1
masthead
20. ledna 100r.
2
masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů“ k čislu 20.
4
article
Dvě partie.
Dvě partie.
Venku poletoval sníh. A po dlažbě jakoby
peří rozsvpal. Té zimy byla to vzácná věe.
Pořád mokvalo, mrznout nechtělo, do předvče-
rejška byly všecky pražské ulice jako natřeny
mazlavým a kluzkým blátem. O nohy bylo,
ruce, každý chodil, jakoby nesl košíček s va-
jičky. Všichni prochazeči balancovali jako
lanci, nikdo se neodvažoval došlápnouti na pale
To je velmi nebezpečné v takové mazanici. Do-
slápneš, poha ti ujede, ležíš na znaku. Zdvihej
se, můžeš-li, máš-li všechny oudy celé. Bud
zlomis jednu nobu nebo ti v druhé napjet
svalů a šlach roztříští čepku v koleně. Obé je
velmi krásné nadělení. —
A to bylo již koncem ledna, málem pře
prvním únorem. Nikdo již neměl naděje, z
bude mrznout.
A tu pojednou matička Příroda natáhl
jinou strunu. Obrátil se vítr, zadul severák.
mazlavě bláto s ulic zmízelo, jakoby je byl
vytřel. Kroky duněly po chodnících, podpatky
vesele tepaly půdu. A zas lidě chodili jako
tanci, ale tak svěže, čile, a všechny tváře byl
zladěny do veselosti.
Vždyt je masopust! Však do včerejška
masopust byl nějak mazlavý, jako celé to p-
časí. Žádná radost z něho nobyla. Škoda každé
ho kroku, škoda oblékání, holení, česání, všeho
toho sňoření do bálů ! Všechno za nic ne-
stoje
Buda
5
article
Takové mínění o masopustě měl totiž dokton
Koranda, první koncipient advokáta Hovorky.
když za večerů opatrně kráčel ulicemi a někdy
tak maně mrsk! okem do drožky, do fiskru.
které hrčely mimo a vezly kamsi na Žofin anebo
do Besedy nebo do Národního domu vinohradského
jakýsi oblak muselínu nebo hedvábu, z něhož
sotva že kdesi u nízkého stropu povozu se třásla
blavička, podobající se květině, klerou obalil
spoustou nakypřeně bavlnky, aby nepomrzla.
Doktor Koranda se podíval, tak boze všeho
účastenství, zas odvrátil zraky, zachoulil krk
níže do vyhrnutého limce, otřásl se v sychra-
vém vzduchu a zamručel aneho jen si mrzut
pomyslil: Blázni byli, kordy měli! Taky vám
to přejde, káčata
Koranda
Hovorka
národní dom
6
article
Káčata! To platilo těm dívčím hlavičkám
v povozech, těm nebynoucím květinám pražské
zimy, obaleným hedvábem nebo muselinem, je-
jichž oči plály rozčilením a očekáváním, jejichž
ňadra se vzdouvala podivnými, neurčitými tou-
bami, jejichž duševní zraky snažily se odhali
clonu nojbližší budoucnosti.
Vždyeky to neřikal dr. Koranda. Ještě přec
několika lety by se byl serval s každým, kd
by se byl tak neuctivě vyjadřoval o dívkách.
spěchajících do plosů, tonoucích v rozpacích.
chvějících se trémou ze vstupu do ozářeného
sálu a zas nedočkavých, take nedočkavých!
Ale arci, doktoru Korandovi bylo teď už
přes třicet, sice necelá dvě leta, ale ani sám
nevěděl, jak to všechno masopustní bláznění
s něho spadlo, jak pojednou vystřízlivěl, jak
zakejel. Snad nenašel v těch ozářených sálech
tanečních, co hledal, anebo našel-li, nebyl ná-
lezcem jediným. Jiný šťastnější přišel o chvili
dříve, chopil se nalezeného klenotu, a Koranda
odcházel, jak byl přišel. A trvá-li takové hlo.
dání několik let a zpozdí-li se člověk pokaždé —
nedivte se pak, že vyhoří nadarmo, zakejsne,
zmorousovatl.
Ale vždyť mu bylo teprv přes třicet, a t
necelá dvě lela.
Teď stál u okna kanceláře a díval se d
ulice. Smrákalo se. Čekal, až se rozsvití, ale
nedával k tomu rozkazu, ačkoli mladší koncipr
psal jak morovatý nějakou žalobu a již lez
očima téměř po papíře, jak neviděl.
Za to mundant Fajírlík si hověl. Taky byl
položil péro a díval se od svého stolu opodál
okna po doktoru Korandovi a klidně čekal, az
řekne: Tak to spusťtel
Znal Korandu. Věděl, jak si po novém roce
natahuje den stůj co stůj, jak počítá každou
minutu, o kterou dnes později si dá rozžehnout
plyn než včera, aby byl v souhlase s prano-
stykou: Na Nový rok o slepičí krok, na tři
krále o hodinu dále — a tak dále.
doktor
Koranda
d ulice
7
article
Teď práskly nahoře ve druhém patře ně
jaké dvéře, rázné kroky dusaly chodbou a již
hopssly se schodů. To šef, doktor Hovork.
mířil do kanceláře,
Doktor Koranda se otočil a houkl do šen
kanceláře:
»Tak tedy k čertu rozžehněte, Tajtrlíku
Starý jdel-
Mundant Fajírlík tak uvykl své přezdívee
z úst Korandových, že by skoro na vlastní po-
čestné jméno byl neslyšel. Však ani on nepře-
slechl křápnutí dveřmi nahoře a již stál s roz-
žatou sirkou nad cylindry svítilen a konal
»budiž světloe.
Doktor Koranda poodstoupil od okna, při
stoupil ke stolu, chopil se nějakých akt, zadival
se do nich, a již se otevřely dvéře a vstou-
pil šef.
»Servus!« pozdravoval nedbale a kvapné
se tázal Korandy:
»Něco nového ?«
»Ale nic, spectissime; okresní soud z Vol
hlav poslal nějaké pitomé vyřízení. Žádá za vý-
slech svědka Krčila in causa Habán contra Ne-
masta — a má přece v aktech, že Krčil pře
pěli lety umřel. To jsou vrtáci !«
»Jsou, jsou,« posvědčil šef, uhodil na kliku
svého pokoje, roztřeskl dvěře, vstoupil.
»Stakra, Fajfrliku, co pak že tu nen
světlo !« rozkřikl se hned, ale beze hněvu. »Mám
se potmě přerazit ?e
Fajfrlík trpělivě vstal, sebral krabičku švěd-
ských a šel starému rozsvítit. A zas klidně
sedl. Fajfrlíkovi bylo všechno jedno, Bouřky.
kroupy, hromování starého — při všem zůstával
lhostejným. Nanejvýs si zabrumlal: »No, vždy
se z toho nestrilí!« A pak sedl a mundoval
dále, kde byl přestal, jako stroj-
»Starej« dlouho neposeděl ve svém po-
koji. Právě byl Koranda dosedl, když se šel
přihnal, v ruce nějaký IIstek.
„Hroma, kolego, málem bych byl zapomněl.
Hovork
Koranda
Korandův
Krčil
Habán
Fajfrlika
Fajfrlík
Starý
Hrom
8
article
Zatracený masopust! Dnes je bál krajinského
spolku — vždyť víte — tuhle je pozvání, měl
bych tam jít, bejval jsem předsedou, dokonce
čestným předsedou, ale dnes nemohu — a kdy
bych umřel, nemohu! Teď mám schůzi kura
toria, večer mám disciplinární radu — taky t
všechno sveze čert na jednu hromadu pokaždé
— kam pak do bálu! Ale mám tam jako být. —
aspoň v substituci — musíte jít za mne, pi
naplat! Tu máte lístek, omluvte mne, řeknět
že jdete za mne. Subskribováno je, ale dejt
jím tam tuhle ještě desítku za mne — to jim
bude milejší než já — a iřeba kdybych jim sol
tancoval
Koranda se podíval na lístek, na starého
ruce mu sklesly.
„No, tu máte, kolego!“ nutil šeř.
Koranda podíval se zas na šefa jako umí-
rající, jak odsouzenec pod šibenicí.
„Musí to být, pane doktore?.
„Musí, kolegáčku, musí,“ donucoval šeí
„Nebojte se toho, nepálí to. Co pak by řekli.
abych za sebe neposlal, neomluvil se! A co s
tak píčíte? Bývá to veselý bál, holek jako kvít
— žena taky tam půjde s dcerou — najdet
spoustu známých. Co se tak mračíte
Beznadějně odpovídal Koranda:
„Vždyt nejsem ani oholen.
„Dáte se oholit! — Povím vám: necht
práce, neuteče vám to, volohlavský soud počk
ostatně ať žádá za rekvisici na Volšanech, —
seberte se, jděte domů, připravte se — —
„Ale vždyť já nemám ani boty, spectissime.
namítal žalostně Koranda. „Kdypak jsem už ro
trhal poslední lakýrky! A za nové jeden večer n
stojí — a hotové na svou nohu nedostanu —-
a ted, v poslední chvíli.
Ale starý věděl na vše odpověd.
Koranda
9
article
„Kolezáčku, u mne nahoře v nočními stolku
stojí nové lakýrky — dvakrát jsem je měl n
nchou. A budou vám jak ulity. Pamatujete, jak
jsme byli tehda spolu v páře na Zofině, v jedne
kabině, a jak jsme si tam prohodili perka
potom jsme v nich oba chodili týden — jáv
vašich, vy v mých — a nikdo jsme nespozo-
roval, že máme cizí? Tak tedy! — Pane Fajt-
fiku, doskočte nahoru, že prosím paní o ty l-
kýrky — přineste je panu kolegovil
Fajírlík se rozběhl ku podivu rychle pro la-
kýrky a ku podivu rychle vrátil se s nimi.
„No, kolego!“ volal šef vítězně, houpaje
lakýrkami před Korandou, jakoby ho podkuřoval
„Ale boty nejsou všecko, spectissime,
bránil se pořád ještě Koranda. „Račte pováži
pozejtří je prvního — ani bílou kravatu nemám
ani rukavice, a v bále taky — —
„Aha!“ zvolal doktor Hovorka. „No dobr
tuhle je diétal
Sáhl pro tobolku, vyňal druhiou desítku, po
ložil ji k prvé před koncipienta. „Stačí to snad.
co? Zoučtování žádné. Jakobyste jel na ven-
kovské stání.“
„Děj se vůle boží!“ vzdýchl Koranda,
shrábl opatrně obě desítky, načež složil akt
volohlavského soudu a zamkl šuplík svéh
stclku.
Doktor Hovorka si oddechl, vběhl ještě do
svého pokoje, chvíli se tam hrabal v papírec
na stole, vzal nějaká lejstra k sobě, zhasil ply
a procházeje zas kanceláří, stavil se ještě u Ko
randy:
„Dobře se bavte, kolego — aspoň se vytře-
sete trochu z toho škarohlidství. Vy nějak tuz
před časem zasýcháte. Ohledněte se tam, n-
mluvte si nějakou slečinku — no ano, dejte po-
zor, aby měla taky nervus rerum, dobře si ji
zlustrujte! Něco světu podobného ! Kampak vede
takovéhle pavoučí živobytí! A na zdar! Teď ku-
ratorium, pak disciplinární rada! Čert abyt
vzall
Vrazil klobouk na hlavu, šel
Fajt
Koranda
Hovorka
vůle boží
10
article
Mundant Fajírlík hleděl za ním — a hleděl
dlouho ještě na dvéře, když dávno byly zapadly.
a poslouchal, až kroky starého dozní kdes
v průjezdě dole. A když nadobro zlichly, otoči
hlavu, zahleděl se šibalsky na doktora Korandu
a řekl
„Náš starej — to je taškář! Kuratorium,
diseiplinární rada ! No, kuratorium jo, to je te
odpoledne. Ale ta disciplinární rada — že s
nestydí takhle lhát! Půjde-li tam, tak ji hined.
rozpustí. Ale taroky má dnes, to je to' ! Bodejt
by šel do bálu. A sólo, on sólo! Ježíš Marjá, ž
mu huba neopuchne! V tarokách sólo — to
větím, to už mu prsty hrajou. No dobrá,
si hodí, ale proč nás bulikuje! Vzdyt nejsm
dnešníl
„Vám by taky měla spuchnout jedovatá
huba, Tajtrlíku,“ ozval se Koranda. „Takhle
mluvit o šefovi! Co pak je vám do toho. Aby
si u vás zažádal? — Ale čert ho měl potrkat
s tím bálem. Já na bál! A v substituci! Až je
mi hořko. Nechodím ani za sebe — a za něj
mám dělat strašáka.
„Vy jste se uměl narodit,“ hovořil Fajírlík
jakoby záviděl. „Mně neřekne, jakobych ho ne-
dovedl representovat, jakoby na to byli jen
doktoři! Panečku, taky bych se dal oholit, taky
bych na sebe vzal ohlávku — dívali by se vý-
boři.
„Ano, dívali by se,“ posmíval se Koranda,
„kudy by vámi dvéře vyrazílil“
„Já bych ji taky dovedl utratit,“ pokračoval
Fajírlík, „tu desítku. To se ví, že bych si t
druhou taky nechal. Když subskriboval, má za-
placeno. Panečku — šel bych tam, omluvil bye
ho, chvíli bych dělal notábla, pak bych se seschl.
stavil bych se u Fleků — a za tu dvaeílku byeh
se nově oblík'. Ale to se ví, mundant je votrok!“
„A taškář, Tajtrlíku,“ dodal Koranda
„Zpronevěřil byste peníze.“
„Vždyť máte-li rozum, pano doktore,“ mlu
vil Fajírlík dále jakoby se nechumelilo, „tedyji
tam taky, nedáte.
Koranda
Marjá
11
article
„Ale jste vy zralý pro šibenici, Tajtrlíku“
řekl Koranda, ale nezlobil se opravdu. Znal
mundanta Fajírlíka, který ve své písařské mizerii
jen si tak odlehčoval, ale jinak byl dobrý chlap.
A takový starý kancelářský mébl, který si mohl
dovolit s koncipienty od plie.
„To je hezké nadělení!“ naříkal Koranda.
„Měli jsme smluvený večírek s kolegy u t
pštrosů za Kamenným mostem, vzadu za přo-
pážkou, a teď tahle komise.“
„No,“ prohodil Fajírlík, „na Zofíně taky
bejvá k pití, bejvá. Pravda, já už tam asi patnáci
let nebyl. — Jen se nezdržujte tuze se slečin-
kami — —“
„Ani mne nenapadne!“ zaříkal se Koranda
„Bude tam ovšem naše milostpaní
slečna,“ poznamenal Fajfrlík.
„To už teprva ne,“ řekl nějak přihořkle Ko
randa. „To jsme my všichni jen otroci; jen se
na ně dřit — a když člověk vysekne poklonu,
sotva že dostane poděkování. Velmi se budu
chránit!“
„Inu, starej má peníze,“ dráždil Fajírlík.
„Tím hůři“ odsekl Koranda. „Tos
vždycky čeká prinel“
„Inu, hrozny jsou Eysely,“ ozval se ješte
Fajírlík.
„Tajtrlíku, nekažte,“ velel teď Koranda,
„zabalte mi lakýrky do ouřadních novin a já
jdu. Musím se zrenovovat.
Koranda
Fajírlík
Fajfrlík
Ina
12
article
Mladší koncipient po celý ten hovor pilně
psal, a tím pilněji, čím živěji debatovali Koranda
s Fajírlíkem. Ale když se doktor Koranda sebral
a s úsečným „Nazdar!““ odešel, obrátil se, k pí-
saři a řekl:
„Vlastně by tohle patřilo mladšímu konci-
pientu, který také na bále vyplní své místo.“
„Takových ztřeštěnců tam bude dost,“ řekl
skoro otcovsky, shovivavě Fajírlík. „Na repre-
sentaci musí být něco staršího, usedlejšího.
„Vždyť je mně pětadvacet let,“ zadurdil s
mladík.
„Inu ano, to je člověk pořád ještě sele
pane doktore,“ stejným způsobem odpovídal Faj-
„Slečně bych byl jistě milejší,“ řekl mladík.
„Kdo ví?“ pochyboval písař. „Teď mají
slečinky podivná gusta — ostatně naše je přes
dvacet, nejde na větroplachy, už tak na něco zra-
lejšího. Ale arci, že by se chytila na koncipu
tatínkova, taky nemyslím. — Ale to vím jistě-
mně kdyby starý půjčil lakýrky — už bys
s nimi neshledal. Ty bych svatě dotrhal. A t
strčí člověku boty, když už mu do nich tečel“
frlík.
Koranda
Fajírlík
13
article
Bylo druhý den ráno, k deváté hodině
doktor Koranda byl u svého stolu. Bylo zjevno.
že se nevyspal, ale hleděl nějak poťouchle. Před
ním na stole byly lakýrky starého, zabalené
v nějakých novinách. Svědomitě je přinesl
ssebou do kanceláře.
Písař mrskal po něm očima, dlouho nic n
říkal. Konečně se olázal:
„Hezké to bylo, pane doktore
„Hezké.?
„Brzy jste utekl z bálu?.
„Brzy. Bylo pět hodin.
Fajírlík vyvalil oči.
„Vy jste tančil ?“
„Tančil.
„Taky s naší slečnou?
„Taky.“
„Neštětila se?“
„Ne.
„No, ale to tak z nouze, když nepřišel nikt
jiný?“ ptal se pochybovačně Fajírlík.
„Nel Pořád!
„To jsem blázen!“ zvolal Fajírlik.
„Jste — a tajtrlík!“
„No, za destiku člověk může něco uta
covat,“ řekl piehlavě písař.
„Ta nestačí,“ odpovídal Koranda. „Starý
bude doplácet.“
Mladší koncipa se při tom jen uškleboval
Jinak okázale hovor ignoroval.
Po deváté přihrnul se starý.
„No, jak jste se vyspal, kolego?
„Děkuji, málo, ale ujde to. Těším se na
večer.“
„Paní a dcera ještě spí. Ani jsem je ne-
viděl. Ale vzpomínal jsem na vás. — Panečku
to byla včera partie! Pětkrát jsem hlásil solo
třikrát pagátla.
Fajírlík vyprskl. Starý zapomněl patrně, že
„musil“ večer do disciplinární rady.
„Máte nějaký referát, kolego?“ tázal se še
„Mám, spectissime. Jen co si sodnete.
Koranda
Písař
Fajírlik
14
article
„Tak pojdte.
„Tak pojdte.
Doktor Koranďa dovřel za sebou Bedli
dvéře, a když se starý usadil, pronesl vážně:
„Spectissime, předně: dovršuje se mi sedmý
rok praxe, přihlásím se k advokátní zkoušce.“
Doktoru Hovorkovi bylo najednou horko
„No co pak, nelíbí se vám u mne?. Chcet
mi konkurovat ?“
„Nechci, ale nemohu zůstat věčně Koncipou.
Za druhé, zejtra je prvního, prosím, abyste mi
přídal.
„Čerta! Tak najednou? Což nevycházít
s um — —
„Vycházím, sám, ale hodlám se oženit. Bu-
deme více potřebovat. Včera mi byla učiněna
stkvělá nabídka, třeba hned od prvního, za ta-
jemníka banky. Vyžádal jsem si tři dny na roz-
myšlenou, až jak pochodím u vás.
„A kamaráde, vy na mne jdete s revol-
verem, jako loupežník! Co když nepřidám?“
„Doufám, že přidáte.
„Kolik pak?
„Ještě nevím, kolik má žena bude potře-
bovat, nevím, jak je zvyklá. Tolik, abychom
vyšli.
„A kolego, tohle už je trochu příliš !c
pak ještě chcete?
„Spectissime v uetivosti největší žádám z
ruku vaší dcery, slečny Heleny. Včera večen
jsem se s ní zasnoubil. Milostivá paní je sroz-
uměna.-
Doktor Hovorka se vzchopil, díval se jak
vyjevený na koncipienta, zasmál se konečně
zvolal.
Hovorka
Helena
15
article
„Kolego, já váe tam poslal na substitucil“
„Substituoval jsem vás do desíti, pak jsem
tam byl na svůj vrub. Doufám, že nemáte ná-
mitky proti mně.
„Připadá mi to vše jako žert. Po něčem t-
kovém by moje ženské nespaly jak zabityí“
Soudím, že dámy nespí, ale bylo ujednáno.
že z mých úst se máte o věci dověděti nejdříve.
Proto se vám dnes neokázaly. — Nesvolite-li,
jest naše včerejší smlouva neplatná a já pak
odejdu.
„Tak tedy neodeházejte, kolego,“ řekl
doktor Hovorka, podávaje mladému muži ruku.
„Vy jste taky sehrál výbornou partii — mát
znamenité ultimo — a já vám dal ke všemu
„Spectissime, srazte si to,“ řekl Koranda,
tiskna šefovi ruku. „Ostatně — škody neutrplte.
Syna nemáte, komu byste zanechal kancelár
A já jsem váš s tělem a duší.“
„A ke všemu v mých lakýrkách!“ zvolal
doktor Hovorka. „Věru jsem netušil, kam vá
to posílám.
„Ani já netušil pranic, pane doktore,“ mlu-
vil Koranda. „Ale když jsem spatřil vaši slečnu
dceru — když jsem s ní potančil — když jsem
viděl, jak je přívětiva — když se mi na jistou
otázku dostalo nesmírně blaživé odpovědi, jedn l
jsem, jak mi vždycky doporučujeto: rozhodně
po zralém uvážení. Uvažoval jsem bodinu, sta-
číla mně. A milostivá paní souhlasila.“
„Pro boha vás prosím, kolego, pojďte s
mnou nahoru.
Hovorka
Koranda
17
article
Ale měli jste vidět Fajírlika, jak vyvalo-
val očil
19
article
Napsl 1. Bunin. Pldlozu A Drk Ben
Napsl 1. Bunin. Pldlozu A Drk Ben
Byli jsme již druhý den na moři, ale plul
všeho pouze 24 hodiny. Na úsvitě první noci,
když parník byl již daleko od souše, potkali
jsme to, co bylo možno předvídati: teplou mlhu,
jež zakryla obzor, zatměla stěžně a zvolna kolem
rás rozrůstajíc, slévala se s mořem a šedou
oblohou. Byla zima, ale za posledních dnů trvala
řidká na jihu obleva. Na kavkazských horách
tály sněhy, a moře dýchalo hojnými jarními vý-
pary. A tu za ranního podmračného jitra stro
našeho parníku najednou utichl a cestující, pro-
buzeni touto neočekávanou okolností, hlučným
pískotem a dupotem nohou na palubě — roze-
spalí, ozáblí a vzrušení — počali jeden za dru-
bým objevovati se u rubky *). Nastal nesouladn
spor a hovor, nikdo nevěděl, co se děje a šed
kosmy mlhy, jako živé, zvolna se plazily p
parníku.
Pamatuji se, že to s počátku silně znepo-
Kojovalo; zvon na přídi téměř noustále zněl.
z trouby s těžkým chraptěním vyrýval se vý-
stražný řev a cestující v hloučeích stáli na p-
lubě a znepokojeně pohlíželi na rostoucí mlhu.
Bunin
ben
20
article
Tato se zdvihala, nabýbala, splývala jako dím
a časem tak hustě zahalovala parník, že jsm
druh druhu připadali jako přízrak, fantasticky s
pohybující v šedé páře. Bylo to podobno chmu-
nému podzimnímu soumraku, v němž se nepří-
jemně otřásáš vlhkem a cítíš, jak obličej ti ze-
lená. Potom se mlha jaksi osvětlila, stala s
stejnoměrnější a tedy beznadějnější. Parník se
znova pohyboval, ale tak nesměle a zdrželivě,
že chvění pracujících strojů bylo téměř bez-
zvučno. Nepřestávaje zvonit, zaměřil nyní dále
od břehu na jih, kde neproniknutelná hustot
mlhy stávala se skutečným soumrakem — ne-
průhledným rmutem břidlicové barvy, za níž v
dvou krocích zdál se konec světa, obavu budící
poušť prostranství. A zároveň s tím, jak se stmí-
valo, stávalo se počasí stále horším.
S trámce ku přivazování plachet, přístřeší
a lan kapala voda. Mokrý uhelný prach, vyléta-
jící z komína, padal jako černý déšť hned vedle
něho. Chtělo se aspoň něco rozeznat v nepoho-
dlné dáli, ale mlha zahalovala vše jako sen, otu-
povala sluch i zrak: parník s rubky podobal s
vzdušné lodi, před očima byl šedý rmut, n
řasách — studená pavučina a plavec, který ne-
daleko ode mne kouřil, olizuje mokré slan
vousy, připadal mi časem, jako bych ho viděl v
snu... Konečně se parník zastavil znova.
V mlze vzplanulo jako živé oko v lampě na
stěžní elektrické světlo, černými kotouči vyvali
se mocně z jícnu těžké přízemní trouby dým
hned jako obrovský had utkvěl ve vzduchu.
21
article
Zvon na nose zněl jako beze smyslu, jedno-
tvárně a kdesi mračným a teskným hlasem z-
sténala „siréna“, možno že neexistující, ale vy-
tvořená napjatým sluchem, jemuž se vždycky
něco v tajemné nesmírnosti mlhy zdává . . . Mlh
mezi tím temněla stále zasmušileji. Nahoře splý-
vala se soumrakem oblohy, dole ploužila se ko-
lem parníku, sotva se dotýkajíe vody, jež slab
pleskala o lodní boky. Nastala dlouhá zimní no
— tmavá noc na nekonečném moři, tonoucím
v mlze.
22
article
Tehdy náhedou za teskn, den, znavivší
všechny před tuchou nehody, cestující s velitel-
stvem parníku, uspořádali večeři. Kolem parníku
byla již neproniknutelná noc, ale vnitř jeho,
v našem maličkém světě, bylo světlo, hlučno
lidnato. V salóně důstojnickém hráli v karty,
pili čaj, z kuchyně voněla jídla a sluhové bě-
hali z bufetu do bufetu, bouchajíce zátkami.
Ležel jsem ve své místnosti pod salónem
dlouho slyšel jsem dupání nohou, jež mi hřmo-
tilo nad hlavou. Když zahráli teskný módní val-
čík na pianině, bylo mi smutně i pěkně zároven
a zachtělo se mi mezi lidi. Oblekl jsem se a vy-
šel k večeři.
Bozpochyby mi bylo toho večera veselo.
Aspoň se mi tak zdálo i bylo příjemno, že ve-
čer minul nepozorovaně. Všichni zapomněli n
mlhu a na nebezpečí, všichni tančili a zpívali,
všichni chodili se zářícíma očima. Potom dlouh
a hlučně večeřeli... Konečně se unavili a z-
toužili po spaní... A velký, ale dusný a horký
důstojnický salon, v němž bolnojasně zářila světla,
zůstal konečně prázdný. A když jsem tam z
půl hodiny nahlédl, byla tam již úplná tma, jako
téměř všude na parníku. Shora zazníval sem
mnohdy hlas zvonu a ten byl v nastalém tichu
velmi zvláštní. Potom i tento bylo slýšeti stále
řídčeji a řídčeji... Kolem jakoby vše bylo vy-
mřelo.
*) Kajufa na vrchní palubě.
23
article
Cítě, že již čas spaní minul, prošel jsem se
dole po chodbách parníku, proseděl u rubky,
opíraje se o chladnou mramorovou stěnu . .. Na-
jednou i v ní pohaslo elektrické světlo, a já jsem
takřka oslepl. Popěvuje vnitr to, co zpívalia
hráli toho večora, zašel jsem nahmátkou ko
schodišti, vystoupil několik stupňů k vrohní pa-
lubě a zastavil se překvapen krásou a truchli-
vostí měsíční noci.
O, jak zvláštní byla tath noe! Nic podol-
nělo jsem dříve neviděl. Byla jíž velmi pozdní
hodina, snad již před svítáním. Zatím doku
jsme zpívali, večeřeli, mluvili druh s druhem
nesmysly a smáli se, zde na onom úplně nám
cizím světě oblohy, mlhy a moře, vzešla krotká,
opuštěná a vždy truchlivá luna a zavládla hlu-
boká půlnoc... právě tak, jako jistě před pěti.
dosíti tisíci lety... Mlha stála těsně jako za-
smušilé stěny, i bylo teskno hleděti do mraku,
tajícího se v ní, ale uprostřed té mlhy, ozařujíe
okruhlý prostor pro parník, jevilo se cosi podob-
ného světlému mystickému vidění: žlutý měsíc
pozdní noci, klesaje k jihu, utkvěl na bledé
průzračné cloně mlhy a jako živý zíral z ohrom-
ného, široce rozevřeného světelného kruhu.
V kruhu tom bylo cosi apokalyptického . . . cosi
nadpozemského, plného mlčelivého tajemství
tkvělo v hrobové tišině — v colé té noci, v par-
níku i v měsíci, který se tentokráte zdál ku po-
divu blízkým zemi a s truchlým, lhostejným
výrezem mně patřil přímo do obličeje.
24
article
Vystoupil jsem zvolna na poslední schůdky
můstku a opřel se o jeho zábradlí. Pode mnou-
byl celý parník. Na vypuklých dřevěných most-
cích a leckde na palubách leskly se mdle po-
délné pruhy vody — sledy to mizící mlhy. Se
zábradlí lan a lavíček padaly jako pavučina
lehké kouřící stíny. Uprostřed parníku, v komíně
a stroji tušila se kolosální nadějná tiha, ve stěž-
ních výše a pohyblivost. Avšak celý parník před-
stavoval lehce a šithle vyrostlý koráb — přízrak.
utkvěvší na tomto těsně a slabě osvětleném, sní-
cím prostoru uprostřed mlhy. Před pravým bo-
kem ležela nízko a plocho voda. Tajemně a zcela
bezzvučně se kolébajíe, ztrácela se v lehkém pod-
měsíčném dýmu a probleskovala v něm, jakoby
se tam objevovala a mizela zlatá háďata. Ostatně
lesk ten ztrácel se již ve dvaceti krocích ode
mně — dále kmital se již sotva znatelně, jako
mrtvé oko. Ale když jsem pohlédl vzhůru, opět
se mi zdálo, že týž měsíc — jest obraz nějakého
mystického vidění, že to ticho — a tajemstvi
je částí onoho, jež se nachází za mezemi světa
námi známého
25
article
Najednou zazněl na přídi zvon. Unyle pro-
běhl zvuk za zvukem, ruše ticho noci a hned
potom jako v odpověď ozval se kdesi v předu
nejasný šum a hluk, stejnoměrně stále šíře a
hrozivěji vzrůstající. Pocit nebezpečí okamžitě
mě přiměl vpíti se očima do mračné mlhy na .
pravo, kde ueho ulovilo silný hluk, a najednou
krvavý signálový oheň, podobný velikému ru-
bínu, vyrostl z mlhy a počal se rychle k nám
blížiti. Pod ním mdle zlatými skvrnami rozplý-
vala a pohybovala se dlouhým řetězem osvětlená
okna a v šumu kol, který byl o počátku podohen
blížícímu se hluku vodopádu, již vynikaly zvuky
rychle se otáčejících lopatek i bylo možno roze-
znati, jak syčí a víří tam voda. Strážný na našem
parníku s pospěchem člověka procitnuvšího ze
spánku udeřil mechanicky a neskladně na zvon,
na to těžce zachraptěla trouba a jako z otevřené
záklopky vyrazil z ní široký a mračný řev, otřá-
sající celým parníkem. Z mlhy zazněl odpovída-
jící hlas, podobný hučení lokomotivy, který se
však rychle ztrácel v mlzo, a za ním zvolna
mizel i šum kol a červený signálový ohen.
26
article
V křiku tom a šumu bylo cítiti cosi dráždivého
a spěšného — jistě že i kapitán vstříc přicháze-
jícího parníku byl mladý a smělý — ale, pama-
tuji se, že to vše nepůsobilo na mě tehdy nija-
kým dojmem. My stojíme, on jede střemhlav,
ale co značí ta spěšná odvážlivost přod tváří ta-
kové noci — smělost maličká a všední, zrozená
nikoli nadšením, ale bezvědomostí slepého jed-
nání! Jako vidění kmitl se tento parníček a jako
vidění se skryl v mlze. A opět nastalo úplné
ticho, a opět zavládlo v celé své kráse mrtvé
mlčení.
„Kde jsme?“ napadlo mi. Strážní jistě jiz
zase dřímají, cestující spí neprobuditelným
spánkem — mlha mě pomátla... Ani přibližně
nevím, kde jsme, protože jsem v těch místech
na Černém moři nikdy nebyl... Avšak není to
vše lhostejno? Nerozumím mlčelivé tajné této
noci, nerozumím vůbec i životu. Rozhlížel jsem
se kolem, něco jsem očekával, v něco se chtěl
vmysliti, ale cítil jsem pouze jediné — že jsem
úplně sám a že nevím, kde a proč existuji.
A proč ta zvláštní noc a proč stojí tato spící lod
ve spícím moři? A hlavní — proč vše to není
prosté, ale plné jakéhosi hlubokého a tajemného
významu? Zdá se, že kdyby še byl nyní někdo
znenadání setkal s naším koráhem — mimo-
volně by se pokřižoval ..
Potom však jsem se již ničemu nedivil.
27
article
Okouzlen tišinou noci, tišínou, které nikdy na
zemi nebývá podobné, oddal jsem se plně jejt
moci. Na okamžik se mi zdálo, že kdesi v ne-
vystihlé dáli zapěl kohout... Usmál jsem se.
„To není možná,“ pomyslil jsme si téměř s uspo-
kojením a vše to, čím jsem Edysi žil, připadalo
mi tak maličké a ubohé. Kdyby byla v tu chvíli
na měsíc vyplula najada — byl bych se tomu
pranic nepodivil. Nedivil bych se také, kdyby
byl někdo v bílém rouše, jda po vodě k parníku,
objevil se v dáli, nebo kdyby byla utonulá vy-
nořila se z vody a bledá v měsíčném světle,
usedla do loďky, spuštěné u kajut cestují-
cích... Nyní měsíc hledí přímo do těchto okrou-
hlých okének a ozařuje hasnoucím světlem
spící, a tito leží jako mrtví... „Neměl bych ně-
koho vzbudit? Avšak nikoli — proč?“ odpo-
věděl jsem sám sobě — „nikoho nepotřebuji
nikdo nepotřebuje mne, všichni jsme si vzá-
jemně cizl.“
Ovládl mě nepopsatelný klid veliké a bez-
nadějné truchlivosti. Míjely minuty za minutami
a já stále seděl jsem nehybně a zdálo se mi,
že nebude konce této noci. Dumal jsem o tom,
co mne vždy k sobě vábilo — o všech živoucích
na této zemi, o lidech dávných věků, jež vše-
chny viděl tento měsíc, a kteří se mu jistě vždy-
cky zdáli na tolik maličkými a druh druhu po-
dobnými, že ani nepozoroval jejich vymizení ze
země. Avšak nyní i oni mně byli zcela cizími:
nepociťoval jsem své neustálé a vášnivé touhy
prožíti celý jejich zivot — sliti se se všemi,