ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 9 37a1d850-7596-11dc-b479-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 9
Chunky — 30 celkem · entity: person 61, place 20, work 6, org 5
1 masthead
8. března 1908.
2 masthead
doo
3 masthead
Nedělní zábavná a poučná příloha „Národních Listů“ k č. 6z
4 masthead
Strana 9.
5 masthead
nte n
6 article Stráž první noci.
Stráž první noci. Tryzna Svatopluku Čechovi. Tu pověst znáte: V první den. kdy drahý mrtvý pohroben, na hřbitově má stráží stát, když černá noc se začne brát přes dol i skalní útesy kdy lampu měsíc zavěsí nad spící, ztichlý, smutný kraj »Stráž první mrtvého!« — dí báj. Na Vyšehradě v hlubou tiš svou první noc, v tmu vnořen, spíš však nespíš — okem ducha zříš. Zříš celou Prahu pod sebou i s Víta chmurnou velebou i Vítkov, zkad se mihne blesk i Vltavy důl, zkad zní stesk všech, již se s tebou loučili, své slzy s rosou sloučili, jež v hrobu tvrdé podušky zapadly jako světlušky. Od Hradčan v noci šer a chlad, sem táhne dlouhých stínů řad, zříš, jak to bleskne od luny Na hlavách vínky, koruny ach, našich králů majestátl
Čecho Vít Vyšehrad Praha Vítkov Vltava Hradčany
7 article
Zříš pásy, pláty, přilbice a meče, hvězdy, sudlice, zní z dálky vichru šumění, husitských vozů dunění . . . Pak od Strahova táhne sem tlum koster s mlhy rubášem, od Bílé hory k Tobě jdou, půl září krytí, svítí tmou, na první stráži Tebe dnes jdou pozdravit! Ne smrti děs. ne hrůza hrobu, zničení žhne v očí tichém plameni. leč s úctou tiché tušení Tvé velkosti jich sklání týl. by každý z nich Té pozdravil, neb Tys pěl jejich oslavu Za nimi v tklivém pozdravu jdou stíny těch, o kterých's pěl. Jdou všecky, jaks je jasně zřel v rnr o Tvé všecky děti Tvojich snu, básnické skutky Tvojich dnů, z mythických stkány plamenů! A dole níž a ze všech stran to postav celý oceán. ty zbavit chtěl jsi okovů v nového jitra obnovu, se tlačí němě k hřbitovu, Tě pozdraviti, pěvče náš, jenž první stráž nad hroby máš. Mozolné ruce dělnické i prosté dítky vesnické, jde mnohé dévče z lidu jen, jež vtkalo srdce bludný sen do svého šití v plátna tkáň. svou k tobě vzpíná bílou dlaň; ti všichni, kterés miloval, s nimiž se lidstva odboj spjal vzlyk neštěstí, hlod chudoby. s tou bolestí, jež nad hroby se ozve marně, naposled .. dav proletářů, synů běd.
Strahov Tvojich sen
8 article
Ti všichni s láskou zři v Tvůj hled, ti všichni volají Tě zpět . .. Ti všichni, kdo šli s Tebou dnes, až k tomu prahu do nebes, za kterým ztratil Jsi se jim jak pohádka a sen a dým . . Věř, bolest jejich veliká jde pozdraviti básníka, jenž první za ně promluvil a s nimi cítil, s nimi žil. A milých soudruhů jde řad. jak oni Tebe, měls je rád, Py često rz pod kterou spolu šli Jste v dál, kde lidstva věčný Ideal se pne jak svatý, božský Gral Na první stráži stojíš sám. Sám proti noci, větru, tmám.i až nový mrtvý v hrobu klín sem bude složen do hlubín, pak teprv klesneš, mrtvý stín a sjedeš ticha do tenat, pak teprv půjdeš pro vždy spat, pak dole bude život htmít, a zaštká vášeň, zalká cit. . co Tobě vše? — Již budeš snít! namn a0 v první noci úchvatná nad broby! Hrůza závratná plá z lemu tvého pláště dnes od siré země do nebes, a chmury výš, hloub řeky sten a v nebi Bůh tu svědky jen Na stráži té hold přijal's všech již tlačili se v zástupech k Tvé rakvi v čtyrech holých zdech, jichž slza tekla, proudil vzdech; stín mrtvých, živých vzpomínka se vznesly k Tobě zlehýnka, Ti děkovat, Tě pozdravit, než zaplá jitra nový svit, než zjasní se kraj oblohy a zniknou snů všech mátohy. Však vzpomínka vždy zacinká i času let jí nesmete, ta mluvit bude z poupěte. jež první skrz Tvé hrobky mříž svou vůni dechne v Tvoji tiš. Ta mluvit bude po letech, jak tékala na lidu rtech dnes, zítra, v příštích dobách všech Leč až Tvůj národ svoboden budoucna lepší uzří den zvěst o tom protrhne Tvou mříž a šlehne k Tvému srdci blíž, to — nechť i mrtvé řadou let — té zvěsti bude rozumět, že šťastna vlasť — Ty pocítíš! V noci z 1. na 2. březen 1908.
Hrůza
9 title
Jar. Vrchlický.
Vrchlický
10 title
7IVIv
11 article Svatopluk Čech redaktorem.
Svatopluk Čech redaktorem. (Drobná vzpomínka.)
Čo
12 article
Svatopluk Čech byl vzácným redaktorem Kdo ze starších nyní literátů odvažoval se s pokusy svými na veřejnost v letech sedm- desálých a komu bylo dopřáno selkalí aneb stýkati se s Čechem jako redaktorem Lumíra později Květů, nezapomene nikdy na jeho ne- obyčejnou laskavost. A v srdci mnohého z nás do smrti nejdelší nevyhyne taky upřímná a hlu- boká vděčnost k Čechovi za slova, jimiž umě povzbuzovati, dodávati sebedůvěry a podněco- vali k další práci Nemluvil bych však pravdu, kdybých řekl, že jsme se k Svatopluku Čechovi odvažoval směle a bez obav. Z jeho osobnosti vanulo na nás vždy cosi vyššího, vznešeného, co naplňo- valo ostychem i na vzdálenost a co za blízkého selkání s ním skoro tísnilo. Mnohému z nás přede tváři jeho bylo jako hříšníku pře knézem. Soudím, že to právě vyplývalo z vlastní jeho skromnosti, ze způsobu, jakým s námi jednal. Hovořil mírně, tiše, a když ho poku literární zeela neuspokojoval, když si přál změny sebe nepatrnější, dotýkal se toho témě omlouvavě, jakoby se obával, aby neublížil. Ale když ho práce uspokojila, pak to pro- jevil začátečníku způsobem, že se v mladém posud beznadějném človíčku před ním radostí až dech zatajil, tváře zahořely, srdce se roz- bušilo, každý nerv rozechvěl. Sebe menší před- nost liferárního pokusu vynesl a mluvil čím dále důrazněji, na nic nezapominaje. Bylo zřejmo, jak bedlivě věc pročetl, každou podrobnost po držel v paměti. Ale jakoby tušil, že mladému autoru pů sobl rozpaky, třeba radostně, jen chvilemi po hlédl mu přímo v tvář. Jinak, pohrávajes s doutníkem, bez něhož nebylo lze Svatopluka Čecha si pomysliti, hovořil se zraky sklopenými.
Čo Čecho Lumír
13 article
Odchod od Čecha po takovémto setkání Jaká radost notušená, jaké naděje do budoucna »Svatopluk Čech schválil moji práci! — Svato- pluku Čechovi se 1íbila! — Svatopluk Čee ji uveřejní!« Po takovémto selkání s Čechem byl nám vzduch křišťálnější, nebo modřejší, slunce skvě- lejší a hřejnější, květiny vydechovaly silnější omamnější vůni. O, kéž trvá dnešek desaler- násobně, kéž nad ním slunce nezapadne, ke ani slůvko Čechovo nevymizí nám z mysli A v srdci svém budovali jsme oltář a na něj vstavili jsme milovaného toho muže. Pro Svatopluka byli bychom šli do ohně. Avšak ani později ostych náš nepomíjel. Odvažovali jsme se přibližiti k němu jen v na- léhavé nutnosti. Byli jsme si vědomi, jak vysoko jest nad námi. Setkání s Čechem bylo nám svátkem. Ale vždy taky povzbuzením, posilou ve chvílích kolísání, zpruhou v okamžicích bez naděje. Několik upřímných slov od Čecha smi fovalo nás s jakýmkoli protivenstvím života Citili jsme, jaké to šlechelně srdce k nám pro mlouvá.
Čecho Čo Svata Čee Čechův Svatopluk
14 article
Než Svatopluk Čech byl i redaktorem. který uměl příspěvky vymáhati. Způsobem tal milým, upřímným, že byl člověk nešťasten, jestliže nemohl vyhověti. Ale Čech uměl dole- hnouti, že nebylo lze nevyhověti. . e Vzpomínám na jednu takovou »exekucie jeho. Do novoročního čísla časopisu, jejž jsem redigoval a který zas jednou měnil formát lhůty vycházení, přál si nakladatel můj moci mermo přispěvek od Čecha. Bylo to na sklonku roku 1886 a tehda již bylo vzácno zlskat práci Čechovu. Měl dosti starostí se svým Květy. Avšak podrebil jsem se naléhání nakla datele a podnikl jsem útok na Čecha. A Čech slibil a přispévek dodal. Druhé, novoroční čisl čirnáetidenniku měho pyšnilo se jím. Humoresk Čechova nazývala se Osudný novoročn d al r. Když mi ji Čech odevzdával, řekl ke mně »Vymohl jste na mně přispěvek, jsem rád že jsem dovedl vyhověti. Ale slibte mi, že m taky něco napišete !« »Ale ne hned, pane Čechu?« otázal jsem se v tísni. Neboť jsem tehda po krk fonui v soudním referátě pro N. L nln
Čo Čecho Čechův Humoresk Čechův Čech
15 article
»Jak budete moci. Až bude nejhůř přijdu si.« Mijely neděle, míjely měsíce. Nezapomínat jsem slibu svého — ostatně mi jej připomina i pouhý pohled Čechův. Bydlili jsme tehda oba na Královských Vinohradech. Čech ve třídě Palackého, tuším v čísle 175., já v ulici Čela- kovského, a potkávali jsme se časem. Byl štědrý den 1887, šeré dopoledne. Ne- mýlím-li se, i toho dne bylo ještě nějaké líčení. Aspoň si vzpomínám, kterak všichni my krimi- nální referenti jsme v těch lelech žehrali n presidenta Jankovského, že určuje líčení i n štědrý den. On by byl soudil a sázel nešťast- níky do žaláře třeba na boží hod. Ať tomu bylo jakkoli, stanovené líčení snad nebylo dů- ležité, i poklízel jsem trochu ve své »donuco- vací pracovně« doma a těšil jsem se, jak si ve sváteích odpočinu. Tu v předstňce zadrnčel zvonek, jakýs tichý hlas tázal se po mně, na dvéře ostýchavě zaťukáno, a vstoupil — Svatopluk Čech Pustil jsem utěrák a smeták — nenadálá návštěva Čechova mne překvapila. A probudílo se ve mně taky svědomí. »Pane Čechu — —!e »Nezlobte se, přiteli, že ještě na štědrý den obtěžuji, ale slibil jste mi příspěvekdo prvního čísla nového ročníku Květů — víle, na oplátku? — a jdu si tedy pro něj.« Oláčel v ústech doutník, usmíval se, dobré mírné jeho zraky upíraly se na mne. Pravda, pravda, slíbil jsem; do dalekas tak snadno slibuje, ale čas letí, letí — a po jednou tu nový rok za dveřmil „Pane Čechu — Ježíš Marjá — v tom oka mžiku ani nevím, co bych — — a kdy ts ne
Čechův Palacký Jankovský Čo Čech Marjá Čechy královský Vinohrady
16 article
musí — —“ „Nu, hned po sváteích bych to potřeboval číslo se tiskne, čekáme jenom na vás . . Tonul jsem v tisicerých rozpacích. Čeeh usedl „No, něco — —“ řekl nutivě. „Něco jistě máte, aspoň v hlavě — napišete to — Seděli jsme tak chylli, Čech pokuřoval, olá čel doutník, hleděl na mne, a já v hlavě kona honbu za motivy, rozprášenými na všechny stra ny, jako ti železní koně v pohádce. Nu, konec konců byl, že jsem Čechovi v právěl, co bych tedy snad napsnti mohl. Nepoda balo se mi to pro Květy, bylo mí to příliš drasti cké, ale Čech vyslechl a řekl: „Nu vidíte, to je dobré, jen mi to tedy n pište.“ d„Ale nevím, jestli v roztržitosti svátků — „Nu, ano, nechci vám svátky pokazit. Al tedy hned po sváteích , sedmadvacútého ano —? Kterak bylo lze neslíbiti a nechtiti, Čechovi Slíbil jsem, ale jen dovedu-li taky splnii? Bylo po sváteích, 27. prosince. Vstal jsem časnějí, potápěl jsom hlavu do ledové vody pro osvěžení, posnídal jsem, dal si zatopitia zažehnuv doutník, očekával jsem „náladu“ Hodiny utíkaly. Bylo asi devět — posu jsem neškrtil pérem. Zazvonění v předsíni. Vstoupil Svatopluk Čech „Nezlobte se, nejdu pro rukopis, ale jens podívat, zda jste nezapomněl . .. Okázal jsem na připravené posud bi čtvrtky papíru. Čech se usmál. „Nu, půjde to, vím, že to půjde. A kdy prosím vás, mohu si přijít pro kousek rukopisu? Tiskárna čeká, hned bych to dodal sazeči.“ „Snad asi ve dvě hodiny, pane Čechu.“ Rekl jsem, aniž jsem věděl, co bude ve dv hodiny. Čech odešel. A když dobíjela desátá hodina byl na prvé prázdné čtvrtce napsán titulek „Týden mecenášem. A teď jsem psal — psal a škrtal, přepisn val — dýmaje při tom, až se ve světnici tmělo a psnl jsom tak nopřetržitě do dvou hodin.
Čeeh Čecho Čo Al Čech Čechy
17 article
Dvě hodiny odbily, a do světnice vsloup Čech. „Jdu se podívat, píšete-li,“ řekl s úsměvem a s jistým uspokojením přelětl zraky popsané čtvrtky, jež jsem byl nakladl kolkolem nt podlahu, jak jsem kterou vyplnil. Sebral jsem čtvrtky, srovnal, a otáza jsem se: „Dovolíte, abych vám přečetl, co napsán zdali s tím souhlasite?“ Usedl, naslouchal se skloněnou hlavou, ne hledě na mne. — Dočetl jsem, drahý můj po sluchač projevil uspokojení, sáhl po čtvrtkách skryl je v kapse, a otázal se- „Kdy si mohu přijít pro konec? „Pane Čechu, neobtěžujte se — přinesu vám konec — nevím, kdy dopíšu — — „Dobře tedy, nebudu vás již vyrušovat, odpověděl mi, „ale dnes to bude? Můžete k mně přijít kdykoli. Ujistil jsem ho, že bude, a Svatoplul odešel. Po jeho odehodu pojedl jsem a ve tři ho- diny seděl jsem zas u práce a psal bez př- stávky do půl osmé, kdy jsem vbodl na papt poslední tečku. Ještě jsem po sobě přečetl, vykonal nutne opravy a bylo osm hodin, když jsem zvoní u dveří bylu Čechova. Vzpominám-li bezpečně, přišel mi otevří sám Čech a přijal ode mne rukopis. Děkoval tolik, až jsem byl v rozpacích, a skoro odpro šoval: „Nehněvejte se, že jsem tak naléhal, nuln jsem toho potřeboval — a pevně jsem na vás příspěvek spoléhal. A když jsem se poroučel, abych v pozdn chvíli nezdržoval, ujal mne za kabát: „Počkejte, příteli, nesmím vám nabídnou doutník? A vyňal tobolku a dal mi doutník. Věděl jsem, že Čech kouřívá krátké, všim jsem si toho i když byl u mne. Ale mně dal kuba, zlatý, dobrý člověk. A nepovolil taky, ai jsem si zapálil. Vyprovázel mne až na síň, stále děkuje za rukopis. Ale větší než jeho uspěkojení byla ra dost moje, že jsem slibu svému mohl dostáti F psilon. 5e pe
Čech Čechův Čo Čechy
18 article Za Svatoplukem Čechem ...
Za Svatoplukem Čechem ... Skromná vzpomínka
Čecho
19 article
Jea jedním z řady nejposlednějších, kteř však, jako všichni ostatní, milovali, ctilia v srdcích chovali našeho básníka největšího — odvažuji se otisknouti tuto vzpomínku ... Vzpo mínku, posvěcenou jeho Geniu i jeho ušlechtilé zlaté duši — — — Tři momenty utkvěly mi na vždy v mysli když nepatrný jednotlivec národu, přiblížil jsem se k velikému mistrovi. A zde první moment vzpomínka tak pro mne hřejivá a nezapomenu- telná . .. Byl jsem tenkráte v prvém neb druhém roee mediciny, zkrátka, na počátku svých studií uni- versitních. Tenkráte již první mé pokusy lite- rární tu a onde byly otištěny pod čarou — ně- kdy za měsíc, za dva, i snad třeba za půl roku — ale přece byly otištěny, ne všechny, někdy jedna, dvě z deseti, ale přece tak mne to těšilo, hřálo tenkráte, když prácičku nějakou uzřel jsem v časopise, otištěnou, vonicí tiskařskou černí .. A eldorádem mým byly „Národní Listy“ . . Když odpolední feuilleton jednou za čas otisk mou práci, nebyl bych býval, a nemohl jsem býti šťastnějším. A tenkráte byl redaktorem od- poledního feuilletonu „Nár. Listů“ Svate pluk Čech... Odvážil jsem se jednou, p týden trvajícím uvažování, přemítání a rozpa- cích, že další rukopis ponesu redaktoru osobné Tenkráte bydlil Svatopluk Čech na Letné, v do- mě „u elektrické dráhy“. Nelze vypsati ani vy- pověděti, jak mi bušilo tenkráte srdce a jak m bylo, když stiskl jsem knoflík zvonku na dve- řích, za nímž zůstával, kde dlel skoro celý den ve své pracovně, prosté, s překrásnou, skvost nou vyhlídkcu . ..
Čo Čechy Letná
20 article
Přijal mne přivětivě, ale odměřeně . .. „Čím jste, mladý pane?“ tak asi se ten kráte zeptal. Když jsem mu řekl, že medikem. zakýval svou sympatickou hlavou, již tehdy po- někud šedivou, a řekl: „Jenom studujte dál — a pište ... V prázdných chvílích pište . . . Al více studujte, než byste psal... A přísně sudte co napíšete. Autokritika je nejpřísnějším a nej spravedlivějším redaktorem i rektorem toho, kde ji má. A co bude dobré, rád vám otisknu S bohem — —“ Podal mi tenkráte svou pravie vzácnou, poprvé v životě a Laposledy — — Řada let uplynula od té doby jako sen — a jako včera by tomu bylo, co jsem byl v tom bytě jeho skromném, v třetím poschodí, na Letné — — A provázeli jsme ko ke hrobu... Momen druhý — — Utekl jsem z průvodu, zatoulal nahoru až ke Karlovu na prostranství nad scho dy, jež spojují dnos Slupy se Sokolskou třídou- Slunce zapadalo za Petřín, zlatilo paprsky svým bílé obláčky nad obzorem, jakoby jimi sledn pozdrav posílalo bílým věžím kostela vyšehrad- ského, v jehož blízkosti do hrobky právě uklá- dali toho, jenž všem Čechům byl nejdražším — Velebné, nedělní ticho ... A jak jsem tak stál se ženou nad tím údolím, v pozadí s posvátným Vyšel adem — najednou chorál zazněl z dáli ze hřbitova vyšehradského a slyšeli jsme veleb né, mysteriosní takty sboru „věčný pokoj dej mu bože“ i dojemný „Kde domov můj“ — — A za chvíli na to rozezvučely se všechny zvony pražské v klekání, jakoby modlily se za duši jež byla z národa nejšlechetnější.
Al Čecho bůh Letná Karlov Petřín sokolský třída
21 article
A dnes, dopoledne, momení třeti . . . Před polednem, na krásném hřbitově vyšehradském u hrobu jeho, pokrytého vavříny, květinami obětinami v úctě a modlitbě sklonil jsem hlavu. prose prozřetelnost jen za jiskřičku toho, co v velké duši jeho dřímalo a čeho jsme se nedo- čkali. Kéž nad hobem jeho co nejdříve vztyč se pomník, jenž důstojně by hlásal slávu a vy znam toho, kdo věčný pod ním dřímati bude sen. A kéž každý jednotlivec z národa našeho věčný v nitru svém zbuduje mu pomník, vzpo mínku, jež by každého duši nadchla přiblížiti se k duši jeho, která žila v národě a prol národ .. Pak budeme jinými, než jsme, pak dočkáme se toho, o čem velký básník náš zpíval a veš doufal. Atom své duše velké, vznešené odka každému z nás, veliký pěvče, a národ Tvůj ta- kovým bude, jakým jsi ho miti chtěl — — V Praze, 2. březn.a 1909.
Praha
22 article
Dr. Otakar Zuna.
doktor Zuna
23 article Svatopluk Čech v Rovensku.
Svatopluk Čech v Rovensku. Píše MUDr. Jos. Mizánek Ty zvony a žalm smuteční „Milosrdný bože“, jež hlaholily tak teskně dne 2. března ulicemi pražskými, tklivě zní i dále v srdcíeh našich .. Umřel velký poeta, svatý člověk, milova a zbožňovan, pěvec národa! Dříme věčný ser na posvátném Vyšehradě, ale žije dále mezi n mi a žíti bude věčně, dokud živ bude rod nát český. Dílo nesmrtelné — život věčný!. Vděl a láska národa Jemu na věky! Jsme národ malý a nemůžema spláceti bohatou odměnou, zat tím větší láskou a snahou, že kráčeti chceme ve šlépějích jasného Jeho světla po Jeho vzor ném příkladu!... Umřel, ale žije mezi námi ve vzpominkách a činech! Veliký náš Svatopluk Čech miloval nadšeno český ráj a prožil léto v Sobotce a Rovensku Bylo to v roce jubilejní výstavy, kdy posvěcený náš poeta zvolil si za letní sídlo tiché městečkí Rovensko. Sedával jsem častěji v Jeho přitom nosti v útalném hostinci u „české koruny“, če kaje na pražské časopisy, zejména „Národn Listy“, které pošta přivážela až o druhé hodině odpolední; znaje povahu mistrovu, nikdy ne osmělil jsem se jej hovorem obtěžovati, třeba byli jsme v místnosti hostinské zcela sami, al čekal jsem vzdy, až sám začne. A začal vždy svým vlídným způsobem a rád poslouchal, když vypravoval jsem mu události ze současného ru- chu studentského. Jasné oko Jeho vždy se za jiskřilo, když slyšel, že nadšení vlasteneckév studentstvu dále žije a neuhastná. Přečetl si no viny, procházel se cbvilku místností a pak se vlídně vždy rozloučil „na brzké shledání““. Po byt jeho v Rovensku byl šťastným a spokojeným při tom pak plný veřejné, ale nejvýše skromn dobročinnosti. Svatopluk Čech obdaroval vždy chudé, i kabát svůj svlékl a dal jej podomkovi Kočímu, daroval novou obuv svoji, když viděl
Čo Jos Rovensko Sobotka městečkí Rovensko svatá člověk
24 article
že tento pořádných bot nemá ... Denně pod- nikal výlety na Hrubou Skálu a vždy zastavil s u těžce nemocné stařenky v Doubravici, která hledala osvěžení na zahradě chudého domku. Když zemřela, věnoval pozůstalým větší částku peněžitou na pohřeb! Lid tamější krajiny vidě v něm člověka-světce a těžce loučil se s ním. když velký náš básník vyplašen byl z tohoto zá- tiší četnými návštěvami z kruhů, jež přály s ním mluviti v záležitostech literárních. Ze- jména z Vídně byl tehdy překvapen literátem německým — jméno jeho mi v tom okamžiku nepřipadá na mysl — který chtěl básně Jeho překládati do němčiny — náš volký Svatopluk Čech ve své laskavosti sice všemu vyhověl, ale bylo na něm vidno, že klid letní byl mu pře- rušen... Brzo pak odejel a celý kraj vzpomíno dosud dobrotivé Jeho laskavosti a štědrosti. Dobrý lid tamější, třeba neznal plně velkého Jeho literárního významu, přece plně pochopi a ocenil Svatopluka Čecha a zachoval mu na- vždy milou vzpomínku. Podobizna Jeho vis v úlulné místnosti u „České koruny“ stále nao mistem, kde s oblibou sedával ...
Čo Čecho Doubravice Vídeň
25 article
Poznal jsem. tyto dni dělníka, bodrého te- saře, který často stýkal se s velikým naším bás- níkem a Jemu různé práce obstarával. Miloval pěvce našeho s celou oddaností duše své, a na- opomenul nikdy vhodné příležitosti, příchylnost svoji mu projeviti. Veliký a šlechetný duch Sva- topluka Čecha ukázal se tu zase v celé svě kráse: splácel lásku láskou tomuto muži práee a vyznamenával jej častými dopisy s nadpisem: Milý přílelil Viděl jsem celou serii těch dopisnic, již muž ten ve velké vážnosti chová a jako poklad stále střeží; jedna z nich je zvláště paměti- hodnou a zasluhuje, aby o ni byla učiněna zmín- ka veřejnosti. Dne 21. února tohoto roku — tedy dva dn před svou smrtí, napsal veliký náš genius svému známému dělníku tesaři pohlednici, na jejíž zadní stránce se nalézá obrázek: „Svato- pluk na smrtelné loži“. Truchlivá shoda okolností: genius náš Svatopluk Čech také jiz skoro ze smrtelné lože poslal jeden ze svých posledních dopisů, s obrázkem významnéhoa poučného fakta dějinného! Třebas nenapsnl mnoho slov pod obrázek ten, přece sám motiv té pohlednice mluví jako poslední odkaz velké Jeho duše v předtuše brzkého skonu, odeslaný prostřednictvím onoho muže celému národu! Zdá se, jakoby veliký náš poeta ještě v posled- ních okamžicích života svého byl vřele citil, ze nám třeba opětně připomenouti odkaz knižet. Svatopluka... Nuže — plněním přikazu toho uctíme snad nejskvěleji Jeho památku.
Čecho Čo Svatopluk
26 article Různě zprávy.
Různě zprávy. = Sochař lidumil. Francouzský sochař Mírád Boucher, tvůrce oliciátního pomníku Casimira Pe- riera a proslulého díla „La Terre“, které mu dobylo česmé medaile pařižského uměleckého salonu, jest lidumilem. Založil ve Vaugirardu, malé obci nedaleko Příže, kolonii malířů a sochařů, zvanou 4ůl“ kdež asi sto mladých talentovaných umělců nalézá se svými rodinami bozplatné nebo velmi levné pří- střeší. Mladí lidé nemusí se již tísniti v dusnýcl místnostech parížského Ouartier Latin, nýbrž pra- cují a tvoří ve vkusně zbudovaných malých vilách uprostřed nádhorného parku a zelených lučin. Bou- cher jest také velkým ctitelem zvířat, v „úlu“ na- lezl útočiště i mnohý čtvernožec. Přijal pohostinně ponika Rosy Bonheurové, jenž se stal proslulým mnohými obrazy a rovněž několik psů, které mu zemřeli kolegové odlázali. Královnou tohoto zvěřince jest však Jeametle, stará oslice, které jest už 36 let.
Boucher Casimir Bonheurová Kurier Latin Le Terre
27 article
Před dvaceti lety měla již jako vybrakovaný soumar úspěchy v revuích pařížského divadla Chatelet, od- kudž přešla na jevišti předměslských divadel. Dnes žije tiše a skromně na lučinách „úlu“ a propůjčuje trpělivě svá široká záda veselé družině dětí ku pro- Ponson du Terrail. Před několika dny zemřel v Palíži vdova kdysi velmi známého romnanopisce Ponsona du Terrail, jenž náležel k nejplodnějším spi- sovatelům francouzské literatury. Úmrui této paní za- vdalo kousavému Henri Rocheforlovi, jenž Ponsona osobně znal, příležiost, sděliti veřejnosti několik ve- selých příběhů z jeho života. Ačkoli žil jake skuteč- ný maloměsťák a vypadal jako chudý pod.ízený úřad ník, honosil se přece rád hrdinskými činy, jaké ličí. val ve svých románových feuilletonech. Jen aby moll říkati „můj vůz“, koupil si Ponson jednoho dne malý kočárek a zaprábal do něho dva maličké koníčky, kteří vypadali jako mezci. Penson však řídil svůj ko- čárek s tvářností člena Jockey klubu. Ve rých ro- mánech napsal často nejnesmyslnější věci a vtipný spisovatel Lambert-Thiboust činil si potěšení, že mu každý „Japsus calami“ připomínal. Kdysi na příkla pssl: „Rytíř piivázal svého oře ke kmení zakrslě palmy.“ — „Ale milý Ponsone“, pravil Lambert-Thi- boust. „zakrlá palma jest přece jen kapradina, kterou by oř vytrhl jediným pohybem hlavy i s koleny. N tak něžnou rostlinu bylo by možno přivázati leda jen tvé koníčky.“ Zvláště veselý výjev, jehož bezděž. ným hrdinou byl ubohý Ponson, odehrál se kdysiv divadle. Dávála se poprvé Iraška „Les. Měmoires de Mimi-Bamboche“, sepsaná Lambert-Thiboustem dle románu Ponsova. V kuse pravil výborný komik G
Terrail Rocheforl Ponson Lambert Thiboust Thi Ponsův pařížský divadlo Chatelet Měmoire jít Mimi Bamboche
28 article
Pérěs své paní, která mu činila výčitky, že se dlouho zdržel „Ujišťuji tě, že jsem vyšel, jen abych si kou- píl „Constitulicnnel“, poněvadž jsem chtěl čísti po- kračování románu Tronsona du Poitrail“. Ponson, jenz seděl v loži, vyskočil popuzeně, což však nikdo nepozoroval, poněvadž byl velmi malý: chtěl hla- sitě protestovati proti „znetvorení“ svého jménaa Rochefort, sedící vedle něho, měl mnoho práce, aby ho přesvědeil, že obecenstvo, které se již tak ohýbalo smíchy, budt se smáli ještě více. Upokojil se poněkud ale pravil: „Nedovolim, aby takto v mé osobě byla urážena celá francouzská literatura.“ Druhého dne vymohl si skutečně soudní rozhodnutí, jímž se herci Gil Pěrěsovi dávalo na vědomí, že má potlačiti odpo- věď, ktercu se činí známý romanopisec směšným Gil Pérěs musil se podrobiti; druhého večera však pravil za nesmírné veselosti obecenstva: „Ale milá ženo, přisá hám ti, že jsem vyšel, jen abych si koupil poslední feuilleton pana Bonbona du Sěrail.“ Ne- šťastný Ponson nadarmo vyhodil útraty soudníhe rozhodnutl.
Rochefort Gil Pěrěs Bonbon Sěrail Tronsona jít Poitrail
29 article
= Morfiová garnilura. Ve velkých klenolnických krámech amerických objevila se nedávno zajímavá novinka. Jsou to umělecky pracované zlaté neb stříbrné skřinky, někdy hojně posázené diamanly, smaragdy, periami, rubíny a vafiry. Mnohé mají něžný tvar pouzdra na cigaroty, ale slouží jiněmu účelu. Lebkým stisknutím tajného péra se skřínka olevře a uvnitř spatříme úplnou „morfiovou garnituru“, ma- lou střikačku a křišťálové tuby se zboubným jedem. Krabice na morfium lze obdržeti ve všech cenách. od nejskvostnějších zlatých, posázených drahokamy. za něž amatér výdá tisice, až k nejjednodušším stři- brným, jež si může koupiti také méně bohatá morfi- nistka. Novoyorští klenotníci si libují, že tato no- vinka došla neobyčejné obliby a v době vánoční bylo prý prodáno na tisíce takových pouzder, jež se pak skvěla pod stronkem jako „vhodný“ dárek.