1
masthead
25. prosince 1904.
2
masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů“ k číslu 350.
4
article
Z notýsku Pavla Čamrdy.
písaře při výpomocném úřadě.
Z notýsku Pavla Čamrdy.
písaře při výpomocném úřadě.
Kam pak stačila desítikoruna, kterou mi
pan rada na ty breberky navalil! Neni to sic
drahé z těch Třebenic, nanosil jsem toho za
pětku náruč, alo přednostovi jakoby rostl apotýt,
když to viděl.
„Stakvalente, Čamrda,“ povídal, prohlížeje
kousek po kousku, „to je nóbl galanterie! Tahle
melanž, vypadá to jako z emailu! A vědi voni,
Čamrda, že je to náramně výborný tónický pro-
středek? Vědí přece, co je tónický prostředek?“
Přiznávám se, že jsem až potud měl veliee
nejasné poněti, ale z doslovu přednostova jsem
vyrozuměl. Vyložil mi to velmi obšírně a dů-
razně mne nabádal, abych si to pamatoval, a
taky přijdu do let.
Nejvíc ho lákala višňovka. Pořác láhen
otáčol, pomlaskával, a aby měl „právní důvod“.
vzpomněl si najednou:
„Stakra, škoda toho otvírat, ale dnes mi
paní udělala k obědu takovou sekaninku — trochu
tučné to bylo, nejspiš přidala mnoho vepřového,a
česnek v tom byl — já jim povím, Čamrda.
otevřou to, snad zde máme ňákou štamprličku?“
Já arci ne, ale Vocápek ji má. Ten je vůbec
v truhliku pod regálem na všechno tak zařízen,
že by od hodiny mohl otevřít kořalnu. Vyšťoural
jsem kalíšek, vyplákl, vytřel, a přednosta již mi
podával kapesní nůž s vývrikou.
Pavel
Třebenice
5
article
Vytrhl jsem zátku, nalil jsem, rada to do
sebe obrátil, jen to v něm žblunklo. Jen co je
pravda, ambažúru má.
Pohladil si břich a podávaje mi kalíšek, po
bízel mne
„A teď nalejou sobě, Čamrda. Zunknous
Trochu jsem se zdráhal, ale ne dlouho
Nalil jsem si, vypil.
„No, co jí říkaj, Čamrda?“ tázal se pře
nosta, jakoby přede mnou byl odhalil nesmírn
objev.
Co ji říkám! Vždyť my jí u kvartýrských
taky užíváme, a raděj než doktora Rosy životní
balšám, ale nepokazím přednostovi radost.
Díval se přednosta na láhev a povídal ne-
smírně povážlivě:
„Načatou láhev domů neponesu, Čamrda.
musej koupit jinou. A tuhletu si nechám sady
v byró, pro strojce Příhodu — tak někdy p
těžším obědě.“
Je on to kulich mazaný, náš pan přednosta
Ale konečně — ať u něho konstatují alkoholis-
mus, až mu bude sedmdesát. Pak je to skoro
jedno. A vytasil se s novou pělkou na nové
zboží. Bože, já bych nosil až do svátků!
taky.
6
article
Za čtrnáct dní je máme. Kdybych ani na
kalendář se nepodíval, poznal bych to na
Vocápkovi. Jak se schyluje k svátkům, je
Vocápek čilejší. Především k nám všem je ne-
smirně úslužný, vtělená ochota. Kancelist
7
article
Vokoun Bovs s v holomka sinrého. Do ne-
Vokoun Bovs s v holomka sinrého. Do ne-
dávna sotva nohama plel', a když jste si ho
někam poslal, moh' jste umřít tou nejzdlouha
vější nemoci, než se vrátil. Teď litá jako špan
tajbl, div se nepřerazí. Cejti už kapry z daleka.
jako vydra, a má na ně políčeno. Uvidíte, co zas
všechno užene!“
Věru, podivná věc je s Vocápkem. U kupců
sotva co koupíme z ouřadu, všechno fasujeme
s hora, leda tu a tam nějaké klubko motouzu,
balíček pečetního vosku, nějakou liberku svíček.
Takto vůbec nemáme mnoho styku s „parta-
jemi“ privátními, ale Vocápek si nosí přes tu
chvíli „vánoční dárky“ jako nějaká děvečka
z rodiny, kde berou na knižku. Tu se přižejbruje
s kusem „salonního“ mýdla, tu přinese krabiei
listovního papíru s obálkami, tu balíček svíček
— čert ví, na kom to vymamuje. Vokoun myslí,
že si dal také natisknout „gratulanky“ k novému
roku: „Nejuctivější blahopřání od Matěje
Vocápka, sluhy výpomocného úřadu,“ ne-li do-
konce veršovaný vinš, jako roznášejí kominici.
Věra
Vokoun
Vocápek
8
article
Svoje dárky z oboru přepychu a nejedlé
zboží vůbec nám pak nabízi ke koupi, aby se
za hotové mohl zásobiti na svátky tabákema
viržinkami na božíhodovou procházku se svou
„satoryjí“ — jak nazývá manželku. Věci jedlé
a pitné si arci ponechává, s těmi se nám an
nechlubí.
Kancelista Vokoun použil jedné chvíle, kdy
musil Vocápek až do zemské pokladny na Malou
stranu, a vykonal v jeho „propadlišti“ pod re-
gálem generální revisi. Objevil při tom dvě
láhvičky laciného punče, plechovou krabici
konservy, guláše, a dvě krabičky sardinek.
„Nejde mi do hlavy,“ povídal Vokoun
„kde koho ten kujón drancuje. Kdybych já vlez
k někomu o vánoční dárek, každý mě rovnou
cestou vyhodí.“
Zdá se, že místy vyřídí si Vocápek vánoční
podarování „z ruky do huby“, jak říká pan
Vekoun. Něčeho mu nalejí, a Vocápek s tím
zavede „stručné řízení“. Aspoň v těchto dnecl
páchne na deset kroků „spirifuáliemi“ všeh
druhu a na večer již se povážlivě kymácí, jen
tak tak že vládne kormidlem.
Vokoun
Vocápek
Vekoun
9
article
Za deset dní je štědrý večer — panečku,
byl jsem to dnes v pěkných rozpacích, a jen
tak že jsem vybředl duchapřítomností, kter
jsem se sám podivil.
Přednosta odešel již před pátou hodinou.
Vocápek taky se ztratil jako to, co po sobě čert
zanechává, a tu se zdvihl pan Vokoun od svého
stolu a přišáral se ke mně s pohledem velmi
důležitým, jakoby měl cosi neobyčejného za
lubem. Taky měl.
„Jářku, Čamrdol
„Co si přejete, pane kancelisto ?“
„Jářku, kde pak vy budete letos na štědrý
večer hejřit?
„Jako obyčejně, pane kancelisto, doma.“
„Tomu taky říkáte o svátcích domov.
Čamrdo? Tak tedy vám povím, příteli: osměluju
se zváti vás na nóbl večeři, co se do vás
vejde.
„Jak to, pane kancelisto?“
„Jak to! Vy máte pochopa! Prosím vás,
abyste mně ráčil prokázat čest a byl mým
hostem. Takl
„Vždyť vy taky nemáte domov, pano kance
listo.
„To se ví, toho dne ne, taky mě tam nikdo
neuvidí. Moje bába jde o osmě na kůtě, aby se
prospala na půlnoční. To bych se pěkně ob-
veselil. Slavím štědrý večer po hospodách, letos
u Choděry, a zvu vás tedy, abych tam neby
sám, abychom se mohli bránit, až by nás číšníc
chtěli vyhazovat. Teď je to po hospodách ná-
ramně solidni, o půl dvanácté sedí všady už jen
duchové nebožtíků a klapají podivením sani-
cemi, jak se časy mění. Tak tedy — ujednáno?“
Opakuji, byl jsem v nesmírných rozpacích.
Vokoun
Choděra
10
article
Rád bych mu byl vyhověl, a zas mne cosi
zráželo.
„Nehněvejte se, pane kancelisto, ale ne-
mohu to udělat svým domácím. Jsem teď u nich
na pátý rok a pokaždé jejich hostem na celé
svátky. Již o tom hovoři zas od prvního a těšt
se, jak si posedíme — — —
Vokoun zhluboka oddechl, skoro zafuněl
a povídá:
„No, nechci nikomu radost pokazit. Mysli
jsem, že by nám tak bylo veselo, ale to se ví.
kvartýrská má přednost. Tak tedy si tam zů-
staňte — posedím a povečeřím zase sám, jako
již tolik let. Škoda!
A se sklopenou hlavou šel ko svému stolu.
V té chvíli bylo mi ho tak líto, kozáka starého,
opuštěného, že bych rád byl odvolal a jemu tedy
přislíbil. Konečně by se kvartýrských beze mn
obešli, a k srdci mi taky nepřirostli. Arci v okol-
nostech, v jakých žiji, jest u nich štědrý večen
nejveselejší. Měl bych se taky potloukati po
hospodách?
Ale řekl jsem — řekl.
Ještě jednou se vzchopil Vokoun, zase ke
mně pomalu přišel a povídá:
„A co na Sylvestra, Čamrdo? Na Sylvestr
taky mnou opovrhnete?
Teď jsem vstal, podal jsem mu ruku a řek
jsem tak docele ze srdce upřímně;
„Na Sylvestra jsem váš, pane kancelistol
Vokoun mi smáčkl ruku jako svěrákem
zvolal:
xIv
Vokoun
Sylvestr
11
article
„Ale mladíče, to si dáme berdo!“
Chvalořečím nebi! Ne, to nebyl okamžitý
nápad, když jsem včera Vokounovi poděkoval
za vyčastováni štědrovečerní, to bylo vnuknut
od Boha! Neboť dnes — —
Až se mně hlava motá! Sedím, píšu, al
nevím, přečtu-li to kdy po sobě.
Bylo k polednímu, přednosta si myl ruce,
pročísal si vousy, uhladil si řídký kryt lebky
stále ještě okolkoval, jakoby měl někdo přijít.
Poledne již odzvonili, ještě tu byl — v já taky
nemohl utéci. Alo pojednou se přednosta roz-
kročil, ke mně, stanul, pohlédl na mne, a pro-
nesl slavnostně, jakoby mi měl připnouti řád:
„Mám se jich zeptat, Čamrda, co budou
dělat o štědrý večer.“
Nehorázné tušení projelo mnou od hlavy
po paty.
„Pane císařský rado, budu doma, jako oby-
čejně. U kvartýrských.“ Skoro jsem jektal.
„To jsou už zadán?“ A čelo přednostovo se
nYraštilo.
bůh
Ala
12
article
„Bývám tam každý rok, pane císařsk
„Stakvalente,“ hovořil přednosta, „to jsem
to vyved'. Já jim měl říet už včera, zapomně
jsem. Paní mně uložila — — Vědí, Čamrda,
pani náramně těšilo, že mě tak navštěvovali,
když jsem stonal, že mě v té alteraci domů při-
vedli, tak říkajíc do postele uložili, tuze to mou
paní těšilo, a povídala mi, že se nemůže jinak
odsloužiti, než abych jich pozval na Štědrý večer
k nám. Jsou bez starostí, žádná tabule, žádné
ceremonie, docela po domácku — no a dyť už
nás všecky znaj — — Ale kdyby mně to ted
měli odříct, Čamrda, to by mou paní tuze
mrzelo. Já si hned myslil — a Viktora taky po-
vídala: To víš, mutrle, to má pan Čamrda něco
lepšího — —
Odmlčel se. Sotva jsem mohl vydechnout,
když jsem honem na jeho poslední slova na-
vazoval:
„Pane císařský rado — na žádný způso
nic lepšího — ale nevím, jak zasloužím té
pocty — —
„No a přijdou tedy?“ vyhrkl přednosta.
„Pane císařský rado, vzdávám uctivý dík
milostivé paní ruku libám a tedy se osmělím
když ráčite dovoliti — —
„Ježíš Marjá, to mně svalili kámen s
srdce!“ řekl přednosta. „To by se paní se mnou
byla vyvadila, že jsem to zbryndal.“
A jakoby byl vyhrál, tak radostně si te
šel pro kabát a oblékal se. Rozumí se, že jsem
mu do rukávu pomohl.
V tom okamžiku vedle v kanceláři něco za-
šramotilo — na prahu stál Vokoun, oblečený
k odchodu.
Viktor
Marjá
Vokoun
13
article
Div že jsem nezkameněl. Myslil jsem, že je
kancelista dávno pryč, zdálo se mi tak, že již
odešel, vedle bylo po celý ten čas jako v hrobě.
A jistě to myslil i pan rada, nebo taky on díval
se na Vokouna všecek překvapen. Soudím, že
přednosta si nechával pozvání až na poledne.
až budeme sami, soudím, že mu záleželo na
tom, aby mi to řekl mezi čtyřma očima — a
hle, tu najednou dvě nepovolané uši!
Nevím, kde se to v přednostovi vzalo, ale
teď zas on projevil vzácnou duchapřítomnosta
okolnostmi vynucenou dvornost.
„Gotteswillen, pane kancelist, oni tady?
Myslil jsem, že dávno odešli. No tak tím líp.
Jestli pana kancelistu neurazím a nemá-li nie
lepšího, tak prosím, aby nás taky na štědrý
večer poctili na talíř rybí polívky. Moje pan
by byla velmi potěšena — —
Dival jsem se na kancelistu pln očekávání
a naděje, že odřekne. Ale Vokoun se uklonil jak
starý oficír a řekl nesmírně zdvořile:
„Pane císařský rado, vaše vzácné pozvání
je mi rozkazem. A když milostpaní radové ne-
budu na obtiž, budu si pokládati za velikou
čest a vyznamenání a dostavím se ke stolu ...
Nevím, jestli se mi tak jen zdálo, ale
myslím, že pan rada očekával odmítnutí. Po
slovech kancelistových však ani nemrkl, při-
stoupil k němu, podal mu ruku, a pronesl velmi
přívětivě:
„To mě těší, pane kancelista, tuze mě těší
To budeme mít letos veselý štědrý večer —
býváme vždycky sami. Dva hosty — a bude nás
rovný počet! To bude paní ráda!
Tohle snad bylo trochu pokrytecké. Myslím,
že bude mít s paní doma nějaké opletání. A Vo-
rado,
rada
Vokoun
14
article
koun si taky mohl jít k Choděrovi! Takové dvě
nepovolané oči — a k tomu oči Vokounovy ! —
jsou někdy velmi nepříjemny. Ale děj se vůle
božíl
Obstoupili jsme pana radu a jako čestná
stráž jsme ho doprovodili až k domu. Když jsme
se mu byli poroučeli, chopil se mne Vokoun a šel
zase kus cesty se mnou.
„Čamrdo,“ povídal mi s pekelnou zlomysl
nosti, „něco vím docela jistě: že mě mu ne
dala stará do komise. Jenom pana Čamrdu tam
chtěli! Ale to je jedno. Pozval mě, odříci jsem
nemohl — aby mně nenamáznul do konduityá
neochotný k představeným!“
Řehonil se, až se kdosi za námi zastavil.
Pojednou ztichl, tvář jeho zvážněla, a jakoby
mluvil ze zpovědnice, pronášel z hluboka a s ne-
vylíčitelnou, přímo mefistofeleskou ironií:
„Ale jak vy jste to mohl té své dobré
kvartýrské udělat, že jí ten pátý štědrý večer
tak pokazíte! Jistě vám taky juž po Praze shání
prezent . ..
Lhostejno mi, co Vokoun povídá. Jeho při-
tomností budu mít asi den ter ztrpčený, ale přes
to ještě nikdy mi nenastával takový štědrý večer.
jako letos. Kéž by byl již zejtra! — A zases
přeji, aby byl ještě hodně, hodně vzdálen.
Doma jsem si udělal křídou deset čáreka
budu co den jednu umazávat.
Fpsilon.
Choděra
Vokounův
rada
Vokoun
Praha
15
article
Opravdová radost.
Opravdová radost.
Z ruštiny Petrova přel. Amálie Šlech tová.
Jen zřídka kdy zajde ke mně můj bývalý
učitel z gymnasia, Boris Pavlovič Kostinský, muž
zevnějškem svým i duševními vlastnostmi n
obyčejně zvláštní.
Slaboučký stařeček, malé postavy, na ten-
kých, křivých nožkách, s velkým, ostrým ptačím
nosem v uhrovité tváři, s hladce ulízanými pro-
meny dlouhých vlasů — na první pohled čin
směšný dojem.
Jakmile se však zahledíš do jeho rozum
ných, dobráckých, na jeho věk jasných a vese
lých očí, donutí tyto okamžitě zapomenouti na
ostatní zevnějšek.
„To nejsou oči, ale dvě lampičky, v nichž
hoři čistá láska a svíti hluboký um,“ říkávají
přátelé Borisa Pavloviče.
Žije sám jako starý mládenec v malém bytě
kde jedinou ozdobou jsou police s knihami a ně-
kolik rylir Spasitele.
U známých bývá Boris Pavloviě zřídka
jej v obyčejný čas těžko zastati: má věčně ně-
jaké starosti, hned komusi zaměstnání hledá.
hned zas čísi děti někam zaopatřuje.
„Co vás nebylo tak dlouho vidět, Borisi Pa-
vloviči?“ tážeš se ho někdy. „Což vám nen
smutno ve vašem osamělém bytě? Vždyť přece
víte, že vás vždy rádi vidíme.
„Vím,“ odpovidá Kostinský, „ale nemám
kdy na časté návštěvy. Mám plnou hlavu starostí.
Amálie Šly
Pavlovič Kostinský
Boriso Pavlovič
Boris Pavlovi
Boris
Petrov
16
article
Tážete se, nebývá-li mně smutno v osamělém
bytě? Což jsem samoten? Mám rodinu —
všechny lidi. Vždýt musíte vědět, jsem venko-
vanem, venkovanem jsem zůstal, na vše hledím
po venkovsku. Zde v městech vecpali se lidé do
kamenných pytlů, zemi obložili kamenným dláž-
děním a sami také skorem zkameněli. Domy
kamenné, srdce železná. Ohradili se mezi sebou
kamennými stěnami a souseda nechtějí znát.
Na vesnici je dvě — tři sta domků a všichni
znají jeden druhého; při příležitosti směle za-
jdou pobavit se do kterékoli chalupy, na ulicí
můžeš s každým, kohokoli potkáš, zastaviti sea
pohovořiti si. Zkus to udělat zde v městě. Zde
jsou lidé po léta v jednom domě, na jedněch
schodech, bydlí vedle sebe a jeden druhého ne-
zná. Pod jednou střechou lidé se žení, onemocní,
umírají a nikdo si souseda ani nevšimne. Zkus
zajíti k někomu, otevříti mu své srdce, upřímně
si pohovořiti — ukážou ti dvéře; zastav někoho
na ulici, promluv s ním srdečně — za blázna
tě vyhlásí. Úplně jsme se ve velkých městech
přeměnili. Víte, jaká změna v tkanivu bývá:
změní se játra, srdce a přestane pravidelně pů-
sobiti. Tak i člověčenstvo se mění. Vile-liž, já
rád chodím po ulicích a jako Diogenes patřím
v tváře chodců. Lidí mnoho, ale člověka, k ně-
muž bys mohl na první pohled přistoupiti se svým
duševním bolem, vzácno najíti. Hoře jest na
každém kroku mnoho a mnoho a bylo by možno
velice mu odpomoci, kdybychom byli vzájemně
k sobě upřímni, neměli srdce obemknutá ocelo-
vým brněním. Představte si, co se mně včera
přihodilo. Jdu večerem pustou ulicí. Poletuje
snížek, svítilny mdle hoří. Koukám, přede mnou
dáma, jaksi všecka shrbená, jakoby ji bol byl
skosil. Dohonil jsem ji, pohleděl jsem na ni se
strany: v tváři bol, sla třpytí se v očich.
Diogenés
17
article
„Odpusíte,“ pravím, „že jako neznámý
člověk vás zastavuji. Slzy u všech lidí stejně jsou
hořky a hoře stejně u všech duší tíží. Nemůžete-
říci, jaký je váš zármutek? Možno snad pomoci;
a zdali nelze, tak — sděliti bol s druhým —
i to často pomáhá.“
„Nevím,“ pokračoval Kostinský, „bylo-
jí jaksi přiliš těžko — bylo-li nutno před ně-
kým, třebas před sloupem svítilny se vymluviti.
či postřehla-li v mém hlase upřímný soucit, ale
vypověděla všecky své útrapy, slovo za slovem.
A pomyslete si, ukázalo se, že možno pomoci
Dnes jsem běhal celé odpoledne. Někde se divili
myslili, jak se zdá, že v mě hlavě neni vše
v pořádku, ale přece slíbili pomoci. Nebohá
žena okřála a já mám radost, nesmírně jsem
tomu rád. Tázali jste se, není-li mně o samotě
smutno, nebývá-li mně časem teskno v mém pu-
stém kumbálku? Upřímně odpovídám: nevím, co
to nuda nebo tesknost osamělosti a po colý živol
jsem ji nepoznal. Samolen, jak jsem již pravil,
nebývám nikdy: mně jsou všichni lidé — ro-
dinou a pokud se týče smutného bytu, to není
nic hrozného, ale to je hrozné, když v tobě
samém, v nitru tvém je pusto.
Lidem bývá ponejvíce v životě těžko vlastn
jich vinou. Život většiny vleče se jako nekonečně
dlouhá, hustým pásmem mlhy zahalená řad
mračných, zasmušílých dnů. Nás hněte a una-
vuje tato každodenní teskná, všední prosa života,
a to tím, že jsme již sami příliš prosaičtí, že
v nás není ani jediného paprsku poesie, vzneše-
nější poesie života — poesie dobra, poesie lásky
a pravdy.)
„Nevím, pamatujete-li se,“ obrátil se Kostin-
ský ke mně, „jako mladíkům četl jsem vám
Kostin
uno
18
article
v gymnasiu malou, roztomilou knížku „Radosti
života.“ kde spisovatel praví, že mnohých ra-
dostí v životě nepoznáme svojí vlastní vinoua
kde dále překrásně uvažuje, mnoho-li ušlechtile
poesie naší všední prose života může přinésti
cestování s rozkoší krás přírodních, poučné
knihy, přátelské rozmluvy a mnohé jiné toho
druhu. Neskonalá rozmanitost krásy hor, moře,
lesů a polí, několik svazků knih lepších spiso-
vatelů v domácí knihovně, nevelký intimní krou-
žek blízkých přátel, to — vše jsou zdroje život-
ních radostí, jež jsou námi dosud málo po-
chopeny.
„Avšak i se své strany,“ pravil Kostinský.
„připojil bych ještě jeden pramen radosti života.
Je to — srdce člověka, jeho schopnost milovati
druhou osobu, radovati se cizí radosti. Dle měho
náhledu zde skrývají se nevyčerpatelné zdroje
nejlepší a nejdokonalejší radosti, nevysýchajíeí
pramen nejjasnější a nejvznešenější poesie ži
vota. Za příklad uvedu následující dva případy
z měho života-
Dávno, v prvých létech svého učitelován
byl jsem v cizině a téměř celé léto protoulal
jsem se po horách Švýcarska a po jezerech se
verní Italie. Světlí dnové života! Na horách
vzduch čistý, nebe jasné, světlé a v duši též
jasno a klid. Na jezerech něha. Zrak upřen do
dálky, teplý, aromatický větřík donáší sladké sny.
Kostinský
Švýcarsko
dobrý spiso
19
article
Dostal jsem se do Lugana. Ztrávil jsem tam
asi týden. Městečko maličké. Mnozí lidé se mně
zalíbili, znal jsem je osobně, s některými jsem
se seznámil. Zvláštní přátelstv“ zavedl jsem n
nábřeží s děvčátkem a některými nosiči.
Kdysi v podvečer zašel jsem k přístavu
parníku, tvořícímu po jezeře kruhový pruh.
přístavu shromáždil se lid, ponejvíce zvědaveů
Mezi nimi stála má přítelkyně, sedmiletá, dro-
bounká Annina, opuštěný sirotek, živící se bůk
ví jak. Držela malinkého psíka, štěňátko — je-
dinou to děvčátku blízkou bytost.
Parník po třetí zapískal, námořníci odrazil
můstek. Zástup poněkud ustoupil. Zdali někde
do Anniny strčil, nebo se snad někam zakoukala
— zapomněla na štčňátko, nebo štěně vyskočilo
snad samo, zkrátka sotva že parník odrazil —
psík s knikotem pleskl sebou o přístav a letě
tu chvili do vody, pod parník.
Annin
Lugano
20
article
Děvčátko dalo se do pláče
„Nero, můj Nero! Můj milý Nerol“
Topila se — její jediná radost, jediná milu-
jící ji bytost. Křik děvčátka byl tak srdcervouci.
že zástup pochopil, jakou cenu měl pejsek pro
Anninu. Vzpomněl jsem si na „Mumu“ Turge-
něva. Všichni litovali dívku, ale vrhnouti se z
psíkem pod parník, kde mohl býti zachycen šrou-
hem, nikdo se neodvážil. Pojednou přímo s ná
břeží vyskočil jakýs otrhanec, téměř z pod par
níku vytáhl štěně a zastříkán pěnou od parniko
vého šroubu, těžce oddychuje, plul k můstku.
Z parníku i z přístavu křičeli „bravo!“
A hrdina, podav holčičce psíka, střepával si vodu
jako pudl se spokojenou tváří. Se zálibou hleděl
na zářící štěstím tvářinku děvčátka, které celo-
valo svého zachráněného Nera.
Kdosi vytáhl z purpurově zbarvené vody
čepici otrhancovu a shromážděný zástup jal se
házeti do ní „centesimy“, měděné peníze. Otrha-
nec, otřepav se, jak mohl, zvedl čepici, vysypal
peníze na dlaň, daroval je rozpačité dívce a sám
šel na sluničko — osušit se.
Zástup pozvolna se rozcházel. Vyčkal jsem
času a když už nikoho nebylo na břehu, přistoupi
jsem k otrhanci.
„Proč jste dal Annině peníze, jež byly pr
vás sebrány?
„Potřebuje jich více,“ klidně odvětil ot
hanee.
Annin
Nera
můj Nera
21
article
„Pravda, ale vám také nebyly by zbytečny
— slavně jste si je zasloužil. Nemohl-li bych vám
nabidnouti jednu — dvě liry? Annina je mým
míláčkem. Vím, jaké hoře způsobila by jí ztráta
jejího Nera a jsem rád, že jste zachránil jej
štěstí.“
„Nikoli, signore,“ pravil společník, „nebu-
deme mluviti o penězích. Jindy vzal bych je o
vás, a kdož ví,“ dodal se škodolibým úsměvem.
„snad všecky nadobro i s tobolkou; teď ale n
nyní je mně dobře i bez peněz. Nadělal jsem
již tolik zla, ale dobrého jsem dosud neučini
nic. Vždyť sám ani nevím, jak jsem se dosta
do vody a vytáhl štěně. Holčička byla tak zkor-
moucená. Je to opuštěný sirotek jako jsem je
byl v dětství. Bylo mně milo, že jsem jí na-
vrátil takové štěstí, že i já — tulák, zrzavý
Jakub, mohu také někomu způsobiti radost.“
Pochopil jsem, co dělo se té chvíle v duši
zrzavého Jakuba: pochopil jsem, že za podobný
pocit byl by hotov vrhnouti se znovu pod parník
— že to byly nejlepší okamžiky jeho živol.
Stiskl jsem mu ruku a radostnými pocity kráčel
jsem po nábřeží. Tohoto večera těšila mne o-
zvláště krása jezera a vroubících je hor. Byl
jsem tomu nesmirně rád, že jsem v Luganě, že
jsem viděl šťastnou Anninu a spokojeného Ja-
kuba.
Annin
Jakub
22
article
Špinavý otrhanec Jakub vytáhl štěně ubo-
hého sirotka — toť celá přihoda a co radosti
způsobeno všem účastníkům a divákům události
jaká vznešená poesie naplnila pojednou liden
srdce.
„Druhý případ,“ vypravoval dále Kostinský
„byl nedávno zde na Rusi.
„Zemřel můj známý paedagog, horlivýa
nadaný pracovník. Setkával jsem se s ním v růz
ných společnostech, věděl jsem, že mnoho pra-
cuje na prospěch lidového vzdělání, pořádá
přednášky, píše články, zkrátka — pachtí s
do únavy.
Schvátil se chudáček prací, trpěl asi půl
roku a zemřel. Dověděl jsem se o jeho smrti
z novin, litoval jsem jej a oplakal za lid na
thema:
„Šťastnému nepřátelé mrou.
nešťastnému přítel umírá,
a při práci jsem jaksi zapomněl. Pojednou do-
stanu dopis. Rukopis ženský, neznámý. Čtu
Píše žena nebožtíkova, také učitelka. Úkazuje
se, že hoře, smrtí mužovou není skončeno. Nová
nehoda nastává. V době nemoci mužovy, v na-
ději na jeho uzdravení a jeho literární příjem,
jenž mu byl přislíben, ponechala si devět set
rublů z městských peněz, jež měla u sebe na
opravu školy. Nyní byl muž v hrobě, z peněz
měla klásti účty. Kde sehnat devět set rublů —
zvláště, není-li naděje, že by je někdy mohla
splatiti? Nebohá ženština běhala sem tam —
úplně nadarmo. Konečně píše mně.“
Jakub
Píš
Rus
23
article
„Jsem vám úplně neznáma a nikdy jsem
vás neviděla. Pouze muž mně o vás mnoho vy-
pravoval. Nedoufám ani nějaké pomoci od vás
jste sám člověk nemajetný. Chci ale zkusiti vše.
Hanby nad ztrátou peněz nepřežiju. P. celý
život učili jsme s mužem děti poctivosti a tu na-
jednou — zlodějstvi. Nezbývá, než zastřeliti se.
Vy — jste poslední stéblo ... Ani snad stéblo
— nýbrž pavučina. Nemůžete-li poraditi? Op-
kuji však: ani pro budoucnost nemohu přislíbiti
úplného zaplacení.“
„Co počíti? Sám jsem dovět set rublů ne-
měl, vypůjčiti se — není čím spláceti, vyžebratí
— jaksi se nehodí; devět set rublů není devět
set kopějek — z cizí kapsy vziti a nozaplatiti,
nesluší se. A jinak lidský život visí na nitce —
a proč? Pro devět stovek. Nějakých devět kousků
papíru rozhoduje nad životem člověka — pocti-
vého, užilečného pracovníka.“
„Trapno bylo — právě tak, jako bych čet
svůj ortel smrti. Lámal jsem si hlavu, nic jsem
nevymyslil. Šel jsem do školy a po obědě měl
jsem privátní hodinu v jistém hraběcím domě.“
„Učím, vypravuji o římských vladycícha
v hlavě mám — devět set rublů, učitelkua
střelnou ránu.
Při vyučování seděla matka, sama hra-
běnka. Všimla si bezpochyby, že nejsem jaksi
svůj i láže se;
„Jste-li zdráv, Borisi Pavloviči?“
„Jsem zdráv,“ povídám, „a jsem zároven
churav. Duše bolí.
„Oč jde?
„Tuhle — račte si přečísti.“
Hraběnka vzala dopi«, přečtla jej a za-
myslila se. Skončil jsem hodinu a poroučel jsem
se. Nedošel jsem však ani do předsíně, paní mne
dohonila a povídá:
„Jaká šťastná náhoda! Měla jsem právě
v obálce připravených devět set rublů k výplatě
za elektriku. V sedm hodin mají přijí“ — ale to
počká do zejtřka. Vezměte obálku, odevzdejte
ji, prosím, učitelce.
Pavlovič
hraběcí dům
24
article
„Nevím, co se se mnou dělo. Kdyby mne
byli dovedli na popraviště a položili hlavu na
špalek a pak mne propustili na svobodu, zdá se.
že bych se tomu více byl neradoval. Vyskočil
jsem na izvoščíka a jel jsem k učitelce. Bydlela
na druhém konci města, uprostřed továrena
závodů.
„Den byl zasmušilý, deštivý. Bylo bláťivo,
tálo. Mžele poněkud, ale v mé duši bylo jaro,
svítile sluněčko, pěli slavíci, voněly růže a
fialky. Srdce bylo plno nejušlechtilejší radosti:
draze mohl by člověk zaplatiti za takové chvíle
a já jsem je koupil pouze za kapku cizího sou-
„A mnoho takových radostí, na sta a n
tisíce podobných blažených okamžiků mohli by-
chom všichni užiti,“ ukončil své vypravován
Boris Pavlovič, „kdybychom byli vzájemně
k sobě upřímnějšími.
„Mudre starého věku praví: „Všecko nosím
při sobě,“ t. j., on nejvyšší moudrost život
zahrnoval ve spokojenosti s málem, jen tím nej-
nufnějším, žádal od lidí a života docela málo.
Nyní si myslím,“ byla poslední slova Kostin-
ského, „nejvyšší moudrost života že zakládá se
v tom, aby člověk byl s to, sám dáti životu
i lidem, jak možno nejvíce. Člověk uprostřed
obklopující jej truchlivé prosy života nost
v sobě, ve svém milujícím srdci věčný zdroj
poesie, nevyčerpatelný pramen opravdové ra-
dosti. Nehoda je pouze v tom, že málo dove-
deme jí užiti.
Zahleděl jsem se do světlých, mladicky
veselých očí Borisa Pavloviče, připomněl jsem
si dlouhé léta jeho života, jeho věčnou spoko-
jenost životem i lidmi a počal jsem chápati jeho
řeč o radosti života, o vznešené poesii lidské
lásky a přál jsem si nevýslovně pouze toho, aby-
chom takových Kostinských měli v životě co
možná více, abychom sami též zažili „po ko-
stinsku“ řadu skutečných, ušlechtilých radostí
citu.“
Pavlovič
Boriso Pavlovič
25
article
Starý zvon.
Starý zvon.
Napsal J. A. Salov. Přeložil Stan. Mina řík
Starý zvon se skutečně stal nehodnýma
musil se nevyhnutelně zaměniti novým. Zvonil
od samého založení kostela a dozvonil se k tomu,
že celý okraj jeho byl otlučen a on sám do po-
loviny praskl. Vypadal velmi k pláči! Kov jeho
zčernal, ikony a nápisy, vylité po stranách se
otřely, byl stále obsazen holuby a potlučené kraje
jeho připomínaly na rozdrolenou čelisť starcovu.
I o zvuku se dá něco povídat... Byl to
jakýsi řinčivý stařecký kašel, ale dokonce ne
zvučný hlas kostelního zvonu. Slyšeli ho jen
obyvatelé vesnice; do přifařených dědin hlas
jeho nedolétal. Okolní obyvatelé přicházeli pozdě
k bohoslužbám a všechnu vinu svalovali na zvon.
Tím získal si množství nepřátel!
— K čemu se hodí! Dolů s tím pekáčem
A rozhodli se svolat schůzi a pohovořit
o koupi nového zvonu.
Jenom samotný zvoník neuznával nehodnosti
starého zvonu. V křaplavých zvucích jeho zvoník
stále ještě slyšel dřívější melodii a opijel se jí.
Salov
Stan
26
article
Přebíraje rukama malé i prostřední zvonya
nohou přiváděje v pohyb srdce velkého, jevi
v obličeji pohnutí a pohaslé oči jeho zaleskly se
mladickým ohněm. Houpaje v takt hlavou a celý
se slévaje se zvuky veselého zvonění, ani ne-
pozoroval, že kašel jeho starého zvonu vzbuzoval
smích v tlupě posluchačů.
Ani nevěřil, že se schůze sejde.
— Bude na tom jen to hovoření! — těšil se.
Avšak schůze se sešla. Objevil se i starý
zvoník.
— A všichni v hladových létech zvony ku-
pují! — rozhořčil se. — Sami ze skladů erárních
chléb k zásobování tahají, ale na zvon jsou
penízel
— A když už do něho nic není, do tvého
starého zvonu! — křičel zástup.
A zvoník byl celý bez sebe od rozhorlení,.
Dle jeho mínění nebylo lepšího zvonu v celém
okolí. Ani krutcevský, ani meščerjakovský, ani
aleksjejevský se s ním nemohly rovnat. Meščer-
jakovský, dle jeho mínění, sípěl, krutcevský
chraptěl a aleksjejevský jen holubům za útulek
slouží.
— Na co potřebujete zvonu? — křičel. —
Náš zvon je starodávný, zasloužený.
— Není-li on první — pokračoval zvoník,
bije se pěstí do prsou — který ohlásil všem
pravoslavným zbudování našeho božího chrámu?