Ročník XXXXIII.

V Praze, v sobotu dne 18. července 1903.

Číslo 194.

Na rauní a odpol. Hlsty předrlácí se: v Praze v ndmsinistraci sa měne na čtvrt lste s dvojí čonáškou za zněse na člvst lota . . . . 7 K 50h ve slisikách: 2 K 30h na něsie. Peštout kei na čtvrt leka . . .. a dvojí zdsllkou na měsí l. . . K

Nové volby v Uhrách? Středeční schůze uherské sněmovny zna- mená obrat v posavadní taktice vlády a většiny sněmovní. Ve schůzi této došlo ku prudkým útokům na předsedu ministerstva hr. Khuena- Hédervára obstrukčními řečníky, což přimělo tohoto, že nejen se vzchopil k obšírné odpovědi, ale že poprvé vystoupila ze své posavadní reservy i vládní strana sama, projevujíc hlučný souhlas s jeho vývody a vílajíc jej po schůzi sněmovní okázale ve svých klubovních místno- stech. Došlo tedy ve schůzi té za nové vlády po- prvé k ostré srážce mezi stranami samými, stra- nou liberální či vládní a skupinami obstrukčními.

Vlastní podnět ke srážce této vyšel z neděl- ního útoku stoupenců Tiszových na voličské schůzi ve Velkém Varadíně na stoupence Bara- bášovy, jednoho z vůdců oné skupiny klubu osmačtyřicátníků a neodvislých, kteři se nepři- pojili k úmluvám Františka Košuta s předsedou ministerstva ohledně branné předlohy. Tiszovi staroliberálové, vidouce, že nemohou přehlaso- vati stoupence Barabášovy, způsobili rvačkua zakročení vojska, při čemž raněno bylo sedm účastníků schůze a čtyři vojíni, a opposice pro- hlásila útok Tiszovců (Velký Varadín býval vo- lebním okresem zesnulého bývalého předsedy ministerstva Kalmána Tiszy, jenž při posledních volbách proti Barabášoví propadl) za poru- šení poslanecké immunity a dala spolu na srozuměnou, že násilí Tiszovců nestalo se bez souhlasu nynějšího ministerstva, čili jinak řečeno, že tu poprvé bylo proti opposičnímu po- slanci užito prostředků — z Chorvatska zná- mých. Proto již pondělní i úterní schůze sně- movny jevily jakousi podrážděnost mezi staro- liberály a opposicí; jednotliví řečníci vyrušo- váni byli výkřiky, ale pravidelné, celkové střet- nutí dvou táborů nastalo ve schůzi středeční — a od chvíle této se mluví v Uhrách o tom, že bude sněmovna rozpuštěna a že bu- dou vypsány nové volby.

Myšlénku tuto vyslovil obaleně sice, ale dosti srozumitelně předseda ministerstva hr Khuen-Héderváry sám, když byl před tím zod pověděl dotazy opposice po národních ústupcích ve vojště způsobem vyhýba vým, prohlásiv, že dostojí danému slovu ve smy- slu ujednání s Košutem, že však má za to, že k dalším prohlášením nadejde vhodný okamžik na podzim, až bude sněmovně podána předloha o změně branného zákona; jinak že vláda po kládá za svou povinnost, podporovati všecka přání národa, která jsou v zá- jmu země, jež souhlasí s politickým přesvědče- ním vlády a jež se dají uvésti v souhlas s organi- sací vojska. Řeč svou ukoněil hr. Khuen-Héder- váry prohlášením, že se nedá tlačiti v jiný směr řečmi opposice a bude-li se dále prováděti ob- strukce, dovede prý vláda uhájiti práva ústavnía zjednati platnost vůli většiny sněmovní a vůli národa. Jest prý přesvědčen, že při ob- nově pravidelných pořádků pro- jeví se vůle národa. Když pak se ozvaly výkřiky ze řad opposice: „Budou tedy nové volby! U Filippi se opět shledáme!“ doložil předseda ministerstva: Ano, postavím se před národ a ponechám mu rozhodnutíl Na tento projev předsedy ministorstva při- hlásil se ke slovu Košut a pravil, že se při vol- bách postaví proti vládě nynější, jako stál proti všem vládám, jež se opírají o vyrovnání z r. 1867 a podnikne-li vláda volby ve stavu mimozákon ném, v němž se království od měsíce května oci- ťuje, že on a všichni stejně smýšlející povedou nejrozhořčenější boj proti ní. Orgány vládní prohlašují středeční řeč předsedy ministerstva za jeho první vítězství v sněmovně a schvalují rozpuštění sně- movny a vypsání nových voleb, i když se nepo- daří vymoci schválení prozatímního rozpočtua vybřednouti ze stavu ex-lex. Tak volá na př.

„Pest. Lloyd“: My jsme napsali již dne 4. čer- vence, že vláda může míti ještě nějakou chvíli trpělivost, ačkoliv nevíme, jak dále za trvání ob- strukce se může vládnouti a opatřiti politickéa hmotné potřeby země. Naše všeobecné poměry a veliké vnitřní a zahraničné zájmy národa nesnesou již dlouhého čekání. Musí se záhy státi rozhodná opatření. Co se nedalo do- ciliti ve sněmovně, musí se docí- liti mimo sněmovnu, musí se povolati národ za rozhodce. Víme ovšem velmi dobře, že toto rozhodnutí nebude snadné za nyněj- ších okolností (ex-lex). Kdyby to bylo jednoduché, neotálelo by se; ale když je to pokus odvážný, jest lépe způsobiti rozhodnutí, ať už dopadne jakkoliv — horší situaci to neutvoří, než jest nynější, ale za- jisté podá se nepochybný důkaz o tom, jaké jest smýšlení a jaká jest vůle národa....

Náhodou podává jeden z časopisů berlín- ských v čísle právě došlém výklad ke slovům „Pest. Lloydu“ o zájmech zahraničný ch, an praví: Heslem uherské opposice jest: pryč od společné armády, pryč od dualismu, ať žije osobní unie! Jaké těžké nebezpečí spočívá pro politické a hospodářské postavení soustátí ra- kousko-uherského v tomto odstředivém hnutia jaké pronikavé následky by mělo jeho vítězství na mezinárodní seskupení států, na další trvání trojspolku a zvláště na německo-rakouský „na věčně časy“ uzavřený spolek !.. Netřeba připomenouti, že prohlášení před- sedy ministerstva o případném odvolání se k ná- rodu nezviklalo opposici v odhodlání pokračo- vati v posavadním boji do všech důsledků. Orgány její prohlašují výklady hr. Khuena-Hédervarao jeho stanovisku k národním požadavkům za ne upřímné, ukazuje na jeho působnost v Chorvat- sku a praví, že jeho minulost není minulostí osvědčeného, konstitučního politika, jako byl Szell, a jako jsou jiní zkušení členové uherského parlamentu a proto končí na př. „Magyar Ország svůj článek takto: Co tu v Uhrách chce ještě hr. Khuen-Hěderváry? Dnes pozbyl i své jediné podpory, Františka Košuta; skála se sřítila, a neklamou-li všecky fysické zákony, minister- stvo jest pod jejími troskami pohřbeno.

Opposice ovšem spoléhá nejvíce na konsti- tuční smysl veřejnosti maďarské, že by pokládala rozpuštění sněmovny, dokud trvá stav ox-lex, za zřejmé porušeni ústavy, a že by proto všechny vrstvy národa se vzchopily k obraně. To ostatně vysvítá i ze slov vládního „Pest. Lloy- du“, že pokus s rozpuštěním sněmovny a vy- psáním nových voleb by byl pokusem smělým či odvážný m. Dojde na tento pokus, anebo se bude hledati jiný muž, osvědčeného ducha konsti- tučního, jemuž by se podařilo docíliti aspoň schválení prozatímního rozpočtu a odstraněn stavu mimozákonného? A jest ještě možno na- lézti v Uhrách takového muže, jemuž by povolila opposice to, co nepovolila ani oblíbenému Szel- lovi. „Magyar Ország“ praví, že jsou ještě tac mužové a uvádí na př. hraběte Apponyie, před- sedu sněmovny a bývalého předsedu ministerstva Wekerla. Tolik jest jisto, že hr. Khuen-Héderváry tomto sněmu již nemůže dostáti ani jedinému slibu, nevyjímaje ani toho, že bude pokračovati v duchu vyčkávavé a trpělivé politiky Szellovy Ta vzala za své ve středeční schůzi sněmovny. V neděli prý bude předseda ministerstva podávati zprávu panovníkovi v Išlu, a dle svého projevu musil by si vyžádati svolení k rozpušťěn sněmovny. Dosáhne ho? Vedle vládních listů pouze orgán strany kle rikálů „Alkotmány“ přimlouvá se za to, aby se nedbalo ústavních rozpaků a přikročilo se k novým volbám, jimiž by po našem názoru zmatky v Uhrách dosáhly svého vrchole.

Politické zprávy domácí. Události záhřebské. Ve středu v noci okolo 3/4 na 2. rozlehlo s na záhřebském Kaptole neobyčejně silné hřmění jež bylo slyšno i po vzdálenějších částech města a mnohé ze sna probudilo. Hřmění pocházelo od pumy, zapálené pod lovým kamenem domov ních vrat na Kaptole č. 12, kde bydlí kanovník Matunci, poslanec a městský zástupce. Puma roztřištila oblý kamenný sloup a levou polovinu těžkých, dubových vrat, jejichž panty se vytrhly a odskočily průjezdem daleko na dvůr. Dům postižený i domy sousední silně se otřásly, skla na oknech popukala a také nábytek bytů je po- rouchán. Na postiženém domě rozbite 110 okenných tabulí, na domě sousedním 11. V domě tomto bydlí kanovník Krapač. Na protějším domě kanovníka Švindermana popraskala všechna okna v přízemí a prvém patře. Asi za půl hodiny po prvém výbuchu nastal druhý, slabší. Puma byla hozena oknem do sklepa domu vládních „Národních Novin“, kde praskla. Zde vzaloz své pouze několik oken.

Kultura duchovná. Prof. university lvovské, p. Osvald Balzer byl na té universitě povýšen za čestného doktora. Řeč, kterou měl při promoci, vydal tiskem pod názvem „Kultura duchowa“. Vyjímáme zní některé pěkné myšlenky- „Ne každý národ, zbavený vlastní organi sace státní, změnil by svůj osud s jiným, který ji má, kdyby si měl s ním zároveň vyměniti svou civilisaci. Je to zadostučinění, je to útěcha, zapu zující zoufalství. Ale jednoho nemožno tu za pomenout: že kultura duchovná je pro ty národy mnohem spíše otázkou bytu, než pro jiné, nebo v nedostatku vnějších forem a rámců jejich po sobnosti jest ona hlavním svědectvím jejich ži vota, je samým životem i bytem. Pokud náro vysoko drží prapor své národní vzdělanosti mohou jej k smrti odsuzovati, ale není té moc lidské, která by ten ortel mohla vykonati. Známe rozličné úpadky států, ale dějiny světové nevy kazují ani jediného příkladu, že by byl upadí národ, který zůstal věren svému kulturnému po- slání. Ale když se mu zpronevěří, když na ně za- pomene, opět není moci lidské, která by jej od úpadku spasila. Národy nehynou vraždou, nýbrž sebevraždou. Jejich osud, jejich budoucnost jest především v jejich rukou, a slovem vědmým, které tu rozhoduje o životě a smrti, je kultura duchovná. Její rozvoj nebo úpadek jsou totožny s rozvojem a úpadkem národa. To mějme na paměti, a práce naše ukáže se prací životnou. cíle vědomou, protestem proti lžiprorokům. zbodřením proti vlastním pochybnostem, bijíe tepnou života v přítomnosti, roditelkou života budoucího.

Politické zprávy zahraničné. V Praze, 17. července. Vladan Djordjevič odhaluje roušku s tak zv Knoževičova attentátu. Vladan Djordjevič, pověstný pomahač Mila nův a Alexandrův, odhaluje v „Zukunftu“ záhadu tak zv. Kneževičova attentátu. Tvrdí, že Kněže- viče najal Alexandr společně s Dragou, s níž už tehdy (r. 1899) měl důvěrný poměr, aby ze světa zprovodil otce krále Alexandra, Milan Obrenoviče. Vladan Djordjevič byl tehdy předsedou mi- nisterstva a p. Genčič, jeden z nynějších ministro krále Petra, byl ministrem vnitra. Tito bídáci tedy

věděli o tom, že attentát je fingován, ale mlčeli Proč mlčeli? „Že jsme milovali svůj národ,“ píše Vladan Djordjevič. Lze si představiti větš liceměrství? Z lásky k národu tedy Vladan Djor djevič a Genčič mlčeli, když Taušanovič, Pašič Ljubomír Živkovič, Milorad Pavlovič, Markovič a j. byli nejhroznějším způsobem v žaláři trýz něni a na mnoho let odsouzeni! Z lásky k národu se tedy Vladan Djordjevič a Genčič propůjčili k tomu, aby muž tak vysoce o srbský národ za- sloužilý, nadaný a mravně čistý, uštván byl až k smrti a musel se odebrati do předčasného hrobu! Pan Vladan Djordjevič, jenž nyní bydlí ve Vídni, podle všeho hledá si cestu do vlastia potřebuje něco uvésti k svému ospravedlnění a nenalezá nic jiného, nežli že „z lásky k ná- rodu“ mlčel, když se kul v Bělehradě nejhaneb- nější ze všech zločinů, otcovražda, — mlčel, jak mlčí katova sekera, když se spouští na nevin- nou šiji.

„Kneževičův attentát“ měl na sobě mnoh záhadného. Náš bělehradský dopisovatel „Spee tator“, jehož listy o tak zv. Kneževičově atten tátu jsou v dobré paměti čtenářstva „N. L.“, do kazoval také, že Kneževič byl najat, avšak ne Alexandrem, nýbrž Milanem na Milana, tak, aby učinil attentát zdánlivý, který by napadenému neublížil, avšak postačoval za záminku k pro následování vůdců nenáviděné radikálné strany Zůstavujeme našemu „Spectatoru“ aby odhalen Vladana Djordjeviče prozkoumal a vyslovil se nalezá-li v něm pravdu. Avšak i když odhalení Vladanovo bude shle dáno pravdivým, nebude tím Vladan Djordjevič očistěn z těžkého zločinu, že pomahal nejkrutěj a nejsveřepěji ubíjeti nejlepší muže srbské. německé listy marně mu podkuřují, že je „vy soce vzdělaný“, „prorocky nadaný“, „charakter ný“ muž. Ne, ohavný bídák jest a zůstane, a kde jej očisťuje, ukazuje pouze nedostatek svého mravného vědomí. Tak zv. „Kneževičův attentát“ měl na sob také známky, že je fingován, nikoli do opravdy míněn. Byl-li Kneževič skutečně Alexandrem na- jat na Milana, šlo nikoli o bezživotí Milanovo. nýbrž o jeho zastrašení, jehož účelem bylo při- měti ho, aby opustil srbskou půdu, kde neníži votem jist. Ale smrtelné pronásledování Tauša- noviče a ostatních nebylo žertem. Zde je vina. těžká, nesmazatelná, neodpustitelná.

Srbšti radikálové a kralovražda. Ljubomír Živkovič, vůdce tak. zv. samostat- ných radikálů, ministr spravedlnosti v prozatím- né vládě, vyslovil se k redaktoru rumunského li- slu „Tribuna Conservatoare“, že radikálov do spiknutí zasvěceni nebyli. Živ- kovič sám pracoval k tomu, aby Alexandr by donucen vzdáti se trůnu, ale neměl tušení, že jiní už pracují k tomu, aby byl zbaven života. „Tušili jsme, že se něco kuje, ale nenadáli jsme se tak žalostného ohratu. V osudné noci přišlo ke mně několik důstojníků. Oznámili mi, že krá- lovští manželé jsou zavražděni a že jsem jme- nován ministrem spravedlnosti. Nasadili mi re- volver na prsa a mně nezbylo nic jiného než úřad se uvázati. Druhého dne vmísil jsem se mez lid, abych slyšel jeho mínění o kralovraždě musím vyznati, že národ ji příkře odsuzoval. Chodil jsem od skupiny ke skupině a hlásal jsem. že my, radikálové, nejsme kralovraždou vinni neschvalujeme ji. Mně se podařilo některým mi- nistrům život zachrániti, že jsem je dal za- tknouti. Doufém, že obnovení ústavy a moudrost nového krále zbudují srbskému národu novou Z tohoto projevu následuje, že radikálové srbští kralovraždy vinni nejsou. Nechť se prohlás též ostatní strany! dobu.

V drobném prodeji- ranní včíalo o robě . :. . n ik vdpoledni Ve mlialkách za veskově ranní č5ale. . . sdpolední . . . . . . . . Bk Inseráty platí se hotevě zopřee Předplaesní a inserty přijímá sdmisi- strace v Marisaské ulici č.z Tam naeházají se těž rodlakee tiskárna z ezpedšce „ Národnich L.istá“. Rukopisy se novracsjí

Vatikán a Černá Hora. „Dubrovníku“ oznamují telegraficky z R- ma: „Sacra Congregazione dei Riti“ nařídila a papež Lev XIII. schválil, aby z lekcí, které se čtou v dubrovnické diecezi na den sv. Vlacha (5. čce.), byla vypuštěna všechna místa, pro Černou Horu a Černohorce urážlivá. Místa tato odnášejí se k černohorsko-ruskému obležení Du- brovníka r. 1806. Nepokofe v Řecku. Dopisy »Národních Listů« V Athénách, 6. července. Ministerstv Theotokis Simopulovo uvázalo se v úřad za zřejmé nevole lidu, jíž obyvatelé Athén a Pyrea bouřlivými demonstracemi projev dávají. Tisíce lidí, ozbrojených dřevěnými deskami, jež již při volbách měly zvláštní význam a populárnou zbraní se staly, provolávaly slávu Deljanisovi a zkázu novému ministerstvu, jež se ani neosmělilo proti demonstracím zakročiti. Ví totiž dobře, že by každé zakročení vedlo ke krveproliti a jeho pádu. Vzdor tomu bylo množství lidí raněno před sněmovnou došlo k ostrým srážkám. Nepokoje rozšířily se i do provincie zvláště v Peloponesu nabyly nebezpečného rázu. Možno říci, že okamžitě panuje v některých krajinách Peloponesu úplná anarchie! Po- ložení to zavinila nynější vláda, jež, když byl v opposici, zabránila ve sněmovně projednání zákona o monopolu korintských hrozinek, o nějž se mocný anglický syndikát ucházel. Monopolu toho přáli si všichni výrobi hrozinek, jelikož by jim přinášel velký ziska pojíšťoval stálé příjmy. Dřívější opposice, v je- jímž čele stál Simopulos, nynější finanční mi- nistr, a jež jest orgánem fanatických bankéřů, nechtěla si dát ujíti tak značný a výnosný pod- nik a proto ho raději zmařila. Třeba tu podo- tknouti, že zde vládne smečka bankéřů, kteří, nemají-li podílu při každém větším podniku, nepřipustí jeho provedení, a že každá snaha cizích kapitalistů jest marná, neuspokojí-li onu smečku.

Je to báječná korrupce a demoralisace, jež celý organismus státní podvrací a každému roz voji překáží, tak že nikoho politický převrat ne- může překvapiti Zdá se, jakoby celé ovzduší Řecka bylo elektřinou nespokojenosti přeplněno a povstání v Pelop- nesu jest jen předběžným výbu- chem jejím. Hluché fráse ministerstva pře- hlušuje ječení bídy a nouze, jež venkovskému lidu oči otvírá a z netečnosti ho burcuje. Nikdo již nevěři přípověděm ministrů, že zvelebí vojsko a námořnictvo, by alespoň svého jména zaslu- hovala. To by vyžadovalo 50 millionů franků ministerstvo jest nuceno, aby uhradilo běžná malá vydání, vypůjčovati si peníze od národní banky na ohromná procenta a neví si rady, jak uhradí nesmyslná vydání na zbytečné úřadníky, jež dříve dosadilo, aby mělo pro volby stou- pence a uspokojilo nebo podkoupilo poslance. Nemo. Z Athén, 7. července. Nejen v Athénách, ale již i v Peloponesu panuje ode čtyr dní po- vážlivá bouře proti dvornímu ministerstvu Theo- tokisa a Simopula. V Řecku dospěly věci tak daleko, že zájmy státu a obyvatelstva staly se jako v Turecku předmětem veřejné tržby a po- slanci přebihají z jedné strany k druhé za rošvet, který jim ministerstvo dává za podporu ve sně- movně. O národní zájmy nejde ani vládě, ani poslancům. Řecký »rozšvet« značí totéž, jako turecký »bakšiš« a není tajemstvím, že řečtí poslanci bez něho hlasu vůbec nedávají. Naopak možno tvrditi, že se stal činitelem, který celý politický život ovládá a osud státu řídí. To z-

FEUILLETON. Upálení „čaroděje“. Moravský obrázek ze sedmnáctého věku Dle současných listin podává RR. P. Majitelce sobotínského panství paní Anděle hraběnce Vallisové oznámil hejtman Ad. Vinař ský, že svatokrádeže dopustila se Marie Schu- chinová ze vsi Wermsdorfu. Když byla u sv. přijímání, vyndala hostii z úst, což pozoroval kostelník a ministrant. Při výslechu přiznala se. že tak učinila již po druhé. Hostie upotřebila s hospodyní Dorotou Breyrovou k některým vý- konům. Bohabojná hraběnka nařídila důkladné vyšetření případu. Záležitost svěřena hejtmanovi Vinařskému, který o ní uvědomil appellaci krá- lovskou. Appellace ji postoupila soudu inkvi- sičnímu, jehož vedení svěřeno Frant. Jindř. Bo- bligovi. Výsledek soudu byl, že jmenované ženy a mlynářka Zahlihinová upáleny ve Vel. Losíně dne 7. srpna r. 1679. Netrvalo dlouho a již opět 5. dubna 1680 vzplanuly ve Vel. Losině branice, na nichž dvě oběti, obviněné ze svato- krádeže a čarodějství dokonávaly. Před soudem inkvisičním velko-losíňským a šumperkským ně- které z upálených osob vypovídaly v neprospěch šumperkského děkana Krištofa Aloisa Lautnera. obviňujíce ho z nepěkných kousků, jakož i z toho že si počíná beznabožsky, jest čarodějema zúčastňuje se schůzí čarodějnic. Následkem ob- vinění musila se komise soudní ve Vel. Losfně podle nařízení appellační komory pražské za- chovati a všechny výpovědi i udání dne 14. srpna 1680 olomouckému knížeti biskupovi hr. Karlu z Liechtensteina pod pečetí zaslati. Zprávu podal Boblig. Brzy potom 24. srpna téhož roku dostalo se mu oznámení, jímž se mu ukládá, by provedl a ukončil vyšetření, vztahující se k vý- pověděm o Lautnerovi proneseným. Druhého dne — 25. srpna psal Bobligovi biskupský ceremoniář Petr Rehramont, že bi- skue jmenuje pro Lautnera inkvisici, jejímiz

členy jsou kromě Bobliga a ceremoniáře, mohel nický děkan Jiří Winkler a knižecí sekretál Schmidt. Dříve ještě, nežli se členové inkvisice sejíti mohli, by se uradili, nařídil kníže biskup prohlédnuv listiny o výpovědích, by Lautner by ihned zatčen a v zámku mírovském uvězněn Provedení úkolu přiděleno děkanovi mohelni- ckému. Mohelnický děkan Jiří Winkler použiv doby poutní, s uctivým pozváním poslal kantora Ji- řího Kressa do Sumperku, by Lautnera na hody pozval. Lautner vymlouval se, že mu nemožno vzdáliti se z osady, avšak posléz nechal se pře- mluviti a slíbil, že se dostaví do Mohelnice. Když přiblížil se slavnostní den, vydal se vesele na cestu, nemaje předtuchy, že to poslední den, který volně tráví. Po ukončeném hodováni předložil mohelnický děkan Lautnerovi na talíři knižecí dekret. Lautner zarazil se, nevěda, co to má znamenati a ještě více byl překvapen, když seznal obsah listu, v němž, jak udáno, byl ob- viněn z čarodějství a jiných nepěkných kousků. Mezitím hejtman mírovský, jenž rovněž ho- stiny se zůčastnil, nařídil, by v určitou dobu dopraven byl z Mírova do Mohelnice povoz zároveň, by se dostavili se zbraní do Mohelnice všichni hajní z panství a mušketýři mírovští. T když se stalo, měl býti Laulner odveden.

Lautner ohražoval se proti podezření i ob vinění, ale vše nic nezpomohlo. Mohelnický dě kan odpovidal: „Byl-lis nevinen, nevinným zů- staneš“ a radil bývalému příteli, kterého už bra- trem nenazýval, by podrobil se nařízení, že vše musí se prověsti dle knížecího dekretu. Potom byl Lautner z děkanství vyveden, na vůz posazen a s průvodem ozbrojeným do vězení mirovského odvezen. V nejbližších dnech podroben Lautner vý slechu. Při výslechu stanoveno, že Lautnerovi ro- diče Zachariáš a Dorota žili v Šumperce, kde se jim r. 1626 Lautner narodil. Německou školu studoval v Šumperce a latinské školy v Olo- mouci. Ve studilch držel se velmi dobře. Z Olo- mouce po ukončení studií prchnul před Švédy do Landshutu, kde pobyl půl roku. Na to stu- doval filosofický kurs na vídeňské universitě Hodnost magistra udělena mu ve Štyr. Hradci kde zabýval se po tři roky studiemi theologi- ckými. Když Švědové opustili Olomouc, vrátil s Lautner do Olomouce, kde byl na kněžství vy- svěcen. Později stal se farářem v Dolní Mora- vici a pak v Osoblahu. Děkanem byl 17 roků v Šumperku, jsa již 24 let knězem a dosáhnuv věku 58 roků. První vyšetřování nevedlo k cíli. Lautne nepřiznal se a tvrdil, že jest nevinen. Když pal na novo výpovědi některých uvězněných prot němu svědčily, nařídil biskup olomoucký nové vyšetřování, zároveň nařídiv, aby Lautner byí s nimi konfrontován. Boblig souhlasil s ná- vrhem biskupovým a odvětil 23. prosince, že 2. ledna 1681 odcestuje z Olomouce do Vel. Losínu, kdež 3. a 4. ledna zařídí vše, čeho jes zapotřebí. Dne 6. ledna budou miti inkvisitoři poradu a 7. ledna bude obviněný vyslýchán nepřizná-li se, odvezou ho do Vel. Losína.

Lautner při výslechu rozhodně popřel prav- divost výpovědí čarodějnic losíňských. Také ne- přiznal se k tomu, že jeho hospodyně Zuzana Pohlikinová jemu do boty hostii vložila, s kterou že prý chodil na křtiny a na veselky. Co nej- pádněji odmítl obviněni, že schůzky s čaroděj míval a na nich zúčastnil se divokých rejů. Na námitku, že ve sklepě jednu dívku zasnoubi se zlým duchem, odpověděl Lautner, dle zápisu inkvisitorů „negativam“ a „zůstal věčným lhářem“. Při výslechu užíváno proti nešťastnému muži donucovacích prostředků. Po třikrát při- měli ho ke stejnému doznání, které však, vzpa- matovav se, ihned zase odvolal. Za jednoho vý- slechu, jenž trval neobyčejně dlouho, prosil Lautner, by mu popřáno bylo oddechu. Inkvisi- toři milostivě dovolili, by prosil Ducha svatého a nejsvětější Trojici, by při něm stáli. Pokleknuv proti oknům, modlil se nešťastník hymnu k Duchu svatému. Pak povstav, odpovidal jasně na otázky inkvisitorů, doloživ: „Nebude divu, jestliže při ustavičném trýznění, přiznám se k něčemu, co jsem neudělal.“ Inkvisitory odpo vědéno, by nezdržoval řečmi a nevyčerpával jieh trpělivost. Mučením konečně na nešťastníku vy nuceny odpovědi, které stačily, že podán návrh na odsouzení k smrti. Mučením doznal ubohý kněz, že při křtu obětoval a křtil děti jménem zlého ducha. Spisy o provedeném líčení poslány do Říma Papeži Innocencovi II. poslal i Lautner svoj prosbu o milost. Misto milosti přišlo potvrzen trestu smrti upálením.

Ve čtvrtek po Třech králích r. 1685 měli in kvisitoři schůzí v Mohelnici. Před tím bylo jim dáno na srozuměnou olomouckým biskupem, b s prohlášením výsledku porady posečkáno bylo až se vrátí světicí biskup z Vídně. Na novo po šinuto ukončení jednání do září. Teprve 12. zář mohl oznámiti Boblig knížeti biskupovi do Vál čic, že inkvisitoři se usnesli po třídenní poradě aby Lautner dne 18. září 1685 po předchozí de gradaci, již provede světící biskup hrabě z Breu- nerů, za živa byl upálen. Dne 13. září ještě ne- chali si Lautnera předvěsti a tázali se ho opět jestli se přiznává, že jest čarodějem. Lautner za- mysliv se, vše popřel. Potom oznámen mu roz- sudek, že jest odsouzen k smrti ohněm. Dne 16. září sváženo dříví na hranici. Dne následu- jieího přibylo množství cizinců do Mohelnice. Vedle členů vznešených rodin šlechtických za- stoupeno četně kněžstvo z blízka i z dáli. Mez přibylými byl též Jan Josef svaté římské říše hrabě z Breunerů, světicí biskup, kterému při- náležel úkol degradovati Lautnera a zbaviti jei hodnosti kněžské. Téhož dne dlel u Lautner také zpovědník P. Crescentianus, jenž napomína odsouzence, jenž však „rad a napomenutí“ jeh nedbal. Dne 18. září o 7. hodině ranní odebrala se inkvisice k hraběti z Breunerů s prosbou, by vykonal degradaci. Dříve ještě poslán k Lautne rovi mohelnický děkan Jiří Voj. Winkler se zprá vou, přizná-li se k čarodějství, které provozoval že budou zaň dnes všichni přítomní kněží číst mši. Ubohý odvětil: „Není potřeby za mne čísti

mše a za mne se modliti, to jiní udělají.“ Na to děkan i zpovědník na Lautnera ostře doráželi, že mší pohrdá. Krátká odpověď Lautnerova, „se- trvávám při svém předsevzetí“ — vyhání káratel z vězení. Nezbývalo, než zatvrzelce degradovatia potom upáliti. V kostele před hlavním oltářem na místě povýšeném usadil se světící biskup kolem skupilo se kněžstvo. Podlaha, po níž Lautner musil se bráti, pokryta prkny, aby ji neposkvrnil. V průvodu žoldnéřů ubíral se jindy tak vážený děkan. Na cestě z vězení do chrámu nastala strašná tlačenice. Lidu nakupilo se na 20.000. Každý chtěl hříšníka spatřiti z blízka, jenž přes muka věznění, jež trvala přes 4 roky, nevypadal špatně. Ježto po celou dobu nebyl k němu připuštěn holič, narostl mu dlouhý vous a obličej měl zarostlý, že divoce vyhlížel. N hlavě měl veliký, nahoře roztržený klobouk. Ta- lár ze šedého mesulánu byl velmi sešlý.

Když předstoupil před světícího biskupa, přečtěna jeho obžaloba a odsouzení. Zbavuje jej důstojnosti kněžské, třel mu světicí biskup prsty, jež při svěcení křížmem se natírají, cihlou, až se krev objevila. Na to vyveden z kostela a ode- vzdán v moe katovu. Kat posadil jej po zpátku do káry, vedle dvou kapucínů. Kolem káry sel průvod 100 mušketýrů. Na místě popravném Lautner opustiv káru, vystupoval po prkně na hranici, provázen kapu- cínem, který ho byl zpovídal. Zde odsouzene přivázán ke sloupu tak, že obličejem hleděl v stranu Šumperka. Pod bradu mu přivázán váček s prachem. Na dané znamení sestoupil kapucín s hranice a hned zapálena hranice i prach. O vzníceného prachu hned spáleny vousy i vlasy nešťastníka. Jak poznamenáno jest, choval se Lautner na hranici důstojně. Dobře bylo prý slyšeti, jak volal jména Ježíš, Maria a Joseí. Ještě když mu i provazy na rukou shořely a pěstě opadávati počaly, pobožně se modlil, Tak skončil muž, který v době své slynul učenností.