1
masthead
8. března 1908.
3
masthead
Nedělní zábavná a poučná příloha „Národních Listů“ k č. 6z
6
article
Stráž první noci.
Stráž první noci.
Tryzna Svatopluku Čechovi.
Tu pověst znáte: V první den.
kdy drahý mrtvý pohroben,
na hřbitově má stráží stát,
když černá noc se začne brát
přes dol i skalní útesy
kdy lampu měsíc zavěsí
nad spící, ztichlý, smutný kraj
»Stráž první mrtvého!« — dí báj.
Na Vyšehradě v hlubou tiš
svou první noc, v tmu vnořen, spíš
však nespíš — okem ducha zříš.
Zříš celou Prahu pod sebou
i s Víta chmurnou velebou
i Vítkov, zkad se mihne blesk
i Vltavy důl, zkad zní stesk
všech, již se s tebou loučili,
své slzy s rosou sloučili,
jež v hrobu tvrdé podušky
zapadly jako světlušky.
Od Hradčan v noci šer a chlad,
sem táhne dlouhých stínů řad,
zříš, jak to bleskne od luny
Na hlavách vínky, koruny
ach, našich králů majestátl
Čecho
Vít
Vyšehrad
Praha
Vítkov
Vltava
Hradčany
7
article
Zříš pásy, pláty, přilbice
a meče, hvězdy, sudlice,
zní z dálky vichru šumění,
husitských vozů dunění . . .
Pak od Strahova táhne sem
tlum koster s mlhy rubášem,
od Bílé hory k Tobě jdou,
půl září krytí, svítí tmou,
na první stráži Tebe dnes
jdou pozdravit! Ne smrti děs.
ne hrůza hrobu, zničení
žhne v očí tichém plameni.
leč s úctou tiché tušení
Tvé velkosti jich sklání týl.
by každý z nich Té pozdravil,
neb Tys pěl jejich oslavu
Za nimi v tklivém pozdravu
jdou stíny těch, o kterých's pěl.
Jdou všecky, jaks je jasně zřel
v rnr o
Tvé všecky děti Tvojich snu,
básnické skutky Tvojich dnů,
z mythických stkány plamenů!
A dole níž a ze všech stran
to postav celý oceán.
ty zbavit chtěl jsi okovů
v nového jitra obnovu,
se tlačí němě k hřbitovu,
Tě pozdraviti, pěvče náš,
jenž první stráž nad hroby máš.
Mozolné ruce dělnické
i prosté dítky vesnické,
jde mnohé dévče z lidu jen,
jež vtkalo srdce bludný sen
do svého šití v plátna tkáň.
svou k tobě vzpíná bílou dlaň;
ti všichni, kterés miloval,
s nimiž se lidstva odboj spjal
vzlyk neštěstí, hlod chudoby.
s tou bolestí, jež nad hroby
se ozve marně, naposled ..
dav proletářů, synů běd.
Strahov
Tvojich sen
8
article
Ti všichni s láskou zři v Tvůj hled,
ti všichni volají Tě zpět . ..
Ti všichni, kdo šli s Tebou dnes,
až k tomu prahu do nebes,
za kterým ztratil Jsi se jim
jak pohádka a sen a dým . .
Věř, bolest jejich veliká
jde pozdraviti básníka,
jenž první za ně promluvil
a s nimi cítil, s nimi žil.
A milých soudruhů jde řad.
jak oni Tebe, měls je rád,
Py često rz
pod kterou spolu šli Jste v dál,
kde lidstva věčný Ideal
se pne jak svatý, božský Gral
Na první stráži stojíš sám.
Sám proti noci, větru, tmám.i
až nový mrtvý v hrobu klín
sem bude složen do hlubín,
pak teprv klesneš, mrtvý stín
a sjedeš ticha do tenat,
pak teprv půjdeš pro vždy spat,
pak dole bude život htmít,
a zaštká vášeň, zalká cit. .
co Tobě vše? — Již budeš snít!
namn
a0 v
první noci úchvatná
nad broby! Hrůza závratná
plá z lemu tvého pláště dnes
od siré země do nebes,
a chmury výš, hloub řeky sten
a v nebi Bůh tu svědky jen
Na stráži té hold přijal's všech
již tlačili se v zástupech
k Tvé rakvi v čtyrech holých zdech,
jichž slza tekla, proudil vzdech;
stín mrtvých, živých vzpomínka
se vznesly k Tobě zlehýnka,
Ti děkovat, Tě pozdravit,
než zaplá jitra nový svit,
než zjasní se kraj oblohy
a zniknou snů všech mátohy.
Však vzpomínka vždy zacinká
i času let jí nesmete,
ta mluvit bude z poupěte.
jež první skrz Tvé hrobky mříž
svou vůni dechne v Tvoji tiš.
Ta mluvit bude po letech,
jak tékala na lidu rtech
dnes, zítra, v příštích dobách všech
Leč až Tvůj národ svoboden
budoucna lepší uzří den
zvěst o tom protrhne Tvou mříž
a šlehne k Tvému srdci blíž,
to — nechť i mrtvé řadou let —
té zvěsti bude rozumět,
že šťastna vlasť — Ty pocítíš!
V noci z 1. na 2. březen 1908.
Hrůza
9
title
Jar. Vrchlický.
Vrchlický
11
article
Svatopluk Čech redaktorem.
Svatopluk Čech redaktorem.
(Drobná vzpomínka.)
Čo
12
article
Svatopluk Čech byl vzácným redaktorem
Kdo ze starších nyní literátů odvažoval se
s pokusy svými na veřejnost v letech sedm-
desálých a komu bylo dopřáno selkalí aneb
stýkati se s Čechem jako redaktorem Lumíra
později Květů, nezapomene nikdy na jeho ne-
obyčejnou laskavost. A v srdci mnohého z nás
do smrti nejdelší nevyhyne taky upřímná a hlu-
boká vděčnost k Čechovi za slova, jimiž umě
povzbuzovati, dodávati sebedůvěry a podněco-
vali k další práci
Nemluvil bych však pravdu, kdybých řekl,
že jsme se k Svatopluku Čechovi odvažoval
směle a bez obav. Z jeho osobnosti vanulo na
nás vždy cosi vyššího, vznešeného, co naplňo-
valo ostychem i na vzdálenost a co za blízkého
selkání s ním skoro tísnilo. Mnohému z nás
přede tváři jeho bylo jako hříšníku pře
knézem.
Soudím, že to právě vyplývalo z vlastní
jeho skromnosti, ze způsobu, jakým s námi
jednal. Hovořil mírně, tiše, a když ho poku
literární zeela neuspokojoval, když si přál
změny sebe nepatrnější, dotýkal se toho témě
omlouvavě, jakoby se obával, aby neublížil.
Ale když ho práce uspokojila, pak to pro-
jevil začátečníku způsobem, že se v mladém
posud beznadějném človíčku před ním radostí
až dech zatajil, tváře zahořely, srdce se roz-
bušilo, každý nerv rozechvěl. Sebe menší před-
nost liferárního pokusu vynesl a mluvil čím dále
důrazněji, na nic nezapominaje. Bylo zřejmo,
jak bedlivě věc pročetl, každou podrobnost po
držel v paměti.
Ale jakoby tušil, že mladému autoru pů
sobl rozpaky, třeba radostně, jen chvilemi po
hlédl mu přímo v tvář. Jinak, pohrávajes
s doutníkem, bez něhož nebylo lze Svatopluka
Čecha si pomysliti, hovořil se zraky sklopenými.
Čo
Čecho
Lumír
13
article
Odchod od Čecha po takovémto setkání
Jaká radost notušená, jaké naděje do budoucna
»Svatopluk Čech schválil moji práci! — Svato-
pluku Čechovi se 1íbila! — Svatopluk Čee
ji uveřejní!«
Po takovémto selkání s Čechem byl nám
vzduch křišťálnější, nebo modřejší, slunce skvě-
lejší a hřejnější, květiny vydechovaly silnější
omamnější vůni. O, kéž trvá dnešek desaler-
násobně, kéž nad ním slunce nezapadne, ke
ani slůvko Čechovo nevymizí nám z mysli
A v srdci svém budovali jsme oltář a na
něj vstavili jsme milovaného toho muže. Pro
Svatopluka byli bychom šli do ohně.
Avšak ani později ostych náš nepomíjel.
Odvažovali jsme se přibližiti k němu jen v na-
léhavé nutnosti. Byli jsme si vědomi, jak vysoko
jest nad námi. Setkání s Čechem bylo nám
svátkem. Ale vždy taky povzbuzením, posilou
ve chvílích kolísání, zpruhou v okamžicích bez
naděje. Několik upřímných slov od Čecha smi
fovalo nás s jakýmkoli protivenstvím života
Citili jsme, jaké to šlechelně srdce k nám pro
mlouvá.
Čecho
Čo
Svata
Čee
Čechův
Svatopluk
14
article
Než Svatopluk Čech byl i redaktorem.
který uměl příspěvky vymáhati. Způsobem tal
milým, upřímným, že byl člověk nešťasten,
jestliže nemohl vyhověti. Ale Čech uměl dole-
hnouti, že nebylo lze nevyhověti. . e
Vzpomínám na jednu takovou »exekucie
jeho. Do novoročního čísla časopisu, jejž jsem
redigoval a který zas jednou měnil formát
lhůty vycházení, přál si nakladatel můj moci
mermo přispěvek od Čecha. Bylo to na sklonku
roku 1886 a tehda již bylo vzácno zlskat
práci Čechovu. Měl dosti starostí se svým
Květy. Avšak podrebil jsem se naléhání nakla
datele a podnikl jsem útok na Čecha. A Čech
slibil a přispévek dodal. Druhé, novoroční čisl
čirnáetidenniku měho pyšnilo se jím. Humoresk
Čechova nazývala se Osudný novoročn
d al r.
Když mi ji Čech odevzdával, řekl ke mně
»Vymohl jste na mně přispěvek, jsem rád
že jsem dovedl vyhověti. Ale slibte mi, že m
taky něco napišete !«
»Ale ne hned, pane Čechu?« otázal jsem
se v tísni. Neboť jsem tehda po krk fonui
v soudním referátě pro N. L
nln
Čo
Čecho
Čechův
Humoresk Čechův
Čech
15
article
»Jak budete moci. Až bude nejhůř
přijdu si.«
Mijely neděle, míjely měsíce. Nezapomínat
jsem slibu svého — ostatně mi jej připomina
i pouhý pohled Čechův. Bydlili jsme tehda oba
na Královských Vinohradech. Čech ve třídě
Palackého, tuším v čísle 175., já v ulici Čela-
kovského, a potkávali jsme se časem.
Byl štědrý den 1887, šeré dopoledne. Ne-
mýlím-li se, i toho dne bylo ještě nějaké líčení.
Aspoň si vzpomínám, kterak všichni my krimi-
nální referenti jsme v těch lelech žehrali n
presidenta Jankovského, že určuje líčení i n
štědrý den. On by byl soudil a sázel nešťast-
níky do žaláře třeba na boží hod. Ať tomu
bylo jakkoli, stanovené líčení snad nebylo dů-
ležité, i poklízel jsem trochu ve své »donuco-
vací pracovně« doma a těšil jsem se, jak si
ve sváteích odpočinu.
Tu v předstňce zadrnčel zvonek, jakýs
tichý hlas tázal se po mně, na dvéře ostýchavě
zaťukáno, a vstoupil — Svatopluk Čech
Pustil jsem utěrák a smeták — nenadálá
návštěva Čechova mne překvapila. A probudílo
se ve mně taky svědomí.
»Pane Čechu — —!e
»Nezlobte se, přiteli, že ještě na štědrý
den obtěžuji, ale slibil jste mi příspěvekdo
prvního čísla nového ročníku Květů — víle,
na oplátku? — a jdu si tedy pro něj.«
Oláčel v ústech doutník, usmíval se, dobré
mírné jeho zraky upíraly se na mne.
Pravda, pravda, slíbil jsem; do dalekas
tak snadno slibuje, ale čas letí, letí — a po
jednou tu nový rok za dveřmil
„Pane Čechu — Ježíš Marjá — v tom oka
mžiku ani nevím, co bych — — a kdy ts
ne
Čechův
Palacký
Jankovský
Čo
Čech
Marjá
Čechy
královský Vinohrady
16
article
musí — —“
„Nu, hned po sváteích bych to potřeboval
číslo se tiskne, čekáme jenom na vás . .
Tonul jsem v tisicerých rozpacích. Čeeh
usedl
„No, něco — —“ řekl nutivě. „Něco jistě
máte, aspoň v hlavě — napišete to —
Seděli jsme tak chylli, Čech pokuřoval, olá
čel doutník, hleděl na mne, a já v hlavě kona
honbu za motivy, rozprášenými na všechny stra
ny, jako ti železní koně v pohádce.
Nu, konec konců byl, že jsem Čechovi v
právěl, co bych tedy snad napsnti mohl. Nepoda
balo se mi to pro Květy, bylo mí to příliš drasti
cké, ale Čech vyslechl a řekl:
„Nu vidíte, to je dobré, jen mi to tedy n
pište.“
d„Ale nevím, jestli v roztržitosti svátků —
„Nu, ano, nechci vám svátky pokazit. Al
tedy hned po sváteích , sedmadvacútého
ano —?
Kterak bylo lze neslíbiti a nechtiti, Čechovi
Slíbil jsem, ale jen dovedu-li taky splnii?
Bylo po sváteích, 27. prosince. Vstal jsem
časnějí, potápěl jsom hlavu do ledové vody
pro osvěžení, posnídal jsem, dal si zatopitia
zažehnuv doutník, očekával jsem „náladu“
Hodiny utíkaly. Bylo asi devět — posu
jsem neškrtil pérem.
Zazvonění v předsíni. Vstoupil Svatopluk
Čech
„Nezlobte se, nejdu pro rukopis, ale jens
podívat, zda jste nezapomněl . ..
Okázal jsem na připravené posud bi
čtvrtky papíru.
Čech se usmál.
„Nu, půjde to, vím, že to půjde. A kdy
prosím vás, mohu si přijít pro kousek rukopisu?
Tiskárna čeká, hned bych to dodal sazeči.“
„Snad asi ve dvě hodiny, pane Čechu.“
Rekl jsem, aniž jsem věděl, co bude ve dv
hodiny.
Čech odešel. A když dobíjela desátá hodina
byl na prvé prázdné čtvrtce napsán titulek
„Týden mecenášem.
A teď jsem psal — psal a škrtal, přepisn
val — dýmaje při tom, až se ve světnici tmělo
a psnl jsom tak nopřetržitě do dvou hodin.
Čeeh
Čecho
Čo
Al
Čech
Čechy
17
article
Dvě hodiny odbily, a do světnice vsloup
Čech.
„Jdu se podívat, píšete-li,“ řekl s úsměvem
a s jistým uspokojením přelětl zraky popsané
čtvrtky, jež jsem byl nakladl kolkolem nt
podlahu, jak jsem kterou vyplnil.
Sebral jsem čtvrtky, srovnal, a otáza
jsem se:
„Dovolíte, abych vám přečetl, co napsán
zdali s tím souhlasite?“
Usedl, naslouchal se skloněnou hlavou, ne
hledě na mne. — Dočetl jsem, drahý můj po
sluchač projevil uspokojení, sáhl po čtvrtkách
skryl je v kapse, a otázal se-
„Kdy si mohu přijít pro konec?
„Pane Čechu, neobtěžujte se — přinesu
vám konec — nevím, kdy dopíšu — —
„Dobře tedy, nebudu vás již vyrušovat,
odpověděl mi, „ale dnes to bude? Můžete k
mně přijít kdykoli.
Ujistil jsem ho, že bude, a Svatoplul
odešel.
Po jeho odehodu pojedl jsem a ve tři ho-
diny seděl jsem zas u práce a psal bez př-
stávky do půl osmé, kdy jsem vbodl na papt
poslední tečku.
Ještě jsem po sobě přečetl, vykonal nutne
opravy a bylo osm hodin, když jsem zvoní
u dveří bylu Čechova.
Vzpominám-li bezpečně, přišel mi otevří
sám Čech a přijal ode mne rukopis. Děkoval
tolik, až jsem byl v rozpacích, a skoro odpro
šoval:
„Nehněvejte se, že jsem tak naléhal, nuln
jsem toho potřeboval — a pevně jsem na vás
příspěvek spoléhal.
A když jsem se poroučel, abych v pozdn
chvíli nezdržoval, ujal mne za kabát:
„Počkejte, příteli, nesmím vám nabídnou
doutník?
A vyňal tobolku a dal mi doutník.
Věděl jsem, že Čech kouřívá krátké, všim
jsem si toho i když byl u mne. Ale mně dal
kuba, zlatý, dobrý člověk. A nepovolil taky, ai
jsem si zapálil.
Vyprovázel mne až na síň, stále děkuje za
rukopis. Ale větší než jeho uspěkojení byla ra
dost moje, že jsem slibu svému mohl dostáti
F psilon.
5e pe
Čech
Čechův
Čo
Čechy
18
article
Za Svatoplukem Čechem ...
Za Svatoplukem Čechem ...
Skromná vzpomínka
Čecho
19
article
Jea jedním z řady nejposlednějších, kteř
však, jako všichni ostatní, milovali, ctilia
v srdcích chovali našeho básníka největšího —
odvažuji se otisknouti tuto vzpomínku ... Vzpo
mínku, posvěcenou jeho Geniu i jeho ušlechtilé
zlaté duši — — —
Tři momenty utkvěly mi na vždy v mysli
když nepatrný jednotlivec národu, přiblížil jsem
se k velikému mistrovi. A zde první moment
vzpomínka tak pro mne hřejivá a nezapomenu-
telná . ..
Byl jsem tenkráte v prvém neb druhém roee
mediciny, zkrátka, na počátku svých studií uni-
versitních. Tenkráte již první mé pokusy lite-
rární tu a onde byly otištěny pod čarou — ně-
kdy za měsíc, za dva, i snad třeba za půl roku
— ale přece byly otištěny, ne všechny, někdy
jedna, dvě z deseti, ale přece tak mne to těšilo,
hřálo tenkráte, když prácičku nějakou uzřel jsem
v časopise, otištěnou, vonicí tiskařskou černí ..
A eldorádem mým byly „Národní Listy“ . . Když
odpolední feuilleton jednou za čas otisk
mou práci, nebyl bych býval, a nemohl jsem
býti šťastnějším. A tenkráte byl redaktorem od-
poledního feuilletonu „Nár. Listů“ Svate
pluk Čech... Odvážil jsem se jednou, p
týden trvajícím uvažování, přemítání a rozpa-
cích, že další rukopis ponesu redaktoru osobné
Tenkráte bydlil Svatopluk Čech na Letné, v do-
mě „u elektrické dráhy“. Nelze vypsati ani vy-
pověděti, jak mi bušilo tenkráte srdce a jak m
bylo, když stiskl jsem knoflík zvonku na dve-
řích, za nímž zůstával, kde dlel skoro celý den
ve své pracovně, prosté, s překrásnou, skvost
nou vyhlídkcu . ..
Čo
Čechy
Letná
20
article
Přijal mne přivětivě, ale odměřeně . ..
„Čím jste, mladý pane?“ tak asi se ten
kráte zeptal. Když jsem mu řekl, že medikem.
zakýval svou sympatickou hlavou, již tehdy po-
někud šedivou, a řekl: „Jenom studujte dál —
a pište ... V prázdných chvílích pište . . . Al
více studujte, než byste psal... A přísně sudte
co napíšete. Autokritika je nejpřísnějším a nej
spravedlivějším redaktorem i rektorem toho, kde
ji má. A co bude dobré, rád vám otisknu
S bohem — —“ Podal mi tenkráte svou pravie
vzácnou, poprvé v životě a Laposledy — —
Řada let uplynula od té doby jako sen —
a jako včera by tomu bylo, co jsem byl v tom
bytě jeho skromném, v třetím poschodí, na
Letné — —
A provázeli jsme ko ke hrobu... Momen
druhý — — Utekl jsem z průvodu, zatoulal
nahoru až ke Karlovu na prostranství nad scho
dy, jež spojují dnos Slupy se Sokolskou třídou-
Slunce zapadalo za Petřín, zlatilo paprsky svým
bílé obláčky nad obzorem, jakoby jimi sledn
pozdrav posílalo bílým věžím kostela vyšehrad-
ského, v jehož blízkosti do hrobky právě uklá-
dali toho, jenž všem Čechům byl nejdražším —
Velebné, nedělní ticho ... A jak jsem tak stál
se ženou nad tím údolím, v pozadí s posvátným
Vyšel adem — najednou chorál zazněl z dáli
ze hřbitova vyšehradského a slyšeli jsme veleb
né, mysteriosní takty sboru „věčný pokoj dej
mu bože“ i dojemný „Kde domov můj“ — —
A za chvíli na to rozezvučely se všechny zvony
pražské v klekání, jakoby modlily se za duši
jež byla z národa nejšlechetnější.
Al
Čecho
bůh
Letná
Karlov
Petřín
sokolský třída
21
article
A dnes, dopoledne, momení třeti . . . Před
polednem, na krásném hřbitově vyšehradském
u hrobu jeho, pokrytého vavříny, květinami
obětinami v úctě a modlitbě sklonil jsem hlavu.
prose prozřetelnost jen za jiskřičku toho, co v
velké duši jeho dřímalo a čeho jsme se nedo-
čkali. Kéž nad hobem jeho co nejdříve vztyč
se pomník, jenž důstojně by hlásal slávu a vy
znam toho, kdo věčný pod ním dřímati bude
sen. A kéž každý jednotlivec z národa našeho
věčný v nitru svém zbuduje mu pomník, vzpo
mínku, jež by každého duši nadchla přiblížiti se
k duši jeho, která žila v národě a prol národ ..
Pak budeme jinými, než jsme, pak dočkáme se
toho, o čem velký básník náš zpíval a veš
doufal. Atom své duše velké, vznešené odka
každému z nás, veliký pěvče, a národ Tvůj ta-
kovým bude, jakým jsi ho miti chtěl — —
V Praze, 2. březn.a 1909.
Praha
22
article
Dr. Otakar Zuna.
doktor
Zuna
23
article
Svatopluk Čech v Rovensku.
Svatopluk Čech v Rovensku.
Píše MUDr. Jos. Mizánek
Ty zvony a žalm smuteční „Milosrdný
bože“, jež hlaholily tak teskně dne 2. března
ulicemi pražskými, tklivě zní i dále v srdcíeh
našich ..
Umřel velký poeta, svatý člověk, milova
a zbožňovan, pěvec národa! Dříme věčný ser
na posvátném Vyšehradě, ale žije dále mezi n
mi a žíti bude věčně, dokud živ bude rod nát
český. Dílo nesmrtelné — život věčný!. Vděl
a láska národa Jemu na věky! Jsme národ malý
a nemůžema spláceti bohatou odměnou, zat
tím větší láskou a snahou, že kráčeti chceme
ve šlépějích jasného Jeho světla po Jeho vzor
ném příkladu!... Umřel, ale žije mezi námi ve
vzpominkách a činech!
Veliký náš Svatopluk Čech miloval nadšeno
český ráj a prožil léto v Sobotce a Rovensku
Bylo to v roce jubilejní výstavy, kdy posvěcený
náš poeta zvolil si za letní sídlo tiché městečkí
Rovensko. Sedával jsem častěji v Jeho přitom
nosti v útalném hostinci u „české koruny“, če
kaje na pražské časopisy, zejména „Národn
Listy“, které pošta přivážela až o druhé hodině
odpolední; znaje povahu mistrovu, nikdy ne
osmělil jsem se jej hovorem obtěžovati, třeba
byli jsme v místnosti hostinské zcela sami, al
čekal jsem vzdy, až sám začne. A začal vždy
svým vlídným způsobem a rád poslouchal, když
vypravoval jsem mu události ze současného ru-
chu studentského. Jasné oko Jeho vždy se za
jiskřilo, když slyšel, že nadšení vlasteneckév
studentstvu dále žije a neuhastná. Přečetl si no
viny, procházel se cbvilku místností a pak se
vlídně vždy rozloučil „na brzké shledání““. Po
byt jeho v Rovensku byl šťastným a spokojeným
při tom pak plný veřejné, ale nejvýše skromn
dobročinnosti. Svatopluk Čech obdaroval vždy
chudé, i kabát svůj svlékl a dal jej podomkovi
Kočímu, daroval novou obuv svoji, když viděl
Čo
Jos
Rovensko
Sobotka
městečkí Rovensko
svatá člověk
24
article
že tento pořádných bot nemá ... Denně pod-
nikal výlety na Hrubou Skálu a vždy zastavil s
u těžce nemocné stařenky v Doubravici, která
hledala osvěžení na zahradě chudého domku.
Když zemřela, věnoval pozůstalým větší částku
peněžitou na pohřeb! Lid tamější krajiny vidě
v něm člověka-světce a těžce loučil se s ním.
když velký náš básník vyplašen byl z tohoto zá-
tiší četnými návštěvami z kruhů, jež přály
s ním mluviti v záležitostech literárních. Ze-
jména z Vídně byl tehdy překvapen literátem
německým — jméno jeho mi v tom okamžiku
nepřipadá na mysl — který chtěl básně Jeho
překládati do němčiny — náš volký Svatopluk
Čech ve své laskavosti sice všemu vyhověl, ale
bylo na něm vidno, že klid letní byl mu pře-
rušen... Brzo pak odejel a celý kraj vzpomíno
dosud dobrotivé Jeho laskavosti a štědrosti.
Dobrý lid tamější, třeba neznal plně velkého
Jeho literárního významu, přece plně pochopi
a ocenil Svatopluka Čecha a zachoval mu na-
vždy milou vzpomínku. Podobizna Jeho vis
v úlulné místnosti u „České koruny“ stále nao
mistem, kde s oblibou sedával ...
Čo
Čecho
Doubravice
Vídeň
25
article
Poznal jsem. tyto dni dělníka, bodrého te-
saře, který často stýkal se s velikým naším bás-
níkem a Jemu různé práce obstarával. Miloval
pěvce našeho s celou oddaností duše své, a na-
opomenul nikdy vhodné příležitosti, příchylnost
svoji mu projeviti. Veliký a šlechetný duch Sva-
topluka Čecha ukázal se tu zase v celé svě
kráse: splácel lásku láskou tomuto muži práee
a vyznamenával jej častými dopisy s nadpisem:
Milý přílelil
Viděl jsem celou serii těch dopisnic, již
muž ten ve velké vážnosti chová a jako poklad
stále střeží; jedna z nich je zvláště paměti-
hodnou a zasluhuje, aby o ni byla učiněna zmín-
ka veřejnosti.
Dne 21. února tohoto roku — tedy dva dn
před svou smrtí, napsal veliký náš genius svému
známému dělníku tesaři pohlednici, na jejíž
zadní stránce se nalézá obrázek: „Svato-
pluk na smrtelné loži“. Truchlivá shoda
okolností: genius náš Svatopluk Čech také jiz
skoro ze smrtelné lože poslal jeden ze svých
posledních dopisů, s obrázkem významnéhoa
poučného fakta dějinného! Třebas nenapsnl
mnoho slov pod obrázek ten, přece sám motiv
té pohlednice mluví jako poslední odkaz velké
Jeho duše v předtuše brzkého skonu, odeslaný
prostřednictvím onoho muže celému národu!
Zdá se, jakoby veliký náš poeta ještě v posled-
ních okamžicích života svého byl vřele citil, ze
nám třeba opětně připomenouti odkaz knižet.
Svatopluka... Nuže — plněním přikazu toho
uctíme snad nejskvěleji Jeho památku.
Čecho
Čo
Svatopluk
26
article
Různě zprávy.
Různě zprávy.
= Sochař lidumil. Francouzský sochař Mírád
Boucher, tvůrce oliciátního pomníku Casimira Pe-
riera a proslulého díla „La Terre“, které mu dobylo
česmé medaile pařižského uměleckého salonu, jest
lidumilem. Založil ve Vaugirardu, malé obci nedaleko
Příže, kolonii malířů a sochařů, zvanou 4ůl“
kdež asi sto mladých talentovaných umělců nalézá
se svými rodinami bozplatné nebo velmi levné pří-
střeší. Mladí lidé nemusí se již tísniti v dusnýcl
místnostech parížského Ouartier Latin, nýbrž pra-
cují a tvoří ve vkusně zbudovaných malých vilách
uprostřed nádhorného parku a zelených lučin. Bou-
cher jest také velkým ctitelem zvířat, v „úlu“ na-
lezl útočiště i mnohý čtvernožec. Přijal pohostinně
ponika Rosy Bonheurové, jenž se stal proslulým
mnohými obrazy a rovněž několik psů, které mu
zemřeli kolegové odlázali. Královnou tohoto zvěřince
jest však Jeametle, stará oslice, které jest už 36 let.
Boucher
Casimir
Bonheurová
Kurier Latin
Le Terre
27
article
Před dvaceti lety měla již jako vybrakovaný soumar
úspěchy v revuích pařížského divadla Chatelet, od-
kudž přešla na jevišti předměslských divadel. Dnes
žije tiše a skromně na lučinách „úlu“ a propůjčuje
trpělivě svá široká záda veselé družině dětí ku pro-
Ponson du Terrail. Před několika dny zemřel
v Palíži vdova kdysi velmi známého romnanopisce
Ponsona du Terrail, jenž náležel k nejplodnějším spi-
sovatelům francouzské literatury. Úmrui této paní za-
vdalo kousavému Henri Rocheforlovi, jenž Ponsona
osobně znal, příležiost, sděliti veřejnosti několik ve-
selých příběhů z jeho života. Ačkoli žil jake skuteč-
ný maloměsťák a vypadal jako chudý pod.ízený úřad
ník, honosil se přece rád hrdinskými činy, jaké ličí.
val ve svých románových feuilletonech. Jen aby moll
říkati „můj vůz“, koupil si Ponson jednoho dne malý
kočárek a zaprábal do něho dva maličké koníčky,
kteří vypadali jako mezci. Penson však řídil svůj ko-
čárek s tvářností člena Jockey klubu. Ve rých ro-
mánech napsal často nejnesmyslnější věci a vtipný
spisovatel Lambert-Thiboust činil si potěšení, že mu
každý „Japsus calami“ připomínal. Kdysi na příkla
pssl: „Rytíř piivázal svého oře ke kmení zakrslě
palmy.“ — „Ale milý Ponsone“, pravil Lambert-Thi-
boust. „zakrlá palma jest přece jen kapradina, kterou
by oř vytrhl jediným pohybem hlavy i s koleny. N
tak něžnou rostlinu bylo by možno přivázati leda jen
tvé koníčky.“ Zvláště veselý výjev, jehož bezděž.
ným hrdinou byl ubohý Ponson, odehrál se kdysiv
divadle. Dávála se poprvé Iraška „Les. Měmoires de
Mimi-Bamboche“, sepsaná Lambert-Thiboustem dle
románu Ponsova. V kuse pravil výborný komik G
Terrail
Rocheforl
Ponson
Lambert
Thiboust
Thi
Ponsův
pařížský divadlo
Chatelet
Měmoire jít Mimi
Bamboche
28
article
Pérěs své paní, která mu činila výčitky, že se dlouho
zdržel „Ujišťuji tě, že jsem vyšel, jen abych si kou-
píl „Constitulicnnel“, poněvadž jsem chtěl čísti po-
kračování románu Tronsona du Poitrail“. Ponson,
jenz seděl v loži, vyskočil popuzeně, což však nikdo
nepozoroval, poněvadž byl velmi malý: chtěl hla-
sitě protestovati proti „znetvorení“ svého jménaa
Rochefort, sedící vedle něho, měl mnoho práce, aby
ho přesvědeil, že obecenstvo, které se již tak ohýbalo
smíchy, budt se smáli ještě více. Upokojil se poněkud
ale pravil: „Nedovolim, aby takto v mé osobě byla
urážena celá francouzská literatura.“ Druhého dne
vymohl si skutečně soudní rozhodnutí, jímž se herci
Gil Pěrěsovi dávalo na vědomí, že má potlačiti odpo-
věď, ktercu se činí známý romanopisec směšným
Gil Pérěs musil se podrobiti; druhého večera však
pravil za nesmírné veselosti obecenstva: „Ale milá
ženo, přisá hám ti, že jsem vyšel, jen abych si koupil
poslední feuilleton pana Bonbona du Sěrail.“ Ne-
šťastný Ponson nadarmo vyhodil útraty soudníhe
rozhodnutl.
Rochefort
Gil Pěrěs
Bonbon
Sěrail
Tronsona jít Poitrail
29
article
= Morfiová garnilura. Ve velkých klenolnických
krámech amerických objevila se nedávno zajímavá
novinka. Jsou to umělecky pracované zlaté neb
stříbrné skřinky, někdy hojně posázené diamanly,
smaragdy, periami, rubíny a vafiry. Mnohé mají něžný
tvar pouzdra na cigaroty, ale slouží jiněmu účelu.
Lebkým stisknutím tajného péra se skřínka olevře
a uvnitř spatříme úplnou „morfiovou garnituru“, ma-
lou střikačku a křišťálové tuby se zboubným jedem.
Krabice na morfium lze obdržeti ve všech cenách.
od nejskvostnějších zlatých, posázených drahokamy.
za něž amatér výdá tisice, až k nejjednodušším stři-
brným, jež si může koupiti také méně bohatá morfi-
nistka. Novoyorští klenotníci si libují, že tato no-
vinka došla neobyčejné obliby a v době vánoční
bylo prý prodáno na tisíce takových pouzder, jež se
pak skvěla pod stronkem jako „vhodný“ dárek.