1
masthead
15. ledna 1905.
2
masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů“ k číslu 15.
4
article
Vyrovnáni.
Vyrovnáni.
Napsala Lea Ostrovská.
Lehounké zaklepání.
Umělec, obrátiv se nevrle od malířského
stejanu, rozjasnil obličej, když na jeho za
volání „Vejděte!“ objevila se na práhu dáma,
hustým závojem zastřená.
„Čím vám mohu, mílostivá, posloužiti?“
hlubokou úklonou pozdravil vstoupivši
„Ty's výborný! Od které doby vítáš svě
příbuzné tak uctivě ve svém atalieru?“ plynulo
mu vstřie z úst dámy, která jediným pohybem
ruky závoj odstranila.
„Rafnela!“ vykřikl s úžasem malíř.
„Ano, tvá sestřenka, kterou dva roky marné
jsi zval, aby tě v atelieru navštivila. Tu mne
tedy máš.“
„Konečně, za celé dva roky teprve našla
jsi volnou chvili? ...
„Co se tomu divíš? Víš, jak jsem za-
městnána, že není rozkoší, býti společnicía
předčitatelkou dámy tak rozmarně, jakouje
moje velitelka.“
„Ubožátko, lituji tě upřímně, když jenom
jednou za dvě léta ponechá ti despotická ba-
ronka volnou chvíli pro tvoje přátele. Ale pryč
s výtkami. Odlož raději a dovol, abych tě číškou
čaje pohostil.“
„Čaj může počkati,“ odmítala slečna, „ra-
děj mi pomoz z kabátku, ukaž mně svě zařízení
a zvláště, co hezkého maluješ?“
„Skorem samé svaté, dušinko, tak že
mnohdy mi připadá, že je u mne jako na kraji
v nebi.
„Daleko do něho nemáš,“ pravila Rafaela,
zvedajíc hlavu k zasklenému stropu atelieru,
„stošestatřicet schodů; duší by člověk pustil.
než se sem dostane.
„Je však odměněn za námahu, pohled,
maliř otevřel dvéře do vedlejší místnoti, již mě
jako ložnici upravenu.
Z velikého okna, na západ vedoucího, na
skytoval se překrásný pohled na Prahu, v pod-
zimní háv se odívající.
„To je vyhlídka, Slavoji, nádherná. Už
mne ty schody nemrzí. Koukej, tamhle střecha
paláce mojí baronky. Ta hodně červená, vidíš
ji? A ty stromy v zadu, naše zahrada, božínku,
tak se to zdá blízounko a je to za vodou!“
Malíř se usmíval.
Ostrovská
Rafael
Rafnel
Praha
Slavoj
5
article
„Tak vidíš, že ani pět poschodí není tak
mnoho. Něco za něco.
„Až budu bohatou paní, dám si od tebe
tento obraz vymalovat. Zatím mne zasvěť do tajů
umělecké dílny svojí,“ obrátila se od okna.
„Zde se podívej, to je má poslední práce,“
zval ji malíř kynutím ruky ku podstavci, o
něhož při jejím přichodu byl odstoupil.
„Madonna,“ pronesla polohlasem, „jak je
krásná, ráj se jí téměř z očí dívá.“
„Je to pouze podmalováno a kdyby měl
být pravdou, co povídáš, musil bych jí namalo-
vati oči tvoje,“ vážně promluvil umělec.
Zamračila se, pohněvána.
„Zakazuji ti jednou pro vždy, abys m
lichotill“
„Pro pravdu se horšíš? Ostatně, víš dobře
že to není pouze úsudek můj. Starý professor
z akademie, jehož jsme jednou potkali, sám se
Lýjádřil, že bys byla skvostným modelem k Ma-
donně. Z hloubky tvých očí vyvírá tolik svatého
klidu, jakoby neznámo jim bylo vše, co vášní
lidskou se nazývá. Což, Elo, ty's jistě nikdy ne-
byla zamilována?“
Záře nachu zbarvila líčka tázané.
„Nech toho, Slavoji, raději mi řekni, který
oltář tvá Madonna bude zdobiti?“
„Oltář žádný, sestřenko, je určena za sva-
tební dar. Patří nyní k dobrému tónu, aby na-
stávající manžel zařídil své vyvolené svatý
koutek v ložnici, kde na klekátku má mladá
žinka odmodiiti hříchy své — pardon, svého
muže. Tuto Madonnu objednal u mne architekt
Strachovský, znáš jej, bydlí také na Malé
straně — —
Kdyby se nebyl maliř v té chvíli sehnul pro
papíry, které kabátem smetl se stolku, byl by
užasl nad změnou dívčina obličeje. Opanovala
se však velmi rychle, jak se dovedou ovládati
povahy silné, které životní zápas otužil a jakoby
byla zapomněla, o čem se mluvilo, pobídla
umělce: „Uvař, Slávo, slíbený čaj, zatopím
v kamnech, než si nádobí připravíš.
Madonna
Ela
Strachovský
Ma
Slavoj
6
article
„Ne, nemaž si ruce, máme samovar,“ še-
trně ji odtáhl, „sedni si tady do křesla a jako
host se nech uetívati. — —
Po malé chvili usednuv proti ní, sledoval
pohled, kterým se zadívala do modravých pla-
ménků lihu, pod samovarem zapáleného.
„Nač myslíš, sestřenko?“
„Nač?“ protáhla dlouze, „ani bys nevěřil.
že možno najednou na tolik mysliti. Vzpomněla
jsem si na dvorek, kde jako dítě jsem si s tebou
hrávala, viděla v duchu tvou nebožku matku.
svoji tetu, která tě kárala, když's ve hře po-
hněván mne uhodil... „Nesmíš ji bit, chlapče,
je sirotek,“ slýchávala jsem vždy od ní a zbož
ňevala ji za všechnu lásku, kterou mně nahražo
vala rodiče, záhy ztracené. Proč nemohu tak
mnohdy osudu řici: „Nebij mne, jsem sirotek?“
těžký vzdech převanul rty dívčiny
„Ty si stýskáš?“ malíř pohladil ji něžně
pe vlasech, „trápí tě něco?
„Ne, ne, odpusť mi trochu sentimentality
při vzpomínce na společný náš domov. Povíde
mi raděj o sobě.
Kde jsme přestali? Ah, u toho stavitele
pro jehož nevěstu obraz maluješ. Znám je
trochu, docházel k paní baronce,“ mluvila Ra-
faela rychle, jakoby zněním hlasu svého ohlu-
siti chtěla v nitru pocit, který je zaléval hoř
„Vezme si decru nějakého ředitele, asi sto
tisíc s ní dostane. Takový architekt jde jenom
po penězích,“ navazoval hovor umělec.
„Jako dnes skoro každý muž,“ prohodila
ona suse.
„Oho, proti tomu se ohražuji. Je to sic
hezká věc, míli peníze, ale když našinec vydělá
tehik, aby rodinu slušně uživil, proč by se pachtil
po věně? To by se pomalu chudé děvče ani ne-
vdalo. Co potom s krásou, vzděláním, když by
je pytel peněz vyvážil?“
„Škoda, že tak malé procento mužů je
tvého smýšlení. Však tě ještě některá bohatá
ráda poprosí — —
„Bude prosit nadarmo, neožením se,““ od-
větil rozhodně.
Sestřenka se rozesmála.
kostí.
7
article
„Hleďme Slavoje, zapomněl, že před dvěma
léty smýšlel zcela jinak.“
„Ovšem, zcela jinak. Po dlouhém odlou-
čení přišla's tehda do Prahy, kde jsem ti na vý-
slovnou žádost opatřil místo společnice. Zůsta
jsem tenkrát ohromen na perronu nádraží, kde
jsem tě očekával. Představoval jsem si slečinku,
která na venkovském hnízdě učila frančině a
pianu, hodně neobratnou i poníženou, jež se mi
podle všech předpisů ukloní a v uctivé vzdále-
nosti vyslechne, jak jsem se o ni postaral.
Místo toho překvapila mne zjevem svým
dáma, před níž choval jsem se sám jako školák.
Věř, že tenkráte, když jsem tě k baronce uvá-
děl, nutilo mne cosi v nádherných jejích salo-
nech protestovati proti bezpráví, které tě otro-
ckým poměrem k novému domovu mělo připou-
tati. Tebe mladou, krásnou, viděti za křeslem
neduživé dámy, ochotnou ke každému rozkazu
jako ten učený psík, který jí lehával u nohou
Však šlechtična vytříbeného vkusu jemno-
citem svým záhy vystihla, čím se lišíš od ob-
vyklých společnic a zacházela s tebou spíše jako
s dcerou, čímž získala všechen můj vděk.
Jediné, co jí mám za zlé, je, že tě příliš
rozmazlila. A sice tou měrou, že když jednoho
dne chudý malíř, Slavoj Zahořanský jako kan-
didát ženitby zaťukal upřímným doznáním na
srdéčko tvoje, dostalo se mu odmítavé odpo-
vědi: „Není dovoleno!
Od té chvíle si umínil podobný pokus —
„Opětovati dnes s větším úspěchem,
vpadla mu do řeči, upřeně se mu do očí dívajíe.
Vykřikl úžasem, pak se zasmušil, noře
obličej do dlaní.
Praha
Slavoj
8
article
Vstala s křesla a přistoupivši až k němu
tiše pronášela:
„Nehněvej se, Slávo, není to hra, do níž
tě zapřádám. Jsem příliš upřímná a ty poctivý
abys nevycítil, že mluvím vážně, ovšem, cho
váš-li dosud tytéž pocity jako tenkráte?
Vzchopil se rychle.
„Věděl jsem to, duše moje, že jenom ty
budeš mou, proto snadně jsem mohl přísahati,
že se s jinou neožením. Jsem šťasten tak, že an
říci ti nemohu, co vše cítím,“ a než se nadála,
dusil ji přívalem polibků. Bránila se mu, se
mohla, však nadarmo.
„Voda...“ vykřikla pojednou.
Pustil ji z náruče, v domnění, že je jí ne-
volno, že omdlévá. Zatím, smějíc se, ukazovala
na samovar, kde se voda klokotem vařila. —
„Zásnubní čaj je hotov,“ hlásil umělec p
chvíli, nabízeje dvorně rámě své vyvolené.
Hlavu u hlavy jako za dob dětských seděl
na malém dívanku a malíř s veškerým zanícením
Rafaelu seznamoval s příštím zařízením jieh
společného života.
„Něco mi uděláš k vůli,“ vznesla prosebný
pchled k němu.
„Všechno na světě.
„Poslyš tedy. Před chvílí jsi mi řekl, že
byla bych vhodným modelem k Madonně, nuže
dovol, abych ti k této jako model seděla.“
„Výborně, bereš mi přání moje téměř z úst
Ale tvoje zaměstnání?“
„Šest neděl mám volno. Paní baronka od
jela dnes ráno k příbuzným do Italie. Postač
ti ta doba?.
„Více než dosli k domalování obrazu i k za-
slání oznámení tvojí velitelce, že's mojí že-
nuškou.“
„Tak rychle?“ prohodila udiveně.
„Ano, má zlatá. Přece nechceš denně sedat
modelem a týrati mne připomínáním hodiny.
kdy ti ohledy k okoli nakáži, abys opustila můj
atelier.
Rafael
Madonna
9
article
Jak se to bude krásně pracovati!
Já zde u svého stojanu, ve tvé blízkosti, dě-
liti se budu s tebou o vše i o vzduch, který tu
dýchám, nebudu pracovati pouze pro sebe, svoje
jméno, ale pro tvoje blaho, pro blaho našich
budoucích dě — — —
Zahradila mu spěšně ústa růžovými rtíky
svými, proti čemu on nijak se nevzpíral.
Sňatek Rafnely s malířem Zahořanským
odbyl se na přání nevěstino ve vší úichosti, tak
že téměř nikdo z četných jeho známých nemě
tušení, že se umělec oženil.
„K čemu zasvěcovati svět do svého blaha
nechati se okukovat, týrati blahopřáními,“ na-
mítala mladá paní, s níž manžel vřele souhlasil
nadšeně dokládaje:
„Jak jinak se pracuje, miláčku, dívá-li se
člověk na tvářinku, kterou zbožňuje. Kolik
Madonn jsem již namaloval, ale ták ideální
krásy, jako tato, nebyla dosud žádná.
„Řekni, s takou pílí prováděna,“ namítal
Rafaela.
„Ujednám se Strachovským, abych smě
obraz vystaviti, pak rozhlásím do celého světa-
Zena moje byla mně modelem, hleďte, jak je
krásná!“
„Ty nepolepšitelný, marno ti vzdorovat
čiň, jak ti libo,“ podrobovala se žínka jeho.
Možná, že by se byl umělec nesnažil tal
věrně vystihnouti podobu choti svojí na obraze
objednaném, kdyby byl tušil vlastní podnět, na
němž zbudováno štěstí jeho.
Zahradil
Madonna
Rafael
Strachovský
10
article
Architekt Strachovský, docházeje často k
staré baronce, zadíval se příliš do očí skične
Rafaely. Za krátko v důvěřivém srdci jejím pro-
budil touhu, dosud nepoznanou. Zamilovala se
do švarného elegána, kterýž zdánlivě city jej
opětoval. —
A jednoho krásného dne zdrtila ji zvěst
že se architekt ožení s jinou!
Kratičké snění její o blahu života po boku
muže, v němž vzor ostatních viděla, vyprchalo,
dotčeno drsnou prosou skutečnosti.
Aby se nedala dopadnouti tím, kterým nyn
pohrdala, při slabosti, že by uzřel třeba jedinou
slzu její, odhodlala se překročiti práh přítele
dětských svých let, za nímž doufala najíti ryzos
a poctivost citu, jenž přede vším ji ochrání.
Oddanost a láska, kterou ji manžel za-
hrnoval, vyléčila záhy bolest zklamání, o němž
Slavoj neměl nejmenšího tušení.
Strachovský
11
article
Obraz Madonny dokončen a ve vhodném
rámci umístěn, stál na malířském stojanu upro-
střed atelieru. Rafaela samotna, postavivši veliké
zrcadlo těsně vedle obrazu, porovnávala tvář
svoji s tváří světice, jejíž polosklopený zrak zdá
se na všechny strany divati.
Umělec sebe dovednější nebyl by mohl vy-
stihnouti podobu dvou stejných obličejů věrněji
„Nyní jsme vyrovnání, pane architekte,““ pro-
hodila, zreadlo odsunujíc ...
Dle úmluvy s mladou paní Strachovskou mě
umělec následujícího dne Madonnu zaslati a sám
přijíti s choti svojí, ježto si přála paní architek-
tová tuto seznati. Rafnela zbledla, když jí man
žel přání toto oznamoval.
„Je ti něco?“ ptal se úzkostlivě.
„Napadlo mně, co ikdyby se jim obraz ne-
libil, vždyť ho dosud neviděli?“ vymluvila se.
„Ty blázinku,“ konejšíl ji, „vždyť to byl
ujednáno. Víš, jaký jsem puntičkář. Karel řekli
namaluj mi Madonnu, jakou, ponechávámt
úplně na vůli mne překvapit. Ergo, svou vůli
jsem provedl, na kritiku jeho je času dosti. Ne-
bude-li se libiti jemu, zalíbí se jinému.“
„Odpusť, zapomínám na tvoji popularitu, že
jméno tvoje samo ručí za provedení. Strachovský
je také jistě o tom přesvědčen, proto se nena-
máhal sem do atelieru,“ hovořila, odvracejíe tvár
stranou.
Madonna
Rafael
Strachovská
Karel
Strachovský
12
article
Se srdcem divoce bušícím vstupovala Ra-
fnela do nové domácnosti architektovy.
Paní Strachovská, drobounká blondýnka
vzhledu vyšňořených loutek, uvítala ji s obdivem
jako ženu umělcovu.
Sotva že návštěvníky uvedla do salonu, zvo-
lala podivem: „Mistře, to překvapení se vám po-
vedlo! Včera jste nám nechtěl říci, kdo vám by
modelem k Madonně a hle, vlastní vaše choť. Tím
více se mi nyní bude obraz líbiti, když jsem
přesvědčena, že maloval jste jej s pietou lásky .
již chováte ke svojí ženušee.
Jak je krásná vaše paní, dovolte, abychji
políbila. Jistě ji musíte míti hodně rád, je
opravdu zbožňování hodna — —“ jako bystřina
hrnulo se z úst paní, jejímuž naivnímu nadšení
se malíř usmíval.
„Panu manželu se také Madonna líbila?“
touto otázkou zastavil na chvíli proud její vý-
mluvnosti.
„Neviděl ji dosud, je od dvou hodin jako
zralec u soudu a posluha zde byl teprve před
chvílí. Ještě jsem obraz nepověsila, jistě mi po-
můžele?
„S největší radostí, milostivá paní, moje že-
nuška je virluosem v upravování rozkošných
koutků v bytě a její rada jistě vám bude vítanou.“
„Vaše paní je bytostí dokonalou, vidím jí t
na očích, dovolite, mistře, abych se pokusila
získati její přátelství? Vy mne snad neodmít
nete?“ přiblížila se k Rafaele.
Tato se usmála jako se usmívá na děcko
jehož rozmar nás baví a k jehož chybám jsme
nuceni jeviti shovívavost.
„Činíte mne lepší, než vskutku jsem, ne-
vím, jak si tolik pozornosti zasloužím?
„O, jste žena umělce a já zbožňuji vše, c
s uměním souvisí, co je krásné a obdivuhodné
Zde račte vejiti,“ ukazovala na dvéře ložnice.
Prostranný pokoj, světlými, modravězele
ným draperčemi zdobený, stápěl se v nádheře.
v níž vkus s pohodlím závodil.
Strachovská
Madonna
Rafael
13
article
„Je to pěkně zařízeno,“ zašeptal maliř svoj
choti
„Ale, naše se ti líbí více?“ odpověděl
otázkou.
Stiskl jí pouze ruku, opláceje vřelý pohled
kterým dotaz provázela.
Pomocí obou manželů Madonna zavěšen
nad klekátkem uměle vyřezávaným a rozsvíceno
ihned světélko v úhledné lampičce, jejíž jemn
propracovaný kovový spodek připevněn by
uprostřed rámce pod obrazem.
„Ah je, teď se to bude jinak modliti, pro-
miňte, zkusím, jak se tu bude klečet,“ a nežse
nadáli, sepjala paní architektová ruce, upřeněse
dívajíc ve tvář světice.
Mlha podzimního odpůldne rychle se k zem
snášející, šerem zaplavila pokoj, takže tím vý-
značněji vynikal jeho kout nahodile osvětlený
Zahořanský, aby mladou paní v novém dě
tinství jejím nerušil, obrátil se k oknu, dívaj-
se do ulice.
Rafaela usednuvši stranou do stínu, kde j
široký vějíř palmy úplně zakrýval, pojednou se
zachvěla. Ve dveřích ložnice nepozorován ob
jevil se Strachovský.
Hnutí úžasu, které táhlým „áh“ se rtů mu
splynulo, přinutilo choť jeho povstati a malíře
pokročiti mu vstřie.
„Nuže, jsi spokojen?“ po výměně po
zdravů ptal se Slavoj.
„Ohromen, příteli, přímo řečeno. To je bá
ječná Madonna — tys překonal — sama sebe —
mluvil přerý vaně.
„Vidíš, mužíčku,“ zašvitořila paní, „jáuž
před ní odříkávala zdrávasek a jsem zamilována
do ní. Podívej se na ty její oči, oduševnělý vý
raz, nezdá se ti, že nebes záře z ní svíti,“ táhla
chotě k obrazu, v rozechvění svém nepozorujíe
že ruka jeho jako led je studená, že se chvěje
zimou, ač je byt vyhřát jako lázen.
„Bože, bože, jsem to ztřeštěná, pro obraz
zapomínám na krásný model jeho. Kdepak jste
dušinko? Hleď, Karle, choť pana Zahořanského
která z lásky k muži a k umění byla obrazu
vzorem — —
Zděšenému pohledu, který architekt na Ra
fnelu ze stínu vystoupivší vrhl, rozuměla jen ona.
Al
Madonna
Rafael usednout
Strachovský
bůh
Karel
Slavoj
14
article
Leč oči její čelily pokojně zraku, jenž ji přímo
pohlcoval. Pokořen obdivoval se v duchu ženě.
která jej ohromila svou duchapřítomností. Ani
jediným hnutím oka neprozradila, že se s ním
kdy dříve v životě setkala, že by jí na něm bylo
záleželo více, než na lidech známých sice, ale
lhostejných.
„Zůstanete s námi u večeře, mistře, ne, ne-
zarmucujte mne odmítnutím! Karel zatím ukáže
vaší paní náš ostatní byt a vy se mnou půjdete
do jídelny, abychom „umělecky“ prostřeli,“ jako
neústupné děcko naléhala paní architektová na
malíře, jemuž nezbylo než se podrobiti ...
Strachovský s Rafaelou osaměl.
Čekal, že aspoň nyní uslyší jediné slovo, jež
by mu vytknulo jednání jeho.
Žena umělcova jakoby tušila, co se pod
svraštělým jeho čelem odehrává, obrátila se
k němu pokynem:
„Nuže, pane architekte, vyplňte přání své
choti a ukojte ženskou zvědavost moji. Máte by
velmi vkusně zařízený, mohla bych ve prospěch
svého z toho těžiti.
Karel
Strachovský
Rafaela
15
article
„Přišla jste se vysmívat?“ hlas jeho vyzněl
takovou trpkostí, že se prudce odvrátila od dveří.
jimiž chtěla vyjíti.
„Vysmívati, vám? Proč? Nechápu . ..
„Rafnelo, odpusťte, jsem snad, nebo by-
jsem šílený. Nyní, když vás vidím tady u sebe
krásnější než kdy jindy, když vás porovnávám
s tou panenkou, povrchní jak duchaprázdnou
je mi, jako bych byl bičován za to, čím jsem se
na vás provinil . ..
„Mýlíte se, pane Strachovský,“ odrážel
klidně útok, „proviniti se můžeme jenom ten-
kráte, když jsme opravdu milovali a byli milo-
váni. A to snad nebudete tvrditi o mne, která
zbožňuji svého chotě a v něm zároveň sílu cha-
rakteru, jenž téměř před půltřetím rokem pro-
hlásil: Buď ty budeš mojí ženou, nebo žádná
jiná! Jak vidíte, slovu dostál. Nemohla bych
milovati jeho, majíe se hojiti z rány, jiným mně
zasazené. Jste jeho přítel, jste člověk čestný a
jsem přesvědčena, že nikdy ani slovem nezava-
díte o to, že jste mne znal více, než jako pouhou
společnici paní baronky.
Strachovský
16
article
„Tedy přiznáváte sama, že jste mně byl
něčím více, než — —
Nenechala jej domluviti.
„Lichotí-li to vaší samolibosti, budiž!“
„Jste ukrutná, vidím vám na očích, že jste
si vědoma převahy své nade mnou, učiňte ze mne
otroka, přísahám, že vás poslechnu ve všem
jenom ne v tom, když mně budete zakazovati
abych vás miloval.
Aniž by se zalekla vášnivých jeho slov
pohledů, žádostivě každé hnutí její sledujících.
přistoupila k němu tak blizko, že jej ovanul par
fum šatu jejího.
„Pamatujte si pro vždy, co vám nyní řeknu,“
hovořila chladně a hlas její zněl jako ocel, „kdy
koliv večer choť vaše poklekne před obrazem Ma
donny a vy se podíváte v tento kout, rozvažte ná
sledky zodpovědnosti, kterou jste na se sňatkem
převzal. Vaše choť je nevědomé, klamu dosu
nepoznavší děcko, dopustil byste se tudíž činu
dvojnásob hanebného, chtěje říkati jiné, co sly-
šeti právo má jen ona. Tím méně ji o tolo práve
olupovati budu já, kterou si před hodinou vy
velila za přítelkyni svoji. Nuže, pane architekle
chcete mne bytem svým prověsti?
„Jsem vám k službám, milostivá paní —
Pět těchto slov, z nichž jasně vyzněl ohla
tcho, co hrudí Strachovského zmitalo, hrudí ro
zervanou mučivými ostny porovnání, dávalo za
destučinéní Rafnele za všechny tajně prolité slzy
jimiž kdysi oplakávala ztrátu muže, který shrou
een nyní poslušně ji následoval.
Ted
Strachovský
Ma donna
17
article
Přerušené proudy.
Přerušené proudy.
Napsal L. Gilbert, přel. B. Slivová.
4. května.
Ve svěm růžovém župánku před velikým
zreadlem provedla jsem dnes svědomitou pro-
hifdku své zrající krásy. Byla jsem docela sa-
motna a proto mohla jsem si říci plnou pravdu,
nikdo mne neposlouchal a nemusíla jsem se
bůti ani zlomyslnosti, ani zdvořilých námitek.
Musím doznati, že výtky byly četnější, než
chvála; počínám tloustnout, to nelze popřítia
moje drobná postava ociťuje se v nebezpeči, že
ztrati svou souměrnost... Ale omezme se jen
na nejhlavnější. Tři jemné vrásky protínají moje
čelo, jsou zrovna takové, jaké jsem malovávala
jako dítě do svých obrázkových knih na čela
všem vyobrazeným osobám — snad to byla
předtucha.
Oči trochu temněji vroubené než je třeba
zůstaly ještě nejzachovalejší, trochu se zvět
šily — tolik se už nadívaly! — ale jejich šedo-
modrá duhovka i černá zornička zůstaly nezmě
Obočí nemám skoro žádné, je ho tak málo
že ho skoro ani není vidět — s tím milý Pánbul
na mne zapomněl.
B Slivová
18
article
Pleť mi nešedne, zůstála „svěží“, jakse
obecně říká, moji přátelé říkají „růžová“ ajá
prostě říkám červená, bronzová, hrozná! Příi
mnoho k. ve, příliš živosti. Nemohu ani v nej
menším dělati nárok na vznešenou bledost měst
ské dámy, chudokrevnost šlechtičny, mám plet
jako selka, jako pravé dítě přírody a ani pařížský
vzduch nedovedl ji učiniti bledší.
Elegantní to není ani dost málo.
Nyní nos. Je sice trochu delší, ale pravi-
delný a slušného tvaru — ujde. Ústa jsou nej-
lepší z celého mého obličeje, zůstala svěžía
rudá, ale bohužel, tuším, že brzy počnou se
koutky svěšovati jako u starých babiček a t
bude tuze ošklivé a já vím, že se to stane ..
Brada tloustne, už není stopy po krásném jejím
oválu z mých dvacíti let, kdy ji medicejsk
limce tak pěkně vroubily a já o tom nic ne
věděla.
Vlasy mi nešediví, maji tolik rozumu, ale
jejich barva je hloupá: ani rusá, ani rudá, an
hnědá, ani černá, taková neurčitá, mdlá, pro-
tivná. V dnešních časech, kdy je „zlacení“ vlast
tak oblihené, mohly by si trochu více dáti na své
barvě záležet.
Bude mi brzy čtyřicet a mohu směle tut
svou prohlídku nazvati posledním pořízením m
krásy.
Vchází má sestřička, je jí osmnáct let, nej
krásnější věk! Bože, jak ty ubohé zbytky me
krásy blednou vedle její čisté svěžesti!.
Ano, je to pravda, jsem již stará.
Brad
20
article
15. května.
Musím se přiznati, že zapřádám flirt, ano
flirt, docela dle všech pravidel — po hořejším
svém přiznání!
Po tři noci soužila mne bolest hlavy tolik
že jsem šla k doktoru R. . ., který již po dese
roků léčí mou ubohou, rheumatickou hlavu
elektřinou. Nenávidím jeho způsob léčení, je m
protivný a říkám mu, že ty modravé plaménky
kterými se mého čela dotýká, zapáchají peklem
Nechává mne s klidným úsměvem mluvit a po
máhá mi.
Jaké bylo mé podívení tentokrát, když v
dveřích čekárny, kde jsem roztržitě převracela
obrázkové časopisy, objevil se muž mladý,
třicetiletý, smědý, velký, štíhlý, velmi roztomilý
a prosil mne tichým a hlubokým hlasem, abych
ráčila vstoupiti.
Prostě mi vysvětloval, že otec jeho, trpíe
následky zánětu průdušek, odebral se ke svému
zotavení do Kahýry a on že jej zastupaje.
Trochu mne to asi zarazilo, neboť pravil.
ukazuje mi v úsměvu své bílé zuby
— Je vám to nepříjemné, milostivá paní?
Je mi líto, ujišťuji vás. Ale prodělal jsem také
kurs léčení elektřinou a hodlám se tomu vě-
novat... Nemám ovšem zkušenosti svého
otce... jsem pět let lékařem... Ale ráčite-li
dovoliti, abych vás léčil, přičiním se, abyste byla
se mnou spokojena.
21
article
Vyslovila jsem mu svou důvěru, politovala
jeho otce, ale v nitru byla jsem velmi nespoko-
jena. Jakže, před tímto mladíkem mám si od-
haliti šíji? V měm věku snad tato stydlivost je
nemístna a konečně na plesích mnohokrát jsem
se objevila s obnaženov šíjí, ale co chcete, tento-
krát mi to bylo velmi, velmi nemilé. Doktor vy-
ptával se mne vážně na mou chorobu a činil
přípravy jaksi slavnostně. Pomohl mi usednouti
na židli se skleněnými nohami, můj trůn. Lékat
započal vážně a velmi zručně svou operaci, ne-
mluvil při tom skoro, ale po očku se na mne
díval, cítila jsem, že mne neshledává nijak
ošklivou, ale že se mne i trochu bojí.
— Ráčíte sedět pohodlně, milostivá paní?
tázal se a dodal: Přála byste si snad nějaké
knihy? Bude to trvati déle, aspoň 20 minut.
A nečekaje na mou odpověď, podával mi knihu,
byly to „Radosti lásky“, jež sepsala Gyp. Znala
jsem tu povídku dobře, měla jsem často chut
opraviti název a napsati „Bolesti lásky“. Snad
kdybych byla četla knihu pozorněji, byla bych
shledala, že Gyp, tato smavá filosofka, je vlastně
také mého mínění.
Řekla jsem nedbale
— Nemáte nic vážnějšího?
Zahryzl se do rtů a odpověděl trochu lehko
vážně:
— Nenadál jsem se, že jste tak přísna,
milostivá paní, odpusťte, prosím, že nedal jsem
vám něco filosofického.
— Jste nedůtklivý a pyšný, odpověděla
jsem velmi klidně. Ale budeme se vídati nyní
denně a doufám, že vás napravím. Pokus ten se
mi zamlouvá, zdá se mi, že za trochu námahy
stojíte.
Zůstal mi odpověď dlužen, byl zaražen
mým klidem.
Gyp
23
article
Dnes bylo šesté sezení elektrisování a já
a můj mladý lékař jsme již dosti důvěrni. A já
už se tomu nesměji. Přátelství naše stává se
zcela vážným. Ten hoch je roztomilý, dobrt,
bystrý, vzdělaný a bezvadného chování. Mnoho
četl, mnoho ví a co ví, umí povídati s jemnost
a uhlazeností, která se mi tuze líbí. Není kra-
savec, ale má v celém svém vystupování i v ka-
ždém svém pohybu jakousi kočičí uhlazenost
eleganci. Jeho pohled líbí se mi tuze, je jasný
a přímý — —
Tento mladý muž by byl manželem, jakého
bych si přála pro svou sestřičku Hanu . ..
25
article
Dnes je překrásné počasí. Okny operačního
sálu draly se spousty slunečních paprsků a my
mimovolně obraceli jsme se k nim, jako věz-
ňové, toužicí po svobodě. A mimovolně počali
jsme mluviti o cestování a letních bytech. Pro-
sila jsem doktora, aby otevřel okno, zdále se
mi pak, že k nám zavanula vůně bezu. Na pro-
tější střeše vyhřívali se holubi, pročesávajíce
zobáčky své peří. Vzduch byl pln svěžesti a ra-
dosti ze života. Žena jakás na dvoře zpivala.
Nad Montmartrem pluly balé obláčky, vznášely
se zvolňounka a byly tak heboučké, že se zdálo.
že zachytí se někde na špičce věže a zůstanou
tam vězeti jako načechraná vata.
Můj mladý doktor vzdychal. Proč? K vůli
komu? Kdož to víl... Ke kterému neurčitému
snu v budoucnosti anebo ke které minulé skuteč-
nosti upínaly se myšlenky tohoto mladého
muže? Mně to neřekl. Snad ho moje přitomnost
v této chvíli velmi popouzela, snad mne v duchu
posílal ke všem čertům.
Muži jsou našimi nepřáteli a toho musíme
si být dobře vědomy. Mějme se na pozoru,
sestry! Někdy náhodou kmitne se v jejich očích
zvláštní záblesk útepnesti, dobroty a laskavosti
k slabým... k ženám ... ale je tak prchavý.
tak pomíjející! Kdo dovede kdy určiti, co chtějí
a rozeznati, co je v jejich jednání láskou, co
hleděním vlastního prospěchu a co chytrostí?
Po dlouhém mlčení, přerušovaném vzdechy,
navrhl můj lékař vážně, abychom zanechali do-
savadního způsobu léčení a abychom zkusili ne-
přerušované proudy elektřiny, neboť stále ještě
nebylo mi lépe.
Sestoupila jsem tedy se svého trůnu se
skleněnými nohami a lékař počal přes na-
vlhčenou velbloudí kůži dotýkati se mne póly,
kladnými i zápornými. Ale účinek nebyl valný,
nebylo mi o nic lépe.
Montmartre
vědětňová
27
article
Hovořili jsme spolu o Annunziovi, kterého
já mám ráda a kterého on rád nemá a o Dosto-
jevském, kterého on má rád a který mně se ne-
líbí. Půtka byla ostrá, neboť on lpí na svých
názorech zrovna tak houževnatě jako já na
svých.
Konečně jsem mu řekla
— Víte-li, že mne dobře bavíte, ale špatně
léčíte?
Začervenal se, prosil za prominutí a nepro-
nesl již ani slova.
Annunzio
Dosta
29
article
Bála jsem se, že jsem toho ubohého doktora
včera urazila svou zlomyslnou poznámkou, proto
jsem zkoušela dnes zavésti s nín opět rozhovor
o literatuře. Obrátil ihned hovor jinam, hněval
se. Ale když jsem odcházela, řekl mi přece:
— Prosím, milostivá paní, abyste zejire při-
šla přesně v ustanovenou hodinu, neboť mne
čeká mnoho návštěv u nemocných a několik
pacientů mi již oznámilo také, že přijdou zejtra
ke mně. Byl bych velmi nešťasten, kdybych byl
nucen návštěvu vaši zkrátiti... vaše přílomnost
je mi vždy velkým potěšením a vy to dobře vílo.
milostivá paní... ale nevíte, s jakou netrpěli-
vostí vás vždy očekávám!
Dělala jsem, jako bych ho neslyšela. Ale
přece jsem se začervenala, tím jsem jista. Což
on by opravdu chtěl?... O, ne, z toho nebude
nic! Já nechci! Zač mne považuje? K čertu
s těmi mladíky! Mému dobrému starému doktoru
by nikdy bylo nenapadlo se mnou koketovatia