ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 9 363bd0d0-660d-11dc-b778-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 9
Chunky — 26 celkem · entity: person 35, org 1, place 4
1 masthead
23. června 190.
2 masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů k čislu 171.
List
3 masthead
Strana 9.
4 article Šťastný den.
Šťastný den. Vážím si toho velmi, že jsem onoho dne zašel k panu Tomáši Vosmičkovi. Po celý večer mohl jsem pozorovati, co jsem již dlouho neviděl, totiž člověka naprosto šťastného, člověka, kterýž započínal nový život, a ten život budouci byl ve všech jeho výpočtech tak milý, krásný, růžový. Šťastným tím člověkem byl pan Tomá Vosmička sám. Neboť toho dne »otvírale Nikdo nic nevěděl, tak se dovedl milý náš Tomášek do posledního okamžiku zapříti, všechno utajiti. Ne proto, že by měl byl příčinu zatajo- vati. O, nikoli. Všechno šlo před se spůsobem zcela řádným, zákonným, v celém jeho počmnání nebylo za nehet záludnosti. Míval ke mně vždy důvěru, a přec ani mně nic neřekl, až poslední večer před svým »šťastným dneme. Zapadl jsem tehda po divadle do té malé, ale sporé plzeňské pivnice, se zahrádkou jako dlaň, v níž několik nás přátel časem se schází- valo a v níž po léta jako vrchní číšník vévodi náš pan Tomášek. Toho večera přišel jsem sám, a to snad bylo příčinou, že se Tomášek důvěrně přibližil, když jsem. šťastně posledního hosta přečkal. (Jen se neračte zubiti, vážení a vzácní přátelé moji. Přijde-li člověk skoro o jedenáct z divadla, není žádným hříchem, sedí-li ještě o jedné pod kaštanem v zahrádce, zvlášť je- tak vlahý, krásný večer, jako toho dne byl.) Dopíjel jsem, neboť pan Tomášek opodál přešlapoval, a soudil jsem, že by již i mne rád viděl někde v Paďousích. Ale jedva že jsem postavil prázdný korbílek, již se ho chopil To- mášek a s vlidným úsměvem se tázal: »Ještě jednu, vašnosti ?e »Což o to, pane Tomášku, dnes má jádrol Ale je pozdě — taky si rád lehnete . .«. »0, prosím, vašnosti!« usmál se Tomášek.
Vosmičk Tomý Tomášek
5 article
Ale to byl jiný úsměv než jindy, ne takový úsměv z povinné ochoty, který sice nabízí, ale zároveň taky vystrkuje. Připadalo mi, že t »ještě jedna« byla by mu zvláštním potěšením. Však ani nečekal, jak rozhodnu, odskočils sklenici, a za chvíli tu stála plná jak roz- taveného zlata, s tuhou pěnou jako kytka. Ústy Tomáškovými potrhovalo to — znal jsem jeh okamžiky, bylo mu do řeči. A tak jsem začal. »Jak se pořád máte, pane Tomášku ?« Radostně Tomášek se chopil podávanéh prstu. Bylo zřejmo, jak to v něm dnes praco- valo, teď to může prásknout. Teď si odleví jsme tu zcela sami. »Zaplať Pánbůh, vašňosti, dobře to chodl jen jakbude dál, vašnosti ! Dnes tu otro- činu se sebe shodím. Už vám tu nebudu sloužít. . « Ulekl jsem se. Jak že, o Tomáška při jdeme? O Tomáška, vtělenou tu svědomitost jemuž vždy tak litostivě se skrabil obličej, když někomu něco nechutnalo, o němž jsem se do mnival, že je mu za hosty zle od žaludku?
Tomáškův Tomášek
6 article
»Co se stalo, Tomášku? Nepohodli jste s se starým? sPánbůh uchovej, to je dobrý táta. Do smrti bych od něho nešel, ale to víte, vašnosti člověk musí počítat s vlastním živobytím. Taky mi nohy věčně sloužit nebudou, pak je člověk jak starý, vylinalý a slepý pes — jen tak z milosti ho někde drží, vašnosti — prašti jsem do toho tedy. Žena mi taky nebude mladá už ani dvacet let, ať tedy se stará, dokud má chuť. Je dobrá kuchařka, vyzná se — no, zkrátka, vašnosti, zejtra otvírám ve svěm...« A Tomášek se mi zavrtal tak výzvědným pohledem do tváře, kterak asi na mne ta zvěst účinkuje. Nemýlil se, probudil ve mně plnou měrou účastenství. Miluji u každého tyto zápasy vlasiní kousek půdy pod nohama, s každým bych rád šel znova do boje, každému chtěl bych státi po boku. Bývají perné ty boje o kousek samostatnosti (třeba jsme stále zůstávali něčími otroky), ale probouzejí všechny dřímajíeí síly a vyvolávají někdy energii netušenou.
Tomášek
7 article
Ať jen se vypovídá pan Tomášek. Pr souvl jsem mu židli, aby se posadil. Avšak pan Tomášek děkoval uelivým pokyvem hlavy a zůsíal stát. Měl kázeň za ta léta, dnes ještě jest »jen« číšníkem, neposadí se. »Zejtra již, pane Tomášku?« divím se. »A to jste do posledka zůstal na místě? Jak jste to všechno pořídil ? »No, vždyť já mám každě dopoledne trochu času, vašnosti, tak jsem si vyšlapal, čeho bylo třeba, místnost najal, nábytek pořídil, a ostatek mi vyběhala žena. Náš starý taky na chvilk nekoukal, a kde mohl, poradil mi. Vždyť jsme staří kolegové — upřímně mi radil, i peníz nabídl —« dodal hrdě Tomášek. »To neuděl každý a každému »Ne, to neudělá, zvláště ne novému kon kurentu,« poznamenal jsem. »0, já mu nebudu konkurovat, vašnost,- ohradil se Tomášek ihned. »Ano, mohl jsem převzlti pivnici hnedle tady za rohem, dobre místo, pravda, ale do smrti bych to neudělal. abych se bývalému šefovi posadil na krk.T je vždycky sprostáctví, náramné sprosťáctví Člověk zná všecky tajnosti svého principála. všechny hosty jeho, a byť i nechtěl, vždycky mu někoho odloudí, když se mu usadí vedle nebo napreti. Ne, vašnosti, my ze staré škole to neděláme. Daleko odtud budu, hezky daleko. nic mu neuškodím. A proto jsem taky zůstal a do posledka — a níkomu jsem nie neřekl vašnosti, nikomu (opakoval Tomášek s dů- razem). Zitra ráno je to v novinách, kdo chee ať přijde, a chce-li, ať chodí dál. Dobře bud- obsloužen. Moje žena je kuchařka jak z arci biskupské kuchyně, učila se u křížovníků, před tím taky sloužila, pracovat umí, mladá je. maso má jak řemen po celém těle, ať táhn dokud je mladá . . «
Tomášek
8 article
Pan Tomášek při posledních slovech vytáh sklepnickou svoji tololku a podal mi papírek kartáčový otisk své zitřejší anonce. »Otevření nově zřízené restaurace .. v . . . . ulici . . . . »u zlaté osmičky« .. s úctou podepsaný . . . « Pan Tomášek se usmíval, jak jsem čell. A kdyz jsem dočetl, dotkl se prstem názvu svě hospody a povídal samolibě »To není zlé, vašnosti, co? U z l a t osmicky — ja totiž se jmenuju V os mička, kdo k nám půjde, vždy půjde k os mič ee, ať mysli mě nebo firmu. Tak mě to jednou v noci napadlo — a poradil mi to taky pan kmotr, pan profesor Žabka . . .« Za řeči jsem dopil a než jsem si povšiml, již byl pan Tomášek jako vítr ten tam a z okamžik stavěl přede mne čerstvý pohár. »Skočil jsem sám do sklepa,« povídal mi. »Sklepař tluče špačky, nechtěl jsem ho budi, aby neřek', že ho poslední den ještě týrám,at odejdu po dobrém se všemi. Teď jsem natočil z prostředního — z toho teče nejlepší.« Pan Tomášek si mne zavděčoval. Věru tahle poslední byla nejlepší. Nu, nebylo jinak lze, nazejtří musil jsem tedy ke zlaté osmičce, a nelitoval jsem toho. Viděl jsem, jak řečeno, šťastného, přešťastného člověka. Po okna prvého patra byl dům čerstvě natřen a nad vraty stkvěl se z brusu nový sti s vypouklou zlatou osmičkou uprostřed. V čisté, vymalované a jasně osvětlené míst nosti seděli již hosté, mnoho známých tvár z naší plzeňskě pivničky. Staří známí vždýek chodí zasvěcovat nové hospody, »dělá-li se pro sebe« vrchní číšník. Je to povinnost starého, třeba nepsaného zákona. A tu šukal mezi hosty restauratér, 6, dnea ne již »Tomášek«, dnes již pan Vosmička.
Tomášek Žabka
9 article
Jeho zevnějšek byl změněn. Především zmizel frak, tento příznak posavadní podříze- nosti. Ať frak sebe krásnější, ale vždy znamen jen číšníka. Rád jej každý svléká, aby obléki volný kabátec, který znamená samostatnost. Taky pan Vosmička měl čistě nové sako z tmavé látky, nové lakované botky, bílou vestu, černý nákrčník. Na levé ruce neplandal se již ubrou- sek; za to tím častěji zajižděla do kapsy, vy- tahovala tabatěrku a podávala zdvořilostní šnu poček. Chléb a sůl rozumějí se v hospodě samy sebou, taky si to každý host zaplatí, ale podati šňupec — to je přídavek na osvědčení pohostinství a taky zvláštní právo krčmářovo. Vzácné hody však měla dnes pravice páně Vosmičkova. Ať ho měli hosti ve starém míst sebe radši, ať k němu byli sebe vlídnější, když zaplatili a odcházeli, klesla ruka jeho vždy ke švu spodků a trup jeho se naklonil jen k uctivé pokloně. Nikdo mu ruky nepodal a Tomášek sám arci by se taky neopovážil. Ale dnes již není Tomáškem. Tak pravice jeho vztahuje s každému novému hosti vstřic, nevyzývavě, ale tak ráda, ráda. Však na to hosté ani nečekají a sami podávají. Doktoři, lékaři — dokonce taky universitní profesor ho poctil a přátelsky rukou potřásl. Dnešním dnem stává se pan Vosmička rovný všem, včerejší rozdíl stavů je tentam.
Vosmičkův Tomášek
10 article
Dnes každý bez ostychu může stisknout jeho měkkou, teplou, vymydlenou ruku, nebot »Tomášek« již nikdy se nemůže zmýliti v adici, nikdy krejcaru a šestáku nepřipočitá, nanejvýš to udělá zas jako vrchní číšnik. Ode dnešk pan Vosmička bude voličem, bude dostávati vy- zvání k volbám ode všech stran a »stránek«, za nedlouho jistě taky bude měsťanem, nebot to je zlatý sen každého muže jeho druhu povolání. Leč ani dnes pan Vosmička nezahálel. Ještě měl příliš v krvi celou svoji minulost. ochotný, úslužný byl odjakživa, číšník sám nebyl by vše zastal, a tak pan Vosmička při- nášel pivo a pokrmy, aspoň v prvním návalu. Později už jen dohlízel, ochotně odejím l prázdné sklenice, vynášel do výčepu, vracel a bystrým okem přehližel, kde by čeho bylo A štěstí jeho prvního dne bylo dovršeno. když po desáté tři staří známí rádi by si byl hodili křížovou šístku, ale neměli čtvrtého. Zraky jejich bloudily místností a konečně kdosi z nich vyzval hospodského, zdali by ne- chtěl přisednout. Jediný ten okamžik stál za pochoutku. Jak radostně přinášel pan Vosmička nové špády jak dychtivě vyčkával, koho z pánů mu obrá cená karta přisoudí za společníka a jak spů sobně zamíchal a rozdal, když na něj došlo. Avšak ani pak nevěnoval se jenom hř- Kdykoli rozdával jiný, v každé přestávce otáčel zraky po celé místnosti, dozíraje, kde třeba nějakého obsloužení, šetrně sykal na číšníka, naznačoval rukama i zrakoma, kde co schází, načež zase sám ssebou spokojen vracelse ke hře.
Tomášek
11 article
Táhlo na dvanáctou, když dohráli, míst- nost prázdnila se. Pan Vosmička každého hosta provázel ke dveřím, rukou potřásal, ptal se, chutnalo-li pivičko, večeříčka, prosil o další návštěvu, sliboval, nebylo-li prý dnes »v tom rumlu« všechno v pořádku, jindy že nebude žádného pozastavení. Ale dobře věděl a pevně byl přesvědčen, že bylo dnes všechno v po- řádku. Leč omluva neškodí krčmáři nikdy. Prozrazuje tím, že mu skutečně záleží na spo- kojenosti hostů. Hledme, jako včera, byl jsem i dnes jeho posledním hostem. A teď, když ke mně přisedl. zářilo mu z očí všechno štěstí splněného snu. kterýž jej po celý předešlý život obletoval. Jak ho byla teď vzdálena někdejší jeho existence »pikolovská«, sklepnická — ba, jak za krátko zapadne do hloubí minulosti i to důstojenstv vrehního číšníka, trvavší až do včerejška. Teď pan Vosmička se ohlédl dokola, sáhl do kapsy, vyňal tobolku, otevřel ji. Ve zvláštn přihrádce bylo něco krejcarů, vysypal je n stůl. Bylo jich třináct »Dnešní výhra ze šístky !« šeptal jak tajůplně. Shrnul krejcary opatrně, vsypal je do pří- hrádky, prskl na ně, zavřel tobolku, pohlédl mne a řekl vážně: »Vašnosti, do smrti tyhle dvouhaléře ode mne neodejdou. A kdybych měl hladem po- cházel, zas mi nové štěstí přinesou. První výhra ve svém ! !e »A Frane!« zavolal na číšníka do výčep »Dvě piva sem, z prostředního !e A když Franc postavil před nás poháry a vytratil se zas do výčepu, aby tam dál klímal, zdvihl pan Vosmička svoji sklenici, hledě na mne očima pojednou plnýma vláhy tak upřímně, šťastně zaslzenýma, pronesl hla- sem, jenž v tom okamžiku pozbyl pevnosti: »Vaznosti, vašnosti, neurážejie se — l třeba.
Hledme Fran Franc
12 article
mně je dnes tak radostí až do pláče — va- šnosti — (pan Vosmička se pozvédal, čímž po- zvédal i mne, a nachyloval se přes stůl, a tím taky mne k sobě přitahoval) — vášnosti,já chci tak poctivě každému a s každým, živ chci být a našincem zůstanu do smrti, va- šnosti — — — Rozkolísaný hlas jeho teď selhal. Pan Vosmička mne popadl za levé ucho, přitáhlsi mne docela a než dokápla slza z jeho oka na stůl, políbil mne s takovou horoucností, jakoby libal ženu. Toho večera, lépe řečeno té noci volal pan Vosmička France ještě třikrát. A věru, jeho pivo bylo ještě lepší než jeho hubička, čímž však nikterak nechci snížiti kvalitu i význam toho přátelského, upřímného projevu páně Vo- vpstlon. smičkova.
Franc
13 title
Uvadlé listy.
14 article Novale klna p so. v-
Novale klna p so. v- Člověk může zemdlíti, dívá-li se dlouho n jediný obraz; ale musí zemdlíti, pozoruje-li jieh více. Proto ve velkých galeriích stávaji se víčka oční tak těžkými a proto bývají tam všechna sedadla tak hustě obsazena, jako v neděli v omnibuse. Šťasten, kdo má tolik sebezapření, aby z té ohromné pestrosti a z toho množství vy- bral si malý počet obrazů, k nimž putuje denně Tskovýmto způsobem lze si osvojiti — aniž by toho dozorci pozorovali — malou, sou kromou galerii, kterou máme zcela pro sebe, třebas roztroušena byla v nekonečné řadě veli- kých sálů. Všecko, co nepatři do těto soukromé sbírky, tratí se, stávajíc se pouze prostým plátnem a pozlacenými lištami — tedy dekorací, kolem níž chodíme, aniž by se tím oko naše unavovalo. Občas stane se, že objevíme obraz, jehož dosud nebyli jsme si povšimli, který jsme pře- hledli, jejž však po bližším a důkladnějším na- hlédnutí zařadíme také do užšího výboru. Tak rozmnožuje se sbírka naše ustavičně a jest sa- mozřejmo, že takovýmto systematickým prová- děním této methody učiníme časem velikou sbírku obrazů jaksi svým soukromým majetkem. Obyčejně však nebývá na to kdy. Jde to, rychle se orientovati; v katalogu udělá se křížek vedle obrazů, jež míníme nespouštěti s zřetele, jako to činí lesníci, poznamenávajíce své stromy na procházce lesem. Takové soukromé výběry bývají ovšem velmi rozdilného rázu. Nejednou marně rozhlí- žíme se po nich, hledajíce veliká, uznaná mi- strovská díla a za to spatříme malý, nepatrný obrázek často na nejčestnějším místě a chce- me-li pochopiti, chceme-li vniknouti v podivné seřadění některé z těch četných malých sbírek, učiníme nejlépe, dáme-li se prováděti samým pořadatelem takového výboru.
15 article
Zde pouze obrázek z takové soukromé galerie. V jednom koutě »Salonu« r. 1878 visel obraz anglického maliře Mr. Evertona Sainsbura. Nebyl ani dost málo nápadným. Nebyl ani tak malý ani tak velký, aby upoutal na sebe banální zvědavost; také v koloritu ani v ma- nýře nejevilo se stopy moderních výstřednostl. Šel-li kdo mimo, zavadil o něj dobráckým pohledem, neboť činil harmonický dojem a sujet byl nehledaný, prostý a lehce pochopitelný. Byli to dva milující, kteří se trochu nepo- hodli. A obecenstvo se usmívalo; vzpomněl si každý na ty roztomilé, malicherné různice spory, které bývají tak bouřlivé a krátká. Vznikají z neuvěřitelných a často s nepochopi telných příčin a končivají v každém připadě hubičkou. A přece přivábil tento obrázek pomalu malý kroužek etitelů; bylo zřejmo, že jest již do několika soukromých sbírek přija. Dal-li by si člověk pozor a častějí nahléd do toho známého koutku Salonu, našel by pře obrázkem obyčejně jenom jedinou osobu, stope nou zcela ve svých myšlenkách. Byli to lidě nejrůznějších karakterův, ale všichni před touto malbou nabývali stejného výrazu obličeje ; zdálo se, jakoby je ozařoval mdlý, žlutavý odlesk z toho kousku plátna. A přistoupil-li by blíže, tu zamvšlený po- zorovatel hleděl nenápadně se vytratit, jakoby jenom na čas kochal se v tomto díle, jakoby nejraději samoten stál před ním. V rohu zahrady, tésné při vysoké zdi, stojí otevřená besídka. Jest zbudovaná prostě z latí zeleně natřených a tvoříeích voliký, oblouk s rovnou zadní stěnou. Celá besídka jest za- rostlá hustým posedem, který pne se s levé strany přes klenutou střišku a dlouhými, ten- kými větvemi dosahuje na druhé straně k zemi.
Sainsbura Šela
16 article
Schyluje se poslední podzím; besídka jest zbavena svého hustého, lupenatého pokrovu. Toliko poslední tenké výhonky posedu podržely ještě své lístky. A nežli odpadnou, skrápí je podzim — na rozloučenou — celou pestrostí svých barev, které mu ještě zbyly; a jako le- hounké guirlandy purpurových a žlutých květů visí tu nehybně ještě řadu dní a zdobí zahradu těžkomyslnou nádherou podzimu. Kolem dokola leží po zemi spadalé list a právě před besídkou s velikou pili sehnal nakupil vítr ty nejkrásnější listy v malý, ozdobný, kuželovitý náhrobek. Stromoví spustlo již a na holých větvích sedí drobní zahradní pěvci s rudohnědými prsy — jako to svadlé listí — a neunavně opakují svou prostou píseň, na niž vzpomínaj ještě od jara. Jedinou svěžestí na celém obraze jest otu- žilý břečťan. Neboť břečťan jest jako starost vydrží v zimě v létě čerstvý. Plazí se svými měkkými, úponkovitými větvemi, přikrývá nejtenčí rýhy a trhlinya prodírá se nejnepatrnějšími skulinami; a teprve když vzrostl a sesílil, pozorujeme, že nelze ho již vypleniti a že neúprosně pokračuje na zkáze celé stavby. Avšak břečťan jest také jako konejšivá starost: zakrývá dilo své zkázy krásným, lesk- lým listím. A ti lidé usmívají se se zářicími obličeji, stavíce se, jakoby nevěděli, ze dlí pod břečtanovým krytem na spadnutí.
18 article
Uprosiřed zelené besídky sedí mladá dívka na rákosové zahradní židli; obě ruce její spo- čívají mdle v klíně. Sedí tu se skloněnou hla- vou a takový zvláštní výraz tkví v jejím krás- ném obličeji. Není to ani bolestná trýzeň an hněv, co z těchto rysů mluví, ani to není oby- čejná rozmarná podrážděnost; nikoli, řekl bveh spíše, že jest to hluboké, hořké sklamánl. Jakoby viděla, že nyní musí něco ztratiti nemá sil, aby to zadržela; jakoby i pron něco počalo vadnouti. On, jenž jednou rukou drží se jejt židle. počíná chápati, že situace nabývá větší vážnost nežli očekával. Učinil seč byl, aby ten původní, směšně malicherný spor zahladil a přikryl za- pomenutím; kázal věcně, s rozumem a s dů- vody, zkusil to také se žerty; prosil za odpu- štění a pokořil se — snad níže nežli chtěl —. ale všecko marno. Zdá se, že nic není s t vytrhnouti ji z polomrtvého zadumání, v něz pohřížila se zcela. Proto on sklání se nad ní s tak úzkostli vým výrazem.
19 article
»Vzdyť přece víš, že v základě tolikna sobě lpíme.« »Proč tedy tak hravě se rozvadíme a proč jsme tak trpci hned a tak zlí na sebe ?«- »Ale, miláčku, to celé z počátku bylo přece tak nepatrné. « »A právě proto ! — Jenom si připomeř. co jsme si řekli. Kterak zarputile hleděli jsm druh druha předstihnouti, vyhledávajíce a vo- lice nejostřejší slova, o nichž jsme věděli, že nejhlouběji raní! 6 — to pomnění, že vzá- jemné znalosti sebe vykořistili jsme k tomu. abychom dotkli se nejchoulostivějších míst, kde zlé slovo nejbolestněji řízne — a tomu říkáme láska !« »Miláčku! — Nevaž to s takovou důleži- tostí,« odpověděl on, snaže se mluviti co možná lehounkým tónem, »i když sebe více lidés miluji, nikdy neujdou okamžikům, ve kterých se nesjednocují; už — ani nemůže jinak býti.« »A přec, přec!« zvolala opět ona, »musí být přece láska taková, že hněv jest jí nezná- mou věcí, nemožností; anebo snad — snad jsem se také klamala a to, čemu my říkáme láska, není ničim jiným než — než — — »Nezoufej nad tou láskou!« přerušilji snažně; a vřelými, výmluvnými slovy líčil ten cit, který šlechtí a povznáší lidi, uče nás pro míjeti slabostem druhého; to poskytuje nám svrchovanou blaženost, pojíe nás přese všechny nepatrné neshody a sváry nejkrásnějším svazkem.
Vzdyť Miláček
20 article
Poslouchala jej jen na polo. Pohled jejt bloudil po povadlé zahradě; vdechovala těžký dech umirajícího rostlinstva — a vzpominala na jaro, naději a propukající lásku, která svadla jako ty květy v podzimku. »Uvadlé listy« — pravila klidně a vsta- nuvši, rozhodila nohou to krásné, pestré list které sem vítr s takou pilí byl snesl. Šla vzhůru alejí, která vedla k domu ; ou v nepatrné vzdálenosti šel zvolna za ní. Miičel neboť nenalezal slov. Opanoval jej chabý poci zemdlení a strachu; tázal se sebe sama, mů- že li jí ještě dosáhnouti, či je-li již na sto mii od něho. Šla s hlavou skloněnou a dívala sep záhonech. Tu stály astry jako roztrhané papi rové květy, hozené na bramborovou nať;ji řinky visely jako rozcuchané hlavy na svých podlomených stvolech, a topolovky měly mal zakrnělé pupeny na špičce a velké, rozmočené. zahnívající květy dole na lodyze. A trpkost a sklamání zatopily její mladé srdce. Jako ty odumřelé květiny kolem, tal ona kráčela vstříc zimě života Zašli do hluboké aleje. Ale prázdné se- dadlo zůstalo po nich v usínající besídce vítr znova jal se s píli snášeti rozptýlené lieti a kupiti je v malý náhrobek. — — — A časem usedneme všichni — všichni p řadě — na to prázdné sedátko a zadíváme se na malý náhrobek svadlého listí.
21 article Salonní dueto. Napsala Mathilda Serao. Přel. E.n.
Salonní dueto. Napsala Mathilda Serao. Přel. E.n. Obě přitelkyně vtiskly si po neapolském zvyku srdečně políbení na lie. Provdaná Gio- vanna mlčela, oddychujíe poněkud, jakobyi byly schody unavily. Svobodná Marie jímala její ruku mezi svýma, usmívajíe se a pronášejíe polohlasně: »Jak dobře jsi učinila, že jsi přišla, což jsi hodná . . « »Ano, drahoušku, miloušku«, odpověděla Giovanna, pozvedajíc Marii prstem bradu, aby se jí mohla podívati dobře do očí, »přijela jsem sotva z letního pobytu. Zůstala jsem tam dole, ve svém zámečku příliš dlouho . . . přília dlouho . . . dopustila jsem, aby se dala do mne melancholie . . . »Melancholie? To se mi nezdá, Giovanno. Vzezření tvé jest daleké pošmurnosti, líce tvoje se zardivá, oko tvé plane; také není nejmenše stopy nějakého pod očima se temnícího stínu. »Nemožno, inu jsem síréna«, odvětila Gio- vanna s lehkým ohrnutím rtů, jež mohlo se zdáti úsměvem; »avšak nejsem to já, o nižtu jde, jsi to ty, dívčino usměvavá, klidná. Přišla jsem, abych zvěděla vše, co jsi dělala od čer- vence, od kteréž doby jsme se neviděly, jak jsi se bavila, jak jsi se nudila, co jsi říkala, co jsi myslila — dlouhá to historie jako ta o kte- rouž žebroní děti. Poslouchám, moje mílá She- razerado « »Předrahá, od července do srpna byla jsem v Castellamare, od srpna do záři v Sorentě.« »A od prvního října ?« »V Neapoli. « »V Neapoli ?« »V Neupoli.« Trojí to propovědění zavznělo určitě, o hodlaně, jako z úst tazatelky tak i z úst dívky odpovídající. Nastala pomlčka.
Serao Marie Giovanna Neapol Trója
22 article
»A pak?« zkoumala dále Giovannina, vzpří- mujíe se měkkými pohyby ve svých kožešinách. »A pak, jak to ?« »Co jsi dělala, srdíčko moje, ve všech těch místech?« »Ah! . . . nuže toto. V Castellamare jsem brala koupele, plavala jsem, tančila jsem mnoho v Sorentě jsem konala časté procházky, pěšky, koňmo, vozmo; mnoho jsem čtla, pěstovala jsem pilně hudbu, pozorovala jsem celou řadu zá- padů a mnoho hvězdných nocí; tančila jsem ještě . ..« »A zdo?- »Zde? Obvyklé věci.« »Nic nového, dušičko drahá ?e »Nic nového, moje Giovanno.« Giovanna potlačila pocit milého zklamánís dívčina nechtěla se vyzpovídati ze svého ta- jemství. »Řokni mi ty, eo jsi dělala, Giovanno«, vyptávala se dívka s výrazem dobrosedečnosti. »Víš, nic zvláštního, také tento rok. Co se tkne koupelí v Livornu.« »Jest Livorno krásné ?e »Úžasně krásné.e »Nuže.« »Nuže, nuže, pravím ti, že jest úžasně krásné a že zaviňuje, zdají-li se ti pak jiná místa nesnesitelnými. Toho moře, poeticky bout- livého, tím krásnějšího v době klidu ! Kolikráte stála jsem pohřížena v jeho pozorování . . « »Se svým chotěm ?« »S Luigim, ani pomyšlení; nenávidí moře; jsou manželé stíženi vždy tou vážnou vadou, že nenávidl, co miluji jejich manželky. Ach, Maria, kolikráte jsem měla s Luigim spor k voli Beethovenově hudbě, k vůli barvě našeho sa- lonku, k vůli oné drahé markýze Fulvii, již on nemohl vystáti! Hádky dlouhé, prudké; on jest flegmatický, já jsem nervosní.« »Nejsí šťastna?« »Štastna, šťastna !... jen žádných otázek po jistých věcech.
Giovannin Giovanna Luigi Marius Beethovenův Fulvie Livorno
23 article
»Milovala jsi Luigiho ?« »Milovala jsem ho, mílovala jsem ho . . nu, líbil se mi. Oblékal se do fraku bezvadným způsobem, tančil valčík, jak ho nikdo netančil, řídil kotillon, jak toho málokterý dovede. A pak ten způsob, jakým se mi dvořil! Hotové šilen- ství; překotné cesty, výstupy divoké žárlivosti, nářky, vzdechy, třeštění. To víš, něco takového nemíjí se u divek s mocným dojmem.« »A pak?e »Pak jsme se vzali: to vše.« »To znamená?« »To znamená, že mi již nezáleží na tom, jak vypadá ve fraku, poněvadž jej vidím často ve vestě; netančí již se mnou. Oženil se se. mnou, nenaříká již, nechvěje se již, netřešt již, věří v moji ctnost, věři v moji lásku, větí v moji vlastní všemohoucnost.« »Nuže, nestačí to snad?.. . Není to láska ?« »Ne, dostaví se den, že to nepostačuje. Vůči klidné lhostejnosti manželově, vůči jeho rovnomyslnosti vítězného podmanitele a vlast- níka pociťuje žena jisté roztrpčení ...« »Manželství jest mír, Giovannino.« »Nikoli. Hněv roste, když manžel spouští se znenáhla všech prostředků, aby by! vůčí ní nejhezčím, nejuhlazenějším, nejduchaplnějším z mužův . . .« »Manželka není milenka, Giovanno.« »Co ty o tom vís, dívčino klidná a nevě domá. Já vím, že Luigi mě miloval před svat- bou a že zmíral, hynul, aby dosáhl mojí láskyi nyní mne již nemiluje, jsa jist, že jest milován.« »Nejsí k němu shovivavou, Giovanno. Láska žije shoviváním.« »Nikoli, zije spravedlností. Jsem snad méně elegantní, méně půvabná, méně lásky hodná Nikoli: jest to on, jenž se změnil. Od května znamenala jsem, že náklonnosti jeho ubývá. V přítomné chvíli jest takřka již lhostejný.« »Můžeš se mýliti, Giovanno. Jsi jista, z jest tvůj úsudek správný ?
Luigi Giovannin Giovanna
24 article
»Jista ? Hled, zbožňuji moře. Nemohouo zůstati za léta v Neapoli, umlním si jíti do Li- vorna; on tam přijde s odporem, mrzut, shle- dávaje solnou vodu zbytečnou a Panealdi nudné. Ardenza *) zůstavuje ho naprosto chladným . .. lze-li si mysliti co horšího ?« »Ale proč jste neodešli ?« »Aby mu bylo dáno za pravdu ?e »Oběť jest snadna, když milujeme.- »To značí, veškeré oběti mám přinášeti já? My ženy budeme tedy vždy obrazem odřikání? Nám jest milovati, nám jest snášeti odpor a ne- chut, nám jest omlouvati malichernosti manže- lovy, na nás jest lichotiti se, aby nás dále mi- loval, nám jest poskytovati mu záminky pro jeho lhostejnost. Toť přílis, míra převršená.« Giovanna se znenáhla rozpálila, jakoby ji nikdo neposlouchal, jakoby hovořila k sobě samé. Avšak dívka naslouchala ji s pozorností, patřic na ni svým velkým, dobrotou zářícím »Jest to věc vážná, velico vůžná, « pokračo- vala Giovanna, »to provdávání se za někoho, jenž nám jest tak jako cizí. Dumas musil to několikráte pronésti, myslil tak, já to cílím.
Giovanna Dumas Neapol
25 article
Bože můj! Obědvati, procházeti se, večeřeti, bydleti, žiti po celý svůj věk s člověkem, s nímž jsme si jenom zatančili valčík! Jest to směšné a jest to žalostné. A víte-li, co jednoho hroz- ného dne zpozorujeme? Jest vám povědom strašný objev, k němuž docházíme? Objevujeme, že již nemilujeme.« »!« zvolala dívka a skryla v dlaních tvář. »Nemilujeme již. Nic z toho není již v nás, nic nezvučí již v našem srdci. Nastalo v nás mlčení a samota: marně usilujeme setřásti tuto ztrnulost, marně bouříme se proti této lhostej- nosti. Láska jest mrtva a jestliže v tomto svém zjevu byla padělkem, zmizel padělek ten. Nyní zjevují se nám všecky nedostatky, vady onoho muže, našeho chotě, nezastřeně, surové, od- porné; vše na něm nás odpuzuje, vše na nás odpuzuje jej. Pak teskné, malomnyslné, mladé, s nadbytkem citu, jenž žalostně mizí, hledáme lásku jinde.« »Jinde ?« »V jiném srdci, jež nám rozumí. Ten jiný jest vždy jarý, krásný, poetický, dvorný, osudný: není manžela, jenž by obstál při porovná vání s ním. Ten druhý nosi aureolu nedotknutě poesie, umí milovati, dovede pozbýti rozmyslu, nezná, nechápe leč vášeň. Žena miluje toho dru- hého z důsledné nutnosti, ježto již nemiluje, ježto musí znovu milovati, poněvadž ten druhý jest okem.
Bož
26 article
*) Pancaldi, Ardenza, pobřežní procházky Li- vorna-