1
masthead
25. června 1905
2
masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů
5
article
Zmařené vdavky paní Angeliny
Zmařené vdavky paní Angeliny
Z vovídek paní Angeliny Knedihansové, bývalé
kvartýrské.)
Pan Hejtum se sblížil.
Když se paní Knedlbansová plným karakte-
rem svým, představila, posmekl pan Hejtum
opětně šedivý cylindr a velmi přívětivě se
usmál. Znamenalo to asi, že — jest-li o
cisařským královským komisařem na odpočinku
— není nikterak pod jeho důstojností sedět
vedle vdovy po císařském královském sale-
amtovním oficiálu, ano že tato společnost je mu
zcela přiměřena.
Pan Hejtum vyslal pak zraky na výzkumy
po ostatních členech stolní společnosti, a te
pchled ho přesvědčil, že paní Knedlhansová
s nikým tu nesouvisí. Bylo to několik bodrých
živnostníků s náležitým příslušenstvím rodin-
ným, s manželkami a dcerkami, vytáhlýmí te
žabkami v pracích šatech. Na politém stole usy-
chaly a koraly odpadky oběda, střívka s cerbu-
lálů, zbytky chleba a rohlíků, nať řetkvičky,
obrané kůstky husí, a mezi tím válela se asi tř
nemluvňata, menší, větší, časem tiše dumlajíe
cumliky, časem však náhle se rozeřvávající.
Angelino
Angelino Knedihansová
Hejtum
Knedlbansová
Knedlhansová
6
article
Tu pak matky vyrvaly jim vyždímané cumle,
omočily je v pivě, vrazily je maličkým do bez-
zubých hubiček, a zas bylo ticho. Jinak ovšem
ticho nebylo. Odpolední vedro a stálé popíjení
piva uvádělo krev do varu, všady bylo plne
řeči, hlaholu, pření, výkřiků, náhlých výbuchů
smichu, taky klení i nadávek na špatnou ob-
sluhu, zkrátka Babylon. Tak bylo u každého
stolu a vše dohromady vyznívalo v jedinou
vřavu, kterou přehlušovali jenom šumaři v „pa-
viloně“, foukající do svých nástrojů, až jim oči
z jamek vylézaly. Opodál na vyprahlém, zdu-
paném trávníku křepčily páry, z nichž co chvíle
některý se převalil. Prvním stalo se to nemilou
náhodou, že nevěděly, kam by se studem po-
děly, když se praeně sebraly, ale později si ně
kteří nezbední tanečníci taková klopýlnut
úmyslně „pořádali“, majíce bezuzdnou radost
z ječení povalených nebo stržených svých
lanečnie.
Babylón
7
article
Pan Hejtum i na tu kratochvíli se podival
n potom si poručil taky láhev piva a „odlivku“
jik si důmyslní šenkýři ve výletních restauracíeh
navykli říkati skleničkám.
Uevrkl z láhve do skleničky, zamíchal, vy-
plákl, vylil na zem, a potom teprv naplnils
skleničku po kraj. Povznesl sklenku, naklonil
se k paní Knedlhansové a pronesl:
„Stálé zdraví!“ načež obsah skleničky pře-
vrhl do hrdla.
„Stálé zdraví, pane komisaři,“ zdvihla
panička taky svoji nádobku a lízla si teplajícího
piva, co by tak stačilo na napití švábu.
Pan Hejtum napil se podruhé z knírů, vy-
srknuv z nich povyplazeným jazykem, co tam
uvázlo, a teprv teď jal se pečlivě svlékati še-
divé nitěné rukavičky, svinul je a potopil v jed-
nom z hlubokých šosů.
„Milostpaní je tu docela sama?“ otázal se
„Kdepak, pane komisaři,“ šveholila ma-
Irona. „Pro sebe zábavu nehledám. Dcerušky
tu mám.
„Jsou v kole, pravda-li?“ řekl par Hejtum
a odskočil na mžik pohledem na trávník.
„Toť si můžete pomyslit, pane komisaři
Celý týden jsou doma, stále doma — v neděli
jako když hříbata vypustí. No, ať si zaskotačí
— člověk must ty neděle chytat. Někdy se
chystáme celý týden, celý týden je nebe jak
šmolka, a najednou se to na neděli zatáhne, jako
s uděláním, loje jako z konve, a holky jsou ne-
šťastny jak Jenoféfy. Až mě srdce bolí. Ano,
kdyby byl nebožtík pán, šlo by se v Praze ně-
kzm, ale kde pak opuštěná vdova! Je to osu
sirotků, že nic neužijou.
Hejtum
Uevrkl
Knedlhans
Praha
8
article
Paní Knedlhansová sama byla přesvědčena.
že mluví světitou pravdu, že je tomu tak sku-
éně. Ale zatím všichni, kdo ji znali a celý
řt její, dosvědčovali, že málokdo se tak
pehtí po zábavách jako paní Knedlhansová.
Pranie jí nevadila nepřítomnost „nebožtíka
pina“. Ať bylo hezky nebo pršelo, neděli ce ne
děli byla na nohou, stále s dcerami nějaké kouty
vymelala. Říkali o ní, že je „stále jak na ma
névrech“
Šumaři dofoukali polku, honem odkládal-
nástroje a chápajíce se plecháčů, hltavě pili
Byly to ještě plecháče mázy, nádoby ctihodné
sice, ale ach, přece tak mělké pro vyprahlá
hirdla muzikantská. Litovali šumaři, že to ne-
jsou kádě a že se do nich nemohou pohroužit
celi. V tom vedru bylo te arci velmi pocho-
pilelné.
Páry tanečníků rozptylovaly se a take
dcery pani Knedlhansově vracely se ko stolu
jedna za druhou, všecky uříceny, propoceny.
pemačkány a rozeuchány, žhavy jak rozpálen
cihličky.
„Mami, napát!“ volala jedna přes druhou
„No počkejte, děti,“ krotila je paní Knedl
hansová, načež se uklonila panu Hejtumovi:
„To jsou moje dcerušky, pane komisaři.
A vyjmenovala je po řadě.
Všecky se podívaly na neznámého pána
seurkly se na okamžik „pukrletem“, pokusily
se s malým zdarem urovnati frisury na hlaváct
a hned zas — jakoby tu neznámého pána již ne-
bylo — opakovaly svoje naléhavé:
„Mami, napít!
Pan Ilejtum nalomil zdveřile trup k úkloně
mladým damám a posmekl zas cylindr, ale tak
opatrně, aby co nejméně obnažil hlavu, sna
aby jieh rázem nezastrašil, a vykonav to, vzly-
čil varovr ě prst a řekl starostlivě
„Slečinky jsou tuze uhřáty, to by mohl
škodi.
Knedlhansová
Knedlhansův
Knedl hansová
Hejtum
Ilejtum
9
article
„O ne,“ zasmála se paní Knedlhansová
„Je t už jak oukrop. Můžete se napít, ale potom
se ještě chvíli procházejte, než sednete, aby se
ve vás krev nesrazila.
Divky se rozdělily o zbytek piva z láhve
a velmi poslušně se šly procházet, hlavně proto
že nestály o sezení při stole. Nelákal je pohled
na ty „rozvalené fakany“, třepající všemi čtyřm
stále do povětří, odvracely se pohrdlivě a skor
jako uraženy ode všeho, co s nemluvňátky pod-
nikaly matky, když bylo třeba suchých pod-
kladů, protivila se jim všechna opatření, usilu-
jící, aby drobní človíčkové aspoň poněkud ucho-
vali svoji podobnost k obrazu božímu. Podivno
že tato nelibost je společna snad všem ženským
bytostem a právě ve věku, kdy již samy vyzrá-
vají k úkolům mateřským. A dcery paní Knedl
hansové byly v tom věku.
Pan Hejtum s účastenstvím — zdálo e,
že velmi upřímným — díval se za odcházeji-
cími divkami, a potom, obrátiv se k matroně,
lienotivě pronesl:
„Myslil jsem, milostpaní, že máte nějak
malé holčičky — a zatím jsou to slečny. A t
bych do vás nebyl hádal.
Paní Knedlliansová rozuměla, co ta po-
známka znamená. Zapýřila se — neboť pan
Knedlhansová uměla se zapýřiti, když bylo třeba-
arci bylo to zapýření v poměru k eelému jejímu
zjevu tak trochu okaté, nemírně, podobající se
skoro příliš křiklavému naličení. A vysvětlo-
vala:
„Já se vdárala mladá, pane komisaři.
Knedl
Hejtum
Knedlliansová
Knedlhansová
10
article
Nebožtík pán byl do mne jak oheň a rodiče
taky nechtěli mít dlouhé známosti. Říkali, že
omrzí, co dlouho trvá. Ani mi nebylo devate-
náct, když jsem poprvé chovala. Tím je to.“
Budiž zůstaveno její zodpovědnosti,
pravda-li vše, co povídala. Ale povídala tak, to
je jisté, a zdá se, čím víc jí na letech přibývalo,
tím více posunovala svoje mateřství do jara
mládí svého, že by se málem byla dostala pod
míru stanovenou zákonem i církevními pravidly
Paní Knedlhansová si tak prodlužovala pověstný
„nejlepší věk“ a dělalo jí to dobře.
„Na mou věru,“ řekl pan Hojtum, „milost-
paní vypadá skoro jako starší sestra svých sle-
činek.
Jestliže se paní Knedlhansová prve za-
pýřila, rozhořela nyní ve tváři, že by na nt byl
mohl rozpustiti liberku másla. Otevřela ústa
k odpovědi, ale skoro se až zakuckala, než ze
sebe dobyla:
„To je dobře, pane komisaři, že to bolky
neslyšely. Museji přec mít úctu k matce —
v jejich očích musím mít svoje léta.“
Pan Hejtum se usmál, zvedl sklenkua
zvrátil ji do hrdla. Snad ho škrábalo v krkuto
nestydaté polichocení. Neboť se zdá, že si pan
Hejtum byl vědom své nadsázky, úmyslné příliš-
nesti. Jakož asi taky byl přesvědčen, že věru
má paní Knedihansová pohromadě všechna svoje
léta, dobře počítaná, a že ani rok s nich nelze
srazit, ulhat, někam založit.
Pan Hejtum, když byl prvními rázným
deušky ukrotil nejžhavější žízeň, upíjel dále
z „odlivky“ velmi opatrně a jako by rozpoči-
tával, zdali mu lábev na celé odpůldne vystačí.
Knedlhansová
Hojtum
Hejtum
Knedihansová
11
article
Při tom pokuřoval šetrně doutník bezejmenné
kvality, tak šetrně, jakoby po drobných sou-
stečkách ukusoval vzácné a drahě Jahůdky. Ten
dcutník ostatně hodně ho zaměstnával. Byl to
nějaký smotek přirozenosti velmi choulostivé,
který se úporně bránil smrti upálením. Jakoby
trpěl ohněm nesnesitelnou trýzeň, stále sc na
zažehnutém konci kormoutil, odlupoval a kudr-
natil, a co ohořívalo, neproměňovalo se v šedivý
popel, ale příšerně černalo, jako zachváceno ně-
jakou snětí. Tato snaha smotku po delším živote
setkávala se skuločně se zdarem, neboť chvilemi
přestal koneček doutnati, a sebe úsilovnější
pumpování páně Hejtumovo něvyloudilo z něho
za nehet dýmu. Po marných takových pokusech
vytahoval pan Hejtum z kapsy u vesty vejčitou
krabičku se sirkami o stříbrných hlaxičkách
škrtal rzvážně o drsné víčko. Po každém ta-
kovém škrtnutí začpělo to do nosu paní Knedl-
hansové pronikavě fosforem a sírou, až se za-
jíkala, ze šetrnosti však tvářila se, jakoby ani
necítila. Pan Hejtum pokoušel se pak mocným
baly způsobiti ve smotku žádoucí průvan, kte-
rého nutně třeba k hoření, ale doulník čím dále
více vzdoroval a jenom na konci prskal jak na-
moklá rachejtle. Nebylo divu; byl skutečně
zvlhlý stálým sliněním páně Hejtumovým, což se
dělo v upřímné snaze, aby doutník hořel tam
kde hořeti má, na okrouhlém konci svém a ni
koli žlábkem po délce, což je v naprostém od-
poru s posláním každého doutníku. Sluší are
doznati, že erární výrobky nejnižší kategorie
nejsou si dokonale vědomy povinnosti své, a tak
bývalo již i tehda, za časů páně Hejtumových
Jahůdka
Hejtumův
Hejtum
Knedl
Hejtumový
12
article
Pan Hejtum vzdal se konečně dalšího ma
ného zápasu s tvrdošíjným smotkem, jejž po
opětném vyhasnutí uložil šetrně do lepenkov
tobolky, aby mu doma dopřál odpočinku a času
k náležitému vyschnutí, načež jej kdysi příleži-
tostně dokouří, a po bedlivém zkoumání zásoby
své vybral a zažehl jiný, šťastnou náhodou ta-
kový, jenž se mnohom ochotněji vydal na
upálení.
Pan Iejtum, uspokojený tímto výsiedkem
obrátil se k paničce a řeklá
„Vám je přece hodně veselo, milostpaní
když máte rodinu, ale taklile člověk je sám jak
kůl v plotě, a jen tak odkázaný na cizi lidi. To
je potíž, náramná potiž.
Tato poznámka vzbudila pozornost a zájem
paní Knedihansové. S účastenstvím pohlédla n
pana Hejtuma a pronesla:
„Smím se ptáti, je pan komísař taky
vdovec?“
„Ba ještě hůř, milostpaní. Svobodnýa
opuštěný, jako sloup u cesty.
„A což pak pan komnisař nikdy nepomýšlel
aby se oženil?“
„Inu pomýšlel, milostpaní, ale pomyšlen
to neudělá. Vždyť víte, jak to chodívá. Mladý
člověk malý pán, a k stáru je do toho všeho už
moc rozumu. Ani si pak člověk netroufá někde
zovadit — a já neměl ani příležitost, žádné
známosti v rodinách.“
„Jen kdyby byl pan komisař chtěl,“ hovo-
řila panička s nasládlým lichocením, „kdyby se
byl trochu ohlédl... Vždyť je všady děvčat .
Hejtum
Iejtum
Knedihansová
Hejtuma
komisař
13
article
„O, se slečinkami bych si nezačal,“ od-
poroval pan Hejtum, rukou máchnuv. „To je
nestejné spřežení. Takové stvoření si člověk
neváží. Ano, takhle nějaká rozumnější, lel-
nější — —
Pan Hejtum přerušil se na okamžik, načež
přikloniv se, dokončil hlasem poněkud ztlu-
meným:
„Vidíte, aby řek' upřímně, pak už jsems
vždycky myslil tak na nějakou rozšafnější
vdovu. Ví, co zástoj obnáší, poznala kus do-
brého, poznala taky, co je opuštěnost, a bývá
to pak nejlepší hospodyně . ..
Paní Knedlhansovou proníklo cosi jako gal-
vanický proud. Ať to pan komisař myslí jakkoli,
pravdu má. Pojednou ji bylo tak příjemně, celá
její bytost naplnila se zvláštním uspokojením.
něco ji k panu. Hejtumovi přitahovalo. Chvi
lenku se na něj dívala a řekla:
„V tom vám dávám zouplna za pravdu,
pane komisaři, zouplna. Ze zkušenosti to říkám,
všeho jsem pokusila. Ovšom jsem zůstala sama,
totiž.
Hejtum
Knedlhansův
14
article
nedala jsem se přemluvit, a to proto, že tu byly
malé děti. Ty jsem chtěla vychovat, jak si to
přával nebožtik pán, těm jsem nechtěla dát
otčíma. Zaplat Bůh, taky jsem svůj oukoul vy-
konala.“
Po těchto slovech objevily se v očích pan
Knedlhansové dvě slzy. Bylo prve pověděno, že
v případě potřeby dovedla se zapýřiti. Ale paní
Knedihansová dovedla taky zaslzeti, když po-
třeba kázala. A v tom okamžiku usoudila, že ta-
ková nutnost nastala. Pocítila zároveň, že ji eosi
víc a vice s panem Hejtumem sbližuje.
Pro tu chvili nedošlo k dalším důvěrným
sdělením, neboť na obzoru objevily se opět
všechny tři dcery paní Knedlhansové a již z da-
leka volaly:
„Mami, napit!“
Véru že byly jaksi podobny oněm nemluv-
řatům na stole, která se rozeřvala pokaždé, když
pivo z dumlíku vyssála. Jenže slečny Knedl-
hansovy vyjadřovaly se zcela určitě.
„Napit, napit!“ opakovala po nich matk
Knedlhansová. „Vám se řekne napit, ale láhev
je prázdná a po sklepníku ani památky!
Tu pan Hejtum vykonal, čím se mateřskému
srdci paní Knedlhansové nesmírně zavděčil. Cho-
pil se své láhve a velmi dvorně naplnil tři
prázdné sklenky rodiny Knedlhansových a ža
donivě pobízel:
„Smím-li prosit, aby si slečinky poslou-
žily ...
Slečny se podívaly na matku a porozuměly
jejímu výrazu, kterýž velel: Tak tedy pijte!A
co slečny pily, pronesla paní Knedlhansová k dvor-
nému starému pánu sladkým tónem vděčnosti
„Ale jak my k tomu přicházíme, pane ko-
misaři!. Jak pak se vám odsloužím?
Ještě toho dne jí šťastná náhoda poskytla
příležitosti.
Knedlhans
Knedihansová
Hejtum
Knedl
Knedlhansův
Knedlhansová
15
article
Pan Hejtum dal si ještě láhev piva a snědl
taky porci vepřoviny. A když pak se snesl sou-
mrak, nutkající k návratu do Prahy, bylo zřejmo,
že hodlá řád svůj zaplatit. Sáhl do pravé kapsy
spodků, hned potom do levé, a když ani z té
nic nevytáhl, svraštilo se jeho čelo lehce. I sáhl
do záprsí, ponořil ruku do obou šosů, zkrátka.
propátral všechny kapsy, kolik jicho jeho spodky.
kabát a vesta obsahovaly, opakoval to, vytáhl
z kapes ledacos, ale nic takového, čím by mohl
zaplatiti. Vynořily se tu na světlo boží všeliké
kartáčky, všeliká pouzdra, hřebínek, domovní
klíč, jen tobolka ne.
Čelo páně Hejtumovo víc a více vraštilo se,
a konečně pronesl:
„To je hezký malér! Portmonka zůstala ve
druhém kabátě — převlékal jsem se — a ted
abych tu nechal hodinky.
„To snad ne!“ řekla paní Knedlhansová.
„Jak pak ne? Živá duše mě tu nezná —
utect nemohu . ..
Hejtum
Hejtumův
Knedlhansová
Praha
16
article
„Můj Bože, pane komisaři, to je velmi ne-
milé
Jako v největších rozpacích řekl pan Hejtum
„Leda by mně milostpaní vypomohla, zlt-
kou, smím-li se odvážit . ..“
„Ale Bože, pane komisaři, s radosti!“
A div si kapsu neroztrhla, s jakým kvapem
zalovila v hedvábných šatech a vyňala odřenou
tobolku.
„Stačí zlatka, pane komisaři?“
Pan Hejtum vzal za vděk zlatkou, zaplatil,
a poněvadž taky paní Knedlhansová se chystala
domů, zeptal se pan Hejtum, smí-li dámy do-
provodit, a doprovodil.
U domovních vrat ujistil paničku, že co nej-
dříve se dostaví s dluhem svým, políbil mate
ruku, dvorně se uklonil slečnám a vážnými kroky
bral se sám k domovu, někam na Petrské ná-
městi.
Když už všechny dámy v domácnosti Knedl-
hansových byly skoro jen v košilích a chystaly se
sfouknouti petrolejku, povídala ještě paní Knedl-
hansová:
„Zrovna Pánbůh mi dnes vnuknul, abych
šla do Šárky. Koho by tam byl našel pan ko-
misar! Takový solírný, nóbl pán! V jakých on
byl nesnázích, že si musil vypůjčit. Ale stanou
se takové pády.
Hejtum
Knedlhansová
Knedl
Šárek
17
article
Trochu střizlivěji pojímala věc nejstarš
Trochu střizlivěji pojímala věc nejstarš
dcera, kteráž prohodila:
„Jen aby tu zlatku taky přinesl!“.
Paní Knedlhansová pohlédla na dceru ká-
„Ty jsi vrána, holka! Pošpiní se pro zlatku.
V pokoji se zatmělo. Zondané slečink
dávno již chrupaly, když paní Knedlhansová
ještě bděla. Podivné myšlenky honily se ji hla-
vou. A všechny otáčely se kolem jediného před-
mětu, kolem postavy pana císařského králov-
ského komisaře na odpočinku Serafína Hejtuma
ravě:
Knedlhansová
18
title
„Vojto Náprstku
Vojta Náprstek
19
article
Napsál E. St. Vráz
Napsál E. St. Vráz
Málem byl by mne zajel vůz.! Zastavilo
jsem se na křižovatce z nejnebezpečnějších, co
jich v Chicagu. Dopoledne, kdy sta vozů kři-
žuje se tu s několika traťmi elektrickými,
v době, kdy lid s policií a stávkokazi utkává
se v zarputilém, vášnivém boji, kdy cihlamia
kameny vyrovnávají se po ulicích spory so-
ciální.
A když hulákání vozky, poplašné jeho cin-
kání výstražným zvoncem probudilo mne, já n
chodník uskočiv, jen pletl jsem se lidem v ce-
stu. Tu nepřivětivé slovo padlo, tam až zamra-
zil mne pohled dámy, s kterou dív že jsem se
nesrazil. Pohled ten, téměř zničující, udeřil mne
v tvář, až jsem se zarděl. Nebesa, snad nedo-
mnívá se žena ta, že jsem — — ?! Vždyt
byly to jen výkřiky kluků, čerstvou černí ještě
páchnoucí noviny ohlašující, které přivedly mne
na chvíli z duchovní rovnováhy. Kluk snědý
jako cikán, jenž někde na Sieilii neb pod Ve-
suvem prvým výkřikem přihlásil se ke světo-
občanství, běží ke mně, div neupadne, aby kon-
kurenta předešel, vtiskne mi do ruky číslo
řve: »Tooogos grest vielory«. Všechny bližšía
podrobné zprávy o zničení ruského loďstval
»Chiesgo Aaamerican; zvláštní vydání!« Tentýž
výkřik, klerý před chvilí přimrazil mne na mí-
sta, kde smrt tak ráda lovi do sítě! Ovšemť, že
již včera, v neděli to, odpoledne a pozdě do
večera, jakýsi časopis chicagský ve zvláštních
Vráz
Cikán
Aaamerican
Chicago
20
article
vydáních přinášel zprávy millionovému obyva-
lelstvu o skonu ruské moci na nejzazším vý-
chodu Asie, já dlel však na venkově, kdež lidé
jsou ještě o den pozadu se zprávami o dějích
světových. Teprve před chvilí přijel jsem do Chi-
caga nepřipravený, ohromen jsa děsivou zvěstí
Očekával jsem sice opět jakýsi neúspěch ruských
zbraní, leč nenadál jsem se takové pohromyl
Veliká, na píď takřka červená písmena přední
stránky: »Togos great victory« zřím — a jen
ty; vše ostatní mihotá se mi.
Za výkladní skříň mamutího obchodního
domu přitlačím se, list obracím, nečtu, nebot
nemohu — jen křiklavé obrázky potápějících se
lodí vidím zřetelně — to postačí, nač čísti
Nevidím, neslyším, co kolem mne, snad nikdy
nebyl jsem tak sám! Když oschly mně zamžené
oči, vstoupil jsem do vozu pouliční dráhy, která
dvanáctou ulicí zavězti má mne daleko na zá-
pad Chieaga, poblíž mého bydliště.
21
article
Zasedl jsem si hned u dveří. Čivero ru-
ských židů sedí na téže straně vozu, co já
Protináť dvanáctá ulice tepnu osady polsko-
ruských židů v Chicagu — zjev to tedy zde
praobyčejný. Jeden z nich, před sebou maje
rozprostřený tentýž časopis, co jsem já koupil,
předčitá soudruhům v »judish« jargonu. Jen jim
září očka a ten s bradou nejdelší radostí plácá
si na kolena! Div že mu v bradu nevjedu prsty.
Snadnoť se zapomenu, já, nádoba křehká, lid-
ských slabosti plná! Jak nespravedlivým bývá
člověk, podlehá-li sobeckým náklonnostem svého
klánu, svého plemene! Proč neměli by se lidé
tito radovati, když nepřítele jejich stihla pohro-
ma? Zraku svěmu nevěřím — zahlédlť jsem na
druhé stránce »Chicago American« celé sloupce
potištěné značkami hebrejskými. Poprvé snad
v dějinách amerického novinářství.
Millionář Hearst, vydavatel časopisu, který
v Americe řaděn mezi tak zvané »žluté«, jenž
jest členem fanatické sekty křesťanské a nej
větší jest a nejškodolibější karatel všeho ru-
ského, takto ucházi se o přízeň ameřických
Millionář Hearst
Chicago
Amerika
Chicago American
22
article
Že v hebrejských literách tu otištěno, jak
Jehovah oplatil Rusku týrání židovstva, je
zřejmo! Kdy asi přinese »Chicago American«
zprávy, tištěné jazykem českým a zprávy národu
českému vitané, táži se sebe mimoděk! Vždyt
nás tu v Chicagu o několik deselitisicův více,
nežli národa židovského. — — —
Vůz plně obsazen — a kromě Číňana.
který dle zevnějšku jest asi otrokem některé
čínské prádelny a čísti tedy vůbec neumí, všichni
moji spolucestující dychtivě čtou — a radují se.
I ten černoch naproti mně zubí se nad novým
vítězstvím »Džepsů« (Japonců). Kromě Čecho-
a Jihoslovanů, většiny Francouzů, ostatní ná-
rodové pod vlajkou hvězdnatou Unie nadržuji
úlísnému Japonsku ! Hřichy ruské vlády, Rusům
nepřátelská žurnalistika anglicko-německá a se-
veroamerická postaraly se o to, aby téměř v ce-
lém světě Rusko bylo zkaceřováno! Šmahem
vše, -to dobré, neporozuměno, odsouzeno ! Loni,
když na výletu byl jsem kolem Jižní Ameriky,
od Patagonie do Panamy, letos od Mexika do
střední Ameriky, všude nalezl jsem tutéž nená-
vist vůči našemu pobratimu Rusovi. A marně
lámal jsem oštěp, vymýtiti chtěl jsem ten neb
onen předsudek, uváděl, proč by za vládu špat-
nou pykati měl celý národ.
Nikdo nechtěl slyšeti: o žlutém nebezpeči
o systematické výbojnosti Japonska. Konečně
dal jsem se do čtení. A co četl jsem, bylo tak
smutné, tolik různých vyvolalo ve mně upomí-
nek, že daleko mímo cíl můj mne zavezli.
Číňan
Japonec
Jihoslovan
Francouz
Rus
Rusko
Chicago
Japonsko
jižní Amerika
Patagonie
Panama
Mexiko
Amerika
Chicago American
23
article
Sedím u pracovního stolku, na němž roz-
ložil jsem si několik dnešních časopisů. Na stěne
visí tři japonské barevné fotografie: Kamakur-
ský Buddha, půvabný obrázek skalnaté roman-
tiky středozemního japonského moře, rozkvellé
stromořadí sakury — plané třešně! Sbalím je
uklidím co nejdřive. Asi tak, jako milenec zra-
zený nenávidí podobenku jim kdysi zbožňované,
mně dnes vše, co japonské, co kdysi duši moji
okouzlilo, buď nemilé jest, neb vyvolává v duši
mojí trapný boj citu s rozumem! Vstal jsem
nahlédl do zreádka! Dnes musím se smáti ná-
padu podrážděné mé mysli ! Včera však na jist
čekal jsem, že spatřím tvář starce, ne tvář,
kterou vídám denně při holení se, hlavu jen
málo prošedivělou! Počítám a divím se!
Není možné, že by tomu teprve devět le e
bylo, co poprvé a pouze něco přes čtyři roky.
co naposled byl jsem návštěvou v zemičce, kte-
rou, s jinými krasořečně, navykl jsem si nazý-
vati »zemi třešňového květu«. »Třešňového
květu«! O krásné ty doby! V pestrém roji
obrázek za obrázkem mine se v upominkách
mých země libezné, krásami přírodními přebo-
haté, národa již tehdy vítězně výbojného! Jen
že tehdy vitězil pod znamením slivové neb třeš-
ňové vělévky, kouzlem básnické duše své, do-
vednými prsty svých řemeslníků-umělců, snaži-
vostí svou na cestě ku pokroku. Kdož tehda
nebyl by mu přál všeho zdaru? Kdož tehda
byl by tušil, že tyže prsty, dovedné ve vyšívání,
malbě na hedvábí, neměně dovednými budou
při obsluze děl a torped! Japonsko, výbojná
velmoci, potměšilý žáku nejpotměšilejší části ci-
vilisace běloské, já se tebe zřikám
Kamakura
Japonsko
24
article
Už proto, že jsem ti při prvé své návštěvě
neporozuměl, že o tobě tolikeré napsal jsem, co
bych nyní rád odvolal! Podceňovalť jsem příliš
militární moc tvou. A ejhle tě, nyní velikáše,
nebezpečný státe vojenský, z jehož neočekáva-
ných úspčehů dnes úzko už i těm tvým nejod-
danějším přítelíčkům, do nedávna jásajícím nad
pokořením Ruska. Když posledně navštívil jsem
Japonsko, spadlo mně bělmo s očí. Prvni dávky
léku proti mé slepotě bral jsem v Čině,v
Mandžursku a na Koreji. Víděl, slyšel jsem
mnoho. Spatřilť jsem japonské vojsko a jeho
úspěchy v severní Číně. Nebylo bělocha resi-
denta zemí oněch a mezi nimi autority, kdož
nebyli by mne upozornili na velikou připrave-
nost a způsobilost Japonců k boji proti Rusku
A když cestoval jsem SibIří — až jsem se
otřásl! Tam o tom nic věděti nechtěli! V Mand-
žursku rozesmál jsem několik důstojníků ruských
tvrzením, namítaje, že Japonsko bude tvrdým
oříškem k rozlousknutí. Na řece Šilce poplácsl
mi generál Romanov, velitel jakési sibířské di-
vise a milý průvodčí v době naší nesnadné
cesty podél břehů Amuru, dobrosrdečně na záda,
Víděl
Japonec
Romanov
Rusko
Japonsko
Mandžursko
Korea
Čína
Sibiř
Manda
Amur
27
article
řka: »Ale, ale, kdopak vám to všechno na-
mluvil? Japonci? K smíchu. Postačí naše sibiř-
ské pluky k jejich vypuzení! Na to čekáme,
aby Japonsko vypovědělo válku; aspoň budeme
míti příčinu k obsazení Koreje.«
Japonsko zbrojilo, ve dne v noci pracovalo
se v arsenálech. Kapitán jakési anglické lodi,
Němec a starý známý můj z dob měho pobytu
v Zadní Indii, při čtvrté skleničce »stinga« vy-
právěl mi o sedmi lodích, které současně s lodí
jeho vypluly z Anglie, vezouce obrovský, nepo-
měrně těžký náklad »strojů« pro japonskou —
vládu. A ušklibl se Němec, neřeknu škodolibě,
neboť a s povděkem to zaznamenávám, nenit
krom Angličanů na východě Asie, až na máto
výjimek, jediného bělocha, jenž by nechápal ne-
bezpečí »žlutého« a nebyl se tehda těšil, že
Rusko jednoho dne zkrotí choutky Japo cůvl
Že nebude to pro Rusko úkol snadný, očekával
každý.
Japonec
Němec
Angličan
Japonsko
Korea
Indie
Anglie
Asie
Rusko
28
article
Hemžilo se Mandžursko, Korea a kraj při-
mořský a přiamurský japonskými zvědy ! Ja
ponšti inženýři, v haleně prostičkých kuliů pra-
covali — v Port Arturu! Korea a Mandžursko
plny byly Japonců, studujících zem, učících se
jazykům, zlskávajících sobě sympatil lidu, cvi-
číeích tlupy mandžurských lupičů — vědělo
tom sám americký vyslanec v Seulu, jenž jsa
dříve missionářem, naklonén byl spíše křesťanům
Rusům nežli pohanským Japoncům — jen Ru-
sové o tom nevěděli, či snad nepřikládali tomu
důležitosti! Jak nečiniti trapných porovnáni mezi
štábními ruskými důstojníky, bavícími se, ať už
v Dálném neb ve Vladivostoku, v Port Arturu,
při kartách, šampaňském, v operettě — a kol-
legy jejich v umění válečnickém, Japonci, ko-
pajícími v přestrojení nádenníků několik kroků o
opevnění, která za nedobytná považoval geniální
jejich tvůrce. Těžko ovšem bylo Rusům rozpo-
znati Japoncův od jiných domorodců;— kdyby
však byli sobě opatřili z těchto poslednějších
tajnou policii, nebyl by býval úkol ten tak ne-
snadným. Japonec, jehož jednou z nejvýznačněj-
ších vlastností národních jest přetvářka a sebe-
zapření, jest k vyzvědačství jako stvořen! —A
to nejen tam, kde napomáhala mu kmenová
příbuznost.
Mandžursko
Japonec
Rus
Artur
Japoncův
Korea
Seul
Vladivostok
Port Artur
29
article
Nemalý rozruch způsobila nedávno zpráva
amerických časopisů, že několik z nejtalentova-
nějších vychytralých důstojníků námořních po
delší dobu sloužilo na nejlepších válečných
lodích severoamerických za kuchtíky a sluhy.
Rozumí se, že Američané netušili ničeho.A
netěší to strýčka Sama nikterak. Věru mrzutý
to případ — a bude ještě mrzutějším, až přijde
to k různým nesrovnalostem mezi říši Vyšlého
(do nedávna »Vycházejícího« pouze) slunce a
filipinskou državou! Dočkajíť se Spojené státy
všelikých překvapení! Začátek už byl učiněnl
Domorodí studující práv v Manille a i jiní
jinde na Filipinách poslali Japoncům blahopřejné
telegramy. Že vítězstvím, zničením lodí ruských,
uplatnili jméno a výsadní oprávněnost »východ-
ního plemene« v Asii! Asie — Asiatcům ! Bude
ti to, pletichářská Anglie, nemile zníti v ušichl
Proklinati budou synové tohoto ještě stoleti
krátkozrakou politíku svých zaslepených otců,
až i probudí se Indie a Čina. Anglie lovi v kal-
ných vodách, loví však kebulí, dynamitem, potěr
pochcípá — a nebude již, co by přiště lovila.
Američan
Sam
Japonec
Asiatec
spojený stát
Manilla
Filipíny
Asie
Anglie
Indie
30
article
Čínští reformátoři přijížději na studie do
Spojených států severoamerických. V Pekinu se
to hýbe, ani tomu věřiti nechci! A znovu táži
se: je tomu pouze pět let; čtyři roky, co jsem
tam byl naposled svědkem scén tak zcela růz-
ných? Či jako v známé pohádce prospal jsem
noc, která stoletím byla? Béloši-sadaři zamilo-
vali se do japonské mišpule a sázejí ji, káce-
jíce jabloně a hrušky, které vypěstila z pláňat
tisiciletá pile naší racy! Blaseovaný věk náš
kterékoli novince za obět přináší — a na úkor
vlastní — ovoce tisícilelé naší práce. Jen když
je změna — hrušek a jablek dávno jsme se
přejedli! A pokusy tyto platí nyní národ ruský.
Zželelo se mně tebe, dobrosrdečný, prostičký
lide ruský ! Proč tobě nebylo popřáno čtyřiceti-
letého volného rozvoje jako Japoncům! Jako
prostičký turista letmo cestoval jsem / Rusí
asijskou i evropskou. Pěstě až zatinal jsem
zlosti, vida všude tak dobré, zdravé slaďounké
jádro — a skořepinu shnilou! Ký div, že roz-
louskl ji Japonec! Ač cestoval jsem, jak se
cestovati nemá — přiliš rychle, výminečné pří-
hody, tak pouť naše pěšky, koňmo a ve člunech
jen po řece Amuru, poskytly mi dostatek přile-
žitosti vniknouti podrobněji v mnohé, co by jinak
bylo ušlo mé pozornosti. Rozčilila mne neteč-
nost, znemravnělost, hlupství takřka jistých tříd,
co platna byla dobrá snaha, energie podřízeněj-
šího úřadnictva neb důstojnietva, když »nahořes
vše shnilé bylo! Co nářku slýchal jsem na
vládu, na činnovníky lepší třidou sibířského ku-
pectva, studující mládeží nadšenou, byť neprak-
lickou, důstojnictvem na neschopné, zastaralých
Japonec
spojený stát
Peking
Amur
31
article
názorů velitele místních posádek !. A prostý
ruský voják? Statečný, slepě poslušný — ale
nic více! I vzpomněl jsem sobě divadělka
v Nagasaki, plničkého dvakráte denně vojákya
mládeží, která nedočkavá už zejtra byla by
chtěla zaměniti šat svůj za vojenský, zimničně
rozechvělé, v extasí jako náboženské nad skutky
hrdinů, jednoho z četných historických dramat
japonských. I vzpomněl jsem sobě, jak i ten
nejnižší v Japonsku, jenž k potahu na míšto
koníka propůjčuje se, ve chvilích odpočinku
z haleny vytahoval si číslo toho dne časopisu,
v němž od prvé do předposlední stránky,
v jedné téměř tonině, připravován byl lid ja-
ponský k příštím, velikým skutkům! Ubohý
vojáčku ruský! Od pluhu vzali tě a téměř ná-
silím. Vcepovali do tebe vše — zdlouhavě ku
válečnické dokonalosti, jen to ne, co srdcem
hýbe, smrt činí lehčí. A vezli tebe po té neko-
nečné, melancholické Sibiři. Snad ani nevěděl
jsi, kam, proč bojovati budeš; za takových
podmínek jiných národů vojáci dávno byli by
se a ve zmatku rozutekli, ty stál jsi pevně,
statečně, protože jsi Rus! Když popisoval jsem
předešlou cestu svou Asil, úmyslně upustil jsem
od líčení svých zkušenosti v Mandžursku (New
Chwangu), na Koreji a na příč Sibiři. Učinil
jsem tak částečně v obavě, že by mi u nás ne-
bylo neb nechtělo býti rozuměno, že prohlášen
byl bych za škarohlída, částečně sám jsem sobě
namlouval, že předpojatým jsem pozorovatelem,
jemuž chybí pravý rozhled ! A žel, rozpoznán
Nagasaki
Japonsko
Sibiř
Rus
Mandžursko
New Chwang
Korea