21. února 1999.

Nedělní zábavná a poučná příloha , Národních Listů“ k č. b2

Strana 9.

Matka.

Ve světnici, jež byla příjemně vyhřáta, se- del Štěpán Kovář a pilně psal. Byla to světnice mládenecká, pokoj „pre svobodné pány“. Byla součástí bytu paná Karli- kové, a tak šťastně položena, že mohla být pro- najímána a obývána, aniž rušil podnájemník svoji domácí paní neb ona podnájemníka. Mělat nojen vchod z neveliké předsíně, kteráž byla celému bytu společna, ale i zvláštní dvéře z chodby hned u schodů. Když se Štěpán Kovář vracel domů za dne, vcházel do svého bytu předsíní. Přicházel-li však až v noci, tu vstupo- val dveřmi druhými, přímo z cbodby. Aby ne- vyrušoval dámy. Totiž paní Karlíkovou a jeji dceru Gustynu. Ale Kovář netoulal se často. Byl to řádný mladý muž. A šetrný. Vraceje se z noci, odeviral tak jemně a zamykal za sebou tak opatrně, že nezpůsobil nejmenšího hřmotu. Teď seděl a psal. V kanceláři měl půldenní úřadování, nevracel se domů až ke třetí s po- ledne, již po obědě v hostinci, a přinášelsi pravidelně ještě kus práce domů. Za to byl zvláštní odměna. A Štěpán byl hospodář. Spořil.

Byl asi jediný ze všech svých druhů v úřadě, jenž si tak počírial. Horlivě psal, srkaje kávy, kterou si sám vařil. Neboť v tu dobu nebývala doma ani paní Karlíková, ani slečna Gustyna. Matka seděla v malém obchůdku svém s bílým prádlem v ne- daleké ulici, deera pracovala zas u modistky v ulici jiné. Nesměly zahálet, aby vybojovaly živobytí. Dočasný obyvatel pokoje se zvláštním vehodem pak pomáhal platit nájemně. Štěpán Kovář psal, až se mu hlava třásla, a chvílemi letnío pohlédl na hodiny mezi okny- Jakoby nechtěl určitý nějaký okamžik pro- meškati. Schylovalo se k pátě, když na jeho dvéře z předsíně bylo zaklepáno. Vzhlédl udiven. Co to? Vždyť u Karlíko nikdo doma. Bylo v celém tom skrovném bytě jako v brobě. Bezděčně vylarkh: „Dále A do světnice vstoupila paní Karlíková. Teď ne udiven, ale přímo zaražen pohléd Štěpán na hosta, jehož naprosto se nenadál. »Moje úcta, milostpaní — —« »Račie odpustit, pave Kováři, že vytr- huji . . « on

Zraky paniny prolétly při tom jediným mži kem celý prostor. Zdálo se, že zhluboka od dechla uspokojením, že nalézá Kováře samotna. »Račte odpuslit, pane Kováři, že na chvi- linku oblěžuji — — Ano, nenadál jete se. Ode- šla jsem z krámu — — Chtěla jsem s vámi do- cela o samotě — — Vyjednáme to klidně mez čtyřma očima — — Po dobrotě, pane Kováři Nehněvejte se na mne. Je mi toho dost líto — Podnějemník byl zmaten. Aby unikl aspon na okamžik zkoumavým zrakům jejím a zlskal času, jal se shrnovati popsané a rozepsané archy před sebou, vstal, sklonil se nad stolem, — ale rozpomenuv se, nechal toho obrátil se k panič- ce a pobízel, aby usedla na pohovku blíže kamen »Nebudu dlouho zdržovat«, omlouvavě pro- nesla paní, sedajíc. »A abych byla co nejdřive hotova: nehněvejte se, pane Kováři, — nemějte mi za zlé — ale račte si od prvního vyhledat jiný byť — — —« Kováři se vlilo horko do tváří, všeceks zapálil. »Milostpaní! — Proč pak? — Vždyť já mysll, že jsem vám docela vhod ! — Nabízí snad někdo více? Snad bychom se dohodli — V nesmírných rozpacích sklopil zraky před pohledem paniným, ač taky její výraz jevi tíseň. Panička teď rozevřela kabelku, již nesla v levé ruce a vyňala z ni malou růžovou obálku. Kovář ji spatřil a jeho tváre pozbyly barvy. »Nemůžete mně mít za zlé, pane Kováři. Ráno, když Gustyna odešla, našla jsem tohle psan'čko v jejím stolečku. Zapomněla je tam, díky bohu Kdož ví, kolikáte je to již. Ale ko- nečně tedy jedno zapomněla. Matce nesmíte zazlival, pane Kováři! — Je to vaše psaníčko.

Byla jsem ohromena, že mále schůzky. Tady U vás! — Ano, já jsem ukována na svůj krámek A Gustyna — myslila jsem — sedl celý den v práci a přichází domů teprv po mně. — Ne! Ona pod nějakými záminkami odcházi z práce, aby vás navšlívila. — Pane Kováři, měla jsem po celý ten čas za to, že jste řádný muž — a myslím to posud. Ale, pane Kováři, tohle přece nejde. — Já vím, jste mlád — Však jsem se dost rozmýšlela, když jste po posledním našem pánu přišel vy, než jsem vám pokoj pronajala. Měly jsme vždycky starší pžny — čím starší, tím byl milejší Mně, to se ví! — Ale pak po posledním zůstal po- koj nějaký čas prázdný, nájem ležel jenom na mně a vlastně proto jsem dala pokoj vám. — Zkusiš to, myslila jsem si. Chybila jsem. Jste mladý, ouhledný, řádný pán — Gustynaje taky mladá — dvacet je ji — můj bože, není to nic divného, ale je to nebezpečné, pane Ko- váři. To může posoudit jen matka — — Odmlčela se, hledíe na Štěpána, který pře ní stál se sklopenými zraky. Konečně se odvážil pohlédnouti na paní.

»Milostpaní, pro boha vás prosím, nehně vejle se — —« »Jaké pak už hněvy, pane Kováři! Co bych tím spravila. Vždyť vidíte, že vlastně nic nevyčítám. Snad jsem sama nebyla dost opatrna. Ale právě proto, aby dále bylo všechno v po řádku, přišla jsem, abyste si našel jiný byt Ať už to pak dopadne jakkoli. A nepodaři-l se mi najit nějakého slaršího a zcela bezpeč ného pána, postěhujeme se do menšího. S těžkým srdcem, to mi věřle, ale nebude pomoci. Chvěju se ouzkostí, abych si neměla někdy co vy čitat — — Štěpán Kovář vzlyčil pravici. »Milostpaní. ujišťuji vás — — Panička mávla rukou. »Doufám, pane Kováři, doufám,« řekla natrpkle. »A kdybych vám nevěřila, myslím,ž mohu věřit očím své dcery. — Ale vy nevíle, pane Kováři, co vím já, a před čím se třesu. — A pak jste nepomyslil, že přivádíte Gustynu do lidských řečí? — Přichází domů, když já doma nejsem — což je neviditelna? O, jistě se krade po schodech jako zloděj, jistě sem

vklouzne jako myš — — Ale — vy myslite, že nikdo nic nevidí — kéž by ještě nebyl nikdo viděl! — ale jestliže viděl, věřte mi, hanbou bych shořela. Podnes chodila jsem z domu a vracela se zas bez nejmenšího po myšlení, bezpečně, jistě, a kdyby se za mnou byli ze všech dveří dívali, nebyla bych se po zastavila. Ale když jsem ráno přečetla to psa- ničko, když jsem přišla na slova »tedy o šesté jako vždy, srděčko mě« — a když jsem pak měla jít ze svých dveři, bylo mně, že na mne musí dům spadnout. Koho jsem na schodech potkala, již jsem si netroufala pohlédnout mu do očí, a kdo mne pozdravil, nevím, zdali jsem poděkovala.« Růžová obálka v pravici paní Karlikové chvěla se. Postřéhl to Šlěpán, přiskočil, skloni sa, ujal svoji domáci za ruku, polibil ji »Miloslpaní, nepokračujte — —« »Pane Kováři — pane Kováři!« zaznělo ještě z úst paniných — ale za těmi slovy vyli se již pláč. »Milostpaní!« zvolal Kovář. »Vše, co m tu pravíte, naplňuje mne nesmírnon litosti i trp- kostí, pokořuje mne, zničuje mne, ale ne zcela spravedlivě, a vy se poddáváte zcela zbylečným obavám, zbytečně se rozlitostňujete. Vždyť já Gustynku miluju, upřímně miluju! Miluju —a chci si ji vzít za ženu. Jenom jsem se posud nemohl odhodlat, abych vám — — Vždy jste mi připadala tak přisna — Chystám se k tomu, ba — dnes nebo zítra bych přišel, abych po- žádal za její ruku — jsem už tak daleko, že si troufám uživit ji — a myslil jsem, že mů- žeme žit všichní tak pohromadě, jako jsme zili posud — jen ona již nebude choditi do práce, ale tady doma hospodařit — — milostpaní, sly- šíte? Pro boha vás prosím, neplačte — ne plačte —

Paní Karlíková skryla hlavu do šátku, za- štkala, pak otřevši oči a přemáhajíc se zdvihala pomalu hlavu a hledic uslzenýma ještě očim na Kováře pronesla měkce, jakoby sluchu i sobě nedůvěřovala: »Vy jste tak smýšlel ?« »Ano, milostpaní, a Gustynka vám to do- káže. Již jsem opatřil všechny své průkazy a ted žádám vás, abyste opatřila její.« Po těchto slovech Štěpánových nabyly oči paniny výrazu zcela jiného. Cosi jako náhlé uleknutí, jako stud a jako nesmírná bolest zra- čilo se v nich. Hlas její se chvěl, když temně. jakoby kdosi naslouchající neměl slyšeti, s očima sklopenýma řekla: »Pane Kováři, mějte slitování s matkou — Až přinesu průkazy deeřiny, dovíte se z nich že Gustyna nemá otce — že ho po zákonu ni kdy neměla — já nejsem paní — —«- Štěpán Kovář sklesl na pravé koleno, líba nesčetnými polibky pravici paní Karlikovéa volal; »Má vás, má vás, a dnes teprv vidím jakou má maminku! Budete naše a my vasrr Oběma rukama chopila se paní ruky K - vářovy, tiskla ji vroucně; hlava jí klesala niž a níže, až se opřela o pravici Kovářovu a v proudu pláče skoro na ní poskakovala. — v světnici ztišilo se. Tu po malé chvilce ozvalo se nesmělé klepání na dvěře, tentokráte na ony z chodby, a když nikdo neodpovidal, pohnula se klika dvěře beze šustu olevřely se a do světnice vklouzla sličná dívka. Ale spatřivši skupinu stanula ohromena Kovář vzhlédl, pokynul dívce volnou levieí a zašeplal, jakoby kdosi spící neměl být pro- buzen: »Pojď dál, dítě, a zamkni za sebou. — — Neboj se, maminka nás překvapila — ale již jsi má! Pojď a řekni jí, že již není proč plakat. — Pojď, pojď, ať se drahá maminka zasměje — — le

Vyhlidky. Napsal Václav Jiskra. Jak začali ráno vyzvánět ponejprv, chystala se kulatá pětašedesátnice Tobiášová do kostela Vytáhla šátky, jupky a vlňák. Oblékala se v zi- mě důkladně. Tři jupky, tři šátky, sukní nepo čítaných, bačkory a vlňák. Kolen očt měla půl hvězdičky smavých vrásek, tvář kulatou, nos kulatý, hlavu kulatou, celá kulatá. Vlezla do jedné jupky, pak do druhé, do třetí, uvázala n hlavu nejtenči šátek, na něj tlustší, pak nej- tlustší, přehodila vlňák a šla. Sla do kostelička. Pěkně se po ulici hou- pala se strany na stranu, čiperně mrskala očka- ma, kde by se co šustlo. Nepropásla jediného ze svých pravidelných pozorování, tím méně propustila nčeo mimořádnébo. Pozorovala dobře, oč se ten pes z příční ulice, kter, měl psinku a jehož vodili každého dne ven, lepšil, jak mu nohy padají míň a mín; pozorovala, že řezník z rohu má ve čtyřech nedě- lích pátého pomocníka, že vozová mlékařkaje den ze dne hubenější, že ta panička v šedivých šatech, kterou pokaždé potkávala zrovna u ko- stela, se asi přestěhovala, protože zahýbá již týden právě do opačné ulice než dříve — mnoho a mnoho toho pozorovala. A když přicházeln ke chrámu, nestačila takměř očkama mrskati takový „írmol“ tam vždycky byl. Snad to an nebylo dost hezké od ní, myslívala, ale dokud nezjistila, že milá její Soukupka je také v ko- steličku, neměla pokoje. To se vrtěla, tu ji šátek neseděl, tu vlňák se svážel a toho strachu aby jí místo v lavici uchránila !

Soukupka bývala dochvilná, ale někdy se v tlačenici pozdržela a nemohla se dosti rychie prodrati ku předu. Zatím Tobiáška se dělala v lavici, co mohla nejširší, aby jí místo ucho- vala. A stalo-li se, že se Soukupka nedostavila hned k začátku služeb božích, tu „já hříšná osoba pokoje k modlení nemám, dokud mi t ženská nepřijde, zatrachtělé dílo,“ říkalasi v duchu Tobiáška, vrtěla se v lavici jen což, až ji „ta ženská“ přišla. Pak spolu svorně vyzpěva- valy, jedna víc než druhá, modlitby říkaly hla sem velikým, a ti, co seděli za nimi, povídali tyhle dvě báby že vydají za deset. Někdy však vzdor všemu Tobiáščinu roz tahování se na šířku přišli lidé a stlačili ji zase na původní objem, takže místa pro milenou Sou- kupku nezbylo. Když tedy tato přišla, nastalo vzájemné veliké pouštění. Tobiáška chtěla moci aby si Soukupka sedla, Soukupka mocí nechtéla Tobiáška vylezla ven, strkajíe do lavice Sau- kupku, ta se nechtěla dát. Obyčejně někdé třetí vylezl a obě přítelkyně se spokojeně usadily. rozepěvše se jako se může rozepěti jen ten, kdo má zdravé plíce a přes uši tři šátky dvojmo složené. Po kostele se zvedly a vzavše se pod paží. šouraly se beze spěchu ven, vypravujíce si ce- stou a již ve chrámu, co která viděla, slyšela nebo zažila od posledního setkání. Spravedlivo se dovídata Soukupka o psovi s psinkou, o hu benější mlékařce, o šedivé paní, o všem, o všem Soukupka jí vypověděla navzájem své trampoly se synem vdovcem, jenž se nechce znova ženit. o svých starostech o domáenost na stará kojena. c hubaté truhlářce-vdově, která bydlí vedle a dělá jí to nejhorší. S účastenstvím vyposlechla ji vždy To biáška, neopominuvši nikdy povzbuditi ji vhod- ným slovem.

„Všeho do času, Soukupko, a kdo jinémm jámu kopá, sám do ni padá“l. „I to není pravda! Já na- přísloví nedržím Také se říká jak si kdo ustele, že si lehne — stlala jsem si jako královna a ležím jako podru byně — a kdybych ho rozkrájela, neožení se!“ ocitla se neočekávaně zase u toho, co ji hnětlo „A proč pak je tak zatvrzelý? Což pak ne božka?“ zeptala se jednou Tobiáška. Soukupka mávla rukou. „Nu, nebožka,a odpočívá v pokoji, o mrivých se má dobře mlu- viti, tak budu mlčeti. Ae mohu říci, to neže- nění že mu zůstalo z manželství. A říkám mu pořád: vždyť se nemusíš pokaždé napálit — n e ne. Je nejspíš chudinka zaleknutý,“ změkla Soukupka v slovech i hlase- „Skoda, že nemám svobodně dcery!“ řekl Tobiáška; v jejích čiperných očkách přebéhly ohníčky. „Ba, škoda! Ale délat se nic nedá, když neni, neni, kde ji vzít? Poručím to Pánubohu a při tom mu budu domlouvati. Když te bude dlouho trvati, snad se obměkčí — častá krůpěj kámen proráží, a on je jako vosk. „To je to, Soukusko,“ chopila se Tobiášk přeneseného smyslu, „kámen krůpěj prorazí a po vosku steče, proto ten vosk dělá někdy víc těžkostí, nežli kámen. Není to tak? Soukupka neodpovidala, bylo však zřejmo že se jí ta řeč ve figurách nelíb „Ale vždyť on si dá říci, jen když ne- popustím — odjakživa moje slovo mělo u něho vrch,“ sestoupila na obvyklé nivenu. „No tak je dobře, lak je dobře!“ svědčila Tobiáška. Když si neměly již co říci, oddělily se Tobjáška, která měla více času a vyprovázel Soukupku, vrátila se na svou cestu.

Tak to chodilo týden za týdnem. Asi měsic po onom zvláště trpkém postesk nutí Soukupky na syna ženilbě tvrdošijně odpí rajícího, strojila se Tobiáška rozechvěně do ko stelíčka. Ttikrát oblékla jupký na ruby, všvsko jí z rukou padalo. Včerag právě včera se do věděla něco, co ji vyšinulo z klidu, co způso bilo, že obracela jupky na ruby. Sotva že si všimla všech svých klient dvonnohých i čtyřnohých po cestě, tak byla zabrána v myšlenky. U kostela se chlíži la po Scukupce, ale neuzřela jí. Ani uvníti ještě ne- byla, třebaže byl svrehovaný čas. Již zpivalii nikoli však Tobiáška. Její přátelské srdee ze chvělo. Soukupka nešla a nešla i snažila se T - biáška pohroužiti se v modlitbu. Pozvedla oči a mysl vzhůru a začala pobožně šeplati „Ty má patronké, přimlouvej se za nme“ — co tomu ta ženská řekne, až jí povím — „abych byla zdravá na duši a na těle a“ — takovou dobu nejde, což by snad sama už něco — „abych byla zdravá na duší a na těle“ — zatrachtěle plemeno, ti mužští! o ona myslí že je vosk — „a abych s každým dubře vycbá- zela“ — to je dnes jistotně umění, lidé jsou jak lití čerti, nebo se přetvařují; to bude Sou- kupka koukat, ubohá ženská! — „a ni scbě ni jiným zlého nečiníla“ — no, teď už tady přece musí být, leč by bylo doma dopuštění — tamhle je! trhla sebou živě shtédnoue Sou- kupku. Viděla na ní, že nebylo doma dopuštění aniž jiné zlé, jež by pozdržení bylo způsobile „Co dnes tak pozdě?“ šeplla Tobiáška. když se pozdravily.

„Mlékařka nepřinesla mléko,“ odvělila rov- něž šeptem Soukupka a oddala se zpěvu. Po kostele dnes dlouho Tobiášová nezačl- nalu, zápolilať v duchu s příhodnou formou pre své sdělení. Všecko se dá říci, myslila, ale při- jde na to, jak se to řekne. Jak bych jí to tak nejlíp pověděla? Soukupka byla rovněž zamlklá, posléze však se přece zeptala: „Co pak vám dnes je? „I nic, ale ráda bych vědéla, jestli je t- pravda.“ „Co „Vy jste povídala, Soukupko, že se v syn nechce ženit? „Povídala. „A povídáte, že je ta vedlejší truhlářka hiu- batá a dělá vám schválnosti? „To také povídám Nyní byla Tobiáška zase s formou v ken „To je teď hřišná paráda,“ pronesla ne k věci, „podivejle se na tu osobu, klerá jde proti nám!“ „No dobře, ale co jste chtéla prve s tru- hlářkou? Tobiáška se teď rozhodně zastavila. „Tak, Soukupko, snad to není pravda, já však slyšela, že váš syn chodí za tou truhlář- kou, že bez ní nechce žíti a tak se nežení. Je to nemravnost od ní, svádět matce syna a při tom ji dělat názdory! Oni nestojí vlastně oba za nic, abych tak řekla; jak pak je to pořádný syn, když za matčinými zády — „Milá Tobiáško, já už o tom také vím včera mi řekl, že se tedy ožení, když si toho tak tuze přeji — nu a že si vezme truhlářku. „A vám je to jedno?“ zeptala se s úžasem Tobiáška. „Mám se s nim rvát?“ řekla Soukupka. majíc v té chvíli výraz státníka, jenž právě po- dai demisi. „Co pak by to pomohlo? Ale ta Tpssilon.

at se těšíl

Mimo svět. Napsal Guy de Maupassant. — Přeložil Pavel Projsa „Milé dětičky,“ pravila hraběnka, „musít se odebrat na lože.“ Všecky tři děti — dvě dívky a chlapec — se zvedly a šly pollbit babičku, načež přikro- čily k faráři, jenž byl jako každého čtvrtku po- obědval v zámku, aby na dobrou noc jej rovnvě pozdravily. Abbé Mauduit posadil si obě děvuškyn kolena, ovinul kol hrdel jejich dlouhé, černě přioděné paže a otcovsky jemně příkloniv k sobě jejich hlavy, jedné po druhé vtiskl jim na čelo něžně vroucí polibek a zvolna opět spustil je k zemi. Dívenky s chlapcem v čele opustily salon. „Máte rád děti, pane faráři?“ tázalase hraběnka. „Nesmírně, madame Stařena povznesla ke knězi jasné zraky. „A... osamělost vaše ... přílis vás ne- tížila nikdy?“ „Ano, časem . .. Odmičel se a zaváhal, načež připojil: „... nebyl jsem však stvořen pro život ob- vyklý. „Jak to víte?“ „Oh, dobře! Stvořen jsem byl, abych se stal knězem. Dráhu svoji také jsem nastoupi s úplnou rozvahou. Hraběnka upřeně naň se dívala bez ustání. „Tož povězte mi, pane faráři, jak se při- hodilo, že uvolil jste se vzdát všeho, co život ostatním nám činí milým, co těší nás a síli . .. Co přimělo vás, že uchýlil jste se z přirozené široké cesty manželství a rodiny? Nejste ani přepjatec, ani fanatik, ani škarohlíd, ani mrzout. Bylo důsledkem udalosti či útrapy jakés, že od- hodlal jste se složit věčný slib církevní? Abbé Moudiut se zvedl, přisedl ke krbu proláhl nohy, vězící v hrubých botách venkov- ských, ku planoucí výhni: podobalo se, jakoby stále váhal s odpovědí.

Byl to vysoký slařec bílých vlasů, jenž o dvaceti let spravoval farní obec Saint-Antoin- du-Rocher a o němž osadníci jeho říkali: řádný muž. A byl to řádný muž opravdu: laskavý družný, márný a především štědrý. Jako svatý Martin býval by se s nuzným rozdělil o svů. plášť. Rád se smával a snndno se i rozplakai jako žena, což poněkud mu bylo na újmu v drsných myslech selských. Stará hraběnka de Savílle, v ústraní žijjei na zámku rocheském, kdež po předčasné smri syna a smehy vychovávala svoje vnuky, velice byla nakloněna místnímu faráři a mínila o něm zlaté srdce. Každého čtvrtku trávil abbé večer u záme- cké paní a oba přilnuli k sobě upřímným a srdečným přálelstvím stařeckým: dorozumival se o všem téměř bez dohovoru, ježto prodehnut byli tiehou a ryzí dobrotou lidí prostoduchých. Hraběnka důtklivě se dožádala znova: „Nu, pane faráři, vyzpovídejte se přec! Abbé opakoval melaneholicky „Nebyl jsem stvořen pro život obvyklý: se- znal jsem to na štěstí zavčas a nejednou shle- dal, že jsem se nemýlil A souvisle se jal vyprávět.

Rodiče moji měli obchodní závod ve Ver- diersu, byli dosti zámožňí a chovali stran mne veliké plány. V útlém věku dán jsem byl do ponsionátu. S těží kdo má potuchy, co vytrpě může dítě v ústavě takovém účindem pouhé od- loučenosti a osamělosti. Jednotvárný tento zivot. prostý všeliké něžnosti, jenž pro jednoho dobrým pro druhé přímo bývá bědným. Malí tvorové ti začasté mívají srdce mnohem tklivější, nežli se kdo domnívá a uzavrou-li se takto příliš záhy daleko od těch, jež milují, může se stupňovat přirozená cillivost jejich do tě míry, že se stává chorobnou a hrozivou. Z pravidla míjel jsem hry, postrádal jsem sdružence, a dny jsem trávil jen steskem po do- mově. V noci na lůžku jsem plakával a hlavu si lámal rozpomínkami na krb rodinný, obestřelý všelijak drobnými přiběhy a ději. Bez ustání myslíval jsem na vše, co byl jsem zůstavil tam v dálce.

Tak pozvolna stal jsem se blouznivcem, jemuž nejnepatrnější úkor býval strašlivou trýzní a zabíral se v hloubavost a zamlklost, aniž jaké úlevy hledal v důvěrné sdilnosti. Vzrůstající děti povšechně jsou přístupny nervosním vzruchům a starostlivě by se mělo dbát, aby žily v dolonalém klidu až do úplného takměř vyspění. Kdo však pováží kody, že v lee- kterém jinochu nespravedlivá důtka právě tk krutou bolest vzbuditi může, jako ve zralém muži smri milého přítele? A kdo si uvědom kdy, že mnohá z mladých takovýchto duší za- časté z příčiny skorem nicotné zakouší kruši- vých strastí a v krátku podléhá nevyléčitelné chorobě? Nejinak bylo se mnou: rozechvělá moje vnímavost vzmohla se ve mně tou měrou, že celý život můj stal se skutečmou mukou. Ni komu nepostěžoval jsem si nejmenším, ale zne- nábla vzněcoval jsem se k citlivosti tak n- smírné, že duše moje podobala se zejivé ráně vše, co se jí dotklo, plnilo ji svrchovaným ho- řem a zoufalou bědou a působilo v ní pravé spousty. Šťastní lidé, jež přiroda obrnila a vyzbro- jila stoicismem! Dospěl jsem šestnáetého roku. Podrobenbst moje všeliké útrapě projevovala se kromobyčejnou úzkostlivostí. U vědoomí, že bez záštity jsem vůči každé eventualitě náhody a osudu, vystříhal jsem se kde jakého přídruží a kde jakélo styku. Ve dne i v noci takřka jsem byl na stráži, jako bych nepřetržitě ohro- žen byl neznámým a čekaným jakýms neštěstím.

Veřejně neodvažoval jsem se ni mluvit n jednat. Nezvratně jsem byl přesvědčen, že život je děsivě urputným zápolem, v němž kde kdo vydán strašlivým, bolestným a smrtelným po- hromám. Na místě, abych rovně všem lidem jiným kojil se nadějí na blahou budouenost, cho- val jsem toliko chmurnou obavu a v sobě jsem znamenal touhu ztajit se a ujít zápasu tomu, v němž musil jsem býti přemožen a utracen. Po skončených studiích popřána mi byla půlletní lhůta, prodlením kteréž rozhodnout jsem se měl pro určitou dráhu životn. Prostá příhoda náhle ujasnila míoje nitro a vyjevila mi cborobný stav měbo ducha, ozna- číla mi nebezpečí a přiměla mne se ho uchránit Verdiers jest nevelké městečko, obklopené loukami a lesy, a dům rodičů mých nacházel se v hlavní jeho ulici. Leč trávil jsem většinou dny své mimo ro- dinný příbytek, po němž tak byl jsem si za- steskl a po němž tak byl jsem bažil: v mysli mé byla procitla dumavost a samoten mnoho násob těkal jsem vůkolim, abych jí příležitosti přál se vybavit a rozprchat. Zcela zanoprázdnění svým závodem a mým budoucnem, otec můj a matka má hovořívali se mnou toliko buď o běžných svých starostech obchodních či o možných mých záměrech život- ních: milovali mne jako lidé praktičtí a střízliví a to spíše rozumem svým nežli svým srdcem. Co na mne, žil jsem uzavřen v myšlenkách svých a vzrušen ustavičným neklidem.

Nuž, večera kteréhos, kdy po daleké vy- cházce spěšně pílil jsem domů, abych se příliš neobmeškal návratem, spatřil jsem psa jakéhos, úprkem ženoucího se mi vstříc: byl to světle rezavý a velmi hubený ohař kýs dlouhých vlaji- eích uší. Na deset as metrů ode mne zarazil se v běhu. Stanul jsem rovněž. Jal se vrtět ohonem a zvolna drobnými krůčky se blížil s bázlivým pohybem celého těla a jako by o smilování ža- donil, kolísavě rozkláněl tlapy a hluboko nížil hlavu. Zavolal jsem naň. Dokona schýlil se k zemi a zaplazil s posmykem tak pokorným prosebným a rmutným, že cítil jsem, jak slzy mi vstoupily v oči. Nakročil jsem k němu. Vzchopil se a couvl, ale v zápětí znova po- stoupil vpřed. Poklekl jsem a přívětivě posu- nem i slovem pozýval jsem jej k sobě. Konečně se mi oetl v dosabu ruky. Obezřetně a jemně pohladil jsem jej po čele. Dodal si smělosti, zlehka nadskočil, předníma mohama vzepřel se mi o ramena a jazykem stihl mi v tvář. A pak sledoval mne ohař až domů. Byl to v pravdě prvý tvor, jejž náruživě jsem si zamiboval, poněvadž stejně mi splácel láskou. Náklonnost moje ke zvířeti tomu byl nepochybně přepjatá a směšná. Instinktivně se mi zdálo, jako bychom byli dvěma bratry. zbloudilými na zemi a osamělými a bezbranný- mi bez rozdílu. Neopouštěl mne ni minutya přes nevoli rodičů mých spával vedle mého lůžka a syšil se u stolu a provázel mne na všelikých toulkách mých krajem. Často stavěl jsem se na hřebenu stráně a usedal v trávu. Sam ihned přispíšil vždy ke mně, protáhl se mi po boku, tlamu kladl mi n kolena a čenichem nadzvedal mi ruku, aby se dal hladit a láskat.

Kteréhos dne koncem června, když byli jsme na silnici k Saint-Pierre-de-Chavrol, uzřel jsem v ústrety přijíždět poštovní dostavník ra- verenuský. Těžký vůz rychle blížil se klusem čtyř koní, ostře vycláněje se žlutou svojí dře- věnou korbou a černou svojí koženou krytbou. Koči hlučně práskal bičem. A mračno prachu vířivě vzdouvalo se pod velkými koly, choulelo se vzad a rozplývalo na způsob mlhy. Náhle, kdýž dostavník hrčel již skorem mimo mne, ra- chotem bezpochyby polekaný Sam, jenž capal dotud po druhé straně cesty, ke mně se dal příč jízdní drahou. Jeden z koni zasáhl jej kopytem a srazil k zemi. Spatřil jsem jej dopadnout, pře- valit se, nadzvednout a znova sklesnout na všecky čtyři. Potom vůz dvakráte prudce nad- skočil do výše a za ním v prachu shlédl jsem cosi zazmítat sebou v kolejích. Sam rozdrcen byl téměř ve dví: všecky vnitrnosti zervané jeho jeho útroby vyhřezlya bředly mu s proudy krve. Pokusil se zvednout a nakročit, ale býbat mohl pouze oběma před- níma Uupama svýma a drápal jimi v půdu, jako by vyhrabat chtěl jámu. Obě nohy jeho zadní byly již odumřely. A hrůzně kvičel a vyl v bo- lestných křečích. Dokonal v několika minutách. Přibližně nejsem s to vyjádřit, co jsem procil! a vytrpěl: po celý měsíc krokem jsem nevyšel ze svého pokojíku. Pak kteréhos večera otec, vida mne stále — dle svého domnění — pro nic a za nie v témž malátném stavu, rozhorleně podolkl: „Jak by ti teprve bylo, až vskutku by tě stihl důvodný zármutek tím, že bys pozbyl ženy a dětí?

Slova ta přímo pronikla a vryla se mi v samo srdce: ano, jak by mi teprve bylo, až vskutku by mne stihl důvodný zármutek? A jasně počal jsem prozírat v duševní svoje ledví. Chápal jsem, proč veškery skrovné všední svízele v očich mých jevily se význa- mem katastrof. Seznal jsem, že utvářen jsem byl, abych strašlivě trpěl vším a každý bolestný úko v chorobné vnímavosti své vycítil zvýšeněa před životem jala mne děsivá bázeň. Prost jsem byl náružívosti i etižádosti a rozhodl se odřici možných rozkoší, abych ze vyhnul jistým stra- stem. Veškeru lidsky krátkou existenci svoji za- světit jsem hodial službě jiným, abych ulevoval jejich hoři a těšil se jejich štěstím. Nezakou- šeje přímo ni tohoto ni onoho, podléhat jsem mohl dojmům toliko sesláblým... A přece, kdybyste vědělu, kterak i cizí trampota mne trýzní a mučí! Co však by pro mne bývalo bědou nesnesitelnou, stalo se mi pouze soucitem a soustrastí. Protivenstvím, jichž nepřetržitě jsem svědkem, nebýval bych s to odolat, kdyby se byla dotýkala srdce mého vlastného. Nebýval bych mohl umírat zřít ni je- diné z dětí svých, abych neumřel rovněž. A přes vše to dosud pozůstala ve mně tak úzkostlivá obava před všelikými udalostmi, že denně zachvěju se až v útrobu, i když listonoše vstupovat shlédnu do svých dveří, ač nyní stra- chovat se mi není již ničeho, Abbé Mauduit se odmlčel: zíral do pla- mene, šlehajícího v širokém krbu, jako by po- stihnout mánil v něm věci tajemné a snad i ve- škero ono neznámo svého života, kdyby sta- tečnějším býval vůči útrapám a svízelům a bý- val jej prožil tak skutečně. A doložil dlumeně: „Měl jsem dobře; nebyl jsem stvořen po tento svět. Iraběnka nodala odpovědi a po delší te- prve chvíli podotkla takměř šeptem

„Domnívám se, kdyby nebývalo vnuků