ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 9 2acc3510-70c0-11dc-b288-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 9
Chunky — 24 celkem · entity: person 44, place 26, work 5, org 1
1 masthead
18. července 1903.
2 masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů“
3 masthead
k čislu 195.
4 masthead
Strana 9.
5 article Námořní výprava přítele Karafiáta.
Námořní výprava přítele Karafiáta. Konečně tedy ji dostal přítel Karafiát — dovolenou — a konečně tedy měl se vyplnit ser jeho života, jak říkal. Chtěl vidět moře. „Ach moře!“ volával v zanícení. „Vidět moře a — pak umřít!“ A jeho oči se při tom leskly — myslím že potmě by byly světelkovaly. „Víte, vlastně moře znám, dokonale,“ vy kládal přítel Karafiát. „Přečetl jsem všechny Verneovy romány — znám je skoro až po se- verní točnu, kapitána Hatterasa taky jsem čet A Zimmermanna — kdypak už jsem četl Zimmer manna! A mám doma šestatřicet stereoskopních obrázků, samé námořní partie. Ale myslím si, že přece nic není nad skutečnost, viďte?“ Přisvědčil jsem. Bodejť by ne. Na konee každé líčení — a sebe lepší — je chabé, bez- barvé. Moře musíte vidět, abyste věděli, co je moře. Přílel Karafiát konal již dávno připravy Dávno již měl v patrnosti kde koho, o němž vě děl, že byl taky na moři, Měl plný zápisník adres A když bylo rozhodnuto, že pojede, nastoupil Karafiát především okružní cestu po Praze, k zná- mým i neznámým, kteří ho mohli jakkoli poučit. Rozumí se, že jsem v jeho zápisníku ne- scházel. A jednoho dne tedy přišel. „Příteli, byl jste taky na Baltě, vím, v Ban- sině kdysi, a v Heringsdorfu, vaše zkušenosti. vaše pokyny mohou mi vzácně posloužit. Dovolíte mi několik otázek? Napsal jsem si je, abych na nie nezapomněl.“ A přítel Karafiát vytáhl své otázky. Byly jieh jenom tři archy, hračka. Budeme-li spolu pilně konferovati a nevleze-li nám do toho nikdo. můžeme býti za půl dne hotovi. Půlden! Co pak na něm záleží. Přítel Karafiát měl jednoduchou frekvenci úřadní, jemu zbýval půlden šestkrá za týden, a do odjezdu má ještě čtyři neděle To se zodpovídá otázek! Věru, na nic nezapomněl. Jeho otázky byly učiněným slovníkem.
Karafiát Zimmermann Zimmer Praha Balta Bana
6 article
„Jel jste na Balt přímo po dráze, nebo jste zamířil na Štětín a plul parníkem přes Haff? Jak dlouho trvá cesta z Berlína drahou? Jak dlouho ze Štětína parolodí? Houpá se loď již na Haffu? Kolik jste měl tlumoků? Kolik vážily dohromady? Vzal jste je všechny do kupé? Ne- tlačilo vás sedadlo ve třetí třídě? Či jste seděl na složeném plédu? Myslíte, abych ssebou vzal dva páry bot? Měnil jste peníze u banky Živno- stenské nebo v Úvěrní? Kolik jste celkem na cestu potřeboval? Který hotel v Berlíně mi do- poručujete? Zbyly vám nějaké říšské marky když jste se vrátil do Prahy? Zač jste je vy- měnil v bance? Neprodělal jste na nich? Je líp vziti na cestu peníze zlaté nebo papírové? Dělají v Německu taky dobré vídeňské řízky? Nemů- žete mi říci, který hotel v Berlíně je docela bez stěnic? Účtují v každém hotelu svíčky, třeba bych měl svoje vlastní ssebou? Nepozastaví se nad tím pokojská hotelu, posype-li si člověk na noc prostěradlo perským práškem? Je to pravda, že mořské ryby v pobřežních hotelech nesmrdlí? Co vám líp chutnalo: platejsi nebo ouhoři? Obe- jde se člověk v Německu s naši pražskou něm- činou nebo jsou případy, že se s lidmi nedoroz- umí? Potkalo vás, že jste byl zapleten v nějakeu politickou debatu? Prohlásil jste se všady za Čecha, nebo jste vystupoval jen jako Rakušan? Mám vzit plavky do mořských lázní hned z Prahy. nebo si je mám koupit až na místě? Kouřil jste v Německu dobré doutníky? Nemůžete mi na- značiti druh, který vám nejlíp chutnal, a kde jste je kupoval? Atd. atd. Odpovidal jsem na všechny otázky přítele Karafiáta po nejlepším vědomí a svědomí, a ne- jen odpovidal: připisoval jsem každou svoji od- pověd k otázce, neboť nebylo možno, aby si vše vtiskl v pouhou pamět.
Nemo Čecho Rakušan Karafiát Štětín Berlín Praha Německo Ob
7 article
Přepočítal jsem se poněkud. Nebyli jsme ho- tovi za jedinký půlden — přítel Karafiát chodil ke mně čtrnáct dní. Jeho otázky se množily, Na mnohé jsem vůbec po paměti nemohl odpověděti. Bylo třeba sáhnouti k zápiskům z cesty vlastní. Ale kde jsou zápisky! Rozházel jsem pět alman s knihami, obrátil vzhůru nohama všechny kupy papírů, prohledal jsem všechny šuplíky a škatule, praeoval jsem tak po devět dní, vždy od večeře až do dvou s půlnoci, shledal jsem všechny účty z hotelů, všechny programy z divadel, kam jsem se podíval, všechny „Průvodce“ po museícha zoelogických zahradách, všechny záznamy své. týral jsem hlavu, vyvolávaje ze zapomenut všechny cestovní příhody, jen abych příteli Ka rafiátovi vyhověl. Psal jsem pro něj, osnoval mu okružní cestu, naznačoval stanice, upozorňoval kde lze co vidět a slyšet — byl to hotový cesto- pis, plný zajímavých podrobností — každý na kladatel byl by mi ochotně dal padesátku zálohy na tu práci. Přitel Karafiát odnášel si to domů znenáhla všechen můj materiál se k němu pře stěhoval. Mnohdy přišel s otázkou, na niž bylo dost nesnadno odpověděti, aniž jsem viděl nezbytnou nutnost informace: „Může si člověk v mořských lázních začít něco s ženskými? Přijde to draho? Je pravda že mají Němkyně tak veliké nohy, nebo jenom vtip?
Karafiát Přitel Karafiát Němkyně
8 article
Poučil jsem přítele, že záleží na odvaze. Sám že jsem si nezačínal nic. Na všechen způ- sob třeba dáti pozor, aby se do toho nějak nepříjemně nemísil eventuální manžel. Jinaka vůbec že to může přijít velmi draho. Někdy že běží o peníze, někdy taky o facky. Sám že jsem viděl mnoho ženských noh, velikých i rozto- milých maličkých. Že je vůbec mnoho rozkoš- ných Němkyň. Ostatně záleží na příležitosti Upřímně jsem radil k opatrnosti. A vezme-li ssebou dokonce ženu, pak ať si vůbec nic ne- začíná. Někdy to zmehne i bez ženy. Jen at si vzpomene na Štolbovu Mořskou pannu.A v Heringsdorfu ať se má velmi na pozoru. Tam je v letě bezmála půl Prahy. Židé z Prahy všichni Mchlo by se státi, že by si „začal“ něco s „Něm- kyní“, která by se mu jednoho dne přihlásila z čísla 3685 na Vinohradech. Byly takové pří pady. Proto pozori Konečně měl přítel Karafiát jeti už za tř dny. Oddychl jsem si. Pověděl jsem mu a na- psal, co jsem věděl — je vyzbrojen ne na pouhé čtyři neděle, ale na rok, na život. Zatím taky b nasbiral zkušeností vlastních.
Štolbův Karafiát Praha Německo
9 article
Byl den před odjezdem Karafiátovým, ulehal jsem spokojeně, jen jsem přemítal, ne- mám-li si zaříditi nějakou větší cestovní kan- celář. Nebo kdyby se podobné případy opako- valy, musil bych věru své povolání změniti. Snad by se mi to vyplácelo. O hodině s půlnoci vyburcovalo celou moji domácnost hrozné drnčení zvonku v předslni. Vyskočil jsem ulekán, zda nezabili zas někde nějakého krále a nepřicházejí-li mi nabidnou osiřelou korunu. Již dříve jsem se byl obíra myšlenkami, co bych v takovém případě činil. a byl jsem odhodlán, že bych korunu v prvén okamžiku přijal, bez námitky přijal, ale hned zítra že bych se hlásil do pense, aby se mnou chrabří důstojníci mé armády neměli pozděj zbytečnou práci. Nebyla to deputace šestého pluku srbského byl to přítel Karafiát. Zapomněl prý ještě na něco: „Kolik jste dával zpropitného sklepníkům v německých hotelech? Stačí pětifenik?. Č třeba dáti více? A až se usadím na místě, mám platit zpropitné po každé útratě, nebo až na- jednou, až na odjezdu? Snad by to tak bylo lacinější?“ Poradil jsem mu upřímně, aby ssebou vza na všechen způsob o pětku neb o desítku víc, na ty diškerece, a dodal jsem: „Budete-li vystupovati jako Rakušan, jed- nejte dle vlastního uznáni. Je to pak zcela lho- stejné. Ale prohlásíte-li se za Čecha, jakož doufám, nedělejte škroba, abyste ve světě ne- rozmnožoval pověst o české žebrotě. Ať stojí cesta o desítku víc — ale za tu desitku rozdanou na zpropitném budete dělat kavalíra. Přítel Karafiát zamyslil se na chvilku a pak poznamenal skromně: „Máte pravdu. Ačkoli, víte, nerad bych b kavkou. Chci jen své, nic jiného. Rozloučil jsem se posledně s přítelem Kara fiátem o půl třet, neboť měl ještě několik dalšíeh otázek. Zdá se mi, že jsem pak odpovídal již jako náměsíčný. Konečně tedy šel.
Karafiátův Karafiát Rakušan Čecho Kara
10 article
Předevčírem jsem ho potkal. Zatím byly uplynuly jeho čtyři neděle. „Nu, jak se vám líbilo na Baltě?“ táži se Karafiát podival se na mne prostosrdečně. vodnatýma, nevinnýma očima, a řekl: „Víte, já tam nebyl. Setkal jsem se posledn den s jedním kamarádem ze školy — ten mi to rozmluvil. Povídal mi, že se mu houpal ža- ludek, jak jen se na moře podíval — a víte, já taky právě se žaludkem nejsem v nejlepším srozumění — zajel jsem si do Mokropes. Je tam taky hezky, vzduchu dost — platil jsem za celé čtyři neděle pětku za byt. Arci, kliku u dveří jsem neměl, ale prosím vás, všady je něco!“ Dlouho jsem se díval na přitele Karafiáta, vzpomínaje na jeho „otazník“, na ty půldnya večery, na poslední jeho návštěvu, a louče se s ním, řekl jsema „Až zas pojedete na moře, příteli, navštívt mne, prosím vás. Zapomněl jsem ještě na jednu informuci — rád bych vám ji pověděl. Nebudu vás dlouho zdržovat, uvidite . .. A stiskl jsem bodrému cestovateli pravici. Ypstlon.
Karafiát Balta Mokropsy
11 article Letohrádek na vsi.
Letohrádek na vsi. Od Popelky Bilia nové. Prostřed horských hvozdů rozkládá se mal údolí s drobnou vesničkou. Víska byla široko daleko odloučena od čilej- šího života i ruchu jeho a najednou, asi dvě ho- diny cesty odtud vystavěli železnou dráhu všecky tepny okolního života k ní se přelily. Obyvatelé malé vísky tihli k městečku, záze položenému a teď obyvatele městečka i okolních dědin vedla cesta ke dráze malou vískou a hor- ským jejím údolím k nejbližší tu stanici. Obyvatelé drobné vísky žili ponejvíce z lesa — polí zde v údolíčku bylo nemnoho a ta pa- třila jen asi třem sedlákům, z nichž statek Prou čilů byl největší. Patřily k němu i bohaté lesy. Baráčnici v létě pracovali venku, v zimě robili rozličné dřevěné nářadí a chodili s tím do světa. Stranou k lesu byl malý baráček Pažuků a hospodář jeho chromý drvoštěp. Jednou sva- lila se mu borovice na nohu, přerazila mu ji a Pažuka od těch dob kulhal. A že byl štědře ob dařen dětmi, bylo mu tím houževnatěji o výživu se starati. Robil velmi pěkné vařečky a moutičky a do světa s tím chodila jeho matka. Teď, když byla postavena dráha, doporučil Pažuka — bystrá hlava — matce, aby si vzala větší zásobu zboží na dráhu a zajela s tím dále do kraje, kde zboží výhodněji prodá. Bába Pažukovic vypravila se tedy s vařeč- kami na dráhu — nejstarší kluk jí je tam odvezl na trakaři, bábu naložili do vlaku, písklo to už letěli jak do horoucích pekel. Bába Pažukovic jen se modlila a křižovala a než si pomyslila, byla kolik hodin cesty. Vylezla z vlaku a byla, jako když přijede z Ameriky a než se drobet vzpamatovala — písk a vlak už zas letěl jako železný had a za chvilku byl ten tam.
Bába Pažukovic Amerika
12 article
No — pro Kristáčka Pána — to bude báb Pažukovic povídat doma o těch divech a zá zracích, co teď lidé provádějí! — Bába Pažukovic dobře pochodila na výpravě své, ale domů už nejela po dráze — škoda pe- něz. Zařídila si prodej tak, aby se blížila do- movu. Peníze měla za ňadry na holém těle, dobře v šátku zavázané a nůši, plnou podarů — trochu mouky, krupek, švestek, kousek másla a co tak Panbůh dá. Radosti se jí každá žilka v těle smála bába Pažukovie pospichala, aby už byla doma. Počítala, co syn za stržené peníze pořídí a jak jim teď bude líp, když budou moci vie zboží prodati a to výhodněji než dříve. Inu — zlatá dráha — aby Pánbůh pozdravi toho, kdo ji vymyslil! — Ale bába Pažukovic věřila a nevěřila v lid- ský důmysl dráhy — na dně duše ležela ji my šlénka, že snad přece bude mít v tom prsty jen ten černý. Proto se také tak horlivě modlila, aby k ní neměl přístupu. No, jen co přijde domů, však jimt všem, jak se patři poví a vyloží — to bude di- vení. Panenko Maria — to jsou vynálezy Sedneš si do pokojíčka — písk a už to letí — až se člověk bojí ven kouknout! Bába Pažukovic vyšla z lesa ke křížku — zaplať Pánbůh — tam dole už je jejich vesnicel Bába Pažukovic postaví nůši u křížku - drobet si odpočine a potom — bába zvedne oči a dív po hlavě nesletí se stráně dolů: pro ma- tičku boží — co je to? — Bába Pažukovic naplivá si na nehty a tři krát protírá si oči a zas kouká na svou rodnou ves — bába znova protírá si oči podolkem — ne, nemá vlči mhu, ani zlé mámení — na za- hradě Proučilů vidí zámeček. Bába Pažukovie nejdřív mínila, že je to kostýlek, ale není, je to zámeček, má komíny.
Bába Pažukovie Panenka Marius Bába Pažukovic Pažukovic
13 article
Inu — bába už má zas nůši na zádech hupky, šupky se stráně dolů — i kříž zapomněla na odchodu od kříže udělati — bába Pažukovic honem se obrací a dodatečně dělá kříž — Pa- nenko Maria — co se to děje — to snad neni ani samo sebou! — Na půl cestě s vršku dolů srazila se báb Pažukovic s bábou Beňkovic, která nesla z lesa vál souší. „Holka — pro rány boží — co se to děje Na zahradě Proučilů zámeček — a když jsem šla na prodej, zahrada jako plástev nedělená a ani slechu o ňáké stavbě! — Pro matičku boží — toť jen, že sem ta dráha zajela a ten zámeček tu vyklopila —“ křížuje se bába Pažukovic — šedesátiletá. „I kdepak, dráha. Holka — to's měla boží dopuštění! Snad zrovna ten den, když jsi odešla na prodej, přijel z Prahy Proučilův bratr, pro- fessor a s ním nějací páni, chodili a vyměřovali — a hned lidi, potahy ze vsi, kde který i z okolí, jak se dalo co sehnat, vozili kámen, vápno ze dráhy a písek, kde byl jaký v poloce — za pány přijeli zedníci a bůh ví, kdo všecko — holka — to kamení z for brali a zdi rostly zrovn v očích — když jsem šla do lesa, byli nad pod- rovnávkou a jdu z lesa a už klenou okna — holka, my jsme stáli nad tím jako pitomi — kde koho, ze vsi zjednali, dříví strouhat, kopat. vozit hlínu a kamení — Proučilů koně i Luňáč- kovic jen jezdí na dráhu a vozí všecko možné i nábytek už je tam — a holka — za zámečkem je rybníček vyzděný — z potoka tam teče voda strouhou a v tom rybníčku se budou páni koupat — takhle ti natáhnou kolem rybníčka plachtya už je koupadlo. A tu zahradu — holka, rozum člověku ve hlavě stojí a viděla jsem, co a jak bylo a nevěřím! — Zahradu přepažili plotem i lada za zahradou i kus lesa až k rokli — holka — všecko je to v plotě a nahoru do lesa schody!
Marius Beňkův Proučilův bůh Praha lada
14 article
Lada zkopali, kámen odtamtud vyvezli a udělali z toho zahradu — povídali, že „prak“ — tedy nevím, co to bude. Už je tam na záhonech za- seto a všecko možné zasázeno — nevím, jak to bude — ještě nic nevzchází — zahradník te- prve včera odjel i professor. A chodí se tam do zámečku takovou hezkou brankou z návsi po zahradě a u branky je zvonec o — holka — holka! — tvůj Havel to všecko hlídá — Ježíš Maria Josef! a já hovado ti nic neřeknu!“ — tloukla se do čela bába Beňkovic — dvaašedesáti- letá „holka“.
Havel Ježíš Marius Josef Beňkův Lada
15 article
A obě „holky“ stojí na cestičee proti sobě s těžkými břemeny na zádech — bábě Beňkovic div tížka na zádech oči z důlků nevytlačí a bába Pažukovic zas má od břemene žlázy na krku ku prasknutí naběhlé a pro samé divení tíže ne- cílí. — Bábu Pažukovic chytila zpráva o synovi za srdeční útek a ona spráskla ruce: „Pro matičku boží — a co tam hlída?“ „Holka — nevím, co tam hlídá — to viš stavení. A ve dne hlídá zvonec — kluci neřádn — ono je to po zvonci jako pominulé. To ne- taháš takhle bim bam — zatáhneš za takovou bílou hlavičku a už zvonec zvoní jako na velkou — po celé vsi je to slyšet i do lesa. Náš kleká- níček je proti němu jako rozkřaptěný plecho- váček — snad bude Pažuka tam tím zvoncem zvonit klekání. — A kluci jsou po něm slepí, němí — no a Pažuka si je vyčíhal a panečku — ten jim dal — všem, i klukovi Proučilů kluk šel žalovat tátovi a víš, co řek' Proučil Pažukovi? — Ze měl klukovi pazoury přerazit i těm ostatním — aby nechali na pokoji, co a jak si bratr zařídil — že on — jako pantáta Proučil — je rád, že se bratr tady zakoupil a líbí se mu zde — — to víš — holka, professor nemá děti a bůh ví, kolik tisíc služby — když tedy jednou zemře, komu by to připadlo než dětem Prouči- lovým. Proto je Proučil rád, že se bratrovi sem zachtělo a dělal mu pomyšlení. Bude je mít na očich a nezapomene a v Praze — to víš, když má cizí lidi kolem sebe, mohlo by se všelijak stát. A to jen ta dráha udělala — že jako pro- fessor snáze sem se dostane a odtud zas do
Pažukovic Pažuk Praha Proučil Pažuk bůh vědět
16 article
Prahy. A až půjde na pensi, odstěhuje se prý sem docela — proto je ten zámeček větší a pevně stavěn — ten professor má prý hrůzu knih — tak, milá holka — člověk z toho nemá ani dost rozumu. Penězi nešetřil — jen co je pravda — povídal, že chce mít zámeček brzo — nevídáno, že bude o tisícku dražší; koukej, holka, o tisícku! — Chce prý užit domova — ještě letos se sem přistěhuje. Pažuka tam nedělá ted nie jiného, než topí a větrá, aby to jak se patř vyschlo. Ježíš Maria — holka, koukej — za tři neděle to bylo všecko a ještě se zedníci smáli to že nic není — za tu dobu, že by se postavil třeba třípatrák — jen když prý je dost „floků“. Holka — zázraky se dějou, zázraky — — ale Ježíš, Maria — to jsem vůl! — ještě jsem ti neřekla, že Pažuka dostane veskrz celý rok ko- runu denně a v létě, když bude zalívat zahradu, že mu professor ještě přidá. Holka — to jste šťastni a to jen pro tu nohu. Professorovi bylo Pažuky líto — povídal, že i tu chajdu vám dá „Pro rány boží — to ať nám radši koupí kousek pole na brambory — což barák, ten se už nějak slepí — ale ty brambory ! — Holka — já ti tomu všemu ani nemohu věřit — ty snad mne jen tak baňkuješ! — Korunu denně —“ „Bodejť, že korunu denně a Pažuka dělá u branky vařečky a kluci zalejvají a máma topí v zámečku — „Bodejť by, pacholci, nezalejvali — te mohou i zámeček zalejvat“ — kasá se babička na kluky vnuky. „Inu — holka — my tu stojíme jako dva jeřábi nad vodou — jen pojd, však sama uvi- díš! — Když vám i professor pole nekoupí, mů- žete si je koupit vy, když vám půjdou jisté pe níze do ruky —. poopravit — —
Pažuk Ježíš Marius Pažuka Praha Ina Ježíš Marius
17 article
„A z ruky klukům do chlebáren, viď — to se toho zaspoří“ — rozhání se bůba Pažukovic- „Ale pořád taky nepůjde jen do chlebáren — koukej — kluci zahradu zalejou a korunk připlave do kapsy“ — vykládá bába Beňkovie. loudajíc se s válem chrastí za Pažučkou po pě- šince s vršku. Pažučka kluše o všecko pryč, jakoby měl najednou ku patám přišito deset mladých let. „Jen aby to ti pacholci také řádně zalili“ — stará se bába Pažukovic a má hlubokou nedů věru ke schopnostem jejich. Ale Beňčice míní, to že už jim asi táta nahřeší do svědomi, aby všecko jak se patří udě lali a ne na škodu. A báby došly vesnice a na návsi vidět ozdobnou branku do Proučilovic zahrady a v dle branky jako slunce třpytila se zlatá mističk ve zdi a v ní bílá rukověť zvonce. Báby zastavily se u vrat — jedna vál na zádech jako ze sáhovnice a druhá v pohrnutých sukních a s povázanou nůší a bezděky jalys tiše šeptati před velebou vrátek. „Zazvoň na Pažuku,“ radí Benčice. „Já se bojím, abych na tom něco neudě lala,“ ostýchá se Pažučka. „I jdi, ty hloupá — já tedy zazvoním sama- a Beňčice pomalu tahá za zvonek. Zvonek nie neozývá se a rukojeť dál už nejde — nějakt tam v zadu skříplo — Beňčice v leknutí pust rukojeť a zvonec za brankou drnčí jakon poplach.
Beňkovie Pažukovice Báb Proučilovic zahrada Pažukovic
18 article
Pažučka z leknutí honem dělá kříž a Beň čice uhání s válem jako když jí hlavu zapália v tom už s křikem a láteřením Pažuka otvírá branku a nejdřiv vyletěla z ní dlouhá lískovka v mohutné pravici Pažukově. A jen tak, tak, že maminku jak se patří ne přetáhl. „Inu — maminko — vždyť mne připravít z chleba — buďte tak dobrá“ — a Pažuka sta rostlivě prohlíží zvonec. „I to já ne — to tamhle Beňčice“ - všecka přestrašena omlouvá se matka. Syn ještě bedlivě ohledal zvonec uvnitř branky i drát a když nikde nenalezl pohromy uklidnil se on i matka. „To musíte jen hodně zaklepat — já jsem tu pořád a zvonec nechte na pokoji,“ vykládai matce a matka se věrovala, že do smrti na t nesáhne. A potom s hrdostí ukazoval jí všecko všude a chlubil se jí, to že má všecko pod mocí a do hledem. A babka Pažukovic nějak zmalomyslněla se svou železnicí a myslila si, to že je nic proti zá mečku, kterýž je synovi dán pod dohled. Želez nice ujede a zámeček tu zůstane — i ta jistá korunka denně — a bábě Pažukovic takse zdálo, že by měla vlastně zlíbat ty koleje, p nichž jím přijelo štěstí.
19 title
V atelierun-
20 article Fantastická črta. Napsal A do!f Zem an
Fantastická črta. Napsal A do!f Zem an Bylo fádní odpoledne . .. Nebe bylo zahaleno těžkými clonami mra čen, oživenými tu a tam bělounkým obláčkem zdálo se, jakoby byl děšť co chvíli na spadnuti Bylo mi tak nevýslovně smutno doma. Šeď špína vých zdi v měm pokojiku stísňovala ještě vlee moji náladu. Zvedl jsem se, vzal klobouk a hůl a še jsem na zdař bůh ven . .. Venku proudily spousty lidí.. . Hukot jak vzdálené rachocení hromů, zapadal sem z hlav ních ulic, kudy rachotily těžké nákladní povozy fiakry a elegantní ekvipáže a co chvíli zařinčel zvonec u elektrické dráhy ... Šel jsem nevšímavě vším tím hlukem, po zdravuje ledabyle své známé a beze všeho interessu pro přeplněné výkladní skříně i kolem proudící život .. V tom vyrušil mě známý hlas. „Ah, na zdar!“ zvolal jsem, radostně pře kvapen, spatřil jsem přítele B., malíře. „Kam jdu? Jen tak. Ani nevím. Chci-li jí s ním? Jak bych nešel.“ Prudké, úsečné otázky a odpovědi stíhaly jedna druhou. Zavěsili jsme se do sebe a sl jsme vesele rozvlněnou ulicí ... Cesta nám ubíhala rychle za živého ho- voru a ostrého kritisování kolem jdoucích děvčat Náhle můj přítel se zarazil . .. Proti nám šla imposantní dáma ... Její elegantní zjev nutil každého, aby sij povšiml... Byla to římská krása, smíšen s orientální žhavostí a smyslností, něco tako vého, co maně v člověku vzbuzuje rozkoš děs . .. Její nádherná, houpavá chůze působíla v di váku illusi plovoucí lodi. Šla zvolna se sklopeným zrakem proti nám Náhle zvedla oči. Oh, jaké to byly nádherné očil Podívala se na nás, na mě a na mého přítele a . . . zbledla . .. Přítel B. zmateně sáhl po klobouku, al nepozvedl ho. Ruka zůstala mu ve vzduchu pysky horečně se mu chvěly . ..
21 article
Zatím ona náhle se vzpamatovala, rychle vykročila a záhy zmizela v postranní ulici. Poznal jsem okamžitě, že mezi ní a mým přítelem něco se odehrálo ... Chtěl jsem se ho tázati, ale raděii jsen mlčel. „Chceš se mnou do atelieru?“ tázal se mn po chvíli. Ovšem! Proč bych nechtěl?“ A brzy stoupali jsme až do pátého poschod zánovního domu, kde přítel B. bydlel. B. pocházel z menšího městečka na severu Čech. Byl zámožný a vedl celkem bezstarostn život. Měl nepopíratelný talent k maliřství a o dal se mu také s celou duší .. Jeho atelier nevynikal žádnou nádherou ale byl vkusný se svými vějíři, draperiemi a ná stěnnými obrazy. Usadil jsem se pohodlně na široké pohovce přes níž splýval velký koberec, imitace perského přehozu, zatím co přítel B. upravoval čaj v ru- ském samovaru. Za chvíli usadil se vedle mné a zadíval se zamyšleně z oken atelieru, až kamsi daleko z Letnou, přes špinavé, začazené střechy domu. Voda v samovaru příjemně šuměla ... Vůkol bylo ticho, přerušované jen z dálky bukotem pouličního života, jenž sem ztlumeně doléhal a monotonním nápěvem jakési písně, hrané na rozladěný kolovrátek. Žlutavé paprsky zapadajícího slunce osvětlo- valy celý pokoj a zlatily vzadu u kamen vysokou plentu, pomalovanou různými figurami. B. byl smuten .. Náhle se ke mně obrátil, uchopil mně za ruku a vyhrkl rychle: „Viděl's ji? Neřekl určitou osobnost, avšak já instink- tivně jsem poznal, že mluví o nádherné dámě, již jsme prve potkali. Přikývl jsem hlavou .. B. popošel jako v myšlénkách k samovaru nalil do dvou koflíků, zapálil si papirosu a opí- raje se o stůl počal tichým, jak hrobovým hla- sem vyprávěti.
Čechy Letná
22 article
„Jsou tomu dnes právě tři měsíce, co jsem se s ní seznámil v Kinského zahradě. Odfoukl lhostejně modravé obláčky dýmu a pokračoval zvolna, jakoby sbíral teprve my- šlénky. „Bylo to na jaře .. Kolem všude voněl bez, vše tonulo v zá- plavě svěží zeleni a zlatých paprsků hořícího slunce . Sel jsem prostranní cestou, kde neprochá- zelo se tolik pensistů a neproháněly se odporné zástupy dětí s ještě protivnějšími chůvami. Znáš moji nechuť k malým dětem . .. Usmál jsem se . „Hledal jsem ve stínu svoji lavičku. Mám už tak různá místa, kam stále chodím a na něž si osobují jakési právo. Když jsem došel až na konec cesty k vysokému křoví, pod nímž skrý- vala se malá lavička, byl jsem nemile překvapen, spatřiv na ní seděti jakousi dámu ... Dotklo se mne to nemile .. Nevšiml jsem si jí blíže, stačilo, že obsadila „moji“ lavičku, aby se mi stala protivnou. Ihned osnoval jsem plány, jak bych ji odtud dostal... Četla jakousi knížku, což mi přišlo nesmírně vhod... Jal jsem se přecházeti kolem hlučnými kroky, pískal jsem všemožné arie, co možná falešně, tloukl jsem zuřivě holí do malých oblázků, až z nich jiskry lítaly — zkrátka, cho- val jsem se co možná beztaktně. Avšak ona toho nedbala. Přešla mě konečně trpělivost, popošel jsem několik kroků, a aniž bych se zeptal o dovolení, usedl jsem si prudce vedle ní na lavičku ... Ulekla se, trhla sebou a obrátila na mne ustrašeně oči .. Bože, ty oči.. Rázem zkrotl jsem jako beránek ..
Selo
23 article
Jal jsem se tiše omlouvati, blábolil jsem nesouvislá slova, snaže se býti co možná ducha- plným. Seznámili jsme se . . Řekla, že jest vdaná, rok s mužem, že nemá žádných dětí a že se jmenuje Lona Ambrosová. Mluvila tichým, zastřeným hlasem, stále smutně a jakoby ulekaně těkala kolem svýma nádhernýma očima. — — Vídali jsme se pak každý den... Se mnou stala se nápadná změna ... Za- miloval jsem se šíleně . .. Otřel o hranu stolu popel s cigaretty, vy- pustil ještě několikráte dým z úst a zbytek papi- rosy vyhodil oknem na ulici . .. Úzounká stopa dýmu letící cigaretty táhla se pokojem k oknu jako had. Nabral dechu a pokra- čoval zvolna, protahuje jednotlivá slova: „Myslím, že mně milovala také .. Mluvívali jsme spolu velmi důvěrně často i o vážných věcech ... Byla intelligentní, sečtělá a neznala prázd- ného poseurství a stavění na odiv svého povrch- ního vzdělání, jak jest zakořeněným zvýkem našich slečinek. V důvěrnosti své šel jsem tak daleko, že jsem se jednou konečně svěřil, jak ji miluji . .. Bylo tehda nádherné jarni odpoledne, vlastně schylovalo se již k večeru... Nebe bylo bez mráčku, ozářené prudce hořícím sluncem, sklá- nějícím se již pozvolna k západu.. Před námi, za mořem kvetoucích keřů, hlu- čela Praha . Spousta černavých střech a lesknoucích s věží rozprostírala se dole .. V zadu u Vinohradů hořela kopule Muse a výše plály dvě koule na věžích synagogy a v pravo u Karlova náměstí zlatila se záře kol sv.
Lon Ambrosová Praha Karlov náměstí
24 article
Ignáce, jako ohnivý věnec ... Z řeky stoupala šedivá pára ... Kolem byl tíživé ticho, prosycené omamnou vůní kvetoucího šeříku . .. Z ostrovů zaznívala sem jásavá hudba vo- jenské kapely, tlumená, sotva slyšitelná, zatím co v křovinách zpívali pláci ... A já zpíval skrze zuby, jemným mezzavoce arii Lenského z „Oněgina“ „Mám tě v lásce“. Dívala se na mne dlouze, svým ulekaným zrakem, dívala se na mne s jakousi tajenou hrůzou .. A náhle chopila mne za hlavu svýma dlou- hýma, jemnýma rukama a vtiskla mi šílený, ho- rečný polibek na mé vyprahlé rty . .. „Mám Vás ráda, hrozně, hrozně...“ drtil mezi zuby a libala mě šíleně ... Pak se vzchopila a nedbajíe na mé prosby, vyděšeně prchala pryč z místa mého štěstí .. Tu se na chvíli zarazil, vyndal znova ciga- rettu, zapálil si a vyprávěl dále: „Druhý den nepřišla... Ani třeti den jsem jí nespatřil. Až zase jednou . Sešli jsme se opět v Kinského zahradě. Bylo dusno a schylovalo se k bouřce. Podali jsme si ruce... Nedala ničím na jevo, co se v ní děje. Přece ale jsem zpozoroval, že je hrozně roz- čilena. Toho dne byli jsme velmi málomluvni. Nebyl jsem schopen sebrati myšlénky a ona od- povídala na mé otázky jenom kuse. Rozešli jsme se dosti chladně . . Jednou sedím sám zde v atelieru . .. TTu se zase zarazil, jakoby byl na roz- pacích, má-li vyprávěti dále. Po chvíli mávl rukou a pokračoval: „Venku bylo šero... Nebe bylo zamra- čeno a v atelieru bylo dusno ... Byl jsem jaksi sklíčen.
Ignác Lenský Oněgin