4. dubna 1909.

Nedělní zábavná a poučná příloha , Národních Listů“ k č. 9.

Strana g.

Děti. Napsala Zofka Kveder Jelovškova. Vidím, Vlada roste každým dnem. Už při- chází do let, kdy děti každou chvili něco pro- vedou. Někdy bych se zlobila, ale vzpomenu s na roztrhané sukně, otlučená kolena a špatně svědomí svého vlastního dětství. Někdy je dobrá vzpomínka znamenitá věcí Tedy! Svltíme gasolinovou lampou.T. dává krásné světlo, docela jako plyn, oči se ne unaví, můžeš při ni čísti nebo psáti celé ho- diny. Když se uepe nějaká trubice, pošleme j do obchodu, kde byla koupena, a tam ji sprav zadarmo. Povídám tedy v pondělí naší Mařce: „Lam- pa včera špatně svílila, musíte odnést strojel do obchodu, aby ho vyčistili. „Odpustte, milostpaní, ale dnes pereme Namohu z domu. Mám v prádelně namočené prádlo.“ „No, to je pěkné,“ pravím. „Já mám tak nutnou práci a nemobu pryč. A nepošlu-li t tam odpoledne, tedy mi to do večera nespraví.“ Vlada stála vedle oblečena už a čekala, až ji dám krejear na housku ke svačině. Chod totiž do malé školky, která je zcela blízko v naš „Mama,“ povídá, „pošli mne!“ „Jak pak tě pošlu? Václavské náměstí je daleko, neznáš cestu.

„O,“ pravi, „znám. Vždycky ukazuju Mařce cestu. A taky obchod jí ikážu, ona si nic nepamatuje.“ „Jen ji pošlete, milostpaní, ona to už na- jde,“ praví Mařka. „Je to pravda, ona zná ulice lépo než já. Dobře, poslala jsem ji. Na hlavu jsme j daly bílý čepec, do školy nosí červený. Přiká- zala jsem jí, aby nestála všude před výklady pak šla. Za pět čtvrtí hodiny přišla domů. Pochvá- lila jsem ji, že je pilná, že přišla tak brzy. Ale ona se zlobila. „Podruhé, když mne někam po- šlete, dejte mi zimní botky a gamaše. Pošleto mne jen tak bez gamnší a ve starých botkách Mne tak záblo, že jsem plakala.“ „Nu vidíš,“ pravím, „na takové věci můžeš mysliti sama, vždyť jsi na to už dost velká. Kdy- bychom tě poslaly do školy v gamaších, bylo by ti příliš horko.

„Mařko,“ řekla služce, když vešla do po- koje, „podruhé ať mi dáte gamaše, když jdu do města“. Její hlas byl rozkazující, že jsem jí řekla: „Drahá Vlado, tak se nemluví. Kdo pak jsi? I já poprosím a nepoprosíš-li ty, do- stanos!“ Odešla do kuchyně. Ten den byla neobyčejně hodná. Večer ji Mařka myla, ale Vlada byla při tom tichá, jako nikdy. Jindy se stále brání: „Mařko, vylrháte mi všechny vlasy! Mařko, drhnete mne, že mi ještě poteče krev! Oh, proč mi mažete oči mý- dlem, že mne pak bolí celou noc!“ — Tak jí domlouvá. Hned je jí voda příliš teplá, hned příliš studená. Často se stane, že se musím do toho vložiti sama. Jdu do koupelny, vydrhnu Vladu pořádně a pak už mlčí. Ale jak jsem řekla, tentokrát nic, ani hlásku nevydala. Když usnula, šla jsem do kuchyně: „Ce pak provedla Vlada, že je dnes tak hodná?“ ptám se. Protože to vím už dávno; když je Vlada nad normál hodná, je to vždy podezřelé „Řekla bych vám to, milostpaní,“ praví Mařka, „ale nesmíte jí povědět, že jsem t řekla, protože mi jinak nic už nepoví. „Jen řekněte,“ pravím. „Uděláme to už tak, že nebude nic věděti.“ „Nu,“ začne vypravovati Mařka. „Po obědě přijde ke mně do kuchyně. Usedne do svého koutka a povídá: Mařko, víte, že jsem jela dnes „Jak to, tramwayi. Kdo ti dal peníze? „Jak to, tramwayí. Kdo ti dal peníze. „Stála jsem na rohu a plakala jsem, pro- tože mne záblo. A jde mimo jeden pán a ptá se mne: Holčičko, proč pláčeš? — Protože mne zebe, odpovím mu. — Počkej, dám ti peníze na tramway, praví pán, dá mi peníze a zdvihne mne do tramwaye. Tak jsem jela. „A je to pravda, Vlado?“ plá se Mařka. Zná naši Vladu a už podle hlasu pozná, lže-li či ne. „Dal ti opravdu pán na tramway? Míně se zdá, že máš měkký nos, jistě trochu lžeš.

„No, víš, Mařko,“ praví Vlada. „To nebyi pán, ale paní. Ta z toho obchudu mne dopro- vodila, ale nechtěla jsem.“ To mi pověděla Mařka. Počkej, myslile jsem si, však tě chytneme! „Neříkejte Vladě nic,“ povídám. „Zejtr ráno půjdu do města a zastavím se v obchode a vyzvím, jak se věc má. Šla jsem tam opravdu. Obchodník je že- natý a má u sebe matku. Je-li mnobo práce. je v krámě i jeho žena a matka. Tentokrát tan byla matka obchodníkova, slará paní. „Znám vaši Vladušku. Posledně přišla sa- ma, a vyřídila, že máme vyčistiti trubici, pro- tože lampa už nechce hořeti. Pak začala plakat, že ji zebou nohy, abych ji dala trochu k kamnům, aby se ohřála. Posadila jsem ji na pult blízko kamen. A protože jsem chtěla navští- vit známou, která bydlí taky na Vinohradech myslila jsem si, že vezmu Vladu s sebou n tramway. Chceš jeti se mnou po tramwayí? plám se. — O, ráda, řekla, a tak jsme šly. — Ale na první stanici začne Vlada: Teď jděte, paní. teď už trefím sama. Děkuju! — S bohem!“ — Ovšem, já nechtěla vystoupit. Ale ona mne nu- tila na každé stanici, stále více, abych se vrátila domů. — Konečně přijedeme k Národnímu do- mu. „Tady vystoupím, paní. S bohem! Děkuj pěkně!“ To se rozumí, vystoupila jsem s ní. „Proč pak jdete se mnou, proč nejedete dál? začala se zlobiti. „Vždyť já trefím sama domů. Do vinohradské nemocnice jdu každý den sama pro tatinka. To je půl hodiny daleko!“ — „Kde pak bydlíš?“ plám se. — „O, já vím, kde by- dlím. S bohem!“ — A zas se se mnou loučila. — Ale já se o ni bála a šla jsem s ní. Chvili šla se mnou, pak se rozběhla napřed. Běžela ryeble a pak jsem viděla, jak se schovala do jednoho domu. Stále ještě jsem šla za ní. Ale když jsem byla už blízko, vyletí z domu, a za- staví se přede mnou. — Proč pak chodíte za mnou, paní. Když trefim sama domů! Aby se

mama zlobila, ne, kdybych příšla s vámi?! Když pořád říká, že se nesmím na ulici dávat s lidm do řeči! Jděte domů! Když vy nepůjdete, já taky nepůjdu. Budu slát na ulici! — Velice se zlobila, proto jsem se raději obrátila a šla zpět — „Na zdar! křičela za mnou. — To jste hodná“ — a běžela ulicí vzhůru. To mi vypravovala stará paní. Viděla jsem. že Vlada konečně není tak vinna, a že se ne- smím na ni zlobiti. Ale tím více jsem byla roz trpčena, že mi celou věc zatajila. Tak nevinnou se dělá, počkoj! Mlčela jsem celý den, večer jsem zavolale Vladu k sobě. „Vlado, nezapomněla jsi mi včera nic říci „O, nic, mama!“ „Rozmysli si to!“ „Docela nic, jistě docela nic Její oči dostaly ještě nevinnější výraz. D vala se na mne přímo impertinentně, nevinně Ve mně začalo vříti. „Ne, víš, to je už trochu mnoho! Hne řekni!“ „O mama!“ praví Vlada. „Víš, Mařka m dala včera čistou noční košili. A pomysli, vše- chny knoflíky byly utrhané!“ Už jsem toho měla dost. Poslala jsem j do kouta klečet, a pak začala generální zpo věď od začátku. — Řekla mi, že se už nebude vozit tramwayí, že se jí to „nelíbí Vlada je už týden doma. Nikam nesm sama, ani k pekaři pro housky. A dokonce an do dětské školky nesmí, a tam chodí velice ráda To je pro ni velký trest. Má „domácí vězení“ Když provede něeo zvlášť nepěkného, nesmí n kam, vůbec s ní jednáme jako s ročním dítětem A to je pro ni zlé. „Proč pak mne nikam nepošleš, mama? ptá se. „Oh, vidím, jak se to vyplácí, když té pu stím, vždycky něco provedeš,“ pravím jí, a on odejde zahanbena ke svým hračkám. „Vlada musí být za trest doset dní doma, řekl posledně můj muž. „Mařka ať s ni jde kaž dý den hodinu na procházku, sama se nesm hncut ani krok!

To je pro Vladu velká hanba, protože se velice domýšlí, jak je samostatná a jak vše chno ví. Ale zasloužila si toho poctivě! To bylo tak: Můj muž přišel odpoledne nezvykle brzy z nemoenice. „Půjdu do měsla mám tam co dělat. Vlada může jít se mnou, „Vlado, oblékat!“ volám do kuchyně. Mlel Mařce kávu. Namele vše, čeho je potřeba, kávu, pepř, v hmoždíři utluče cukr, přebore rýži, hrách nebo fazole. Je velice pyšná, že to vše chno umí. „Oblékat!“ pravím. „Půjdeš s tatln kem do města. Mařka šla do pokoje pro její šaty a botky Všechno jí pěkně připravila, oblékat se mus obyčejně sama. Za nějakou chvíli příjdu do kuchyně a vi dím: ještě není obuta! A my se tolik nazlobíme že se tak pomalu obléká! „Má drahá, kdo pak bude na tebe čekat?! řekla jsem. „Tatínek je už oblečený, zrovna šeh po schodech!“ Polekala se velice a já se v tichosti zlo- myslně usmála. Odešla jsem do pokoje a uklá- dám muži, aby nezapomněl přinést inkousta péra, že je všechna zásoba pryč. Potom se podívám do kuchyně. „Kde pak je ten žabec?“ ptám se. „Už je pryč,“ praví Mařka. „Zrovna od- běhla. „Jděte za ní,“ nakazuji, „a řekněte, aby počkala v parku. Pán neni ještě oblečený. Mařka letěla jak mohla, ale Vlady nedo- honila. „Nikde ji už nebylo vidět,“ vyřizovala. „Ji jen nevím, kam se ztratila. Vždyť to není ani půl minuty, co odešla.“ Jakoby se byla jen pře- kotila dolů.“ Bydlíme toliž ve čtvrtém po- schodí. V každém poschodí je pavlač, a Vlada se zastaví vždy na každé, jde-li nahoru, nebo dolů, Kolikrát už byl křik k vůli tomu jejímu zvyku Nu, ale dnes, když by se člověk nic nezlobil, dnes právě nedělala žádných zastávek!

„Nu,“ pravím, „však se neztratí. Vždyt trefí až na Václavské náměstí a Ferdinandovou třídu. To je tři čtvrti hodiny daleko, Dál ne- půjde, vrátí se. Můj muž odešei do města, Mařka zpravo- vala v kuchyni roztrbané punčochy, já sedím v pokoji a píšu cosi. Asi za hodinu někdo zvoní. „Aha, žabe přišel!“ myslím si. Ale Mařka přiletí pro mne do pokoje celá bledá. „Milostpaní, venku je polieajt!“ „Co pak chce? „Já nevím. Jdu kurážně ven. Vysoký strážník stoj v předsíni. „Co si přejete, prosím?“ ptám se. „Nemáte, milostpaní, holčičku, Vladu Blond s modrýma očima? Hnědý žakýtek má a bílý čepeo. „To bude naše,“ pravím. „Co pak je s ní?. „Je na policii. „Pro Pána!“ polekám se. „Kde pak?“ My slila jsem, teď řekne, že je někde v Holešovi cích, na Smíchově nebo na Hradčanech. „Na komisariátu hořejšího Nového městn.“ „Tak?! A proč pak ji sebrali na ulici, pro sím vás?! Ten komisariát je ve Štěpánské ulici, zrovna vedle kupce, kam chodí naše malá pr máslo. Aspoň padesátkrát tam byla a ještě se noztratila. „Nevím, milostpaní, jak to je. Nám sem n Vinohrady telefonovali, že tam je. Že je tam jedna holčička, která se ztratila. Od doktora Jelovška.“ „Nu,“ pravím, telefonujte, ať ji pošlou domů. „Milostpaní, jestli dovolíte, půjdu pro ni Mně je jí líbo. Chudáček, jistě pláče as bojí se, řekla Mařka. „Jděte,“ pravím Strážník odešel. Mařka se krásně oblékne. Vezme si neděln klobouk a rukavice. Naše Mařka je hezké děvče. také inteligentní je a hodná. Její jediná špatná vlastnost snad je, že se ráda strojí. Ale protože vím. že dokonalých lidí na světě není, odpou- řekl.

štím jí ráda její slabost a nehubuji, když ho- ruje časte o nové bluze, elogantním pasu nebo něčem podobném. Tak šla naše Mařka v nedělní parádě no novoměstskou strážnici. Přijde tam — ohromná místnost, všude plno dveři. „Přišla jsem pro tu holčičku od doktor Jelovška,“ praví. „Vy jste slečna Mařka?“ ptá se úřadník a usměje se. „Mařka je tady!“ zavolá da jedněch dveří. A teď se vyhrne se všech stran plno poli cajtů. „Aspoň čtyřicet jich bylo,““ vykládaia Mařka. „My vás už známe, slečno,“ říkají a oku- kují ji. „Vaše Vlada nám už všechno pověděla. Řekla, že ji dáváte tolik jist, a že jí dáváte vel- kou lžíci místo malé. Umíte zpívat a povídat tř pohádky. „A moc se zlobite, když se vám účes ne podaří,“ směje se úřadník. „A jste hezčí než vaše sestra. Dokone i než Anička z prvního poschodí ve vašem do- mě,“ praví kterýsi strážník. „A nejraději jíte buchty!“ vykřikne jiný. „A taky knedlíky s vepřovou a kyselým zelím!“ Všichni opakují: „Ano, knedlíky taky s ky selým zelím a vepřovou. Mařce je strašně horko. A tu se zase ozve úřadník, který se tak směje, že má plné očt slzí: „A nosíte roztrhané punčochy, povídala Vlada!“ Ohromný smích, Mařka by se nejraději pro- padla do země.

Tu vejde jedněmi dveřmi Vlada. Už je obločona a celá červená. Nějnký úřadník ji vede. Dívá se nevinně na Mařku, sladce se usměje: „Oh, nevíte, jak to bylo hezké! Ton pán mi ukázal, jak se telegrafuje. Přitiskne s na klič a telograf dělá pořád: tik tak, tik tak.“ „Počkej, však ty uvidíš doma. Mamas moc zlobí,“ odpoví Mařka zlostně. „O,“ praví Vlada. „Všichni páni policajti mi slíbili, že vás zavrou, když něco na mě řeknete. „Ano, slečno, zavřeme vás!“ potvrzuj strážníci a smějí se. Konečně Mařka s Vladou vyjďou. „Mama už všechno ví,“ povídá Mařka na selodech mstivě. „Přeju ti to, klepno! Já my- slila, bůhví jak pláčeš na policii a ty mě po- mlouváš, že nosím roztrhané punčochy!“ Proto nesmí Vlada deset dní nikam. Mařka jí to velice přeje. Ptali jsme se Vlady, jak přišla na komi sariát. „Šla jsem po ulici a plakala jsem, protože jsem neviděla tatínka. A přišel jeden policajt povídá: co pak pláče? — Proto, že jsem ztra- tila tatínka. — Pojď se mnou, tatinek je u nás. povídal, a já sla s ním.“ Tek nám vypravovala

Ticho. Napsal Ivan Bunin, z ruského přeložil A.

Drábek. Přijeli jsme do Ženevy v noci za doště, ale k ránu zbylo po něm pouze vlhko ve vzduchu Otevřevše dvéře na balkon, pocítili jsme opojný chlad ranního podzimního jitra. Na ulici tála mléčná mlha z jezera, matné slunce již bodře probleskovalo v mlze, a vlažný vítr slabě houpal krvavě červeným listím loubince. Dle zvyku umyli jsme se, oblékli spěšně a vyšli z hotelu jako po mořské lázni: osvěženi pevným spánkem, při pravení k jakémukoli putování a s mladou před- tuchou, něčeho krásného, co nám slibuje den. „Krásné jitro dal nám opět bůh,“ pravi soudruh. „Všiml si's, že první den po našem příjezdu někam — jest vždy stejný? Ale hlavně — že je veselo! Skutečně, není to t- kovou malicherností, jak někteří myslí — ne- kouřiti, jisti pouze mléko, zeleninu, žíti ve vzduchu a vstávati se sluncem! Mluvím o tom protože to bystří ducha! Uvidiš, že o tom budou brzy mluvit ne lékaři, ale poctové.“ Usmál jsem se a mlčky s ním souhlasil. Skutečně po celou dobu našeho cestování vedl jsme zdravý život a téměř nekouřili, což půso bilo pocit dávno nezakoušený — pocit čistoty a mladistvé svěžesti. Vypili jsme rychle kár a na celý den se puslili, kam nás oči vedly. V městě bylo toho jitra ticho a liduprázdna. Byla neděle, obchody se ještě neotvíraly, a lesklo vagonky elektrické tramwaye projížděly čistými a chladnými ulicemi skoro prázdné. „K jezeru!“ pravili jsme téměř současně vycházejíce z kavárny.

Kde však toto jest, na které straně? Na oka mžík jsme se v rozpacích zastavili. Daleko n pravo bylo vše v lehké, světlě mlze, a dlažba na konci ulice leskla se na slunci jako zlatá „Jezero“, nerozpakuje se pravál soudruh. I šli jsme rychle k tomu, co jsme měli za mo- krou a lesknoucí se dlažbu. Na pustém nábřeží slunce již silně hřálo z mlhy, a vše před očima zářilo. Avšak údolí jezero a daleké Savojské hory ještě dýchaly ml havou svěžestí. Vyšedše na nábřeží, mimovoln jsme se zastavili v onom radostném podivu, který zakoušíš vždy, když znenadání spatřía krásu a prostranství moře, jezera nebo údoli s výšky. Savojské hory tály v světlé ranní páře a na slunci sotva je bylo možno rozeznati. Po- patříš pozorně a teprve tehdy uvidiš tenkou, zl- tistou linii hrbetu, rýsující se na obloze, a po- tom pocítiš masivnost horských skupin. Na blíz- ku v ohromném prostoru doliny, v chladné vlažné svěžesti mlhy leželo modré, průzračné hluboké jezero. Dřímalo ještě, jako dřímaly kost plachty loděk, skupených u města. Jako šeda vzpjatá křídla zdvihaly se ve vzduchu, byly ale ještě v tišině větru malomocny. Dvě, tři čejky nízko a plavně sklouzly se nad vodou, a jedna z nich kmitla se kolem nás a vrazila do ulice. Obrátili jsme se rázem za ní a viděli, jak čejka. polekaná nezvyklým divadlem, učinila ostrý hbilý obrat zpět. „Krásné!“ zvolal můj průvodce. „Hleď, jak jsou šťastní lidé, dovjejichž měst zalétají za slu- nečného jitra čejky a upomínají tak na něco ve- selého a volného, co jest na světě!“

A nás to táhlo do hor, na jezero, někam v dáli... Zatím pokud se vypařovala mlha, za- šli jsme do města, koupili v hostinci víno a sýr. pokochali se čistotou a přívětivostí ulic, maleb- nými topoly a platany v tichých a zlatistých sa- dech. Nad nimi bylo již tyrkysové nebe čistéa „Víš,“ pravil mi soudruh, „že často ne- věřím, že jsem skutečně na těch místech, o kte- rých jsem, divaje se na mapu, sníval, a často se mně chce připomenouti si to silněji. Cílíš na příklad, že tam za těmi horami, jest nám tk blízka — Ilalie? Cítíš jeh v té podivuhodné je- seni? A tam Savojsko — vlast oněch savojských hochů s opicemi, o kterýchž jsem čítal v dětství tak dojemné povídky! Blouzníce o tom, jak mnoho ještě v budou- enu nového, nezbádaného a krásného, přešli jsme celé nábřeží směrem k Lausanu a najali si u přistavu lodku. Nechtělo se nám dumati na nic všedního za toho svátečního jitra, které nás tak přívětivě uvitalo! U můstků přístavu klidně dřimali na slunei lodky i veslaři. V modré, průzračné vodě bylo viděti hluboké písečné dno, koly a kýly loděk.

Bylo téměř letní jitro a jen z klidu, který pano- val v průzračném vzduchu, bylo cítiti, že to klid posledních dnů jeseně. Po mlze nezbylo ani sledu, modré jezero bylo neobyčejně daleko viděti v dolině. Svléknuvše kabáty, zahrnuli jsme rukávy a sáhli po veslech. Příslav ustoupil a počal se rychle vzdalovati. Vzdalovalo se i sluncem ozářené město, nábřeží, parky. V pře- du se voda oslepitelně leskla a kolem loďky stá valo se vše hlubší a průzračnější. Bylo veselo pohroužeti v ni vesl, cítiti její odpor a dívati se, jak erčí ze spod vesel. Když jsem se ohlédl, spatřil jsem zarudlý obličej svého soudruhaa modrou šíř jezera, svobodně a klidně odpočí- vajícího uprostřed svahovitých hor, pokrytých žloutnoucími lesy, vinicemi a villami v parcích. „Nepospíchej!“ pravil mi konečně příte a spustil vesla. Učinil jsem rovněž tak a hned nastalo hlu boké a již dávno námi nepocítěné ticho. Za vřevše oči, dlouho jsme slyšeli pouze jednotvár né šplouchání vody, běžicí poděl bortů loďky Již podle zvuku bylo možno hádati, jakje čistá a průzračná „Plujeme?“ zeptal jsem se tiše. „Počkej — slyšíš?“ přerušil mě přítel. Zvedl jsem úplně vesla, a šplouchání po čalo se zvolna tišiti, S vesel spadla kapka. druhá . . ..

Slunce silněji a silněji pálilo nás do obli čeje ... A tu z daleka, z daleka zaletěl k nám mírný a jasný hlas zvonu, ojediněle zvučícího kdesi v horách. Tak byl vzdálen, že jsme jej ča- sem sotva postihovali. „Pamatuješ se na zvon kolínského děmu? zeptal se mně polohlasitě přítel. „Probudil jsen se dříve, nežli ty, ještě se sotva rozbřeskovalo — stál jsem u otevřeného okna a dlouho p- slouchal, jak tento sám a zvučně se ozýval na starým městem. Pamatuješ se na varhany v do mu a veškeru střodověkou krásu starých- chrámá kterou jsme prožili? A potom Rýn, stará měsla staré obrazy, Paříž... Toto jest však lepší nežl všecko to .. Zvuk zvonu čistý a něžný zaléhal k nám nyní zřetelně a neobyčejně příjemno bylo na- slouchati mu, seděti se zavřenýma očima a cí titi laskání slunce na obličeji a měkký chlad vody. Se vzdáleným, temným a hrozivým racho- tem kol plul asi dvě versty od nás celý bílýa třpyticí se parník od Lausana. Plavné a sklo- vité vlny vody dlouho a ze široka běžely k nám a naposled laskavě zahoupaly loďkou. „Jsme u prahu Alp!“ pravil přítel, když parník, zmenšuje se, počal se vzdalovati. „Vše- eko jest nyní daleko od nás, celý život Evropy zůstal kdesi tam, za těmi horami, a my jako bychom vstupovali do požehnané krajiny věč ného horského ticha, které v našem jezyku ne má jména. Pracuje zvolna vesly, mluvil a poslouchal, a jezero nás šířejí a šířeji objímalo. Hlas zvonu zdál se nám časem tu bližším, tu vzdálenějším „Kdesi v horách,“ dumal jsem, „stulila se malinká zvonice a jediná slaví svým zvučným hlasem mír a liché nedělního jitra, zvouc k sebě po horských pěšinkách nad modravým je zerem . ..

A nic nekalilo sváteční den jižní jeseně. Daleko v horách pestřely se něžnými podzim nimi barvami lesy a háje a po obou stranácl jezera trávily jednotlivě jasný podzimní den ma lebné villy v sadech . . „Jest odtud viděti Lausano?“ tázal se sou „Co tě napadá!“ řekl jsem, vzdor tomu dlouho zíraje do dálky jezera. Potom, abych vy myl sklenici, nabral jsem do ní vody a vytrysk ji do vzduchu. Voda vzlétla a bleskla ve vzdu- chu jako stříbrné rybky. Přítel otevřel láhov s vínem, postavil ji na lavičku v loďce a zavi- raje oči, opět se usmál. „Nu, pravil, „připijme horám! Pamaluje se na Manfreda? Jest v Bernských Alpách u vodopádu. Poledne. Pronáší zaklínání, bere do hrsti vodu a vrhá ji do vzduchu. V duze vodopádu objevuje se víla hor. Přokrásné! Ty s právě tryskl vodou a mně napadlo, že vodě možno se kořiti, jako se kořili ohni. Víš, od dět- ství cítím, jak daleko jest opodstatněno zbožňo- vání přírody. Pomysli, co na světě krásy a ra dosti a jak veliké to štěstí — žíti, oxistovati ve světě, dýchati, viděti oblohu, vodu, sluncea kořiti se bohu krásy a radosti! A přece jsme nešťastni! V čem to vězí? V dočasnosti naší. osamocenosti či v nepravidelnosti našeho života?

Tak na tomto jezeře byli kdysi velicí duchové. Sholly, Byron... potom Maupassant, osamělý a nosíci ve svém srdcí žízeň štěstí oelého světa- A všichni ti snílkové, všichni milující a kdys mladí, ženy a muži časů Dante a Murssela. Werthera a Rousseaua, všichni, kteří sem při cházeli za štěstím, všichni již odešli a kamsi s skryli navždy. Tak odejdeme i my spolu .. Chceš vína?“ Nastavil jsem sklonici, přítel mi nalil s truchlivým úsměvem dodal: „Brzy, brachu, odejdeme a rovněž ne řekneme ani sobě ani lidem, kde je štěsti? Ne- řekneme?“ tázal se, obraceje ke mně pohled „Hleď, je tu tak krásně, že přichází do hlavy — není-li ono zde? Možno, že tkví pouze v klidu? Tak na příklad právě se mi zdá, že seně

kdy sliji s tím předvěčným tichem, u jehož pra- bu stojíme a že štěstí jest v něm. Zatím jsme ještě mezi lidmi. Ale tam, za těmi horami, za- slíbená země jiného živola. Tam se zvedají Apy, věnčené ledy a od věků naslouchají hlu- bokému, nevyslovitelnému tichu svých dolin. Pamatuješ se na lbsena: „Slyšíš, Majo, ticho?“ Slyšíš i ty ticho hor, zvláštní, zaslíbené ticho?“ Dlouho jsme zírali na hory a na čistou, něžnou oblebu nad nimi, v níž tkvěl již beznadějný smu- tek jeseni. Jako eizinci, představili si sama sebe daleko uprostřed hor, kam dosud nevníkla lidská noha... Slunce stojí nad hlubokými a se všech stran uzavřenými dolinami, orel se vznáší v ohromném prostoru mezi nimi a obloho.. A nade vším věčné ticho! Jsme tu pouze my dva a jedeme stále do hlubiny hor, jako ti, kteři hynou při hledání protěže.

Pracujíce zvolna vesly a naslouchajíce vzdálenému, zmírajícímu zvonu, zabovořili jsme o zejtřejší costě do Savojska, o tom, jak dlouho se můžeme zdržeti tam a tam, ale naše myšlen- ky mimovolně se vracely k dřivějšímu, snůmo šlěstí. Znova probrali jsme v paměti stará města v Německu, Paříž, její parky, Seinu, boullevardy, musea, staré chrámy. Krása nové pro nás pří- rody, krása umění a náboženství všude nás roze- chvivala mladistvou touhou, povznésti k ni náš život, naplniti jej opravdovou radostí a poděliti se o tyto radosti s lidmi. Ženy, za nimiž jsme všude costou slodili jako za chimérou, věčně nás dráždily žizní lásky povznesené, romantické, procftěné, téměř zbožňující ten ideálně ženský typ, který vzdálen, mihal se před námi tu v té, tu v jiné osobě a těle. Není-li však to štěstí kou- zelné, které se skrývá za temné lesy a hory dál a dále podle toho, jak za ním jdeš? Z dalek lidský život zdál se v celku překrásný, zajímavý, vábný ... Z blízka — byl jiný. Kolik úzkýcch a nízkých citů a myšlenek, kolik malichernosti, hlouposti a zvířeckosti, kolik všedních a urážli- vě nepěkných lidí!... Nyní byli jsme na prahu říše přírody. Avšak i zde, na tom modrém je- zeře i na horských potulkách, po nichž jsme toužili — všude vznášel se před námi stále týž mizivý, přítažlivý a měnivý ženský obraz a jako dříve budil se stesk po člověku, znova a znova vábil nás k sobě lidský život, touha poděliti se s lidmi o vše to, co probouzela v srdci krása věčného ... Drubu, s kterým jsem prožil cestou tolik krásných chvil, jodnomu z těch nemnohých, kte- ří mě znají, a které i já miluji, připisuji tyto nemnohé řádky. Rovněž posílám svůj pozdrav všem přátelům našim na potulkách, ve snecha citech ...

Sázka. Napsal Oskar Fin

Pomalu trousili se ze stájí jokeyové na ko- ních, přijíždějíce na závodiště, aby se před po- četím závodu ukázali obecenstvu. Pestré jejich barvy se živě odrážely od sytě zeleného pozadí jarní trávy, která kryla závodní dráhu. „Milostivá — dovolíte „Prosím —“ dovolila a ustoupila trochu o kraje lavičky, na níž stála. Robert Pitard se nerezpakoval zaujmouti uprázdněné místo a stoje vedle ní doplňoval svá pozorování. Tato rozkošná blondýnka, těsně upjatá při- léhavým kostymem, hezoučké tvářinky, která, věnčena spoustou zlatých vlasů, vesele vyhlížela z pod širokého klobouku, byla roztomilejší, nežli se Robertovi, pokud ji z povzdálí pozoroval, zdálo. Vzdálenost neukazovala šibalský lesk je- jejích očí a uličnické nešpulení rtíků, které se teď usmívaly mírně, zatím co její oči těkaly po závodišti. Robertovi ani nenapadlo zařazovati ji doté či oné společenské třídy. Stačilo mu přesvěd- čení, že jeho kráska je tu sama a že jistě není nikomu zadána, neboť tu stála sama a její vze- zření nikterak nenasvědčovalo, že by očekávala milence nebo manžela, který by byl odešel uči- nit sázku ku pokladně. Pro bezpeči ale přece posečka! Robert chvíli, nežli se neznámé představil. Tu podívala se na něho s úsměvem a zašeptala několik slov, z nichž pochytil Robert jen její jměno: Ema. V té chvíli to bylo rozhodně nejkrásnější jméno, jaké kdy slyšel.

Ve chvíli byli Robert s Emou zabrání do bovoru. On, výtečný společník, snadno dovedl ji zaujmouti, tak že brzo vesele a nenuceně kladla své olázky a odpovídala na jeho. Mluvili o modě, o politice, o přeplněném vlaku, který je sem přivezl a o spoustách lidí, které je obklu- povaly. A na konec docela přirozeně se rozbovo- řili o koních. Ema prokázala značnou znalost v tomto odvětví sportu a bezděky vysvětlila svým zájmem o tyto věci svou osamělou přítomnost na závodech. Robert byl nanejvýš spokojen. Bylo mu při- jemno státi vedle ní, dotknouti se chvílemi její ručky nahodile a mluviti při tom nenuceně, ja- koby se s ní odedávna znal. Znenáhla počal Ro- bert doufati, že nebude toto první selkání po- sledním a že snad už tohoto večera nebude musit večeřeti samoten. Neboť Ema nezdála se být příliš upjatou ve svém chování. Pojednou upoutal jeho pozornost jezdec v červcevé bluze a bílé čapce. Nahližel do pro- gramu, aby se o něm informoval, ale Ema sama upokojila jeho zvědavost. „Je to Soter, čtyřletý hnědák,“ pravila. „který vyhrál tuto jízdu při loňských závodech. Má výtečného jezdce.“ „Máte patrně zájem o tohoto konč?“ „Poněkud,“ odpověděla, „poněvadž se mi líbilo jeho krásné loňské vítězství. „Nebyla by tu výhodná sázka?“ zeptal se Robert. „Doporučuji vám to. Roberlovi se podařilo udati bankovku u to- talisátéra, dříve než byla pokladna uzavřena Zdálo se, že tím zvýšil svůj zájem o závod Pozorně pozoroval koně, kteří se již stavěl u startu vedle sebe. Chvilemi promluvili krátce s Emou, mezi- tím co, kukátka na očich, bedlivě sledo vali závod. Byla to dlouhá steeple-chase, za které tři- krát musili jezdci minouti barriěru, nežli se do- stali k cíli. Několikrát v dalekých zatáčkách zmi-