ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 9 2dd345a0-75c5-11dc-9c73-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 9
Chunky — 28 celkem · entity: place 3, person 33, org 2
1 masthead
20. ledna 100r.
2 masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů“ k čislu 20.
3 masthead
Strana 9.
4 article Dvě partie.
Dvě partie. Venku poletoval sníh. A po dlažbě jakoby peří rozsvpal. Té zimy byla to vzácná věe. Pořád mokvalo, mrznout nechtělo, do předvče- rejška byly všecky pražské ulice jako natřeny mazlavým a kluzkým blátem. O nohy bylo, ruce, každý chodil, jakoby nesl košíček s va- jičky. Všichni prochazeči balancovali jako lanci, nikdo se neodvažoval došlápnouti na pale To je velmi nebezpečné v takové mazanici. Do- slápneš, poha ti ujede, ležíš na znaku. Zdvihej se, můžeš-li, máš-li všechny oudy celé. Bud zlomis jednu nobu nebo ti v druhé napjet svalů a šlach roztříští čepku v koleně. Obé je velmi krásné nadělení. — A to bylo již koncem ledna, málem pře prvním únorem. Nikdo již neměl naděje, z bude mrznout. A tu pojednou matička Příroda natáhl jinou strunu. Obrátil se vítr, zadul severák. mazlavě bláto s ulic zmízelo, jakoby je byl vytřel. Kroky duněly po chodnících, podpatky vesele tepaly půdu. A zas lidě chodili jako tanci, ale tak svěže, čile, a všechny tváře byl zladěny do veselosti. Vždyt je masopust! Však do včerejška masopust byl nějak mazlavý, jako celé to p- časí. Žádná radost z něho nobyla. Škoda každé ho kroku, škoda oblékání, holení, česání, všeho toho sňoření do bálů ! Všechno za nic ne- stoje
Buda
5 article
Takové mínění o masopustě měl totiž dokton Koranda, první koncipient advokáta Hovorky. když za večerů opatrně kráčel ulicemi a někdy tak maně mrsk! okem do drožky, do fiskru. které hrčely mimo a vezly kamsi na Žofin anebo do Besedy nebo do Národního domu vinohradského jakýsi oblak muselínu nebo hedvábu, z něhož sotva že kdesi u nízkého stropu povozu se třásla blavička, podobající se květině, klerou obalil spoustou nakypřeně bavlnky, aby nepomrzla. Doktor Koranda se podíval, tak boze všeho účastenství, zas odvrátil zraky, zachoulil krk níže do vyhrnutého limce, otřásl se v sychra- vém vzduchu a zamručel aneho jen si mrzut pomyslil: Blázni byli, kordy měli! Taky vám to přejde, káčata
Koranda Hovorka národní dom
6 article
Káčata! To platilo těm dívčím hlavičkám v povozech, těm nebynoucím květinám pražské zimy, obaleným hedvábem nebo muselinem, je- jichž oči plály rozčilením a očekáváním, jejichž ňadra se vzdouvala podivnými, neurčitými tou- bami, jejichž duševní zraky snažily se odhali clonu nojbližší budoucnosti. Vždyeky to neřikal dr. Koranda. Ještě přec několika lety by se byl serval s každým, kd by se byl tak neuctivě vyjadřoval o dívkách. spěchajících do plosů, tonoucích v rozpacích. chvějících se trémou ze vstupu do ozářeného sálu a zas nedočkavých, take nedočkavých! Ale arci, doktoru Korandovi bylo teď už přes třicet, sice necelá dvě leta, ale ani sám nevěděl, jak to všechno masopustní bláznění s něho spadlo, jak pojednou vystřízlivěl, jak zakejel. Snad nenašel v těch ozářených sálech tanečních, co hledal, anebo našel-li, nebyl ná- lezcem jediným. Jiný šťastnější přišel o chvili dříve, chopil se nalezeného klenotu, a Koranda odcházel, jak byl přišel. A trvá-li takové hlo. dání několik let a zpozdí-li se člověk pokaždé — nedivte se pak, že vyhoří nadarmo, zakejsne, zmorousovatl. Ale vždyť mu bylo teprv přes třicet, a t necelá dvě lela. Teď stál u okna kanceláře a díval se d ulice. Smrákalo se. Čekal, až se rozsvití, ale nedával k tomu rozkazu, ačkoli mladší koncipr psal jak morovatý nějakou žalobu a již lez očima téměř po papíře, jak neviděl. Za to mundant Fajírlík si hověl. Taky byl položil péro a díval se od svého stolu opodál okna po doktoru Korandovi a klidně čekal, az řekne: Tak to spusťtel Znal Korandu. Věděl, jak si po novém roce natahuje den stůj co stůj, jak počítá každou minutu, o kterou dnes později si dá rozžehnout plyn než včera, aby byl v souhlase s prano- stykou: Na Nový rok o slepičí krok, na tři krále o hodinu dále — a tak dále.
doktor Koranda d ulice
7 article
Teď práskly nahoře ve druhém patře ně jaké dvéře, rázné kroky dusaly chodbou a již hopssly se schodů. To šef, doktor Hovork. mířil do kanceláře, Doktor Koranda se otočil a houkl do šen kanceláře: »Tak tedy k čertu rozžehněte, Tajtrlíku Starý jdel- Mundant Fajírlík tak uvykl své přezdívee z úst Korandových, že by skoro na vlastní po- čestné jméno byl neslyšel. Však ani on nepře- slechl křápnutí dveřmi nahoře a již stál s roz- žatou sirkou nad cylindry svítilen a konal »budiž světloe. Doktor Koranda poodstoupil od okna, při stoupil ke stolu, chopil se nějakých akt, zadival se do nich, a již se otevřely dvéře a vstou- pil šef. »Servus!« pozdravoval nedbale a kvapné se tázal Korandy: »Něco nového ?« »Ale nic, spectissime; okresní soud z Vol hlav poslal nějaké pitomé vyřízení. Žádá za vý- slech svědka Krčila in causa Habán contra Ne- masta — a má přece v aktech, že Krčil pře pěli lety umřel. To jsou vrtáci !« »Jsou, jsou,« posvědčil šef, uhodil na kliku svého pokoje, roztřeskl dvěře, vstoupil. »Stakra, Fajfrliku, co pak že tu nen světlo !« rozkřikl se hned, ale beze hněvu. »Mám se potmě přerazit ?e Fajfrlík trpělivě vstal, sebral krabičku švěd- ských a šel starému rozsvítit. A zas klidně sedl. Fajfrlíkovi bylo všechno jedno, Bouřky. kroupy, hromování starého — při všem zůstával lhostejným. Nanejvýs si zabrumlal: »No, vždy se z toho nestrilí!« A pak sedl a mundoval dále, kde byl přestal, jako stroj- »Starej« dlouho neposeděl ve svém po- koji. Právě byl Koranda dosedl, když se šel přihnal, v ruce nějaký IIstek. „Hroma, kolego, málem bych byl zapomněl.
Hovork Koranda Korandův Krčil Habán Fajfrlika Fajfrlík Starý Hrom
8 article
Zatracený masopust! Dnes je bál krajinského spolku — vždyť víte — tuhle je pozvání, měl bych tam jít, bejval jsem předsedou, dokonce čestným předsedou, ale dnes nemohu — a kdy bych umřel, nemohu! Teď mám schůzi kura toria, večer mám disciplinární radu — taky t všechno sveze čert na jednu hromadu pokaždé — kam pak do bálu! Ale mám tam jako být. — aspoň v substituci — musíte jít za mne, pi naplat! Tu máte lístek, omluvte mne, řeknět že jdete za mne. Subskribováno je, ale dejt jím tam tuhle ještě desítku za mne — to jim bude milejší než já — a iřeba kdybych jim sol tancoval Koranda se podíval na lístek, na starého ruce mu sklesly. „No, tu máte, kolego!“ nutil šeř. Koranda podíval se zas na šefa jako umí- rající, jak odsouzenec pod šibenicí. „Musí to být, pane doktore?. „Musí, kolegáčku, musí,“ donucoval šeí „Nebojte se toho, nepálí to. Co pak by řekli. abych za sebe neposlal, neomluvil se! A co s tak píčíte? Bývá to veselý bál, holek jako kvít — žena taky tam půjde s dcerou — najdet spoustu známých. Co se tak mračíte Beznadějně odpovídal Koranda: „Vždyt nejsem ani oholen. „Dáte se oholit! — Povím vám: necht práce, neuteče vám to, volohlavský soud počk ostatně ať žádá za rekvisici na Volšanech, — seberte se, jděte domů, připravte se — — „Ale vždyť já nemám ani boty, spectissime. namítal žalostně Koranda. „Kdypak jsem už ro trhal poslední lakýrky! A za nové jeden večer n stojí — a hotové na svou nohu nedostanu —- a ted, v poslední chvíli. Ale starý věděl na vše odpověd.
Koranda
9 article
„Kolezáčku, u mne nahoře v nočními stolku stojí nové lakýrky — dvakrát jsem je měl n nchou. A budou vám jak ulity. Pamatujete, jak jsme byli tehda spolu v páře na Zofině, v jedne kabině, a jak jsme si tam prohodili perka potom jsme v nich oba chodili týden — jáv vašich, vy v mých — a nikdo jsme nespozo- roval, že máme cizí? Tak tedy! — Pane Fajt- fiku, doskočte nahoru, že prosím paní o ty l- kýrky — přineste je panu kolegovil Fajírlík se rozběhl ku podivu rychle pro la- kýrky a ku podivu rychle vrátil se s nimi. „No, kolego!“ volal šef vítězně, houpaje lakýrkami před Korandou, jakoby ho podkuřoval „Ale boty nejsou všecko, spectissime, bránil se pořád ještě Koranda. „Račte pováži pozejtří je prvního — ani bílou kravatu nemám ani rukavice, a v bále taky — — „Aha!“ zvolal doktor Hovorka. „No dobr tuhle je diétal Sáhl pro tobolku, vyňal druhiou desítku, po ložil ji k prvé před koncipienta. „Stačí to snad. co? Zoučtování žádné. Jakobyste jel na ven- kovské stání.“ „Děj se vůle boží!“ vzdýchl Koranda, shrábl opatrně obě desítky, načež složil akt volohlavského soudu a zamkl šuplík svéh stclku. Doktor Hovorka si oddechl, vběhl ještě do svého pokoje, chvíli se tam hrabal v papírec na stole, vzal nějaká lejstra k sobě, zhasil ply a procházeje zas kanceláří, stavil se ještě u Ko randy: „Dobře se bavte, kolego — aspoň se vytře- sete trochu z toho škarohlidství. Vy nějak tuz před časem zasýcháte. Ohledněte se tam, n- mluvte si nějakou slečinku — no ano, dejte po- zor, aby měla taky nervus rerum, dobře si ji zlustrujte! Něco světu podobného ! Kampak vede takovéhle pavoučí živobytí! A na zdar! Teď ku- ratorium, pak disciplinární rada! Čert abyt vzall Vrazil klobouk na hlavu, šel
Fajt Koranda Hovorka vůle boží
10 article
Mundant Fajírlík hleděl za ním — a hleděl dlouho ještě na dvéře, když dávno byly zapadly. a poslouchal, až kroky starého dozní kdes v průjezdě dole. A když nadobro zlichly, otoči hlavu, zahleděl se šibalsky na doktora Korandu a řekl „Náš starej — to je taškář! Kuratorium, diseiplinární rada ! No, kuratorium jo, to je te odpoledne. Ale ta disciplinární rada — že s nestydí takhle lhát! Půjde-li tam, tak ji hined. rozpustí. Ale taroky má dnes, to je to' ! Bodejt by šel do bálu. A sólo, on sólo! Ježíš Marjá, ž mu huba neopuchne! V tarokách sólo — to větím, to už mu prsty hrajou. No dobrá, si hodí, ale proč nás bulikuje! Vzdyt nejsm dnešníl „Vám by taky měla spuchnout jedovatá huba, Tajtrlíku,“ ozval se Koranda. „Takhle mluvit o šefovi! Co pak je vám do toho. Aby si u vás zažádal? — Ale čert ho měl potrkat s tím bálem. Já na bál! A v substituci! Až je mi hořko. Nechodím ani za sebe — a za něj mám dělat strašáka. „Vy jste se uměl narodit,“ hovořil Fajírlík jakoby záviděl. „Mně neřekne, jakobych ho ne- dovedl representovat, jakoby na to byli jen doktoři! Panečku, taky bych se dal oholit, taky bych na sebe vzal ohlávku — dívali by se vý- boři. „Ano, dívali by se,“ posmíval se Koranda, „kudy by vámi dvéře vyrazílil“ „Já bych ji taky dovedl utratit,“ pokračoval Fajírlík, „tu desítku. To se ví, že bych si t druhou taky nechal. Když subskriboval, má za- placeno. Panečku — šel bych tam, omluvil bye ho, chvíli bych dělal notábla, pak bych se seschl. stavil bych se u Fleků — a za tu dvaeílku byeh se nově oblík'. Ale to se ví, mundant je votrok!“ „A taškář, Tajtrlíku,“ dodal Koranda „Zpronevěřil byste peníze.“ „Vždyť máte-li rozum, pano doktore,“ mlu vil Fajírlík dále jakoby se nechumelilo, „tedyji tam taky, nedáte.
Koranda Marjá
11 article
„Ale jste vy zralý pro šibenici, Tajtrlíku“ řekl Koranda, ale nezlobil se opravdu. Znal mundanta Fajírlíka, který ve své písařské mizerii jen si tak odlehčoval, ale jinak byl dobrý chlap. A takový starý kancelářský mébl, který si mohl dovolit s koncipienty od plie. „To je hezké nadělení!“ naříkal Koranda. „Měli jsme smluvený večírek s kolegy u t pštrosů za Kamenným mostem, vzadu za přo- pážkou, a teď tahle komise.“ „No,“ prohodil Fajírlík, „na Zofíně taky bejvá k pití, bejvá. Pravda, já už tam asi patnáci let nebyl. — Jen se nezdržujte tuze se slečin- kami — —“ „Ani mne nenapadne!“ zaříkal se Koranda „Bude tam ovšem naše milostpaní slečna,“ poznamenal Fajfrlík. „To už teprva ne,“ řekl nějak přihořkle Ko randa. „To jsme my všichni jen otroci; jen se na ně dřit — a když člověk vysekne poklonu, sotva že dostane poděkování. Velmi se budu chránit!“ „Inu, starej má peníze,“ dráždil Fajírlík. „Tím hůři“ odsekl Koranda. „Tos vždycky čeká prinel“ „Inu, hrozny jsou Eysely,“ ozval se ješte Fajírlík. „Tajtrlíku, nekažte,“ velel teď Koranda, „zabalte mi lakýrky do ouřadních novin a já jdu. Musím se zrenovovat.
Koranda Fajírlík Fajfrlík Ina
12 article
Mladší koncipient po celý ten hovor pilně psal, a tím pilněji, čím živěji debatovali Koranda s Fajírlíkem. Ale když se doktor Koranda sebral a s úsečným „Nazdar!““ odešel, obrátil se, k pí- saři a řekl: „Vlastně by tohle patřilo mladšímu konci- pientu, který také na bále vyplní své místo.“ „Takových ztřeštěnců tam bude dost,“ řekl skoro otcovsky, shovivavě Fajírlík. „Na repre- sentaci musí být něco staršího, usedlejšího. „Vždyť je mně pětadvacet let,“ zadurdil s mladík. „Inu ano, to je člověk pořád ještě sele pane doktore,“ stejným způsobem odpovídal Faj- „Slečně bych byl jistě milejší,“ řekl mladík. „Kdo ví?“ pochyboval písař. „Teď mají slečinky podivná gusta — ostatně naše je přes dvacet, nejde na větroplachy, už tak na něco zra- lejšího. Ale arci, že by se chytila na koncipu tatínkova, taky nemyslím. — Ale to vím jistě- mně kdyby starý půjčil lakýrky — už bys s nimi neshledal. Ty bych svatě dotrhal. A t strčí člověku boty, když už mu do nich tečel“ frlík.
Koranda Fajírlík
13 article
Bylo druhý den ráno, k deváté hodině doktor Koranda byl u svého stolu. Bylo zjevno. že se nevyspal, ale hleděl nějak poťouchle. Před ním na stole byly lakýrky starého, zabalené v nějakých novinách. Svědomitě je přinesl ssebou do kanceláře. Písař mrskal po něm očima, dlouho nic n říkal. Konečně se olázal: „Hezké to bylo, pane doktore „Hezké.? „Brzy jste utekl z bálu?. „Brzy. Bylo pět hodin. Fajírlík vyvalil oči. „Vy jste tančil ?“ „Tančil. „Taky s naší slečnou? „Taky.“ „Neštětila se?“ „Ne. „No, ale to tak z nouze, když nepřišel nikt jiný?“ ptal se pochybovačně Fajírlík. „Nel Pořád! „To jsem blázen!“ zvolal Fajírlik. „Jste — a tajtrlík!“ „No, za destiku člověk může něco uta covat,“ řekl piehlavě písař. „Ta nestačí,“ odpovídal Koranda. „Starý bude doplácet.“ Mladší koncipa se při tom jen uškleboval Jinak okázale hovor ignoroval. Po deváté přihrnul se starý. „No, jak jste se vyspal, kolego? „Děkuji, málo, ale ujde to. Těším se na večer.“ „Paní a dcera ještě spí. Ani jsem je ne- viděl. Ale vzpomínal jsem na vás. — Panečku to byla včera partie! Pětkrát jsem hlásil solo třikrát pagátla. Fajírlík vyprskl. Starý zapomněl patrně, že „musil“ večer do disciplinární rady. „Máte nějaký referát, kolego?“ tázal se še „Mám, spectissime. Jen co si sodnete.
Koranda Písař Fajírlik
14 article „Tak pojdte.
„Tak pojdte. Doktor Koranďa dovřel za sebou Bedli dvéře, a když se starý usadil, pronesl vážně: „Spectissime, předně: dovršuje se mi sedmý rok praxe, přihlásím se k advokátní zkoušce.“ Doktoru Hovorkovi bylo najednou horko „No co pak, nelíbí se vám u mne?. Chcet mi konkurovat ?“ „Nechci, ale nemohu zůstat věčně Koncipou. Za druhé, zejtra je prvního, prosím, abyste mi přídal. „Čerta! Tak najednou? Což nevycházít s um — — „Vycházím, sám, ale hodlám se oženit. Bu- deme více potřebovat. Včera mi byla učiněna stkvělá nabídka, třeba hned od prvního, za ta- jemníka banky. Vyžádal jsem si tři dny na roz- myšlenou, až jak pochodím u vás. „A kamaráde, vy na mne jdete s revol- verem, jako loupežník! Co když nepřidám?“ „Doufám, že přidáte. „Kolik pak? „Ještě nevím, kolik má žena bude potře- bovat, nevím, jak je zvyklá. Tolik, abychom vyšli. „A kolego, tohle už je trochu příliš !c pak ještě chcete? „Spectissime v uetivosti největší žádám z ruku vaší dcery, slečny Heleny. Včera večen jsem se s ní zasnoubil. Milostivá paní je sroz- uměna.- Doktor Hovorka se vzchopil, díval se jak vyjevený na koncipienta, zasmál se konečně zvolal.
Hovorka Helena
15 article
„Kolego, já váe tam poslal na substitucil“ „Substituoval jsem vás do desíti, pak jsem tam byl na svůj vrub. Doufám, že nemáte ná- mitky proti mně. „Připadá mi to vše jako žert. Po něčem t- kovém by moje ženské nespaly jak zabityí“ Soudím, že dámy nespí, ale bylo ujednáno. že z mých úst se máte o věci dověděti nejdříve. Proto se vám dnes neokázaly. — Nesvolite-li, jest naše včerejší smlouva neplatná a já pak odejdu. „Tak tedy neodeházejte, kolego,“ řekl doktor Hovorka, podávaje mladému muži ruku. „Vy jste taky sehrál výbornou partii — mát znamenité ultimo — a já vám dal ke všemu „Spectissime, srazte si to,“ řekl Koranda, tiskna šefovi ruku. „Ostatně — škody neutrplte. Syna nemáte, komu byste zanechal kancelár A já jsem váš s tělem a duší.“ „A ke všemu v mých lakýrkách!“ zvolal doktor Hovorka. „Věru jsem netušil, kam vá to posílám. „Ani já netušil pranic, pane doktore,“ mlu- vil Koranda. „Ale když jsem spatřil vaši slečnu dceru — když jsem s ní potančil — když jsem viděl, jak je přívětiva — když se mi na jistou otázku dostalo nesmírně blaživé odpovědi, jedn l jsem, jak mi vždycky doporučujeto: rozhodně po zralém uvážení. Uvažoval jsem bodinu, sta- číla mně. A milostivá paní souhlasila.“ „Pro boha vás prosím, kolego, pojďte s mnou nahoru.
Hovorka Koranda
16 article
na bál.“
17 article
Ale měli jste vidět Fajírlika, jak vyvalo- val očil
18 title
Mlha.
19 article Napsl 1. Bunin. Pldlozu A Drk Ben
Napsl 1. Bunin. Pldlozu A Drk Ben Byli jsme již druhý den na moři, ale plul všeho pouze 24 hodiny. Na úsvitě první noci, když parník byl již daleko od souše, potkali jsme to, co bylo možno předvídati: teplou mlhu, jež zakryla obzor, zatměla stěžně a zvolna kolem rás rozrůstajíc, slévala se s mořem a šedou oblohou. Byla zima, ale za posledních dnů trvala řidká na jihu obleva. Na kavkazských horách tály sněhy, a moře dýchalo hojnými jarními vý- pary. A tu za ranního podmračného jitra stro našeho parníku najednou utichl a cestující, pro- buzeni touto neočekávanou okolností, hlučným pískotem a dupotem nohou na palubě — roze- spalí, ozáblí a vzrušení — počali jeden za dru- bým objevovati se u rubky *). Nastal nesouladn spor a hovor, nikdo nevěděl, co se děje a šed kosmy mlhy, jako živé, zvolna se plazily p parníku. Pamatuji se, že to s počátku silně znepo- Kojovalo; zvon na přídi téměř noustále zněl. z trouby s těžkým chraptěním vyrýval se vý- stražný řev a cestující v hloučeích stáli na p- lubě a znepokojeně pohlíželi na rostoucí mlhu.
Bunin ben
20 article
Tato se zdvihala, nabýbala, splývala jako dím a časem tak hustě zahalovala parník, že jsm druh druhu připadali jako přízrak, fantasticky s pohybující v šedé páře. Bylo to podobno chmu- nému podzimnímu soumraku, v němž se nepří- jemně otřásáš vlhkem a cítíš, jak obličej ti ze- lená. Potom se mlha jaksi osvětlila, stala s stejnoměrnější a tedy beznadějnější. Parník se znova pohyboval, ale tak nesměle a zdrželivě, že chvění pracujících strojů bylo téměř bez- zvučno. Nepřestávaje zvonit, zaměřil nyní dále od břehu na jih, kde neproniknutelná hustot mlhy stávala se skutečným soumrakem — ne- průhledným rmutem břidlicové barvy, za níž v dvou krocích zdál se konec světa, obavu budící poušť prostranství. A zároveň s tím, jak se stmí- valo, stávalo se počasí stále horším. S trámce ku přivazování plachet, přístřeší a lan kapala voda. Mokrý uhelný prach, vyléta- jící z komína, padal jako černý déšť hned vedle něho. Chtělo se aspoň něco rozeznat v nepoho- dlné dáli, ale mlha zahalovala vše jako sen, otu- povala sluch i zrak: parník s rubky podobal s vzdušné lodi, před očima byl šedý rmut, n řasách — studená pavučina a plavec, který ne- daleko ode mne kouřil, olizuje mokré slan vousy, připadal mi časem, jako bych ho viděl v snu... Konečně se parník zastavil znova. V mlze vzplanulo jako živé oko v lampě na stěžní elektrické světlo, černými kotouči vyvali se mocně z jícnu těžké přízemní trouby dým hned jako obrovský had utkvěl ve vzduchu.
21 article
Zvon na nose zněl jako beze smyslu, jedno- tvárně a kdesi mračným a teskným hlasem z- sténala „siréna“, možno že neexistující, ale vy- tvořená napjatým sluchem, jemuž se vždycky něco v tajemné nesmírnosti mlhy zdává . . . Mlh mezi tím temněla stále zasmušileji. Nahoře splý- vala se soumrakem oblohy, dole ploužila se ko- lem parníku, sotva se dotýkajíe vody, jež slab pleskala o lodní boky. Nastala dlouhá zimní no — tmavá noc na nekonečném moři, tonoucím v mlze.
22 article
Tehdy náhedou za teskn, den, znavivší všechny před tuchou nehody, cestující s velitel- stvem parníku, uspořádali večeři. Kolem parníku byla již neproniknutelná noc, ale vnitř jeho, v našem maličkém světě, bylo světlo, hlučno lidnato. V salóně důstojnickém hráli v karty, pili čaj, z kuchyně voněla jídla a sluhové bě- hali z bufetu do bufetu, bouchajíce zátkami. Ležel jsem ve své místnosti pod salónem dlouho slyšel jsem dupání nohou, jež mi hřmo- tilo nad hlavou. Když zahráli teskný módní val- čík na pianině, bylo mi smutně i pěkně zároven a zachtělo se mi mezi lidi. Oblekl jsem se a vy- šel k večeři. Bozpochyby mi bylo toho večera veselo. Aspoň se mi tak zdálo i bylo příjemno, že ve- čer minul nepozorovaně. Všichni zapomněli n mlhu a na nebezpečí, všichni tančili a zpívali, všichni chodili se zářícíma očima. Potom dlouh a hlučně večeřeli... Konečně se unavili a z- toužili po spaní... A velký, ale dusný a horký důstojnický salon, v němž bolnojasně zářila světla, zůstal konečně prázdný. A když jsem tam z půl hodiny nahlédl, byla tam již úplná tma, jako téměř všude na parníku. Shora zazníval sem mnohdy hlas zvonu a ten byl v nastalém tichu velmi zvláštní. Potom i tento bylo slýšeti stále řídčeji a řídčeji... Kolem jakoby vše bylo vy- mřelo. *) Kajufa na vrchní palubě.
23 article
Cítě, že již čas spaní minul, prošel jsem se dole po chodbách parníku, proseděl u rubky, opíraje se o chladnou mramorovou stěnu . .. Na- jednou i v ní pohaslo elektrické světlo, a já jsem takřka oslepl. Popěvuje vnitr to, co zpívalia hráli toho večora, zašel jsem nahmátkou ko schodišti, vystoupil několik stupňů k vrohní pa- lubě a zastavil se překvapen krásou a truchli- vostí měsíční noci. O, jak zvláštní byla tath noe! Nic podol- nělo jsem dříve neviděl. Byla jíž velmi pozdní hodina, snad již před svítáním. Zatím doku jsme zpívali, večeřeli, mluvili druh s druhem nesmysly a smáli se, zde na onom úplně nám cizím světě oblohy, mlhy a moře, vzešla krotká, opuštěná a vždy truchlivá luna a zavládla hlu- boká půlnoc... právě tak, jako jistě před pěti. dosíti tisíci lety... Mlha stála těsně jako za- smušilé stěny, i bylo teskno hleděti do mraku, tajícího se v ní, ale uprostřed té mlhy, ozařujíe okruhlý prostor pro parník, jevilo se cosi podob- ného světlému mystickému vidění: žlutý měsíc pozdní noci, klesaje k jihu, utkvěl na bledé průzračné cloně mlhy a jako živý zíral z ohrom- ného, široce rozevřeného světelného kruhu. V kruhu tom bylo cosi apokalyptického . . . cosi nadpozemského, plného mlčelivého tajemství tkvělo v hrobové tišině — v colé té noci, v par- níku i v měsíci, který se tentokráte zdál ku po- divu blízkým zemi a s truchlým, lhostejným výrezem mně patřil přímo do obličeje.
24 article
Vystoupil jsem zvolna na poslední schůdky můstku a opřel se o jeho zábradlí. Pode mnou- byl celý parník. Na vypuklých dřevěných most- cích a leckde na palubách leskly se mdle po- délné pruhy vody — sledy to mizící mlhy. Se zábradlí lan a lavíček padaly jako pavučina lehké kouřící stíny. Uprostřed parníku, v komíně a stroji tušila se kolosální nadějná tiha, ve stěž- ních výše a pohyblivost. Avšak celý parník před- stavoval lehce a šithle vyrostlý koráb — přízrak. utkvěvší na tomto těsně a slabě osvětleném, sní- cím prostoru uprostřed mlhy. Před pravým bo- kem ležela nízko a plocho voda. Tajemně a zcela bezzvučně se kolébajíe, ztrácela se v lehkém pod- měsíčném dýmu a probleskovala v něm, jakoby se tam objevovala a mizela zlatá háďata. Ostatně lesk ten ztrácel se již ve dvaceti krocích ode mně — dále kmital se již sotva znatelně, jako mrtvé oko. Ale když jsem pohlédl vzhůru, opět se mi zdálo, že týž měsíc — jest obraz nějakého mystického vidění, že to ticho — a tajemstvi je částí onoho, jež se nachází za mezemi světa námi známého
25 article
Najednou zazněl na přídi zvon. Unyle pro- běhl zvuk za zvukem, ruše ticho noci a hned potom jako v odpověď ozval se kdesi v předu nejasný šum a hluk, stejnoměrně stále šíře a hrozivěji vzrůstající. Pocit nebezpečí okamžitě mě přiměl vpíti se očima do mračné mlhy na . pravo, kde ueho ulovilo silný hluk, a najednou krvavý signálový oheň, podobný velikému ru- bínu, vyrostl z mlhy a počal se rychle k nám blížiti. Pod ním mdle zlatými skvrnami rozplý- vala a pohybovala se dlouhým řetězem osvětlená okna a v šumu kol, který byl o počátku podohen blížícímu se hluku vodopádu, již vynikaly zvuky rychle se otáčejících lopatek i bylo možno roze- znati, jak syčí a víří tam voda. Strážný na našem parníku s pospěchem člověka procitnuvšího ze spánku udeřil mechanicky a neskladně na zvon, na to těžce zachraptěla trouba a jako z otevřené záklopky vyrazil z ní široký a mračný řev, otřá- sající celým parníkem. Z mlhy zazněl odpovída- jící hlas, podobný hučení lokomotivy, který se však rychle ztrácel v mlzo, a za ním zvolna mizel i šum kol a červený signálový ohen.
26 article
V křiku tom a šumu bylo cítiti cosi dráždivého a spěšného — jistě že i kapitán vstříc přicháze- jícího parníku byl mladý a smělý — ale, pama- tuji se, že to vše nepůsobilo na mě tehdy nija- kým dojmem. My stojíme, on jede střemhlav, ale co značí ta spěšná odvážlivost přod tváří ta- kové noci — smělost maličká a všední, zrozená nikoli nadšením, ale bezvědomostí slepého jed- nání! Jako vidění kmitl se tento parníček a jako vidění se skryl v mlze. A opět nastalo úplné ticho, a opět zavládlo v celé své kráse mrtvé mlčení. „Kde jsme?“ napadlo mi. Strážní jistě jiz zase dřímají, cestující spí neprobuditelným spánkem — mlha mě pomátla... Ani přibližně nevím, kde jsme, protože jsem v těch místech na Černém moři nikdy nebyl... Avšak není to vše lhostejno? Nerozumím mlčelivé tajné této noci, nerozumím vůbec i životu. Rozhlížel jsem se kolem, něco jsem očekával, v něco se chtěl vmysliti, ale cítil jsem pouze jediné — že jsem úplně sám a že nevím, kde a proč existuji. A proč ta zvláštní noc a proč stojí tato spící lod ve spícím moři? A hlavní — proč vše to není prosté, ale plné jakéhosi hlubokého a tajemného významu? Zdá se, že kdyby še byl nyní někdo znenadání setkal s naším koráhem — mimo- volně by se pokřižoval .. Potom však jsem se již ničemu nedivil.
27 article
Okouzlen tišinou noci, tišínou, které nikdy na zemi nebývá podobné, oddal jsem se plně jejt moci. Na okamžik se mi zdálo, že kdesi v ne- vystihlé dáli zapěl kohout... Usmál jsem se. „To není možná,“ pomyslil jsme si téměř s uspo- kojením a vše to, čím jsem Edysi žil, připadalo mi tak maličké a ubohé. Kdyby byla v tu chvíli na měsíc vyplula najada — byl bych se tomu pranic nepodivil. Nedivil bych se také, kdyby byl někdo v bílém rouše, jda po vodě k parníku, objevil se v dáli, nebo kdyby byla utonulá vy- nořila se z vody a bledá v měsíčném světle, usedla do loďky, spuštěné u kajut cestují- cích... Nyní měsíc hledí přímo do těchto okrou- hlých okének a ozařuje hasnoucím světlem spící, a tito leží jako mrtví... „Neměl bych ně- koho vzbudit? Avšak nikoli — proč?“ odpo- věděl jsem sám sobě — „nikoho nepotřebuji nikdo nepotřebuje mne, všichni jsme si vzá- jemně cizl.“ Ovládl mě nepopsatelný klid veliké a bez- nadějné truchlivosti. Míjely minuty za minutami a já stále seděl jsem nehybně a zdálo se mi, že nebude konce této noci. Dumal jsem o tom, co mne vždy k sobě vábilo — o všech živoucích na této zemi, o lidech dávných věků, jež vše- chny viděl tento měsíc, a kteří se mu jistě vždy- cky zdáli na tolik maličkými a druh druhu po- dobnými, že ani nepozoroval jejich vymizení ze země. Avšak nyní i oni mně byli zcela cizími: nepociťoval jsem své neustálé a vášnivé touhy prožíti celý jejich zivot — sliti se se všemi,