28. května 1905.

Nedělní zábavná příloha „Národních Listů“ k čislu 140.

Strana9.

star. met- Vo- péže

Fysická práce. To jsou zatracená hesla, pánové! „Intelligence a fysická práce!“ Čert ví, kdo t komu napískal, a týdenník „Máj“ honemsi s tím pospíšil, nejspiš proto, že máme všeli- jikých hesel ještě málo. A páteční literárn Mlilka „Národních“ si taky hned omočila, upo- zržujíe na pojednání Máje. Ale to již na mne bylo pozdě. To již jsem následky „intelligene s iysické práce“ měl v sobě. Dva návrhy v té příčině podal Máj. Prý b bylo prospěšno vzdělávati půdu v koloniích, jež by se na léto zřizovaly, a za druhé prospěšná práce v dílnách, kterou by se ochablé nerv osvěžovaly. To je pořád starostí s těmi nervy! A na hnec, pánové, vzniká ve mně pochybnost, má-li tkověk vůbec nějaké nervy. Ale pokud těch nervů se týče, o tom někdy jindy. Dnes mne dožírá ta fysická práce. Taky o práci v zahrádkách mluví autor toho poplašného článku v Máji. Ale hned sám dost rozumně uznává, že to v Praze nejde. Taky ke nejde. Pravda, bývaly tu nějaké zahrady a zahrádky, ale trhl na ně mor. Jakýsi zlořádný bacillus vyskytl se v posledních dvacíti letech (vědecky se mu říká podnikatel stav e b), a ten kde kterou zahrádku žere. Přijde, vykácí knštany, akácie, jasany, všechno kolem dokola zzdí a obezdí, uprostřod zůstane jakási šachta, do které je ouzko s pátého patra se podívat, kerážto šachta všeobecně se nazývá dvorem (aeh, ubohé děti našich potomků, kterým pak nikdo již nedovede vysvětliti, co vlastně býval dvůr, jak vypadal, co znamenalo mládeži volné a vzdušné to prostranství, samo několikrát věiši než celý dům!) — ale která vědeckým nízvoslovím stavebního řádu se jmenuje „luft- num“ a má prý být nejméně asi patnáct procent celé plochy stavební. Slovičko „nej- méně“ je tu skoro zbytečné. Ještě se nevyskytl slavitel, který by děstvou tu šachtu byl udělal věíší než „nejméně“ těch patnáct procent.

Zůstalo sice ještě několik zahrádek v Praze, sám se do jedné dívám a potěšuji se její svěží zelení. Jen že náleží panu domácímu, a ten by se na mne po čertech podíval, kdybych do n vkezl s rýčem a hráběmi a začal mu v ní fysicky pracovat. Myslím, že by mne z ní ihned fysieky vyhodil. Dobrá, tu to nejde — ale pojednání Máje nešlo mi z hlavy. Takové heslo přilepí se na vás někdy a tejrá vás, tejrá. Pořád mi bzučelo v ušich: fysická práce, fysická práce! Tak tedy snad ona „prospěšná práce“ v díl- nách, připadalo mi zas a zase. Uvažoval jsem mám se dáti zapsati jako mimořádný posluchně někam do dílny truhlářské, ševcovské, zámečni eké, kamnářské? Mohli by mne tam vůbec po- třebovat? Zkoumal jsem své schopnosti a dospě jem k tomu, že bych snad ještě nejlépe vy- hcvoval v dílně kamnářské. Pozoroval jsem častokrát kamnáře a jeho patlání v hlíně, ne- zdálo se mi to tak obtížným. Trochu prasecké je to, pravda. Člověku zhrubne jemná pleť na rukou a za nehty zaleze hlíny, čert aby se s ni vymýval. A již jsem byl na skoku, že tedy budu v prázdných a otavě věnovaných okamžicíeh kamnařit, když jsem se dočetl, že nastává stávk kamnářů. Pozor, hochu! Ještě abys dostal něeo pberného jako stávkokaz.

Založil jsem hlavu do dlaní a pohlížeje na sůl před sebou, zadumal jsem se. Nevydumal jsem nic. Potom jsem upřel oči ke stropu a dumal jsem dále. Dívám se, dívám a pojednou. jako blesk mne to proniklo — tu by bylo kus prácel „Baruško,“ povidám, „přineste mně ku chleba. Přinesla. „Baruško,“ povídám dále, „přineste mně šlafle.“ Totiž schůdky, dvojitý žebřík, na němž provádí Baruška tělocvik, když se objeví po- třeha vycíditi okna. Ve své světnici tuto potřebu co nejdéle potlačuji, nebo když se Baruška se šaflemi přihrká do mé pracovny, je to pravé d puštění. Otvírám ji brány své pracovny teprv, když se mi okna potáhnou šeděmodrou mázdrou, že už ani nevidím, svíti-li venku slunce nebo prší-li tam. Ale pak si Baruška doloží, pak si na mích oknech pomeje! V těch dnech odcházím ze své pracovny, abych neviděl, jakým způ- kbem Baruška odklízí, co jí a jejím štaflím přo- kážl. Je to něco jako malá zkáza světa, jako zpřevrácení všech vrstev a naplavenin mých. pokrývajících veškeru podlahu. Jestliže jsem ně- kam na vrch položil rozečtenou knihu, shledám se s ní po dlouhém, dlouhém čase, a jestliže jiem tam v roztržitosti položil rozepsanou po- vídku, ta ubohá nedočká se již konce, nebot ébec nenajdu. Baruška přinesla štafle. Vylezl jsem, přetřel jsem střídou chleb strop. Cosi jako oslepující paprsk šlehlo po- kojem, ranilo mne v oči.

„Ježíš Marjá!“ křižuje se Baruška v hlu- binách pode mnou. „To je hrůza, jak ten stro je začazen! Škril jsem střídou chleba ještě dvakrát, třikrát, bílé rýhy objevily se na stropě, všechen vnieh, čmoud, tabákový dým a pavučiny uvázly na sřidě. Slezl jsem a díval jsem se vzhůru. Škrty střidou svítily na stropě jako klikatý blesk n černé obloze. Ejhle, tu máš kus fysické práce Dema, pod vlastní střechou. Užitečné a zdravé. Zde se naskytuje kus komoce svalům, které jinsk zůstávají nepoužity a snad i zakrňují. „Baruško, přineste mi dva bochníky chleba černěho, včerejšího nebo ještě lépe předvče- rejšího. Divával jsem se na malíře pokojů při té práci a vim, že se měkký chléb válí po stropě a stěnách jako knedlík a nic „nebere“ Baruška přinesla chléb, já vyvěsil na dvéře tbulku, že jsem zaměstnán neodkladnou pra a tedy pro nikoho doma, shodil jsem vestu, vy- hrnul rukávy košile a jal jsem se fysicky pra- cova Práce blaží! Je to taky heslo, které jsem čítal již jako kluk v slabikáři, a dnes v prvých pěti minutách jsem na novo uznával jeho prav- divost. Začal jsem v koutě a střídou pokrájeného chleba jezdíl jsem po zdi, po stropě, a jako ten princ v pohádce vystupuje z kouzelné koupele. desetkrát krásnější, než do ní vlezl, tak se mi pojednou jevil vzorek šablony, kterou mně malíř v pokoji před léty namaloval, ale která mi zatím p78

pir- ie). ší, pré,

vypadla z paměti, isouc víc a více, vždy hustěj

a tlustěji zastírána povlakem prachu a mouru z uhli, sazemi z rozestouplých kamen a mraky tabákového dýmu. Čisťoučká vyhlédala kousek po kousku z obalu toho, jenž se na ni po léta byl ukládal, a skoro mi připadalo, jakoby zed oddychovala a malba jakoby mi děkovala za tuto očišťující práci, za to, že jí vracím původnímu jejímu poslání. O, půvabe fysické práce! Nemohl jsem dosti blahořečiti intelektuálnímu původci tohoto měho podniku, v duchu jsem podpisoval každé jeho slovo a umiňoval jsem si, že článek „Máje“ o inteligenci a fysické práci na vlastní útraty dám rozmnožiti, že budu choditi po Praze a rozdávai ten traktátek na potkání, každému, i lídem ne- známým, a zvláště oněm, kdož marně podnikaj všeliké kůry odtučňovací, po nichž seznávají v zoufalství, že jim zase deset nových kil n váze přibylo. Ano, pánové, zakuřte si pokoj, vy- trhněte kachel z kamen, aby se zdi i stropy za- nesly sazemi, a pak vzhůru, po mém příkladě vylezte na štafle a kartáčujte si malbu chlebem. Budete mít jak znova vymalováno a když slezete, dejte se pečlivě zvážit. Co pokoj, to znamená deset kil úbytku. A máte-li pokojů pět, budete na konec štihli jako mladé břízy. Ejhle, Ko- lumbovo vejce, rozťatý uzel gordický, nová, po- sud neznámá kapitola zdravovědy!

Avšak, po nějaké čtvrthodině, a pak čím dále vic a pronikavěji jsem cítil zvláštní účinek nezvyklé té práce fysické. Zdálo se mi, že mi lýtka opuchají; holeně jakoby se mi odpoutávaly od kolen; kosti slehenní se rozbolavěly; kyčle se mi znenáhla vyvracely z kloubů; páteř se mi ne- zvyklým prohýbáním drobila; žebra jakoby chtěla z kůže ven; obíral jsem se čtvrt hodiny stropem, při čemž arci hlava i krk se dostaly v polohu, v jaké jich pravidelně nenosívám,a když jsem pak chtěl hlavu narovnati, nešlo to již. O rukách vůbec již jsem nemohl říci, jsou-li ještě zavěšeny na těle. Měl jsem pocit, jakoby mně byly upadly a jakoby teď jezdily jenom vlastní setrvačností a podivnou přítažlivosti po stropě. V prstech u nohy pociťoval jsem velice nepříjemnou a potom skoro již nesnesitelnou křeč. A ještě později celé tělo bylo sevřeno ja- kýmsi zkoprněním, a pozbyl jsem jasného vě- domí, stojím-li posud na štaflích, na podlaze nebo na stropě. Celá moje „duševní dílna“ točila se se mnou, až mne pojímala závrat. Nevím, jak dlouho jsem tak pracoval, kolik hodin, ale náhle se ve mně probudila neskonalá touha, abych už zas byl dole, na pevné půdě, abych si sedl, tělu trochu odpočal. I pokusil jsem se slézti — avšak tu jsem seznal, že svaly, které mne obyčejně poslouchávaly, vypověděly mi náhle službu, jsouce překonány svaly patrně jinými, které jsem nepomyšleně probudil k ži- votu. Usedl jsem tedy na štaflich, drže se křečo- vitě zbytkem sil svých, a zaúpěl jsem do hluboka prostoru pod sebou: „Baruškol Na třeti zvolání Baruška se přihnala z ku- chyně. „Baruško, děvče zlaté, nemohla byste mne s téšibenice sundat? Já sám nemohu, jsem jako zdřevěnělý.

Doznávám, že se o to Baruška upřímně svědomitě pokoušela, ale marně. Prohlásila ko- nečně, že bychom tak mohli spadnout oba a že bychom se patrně polloukli. Ale že prý před chvilí šel na půdu kominík a že u sousedů je zřízenec plynárny, a pan domovník že právě re- viduje lustry ve schodišti. Že by všechny ty pány zavolala . .. Jenom jsem přikývl, pokud jsem hlavou vůbee hýbati mohl, a jmenovaní pánové shro- máždili se za chvíli v mě pracovně. Zároveň ssebou přinesli záchrannou plachtu. Baruška drela do štallí, já sletěl do roztažené plachty, poněvadž jsem evakal v zimnici všemi zuby, byl jsem uložen do postele. Ležím beze hnuti, pohlížeje s hořkou vý- čitkou ke stropa, který je v rozměru pěti čtve- rečných metrů bílý, svátečně čistý, v ostatní roz- loze však jako bota černý. Dívám se na stěnu při dveřích, proti oknu, jejíž patrona se skví v původní kráse, kdežto zbývající tři stěny halí se posud jako v roucho smutečné.

Baruška mi občas podává půllitr s limo- nádou až k ústům, neboť sám nemohu rukou hnouti. Je mi tak, jakoby celé tělo mé bylo na drobné kousky rozřezáno a rozštípáno, nebo jakoby se skládalo ze samých kostek, jako „kot- vová stavebnice“, tato půvabná dětská hračka, a mám dojem, že se při nejmenším pohybu roz- sypu a že mne pak žádná věda lékařská nebo mechanická nedostane dohromady. Dívám se na stěnu, na strop, sténám bo- lestí a přemítám úzkostlivě: Kdo to za mne do- dělá, pro Krista Ježiše, kdo to dodělá! Ale nervy — nervy jsem si osvěžil. Hnul jsem kde kterým. Mám pocit, že jsou teď všechny zježeny a podobají se rýžovému kartáči. Jen dotknout se jich nesmím zatím. Umiňují si, že si na dokončení započaté práce ve své pracovně vypůjčím Březinovo pa- tentní visuté lešení. Dívám se na to někdy, je to mnohem praktičtější nežli štafle, pohodlnější Ale počkám s tím trochu. Ypsilen.

Šibraváčkovo poselství. Obrázek z přírody. Nakreslil Fr. Flos Ne, tihle Pražáci nemají rozumu, c« by z nehet vlezlo; z čista jasna napiší psaničko, které dovede domácnost na ruby obrátiti. „Milý bratře a švakrová! Pan rada se rozhodl, že užije měho, vlastně Tvého pozvání a že zejtra, rozuměj ve čtvrtek, přijede se mnou anním vlakem do Č. . Pan rada těší se na hon jako dítě a když jsem mu pod rukou svěřil, že obyčejně scházívá se do myslivny pěkná společnost pánů, kteří nejen výborně střílejí, ale ještě lépe umějí hráti „bar- vičku“, zaklepal pan rada na tabatěrku a podal mně šňupec. Ty a švakrová nedovedete ovšem pochopiti, jaké je to vyznamenání u nás, ale když Vám řeknu, že jsem timto šňupcem vyrosti u svých soudruhů o dvě hlavy, tak že se ted u mne ucházejí o protekci, pochopíte přece aspoň částečně, že je to vyznamenání, velmi zřídka udělované a vzácné.

Když řeknu a, zkoumám, zdali by neško- dilo říci ještě b, a proto po tom šňupci zašeptal jsem, že k podobným příležitostem, vážíš- liai ovšem zvláště hostí, obětuješ jednoho z krm- níků, a vlažné jitrničky že chutnají delikátně na honě, zvláště když je trochu sychravo. Po tomto mém sdělení byl pan rada tak nadšen, že mně podal tabatěrku po druhé a poplácav mi na ra- meno, ráčil se vyjádřiti, že můj bratr, to jest Ty. musí býti výborný muž, zajisté rodinná pýcha a že k vůli tak znamenitému bratru jest ovšem nutno, ba záhodno (nebo naopak), učiniti něco pro bratra měně výborného, totiž pro mne. Pan rada je muž upřímný a nenutívá se k poklonám. Řekne vše, jak si mysli. Tak tu máte všecko. Záleží mně velmi na tom, aby se panu radovi u Vás líbilo, ba myslím, že byste mně lépe pro spěli, než všecky zkoušky a mě dosavadní na- máhání. Spoléhám se na Vás. Nemohu dále psáti, protože se musím připraviti k odjezdu. Tedy společnost, kartičky a jitruice! Až dá Bůh vše Vám odplatí Váš

Motýn.“ „Ten Timotej je blázen a jeho rada také. To si nemohli vzpomenouti o dva, tři dny dříve?“ huboval pan lesní, když psaní, které přinesl hajný již odpoledne, byl přečetl. „Ted abych lidi potrhal. Což o společnost nebude, hajní pány sezvou, ale o jitrnice bude zle. Matko, peč buchtu, k mistrovi Lupáčovi dojdu sám, aby ráno přišel a zabil vepře, ale Mařk musí hned ještě dnes pro koření,“ rozkazoval pan lesní a již se měl k odchodu. „Ne, Mařku dnes nedám,“ brání se paní „eož pak sama na všecko stačím? A pak ne- víme, co všecko máme koupit. Na koření je čas až zejtra, až přijde řezník, poručí si, co a jak A nezapomeň na pivo,“ napomíná vzácná pan svého manžela. „Bodejť bych zapomněl na to hlavní!“ za hučel pan lesní a již byl ze dveří. Hajní roz- běhli se po okolí; něco vyřídí dnes, něco časně ráno zejtra. Pan lesní zastíhl mistra Lupáče doma když místr slíbil, že zejtra jistě přijde a krvavou oběť bohům i lidem milou provede, odcházel pan lesní spokojeně do pivovaru v L ... Tato pochůzka byla panu lesnímu nejmilejší, nebot pan starý míval vždy pro milé hosty nějakou trošku řízného a býval rád, když s ním znalec trochu popil. Pan lesní objedná na zejtřek „půlku“ a pozve pana starého, ne sice na hon, ale na jitrničky a na kousek toho karbanu. Jak si pan lesní usmyslil, tak udělal a byl vítán. Panu starému se to zrovna hodilo (panu slarému by pozvání bylo i jindy vhod) a když slyšel, že přijedou hosté až z Prahy a pan rada že rád, tuze rád si „hodí“, těšil se pan starý náramně a dal přinésti takovou nádobu na stůl. že panu lesnímu srdce zaplesalo v těle.

Zatím co pan lesní chválil v pivovaře jako správce svatby v Káni Galilejské, že poslednější jest lepší prvního, pracovalo se v myslivně o pře- kot až do noci. Pozdě večer přišel do myslivny jak obyčejně Šibraváček a byl tím ruchem celý udiven. Služka Mařka lítala jako s keserem. Drhlo se, mylo se, peklo se a bůh ví, co ještě všecko se dělo. Každý, kdo nepomáhal, překážel a ježto náš filosof Sibraváček všedního toho kvapu hnod nechápal, vystrčily ho ženské z če- ledníku, vloživše,mu hrnek s polěvkou do rukou, na dvůr, aby tam povečeřsl. Šibraváček neby uražen, ale když povečeřel, přikolibal se do če- ledníku znova a nabízel se k službám. Letěl ale znova ven, noboť tam Mařka způsobila ukrutnou povodeň a oháněla se hadrem tak zuřivě, že šplíchla Šibraváčkovi až do obličeje. Na štěstí si všimla vzácná paní Šibraváčka a jen letm oznámila Šibraváčkovi, aby teď šel spát, ale že zejtra si služeb jeho vyžádá, aby jen do lesa ne- odcházel, protože přijedou hosté a Šibraváčk bude potřebí. „No, to še žná, že teda nepůjdu,“ slibova Šibraváček, „jak vžáčná paní poroučí, ale kdyby ještě dneš nečo potřebovala . .. „Ne, ne, Šibraváčku, ale zejtra, ba pravd zejtra skočíte de Č... pro koření — až přijde řezník, rozumíte? „O, bože, vžáčná paní, to še žná, že šk čím, jako jelen škočím třeba hned. „Až zejíra, Šibraváčku, až zejtra ke kupe Mydlinkovi.“ „Já vím, vžáčná paní, já vím a přinešu tcho třeba čent!“ „Co pak zabijeme stodolu?“ řehoní se Mařka.

„Štodolu ne, ale praše, já vím a ty ml jšeš ženšká!“ „I ty dědku!“ Mařka šplíchla znova tak rázně, že Šibraváček přeskočil práh a utíraje si šosem obličej, zahřešil, což tento klidný filosol zřídka kdy udělal. Šel si lehnout, ale než usnul, dlouho o roz kaze vzácné paní přemýšlel. „Žejtra bude švá- tek,“ rozumoval, „drobové polévky bude plný kotel, budou jelítka a přijdou páni. A pak to hlavní. Šibraváček skočí do městečka, tam maji anýzovku! O je! O je! To bude dobrůtka! .. Pan lesní usínal pozdě v noci, vzpomínaje na hody minulé, Šibraváček byl šťastnější, on snil o hodech budoucích a když se rozbřesklo ráno, vstávali oba starostí plní. Mistr Lupáč přišel časně ráno a svůj krvavý úkol vykonal se Šibraváčkem tiše a tajemně. Šibraváček byl stejně vinen, neboť když mist Lupáč zabijel, Šibraváček oběť držel, ba ne- vinně prolitou krev chytil do mísy a velmi si liboval, že jelitka nebudou „šamé kroupy“. Po vykonaném zabití našel mistr Lupáč kdesi kus papíru a nasliniv „olůvko“, jak říkal tužce, napsal „recipe“ pro kupce Mydlinku, který měl poslati koření na utracenou obět. Šibraváček přichystal se ke skoku. Vloži papír do kapsy, sebral vdolek s okna a aniž by slíbil mlčelivost o krvavém skutku, rozběhl se k městečku. Bylo sych. avé ráno. Mlha plnila celé okolí, nebo« dosud nebylo rozhodnuto, vy- stoupí-b nahoru a zkazí celý den, nebo klesne-li k zemi a zmizí, orosivši dříve všecky předměty.

Šibraváček hnal se po lesní vlhké cestě, ne- dbaje, že veliké kapky kapaly mu za límeca stříkaly mu do tváře. Ticho bylo v lese, jenom vyplašený divoký králik leknutím dupl a zmízel v houštince. Aby si Šibraváček nadešel, uhnul s cesty a dal se v pravo pěšinou, po chvíli zdálo se, že mlha houstne a mění se v drobouninké kapičky. V ta- kovou chvíli jest v lese nevlídno a studeno, ale Šibraváčka rozehřivaly všelijaké myšlenky na příjemné věci. Poprvé běží do městečka, kde mají tak výbornou anýzovku, pak budou hody v myslivně, polévky kollové (Šibraváček jí říka jinak) bude jako v Rašovicích o posvícení a je- litka „a třeba koušek flákoty še želím“, to už řekl Šibraváček nahlas, zabrán v příjemné my- šlenky, z nichž byl ale náhle tak vyrušen, že uskočil s pěšiny a odplivl. Ušák mu vyskočil pod nohama a přeskočil přes pěšinu. „Bodejž tě konopiště!“ zaklel Šibraváček když se vzpamatoval a pak, aby zajíci to leknut oplatil, zaplácal si rukama na nohavice a křičel- „Slikej kalhoty, šlikej kalhoty!“ Zajíc už byl, kdo ví kde, když Šibraváček znova vykročil. „Vlaštně budu mít' nějaké neštěští,“ mu- droval, „neboť mně ten janek přeběhl přeš češtu, ale počkej, kujone, však on ti pan lešní špraží kožich!

Když Šibraváček vyšel z lesa, bylo již roz- hodnuto, že dnes mlha spadne k zemi a bude krásný den. Chuchvalce a bílé plachty mlh plou- žily se po lukách a vůčihledě tály, jinde padly na paseku a zatopily ji jako bílá povodeň, tak že jen vrcholky vyšších stromů z ní vyčnívaly. Šibraváček se rozveselil. Viděl před sebou zvlně- nou krajinu, viděl známé vesničky i městečko Č..., které sice dosud tonulo patou v mlhách, ale jehož střechy a bílé štity se leskly, zality byvše světlem ranního slunéčka. Šibraváček ne- potkal živé duše, jen na lukách viděl tři strakaté krávy a u nich pasáka, který maje pytel jako kapuci na hlavě a na zádech, opíral se o hůla jistě podřimoval. Do Č... bylo daleko a prolože se Šibra váček zdržel, pomáhaje mistru Lupáčovi, bily již hodiny v Č... půl deváté, když Šibraváček za cvakal podkůvkami svých těžkých bot na dlá- ždění náměstí. Zaměřil rovnou „k blahobytu“ aby se zahřál skleničkou své oblibené anýzovky V „blahobytě“ byla již společnost. Pánové, ma jice pangrotky naražené na hlavách a kořenky v zubech, vykládali si rozumy.

„Ono se to jako řekne, že se nevymasli, povídal Hrubeš, „ale když se pořád masti —. „I pozdrav tě Pámbů, Šibraváčku,“ vít řečník hostě, aniž dokončil hlubokomyslné roz- jímání. „Co pak tady děláš? „Dej Pámbů dobrýtro,“ pozdravuje Šibr váček, „dej Pámbů“ a podává svou širokou pra- vjci pánům po řadě. „I škočil jšem vžáčné pan pro koření a muším zaše čerštva domů. Tak, daj“ mně kalíšek!“ Anýzovka žblunkla do Šíbraváčka jak žabka do rybníka. Šibraváček se ušklíbl, otřei rukávem vousy, ale ku placení se neměl. To znamenalo, že chce ještě jednu dávku, proto mu obětník „rozsvítil ještě jednu svíčičku“, jak ří kali páni v „blahobytě“ „Ilm, hm, pro koření. To se budeš mít', Ši- braváčku, dnes dobře, to věřím,“ promluvil pan Nalezinek rozvážlivě. „Inu, panská služba je dobrá služba, člověk přijde k ledačemu. „Abys nemluvil,“ povídá zase pan Mrkos, „jen se podívej na Šibraváčka, jak se uhnal. A teď aby si ani neodpočinul a hnal se zase zpátky jako poštovský kůn.“ „Leda by byl blázen,“ odpíral pan Nale- zinek a plivl do prostřed místnosti, zalil hrdlo zbytkem kořalky a poroučel ještě jednu. „Však je času dost,“ souhlasí Hrubeš, ne on to řezník připraví, času jako vody, že ne, Šibraváčku? „To še žná, času došt“ a zase to žblunklo. „Teď ale již přece půjdu,“ rozhodl se Šibra- váček a hledal peníze. Protože však dlouho hle- dal, postavil obětník třetí svíčičku na lepkavý pult a Šibraváček se nehněval. Nedal se již zdržovati, zase po řadě podal pánům ruku, polk dcušek a opustil společnost, která pokračovala v zábavě.

Sotva vykročil Šibraváček ze dveří „blaho- bytu“ a poněkud zavrávoral na nerovném chod- níku (anýzovka jevila účinek), cítil, že ho kdos- chytil za rameno, otočil se na svých křivých nežkách, jak jen rychle mohl a spatřil tlustého a vysokého pána, jehož zardělá tvář se usmívala. „Hle, hle, Šibraváčku, výtečný muži, astro- nome, co pak tady děláte? He? A co děla vzácný pán? Šibraváček strhl svou čepici s hlavy, nepře- stávaje se klaněti, při čemž čepici dlažbu za- metal. O vžáčný pane, dej Pámbů sťaštný dobrýtro miloštpane Módeš! Já tu jen tak na škok pro koření.“ „Hele, hele, pro koření! A k čemu pak? „Bude hon, bude trachtače, vžáčný pán je pro hošty až ž Prahy a š mištrem Lupáčem za- bili jšme praše. „Ták! ták!“ divi se pan Modes a přidáv jaksi mrzutě, „a mne pan lesní ani nepozval A tohle je pěkné! Co pak jsem mu udělal? Jestli pak aspoň pozval Součka?. Jordána? Semtěšku?“ „To já, miloštpane, všečko nevím,“ hlási Šibraváček zkroušeně, „ale včera jšem vidě hajného Kubeku a ten mně povídal, že běh š požváním. „Tady nebyl,“ řekl pan Modes jako pro sehe, pak náhle pozvednuv hlavu, maličko s usmál a řekl „No, to je dobře, ale, Šibraváčku, vy jste se uhnal, pojďte se mnou!“ Šibraváček šel poslušně, neboť pan Modes byl velký pán, bohatý pán, první osoba v mě- stečku. Šli oba šourem přes náměstí k Jordánovi vinárně. Již ve dveřích potkali pana Jordána který stále přežvykuje, ač v ústech nie neměl vycházel se podívat, jaké bude počasí.

Pan Modes, poděkovav panu Jordánovi na pozdrav, otázal se, je-li již někdo ve vinárně když uslyšel, že dosud nikdo, řekl panu Jordá- novi několik slov, jichž Šibraváček nezaslechl. „Ale dříve dvě čtvrtky vína!“ poroučel pa Modes a vkročil do vinárny, pobízeje Šibraváčka. aby také vešel. Šibraváček, skrčiv hlavu do ramen, udiveně a bázlivě se kolem rozhlížel. Pan Modes musil Šibraváčka dvakrát pobízet, aby si jen sedl a aby se napil, to že je po ránu nejen zdravé, ale 1 velmi lahodné. Šibraváček upil jenom jako ne- věsta, ale když vzácný pán, miloštpán Modeš si se Šibraváčkem přiťukl a poručil „na dno“. musil přece Šibraváček poslechnouti. Hned tu ale již byla druhá čtvrtka. Po chvilce, skoro současně, vešli pánové Souček a Somtěška. Věděli již poněkud, oč jde a co nevěděli, brzo pochopili z různých nad- hozených slov, kterým ovšem Šibraváček ne- rozuměl. Páni byli nad míru laskavi. Nalévali Šibraváčkovi sami a jakoby jim roveň byl, pořád si s ním připíjeli.

Ale Šibraváček si najednou vzpomněl na svou povinnost, prudce vstal a sáhal po své čepici. „Co pak, Šibraváčku, co pak vás bodl sršeň, že sebou tak trháte?“ ptá se pan Modes. „Tišíčkrát pánům vžáčným děkuju,“ omlou- vá se Šibraváček, „ale teď už muším pro koření a domů. „Ukažte přece,“ povídá pan Semtěška, „ukažte, eo máte všecko koupit? Šibraváček podal panu Semtěškovi kus pa- píru, na nějž mistr Lupáč napsal hieroglyfy, které měl kupec Mydlinka rozluštiti a poslati po- dle receplu koření již ullučeného Pan Semtěška papír vzal, zatím pan Modes zaměstnával Šibraváčka, dávaje mu znova píti. Nu a Šibraváček pil a když si zase vzpomněl na papír, vrátil mu jej pan Semtěška hned. Šíbráváček se již nedal zdržovati, ještě jed- nou pěkně poděkoval pánům za pohostění a vy- kolibal se z vinárny. Když mu padlo světlo slu- neční do oči, celý svět se s ním zamotal a Šibra- váček musil se opříti o zeď, aby se nesvalil.

„Čo to?“ povídal si polohlasně, „čo to? všečko še toči; aha, to ta žemě, ta žemě še žaš režkolíbala.“ Odrazil se násilně odo zdi a jakoby ho někdo hnal, namiřil rovnou ke kupci My- dlinkovi. Tam bylo několik služek, které spatřivše Šibraváčka, hlasitě se rozchychtaly, ale Šibra- váček jen cedulku na pult položil a sám únavou jat, klesl na pytel rýže. Pan Mydlinka nebyl doma, mládenec, maje na pilno, rozevřel lístek a jak četl, tak vážil, balil a když všecko žádané zboží vložil do většího papírového pytlíku, po- bídl Šibraváčka, aby si zboží vzal. Na plat ne- čekal, bylo napsáno na lístku, aby zboží bylo vydáno na účet pana lesního. Šibraváček zatím pěkně usnul a proto jím mládenec zatřásla dávaje mu pytlik do rukou, radil mu, aby už šel. Šibraváček, maje zboží v rukou, náhle se vzpamatoval a vykulil so šťastně z krámu Po náměstí pospíchal, nikam se nechlížeje, neviděl tedy ani pány, kteři z vinárny se dívali za ním a smáli se na celé kolo . ..

V myslivně bylo ruchu jako v úle. Nejen že příjeli hosté z Prahy, ale sešli se i pozvaní z okolí. Práce bylo plné ruce. Podáno bylo jen malé snidaní, nikdo si nechtěl kaziti chuti, nebot nikomu neušlo, že venku visí prasátko, bilé jako šátek a z kuchyně že ozývaly se blahozvěstné vůně i zvuky. Tam vévodil dnes mistr Lupáč, který, maje rukávy vykasané a bílou zástěru před sehou, ramploval sekáčky tak hbitě, jako když tambor víří k útoku. Pak chvilku polevilo. Panstvo, hajní i honei vyhrnuli se na dvůr a potom ze dvora do polí lesů. „Provoď je bůh,“ oddychla si paní lesní „a teď aby tady byl Šibraváček!“ Sotva si ale paní lesní oddechla, již ji volali na tři strany najednon. Mařka a dvě hajné pra- covaly o závod, pomáhaly Lupáčoví; odskakovaly do sklepa, do dvora, do zahrádky i na půdu. „A tet koření!“ vykříkl mistr Lupáč, ochut- návaje víno, hodí-li se do klobásy. „Šibraváček tu ještě není,“ rozkřikla se Mařka, „kde pak po čertech běhá, už tu mohl být.“ Paní lesní ujala se Šíbraváčka. „Dělá, c může, však tu bude co nevidět.“ Ale paní lesní se zklamala, hořce se zkla- mala, bránie svého chráněnce; ten v tu chvíli právě vcházel s panem Modesem do vinárny. Mistr sice bručel, že je zdržován a že jitr- ničky takhle nebudou v deset na místě, ale protože měl ještě jiné práce dost a dost, nechl maso na vále a šel rozsekat prase.

Čas letěl jako plák a když se mistr vrátil do kuchyně a podíval se na hodiny, zaklel, div se myslivna nepropadla, a žádal přísně koření. Teď teprve i ženské všimly si hodin, bylo desel a několik minut! „Mažko, lette mu naproti!“ poroučel mist Lupáč sám, „nebo jestli já půjdu . .. Mařka strhla jen sukni, kterou měla u boků zaklesnutou, přes kolena a již letěla. Poběhne beztono jen lesem a nepotká živé duše, proto jaká paráda! Myslila, že Šibraváčka potká ne- daleko, ale když přeběhla les a Šibraváčka ne- potkala, podívala se přece jen na sebe a neod- vážila se tak, jak byla, na silnici. Udýchanáa rozhněvaná čekala. Čekala dlouho, než spatřila na silnici černou tečku, která se pomalu zveličo- vala, až bystré oko Mařčino poznalo konečně, že to je Šibraváček a že „šněruje silnici“. Mařka rozhlédla se po okolí a nevidouc ni- koho široko daleko, rozběhla se odvážně proti Šibraváčkovi. Myslila, že ji raní mrtvice, když zpozorovala, že ten padouch zpívá a maje v ruce hůl, vysoko pozvednutou, vyráží takové zoufalé fistulové zvuky, že se Mařce zdálo, jakoby někde na blízku také prase zabíjeli. Několika skoky byla u něho a vytrhla mu pyllík z ruky, ale Šibraváček byl v tak růžové náladě, že chtěl dáti Mařce mermomocí hubičku za to, že mu přišla naproti.

Mařka byla krutá, nejen že mu nedala hubičku, ale dala mu do zad řádnou buchtua vykřikla: „Ty jeden nedopito, ty se jdi raděj' utopit nebo oběsit, ale do myslivny nechod! Buď tou buchtou, nebo těmi tvrdými slovy vzpamatoval se rozjařený Šibraváček a roz- kročiv se v prostřed silnice, položil si ukazovák na čelo a rozjímal: „Něčo jšem uďál, ale čo, ale jenom čo? A — a — nebo — nebo mě ně- kdo vočernil.“ Po těto vzpomínce na bídáctví lidské za- škytal Šibraváček a pak náhle hlasitě zaplakal a svalil se do přikopu vedle silnice. Mařka, tisknoue papírový pytlík k rozbou- řeným ňadrům, letěla jako srna k myslivně, kdež mistr Lupáč láteřil již hlasitě. Bez dechu do- běhla Mařka k myslivně a vložila zboží do rukou paní lesní, která sama již vyšla, aby se podí- vala, jde-li někdo. Vzácná paní pospíšila do ku- chyně a rozírhla pytlík. Mistr vzal jeden kornout a nahlédnuv do něho, mrštil jím o zem, byly tam cvočky, ve druhém jalovec, ve třetím skořice. ve čtvrtém jiná čertovina, jen to ne, na ce mist tak dychtivě čekal. Paní lesní klesly ruce a ona sama padla na židli zdrcena, zničena, přemožena. „Kraje milion kuťa, kde je ten kluk, žebra mu polámu,“ vykřikl mistr a vyletěl na dvůr aby dal Šibraváčkovi od cesty. Když se aleo