Periodikum ALTO Viewer

1

22. Fíjna 1905.

2

Nedělní zábavná příloha „Národních Listů k číslu 291.

3

Strana 9.

4 article Politika paní Pletichové.

Politika paní Pletichové. Paní Barbora Pletichová stála u plotny zavářela rajská jablíčka. Právě tohe dne z rána bylo jich na trhu jako smeti a byla laciná. Honem tedy pospíšila paní Pletichová a nakou- pila jich, aby si na zimu připravila pořádnou láhev jabličkové marmelády. Nebo knedliky s rajskou omáčkou byly paní Pletichové vreho lem všeho labužnictví. Ale dnes vařila nějak roztržitě. Již asi p páté ohlédla se pe dceři Nanynce, která stál u kuchyňského stolu mezi okny a krájela nudle Zítra je sobota a budou drůbky s nudlemi, po- zejíří husa. Do vánoc nemívali u Pletichů v ne- děli nic jiného než husu. Nebo to byla druh vášeň paní Pletichové: nashromáždit co nej více husího sádla na zimu. Nanynka krájela nudle, ale jen tak po pa- měti. Oči její byly zaplaveny, a horké a hořké slzy stékaly jí po tváři, kapaly na ruce. Časem potáhla nosem, časem zdvihla zástěrku, aby oči utřela. A zas ozývalo se jednotvárné kla pání nože. „Povidám, Nany, abys už přestala!“ řekl teď paní Pletichová netrpělivě. „Nebreč mně pořád do těch nudli! Jsem ráda, že mi těsto vy- schlo, a ty je zas rozmáčíš. Pak se nemá ta- tínek stuchat, když najde celé žmolky slepe- ných nudlí. A jak můžeš krájet, když na to pr brek nevidíš! Krájet nudle, to není práce, aby se k tomu brečelo. Jedna dvě — ufikneš si kus prstů — a já abych pak zůstala v kuchyni sama.

Pleticha Pletichová Nanynka Nana

5 article

Povídám, přestaň mi brečet — —l. Ano, řekněte dítěti, aby neplakalo, a spust teprv na celé složení. Nanynka sie byla již velké dítě, asi dvacítileté, chlácholení matčino však účinkovalo na ni stejně. Potáhla no- sejčkem, ale z očí vyhrkl ji nový proud slz. Položila nůž, zastřela tvář zástěrkou a z toho zakuklení ozvalo se tlumeně, ale žalostně: „Jak pak nemám plakat, maminko, když to takhle dopadlo — —- Pro lítost nemohla dál. Paní Pletichová chtěla zamíchat jablíčky. ale v rozčilení svezla se ji nějak ruka a prsty omočily se ve vřelé kaši. Rozčilení jejího tím jen přibylo. „Mohu za to já, že to tak dopadlo?“ zvo- lala podrážděna, otírajíc opařené prsty hadrem. Nanynka pod zástěrou pláčem jen huhlalat „Kdybyste byla Vejdumka aspoň jednou pezvala, aspoň na kávu v neděli odpoledne. Tak na to čekal, tak po tom dychtil, ale ne. u nás bylo jako v zakletém zámku. A teď ho zvábili u Reháčků — a já zůstanu starou pannou — — Matka Pletichová zahryzla se ve rly mlčela, zuřivě míchajíe. Nejhůře bylo, že secí tila vinnou. Anc, věru, měla Vejdumka pozvat.

Pletichová Moha Vejdumek

6 article

Skoro se zdálo, že by rád přišel, že čeká na pouhý pokyn. Že stojí o Nanynku, bylo téměř nepochybno. Ale v matec Pletichové bylo kus ta- kové nešťastné měšťanské pýchy. Byla by ho po- zvala Vejdumka, jen kdyby se byl nějak vy- jádřil, kdyby o to byl poprosil. Chudák Vejdumek! Kde by ho bylo na- padlo, že smí otevřit ústa. Připadal si tak ni- cotným, posledním z posledních. Aby si byl troufal projeviti svoji náklonnost k Nanynee slovy! Když byl pouhým dělníkem — inu pravda, dokonalým dělníkem, na kabáty! — kdežto mistr Pleticha byl už dávno měšťanem a měl dokonce krám. Tak čekali jeden na druhého, a tu náhl předešlé neděle pozvali Vejdumka k Řeháčko vům. To bylo nebezpečně, měli tam taky dceru Když se tohle všecko prohnalo hlavou matky Pletichové, byla by ji nejradš strčila do toho hrnce s vřelou kaší jablíčkovou, aby všemu konec učinila. Zlobila se na sebe tím víe. že výčitka dceřina byla důvodna. Ale nestrčila hlavu do hrnce. Dovařila jablíčka, potom šla ke stolu, vzala dceři nůž z ruky, dokrájela nudle sama, a slova při tom všem již neřekla. Nanynka, jsouc vystřídána, usedla v koutě na koš se špinavým prádlem a tiše plakala, aby matka neslyšela. Ale co slza, jako když do ledví matčina kapou krůpěje roztaveného kovu. Tal ji každá pálila.

Pleticha Nanynka Nanynka

7 article

Večer po osmé vrátil se mistr Pletich domů, nesa dva nebo tři kusy oděvu přes ruku. Choť Barbora očekávala ho, smažíc mu husí játra. Husí játra jedl mistr Pletich k smrti rád. Paní Barbora vnášela mu večeři do po koje, postavila misku na stůl, pobídla chotě. Počkala trpělivě, až dojí, složila talíře, aby je vynesla, a pojednou, jakoby teprv teď si byla manžela lépe všimla, pronesla k němu stn rostlivě: „Vincenc, ty jsi zas dnes nějak uchvácen uběhán. Nejseš?“ Nic takového nebylo by mistra Pletichu n padlo. Byl jako jindy. Pravda, šukání bylo dost, ale Pleticha byl zvyklý pracovat. Jakmil však se paní Barbora starostlivě zatvářila, jakoby to na něj hodil. Náhle pocítil jakous mdlobu. „Inu, bylo toho zas dnes. A je to taky čas! Takový říjen dávno nebyl. Jako před Mikulášem. Člověk noví, co dříve. Každý t chce mít hned!“ „Neboli tě nohy, Vinceno?“ tázala se dále paní Barbora. Do té chyíle nepocítil toho mistr. Ale n jednou ho bolely. „Bolí, matko — a vždyť aby čert sám stál celý den v krámě. To je nějakého rajtu kolem toho pultu. A hned do dílny a hned zas do krámu, nevím, kde mám dříve být. Abych měl ještě dvě ruce. „Ba, Vincenc,“ hovořila paní Barbora pře svědčivě, „potřeboval bys je. Dobré, spolehlivé dvě ruce. Ale ty už ti nenarostou. „Nenarostou,“ přisvědčil mistr odevzdaně „Nepíchá tě v boku, Vincenc? Mistr Pleticha ohmatal si kyčle. „Tuhle na levé straně ťukne mne to časem, a hlas mistrův zněl skoro stísněně. „Vincene, ty bys potřeboval ještě někoho buď do dílny nebo do krámu, ale někoho, kd- by tě dobře zastal.“ „No, potřeboval, Bábi, ale kde ho najít!“

Barbora Vincenc Pleticha Mikuláš

8 article

„Najde se, Vincenc, člověk se doptá. Víš ty kde pracuje Vejdumek — víš, Vejdumek, co tal někdy tančil s naší Nany?“ „Jak bych nevěděl, u Faměry. „Tak Vincene, vezmi papír a péro — ne počkoj, novstávej, pohov si; já ti to podám Tak, tuhle to máš. A piš. „Co mu mám psát?“ podivil se mist. „Povídám, piš. Napiš: Ctěný pane Vejdu- mek. — — Máš to?“ „Mám. „Tak piš: Ctěný pane Vejdumek, potřeboval bych lepšího mladého člověka na dobré dílo, ča- sem taky do krámu. Máte jistě známé, kde bys takový člověk vynašel. Oustně bych vám sdělil. co bych platil a jaký by měl být. Kdyby vám bylo po libosti zítra v neděli mne navštívit, zatím o tom nedělejte řeči. Ale protože je krám v neděli zavřen a v dílně neděláme, prosil bych ke mně domů. Nejlépe by bylo po obědě, kdy je na t nejvíc času. S úctou Vincenc Pleticha. — — Máš to všechno, Vincenc.“ „No mám,“ odpovídal mistr stíraje po s čela. „Tak dobře, Vincene; zejtra k poledni po šleš Pepíka, aby počkal, až půjde Vejdumek z práce. Ať mu to odevzdá. „Ale Bábi — —“ snažil se mistr namítat „Povídám, Vincenc, aby mu to dal. A v ne- děli Vejdumek přijde. Dobrá. Buď ví nebo neví. Vincene, a třeba věděl o někom, proto ještě ho nemusíš vzít. Ale jistotu budeš mít, že tu ta kový člověk, až ho bude třeba. — Napiš obálku Vincenc. — Tak. Paní Barbora sama list složila, sama za lepila. „Nezapomeň na to, Vincenc. Vyplatilo bys ti kousek práce, abys na něm nechal zdraví.A Pepík ať ho nepropase. cosi.

Vincenc Nana Faměra Vincen Vejda Pleticha Pepík Barbora

9 article

V neděli odpoledne zase stála matka Pleti chova u plotny a pečlivě nalévala do mašinky na kávu. Celá kuchyně voněla vanilkou. U stolu mezi okny poskakovala Nanynka, všecka zářící a vytírala již deset minut šálečky na kávu, mi- stičky na bábovku, stříbrné lžičky. Dnes ne- plakala. Srdce radostí jen se jí tetelilo — v po- koji u mistra Pletichy seděl Vejdumek. Matka chvílemi se odvracela od plotny a po očku se dívala po dceři. Konečně jí to nedalo. i prohodila: „To je divná věc, Nany. V pátek jsi brečel nad těmi nudlemi, dnes je ti nějak do smíchu. Ty máš rozmary! Ale zatím taky paní Barboře přebihal pod kůží takový spokojený, skoro blažený smích.a co ji nejvíc těšilo, že se nikomu nepoddala, že Vejdumka přece jenom sama nepozvala. To byl tatíňek. — A od oběda zbylo skoro půl husy na večer.

Pleticha Nana Barbora Vejdumek

10 article Za Thespidovou károu.

Za Thespidovou károu. Nékolik pohledů v zákulisí. Píše Abigail.

Thespidův Abigail

11 article

Nezabiješ. Motto: Zdvihněte hlas a křičte ne proti bolestem živola, práci strádání, ale proti surovosti, tm a násilí!

12 article

A zabili ho. Doposud vidím tu růžovou, skoro dětskou tvářičku s ulekanýma modrýma očima, s hlubo kýma a zářivýma, jako je mají děti v peřince ... Za mrazivého lednového odpoledne přišel Zaklepal na dvéře naší teplé komůrky a vešel. Totiž opřel se o dvéře a rozpačitě žmolil svoi vydrovku. Chvili trvalo, než se nám představil, že je Dubina, náš nový kollega a nejvěrnější přítel našeho tragickou smrtí skončivšího kollegy Poldíka. Mezitím jsme si jej dobře prohledly, jáa moje přítelkyně Boža Rudá. Inu, hezký byl to chlapeček, rusovlasý, nejvýše šestnáctiletý. Stu- dentik, drobounký studentik. A už chudáček byl naším kollegou, začáteč níkem u spolku našeho velmožného principála Jonáše Rudofila. Začátečníkem! Jak se to jen ledabylo vy- slovi! Ale kdo nezkusil, co jest to za trýzeň, nepochopí .. Na takového ubohého začátečníka otevře si ústa kde kdo. Nejprve hlava společnosti, potom režisér a za tím všichni členové. Co je začátečník? Pleva, snítko společnosti Takový začátečník musil býti tuze šťasten, když pan režisér si z něho tropil celý večer neomalené vtípy. A na pokyn s obličejem štěstím zářícím přiskočit a panu řediteli zout a vycídit velko- možné boly. Ano, bývalo tak. Není tomu dávno a u ně- kterých společností se ten krásný zvyk dosuo zachoval, považovati začátečníka za člověka bez- cenného, za sluhu všech. Mohl být sebe nada nějším, třeba i vystudoval gymnasium, to mu nepomohlo. Co s tím? Prosím vás — co u di- vadla s tím?

Chvit Poldík Boža Rudá Rudofil Pleva

13 article

On byl jednou začátečníkem a proto musi čistit lampy. Za honorář — O. Shánět rekvisity Opět za — O. Dekorovat. Rovněž za předešlý poplatek a nějakou nadávku. A aby své gymna- siální vědomosti nezapomněl — opisovat u ře- ditelů úlohy, knihy a večer v divadle vésti scénář Při té příležitosti od každého pana umělce. dříve-li jej zavolal nebo později a také v čas. prostě v každou dobu byl povinen nechat si vy- nadat. Za to vše ještě byl ničema, nejzbytečnějš člen společnosti, nula, nula —. — Tak mu každý řval do ucha. Za takového člena přistupoval i náš mla- díček. Nedivte se, že jsem já, šestnáetiletá za- čátečnice, takto naivka slavné společnosti pana Rudofila, s velikou soustrastí na něho hleděla. Ovšem také jsem zažívala medové měsíce za- čátečnie, ale se mnou to bylo jinaké. Nedala jsem se. Houževnatě stála jsem na svých prá- vech. Také mi jednou vnutili úlohy opisovat —t se rozumí, že bezplatně — psala jsem, ano, ale tak hanebně, že bylo nutno role znova opsati. Podruhé mne ušetřili. Nedala jsem se. Můj vzdor přenesl mne přes každou urážku, dovedla jsem též štiplavě odpovidat. A pak mne pan ředitel potřeboval. Měla jsem, nota benel garderobu, ato značilo mnoho. Naivka se dvěma kufry — to bylo už něco! Kollega Šraněk mi nejednou navrhoval,

Rudofil

14 article

abych se dala s „kufrlaty“ fotografovat — to ž bude pánům ředitelům nejlepším doporučením. Ale náš ubohý hoch celou svou majelnost nesl v malém plátěném kufříku. Chuďas prodělal již jedno „skvostné“ engažmá a tam se všeho slušnějšího zbavil. Nyní přišel se k nám, ke většt společnosti, spořádat .. „Blázínek ! Hlupáček!“ rozdováděly jsmese s Božou. „Hošíčku, nejen naše šperky, ale i obleky často toužebně čekají na vyplacení . . .!. Usadily jsme jej k rozviklanému stolku a vařily kávu. Byl promrzlý. Chlapeček připutoval k nám pěšky, čtyři hodiny cesty, v zimě, bez oběda. Chutnalo mu. Očka mu radostně zářila. Ob- sluhovaly jsme ho s Božou jako královského prince. Po kávě stoleček se ještě jednou pro- střel, se zbytky našeho oběda, určenými na druhý den. Byl totiž pátek a nehrálo se. A když se nehrálo, nebylo drahého „partu“, a když ne- bylo drahého partu, tedy bylo při bezcenném pá- tečním dnu nutno mysliti i na sobotu. A Dubina slupl všechno, všecinko do po- slední špetky. Celou sobotu nám snědl. Nebude jinak, než holdovat zejtra kávě... O, drahé he- recké hostiny!

Ob

15 article

Když se Dubina občerstvil, odebral se k ře- ditelovům a druhého dne svůj úřad nastoupil. Lampy cídil, kulisy tahal, rekvisity sháněl .. A mnohé, mnohé jiné služby vykonával, a to všecko za šedesát krejcarů denně. Když totiž při- šlo publikum. Jinak ani vindry. Až teprv zase. když přišlo publikum — — — Ale Dubina byl veselý klouček. Všechno rád dělal. Po všem tom zbyla mu i chvíle, aby se nejen své často i vější úloze naučil, ale aby u nás si poseděl. Čtveračil, o staré ředitelce, ma- dame Rozvanské nám vyprávěl a opět se za- dumal. Truchlivě vzpomínal na svého přítele P'eldu ... A zas do dlouhých hovorů zapadal. Kam vedou nás naše cesty? Kam dospějeme? Ne utoneme zde mezi touto surovostí? Tak jsme často s Dubinou uvažovali. Ob jsme měli pěkné eíle před sebou. Nešli jsme s lehkou mysli k dívadlu. Mne po velikých bojích z domu pustili a Dubiny se jeho byrokratická redina odřekla. Já byla šetření zvyklá a nouzi jsem se do- vedla přizpůsobit, ale Dubina, rozmazlený radův synáček, prápodivně se oháněl. Zastavoval, co měl a konečně vpravoval se do situace . . . Však budoucnost všecko utrpení nahradi!

Dubina P ' eld

16 article

Byl naším domácím přitelém. A nejen on, celá svobodnická společnost v našem teplém hnízdečku se scházela. Ze svých pánů chlebo- dárců šprým si tropila, triky a pokyny ducha- plných pánů režisérů na pranýř stavěla. Což my, mladí! Dobře jsme se snášeli, ale ti staří! Samý klep a samá intrika. Záviděli nám mládí, svěžest a jak jen mohli svoji starobnou nadvládu dával nám cítit. Oni byli, oni staři! Bez nich by divadlo ne- mohlo být a hez divadla rozpadla by se cela česká zem! Zatlnčovali nás, kde mohli, do trémy nás chtěli přiváděti. Náš klid uváděl je do vzteku. Při reprise starých kusů — ó, to byli sou- veréni! Ale když se studovaly kusy nové, tu viděli jsme jejich slabost. Souflér byl umořen, vysílen. Oddechl si, když přišli mladí na scénu A tu obyčejně vztek starých pánů odnesli si in spicient a rekvisitář Dubina. Nedovedete si pomyslit, jak taková neintelli- gentní duše, když jen ždibec moci má, jak chce panovat, zotročovatl Dosti často jsem se o Dubinu zastala. Ne- odstrašilo mne ani, když můj zájem byl vykládán jako láska. Smála jsem se, i když ctihodný pan ředitel k výslechu mne zavolal. Žádné známosti on u společnosti netrpí, žádně! Smála- jsem se mu, chacha! Inu, čistému je vše čisté — a kamarádili jsme s Dubinou dále.

Souflér Dubina

18 article

, když si vzpomínám, byly to těžké doby. A lidé vesměs kolem nás nehodní a nečestní. Největší rozkoší jim bylo říci nám, že z nás do nejdelší smrti nic nebude. Mně to bylo lho- stejno. Ohrnovala jsem na ně nos. Přišla jsem od velké společnosti ředitele Zuřila sem, ke mnohem menší společnůstce. Nejednou jsem jim řekla, takovou herečkou jako oni, že ani nechei být: broptat a zas breptat, slova tahat z boudy plavat a pouštět věty jako z chlupaté deky — ty výrazy pochytla jsem od nich, brzo jsem se jejich hantýrkou dovedla ohánět. Ale pro Dubinu, který přišel od malé roz- bité společnosti, byl pan Rudofil velikým ředite- lem. Bolelo jej tedy každé ostré slovo, bral sop- tivé výkřiky za pravdu. Nejednou si mně po- vzdechl: „Bože, jestli ze mne opravdu nic ne- bude, uváznu-li v této nádeničině, Bože —l. Těšila jsem ho, jak jsem mohla a v šestnáct létech dovedla. Nejednou jsem mu řekla: „Jste-li slabý, vrafte se domů, Dubino. Maminka vás ráda přijme, dostudujte a budete na tyto hlouposti jenom s úsměvem vzpomínat. Vraťte se!“ Ale Dubina nechtěl o domovině ani slyšet.

Rudofil Bož

19 article

„O, divadlo je tak krásné, tak krásné! Jen kdyby nebylo těch neurvalých lidí! Samá sprostota — bože, proč člověk člověku tak život strpčuje? Přece dřu jako nádenník, nikdy prý divadlo ne- bylo tak v pořádku, jako za mne — podřekl se mi ředítel — a přece takové ztěžování, urá- žení —. „Hm, neberte si to k srdci, odpovězte jim stejně. Hleďte: já nedám si nie líbit. A také jsem si nedala. Odsekla jsem ředitel jako komu jinému. Jednou o Preciose — byla jsem právě v nemilosti a statírovala spanilé páže — vyřítil se na mne, že mám nakrčené triko, An za řeč to nestálo. Klidně jsem si punčochu upev ňovala, ale panu řediteli to nepostačilo. Vznešeně se naparoval: „Snad jste tak, slečinko, chodila u nějak šmíry — ale u nás —?. Ani jsem hlavu od střevíce nezdvihla, ale odpověď jsem mu přece hodila: „Já jsem k vám přišla z Chrudimi, od Zu Pan ředitel zbrunátněl a něco do kulisy jak o impertinentním drzém fraeku mručel.. . Stař herci protahovali obličeje. A mladí? Zatajovali smích a mnuli si ruce. Dlouhý Šraněk v kulise zatahal mne za bradu a řekl mi, že jsem kolo- sální děvče! řilal

Chrudim Preciosa

20 article

Ba, mně kdyby byli stokrát po sobě řekli, že ze mne nic nebude, zasmála jsem se a studo- vala jsem si dál své Desdemony a Ofelie. Věděla jsem, že přijde doba, kdy je hráti budu. Ale Dubina —? Dubina truchlivěl. Při svém nadání — by nadán, to v nejedné úložce prokázal — malo- myslněl. Prázdné zvyklé nadávky představených utloukaly ho. Jenom v našem kroužku rozveseloval se Kollega Šraněk pro svůj zelený raglán od umění- milovného obecenstva Lohengrinem zvaný, takto první milovník naší společnosti, utěšoval jej růz- nými vtipy. Inu, na chvíli — co byl u nás. Ale večer v divadle zlo počalo znovu. Ne- možné rekvisity se na něm žádaly, o kterých se diktatorům dříve ani nezdálo. Byl placeným re- kvisitářem, měl tedy vše — všecinko na jeviště opatřitil A slabý Dubina, vyhýčkaný úřadnický sy- náček vláčel se přes náměstí s těžkými fauteuily. stolky, ba i skříněmi. Nejednou jsem jej potkala, an s poslužními kluky i ředitelský napěchovaný koš nesl. IIněvala jsem se. To přece není vaší věcí! Mírně se usmál. „Což — pracuji rád — „Ale tak se, Dubino, ponižovat. Odmítněte takové služby! Tak se dáti vvužiti!“ „Což platno. Nutno je u divadla trpět. Jer kdyby aspoň uznali —. Ale kde! Po uznání u těch lidí nebylo an sledu. Vymačkat, vyssát ze slabého, co jen možno, než se okouká, než u divadla zehytří— Však později se nedá!

Desdemona Ofelie Lohengrin Dubina Jer

21 article

Využili ho tedy. A Dubina trpěl. Kdyby byl v jiném postavení tak pracoval, jak byl vy- užíván ředitelem Rudofilem, znamenitě by se mu dařilo. Ale zde nebylo soucitu ani uznání Zde panovala tma a surovost. Ba, i v Dubinově srdci se setmělo. Jiskra víry v sebe, v nadání v něm hasla. Snad zase by Světloška mu v lepší budoucnost zasvitla, ale vpadly těžké stíny na život Dubinův. Pobyli jsme dva měsíce v K. Masopust uplynul, a náš pobyt zde byl skončen. Před- posledně jsme hráli. Dubina se radoval. „Dobře, dobře, že již odtud jedeme! To- lik jsem zde zkusil — a Poldův hrob tak mě lákal . .. „Mlčte, blázinku, nechte mrtvých, musite být již rozumaý, vzdorovat všemu — „Ba, na příští štaci si již od níkoho nie líbit nedám. Budu šetřit — k ní si, Čeřovská- budu ukládat party, vyplatím si věci — mám takové krásné černé šaty a čamaru, ah! hezkou — a budu hrát! Starý mi slíbil na příští štaci příjem, zahraji si hezkou roli, milovníka a ne- budu breptat! To se podiví naše „staršiny“ 1 — Chytil mne pod paží, přitáhl mne k zrcadlu. — „Představila si, až budu mít čamaru, jak nám to bude spolu slušet! Ah, to se to bude A s veselým úsměvem zase šel za uměním — shánět rekyisity... Však brzo, brzo bude té nádeničiny konec! Vyplatí si kufr a pak ne- lekne se nikoho . .. hrát —l.

Dubinův Jiskra Chytil

22 article

To bylo dopoledne. Ale večer byl křik. Dubina hrál hezkou úložku a v nadšení zapo mněl na svou inspicientskou povinnost a pana režiséra, popíjejícího klidně v šatně pivo, na ncénu nezavolal. Div mu nevybil rozvzteklený pán, nadávky se na jeho hlavu jen jen sypaly ... Tehdy jsme se ho my mladí všichni zastali, všichni, ale pan režisér tím vícc zuřil. Takového kluka, z kte- rého do smrti nic nebude, nie, než divadeli sluha — zastávat se proti němu, režiséru —! Dubina zbledl. S očima plnýma slz se od ličoval. Ani rekvisity nesbíral. A šel domů. „Dubino, pojďte k nám!“ zvaly jsme jei s Božou. „Uvaříme vám čaj, pojdtel“ Ale Dubina nás neposlouchal. Šel domů.

Dubina

23 article

A ráno přišel opět vesel. Vyspal se z urá- žek a měl radost, ať už od dědka Rodetovie destal, že přece jen včera dobře hrál.. . Což do urážek! On přece po včerejšku ví, že na- dání má a má — toť jisto! Teď ho už nikdo n zakřikné, nezastraší .. A vesele, rušně pomáhal nám do kufrů skládat, nádenníky nám sehnal, kteří nám věci odvezli, mne obdařil čokoládovou kremrollí— ale ne zadarmo! Musí dostat hubičku . . . Če- řevská musí mu dát hubičku! „To je drzost!“ zlobila jsem se. Kázání chce-li, to ano, ale hubičku —! Přece ví dobře že mám v Plzni studenta a ten si o hubičku ještě říci netroufal. Sotva že do růžku psan o ní napíše — a najednou on, Dubina — ! Di jsem zlostí neplakala. „Tak mu ji dala!“ přimlouvala se kolle- gyně Boža. „Kdyby ji na mně chtěl, hned mu ji dám. Nebyla na něho zlá, na chudáka! Včere tolik dostal — potěšila ho. Dubina se na mne skroušeně podíval. Svatý ten pohled mne dojal. Přestala jsem fňukat. utřela jsem si oči a nos — „Tak pojďte sem, Dubino. Tak. Ale ni si nemyslete — já vám tu hubičku dám — Dubina hodil čepici ke stropu. Chytil mn kelem krku a dal mi zvučný polibek. „A teď, hajdy do divadla! Rekvisity sklí zet, odvézt —“ A jakc šipka utíkal k divadlu

Plzeň

24 article

Brzy i my ubíraly jsme se za ním do po slední zkoušky. Na chodbě vítal nás křik. V šatně vadili se Dubina s režisérem. Go to zas? Co je? Dubinovi zmizela černá, kožená kabel Pan režisér včera na divadle ji potřeboval — kde je tedy, kam ji pan režisér dal? Kde nie tu nic — musí přece vypůjčené věci odvěst. Kde by vzal tři, čtyři zlaté k úhradě kabely Kde jen, kde je? Odpovědí jsou nadávky. A Dubina hledá hledá... Ale nic, nic. Hledá v šatně, na je- višti, v zákulisí, ba i do napovědovy budky vlezl, ale po kabele ani památky. O, že jen včera věci nesklizel! Ale byl tak rozrušen ... Vyplatila se mu jedna hezká role! Kde jen na kabelu vezme? Musí ji odvést, vždyť již n něho z obchodu volali, aby ji v divadle neza- pomněl — co jim řekne, co? Zloděj si pro ka- belu nepřišel, někde být musí ... „Zloděj ne,“ syčí pan režisér, „leda že byste ji sám, kloučku, někde prodal — „To — tohle mně? Vy člověče špatný, dosti jste se mi už naubližoval, ale tohle z mne dělat — Fi, fi, styďte se, styďtel“ „Nechte křiku! Malá, tlustá postavička pana ředitele zje- vila se mezi dveřmi. Pan režisér zmužněl. „Řediteli — buď já anebo tento kluk!““ Pan ředitel se kroutí. Inu, je zvyklý míti u společnosti lidi poctivé... „Tak, pane Du- bino — okamžitě jděte! A zkoušet, páni, zkou- šet! To jest nutnější než křiky!

Dubina

25 article

Všichni vyhrnuli jsme se na jeviště. Re- žisér mrštil dveřmi šatny. Zkoušíme, zkou- šíme — Neměla jsem stání na jevišti. Tak ráda skočila bych do šatny k Dubinovi pošeptati mu, aby se nemořil, že kabela se najde, ale jsem stále na scéně a breptám, breptám, slova pře- vracím — — Ale nikdo se se mnou nevadí, pan režisér jest pojednou laskavý, dobrý — oh, pokrytec! Druhé jednání zkoušíme. Teď, teď budu mcci k němu... Běžím za kulisy. Tam zas mi ředitel zastupuje cestu a vážně domlouvá: „Slečinko — nespojovala se s takovým ni- čemou. Něce jsem slyšel, jako že máte spolu poměr — „Fuj — lež!“ „Ano, ano — a že se už veřejně líbáte —. „E, nechte mne, všechno je lež! Musím k němu, je mi ho tolik lito — „Napíšu te jejím rodičům — „Pre mne a za mne, ti mne znaji! Utíkám, sáhám na kliku — a najednou výstřel! Vyrazím dvéře, a u mých nohou pod schody leží Dubina... Se široko rozevřenými zraky a zaťatými rty — — — „Dubino, Dubino —l.

Dubina Re

26 article

Společnost se hrne k němu. Šraněk pro- hlíží mu ránu. Mrtev je, nadobro mrtev. Velikou ranou srdce v prsou je vidět... Veliké, modré oči, dětské oči ještě jsou krásné, ještě nepe- zbyly lesku — — — Bláznivý chlapečku, ztřeštěný! O, ztře- štěné mládí — teď ležíš zde povaleno a zma- řeny všechny krásné sny! A ležel zde ještě odpolodne ve dvě hodiny, kdy se hrálo dětské představení. Ještě mrtvola Dubinova u schůdků spočívala, čekajíc komise. Když jsme chtěli jíti na jeviště, musili jsme ji překročit .. Zakryli jsme ji. Jenom rusá blava z při- krývky vyzírala a blankytné, mlhou se zatahu- jíci oči . . Když Dubinu na nosílkách odnášeli, na- lezl Šraněk za kulisami koženou kabelu. Po- divno! Tolik ji Dubina ráno hledal, tolik —a nebyla k nalezení. Až teď .. Aspoň než's, chlapečku, docela odešel, na- lozl's očistění! A v druhém, dlouhém polibku dotkly se mé rty studených úst soudruha Du- biny, dobré, ubité duše . ..

Dubinův

27 article Strachy před tchyní.

Strachy před tchyní. Pan Eduard Roda, blondýn v boji proti prvním šedivým vlasům, oeitl se v situaci, kdy ze staromládenectví do manželství je jen krok. Divadelní abonement mělo na svědomí, že pře- mýšlel poslední dobou častěji a častěji o sousedc své, brunetce, že konečně po dlouhém boji dostal se s ní do hovoru, nejdříve o věcech vzdálených, později však stále bližších a bližších, až jich dvou se týkajících. Albína byla docela hezká dáma s pikantními dolíčky na tvářích v pravém místě, dáma s velmi slušným věnem a způsoby. Nebyla z těch, jež chtěji věsti život osamocený a v panu Eduardu zdála se nacházeti zalibení. Nescházelo panu Eduardu než vysloviti se a mohla býti do tří neděl svatba; a přece se tak nestalo! Jednoho dne sličná sousedka jen jako mimochodem prohodila, že už zejtra přijede jí matinka, jež dlela na návštěvě u provdané dcery. „Poznáte ji, pane Rodo — přijde příšt se mnou do divadla!“ „To mě bude velmi těšit!“ pronesl pan Roda, protože říci něco v té chvíli bylo slušností, ale nitro jeho značně bylo znepokojeno. Tehy- ně! Brr! Až se celý otřásl. Pan Roda byl z těch mužů, kteři čtou všechny anekdoty a historky o tchyních a suggeroval si, že všechny musí býti hrozné. Od onoho okamžiku, kdy se mu Albína zmínila o mamince, byla tchyně strašidlem, jež hrozivě před ním se objevovalo, kdykoliv zabral se do sladkého snu o útulné domácnosti s tmavo- vlasou kouzelnicí, kdy přemýšlel o přesolené po- lévce a přesladkých hubičkách, o tisíci pošetilo- stí, jež oba natropí v době líbánků ... A ted do toho ráje měla by mu vpadnouti tchyně!?

Rod Albín Eduard Roda

28 article

Tchyně s těmi škatulemi, kartány a kufry, s jedo- vatým jazykem, všudypřilomná, vševědoucí, vše- mocná? Vyhazující hezké služky a nahražující j škaredými hospodyněmi, hubující, kdykoliv si zeť zapálí doutník, mařící svými intrikami ve- čírky klubovní, kontrolující příjem a výdej, pro- následující každý pohyb svého zetě. Oh, stra- šidlo! Raději vzdá se všech svých snů o ráji, za- pomene na sousedku brunetku a zůstane starým mládencem, trávícím večery v divadlech a ho- spodách, při kartách a anekdolách. Pan Roda rozhodl se, že už do divadla více nepáchne na svoji čtvrtku a tak že nejlépe všechno přeruší. Aby snad přece jen neodolal pokušení, vydával se na obchodní cesty vzdálené i bližší. Jeho křeslo zůstávalo prázdným. Pan Roda na sobě pozoroval, že mu rozptýlení mysli na ceslách dělá velmi dobře. Jednoho dne přišel opět na nádraží, aby vy- dal se na cestu několika stanic. Když se octl na perronu, s hrůzou zpozoroval, že nemá na cestu ani jediného doutníku. Scházely dvě minuty do odjezdu vlaku. Několika skoky vrátil se do ve- stibulu k trafice a s doutníky v ruce vyběhl na perron. „Honem, honem,“ volal konduktor, „třeba sem!“ A vrazil pana Rodu do kupé II. třídy —

Rod