ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 9 28cac510-78ea-11dc-8637-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 9
Chunky — 31 celkem · entity: person 73, place 49, org 3
1 masthead
25. června 1905
2 masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů
3 masthead
k čislu 172.
4 masthead
Strana 9.
5 article Zmařené vdavky paní Angeliny
Zmařené vdavky paní Angeliny Z vovídek paní Angeliny Knedihansové, bývalé kvartýrské.) Pan Hejtum se sblížil. Když se paní Knedlbansová plným karakte- rem svým, představila, posmekl pan Hejtum opětně šedivý cylindr a velmi přívětivě se usmál. Znamenalo to asi, že — jest-li o cisařským královským komisařem na odpočinku — není nikterak pod jeho důstojností sedět vedle vdovy po císařském královském sale- amtovním oficiálu, ano že tato společnost je mu zcela přiměřena. Pan Hejtum vyslal pak zraky na výzkumy po ostatních členech stolní společnosti, a te pchled ho přesvědčil, že paní Knedlhansová s nikým tu nesouvisí. Bylo to několik bodrých živnostníků s náležitým příslušenstvím rodin- ným, s manželkami a dcerkami, vytáhlýmí te žabkami v pracích šatech. Na politém stole usy- chaly a koraly odpadky oběda, střívka s cerbu- lálů, zbytky chleba a rohlíků, nať řetkvičky, obrané kůstky husí, a mezi tím válela se asi tř nemluvňata, menší, větší, časem tiše dumlajíe cumliky, časem však náhle se rozeřvávající.
Angelino Angelino Knedihansová Hejtum Knedlbansová Knedlhansová
6 article
Tu pak matky vyrvaly jim vyždímané cumle, omočily je v pivě, vrazily je maličkým do bez- zubých hubiček, a zas bylo ticho. Jinak ovšem ticho nebylo. Odpolední vedro a stálé popíjení piva uvádělo krev do varu, všady bylo plne řeči, hlaholu, pření, výkřiků, náhlých výbuchů smichu, taky klení i nadávek na špatnou ob- sluhu, zkrátka Babylon. Tak bylo u každého stolu a vše dohromady vyznívalo v jedinou vřavu, kterou přehlušovali jenom šumaři v „pa- viloně“, foukající do svých nástrojů, až jim oči z jamek vylézaly. Opodál na vyprahlém, zdu- paném trávníku křepčily páry, z nichž co chvíle některý se převalil. Prvním stalo se to nemilou náhodou, že nevěděly, kam by se studem po- děly, když se praeně sebraly, ale později si ně kteří nezbední tanečníci taková klopýlnut úmyslně „pořádali“, majíce bezuzdnou radost z ječení povalených nebo stržených svých lanečnie.
Babylón
7 article
Pan Hejtum i na tu kratochvíli se podival n potom si poručil taky láhev piva a „odlivku“ jik si důmyslní šenkýři ve výletních restauracíeh navykli říkati skleničkám. Uevrkl z láhve do skleničky, zamíchal, vy- plákl, vylil na zem, a potom teprv naplnils skleničku po kraj. Povznesl sklenku, naklonil se k paní Knedlhansové a pronesl: „Stálé zdraví!“ načež obsah skleničky pře- vrhl do hrdla. „Stálé zdraví, pane komisaři,“ zdvihla panička taky svoji nádobku a lízla si teplajícího piva, co by tak stačilo na napití švábu. Pan Hejtum napil se podruhé z knírů, vy- srknuv z nich povyplazeným jazykem, co tam uvázlo, a teprv teď jal se pečlivě svlékati še- divé nitěné rukavičky, svinul je a potopil v jed- nom z hlubokých šosů. „Milostpaní je tu docela sama?“ otázal se „Kdepak, pane komisaři,“ šveholila ma- Irona. „Pro sebe zábavu nehledám. Dcerušky tu mám. „Jsou v kole, pravda-li?“ řekl par Hejtum a odskočil na mžik pohledem na trávník. „Toť si můžete pomyslit, pane komisaři Celý týden jsou doma, stále doma — v neděli jako když hříbata vypustí. No, ať si zaskotačí — člověk must ty neděle chytat. Někdy se chystáme celý týden, celý týden je nebe jak šmolka, a najednou se to na neděli zatáhne, jako s uděláním, loje jako z konve, a holky jsou ne- šťastny jak Jenoféfy. Až mě srdce bolí. Ano, kdyby byl nebožtík pán, šlo by se v Praze ně- kzm, ale kde pak opuštěná vdova! Je to osu sirotků, že nic neužijou.
Hejtum Uevrkl Knedlhans Praha
8 article
Paní Knedlhansová sama byla přesvědčena. že mluví světitou pravdu, že je tomu tak sku- éně. Ale zatím všichni, kdo ji znali a celý řt její, dosvědčovali, že málokdo se tak pehtí po zábavách jako paní Knedlhansová. Pranie jí nevadila nepřítomnost „nebožtíka pina“. Ať bylo hezky nebo pršelo, neděli ce ne děli byla na nohou, stále s dcerami nějaké kouty vymelala. Říkali o ní, že je „stále jak na ma névrech“ Šumaři dofoukali polku, honem odkládal- nástroje a chápajíce se plecháčů, hltavě pili Byly to ještě plecháče mázy, nádoby ctihodné sice, ale ach, přece tak mělké pro vyprahlá hirdla muzikantská. Litovali šumaři, že to ne- jsou kádě a že se do nich nemohou pohroužit celi. V tom vedru bylo te arci velmi pocho- pilelné. Páry tanečníků rozptylovaly se a take dcery pani Knedlhansově vracely se ko stolu jedna za druhou, všecky uříceny, propoceny. pemačkány a rozeuchány, žhavy jak rozpálen cihličky. „Mami, napát!“ volala jedna přes druhou „No počkejte, děti,“ krotila je paní Knedl hansová, načež se uklonila panu Hejtumovi: „To jsou moje dcerušky, pane komisaři. A vyjmenovala je po řadě. Všecky se podívaly na neznámého pána seurkly se na okamžik „pukrletem“, pokusily se s malým zdarem urovnati frisury na hlaváct a hned zas — jakoby tu neznámého pána již ne- bylo — opakovaly svoje naléhavé: „Mami, napít! Pan Ilejtum nalomil zdveřile trup k úkloně mladým damám a posmekl zas cylindr, ale tak opatrně, aby co nejméně obnažil hlavu, sna aby jieh rázem nezastrašil, a vykonav to, vzly- čil varovr ě prst a řekl starostlivě „Slečinky jsou tuze uhřáty, to by mohl škodi.
Knedlhansová Knedlhansův Knedl hansová Hejtum Ilejtum
9 article
„O ne,“ zasmála se paní Knedlhansová „Je t už jak oukrop. Můžete se napít, ale potom se ještě chvíli procházejte, než sednete, aby se ve vás krev nesrazila. Divky se rozdělily o zbytek piva z láhve a velmi poslušně se šly procházet, hlavně proto že nestály o sezení při stole. Nelákal je pohled na ty „rozvalené fakany“, třepající všemi čtyřm stále do povětří, odvracely se pohrdlivě a skor jako uraženy ode všeho, co s nemluvňátky pod- nikaly matky, když bylo třeba suchých pod- kladů, protivila se jim všechna opatření, usilu- jící, aby drobní človíčkové aspoň poněkud ucho- vali svoji podobnost k obrazu božímu. Podivno že tato nelibost je společna snad všem ženským bytostem a právě ve věku, kdy již samy vyzrá- vají k úkolům mateřským. A dcery paní Knedl hansové byly v tom věku. Pan Hejtum s účastenstvím — zdálo e, že velmi upřímným — díval se za odcházeji- cími divkami, a potom, obrátiv se k matroně, lienotivě pronesl: „Myslil jsem, milostpaní, že máte nějak malé holčičky — a zatím jsou to slečny. A t bych do vás nebyl hádal. Paní Knedlliansová rozuměla, co ta po- známka znamená. Zapýřila se — neboť pan Knedlhansová uměla se zapýřiti, když bylo třeba- arci bylo to zapýření v poměru k eelému jejímu zjevu tak trochu okaté, nemírně, podobající se skoro příliš křiklavému naličení. A vysvětlo- vala: „Já se vdárala mladá, pane komisaři.
Knedl Hejtum Knedlliansová Knedlhansová
10 article
Nebožtík pán byl do mne jak oheň a rodiče taky nechtěli mít dlouhé známosti. Říkali, že omrzí, co dlouho trvá. Ani mi nebylo devate- náct, když jsem poprvé chovala. Tím je to.“ Budiž zůstaveno její zodpovědnosti, pravda-li vše, co povídala. Ale povídala tak, to je jisté, a zdá se, čím víc jí na letech přibývalo, tím více posunovala svoje mateřství do jara mládí svého, že by se málem byla dostala pod míru stanovenou zákonem i církevními pravidly Paní Knedlhansová si tak prodlužovala pověstný „nejlepší věk“ a dělalo jí to dobře. „Na mou věru,“ řekl pan Hojtum, „milost- paní vypadá skoro jako starší sestra svých sle- činek. Jestliže se paní Knedlhansová prve za- pýřila, rozhořela nyní ve tváři, že by na nt byl mohl rozpustiti liberku másla. Otevřela ústa k odpovědi, ale skoro se až zakuckala, než ze sebe dobyla: „To je dobře, pane komisaři, že to bolky neslyšely. Museji přec mít úctu k matce — v jejich očích musím mít svoje léta.“ Pan Hejtum se usmál, zvedl sklenkua zvrátil ji do hrdla. Snad ho škrábalo v krkuto nestydaté polichocení. Neboť se zdá, že si pan Hejtum byl vědom své nadsázky, úmyslné příliš- nesti. Jakož asi taky byl přesvědčen, že věru má paní Knedihansová pohromadě všechna svoje léta, dobře počítaná, a že ani rok s nich nelze srazit, ulhat, někam založit. Pan Hejtum, když byl prvními rázným deušky ukrotil nejžhavější žízeň, upíjel dále z „odlivky“ velmi opatrně a jako by rozpoči- tával, zdali mu lábev na celé odpůldne vystačí.
Knedlhansová Hojtum Hejtum Knedihansová
11 article
Při tom pokuřoval šetrně doutník bezejmenné kvality, tak šetrně, jakoby po drobných sou- stečkách ukusoval vzácné a drahě Jahůdky. Ten dcutník ostatně hodně ho zaměstnával. Byl to nějaký smotek přirozenosti velmi choulostivé, který se úporně bránil smrti upálením. Jakoby trpěl ohněm nesnesitelnou trýzeň, stále sc na zažehnutém konci kormoutil, odlupoval a kudr- natil, a co ohořívalo, neproměňovalo se v šedivý popel, ale příšerně černalo, jako zachváceno ně- jakou snětí. Tato snaha smotku po delším živote setkávala se skuločně se zdarem, neboť chvilemi přestal koneček doutnati, a sebe úsilovnější pumpování páně Hejtumovo něvyloudilo z něho za nehet dýmu. Po marných takových pokusech vytahoval pan Hejtum z kapsy u vesty vejčitou krabičku se sirkami o stříbrných hlaxičkách škrtal rzvážně o drsné víčko. Po každém ta- kovém škrtnutí začpělo to do nosu paní Knedl- hansové pronikavě fosforem a sírou, až se za- jíkala, ze šetrnosti však tvářila se, jakoby ani necítila. Pan Hejtum pokoušel se pak mocným baly způsobiti ve smotku žádoucí průvan, kte- rého nutně třeba k hoření, ale doulník čím dále více vzdoroval a jenom na konci prskal jak na- moklá rachejtle. Nebylo divu; byl skutečně zvlhlý stálým sliněním páně Hejtumovým, což se dělo v upřímné snaze, aby doutník hořel tam kde hořeti má, na okrouhlém konci svém a ni koli žlábkem po délce, což je v naprostém od- poru s posláním každého doutníku. Sluší are doznati, že erární výrobky nejnižší kategorie nejsou si dokonale vědomy povinnosti své, a tak bývalo již i tehda, za časů páně Hejtumových
Jahůdka Hejtumův Hejtum Knedl Hejtumový
12 article
Pan Hejtum vzdal se konečně dalšího ma ného zápasu s tvrdošíjným smotkem, jejž po opětném vyhasnutí uložil šetrně do lepenkov tobolky, aby mu doma dopřál odpočinku a času k náležitému vyschnutí, načež jej kdysi příleži- tostně dokouří, a po bedlivém zkoumání zásoby své vybral a zažehl jiný, šťastnou náhodou ta- kový, jenž se mnohom ochotněji vydal na upálení. Pan Iejtum, uspokojený tímto výsiedkem obrátil se k paničce a řeklá „Vám je přece hodně veselo, milostpaní když máte rodinu, ale taklile člověk je sám jak kůl v plotě, a jen tak odkázaný na cizi lidi. To je potíž, náramná potiž. Tato poznámka vzbudila pozornost a zájem paní Knedihansové. S účastenstvím pohlédla n pana Hejtuma a pronesla: „Smím se ptáti, je pan komísař taky vdovec?“ „Ba ještě hůř, milostpaní. Svobodnýa opuštěný, jako sloup u cesty. „A což pak pan komnisař nikdy nepomýšlel aby se oženil?“ „Inu pomýšlel, milostpaní, ale pomyšlen to neudělá. Vždyť víte, jak to chodívá. Mladý člověk malý pán, a k stáru je do toho všeho už moc rozumu. Ani si pak člověk netroufá někde zovadit — a já neměl ani příležitost, žádné známosti v rodinách.“ „Jen kdyby byl pan komisař chtěl,“ hovo- řila panička s nasládlým lichocením, „kdyby se byl trochu ohlédl... Vždyť je všady děvčat .
Hejtum Iejtum Knedihansová Hejtuma komisař
13 article
„O, se slečinkami bych si nezačal,“ od- poroval pan Hejtum, rukou máchnuv. „To je nestejné spřežení. Takové stvoření si člověk neváží. Ano, takhle nějaká rozumnější, lel- nější — — Pan Hejtum přerušil se na okamžik, načež přikloniv se, dokončil hlasem poněkud ztlu- meným: „Vidíte, aby řek' upřímně, pak už jsems vždycky myslil tak na nějakou rozšafnější vdovu. Ví, co zástoj obnáší, poznala kus do- brého, poznala taky, co je opuštěnost, a bývá to pak nejlepší hospodyně . .. Paní Knedlhansovou proníklo cosi jako gal- vanický proud. Ať to pan komisař myslí jakkoli, pravdu má. Pojednou ji bylo tak příjemně, celá její bytost naplnila se zvláštním uspokojením. něco ji k panu. Hejtumovi přitahovalo. Chvi lenku se na něj dívala a řekla: „V tom vám dávám zouplna za pravdu, pane komisaři, zouplna. Ze zkušenosti to říkám, všeho jsem pokusila. Ovšom jsem zůstala sama, totiž.
Hejtum Knedlhansův
14 article
nedala jsem se přemluvit, a to proto, že tu byly malé děti. Ty jsem chtěla vychovat, jak si to přával nebožtik pán, těm jsem nechtěla dát otčíma. Zaplat Bůh, taky jsem svůj oukoul vy- konala.“ Po těchto slovech objevily se v očích pan Knedlhansové dvě slzy. Bylo prve pověděno, že v případě potřeby dovedla se zapýřiti. Ale paní Knedihansová dovedla taky zaslzeti, když po- třeba kázala. A v tom okamžiku usoudila, že ta- ková nutnost nastala. Pocítila zároveň, že ji eosi víc a vice s panem Hejtumem sbližuje. Pro tu chvili nedošlo k dalším důvěrným sdělením, neboť na obzoru objevily se opět všechny tři dcery paní Knedlhansové a již z da- leka volaly: „Mami, napit!“ Véru že byly jaksi podobny oněm nemluv- řatům na stole, která se rozeřvala pokaždé, když pivo z dumlíku vyssála. Jenže slečny Knedl- hansovy vyjadřovaly se zcela určitě. „Napit, napit!“ opakovala po nich matk Knedlhansová. „Vám se řekne napit, ale láhev je prázdná a po sklepníku ani památky! Tu pan Hejtum vykonal, čím se mateřskému srdci paní Knedlhansové nesmírně zavděčil. Cho- pil se své láhve a velmi dvorně naplnil tři prázdné sklenky rodiny Knedlhansových a ža donivě pobízel: „Smím-li prosit, aby si slečinky poslou- žily ... Slečny se podívaly na matku a porozuměly jejímu výrazu, kterýž velel: Tak tedy pijte!A co slečny pily, pronesla paní Knedlhansová k dvor- nému starému pánu sladkým tónem vděčnosti „Ale jak my k tomu přicházíme, pane ko- misaři!. Jak pak se vám odsloužím? Ještě toho dne jí šťastná náhoda poskytla příležitosti.
Knedlhans Knedihansová Hejtum Knedl Knedlhansův Knedlhansová
15 article
Pan Hejtum dal si ještě láhev piva a snědl taky porci vepřoviny. A když pak se snesl sou- mrak, nutkající k návratu do Prahy, bylo zřejmo, že hodlá řád svůj zaplatit. Sáhl do pravé kapsy spodků, hned potom do levé, a když ani z té nic nevytáhl, svraštilo se jeho čelo lehce. I sáhl do záprsí, ponořil ruku do obou šosů, zkrátka. propátral všechny kapsy, kolik jicho jeho spodky. kabát a vesta obsahovaly, opakoval to, vytáhl z kapes ledacos, ale nic takového, čím by mohl zaplatiti. Vynořily se tu na světlo boží všeliké kartáčky, všeliká pouzdra, hřebínek, domovní klíč, jen tobolka ne. Čelo páně Hejtumovo víc a více vraštilo se, a konečně pronesl: „To je hezký malér! Portmonka zůstala ve druhém kabátě — převlékal jsem se — a ted abych tu nechal hodinky. „To snad ne!“ řekla paní Knedlhansová. „Jak pak ne? Živá duše mě tu nezná — utect nemohu . ..
Hejtum Hejtumův Knedlhansová Praha
16 article
„Můj Bože, pane komisaři, to je velmi ne- milé Jako v největších rozpacích řekl pan Hejtum „Leda by mně milostpaní vypomohla, zlt- kou, smím-li se odvážit . ..“ „Ale Bože, pane komisaři, s radosti!“ A div si kapsu neroztrhla, s jakým kvapem zalovila v hedvábných šatech a vyňala odřenou tobolku. „Stačí zlatka, pane komisaři?“ Pan Hejtum vzal za vděk zlatkou, zaplatil, a poněvadž taky paní Knedlhansová se chystala domů, zeptal se pan Hejtum, smí-li dámy do- provodit, a doprovodil. U domovních vrat ujistil paničku, že co nej- dříve se dostaví s dluhem svým, políbil mate ruku, dvorně se uklonil slečnám a vážnými kroky bral se sám k domovu, někam na Petrské ná- městi. Když už všechny dámy v domácnosti Knedl- hansových byly skoro jen v košilích a chystaly se sfouknouti petrolejku, povídala ještě paní Knedl- hansová: „Zrovna Pánbůh mi dnes vnuknul, abych šla do Šárky. Koho by tam byl našel pan ko- misar! Takový solírný, nóbl pán! V jakých on byl nesnázích, že si musil vypůjčit. Ale stanou se takové pády.
Hejtum Knedlhansová Knedl Šárek
17 article Trochu střizlivěji pojímala věc nejstarš
Trochu střizlivěji pojímala věc nejstarš dcera, kteráž prohodila: „Jen aby tu zlatku taky přinesl!“. Paní Knedlhansová pohlédla na dceru ká- „Ty jsi vrána, holka! Pošpiní se pro zlatku. V pokoji se zatmělo. Zondané slečink dávno již chrupaly, když paní Knedlhansová ještě bděla. Podivné myšlenky honily se ji hla- vou. A všechny otáčely se kolem jediného před- mětu, kolem postavy pana císařského králov- ského komisaře na odpočinku Serafína Hejtuma ravě:
Knedlhansová
18 title
„Vojto Náprstku
Vojta Náprstek
19 article Napsál E. St. Vráz
Napsál E. St. Vráz Málem byl by mne zajel vůz.! Zastavilo jsem se na křižovatce z nejnebezpečnějších, co jich v Chicagu. Dopoledne, kdy sta vozů kři- žuje se tu s několika traťmi elektrickými, v době, kdy lid s policií a stávkokazi utkává se v zarputilém, vášnivém boji, kdy cihlamia kameny vyrovnávají se po ulicích spory so- ciální. A když hulákání vozky, poplašné jeho cin- kání výstražným zvoncem probudilo mne, já n chodník uskočiv, jen pletl jsem se lidem v ce- stu. Tu nepřivětivé slovo padlo, tam až zamra- zil mne pohled dámy, s kterou dív že jsem se nesrazil. Pohled ten, téměř zničující, udeřil mne v tvář, až jsem se zarděl. Nebesa, snad nedo- mnívá se žena ta, že jsem — — ?! Vždyt byly to jen výkřiky kluků, čerstvou černí ještě páchnoucí noviny ohlašující, které přivedly mne na chvíli z duchovní rovnováhy. Kluk snědý jako cikán, jenž někde na Sieilii neb pod Ve- suvem prvým výkřikem přihlásil se ke světo- občanství, běží ke mně, div neupadne, aby kon- kurenta předešel, vtiskne mi do ruky číslo řve: »Tooogos grest vielory«. Všechny bližšía podrobné zprávy o zničení ruského loďstval »Chiesgo Aaamerican; zvláštní vydání!« Tentýž výkřik, klerý před chvilí přimrazil mne na mí- sta, kde smrt tak ráda lovi do sítě! Ovšemť, že již včera, v neděli to, odpoledne a pozdě do večera, jakýsi časopis chicagský ve zvláštních
Vráz Cikán Aaamerican Chicago
20 article
vydáních přinášel zprávy millionovému obyva- lelstvu o skonu ruské moci na nejzazším vý- chodu Asie, já dlel však na venkově, kdež lidé jsou ještě o den pozadu se zprávami o dějích světových. Teprve před chvilí přijel jsem do Chi- caga nepřipravený, ohromen jsa děsivou zvěstí Očekával jsem sice opět jakýsi neúspěch ruských zbraní, leč nenadál jsem se takové pohromyl Veliká, na píď takřka červená písmena přední stránky: »Togos great victory« zřím — a jen ty; vše ostatní mihotá se mi. Za výkladní skříň mamutího obchodního domu přitlačím se, list obracím, nečtu, nebot nemohu — jen křiklavé obrázky potápějících se lodí vidím zřetelně — to postačí, nač čísti Nevidím, neslyším, co kolem mne, snad nikdy nebyl jsem tak sám! Když oschly mně zamžené oči, vstoupil jsem do vozu pouliční dráhy, která dvanáctou ulicí zavězti má mne daleko na zá- pad Chieaga, poblíž mého bydliště.
21 article
Zasedl jsem si hned u dveří. Čivero ru- ských židů sedí na téže straně vozu, co já Protináť dvanáctá ulice tepnu osady polsko- ruských židů v Chicagu — zjev to tedy zde praobyčejný. Jeden z nich, před sebou maje rozprostřený tentýž časopis, co jsem já koupil, předčitá soudruhům v »judish« jargonu. Jen jim září očka a ten s bradou nejdelší radostí plácá si na kolena! Div že mu v bradu nevjedu prsty. Snadnoť se zapomenu, já, nádoba křehká, lid- ských slabosti plná! Jak nespravedlivým bývá člověk, podlehá-li sobeckým náklonnostem svého klánu, svého plemene! Proč neměli by se lidé tito radovati, když nepřítele jejich stihla pohro- ma? Zraku svěmu nevěřím — zahlédlť jsem na druhé stránce »Chicago American« celé sloupce potištěné značkami hebrejskými. Poprvé snad v dějinách amerického novinářství. Millionář Hearst, vydavatel časopisu, který v Americe řaděn mezi tak zvané »žluté«, jenž jest členem fanatické sekty křesťanské a nej větší jest a nejškodolibější karatel všeho ru- ského, takto ucházi se o přízeň ameřických
Millionář Hearst Chicago Amerika Chicago American
22 article
Že v hebrejských literách tu otištěno, jak Jehovah oplatil Rusku týrání židovstva, je zřejmo! Kdy asi přinese »Chicago American« zprávy, tištěné jazykem českým a zprávy národu českému vitané, táži se sebe mimoděk! Vždyt nás tu v Chicagu o několik deselitisicův více, nežli národa židovského. — — — Vůz plně obsazen — a kromě Číňana. který dle zevnějšku jest asi otrokem některé čínské prádelny a čísti tedy vůbec neumí, všichni moji spolucestující dychtivě čtou — a radují se. I ten černoch naproti mně zubí se nad novým vítězstvím »Džepsů« (Japonců). Kromě Čecho- a Jihoslovanů, většiny Francouzů, ostatní ná- rodové pod vlajkou hvězdnatou Unie nadržuji úlísnému Japonsku ! Hřichy ruské vlády, Rusům nepřátelská žurnalistika anglicko-německá a se- veroamerická postaraly se o to, aby téměř v ce- lém světě Rusko bylo zkaceřováno! Šmahem vše, -to dobré, neporozuměno, odsouzeno ! Loni, když na výletu byl jsem kolem Jižní Ameriky, od Patagonie do Panamy, letos od Mexika do střední Ameriky, všude nalezl jsem tutéž nená- vist vůči našemu pobratimu Rusovi. A marně lámal jsem oštěp, vymýtiti chtěl jsem ten neb onen předsudek, uváděl, proč by za vládu špat- nou pykati měl celý národ. Nikdo nechtěl slyšeti: o žlutém nebezpeči o systematické výbojnosti Japonska. Konečně dal jsem se do čtení. A co četl jsem, bylo tak smutné, tolik různých vyvolalo ve mně upomí- nek, že daleko mímo cíl můj mne zavezli.
Číňan Japonec Jihoslovan Francouz Rus Rusko Chicago Japonsko jižní Amerika Patagonie Panama Mexiko Amerika Chicago American
23 article
Sedím u pracovního stolku, na němž roz- ložil jsem si několik dnešních časopisů. Na stěne visí tři japonské barevné fotografie: Kamakur- ský Buddha, půvabný obrázek skalnaté roman- tiky středozemního japonského moře, rozkvellé stromořadí sakury — plané třešně! Sbalím je uklidím co nejdřive. Asi tak, jako milenec zra- zený nenávidí podobenku jim kdysi zbožňované, mně dnes vše, co japonské, co kdysi duši moji okouzlilo, buď nemilé jest, neb vyvolává v duši mojí trapný boj citu s rozumem! Vstal jsem nahlédl do zreádka! Dnes musím se smáti ná- padu podrážděné mé mysli ! Včera však na jist čekal jsem, že spatřím tvář starce, ne tvář, kterou vídám denně při holení se, hlavu jen málo prošedivělou! Počítám a divím se! Není možné, že by tomu teprve devět le e bylo, co poprvé a pouze něco přes čtyři roky. co naposled byl jsem návštěvou v zemičce, kte- rou, s jinými krasořečně, navykl jsem si nazý- vati »zemi třešňového květu«. »Třešňového květu«! O krásné ty doby! V pestrém roji obrázek za obrázkem mine se v upominkách mých země libezné, krásami přírodními přebo- haté, národa již tehdy vítězně výbojného! Jen že tehdy vitězil pod znamením slivové neb třeš- ňové vělévky, kouzlem básnické duše své, do- vednými prsty svých řemeslníků-umělců, snaži- vostí svou na cestě ku pokroku. Kdož tehda nebyl by mu přál všeho zdaru? Kdož tehda byl by tušil, že tyže prsty, dovedné ve vyšívání, malbě na hedvábí, neměně dovednými budou při obsluze děl a torped! Japonsko, výbojná velmoci, potměšilý žáku nejpotměšilejší části ci- vilisace běloské, já se tebe zřikám
Kamakura Japonsko
24 article
Už proto, že jsem ti při prvé své návštěvě neporozuměl, že o tobě tolikeré napsal jsem, co bych nyní rád odvolal! Podceňovalť jsem příliš militární moc tvou. A ejhle tě, nyní velikáše, nebezpečný státe vojenský, z jehož neočekáva- ných úspčehů dnes úzko už i těm tvým nejod- danějším přítelíčkům, do nedávna jásajícím nad pokořením Ruska. Když posledně navštívil jsem Japonsko, spadlo mně bělmo s očí. Prvni dávky léku proti mé slepotě bral jsem v Čině,v Mandžursku a na Koreji. Víděl, slyšel jsem mnoho. Spatřilť jsem japonské vojsko a jeho úspěchy v severní Číně. Nebylo bělocha resi- denta zemí oněch a mezi nimi autority, kdož nebyli by mne upozornili na velikou připrave- nost a způsobilost Japonců k boji proti Rusku A když cestoval jsem SibIří — až jsem se otřásl! Tam o tom nic věděti nechtěli! V Mand- žursku rozesmál jsem několik důstojníků ruských tvrzením, namítaje, že Japonsko bude tvrdým oříškem k rozlousknutí. Na řece Šilce poplácsl mi generál Romanov, velitel jakési sibířské di- vise a milý průvodčí v době naší nesnadné cesty podél břehů Amuru, dobrosrdečně na záda,
Víděl Japonec Romanov Rusko Japonsko Mandžursko Korea Čína Sibiř Manda Amur
27 article
řka: »Ale, ale, kdopak vám to všechno na- mluvil? Japonci? K smíchu. Postačí naše sibiř- ské pluky k jejich vypuzení! Na to čekáme, aby Japonsko vypovědělo válku; aspoň budeme míti příčinu k obsazení Koreje.« Japonsko zbrojilo, ve dne v noci pracovalo se v arsenálech. Kapitán jakési anglické lodi, Němec a starý známý můj z dob měho pobytu v Zadní Indii, při čtvrté skleničce »stinga« vy- právěl mi o sedmi lodích, které současně s lodí jeho vypluly z Anglie, vezouce obrovský, nepo- měrně těžký náklad »strojů« pro japonskou — vládu. A ušklibl se Němec, neřeknu škodolibě, neboť a s povděkem to zaznamenávám, nenit krom Angličanů na východě Asie, až na máto výjimek, jediného bělocha, jenž by nechápal ne- bezpečí »žlutého« a nebyl se tehda těšil, že Rusko jednoho dne zkrotí choutky Japo cůvl Že nebude to pro Rusko úkol snadný, očekával každý.
Japonec Němec Angličan Japonsko Korea Indie Anglie Asie Rusko
28 article
Hemžilo se Mandžursko, Korea a kraj při- mořský a přiamurský japonskými zvědy ! Ja ponšti inženýři, v haleně prostičkých kuliů pra- covali — v Port Arturu! Korea a Mandžursko plny byly Japonců, studujících zem, učících se jazykům, zlskávajících sobě sympatil lidu, cvi- číeích tlupy mandžurských lupičů — vědělo tom sám americký vyslanec v Seulu, jenž jsa dříve missionářem, naklonén byl spíše křesťanům Rusům nežli pohanským Japoncům — jen Ru- sové o tom nevěděli, či snad nepřikládali tomu důležitosti! Jak nečiniti trapných porovnáni mezi štábními ruskými důstojníky, bavícími se, ať už v Dálném neb ve Vladivostoku, v Port Arturu, při kartách, šampaňském, v operettě — a kol- legy jejich v umění válečnickém, Japonci, ko- pajícími v přestrojení nádenníků několik kroků o opevnění, která za nedobytná považoval geniální jejich tvůrce. Těžko ovšem bylo Rusům rozpo- znati Japoncův od jiných domorodců;— kdyby však byli sobě opatřili z těchto poslednějších tajnou policii, nebyl by býval úkol ten tak ne- snadným. Japonec, jehož jednou z nejvýznačněj- ších vlastností národních jest přetvářka a sebe- zapření, jest k vyzvědačství jako stvořen! —A to nejen tam, kde napomáhala mu kmenová příbuznost.
Mandžursko Japonec Rus Artur Japoncův Korea Seul Vladivostok Port Artur
29 article
Nemalý rozruch způsobila nedávno zpráva amerických časopisů, že několik z nejtalentova- nějších vychytralých důstojníků námořních po delší dobu sloužilo na nejlepších válečných lodích severoamerických za kuchtíky a sluhy. Rozumí se, že Američané netušili ničeho.A netěší to strýčka Sama nikterak. Věru mrzutý to případ — a bude ještě mrzutějším, až přijde to k různým nesrovnalostem mezi říši Vyšlého (do nedávna »Vycházejícího« pouze) slunce a filipinskou državou! Dočkajíť se Spojené státy všelikých překvapení! Začátek už byl učiněnl Domorodí studující práv v Manille a i jiní jinde na Filipinách poslali Japoncům blahopřejné telegramy. Že vítězstvím, zničením lodí ruských, uplatnili jméno a výsadní oprávněnost »východ- ního plemene« v Asii! Asie — Asiatcům ! Bude ti to, pletichářská Anglie, nemile zníti v ušichl Proklinati budou synové tohoto ještě stoleti krátkozrakou politíku svých zaslepených otců, až i probudí se Indie a Čina. Anglie lovi v kal- ných vodách, loví však kebulí, dynamitem, potěr pochcípá — a nebude již, co by přiště lovila.
Američan Sam Japonec Asiatec spojený stát Manilla Filipíny Asie Anglie Indie
30 article
Čínští reformátoři přijížději na studie do Spojených států severoamerických. V Pekinu se to hýbe, ani tomu věřiti nechci! A znovu táži se: je tomu pouze pět let; čtyři roky, co jsem tam byl naposled svědkem scén tak zcela růz- ných? Či jako v známé pohádce prospal jsem noc, která stoletím byla? Béloši-sadaři zamilo- vali se do japonské mišpule a sázejí ji, káce- jíce jabloně a hrušky, které vypěstila z pláňat tisiciletá pile naší racy! Blaseovaný věk náš kterékoli novince za obět přináší — a na úkor vlastní — ovoce tisícilelé naší práce. Jen když je změna — hrušek a jablek dávno jsme se přejedli! A pokusy tyto platí nyní národ ruský. Zželelo se mně tebe, dobrosrdečný, prostičký lide ruský ! Proč tobě nebylo popřáno čtyřiceti- letého volného rozvoje jako Japoncům! Jako prostičký turista letmo cestoval jsem / Rusí asijskou i evropskou. Pěstě až zatinal jsem zlosti, vida všude tak dobré, zdravé slaďounké jádro — a skořepinu shnilou! Ký div, že roz- louskl ji Japonec! Ač cestoval jsem, jak se cestovati nemá — přiliš rychle, výminečné pří- hody, tak pouť naše pěšky, koňmo a ve člunech jen po řece Amuru, poskytly mi dostatek přile- žitosti vniknouti podrobněji v mnohé, co by jinak bylo ušlo mé pozornosti. Rozčilila mne neteč- nost, znemravnělost, hlupství takřka jistých tříd, co platna byla dobrá snaha, energie podřízeněj- šího úřadnictva neb důstojnietva, když »nahořes vše shnilé bylo! Co nářku slýchal jsem na vládu, na činnovníky lepší třidou sibířského ku- pectva, studující mládeží nadšenou, byť neprak- lickou, důstojnictvem na neschopné, zastaralých
Japonec spojený stát Peking Amur
31 article
názorů velitele místních posádek !. A prostý ruský voják? Statečný, slepě poslušný — ale nic více! I vzpomněl jsem sobě divadělka v Nagasaki, plničkého dvakráte denně vojákya mládeží, která nedočkavá už zejtra byla by chtěla zaměniti šat svůj za vojenský, zimničně rozechvělé, v extasí jako náboženské nad skutky hrdinů, jednoho z četných historických dramat japonských. I vzpomněl jsem sobě, jak i ten nejnižší v Japonsku, jenž k potahu na míšto koníka propůjčuje se, ve chvilích odpočinku z haleny vytahoval si číslo toho dne časopisu, v němž od prvé do předposlední stránky, v jedné téměř tonině, připravován byl lid ja- ponský k příštím, velikým skutkům! Ubohý vojáčku ruský! Od pluhu vzali tě a téměř ná- silím. Vcepovali do tebe vše — zdlouhavě ku válečnické dokonalosti, jen to ne, co srdcem hýbe, smrt činí lehčí. A vezli tebe po té neko- nečné, melancholické Sibiři. Snad ani nevěděl jsi, kam, proč bojovati budeš; za takových podmínek jiných národů vojáci dávno byli by se a ve zmatku rozutekli, ty stál jsi pevně, statečně, protože jsi Rus! Když popisoval jsem předešlou cestu svou Asil, úmyslně upustil jsem od líčení svých zkušenosti v Mandžursku (New Chwangu), na Koreji a na příč Sibiři. Učinil jsem tak částečně v obavě, že by mi u nás ne- bylo neb nechtělo býti rozuměno, že prohlášen byl bych za škarohlída, částečně sám jsem sobě namlouval, že předpojatým jsem pozorovatelem, jemuž chybí pravý rozhled ! A žel, rozpoznán
Nagasaki Japonsko Sibiř Rus Mandžursko New Chwang Korea