Ročník XXXXV

V Praze, v úterý dne 22. srpna 1905.

Číslo 230.

Na rauní a odpol. listy před.lání no v Praze v administrael za nsp na čtrrt lets . . . . 6 K — s dvoji donářkou na měsí načtvit lota . . . . 7 K 50h ve slislkách: a K no na měsíe . . . Poštou: za čtvit leta . . . . 9 K 60h s dvojí zásilkeu na měsle za měnín :::ko na čtvrt l ets

Náš lid ve Slezsku se ozval Na dvanáct tisíc našeho lidu slez ského obcovalo v neděli táboru v Kylešovi cích u samé Opavy, svolanému vlastene- ckými muži, aby z této nejohroženější země slo- vanské ozval se v hodině vážné energicky za právo volající a varovný hlas Slovanův, křivdami nekonečnými ztýraných a rozhořčených — však nieméně nezdolaných a nezoufajících! — Toto velkolepé účastenství, připomínajíe doby statečných zápasů lidu našeho koncem le šedesátých a počátkem le' sedmdesátých v krá- levství českém, povznese mysl všeho našeho ná- roda a utuží pevnou naši naději a víru, že ne- podaří se již zlobě našich nepřátel, přese všecky brutální jejich rozmachy umořit a rozrazi ve Slezsku germánským klínem český a polský národ a zasadit tak oběma ránu, až k srdci jejich mířenou. — Na jiném místě vyličujeme, jaké neslý- chané, pobuřující příkoří učiněno našemu lidu se strany opavských furibundův cestou na tábor i z tábora; avšak nechť mu i všelicí ti zuřiví Rochovanšti a Sommrové dali bodáky za- tarasit cestu germánstvím okkupovanou Opa- vou, toho zameziti nedovedli, aby lid náš před branami této Opavy na velkolepém táboře pověděl jim rázně do pravdy a před tváří všeho světa odhalil jejich bohomrzké zločiny na přirozeném právu člověčenstva, jichž dopouštějí se na slovanském a česko-polském lidu Slezska, pracujíce beze studu o jeho od- národnění pomocí školy i úřadů a sice hned školou obecnou počí- naje. — Ano, tu vězí zdroj všeho utrpení a hoře: že nám německá zloba s vídeňskou dohromady ve Slezsku poněmčovala děti našeho lidu českého a polského již obecnými škol am od časův absolutistických z pokolení do pokolen až po tento den, a to napořád raffinova- něji, nedbajíc zhola, že páše tu libovůli svo- řepou proti základnímu zákonu ústavy a proti platným zákonům školský m.

Zejmena od pádu českého vyrovnání Hohen- wartova (v listopadu r. 1871) vrhla se germa- nisační saň ve Slezsku na školy našeho lidu jako na bezbrannou oběť. Nařízením zemské školní rady z 9. prosince 1871 zavedena něm- čina při všech obecných slovanských ško- lách Slezska za předmět povinný. K četným stížnostem našincův, dovodivších, jak se to zbruba příčí říšskému zákonu školskému ze 14. května 1869, jenž dopoušti v čl. 6. na obecných školách toprve od třetí třídy vyučování něměmě jako předmětu nepovinnému — zastavilo sice ministerstvo provádění tohoto fermanu, avšak milá zemská školni rada slezská, záležející ze samých německých hegemonův, již po dvou lé- tech vysmála se zastavení tomu, vydavší 16. ledna 1873 novou učební osnovu pro veškeré obecné školy slezské a tou zavedla i na všech slovanských ško- lách obecných a to ve všech jejích třídách něměinu jako povinný předmět! Naše listy ve Slezsku měly by věru znovu uveřejnit celý ten dosud platný ferman zem- ské školní rady slezské — aby svět užasl nad bezohledností, ba drzostí, s jakou se dodnes ve Slezsku rakouském germanis a ce našich dětí s hůry provádí. Několik ustanovení stačí: Školním dětem na českých a polských školách má učitel v prv- ním roce vštípiti 200 německých slov; v dru- hém roce 300 německých slov; v třetím roee již má nadejíti čtení německých člán- ků z německé evičebnice. Ve čtvrtém roce to- též s většími požadavky.

„Na vyšších stupních víectřídních škol če- ských a polských budiž němčina pře vahou („vorwiegend“) již řečí vyučo- vací. Budiž užíváno vedle české též německé čítanky, aneb buď používáno toliko něme- cké čítanky a z ní budiž brána látka « věe- nému vyučování. — Při vyučování dějinám na českých a polských školách musí učitel mládeži naší (dle těch německých čílanek) vy pravovati o životu a mravech starých Germánů, o Rolandově smrti, o Fridrichu Rudovousovi o válee v Teutoburském lese, o Hartmutově (!) věrnosti, o životě a mravech za doby Baben berků, o jakémsi „Früdlovi s prázdnou kapsou“, avšak o našich dějinách vlasteneckých, o našich slavných českých králech a bohatýrech nesmí se česká mládež ve Slezsku ve školách dověděti ani slova! „Učitelům jedno- a dvoutřídních škol slo- vanských nařízeno ještě zvlášť důtklivě, aby ke zdokonalení se žactva v němčině nevyuče- vali řeči této pouze jako předmětu, nýbrž aby také při vyučování jiným předmětům po- užívali němčiny a mládež v této řeči i mimo hodiny školní cvičili!“ — „Na trojtřídních školách,“ zní další fer- man slezské zemské školní rady — „může býti k vůli vyučování němčině, zkrá- ceno vyučování řeči mateřské o 1—2 ho- diny v témdni, protože tím čeští a polšti žáci neutrpí, ano jim vyučování něm- čině prospívá.“ — Tak není účelem slovanských obecných škol ve Slezsku vycho- vání a vzdělání mládeže naší, nýbrž jen vycvikování jí v němčině, aby byla připravena ku poněmčení a k renegátství školami dalšími. Když slavný polský básník a myslitel Krasiewski r. 1879 poznal tyto fermany slezské školní rady, když viděl tu spoustu, jaká z nich vzchází ve školách českých a polských — poznamenal kainovství to náslo- dovně:

„Ze školních zákonů slezských i z plánů vyučování při obecných školách slezských, po- znávám, jak podružnou jest řeč česká polská v těchto školách obecných, jakož i že tyto školy jsou, jako v Prusku, toliko p ro- středkem k odrozování mládeze národu, průpravou poněmčování Tyto pusté a svatokrádežné útoky na nejsvětější poklady člověčen- stva: na staletá dědictví velikýc předků a na posvátnou národnos — nemohou býti zakrývány, tím méně osprr- vedlňovány pláštíkem „zájmů civilisace“, i ve- dcu toliko k trvalým zhoubným zápasům. Stíhání národnosli pod praporem „jed- nety říše“, chápati může toliko středověká slepá vášeň. Tak jako zápas o „jednotu víry“, tak jest i boj, vedený ve jměnu jednoty říše proti národnostem mrzkostí přo Hospodinem, ničemný a nedůstojnýse stanoviska dějin, jakož i proti přirozenému prá- vu člověčenstva. Těžko lze dobyti vlády ná- silím; však ještě nesnadnější ji udržeti; věč- ně netrvá nikdy.“ — Podobně vyznívaly řeči včera na slavném táboru kylešovickém proslovené a resoluce po nich, 12.000 lidmi přijaté. Varováno tu vážně a důtklivě prostopášící bezprávi, že již přepjal luk přes míru snesitelnou.

„Nebudeme déle klidně snášeti křivdy útisky, národnosti naší činěné — to násilné od- národňování, to šlapání práva a platných zá- konů, to urážení našich nejsvětějších citův!“ ohlašoval tu včera rozhořčený český lid ve Slez- sku utiskovatelům a škůdcům svým v Opav jako ve Vidni. Protestoval proti násil- nostem, které v hlavním městě Opa- vě proti nám a našim ústavům osvětovým byly spáchány, proti všemu zkracování a týrání če- ského obyvatelstva od úřadníkův, povinnost svých nedbalých a tudiž žádal důrazně vládu, aby těmto nesnesitelným poměrům učinila přítrž — a poskytla národnosti české ve Slezsku ústa- vcu zaručené ochrany právní proti násilí, utiskování a odnárodňování; aby

poctivě prováděla předpisy ústav- ní o svobodách občanských a dala nám ve Slezsku potřebné střednía odborné školství, obecné školstvt v našich oblastech aby pak bylo vybudováno, jak toho žádají potřeby na- šeho národa a tudíž ať neprodleně zruš onen germanisační výnos zemske školnirady z r. 1873 a konečně, ať se j ed- nou již provede poctivě jazyková rovnoprávnost u soudův a úřadův politických, školních, církevních, finaněních, poštovních a doprav- ních, aby i nám dosazováni byli úřadníci, kteří nejen znají dokonale j a z yk lidu, nýbrž mají i cit pro své povinnosti a srdce pro potřeby našeho lidu! Taktéž vyzýval tábor zemský výbor a zemský sněm slezský, aby též při nich provedena byla ja zyková rovnoprávnost, jakož i aby přítrž uči- něna byla 44letému bezpráví a příkoří, pácha- nému na většině slovanského obyvatelstva Slez- ska, platným dosud Schmerlingovým řádem volebním, stlačujícím ji ve sněmu vlasti na bezmocnou, ba mizící menšinu — 6 poslancův proti 25 německým Bylo svrchovaně na čase, aby zazněl tak pronikavý a silný výkřik z prsou zmučené s lo- vanské většiny slezského lidu v sluch těm, kdo maji na svědomí celý ten děsný obraz účinkův staleté germanisace ve Slezsku!

Politické zprávy domáci. Ze Zadru, 19. srpna. (Program ch o vatské demokratické strany v Da macii.) Vodíci zásady strany jsou I. Každý národ má právo žíti svým životem a sám se spravovati. II. Každý národ snaži se o své sjednocení III. Chorvaté a Srbově jsou je- den a týž národ s dvěma rovno právnými jmeny. IV. Menší národy mušejí se snažiti, ab. spolkem s přibuznými a sousedními národ- usnadnily si boj za zachování své národní indí viduálnosti a státní neodvislosti. V. Pokrok národního státu vyžaduje, aby všechny společenské třidy se spojily za účelem svorné práce o kulturné a hospodářské po- vznesení. VI. Cirkev má jiný obor působ nosti než stát a má se od něho od- děliti podle zásady: Svobodná církev ve svo bodném státě. Podle těchto zásad strana bude pracovati 1. O probouzení národního vědomi a my šlénky národní jednoty Chorvatů i Srbů a kul turné i hospodářské zblížení se Slovinci Bulhary. 2. O ochranu proti dobyvatelským snahám Němectva a každé jiné cizáck nebo nenárodní politiky. 3. O durozumění národa srbsko-chorvat ského na Podunají i Balkáně za účelem spo lečné obrany. 4. O slovanskou vzájemnostn poli osvětném i hospodářském. 5. O dorozumění s jinojazyčným domácín obyvatelstvem, zvláště s Dalmatinci ital- ského jazyka na základě úcty ku jazykovému právu menšin s pod- mínkou, že s jejich strany bude uznána opráv- něnost našich národních snah. 6. O sjednocen! Dalmacie Chorvatskem a Slavonií všemi pro- středky, které poskytují jak chorvatské státn právo, tak i daně zákony. 7. Za zachování a sesílení ohro- ženého národního života v Bosne a Hercegovině s tím, aby jeji eh obyvatelstvu bylo zůstaveno roz- hodnuti o konečném upravení je jich politické přináložitosti.

8. O náboženskou rovnopráv nost a proti zneužívání víry k účelům stavu a politiky. 9. O zavedení všeobecného, rovného a taj ného volebního práva do všech zákonodárných i samosprávných sborů a o poměrné zastoupení Ostatní body programu, jejž radostněvl táme, jsou buď přiliš všeobecné nebo přiliš po dobně, pročež netřeba jich našemu čtenářstvu uváděti. Ze Záhřeba, 20. srpna. (Rozml uv s vůdcem madarských socialistů. Jeden člen redakce »Pokretu« měl rozmluve s vůdcem maďarských socialistů Desiderem Bo kanyem o politickém položení v Uhrách a stano- visku socialistů naproti krisi. Socialisté, jal známo, učinili onehdy Košutovi demonstraci prohlásili ho za »zrádce vlasti«. Bude tedy z- jímavo seznati jejich názory. Bokany je mladý, sympatický muž, má černé kníry, smělý pohled; mluví-li, brzy plan a vášnivě snáší důvody pro své mínění.

Bokany pravil: Koalice jest uměle sehnaná většina z různých živlů, které všechny dohro mady nemají určitého programu. Aby našli plášt kterým by zastínili národ, postavili za hlavní bod našeho programu požadavek maďarakého velení. Tak by nejsnáze rozřešili celou věe kdyby maďarské velení byl ten všeobecný nálep který by zahojil všecky národní potřeby. Koalice nemůže vystoupiti s programem, ve kterém by označila svoje stanovisko naproti všem otázkám politiekým i hospodářským. Slibuje reformu berní, ale jen frází, a moudře mlčí o všem bližším této reformy. Neboť kdyby řekla, že chce tou reformou chrániti průmyslníky, zdvihli by se proti koulici agrárci, a kdyby slibila agrárcům, pozdvihli by se industrialci. A tak je ve všech olázkách. Při prvé příležitosti, kde by bylo třeba otevřeně vylknouti směr politiky v každé otázce, rozejdou se ti různí živlové bude po koalici. Co se tkne hrozeb koalice a mínění ně- kterých, že koalice jesť odhodlána i revoluce, nebude-li jí povoleno po dobrém, to je nesmysl. Koalice nemá za sebou veřejného mínění, nýbrž teprve je pro sebo preparuje. Já cestují po ce- lých Uhrách a svolávám schůze, a v neděli měl jsem v Pešti tak velikou veřejnou sehůzi. jaká by se nesešla ani v Londýně. Na všech těch schůzíeh napadám na koalici, a to prudee a přece se mi nepřihodilo ani jednou, aby se ozval byť jediný člověk proti mým výkladům Kde je tu populárnost koalice? Kde je tu náro pro ni? Kdyby koalice byla tak silná, jak tvrdi nenechala by mne jezditi po celých Uhrách pokojně a hez překážky.

Otázkou všeobecného volebního práva koa- lice dostala se do skřipce. Není pochyby, žes prodá za dost malou cenu, jen aby všeobecné volební právo nebylo uvedeno. Čím vělší rozší- ření volebního práva slibuje nynější vláda, tím laciněji koalice se prodá. Reforma volebníh práva je v Uhrách potřebna i proto, aby se dostaly široké vrstvy obyvatelstva ke slovu mohly vypraeovati hospodářský zákon. Největš nepřijemnost vláda koalici učiní, dá-li, až s parlament sejde, na přetřes zákony sociálně- politické, reformu živnostenského zákona, po- jištění dělníků v úrazech a všeobecné volebn právo. Kdyby koalice byla skutečnou demokra- tiekou stranou, nebála by se takových reforem, nýbrž sama by je uskutečňovala. Na konci Bokany netajil, že s ocialisté jsou spojeni s nynější vládou a že návrh na všeobecné volební právo s jejich vědomím nalíčen byl na koalici. Otázka volebn reformy nesejde s programu, dokud nebude roz- řešena ve prospěch širokých vrstev národních To přibližiti jest účelem dělnických demonstrae a projevů, jakých ještě v Uhrách nebylo. V drobném prodeji nní čí-lo o sobě . . . za 8h odpolední . . . . za žk Ve alialkách na venkově. raaní číslo. . . . . vápolední. Inseráty platí se hotově nupřea. Přndplseení a inrerty přijímá sdmini- strace v Marianské ulici č. 3 Tam nacházejí ne též rodakon tiskárna a ezpedice „Národnich Lista- Eukopisy se novracsjí.

Politické zprávy zahraničné.

V Praze, 21. srpna

Poláci proti anarchii. Celá řada polských listů pozdvihuje hlasy své proti rostoucí anarchii v království polském a proti těm, kteři ji dělají, podkopávajíce zá- klady společnosti vůbec, čímž se nejeví pouze nepřáteli ruského státu, nýbrž i polského národa Nejlépe přikročiti hned k citování těch za- jímavých a poučných článků Krakovský »Czas« píše v čl. »Válk s chorobou«: »V království (polském) pozoruje se vystřízlivění k zločinné a nesmyslné anarchii, kterou šíří agitace socialistická. Společnosti otvl- rají se oči. Dostí pozdě, ale přece. V polském veřejném mínění nastala změna. Minuly dni, kdy Poláci těšili se v duchu z de- monstrací, stávek a vytloukáni obchodů jako ze známek bezmocnosti vlády. Kdo neviděl Var- šavy od ledna, podivil by se jí dnes. Změna v názorech jest úplná. Varšava má p krk attentátů a zákeřného vraž- dění. Reakce musela nadejít. Každý se táže, jaké míry dosáhne zdivočení davu, co bude někdy z těch výrostků, kteří si tuží nerv ke zločinům, krve prolévání, žhářství a pod.

Varšav a pochopila, že ne všechno, co se děje na zlost policii a »Moskalům«, jest už tím sa- mým vlastenecké a mravné. Před půl letem bylo jináč. Každý akt uličné svévole, každý skutek nekáranosti vitala především jako známku bezradnosti vlády, jako nový krok na dráze, kudy celý nynější vládní system dojíti musí ad absurdum. Publicisté růz- ných táborů shodují se v jednom: že chvíle velké pohromy Ruska zastihla Varšavu nepři- pravenou k úkolům politickým. (Tedy zase slovanská nepřipravenost! Je-li který ze slovan- ských národů připraven k věcem nejblíže při- štím? Je-li připraven národ český? Red. »N L.«). V jasnějších hlavách panovala překvapující nerovnomérnost mezi dosti značnou načítanostl v oboru věd socialných a úlným nedostatkem schopnosti k jakékoli politice praktické. Ne- umějí náležitě oceniti svazek mezi příčinou následkem, rozeznávati následky nejbližší od dalších a které z vážných úkolů socialných dají se splniti hned a které dlužno odložiti na doby pozdéjšl.

Od těchto dní nadešla evoluce v my- šlení. Denníky varšavské a jich přičiněním ve- řejně mínění začíná se vhlubovati v pro- blémy, které před několika let docela ho nezajímaly. Ti, kteřís chtějí dostati zásadě na dno, počínají studo- vati tytěž problémy a záhady v Ha liči. Společnosť, jejíž myšlení dotud obracelo se k jiným světům, která dotud žila jen životem průmyslovým a literárním, filantropickým a umá- leckým, začíná přicházeti na chuť pravdi vému životu politickému, začíná do zrávati politicky. Není divu, že jiným okem patří na nepo koje dělnické. Království (polské) pochopuj konečně, že neštěstí, které ty nepo koje provází, neumenšuje se sou časným oslabením autority o gánů vládních Zločin, spáchaný úkladným vrahem na otci rodiny, nepřestává býti zločinem proto, že vykonání jeho podalo důkaz o nedo statečnosti a zbabělosti ruských policajtů. Hlasy vzpamatování a protestu ozývají se pořád hlasitěji, pořád mocněji klestí si dráhu přesvědčení, že společnosť musí opa- trovati své morální zdraví, svlou vnitřní harmonii a bezpečno s každého jednotlivce bez ohledu na to, kdo má v rukou vládu, a bez ohledu, jsou-li pachateli zločin Poláci.

FEUILLETON. U pohraniční stráže. Z haličských dojmů sděluje V. L. Fáček Rádi slíbili jsme vyhověti pozvání krajana, pana Škaldy, nájemce dvorů kapitoly krakovské v Raciborovicích. Dvory jsou na samé ruské hra- nici. Z oken svého zámečku může si pan Škalda pchodlně „pogadat“ s „chodem“ protější ruské stráže. „Přijďte! Přesvěděíte se, jaké má zlat srdce ruský voják!“ pravil náš krajan. Nebylo třeba mne ujišťovat. Poznal jsem z gruntu ruský lid. Ne tak ovšem můj přítel, pře- vor H., jenž sice pro Rusko horuje, ale živého ba ani snad mrtvého Rusa dosud neviděl. Tak jsme se jednoho zimního jitra vydali na cestu. A poněvadž jsme oba „při těle“, vo- lili jsme zdravotní postup pěšky. Bylo te v zimě. Třeskutý mráz a náledí neulehčovaly chůzi Dvouhodinná cesta a potřebovali jsme hodin K jedenácté hodině blížíme se Raciborovi cím. Skromná víska, obklopena dokola opev- něním. Z umělých houštin a lesů vyčuliují jíeny děl, jakoby s rozechvěním čekaly „przyjaciela“ baťušku. Takých, na pohled nepatrných, v pra vdě velmi rozsáhlých pevnůstek natrouseno ko- lem Krakova přes 60. Některé stály maličkost 10—12 millionů korun, hračky, poněkud drahé Kráčíme kolem hospodářství syna velikéh malíře Polsky, Matejky, dolů kolem mlýna, ně- kolika chatrčí a taškami kryté fary. A zde ko- nečně proti hezoučkému kostelíčku sidlo našeho přítele, rodáka z Nového Města nad Metujl. A již nám hostitel vychází v ústrety. Po malém občerstvení vydali jsme se přes „neutrální půdu. Odtud nesmí odehnat ani rakouský čet ník, ani zde nesmí zvědavého sebrati Rus. „Vidíte, pánové, hromádku na onom ná vrší?“ táže se náš průvodce. pět.

„Ta hromádka je — ruský voják. „Jak to? „Hned uhlídáte.“ A obrátiv se „Zdrav stvujtě,“ volá krajan, směrem ke hromádce. A skutečně hromádka počíná se hýbati. Za ne- dlouho stanula tam obrovská postava „choda“ Rozhlíží se. Poznává patrně hlas, salutuje usmívá se dobrácky. Poznal našeho krajana Znají se dobře. Několik mincí pro něj zakopo u pohraničního sloupu, aby si mohl pokradmu vodéčky koupiti, kterou píti má zakázánu! Došli jsme prvního „choda“ na stráži. Mladík, pln zdravi a síly, zahalen do tř hadrovitých plášťů a do ohromného kožichu. „Odkudž?“ tážu se ustavičně se usmíva- jícího strážce obvodu. „Ze saratovské gubernie. „Tam mnoho Němců, ne-li? „Sám pocházím z německé rodiny, ote i já jsme však už narozeni v Rusku. Podarovali jsme vojáčka. V tom dusoh koně! Proti nám tryskem důstojník ruský. „I na zdar, pane majore,“ vítá náš prů vedce přijiždějícího. „Má úeta, pánové,“ odpovídá důstojník Jak že, ruský major mluví česky? Pan Škalda nás navzájem představuje. Major Pod vysocký. „Kde jste se naučil česky, pane majore?“ „Studoval jsem v Praze na malířské ada- demii a česky jsem se naučil zvláště — „u Fleků““ .. „A jak že se jmenuje honem ulice, kde jsou „Flekovic“?. „Ah, ano, Křemencová, Křemencová!“ vol rozradostněn major, že sám si vzpomenul. Po krátkém rozhovoru zveme se navzájem k návštěvám a rozloučivše se upřímně s přívě tivým důstojníkem, jenž musí za svou služebnou povinností. — Přijďte k nám o Velikonocích, do kasá ren! zval major. Slíbili jsme

Po výtečném obědě českém, jenž do pozd ních hodin večerních se protáhl, poručil náš hostitel zapřáhnouti pár ohnivých ranníků do pohodlných saní a za hodinu seděli jsme zase „u nás“ před bublajícím samovarem. Pozvání majorova jsme nezapomenuli. Ko- nečně nadešel den! Měli jsme býti přítomni Hodu velikonočnímu. Přítel převor byl vázán ne lůžko. Nezbývalo, než jeti sám. Pan Škalda již mne očekával a o čtvrté nodině as byli jsme ruských kasárnách. Vše ve slavnostní náladé. vydrhnuto, lůžka čistým prádlem opatřena. stěny obíleny, ikony v záři světel, uprostřed jizby dlouhý stůl. As za půl hodiny přijel major. Přivezl na velkém voze pro vojíny dárky. Srdeč ně se s námi přivítal. Jako každý vojín, dostal jsme do ruky voskovici. Napřed nábožná píseř pak se sedlo ke stolu. Podávány zákusky. Vejce. potřená hořčici a medem, pásky a různé pa- mlsky. Pak ryby. Mezi hostinou major krátkou řečí vysvětlil význam večera. Pak počal roz- dávati dárky, konečně každého vojáka třikrát poceloval. Necitili jsme se v kasárnách, spíše v klášteře — anebo ve velké rodině. Tolik lásky! Jaký kontrast s našimi pojmy o výchově vojenské. Nezapomenu nikdy toho večera. Čí- tám jej k radostným, jakých jsem měl málo životě. Major dovedl výtečně vypravovati o svém pohnutém životě. As k sedmé hodině se zvedl „Odpusťte, pánové,“ pravil k nám, „moj lidé by se valně netěšili, kdybych déle pro dléval. Musím zmizeti. U nás je totiž zakázár alkohol, rozumíte mi?“ Sotva major vyšel, počalo pravé vesel Z úkrytu přineseno pivo, vodky, zpívalose i tančilo do ranních hodin. Abych se nějak odvděčil za pohostinnost umínil jsem si poskytnouti ruské posádee ukázzku naší české kuchyně a sklepu. Jednoho jarního jitra překvapili jsme sv přátele ještě v postelích. „Kde je major

„Majora nět. Však tu již byl komandant! Ale jen jak skočil z postele. Omlouval se. Skoro do samého jitra byla posádka v sedle, nyní vy spává. Tré vojáků stálo k službám komandanta Jeden mu natahoval punčochy, druhý stahoval košili přes hlavu, třetí stál pohotově s vyčistě nou uniformou. V pěti minutách stál komandan v plné slávě před námi. „Nyní poshovte, pánové, minutku,“ pravi a odkvapil. Slyšíme rozkazy. Aby okamžitě dva vojáci z vesnice, as hodinu vzdálené, přinesl vodky a zákusky. Na prosbu naši, že sami pro- viant přinášíme, nedbáno. V krátké době jsou oba vojáci zpět, přinášejí uzené, vejce, máslo bilý a černý chléb, pomeranče, cigarety. Pokry stůl, komandant nás poprosil před ikonu, a po krátké modlitbě zasedáme. Šest vojáků nás ob sluhuje. Jeden loupe s vajec skořápky, velmí gustiesně, ani něžná ručka by lépe nedovedla druhý nalévá, prosí, aby se pilo voděčky, třel maže máslem chléb, čtvrtý upozorňuje na pěkný řez uzeného atd. Zase jsme jednou mezi svými S jakou láskou vše podáváno! Není o pohostin- ství. Není o to, co se dá, ale jak se podá. A svů roztomilý způsob podávati, má jen Rus! Upej pati se tu nemožno „Odkud?“ tážu se vlídně posluhy. „Z Kazaně.“ „Víš-li pak, že Matka božská kazaňíská byl ukradena? „To nevím, ale byla-li“ (hodil pravicí n dbale do vzduchu), „pak to nic není,“ pravil. „Byla-li ukradena, jistě se vráti.“ A na do- svědčení upřel zrak na komandanta, jenž vlídne hlavou kýval. „To už se staly horší věci s naší Matko boží!“ pokračoval, „a zase byle dobře. „Odkud ty?“ obracím se k mladikovi bez vousému. „Z tomské gubernie, ale nevrátím se. „Proč se nevrátíš??

„Tak, dostal jsem psaní, že už mám doma dvě děti. Tři roky je z domu a jako a velkých pánů nechává si rozmnožovati rodinu. „A proč jsi se tak záhy ženil?? „Nechtěl jsem, ale matka! Je vdova a než jsem šel do vojska, musil jsem se oženiti, abych byl v práci ženou nahražen. Tak u nás všude.“ Dvě třeliny mladých vojáčků jsou ženati. V osmnácti letech se žení, pak toprve službu vo- jenskou nastupují. Pobavili jsme se výtečně s těmi samorostlými, kulfurou nezkaženým hochy. Zanechali jsme jim přivežené lahůdky a rozloučili jsme se co nejsrdečněji. Onehdy zase jiný obrázek. Je sváteční den. Parné poledne. Sedím s rodinou Škaldovou v besídce. Z povzdálí vi- díme blížiti se k vesnici oddíly rakouského vojska. „Co to?“ tážu se. Ani přitel neměl vysvětlení. Mužstvo, zmořené vedrem, potácí se k ma- lému raciborovickému kostelíčku. Kosteliček přes 600 let starý, bývá vděčným objektem ma- lířů z povolání i ochotníků. Nad vchodem sva tyně viší — podivno! — mamutí kosť! Zvě- davi, co v kostele o tak nezvyklou hodinu dí se bude, jdeme se podívati Je pravý červencový žár, 40° Celsia. Vojíni ve chladných zdech kostelička vůčihledě okří- vali. Na nevysokou kazatelnu vstoupil mladý, sličný kněz. Šum v řadách umlknul. Kněz se rozhlédl a pokřížovav se, počal- „Drazí bratři, drazí bratři vojáci — —. Něco nás rozehřálo. Dojati, sledujeme pěkné vývody sympatického řečníka v rouše kněžském. Zde, daleko od vlasti, v zapomenu- tém koutě — české kázání! A vojínům A vojáci s neličeným zájmem naslouchají pro- eitěným slovům mateřské řeči.