ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 9 3748ddc0-7273-11dc-b728-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 9
Chunky — 26 celkem · entity: person 44, place 6, org 1
1 masthead
23. září 1900
2 masthead
edělní zábavná příloha „Národních Listů k čislu 260.
List
3 masthead
Strana 9.
4 article Sen života
Sen života Skoro pohádka.
5 article
Za slunečního odpoledne přecházel po chodníku kolem velikého pražského nakladatel- stvi chorobně bledý muž. Oděn byl obnošeným oděvem, a v jemné jeho tváři, jevící oduševně- nou intelligenci, zářily mdlým leskem vpadlé oči, zanícené posledním vzpružením jakési na- děje. Bylo na něm znáti, že se nemůže o čems rozhodnouti. Konečně se před vchodem do domu za- stavil naposledy, ještě na okamžik se neroz hodně zamyslil a pak náhle, vyjasniv tváře vkročil odhodlaně do průjezdu. Vyšel po scho- dech do prvního patra, kde byla redakce na- kladatelství, a bez dlouhého rozmýšlení vešel dovnitř. Nesl rukopis jakési hudební skladby pro piaho. Jsa bez prostredků — bylť sirotkem — a nemaje ani protekce ani štěstí, aby mohl v svých studiích s úspěchem pokračovati, již měsíc strádal v ústraní, živoře z posledních peňěz, stloukaje si na obživu odkud mu bylo možno, každý krejear si pro lepší budoucnost ukládaje a poslední naději skládaje v práci, již napsal z hlubin svého raněného srdce, a jež mu měla přinésti vysvobození, spásu — — Odevzdal rukopis v redakci, kdež ho se sotva tajeným úsměškem přijali s doložením, aby si za týden přišel pro odpověď. Nevšíml si těch pochybujících, útrpně i posměšně nan vržených pohledů a s blaženým, tichým úsmě- vem se vzdálil, v slastném rozjimání a v nadě- jích kráčel k domovu. Svitla mu naděje.
6 article
Opět týden dorazil s největším namáháním Jeho slly byly ještě více vyčerpány, cítil, že jer pevně doufání ho udržuje ještě při chatrném zdraví. Leč nadějí se stále kojil a s tlukoucím srdcem kráčel opět do redakce, kde měli jeho rukopís. Chvějící se rukou otevřel dvéře a — padl v náruč chefoví firmy, právě s někým zl se vadlcímu. e Otřepaný, ošoupaný zevnějšek mladého muže nenaplnil chefa ani odleskem nějakého respektu a téměř se naň obořil: »Přejeme si ?« Uslyšev však jeho odpověď, poblédl nan úsměšným, ironickým pohledém a drsně mu pravil: »Nehodí se 1 Jest vidět, že to práce ne- zralého nedouka! Učte se, můj milý, mladý muži, ještě nějaký čásek se učte! « dokončil, poklepávaje mu protivně na rameno. Kdosi se pdie zasmál. Zrak bleděho mladíka náhodou utkvěl na místě, kam, jak si povšíml, byla před týdnem uložena jeho práce. Ležela tam dosud, nelknuta, nepohnuta, jak viděti bylo na obalu a na kličce modré stužky, již byl závitek převázán. Hořkost se mu rozlila nitrem. Jská to bez- citnost. Než ani slova nebyl s to ze sebe vy- praviti, jen prosebně, tázavě i zdrceně pohled v oči šlechetnému svému rádci. »Přijďie si za týden pro tu svou práci,« pravil mu ještě chef, »nemáme teď kdy se s tím hledat!« a pak se od něho otočil a zavolav sluhu, který se právě chtěl po práci mladíkově podívati, řekl mu rozhorleně: »Jděte teď se psem na procházku! Nechte všeho. Nebyl beztoho dnes ještě nikde!« A kráčel ke stolům. Mladý muž se mechanicky vypotácel.
7 article
III. Minul opět týden, avšak zneuznaný auto dosud se pro svou skladbu do redakce nena- vrátil. Pohodíla se, když si ani později pro ni nepřicházel, a byla by přišla na zmar, kdyby ji byla náhodou nenašla osmnáctiletá dcera nakla- datelova, horlivá pianistka. Zvedla ji z prachu, a více z rozmaru než ze zvědavosti počala přehrávati pomuchlanou skladbu, z jejíhož titulního listu utržena byla právě dolejší část se jmenem autorovým. Pře- hrála ji však až do konce, pak znova a znova, až ji uměla téměř z paměti »Sen života!« šeptala si, opakujíc si název její. »Jak asi šťastným člověkem jest její skladatel!« Byla ji okouzlena. nl Mladého muže existenční boj strhal, skoro zničil. Za necelý týden po žalostném ztroskotání posledních nadějí se roznemohl, a brzo ho do- vezli do nemocnice. Tam pomalu hynul. Oči jeho ztrácely i ten matný lesk, tváře se mu spadávaly a žloutly stále strašlívěji. Znenáhla zmíral v květu života — — Ale hlavou mu zněly stále zvuky jeh první a poslední skladby — jako andělská so- nata nítily mu v srdci mystické rozeplání — byl ponořen ve snu života — — Zdálo se mu, že jest mu lehčeji, když za znívaly mu ty čarovně tony v opojený sluch tváře semu vyjasňovaly —— Ach, sne života! 2l OVOl
8 article
Byla podzimnisaisona koncerlů. V ulici na níž stála umělceká budova, ve které se ko naly koncerty a hudební a zpěvné produkce. bylo živo. ř Bylo odpoledne a lidé chodili na koncert. Do téže ulice zanesla náhoda též mladého, ble- dého muže, jejž právě toho dne dopoledne pu- stili z nemocnice. Mladý jeho organismus vy trval, nepodlehl zhoubné nemoci, zdraví se ji- nochovi znenáhla vracelo do vpadlých prsou. až se cítil dosti silným, aby mohl znovu veplouti do víru života. Dostal i jakous podporu. Nyní kráčel zamyšleně ulicí, jíž proudíly davy lidí. Mímo něj kráčeli dva mladíci. Ná hodou si povšiml úryvku z jejich rozprávky jenž mu dolehl k uším: » Dnes hraje take slečna Milada nějakou skladbu neznámého autora — — — Cosi, jakoby tušení, projelo mu srdcem Okamžitě se rozhodl. Byl již nejvyšší čas, chtěl- se doslati na koncert. Spěchal do vestibulua koupil si nejlacinější lístek.
Milada
9 article
Přešla první tři místa pořadu. Mladý bledolící muž ani nedýchal. Snad již nyní to přijde? — — Stál mezi jinými mladými lidmi na nejzad- nějším a nejlacinějším místě. Pojednou zbystřil sluch. Zdálo se mu, že kdosi na blízku jmenoval skladbu, jež nyní dle pořadu měla následovati. Jakoby byl slovo »s ene zaslechl — — Ach, nikoliv, mýlí se, což by to bylo možno? Požádati někoho v soused- ství o zapůjčení tištěného programu jej ani ne napadlo. Vyšla na scenu mladá dáma. »Slečna X« slyšel vedle sebe šeptat. Zachvěl se. Bylo t jmeno onoho laskavého nakladatele — — Zazněly na pianě první akordy. Tiše, ja- koby nesměle splývaly dohromady v lahodný souzvuk, pak znenáhla sílily, jako v slastném opojení, v mystickém zjemnění citů se splétaly v kouzelnou píseň a zas utichaly jako čarovný šepot v tajemných říších gnomů, když objevi se skřilek — král. Krása linula z každého tonu. andělská jemnost se prolóvala cituplným zněním písně, v níž zdála se vibrovati lidská duše, duše čistá, blažená, šťastná — Ach, sen životal Mladý muž byl do ruda v obličeji roz pálen. Oči mu jiskřily novým vzkypěním zna- vených jeho sil, tváře mu hořely, a zdálo se. že celý život jeho visí na plachých, prchajících tli nn tonech — — Přivíral maně oči. Cítil, věděl, že skladba blíží se ke konci. Sevřel rty a stiskl pěstě, ja- koby zachytiti ehtěl unikající čarozvuky — — Ach, jako sen, jeho práce, dílo jeho roze- ryané duše — jeho »Sen života« tihnul ku vhal ižšizk on boei konci — — Byl v extasi. Rty se mu zimničně chvěly. červeň ustoupila v jeho obličeji smrtelné ble- dosti. Píseň umlkala, tichla,, zdálo se, že umírá v mlhách mystického tajemna. Padl závěreční akkord.
Krása
10 article
Mladému muží proudem vystřikla krev z nosních chřípí. Obličej jeho se ještě bolest něji stáhl, a právě když odumřel poslední zvuk »skladby neznámého autora«, sklesl bez sebe k zemio Sálem se zatáhlo na okamžik utišení. Byl všickní jakoby očarování. Pak zabouřil mocný dlouhotrvající“ potlesk. e Neznámého vynesli ven. VII. mo Druhého dne, když čtenáři ranních novin četli všude dlouhé »prozatímní« zmínky o b ječném úspěchu »Snu života«, skládby nezná měho autora, provedené na včerejším koncertě dokonával v nemocnici tiše propuštěnee přede šlého dne. Tvář jeho byla problýštěna nebeským kli dem, ač ten mladý obličej byl jako kámen, do něhož deště životních zkoušek vyryly znatelné, přečetné a nevyhladitelné známky — — Promluvil první slovo za celou tu dobu eo zde spočíval. Ošetřovatel k němu spěchal. Cítil již dávno s ubohým mladíkem hluboký soucit. »Jsem autorem »Snu života«, šeptal umí- rající, leč přichvátavší muž zaslechl pouze dvě poslední slova a pro sebe si tiše zamumlal: »Ach, ubožák, on snad měl již v hlavě Kdo ví, není-li pro něho dobře, že už tad- není!« A smutně se na něho podívav, dodal »Myslil snad, že život jest sen !s A setřel slzu s oka.
11 article
Jan Havlas.
Havlas
12 article Přeháňky.
Přeháňky. Obrázek z horské vsi. Napsal Jan Václ. z Finberk Výminkář Blažíček capal ode vsi k lesiku, který stál ve stráňce za vodou. Bylo mu doma úzko, bol svíral mu zapadlou bruď jako kleště, staříkovi chvilemi jakoby se srdee zvedaloa šířilo, hlavou zněla mu neurvalá slova zeťova. pláč dětí a lítostivé bědování stařičké jeho oplna Přišel pozdé z města, byl na devátéa zdržel se tu přes poledne. Byla neděle. Co doma? Odpočine si, posedí ve chládku v ko- stelní lavici a popovídá si se známými z růz- ných vsí ve stínu lip na hřbitově, kde zarůstá trávou hrob jeho rodičů poblíž zdi za marnicí. bl ženy.
Václ Blažíček
13 article
lebonodo oNtnn
14 article
Rozhlížel se tu, jakoby si již místo vy- hledával. Zeť nepřivílal ho ani slovem. Svěsil srst- naté obočí a čelo stáhl v hluboké vrásky. Sta- řík postíhl ihned ono zamračení, zachvěl se. vždyť byl již měkký jako dítě, byl daleko od těch dob, když se vše od. něhon odráželo jako vítr od vrehol Žákovice. Býval sesukatělý jako pomalu rostoucí jedle na horách, v nichž sedm- desát Jet prožil, ale teď klesal, jemněl a byl naladěn ihned ku pláči, když se ho něco tak sludeně doteklo jako slova zeťova. Byl ještě rovný, jen litostí a bolem svěsil hlavu a založi ruce za zády. Vyleštěné boty s holinkami leskly se mu ve slunci jako zrcadlo. Žluté jemné ko- ženice, modrá vesta s drobnými knofličky, hrubá, čistá košile se širokými rukávy a úzkým límeč- kem u krku, kol něhož si uvázal hned dopo ledne černý šáteček, kryly jeho stařičké tělo. Šel bez kabátu. Šedé vlasy, jež vánkem nad ušima vlály, kryla čepice se stinítkem. Byl teplo, červencový den, kdy žitka sklánějí i na horách téžší klasy s měkkými zrnky. Kráčel mezi žitništěm a bílým jetelem, jehož vůně rozšiřovala se po celém blízkém okolí, a včelky bzučely v něm jako vodopád horské bystřiny. Starý Blažíček rozhližel se na všechny strany, jakoby hledal někoho, jemuž by pově děl své žaly. Bylo by mu tak lehoučko, kdyby se vyzpovídal, kdyby si pozasteskl . .. Hlavou táhly černě mraky myšlenek. Usedl na mezku pod žitem, omakával klásek a hleděl dolů k lukám, k Chrudimce a k lesíku, který patřil k jeho statku, jejž popustil zeťovi a sám šel do komory s malým okénkem na vej měnek. Vstal, jakoby tráva pod ním hořela a se- šoural se po břehu dolů k bahnité lučině, obe-
Blažíček Žákovice Chrudimka
15 article
šel ji a dal se k lávce přes řeku, aby si usedl v lese, kde ho nikdo neuvidí a neuslyší, bude-li si naříkati... Vždyť cítil, jak se všecko v jeho duši zvedá a volá o svatý klid. Les šeptal, vůni na staříka dýchal,, že s mu zdálo, jakoby ho ten les vítal. Ty nejsil- nější borovice, jedle a smrky pamatoval drob- nými, nizoučkými, celý les vyrostl za jeho ži- vota, proto věděl o každém součku, o každém na povrch vzniklém kořenu. Sejmul čepici, otřel čelo, pohladil šediny a pohleděl skulinami mezi chvojnatými větvem smrků k modré obloze. »Můj Ježiši!« vzdychl si z hluboka a se- pjal ruce. . .. Čepice padla mu na měkký mech vedl keříčků borůvčích, na nichž tmavěly se černe bobule. »Já jsem svému otci neublížil ! Matce slo- vem neodřekl, k hrobu je s pláčem doprovo dil .. . a tihle! Můj Ježíši, čekají snad na mou smrt, jsem jim břemenem, překážím.« Bylo mu slabo, musil si usednouti na polo sbnilý pařízek jedlový, obrostlý zeleným mechem a borůvčím. Sebral čepici a položil ji na kolena. Hlavu k zemi nížil a přemýšlel. Z toho dumání vytrhlo stařika slabé pra- skání suchých větviček. Ohlédl se, když hlavu prudce do výše vznesl, a uzřel stateckého Tre- tinu. Řikalo se mu tak na rozdíl Třetiny z dol ního konce vsi, který měl jen drobnoučkou chalupu a k ni kousek pole v kamenité stráni která bývala porostlá lesem. Třetina byl ramenatý muž, silný a rozlo- žený, praci a horským životem utuhlý jako bo- rovice. Vlasy mu již hodně světem prokvétaly ale tělo dosud drželo se jako svíce, »A, to je Matěj,« usmál se stařík na Tr- tinu a snažil se potlačiti v duši své rozbo- lestnění. Jak dříve si přál někomu otevříti srdce svou duši, tak nyní pocítil opak toho, zatajiti vše a nepopouzeti cízí lidi proti vlastním . . .
Ježíš Matěj Les šeptat
16 article
»Tepličko vylákalo dědu do lesa,« žertoval Třetina, »však takových dnů bylo málo, strýčku viďte l1 « »Ba málo,« povstával stařík a opíral s o pařéz »Co pak, co pak? Snad jste trochu po špatný, že těžko na noby se stavíte?« přiskočil Matěj, aby stařikovi pomobl. »I ne, ne, Matěji, ono tak ledacos do- lehne na duši — — k stáru — víte, odměna člověku se vyhne .. . ba vybne, Matěji, já jsem si toho od nich nezasloužil,« nařekl upřímně. když cítil, že Matěj opravdu s vřelým účasten- stvím naň se díval, vstáti mu pomáhal a ruku na rameno položíl. Třetina se zarazil, stáhl pysky a pomlaskl Odvrátil se od starého výměnkáře, aby mohí v nestřežené chvilce i svoji bolest zakrýti .. »To jsou děti, Matěji, bůh vás chrar nnpn bolu.« Sedlák myslel na syna a na jeho ženitbu. Ohlédl se po chvilce po Blažičkovi a díval s do jeho sesmutnělého obličeje. »Co pak, co pak?« tázal se jen zdánlivě. Stařík mávl rukou směrem ke vsi a pak směrem k městu. »Nejlépe, až mě tamhle ponesou,« ukazo- zal za kopec, »u svatého kříže nade vsí má mrtvola se všemi se rozloučí a za kopcem navždy zmizí a odnesena bude tam, kde spi otec, matka. jimž jsme neublížili ani slovem. Ale teď ? — Můj Ježíši, to jsou děti, to jsou děti, rozmilá dobroto nebeská, to jsou děti . . .« Zamlčel se, zvážněl a usedal na pařez znova. Vždyť sotva se držel na nohou, znaven vnitřním bolem a rozladěním, Třetina rukou přetřel mech a ulehl do něho poblíž starého Blažíčka. Zvědavě se díval v zaka- lená očka starcova a průchod dával účasti své srdečné nad neznámým žalem staříka, kterého si ze vsí nejvíce vážil. Měl také děti a nevěděl. jaké odměny dostane se mu od nich též. Vý měnkář byl rád, že si Matěj usedl, neboť nitro jeho se rozvíralo, a duše jakoby chtěla dostat se z těla. Celé jeho nitro naplnilo se sdílností.
Třetina Matěj bůh Sedlák Ježíš Blažíček Teplička
17 article
»No, nepřál bych vám, abysle se něčeho dočekal na vlastním dítěli,« řekl tiše. »Rodiče ožení syna a ztratí ho, vdají dceru a ztratí ji, když druhá strana nepřilne k starým. Zeť dceru odloudil, odtrhl od nás její srdce, jde s ním — proti nám. Jo, milý Matěji, to koukáte na sta- říka, kterého jste jen dřít a dřít viděl na jedi nou dceru! Přišel k nám on, Josef, stavěl se hodným, srdce by nám vyrval a hodil — ale na oko, na oko, Matěji. Omámil mě i mou starou ženu, olichotil, sliboval, já uvěřil, pusti ptáka z ruky a teď bych ho rád chytil zpět Matýsku, já jim dal všecko. Když měl ptáka v ruce, když na sebe pů statku dal přepsati a mně komorou, s okénkem jako do holubníku odbyl, ukázal barvu, ukázal. že i ta komora a ten žvanec je pro mne mnoho — a dnes mi to vyčetl, řekl do očí.. . A dcera Anička, s níž jsme se tolik natěšili, jakou ra- dosti nám bude, když se po tolika letech naro- dila, kterou jsme víc jak oči v důlcích opatro- vali, do práce ji nehnali a každou radost přáli tak k slovům zeťovým mlčela. Necekla, Matěji nepromluvila slova... O, kdyby alespoň řekla Josefe, to je můj táta, máma, ty je nesmi takhle řečí urputnou a řezavou na duší ničiti. ale ani slovíčka, ani vzdechnuti . . . Bůh ji zlým netrestej a dětmi za nás jim neodpláceji!« po vzdechl si a stíral slzy. Sedlák Matěj se rozladil.
Matěj Josef Anička
18 article
Bylo mu nějak úzko, když mu napadlo že má ženiti syna, aby mladému a nevěstě mladým lidem starost předal. Dvě dcery již od byl, jednu do mlýna usadil na samotě, na stále vodě Chrudimky, druhou do zájezdní hospody v sousední vesnici, kudy vedla silnice z hor po ní celoročně vozili horáci klády na nádraží horského města, v dolině jako v hnízdě rozhá- zeného. Syn, jenž před rokem přišel z vojan- činy a chopil se pluhu, čítal již sedmadvace roků. V těch letech jsou hoši ze statků, kde přece více chleba než u vyhublých tkaleů v cha- trčích, jako čiyřicátníci, zmužilí a zvážnělí, silní a pevní jako smrkové kořeny. A pak selka Třetinová postonávala, v mládí se strhla, chodila k levé straně a nařikala si často na levé křídlo plíc a na ledviny. Potřebo- vala pomoci jako soli k bramborám. Na cizí lidi spolehnouti nemohla a svůj nebyl. Sama často Janíka žádala, aby hleděl se oženiti, ale on nejevil před rodiči žádné chuti.
Janík Chrudimka
19 article
Než odešel na vojnu, docházel k vesnické švadleně, děvčeti městem načichlému, hezkému a dovedněmu, které však mělo rozum vedle tlumené lásky. Uznala, že Jan potřebuje děvče silné, hospodyni, takovou bohatou selku, která by škopky s pitím pro dobytek jako hrnce s kafem nosila, která by vydržela dřiti v parnu i v zimě a ne ji, slabou, tuhé práci nezvyklou. A pak věděla, že by sedlák Třetina Janovi ani nedovolil s ní se oženiti. Tak nač se marně rozladiti? Peněz neměla a síly docela ne. Ote vřeně všecko Janovi řekla a vyložila, ale ten prosil, jen aby ho měla ráda, že všecko dobř dopadne. Psával jí z Čáslavi pěkně dopisy a Ci linka mu na ně zdrželivě a rozumně odpoví dala jako jeho kamarádka. Selka Třetinová se o tom dopisování dově děla a rozkřikla mezi tetkami, že Jan si Cilku vzíti nemůže, že mu nevěstu vyhledají sami Děvče se o tom dovědělo a nelenovalo napsat vojákovi svůj úsudek a prosbu, aby jí více ne- psal a na ni nemyslel.
Jan Cilka Čáslav
20 article
»... A pak bych ani na vsi nechtěla dre- pěti. Dělám vše k vůlivá matce. Až jednou zavře oči, nač nečekám a dlouhý věk jí přeji, půjdu do světa mezi lidi, k nimž jsem přilnula a on ke mně. Tady mě každý potřebuje, ale také každý ublíží pomluvami. Ani šatstvo se jim ne- líbí. Snad nebudu choditi v červenci v kožichu jako tetka Kokrháčková ze sušky, bosa a v pun- čochách bez chodidel. Co mám z města, to nosím. A pak již také proto, aby mě lidé ne- měli stále na očích a neřikali, že mám sušku. že jsem jako z vosku a bllá jako měsíc k ránu nechci, aby měli zbytečnou starost. Sejdu s očí. sejdu jim z mysli. Ty si vezmeš tu, kterout maminka vyhledá, stará se o to dosti, abychs o tom dověděla . . « Tak asi zněl kus dopisu, v němž mu sáho- dlouze vyložila, proč musí na ni nemysliti a proč by ho ani nechtěla. Za rok matka její zemřela a děvče odjelo do Vídně, odkud Janovi po čase na jeho pro- sebný dopis zalhala, že je provdána a ze je šťastna. Jan chodil jako ovce. Později na rodiče zabroukával, když mu o ženitbě mluvili a pravil, že se o tu věc staral dávno a děvče měl také. Jen ze strachu před nimi provdalo se prý za jiného. Rodiče mu rozuměli a mlčeli. Byl již dlouhý čas doma a o jiné děvče nezavadil, k muzikám nechodil, s chasou mnoho neměl. Lidé ve vsi měli ho za nejhodnějšího a nejpo- řádnějšího chasníka a mnohá dcerka z hodného statku měla tajmo Jana hluboce do duše a srdce vtisknutého s přáním, kdyby tak mohla za něho se dostati. Jan však doma neby! takovým, jakým se jevil před cizími, vyčítal ro- dičům a dělal jim starosti. Sedlák vše cítila matka hleděla mu radějí vyhověti, aby se na ni zlým slovem neosápl.
Kokrháčková Jan Vídeň
21 article
Nebyl takovým povahou, ale podrážděním. Cilka vězela mu na vědomí stále — a hradbou k ní byli tenkráte rodiče, na které se proto jen utrhával a kousavě mluvil. Sedlák měl velikou potíž s ním a věděl, že to napjetí mezi nimi dříve nepomine, pokuo se znova nezamiluje. Jan nebyl jinak zlý, by to dobrý hoch, ale popudlivý a kousavý proto, že ho trápila tíha myšlenék, když si připomenul že Cilku má jiný. Toužil je viděli, jak se maj rádi, jak se ona k muži chová, jak ho hladía k sobě tiskne. Rozčiloval se až k blouznění Přišlo-li mu tohle do hlavy, ničeho si nevšímal pro nic neměl smyslu. Často připadal starému Třetinovi jako bez ducha, řekl mu starostlivě a chlácholivě, aby ty staré věci vypustil z hlavy, ale syn sebou trhl a vyhrkl několik ostrých slov, až otci litost se pozachvělo srdce .. Teď si na ta slova vzpomněl a na mechu se obrátil. Také slova vejměnkáře Blažíčka ho trochu přeměňovala v úvahách. Myslil si, že kdyby třeba byl syn již ženat, trápila by ho nevěsta svým chladem srdce a snad i syn, byl-li by ne- věstou příveden na její stranu. Nahrnulo se mu toho do hlavy tolik, že mávl rukou, aby ty myšlenky zaplašil. Raději nutil se do řeči a při vlastním stísnění duše chtěl starečka potěšiti. »Ono zase bude vše dobře, to jsou takové přeháňky ... « začal. »Ach, ba ne, již nedoufám. Spíše hůre bude u nás, protože teď vím, že překážíme. T slovo, které mně řekl, to vrtá v hlavě.« Matěj nechtěl vyzvídati.
Cilka Sedlák Jan Blažíček Matěj
22 article
Výměnkář však k úplnému vyzpovídání nutiti se nedal. »A pro nic, pro nie se do mne pustil. No, čekal snad na příležitost, dosuď jsem mu ji nedal. Jen jsem dřel a dřel, brambor oloupal, mlékem zapil a dost. Ale dnes jsem se zdržel ve městě a přišel již po poledni. No, člověk se zapomene, nic tím nemyslí. Sešel jsem se s tím a oním, mluvili jsme, vzpomínali na mládí. Bylo snad hůře, ale bylo více lásky. upřímnosti a vděku. Z města jsem nespěchal. Ať mám neděli, napracuji se ve všední den dost. Zet se kabonil a dcera prý oběd nene- chala, myslili, že zůstanu již někde do noci. A beztoho jsem si koupil jelejtko a pivo,a třeba by mně již oběd nechutnal. A tak slovo štiplavé k slovu, až jsem musil říci, že by uvařila matka, kdybych chtěl jísti, že však hlad nemám — a měl jsem, od rána sousto v ústech se mně neobrátilo. A jak jsem, milý Matýsku, řekl, že by matka uvařila, zeť vyjekl: Z našeho! To jako že by matka vařila z je- jich.« Zamlčel se na chviličku a potlačoval v duš své rozechvění. »Stařenka se na mne podívala, pak na zetě a dceru, která ani nehlesla. Buď ze strachu, buď souhlasila... Z vašeho? opáčil jsem otáz- kou. Tak je vše vaše, vaše ... no mějtes vše... jsem dořekl a více jsem nemohl, až z hodnou minutku. No, když jste si všecko na- šetřili — nadhodil jsem — já ujídat nechci Pojď, matko, do komory.« Odmlčel se, bylo na něm znáti, že pr lítost nemůže mluviti.
Zet
23 article
i »Vždyť přece máte své právo, ne?« tázal se Třetina. »No, pravda, pravda, Matýsku — ale chraň bůh, abych se chtěl kancelářovati, však mám do smrti dost, ani všecko neutratím . .. Stařenka odvedla mne do komory a tam se rozplakala. Nikdo za námi nepřišel, jen kocour výskočil na okénko, protáhl se jím a hupl mně na kolena.« »Neberte si ta slova k srdci, strýčku, ono jich to teď mrzl,« vyrážel výměnkáře Třetina, smusíte odpustit, zlost je zlost, tu se řekne ledacos.« »Řeknetli to vlastní člověk, pak ta rán bolí velice.« »Věřím rád. »Měl jsem držeti své a nevěřiti,« pozname- nal Blažíček. Když na chvilku se odmlčel a z hlubok si vydechl, povstal a kladl čepici na své šediny. V lesiku se již tmavělo. Slunéčko zachá- zelo za Hradiště, za skalnaté kopce nad ves- nicí, k níž oba teď šli mlčky za sebou. Každý přemýšlel o svém. Mráčky, jasno a zas mráčky tmavých myšlenek táhly jich hlavami. »Dceru mají provdanou,« myslil Třetina, »slibovali si klidné odpočinutí, třeba že pracují jako dřive, a polepšili si ? Anička dostala podle slov stařečka hamíždníka, jemuž sousto starých užírá závistivé srdce. Odloudil jim dceru, ani se nesmí rodičů zastati — — A já si tak přeji býti na výměnku!« dodal hlasitě a mnul si čelo »Bože, Matýsku, nespěchejte, nespěchejte Věřte jen sobě.« »Máte pravdu, strýčku. Nač vydávati se v nebezpečenství, že budu někdy odstrkován za své dření a že budu na obtíž, když všecko dám a vymíním si to sousto a kouteček, aby na nás nepršelo? Máte pravdu, strýčku, mluví z vás zkušenost.« »Tak si tohle pamatujte, Matýsku, máte syna. Přivedete-li si nevěstu a nepřilne-li k vám jako vlastní dcera, odvede srdce synovo daleko, Matýsku, daleko na bludné cesty. Přetvoří jeho povahu úlisným slovem, hubičkou, pohlazením.
Třetina Blažíček Mráček Anička Bož Matýsek
24 article
Tak je to, holečku, tak,« pokyvoval hlavou, až se mu šediny nad ušima zachvivaly. Za té rozmluvy přišli až k vesnici. Slunko zaběhlo již za lesy Železných Ho a nad rozšířenou dolinou, kol dokola lesy ob- klopenou a holými kopci k západu uzavřenou, vznášela se řiďounká mlha. Rosa padla do trávy, cvrčci cvrkali na březích, mateřídouškou a vře- sem porostlých a křepelky si odpovidaly v je- telištích. a »No, dobrou noc, Matěji, jsem rád, že jsme si popovídali.« »Dobrou noc! A všecko vedle sebe, žá- dnou starost, však bude za čas lépe, všecko se přežene jako mraky po nebi, to jsou takové přeháňky .. .« potřásal sedlák ruku starečkovi a rozeházeli se na rozcestí kamenité vozovky mezi klesťovými ploty zahrádek s chátrnými stromky blumek a jabloněk s rakovinou po kůře. Těšil Blažíčka a sám měl toho plnou hlavu. Přeháňky v dušil . .. oxt e Po záprsni stareček šel stísněně. Od chléva šla proti němu dcera a chytla ho za ruku. »Tatínek! A co starostí! Pojďte do svět- nice, již večeříme,« hovořila vesele, až ve staří- kovi všecka tiseň polevovala jako ledy na jaře, když slunko tepleji na ně zadýchá. Sotva se vzpamatoval ze svých pochmurných myšlenek. »Děde, děde,« volaly děti, »houpat, já chci dnes sám se houpat,« dral se ku předu Vašík s bičíkem v ruce. Chudák výminkář rozpaky motal se po svělnici, kde již bylo hodně šero, a rozhlížel se, kam by si položil čepici. Stařenka chovala nejmenší Lojzku a dová- děla s ní jako jindy, až se děvče smíchem za- kuckávalo. »Rozsvítíme, tatinku, abych ty děti neza- šlápla, motá se mi to kolem nohou jako kuřata. Děti, jděte stranou! Vezmu-li metlu! Počkejte, až tatinek přijde!« strašila. »I nerozsvěcuj, Aničko,« šeptal stařik, aby na něho nebylo viděti, až mladý přijde.
Matěj Blažíček Děd Anička
25 article
Mladá přece rozsvítila a kladla večeři před »A na to odpolední, tatínku, zapomeňte, prosím vás. Já zůstala jako omámená nad Jo- sefem, ani promluviti jsem nemohla lítostí. Měl zlost, však vám poví proč, co hloupě provedl; celé odpoledne byl jako zařezaný a tloukl se do hlavy, co to řekl.« Stareček již s úsměvem pouštěl se do večeře. Přišel Josef z chléva, popravovali s čele- dínem dobytek, děvečka ještě se nevrátila, šla navštívit matku do blizké vsi. Usedl hned po pozdravu u dědečka a vzal ho kolem krku. »Pantáto, já bych se rozdrtil !« začal. »To do mně rarach vjel a žádný svatý, že jsem vám tak krutácky odpověděl. Já se vás teď sty- dím, pantáto! No .. . já vím, že mně to od- pustite. . . no, podejte mně ruku . .« A stařeček s očima plnýma slz ruku mu podal. Pepekl ji přitiskl k ústům. Stařenka byla již smířena dříve, ta již ani na to nemyslila, jen si hleděla dětí, které se kol ní rozsedly. Začala vypravovati . . . . Byl král a ten král vystrojil bál, a v tom bále píehli krále, a tancovali všickni dále . . . Děti se daly do smíchu a válely se po podlaze. Mezitím u stolu mladí omlouvali dědečkovi odpolední jednání, které se rozprchlo v hlavě starcově jako páry nad řekou. Byl zase vesela houpal Vaška na nohou. a V komoře si pak jen šeptali a mladého i dceru omlouvali. »On má dobré srdce, ale je v slově ne- rozvážný, a pak ho to mrzí,« uvažoval Blažíček. »Víš-li pak, co povídal?« zašeptla vesele stařenka. »Měl by si prý dát za to slovo lopa- tou naplácat hubu . . .« Výminkář se zvučně zasmál. »A teď již spi,« vybízel ženu, »já jsem se zbytečně uvažováním týral, teď je zas všecko dobře ... Dej ti Pánbůh dobrou noc.« Př- krčil se a zavřel oči. V duši jeho bylo slunečno, v stařenčině
Jo Stareček Josef Vašek Blažíček
26 article
otce. též — — —