17. června 1900.

Nedělní zábavná příloha „Národních Listů k čislu 165.

Strana 9.

Triumf páně Krtkův. Pozoruji na sobě přežalostný úpadek Abych mluvil správněji: spozoroval jsem ho je- dnoho dne náhle, rázem, s nesmírným úžasem, a tu teprv seznal jsem, že zející ta propast ne- vědomosti nerozevřela se ve mně náhle, ode včíra, ale že ji znenáhla tvořila celá desítileti, aniž jsem si toho byl vědom. A pojednou oetl jsem se na srázném jejím okraji, div že jsem do ní střemhlav nesletěl Kráčel po měm boku jakýs mladý zvěda- vec, potkali jsme vojáka a ten měl na prsou nějský divný odznak a mladý zvědavec otázal se mne: »Strýče, co pak to znamená, co ten voják má na kabátě ?« Podíval jsem se bystřeji na vojáka, na od znak — a musil jsem doznati, že nevím, cot věc znamená. A ještě jsem nedokončil v duchu odhodlání, že se na záhadu tu příleži- tostně poptám, abych před mladšími lidmi ne- vypadal tak hloupě, když společník můj vyhrkl s další otázkou: »Jaký pak to je vlastně pluk ?e Uvázl jsom podruhé, ba oell jsem se zcel na plačině, odkud není vyváznutí. Ne vědě jsem, jaký to máme v Praze pluk nebo pluky. neměl jsem a nemám o všem tom ani tušení S hanbou jsem tu pocitoval, kterak jsem vše- chny vojenské záležitosti po léta zanedbával, skoro mne přepadla tesklivost, oč jsem pokles v tomto oboru, dávaje se unášeti jen hlukem vírem záležitosti zcela občanských a tedy na- prosto bezvýznamných. Můj božičku, oče jsem byl zkušenější od svého šestého až do čírná- cíčho roku, v těch letech, když jsem bosý po- bihal po ulicích i náměstich svého otcovského města, s »tyčkrletem« v jedné, s palestrou ve druhé ruce, nebo když jsem s kapsou plnou »bobrů« vycházel na hazardní hru »do důlku« se svými rostenci. Tehda jsmo všichni věděli všechno a rozuměli jsme vojenství dokonnlo. Ani pražský purkmistr by nás nebyl prodal.

Nechci nikterak ubližit jednoročním dobrovol- níkům, řeknu-li, že již ve druhé třídě jsm znali execírku líp než oni, když se po roce vracejí z »vojny«. A tehda byla mnohem rozmanitější. zdá se mi. Jak bylo krásné někdejš »šuldrt !« — kdy ručnice skutečně spočinuly n levém rameni, a jak půvabné bylo staré »prezén — tyrrrt!« — ručnice kolmo přiražená na levou stranu hrudníku, pravá pěst pod srdcem, levá nahoře někde u brady. Kde to všechno jel

My jsme věděli, jak musí voják ukousnou papírovou patronu při nabijení, jak musí »la- dovat«, aby nabiják sám zase, z hlavně vy- skočil, my jsme znali »tažené« kanony a »hau- bice«, my jedli s vojáky komisárek a vyparty- kovávali jsme od nich kloboučkové »kapsle« z krejcary, za papír, tužky, péra nebo jiné po- třebnosti, jichž zas vojáci neměli s dostatek, my se od nich učili, kterak možno prach na holé dlani vypalovat, od vojáků jsme měli prvn návody, kterak se dělají sopky — jaká to be- vala shoda a harmonie mezi námi drobnými ob- čany a vojskem nižší distinkce, určitěji řečeno, kmány! Stále jsme byli vice či měně zásobeni »municí« — u spolužáka Řeháka vůbec bylo neslýcháno, aby vyšel z domu bez ostrých pa- tron, hrsti prachu nebo kornoutku kapslí. Věru, byli to jen ti protivní premianti a »akcidenti«, kteří neměli nikdy nie takového a jimž pan učitel nikdy do kapsy nesáhl. Ale byli to taky nešikové, když konečně si omočili! Snížil se jednoho dne jeden ze vzorných, dokonce »kraj- ník« z první lavice, jakýs Hubáček, a šel s námi na šance, aby se pokusil o vypálení prachu na dlani. Hlupáčkovi dobrému draho to přišlo. Na- slinil sice dlaň, ale přes všechno ponaučování nenapjal ji, jak bylo nutno, aby byla bez vrá- sky, tvrdá jak dřevo, což bylo podmínkou tako- véhio ohněstrůjného pokusu. Než se odhodlal škrinouti sirkou o kalhoty, popadala ho tréma vle a více, dlaň se zavírala, vraštila, a když konečně vysvkl zapálený prach, vykřikl taky Hubáček. Kůže na dlani se mu přiškvařila, chudákovi, a scvrkla, že nemohl ruku otevřít.

Prvního obvazu dostalo se mu od nás hned n místě, z vlhké hlíny a trávy, a se strachem provázeli jsme ho domů, co z toho bude. Ale Hubáček byl karakter a nic neřekl. Arci, háji i vlastní kůži. Ruku nemoh' celý týden otevří a mlčky trpěl. Štěstí, že to byla levice, že moh psáti a kresliti jako jindy. Za čtrnáct dní byl zase zdráv jako ryba, ale od té doby nemohl prach cítit a našich manévrů nikdy již se ne- záčastni A jak jsme znali všechny branše vojenské. všechny šarže, všechny druhy zbraní. Ještě než přišel nový pluk do města, věděli jsme již jeh jméno, jaké má výložky, jaké knofliky. Nám neunikl žádný nový zjev. Když se objevili ve branách dvě tři postavy cizí barvy, hádali jsme, že to jsou »kvartýrmochři« — a skutečně, z několik dnů vtáhl pražskou branou nový pluk s hudbou v čele, před níž pyšně kráčel »regmenctambor« s mohutnou feruli v pravici. Tehda všichni plukovní tamboři byli velicí, tlust a vousati. Bylo přirozeno, že my kluei jsme byli tak proniknuti vojenstvím. Vždyť jsme vyrůstali pevnosti, život vojenský tu byl v popředí všechno opanovával. Na otázku: čím budeš měli jsme téměř všichni jen jedinou odpověd: vojákem. To bylo v našich očích nejkrásnější Teprv rok šedesátý šestý ve mnohých nesmírně ochladil tu vášeň. Arci tu poprvé se nám ob- jevila také jiná stránka vojenského života — viděli jsme plné vozy krve, před našima očima konány amputace a smrtelně ranění umírali rukou lékařův.

Nejenom v nás — omladině — byl vyvi- nut smysl a zájem pro vojenské záležitosti. Vyrůstalo se s ním, dospívalo, vydržel až do smrti. Hezoučké bylo to mé milované otcovské město, ale žilo v něm nesmírně mnoho lidí ob- mezených — nemohu za to, že k nim náležel taky kupec pan Krtek. Nepohněvá se na mne, že to o něm povídám, nedoví se o tom. Již je dávno u té velké armády, jejíž jednotlivé od- díly se u nás ukládaly na Pouchov, nebo na Kuklena, nebo konečně k svatému Janun Kopečku. Ani tu nikoho nezanechal. Zemř l neženat — a soudím, že i bezdětný Obzor jeho také za života dále nesahal než po Kukleny — od narození až do smr nevytáhl z rodného města svého paly. Od rána do večera stál za pultem svého krámu, zděděného po otci, vážil kávu a cukr. chroupal »glazírované« mandle, žertovalse služkami, jež k němu přicházely, vyzvídal na nich všechny klepy z domácností, jež pak všeli- jak rozšířené a přizdobené věnovával jako n- davek jiným odběratelkám, až se z nich do večera šťastně vyčerpal, načechrával ve volných okamžicích bohaté kučery své plavé hřívy, po- stával chvílemi na prahu krámu, dívaje se z slečinkami na promenádě středem náměstí nebo za deštivého počasí na podsíni, metal po nih zamilované pohledy a posílal jim konečky prst hubičky. Omrzelo-li ho všechno toto a podobné zaměstnání, posílal si do půjčevny k panu Lokvencovi pro nějakou knihu. Pravím pro ně- jakou, a přece to byla vždy táž historie, ně- mecký překlad Dumasových Mušketýro.

Než se dostal na konec, »po třiceti lefech«, zapomněl začátek a četl znova. Myslím, že jiné knihy nepoznal. A když Fonečně nadcházel noc a pan Krtek mohl zavřit, umyl se pečlivě, namazal vlasy pomádou, nakypřil knírky, oblákl čísté prádlo a nedělní oděv, chopil se španělky, narazil cylindr a zamířil do »restaurace«, kde se scházeli potáblové města a důstojníci: N všech hostincích u nás byl tehda — v letech šedesátých — nápis »hostinec — gasíhaus«, na- nejvýš gasthof, jenom na jediném stálo »restau- ration«, u Tajbnerů, na náměstí, hned vedl biskupské residence. Tam bývali důstojníci — a důstojníci byli ideálem páně Krtkovým. Ach, jaké výčitky činíval osudu, že z něho udělal »pudlrajtra« a ne oficíra. Tolik synků města dotáhlo to na lajtnanta, někteří až na hejt- mana, jeden dokonce na majora — jen jemu bylo souzeno, aby krněl a zakrněl za pultem Ale když se nestal vojákem a důstojníkem vyhledával aspoň jejich společnost, odpozorová- val jejich manýry, jejich spůsob hovoru, nápo dobil je — 6, jak byl šťasten, když ulovil něc nového, co mu do dneška bylo neznámol S počátku nesměle se k nim přibližoval svými návštěvami řečeného »rostaurationu«.

Zprvu sedával skromně u dvoří a zraky jeho zalétaly toužebně k velikěmu stolu blíže kamen- kde sedávala společnost pánů od vojska. Jak to hlahol hovoru, jak veselé věci tu vyprav- vány, jaký smích otřásal celou místností ! Byly to sice mnohdy tak nevinňoučké hlouposti, jimž se pánové smávali, a býval to mnohdy takový smích dělaný, divadelní, povinný — ale jai velikolepým připadalo vše panu Krtkovi. A jai dychtil po tom, aby jednoho dne směl zased nouti k onomu velikému stolu mezi ně. Byl takoví šťastní civilisté, kteří tam směli. Ach. když by vstoupil do lokálu, hrkaly by židl pode všemi, posouvaly by se, aby měl místo pr svoji, a z desíti hrdel by se ozvalo: »Čau! Tenkráte pozdravovali se důstojníci výhradne timto slůvkem, a jakkoli pan Krtek nevěděl, e znamená, vycítil přece veškeru jeho líbeznost, jeho obsažnost a důvěrnost. Čau, bruder Čau ! Čaul Tak se to zalíbilo panu Krtkovi, že jinak nepozdravoval ani služky, ani nás školáky, když jsme k němu příšli pro kousek cikorie. »Čau, Machatý ! Co pak chceš ?« Ostatně slovíčko nebylo zlé — však my jsme je taky měli zavedené mezi sebou, ve škole i na ulici. Jak pěkně se vyjímalo ve spo- jení s jiným, domácím, zcela na š í m, když jsme se potkali

»Čau, votroku, kam jdeš ?- V čemž nespočívala žádná urážka, jak jsem již kdysi kdesi výslovně poznamenal. Neboť »votroku« znamenalo něco jako »přiteli, kamaráde, bratře« Arci, záleželo na přízvuku, na výrazu. Bylo- provázeno jízlivým pohledem a vyrazilo-li se tak plně opovržlivě: »Ty vvvótroku !« — o jé, pak mohlo býti zlel Tam tedy sedával u stolku blíže dveři, posrkával piva, hleděl před sebe, ale nastavovai uši, aby mu nic neuniklo. A když tak někdy zůstaly dvéře otevřeny a pan major Mehl vy- křikl: »Ale frflucht, dyť zatraceně táhne!« — — vyskočil pan Krtek, jako zpružinou vy- mrštěn, dva kroky ke dveřím — a přirazil je. Potom se poklonil ke stolu pánů oficírů a sedl zas na své místo. Nebo když někdo z pánůs pídil po sirkách, jež náhodou sklepník na stůl nedal, zas vymrštil se pan Krtek, chopil se nej- bližšího stojánku se sírkami, pokročil odměřeně k velikému stolu, postavil naň sirky, uklonil se němě a vracel se ke své sklenici s povznáše jícím vědomím, že vykonal, co vykonati není každému dopřáno. Když platil pan Krtek, vytáhl obyčejně de- sítku, ale raděj padesátku, aby se vidělo a vě- dělo, že má. Přes obmezenost svoji byl pan Krtek v této věci výborným psychologem. S ta- kovou desítkou nebo dokonce padesátkou není sklepník tak hned hotov. Dodává chvíli, chrast drobnými a sází pak bankocetle na stůl, ješt je přeskakuje okazováčkem, opět přepočítává, než je vloží pan Krtek do tobolky, trvá take chvilku — vše to nemůže uniknouti pozornost ostatních a musí vzbuditi dobré mínění o něm- Pan Krtek dobře tušil, co může člověku jeh rázu dodati váhy. Učinil tak několikrát, a konečně jednoh večera, když odcházel a dovíral za sebou dvéře. zaslechl u velikého stolu otázku: »Wer ist, das ?e

V panu Krtkovi zatajil se dech. Bože Bože, kdo je to? ptá se důstojník svého sou- seda, a již taky zaznívá odpověd: »Ja, to je kupec Krtek . . Toť se rozumí, vždyť tam sedí taky páni kteří ho dávno znají, jenom že posud nebyl příležítosti, aby s nimi nějak začal. A pak již netrvalo dlouho a pan Kre jednoho večera byl pozván, aby přisedl ke stolu To bylo v den, kdy se objevil v nových citro nových rukavičkách. A zas netrvalo dlouho, žee se panu Krtkovi dostalo eti, že směl zaplati lábev šempeňského, a tohoto večera stalo s něco, o čem se mu snívalo snad jen v okamži- cích největšího rozplamenění obraznosti: dva páni lajtnanti — po jeho pravém i levém boku — dva hned najednou pozdvihli číše své připili si s panem Krikem na bratrs tv Pan Krtek směl jim fikati »du« a směl je po- zdravovati »čan !« Toho večera stalo se taky, že pan Krtek, platě, měnil stovku, ale ne vše, co mu sklepník na stovku dodal, zastrčil do vlastní tobolky. Bylo to v noci ze soboty a hned nazejtři, v neděli dopoledne, promenoval pan Krtek na našem »korsu«, na chodníku prostřed náměstl, vydlážděném hladkými kostkami, s oběma důstoj- níky, s nimiž včera byl spečetil pevné přátel- ství dvěma šťavnatými polibky. A jak pan Krtek šel, pyšně švibal svoji žlutou španělkou a odhazoval stranou pravou nohu, právě jako to dělali noví jeho přátelě, jimž se mezi nohy plety palaše. Tak výborně odhazoval nobu, jakoby mu o ni také nějská nevidilelná šavl lloukla. Pan Krtek teprv od včerejška pocito val, co jest pravá blaženost života.

Dvojí setkání.

Napsala Les Ostrovská. Stávalo se často, že ve čtvrtečních dýchán cích, majorem Ruhešem pořádaných, pronášen byla v ústraní otázka, proč se major neoženil. Znali ho všichni jako vřelého zastance rodin- ných krbů a svazků manželských, který do svých společností zval ponejvíce důstojníky že- naté a přece sám zůstával svoboden. Člověk mající takové jmění jako on, snadno si mohl i tohoto luxusu: ženy, dopřáti ; ale zatím byla strážným andělem jeho vzorně řízené domácnosti stará, vzdálená přibuzná, jejíž dd- stojné vzezření silně připomínalo podobizny středověku. Byla tak málo sdílnou tato pečlivá Marta, že neodvážil se nikdo zeptati se jí, proč se major nežení, proč odmltá skvělé partie, jež s mu nablzejí? A když vlna událostí vynesla na povreh zvěsť, že major odmítl opět sňatek s jedinou deerou generála H ..., majitelkou obrovského věna a krasavici prvního řádu, neznal úžas přá- tel jeho mezí. Hrdá ta kráska, zvyklá koše rozdíleti, dou fala, že poslední její trofejí stane se krasave Rubeš, o němž jí bylo doneseno, že prý se nikdy neožení. Major na jemný pokyn generálův, že b mu byl jako zeť vítán, zdrořile, ale chladně o pověděl potvrzením pověsti, že zůstane svo boden. Nemilost, jež tímto odmítnutím na něhos snesla, netřeba doličovati; generál, který s dce- ruškou beval u majora týdenním hostem, již s ani neobjevil. Událost tato, v důslojnických kruzích stále přetřásaná, dodala odvahy nadporučikovi Ma- hrovi, velikému oblíbenci pana majora, že se přáteli svými vsadil, požádati Rubeše o vysvě tlení jeho všem nepochopitelného jednání.a

Příští čtvrtek, když se byla v majorových salonech shromážděná společnost po odbyté ve čeři v různé skupiny rozptýlila, oslovil Mlahr salonku pro kuřáky majora Rubeše »Nepovažujte, pane majore, otázku moj za vtíravost, bylo by nám nesmírně zajímavo zvěděti, proč vy, takový ctitel všeho krásného zamítáte krásnou ženu e Oslovený rozhlédnuv se po přitomných k řácich, zvolna odpovídal: »Vím, pánově, že vám jednání moje často bylo nepochopitelno, chci vám je konečně vy světlit, abych vám ušetřil nosprávné domněnky ale dříve mi dovolte, abych ze své pracovný přinesl doklady, jimiž chci vypravování svojo doložiti.« Po chvíli napjatého očekávání se vráti nesa lepenkovou krabici, z níž na kuřácký sto lek vyňal damskou rukavičku podivně zabarve nou a růžový, květinový klobouček, jaksi sma čknutý a temnými skvrnami, hned na první po- hled znatelnými, potřísněný. Za napjaté pozor nosti mladších přátel jal se pak vypravovat »Je tomu již řada let, byl jsem tenkráte poručíkem, mladý, statný hoch, plný ideálníc představ o své příští kariéře, užívající života rozkoší jeho plnými doušky. Miloval jsem vše chno, co bylo dobré a krásné, a z toho nejvíce hezké ženy a — koně.

Tenkráte jsem měl, pánové, úmysl se ož niti. Žena, jež by se stala družkou mých dnů vezdejších, měla býti vzorem ženy, kopil matkv mojí, vzorně manželky otce měho. Chei-li s představiti ideál manželského ráje, potřebují vzpomenouti jenom na svoje rodiče. Otec můj, mohl mnoho vypravovati o mate mojí a její energii, o bezpříkladné obětavosti s kterou prodělávala s ním život vojáka, zů častnivšího se tolika válečných výprav, o ženě jež únavy neznala a tolikráte chladně smrti tvář se dívala. Takovou ženu jsem, pánově, hledal, ženu která by se nezachvěla před nebezpečím smrti ženu vojáka důstojnou Protiví se mi ty naše nervosní krásky omdlévající již při pouhém vzplanuti blesku Našel jsem ji, ale pozdě! Na odporučení jistého slechtice koupil jsen tenkráte závodního koně, čistokrevné zvíře an glického plemene a chtěje v běhu jej vyzkou šeti, vyjel jsem se svým podkoním za město Krásný den zaříjový a seznání, že se ko ník osvědčil ve všech cinostech, jež před pro dejem na něm byly chváleny, naladilo mne tak příjemně, že úplně spokojen vracel jsems k večeru z vyjíždky. Jeda po silnici a dopřávaje plné zvůle koni který proháňkou unaven, zvolna do vrchu klu sal, byl jsem pojednou zaražen hlukem, z po- čátku temným, ale stále jasnějším a mně vstřío

stalo se.

se valícím.

Ku svému zděšení spatřím s dosti přikrého vrchu letící ekypáž, jejíž kočí marně se snaž zadržeti spřežení splašených konl. Rozjeti se proti kočáru, obrátit svého koně. schvátit podsedního koně za otěž a zastaviti zvolna spřežení, bylo dilem několika okamžiko Soskočiv na to a koně a hodiv řemeny svěmu průvodčímu, přistoupil jsem k vozu, chtěje další služby nabídnouti osobám, v něm se nale- zajícím. Byli to dáma a pán. Na tváři mužově obráželo se zřejmě valn rozčilení, jež tím více kontrastovalo s kliden dámy, kteráž přece stejně byla ohrožena. Pre kvapil mne úsměv, kterým přijala moje oslovení Nebyla to žena polekaná, uděšoná přestá- lým nehezpečím, které jsem pomáhal z vozu vystoupiti, ruěka její chvěla se tak málo, jako bych ji byl v saloně nabízel rámě k valčiku Každé její slovo zvonilo zrovna smíchem, když říkala: »Děkuji vám, pane poručíku, že jste nám překazil potěšení letem s tohoto ošklivého kopee vaz zlomiti — ale byla to krásná jízda, prav da-li?« obrátila se na svého společníka. »Bude nejlépe, dojdeme li do blízké restaurace, kdež si chvíli odpočineme. Zatím se také koně uklidnt a kočí srovná náš rozházený landauor. «. Pri tom hladila bílou ručkou šiji dosud se třesou- cího podsedního koně. Zpozoroval jsem při tom, že zápěstíj silně krvácí. »Pro bůh, milostivá, jste poraněna — zvolal jsem polekán. »Nic to není, pouhé škrábnutí, narazil jsem na drát slunečníku a z toho vznikla rána trochu studené vody vše spraví, « od pověděla zastavovala svléknutou rukavičkou praménel krve, z ruky se řinoucí.

Cestou do restaurace představil se mi pá jakožto soukromník Arnold s choti. Přiznávám se upřímně: žena ta mn okouzlila. Mohlo jí být asi dvacet let, byla krásná jako Juno sama, plna života a přece v rysech svůdného obličeje našel jsem vrásku, kterou štěstí nikdy nekreslívá; bezděky mi na- padlo, že za tím úsměvem skrývá se život n tak šťastný, jaký na povrch se jeví. Došli jsme do restaurace, kde našel jsem plukovního na- šeho lékaře ve společnosti několika důstojníků. Ježto ruka krváceti nepřestávala, svolil dáma konečně na naše nalehání, aby ji doktor obvázal. Zápěstí bylo drátem roztrženo a dokto uznal za vhodné ránu sešiti. Pan Arnold po tomto vyjádření obrátil se ke mně: »Pane poručíku, prokázal jste nám již tolik laskavosti, prokažte mi i tu, že budet assistovati místo mne panu doktorovi. Snes pohled na všechno, jenom otevřenou ránu ne- mohu viděti.« Pochopite, pánové, s jakým vděkem přij jsem toto vyzvání. Zavedli jsme paní Arnoldovou do zvlášt- ního salonku, doktor vyňal kapesní pouzdro s nástroji, dav si dříve od restauratéra přiněsti domácí lékárnu a potřebné obvazy. Nespouštél jsem s oči krásnou tu sfingu, v jejímž obličeji se mezi operací ani jediný sval nestáhl, tak se dovedla ovládati! Bavila se se mnou, stále s usmívajíc, jakoby komorná sešívala jí roztržený šat a nikoli lékař poraněnou ruku. »Pan manžel se děsí ran, ten by nemoh býti lékařem —« prohodil doktor bezděčně. Poprvé se paní zachmuřila a úsměv jakoby byl na těch krásných rtech zledovatěl

Doktor, zabývaje se rukou, nepozoroval toh a pokračoval: »Jak vám bylo, milostivá paní, při tom ši leném letu splašených koní? Dobře asi nikoli vidle - Úsměv se vrátil na bledé líce, když odpo vídala »Lhala bych, pane doktore, kdybych řekla že zle; zděšení mého manžela bylo tak veliké- že by se byl jistě dopustil nějaké nerozvážnost. kdybych ho svým klidem nebyla udržovala. zvláště, když při prudším nárazu vozu jsem ruku roztrhla .. . On je totiž trochu ner- vosní, snadno se rozětlí — omlouvala zbabělce. který nesnesl ani podivání na ránu vlastní svojí ženy. Doktor skončil a skládal nástroje. »Nyní vám radim, milosfivá paní, abyste asi hodinu zůstala zde ležet na divanu, pan po- ručík vám bude zatím společníkem. Nechci. abyste se přiliš unavovala, ztratila jste dosti krve a proto vám klid nijak nebude škoditi Pana manžela zpravím o průběhu operace vaší obdivuhodné odvaze.« S těmi slovy se nán

poroučel. Osaměli jsme. Za chvili doletěl k nám polootevřeným oknem hlas doktorův, referující společnosti dů stojníků, mezi nimiž so byl Arnold usadil, jak se poraněné paní daří. »Pan manžel se jistě přijde přesvědčit sám,« obrátil jsem se k mladé paní. Pozoroval jsem opět, jak se zachmuřila pr zmince o manželovi. »Buďte bez starosti, nepřijde, ví, že neběž o nic vážného a pak nesnese vůně antiseptickýeh prostředků.« A měla pravdul Celé půldruhé hodiny bavili jsme se nevy rušováni, leda tiše přicházejícím sklepníkem prodlením té doby jsem poznal, že to byla žen vysoce intelligentní, jedna z těch vzácných dušl jož pochopeny, jsou s to druhému připraviti rá na zemi. Dostalo se jí zatím muže, blaseovanéh hlupáka, jehož nic trvale neupoutalo, který tan dole na verandě při cinkotu sklenic a pěnivém sektu zapomínal na ni docela. Vycítil jsem ze stálých jejích omluv,ž je účelem těchto zakrýti propast, jež mezi ní manželem se otvírala, zastřiti tu morální bídu konvenčního manželství, kde jeden druhému s čím dále tím více odeizuje. Požádal jsem ji během rozmluvy, aby mi na památku zvláštního našeho seznámení, da- rovala jednu ze svých rukaviček a sice tu kteréž byla v první chvili použila jakožto obvazu. Svolila, ale zamrazila mne slova, jež př tom pronesla

»Kdož ví, pane poručíku, nebylo-li by lépe, kdybych se byla zabila!... Kdysi mně proro- kovali, že nesejdu přirozenou smrtí; nuže, dnes byla příležitost a vy jste se jí postavil do cesty. Nebojíte se, že vám takové zasahování v Pro- zřetelnost přinese neštěstí ? »Naopak,« odporoval jsem, »nepřál bych si nikdy většího stěstí, než odvraceti od vá nebezpečí !« Ztišila hlas: »Což kdybych si přála brzy zemřiti ?. Ohromilo mne, pánové, sdělení toto. Žena sotva do života vkročivší a touží již po jeho ukončení. Začal jsem nenávidět muže, který luzné t hlavičce vtiskl takovéto myšlenky, přál jsem si v duchu sraziti se někde s tímto člověkem pak dobře mířenou ranou toto zajaté ptáče ty- rana zbaviti. Nemohl jsem více protestovati proti smut- nému přání jejímu, ježto nám sklepník hlásil, že společnost se chystá k odchodu. Svedl jsem ji tedy dolů na verandu, kdež pak silně už roz- jařený manžel důstojníky ji po řadě předsta- voval, dokládaje, jak výtečně se tím časem ba- vili. Pomohl jsem jí do vozu, do něhož Arnold pozval doktora, že jej domů doveze. »Pan poručík s námi nepojede ?« obrátil se na mne. »Nikoli, děkuji, mám zde koně, jehož jste. ráčil viděti,« odmítal jsem.

»Pojeďte s námi, prosím vás o to, « říkaly mi krásné oči paní Arnoldové, a jakmile manžel žáďost opětoval, přijal jsem pozvání, nařidir podkonímu, aby koně mého domů dovedl. Stisknutí ruky a vděčný pohled, jehož se. mi za to dostalo, byly mi odměnou za nucenou vlídnost, kterouž jsem musil vůči manželu jeviti. Stal se mi ještě protivnějším, když poku- sil se mně zalichotit: »Byl to odvážný kousek od vás, pane po- ručiku, sám na koni a zadržeti jiné — spla- šené! Jak snadno se mohl kůň váš poděsiti ; je vidět, že jste mistrem jízdy, překonáváte -l s takou, bravurou věci nepředvidané.« »Jak se jmenuje váš kůn?« tázala se pan Arnoldová. Odpovídám, že je původem Angličana jmeno má francouzské: Esperance. »Naděje! Jak případné to jmeno pro zá- vodního koně, v něhož se tolik nadějí skládá! Jistě se zúčastníte jarních dostihů, « dotazoval se dále. »Sám na něm pojedete ?« »Ne, milostivá, mám svého jockeye, pouze při důstojnických závodech jezdím osobně,« vysvětluji své krásné posluchačce, v níž jsem velikou zálibu pro pěkné koně objevil. Cesta v její společnosti uběhla mi tak, že zdála se mi okamžikem, když vůz v městé za- stavil.

Tím vítanějším mi bylo pozvání na číšku čaje, Arnoldem mi učiněně, neboť kynulo mi z něho prodloužení příjemných okamžiků ve- společnosti té krásné paní. Arnold bavil se s doktorem, jakoby nás ani nebylo, a když tento upozornil, že měl bychom se již vzdáliti, ježto je milostivé paní zapotřebí odpočinku, namítl: »Je vidét, že moji paní neznáte, kdepak ona a unavena, ona je ze železa ...« a nelhal. Paní Arnoldová, ač ruku měla v pásce za- věšenu, pohybovala se nenuceně mezi námi, klidná, veselá, i ten bolestný rys, jejž jsem v lici jejím objevil, zdál se rozplývati v záři jejích svělélkujících modrých očí. Uzavřeli jsme spolu přátelstvi, jeden z oněch čistých svazků mezi mužem a ženou, kteří ne- mohouce být manželi, stávají se bratrem a sestrou. Zbožňoval jsem tu svou malou sestřičku, jak jsem ji později nazýval, a zamilovalas ji též nebožka matka moje, k níž jsem ji bi uvedl. Památku na první naše setkání mám zde, jest to tato potřísněná rukavička,« ukazova major na jednu ze svých relikvil. »Klobouček tento je smutnou upomínkou na setkání naše — poslední — — —! Pri- vezla jej příštího jara matka moje z Paříže jakožto dar pro paní Arnoldovou, a tato jei měla vzlti při dostihách poprvé. V pravém slova smyslu žárlil jsem na- krásu její, elegantním úborem ještě zvýšenou, když se v průvodu svého chotě na závodech objevila. Dostavili se poněkud pozdě, pro nával na tribuně nebylo možno k nim sejíti a nezbylo, než spokojiti se pouhou výměnou pozdravů . .

Koně stáli připraveni u startu, mezi nimi i moje »Esperance«. Viděl jsem, jak manželé Arnoldovi posta- vili se blizko mety, jak paní opírala se ručkou o bariéru, jež závodní dráhu od publika dělila, jak prohlížela si koně .. . slyšel jsem, jak za- volala mého koně jmenem, kterýž pak celou hlavu po ni otočil. Znal dobře bílou ručku, která jej tak často cukremi dařila Hned na to, po daném znamení, jezdci vyrazili a již při druhém kole bylo viděti, že »Esperance« bude vítězkyní, což se také spl- nilo, však s tragickým zakončením. jehož ss nikdo nenadál. Při poslední překážce, před sa- motným cílem umístěné, vzepjal se kůň tak, že málem by byl jezdce shodil, šťastně však pře- letěli oba, jenže neblahé trhnutí uzdou změnilo směr koně, a tento se mihl těsně kolem bariéry. Zatmélo se mi v očích, když v jásavé v- lání, vítěze zdravící, zazněly výkřiky zděšení a volání o pomoe. Co se děje ? volám, dera se ku předua dolů s několika soudruhy Divadlo, jež se mi dole naskytlo, zastavilo mi krev v žilách. Na zdupaném trávníku klečel Arnold, po- depíraje bezvládné télo svě choli, na jejímž pravém spánku zela hrozná rána, zasazená kon- ským kopytem — a to kopylem koně méhol Nahnula se přes bariéru, aby těpe viděla, jak kůň překážku vezme a to stalo se jí osud- ným. Celé své jmění byl bych oběloval na zachrá- nění její, leč jediný pohled na přibylé lékaře mne poučil, že marno je vše Zemřela, aniž by byla vědomí nabyla, mně zbyla ta jediná útěcha, že stalo se tak