5
article
čeho si byl dříve nepovšiml, že totiž ona knížka
pochází z roku 1842, kdy trosky byly ješt
zachované .. . Jestlil
Tak skončil výlet rodiny páně Zelenkovy
Zelenkův
7
article
Obrázek ze Ždárských hor. Napsal Karel J. Zákoucký
Obrázek ze Ždárských hor. Napsal Karel J. Zákoucký
Nadřel se na té rodné půdě starý Korecký
dosti, ale že takového sklamání se jednou do-
žije, nepomyslil. Již od dětských let pomáha
rodičům kypřit a obdělávat ty úzké pruhy ka
menitých kopanin, natažených po horských sva-
zích a když mu je po odbyté vojančině svým
výměnkem zatížené popustili, dřel se dvojnásob.
Ruce mu ztvrdly, vlas probělel. Měl sta
rosti a ty radosti nepřimnoží.
Proto mu život nebyl těžký. 1 při té denn
lopotě byl spokojen. S chutí již za ranního šer
vstával a se práce chápal; pracoval pro sebe.
pro svoji ženu Kačenku, pro své dvě děti a pr
rodiče. Byl si dobře vědom svých povinnost
k nim, i sháněl, aby jim náležitě dal, co byl
smlouvou povinen dáti. Počital také, že jednou
cos podobného bude požadovati od svého syna,
nešidil výměnkáře v ničem.
Dřel se a ty chudé kopaniny horské vdě
čily se mu za všecku námahu jak mohly štědře
A nelenil Korecký, ani když se polní práce
skončily. Za stav se večer a za zimních dnů
postavil a házel při blykavém světle člunkem
jakoby o závod. Měl svoje záměry a těšil se
jimi, když děti odešly do školy a on s Kačen
kou býval doma sám.
»Marině dáme úspory a Jobkovi popustím
chalupu !« určoval.
»A my?« pamatovala na sebe Koracká.
»Udéláme si výměnek, jaký míval otec !-
A dni, měsíce i roky míjely, jakoby je ty
větry, jež zde bouřívají, odnášely. Dřive nežsi
Korecký pomyslil, dospěly mu děti. Marina
odešla do služby do města a majíe z domova
pomoc, provdala se tam za řemeslníka a Jobek,
vyhledav si siatnou dívčicí-horačku, převzal
chalupu.
J Zákoucký
Korecká
Marino
Jobek
Ždárský hora
8
article
Než neměl Korecký klidné stáří jako mí-
val jeho otec. Snacha byla trrdá ženská. Ač
měl Korecký dobře všecko vymíněno a smlou-
vou stvrzeno, přece měl všecko omluveno, že
mu sousto v ústech hořklo, peníz na ruce
pálil. Vzpomínal na svého tatíka, vzpomínal
slzou vlhlo mu oko. Tajil však tu slzu. Nechtěl,
aby ji jeho dobrá Kačenka zpozorovala. Věděl,
že se trápí a ta slza jeho by jí dodala. A co
on by tu bez ní? — Ještě hůře by mu bylo
Neměl by si s kým požalovati, s kým poteskniti.
S ni promlouval o všem, k cizím neuchyloval
se s ničím. Ti nemají srdce.
Než přece jen dočkal se trudné chvíle, že
osiřol, že mu jeho dobrou Kačenku odnesli na
svratecký hřbitov. Přečkal ji a to snaše pro těž-
kost, sobě pro soužení. Byla snacha nyní tím
tvrdňí a urputnější. Snad počítala, že i jeho
krutým slovem uhije.
Ale neubila. Soužilo ho to sice, zle byl
jako z ocele. Ani jediné známky nebylo lze n
ném vypozorovati, že by se tratil. Pravda, hlava
se mu bělela, jako se bělává za zimních dnů
vrch Tábor, ale postava jeho i při tom stáří
soužení zůstávala přímá, nesehnutá.
Nejkrásnější chvíle míval Korocký pod-
večer. Za léta vyšel si k »Olejně« a usednuv
si tu na pokraji lesa, »zafajíčil si« tu, což byl
jeho velikou radostí na tomto světě; za zimních
dnů zašel si na pobyt k »ševeovům« nebo
k »Hulamčikovám« a za hovoru zabafčil si zde
důkladně. Na tabák míval. Měl uděláno »ren-
skej« čtvriletně a při tom si přece ještě něco
přivydělal.
Ale dočkal ze, že neměl ani na ten tabál
a to bylo zle.
Marjánin muž byl špatný hospodář. Člověk
nedopita. Více než práce těšila ho zahálka a po-
litika. V hospodě pobyl více než doma a tím
své řemoslo ubil. Nezbylo mu, než jít za děl
níka, ale výdělek jeho rodině nestačil.
Korecká
vrch Tábor
9
article
Marina uehýlila se k otci.
Lekl se jí Korecký, zhrozil té její žádosti
Podíval se na ni, jakoby jí nerozuměl.
»A co ti mám, holka, dát!« vyrazil ze
sebe, když se po chvíli vzpamatoval. »Vždy
jsu ti dal, co jsu měl !« dodal.
»Vím, tatinku, vím, ale když potřebují, to
lik potřebuji!« úpěla Marina. »Hledte, bude zas
škola, déti mi půjdou do školy a mám je nahe
a Václav nevydělá !« prosila a oči tonuly j
v slzách.
Korecký se zamyslil, ale po chvíli trhlo t
jeho obličejem, jakoby se mu přímo pod oč
radost zabodla.
»Pomohu ti tedy, holka, pomohu, jen
bude-li Jobek chtit!« slibil a šel k synovi
prosil ho, aby mu dal deset »rejnskejch« a od
počítal si to na sypaném.
Jobkovi bylo sestry líto, dal a Marina, po
děkovavši otci, veseleji vracela se z hor.
Po jejím odchodu býval Korecký zasmušen
Myslil na dceru, uvažoval, jak jí bude, až jeho
nebude a litost zatínala se mu v jeho sta-
řecké dobré srdce a s krví pronikula vším jeho
tělem
Teprve když si »zafajíčil«, vyjasňoval se
mu na chvíli obličej.
Než jednoho dne poznal, že nemá tabáku
a peněz také — neměl. Co měl, všecko da
Marině, na sebe zapomněl. Nezkormoutil se však
mnoho. Zdvihl se a šel k snaše prosit o zálohu
čtyř krejcarů.
»Bodejť! V neděli dal vám Jobek desítku
jakoby byl nějaký hrabě a dnes ve čtvrtek při
cházite zase. Což myslijou, že máme nějaký
bankál? Což kdybyste náhle zgreizli? Utřeme
si hubu o všecko !«
Tvrdá ta slova Koreckého div neomráčila
Srdce sevřelo se mu nejprudší bolestí, v hlav
se mu zatemnilo, že se zapotácel. Než vzpama-
toval se a rychle se obrátiv, vyšel ven. V hrdle
měl hořko, v očích slzy.
Korecká
Václav
Jobek
Srdce
10
article
Zaměřil do polI. Doufal tam nabýti uleh
čení a upokojení.
Srpnový den se té chvíle již ztrácel. Vy-
sílené slunko již jen spoře rozhazovalo své vy-
bledlé světlo. Chytalo se již vršků krovenského
losa, chtíc se skrýti v oranžové a růžově za-
barvených mlžinách, jež v dálce za lesy ze
země čišely a zvolna vystupořaly.
Korecký šel dál a dále, hlavu jakoby prázd-
nou maje. Teprve když došel pod borovinou
k brambořišti, napadlo mu, že by si mohl na
trhati suché bramborové nati a zakouřiti.
»Však jsu to jako chlapec také dělával !«
připamatoval si a od myšlenky k činu nebylo
daleko.
Vkročil do brambořiště a — fr! fr ! —
jiřík! jiřik! ozvalo se před ním a hejno koro
ptví s hlomozem vyletělo do výše.
Korecký se zarazil, zalekl. Než jen na oka-
mžik. Upokojiv se, chtěl nať si drhnouti, al
v tom na dvou místech před ním vyletělo cos
ale hned zase spadlo zpět, jakoby výše nemohlo
Korecký se opět zarazil a díval se před sebe.
co se to děje a hle ! vzlet jakéhos předmětu se
opakoval.
»Koroptve!« řekl si a hned se domyslil
že se tu chytily právě v nastražených okách.
»To mně vás sám Pánbůh posílá !« ulehči
si pod přilivem nenadálé radosti. »Pěkně vás
prodám ve Svratce u Rosenzweiga a budu mí
na tabák!« usoudil hned a skočil po koroptvích
aby je z ok vyprostil a usmrtil,
Než v tom na pokraji boroviny objevil se
čelník s fořlem.
»Tak jsme se tě, ptáčku, přece dočkali !e
zvolal všecek uspokojen revírník. »Ale dal jsi
nám! To je nějakých ok, co jest stále nale-
číno!« dodával revírník a čelnik po několik
minutách, hluch jsa ke všem výmluvám, omlu-
vám a prosbám odváděl Koreckého do Hllinsk
jako pytláka.
Korecká
Rosenzweig
Korecký
Hllinsk
Svratka
12
article
Napsal N. A. Lejki n. Přeložil Jos. K o je c ký.
Napsal N. A. Lejki n. Přeložil Jos. K o je c ký.
Byl večer. Dva výrostkové — jeden v klo
bouku, druhý v čepici, oba se sotva se proklu
bávajíeím chmýřím dlouho chodili okolo zá-
bradlí zahrady, pořád se neodvažujíce vejíe
dovnitř.
»Sedm hodin už ... Půjdeme k němu..
Je čas ...« pravil ten v klobouku.
»Poshov. Počkáme ještě trochu . . . Aby
neřekl, že jsme časně zavřeli krám . . . Budo
nadával,« odvětila čepice.
»Vždyť nás přece zval k sobě na návštěvu.
Ať si zval. Přijdeš-li brzy — vynadáti
Ty ho ještě neznáš, ale já jej znám dobře
chvála bohu; jsem u něho od dětinství. To je
jed a ne chef.«
»Rozumím velmi dobře, že je to jed, al
my přece jsme vykonali, co nám nařídil. Roz-
kázal nám, abychom zavřeli krám o pěti hodi
nách — a v pět jsme zavřeli. Tři čtvrti hodiny
jsme šli a jeli po koňce. Čtyrt hodiny civímo
zde. Já už jdu, ty si dělej, jak chceš.«
Ten, co byl v klobouku, máchl rukou
vešel do zahradních dvířek. Čepice bojácně jej
následovala.
U keřiku vranovce seděl v zahradě tlustý
kupec, bez kabátu, s nepokrytou, lysou hlavou
pil čaj. Plná, bohatě oděná dáma — jeho žena
— obíhala kolem samovaru.
»Dobrého zdraví, Ivane Anisimiči . . . Boh
vás pozdrav, Barboro Makarovno . . .« ukláněl
se přišedší v klobonku kupcovi a kupcové.
Jeho soudruh dělal totéž.
Lejki
Jos
bůh
Roza
Plná
Anisimič
Barbora Makarovno
Buda
dobrý zdravý
13
article
»Ach, to jste vy?« pravil kupec. »Já do
čista zapomněl, že jsem vás vyzval, abyste při
šli dnes po zavření krámu. Nu, jaká byla tržba?«
»Dnes, rozumí se, je neděle, jaká tedy
tržba,« úetyplně odpověděl ten, co byl v čepie
a zakašlal se.
»No, nopovídej ... I v neděli se může
utržit, jsou-li jak se patří prodavači, ale když
prodavači nemyslí jenom, jak by z krámu mobli
zdrhnout, to se rozumí, že pak tržba nestoí
za nic.«
»O pěti hodinách jsme zavřeli, Ivane Ani
simiči. Jak jete nám nakázal, tak jsme udělali.«
»A do půl šesté už jste tam nemohli po-
být ze samé horlivostí? Mohlo se státi, že by
někdo ve spěchu se stavil. Nyní k večeru cho-
divají kupovati smuteční látky a lepších kupců
není si možno přáti. Takovému kupci je
dobře prodávati, co zaceníš, to ti také dá.«
»Vadyť v pět hodin všichni zavírali. «
»To je to, že všichni už zavírali! Přijde
kupec a musí k tobě. Kam půjdo, když všichn
sousedi zavřeli ?«
»Vždyť jste sám tak nařídil,« ospravedlňo
val se ten v klobouku.
»Nu dobře, dobře,« skočil mu do řeči ku-
pec. »Vezměte si židle a posaďle se ke stolu.
Žena vám naleje každému sklenici čaje. Židle
můžete si vzít z bytu. Tam jsou židle.«
Zřizenci šli si pro židle a posadili se k
stolu. Seděli před chefem jako na jehlách.
Ivan
14
article
»Počastoval bych vás také koňakem, ale
bez toho po zavření krámu jste zaběhli do ho-
spody a napili se.
»Bůh náš svědek, že jdeme zrovna sem.e
»Nu, nu, nu ... Nezapřísahej se . . . Bar
boro Makarovno, cvrkni jim koňaku do sklenice
ale dej pozor, ať nenaleješ mnoho.«
»Nepřejeme si koňaku. Nač pak koňak
Děkujeme.«
»Nu, nu ... Nemluv hloupostí. Vždyť u
pijete .. . Kdybyste už nepili, bylo by něco ji
ného.«
»Nám doslačí jen maličkost, toliko. ..«
»Pij za stolem, ale nepij za sloupem,
zřetelně prohodil chef.
Mladíci se vpravili do svého osudu a dal
se do čaje s koňakem.
»Nemám to rád, když si někdo hraje na
nevinného,« pokračoval chef. »Zde přece lehko
dýcháte. Vždyť jste si stěžovali, že vás nechá-
vám ustavičně zavřeny v městském bytě.«
»Kdy pak jsme si, Ivane Anisimiči, stě-
žovali?«
»Rozhodně, rozhodně. Dýcháte . . . Což
nedýcháte ?e
»Dýcháme. Vzduch máte zde velmi svěží,«
hovořil mladík v klobouku.
»Já myslím, že ty tak netoužíš po vzduchu.
jako po hloupostech. Sedíš nyní zde, ale blouz
níš, jak bys odtud ufoukl, nejraději asi do
Arkadie*) a tam se slečinkami . . «
»Jak je bůh nade mnou, nemám takové
touhy.«
»Pij, pij, máš zde čaj. Nu, co pak v šachy
bych si s tebou nemohl zahráti ?«
»Přejeto li si — s největší radostí.«
»Přines šachovnici. Je v bytě, v prvním
pokoji na okně.«
*) Výletní místo u Petrohradu
Anisimič
Petrohrad
Arkadie
15
article
Mladík odešel a přinesl šachy.
Mladík odešel a přinesl šachy.
»Kolik mi dáš napřed?« tázal se chef.
»Vždyť hrajete lépe než já.«
»Nelzi. Vy se hašteříte při té hře po cel
večery !«
»Jednu vám mohu dát napřed, přejete-l
si toho.«
»Co jednu! Dej dvě!«
»Dohře, tedy račte. Chefovi musíme vyho
vovat, ale rozhodně prohrají.«
»Tak se to patří. Snad bys nechtěl vyhrát
K čemu by mně byla ta ostuda, kdybych pro-
hrál !s
»Račte táhnouti !«
»Už se stalo. Ale nyní... Ber přece !«
»Už jsem vzal... Ale nyní berte vy. Po
tom vezmu já vám také dámu.«
»Tož to ne. Toho já nedopustím,« protivi
se chef.
»No, jak pak. Vždyť je to podle pravidla.
Račte.«
»Já tvoji neseberu. Postav to znovu. Já
poláhnu ještě jednou.«
»To přec nemůže být.«
»Ale já ti pravím: Postav, nu!e
»Dobře. Račte !«
»Já ehci táhnout sem.«
»Zde je přece zahraženo.«
»Po tom ti nie není.«
Hráli. Chef ustavičně prohrával.
»To je moje dáma. Já jsem vyšel damou.
»Nelži.«
»Přece vidite, jak to stojí.«
»Ničeho nevidím.«
»Nu, jak pak...«
»Mlč !«
»Nyní vám musím vzít všecko.
»Opovaž sel«
»Ivane Anisimiči!...«
»Dál nehraji. Dobře se vám tu sedí. Jedte
domů !«
Chef převrátil šachovnici. Mladíci jali se
vstávati s míst a poroučeti se.
»Ale do Arkadie ať se neopovážíte ted
jíti!« pravil cheí.
»Dovím-li se zejtra od někoho, že vás tan
viděl, tak si nepřejte něco na hrbet !«
»Slyšíme ...« odvětili zřízenci a ploužili
se k vratům.
»Zejtra se zeplám kuchařky, kdy jste přišl
domů. Rozumite ?«
»Rozumíme.«
Na to mladíci zahnuli za vrata.
Anisimič
16
article
Různé zprávy.
Různé zprávy.
= Kinematograf v lékařství. Záhy po vy-
nalezení kinematografu bylo s lékařské strany pouka-
zováno na značnou cenu, již mohou míti žive
obrazy, vyvolané tímto přístrojem pro předváděn
chirurgických operací k účelům vyučovacím. Roku
1897 byti poprvé ukazovány kinematografické obrazý
operace na shromáždění britské medicinské společ-
nosti v Edinburgu. Další demonstrace konány na
universitě v Kielu, na mezinárodním kongresu pro
ženské nemoci v Amsterodamu, před gynackologickou
společností v Londýně a na posledním mezinárod-
ním lékařském kongresu v Paříži. Ještě nikdy však
nebyl tento cenný a pro odborníky zvláště důležitý
vyučovací prostředek předveden s takovou dokona
lostí a všestranností jako na skončeném právě shro
máždění britské medicinské společnosti. Tvůrce ži
vých obrazů operací byl známý pařižský léšař, pro-
fessor Doyen. Ukazovány operace nemocného dnou,
operace zánětu slepého střeva, jež nyní zaměstnáv
lékaře neobyčejně často, otevření lebky, operace ko-
lena, operace vrozeného zkřivení kyčlí, operace zá-
nělu dřeně kostí atd. Tato představení učinila meri
přítomnými lékaři takovou sensaci, že bezpochyb
záhy bude kinematograf zaveden ve všech opern
ních síních. Užitek těchto kinematografických snímko
jest patrný, neboť student anebo také již hotový
lékař může se dokonale vyučit operaci dosud ne
známé tímto způsobem na živých obrazech, znázor
ňujících skutečnou operaci, čehož sebe podrobnějšín
popisem nelze docílit.
Edinburg
Kiel
Amsterodam
Londýn
Paříž
17
article
= O kozácích. Známý cestovatel po Asii Sven
Hedin podává ve své zprávě králi Oskaru švédskému
nadšené líčení kozáků, kteří jej na nynější jeho cestě
provázejí. »Velké radosti dostalo se mi v Čarkliku,
praví Sven Hedin, »kde jsem se setkal s oběma
svými známými kozáky Sirkinem a Černovem. Can
prokázal mi neobyčejnou pozornost, že mi je vyslal
vstříc, ačkoli jsem měl již dva kozáky Burjaty
bylo to v době, kdy jak v západní Sibiři, tak v Za-
bajkalsku panoval stav válečný. Tito čtyří kozáci
jsou znamenití lidé; jejich chování, jejich oddanost
jejich kázeň, vytrvalost, slatečnost, schopnost k nej-
různějším praktickým pracím, konečně jejich chápa
vost a jejich ochota jsou povznešeny nad všecku
chválu. Je tomu skorem dvě léta, co používám této
kozácké eskorty a nemusil jsem je ještě ani jedenkrát
napomenout, nebo jen připomenout jim jejich povin
nosti. Díky těmto lidem, jde vše, co se týče pořádku
u karavany, jako na drátkách a mohu se věnovat.
úplně vědeckým pracím. I takové věci, jako meteoro
logické pozorování a kopirování fotografií, obstará-
vají Sirkin a Šagdur k úplné mé spokojenosti. Šag
dur jest člověk velmi nadaný a jest radost pozoro-
vati jeho topografické snímky, jež provádí, když jej
vyšlu na obhlídku. Také Černov dobře kreslí. Tito
čtyři lidé, ozbrojení až po uši a opatření také opa-
kovačkami, pro něž jsem na rozkaz ruského ministra
války dostal množství patron, jsou dostatečnou ochra-
nou karavany. Zdálo by se, že lidé, vzalí z činné
služby, nabyvší ihned plné svobody a přidaní k tomu
ke všemu ještě cizinci, záhy poleví ve přísné kázní.
ale není tomu tak; nikdy jsem cos podobného na
ních nepozoroval. Jejich kázeň jest ideální a těšt
mne, že jsem s to, dáti jím nejlepší vysvědčení, jaké
jen možno dáti dobrým a věrným sluhům.«
Sven Hedin
Oskar
Sirkin
Černov
Burjat
Asie
Čarklika
Can
Sibiř
18
article
= Sen otcův. Podivnou bistorii o snu, jenž
se ukázal býti přesným obrazem děje, jenž se sku-
tečně odehrál ve vzdálenosti mnoha tisíc mil, vy-
pravuje dopisovatel časopisu »Spectator«. Píše o tom
následující: »V lednu 1900 odebral se můj syn
jakožto voják do Afriky. V první době měli jsme
o něho ovšem velké starosti. Poněvadž však míjela
doba, aniž byl raněn aneb vážně nemocen, upokojili
jsme se až pocit úzkosti úplně zmizel. Jednou v noci
na pátek, koncem října, měl jsem však velmi živý
sen. Viděl jsem svého syna se dvěma muži, jež jsem
neznal. státi v úzké chodbě, odkud vedly otevřené
dvéře do malého pokojíka. Šli těsné vedle sebe do
pokoje a strčili neb uvedli mého syna, jenž byl první
a hleděl na mne, dovnitř. Vytrhl jsem se ze spaní
a volal jej třikrát neb čtyřikrát hlasitě jménem.
Sen
Afrika
19
article
Druhého dne ráno vypravoval jsem svůj sen při sní-
daní. V sobotu dostal jsem následující telegram
»Lituji, že vám musím oznámit, že dle telegramu
z Pretorie váš syn utržil ve čivrtek nebezpečnou
ránu do života.« Nezemřel. Po několika měsících po-
slal mně z nemocnice zprávu o této přihodě a popsal
okoinosti, za nichž ztrávil následující noc, totiž no
mého snu. Když byl raněn, doneslil jej do blízkého
domu. »Nejtíže raněných mimo mne šest neb sedm
leželo samotno v jednom pokoji. Cítil jsem se n
smrť nemocen, ale chtěl jsem svoje botesti, poku
možno, potlačit. V tomto ohledu byli jsme všichní
stejni. Pak si vzpomínám, kterak jeden se obrátil na
bok a zemřel. Přišli dva ošetřovatelé a odnesli jej.
Pak opět jeden a opatrovníci opět přišli, až konečné
zbyl se mnou toliko jediný. Dostal jsem morfium
spal jsem po větší část noci.« Po mnoha měsících
zotavil se tak dalece, že mohl býti dopraven domů
a tu jsem mu vypravoval svůj sen, jenž se naprosto
shodoval se skutečností. Vydavatel časopisu přidává
k tomu: »Dostalo se nám důkazů o pravdivosti této
historie nanejvýš podivné.e
Pretorius
20
article
= Pověra v Japonsku. Jako jinde, tak
i v Japonsku nepotlačila moderní civilisace staré
pověry. Jakýs japonský časopis oznamuje, že několik
rybářů nalezlo obrovskou želvu zdélí asi 5 stop
vážící přes 460 liber, dne 6. srpna v moři u Tem-
pozanu. Ačkoli děti z obce navrhovaly, aby želva
poslána byla do aquaria v Nanči, trvali pověrčiví
rybáři na svém úmyslu, že želva musí býti vrácen
opět do moře, neboť byli pevně přesvědčeni, že
želva takovéto velikosti a takového stáří jest nen éně
posvátna, jako božstvo. Zbožňované zvíře pohostěno
sakkim a pak s velkou slávou a okázalými obřady
puštěno do moře na zvláštní lodi, což těmto neuvě
domělým lidem se zdálo býti posvátným výkonem
Podobné případy přiházejí se v Japonsku dosti často
Před nedávnem na př. chytil jakýs hoch obrovského
úhoře v řece na předměstí v Tokiu. Ale obchodníei
s rybami byli vesměs přesvědčeni, že pro svoji ve
likost jest ochranným božstvem řeky a s okázalým
obřady a omluvami pustili jej opět do vody.
Japonsko
Tema
Tokio
21
article
= Případ sebevraždy zajímavý pro soudní
lékařství, jehož podrobnosti ovšem byly neobyčejně
příšerné, projednáván na posledním lékařském kon
gresu v Paříži. Šlo tu o ženu rozhodně choromyslnou
ve věku 42 roky, jež s jedním sousedem odebral
se do lidové lázně. Zatím co čekali, až budou vpu
štěni, pohřešil právodčí pojednou ženu a nemohaj
nalézti, vrátil se domů; nalezl však byt zamčený
Po dvou hodinách, když zvěděl, že žena byla viděna
na cestě k domovu, povolal jejího manžela, jen
vnikl do domu oknem. Nalezl ženu ještě živou
podřezaným hrdlem v kaluží krve. Povolaný lékai
přišel po půl hodině a jal se ránu obvazovati. Zpo-
zoroval však k nemalému svému úžasu, že chyb
průduška. Hledal a nalezl ji asi krok od místa
vedle ní nůž, kterým čin patrně byl proveden. Krvá-
cení zastaveno, rána zašita a žena dopravena do
nemocnice, kdež po devlil hodinách zemřela. Nebylo
ani nejmenší pochybnosti, že tu šlo o sebevraždu
a nebylo lze jinak, než soudit, že šílená sebevražed-
nice vlastní rukou vytrhla si průdušku, na niž
ostatně bylo patrno několik ran nožem a odhodil
ji. Za poměrů méně nepochybných byl by bezpo-
chyby každý lékař prohlásil, že není možno, aby
si byla žena takovouto ránu způsobila sama. Byl by
předpokládal vraždu a snad by byl mohl za t
pykat i nevinný. Z té příčiny dlužno uvésti ve zná-
most, že podobné zranění sama sebe jest možno.
A ostatně nezdá se to tak zcela vzácné, neboť an-
glický lékařský list »Lancet« teprve před týdnem
oznamoval podobný případ z jakés anglické obce.
Paříž
22
article
= Záplava petroleje. Město Beaumont
Texasu má četné petrolejové studně. Při vrtání nové
studně vyrazil pojednou z hloubi 845 stop pramen
petroleje, při čemž strhl s sebou na povrch množstv
smrtonosného plynu, jímž dva dělníci byli usmrcen
a as dvacet omráčeno. Studně vrtána vrtadlem osm
palců šírokým a dává denně aspoň 75.000 sudů oleje.
Největší oblíží však bylo, dostati vrladlo ze země
otvor zavřít, což následkem otravných plynů bylo
z počátku nemožno. Tři lidé nabídli se, že za 500
dollarů otvor uzavrou. Při tomto pokuse dva z nich
zhynuli a třelí byl den na to nalezen mrtev blíže
vrtacího lešení. Petrolej tvoři! pofok a nebezpeč
ohně bylo zjevno. Majitelé okolních studen nabízeli
2000 dollarů tomu, kdo pramen zahradí. Přihlásil
se potápěč z Galvestonu, jenž ve svém potápěčském
obleku přistoupil ke studní a jemuž se podařilo vy-
táhnouti částečně vrtadlo. Zatím vyrazil ze studně
geyser 160 stop vysoký a rozstřikoval proud petro-
leje, promísený s plynem, po celém okolí. Přes to
některé společnosti továren na petrolej zapálilyv
blízkosti nebezpečného geyseru ohně pod parními
kotli, nedbajíce velkého nebezpečí, jež tím hrozilo
celému městu. Požádáno o pomoc soudu, jenž roz-
kázal šerifovi, aby ohně zhasil. Konečně podařilo
se potápěči s nejvělším namáháním a s nebezpečím
života studnu uzavřít. Několik akrů půdy je zapla-
veno petrolejem, což znamená značné nebezpečí pro
celé okolí. Petrolej bude vyplaven vodou a odveden
Taylor's Bayonem do Port Arthuru a odtuddo
zálivu.
Taylor
Beaumont Texas
Galveston
Port Arthur
29
article
1a
tatnsstjíí
savel zravj V „damostatost
ze dne 2. října uver něné pod nadpisem „Ne-
pěkný příznak strýčkovství“.
Jak z úvodu této zprávy lehko každý sezná, jest
pisatelem této zprávy jeden z petentů o vypsané
místo ředitele »české obchodní dvojtřídní školy«v
Č. Budějovicích.
Pisatel v této zprávě dotýká se způsobem zákeř-
nickým mé cti, ale ještě více touto svou zprávou
chce poškoditi a poškozuje věc českou v Č. Budějo-
vicích, a proto odpovídám na nízká a lživá jeho
tvrzení následující
1. O místo ředitele došlo celkem 19 žádostia
neměl jsem při sestavování kvalifikační listiny toho
nejmenšího podílu, neb vše obstaral koncipista pan
dr. Maysl.
doktor
Maysl
Č . Budějovice
Č . Budějo
30
article
2. Nemohl tedy nikdo tvrditi, že pro místo to
jest již vyhlédnuta výborná síla.
3. Do terna ze všech petentů vřaděni byli pp.
Hrubý Václav. Pávek Hugo, Pižl Alois, tedy žádný
z petentů sboru professorského. Z těchto tří jest ře-
ditel pan Václav Hrubý též teprve 29 roků stár
působí jako ředitel již 2. rok na »obchodní dvojtřídní
škole« v Přerově, a můžete tedy z toho souditi, že
stáří 29 roků a ne, jak vy tvrdíte, 26 roků jest pro
místo ředitele školy bezzávadné.
4. Vaše udání, že dosazený ředitel při první
zkoušce propadl a zrovna mrzké tvrzení, že při druhé
zkoušce byl pan H. Pávek z milosti prepuštěn, nej-
lépe Vás karakterikuje a jsem přesvědčen, že se pan
Hugo Pávek o to postará, abyste tuto frivolní lež
dokázal. Je Vám snad známo, že mnoho vynikajících
učenců mělo tu nehodu, že při první zkoušce pro-
padli, ale proto přeci vynikli.
5. Vyčítáte, že nový ředitel nemůže se vykázati
žádneu sebe menší záslužičkou neb drobátko zná-
mější prací vé veřejném životě. Kuratorium hledělo
na prvém místě obdržeti dobrou sílu pro školu
činnost veřejného života tedy zde nerozhodovala
Ostatně pan Pávek byl šest roků učitelem na matiční
škole ve zněmčeném území a tím zajisté získal si
zásluh o vlast.
6. Činíte na mne dotaz, abych veřejnosti české
vysvětlil, jaké důvody mne k tomu vedly, že přen
hlavu všech aprobovaných a mnohem starších pe-
tentů zvolen byl ředitelem pan Hugo Pávek. Volbu
vykonalo kuratorium a to dosvědčí, že jsem naň ne-
měl žádného vlivu by volilo pana H. Pávka a kura-
torium není též povinno někomu se zodpovídati, proč
tak učinilo a jak jsem již nahoře uvedl, nepojalo
kuratorium do terna žádného z oněch aprobovaných
professorů.
Václav
Pávek Hugo
Pižl
Hrubá
H Pávek
Hugo Pávek
Pávek
Přerov
31
article
7. Na bídné a mne nízké podezřívání, že se
panem H. Pávkem soukromě dobře znám, podotýkám,
a což mi každý zde dosvědčí, že mně byl p. Pávek
tak cizou osobou jako každý jiný z pánů kompetentů,
a nemůže o nějakém strýčkování býti ani řečí. Ne-
štěstí pro pana Pávka jest, že jest rodákem jindřicho-
hradeckým, kde sídlo své má též předseda kuratoria.
8. Panu pisateli k jeho upokojení musím ozná-
miti, že bylo postaráno o náležitou informaci každého
kompetenta, a pan pisatel zajisté dobře ví, že se
místa uprázdněná neudílejí jen na doklady přílože-
ných vysvědčení.
S českou veřejností sdílím pak, že pisatel oné
zprávy byl by asi vychovával, čistých, politickya
národnostně uvědomělých odborníků, když, jakv
jeho zprávě za půl pála tisíce korun nezpěčuje se
ostouzeti osoby a což ještě větším hříchem, nezpě-
čuje se poškozovati věc českou v Č. Budějovicích
právě na nejnebezpečnějším bodu.
23861
Kdyby písatel byl mužem cti, byl by vyčkal
ukončení školního roku, aneb když již jesť tak v
všechna tajemství zasvěcen, nějaké zprávy vládního
komisaře o působnosti ředitele Pävka, vlastně »české
obchodní školy« a potom mohl mluviti o schopnostech
ředitele této školy
Česká veřejnost zajisté učiní si o panu pisateli
svůj úsudek a není tedy zapotřebí, abych se o této
perfidií dále šířil.
V Jlndř, Hradci, dne 4. října 1901
OSe Hole,
president obchodní a živnostenské komory
Čes. Budějovicích a předseda kuratoria 2třídní
obchodní školy tamtéž.
H Pávek
Pávek
Č . Budějovice
Jlndř
Hradec
živnostenský komora Če . Budějovice