1
masthead
17. srpna. 1913.
2
masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů k č. 220.
3
masthead
Patisk vyhražen.
5
article
OBSAH
Veselý Ant.: Letní večer,
Béňa M.: Slovácké děti.
6
title
Sojka J.. Julka šimůnkov
Sojka
Julek
7
article
Letní večer.
Letní večer.
Jako strom s harmonicky rozloženými haluzem
s tisici rukou tu stojím v podvečeru,
rozžatý vesmir tak neláká mě zakořeněného u zem
jako můj život, jejž dnes v své ruce beru.
Ná žena v dáli a já z ni — na půl rozdělený,
hledim tu k světy objimajicím parám
jak giganí rozkročen v svět svůj a své ženy
Nedim o tvář přirodě, hterou ji dali Věční za rám
Bohatstni plodů se chvěje před mým zrakem,
v němž zraje všechna úroda našeho květu,
rylétám s vůní a pelem, motýlem, píákem
bych shlédl celou zahradu a k novému zaplál vznět
Dnes citim odvahu a silu k zitřejším bojům,
rozletží chci se, rozšířit svoje mládi a zdrani
k překotně ženoucim se žití pramenům a znojům
do vzdálené tam někde pode mnou smrtelniků vřav
Tak státi jako strom, jenž hvězdné nebe drž
na svých haluzích mohutně rozklenutých ,
a pod nim nesčislné davy hor s grimassami str
s v listoví citit šelest pohledů k zobě zevšad p
zvednutých
A žena? Jsem v ni, dýchám v ni a kořeny z
se živím
piím příspěla k mému růstu a k mému zrání:
rozkoši, kterou dávalo, a pohledem chtivým
a nejčistší vírou, která pochybnostem bráni,
bolesti, jejiž podmořský probouzel se prale
v hučeni skal a tesů, v hlubin vřenl,
bohatstvim, jež jsem pah na pobřeží naler
a celou láskou, v niž zračilo se vykoupenl.
Radostný pečer, v němž harmonicky stojím,
kam vztahuji ruce, vřude sila a mládi,
tisice hori v rukou mám a všechny v jeden akkor
spojím
ní chlad, ni noc nadšené pisně mé nerozladi.
Věčný
8
title
Slovácké děti.
Napsal M. Be
9
article
Děti jsou jedna z velikých lásek méhozi
Děti jsou jedna z velikých lásek méhozi
vota, ba, kdyby se mne někdo zpříma ptal
co mám dosud rád, řeknu: děti a přírodu. A
myslím, že nemám špatného gustal
A jest mi občasnou potřebou utéci se
před drsným životem, před surovostí a zkaže-
ností hrubých do kvetoucích dětských zahrá-
dek a démantových paláců mládí. Tam sil od-
dychují, odpočívám, srovnávám a měřím hlou-
bi tůně, kam až může člověk zapadnouti.
Děti jsou svěží květy, nespražené dosu
žárem života, nepotřísněné kalem bařin bíd-
ného tohoto světa. Musím říci, že moje láska
k dětem je téměř nekonečná a nevyčerpatel-
ná; nemám to sice psáno v dekretech a vy-
svědčeních, ale ani o to nestojím, ba plevám
na to. Kamkoli se šinula moje noha po obšírné
naší zeměkouli, všude stály před mými dveř-
mi zástupy drobných lidí. A mladístvé ty du-
šenky se nemýlily, já je všechny vroucně mi-
loval a nikdy dítěti vědomě neublížíl.
A zvláště mám rád naše malé junáky
dlouhých, bohatýrsky vlajících bílých košil-
kách, a naše malá děvčátka, vypadající v ma-
lovaných šatečkách jako mákové květy. Dí-
vají se na mne neustále úkradmo a po očku,
jakoby zcela nedůvěřovaly, kroutí malovaný-
mí hlavičkami a mají tvářičky zdravé a kypící.
Hned bych je všecky zlíbal, naše malé dívčin-
ky — ale lidé jsou zlíl
Zmínil jsem se o bílých vlajících košil-
kách našich tří- až pětiletých junáků. Tedy
s těmi košilkami je to vlastně takto: ráne
oblékají mamička čtyřletému Jurkovi sněho-
bílou košilku, udeří jej lehounce, jako na dů-
raznější připomenutí pěstí na čílko se slovy
„Ale, to ti pravím, ať není si na večer zas jak
prasa!“ Potom odejdou mamička po práci n
Jurek
10
article
Ale marná lásky snažení! Nikde na ce-
lém božím světě neteče příkopy tolik krás-
né vody, nikde není tak nádherného bláta.
jako na slováckých dědinách.
A Jurka podlehá neodolatelnému tvůrčí-
mu pudu, usedá do příkopu a na cestu a for-
muje koule, psy, dělá stavy a mlýny a hle! —
na večer je opravdu z bílé košile jen čistý lí-
mec a pruh okolo krku. Onehdy tomu ale
Jurka vzácně nadběhl. Neodolal svému uměle-
ckému pudu a košilku notně zamazal. Vzpo-
mněl si na hrozby mamiččiny a aby ušel tre-
stu, pomohl si velmi jednoduše: vysvlékl ko-
šilku a hodil ji do příkopu. Tak mamička jisty
ničeho nepoznajíl
Pod mými okny hemží se to po celý den
slováckou drobotinou. Dívejme se trochu
Třeba tuhle je máková hlavička Babušky Ko-
hútové, pětileté pěstounky jakéhosi slová-
ckého embrya.
Český národe, víš ty, jak se na Slovácku
pěstují děti?
Děcko se ovine peřinkou a povijanem, dá
ze mu do úst oumel, svěří se to pětileté Ba-
bušce, máma jde na pole a ostatek děj se vůle
božíl
Děcko řve a Babuška jím natřásá. Chův-
ka se uvolňuje, Babuška dupká a zpívá pořád
ryehlejším a rychlejším tempem, nadhazuje fa-
ganem, hlava je brzy nahoře, brzy dole. Ba-
buška opět nadhodí děcko, gravitující jakousí
tajemnou, nevyzpytatelnou mocí a silou k ze-
mi na rameno, hlavička dítěti převisla n
zad, slovem: Babuška cvičí různé nad- a pod-
hmaty a člověk věru neví, má-li více litovati
dítěte nebo pěstouna. Kdyby nebylo nebez-
pečno stanoviti všeobecně platná pravidla
generalisovati, řekl bych skoro, že vlastně
tento tělocvik je dětem v peřince prospěšným,
vypadají naše děti jako buci.
Ovšem má-li při sobě neustále anděla
strážcel A má-li ho každé dítě, potřebuje slo-
vácké dítě dva a Babuška také dva, tedy
čtyři — nu, a ti již něco mohou dokázatil
Jurek
Babuška ko
Babuška
Slovácko
12
article
Lituji Babušku, děcko jí pořád řve a pra-
vím: „Náte, Babuško, na co je ti to taká ro-
bota, běž a hoď to do potoka!“
Babuška chápe vtip a hned mi odpovídá
„Já a hdo by nám potem v noci breščal?
Vyhlížím oknem ven, všecky děti jsou
bosy a lehce oděny, je horko, jen jedno děv-
čátko má boty.
„Ná, co ty chodíš v létě nazutá?“ pravím
děvčeti, „šanuj si boty na zimul
„Ná, co!“ odsekne mi děvčátko, „veť ja
som bohatá, mám na sebja pripísané t
stovky!“
Je to totiž nemanželské dítě a ví již, ž
má na sebe tří stovky.
Okolo jedou dva cyklisté, kluci frrrrk
za nimi křičíce: „Pantáto, zatrtajte!) námí“ —
Hlas trubky dělá klukům našim vyražení, ča-
sto pronásledují cyklisty tak dlouho, až za-
troubí.
Okolo jedou dva chlapci na voze. Starš
drží oprati koní s onou pompésní pózou jako
majstr Úprka, když jede „na rapoch“. Je na
klukovi vidět, že mu táta dnes svěřili po-
nejprv koně, pasovali jej na pacholka. A toje
veliká hodnost! Jako když se nějaký poslane
z Krivé Lhoty stane přes noc ministrem. Dě-
cka hodnostáře hned obstoupí, věšejí se mu
na vůz, volajíce: „Juro, kde jedeš?“ — „Juro.
odvez ňa!“ — „Juro, jedeš na jatelinu?“
Hodnostář se na děcka ani nepodívá.
oprati pořád vysoko ve vzduchu, jen odsekne
velikášsky: „Hlúpé děcka, já sa s vama bu-
dem zhovávať — nevidíte, že se ryzá bočí?“
Inu, hodnost je hodností
Onehdy vracím se z ranní procházky
najdu Francka starostova, usedavě řvoucíh
na mezi mezi obilím. V ruce držel špakát
na něm svůj dřevěný, dětský vozík.
Babuška
Úprka
Jura
Franck
Krivoj Lhota
Ina
Jura
13
article
A to byla s Franckem následující histor-
ka: Tata vozá z Veselá z nádraží trúbky na
odvodňování a pořád slibovali Franckovi, že
jim může pomáhati odvážeti troubky na svém
vozíku. Dnes ráno ale, patrně zapomněli
odjeli do Veselá. Francek se probudil — taty
nebylo — udatný Francek vzal vozík a hajdy
za tatú do Veselá —
Ale najednou asi dvě stě kroků od Velké
zpozoroval milý Francek, že se nachází v ci-
zím rayonu, na jiném světě, v jakési strašné.
pusté Australii.
Jeho rayon totiž je od starostú přes tr
domy až k našemu — to je jeho svět, tam zná
každý strom, každý kámení A zde najednou
cizí, neznámý svět! Obloha má jakousi jinou
barvu, tvary stromů jsou tak podivny a ne-
známy a kam se jen podíváš, všude nekonečné
lány obilí, v němž se Francek ztrácí jako malý
zajíc.
Kde se to jen ten ubohý Francek octnul?
Strašná tíhota padla mu na duši, tesknice se-
vřely mladé jeho srdce a Francek neviděl jiné
porady jako usednouti na mez a dáti se do
pláče.
Rozumí se, uchopil jsem Francka za ru-
čku a dovedl domů. Když spatřil za cikáno-
vým svoji vlast, svoje každodenní rejdiště, vy-
vinul se mi z ruky a zařičel radostí
Chcete viděti děti bez šablóny — bohu-
žel, že i zde možno již mluviti o šablóně —
pojďte k nám do Velké.
Veselá
Franck
Francek
Velký
Tata
Austrálie
14
article
Antonin Vesely
Antonina
15
article
Julka Šimůnkova.
Julka Šimůnkova.
Z paptrů studentových. Napsal V. Sojka
Onehdy jsem cosi překládal a přišlo tam
slovíčko třeštiti. Zamyslil jsem se nad ním,
neboť se mi hrozně zalíbilo a napadlo mi, že
je ztřeštěná. Podívejme se, Julka ztřeštěná. Za-
myslil jsem se ještě hlouběji, že jsem docela
ztratil smysl svého překladu a pohroužil sev
představu Julky a ztřeštěnosti. Kromě Julky
nic pro mne nebylo. Vedl jsem si a postupoval
s vědeckou důkladností a snad i methodič-
ností, neboť od jednotlivostí jsem postupoval k
celku. Ale ten mi stále unikal. Jednotlivosti
jevily se mi úplně jasné, mohl jsem si před-
staviti každý její rys, charakteristický pohyb,
v paměti vynořovaly se celé její věty, chápal
jsem i jednotlivá psychická dějství, ale celek
ne a ne definovati, ne a ne pochopiti. Viselo
nad ním zamilované slovíčko — ztřeštěnost.
Vstal jsem náhle, přistoupil k oknu, za-
bubnoval na ně a zlostně se obrátil k poko-
jíku a pobouřeně zaprotestoval: „Nikdy! Tu
se stal omyl. Julka ztřeštěná není. Nic tomu
nenasvědčuje, nýbrž všechno se obrací proti
tomuto nesprávnému tvrzení. Prohlašuji, že
Julka Šimůnková ztřeštěná není.“
Zasedl jsem zase k psacímu stolu, odhodi
překlad; nebyl jsem s to se dáti znovu do té
práce.
Šimůnkův
V Sojka
Julek ztřeštěný
Julek
Šimůnková
16
article
Julka Šimůnková zaměstnávala mne i na
dále, ač mi již nepůsobila takové násilí, abych
se znovu rozkřikl na prázdný pokojík a ener-
gicky protestoval, Tím však to bylo horší. Jul-
ka, která teď právě užívala přívětivosti do-
mácího krbu, kde četla nějaký anglický román
nebo svazek moderní poesie, nebo někde ve
společnosti tvořila střed několika diskutujících
lidí, mladíků a dvou děvčat, která se na ni dí-
vala s neporozuměním příjemného, bezvýraz-
ného úsměvu, kdežto chlapci se způsobne
drželi nadhozeného thematu o příčinách fran-
couzské revoluce, což jim ostatně nechávalo
trochu volné duševní energie, kterou upotře-
bovali na uchvacování se a potlačování toho
uchvacování osobností Julčinou — ta Julka
proměnila se v mém mozku v dotírající, mu-
čivou a nehybnou myšlenku, z níž vyklubáva
se pomalu problém: Když není Julka ztřeště-
nou, jaká tedy jest?
Šimůnková
Jula
Julčin
Julek
17
article
Všechno možné, ale ztřeštěná není, toho
nikterak nelze přijmouti. To je pustý nesmysl
že by byla ztřeštěná. Tak. — Nikdy. Ne.
Basta.
Před lety vídal jsem ji na nějakých ne-
užitečných kursech. Sedávala v lavici přede
mnou a pilně si vše zapisovala. Vždy mě to
ponoukalo, abych jí řekl: „Ale, slečinko, nechte
toho! Je to zhola zbytečné. Darmo si kazíte
své pěkné ruce. Křiví se pérem jako pletením
punčoch. Byla by jich škoda.“ Ale neodvázi
* trtati, kvantitativní r = troubiti.
jsem se jí to pověděti. Nepřišla-li, byl jsem
smuten, a tím větší byla má radost, opozdila-l
se. Velmi jí slušelo, že zruměnila spěchem.
Pěkná, vysoká stanula ve dveřích s knížkou
pod paždí a klidným pohledem odmítala po-
zornost všeho posluchačstva. Usedla na své
místo, Díval jsem se na její ruku a půvabné
rámě. Jednou zakutálela se jí tužka až ke mně
— možná, že jsem čekal na tu náhodu půl rok
— zvedl jsem ji a prohlížel jsem si ji. Julk
marně se po ní ohlížela. Byla to praobyčejná
tužka za dva krejcary.
„Slečno, vracím vám vaši tužku.-
„Děkuji.“
„Odpusťte, prohlížel jsem si ji a nechal
vás ji marně hledat. Hezká tužka.
„Prosím. Nic se nestalo.“
Od té doby jsem před ní vždy uctivě smekal
a vždy bych se nejraději stal neviditelným. P
čase setkal jsem se s ní na chodbě. Zastavil
mne: „Jdete na kurs? Dnes není.
„Děkuji vám, slečno. Nepůjdu tam.“
„Což by také bylo zbytečné.
Pěkná
18
article
Zpozoroval jsem, že má neobyčejně hlu-
boký hlas, temný a vážný. Bylo to cosi zvlášt-
ního při jejím jemném a harmonickém vzhledu.
Ještě jednou jsem jí v rozpacích děkoval a jel
po svých.
Později jsme se někde seznámili, což zna-
menalo, že jsem se již nemusil báti ji osloviti.
O čem byla řeč, nevím, ale pamatují se, že
Julka byla krajně odměřená, pozorná, přísná
a důsledná, z jejích slov vanulo cosi chladného
a imponujícího. Hovor pevně vedla otázkami
„Nerozuměla jsem. Jak to bylo? Tak
Opakujte to ještě jednou!
Snažil jsem se jí vyhověti.
„Nemyslím, že je to tak. Věc lze pochopit
úplně jinak. Je to jasné.
Viděl jsem, že Julka jest myslivá bytost
neb aspoň chce se jí zdáti, a že by mne ani za
blázna nevyhlásila, kdybych jí tvrdil, že vše.
co ji obklopuje, jsou jen přeludy jejího duch
neb že to možná ani neexistuje, neboť ví, že
to říkali přede mnou různí učení páni. Ano,
měla ducha a dívala se na muže tak, jako my
se díváme na ženy: „Jsou inferiorní.“ Dle toho
se řídila. Romantismu zdála se nepřístupnou.
Sdělil jsem jí ten poznatek.
„To by bylo nesprávné a jistě domýšlivé.
ceniti někoho víc a někoho méně“, odpo-
věděla.
„Vy byste si to však mohla dovoliti.“
„Ne. K tomu nemám práva.“
„Spokojena však s námi nejste?“
„Nemám proč být nespokojena“, odpově-
děla určitě a bez vyzvání a doptávání dala se
do souvislého výkladu, což z vlastní iniciativy
dívky nikdy neb téměř nikdy nedělávají: „Ne-
mám ráda, když někdo si nedává pozor na
ústa a povídá hloupé zdvořilosti a poklony.
Jeví se v tom povrchnost, která v jiné formě
se objevuje i v životě, ve formě křiklounství.
Julek
Hovor
19
article
Ovšem třeba tu přesně odlišovatí a nesměšo-
vati to s energií, ale imponující energie jest
vždy klidná a důrazná.“ Julka sama kladl
důraz na každé slovo jako přednášející pro-
fesor neb advokát. „Protiví se mi mužské ko-
mediantství a potom nesouhlasím u jinak se-
riosních lidí s přehnaným odbornictvím. Je
v tom jakýsi druh munifikace neb dobrovolné
omezenosti.“ Takovým způsobem rozkládala
mi své názory a třeba přiznati, že v nich bylo
mnoho dobrých postřehů a žádné plané iluse.
Končila: „Kdybych se měla vdát, pak byto
musel být jen dokonalý chlapec“, překvapivši
mne osobním řešením, „zastávající poctivě svů
úřad, který se vyzná v politice i umění, in-
teresuje se o vše, co se kolem něho děje, všemu
hledí porozuměti a se vším si ví rady, na př.
ví, jak se vede soudní pře, jak se platí daně.
kdo je v Anglii předsedou sněmovny lordů.
jaký je stav lesů v Čechách ... To všechno
obyčejně nevíte.“
„Ale slečno, to bude moci být jen encyklo-
pedický slovník. Budete mu vykat, poručíle
nositi tlustou hůl a obléknete do lodenu.“
Julek
Anglie
Čechy
20
article
Julka chodila ráda do společnosti a do
vedla se živě bavit, býti i velmi veselá. Pře-
kvapovalo to u její klidné povahy. A nevy-
hýbala se ničemu; ač byla již velká, dovedl
se s celou duší svézti na kolotoči a hopsat jako
malá. Že jí to slušelo, netřeba podotýkat. Slu-
šelo jí všechno. Vždyť stálo by za to, zmíniti
se o jejích toilettách a malém plyšovém klo-
boučku,
Jednou v klubu hovořil Koutek s Weine-
rem o dobročinném podniku, který klub chy-
stal podniknouti. Koutek potíral dobrý úmysl.
skopticky, jak bylo jeho zvykem, vyslovoval
se o jeho prospěšnosti a dokazoval to všeobec-
nými, paušálními soudy, což jej taky vyznačo-
valo. Weinerovy námitky před ním nic nepla-
tily. V tom vešla Julka a Weiner ji volal n
pomoc.
„Slečno, pojďte přesvědčiti tohoto mluv-
ku, že naše akce není marná a nebude bez-
výsledná.“
„Co zas má ten pochybovač?“ pravil
Julka, odkládajíc klobouk, oním společenským
tónem, s nímž se setkáte jen v klubech.
„Slečno“, na to Koutek, „mrzí mne n
vás, že můžete chovati takové pošetilé my-
šlenky, jako jest snaha pomáhati druhým“,
přejel si dlaní vysoké čelo.
„To taky snad je mým právem a povin-
ností.
„Právem — možná, avšak neužíval bych
ho; povinností ne, když tu jsou jiné, přednější.“
„Vám je hezky, když si sedíte v širokém
křesle. A to vám málo stačí.“
„Tak si tu pěkně dřep a nemíchejs
nám aspoň do díla“, nakvašeně dodával Wei
ner. „Slečno Šimůnková, pojďte a diktujte mi
adresy.“
„Pstl Nebuďte hned nezdvořilý! Pan Kou
tek nám také pomůže, jen co se dost napochy
buje. Viďte?
„Slečno Julko, neračte mně to ukládat
proti vůli. A ty, Weinere, ty bys toho moh
také dobře nechati.
Koutek
Wein
Weinerův
Julek
Weiner
Šimůnková
Kou
Julka
21
article
„Tedy jen my dámy jsme s to něco v-
konati“, podotkla Julka.
„Právě že ne, proto se do toho ženete“
odporoval Koutek. „Jest to jen illuse činnosti
která vás těší. Samostatné práce jste ne-
schopny.“
„Nezdvořilým dokážete být ještě více než
Weiner, kterého jsem právě napomenula“, po-
hlédla Julka s jistotou na poslušného Weinera
neboť ji těšilo, že má na někoho vliv.
„Nejsem tak nezdvořilý jako pravdivý
Kus zkušenosti mluví ze mne a vidíte, když
se hned takto začnete dovolávati zdvořílosti,
znamená to úžasnou chabost vašeho posta-
vení. Chcete být balamuceny hladkými frásemi
To je vše.
„Mluvte ještě, začíná mne to bavit. Jako
dobrému známému mohu vám leccos promi-
nouti. Ale myslím, že volám-li vás k pořádku
— Julka čítala i politické zprávy a ráda uží-
vala podobných parlamentních výrazů, „plním
tím jen úlohu ženy ve společnosti jakožto fak-
toru, znamenajícího zjemnění a uhlazenost.“
„V tom i já souhlasím“, pravil Weine
„Je to úžasné, jakým způsobem mluvívají muži.
jsou-lí zůstavení sami sobě.
Ted
Julek
Koutek
Weiner
Wein
22
article
Koutek poslouchal se sevřenými rty, se
skloněnou hořejší půlí těla a upřeným pohle-
dem, jakoby velice pozorně naslouchal. Bylo
v tom cosi podivného a téměř vyzývavého.
co jevilo dávku cynismu a tím i hrdopyš-
nosti. S úštěpačností člověka, nepodléhajícíh
příliš citům, odpověděl otřepanou frásí tak, jak
bylo jeho zvykem, neboť byl medikem a ana-
tomem i v obyčejném životě, který s pitevnou
nemá nic společného. Hleděl tak profitovati
z lidí a tahal z nich rozumy, jak se říká. Ci-
toval toto:
„Prosím, račte pokračovat. Zní to sympa-
ticky.“
Weinera to dopalovalo, mračil se a pro
hodil: „Dej pokoj a netrop si šaškyl
šimůnková Julka přeslechla tu výstrahu
a z přirozené dobroty, které jizlivosti jsou cizí
pokračovala: „Vy byste, pane Koutku, nej-
raději se světa sprovodil všechno ženské. Vím.
znám vás jako theoretického antifeministu,V
tom však jistě jsem tolerantnější než vy, po-
něvadž se nemohu stavěti na tak výlučné sta-
novisko proti mužům. A i když bych je za-
ujala, v této věci ukáži vám, že to dopadne
s vámí stejně špatně.
Koutek stáhl obočí a byl ještě pozornější
Weinerovi se hrozně líbilo Julčino řečnění, ž
byl s to státi se androfobem v tu chvíli; ro-
mantické nadšení se ozvalo v jeho nadšené
sentenci:
„Žena jest největší inspirátorkou mužovou
Takovou ji poznal každý z nás.“
„Dovol, aby slečna dokončila“, nutil Kou
tek. „Pravila jste, že neobstojíme před vaším
soudem.
„Pan Weiner to vlastně právě pravi
trochu jinými slovy.
Koutek
Weiner
Julčin
řečněný
tek
23
article
„Slečno, račte mi to říci svými vlastními.“
vkládal Koutek do prosby všechnu svou stro-
jenou líbeznost, boje se, aby mu neušel ,za-
jímavý případ
Weiner pociťoval příjemné teplo a vzru-
šení, když se mu dostávalo stále důkazů, jak
jednotné mysli jest s Julkou, které se vhod-
ným způsobem dvořil, neboť byl člověk, jemuž
se každá nevhodnost příčila. Julka jeho
nadšení nesdílela, zvláště ne nyní. Ráda na-
pínala svou pozornost a vnímavost a z opatr-
nosti nedala se k nějakým cítům a vznětům jen
tak snadno svésti — z pouhé sympatie. Naopak
ježaté gesto Koutkovo a jeho klidné „vyše-
třování“ vzbuzovalo v ní daleko větší zájem.
Weiner si to ještě neuvědomil, ale nepříjemný
pocit toho stále se v něm ozýval: Bylo mu ne-
příjemno, že Julka s Koutkem se vůbec dává
do řeči a že radějí nejde mu diktovati adresy
když již nejednou projevila dobrou vůli uplat-
niti své opravdové snahy v onom dobro-
činném podniku. Sám — a později si to taky
musel přiznati — milé adresy psal jen, že mu
je Julka diktovala a celým podnikem se za
jen k vůli Julce zabýval, protože ona mu přála.
Toto vše však přece v něm zformoval, licho-
tivou přímluvu Julce, aby pokračovala, nebot
Weiner byl člověk, nemilující neladné scény.
ač příliš často ty bývají nejprázdnější —do
ničeho nezasahoval ostrým spárem, v potřeb
i nelitostným.
Koutek
Weiner
Koutkův
Julek
Julka
24
article
Julka znovu chopila se slova:
„Tak slyšte, pánové, když si to přejete
budu upřímná: Takovou formulaci, jako pan
Weiner, o největší inspirátorce bych nerisko-
vala — znamenalo by to domýšlivost. Vy však
jste zkrátka slaboši vůči ženám a to vás zba-
vuje superiorního postavení a dává je jim.A
podléháte právě těm nejmalichernějším věcem.
Ženě stačí trochu hloupé koketerie a získá vás
celé se vším všudy. Vkusné, nádherné obleky.
modní klobouk, nějaké ty šperky a pěkné
botky uvedou vás v nadšení a i u největšího
mrzouta vzbudí aspoň pozornost. Modu, tu
určujete vy a až se divím, jak jí dobře roz-
umíte. Málokdy dovedete se chovat jinak než
servilně a je to nejprotivnější, co vůbec znám.
Přicházíte do rozpaků, jste schopni snížiti se k
nejhnusnější poníženosti a tak dále a tak dále.
Mezi vámi snad se vám to nestává, ale to prá-
vě prozrazuje, kdo jest, komu tak podléháte.
Když pak se z toho — není to nic jiného než
slabošství — probéřete, pak začnete tvrditi,
jak jsme mělké a malicherné my. Tím vše jen
potvrzujete, ale nesmíte zapomenouti, že jste
schopni poznati jen ty stránky ženské bytosti,
které nacházejí ve vašich myslích resonanční
půdu a že ostatní, velmi bohatý život jest vám
hádankou, jak sami přiznáváte, kterou nejste
s to rozlousknouti, poněvadž na to asi nesta-
číte.
„Skončila jste, slečno?“ stále klidně se
otázal Koutek.
„Třeba skončíla. Teď si však přeji slyšeti
vaši odpověd!“
„Weinere, chop se slova!“
Weiner se zapálil jako gymnasista, nebot
líbila se mu Julčina slova k vůli Julce samotné
Ja byl by je vzal třeba za sebeobžalobu, jen aby
mohl před ní z toho činiti pokání, ale přece s
zmohl na slabou ripostu.
Julek
Weiner
Koutek
Julčin
Julka
25
article
„Jen si to zodpověď sám, když jsi si to
přál slyšetl
Koutek povstal, pravou rukou přejel si po
čele a zatvářil se tak starostlivě a soustředěně
jako defraudant, prohlédl si oba své poslu-
chače jako člen odhadní komíse, dlouho nic ne-
říkal a teprv po chvilce mlčení spustil svou
rabulistiku: „Upřímně nedovedu si předem
upříti poznámku, že se damám nedaří pokou-
šeti se o souvislé vyklady. Slečno Šimůnková,
poslouchal jsem vás pozorně a byla v tom řada
protimluvů. Něčinfte žádnou výjimku a jste
citová jako všechny, proto nutně vaše argu-
mentace musí býti vratká,“ a začal rozbírati
Julčina slova se svým zamilovaným předně,
za druhé, za třetí, posléze. Potom přes tvrzení,
že jádro samostatnosti jest v imitaci, dovozoval,
že ženy nedovedou ani imitovati ani být samo-
statné a že chtějí býti pouze ovládány pev-
nou rukou. „Pak dosáhly štěstí, které jest je-
jich jediným dětinským cílem,“ a končil: „To
jest mé nezvratné přesvědčení, které mi nikdo
nevyvrátí a které si potvrzuji na každém kro-
ku. A teď, milé děti, jděte si hráti se svým do-
bročinným podnikem, když vás to těší; zda-
ří-li se mi uplatniti na páteční schůzi mé dů-
vody, ovšem se všeho sejde . . . Slečno Julko,
litují, že stojíme protí sobě jako nepřátelé, ne-
mohu však míti ohledů tam, kde
Koutek nemohl dokončiti načatou a jistě
zas obšírnou pasáž, neboť do místnosti spo-
lečně vstoupilo několik hostí a ze směsíce
hlasů bylo slyšeti několikeré: „Velice mě těší
... Jak jsem ráda, má milá ... To překvapení
— náhoda. To je výtečné“ atd.
Šimůnková
Julčin
Julka
Koutek
26
article
Koutek zatím se vytratil a Welner (křest-
ní jméno měl ze slovanské mythologie) s Jul-
kou „nadšeně“ pohovořivše s přibylými hostmi
o svém dbročinném podniku, hbitě a horlivě
dali se do příprav a dalí se jimi unésti. Julka
byla přesvědčena o důležitosti a z toho hon-
livá, Weiner horlivý k vůli ní.
V pátek skutečně byla schůze výboru, kde.
teprve mělo se stát definitivní rozhodnutí. Kou-
tek přišel, neboť byl členem výboru, Julkaa
Weiner jimi nebyli. Koutek po dobu jednání
byl úplně zticha a o slovo se přihlásil až tehdy.
když již všichni projevili své mínění. Potom
jal se dokazovati zbytečnost, pochybenost
marnost celé věci; posluchačstvo tím unavil a
na to lehce i přesvědčil. Všem náhle blýsklo
hlavou: Dobročinný podnik — dnes — jaká
hloupost! I byl přijat Koutkův návrh, že se od
podniku upouští, Rozhodnutí Koutka naplnílo
spokojeností, kterou by byl stejně naplněn,
kdyby proti zápornému mínění většiny bylo se
mu podařílo téhož dosáhnouti.
Během těch několika dní Julka se zabrala
v myšlenku podniku, že v pravém slova smy-
slu jí přirostla k srdci a byla tudíž usnesením
výboru nejen překvapena, ale i uražena a zvlá-
ště rozhořčena, když zvěděla, že vše zavinil
Koutek. Stává se, že zklamáním, byť v mali-
chernosti, do které jsme se příliš vmyslili, bý-
váme velice dotčeni. Stejně bylo. s Julkou.
Koutek
Welner
Jula
Weiner
Julkaa Weiner
Koutkův
Julek
Julka
Kou
27
article
Rozhořčila se na Koutka, že nověděla nic ji-
ného než mu to jíti říci a ani na to nepomy-
slila, že slečinky samotny nenavštěvují mla-
dých lidí.
Koutek byl překvapen její návštěvou a ne-
stačil ani ji uvítati, když již Julka začala mu
vyčítati povýšeným, přísným hlasem, jakým
mluvívají tragédky: „Bylo to velice bezohledné
od vás, pane Koutku, co jste v pátek učinil.
Já to vím, všechno mi to řekli a div z toho ra-
dost neměli, že starost, kterou jsem si s tíau
dala, vyšla na prázdno a že jsem se zbůhdarma
exponovala . . .“ A rozčilovala se: „Jste zlý,
bezohledný, schválně jste to provedl, chtěl jste
ukázati, co dokážete. Nehezky jste se zacho-
val.“ — Nabrala dechu: „Prosím vás, řekněte
mi jen, proč jate to udělal?“
„Proč to chcete vědět?“ drsně zeptal se
Koutek, kterému tento výstup byl přirozeně
nepříjemným i trapným.
„Ne, neptejte se mnel Prosím vás, prosím
vás jenom .. .“ — tím pathetičtěji, aby stačila
najíti slov, deklamovala Julka svým nepřiro-
zeně hlubokým hlasem. Koutek však využitko-
val nepatrné pomlčky, přejel rukou čelo, ja-
koby chtěl setřásti se sebe drsnost, prozraze-
nou v otázce: proč to chcete vědět, a přímo tak,
jakoby byl nic neslyšel, konvenčně i korektně
přisunul židli, ukázal na ni a poprosil Julku
„Slečno Julko, račte se přec posaditi.
Koutek
Julek
Julka
28
article
Ta nepostřehla útok, v rozčilení uposlechla,
posadila a vzpamatovala se ze svého mecha-
nického počínání příliš pozdě, až když po-
znala, že seděti při emfaticky pronášených
slovech nelze. Na tváři objevil se její obvyklý
klid a hnědé oči stejně klidně a nijak již zlost-
ně dívaly se chvíli na stojícího Koutka. Ale jen
okamžik. Hned je sklopila a dala se do tichého
pláče, neohlížejíc se nic na Koutka. Nedovedla
tu chvíli potlačiti slz, neboť způsob, kterým
byla vyvedena ze svého rozčilení — bohužel,
dost zbytečného — znamenal příliš rychlý
přechod a proto zbytek návalu výčitek pro-
měnil se v pláč a slzy byly nutnými utěšitel-
kami.
Koutek hleděl na celý výjev z počátku
klidně, ale slz snésti nemohl; pozbyl své chlad-
nokrevnosti a Julky šimůnkové mu bylo
srdečně líto. Zapomněl jednati podle zásada
principů, přistoupil k ní, vzal opatrně za ra-
meno a pokud dokázal, něžně jí domlouvale
„Julinko, ale neplačte, buďte tak dobrá!“
Ta však vyskočila jako hádě, pleskla jej
přes ruku, vypískla: „Nechte mne býtl“ a vy-
klouzla z jeho mládeneckého pokoje.
Koutek osamocen přesvědčil se o tom, že
jeho povinností je Julku usmířiti; bůh ví, čím
mu napadlo, že ji musí usmířiti. Snažil se, sna-
žil a při Julčině povaze nedalo mu to ani žád-
né práce. Iniciativní Julka spíš chtěla jej před-
stihnouti a smířila se sama. Získali tou událostí
důvěry i důvěrnosti, nutných předpokladůk
dalekosáhlejším životním možnostem a zamilo-
vaným jejich sporem jest, kdo koho vlastně
napálil a obalamutil.
Koutek
Julek
bůh