Ročník XXXXV.

V Praze, v nedéli dne 25. června 1905.

Číslo 172.

Na rauní a odpel. listy předelácí s v Praze v adlm inistrael na ěsíe .. . . .. K — na dtvrt. leta s dvojí don áškos n. . . . 7K0 ve alialkách: za měsíc . . . . . . 2 K 80 h Poštor: 2a míěsjc . . . . . nčtrrt lela . . . . 9 K 60n s dvojí zisilkon ra níste ntrt lta . . . . 11 K soi

Duešní čislo pra Prahu le o 18 stranách, Kéž vchází mír v rodinu Slovanstva! »Pryč s českou parallelkou při německém učitelském ústavu v Opavě!« »České universily v německém Brně naprosto nestrpíme!« »Žád- nou vnitřní úřadní češtinu v českých okresech nedovolíme, dokud nebude němčina prohlášena za řeč státní!« »Sláva Vilému II. za jeho mal- borskou řeč, v níž zvolal, že proti zpupným Slovanům všichni Němci mají vzhůru býti l« Tak to dnes v Rakousku proti nám huči a supí z tábora německého. Tak volají zde nejen Schönererové, Wolfové, Türkové a Schal- kové, ale i d'Elvertové a Bendlové jediným sborem ... Rozdil mezi nimi je pouze ten, že němečtí pokrokáři vedou si zavileji, žalujíce na českého sysla, že vypichuje svými bodly ubo- hého německého ježka z jeho državy. »Praha musí snésti německou universitu, ale Brno ne- může ztrpět české university, neboť Brno jest město »německé«, ačkoli v něm žije 38 365 úřadně napočítaných Čechů, kdežto Praha není česká, poněvadž v ní žije — 20..000 Němců vedle 178.000 Čechů.« To jest logika německé spravedlnosti vůči národu našemu. Tak se mu odměňují za staleté pohostinství, kterého užili v jeho rodné vlasti. O každou českou parallelku učitelskou se s námi vášnivě hrdlí. Troufalá zpupnost jejich, rostoucí od Se- danu, dosahuje svého vreholku po katastrofé ruského loďstva v úžině korejské. Nejinak jako by sami byli v obou bitvách zvítězili, zdobí se cizím peřím a nadýmají se v póse světovládných triumfátorů proti nám. »Ruský kolos na hlině- ných nohách« se, dle jejich názoru, hrouti v bídné trosky, z boha si ničeho nedělají proto už se nemají pranikoho co báti a mohou si vůči nám osamělým západním Slovanům do- voliti všechno . .. Avšak — nastojte — co to? V nejbujnějším hodokvasu pojednou cosi jako duch Bankův pány překvapilo a zarazilo.

To »zdrcené, poražené«, revolucí nihilisti- ekou »paralysované« Rusko nenadále v hodině dvanácté — se vzpřímuje a k novému živolu vzchopuje. Ono nepodniká pokořující, hanebný mír, alébrž mobilisuje nové armády pro další boj a ono nepropadá nihilistickému zmattkua bezvládí, nýbrž zahajuje reformy, ve- liké — neslýchané reformy státn v nitru svém, ono chystá se povolati všecky své národy bez rozdílu ku zákonodárně součinnosti u veli- kém svobodně voleném zastupitel- stvu celé říše ruské — a což nejdůležitějšl ono: ukončuje svůj 40lelý pro všechno Slovan- stvo tak přebolestný zápas s národem pol- ským, nabízejíc Polákům řadou vážných koncessí jazyku polské- mu ve škole i v životě veřejném ruku k vytouženému míru . . Nešťastné polské povstání z r. 1863 mělo pro Poláky podrobené žezlu ruského carstvi skoro podobné ukrutné následky jako pro nás nešťastná naše bitva běloborská. Veškera úřadní Rus pohlížela odtud na Poláky jako na živel ru- skému státu svrchovaně nebezpečný, jemuž není více co věřit, jejž nutno udolávat a vyhla- novat důslednou odnárodňovací politikou krok u krokem. Polský národ zbaven tudíž zbytků sé samosprávy, Polákům odňato právo nabý- rati nemovitých statků v západních, litevskýcha maloruských guberniích, Poláci vyloučeni ze státních služeb, všechna úřadní místa ve vlasti jejich obsazována úřadníky jiných národností.

hlavně ovšem Rusy, ruština prohlášena za vý- hradný úřadní jazyk netolike v úřadech správ- ních, nýbrž i u soudův, ba i v různých insti- tucích hospodářských, v úřadech obecních i cír- kevních. „Tout comme chez nous!“ Vše jako u ná za despotismu poběloborského až do Metternicha a Bacha. Jen že na národ náš duchamorná ta persekuce odnárodňujícího absolutismu dolehala plná dvě století! Ale jakc v Čechách, tak i v Pol- sku marně zápolila s přírodou. Jako zde Josel II. neponěmčil národa českého, tak neporušti též Katkov národa polského.

Z bolestného a krutého zápasu však ko- řistil — třetí. To byl věru již vrchol zasle- penosti úřadní politiky ruské, když podobně jako Ferdinand II. raději chtěl panovati české zemi, obrácené v lidopustou poušť, nežli „če- ským kacířům“ — též petrohradský absolutism raději podporoval v království polském koloni- saci německou, než aby byl poulevil „nevěr- ným“ Polákům. Polákův poruštit nemohl, to ko- nečně nahlížel, avšak oslabovat je hleděl na- držováním německým přistěhovalcům, kteří od r. 1863 počali se hrnouti z Německa do krajů ruského Polska stejným přívalem jako před- kové dnešních našich furibundů německých do liduprázdných sídel a krajů porobeného národa českého v době pobělohorské... Trvalo po- hříchu dlouho, než v Petrohradě dostali oči, aby postřehli osudně pro Slovanstvo následky této podjaté, protislovanské politiky své vůči Pol- sku. Než konečně, díky rozvaze vlesten- cův polských za nynější kruté zkoušky Ruska a díky zdravému rozumu i nynějších rádcův rovně šlechetného jako těžce zkoušeného cara Mikuláše II. — rázem loučí se Petrohrad s touto neblahou politikou nedůvěřující, kruté podjatosti proti národu pol- skému a osvěděuje veliký ten obra svůj řadou skutkův, řadou ústupkův ná- rodnosti polské, které v daných poměrech dlužno vítati jako rato- lest smíru budoucího mezi oběma roz- vaděnými bratry, jako počátek šťastné dohody a konečného poetivého vyrovnání se obou pro blaho a lepší budoucnost všeho západního Slovanstva.

Dne 2. února t. r. napsali jsme na tomto místě: „Poláci v říši ruské naučili se od r. 1863 mnohému a jich korrektní chování se za ny- nější války rusko-japonské mohlo přesvědčiti i největší jich odpůrce mezi Rusy, že také Po- láci již dozráli aspoň k takové svobodě, jíž se těší ostatní poddaní earovi. Žálaji-li dnes ruští Poláci, aby vyučovneim ja- zykem v polských náredních ško- lách byl jazyk polský, vedle něhož by ruština byla (snad ve vyšších ročnících) povin- ným předmětem vyučovacím; aby na střed- ntch školách v Polsku věnovala se ná- ležitá péče jazyku polskému polské literatuře; aby se zřídily potřebné polské stolice i na vysokých školách v Polsku. . . Žá- dají-li Poláci dnes dále, aby jednacím ja- zykem obecních zastupitelstev byla polština; aby Polák u úřadův a soudův nalezl právo svým jazykem a tedy bez tlumočníkův; aby rodilý Polák mohl nabývati nemovi- tostí i v západních guberniích a nebyl vy- lučován z úřadů jen proto, že jest národnosti polské: pak jsme povinni uznati všechny ty a takové požadavky nejen za spra- vedlivé, ale i velice skrovné.“ Nuže, dnes můžeme s potěšením srdečným deložiti, že dle nepochybných úřadních zpráv petrohradských car Mikuláš II. těmto spra- vedlivým požadavkům rozváž-

ných vlastencův polských vy- hověl! Ano, toť veliká událost dneška: Po čtyři- cetiletém krutém strádání polskému národuv říši ruské vzešla zora lepší budoucnosti — trpký osud jeho se mírní a jemni u porovnání s osudem Poláků pod pruskou vládou tak značně a utěšeně, že zastyděti se musí od ny- nějška „zářící ta kultura“ německá, rvoucí Po- lákům poznaňským jazyk i půdu rodnou, hubíeí je svými hakatisty a štvoucí proti ním řečmi malborskými... Hle, co podává dnes oproti „osvicenému“, v „čele světa kráčejícímu“ Ně- mecku svým Polákům to „zpátečnické, bar- barsky ukrutné“ Rusko! Ono vrací Polákům právo jejich jazyka ve školách národních, středních i vysoký ch způsobem svrchu označeným, v národních, čili obecných školách úplně, ve středních a vy- sckých školách aspoň částečně. Náboženství ka- tolickému vyučovati se má bezvýminečně na všech školách v království polském v mateřském jazyku žáků. Na universitě varšavské budou zří- zeny řádné učitelské stolice pro jazyk polský, literaturu a dějiny polské s vyučovacím jazykem polským.

Generálnímu guvernéru varšavskému se nařizuje, aby vypracoval osnovu o zavedení samosprávy měst a zemstev v krá- lovství polském po způsobě zemstev ru- ských, obecním starostům a správám dovoluje se užívati jazyka polského ve styku a dopisování si s úřady ruskými, občané mají právo požado- vati od úřadův výměry rovnoprávné, tudíž v jazyku polském, úřady, zabývající se záležitostmi lidu rolnického, mají býti od 1. ledna 1910 obsazovány jen úřadníky, ovlá- dajícími jazyk ruský i polský, spolky u vnitřním jednání svém, jakož i ve styku mezi sebou a s osobami soukromými mohou jednati po polsku. Poláci mohou nabývati konečně ko- runních statkův a mohou se volně stěhovati. Toť zajisté slušný, slibný, ba zdatný po- čátek nové éry, nového lepšího poměru mezi rozvaděnými dotud na krev rodnými bratry slo- vanskými. Starší moudře povoluje a mladší za- jisté moudře přijme a uzná dobrou vůli k do- hodě a smíru, jehož pouhá možnost již jest ra- dostnou útěchou a nadějí všem upřímným srdcím a myslícím hlavám slovanským! —

Co se diti bude v Uhrách? Co stalo se ve středu v Pešti nikdo neoče- kával. Že pana Fejérvára neuvítá spojená oppo- sice s nadšením, že mu nevyjde vstříc se slá- vověnci a s bíle vypranými družičkami v čele. dalo se očekávať, že ale doslane se mu projevu nedůvěry nejen ve sněmovně poslanců, nýbrž v domě magnátů, kde zasedá výkvět maďar- ských grandů, z nichž ovšem přes všechno ma- darské vlastenectví, tak mnohý dobře maďarsky neumi, kde má místo nadšeně maďarský episko- pat, kde k tajným a jiným radům druží si vysloužilí župané a vysocí úřadníci zeměpanšti — toto dojista neočekával. Ale stalo se. Však ne pouze pro nynějšího ministerského chefa bylo první vystoupení v parlamentě ná- ramně nepřijemným, nýbrž nepříjemné bylo, ba snad ještě nepříjemnějším též jiným pánům ne pouze v Uhrách, ale i na tomto břehu Litavy Děle než třicet let šlo to v Uhrách tak krásně. »Prozíraví« státníci tam velebili Beusta prozíraví státníci zde velebili Deaka, že to tak dobře spořádali. Domnívaliť se naivní, že ma- ďarští liberálové vedeni průběhem doby skrotlým tigry, věčně říditi budou státní loď maďarskou

a že nikoho nebude, jenž by si troufal na dílo mudrce národa. A co zatím se stalo? Jeden z těchto liberálů, muž, jenž po něko- lik let sám byl lodivodem maďarské politiky, který ale plný hněvu, že nepodařilo se mu co chtěl. od té doby je zosobněná politická intrika, pan Banffy sám učinil návrh, jenž až příliš podezřele čpí norským parfumem — aby totiž nenáviděnému režimu Fejérvárovu odepřeny byly daně a odepřeno bylo vojsko. A není příčiny pochybovat o tom, že toto semeno, hozené po vlastech uherských, se ujme a že na berní úřady právě tak nikdo se ne pohrne, jako na místo assentní. To není »prazvláštní společnost«, jež v Uhrách toto dělá, to nejsou »puslou agitací sve- dení národní fanfaroni«, již takové věci navr- hují a na nich se usnášejí, tak počínají si v Uhrách bývalí chéfové kabinetu, jimž unisono jásá vstřie všechen lid, odhodlán činem schvá- liti usnesení svého parlamentu. A co počne si Vídeň? Bude čekat snad, až Maďaři zmoudři? Nepůjde to tak jako u nás. Spekulace na uklidnění a na to, že rozbouřené vody se vrát dostoupivše maximální výše, opět samy v řečišté své, se sotva zdaří. Co ale se stane, provedou-li svou a mon- archie nebude mít ani peněz ani rekrutů? Aj, což je o peníze! Cislajtanie strhne s kvotový podíl z výnosu cel. Jak ale sežene vojáky? Je úmysl shánět po vlastech uher- ských dobrovolníky a jsou lidé naivní, kteří do- mnívají se, že tímto způsobem skutečně se uhradí kontingent branců v době normální. Spe- kuluje se při tom na ochotu národů nemadar- ských, na mladiky ze Slovače, z Chorvatska, ze srbských krajů a na Němce. Ku podivu.

Teď si Vídeň na ně vzpomíná. Dva dni pře tím, byli v poselstvu královském úplně ignoro Uvidíme, jak se ti nemaďarští nováčkové v Uhrách pohrnou. »Národnosti«, jež byly bez- mála posilány z hlavního města na Dunaji po- strkem, když v zoufalství svém se tam o po- moc obrátily — si to rozmysli, pomáhat opětně vděčné Vídni. Co zbude tedy jiného, než vyslat do Uher regimenty a zbraní pokořiti odbojný národ? Stane se to? Litujeme, že jsou u nás politikové, kteře věří v možnost podobných dobrodružných pro- jektů. Jednoho krásného dne spatříme klenouti se nad uherskou vlasti opět jasné modré nebe a docela bez starotestamentární duhy objeví se na obzoru opět usmívající se slunce, jež zářit bude radosti nad mírem, uzavřeným mezi roz- hodujícími ústavními faktory. Maďarům dostane se na účet, pokud jde o armádu, aspoň šedesátiprocentnt splátky, vo- jákům s úzkými přilehajícími bagančaty koman- dovati se bude po maďarsku a na praporech maďarských pluků ocitne se na míslo černo- žluté barvy trikolora červeno-bilá-zelená. Nechť v ohledu tom se nikdo neklame. Dnes rozhoduje v Rakousku jediná jen státnická moudrost: pokoj za každou cenu.A touha po pokoji osvědčl se též ve sporu rakousko maďarském. váni.

Politické zprávy domácí. V Praze, 24. června. (Dojem Ga ut- schovy řeči.) Nejméně jsou s programovou řečí bar. Gautsche spokojeni Jihoslované. Jest to pochopitelno; jich národních a osvětových

v črobném prodejit ranní čí lo o sohé . . . za odpola dnsí . . . na zb Ve mlialkách na venkově- ranní čnalo. odpolední Inserá t plati se hetov ě zapřee. Předelacení a leserty přijímá adninl- strace v Marlanské ulici č.3. Tam nacházejí ss těž rečake tiskárna a expedice „ Národnich Listů“ Rukopisy se nevracejí.

potřeb ministerský předseda se ani nedotknul. Lublaňský orgán dra. Šusteršiče trpce si na to stýská. „Pro nás je nejvážnější — praví — že Gautsch ve svém projevu Slovince úplně po- minul. Když mluvil o moravské universitě, měl učiniti také prohlášení o požadavku slovinské vysoké školy. Ale naproti tomu vložil do svá řeči odstavec, z něhož se dá souditi, že vláda vůbec nechce zříditi vysokou školu v Lublani.“ Úvěr 25 mill. kor., o němž mluvil bar. Gautsch, má totiž sloužiti jen na lepší vypravení uní- versit už trvajících. „V těch slovech — praví „Slovenec“ — vidíme vládní odpověď na svorný požadavek celého národa slovinského.“ Ale též v ostatních výrocích ministerského předsedy slovinský list nevidí značnějšího rozdílu od vý- povědí dra. Körbra. Vnitřní úřadní češtinu činí závislou od svolení parlamentu, tedy opět od souhlasu Němců, jako činil dr. Körber. V Ra- kousku i dle bar. Gautsehe nesmí se státi nie bez svolení Němců. Nač máme tedy parlament? plá se „Slovenec“ zcela oprávněně: A pokud se týče druhé české university, dal i baron Gautsch Čechům jen hromádku slibů, jichž splnění učinil závislým opět od dobré vůle Němců! Podobně vyjadřuje se v závěrku své úvahy o řeči Gautschově také krakovský „Glos Na- rodu“. Pravíť: „Program bar. Gautsche před- stavuje se celkem jako praktický a střízlivý.

Jde pouze o jeho provedení. Slyšeli jsme již tolik obsáhlých slibů z ministerské la- vice, od různých ministrů a různých kabinetů, že každou novou řeč nutno přijímati trochu skepticky a s nedůvěrou. I nyní tedy vy- čkáme činův. V Praze, 24. června. (Moravská uni- versita.) Citovali jsme včera domněnku kra- kovského „Czasu“, že český národ se spokojí zřízením nové university v Olomouci. Oba hlavní české listy brněnské, „Lid. Nov.“ i „Mor. Orl.“ vyslovují se o této domněnce tak, že pisatel ne- může zůstati v pochybnosti, jak se zmýlil. Mo- ravští Čechové trvají na svém požadavku, sdí- leněm ovšem i v Čechách, že nová česká uni- versita musí býti zřízena v hlavním městě mo- ravském, poněvadž jen tam jsou podminky je- jího rozvoje. „Mor. Orl.“ píše v té věci jasně:

Buď — anebo: Národ už teď chce vědět, bude-li naše universita v Brně! Jen to chec vědět, kde a kdy ... a ty ostatní sliby, to ostatní povídání ať si zatím nechá. Národ náš v télo věci je dnes neochvějné vůle. Není mu chuti do diplomati- sevání a kličkování. Věc jeho jest věcí všech nás, neodkladnou už záležitostí naší cti. Jest prostým, přímočarným voláním osvětovým, nej- mužnějším a nejspravedlivějším požadavker- národní pokrokuchtivě duše. A tu volá zas jen k osvětové čestnosti a soudnosti vlastní. Od- poví-li nám pak vláda zas politickými kličkami místo hlasem mužného osvícence, pak ji odpo- víme údery politického kladiva. Smutné jest, že pak i my nuceni budeme v této věci politi- sovati a politicky nutiti vládu k lepšímu rozumu osvětovému. Ale hanba tohoto smutku dopadne všecka na hlavu vládní, padne pak na ni tak hlučně, až to uslyší všecka Evropa. Táž Evropa, která má teď pro barbarské prý Rusko tolik ei- vilisačních rad .. V Praze, 24. června. (Věci uherské.) Kabinet Fejérvárův, jehož demisse, jak jsme očekávali, přijata nebyla, povede během léta státní správu v Uhrách aspoň na oko tak, aby se zdálo, že vládne ústavně. Proto bar. Fejér- váry jako správce ministerstva financí nepod- píše císařské rozhodnuti, jimž se má k vo ta koncem tohoto měsíce určiti na další rok a také prý se nezůčastní dalšího vyjednávání « ob- chodní smlouvy s cizími státy. Ale ovšem ne-

FEUILLETON. V Praze, 25. června. 6— (Kronika.) Onehdy na sněmu po dána interpellace, na kterou nebyla dána žádná odpověď. Šlo o nápisy na pražském hradě. Ná písy v nádvořích hraděanského zámku mají formu. která se příčí našemu cítění. Bylo o tom už dos řečí, na veřejnosti, v novinách, v zastupitelstvech Zvláštní komise jednaly, deputace přednášely stížnosti. Také už na sněmovní dotazy v minu lfch létech došlo. Však bez výsledku. Letos opa- kován dotaz. Také letos sněm uzavřen a inter pellace položena k jiným aktům. Máme o čem přemýšleti. Ty nápisy na hradé mají svou symboliku le a nimi jako s druhými našimi požadavky S mlsta to nejde. Někde něco vadí. Jenom: kde a co? Domníváme se, v té oné věci, býti v právu. Chtěli bychom přesvědčiti také stranu protější. na kleré snad záleží. Usilujeme v tom směru Projevujeme názor, dáváme výraz smýšlení. Mluvíme, píšeme, řečníme, uplatňujeme všecky formy veřejného slova. A když nie nepomahá, podáváme dotazy na sněmu.

Dotar na sněmu platí za formu projev nejvíce účinnou. Je nejdůraznější, okolnostmi nejvíce znápadněn. Které slovo mohlo by ještě více býti slyšeno, nežli veřejný dotaz ve sně- movní síni? Ale konečně, každá forma se časem — otře. Kdysi dotaz snémovní býval velmi působivý prostředek. Mnoho se na něj dalo. Sotva pro- nesen, míval v zápělí nápravu. Tenkrát bylo všecko tak nově a působivé! Také řeč na sněmu mnoho znamenala, vůbec veřejné slo vo, ať mluvené či psané, mívalo svoji váhua moc. Článek v novinách vykonal často své diry. Bylo to pravé dobrodiní. Ale změnilo se nějak to všecko. Čas všecko mění. Čtyřicet let ústavní éry, čtyřicet let moci a váhy veřejného slova, neuplynulo marně do jíenu věčnosti. Za tu dobu užíváno hojně dobrodiní veřejného slova. Nauživáno ho do syla, snad i nad míru. Namluveno tolik veřejných řečí, napsáno t-

lik článků, napodáváno tolik interpellací, že se dostavil jistý následek konečně, docela přirozený. fysikálný. Nástroj pozbyl říznosli, smysly se otu- pily. Dostavila se chvíle a prostředek kdysi tak působivý najednou — vypovídá službu. Dnes mluví poslance na sněmu krásně sestave- nou řeč — nikdo neposlouchá. Noviny přinášejí sloupce zpráv ze sněmovní síně — nikdo ty sloupce nečte. Podává se interpellace na sněmu — nikdo si události ani nepovšimne. Obnosil se nějak, ojezdilo, zvetšelo to všecko. »Nikdo« rozumí se poměrně. Někdo snad ještě poslouchá, někdo také ještě čte, ale ne právě ten, kdo by měl, ne všichni, jimž by záleželo, kteří poslouchávali jindy, za starých zlatých časů, dokud nástroj byl ještě nový. svěží, řízný a nebyly otupeny veřejné smysly Dokud veřejné slovo mělo ještě svou — půso bivost. Však třeba počítati s časem a se zákony přirozenosti. A jeden-li prostředek otupil,či není potřeba ohlížeti se — po jiném, účin- nějším?

Malou historku vypravovával hochům starý Males, který ještě sloužil v Italii. Hrála někde v malém městečku lombardském, mezi sekáčem komandantem nějakého erárnlho objektu a mez občanstvem městečka. Šlo o nějaký nápis u cesty. Vedla erárním pozemkem. Nemělo se tamtudy chodit. Nápis oznamoval zákaz. Kdo by se proti zákazu pro- hřešil . . . ald. Nápis po starém zvyku složen byl jazy- kem zakazovatele. Cesta nebyla tuze lákava. Málo kdo po ní namířil kroky, však občas přec někdo se vyskytl, nevšiml si nápisu, nepo- rozuměl a byly mrzutosti. Konečně přešla ob- čanstvo trpělivost, usnesli se zakročiti. Vyslali zástupce. Žádali nápis, jaký se patří, účelný, srozumitelný. Vykládali podrobně názor, stanovisko práva, hledisko rozumu. Důrazná slova mluvili. Ale na sekáče si nepřišli! Byl starý lízný hoch s kapitálními kňáry pod nosema pořádnou nedosl ýchavosti v jistých věcech. Br ostatně muž činu, nedal mnoho na slova. Mo také svoje přesvědčení a od toho neustupoval tak rychle. — Rozumět nápisu? Co tu třeba roz umět? Každý ví, co na tabulce stojí . .. — A neví-li přec? — Na to se podíváme! Dáme jednoho dva zavřít a ostatní — už jistě porozumí ! .. A na tom zůstalo. Bylo to násilné. Ale jsou už takové doby Pojmy se zmatou, násilí platí za právo. Co měli počít občané malého městečka lombard- ského? Sekáč měl moc a neměl kusa smyslu pro jejich právní hledisko. Mohli se obrátit vyšší instanci. Ale byly tenkrát napjaté poměry nebylo dost nálady k takovému kroku. Dali hlavy dohromady a někdo poznamenal — Nemá-li slovo dost váhy, třeb něco učinitl A usnesli se, učiní něco.

Znali svého protivníka. Věděli, je chlapík ze železa. Co jednou řekl, provede. Padne. ale neustoupí. — Zavru každého, kdo přijde ! řekl. V té věci bylo možno vzíti jej na slovo. Na tom založili svůj postup. Byli dobř politikové. Věděli, to opatření je nejpůsobivější. které je vyvozeno — z daných okolností. Sekáč hrozil, kdo půjde zakázanou cestou že bude zavřen. Ustanovili se, že půjdou zakáza nou cestou — všichni. A šli. Sekáč dostál slovu. Jeden zatčený po druhém odváděn za zá mek. Už jich bylo za mříží dvacet, třicet. — Však ona chlapům zajde chuť .. tvrdil se komandant ve stálosti přesvědčení. Ale nezašla. Konečně byla plná věznice, nestačovala už Co teď? Až sem neměl násilník domy- šleno. Teď jemu nadešla otázka, co počít Obrátit? Propustit zajaté?. Ne, na to v logice se- káčově nemohlo být ovšem pomyšlení. Jediná cesta práva a pravdy byla mu povědoma. Slu- žební cesta. V nesnázi obrátil se na ni. Žádal vyšš instanci, aby mu vykázali vydatnější místnos k účelům vězeňským. — Dosavadní nestačuje ! dokládal v ra- portu. Je už plna zatčených. Přišlo vyšetřování. — Čeho se dopustili provinilci? — Byli renitentní! Nechtěli rozumět ná pisu u cestyl A povídali a hráli! Konečně se v hlavě sekáčově rozbřesklo. Zcela přirozenou cestou vyšlo mu žádoucí svě týlko. Služební cestou mu vzešlo, jedinou kterou uznával ! Vyšší instance rozhodla — Všecky místnosti proměnit na vězení Nesmysl! Postavte k cestě takové nápisy, aby jim bylo — rozumět . . A záležitost byla vyřízena.

Děj a pointa historky mohly bavit hochy Morálka je šíroplatná. Nemůžeme si rozumět všichni. Máme různá hlediska, různé názory, různá práva. Ale jsme povoláni, abychom se dohodli. Miti právo zna- mená, druhého o svém právu přesvědčiti. Ne- jsem ještě v majetku žádného práva, pokud svém právu jsem přesvědčen — sám. Třeba, aby o něm byl přesvědčen také někdo druhý v okolí, ten, na kom záleží, snad protější strana. Ale přesvědčit někoho, dostat jeho názor na svoji stranu, přiměti jej, aby přistoupil na moje hledisko, není lehko, Je to složitý výkon Je k němu třeba nejen vlastního přesvědčení, ale důmyslu a obratnosti, síly a odhodlanosti. Sku- tečný výkon umělecký. Je opravdu uměním příměti někoho, kdo má svoje přesvědčenl uby se ho vzdal a přijal přesvědčení — moje Jenom v nejsnadnějších případech sta pouhé slovo, abych druhého přesvědčil. Jsou však případy těžší, složitější, — Nemá-li slovo váhy, třeba něco uči- nitl řekli si občané lombardského městečka Velmi logicky soudili. Není všecko umění v slově. Kdo své pře- svědčení neuplatňuje jinak, než slovem a pořád jen slovem, platí na konec za pouhého — mluvku. Nedá se na konec nie na jeho slovo.

Docházíme té zkušenosti ve svém usilování o právo národní. Považovali jsme svůj případ za náramně snadný, spoléhali dosud výhradně na silu a přesvědčivost svého — slova. Věříme ve své právo, chtěli bychom druhé o něm pře- svěděili, chtěli bychom dostati protější stranu na své hledisko, ale všecka síla a váha našeho přesvědčení zůstává — ve slově. Ať mluvené, psané nebo tištěné, ale pořád jen slovo. Řeči na schůzích, články v novinách, dopisy, reso- luce, pelice, to jsou doklady našeho přesvědčení. A nejpádnější forma výrazu: interpellace! Co je interpellace? Kdo ji slyší? Kdo siji povšimne? Kdo vl, že onehdy na sněmu podal poslanec Březnovský zase nějakou? Komu je známo, že jako letos podány stejné interpellaee už v minulých letech? A že všecky zůstaly bez odpovědi? Kolik projevů netrpělivosli z kruhů čtenářstva došlo poslance Březnov- ského v té věci? Kolik čtenářů všímá si vůbec ještě zpráv ze sněmovní síně? . ..

Třicet let práce veřejného slova nezůstalo bez účinků mechaniky. Veřejné slovo, mluvené, psané, tištěné pozbylo váhy, opotřebovalo se, otřelo, ojezdilo. Třeba o tom přemýšleti. Umění mluvit, se neobejde bez uměn jednat, umění se choval, umění zaři- zovat své kroky, vyvozovat důsledky! Mluvíme o své politice a myslíme při tom na své poslance. A politika je postup v ži- votě národa. — Mělo by se něco stát, něco zařídit něco prověst, aby vydalo za léta slov mluvených a psaných! ... cítime všichni. Ale kdo má to něco zařídit, upravit, prověst? Vyčitáme neúspěch poslancům, ale křivdime jim. Poslanec je pouze m l uv ě orgán svého voličstva. Máme svůj tisk, své řečníky ve schůzích, v zastupitelstvech, v parlamentě. Samě orgány — slova. Kde je nějaký orgán — činu? Vykazujeme velmi slabě úspěchy svého po- stupu. Zeela přirozeně. Představujeme velmi ne- dokonale opatřený — organism.