly okolní samotu vražedným svým vzkázáním
— Ha hou! zavýskl pan jager v jejic
ozvěnu.
A hned pískání hajníka se ozvalo od kraje
lesa znovu.
— Ha hou! zahučel opětně pan jager. Ha
hou, hahouí
A nevšímaje si mne valně, vyrazil z křo
dosaváde jej kryjícího ven na širé valné pro-
stranství. — —
Vše sběhlo se tak rychle, že nebylo lze po-
drobnosti dobře rozeznati,
Jenom pud člověku vnukl v té chvíli, že vše
jest šťastně zažehnáno, a že lov nad očekávání
se asi zdařil. —
Pan jager střelil mistrovsky.
Koule projela dzivákovi hlavu přímo nad
okem. A druhá skolila jeho mládě. Mrtvoly zvířat
ležely v nízké, vonné trávě. — —
Měsíček ozařoval siným světlem výjev, který
se nyní odehrával vysoko na horách, daleko
od lidí.
Na zapískání pana jagra kvapil sem hajník
co mu staré nohy stačily.
Přiběhl, sotva dechu popadal.
— Pán bůh dal! To je palovačka, pane
jager!
— A co vy tam? houkl pan jager, jako b
se nic bylo nestalo.
— Ha, leží, Kriste králi! Skolil jsem jua
jako snop padua . .
— Ba, strela! zasmál se pan jager. T
máme dnes celou familiu!
Měsíček
bůh
jager
Krist
23
article
— Jak pán bůh dalí
— Ale dvě mladé jsou přece pryč!
— Bars dnes, lebo zajtra jich dočkám ! Bez
starých nebudů dalekol
Pan jager vyhodil klobúček do výšky
— Jako pro vás nachystané, můj milý! Je
to něco nevídaného!
— — — Od té chvíle děj pokračoval velm
rychlel
Starý hajník odběhl k nejbližším salaším,
aby dovedl lidi potřebné k odklizení zastřeleně
zvěře.
V malé půl hodině celý prostor, dosaváde
velmi zmlklý, oživl.
Vychrtlé postavy se tu zjevily.
Konopné gatě kryly jich spodní čásť těla,
běložlutá halena schovávala ramena. Široký
plstěný klobůk pokrýval hlavu, po níž se táhly
dolů namazané vlasy.
Veliký oheň zažehnut byl na pokraji lesa.
Přivezli suchou klesť z bůh ví jakých úkrytů,
nasekali sekerami větví a mlází, a dým se vy-
valoval a plamen ozařoval celé prostranství, děs
a hrůzu vzbuzující. Zpívali: „Pojďme chlap i
zbíjať, na zboj nás volajů!“
Tři mrtvé kusy zvěře ležely opodál ohně . .
Jak potom urobili ogaři nosítka, svázali
mrtvým dzivákům nohy, na ramena je vzali, do
myslivny zanesli, jak šligovicí hrdla propláchl
a juchali s veselým panem jagerem, a jak starý
hajník druhého dne dziváky s panem kovářem
opalovali a k užitku chystali, při senoseči ze sta-
rého kanca guliáš vařili, to už je zase jinaká
historie ze slováckých hor.
Dnes stojí za Moravou hory v mlze . . .a
na těch horách — snad znovu v stádech se po-
tulují dziváci... A palovačka na ně? Podivný
kraj, podivný kraj! Proč tolik na něj s touhou
člověk vzpomíná
bůh
Bars
kovář
slovácký hora
Morava
jít chlap
24
article
Mařenka.
Mařenka.
Napsal C. F., přel. B.s.
Mařenka
25
article
Za mlhavého, smutného rána kráčela Ma-
řenka zvolna po cestě, vroubené křovínami.
Těžko se jí šlo, opouštěla službu u sedláka
Haudrina a bála se, že doma ji otec neuvítá
tuze vlídně. Ta služba byla tak výnosná a doma
bylo opravdovým ulehčením, že byla k Haudri-
novi přijata. Její otec také býval zámožný, ale
po úpadku záložny v okresním městě přišel
skoro o veškerý majetek a Mařenka, jako nej-
starší ze sedmi sourozenců, musila si hledati za-
opatření. Haudrin byl vdovec, hledal hospodyni
a přijal Mařenku. Z počátku šlo vše velmi dobře,
ale poslední čas stával se Haudrir dotěravýma
znepokojoval Mařenku neslušnými návrhy.
Včera odpověděla mu na hubičku, kterou se
odvážil ji ukrásti v tmavé síni, řádným políčkem
a dnes ráno vyhnal ji zuřivý sedlák na hodinu
před ostatní čeládkou jako zlodějku. Ona šla
ráda, ale co řeknou doma, co otec?
V takových myšlenkách zabrána, kráčel
Mařenka a pojednou víděla z vrat statku, o sa-
motě při silnici ležícího, vyjížděti kočárek s jed-
ním koníkem, znala ten povoz, věděla, že v něm
vyjíždí mladý majetník onoho statku v rychle
zašla do křovin u silnice a chtěla se skrýti. Ale
ať se krčila jak chtěla, nic jí to už platno nebylo.
Vilém Mauder už ji spatřil a také hned poznal,
neboť s ní o poutích a obžinkách mnoho tančí-
vával v dřívějších létech.
— Jakže, tos ty, Mařenko? Toho jsem
se nenadál, už jsem tě hodně dávno neviděl.
Kam pak jdeš, děvče?
Haudrin
Mařenka
Mauder
Ma
26
article
— Vracím se do Grévillu, pane Viléme,
jdu domů.
— Jedu také do Grévillu, pojď si sednout
svezu tě.
— Ale já se chci zastaviti ještě u kapličky
Panny Marie, musím s pomodlit, než dojdu
domů, aby mne dobře přijali.
— Zastavím u kapličky, jen pojď, pohovo-
říme si cestou.
Mařenka byla ve stálých rozpacích, ale byla
již hodně unavena a proto příjala vlídnou na-
bídku.
Mauder se nahnul, vzal ji kolem pasua
lehkou jako pírko vyzvedl ji na sedadlo vedle
sebe. Povídali o lhostejných věcech a najednou
zeptala se ho Mařenka:
— Jedete k notáři nebo na faru, pane Vi-
léme, že jste černě oděn?
— Ani tam, ani tam. Jedu, Mařenko, na
námluvy; v kapse mám prsten po své matce
a ten chci dnes navléknouti na prst své nevěstě,
bude-li se jí chtít státi, jedu se teprve zeptat
a proto jsem se musil svátečně obléci.
— A to se rozumí! svědčí Mařenka, ale
hlas se jí nějak zatřásl ... Přej' vám mnoho
štěstí, pane Víléme.
Mladý muž si vzdychl, neboť skoro ani ne-
znal tu, ke které jel v tak vážné záležitosti. Byla
vdovou, měla slušný majetek a byla dvacetšest
let stará, to bylo skoro vše, co o ní věděl . .
bude s ní šťasten? Kdož to ví? Odpověděl
smutně:
— My se neviděli, Mařenko, už skoro dva
roky a za ty se mnoho změnilo. Rodiče mi ze-
mřeli a v tom našem velikém domě je nyní velmi
smutno. Je mi už třiatřicet let, mám čas nej-
vyšší, abych se oženil, ale zde v okolí nen
děvčat na výběr, žádná nechce být selkou, každá
Vilém
Mařenka
Mauder
kaplička pannus Marie