1
masthead
prosince 1901.
2
masthead
edělní zábavná příloha „Národních Listů k číslu 331.
4
title
Orozbitémcylindru.
5
article
Vzpomínka. — Napsal V. Mrštík.
Vzpomínka. — Napsal V. Mrštík.
Mimoděk jsem si vzpomněl na první svou
kvartýrskou.
To jsem byl ještě docela malounký hošíček
s buclatou prý tváří, mžouravýma očkama
s krčkem tenounkým jak slámka.
Kvartýrská byla velmi stará maminka. Byla
domovnicí a měla nesmírně ráda svého Pepšla.
To byl její syn, usedlý kdesi u Znojma.
A měla veselého dědečka za muže. Když
se nejvíce zlobila, seděl dědeček na posteli a
usmíval se. Machálková (tak se jmenovala) vidět
ho nemohla s těmi bafavými chuchvalci kouře,
ve kterých ploval blažený jeho úsměv. Všechno
její opovržení stlačoval prstem do své dřevěnky,
tam na prach spálil všechny její výpady a zase
se usmíval. Nancjvýš ještě tak hlavou pohodil
a řekl: »ínu, bárei!« urovnal polštář pod sebou
a zase se usmival.
Kvartýrská (mívala vždy čepeček na hlavě,
spichnutý z několíka hadříků, jaké nosí staré
už, dávno z mody vyšlé pajmámy, byla jinak
dobrá ženská a já ji měl rád.
Měla ona vám jeden starý, velice starý
eylindr na lampu. Baňatý, nafouklý, ne tal
dlouhý, vytáhlý jak fabriční dýmník, jaké mi
vají teď, ale ten starý, břicbatý, tak podobný
řepě. Měla ho už pět let a dosud ji neopustil.
Moe dobrý cylindr. Nikdo nesměl lampu roz
žihat jen ona. Bála se o ten cylindr jak
o svůj život. Když rozžala, udělala napřed malý
plamínek, pak větší, zas větší, až jsme viděl
»jako ve dne«. Ta tvář při tom bez úsměvu
nikdy nebyla. — Když jej cídila, nikdo nikdy
neviděl a už vidět nebude, že by ruce tak opa-
trně hmataly po skle, jako ruce její. Všechno
prstem vytřela a div jazykem do něho nevlezla
aby zmizely i ty skvrny zašlé až dovnítr,
Nemohli jsme se jí jednou dočkat, Kle-
pala někde a bylo tma. Chtěli jsme už rozžehnout
a učit se. Domovnice nikde.
V Mrštík
Machálková
Nancjvýš
Znojmo
6
article
»Co budeme na ni čekat, rozsvílime sami.«
»Pravdaže.«
A rozžehli jsme, jak rozžihala ona: na
před malý plamínek, pak větší a větší, až jsme
vidělí v knize, že amo amare jmenuje se mi-
lovat a clamo clámare křičet.
Bývali jsme tři v malěm tom kumbálku
s velikým oknem do dvora a v přízemí: já.
bratr a ještě jeden kandidát učilelství. Jeden
z nás lihal na pohovce, dva na jedné a Machálek
na druhé posteli. Machálková spala v kuchyni.
Kvartýrská přišla, a rovnou do pokoje,
Blikla po světle a neřikala nic. Ale celá se
třásla, viděli jsme to na ní. Kdyby se nebyla
hanbila, byla by snad hned přiskočila ke stolu
a prohlédla cylindr, není-li mu něco.
»Nie se nebojej, pajmámo, nic mu není
Přece taky umíme rozžíhat.«
ore
Ale Machálková už nevěřila.
Na druhý den přinese lampu a cylindr už
docela jiný, nový a ne už tak baňatý, ale tá-
hlejší a vyšší
Usmáli jsme se na sebe a hlavou hned do
knihy
Destino — destinare, oppono — opponere —
ale mrzelo nás, že nám cylindr vzala. Ten nový
ani už tak dobře nesvítil.
Machálková svítila si svým už jen sama
v kuchynl.
Vypravovali jsme o tom dědečkovi. Když
přišel domů na večer od kaštechra *) s »půl-
číkem« v sobě, vysvlékl se a jak míval ve
zvyku, v podvlékačkách seděl s dýmkou v zu
bech na své posteli: ten se nařehtal na té po-
steli a za každým výbuchem nového smíchu
přimáčkl vždycky popel ve své dřevěnce, ja-
koby tam někoho škvařil.
Machálková
Destino
7
article
»Bože, ty ženské jsou hloupy — žádného
srovnání s nimi není« — byl jediný jeho úsu
dek o celé překrásné polovici světa ... A pře
valíl se na postel v celé délce své zavalité, jak
kariatida v ramenou vypjaté a na sáh vysoké
postavy. Machálková byla maličká.
Všechno zas utichlo.
Ale netrvalo dlouho a Machálková večer
při světle prala. Lampu měla přistavenu na
»ěpajse« a drhla jako děvečka. Mydlin plná
vanička.
Ignororo — ignorare, liquido — liquidare ..
Najednou slyšíme z kuchyně: »Prask !«
utíšení za dveřmi.
Přiskočíme k skleněným dveřím od kuchyně
odhrneme záclonku a tu tvář vidět budeme do
smrti. Měla na tisíce na drobno rozžíhaných
vrásek, ale v tu chvili třásla se každá. Ta skle-
něná, bezbarvá očka měla vyvrácena vzhůru na
lampu a ruce mokré jako mrtvé visely jí nad
zamydlenou vaničkou.
Bylo tomu tak.
Plamínek hořel, hořel, ale cylindr byl ten
tam: komínek jako by diamantem naříznul, baňka
byla celá, ale komínek byl pryč.
»I Jezu Golt, Jezu Gott !« naříkala kuchyní
a jak slepička pobíhala sem tam, jakoby hle
dala a nemohla nie najit.
Myslili jsme si:
»Kdyby někdo byl psal: Pepík, syn zemře
— nebyl by ji tak polekal jako to, že jí prask
její eylindr. Byla jak omráčena.
Starý na posťeli tak sebou házel, jak se
řehtal, že až do kuchyně ho bylo slyšet.
Sťará se do něho dala.
Bož
Machálková
Plamínek
Golt
Gott
8
article
Celá obrana dědečkova byla, že si sed', nohy
spustil s postele do přichystaných na zemi
pantoflí a jak tak blinkal dřevěnkou po prsou,
pořád mačkal popel. Nejprve tam smačkal, c
je u kaštechra dlužen za kořalku, potom tam
smačkal 4 kr., které mu dala zase na tabák,
pak zas, že neumí, než ležet a hnít a konečně
(a tu už palec důkladně přitlačil), že jí jen krve
užírá a bude li to trvat tak dál
Kdyby byla matička věděla, co bude dál !
— Když se starý přestal smát, přestala
i kvartýrská se zlobit a znamenalo to zrovna tolik
jako, kdyby byl řekl: že už by mohlo být
jednou ticho, má toho tak zrovna dost.
Nebyl on tak lenošný a zbůhdarma živ
jak rozkřikovala ona, tčch beden a baliká v
komissionářském skladě natahal se za den dos
a dost.
9) Kas stecher = brněnský hokynář.
Machálková uklídila se zas do své kuchyňky
a tam naříkala už jen pro sebe.
»Mein Gott, mein Gott! Takový cylindr už
nebudu mít ! Takový už nedostanu ! Takové se už
nedělaj“! Takové cylindry už nejsou . . . Jak se
jimi ušetřilo! Můj bože! Nikdy nepraskl, ne-
musila kupovat nový, ty nové čert bere a ten
trval pět roků, pět celých roků a svítila jím
den jak den!
Nové cylindry opravdu bral čert. I když
sama rozžehala, pod rukou se jí rozsýpaly, ne-
musila ani přitlačit. Nebýt toho neštěstí, ani tý-
den by nebylo tryalo a byla by nám vrátila
zase ten starý, krásný cylindr s baňkou tak po-
dobnou řepě.
Machálková
Mein Gott
SF Gott
9
article
Bůh ví, spala-li vůbec v tu noc. Slyšel
jsme ji dlouho v kuchyni se převracet.
Na druhý den, když puklý cylindr sundá
vala dolů, naříznutý komínek spad a jak se dalo
očekávat, roztříštil se na tisíce kousků. Zbyla
jen ta baňka bez komínku. S bídou, ale svítila
jím i tak. Jen ten okraj nahoře ji mrzel., By-
zubatý, křivolaký jako zříceniny hradu s cim
buřím,
A to jí dodalo.
Přijdeme jednou ze školy a v úžase zůsta
neme na dvorku stát.
Machátková sedí přede dveřmi na dvorku
jako Turek a sehnutá k zemi brousí a brous
o kamení ozubený cylindr. A tak s horlivě, jak
jen brousit může člověk posedlý tak bláznivou
myšlenkou, jakou posedlá byla ona: ty zuby.
ty zuby, ty. chtěla mít pryč, ty že ona nesnese
a ty že musí zmizet.
0A brousila zas, až pot jí vyrážel na čele.
Ubohá — ztratila rozum, či co? Copak se
to dá
A dobrousila, chuděra, nadobro.
Cylindr se jí pod rukou rozsypal celý
zbyla z něho hromádka. e
Tu teprv se jí spustily slzy s očí. A jak
tak seděla s nohama podsunutýma pod sebe
jak Turek, plakala a hořekovala nad cylin-
drem v Pánu, slzy cúrečkem tak jí kapaly po
tvářích dolů.
Co se potom naplakala a naplatila za cy-
lindry nové; to zas ví jen jediný bůh. Ať kou-
pila »aušus« nebo dobré zboží, cylindry opra-
vdu čert bral«. — I když je sebe opatrněji
brala do ruky a třebas i jazyk do nich strčila,
nie platno, dvakrát, třikrát rozžala a bylo po
cylindru zas. bivanjev ulaletoaq nonlot
Ne, takové cylindry už se nerodí, takový
úž nebude mit. Mein Gott, mein Gott v l.nu.3 Pet
roků ho měla, po celých pět roků .,
Starý — ten se nařehtal.hu lsdv
lolaěm v monb miabola
Turek
Mein Gott
bůh vědět
SF Gott
10
article
Deštník paní Mály.
Deštník paní Mály.
Oříšek psychologům. Podává Fr. Flo s.
Pan Kadeřávek, městský tajemník v P . ..,
jest zanícený milovník přírody, ale jen živé
přírody, a všecko, co v přírodě běhá, lítá nebo
leze, uvádí ho v nadšení, ale láska jeho jest
sobecká, Netěší se pouze z přerozmanitýeh
tvorů, ale rád by je měl, rád by je aspoň na
chviličku pochoval, po hlavičce pohladil, na
čumáček políbil, zkrátka rád by se s nimi po-
mazlil.
Pan tajemník má sice doma ženušku jak
z másla uplácanou, kulaťoučkou a svěží, ale
ta nemá k mazlení chuti a pan tajemník ne-
sčíslněkrát protáhl usmívající se svůj obličej
v kyselé ušklíbnutí, když rozvrkaný dočkal se
od ctěné choti odmítnutí způsobem velmi ne-
lichotivým. Dětí jim Pánbůh nedal a proto není
divu, že širokým svým láskyplným srdcem ob-
jímal ostatní tvory přírody, kteří sice někdy
drápali, klobali, nebo i jinak neslušně se cho-
vali, ale nikdy nehubovali jako ctihodná jeho
paní Mály.
A podivno, ačkoliv paní Mály neměla ma-
zlení sama ráda, nepřála panu manželi, aby se
maziil s něčím nebo s někým jiným a když
se v neděli odpoledne vybrali spolu na pro-
cházku, nestačila neposedného pana manžel
okříkovati, aby už jednou jako rozumný člověk
si vedl a neběhal jako klouček za hmyzem
aby nechytal žab a nemáchal se v každé kalu-
žině. Pan tajemník poslouchal na slovo, ale jen
na tak dlouho, než mu přes cestu něco ne-
přeběhlo nebo nepřelítlo.
Vadění a rozmíšek nebylo konce, a aby
pan tajemník nemohl všude ve skulinách strome
a v kalužinách šťourati, musil nechávat hůlk
doma.
Ale stalo se jednoho krásného odpoledne
když se vybral pan tajemník se ctihodnou chot
do polí, že zastihl kdesi na mezi rodinu křečků.
která tu na teplém slunéčku odbývala siestu.
Mát
Flo
Kadeřávek
Francie
11
article
Pan tajemník stál chvíli v udivení. Srdce
mu zabuchalo a pak se tak stisklo nevýslovnou
touhou, až mu blahem a žádostivostí slzy
vhrkly do očí.
Takového jednoho křečka musí mít, kdyby
to stálo nevím eo
Byl to ale rozkošný obrázek. Ti tři mlad
byli jako nejkrásnější koťátka, ale co koťátka
Jakživ pan tajemník nic krásnějšího neviděl
marně se namahal vysvětliti ženušce, čemu se
nejvíce a vlastně takový mladý křeček podobá.
»Bože, lakového malého křečka míti doma
Málinko, srdíčko, já bych se zbláznil radost
A čemu všemu se dá naučiti takové zvířátko!«
Pan tajemník četl a slyšel o křečeích věei
zrovna báječné a líčil je s takovým ohněm, že
ctihodná paní Mály ráčila se vysloviti, že to
snad ani není možná a že ta zvířátka k tomu
ani nejsou.
Pan tajemník byl na koni. Tolik zájmu
nezjevila paní Mály, co byli spolu, jindy se jen
pohrdlivě odvrátíla a slovem sekla.
Křečci chvilku poseděli, ale pak, shledavše
nejspíš, že ti pošetilí lidé nějak příliš drze pro-
hlížejí jejich toilettu, což je každému slušnému
živočichu trapným, vsoukali se beze spěchu do
štoly. Poslední vlezl do přibytku domáci pán,
ale chytrá jeho očka vykukovala z otvoru.
Pan tajemník litoval, že na tu hromádk
křečků rázem nepadl a některého nechytil, ale
ted se měl k činu. Bystré jeho oči vypátraly
Málinka
Mát
Křeček
12
article
druhou štolu a tu požádal ctihodnou paní Mály
aby na ni šlápla, sám pak snažil se chytit
pana domácího, ale ten okamžitě zmizel.
»Však já tě dostanu!« vykřikl pan tajem-
ník a ohlížel se po něčem, čím by otvor štoly
rozšířil, ale nikde nie.
Oči jeho padly na deštník paní Mály a jal
již byl v ohni pan tajemník, odvážil se požá-
dati paní manželku, aby mu deštník půjčila.
A stal se div. Paní Mály byla zachvácene
horečkou honební a deštník půjčila.
Co se stalo, dá se vypočísti na prstech
Pan tajemník vrazil deštník, hedvábný deštníl
s rukojetí koštěnou (byl to svatební dárek o
kterési přitelkyně paní Mály) do otvoru hluboko
a pak — rup — a vytáhl koštěnou rukojeť ven
to ostatní zůstalo ve štole.
Slzy mně kapou na papír, ne — nemohu
dále. Teď měla paní Mály sólo a měla je něko
lik dní ještě po tom. Rodina křečků nebyla již
nikdy znepokojena. A ten průvod k domovu
pan tajemník v jedné ruce povlak s péry,
druhé rukojeť, hlavu na prsou rozvlněných vzde
chy a paní Mály jako furie; směl bych snad
pokračovati a rozdírati vaše srdce?
Mát
Mát sólo
13
article
Slavně a na kolenou přísahal pan tajem-
ník, že do nejdelší smrti nebude dobývati křečků
a parazol že koupí tákový, který bude hrát
devět kusů.
Ten deštník mu přišel draho, míval je
k snídaní, k obědu i k večeři a aby paní Mály
ve své mírumilovnosti na událost onu nezapo-
mněla, položila smutné trosky tohoto užitečného
nástroje v jídelně na opěradlo pohovky.
Zřejmo, že pan tajemník, jehož vzácnou
osobu jsem vám sice nepopsal, byl dobrák —
od kosti a ke kosti dobrák, ale paraple
křečky proklel do sedmého pekla.
A zrovna, jako z udělání, nemohl se vy
praviti do Prahy, aby tam nový deštník zakou-
pil, neboť odjinud nesměl býti než z Prahy, jako
byl ten první.
Ale konečně se přece uvolnilo v kancelář
a šťastná chtěla tomu náhoda, že pan tajemník
i v jiné záležitosti do Prahy musil.
Koupil znamenitý deštník, tak znamenitý.
že mu k němu v obchodě přidali plátěné pou
zdro a milý pan tajemník s radostí za tisíe
zlatých odjížděl domu.
Pan tajemník jest nejen milovníkem přírody.
ale též přítelem každého, kdo na něj pěkn
promluví.o en So únbp
Má již takové štěstí, že se potkává se s
mými hodnýmí lidmi. Tak se stalo i při jeh
návratu z Prahy.
Mát
Praha
14
article
Zrovna proti němu sedí velmi slušný pán
Slovo dá slovo a pán tajemník se doví,“ že má
čest s panem inženýrem Kukačkou, který jed
kamsi vyměřovati kdesi cosi a páni se bav
velmi nenuceně, ba srdečně.
Pan tajemník má z nákupu takovou radost.
že se musí pochlubiti, co veze nejmilejší pan
choti.
Vytáhl z pouzdra deštník, vypověděl celou
historii o křečeích a ted, mna si ruce mezi ko
leny, směje se a těší na to, s jakou ho Málink
přivítá, nebo tohle je deštník, tohle je pr
tomu starému pometlu pán, skvost — učiněný
klenot !
»Člověk by ani neřekl, co teď všecko lid
dovedou a za pár grošů, na mou duši, za pár
grošů, tenhle deštníček stojí všeho všudy
s pouzdrem 18 korunek.«
Pan inženýr Kukačka je slušný a zdvořilý
pán; pochválil deštník a vyjádřil se, že je uni-
kum, pan tajemník že je také unikum a ještě
jiné a jiné řeči pěkné vedl.
Páni seděli spolu dvě hodiny a semlel
všecko možné. Schylovalo se k večeru a pan
inženýr se těšil, že dorázi kcíli své cesty ještě
za světla, ale pan tajemník vzdychl, že pojed
ještě hodinku a pak z nádraží že pocape ješte
půl pěšky.
Pan inženýr Kukačka sebral své věci a roz
loučiv se srdečně s panem tajemníkem, vy
stoupil.
A teď se stalo něco, co si nedovode pan
tajemník Kadeřávek do dneška vysvětliti a c
si nevysvětli do smrti, leda že by se někdy se-
šel s nějakým psychologem, který různé stavy
duševní dovede vysvětliti. Pan tajemník pomáhá
si při vysvětlování vlastním výrazem, on totiž
tvrdí, že i nejmoudřejší člověk má okamžiky
naprosté pitomosti — ano pitomosti, kdy dělá
a neví co.
Zkrátka pan tajemník hledí se zalíbením
za odcházejícím inženýrem, najednou se podívá
na protější sedadlo a spatří tam v kouté stát
deštník.
Kadeřávek
15
article
Vytrhne okénko a rozkřikne se jako tur
»He, hola, pane inženýre, hola, pane Kukačko!
A když se pan Kukačka obrátí, kývá
trhá sebou, tu pan tajemník rozkřikuje se
jako zběsilý: »Pojďte sem, ke všem kozlům,
pospěšte«, a když udivený pan inženýr Kukačka
se vrátí a táže se očima, co že se stalo, po
dává mu milý pan tajemník deštník, směje se
na celé kolo a hovoří: »To byste tomu dal.
podívejte se, co jste tady nechal,« a když se
údiv ve tváři páně inženýrově stupňuje, roz
chechtá se pan tajemník a šťouchaje pana inže-
nýra deštníkem do ramene křičí: »Tak si to
přece vezměte, ke všem kozlům!«
Co zbylo panu inženýru jiného, než vzit
deštník.
Strojvůdce zahvízdl, vlak se hnul a pan
inženýr, který se k slovu ani nedostal, stojíu
kolejí a drží v ruce deštník — před několika
hodinami koupený pro paní Mály.
Pan tajemník spokojeně usedl a přemitaje
o zapomnětlivosti některých lidí, velice se
duchu podivoval, ale najednou jako když do
tmy padne ostrý paprsek světla, tak šlehla
jeho mozkem vzpomínka na deštník paní Mály.
Vyskočil, sáhl do sítě a chopiv prázdné
pouzdro, zasténal a zvrátil se na sedadlo, jako
by mu někdo nohy podrazil
Řekl něco strašlivého, ale protože to adre-
soval sám sobě, ohlédli se jen spolucestující
neznajíce dobře poměru, v jakém sám k sobě
pan tajemník stál, ničeho proti tomu nenamí
tali; jeden se jen ušklibl, jiný rameny pokrčil.
Zhroucený, zničený a svinutý jako ježel
dojel pan tajemník domů.
Mát
Vyskočil
pán
He
16
article
Po cestě, kterou konal pěšky, vymýšlel ti-
síceré lži, vše zdálo se mu chytřejším nez
pravda, ba chtěl se dopustiti též podvodu
koupiti v městečku deštník jiný, ale než doše
domů, byly krámy zavřeny a pan tajemník s těž
kým srdcem vešel do bytu.
První výkřik paní Mály byl radostný, al
jen první, jakmile však viděla, že přichází pan
manžel bez deštníku, křičela méně radostně.
Duch svatý na pana tajemníka sestoupil.
Vymyslil a vypravil ctihodné paní Máli, že v celé
Praze nic kloudného nalézti nemohl, čím by
dosti své srdéčko potěšil, ale že dal udělati
deštníček, jak se říká, něco »epes rares«,
že obchodník slíbil dodati jej poštou nejdéle
v týdnu.
Zdálo se, že jest etihodná paní Mály upo-
kojena, ale když druhý den našla v kapse svrch
niku plátěné pouzdro, vzepjala se v mírumilovné
duši její hydra podezření.
Pan tajemník jel po nakloněné ploše lž
jako po klouzačce a lhal dál, jako když tiskne
vždyť se nyní cítil jistým. Hned ráno odeslal
z kanceláře objednávku do Prahy a důtklivě
vybízel obchodníka, aby co nejdříve na adressu
milované choti jeho poslal deštník, nic lacinější
než za osmnáct nebo dvacet korunek.
Mát
Mát upo
Praha
17
article
Oba manželé nemohli se dočkati zásilky
až najednou, kýho výra, přinese listonoš prů-
vodní adressy poštovské dvě!
Na jedné označena firma »Kut a Perča«
na druhé »Alex. Kukačka, inženýr« jako zasí
latel a oba zasilají deštník.
Nešťastný Kukačka prozradil všecko, nebo
připsal na druhé straně průvodní adressy tato
slova:
»Podařilo se mně dopátrati se vaší adressy
Doufám, žejste poznal již svůj omyl, neboť te
musil býti jen omyl, an jste se po celou cestu
jevil člověkem dosti normálním. Ježto jsem svo-
boden, nemohu damského deštníku potřebovat
a vracím vám jej s díkem !«
»Táák! Kadeřávku, Filipe! Ty' s byl jer
dosti normálním? No, ty's musil vyváděli věcil
Ale potěš tě Pánbůh — a rozluč se s Prahou e
To byl dík něžné paní Mály a pan tajem-
ník, vzpomínaje na všecky svizele, od nešťast-
ných křečků počínaje, opíral čelo na okenní
rám a hlasitě škytal.
Perč
Alex
Kukačka
Táák
Kadeřávek
Mát
taj
Praha
18
article
Chudák učitel.
Chudák učitel.
Z dávných upomínek Ley Ostrovské.
Ley Ostrovský
19
article
i V jasu upomínek ze zavátých let vstává
mnohá příhoda a vybledlé barvy roucha jejiho
oživují v mysli, kouzlice před zrakem zašlé ty
doby šťastného dětství.
Má to býti náhradou za tak rychle prcha
jící mládí?
Jak je ťomu dávno, co jsem chodilad
školy
A přece ne tak dlouho, abych zapomněl
těch, kdož první v útlém rozumu budili pocho
pení pro život a práci, kteréž ten život vy
žaduje.
Všech učitelů svých vzpomínám s klidným
uspokojením, vděčně kvitujíc všechnu námahu.
již mně kdy věnovali.
Ale vzpomínka na jednoho z nich vynořuje
se smutná, ponurá, jako ty mlhy v podzimu
jež v listopadových dnech těžkou melancholi
plouží se po vihké zemi
Tohoto učitele nemohu si připamatovali.
aniž bych ho v duchu neodprošovala za každou
malou zlomyslnost, z dětské svévole na něm
spáchanou
Měl nás žaček ve své třídě skorem šedesát
většinou samých diblíků neposedných, kterýmž
bylo pravým mučením, seděti hodinu klidně.
A on, i když se zlobíval, nedovedl tvá
své dodati oné přisnosti, z níž bychom byly
vycítily jeho autoritu. Postavy jsa prostřední
chodil ještě poněkud schýlen, tak že se zdá
o hodně menším, než ve skutečnosti byl. Žlu
tavě bledé lice, vroubené hodně prošedlým, nikdy
neupraveným plnovousem, s vystupujíeími kostm
licními, jevilo rysy trpné povahy, hotové vždycky
bez odmluvy ustoupiti.
Velké modré oči jeho byly jako závojem
slz potaženy, ve mdlém lesku jejich tajilase
snad všechna ta morální i hmotná bída jeho
pro niž tenkráte my, svěřenky jeho, neměly
jsme pochopení.
20
article
Dnes chápu celý ten dosah obrovskéh
jeho přemáhání i sebozapření, jehož mu bylo
k tak těžkému životu i povolání potřebí.
Vždycky chatrně oblečený, téměř s křiči-
eími nedostatky odřené toaletty, budil spiše
úsměšky naše, než politování, jehož plnou měrou
zasluhoval.
Nejvíce zlomyslných šípů dětské vyzýva
vosti zatknulo se do zimníku jeho, který zrovna
strašil formou svojí a úctyhodným stářím, jevi-
cím se zřejmě v zelenavých odstinech, nedopřá-
vajících posudku, jakou barvou se původně
kabát honosil.
S jakou láskou ten chorý kus garderoby
svojí opatroval! Neoblékl jej dříve, dokud vše
cinko chmýří s něho jemně dlaní nesetřel, pak
zbožně ho navlékal jako roucho, určené k po
svátným obřadům.
Řikávaly jsme, že vlastně tak činí ze strachu
aby se mu kabát v rukou nerozsypal.
Tenkráte nedovedla jsem si v hlavě srovnat,
jak je možno, aby »pan učitel« chodili v tal
bídném kabátě, o němž se vypravovalo, že snad
ani nikdy novým nebyl, když nás domovník
chodil jako baron oblečen.
Pochopila jsem to záhy a pochopeníto
vrhlo jeden ze trudných stínů na další pouť, p
niž souzeno mi bylo kráčeti.
Jako sta jiných dětí nosívaly jsme i my
do školy různý proviant, ve formě namazaného
krajíce, housky neb ovoce, jenž pak navzájem
čile byl vyměnován.
Stávalo se často, že kachní dětský žaludek
nemoha se dočkati pausy k nasyceni ustanovené.
hlásil se dříve než lhůta vypršela.
Nezbylo než jej upokojit. To dělo se z po-
čátku potaji, když ale chuť jídlem rostla, beze
všeho ostychu klidně jsme konejšily hladovou
tu část svého »já«. Z počátku to učitel trpěl,
dělaje nevidomého. Pak přišly doby, kdy bez
21
article
milosti začal zabavovati příčinu nepozornosti k
slovům jeho a na výstrahu druhým sebran
housky do velké skříně zavíral.
»Což o to, ať si to zavře«, řekla mnohá
ze vzdoru, »však v pause nám naše vrátí —
Ale učitel nevrátil.
Bylo to jakýmsi zostřením trestu, že po-
stižená měla toho půldne o hladu vydržeti.
Než jsme si jakémusí pořádku v jidle na-
vykly, spolykala skříň značnou čásť našich při-
lepšení, jež nám z domova dávali.
Při tom všem vypozorovaly jsme tolik, že
zabavení proviantu děje se jenom u žaček ma-
jetnějších, o nichž učitel věděl, že takto potre-
stány, doma si vše vynahradí.
»Tam už musl být housek, celý krám,«
vzdychla mnohá, když nová kořisť ke starým
přibyla . ..
Jakým překvapením nám bylo, když jednou
zapomenutý klíč, trčící ve dveřích skříně, nás
svedl, abychom v taje její nahledly
Zela nám vstříe prázdná, jenom hromádka
starých sešitů krčila se v koutě, po hledaném
nikde ani stopy.
Padla slova
»Učitel housky odnáší. Proč a kam ?e
Záhada tato rozvlnila v nejvyšší míře
zájmy naše.
»Ne, snad je odklízí školník«, ozvalas
jedna z rozvážnějších.
»Přesvědčíme se,« vybuchla s překvapu-
jící rozhodností seniorka třídy, maličká sice po-
stavou, ale nedostižná ve zlomyslnosti.
S napjetím očekávaly jsme, jak se věe
rozluští.
Nyní mi teskno při pomyšlení, co se ten-
kráte stalo.
Vedl nás po vyučování dolů jako staro-
stlivý otec, rozhlížeje se po dětech, péči jeho
svěřených.
Sotva sešel s několika schodů, zastavil se
rázem a zděšená jeho tvář přinutila nás, že
jsme se nesmály. Stál bez hnutí, mezitím co
z rozpárané kapsy a podšívky zimníku koulely
se ztvrdlé housky, harašíce po schodech.
22
article
Malá zlomyslnice upravila mu potaji kapsu
tak, že v chůzi musil z ní vše vytrousiti.
»Seber to,« ozval se pánovitě, pokynuv
nejbližší, »a odnes dolů, ať to dá školník že-
brákům.«
Nikdy nezněl dobrácký jeho hlas tak ostře,
jako této chvile, když k nepoznání změněný
tékal očima po nás otázkou, jak se zachoráme
v této situaci
Nemohu zapomenouti pohledu jeho, když
střetl se s tichem, v němž snad poprvé ubíraiy
jsme se ze školy. Chvělo se tolik vděku v očích
jeho a tolik smutku zase, že bezděky padali
na nás a změnil se v pravou soustrast k uči-
teli-chudáku, když jasně jsme pochopily příčiny
jeho jednání.
V několika dnech na to přišla jedna z na
šich spolužaček, děvče to nadmíru živé a ve
selé, nápadně zamlklá do školy
»Co je ti, Mařko, co se stalo?« dorážely
jsme na ni.
Rozhledla se pátravě po kroužku svých
nejdůvěrnějších a teprve promluvila:
»Víte, děvčata, že minulý týden jsme s
přestěhovali do domu, kde bydlí náš pan uči-
tel. A včera naše maminka si povídala se sou-
sedkou na chodbě, jakou on má zlou ženu, že
mu ani najíst nedá, že všechno utratí za pa-
rádu se svými deerami, které strojí jako na di-
vadlo. On jako oukropeček že si nosí domů
tvrdé housky, které prý koupí vždy včerejší,
aby jich dostal více. A ještě že se o ně dělh
s dětmi pradleny, co bydlí ve sklepě.«
Kdyby se byl učitel namáhal sebe více
jistě by si byl nezjednal tolik úcty, jakou o
této chvile pocifovaly jsme k osobě jeho.
Vyrostl v očích našich tím, že sám hladov
dělil se ještě o skrovné sousto svoje, že hrdinně
snášel jho zlé ženy, pro niž mírná povaha jeho
nacházela omluv plno-
Slaboch, řekne snad mnohý, velikán v od-
řikání dodávám já, který cenou vlastního sebe-
zapření vyvažoval klid domácnosli svojí . ..
23
article
Jak bychom byly rády snášely mu nyní
pochoutky svoje, ale ode dne trapného výjevu
na schodech mohly jsme mezi učením dásně
svoje namáhati sebe více, zdálo se, že nepozo-
ruje nepřistojností, zůmyslně páchaných.
Jak dobře ta dětská srdce naše bídu jeho
chápala a byla tak málomocna jemu pomoci.
Chránily jsme se od té doby něčim jej po-
hněvati; když přece někdy byl nucen důtku
uděliti, bolel nás všechny pohled jeho, němou
výčitkou naplněný. Jistě že pochopil snahu naši,
tak tklivě se loučil ke konci roku s námi, uji-
šťuje, jak milými žačkami jsme mu byly, ž
dlouho nás v paměti uchová — — —
Přešla jsem na ústav jiný, dětské dojmy
vnímavé duše ustoupily pozvolným starostem, ale
na učitele chudáka jsem nikdy zapomenouti
nemohla.
Potkávala jsem jej často, zdálo se, že osud.
vyrýsovav všechnu svou bídu do líce jeho, ne-
může ji už změniti.
Stále táž schýlená postava, totéž oko, za
střené utajovanými slzami, a v zimě ten ubohý
jeho kabát, útrpnost naši již před lety budivši
Pak stalo se cosi neuvěřitelného. Jedně zimy
potkala jsem chudáka-učitele — v novém
zimníku
Jen starý kabát srosti tolik s představami
o něm, že toto zdálo se něčím nepochopitelným
A výsvětlílo se zcela prosaick
Marnivá žena mu zemřela, dcery se pro-
vdaly a on na sklonku let sám mohi si dopřáti,
čeho dříve těžce postrádal.
Však netěšil se dlouho slasti té. Ani celou
jednu zimu nebylo mu přáno stkvíti se v novém
kabátě.
Nejspravedlivějším snad v celém jeho životě
byl k němu osud v tichém jeho skonu.
Smrt přišla z nenadání, bez bolesti zavřela
ty mdlé oči jeho a zastavila tlukot šlechetného
srdce, jehož památce světím prosté řádky své