ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 9 3bb84640-71f9-11dc-bca0-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 9
Chunky — 26 celkem · entity: person 40, place 7, org 1, work 4
1 masthead
25. prosince 1904.
2 masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů“ k číslu 350.
3 masthead
Strana 9.
4 article Z notýsku Pavla Čamrdy. písaře při výpomocném úřadě.
Z notýsku Pavla Čamrdy. písaře při výpomocném úřadě. Kam pak stačila desítikoruna, kterou mi pan rada na ty breberky navalil! Neni to sic drahé z těch Třebenic, nanosil jsem toho za pětku náruč, alo přednostovi jakoby rostl apotýt, když to viděl. „Stakvalente, Čamrda,“ povídal, prohlížeje kousek po kousku, „to je nóbl galanterie! Tahle melanž, vypadá to jako z emailu! A vědi voni, Čamrda, že je to náramně výborný tónický pro- středek? Vědí přece, co je tónický prostředek?“ Přiznávám se, že jsem až potud měl veliee nejasné poněti, ale z doslovu přednostova jsem vyrozuměl. Vyložil mi to velmi obšírně a dů- razně mne nabádal, abych si to pamatoval, a taky přijdu do let. Nejvíc ho lákala višňovka. Pořác láhen otáčol, pomlaskával, a aby měl „právní důvod“. vzpomněl si najednou: „Stakra, škoda toho otvírat, ale dnes mi paní udělala k obědu takovou sekaninku — trochu tučné to bylo, nejspiš přidala mnoho vepřového,a česnek v tom byl — já jim povím, Čamrda. otevřou to, snad zde máme ňákou štamprličku?“ Já arci ne, ale Vocápek ji má. Ten je vůbec v truhliku pod regálem na všechno tak zařízen, že by od hodiny mohl otevřít kořalnu. Vyšťoural jsem kalíšek, vyplákl, vytřel, a přednosta již mi podával kapesní nůž s vývrikou.
Pavel Třebenice
5 article
Vytrhl jsem zátku, nalil jsem, rada to do sebe obrátil, jen to v něm žblunklo. Jen co je pravda, ambažúru má. Pohladil si břich a podávaje mi kalíšek, po bízel mne „A teď nalejou sobě, Čamrda. Zunknous Trochu jsem se zdráhal, ale ne dlouho Nalil jsem si, vypil. „No, co jí říkaj, Čamrda?“ tázal se pře nosta, jakoby přede mnou byl odhalil nesmírn objev. Co ji říkám! Vždyť my jí u kvartýrských taky užíváme, a raděj než doktora Rosy životní balšám, ale nepokazím přednostovi radost. Díval se přednosta na láhev a povídal ne- smírně povážlivě: „Načatou láhev domů neponesu, Čamrda. musej koupit jinou. A tuhletu si nechám sady v byró, pro strojce Příhodu — tak někdy p těžším obědě.“ Je on to kulich mazaný, náš pan přednosta Ale konečně — ať u něho konstatují alkoholis- mus, až mu bude sedmdesát. Pak je to skoro jedno. A vytasil se s novou pělkou na nové zboží. Bože, já bych nosil až do svátků! taky.
6 article
Za čtrnáct dní je máme. Kdybych ani na kalendář se nepodíval, poznal bych to na Vocápkovi. Jak se schyluje k svátkům, je Vocápek čilejší. Především k nám všem je ne- smirně úslužný, vtělená ochota. Kancelist
7 article Vokoun Bovs s v holomka sinrého. Do ne-
Vokoun Bovs s v holomka sinrého. Do ne- dávna sotva nohama plel', a když jste si ho někam poslal, moh' jste umřít tou nejzdlouha vější nemoci, než se vrátil. Teď litá jako špan tajbl, div se nepřerazí. Cejti už kapry z daleka. jako vydra, a má na ně políčeno. Uvidíte, co zas všechno užene!“ Věru, podivná věc je s Vocápkem. U kupců sotva co koupíme z ouřadu, všechno fasujeme s hora, leda tu a tam nějaké klubko motouzu, balíček pečetního vosku, nějakou liberku svíček. Takto vůbec nemáme mnoho styku s „parta- jemi“ privátními, ale Vocápek si nosí přes tu chvíli „vánoční dárky“ jako nějaká děvečka z rodiny, kde berou na knižku. Tu se přižejbruje s kusem „salonního“ mýdla, tu přinese krabiei listovního papíru s obálkami, tu balíček svíček — čert ví, na kom to vymamuje. Vokoun myslí, že si dal také natisknout „gratulanky“ k novému roku: „Nejuctivější blahopřání od Matěje Vocápka, sluhy výpomocného úřadu,“ ne-li do- konce veršovaný vinš, jako roznášejí kominici.
Věra Vokoun Vocápek
8 article
Svoje dárky z oboru přepychu a nejedlé zboží vůbec nám pak nabízi ke koupi, aby se za hotové mohl zásobiti na svátky tabákema viržinkami na božíhodovou procházku se svou „satoryjí“ — jak nazývá manželku. Věci jedlé a pitné si arci ponechává, s těmi se nám an nechlubí. Kancelista Vokoun použil jedné chvíle, kdy musil Vocápek až do zemské pokladny na Malou stranu, a vykonal v jeho „propadlišti“ pod re- gálem generální revisi. Objevil při tom dvě láhvičky laciného punče, plechovou krabici konservy, guláše, a dvě krabičky sardinek. „Nejde mi do hlavy,“ povídal Vokoun „kde koho ten kujón drancuje. Kdybych já vlez k někomu o vánoční dárek, každý mě rovnou cestou vyhodí.“ Zdá se, že místy vyřídí si Vocápek vánoční podarování „z ruky do huby“, jak říká pan Vekoun. Něčeho mu nalejí, a Vocápek s tím zavede „stručné řízení“. Aspoň v těchto dnecl páchne na deset kroků „spirifuáliemi“ všeh druhu a na večer již se povážlivě kymácí, jen tak tak že vládne kormidlem.
Vokoun Vocápek Vekoun
9 article
Za deset dní je štědrý večer — panečku, byl jsem to dnes v pěkných rozpacích, a jen tak že jsem vybředl duchapřítomností, kter jsem se sám podivil. Přednosta odešel již před pátou hodinou. Vocápek taky se ztratil jako to, co po sobě čert zanechává, a tu se zdvihl pan Vokoun od svého stolu a přišáral se ke mně s pohledem velmi důležitým, jakoby měl cosi neobyčejného za lubem. Taky měl. „Jářku, Čamrdol „Co si přejete, pane kancelisto ?“ „Jářku, kde pak vy budete letos na štědrý večer hejřit? „Jako obyčejně, pane kancelisto, doma.“ „Tomu taky říkáte o svátcích domov. Čamrdo? Tak tedy vám povím, příteli: osměluju se zváti vás na nóbl večeři, co se do vás vejde. „Jak to, pane kancelisto?“ „Jak to! Vy máte pochopa! Prosím vás, abyste mně ráčil prokázat čest a byl mým hostem. Takl „Vždyť vy taky nemáte domov, pano kance listo. „To se ví, toho dne ne, taky mě tam nikdo neuvidí. Moje bába jde o osmě na kůtě, aby se prospala na půlnoční. To bych se pěkně ob- veselil. Slavím štědrý večer po hospodách, letos u Choděry, a zvu vás tedy, abych tam neby sám, abychom se mohli bránit, až by nás číšníc chtěli vyhazovat. Teď je to po hospodách ná- ramně solidni, o půl dvanácté sedí všady už jen duchové nebožtíků a klapají podivením sani- cemi, jak se časy mění. Tak tedy — ujednáno?“ Opakuji, byl jsem v nesmírných rozpacích.
Vokoun Choděra
10 article
Rád bych mu byl vyhověl, a zas mne cosi zráželo. „Nehněvejte se, pane kancelisto, ale ne- mohu to udělat svým domácím. Jsem teď u nich na pátý rok a pokaždé jejich hostem na celé svátky. Již o tom hovoři zas od prvního a těšt se, jak si posedíme — — — Vokoun zhluboka oddechl, skoro zafuněl a povídá: „No, nechci nikomu radost pokazit. Mysli jsem, že by nám tak bylo veselo, ale to se ví. kvartýrská má přednost. Tak tedy si tam zů- staňte — posedím a povečeřím zase sám, jako již tolik let. Škoda! A se sklopenou hlavou šel ko svému stolu. V té chvíli bylo mi ho tak líto, kozáka starého, opuštěného, že bych rád byl odvolal a jemu tedy přislíbil. Konečně by se kvartýrských beze mn obešli, a k srdci mi taky nepřirostli. Arci v okol- nostech, v jakých žiji, jest u nich štědrý večen nejveselejší. Měl bych se taky potloukati po hospodách? Ale řekl jsem — řekl. Ještě jednou se vzchopil Vokoun, zase ke mně pomalu přišel a povídá: „A co na Sylvestra, Čamrdo? Na Sylvestr taky mnou opovrhnete? Teď jsem vstal, podal jsem mu ruku a řek jsem tak docele ze srdce upřímně; „Na Sylvestra jsem váš, pane kancelistol Vokoun mi smáčkl ruku jako svěrákem zvolal: xIv
Vokoun Sylvestr
11 article
„Ale mladíče, to si dáme berdo!“ Chvalořečím nebi! Ne, to nebyl okamžitý nápad, když jsem včera Vokounovi poděkoval za vyčastováni štědrovečerní, to bylo vnuknut od Boha! Neboť dnes — — Až se mně hlava motá! Sedím, píšu, al nevím, přečtu-li to kdy po sobě. Bylo k polednímu, přednosta si myl ruce, pročísal si vousy, uhladil si řídký kryt lebky stále ještě okolkoval, jakoby měl někdo přijít. Poledne již odzvonili, ještě tu byl — v já taky nemohl utéci. Alo pojednou se přednosta roz- kročil, ke mně, stanul, pohlédl na mne, a pro- nesl slavnostně, jakoby mi měl připnouti řád: „Mám se jich zeptat, Čamrda, co budou dělat o štědrý večer.“ Nehorázné tušení projelo mnou od hlavy po paty. „Pane císařský rado, budu doma, jako oby- čejně. U kvartýrských.“ Skoro jsem jektal. „To jsou už zadán?“ A čelo přednostovo se nYraštilo.
bůh Ala
12 article
„Bývám tam každý rok, pane císařsk „Stakvalente,“ hovořil přednosta, „to jsem to vyved'. Já jim měl říet už včera, zapomně jsem. Paní mně uložila — — Vědí, Čamrda, pani náramně těšilo, že mě tak navštěvovali, když jsem stonal, že mě v té alteraci domů při- vedli, tak říkajíc do postele uložili, tuze to mou paní těšilo, a povídala mi, že se nemůže jinak odsloužiti, než abych jich pozval na Štědrý večer k nám. Jsou bez starostí, žádná tabule, žádné ceremonie, docela po domácku — no a dyť už nás všecky znaj — — Ale kdyby mně to ted měli odříct, Čamrda, to by mou paní tuze mrzelo. Já si hned myslil — a Viktora taky po- vídala: To víš, mutrle, to má pan Čamrda něco lepšího — — Odmlčel se. Sotva jsem mohl vydechnout, když jsem honem na jeho poslední slova na- vazoval: „Pane císařský rado — na žádný způso nic lepšího — ale nevím, jak zasloužím té pocty — — „No a přijdou tedy?“ vyhrkl přednosta. „Pane císařský rado, vzdávám uctivý dík milostivé paní ruku libám a tedy se osmělím když ráčite dovoliti — — „Ježíš Marjá, to mně svalili kámen s srdce!“ řekl přednosta. „To by se paní se mnou byla vyvadila, že jsem to zbryndal.“ A jakoby byl vyhrál, tak radostně si te šel pro kabát a oblékal se. Rozumí se, že jsem mu do rukávu pomohl. V tom okamžiku vedle v kanceláři něco za- šramotilo — na prahu stál Vokoun, oblečený k odchodu.
Viktor Marjá Vokoun
13 article
Div že jsem nezkameněl. Myslil jsem, že je kancelista dávno pryč, zdálo se mi tak, že již odešel, vedle bylo po celý ten čas jako v hrobě. A jistě to myslil i pan rada, nebo taky on díval se na Vokouna všecek překvapen. Soudím, že přednosta si nechával pozvání až na poledne. až budeme sami, soudím, že mu záleželo na tom, aby mi to řekl mezi čtyřma očima — a hle, tu najednou dvě nepovolané uši! Nevím, kde se to v přednostovi vzalo, ale teď zas on projevil vzácnou duchapřítomnosta okolnostmi vynucenou dvornost. „Gotteswillen, pane kancelist, oni tady? Myslil jsem, že dávno odešli. No tak tím líp. Jestli pana kancelistu neurazím a nemá-li nie lepšího, tak prosím, aby nás taky na štědrý večer poctili na talíř rybí polívky. Moje pan by byla velmi potěšena — — Dival jsem se na kancelistu pln očekávání a naděje, že odřekne. Ale Vokoun se uklonil jak starý oficír a řekl nesmírně zdvořile: „Pane císařský rado, vaše vzácné pozvání je mi rozkazem. A když milostpaní radové ne- budu na obtiž, budu si pokládati za velikou čest a vyznamenání a dostavím se ke stolu ... Nevím, jestli se mi tak jen zdálo, ale myslím, že pan rada očekával odmítnutí. Po slovech kancelistových však ani nemrkl, při- stoupil k němu, podal mu ruku, a pronesl velmi přívětivě: „To mě těší, pane kancelista, tuze mě těší To budeme mít letos veselý štědrý večer — býváme vždycky sami. Dva hosty — a bude nás rovný počet! To bude paní ráda! Tohle snad bylo trochu pokrytecké. Myslím, že bude mít s paní doma nějaké opletání. A Vo- rado,
rada Vokoun
14 article
koun si taky mohl jít k Choděrovi! Takové dvě nepovolané oči — a k tomu oči Vokounovy ! — jsou někdy velmi nepříjemny. Ale děj se vůle božíl Obstoupili jsme pana radu a jako čestná stráž jsme ho doprovodili až k domu. Když jsme se mu byli poroučeli, chopil se mne Vokoun a šel zase kus cesty se mnou. „Čamrdo,“ povídal mi s pekelnou zlomysl nosti, „něco vím docela jistě: že mě mu ne dala stará do komise. Jenom pana Čamrdu tam chtěli! Ale to je jedno. Pozval mě, odříci jsem nemohl — aby mně nenamáznul do konduityá neochotný k představeným!“ Řehonil se, až se kdosi za námi zastavil. Pojednou ztichl, tvář jeho zvážněla, a jakoby mluvil ze zpovědnice, pronášel z hluboka a s ne- vylíčitelnou, přímo mefistofeleskou ironií: „Ale jak vy jste to mohl té své dobré kvartýrské udělat, že jí ten pátý štědrý večer tak pokazíte! Jistě vám taky juž po Praze shání prezent . .. Lhostejno mi, co Vokoun povídá. Jeho při- tomností budu mít asi den ter ztrpčený, ale přes to ještě nikdy mi nenastával takový štědrý večer. jako letos. Kéž by byl již zejtra! — A zases přeji, aby byl ještě hodně, hodně vzdálen. Doma jsem si udělal křídou deset čáreka budu co den jednu umazávat. Fpsilon.
Choděra Vokounův rada Vokoun Praha
15 article Opravdová radost.
Opravdová radost. Z ruštiny Petrova přel. Amálie Šlech tová. Jen zřídka kdy zajde ke mně můj bývalý učitel z gymnasia, Boris Pavlovič Kostinský, muž zevnějškem svým i duševními vlastnostmi n obyčejně zvláštní. Slaboučký stařeček, malé postavy, na ten- kých, křivých nožkách, s velkým, ostrým ptačím nosem v uhrovité tváři, s hladce ulízanými pro- meny dlouhých vlasů — na první pohled čin směšný dojem. Jakmile se však zahledíš do jeho rozum ných, dobráckých, na jeho věk jasných a vese lých očí, donutí tyto okamžitě zapomenouti na ostatní zevnějšek. „To nejsou oči, ale dvě lampičky, v nichž hoři čistá láska a svíti hluboký um,“ říkávají přátelé Borisa Pavloviče. Žije sám jako starý mládenec v malém bytě kde jedinou ozdobou jsou police s knihami a ně- kolik rylir Spasitele. U známých bývá Boris Pavloviě zřídka jej v obyčejný čas těžko zastati: má věčně ně- jaké starosti, hned komusi zaměstnání hledá. hned zas čísi děti někam zaopatřuje. „Co vás nebylo tak dlouho vidět, Borisi Pa- vloviči?“ tážeš se ho někdy. „Což vám nen smutno ve vašem osamělém bytě? Vždyť přece víte, že vás vždy rádi vidíme. „Vím,“ odpovidá Kostinský, „ale nemám kdy na časté návštěvy. Mám plnou hlavu starostí.
Amálie Šly Pavlovič Kostinský Boriso Pavlovič Boris Pavlovi Boris Petrov
16 article
Tážete se, nebývá-li mně smutno v osamělém bytě? Což jsem samoten? Mám rodinu — všechny lidi. Vždýt musíte vědět, jsem venko- vanem, venkovanem jsem zůstal, na vše hledím po venkovsku. Zde v městech vecpali se lidé do kamenných pytlů, zemi obložili kamenným dláž- děním a sami také skorem zkameněli. Domy kamenné, srdce železná. Ohradili se mezi sebou kamennými stěnami a souseda nechtějí znát. Na vesnici je dvě — tři sta domků a všichni znají jeden druhého; při příležitosti směle za- jdou pobavit se do kterékoli chalupy, na ulicí můžeš s každým, kohokoli potkáš, zastaviti sea pohovořiti si. Zkus to udělat zde v městě. Zde jsou lidé po léta v jednom domě, na jedněch schodech, bydlí vedle sebe a jeden druhého ne- zná. Pod jednou střechou lidé se žení, onemocní, umírají a nikdo si souseda ani nevšimne. Zkus zajíti k někomu, otevříti mu své srdce, upřímně si pohovořiti — ukážou ti dvéře; zastav někoho na ulici, promluv s ním srdečně — za blázna tě vyhlásí. Úplně jsme se ve velkých městech přeměnili. Víte, jaká změna v tkanivu bývá: změní se játra, srdce a přestane pravidelně pů- sobiti. Tak i člověčenstvo se mění. Vile-liž, já rád chodím po ulicích a jako Diogenes patřím v tváře chodců. Lidí mnoho, ale člověka, k ně- muž bys mohl na první pohled přistoupiti se svým duševním bolem, vzácno najíti. Hoře jest na každém kroku mnoho a mnoho a bylo by možno velice mu odpomoci, kdybychom byli vzájemně k sobě upřímni, neměli srdce obemknutá ocelo- vým brněním. Představte si, co se mně včera přihodilo. Jdu večerem pustou ulicí. Poletuje snížek, svítilny mdle hoří. Koukám, přede mnou dáma, jaksi všecka shrbená, jakoby ji bol byl skosil. Dohonil jsem ji, pohleděl jsem na ni se strany: v tváři bol, sla třpytí se v očich.
Diogenés
17 article
„Odpusíte,“ pravím, „že jako neznámý člověk vás zastavuji. Slzy u všech lidí stejně jsou hořky a hoře stejně u všech duší tíží. Nemůžete- říci, jaký je váš zármutek? Možno snad pomoci; a zdali nelze, tak — sděliti bol s druhým — i to často pomáhá.“ „Nevím,“ pokračoval Kostinský, „bylo- jí jaksi přiliš těžko — bylo-li nutno před ně- kým, třebas před sloupem svítilny se vymluviti. či postřehla-li v mém hlase upřímný soucit, ale vypověděla všecky své útrapy, slovo za slovem. A pomyslete si, ukázalo se, že možno pomoci Dnes jsem běhal celé odpoledne. Někde se divili myslili, jak se zdá, že v mě hlavě neni vše v pořádku, ale přece slíbili pomoci. Nebohá žena okřála a já mám radost, nesmírně jsem tomu rád. Tázali jste se, není-li mně o samotě smutno, nebývá-li mně časem teskno v mém pu- stém kumbálku? Upřímně odpovídám: nevím, co to nuda nebo tesknost osamělosti a po colý živol jsem ji nepoznal. Samolen, jak jsem již pravil, nebývám nikdy: mně jsou všichni lidé — ro- dinou a pokud se týče smutného bytu, to není nic hrozného, ale to je hrozné, když v tobě samém, v nitru tvém je pusto. Lidem bývá ponejvíce v životě těžko vlastn jich vinou. Život většiny vleče se jako nekonečně dlouhá, hustým pásmem mlhy zahalená řad mračných, zasmušílých dnů. Nás hněte a una- vuje tato každodenní teskná, všední prosa života, a to tím, že jsme již sami příliš prosaičtí, že v nás není ani jediného paprsku poesie, vzneše- nější poesie života — poesie dobra, poesie lásky a pravdy.) „Nevím, pamatujete-li se,“ obrátil se Kostin- ský ke mně, „jako mladíkům četl jsem vám
Kostin uno
18 article
v gymnasiu malou, roztomilou knížku „Radosti života.“ kde spisovatel praví, že mnohých ra- dostí v životě nepoznáme svojí vlastní vinoua kde dále překrásně uvažuje, mnoho-li ušlechtile poesie naší všední prose života může přinésti cestování s rozkoší krás přírodních, poučné knihy, přátelské rozmluvy a mnohé jiné toho druhu. Neskonalá rozmanitost krásy hor, moře, lesů a polí, několik svazků knih lepších spiso- vatelů v domácí knihovně, nevelký intimní krou- žek blízkých přátel, to — vše jsou zdroje život- ních radostí, jež jsou námi dosud málo po- chopeny. „Avšak i se své strany,“ pravil Kostinský. „připojil bych ještě jeden pramen radosti života. Je to — srdce člověka, jeho schopnost milovati druhou osobu, radovati se cizí radosti. Dle měho náhledu zde skrývají se nevyčerpatelné zdroje nejlepší a nejdokonalejší radosti, nevysýchajíeí pramen nejjasnější a nejvznešenější poesie ži vota. Za příklad uvedu následující dva případy z měho života- Dávno, v prvých létech svého učitelován byl jsem v cizině a téměř celé léto protoulal jsem se po horách Švýcarska a po jezerech se verní Italie. Světlí dnové života! Na horách vzduch čistý, nebe jasné, světlé a v duši též jasno a klid. Na jezerech něha. Zrak upřen do dálky, teplý, aromatický větřík donáší sladké sny.
Kostinský Švýcarsko dobrý spiso
19 article
Dostal jsem se do Lugana. Ztrávil jsem tam asi týden. Městečko maličké. Mnozí lidé se mně zalíbili, znal jsem je osobně, s některými jsem se seznámil. Zvláštní přátelstv“ zavedl jsem n nábřeží s děvčátkem a některými nosiči. Kdysi v podvečer zašel jsem k přístavu parníku, tvořícímu po jezeře kruhový pruh. přístavu shromáždil se lid, ponejvíce zvědaveů Mezi nimi stála má přítelkyně, sedmiletá, dro- bounká Annina, opuštěný sirotek, živící se bůk ví jak. Držela malinkého psíka, štěňátko — je- dinou to děvčátku blízkou bytost. Parník po třetí zapískal, námořníci odrazil můstek. Zástup poněkud ustoupil. Zdali někde do Anniny strčil, nebo se snad někam zakoukala — zapomněla na štčňátko, nebo štěně vyskočilo snad samo, zkrátka sotva že parník odrazil — psík s knikotem pleskl sebou o přístav a letě tu chvili do vody, pod parník.
Annin Lugano
20 article
Děvčátko dalo se do pláče „Nero, můj Nero! Můj milý Nerol“ Topila se — její jediná radost, jediná milu- jící ji bytost. Křik děvčátka byl tak srdcervouci. že zástup pochopil, jakou cenu měl pejsek pro Anninu. Vzpomněl jsem si na „Mumu“ Turge- něva. Všichni litovali dívku, ale vrhnouti se z psíkem pod parník, kde mohl býti zachycen šrou- hem, nikdo se neodvážil. Pojednou přímo s ná břeží vyskočil jakýs otrhanec, téměř z pod par níku vytáhl štěně a zastříkán pěnou od parniko vého šroubu, těžce oddychuje, plul k můstku. Z parníku i z přístavu křičeli „bravo!“ A hrdina, podav holčičce psíka, střepával si vodu jako pudl se spokojenou tváří. Se zálibou hleděl na zářící štěstím tvářinku děvčátka, které celo- valo svého zachráněného Nera. Kdosi vytáhl z purpurově zbarvené vody čepici otrhancovu a shromážděný zástup jal se házeti do ní „centesimy“, měděné peníze. Otrha- nec, otřepav se, jak mohl, zvedl čepici, vysypal peníze na dlaň, daroval je rozpačité dívce a sám šel na sluničko — osušit se. Zástup pozvolna se rozcházel. Vyčkal jsem času a když už nikoho nebylo na břehu, přistoupi jsem k otrhanci. „Proč jste dal Annině peníze, jež byly pr vás sebrány? „Potřebuje jich více,“ klidně odvětil ot hanee.
Annin Nera můj Nera
21 article
„Pravda, ale vám také nebyly by zbytečny — slavně jste si je zasloužil. Nemohl-li bych vám nabidnouti jednu — dvě liry? Annina je mým míláčkem. Vím, jaké hoře způsobila by jí ztráta jejího Nera a jsem rád, že jste zachránil jej štěstí.“ „Nikoli, signore,“ pravil společník, „nebu- deme mluviti o penězích. Jindy vzal bych je o vás, a kdož ví,“ dodal se škodolibým úsměvem. „snad všecky nadobro i s tobolkou; teď ale n nyní je mně dobře i bez peněz. Nadělal jsem již tolik zla, ale dobrého jsem dosud neučini nic. Vždyť sám ani nevím, jak jsem se dosta do vody a vytáhl štěně. Holčička byla tak zkor- moucená. Je to opuštěný sirotek jako jsem je byl v dětství. Bylo mně milo, že jsem jí na- vrátil takové štěstí, že i já — tulák, zrzavý Jakub, mohu také někomu způsobiti radost.“ Pochopil jsem, co dělo se té chvíle v duši zrzavého Jakuba: pochopil jsem, že za podobný pocit byl by hotov vrhnouti se znovu pod parník — že to byly nejlepší okamžiky jeho živol. Stiskl jsem mu ruku a radostnými pocity kráčel jsem po nábřeží. Tohoto večera těšila mne o- zvláště krása jezera a vroubících je hor. Byl jsem tomu nesmirně rád, že jsem v Luganě, že jsem viděl šťastnou Anninu a spokojeného Ja- kuba.
Annin Jakub
22 article
Špinavý otrhanec Jakub vytáhl štěně ubo- hého sirotka — toť celá přihoda a co radosti způsobeno všem účastníkům a divákům události jaká vznešená poesie naplnila pojednou liden srdce. „Druhý případ,“ vypravoval dále Kostinský „byl nedávno zde na Rusi. „Zemřel můj známý paedagog, horlivýa nadaný pracovník. Setkával jsem se s ním v růz ných společnostech, věděl jsem, že mnoho pra- cuje na prospěch lidového vzdělání, pořádá přednášky, píše články, zkrátka — pachtí s do únavy. Schvátil se chudáček prací, trpěl asi půl roku a zemřel. Dověděl jsem se o jeho smrti z novin, litoval jsem jej a oplakal za lid na thema: „Šťastnému nepřátelé mrou. nešťastnému přítel umírá, a při práci jsem jaksi zapomněl. Pojednou do- stanu dopis. Rukopis ženský, neznámý. Čtu Píše žena nebožtíkova, také učitelka. Úkazuje se, že hoře, smrtí mužovou není skončeno. Nová nehoda nastává. V době nemoci mužovy, v na- ději na jeho uzdravení a jeho literární příjem, jenž mu byl přislíben, ponechala si devět set rublů z městských peněz, jež měla u sebe na opravu školy. Nyní byl muž v hrobě, z peněz měla klásti účty. Kde sehnat devět set rublů — zvláště, není-li naděje, že by je někdy mohla splatiti? Nebohá ženština běhala sem tam — úplně nadarmo. Konečně píše mně.“
Jakub Píš Rus
23 article
„Jsem vám úplně neznáma a nikdy jsem vás neviděla. Pouze muž mně o vás mnoho vy- pravoval. Nedoufám ani nějaké pomoci od vás jste sám člověk nemajetný. Chci ale zkusiti vše. Hanby nad ztrátou peněz nepřežiju. P. celý život učili jsme s mužem děti poctivosti a tu na- jednou — zlodějstvi. Nezbývá, než zastřeliti se. Vy — jste poslední stéblo ... Ani snad stéblo — nýbrž pavučina. Nemůžete-li poraditi? Op- kuji však: ani pro budoucnost nemohu přislíbiti úplného zaplacení.“ „Co počíti? Sám jsem dovět set rublů ne- měl, vypůjčiti se — není čím spláceti, vyžebratí — jaksi se nehodí; devět set rublů není devět set kopějek — z cizí kapsy vziti a nozaplatiti, nesluší se. A jinak lidský život visí na nitce — a proč? Pro devět stovek. Nějakých devět kousků papíru rozhoduje nad životem člověka — pocti- vého, užilečného pracovníka.“ „Trapno bylo — právě tak, jako bych čet svůj ortel smrti. Lámal jsem si hlavu, nic jsem nevymyslil. Šel jsem do školy a po obědě měl jsem privátní hodinu v jistém hraběcím domě.“ „Učím, vypravuji o římských vladycícha v hlavě mám — devět set rublů, učitelkua střelnou ránu. Při vyučování seděla matka, sama hra- běnka. Všimla si bezpochyby, že nejsem jaksi svůj i láže se; „Jste-li zdráv, Borisi Pavloviči?“ „Jsem zdráv,“ povídám, „a jsem zároven churav. Duše bolí. „Oč jde? „Tuhle — račte si přečísti.“ Hraběnka vzala dopi«, přečtla jej a za- myslila se. Skončil jsem hodinu a poroučel jsem se. Nedošel jsem však ani do předsíně, paní mne dohonila a povídá: „Jaká šťastná náhoda! Měla jsem právě v obálce připravených devět set rublů k výplatě za elektriku. V sedm hodin mají přijí“ — ale to počká do zejtřka. Vezměte obálku, odevzdejte ji, prosím, učitelce.
Pavlovič hraběcí dům
24 article
„Nevím, co se se mnou dělo. Kdyby mne byli dovedli na popraviště a položili hlavu na špalek a pak mne propustili na svobodu, zdá se. že bych se tomu více byl neradoval. Vyskočil jsem na izvoščíka a jel jsem k učitelce. Bydlela na druhém konci města, uprostřed továrena závodů. „Den byl zasmušilý, deštivý. Bylo bláťivo, tálo. Mžele poněkud, ale v mé duši bylo jaro, svítile sluněčko, pěli slavíci, voněly růže a fialky. Srdce bylo plno nejušlechtilejší radosti: draze mohl by člověk zaplatiti za takové chvíle a já jsem je koupil pouze za kapku cizího sou- „A mnoho takových radostí, na sta a n tisíce podobných blažených okamžiků mohli by- chom všichni užiti,“ ukončil své vypravován Boris Pavlovič, „kdybychom byli vzájemně k sobě upřímnějšími. „Mudre starého věku praví: „Všecko nosím při sobě,“ t. j., on nejvyšší moudrost život zahrnoval ve spokojenosti s málem, jen tím nej- nufnějším, žádal od lidí a života docela málo. Nyní si myslím,“ byla poslední slova Kostin- ského, „nejvyšší moudrost života že zakládá se v tom, aby člověk byl s to, sám dáti životu i lidem, jak možno nejvíce. Člověk uprostřed obklopující jej truchlivé prosy života nost v sobě, ve svém milujícím srdci věčný zdroj poesie, nevyčerpatelný pramen opravdové ra- dosti. Nehoda je pouze v tom, že málo dove- deme jí užiti. Zahleděl jsem se do světlých, mladicky veselých očí Borisa Pavloviče, připomněl jsem si dlouhé léta jeho života, jeho věčnou spoko- jenost životem i lidmi a počal jsem chápati jeho řeč o radosti života, o vznešené poesii lidské lásky a přál jsem si nevýslovně pouze toho, aby- chom takových Kostinských měli v životě co možná více, abychom sami též zažili „po ko- stinsku“ řadu skutečných, ušlechtilých radostí citu.“
Pavlovič Boriso Pavlovič
25 article Starý zvon.
Starý zvon. Napsal J. A. Salov. Přeložil Stan. Mina řík Starý zvon se skutečně stal nehodnýma musil se nevyhnutelně zaměniti novým. Zvonil od samého založení kostela a dozvonil se k tomu, že celý okraj jeho byl otlučen a on sám do po- loviny praskl. Vypadal velmi k pláči! Kov jeho zčernal, ikony a nápisy, vylité po stranách se otřely, byl stále obsazen holuby a potlučené kraje jeho připomínaly na rozdrolenou čelisť starcovu. I o zvuku se dá něco povídat... Byl to jakýsi řinčivý stařecký kašel, ale dokonce ne zvučný hlas kostelního zvonu. Slyšeli ho jen obyvatelé vesnice; do přifařených dědin hlas jeho nedolétal. Okolní obyvatelé přicházeli pozdě k bohoslužbám a všechnu vinu svalovali na zvon. Tím získal si množství nepřátel! — K čemu se hodí! Dolů s tím pekáčem A rozhodli se svolat schůzi a pohovořit o koupi nového zvonu. Jenom samotný zvoník neuznával nehodnosti starého zvonu. V křaplavých zvucích jeho zvoník stále ještě slyšel dřívější melodii a opijel se jí.
Salov Stan
26 article
Přebíraje rukama malé i prostřední zvonya nohou přiváděje v pohyb srdce velkého, jevi v obličeji pohnutí a pohaslé oči jeho zaleskly se mladickým ohněm. Houpaje v takt hlavou a celý se slévaje se zvuky veselého zvonění, ani ne- pozoroval, že kašel jeho starého zvonu vzbuzoval smích v tlupě posluchačů. Ani nevěřil, že se schůze sejde. — Bude na tom jen to hovoření! — těšil se. Avšak schůze se sešla. Objevil se i starý zvoník. — A všichni v hladových létech zvony ku- pují! — rozhořčil se. — Sami ze skladů erárních chléb k zásobování tahají, ale na zvon jsou penízel — A když už do něho nic není, do tvého starého zvonu! — křičel zástup. A zvoník byl celý bez sebe od rozhorlení,. Dle jeho mínění nebylo lepšího zvonu v celém okolí. Ani krutcevský, ani meščerjakovský, ani aleksjejevský se s ním nemohly rovnat. Meščer- jakovský, dle jeho mínění, sípěl, krutcevský chraptěl a aleksjejevský jen holubům za útulek slouží. — Na co potřebujete zvonu? — křičel. — Náš zvon je starodávný, zasloužený. — Není-li on první — pokračoval zvoník, bije se pěstí do prsou — který ohlásil všem pravoslavným zbudování našeho božího chrámu?