1
masthead
18. července 1903.
2
masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů“
5
article
Námořní výprava přítele Karafiáta.
Námořní výprava přítele Karafiáta.
Konečně tedy ji dostal přítel Karafiát —
dovolenou — a konečně tedy měl se vyplnit ser
jeho života, jak říkal. Chtěl vidět moře.
„Ach moře!“ volával v zanícení. „Vidět
moře a — pak umřít!“
A jeho oči se při tom leskly — myslím
že potmě by byly světelkovaly.
„Víte, vlastně moře znám, dokonale,“ vy
kládal přítel Karafiát. „Přečetl jsem všechny
Verneovy romány — znám je skoro až po se-
verní točnu, kapitána Hatterasa taky jsem čet
A Zimmermanna — kdypak už jsem četl Zimmer
manna! A mám doma šestatřicet stereoskopních
obrázků, samé námořní partie. Ale myslím si, že
přece nic není nad skutečnost, viďte?“
Přisvědčil jsem. Bodejť by ne. Na konee
každé líčení — a sebe lepší — je chabé, bez-
barvé. Moře musíte vidět, abyste věděli, co je
moře.
Přílel Karafiát konal již dávno připravy
Dávno již měl v patrnosti kde koho, o němž vě
děl, že byl taky na moři, Měl plný zápisník adres
A když bylo rozhodnuto, že pojede, nastoupil
Karafiát především okružní cestu po Praze, k zná-
mým i neznámým, kteří ho mohli jakkoli poučit.
Rozumí se, že jsem v jeho zápisníku ne-
scházel. A jednoho dne tedy přišel.
„Příteli, byl jste taky na Baltě, vím, v Ban-
sině kdysi, a v Heringsdorfu, vaše zkušenosti.
vaše pokyny mohou mi vzácně posloužit. Dovolíte
mi několik otázek? Napsal jsem si je, abych na
nie nezapomněl.“
A přítel Karafiát vytáhl své otázky. Byly
jieh jenom tři archy, hračka. Budeme-li spolu
pilně konferovati a nevleze-li nám do toho nikdo.
můžeme býti za půl dne hotovi. Půlden! Co pak
na něm záleží. Přítel Karafiát měl jednoduchou
frekvenci úřadní, jemu zbýval půlden šestkrá
za týden, a do odjezdu má ještě čtyři neděle
To se zodpovídá otázek!
Věru, na nic nezapomněl. Jeho otázky byly
učiněným slovníkem.
Karafiát
Zimmermann
Zimmer
Praha
Balta
Bana
6
article
„Jel jste na Balt přímo po dráze, nebo jste
zamířil na Štětín a plul parníkem přes Haff?
Jak dlouho trvá cesta z Berlína drahou? Jak
dlouho ze Štětína parolodí? Houpá se loď již
na Haffu? Kolik jste měl tlumoků? Kolik vážily
dohromady? Vzal jste je všechny do kupé? Ne-
tlačilo vás sedadlo ve třetí třídě? Či jste seděl
na složeném plédu? Myslíte, abych ssebou vzal
dva páry bot? Měnil jste peníze u banky Živno-
stenské nebo v Úvěrní? Kolik jste celkem na
cestu potřeboval? Který hotel v Berlíně mi do-
poručujete? Zbyly vám nějaké říšské marky
když jste se vrátil do Prahy? Zač jste je vy-
měnil v bance? Neprodělal jste na nich? Je líp
vziti na cestu peníze zlaté nebo papírové? Dělají
v Německu taky dobré vídeňské řízky? Nemů-
žete mi říci, který hotel v Berlíně je docela bez
stěnic? Účtují v každém hotelu svíčky, třeba
bych měl svoje vlastní ssebou? Nepozastaví se
nad tím pokojská hotelu, posype-li si člověk na
noc prostěradlo perským práškem? Je to pravda,
že mořské ryby v pobřežních hotelech nesmrdlí?
Co vám líp chutnalo: platejsi nebo ouhoři? Obe-
jde se člověk v Německu s naši pražskou něm-
činou nebo jsou případy, že se s lidmi nedoroz-
umí? Potkalo vás, že jste byl zapleten v nějakeu
politickou debatu? Prohlásil jste se všady za
Čecha, nebo jste vystupoval jen jako Rakušan?
Mám vzit plavky do mořských lázní hned z Prahy.
nebo si je mám koupit až na místě? Kouřil jste
v Německu dobré doutníky? Nemůžete mi na-
značiti druh, který vám nejlíp chutnal, a kde jste
je kupoval?
Atd. atd.
Odpovidal jsem na všechny otázky přítele
Karafiáta po nejlepším vědomí a svědomí, a ne-
jen odpovidal: připisoval jsem každou svoji od-
pověd k otázce, neboť nebylo možno, aby si vše
vtiskl v pouhou pamět.
Nemo
Čecho
Rakušan
Karafiát
Štětín
Berlín
Praha
Německo
Ob
7
article
Přepočítal jsem se poněkud. Nebyli jsme ho-
tovi za jedinký půlden — přítel Karafiát chodil ke
mně čtrnáct dní. Jeho otázky se množily, Na
mnohé jsem vůbec po paměti nemohl odpověděti.
Bylo třeba sáhnouti k zápiskům z cesty vlastní.
Ale kde jsou zápisky! Rozházel jsem pět alman
s knihami, obrátil vzhůru nohama všechny kupy
papírů, prohledal jsem všechny šuplíky a škatule,
praeoval jsem tak po devět dní, vždy od večeře
až do dvou s půlnoci, shledal jsem všechny účty
z hotelů, všechny programy z divadel, kam jsem
se podíval, všechny „Průvodce“ po museícha
zoelogických zahradách, všechny záznamy své.
týral jsem hlavu, vyvolávaje ze zapomenut
všechny cestovní příhody, jen abych příteli Ka
rafiátovi vyhověl. Psal jsem pro něj, osnoval mu
okružní cestu, naznačoval stanice, upozorňoval
kde lze co vidět a slyšet — byl to hotový cesto-
pis, plný zajímavých podrobností — každý na
kladatel byl by mi ochotně dal padesátku zálohy
na tu práci. Přitel Karafiát odnášel si to domů
znenáhla všechen můj materiál se k němu pře
stěhoval.
Mnohdy přišel s otázkou, na niž bylo dost
nesnadno odpověděti, aniž jsem viděl nezbytnou
nutnost informace:
„Může si člověk v mořských lázních začít
něco s ženskými? Přijde to draho? Je pravda
že mají Němkyně tak veliké nohy, nebo jenom
vtip?
Karafiát
Přitel Karafiát
Němkyně
8
article
Poučil jsem přítele, že záleží na odvaze.
Sám že jsem si nezačínal nic. Na všechen způ-
sob třeba dáti pozor, aby se do toho nějak
nepříjemně nemísil eventuální manžel. Jinaka
vůbec že to může přijít velmi draho. Někdy že
běží o peníze, někdy taky o facky. Sám že jsem
viděl mnoho ženských noh, velikých i rozto-
milých maličkých. Že je vůbec mnoho rozkoš-
ných Němkyň. Ostatně záleží na příležitosti
Upřímně jsem radil k opatrnosti. A vezme-li
ssebou dokonce ženu, pak ať si vůbec nic ne-
začíná. Někdy to zmehne i bez ženy. Jen at
si vzpomene na Štolbovu Mořskou pannu.A
v Heringsdorfu ať se má velmi na pozoru. Tam
je v letě bezmála půl Prahy. Židé z Prahy všichni
Mchlo by se státi, že by si „začal“ něco s „Něm-
kyní“, která by se mu jednoho dne přihlásila
z čísla 3685 na Vinohradech. Byly takové pří
pady. Proto pozori
Konečně měl přítel Karafiát jeti už za tř
dny. Oddychl jsem si. Pověděl jsem mu a na-
psal, co jsem věděl — je vyzbrojen ne na pouhé
čtyři neděle, ale na rok, na život. Zatím taky b
nasbiral zkušeností vlastních.
Štolbův
Karafiát
Praha
Německo
9
article
Byl den před odjezdem Karafiátovým,
ulehal jsem spokojeně, jen jsem přemítal, ne-
mám-li si zaříditi nějakou větší cestovní kan-
celář. Nebo kdyby se podobné případy opako-
valy, musil bych věru své povolání změniti. Snad
by se mi to vyplácelo.
O hodině s půlnoci vyburcovalo celou moji
domácnost hrozné drnčení zvonku v předslni.
Vyskočil jsem ulekán, zda nezabili zas někde
nějakého krále a nepřicházejí-li mi nabidnou
osiřelou korunu. Již dříve jsem se byl obíra
myšlenkami, co bych v takovém případě činil.
a byl jsem odhodlán, že bych korunu v prvén
okamžiku přijal, bez námitky přijal, ale hned
zítra že bych se hlásil do pense, aby se mnou
chrabří důstojníci mé armády neměli pozděj
zbytečnou práci.
Nebyla to deputace šestého pluku srbského
byl to přítel Karafiát. Zapomněl prý ještě na
něco:
„Kolik jste dával zpropitného sklepníkům
v německých hotelech? Stačí pětifenik?. Č
třeba dáti více? A až se usadím na místě, mám
platit zpropitné po každé útratě, nebo až na-
jednou, až na odjezdu? Snad by to tak bylo
lacinější?“
Poradil jsem mu upřímně, aby ssebou vza
na všechen způsob o pětku neb o desítku víc, na
ty diškerece, a dodal jsem:
„Budete-li vystupovati jako Rakušan, jed-
nejte dle vlastního uznáni. Je to pak zcela lho-
stejné. Ale prohlásíte-li se za Čecha, jakož
doufám, nedělejte škroba, abyste ve světě ne-
rozmnožoval pověst o české žebrotě. Ať stojí
cesta o desítku víc — ale za tu desitku rozdanou
na zpropitném budete dělat kavalíra.
Přítel Karafiát zamyslil se na chvilku a pak
poznamenal skromně:
„Máte pravdu. Ačkoli, víte, nerad bych b
kavkou. Chci jen své, nic jiného.
Rozloučil jsem se posledně s přítelem Kara
fiátem o půl třet, neboť měl ještě několik dalšíeh
otázek. Zdá se mi, že jsem pak odpovídal již jako
náměsíčný. Konečně tedy šel.
Karafiátův
Karafiát
Rakušan
Čecho
Kara
10
article
Předevčírem jsem ho potkal. Zatím byly
uplynuly jeho čtyři neděle.
„Nu, jak se vám líbilo na Baltě?“ táži se
Karafiát podival se na mne prostosrdečně.
vodnatýma, nevinnýma očima, a řekl:
„Víte, já tam nebyl. Setkal jsem se posledn
den s jedním kamarádem ze školy — ten mi to
rozmluvil. Povídal mi, že se mu houpal ža-
ludek, jak jen se na moře podíval — a víte, já
taky právě se žaludkem nejsem v nejlepším
srozumění — zajel jsem si do Mokropes. Je tam
taky hezky, vzduchu dost — platil jsem za celé
čtyři neděle pětku za byt. Arci, kliku u dveří
jsem neměl, ale prosím vás, všady je něco!“
Dlouho jsem se díval na přitele Karafiáta,
vzpomínaje na jeho „otazník“, na ty půldnya
večery, na poslední jeho návštěvu, a louče se
s ním, řekl jsema
„Až zas pojedete na moře, příteli, navštívt
mne, prosím vás. Zapomněl jsem ještě na jednu
informuci — rád bych vám ji pověděl. Nebudu
vás dlouho zdržovat, uvidite . ..
A stiskl jsem bodrému cestovateli pravici.
Ypstlon.
Karafiát
Balta
Mokropsy
11
article
Letohrádek na vsi.
Letohrádek na vsi.
Od Popelky Bilia nové.
Prostřed horských hvozdů rozkládá se mal
údolí s drobnou vesničkou.
Víska byla široko daleko odloučena od čilej-
šího života i ruchu jeho a najednou, asi dvě ho-
diny cesty odtud vystavěli železnou dráhu
všecky tepny okolního života k ní se přelily.
Obyvatelé malé vísky tihli k městečku, záze
položenému a teď obyvatele městečka i okolních
dědin vedla cesta ke dráze malou vískou a hor-
ským jejím údolím k nejbližší tu stanici.
Obyvatelé drobné vísky žili ponejvíce z lesa
— polí zde v údolíčku bylo nemnoho a ta pa-
třila jen asi třem sedlákům, z nichž statek Prou
čilů byl největší. Patřily k němu i bohaté lesy.
Baráčnici v létě pracovali venku, v zimě
robili rozličné dřevěné nářadí a chodili s tím
do světa.
Stranou k lesu byl malý baráček Pažuků
a hospodář jeho chromý drvoštěp. Jednou sva-
lila se mu borovice na nohu, přerazila mu ji a
Pažuka od těch dob kulhal. A že byl štědře ob
dařen dětmi, bylo mu tím houževnatěji o výživu
se starati. Robil velmi pěkné vařečky a moutičky
a do světa s tím chodila jeho matka.
Teď, když byla postavena dráha, doporučil
Pažuka — bystrá hlava — matce, aby si vzala
větší zásobu zboží na dráhu a zajela s tím dále
do kraje, kde zboží výhodněji prodá.
Bába Pažukovic vypravila se tedy s vařeč-
kami na dráhu — nejstarší kluk jí je tam odvezl
na trakaři, bábu naložili do vlaku, písklo to
už letěli jak do horoucích pekel. Bába Pažukovic
jen se modlila a křižovala a než si pomyslila,
byla kolik hodin cesty.
Vylezla z vlaku a byla, jako když přijede
z Ameriky a než se drobet vzpamatovala — písk
a vlak už zas letěl jako železný had a za chvilku
byl ten tam.
Bába Pažukovic
Amerika
12
article
No — pro Kristáčka Pána — to bude báb
Pažukovic povídat doma o těch divech a zá
zracích, co teď lidé provádějí! —
Bába Pažukovic dobře pochodila na výpravě
své, ale domů už nejela po dráze — škoda pe-
něz. Zařídila si prodej tak, aby se blížila do-
movu. Peníze měla za ňadry na holém těle, dobře
v šátku zavázané a nůši, plnou podarů — trochu
mouky, krupek, švestek, kousek másla a co tak
Panbůh dá.
Radosti se jí každá žilka v těle smála
bába Pažukovie pospichala, aby už byla doma.
Počítala, co syn za stržené peníze pořídí
a jak jim teď bude líp, když budou moci vie
zboží prodati a to výhodněji než dříve.
Inu — zlatá dráha — aby Pánbůh pozdravi
toho, kdo ji vymyslil! —
Ale bába Pažukovic věřila a nevěřila v lid-
ský důmysl dráhy — na dně duše ležela ji my
šlénka, že snad přece bude mít v tom prsty jen
ten černý. Proto se také tak horlivě modlila, aby
k ní neměl přístupu.
No, jen co přijde domů, však jimt
všem, jak se patři poví a vyloží — to bude di-
vení. Panenko Maria — to jsou vynálezy
Sedneš si do pokojíčka — písk a už to letí —
až se člověk bojí ven kouknout!
Bába Pažukovic vyšla z lesa ke křížku —
zaplať Pánbůh — tam dole už je jejich vesnicel
Bába Pažukovic postaví nůši u křížku -
drobet si odpočine a potom — bába zvedne oči
a dív po hlavě nesletí se stráně dolů: pro ma-
tičku boží — co je to? —
Bába Pažukovic naplivá si na nehty a tři
krát protírá si oči a zas kouká na svou rodnou
ves — bába znova protírá si oči podolkem —
ne, nemá vlči mhu, ani zlé mámení — na za-
hradě Proučilů vidí zámeček. Bába Pažukovie
nejdřív mínila, že je to kostýlek, ale není, je to
zámeček, má komíny.
Bába
Pažukovie
Panenka
Marius
Bába Pažukovic
Pažukovic
13
article
Inu — bába už má zas nůši na zádech
hupky, šupky se stráně dolů — i kříž zapomněla
na odchodu od kříže udělati — bába Pažukovic
honem se obrací a dodatečně dělá kříž — Pa-
nenko Maria — co se to děje — to snad neni
ani samo sebou! —
Na půl cestě s vršku dolů srazila se báb
Pažukovic s bábou Beňkovic, která nesla z lesa
vál souší.
„Holka — pro rány boží — co se to děje
Na zahradě Proučilů zámeček — a když jsem
šla na prodej, zahrada jako plástev nedělená a
ani slechu o ňáké stavbě! — Pro matičku boží
— toť jen, že sem ta dráha zajela a ten zámeček
tu vyklopila —“ křížuje se bába Pažukovic —
šedesátiletá.
„I kdepak, dráha. Holka — to's měla boží
dopuštění! Snad zrovna ten den, když jsi odešla
na prodej, přijel z Prahy Proučilův bratr, pro-
fessor a s ním nějací páni, chodili a vyměřovali
— a hned lidi, potahy ze vsi, kde který i z okolí,
jak se dalo co sehnat, vozili kámen, vápno ze
dráhy a písek, kde byl jaký v poloce — za pány
přijeli zedníci a bůh ví, kdo všecko — holka
— to kamení z for brali a zdi rostly zrovn
v očích — když jsem šla do lesa, byli nad pod-
rovnávkou a jdu z lesa a už klenou okna —
holka, my jsme stáli nad tím jako pitomi —
kde koho, ze vsi zjednali, dříví strouhat, kopat.
vozit hlínu a kamení — Proučilů koně i Luňáč-
kovic jen jezdí na dráhu a vozí všecko možné
i nábytek už je tam — a holka — za zámečkem
je rybníček vyzděný — z potoka tam teče voda
strouhou a v tom rybníčku se budou páni koupat
— takhle ti natáhnou kolem rybníčka plachtya
už je koupadlo. A tu zahradu — holka, rozum
člověku ve hlavě stojí a viděla jsem, co a jak
bylo a nevěřím! — Zahradu přepažili plotem
i lada za zahradou i kus lesa až k rokli — holka
— všecko je to v plotě a nahoru do lesa schody!
Marius
Beňkův
Proučilův
bůh
Praha
lada
14
article
Lada zkopali, kámen odtamtud vyvezli a udělali
z toho zahradu — povídali, že „prak“ — tedy
nevím, co to bude. Už je tam na záhonech za-
seto a všecko možné zasázeno — nevím, jak to
bude — ještě nic nevzchází — zahradník te-
prve včera odjel i professor. A chodí se tam do
zámečku takovou hezkou brankou z návsi po
zahradě a u branky je zvonec o — holka —
holka! — tvůj Havel to všecko hlídá — Ježíš
Maria Josef! a já hovado ti nic neřeknu!“ —
tloukla se do čela bába Beňkovic — dvaašedesáti-
letá „holka“.
Havel
Ježíš
Marius
Josef
Beňkův
Lada
15
article
A obě „holky“ stojí na cestičee proti sobě
s těžkými břemeny na zádech — bábě Beňkovic
div tížka na zádech oči z důlků nevytlačí a bába
Pažukovic zas má od břemene žlázy na krku
ku prasknutí naběhlé a pro samé divení tíže ne-
cílí. —
Bábu Pažukovic chytila zpráva o synovi za
srdeční útek a ona spráskla ruce: „Pro matičku
boží — a co tam hlída?“
„Holka — nevím, co tam hlídá — to viš
stavení. A ve dne hlídá zvonec — kluci neřádn
— ono je to po zvonci jako pominulé. To ne-
taháš takhle bim bam — zatáhneš za takovou
bílou hlavičku a už zvonec zvoní jako na velkou
— po celé vsi je to slyšet i do lesa. Náš kleká-
níček je proti němu jako rozkřaptěný plecho-
váček — snad bude Pažuka tam tím zvoncem
zvonit klekání. — A kluci jsou po něm slepí,
němí — no a Pažuka si je vyčíhal a panečku
— ten jim dal — všem, i klukovi Proučilů
kluk šel žalovat tátovi a víš, co řek' Proučil
Pažukovi? — Ze měl klukovi pazoury přerazit
i těm ostatním — aby nechali na pokoji, co a jak
si bratr zařídil — že on — jako pantáta Proučil
— je rád, že se bratr tady zakoupil a líbí se mu
zde — — to víš — holka, professor nemá děti
a bůh ví, kolik tisíc služby — když tedy jednou
zemře, komu by to připadlo než dětem Prouči-
lovým. Proto je Proučil rád, že se bratrovi sem
zachtělo a dělal mu pomyšlení. Bude je mít na
očich a nezapomene a v Praze — to víš, když
má cizí lidi kolem sebe, mohlo by se všelijak
stát. A to jen ta dráha udělala — že jako pro-
fessor snáze sem se dostane a odtud zas do
Pažukovic
Pažuk
Praha
Proučil Pažuk
bůh vědět
16
article
Prahy. A až půjde na pensi, odstěhuje se prý
sem docela — proto je ten zámeček větší a
pevně stavěn — ten professor má prý hrůzu
knih — tak, milá holka — člověk z toho nemá
ani dost rozumu. Penězi nešetřil — jen co je
pravda — povídal, že chce mít zámeček brzo —
nevídáno, že bude o tisícku dražší; koukej, holka,
o tisícku! — Chce prý užit domova — ještě
letos se sem přistěhuje. Pažuka tam nedělá ted
nie jiného, než topí a větrá, aby to jak se patř
vyschlo. Ježíš Maria — holka, koukej — za tři
neděle to bylo všecko a ještě se zedníci smáli
to že nic není — za tu dobu, že by se postavil
třeba třípatrák — jen když prý je dost „floků“.
Holka — zázraky se dějou, zázraky — — ale
Ježíš, Maria — to jsem vůl! — ještě jsem ti
neřekla, že Pažuka dostane veskrz celý rok ko-
runu denně a v létě, když bude zalívat zahradu,
že mu professor ještě přidá. Holka — to jste
šťastni a to jen pro tu nohu. Professorovi bylo
Pažuky líto — povídal, že i tu chajdu vám dá
„Pro rány boží — to ať nám radši koupí
kousek pole na brambory — což barák, ten se
už nějak slepí — ale ty brambory ! — Holka —
já ti tomu všemu ani nemohu věřit — ty snad
mne jen tak baňkuješ! — Korunu denně —“
„Bodejť, že korunu denně a Pažuka dělá
u branky vařečky a kluci zalejvají a máma topí
v zámečku —
„Bodejť by, pacholci, nezalejvali — te
mohou i zámeček zalejvat“ — kasá se babička
na kluky vnuky.
„Inu — holka — my tu stojíme jako dva
jeřábi nad vodou — jen pojd, však sama uvi-
díš! — Když vám i professor pole nekoupí, mů-
žete si je koupit vy, když vám půjdou jisté pe
níze do ruky —.
poopravit — —
Pažuk
Ježíš
Marius
Pažuka
Praha
Ina
Ježíš Marius
17
article
„A z ruky klukům do chlebáren, viď — to
se toho zaspoří“ — rozhání se bůba Pažukovic-
„Ale pořád taky nepůjde jen do chlebáren
— koukej — kluci zahradu zalejou a korunk
připlave do kapsy“ — vykládá bába Beňkovie.
loudajíc se s válem chrastí za Pažučkou po pě-
šince s vršku.
Pažučka kluše o všecko pryč, jakoby měl
najednou ku patám přišito deset mladých let.
„Jen aby to ti pacholci také řádně zalili“ —
stará se bába Pažukovic a má hlubokou nedů
věru ke schopnostem jejich.
Ale Beňčice míní, to že už jim asi táta
nahřeší do svědomi, aby všecko jak se patří udě
lali a ne na škodu.
A báby došly vesnice a na návsi vidět
ozdobnou branku do Proučilovic zahrady a v
dle branky jako slunce třpytila se zlatá mističk
ve zdi a v ní bílá rukověť zvonce.
Báby zastavily se u vrat — jedna vál na
zádech jako ze sáhovnice a druhá v pohrnutých
sukních a s povázanou nůší a bezděky jalys
tiše šeptati před velebou vrátek.
„Zazvoň na Pažuku,“ radí Benčice.
„Já se bojím, abych na tom něco neudě
lala,“ ostýchá se Pažučka.
„I jdi, ty hloupá — já tedy zazvoním sama-
a Beňčice pomalu tahá za zvonek. Zvonek nie
neozývá se a rukojeť dál už nejde — nějakt
tam v zadu skříplo — Beňčice v leknutí pust
rukojeť a zvonec za brankou drnčí jakon
poplach.
Beňkovie
Pažukovice
Báb
Proučilovic zahrada
Pažukovic
18
article
Pažučka z leknutí honem dělá kříž a Beň
čice uhání s válem jako když jí hlavu zapália
v tom už s křikem a láteřením Pažuka otvírá
branku a nejdřiv vyletěla z ní dlouhá lískovka
v mohutné pravici Pažukově.
A jen tak, tak, že maminku jak se patří ne
přetáhl.
„Inu — maminko — vždyť mne připravít
z chleba — buďte tak dobrá“ — a Pažuka sta
rostlivě prohlíží zvonec.
„I to já ne — to tamhle Beňčice“ -
všecka přestrašena omlouvá se matka.
Syn ještě bedlivě ohledal zvonec uvnitř
branky i drát a když nikde nenalezl pohromy
uklidnil se on i matka.
„To musíte jen hodně zaklepat — já jsem
tu pořád a zvonec nechte na pokoji,“ vykládai
matce a matka se věrovala, že do smrti na t
nesáhne.
A potom s hrdostí ukazoval jí všecko všude
a chlubil se jí, to že má všecko pod mocí a do
hledem.
A babka Pažukovic nějak zmalomyslněla
se svou železnicí a myslila si, to že je nic proti zá
mečku, kterýž je synovi dán pod dohled. Želez
nice ujede a zámeček tu zůstane — i ta jistá
korunka denně — a bábě Pažukovic takse
zdálo, že by měla vlastně zlíbat ty koleje, p
nichž jím přijelo štěstí.
20
article
Fantastická črta. Napsal A do!f Zem an
Fantastická črta. Napsal A do!f Zem an
Bylo fádní odpoledne . ..
Nebe bylo zahaleno těžkými clonami mra
čen, oživenými tu a tam bělounkým obláčkem
zdálo se, jakoby byl děšť co chvíli na spadnuti
Bylo mi tak nevýslovně smutno doma. Šeď špína
vých zdi v měm pokojiku stísňovala ještě vlee
moji náladu.
Zvedl jsem se, vzal klobouk a hůl a še
jsem na zdař bůh ven . ..
Venku proudily spousty lidí.. . Hukot jak
vzdálené rachocení hromů, zapadal sem z hlav
ních ulic, kudy rachotily těžké nákladní povozy
fiakry a elegantní ekvipáže a co chvíli zařinčel
zvonec u elektrické dráhy ...
Šel jsem nevšímavě vším tím hlukem, po
zdravuje ledabyle své známé a beze všeho
interessu pro přeplněné výkladní skříně i kolem
proudící život ..
V tom vyrušil mě známý hlas.
„Ah, na zdar!“ zvolal jsem, radostně pře
kvapen, spatřil jsem přítele B., malíře.
„Kam jdu? Jen tak. Ani nevím. Chci-li jí
s ním? Jak bych nešel.“
Prudké, úsečné otázky a odpovědi stíhaly
jedna druhou. Zavěsili jsme se do sebe a sl
jsme vesele rozvlněnou ulicí ...
Cesta nám ubíhala rychle za živého ho-
voru a ostrého kritisování kolem jdoucích děvčat
Náhle můj přítel se zarazil . ..
Proti nám šla imposantní dáma ...
Její elegantní zjev nutil každého, aby sij
povšiml... Byla to římská krása, smíšen
s orientální žhavostí a smyslností, něco tako
vého, co maně v člověku vzbuzuje rozkoš
děs . ..
Její nádherná, houpavá chůze působíla v di
váku illusi plovoucí lodi.
Šla zvolna se sklopeným zrakem proti nám
Náhle zvedla oči.
Oh, jaké to byly nádherné očil
Podívala se na nás, na mě a na mého přítele
a . . . zbledla . ..
Přítel B. zmateně sáhl po klobouku, al
nepozvedl ho. Ruka zůstala mu ve vzduchu
pysky horečně se mu chvěly . ..
21
article
Zatím ona náhle se vzpamatovala, rychle
vykročila a záhy zmizela v postranní ulici.
Poznal jsem okamžitě, že mezi ní a mým
přítelem něco se odehrálo ...
Chtěl jsem se ho tázati, ale raděii jsen
mlčel.
„Chceš se mnou do atelieru?“ tázal se mn
po chvíli.
Ovšem! Proč bych nechtěl?“
A brzy stoupali jsme až do pátého poschod
zánovního domu, kde přítel B. bydlel.
B. pocházel z menšího městečka na severu
Čech. Byl zámožný a vedl celkem bezstarostn
život. Měl nepopíratelný talent k maliřství a o
dal se mu také s celou duší ..
Jeho atelier nevynikal žádnou nádherou
ale byl vkusný se svými vějíři, draperiemi a ná
stěnnými obrazy.
Usadil jsem se pohodlně na široké pohovce
přes níž splýval velký koberec, imitace perského
přehozu, zatím co přítel B. upravoval čaj v ru-
ském samovaru.
Za chvíli usadil se vedle mné a zadíval se
zamyšleně z oken atelieru, až kamsi daleko z
Letnou, přes špinavé, začazené střechy domu.
Voda v samovaru příjemně šuměla ...
Vůkol bylo ticho, přerušované jen z dálky
bukotem pouličního života, jenž sem ztlumeně
doléhal a monotonním nápěvem jakési písně,
hrané na rozladěný kolovrátek.
Žlutavé paprsky zapadajícího slunce osvětlo-
valy celý pokoj a zlatily vzadu u kamen vysokou
plentu, pomalovanou různými figurami.
B. byl smuten ..
Náhle se ke mně obrátil, uchopil mně za
ruku a vyhrkl rychle:
„Viděl's ji?
Neřekl určitou osobnost, avšak já instink-
tivně jsem poznal, že mluví o nádherné dámě,
již jsme prve potkali.
Přikývl jsem hlavou ..
B. popošel jako v myšlénkách k samovaru
nalil do dvou koflíků, zapálil si papirosu a opí-
raje se o stůl počal tichým, jak hrobovým hla-
sem vyprávěti.
Čechy
Letná
22
article
„Jsou tomu dnes právě tři měsíce, co jsem
se s ní seznámil v Kinského zahradě.
Odfoukl lhostejně modravé obláčky dýmu
a pokračoval zvolna, jakoby sbíral teprve my-
šlénky.
„Bylo to na jaře ..
Kolem všude voněl bez, vše tonulo v zá-
plavě svěží zeleni a zlatých paprsků hořícího
slunce .
Sel jsem prostranní cestou, kde neprochá-
zelo se tolik pensistů a neproháněly se odporné
zástupy dětí s ještě protivnějšími chůvami. Znáš
moji nechuť k malým dětem . ..
Usmál jsem se .
„Hledal jsem ve stínu svoji lavičku. Mám
už tak různá místa, kam stále chodím a na něž
si osobují jakési právo. Když jsem došel až na
konec cesty k vysokému křoví, pod nímž skrý-
vala se malá lavička, byl jsem nemile překvapen,
spatřiv na ní seděti jakousi dámu ...
Dotklo se mne to nemile ..
Nevšiml jsem si jí blíže, stačilo, že obsadila
„moji“ lavičku, aby se mi stala protivnou.
Ihned osnoval jsem plány, jak bych ji odtud
dostal... Četla jakousi knížku, což mi přišlo
nesmírně vhod... Jal jsem se přecházeti kolem
hlučnými kroky, pískal jsem všemožné arie, co
možná falešně, tloukl jsem zuřivě holí do malých
oblázků, až z nich jiskry lítaly — zkrátka, cho-
val jsem se co možná beztaktně. Avšak ona toho
nedbala.
Přešla mě konečně trpělivost, popošel jsem
několik kroků, a aniž bych se zeptal o dovolení,
usedl jsem si prudce vedle ní na lavičku ...
Ulekla se, trhla sebou a obrátila na mne
ustrašeně oči ..
Bože, ty oči..
Rázem zkrotl jsem jako beránek ..
Selo
23
article
Jal jsem se tiše omlouvati, blábolil jsem
nesouvislá slova, snaže se býti co možná ducha-
plným.
Seznámili jsme se . .
Řekla, že jest vdaná, rok s mužem, že nemá
žádných dětí a že se jmenuje Lona Ambrosová.
Mluvila tichým, zastřeným hlasem, stále
smutně a jakoby ulekaně těkala kolem svýma
nádhernýma očima. — —
Vídali jsme se pak každý den...
Se mnou stala se nápadná změna ... Za-
miloval jsem se šíleně . ..
Otřel o hranu stolu popel s cigaretty, vy-
pustil ještě několikráte dým z úst a zbytek papi-
rosy vyhodil oknem na ulici . ..
Úzounká stopa dýmu letící cigaretty táhla se
pokojem k oknu jako had. Nabral dechu a pokra-
čoval zvolna, protahuje jednotlivá slova:
„Myslím, že mně milovala také ..
Mluvívali jsme spolu velmi důvěrně často
i o vážných věcech ...
Byla intelligentní, sečtělá a neznala prázd-
ného poseurství a stavění na odiv svého povrch-
ního vzdělání, jak jest zakořeněným zvýkem
našich slečinek. V důvěrnosti své šel jsem tak
daleko, že jsem se jednou konečně svěřil, jak
ji miluji . ..
Bylo tehda nádherné jarni odpoledne, vlastně
schylovalo se již k večeru... Nebe bylo bez
mráčku, ozářené prudce hořícím sluncem, sklá-
nějícím se již pozvolna k západu..
Před námi, za mořem kvetoucích keřů, hlu-
čela Praha .
Spousta černavých střech a lesknoucích s
věží rozprostírala se dole ..
V zadu u Vinohradů hořela kopule Muse
a výše plály dvě koule na věžích synagogy a
v pravo u Karlova náměstí zlatila se záře kol sv.
Lon Ambrosová
Praha
Karlov náměstí
24
article
Ignáce, jako ohnivý věnec ...
Z řeky stoupala šedivá pára ... Kolem byl
tíživé ticho, prosycené omamnou vůní kvetoucího
šeříku . ..
Z ostrovů zaznívala sem jásavá hudba vo-
jenské kapely, tlumená, sotva slyšitelná, zatím co
v křovinách zpívali pláci ...
A já zpíval skrze zuby, jemným mezzavoce
arii Lenského z „Oněgina“ „Mám tě v lásce“.
Dívala se na mne dlouze, svým ulekaným
zrakem, dívala se na mne s jakousi tajenou
hrůzou ..
A náhle chopila mne za hlavu svýma dlou-
hýma, jemnýma rukama a vtiskla mi šílený, ho-
rečný polibek na mé vyprahlé rty . ..
„Mám Vás ráda, hrozně, hrozně...“ drtil
mezi zuby a libala mě šíleně ...
Pak se vzchopila a nedbajíe na mé prosby,
vyděšeně prchala pryč z místa mého štěstí ..
Tu se na chvíli zarazil, vyndal znova ciga-
rettu, zapálil si a vyprávěl dále:
„Druhý den nepřišla... Ani třeti den jsem
jí nespatřil.
Až zase jednou .
Sešli jsme se opět v Kinského zahradě. Bylo
dusno a schylovalo se k bouřce. Podali jsme si
ruce... Nedala ničím na jevo, co se v ní děje.
Přece ale jsem zpozoroval, že je hrozně roz-
čilena.
Toho dne byli jsme velmi málomluvni.
Nebyl jsem schopen sebrati myšlénky a ona od-
povídala na mé otázky jenom kuse. Rozešli jsme
se dosti chladně . .
Jednou sedím sám zde v atelieru . ..
TTu se zase zarazil, jakoby byl na roz-
pacích, má-li vyprávěti dále. Po chvíli mávl
rukou a pokračoval:
„Venku bylo šero... Nebe bylo zamra-
čeno a v atelieru bylo dusno ...
Byl jsem jaksi sklíčen.
Ignác
Lenský
Oněgin