2
masthead
edělní zábavná příloha „Národních Listů k čislu 260.
List
4
article
Sen života
Sen života
Skoro pohádka.
5
article
Za slunečního odpoledne přecházel po
chodníku kolem velikého pražského nakladatel-
stvi chorobně bledý muž. Oděn byl obnošeným
oděvem, a v jemné jeho tváři, jevící oduševně-
nou intelligenci, zářily mdlým leskem vpadlé
oči, zanícené posledním vzpružením jakési na-
děje. Bylo na něm znáti, že se nemůže o čems
rozhodnouti.
Konečně se před vchodem do domu za-
stavil naposledy, ještě na okamžik se neroz
hodně zamyslil a pak náhle, vyjasniv tváře
vkročil odhodlaně do průjezdu. Vyšel po scho-
dech do prvního patra, kde byla redakce na-
kladatelství, a bez dlouhého rozmýšlení vešel
dovnitř.
Nesl rukopis jakési hudební skladby pro
piaho. Jsa bez prostredků — bylť sirotkem —
a nemaje ani protekce ani štěstí, aby mohl v
svých studiích s úspěchem pokračovati, již
měsíc strádal v ústraní, živoře z posledních
peňěz, stloukaje si na obživu odkud mu bylo
možno, každý krejear si pro lepší budoucnost
ukládaje a poslední naději skládaje v práci,
již napsal z hlubin svého raněného srdce, a jež
mu měla přinésti vysvobození, spásu — —
Odevzdal rukopis v redakci, kdež ho se
sotva tajeným úsměškem přijali s doložením,
aby si za týden přišel pro odpověď. Nevšíml
si těch pochybujících, útrpně i posměšně nan
vržených pohledů a s blaženým, tichým úsmě-
vem se vzdálil, v slastném rozjimání a v nadě-
jích kráčel k domovu.
Svitla mu naděje.
6
article
Opět týden dorazil s největším namáháním
Jeho slly byly ještě více vyčerpány, cítil, že jer
pevně doufání ho udržuje ještě při chatrném
zdraví.
Leč nadějí se stále kojil a s tlukoucím
srdcem kráčel opět do redakce, kde měli jeho
rukopís. Chvějící se rukou otevřel dvéře a —
padl v náruč chefoví firmy, právě s někým zl
se vadlcímu. e
Otřepaný, ošoupaný zevnějšek mladého muže
nenaplnil chefa ani odleskem nějakého respektu
a téměř se naň obořil: »Přejeme si ?«
Uslyšev však jeho odpověď, poblédl nan
úsměšným, ironickým pohledém a drsně mu
pravil: »Nehodí se 1 Jest vidět, že to práce ne-
zralého nedouka! Učte se, můj milý, mladý
muži, ještě nějaký čásek se učte! « dokončil,
poklepávaje mu protivně na rameno. Kdosi se
pdie
zasmál.
Zrak bleděho mladíka náhodou utkvěl na
místě, kam, jak si povšíml, byla před týdnem
uložena jeho práce. Ležela tam dosud, nelknuta,
nepohnuta, jak viděti bylo na obalu a na kličce
modré stužky, již byl závitek převázán.
Hořkost se mu rozlila nitrem. Jská to bez-
citnost. Než ani slova nebyl s to ze sebe vy-
praviti, jen prosebně, tázavě i zdrceně pohled
v oči šlechetnému svému rádci.
»Přijďie si za týden pro tu svou práci,«
pravil mu ještě chef, »nemáme teď kdy se s tím
hledat!« a pak se od něho otočil a zavolav
sluhu, který se právě chtěl po práci mladíkově
podívati, řekl mu rozhorleně: »Jděte teď se psem
na procházku! Nechte všeho. Nebyl beztoho
dnes ještě nikde!« A kráčel ke stolům.
Mladý muž se mechanicky vypotácel.
7
article
III.
Minul opět týden, avšak zneuznaný auto
dosud se pro svou skladbu do redakce nena-
vrátil. Pohodíla se, když si ani později pro ni
nepřicházel, a byla by přišla na zmar, kdyby ji
byla náhodou nenašla osmnáctiletá dcera nakla-
datelova, horlivá pianistka.
Zvedla ji z prachu, a více z rozmaru než
ze zvědavosti počala přehrávati pomuchlanou
skladbu, z jejíhož titulního listu utržena byla
právě dolejší část se jmenem autorovým. Pře-
hrála ji však až do konce, pak znova a znova,
až ji uměla téměř z paměti
»Sen života!« šeptala si, opakujíc si název
její. »Jak asi šťastným člověkem jest její
skladatel!«
Byla ji okouzlena.
nl
Mladého muže existenční boj strhal, skoro
zničil. Za necelý týden po žalostném ztroskotání
posledních nadějí se roznemohl, a brzo ho do-
vezli do nemocnice. Tam pomalu hynul. Oči
jeho ztrácely i ten matný lesk, tváře se mu
spadávaly a žloutly stále strašlívěji. Znenáhla
zmíral v květu života — —
Ale hlavou mu zněly stále zvuky jeh
první a poslední skladby — jako andělská so-
nata nítily mu v srdci mystické rozeplání — byl
ponořen ve snu života — —
Zdálo se mu, že jest mu lehčeji, když za
znívaly mu ty čarovně tony v opojený sluch
tváře semu vyjasňovaly ——
Ach, sne života! 2l OVOl
8
article
Byla podzimnisaisona koncerlů. V ulici
na níž stála umělceká budova, ve které se ko
naly koncerty a hudební a zpěvné produkce.
bylo živo.
ř Bylo odpoledne a lidé chodili na koncert.
Do téže ulice zanesla náhoda též mladého, ble-
dého muže, jejž právě toho dne dopoledne pu-
stili z nemocnice. Mladý jeho organismus vy
trval, nepodlehl zhoubné nemoci, zdraví se ji-
nochovi znenáhla vracelo do vpadlých prsou.
až se cítil dosti silným, aby mohl znovu
veplouti do víru života. Dostal i jakous
podporu.
Nyní kráčel zamyšleně ulicí, jíž proudíly
davy lidí. Mímo něj kráčeli dva mladíci. Ná
hodou si povšiml úryvku z jejich rozprávky
jenž mu dolehl k uším: » Dnes hraje take
slečna Milada nějakou skladbu neznámého
autora — — —
Cosi, jakoby tušení, projelo mu srdcem
Okamžitě se rozhodl. Byl již nejvyšší čas, chtěl-
se doslati na koncert. Spěchal do vestibulua
koupil si nejlacinější lístek.
Milada
9
article
Přešla první tři místa pořadu. Mladý
bledolící muž ani nedýchal. Snad již nyní to
přijde? — —
Stál mezi jinými mladými lidmi na nejzad-
nějším a nejlacinějším místě.
Pojednou zbystřil sluch. Zdálo se mu, že
kdosi na blízku jmenoval skladbu, jež nyní dle
pořadu měla následovati. Jakoby byl slovo »s ene
zaslechl — — Ach, nikoliv, mýlí se, což by
to bylo možno? Požádati někoho v soused-
ství o zapůjčení tištěného programu jej ani ne
napadlo.
Vyšla na scenu mladá dáma. »Slečna X«
slyšel vedle sebe šeptat. Zachvěl se. Bylo t
jmeno onoho laskavého nakladatele — —
Zazněly na pianě první akordy. Tiše, ja-
koby nesměle splývaly dohromady v lahodný
souzvuk, pak znenáhla sílily, jako v slastném
opojení, v mystickém zjemnění citů se splétaly
v kouzelnou píseň a zas utichaly jako čarovný
šepot v tajemných říších gnomů, když objevi
se skřilek — král. Krása linula z každého tonu.
andělská jemnost se prolóvala cituplným zněním
písně, v níž zdála se vibrovati lidská duše, duše
čistá, blažená, šťastná —
Ach, sen životal
Mladý muž byl do ruda v obličeji roz
pálen. Oči mu jiskřily novým vzkypěním zna-
vených jeho sil, tváře mu hořely, a zdálo se.
že celý život jeho visí na plachých, prchajících
tli nn
tonech — —
Přivíral maně oči. Cítil, věděl, že skladba
blíží se ke konci. Sevřel rty a stiskl pěstě, ja-
koby zachytiti ehtěl unikající čarozvuky — —
Ach, jako sen, jeho práce, dílo jeho roze-
ryané duše — jeho »Sen života« tihnul ku
vhal ižšizk on boei
konci — —
Byl v extasi. Rty se mu zimničně chvěly.
červeň ustoupila v jeho obličeji smrtelné ble-
dosti. Píseň umlkala, tichla,, zdálo se, že umírá
v mlhách mystického tajemna. Padl závěreční
akkord.
Krása
10
article
Mladému muží proudem vystřikla krev
z nosních chřípí. Obličej jeho se ještě bolest
něji stáhl, a právě když odumřel poslední zvuk
»skladby neznámého autora«, sklesl bez sebe
k zemio
Sálem se zatáhlo na okamžik utišení. Byl
všickní jakoby očarování. Pak zabouřil mocný
dlouhotrvající“ potlesk. e
Neznámého vynesli ven.
VII.
mo Druhého dne, když čtenáři ranních novin
četli všude dlouhé »prozatímní« zmínky o b
ječném úspěchu »Snu života«, skládby nezná
měho autora, provedené na včerejším koncertě
dokonával v nemocnici tiše propuštěnee přede
šlého dne.
Tvář jeho byla problýštěna nebeským kli
dem, ač ten mladý obličej byl jako kámen, do
něhož deště životních zkoušek vyryly znatelné,
přečetné a nevyhladitelné známky — —
Promluvil první slovo za celou tu dobu
eo zde spočíval. Ošetřovatel k němu spěchal.
Cítil již dávno s ubohým mladíkem hluboký
soucit.
»Jsem autorem »Snu života«, šeptal umí-
rající, leč přichvátavší muž zaslechl pouze dvě
poslední slova a pro sebe si tiše zamumlal:
»Ach, ubožák, on snad měl již v hlavě
Kdo ví, není-li pro něho dobře, že už tad-
není!« A smutně se na něho podívav, dodal
»Myslil snad, že život jest sen !s
A setřel slzu s oka.
11
article
Jan Havlas.
Havlas
12
article
Přeháňky.
Přeháňky.
Obrázek z horské vsi. Napsal Jan Václ. z Finberk
Výminkář Blažíček capal ode vsi k lesiku,
který stál ve stráňce za vodou. Bylo mu doma
úzko, bol svíral mu zapadlou bruď jako kleště,
staříkovi chvilemi jakoby se srdee zvedaloa
šířilo, hlavou zněla mu neurvalá slova zeťova.
pláč dětí a lítostivé bědování stařičké jeho
oplna
Přišel pozdé z města, byl na devátéa
zdržel se tu přes poledne. Byla neděle. Co
doma? Odpočine si, posedí ve chládku v ko-
stelní lavici a popovídá si se známými z růz-
ných vsí ve stínu lip na hřbitově, kde zarůstá
trávou hrob jeho rodičů poblíž zdi za
marnicí.
bl
ženy.
Václ
Blažíček
13
article
lebonodo oNtnn
14
article
Rozhlížel se tu, jakoby si již místo vy-
hledával.
Zeť nepřivílal ho ani slovem. Svěsil srst-
naté obočí a čelo stáhl v hluboké vrásky. Sta-
řík postíhl ihned ono zamračení, zachvěl se.
vždyť byl již měkký jako dítě, byl daleko od
těch dob, když se vše od. něhon odráželo jako
vítr od vrehol Žákovice. Býval sesukatělý jako
pomalu rostoucí jedle na horách, v nichž sedm-
desát Jet prožil, ale teď klesal, jemněl a byl
naladěn ihned ku pláči, když se ho něco tak
sludeně doteklo jako slova zeťova. Byl ještě
rovný, jen litostí a bolem svěsil hlavu a založi
ruce za zády. Vyleštěné boty s holinkami leskly
se mu ve slunci jako zrcadlo. Žluté jemné ko-
ženice, modrá vesta s drobnými knofličky, hrubá,
čistá košile se širokými rukávy a úzkým límeč-
kem u krku, kol něhož si uvázal hned dopo
ledne černý šáteček, kryly jeho stařičké tělo.
Šel bez kabátu. Šedé vlasy, jež vánkem nad
ušima vlály, kryla čepice se stinítkem. Byl
teplo, červencový den, kdy žitka sklánějí i na
horách téžší klasy s měkkými zrnky.
Kráčel mezi žitništěm a bílým jetelem,
jehož vůně rozšiřovala se po celém blízkém
okolí, a včelky bzučely v něm jako vodopád
horské bystřiny.
Starý Blažíček rozhližel se na všechny
strany, jakoby hledal někoho, jemuž by pově
děl své žaly. Bylo by mu tak lehoučko, kdyby
se vyzpovídal, kdyby si pozasteskl . ..
Hlavou táhly černě mraky myšlenek. Usedl
na mezku pod žitem, omakával klásek a hleděl
dolů k lukám, k Chrudimce a k lesíku, který
patřil k jeho statku, jejž popustil zeťovi a sám
šel do komory s malým okénkem na vej
měnek.
Vstal, jakoby tráva pod ním hořela a se-
šoural se po břehu dolů k bahnité lučině, obe-
Blažíček
Žákovice
Chrudimka
15
article
šel ji a dal se k lávce přes řeku, aby si usedl
v lese, kde ho nikdo neuvidí a neuslyší, bude-li
si naříkati... Vždyť cítil, jak se všecko v jeho
duši zvedá a volá o svatý klid.
Les šeptal, vůni na staříka dýchal,, že s
mu zdálo, jakoby ho ten les vítal. Ty nejsil-
nější borovice, jedle a smrky pamatoval drob-
nými, nizoučkými, celý les vyrostl za jeho ži-
vota, proto věděl o každém součku, o každém
na povrch vzniklém kořenu.
Sejmul čepici, otřel čelo, pohladil šediny
a pohleděl skulinami mezi chvojnatými větvem
smrků k modré obloze.
»Můj Ježiši!« vzdychl si z hluboka a se-
pjal ruce. . ..
Čepice padla mu na měkký mech vedl
keříčků borůvčích, na nichž tmavěly se černe
bobule.
»Já jsem svému otci neublížil ! Matce slo-
vem neodřekl, k hrobu je s pláčem doprovo
dil .. . a tihle! Můj Ježíši, čekají snad na mou
smrt, jsem jim břemenem, překážím.«
Bylo mu slabo, musil si usednouti na polo
sbnilý pařízek jedlový, obrostlý zeleným mechem
a borůvčím. Sebral čepici a položil ji na
kolena.
Hlavu k zemi nížil a přemýšlel.
Z toho dumání vytrhlo stařika slabé pra-
skání suchých větviček. Ohlédl se, když hlavu
prudce do výše vznesl, a uzřel stateckého Tre-
tinu. Řikalo se mu tak na rozdíl Třetiny z dol
ního konce vsi, který měl jen drobnoučkou
chalupu a k ni kousek pole v kamenité stráni
která bývala porostlá lesem.
Třetina byl ramenatý muž, silný a rozlo-
žený, praci a horským životem utuhlý jako bo-
rovice. Vlasy mu již hodně světem prokvétaly
ale tělo dosud drželo se jako svíce,
»A, to je Matěj,« usmál se stařík na Tr-
tinu a snažil se potlačiti v duši své rozbo-
lestnění.
Jak dříve si přál někomu otevříti srdce
svou duši, tak nyní pocítil opak toho, zatajiti
vše a nepopouzeti cízí lidi proti vlastním . . .
Ježíš
Matěj
Les šeptat
16
article
»Tepličko vylákalo dědu do lesa,« žertoval
Třetina, »však takových dnů bylo málo, strýčku
viďte l1 «
»Ba málo,« povstával stařík a opíral s
o pařéz
»Co pak, co pak? Snad jste trochu po
špatný, že těžko na noby se stavíte?« přiskočil
Matěj, aby stařikovi pomobl.
»I ne, ne, Matěji, ono tak ledacos do-
lehne na duši — — k stáru — víte, odměna
člověku se vyhne .. . ba vybne, Matěji, já jsem
si toho od nich nezasloužil,« nařekl upřímně.
když cítil, že Matěj opravdu s vřelým účasten-
stvím naň se díval, vstáti mu pomáhal a ruku
na rameno položíl.
Třetina se zarazil, stáhl pysky a pomlaskl
Odvrátil se od starého výměnkáře, aby mohí
v nestřežené chvilce i svoji bolest zakrýti ..
»To jsou děti, Matěji, bůh vás chrar
nnpn
bolu.«
Sedlák myslel na syna a na jeho ženitbu.
Ohlédl se po chvilce po Blažičkovi a díval s
do jeho sesmutnělého obličeje.
»Co pak, co pak?« tázal se jen zdánlivě.
Stařík mávl rukou směrem ke vsi a pak
směrem k městu.
»Nejlépe, až mě tamhle ponesou,« ukazo-
zal za kopec, »u svatého kříže nade vsí má
mrtvola se všemi se rozloučí a za kopcem navždy
zmizí a odnesena bude tam, kde spi otec, matka.
jimž jsme neublížili ani slovem. Ale teď ? —
Můj Ježíši, to jsou děti, to jsou děti, rozmilá
dobroto nebeská, to jsou děti . . .«
Zamlčel se, zvážněl a usedal na pařez
znova. Vždyť sotva se držel na nohou, znaven
vnitřním bolem a rozladěním,
Třetina rukou přetřel mech a ulehl do něho
poblíž starého Blažíčka. Zvědavě se díval v zaka-
lená očka starcova a průchod dával účasti své
srdečné nad neznámým žalem staříka, kterého
si ze vsí nejvíce vážil. Měl také děti a nevěděl.
jaké odměny dostane se mu od nich též. Vý
měnkář byl rád, že si Matěj usedl, neboť nitro
jeho se rozvíralo, a duše jakoby chtěla dostat
se z těla. Celé jeho nitro naplnilo se sdílností.
Třetina
Matěj
bůh
Sedlák
Ježíš
Blažíček
Teplička
17
article
»No, nepřál bych vám, abysle se něčeho
dočekal na vlastním dítěli,« řekl tiše. »Rodiče
ožení syna a ztratí ho, vdají dceru a ztratí ji,
když druhá strana nepřilne k starým. Zeť dceru
odloudil, odtrhl od nás její srdce, jde s ním —
proti nám. Jo, milý Matěji, to koukáte na sta-
říka, kterého jste jen dřít a dřít viděl na jedi
nou dceru! Přišel k nám on, Josef, stavěl se
hodným, srdce by nám vyrval a hodil — ale
na oko, na oko, Matěji. Omámil mě i mou
starou ženu, olichotil, sliboval, já uvěřil, pusti
ptáka z ruky a teď bych ho rád chytil zpět
Matýsku, já jim dal všecko.
Když měl ptáka v ruce, když na sebe pů
statku dal přepsati a mně komorou, s okénkem
jako do holubníku odbyl, ukázal barvu, ukázal.
že i ta komora a ten žvanec je pro mne mnoho
— a dnes mi to vyčetl, řekl do očí.. . A dcera
Anička, s níž jsme se tolik natěšili, jakou ra-
dosti nám bude, když se po tolika letech naro-
dila, kterou jsme víc jak oči v důlcích opatro-
vali, do práce ji nehnali a každou radost přáli
tak k slovům zeťovým mlčela. Necekla, Matěji
nepromluvila slova... O, kdyby alespoň řekla
Josefe, to je můj táta, máma, ty je nesmi
takhle řečí urputnou a řezavou na duší ničiti.
ale ani slovíčka, ani vzdechnuti . . . Bůh ji zlým
netrestej a dětmi za nás jim neodpláceji!« po
vzdechl si a stíral slzy.
Sedlák Matěj se rozladil.
Matěj
Josef
Anička
18
article
Bylo mu nějak úzko, když mu napadlo
že má ženiti syna, aby mladému a nevěstě
mladým lidem starost předal. Dvě dcery již od
byl, jednu do mlýna usadil na samotě, na stále
vodě Chrudimky, druhou do zájezdní hospody
v sousední vesnici, kudy vedla silnice z hor
po ní celoročně vozili horáci klády na nádraží
horského města, v dolině jako v hnízdě rozhá-
zeného. Syn, jenž před rokem přišel z vojan-
činy a chopil se pluhu, čítal již sedmadvace
roků. V těch letech jsou hoši ze statků, kde
přece více chleba než u vyhublých tkaleů v cha-
trčích, jako čiyřicátníci, zmužilí a zvážnělí, silní
a pevní jako smrkové kořeny.
A pak selka Třetinová postonávala, v mládí
se strhla, chodila k levé straně a nařikala si
často na levé křídlo plíc a na ledviny. Potřebo-
vala pomoci jako soli k bramborám. Na cizí
lidi spolehnouti nemohla a svůj nebyl. Sama
často Janíka žádala, aby hleděl se oženiti, ale
on nejevil před rodiči žádné chuti.
Janík
Chrudimka
19
article
Než odešel na vojnu, docházel k vesnické
švadleně, děvčeti městem načichlému, hezkému
a dovedněmu, které však mělo rozum vedle
tlumené lásky. Uznala, že Jan potřebuje děvče
silné, hospodyni, takovou bohatou selku, která
by škopky s pitím pro dobytek jako hrnce
s kafem nosila, která by vydržela dřiti v parnu
i v zimě a ne ji, slabou, tuhé práci nezvyklou.
A pak věděla, že by sedlák Třetina Janovi ani
nedovolil s ní se oženiti. Tak nač se marně
rozladiti? Peněz neměla a síly docela ne. Ote
vřeně všecko Janovi řekla a vyložila, ale ten
prosil, jen aby ho měla ráda, že všecko dobř
dopadne. Psával jí z Čáslavi pěkně dopisy a Ci
linka mu na ně zdrželivě a rozumně odpoví
dala jako jeho kamarádka.
Selka Třetinová se o tom dopisování dově
děla a rozkřikla mezi tetkami, že Jan si Cilku
vzíti nemůže, že mu nevěstu vyhledají sami
Děvče se o tom dovědělo a nelenovalo napsat
vojákovi svůj úsudek a prosbu, aby jí více ne-
psal a na ni nemyslel.
Jan
Cilka
Čáslav
20
article
»... A pak bych ani na vsi nechtěla dre-
pěti. Dělám vše k vůlivá matce. Až jednou zavře
oči, nač nečekám a dlouhý věk jí přeji, půjdu
do světa mezi lidi, k nimž jsem přilnula a on
ke mně. Tady mě každý potřebuje, ale také
každý ublíží pomluvami. Ani šatstvo se jim ne-
líbí. Snad nebudu choditi v červenci v kožichu
jako tetka Kokrháčková ze sušky, bosa a v pun-
čochách bez chodidel. Co mám z města, to
nosím. A pak již také proto, aby mě lidé ne-
měli stále na očích a neřikali, že mám sušku.
že jsem jako z vosku a bllá jako měsíc k ránu
nechci, aby měli zbytečnou starost. Sejdu s očí.
sejdu jim z mysli. Ty si vezmeš tu, kterout
maminka vyhledá, stará se o to dosti, abychs
o tom dověděla . . «
Tak asi zněl kus dopisu, v němž mu sáho-
dlouze vyložila, proč musí na ni nemysliti a
proč by ho ani nechtěla.
Za rok matka její zemřela a děvče odjelo
do Vídně, odkud Janovi po čase na jeho pro-
sebný dopis zalhala, že je provdána a ze je
šťastna.
Jan chodil jako ovce. Později na rodiče
zabroukával, když mu o ženitbě mluvili a pravil,
že se o tu věc staral dávno a děvče měl také.
Jen ze strachu před nimi provdalo se prý za
jiného.
Rodiče mu rozuměli a mlčeli. Byl již
dlouhý čas doma a o jiné děvče nezavadil,
k muzikám nechodil, s chasou mnoho neměl.
Lidé ve vsi měli ho za nejhodnějšího a nejpo-
řádnějšího chasníka a mnohá dcerka z hodného
statku měla tajmo Jana hluboce do duše a
srdce vtisknutého s přáním, kdyby tak mohla
za něho se dostati. Jan však doma neby!
takovým, jakým se jevil před cizími, vyčítal ro-
dičům a dělal jim starosti. Sedlák vše cítila
matka hleděla mu radějí vyhověti, aby se na
ni zlým slovem neosápl.
Kokrháčková
Jan
Vídeň
21
article
Nebyl takovým povahou, ale podrážděním.
Cilka vězela mu na vědomí stále — a hradbou
k ní byli tenkráte rodiče, na které se proto jen
utrhával a kousavě mluvil.
Sedlák měl velikou potíž s ním a věděl,
že to napjetí mezi nimi dříve nepomine, pokuo
se znova nezamiluje. Jan nebyl jinak zlý, by
to dobrý hoch, ale popudlivý a kousavý proto,
že ho trápila tíha myšlenék, když si připomenul
že Cilku má jiný. Toužil je viděli, jak se maj
rádi, jak se ona k muži chová, jak ho hladía
k sobě tiskne. Rozčiloval se až k blouznění
Přišlo-li mu tohle do hlavy, ničeho si nevšímal
pro nic neměl smyslu.
Často připadal starému Třetinovi jako bez
ducha, řekl mu starostlivě a chlácholivě, aby
ty staré věci vypustil z hlavy, ale syn sebou
trhl a vyhrkl několik ostrých slov, až otci litost
se pozachvělo srdce ..
Teď si na ta slova vzpomněl a na mechu
se obrátil.
Také slova vejměnkáře Blažíčka ho trochu
přeměňovala v úvahách. Myslil si, že kdyby
třeba byl syn již ženat, trápila by ho nevěsta
svým chladem srdce a snad i syn, byl-li by ne-
věstou příveden na její stranu. Nahrnulo se mu
toho do hlavy tolik, že mávl rukou, aby ty
myšlenky zaplašil. Raději nutil se do řeči a při
vlastním stísnění duše chtěl starečka potěšiti.
»Ono zase bude vše dobře, to jsou takové
přeháňky ... « začal.
»Ach, ba ne, již nedoufám. Spíše hůre
bude u nás, protože teď vím, že překážíme. T
slovo, které mně řekl, to vrtá v hlavě.«
Matěj nechtěl vyzvídati.
Cilka
Sedlák
Jan
Blažíček
Matěj
22
article
Výměnkář však k úplnému vyzpovídání
nutiti se nedal.
»A pro nic, pro nie se do mne pustil.
No, čekal snad na příležitost, dosuď jsem mu
ji nedal. Jen jsem dřel a dřel, brambor oloupal,
mlékem zapil a dost. Ale dnes jsem se zdržel
ve městě a přišel již po poledni. No, člověk
se zapomene, nic tím nemyslí. Sešel jsem se
s tím a oním, mluvili jsme, vzpomínali na
mládí. Bylo snad hůře, ale bylo více lásky.
upřímnosti a vděku. Z města jsem nespěchal.
Ať mám neděli, napracuji se ve všední den
dost. Zet se kabonil a dcera prý oběd nene-
chala, myslili, že zůstanu již někde do noci.
A beztoho jsem si koupil jelejtko a pivo,a
třeba by mně již oběd nechutnal. A tak slovo
štiplavé k slovu, až jsem musil říci, že by
uvařila matka, kdybych chtěl jísti, že však
hlad nemám — a měl jsem, od rána sousto
v ústech se mně neobrátilo. A jak jsem, milý
Matýsku, řekl, že by matka uvařila, zeť vyjekl:
Z našeho! To jako že by matka vařila z je-
jich.«
Zamlčel se na chviličku a potlačoval v duš
své rozechvění.
»Stařenka se na mne podívala, pak na
zetě a dceru, která ani nehlesla. Buď ze strachu,
buď souhlasila... Z vašeho? opáčil jsem otáz-
kou. Tak je vše vaše, vaše ... no mějtes
vše... jsem dořekl a více jsem nemohl, až z
hodnou minutku. No, když jste si všecko na-
šetřili — nadhodil jsem — já ujídat nechci
Pojď, matko, do komory.«
Odmlčel se, bylo na něm znáti, že pr
lítost nemůže mluviti.
Zet
23
article
i »Vždyť přece máte své právo, ne?« tázal
se Třetina.
»No, pravda, pravda, Matýsku — ale
chraň bůh, abych se chtěl kancelářovati, však
mám do smrti dost, ani všecko neutratím . ..
Stařenka odvedla mne do komory a tam se
rozplakala. Nikdo za námi nepřišel, jen kocour
výskočil na okénko, protáhl se jím a hupl mně
na kolena.«
»Neberte si ta slova k srdci, strýčku, ono
jich to teď mrzl,« vyrážel výměnkáře Třetina,
smusíte odpustit, zlost je zlost, tu se řekne
ledacos.«
»Řeknetli to vlastní člověk, pak ta rán
bolí velice.«
»Věřím rád.
»Měl jsem držeti své a nevěřiti,« pozname-
nal Blažíček.
Když na chvilku se odmlčel a z hlubok
si vydechl, povstal a kladl čepici na své šediny.
V lesiku se již tmavělo. Slunéčko zachá-
zelo za Hradiště, za skalnaté kopce nad ves-
nicí, k níž oba teď šli mlčky za sebou. Každý
přemýšlel o svém. Mráčky, jasno a zas mráčky
tmavých myšlenek táhly jich hlavami.
»Dceru mají provdanou,« myslil Třetina,
»slibovali si klidné odpočinutí, třeba že pracují
jako dřive, a polepšili si ? Anička dostala podle
slov stařečka hamíždníka, jemuž sousto starých
užírá závistivé srdce. Odloudil jim dceru, ani
se nesmí rodičů zastati — — A já si tak
přeji býti na výměnku!« dodal hlasitě a mnul
si čelo
»Bože, Matýsku, nespěchejte, nespěchejte
Věřte jen sobě.«
»Máte pravdu, strýčku. Nač vydávati se
v nebezpečenství, že budu někdy odstrkován
za své dření a že budu na obtíž, když všecko
dám a vymíním si to sousto a kouteček, aby
na nás nepršelo? Máte pravdu, strýčku, mluví
z vás zkušenost.«
»Tak si tohle pamatujte, Matýsku, máte
syna. Přivedete-li si nevěstu a nepřilne-li k vám
jako vlastní dcera, odvede srdce synovo daleko,
Matýsku, daleko na bludné cesty. Přetvoří jeho
povahu úlisným slovem, hubičkou, pohlazením.
Třetina
Blažíček
Mráček
Anička
Bož
Matýsek
24
article
Tak je to, holečku, tak,« pokyvoval hlavou, až
se mu šediny nad ušima zachvivaly.
Za té rozmluvy přišli až k vesnici.
Slunko zaběhlo již za lesy Železných Ho
a nad rozšířenou dolinou, kol dokola lesy ob-
klopenou a holými kopci k západu uzavřenou,
vznášela se řiďounká mlha. Rosa padla do trávy,
cvrčci cvrkali na březích, mateřídouškou a vře-
sem porostlých a křepelky si odpovidaly v je-
telištích. a
»No, dobrou noc, Matěji, jsem rád, že
jsme si popovídali.«
»Dobrou noc! A všecko vedle sebe, žá-
dnou starost, však bude za čas lépe, všecko se
přežene jako mraky po nebi, to jsou takové
přeháňky .. .« potřásal sedlák ruku starečkovi
a rozeházeli se na rozcestí kamenité vozovky
mezi klesťovými ploty zahrádek s chátrnými
stromky blumek a jabloněk s rakovinou po kůře.
Těšil Blažíčka a sám měl toho plnou hlavu.
Přeháňky v dušil . ..
oxt e
Po záprsni stareček šel stísněně. Od chléva
šla proti němu dcera a chytla ho za ruku.
»Tatínek! A co starostí! Pojďte do svět-
nice, již večeříme,« hovořila vesele, až ve staří-
kovi všecka tiseň polevovala jako ledy na jaře,
když slunko tepleji na ně zadýchá. Sotva se
vzpamatoval ze svých pochmurných myšlenek.
»Děde, děde,« volaly děti, »houpat, já chci
dnes sám se houpat,« dral se ku předu Vašík
s bičíkem v ruce.
Chudák výminkář rozpaky motal se po
svělnici, kde již bylo hodně šero, a rozhlížel
se, kam by si položil čepici.
Stařenka chovala nejmenší Lojzku a dová-
děla s ní jako jindy, až se děvče smíchem za-
kuckávalo.
»Rozsvítíme, tatinku, abych ty děti neza-
šlápla, motá se mi to kolem nohou jako kuřata.
Děti, jděte stranou! Vezmu-li metlu! Počkejte,
až tatinek přijde!« strašila.
»I nerozsvěcuj, Aničko,« šeptal stařik, aby
na něho nebylo viděti, až mladý přijde.
Matěj
Blažíček
Děd
Anička
25
article
Mladá přece rozsvítila a kladla večeři před
»A na to odpolední, tatínku, zapomeňte,
prosím vás. Já zůstala jako omámená nad Jo-
sefem, ani promluviti jsem nemohla lítostí. Měl
zlost, však vám poví proč, co hloupě provedl;
celé odpoledne byl jako zařezaný a tloukl se
do hlavy, co to řekl.«
Stareček již s úsměvem pouštěl se do večeře.
Přišel Josef z chléva, popravovali s čele-
dínem dobytek, děvečka ještě se nevrátila, šla
navštívit matku do blizké vsi. Usedl hned po
pozdravu u dědečka a vzal ho kolem krku.
»Pantáto, já bych se rozdrtil !« začal. »To
do mně rarach vjel a žádný svatý, že jsem
vám tak krutácky odpověděl. Já se vás teď sty-
dím, pantáto! No .. . já vím, že mně to od-
pustite. . . no, podejte mně ruku . .«
A stařeček s očima plnýma slz ruku mu
podal. Pepekl ji přitiskl k ústům.
Stařenka byla již smířena dříve, ta již ani
na to nemyslila, jen si hleděla dětí, které se
kol ní rozsedly. Začala vypravovati . . . . Byl
král a ten král vystrojil bál, a v tom bále
píehli krále, a tancovali všickni dále . . . Děti
se daly do smíchu a válely se po podlaze.
Mezitím u stolu mladí omlouvali dědečkovi
odpolední jednání, které se rozprchlo v hlavě
starcově jako páry nad řekou. Byl zase vesela
houpal Vaška na nohou.
a V komoře si pak jen šeptali a mladého
i dceru omlouvali.
»On má dobré srdce, ale je v slově ne-
rozvážný, a pak ho to mrzí,« uvažoval Blažíček.
»Víš-li pak, co povídal?« zašeptla vesele
stařenka. »Měl by si prý dát za to slovo lopa-
tou naplácat hubu . . .«
Výminkář se zvučně zasmál.
»A teď již spi,« vybízel ženu, »já jsem se
zbytečně uvažováním týral, teď je zas všecko
dobře ... Dej ti Pánbůh dobrou noc.« Př-
krčil se a zavřel oči.
V duši jeho bylo slunečno, v stařenčině
Jo
Stareček
Josef
Vašek
Blažíček
26
article
otce.
též — — —