ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 9 34e41c00-8f16-11dd-872c-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 9
Chunky — 28 celkem · entity: person 74, place 9, work 1
1 masthead
17. srpna. 1913.
2 masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů k č. 220.
3 masthead
Patisk vyhražen.
4 masthead
Strana 9.
5 article
OBSAH Veselý Ant.: Letní večer, Béňa M.: Slovácké děti.
6 title
Sojka J.. Julka šimůnkov
Sojka Julek
7 article Letní večer.
Letní večer. Jako strom s harmonicky rozloženými haluzem s tisici rukou tu stojím v podvečeru, rozžatý vesmir tak neláká mě zakořeněného u zem jako můj život, jejž dnes v své ruce beru. Ná žena v dáli a já z ni — na půl rozdělený, hledim tu k světy objimajicím parám jak giganí rozkročen v svět svůj a své ženy Nedim o tvář přirodě, hterou ji dali Věční za rám Bohatstni plodů se chvěje před mým zrakem, v němž zraje všechna úroda našeho květu, rylétám s vůní a pelem, motýlem, píákem bych shlédl celou zahradu a k novému zaplál vznět Dnes citim odvahu a silu k zitřejším bojům, rozletží chci se, rozšířit svoje mládi a zdrani k překotně ženoucim se žití pramenům a znojům do vzdálené tam někde pode mnou smrtelniků vřav Tak státi jako strom, jenž hvězdné nebe drž na svých haluzích mohutně rozklenutých , a pod nim nesčislné davy hor s grimassami str s v listoví citit šelest pohledů k zobě zevšad p zvednutých A žena? Jsem v ni, dýchám v ni a kořeny z se živím piím příspěla k mému růstu a k mému zrání: rozkoši, kterou dávalo, a pohledem chtivým a nejčistší vírou, která pochybnostem bráni, bolesti, jejiž podmořský probouzel se prale v hučeni skal a tesů, v hlubin vřenl, bohatstvim, jež jsem pah na pobřeží naler a celou láskou, v niž zračilo se vykoupenl. Radostný pečer, v němž harmonicky stojím, kam vztahuji ruce, vřude sila a mládi, tisice hori v rukou mám a všechny v jeden akkor spojím ní chlad, ni noc nadšené pisně mé nerozladi.
Věčný
8 title
Slovácké děti. Napsal M. Be
9 article Děti jsou jedna z velikých lásek méhozi
Děti jsou jedna z velikých lásek méhozi vota, ba, kdyby se mne někdo zpříma ptal co mám dosud rád, řeknu: děti a přírodu. A myslím, že nemám špatného gustal A jest mi občasnou potřebou utéci se před drsným životem, před surovostí a zkaže- ností hrubých do kvetoucích dětských zahrá- dek a démantových paláců mládí. Tam sil od- dychují, odpočívám, srovnávám a měřím hlou- bi tůně, kam až může člověk zapadnouti. Děti jsou svěží květy, nespražené dosu žárem života, nepotřísněné kalem bařin bíd- ného tohoto světa. Musím říci, že moje láska k dětem je téměř nekonečná a nevyčerpatel- ná; nemám to sice psáno v dekretech a vy- svědčeních, ale ani o to nestojím, ba plevám na to. Kamkoli se šinula moje noha po obšírné naší zeměkouli, všude stály před mými dveř- mi zástupy drobných lidí. A mladístvé ty du- šenky se nemýlily, já je všechny vroucně mi- loval a nikdy dítěti vědomě neublížíl. A zvláště mám rád naše malé junáky dlouhých, bohatýrsky vlajících bílých košil- kách, a naše malá děvčátka, vypadající v ma- lovaných šatečkách jako mákové květy. Dí- vají se na mne neustále úkradmo a po očku, jakoby zcela nedůvěřovaly, kroutí malovaný- mí hlavičkami a mají tvářičky zdravé a kypící. Hned bych je všecky zlíbal, naše malé dívčin- ky — ale lidé jsou zlíl Zmínil jsem se o bílých vlajících košil- kách našich tří- až pětiletých junáků. Tedy s těmi košilkami je to vlastně takto: ráne oblékají mamička čtyřletému Jurkovi sněho- bílou košilku, udeří jej lehounce, jako na dů- raznější připomenutí pěstí na čílko se slovy „Ale, to ti pravím, ať není si na večer zas jak prasa!“ Potom odejdou mamička po práci n
Jurek
10 article
Ale marná lásky snažení! Nikde na ce- lém božím světě neteče příkopy tolik krás- né vody, nikde není tak nádherného bláta. jako na slováckých dědinách. A Jurka podlehá neodolatelnému tvůrčí- mu pudu, usedá do příkopu a na cestu a for- muje koule, psy, dělá stavy a mlýny a hle! — na večer je opravdu z bílé košile jen čistý lí- mec a pruh okolo krku. Onehdy tomu ale Jurka vzácně nadběhl. Neodolal svému uměle- ckému pudu a košilku notně zamazal. Vzpo- mněl si na hrozby mamiččiny a aby ušel tre- stu, pomohl si velmi jednoduše: vysvlékl ko- šilku a hodil ji do příkopu. Tak mamička jisty ničeho nepoznajíl Pod mými okny hemží se to po celý den slováckou drobotinou. Dívejme se trochu Třeba tuhle je máková hlavička Babušky Ko- hútové, pětileté pěstounky jakéhosi slová- ckého embrya. Český národe, víš ty, jak se na Slovácku pěstují děti? Děcko se ovine peřinkou a povijanem, dá ze mu do úst oumel, svěří se to pětileté Ba- bušce, máma jde na pole a ostatek děj se vůle božíl Děcko řve a Babuška jím natřásá. Chův- ka se uvolňuje, Babuška dupká a zpívá pořád ryehlejším a rychlejším tempem, nadhazuje fa- ganem, hlava je brzy nahoře, brzy dole. Ba- buška opět nadhodí děcko, gravitující jakousí tajemnou, nevyzpytatelnou mocí a silou k ze- mi na rameno, hlavička dítěti převisla n zad, slovem: Babuška cvičí různé nad- a pod- hmaty a člověk věru neví, má-li více litovati dítěte nebo pěstouna. Kdyby nebylo nebez- pečno stanoviti všeobecně platná pravidla generalisovati, řekl bych skoro, že vlastně tento tělocvik je dětem v peřince prospěšným, vypadají naše děti jako buci. Ovšem má-li při sobě neustále anděla strážcel A má-li ho každé dítě, potřebuje slo- vácké dítě dva a Babuška také dva, tedy čtyři — nu, a ti již něco mohou dokázatil
Jurek Babuška ko Babuška Slovácko
12 article
Lituji Babušku, děcko jí pořád řve a pra- vím: „Náte, Babuško, na co je ti to taká ro- bota, běž a hoď to do potoka!“ Babuška chápe vtip a hned mi odpovídá „Já a hdo by nám potem v noci breščal? Vyhlížím oknem ven, všecky děti jsou bosy a lehce oděny, je horko, jen jedno děv- čátko má boty. „Ná, co ty chodíš v létě nazutá?“ pravím děvčeti, „šanuj si boty na zimul „Ná, co!“ odsekne mi děvčátko, „veť ja som bohatá, mám na sebja pripísané t stovky!“ Je to totiž nemanželské dítě a ví již, ž má na sebe tří stovky. Okolo jedou dva cyklisté, kluci frrrrk za nimi křičíce: „Pantáto, zatrtajte!) námí“ — Hlas trubky dělá klukům našim vyražení, ča- sto pronásledují cyklisty tak dlouho, až za- troubí. Okolo jedou dva chlapci na voze. Starš drží oprati koní s onou pompésní pózou jako majstr Úprka, když jede „na rapoch“. Je na klukovi vidět, že mu táta dnes svěřili po- nejprv koně, pasovali jej na pacholka. A toje veliká hodnost! Jako když se nějaký poslane z Krivé Lhoty stane přes noc ministrem. Dě- cka hodnostáře hned obstoupí, věšejí se mu na vůz, volajíce: „Juro, kde jedeš?“ — „Juro. odvez ňa!“ — „Juro, jedeš na jatelinu?“ Hodnostář se na děcka ani nepodívá. oprati pořád vysoko ve vzduchu, jen odsekne velikášsky: „Hlúpé děcka, já sa s vama bu- dem zhovávať — nevidíte, že se ryzá bočí?“ Inu, hodnost je hodností Onehdy vracím se z ranní procházky najdu Francka starostova, usedavě řvoucíh na mezi mezi obilím. V ruce držel špakát na něm svůj dřevěný, dětský vozík.
Babuška Úprka Jura Franck Krivoj Lhota Ina Jura
13 article
A to byla s Franckem následující histor- ka: Tata vozá z Veselá z nádraží trúbky na odvodňování a pořád slibovali Franckovi, že jim může pomáhati odvážeti troubky na svém vozíku. Dnes ráno ale, patrně zapomněli odjeli do Veselá. Francek se probudil — taty nebylo — udatný Francek vzal vozík a hajdy za tatú do Veselá — Ale najednou asi dvě stě kroků od Velké zpozoroval milý Francek, že se nachází v ci- zím rayonu, na jiném světě, v jakési strašné. pusté Australii. Jeho rayon totiž je od starostú přes tr domy až k našemu — to je jeho svět, tam zná každý strom, každý kámení A zde najednou cizí, neznámý svět! Obloha má jakousi jinou barvu, tvary stromů jsou tak podivny a ne- známy a kam se jen podíváš, všude nekonečné lány obilí, v němž se Francek ztrácí jako malý zajíc. Kde se to jen ten ubohý Francek octnul? Strašná tíhota padla mu na duši, tesknice se- vřely mladé jeho srdce a Francek neviděl jiné porady jako usednouti na mez a dáti se do pláče. Rozumí se, uchopil jsem Francka za ru- čku a dovedl domů. Když spatřil za cikáno- vým svoji vlast, svoje každodenní rejdiště, vy- vinul se mi z ruky a zařičel radostí Chcete viděti děti bez šablóny — bohu- žel, že i zde možno již mluviti o šablóně — pojďte k nám do Velké.
Veselá Franck Francek Velký Tata Austrálie
14 article
Antonin Vesely
Antonina
15 article Julka Šimůnkova.
Julka Šimůnkova. Z paptrů studentových. Napsal V. Sojka Onehdy jsem cosi překládal a přišlo tam slovíčko třeštiti. Zamyslil jsem se nad ním, neboť se mi hrozně zalíbilo a napadlo mi, že je ztřeštěná. Podívejme se, Julka ztřeštěná. Za- myslil jsem se ještě hlouběji, že jsem docela ztratil smysl svého překladu a pohroužil sev představu Julky a ztřeštěnosti. Kromě Julky nic pro mne nebylo. Vedl jsem si a postupoval s vědeckou důkladností a snad i methodič- ností, neboť od jednotlivostí jsem postupoval k celku. Ale ten mi stále unikal. Jednotlivosti jevily se mi úplně jasné, mohl jsem si před- staviti každý její rys, charakteristický pohyb, v paměti vynořovaly se celé její věty, chápal jsem i jednotlivá psychická dějství, ale celek ne a ne definovati, ne a ne pochopiti. Viselo nad ním zamilované slovíčko — ztřeštěnost. Vstal jsem náhle, přistoupil k oknu, za- bubnoval na ně a zlostně se obrátil k poko- jíku a pobouřeně zaprotestoval: „Nikdy! Tu se stal omyl. Julka ztřeštěná není. Nic tomu nenasvědčuje, nýbrž všechno se obrací proti tomuto nesprávnému tvrzení. Prohlašuji, že Julka Šimůnková ztřeštěná není.“ Zasedl jsem zase k psacímu stolu, odhodi překlad; nebyl jsem s to se dáti znovu do té práce.
Šimůnkův V Sojka Julek ztřeštěný Julek Šimůnková
16 article
Julka Šimůnková zaměstnávala mne i na dále, ač mi již nepůsobila takové násilí, abych se znovu rozkřikl na prázdný pokojík a ener- gicky protestoval, Tím však to bylo horší. Jul- ka, která teď právě užívala přívětivosti do- mácího krbu, kde četla nějaký anglický román nebo svazek moderní poesie, nebo někde ve společnosti tvořila střed několika diskutujících lidí, mladíků a dvou děvčat, která se na ni dí- vala s neporozuměním příjemného, bezvýraz- ného úsměvu, kdežto chlapci se způsobne drželi nadhozeného thematu o příčinách fran- couzské revoluce, což jim ostatně nechávalo trochu volné duševní energie, kterou upotře- bovali na uchvacování se a potlačování toho uchvacování osobností Julčinou — ta Julka proměnila se v mém mozku v dotírající, mu- čivou a nehybnou myšlenku, z níž vyklubáva se pomalu problém: Když není Julka ztřeště- nou, jaká tedy jest?
Šimůnková Jula Julčin Julek
17 article
Všechno možné, ale ztřeštěná není, toho nikterak nelze přijmouti. To je pustý nesmysl že by byla ztřeštěná. Tak. — Nikdy. Ne. Basta. Před lety vídal jsem ji na nějakých ne- užitečných kursech. Sedávala v lavici přede mnou a pilně si vše zapisovala. Vždy mě to ponoukalo, abych jí řekl: „Ale, slečinko, nechte toho! Je to zhola zbytečné. Darmo si kazíte své pěkné ruce. Křiví se pérem jako pletením punčoch. Byla by jich škoda.“ Ale neodvázi * trtati, kvantitativní r = troubiti. jsem se jí to pověděti. Nepřišla-li, byl jsem smuten, a tím větší byla má radost, opozdila-l se. Velmi jí slušelo, že zruměnila spěchem. Pěkná, vysoká stanula ve dveřích s knížkou pod paždí a klidným pohledem odmítala po- zornost všeho posluchačstva. Usedla na své místo, Díval jsem se na její ruku a půvabné rámě. Jednou zakutálela se jí tužka až ke mně — možná, že jsem čekal na tu náhodu půl rok — zvedl jsem ji a prohlížel jsem si ji. Julk marně se po ní ohlížela. Byla to praobyčejná tužka za dva krejcary. „Slečno, vracím vám vaši tužku.- „Děkuji.“ „Odpusťte, prohlížel jsem si ji a nechal vás ji marně hledat. Hezká tužka. „Prosím. Nic se nestalo.“ Od té doby jsem před ní vždy uctivě smekal a vždy bych se nejraději stal neviditelným. P čase setkal jsem se s ní na chodbě. Zastavil mne: „Jdete na kurs? Dnes není. „Děkuji vám, slečno. Nepůjdu tam.“ „Což by také bylo zbytečné.
Pěkná
18 article
Zpozoroval jsem, že má neobyčejně hlu- boký hlas, temný a vážný. Bylo to cosi zvlášt- ního při jejím jemném a harmonickém vzhledu. Ještě jednou jsem jí v rozpacích děkoval a jel po svých. Později jsme se někde seznámili, což zna- menalo, že jsem se již nemusil báti ji osloviti. O čem byla řeč, nevím, ale pamatují se, že Julka byla krajně odměřená, pozorná, přísná a důsledná, z jejích slov vanulo cosi chladného a imponujícího. Hovor pevně vedla otázkami „Nerozuměla jsem. Jak to bylo? Tak Opakujte to ještě jednou! Snažil jsem se jí vyhověti. „Nemyslím, že je to tak. Věc lze pochopit úplně jinak. Je to jasné. Viděl jsem, že Julka jest myslivá bytost neb aspoň chce se jí zdáti, a že by mne ani za blázna nevyhlásila, kdybych jí tvrdil, že vše. co ji obklopuje, jsou jen přeludy jejího duch neb že to možná ani neexistuje, neboť ví, že to říkali přede mnou různí učení páni. Ano, měla ducha a dívala se na muže tak, jako my se díváme na ženy: „Jsou inferiorní.“ Dle toho se řídila. Romantismu zdála se nepřístupnou. Sdělil jsem jí ten poznatek. „To by bylo nesprávné a jistě domýšlivé. ceniti někoho víc a někoho méně“, odpo- věděla. „Vy byste si to však mohla dovoliti.“ „Ne. K tomu nemám práva.“ „Spokojena však s námi nejste?“ „Nemám proč být nespokojena“, odpově- děla určitě a bez vyzvání a doptávání dala se do souvislého výkladu, což z vlastní iniciativy dívky nikdy neb téměř nikdy nedělávají: „Ne- mám ráda, když někdo si nedává pozor na ústa a povídá hloupé zdvořilosti a poklony. Jeví se v tom povrchnost, která v jiné formě se objevuje i v životě, ve formě křiklounství.
Julek Hovor
19 article
Ovšem třeba tu přesně odlišovatí a nesměšo- vati to s energií, ale imponující energie jest vždy klidná a důrazná.“ Julka sama kladl důraz na každé slovo jako přednášející pro- fesor neb advokát. „Protiví se mi mužské ko- mediantství a potom nesouhlasím u jinak se- riosních lidí s přehnaným odbornictvím. Je v tom jakýsi druh munifikace neb dobrovolné omezenosti.“ Takovým způsobem rozkládala mi své názory a třeba přiznati, že v nich bylo mnoho dobrých postřehů a žádné plané iluse. Končila: „Kdybych se měla vdát, pak byto musel být jen dokonalý chlapec“, překvapivši mne osobním řešením, „zastávající poctivě svů úřad, který se vyzná v politice i umění, in- teresuje se o vše, co se kolem něho děje, všemu hledí porozuměti a se vším si ví rady, na př. ví, jak se vede soudní pře, jak se platí daně. kdo je v Anglii předsedou sněmovny lordů. jaký je stav lesů v Čechách ... To všechno obyčejně nevíte.“ „Ale slečno, to bude moci být jen encyklo- pedický slovník. Budete mu vykat, poručíle nositi tlustou hůl a obléknete do lodenu.“
Julek Anglie Čechy
20 article
Julka chodila ráda do společnosti a do vedla se živě bavit, býti i velmi veselá. Pře- kvapovalo to u její klidné povahy. A nevy- hýbala se ničemu; ač byla již velká, dovedl se s celou duší svézti na kolotoči a hopsat jako malá. Že jí to slušelo, netřeba podotýkat. Slu- šelo jí všechno. Vždyť stálo by za to, zmíniti se o jejích toilettách a malém plyšovém klo- boučku, Jednou v klubu hovořil Koutek s Weine- rem o dobročinném podniku, který klub chy- stal podniknouti. Koutek potíral dobrý úmysl. skopticky, jak bylo jeho zvykem, vyslovoval se o jeho prospěšnosti a dokazoval to všeobec- nými, paušálními soudy, což jej taky vyznačo- valo. Weinerovy námitky před ním nic nepla- tily. V tom vešla Julka a Weiner ji volal n pomoc. „Slečno, pojďte přesvědčiti tohoto mluv- ku, že naše akce není marná a nebude bez- výsledná.“ „Co zas má ten pochybovač?“ pravil Julka, odkládajíc klobouk, oním společenským tónem, s nímž se setkáte jen v klubech. „Slečno“, na to Koutek, „mrzí mne n vás, že můžete chovati takové pošetilé my- šlenky, jako jest snaha pomáhati druhým“, přejel si dlaní vysoké čelo. „To taky snad je mým právem a povin- ností. „Právem — možná, avšak neužíval bych ho; povinností ne, když tu jsou jiné, přednější.“ „Vám je hezky, když si sedíte v širokém křesle. A to vám málo stačí.“ „Tak si tu pěkně dřep a nemíchejs nám aspoň do díla“, nakvašeně dodával Wei ner. „Slečno Šimůnková, pojďte a diktujte mi adresy.“ „Pstl Nebuďte hned nezdvořilý! Pan Kou tek nám také pomůže, jen co se dost napochy buje. Viďte? „Slečno Julko, neračte mně to ukládat proti vůli. A ty, Weinere, ty bys toho moh také dobře nechati.
Koutek Wein Weinerův Julek Weiner Šimůnková Kou Julka
21 article
„Tedy jen my dámy jsme s to něco v- konati“, podotkla Julka. „Právě že ne, proto se do toho ženete“ odporoval Koutek. „Jest to jen illuse činnosti která vás těší. Samostatné práce jste ne- schopny.“ „Nezdvořilým dokážete být ještě více než Weiner, kterého jsem právě napomenula“, po- hlédla Julka s jistotou na poslušného Weinera neboť ji těšilo, že má na někoho vliv. „Nejsem tak nezdvořilý jako pravdivý Kus zkušenosti mluví ze mne a vidíte, když se hned takto začnete dovolávati zdvořílosti, znamená to úžasnou chabost vašeho posta- vení. Chcete být balamuceny hladkými frásemi To je vše. „Mluvte ještě, začíná mne to bavit. Jako dobrému známému mohu vám leccos promi- nouti. Ale myslím, že volám-li vás k pořádku — Julka čítala i politické zprávy a ráda uží- vala podobných parlamentních výrazů, „plním tím jen úlohu ženy ve společnosti jakožto fak- toru, znamenajícího zjemnění a uhlazenost.“ „V tom i já souhlasím“, pravil Weine „Je to úžasné, jakým způsobem mluvívají muži. jsou-lí zůstavení sami sobě.
Ted Julek Koutek Weiner Wein
22 article
Koutek poslouchal se sevřenými rty, se skloněnou hořejší půlí těla a upřeným pohle- dem, jakoby velice pozorně naslouchal. Bylo v tom cosi podivného a téměř vyzývavého. co jevilo dávku cynismu a tím i hrdopyš- nosti. S úštěpačností člověka, nepodléhajícíh příliš citům, odpověděl otřepanou frásí tak, jak bylo jeho zvykem, neboť byl medikem a ana- tomem i v obyčejném životě, který s pitevnou nemá nic společného. Hleděl tak profitovati z lidí a tahal z nich rozumy, jak se říká. Ci- toval toto: „Prosím, račte pokračovat. Zní to sympa- ticky.“ Weinera to dopalovalo, mračil se a pro hodil: „Dej pokoj a netrop si šaškyl šimůnková Julka přeslechla tu výstrahu a z přirozené dobroty, které jizlivosti jsou cizí pokračovala: „Vy byste, pane Koutku, nej- raději se světa sprovodil všechno ženské. Vím. znám vás jako theoretického antifeministu,V tom však jistě jsem tolerantnější než vy, po- něvadž se nemohu stavěti na tak výlučné sta- novisko proti mužům. A i když bych je za- ujala, v této věci ukáži vám, že to dopadne s vámí stejně špatně. Koutek stáhl obočí a byl ještě pozornější Weinerovi se hrozně líbilo Julčino řečnění, ž byl s to státi se androfobem v tu chvíli; ro- mantické nadšení se ozvalo v jeho nadšené sentenci: „Žena jest největší inspirátorkou mužovou Takovou ji poznal každý z nás.“ „Dovol, aby slečna dokončila“, nutil Kou tek. „Pravila jste, že neobstojíme před vaším soudem. „Pan Weiner to vlastně právě pravi trochu jinými slovy.
Koutek Weiner Julčin řečněný tek
23 article
„Slečno, račte mi to říci svými vlastními.“ vkládal Koutek do prosby všechnu svou stro- jenou líbeznost, boje se, aby mu neušel ,za- jímavý případ Weiner pociťoval příjemné teplo a vzru- šení, když se mu dostávalo stále důkazů, jak jednotné mysli jest s Julkou, které se vhod- ným způsobem dvořil, neboť byl člověk, jemuž se každá nevhodnost příčila. Julka jeho nadšení nesdílela, zvláště ne nyní. Ráda na- pínala svou pozornost a vnímavost a z opatr- nosti nedala se k nějakým cítům a vznětům jen tak snadno svésti — z pouhé sympatie. Naopak ježaté gesto Koutkovo a jeho klidné „vyše- třování“ vzbuzovalo v ní daleko větší zájem. Weiner si to ještě neuvědomil, ale nepříjemný pocit toho stále se v něm ozýval: Bylo mu ne- příjemno, že Julka s Koutkem se vůbec dává do řeči a že radějí nejde mu diktovati adresy když již nejednou projevila dobrou vůli uplat- niti své opravdové snahy v onom dobro- činném podniku. Sám — a později si to taky musel přiznati — milé adresy psal jen, že mu je Julka diktovala a celým podnikem se za jen k vůli Julce zabýval, protože ona mu přála. Toto vše však přece v něm zformoval, licho- tivou přímluvu Julce, aby pokračovala, nebot Weiner byl člověk, nemilující neladné scény. ač příliš často ty bývají nejprázdnější —do ničeho nezasahoval ostrým spárem, v potřeb i nelitostným.
Koutek Weiner Koutkův Julek Julka
24 article
Julka znovu chopila se slova: „Tak slyšte, pánové, když si to přejete budu upřímná: Takovou formulaci, jako pan Weiner, o největší inspirátorce bych nerisko- vala — znamenalo by to domýšlivost. Vy však jste zkrátka slaboši vůči ženám a to vás zba- vuje superiorního postavení a dává je jim.A podléháte právě těm nejmalichernějším věcem. Ženě stačí trochu hloupé koketerie a získá vás celé se vším všudy. Vkusné, nádherné obleky. modní klobouk, nějaké ty šperky a pěkné botky uvedou vás v nadšení a i u největšího mrzouta vzbudí aspoň pozornost. Modu, tu určujete vy a až se divím, jak jí dobře roz- umíte. Málokdy dovedete se chovat jinak než servilně a je to nejprotivnější, co vůbec znám. Přicházíte do rozpaků, jste schopni snížiti se k nejhnusnější poníženosti a tak dále a tak dále. Mezi vámi snad se vám to nestává, ale to prá- vě prozrazuje, kdo jest, komu tak podléháte. Když pak se z toho — není to nic jiného než slabošství — probéřete, pak začnete tvrditi, jak jsme mělké a malicherné my. Tím vše jen potvrzujete, ale nesmíte zapomenouti, že jste schopni poznati jen ty stránky ženské bytosti, které nacházejí ve vašich myslích resonanční půdu a že ostatní, velmi bohatý život jest vám hádankou, jak sami přiznáváte, kterou nejste s to rozlousknouti, poněvadž na to asi nesta- číte. „Skončila jste, slečno?“ stále klidně se otázal Koutek. „Třeba skončíla. Teď si však přeji slyšeti vaši odpověd!“ „Weinere, chop se slova!“ Weiner se zapálil jako gymnasista, nebot líbila se mu Julčina slova k vůli Julce samotné Ja byl by je vzal třeba za sebeobžalobu, jen aby mohl před ní z toho činiti pokání, ale přece s zmohl na slabou ripostu.
Julek Weiner Koutek Julčin Julka
25 article
„Jen si to zodpověď sám, když jsi si to přál slyšetl Koutek povstal, pravou rukou přejel si po čele a zatvářil se tak starostlivě a soustředěně jako defraudant, prohlédl si oba své poslu- chače jako člen odhadní komíse, dlouho nic ne- říkal a teprv po chvilce mlčení spustil svou rabulistiku: „Upřímně nedovedu si předem upříti poznámku, že se damám nedaří pokou- šeti se o souvislé vyklady. Slečno Šimůnková, poslouchal jsem vás pozorně a byla v tom řada protimluvů. Něčinfte žádnou výjimku a jste citová jako všechny, proto nutně vaše argu- mentace musí býti vratká,“ a začal rozbírati Julčina slova se svým zamilovaným předně, za druhé, za třetí, posléze. Potom přes tvrzení, že jádro samostatnosti jest v imitaci, dovozoval, že ženy nedovedou ani imitovati ani být samo- statné a že chtějí býti pouze ovládány pev- nou rukou. „Pak dosáhly štěstí, které jest je- jich jediným dětinským cílem,“ a končil: „To jest mé nezvratné přesvědčení, které mi nikdo nevyvrátí a které si potvrzuji na každém kro- ku. A teď, milé děti, jděte si hráti se svým do- bročinným podnikem, když vás to těší; zda- ří-li se mi uplatniti na páteční schůzi mé dů- vody, ovšem se všeho sejde . . . Slečno Julko, litují, že stojíme protí sobě jako nepřátelé, ne- mohu však míti ohledů tam, kde Koutek nemohl dokončiti načatou a jistě zas obšírnou pasáž, neboť do místnosti spo- lečně vstoupilo několik hostí a ze směsíce hlasů bylo slyšeti několikeré: „Velice mě těší ... Jak jsem ráda, má milá ... To překvapení — náhoda. To je výtečné“ atd.
Šimůnková Julčin Julka Koutek
26 article
Koutek zatím se vytratil a Welner (křest- ní jméno měl ze slovanské mythologie) s Jul- kou „nadšeně“ pohovořivše s přibylými hostmi o svém dbročinném podniku, hbitě a horlivě dali se do příprav a dalí se jimi unésti. Julka byla přesvědčena o důležitosti a z toho hon- livá, Weiner horlivý k vůli ní. V pátek skutečně byla schůze výboru, kde. teprve mělo se stát definitivní rozhodnutí. Kou- tek přišel, neboť byl členem výboru, Julkaa Weiner jimi nebyli. Koutek po dobu jednání byl úplně zticha a o slovo se přihlásil až tehdy. když již všichni projevili své mínění. Potom jal se dokazovati zbytečnost, pochybenost marnost celé věci; posluchačstvo tím unavil a na to lehce i přesvědčil. Všem náhle blýsklo hlavou: Dobročinný podnik — dnes — jaká hloupost! I byl přijat Koutkův návrh, že se od podniku upouští, Rozhodnutí Koutka naplnílo spokojeností, kterou by byl stejně naplněn, kdyby proti zápornému mínění většiny bylo se mu podařílo téhož dosáhnouti. Během těch několika dní Julka se zabrala v myšlenku podniku, že v pravém slova smy- slu jí přirostla k srdci a byla tudíž usnesením výboru nejen překvapena, ale i uražena a zvlá- ště rozhořčena, když zvěděla, že vše zavinil Koutek. Stává se, že zklamáním, byť v mali- chernosti, do které jsme se příliš vmyslili, bý- váme velice dotčeni. Stejně bylo. s Julkou.
Koutek Welner Jula Weiner Julkaa Weiner Koutkův Julek Julka Kou
27 article
Rozhořčila se na Koutka, že nověděla nic ji- ného než mu to jíti říci a ani na to nepomy- slila, že slečinky samotny nenavštěvují mla- dých lidí. Koutek byl překvapen její návštěvou a ne- stačil ani ji uvítati, když již Julka začala mu vyčítati povýšeným, přísným hlasem, jakým mluvívají tragédky: „Bylo to velice bezohledné od vás, pane Koutku, co jste v pátek učinil. Já to vím, všechno mi to řekli a div z toho ra- dost neměli, že starost, kterou jsem si s tíau dala, vyšla na prázdno a že jsem se zbůhdarma exponovala . . .“ A rozčilovala se: „Jste zlý, bezohledný, schválně jste to provedl, chtěl jste ukázati, co dokážete. Nehezky jste se zacho- val.“ — Nabrala dechu: „Prosím vás, řekněte mi jen, proč jate to udělal?“ „Proč to chcete vědět?“ drsně zeptal se Koutek, kterému tento výstup byl přirozeně nepříjemným i trapným. „Ne, neptejte se mnel Prosím vás, prosím vás jenom .. .“ — tím pathetičtěji, aby stačila najíti slov, deklamovala Julka svým nepřiro- zeně hlubokým hlasem. Koutek však využitko- val nepatrné pomlčky, přejel rukou čelo, ja- koby chtěl setřásti se sebe drsnost, prozraze- nou v otázce: proč to chcete vědět, a přímo tak, jakoby byl nic neslyšel, konvenčně i korektně přisunul židli, ukázal na ni a poprosil Julku „Slečno Julko, račte se přec posaditi.
Koutek Julek Julka
28 article
Ta nepostřehla útok, v rozčilení uposlechla, posadila a vzpamatovala se ze svého mecha- nického počínání příliš pozdě, až když po- znala, že seděti při emfaticky pronášených slovech nelze. Na tváři objevil se její obvyklý klid a hnědé oči stejně klidně a nijak již zlost- ně dívaly se chvíli na stojícího Koutka. Ale jen okamžik. Hned je sklopila a dala se do tichého pláče, neohlížejíc se nic na Koutka. Nedovedla tu chvíli potlačiti slz, neboť způsob, kterým byla vyvedena ze svého rozčilení — bohužel, dost zbytečného — znamenal příliš rychlý přechod a proto zbytek návalu výčitek pro- měnil se v pláč a slzy byly nutnými utěšitel- kami. Koutek hleděl na celý výjev z počátku klidně, ale slz snésti nemohl; pozbyl své chlad- nokrevnosti a Julky šimůnkové mu bylo srdečně líto. Zapomněl jednati podle zásada principů, přistoupil k ní, vzal opatrně za ra- meno a pokud dokázal, něžně jí domlouvale „Julinko, ale neplačte, buďte tak dobrá!“ Ta však vyskočila jako hádě, pleskla jej přes ruku, vypískla: „Nechte mne býtl“ a vy- klouzla z jeho mládeneckého pokoje. Koutek osamocen přesvědčil se o tom, že jeho povinností je Julku usmířiti; bůh ví, čím mu napadlo, že ji musí usmířiti. Snažil se, sna- žil a při Julčině povaze nedalo mu to ani žád- né práce. Iniciativní Julka spíš chtěla jej před- stihnouti a smířila se sama. Získali tou událostí důvěry i důvěrnosti, nutných předpokladůk dalekosáhlejším životním možnostem a zamilo- vaným jejich sporem jest, kdo koho vlastně napálil a obalamutil.
Koutek Julek bůh