12. února 1905.

Nedělní zábavná příloha „Národních Listů“ k čislu 40.

Strana 9.

Vážná cesta. Růžena Čechová.

Když bylo Máři devět let, dovolil přísný abbé, aby přistoupila ke stolu Páně. Máři se toho okamžiku hrozně bála, neboť madame Vin- cenca, která nosila rokokový, napudrovaný účes a s mladými synovci hrála billard, pravila, že přijetím svatého chleba končí se dětství. A Máři byla tak ráda dítětem! Svět jejich her nade všecko byl rozkošný, proto nerada ho uzavírala a těžce se s ním lou- čila. Měla množství pokřtěných panen, kterýmž věnována celá jedna komnata, neboť pro panny nutným byl i případný nábytek, pak elegantní kočár a zásoba vnadné toiletty a zrcadla, aspon dvě na každé stěně, potom měla krásně malo- vané míče, na jednom podpíral bradu zamyšlený Amorek, na druhém zelenil se celý svět, moře i souš a z třetího dívala se do světa zcela ne- způsobně uplakaná holčička v košilce; dále měla divadlo s figurkami na drátkách, také vousatého Krakonoše a krásného cikána v ohni- vém kroji, konečně měla sto děvčátek za kama- rádky a jednoho kamaráda, opáleného Fráňu a rusou hlavičkou, který na neštěsti o půl roku pezději přišel na svět, než Máři a měl tedy ještě slušný kousiček za dětství. To všecko měla ode- vzdat okamžiku, kdy obléknou ji do bilých šatů s jedinou barevnou, těžkou stuhou okolo pasu. do hedvábných střevíčků přes názové punčešky a do závoje, který leží dnes ještě v krabici jako pěna napadaného májového květu, až dostane do ruky rozžehnutou voskovici a abbě ze zlatého kalichu podá jí do úst s čistým chlebem smut- nou dospělost. Není tedy divu, že zejtřek dětinskou Mář tolik znepokojuje!

Komnatami zvoní smích velké sestry Evy- Máři jde mu vstříc. Eva obléká se výhradně jen do světlých šatů i za nebožtíka dědečka, kterého všichni oplakali, měla bílý smutek, jenom krček zapjala do černé sametky a ruce do černých ná- ramků a blankytné střevíčky zaměnila za černé. Eva zpívá jako pták a libá jako sluníčko, Máři pozdvihuje v náruči, chce-li být tato hodně veliká a na noc plete jí tlusté copánky, aby měla druhý den hezky navlněné vlásky a líbila se Fráňovi. Eva nosí denně čerstvé, vždy jiné kytky v živůtku a dovoluje je brát doktorovi, když jsou sami a přítomnost Mářinu nepokládají za společ- nost. — Jak mám obléknout panny k zejtřejš slavnosti? — radí se malá s Evou. — Černě, Mářičko! — A potom je uzamknu — Třebas! — A kdo si bude s nimi hrát? — Snad Frána? — Chlapci nesluší hra s pannanl l — Tedy jál- — Ty jsi dospělál — Začínám být druhým dítětem, — Dospělost jest tedy králká? Eva kývá. — Kdy začne být člověk po druhé dítětem? — Když vi o srdei! Máři klade zvědavě ruku na srdce. Tluče hezky pohodlně. Teď trochu rychleji . .. — Zejtra nebudu vědět o srdci? Eva uchytne Máři do náruče zprudka, jak to smí a celíčkuje rychle její ústa i vlasy a točí se s ní do kola, až je z celého světa jeden velký zmatek. — Zejíra nebudu už tvou pannou! — dů- ležitě slibuje Máři, jejíž srdce teď strašlivě dupá. — No a co, klíč od vězení svých panen dostanu? — Ne, smuteční panny počkají, až budu po druhé ditětem ...

III. Máři spěchá do parku pod bezy, kde se sm trávě sedat. Navštěvuje tam každý den kamaráda. — Ty trháš kopretiny? — Tobě do vláskůl — Já nenosím kytky- — Tak je dám babičce na Ježíška — Přijdeš zejtra do kostela? Fráňa svědčí. — Budeš se mi obdivovat? Oči Fráňovy už teď se jí obdivují. — To budu mít lepší šaty, budu skoro vy- padat jako bílý motýl, jen že k oltáři musíse přijít vážně! — Těšiš se. — Nevím, myslím, že se netěším Fráňa je zamyšlený. — Kam půjdeš z kostela? — dotazujes Máři. — Pod bezy. — Kdo bude si s tebou hrát? — Snad nikdo! — Pošlu ti pannu, chceš Verunku v sel- ském kroji, anebo Králu s vlečkovou sukní. anebo Popelku v krvavém šátečku.. . poslala bych ti královnu, ale tu bys musil šetřit! Fráňovi teplají zdravé tváře. — Raději mi nepošli žádnou pannu a přijd sama! — Od zejtřka už si nebudu hrát. — Proč? — Protože budu dospělál — Jak se to stane? — Až mi abbé podá chléb z kalichu, pře- stanu být dítětem. — Co budeš potom dělat? — Potom budu opravovat před zreadlem ustrojené vlasy a budu nosit pořád jiné a jiné kytky na živůtku jako naše Eva a až přijde zase nějaký doktor k nám, dám mu políbení . . Fráňovi nelíbí se dospělost. Zahněvá čelo i oči a plačky poručít — To nesmíš dělat! Rozhněvají se na konec a jsou přece dnes oba šťastné děti.

V jedné komnatě dokončil se poslední steh na bílém úboru. Tichá slečna se štihlými, hbi tými prsty volá Mářinku na zkoušku. — Hezky rovně stůjte, dušičko! — napo- míná spouštějíc děvčátku mušelínovou sukni přes hlavu. Máři vidí za zády v zreadle mnoho očí všechny si ji prohlížejí. A hbité ruce se vyna- snažují, aby překvapily, uspokojíly. 1 závoj spouští se slavně přes neučesanou hlavu. — To je hezký andělíček! — povídá někdo vzadu a Máři vzpemíná rychle na oltářní nahé andělíčky se zlatými křidélky a chce se jí skorem zaplakat. — Roztomilý střih jste zvolila! — zní z ús maminčiných a slečně barví se krásně oči i líce jako když kytky zrychla rozkvétají. — Trochu uzší rukávek byl by lépe na r ménku slušel! — vymýšli chyby madame. — To není pro děti modni! — slyší Mářink z úst Eviných, jež klečí u sestry jako před oltářičkem. Madame mrzutě umlká, ale oči nema pokojné, běhají rychleji přes vložky a záhyby než ochotné ruce švadlenčiny. Zkouška se vydařila. V zreadle všecko je uspokojené.

Opatrně snímá se oděv, ach tak opatrně! — Ohněte, zlatíčko, ručičku, ták — aby se nic neporouchalo! — vlídně prosí slečna. Závoj dvěma prsty snímá se s hlavy a za- vlňuje do krabice — nikdo v tu chvíli ani ne- dýchá, hrubá dlaň Baruščina hladí jej, ale tak aby se ho nedotýkala. Máři stojí šťastně v proužkované spodničce a delikátně zakrojené košilce bez rukávů, nikdo si ji teď neprohlíží, na židli odstěhoval se celý ten div, potom se zastřel nejjemnějším plátnem a plátno se ještě několikráte poodhrnulo — malé divadlo bylo by skončeno, kdyby nebyl náhle do komnaty neomaleně vrazil — kamarádl — Jdu se podívat na Máři, kuchařka mn sem posílá! Máři hned je pod stolem, ubrus strhn s drahou japanskou vásou, střepy zvoní jako nekamarádská odpověd. Pod stolkem srdce nedůvěřuje... Div, nen- pokárána, a přece maminka vásičku měla tolik ráda... Všecko se směje. jen snad Fráňa klop oči a neví, eo dělat ... Máři se tolik stydí! Bílý šat učinil ji před cestou do Kostela do spělou.

Zvony probudily černé, bojácné oči. — Proč se tolik zvoní? — zeptala se Mář usmívavé maminky. — Je tvůj slavný den, vstávej děvenko s oblékáním bude velká práce! Mářinka už je nožkama venku, ale ješte ohlíží se na pomaěkanou postélku, kde zůsta poslední děcký sen ... Na všem leželo slunce jako radost! Neoblé kala se sama, oblékali ji jiní. Byla předmětem o který se nespočetné ruce potýkaly. Jenom kdyby v něm nebylo té ohromné,t zavé a poplašené duše. — Jsi bledé, dítě, co se bojíš? — zaše tala maminka. — Ustrašené tváře nebudou slušet k bílým šatům! — mínila nespokojená madame. Sestra přinesla hrsť čerstvých růží a ustro jila do nich s něhou zlatou hlavu se závojem. — Drahá! — pronesla a vtiskla na rty po libek. Maminka udělala na tu vážnou cestu křížek Již stojí u mřížků v řadě jiných bílých děvčátek. Pozoruje svou svíci a její neklidný. růžový plamen a má strach o zelená, křídelk hezounké mušky, která se okolo třepetá. Cítí těsně za sebou madame a zdá seje hloupě, že účes s vysoké hlavy sklouzl mezi jeje růže a že kamenná svatá, celá černá, ve vý- klenku nad sakristií se jí posmívá. Abbé nese již svátostně zlatou nádobu v ní záhadnou dospělost! Doprovázejí jej dva ministrantíčkové s důležitými tvářemi a skor hrdí, s tím menším se Máři zná z luskového pole za plotem, kde má tatínek jeho za dům boudu, starosť chvile i krásnou vzpomínku na sladkou žeň zakaluje. Teď vložen byl svatý chléb do jejích ústl Bije se podle ostatních dlouho do prsou neví ani, kde se vzalo to tiché, smutné a ne vhodné slovo: S bohem! Jde od oltáře mezi lavice. Kamarád stojí opodál, s čepicí v ruce a zvě davými očima, bledý a nesmělý, směje se n Máři, je to neslušné, ale dospělá Máři mu od- pouští, neboť Fráňa je dítě!

Přijela na návštěvu jemná tetička, s pope lavými vlásky, v černém čepečku, v černém fichu a v celých černých šatech jako ty Mářiny opuštěné panenky. Neschází k její svatosti, než zlatá gloricla ale tu nelze si v mysli tak snadne přikreslit. Hladí lička poubledlá velkým dnem: — Dnes jsi maličkou nevěstou, až připnout závoj podruhé, to už budeš velkou nevěstou — dospělál — Což neučinila mne dnešní svátost do spělou? — Nikoli, jenom dokonalejšíl — Lhala tedy madame? — Snad se mýlila. — Kdy budu dospělá? — Až několikráte třešně překvetou. — Ale třešně kvetou do roka než jednou — Ano, teprve za několik roků budeš do- spělál Máři zaníceně políbila ruku za ten velk kus připůjčený zlatému věku. V černých očích krásné jaro zablouznilo. — Chtěla bych být věčně dítětem! — z vy hojeného, rozzvučeného nitra ronilo se velkým přáním. — Takoví lidé jsou nejšťastnější, kteří a do stáři zachovají si děckou mysl, ale toho ne- dovede každý. — Já to dovedu, nejlepší moje tetinko panny mám nesmírně ráda a bláznivé hry v parku mne nikdy neomrzíl To se hovořilo právě, když svlékly se krásn nové šaty. Jelikož Máři je včerejším dítětem, o kousí ček jenom dospělejší, bez rozpaků nasazuje kři délka nehotové své toiletě, kdož by na všedních šatech zapínal sto knoflíčků, a jásavě chvátá pod vonně keře, kde včera rozlilo se trochu blínu. S kamarádem vskutku nikdo si nehraje. Rusá hlava leží na klíně jako utržená kytka — Fráňo! — volá zrychla přítelkyně. Fráňa vidí, ale ještě nevěři! — No, Fráno! — bouří Máři, jako by ce lému světu rozkazovala: — Pojď si hrátl

Haasberský čtverliístek. Obrázek ze života lesnického v Krajině. Dle skuteč nosti vypravuje Jan Scheye Obě klenuté mistnosti ředitelské kanceláře v přízemí pravého křídla zámku v Haasbergu byly v podvečer ktorési listopadové soboty na- plněny lesními zřízenei. Čekali na pana ředitele Reissmüllera, který již před drahnou chvilí ode- šel nahoru do druhého patra, aby zvěděl přán majitele velkostatku, kniž. Hugona z Windiseh grätzů ohledně disposice lesního personálu pro příští týden, v němž se mělo v rozsáhlých pan- ských lesích několik dni honiti. Lesnici, rozdělení v několik skupin, hovo řili přitlumenými hlasy, čímž vznikal ruch, po- dobající se bzukotu včel v úle. Jen v menšt kanceláři, kde stál stůl pana ředitele a nad- lesního, hovořeno hlasitě. Bavilt se tu pan nad- lesní Renz, pokuřuje si z krátké porculánky přihýbaje si častěji s některými staršími pány z revírů, z objemnéhio, „puntigamskou chimelo- vinou“ naplněného džbánečku. Zatím ve velké kanceláři v koutě u okn sestoupili se v kroužek čtyři mladí lesníci za- jimavého zevnějšku. Byli to mladý lesní z Pla- niny Burda, jejž kdysi pan rada Smelana pro jeho neobyčejný vzrůst nazval „kolosem z Rho- dosu“, Burdův starší přítel, příručí Krlo (Kláda) toho času revident pil, pak příručí Václa

Dlouhý, bývalý myslivec knížete (oba tite délkou a hřmotnosti postav Burdovi téměř se rovnající a nejmladší jejich soudruh, štíhlý, tmavooký praktikant-adjunkt — měl se adjunktem co nej- dříve státi — pan Černý. Mladí soudruzí škádlil právě pana Černého a rozmlouvajíce o příštích honbách, titulovali ho přezdívkou pane „Ze- hnko“, narážejíce tím na jeho začálečnictví v oboru myslivosti a slibovali mu, že zastřolí n henbě místo lišky některého psa. Bránil se proti posměšným nájezdům, jak mohl. Tu nejstarší z kroužku, pan Krlo, obrátiv se k němu, pravil zcela vážně: „Zádné žerty, příteli, buď jen opatrný; neštěstí na honbě přichází někdy dosti rychle. Ostatně chceš-li, povím ti, jakým způ- sobem bys docilil, abys zvěř nechybil.“ Když Černý přisvědědl, že nabídku přijímá, pokračoval Krlo: „Trefiti každou zvěř není žádný zázrak. jenom se musí zhotoviti patrony dle receptu. ktorý ti nyní sdělím.“ Černý poslouchal napjatě soudruha, jenž pak doložil: „Jenom když si při- pravíš patrony dle mého návodu, trefiš vždy do pravého místa.“ Černý, hladě si chmýři svého tmavého knrku, řekl inetrpělivě: „Tak jen a už své tajemství přece vyklop.“ Krlo, vypnuv poně- kud vystupující spodní ret, odvětil: „Neměl bych tc sice v tak čotné společnosti vyzruditi ale udělám ti to přece k vůli; poslouchej ale po- zorně! Vezmi na tři rány čtvrtkové kuličky a příslušně množství broků a dej vše do čiste nádobky a polej toto střelivo rozpuštěným jele- ním lojem. Až bílé ustydne, pokrop vše třikráte třemi kapkami svěcené vody a konečně ješti téhož dne — připomínám ti, že je to hlavní vče — utři střelivo podolkem košile, kterou nosila některá poctivá panna. Tobě to při tvých čelných známostech s krásným pohlavím v Planině ne- bude věcí nesnadnou.

„Aha! Čtverlístek je zase již pohromadě,“ ozval se v tom pan nadlesní, vstoupivši do dveř velké kanceláře a obrátiv se k pánům v male kanceláři, dodal: „Tihle čtyři mládenci, to je povedený čtverlístek, ce ti již natropili kousků!“ V tom se otevřely dvěře kanceláře a malá, za- valitá postava páně ředitelova hbitě vstoupilu dovnitř. Hovor ihned umikl a pan ředitel, pokynuv shromážděným lehce na pozdrav, sděloval jam. čeho pro příšti týden bude potřebí. Zvláště pla- ninského lesního Burdu upozorňoval, že příštího večera pojede kníže na čekaliště k postojenské silnici, a v pondělí že má býti honěno v Golo- bičouci, aby tudíž vše potřebné přesně obstaral zvláště ale aby dohledl, aby byla smečka časně v pondělí řádně nakrmena. Podotknuv, že dalš- vozkazy obdrží páni lesní v pondělí po honbě. zakončil úřadní jednání. Lesníci odcházeli, umluvivše dříve mez sebou „šťustně“ shledání při dobrém nápoj v Planině „U Lauričů“ Po odehodu soudrunů usedl pan Černý ke svému pultu, chtěje se ještě hodinku baviti úmorným „kubicírováním“ dřevního materiálu. V duchu posilal arci nudnou práci k čertu, ale to nepřimělo hodiny ke spěchu a pan praktikus pohlížel marně každé chvíle na eiferník. Č plynul stejně vážně a pomalu jako jindy. Z těchto rozpaků mu pomohl mimo nadání pan ředitel, jenž přistoupiv s ironickým úsměvem k jeho pultu, pravil: „Mně se zdá, že tu sedíte jako na žhavém uhli. Nu, máte se v ponděl zúčastniti také honby v Golobičouci, nechte tedy pro dnešek práce! Hleďte ale, aby se vám na honbě nie nepřihodilo.

Pan Černý poděkoval a opouštěl rychle kan- celář, pospíchaje, seč mu nohy stačily, k Pla- nině, buď aby se ocitl brzy mezí soudruhy, aneh snad aby učinil dříve zkoušku dle návodu Krlova s nikdy nechybujícím střelivem. „U Lauričů“ bylo v témže čase již veselo a páni soudruzi od zeleného cechu táhli — „až se hory zelenaly“. Rozeházeli se pozdě v noei domů, s puškami nabitými prachem a olovem, hlavami, plnými právě nabytých vědomostí, změ nivších mnohé ze zelena do modra, neboť o „la- tinu“ nebyla toho večera nouze. Než co z toho? Vždyť byli beztoho všichní přesvědčeni, že zejtřejší neděle je dnem odpo- činku a že se má pít, „dokud nám pan—bíčel zdravíčko dá. V pondělí ráno již za tmy bylo v knížecín psinci velmi živo. Starší z holotů stál s kara báčem v ruce u dveří dvorku, na němž pod stříš kami, šindelem krytými, byla upravena ložárn „kamarádů čtvernožců“. Leželo tam na vyvý šeném, slamou vystlaném lešení asi šedesát ho- nebních psů (braků), kteři vědouce, že přivřen dveří u vnitřní části psince značí krmeni, pro- jevovali svůj souhlas radostným štěkolem. Mladší z holotů stavěl zatím do dvou řad šest- náct škopků ovesné polenty, rozmělněné sbíra- ným mlékem a pomejemi z panské kuchyně, jsa hotov, dal znamení. Pan „Oberbrakierer“ nechav otevřené dvéře, ustoupil stranou, a člyř nohá společnost hnala se k tabuli. Krátkosrstí huňatí, jednobarevní, strakati Feldmanové Vald- manové. Kolumbové, Ilektorové, Vigorové, Bi- zarky, Violy, Valdýny a j. hrnuli se v hustě pestré směsi ke škopkům a přes ně hop! hop skákal starý Plaušer, jemuž se zvláštní úctou všichni ustupovali, vědouce, že s jeho ojíněnou tlamou není radno žertovati.

Jindy, když bylo po krmení, ubírali se ps opět na svoje palandy, kde pak většinu dne lině prospali, anebo pro ukrácení času se i řádně po- rvali. Dnes ale bylo jinak. Holotové měhi př krmení měděné trouby brakýřské, a psi, vě douce, že to značí honbu, tlačili se všichni ko- lem hololů, neboť nechtěl žádný zůstati doma. Nastavovali své nlavy vybírajícím je holotům aby připjetím na svorníky, opatřili si brzy ji- stotu, že se v dnešní zábavě zúčastní. Vybráno čtyřiadvacet svorníků, kteří po jednom ven vypouštěm; zbylé hnali holotové. mávajíce košťaty, nazpět do dvorka. Nastal pěkný koncort: psi, na svornících připoutaní, ra- dostně štěkali kolem holotů, kdežto ti, kteří dema zbyli, pustili se z lítosti do žalostného vylí Za tohoto pekelného koncertu ubírali se holotové se smečkou topolovým, jíním ověšeným stromo- řadím k Planině a odtud dále na postojenskou silnici, kdež na místě, zvaném „U loupežni- ekého velitelství“, byla schůzka účastníků dnešní vý pravy.

Ast dvě hodiny později vidíme státi prakti kanta Černého za malou skupinou mladých jedl na malém temeni erárního hvozdu postojenského „v Golobičouci“ Slunce proráželo právě ranní mlhy, a jeho paprsky osvěcovaly mdle lesiny, místy sporým sněhem zaprášené. Černý stál tiše a držel pod paží nataženou lefošku, naslouchaje napjat vzdáleným zvukům rohů brakýřských. Dlouho stál nepohnutě, aniž čeho postřehl a poněvadž ho zábly již nohy, chtěl právě přestoupiti, když tu zaslechl v dolejší části svahu vydávání psů (lání, štěkot). Vzal rychle pušku do rukou, při- ložil prst pravice na spoušť pravé hlavně a zby- střiv zrak, stanul nepohnutě. Pojednou zaslechí šustot a brzo na to vyskočilo z hustiny, asi 50 kroků od něho vzdálené, několik kusů srnčí.

Ač nesmírně rozčilen — ještě nikdy před tím na zvěř tuto nestřílel — přiložil kvapně pušku k líci a chvíli uvažuje, stiskl. Rána zaduněla,a ohlas její nesl se mnohonásobnou ozvěnou přes vrcholy sousedních kopců. Zpozoroval jen siabé cuknutí jednoho kusu a v nejbližším okamžiku byla zvěř ta tam; viděl ji ubíhati po pravé straně přes řídce porostlý vedlejší vršek. Po ráně za- znělo hlasitěji vydávání pisů, a brz0 spatříl ně- kolik těch neunavných, vztekle lajících pomoc níků loveckých hnáti se úprkem po stopách zmi zelé zvěře. Dával právě opět náboj do vystřelen hlavně, když tu pojednou — jakoby uťal — lán- psů umiklo. Vydal se opatrně směrem, kudy zvěř i ps zmizeli a asi po stu krocích zůstal příjemně překvapen státi. Spatřil dosti silného srnee, u něhož stál nepohnutě „senior psince!!, pan Plaušer, svojí sivou, zbarvenou mordou udržuje ve slušné vzdálenosti od složeného srnce několik svých soudruhů. Blížicího se mladého „Nim- roda“ zvíře zpozorovalo a učinilo poku zdvihnouti se a ujiti svému osudu, ale v tém okamžiku vrhl se srnci na šíji neúprosný Plaušer a držel ho pevně při zemi, až ostrý chyták prak tikantův, zaryt do týla zvířete, učinil strachu i trápení jeho konee.

Tra—la! Tra—la! Tra—ty—ra—a—a Tra—ty—ra—ty, tra—ty—ra—a ! Tram— tra— trn—tra—rara! Zvučel asi za dvě hodiny po vý střelu praktikantově roh povodův, ohlašuje zá- věr léče. Se všech stran scházeli se střelci ke shromaždišti, kde dlel již kníže se svými hosty Šostnáct srnců tvořilo dnešní „štreku“, mez nimi obrovský srnec, vážicí 56 vídeňských liber Zvláštní pozornosti se těšil praktikantem zastře lený srnec pro neobvyklé růžky, a pan Černy se radostí takřka rozplýval. Jasné tváře křeváků se však ještě více roz veselily, když se při podané snídani dověděli že předcházející noci zastřelil kníže na postojn ském čekališti velikého vlka, a gratulace sklá- dány nejen šťastnému střelci, nýbrž i mladěmu lesnímu Burdovi ke zvláštnímu úspěchu, do- cílenému dnešního dne ve svěřeném jemu revíru. Asi čtvrt hodiny od Postojné, nedaleko že lezniční zatáčky, kde se na náspu železničním objevuji oku cestovatele, jedoucího dráhou o Lublaně k Postojné, první dřevěné sruby, chrá níci trať železniční proti bóře, stála na křižo vatce silnic postojensko-planinské a postojensko cirknické krěma Šopova. Byla to prostranná bouda, sroubená z ole saných trámů, jichž mezery byly vycpány me chem a povrch pobit prkny. Majitel boudy „go- spod Šop“ býval hajným na erárním velkostatku postojenském a uměl leccos o minulosti slav ného hospodářství na této doméně vyprávěti ačkoli pravdy se musili posluchači domyslit sami, neboť Šop byl prohnaný filuta, který šťastně vybředl „jako poctivý služebník z ohromného procesu, po jehož skončení dří vější správcové lesů poslojenských byli nucen vziti za vděk obydlím, jim od zemského soudu v Lublani vykázaným.

Sop pak na „zaslouženém“ odpočinku zbu doval si dvě stejné boudy po obou stranách zmíněné silnice. Jedna z těchto originálních re- staurací lehla krátce před naším vypravovánín — zalétlými prý jiskrami z vlaku — popelem přes to, že se našli lidé, kteří v té věci byl jiného mínění, obdržel pan Šop přece pojistně a kroutě si s věčným úsměvem svůj dlouhý, še- divý knír a kouře viržinku, hospodařil v druh značně rozšířené boudě dále, těše se obecn přízni tamější krajinou putujícího obecenstva. Dnes zúčastnil se též činně knížecího honu a byl v nejlepší míře shledav večer celou loveckou společnost shromážděnou pod poctivou střechou své nově upravené restaurace. Oheň praskal v železných kamnech a teplo účinkovalo příjemně na lovce, promrzlé celo- denním pobytem v lese. Šop s viržinkou v ústech natuhoval neustále svůj knír a popoháněl svoji paní a její schovanku, volaje: „Topte dost, pání jsou vymrzlí a dříví je laciné —vždyť je hned vedle nás les.“ Za sloly v řadě k sobě přistavenými, tvo- řicími jednu tabuli, seděli pání lesnici s panem nadlesním Renzem v čele, a mezi nimi nacházelo se též několik měšťanů z Postojně, kteří byli též k dnešní honbě pozváni. Páni lovci nejdřive s pravou mysliveckou chutí obsturali své žaludky. nučež se rozpoutala veselá zábava, ke které zvláště události dnešního dne látku poskytovaly. Na dolejším konci tabule seděli členové čtver- listku a pan Krlo tvrdil Černému, že má jen jebo návodu o střelbě děkovati, že srnce zastřelil a připomínal mu, že musí dáti něco k lepšímu.

Mládeneček usmívaje se vyňal z náprsní kapsy pouzdro na viržinky a podal je staršímu kollegovi, který si bez okolků vzal dva doutníky, z nichž jeden ihned zapálil a druhý položil před sebe na stůl. Zábava byla čím dále tím veselejšía nálada nejen ve čtverlístku, ale i u ostatních účastníků dostoupila nejvyššího stupně,. když „obr z Rhodosu“ nezištně prohlásil, že vzhledem na docílený finanční úspěch shrábnutím střelné za zastřelenou zvěř a zvláště taglie za vlka (zem- ské odměny za vlka 20, za vlčici 25 zl.) celou útratu sám zaplatí. Pan Šop nosil rozjařen opět nové džbánky vína všech druhů — arci z jednoho a téhož soudku — a veselé lovecké písně roz- lchly se kolem stolů. Pozdě v noci odcházeli my- slivci z krěmy na „Loupežném Velení“ a Burda před odehodem rozmlouval po tichu cosi s po- zerně ho poslouchajícím poctivcem, panem Šo- pem. Dlouhý Venel se chytil za nos — jak bylo jeho zvykem, chtěl-li se něčemu vysmívati —a potutelně se usmívaje, vykládal soudruhům, že prý Burda se Sopem přibijí taglii na dřevo. Druhého dne páni mládenci stáli po 8. ho- dině v kanceláři v Haasbergu, kdež jim pan ře- ditel se zamračenou tváří četl levity, protože prý mají starost jenom o zábavu a ne o službu,a on prý včerejšího večera byl nucen sám se sluhou zastřeleného vlka připraviti k odvozu do Štyr- ského Hradce, kde měl býti dravec jako zvláštní trofej lovecká od nejznamenitějšího vyepavače preparován. Mládenci vyslechli zkroušeně ká- záničko, a pospíšili rychle na svá místa, aby dalšímu pokračování unikli.

Asi za šest neděl po honbě v Golobičouci byli tři čtvrtiny čtverlistku shromážděny v bytu příručího Václava Dlouhého, připravujíce se opět k takové výpravě, jež jim mimo jiné vavříny též čestný název čtverlistku opatřily. Očekávali pří- chod čtvrtého účastníka, hovoříce o rozličných svých záležitostech. Pojednou nejstarší z nich, pan Krlo pravil: „Vite co? Než přijde Burda, uvaříme u mne čaj, aby se zahřál, a pak se půjde.“ Na to obrátiv se k Dlouhému, dodal: „Ty, Vašku! koukni tady pod ten svůj příkrov, nemáš-li tam nějaké zbytečné kalhoty, vždyt vidíš, že moje již za nic nestojí.“ K vysvětlení sděluji ctěnému čtenáři, že měl pan Dlouhý své šaty pověšeny na dlouhém věšáku a přikryty ba- revnou látkou, aby byly chráněny před zapráše- ním, kteréžto pokrývce přezdíval pan Krlo pří- krov. Za své řeči obrátil se Krlo k oknu, po- hlížeje do večerního šera, zdali očekávaný sou- druh ještě nepřichází. Po tomto oslovení se- niorem čtverlístku chytil se Václav za nos a usmí- vaje se na Černého, vztáhl druhou ruku do týla.

Černý se kousal do pysků, aby nevypukl v hlasitý smích, neboť věděl kolik uhodilo. Venel vytáhl konečně přece jedny „lepší“ poctivice z pod pří- krovu a hodil je soudruhovi na záda. Ten je shrábl a něco nesrozumitelného zabručev, pravil: „Vašku! dojdi k panu sekretáři a řekni mu, aby nám daroval kapku čaje a kousek eukru, a — do téhle láhve rumu.“ Toto mluvě vytáhl z kouta zaprášenou pětižejdlikovou láhev od Rohyčské kyselky, a otřev ji kusem papíru, podával ji svému soudruhovi, podotýkaje: „Řekni ale, aby dal plnou, že se u mne nescházejí staré baby na přástku. Venel se chytil opět za nos a strčiv láhev do kapsy, vystrkoval soudruhy ze dvéří. Když byl již dole se schodů, volal za ním ještě Krlo: „Při- nes také něco na zub, já zatím vše připravím!“ Vyšli ven a Krlo uchopiv Černého za rámě, řekl: „Zapomněl jsem u tebe minule dřevěnku a dnes jsem zlomil špičku u dýmky, pojď nahoru a dej mi ji zpět.“ Tento vyhověl s ochotou přání jeho a rychle vešlí přes schody vedlejšího vehodu do bytu mladíkova. Krlo šel v šeru do koutaa nahmatav dýmku, obrátil se k prádelníku a počal přebírati na něm složené prádlo. Konečně vyláhl režné, avšak zánovní prostěradlo, řka: „Viš co, Jene, tohle mi dej, neboť nemám již co dáti na postel a tobě proto zle nebude; příbuzní ti pomohou.“ Nečekaje odpovědi kamarádovy, stáčel prostěradlo do starých lublaňských novin.

Černý, vrtě hlavou, smál se div nepukl. Šli opět dále a vešli jiným vehodem do bytu Krlova. Po- řadek tu byl v pravdě mládenecký, avšak v kam- nech hořelo jasným plamenem bukové dříví. Z chvíli přišel Venel, přinášeje od pana sekretáře „objednané věci“ a stavě je na stůl, pravil: „Vicekrát tam ale nepůjdu, to ti povídám! Ten mi dal!“ Krlo se rozdurdil a odvětil: „Ty na- děláš rámusu. Ať si říká co chce, jen když nám dá, čeho potřebujeme.“ V tom vešel obr ze Rhodu do světnicea zvěděv, oč jde, hlasitě se zasmál. Usedl na starou pohovku až zaskřípěla a pravil: „Krlo, dělej rychle, neboť musíme zajít ještě před od- chodem do kanceláře, jelikož prý nám pan ředilel chce něco sdělit.“ Po tomto oslovení přiskočil Krlo hbitě k nástěnné skříni a vytáhnuv z ní čtyři sklenice, postavil je na stůl, naliv do nich dříve něco vlažné vody. Pak přinesl v ubrousku zabalených šest „pakfonek“, které měly už pěkný zelenavý náběh. Rozhlédl se, čím by zeleň ulřel a chytiv v nedostatku lepší utírky špinavou po- nožku, jal se ihned zeleň stírati. Pan Venel po- hlížel naň vyjeveně a chytiv se opět za nos a vsunuv pravici do týla, přecházel s posměšným úšklebkem velikými kroky po cihlové dlažbě. Krlo vrhl naň pohrdlivý pohled a vyhrkl: „Tyl — Ty! Nechci ani dál mluvit! Co nevíš, že špína