19. srpna 1900.

Nedělní zábavná příloha

„Národních Listů“ k číslu 228.

Strana 9.

Pohrobni zálety.

Z amerických povídek Jehona Soudana. Přeložil J. J. Husa. Rozložen pohodlně v bambusové houpae židli na verandě venkovského statku, kde jsem se byl pohodlně zařídil, snil jsem po čaji upro střed divukrásného venkova. Přede mnou rozkládaly se do nedohledna trávníky, háje, ovocné sady a pastviny, zapla- veny jsouce paprsky zapadajícího slunce ; sluchu měmu doléhala píseň zvonců, znějících na krku silných krav, které se vracely s plnými vemeny z pastvy. Příjemný vánek lehounce čeřil klasy, jichž konce halily se v zralou zlatěhnědou barvu. Bezděky mi napadlo, že všeho toho budu kdysi pánem. Již dva roky byl jsem manželem Magdaleny, neti dobrého Hinckmanna, majitele tohoto krásného statku. e John Hinekmann, starý mládenec, nevidě rád tento sňatek, kterým mu měla býti odňata hospodyňka. Nebylo tedy naděje, že by strýc John ně- kdy si na nás vzpomněl ve své poslední vůli. Zatím ale den před sňatkem nabidnul nám stařec, abychom žili společně s ním v jeho domě, a my přijali jeho nabídnuti. Místo městského gentlemana, proti němuž již předem pociťoval pohrdlívý odpor, nalezl strýc ve mně člověka odhodlaného státi se farmářem z celé duše; a to jej velice překva- pilo. Ku konci prvého téhodne získal jsem si strýce již úplně. Jistota, že jeho statek bude míti zase vhodného pána, okouzlila úplně toho dobráka. Jednoho jitra pozval k sobě na venek soudce na snídani, a po kávě sestavil s ním poslední vůli, jíž John Hinekmann ustanovil za svou universální dědičku Magdalenu, mou

Večer, o němž z počátku mluvím, bylo tomu již týden, co strýc John byl upoután na lože, jsa velmi těžce nemocen. Magdalena i já jsme byli velice dojati jeho blízkou a neodvratnou ztrátou. Byli bychom rádi měli a opatrovali starce dlouhá a dlouhá léta. Ale takým jest život, kde jednoho dne je nutno odejíti z tohoto světa a opu- stiti jeden druhého na vždy ! Ač jsme strýce velice něžně a upřímně milovali, byli— jsme přece jati pocitem nízkosti lidské a nemohli se ubrániti myšlence, že jeho opatřením byl nám zajištěn do budoucnosti pohodlný a příjemný život. Neobviňuj nás nikdo ze sobectví neb z necitnosti, spíše se vmysli na okamžik v náš Takto snil jsem o budoucnosti, kolébaje se v židl. Z měho snění o budoucím měm vlastnictv vyrušil mne zvláštní pocit. Měho ramene dotkla se ruka. Byla to ruka? Nikoli, přesně vzato ale měl jsem pocit, že bytost, která zde byla byla by tak učinila, kdyby jí to možným bý- valo. Úmysl takový jsem jasně zpozoroval obrátil jsem se. Vedle mne stál tvar člověka vysokého vzrůstu v stejnokroji ruského důstoj nika. Vyskočil jsem ani nehlesnuv. Chápal jsem, že se nalezám v přítomnosti ducha, opravdo- vého fantomu.

Před několika lety strašívalo na tomt místě. Věděl jsem to, neboť již několikráte vi děl jsem svýma vlastníma očima jakýsi stín, ale nějaký čas před mým sňatkem strašidlo zmizelo. Zvláštní shodou v mých snech tak náhl přerušených byla mezi myšlenkami příjemnými jimiž se skolébávala má obrazotvornost, též my- šlenka, že snad pro vždy budu zbaven i návštěv tohoto strašidla. A hle, nyní se strašidlo zjevilo. Ač byl změněno, přece jsem poznal, že jest to totéž. O n bezpochyby uhodl též moje myšlenky. »Poznáváš mne?« tázal se. »Ano, pravil jsem; ačkoli jsi přijal jinou podobu, myslím že's týž zjev, který jsem již viděl.« »Máš pravdu, pravil fantom; »jsem spoko- jen, že té shledávám tak příjemným. Ale po-

zoroval jsem, že Johnu Hinckmannovi se při tižilo.« »Ano,« odvětil jsem, »jest stár a velice ne mocen. Ale díky bohu, doufám, že můj strýc ni- jak není ve spojení s tvými úmysly ?« »Ne, nikoli,« pravil zjev, »nemám úmyslu který by jej zajímal; jsem ostatně spokojen se svým nynějším stavem. Jsem ve službě od rána a rozdil času v Moskvě a v New-Yorku dovo- luje mi přijíti sem při západu slunce, abych mohl navštíviti místa, která mně byla kdysi milými a která opět rád vidím. »Ale pro koho tak nádherný stejnokroj? otázal jsem se žertem. Zjev se usmál.

»Abych se ospravedlnil, že nemám žádného osobního zájmu, musím se přiznati,« odpověděl »že hledím dosíci místa strašidla v tomto domě- pro přilele. Můj chráněnec má štěstí.« »Velký Bože!« zvolal jsem, »eož jest možno, aby toto místo bylo určeno po smrti mého strýce k tomu, aby zde strašilo? Co uči- nila tato rodina, že má býti soužena tl strašným způsobem? Snad nepřivádí každá smrt strašidlo do domu ?e »Oh, nikoli!« pravil fantom. »Jest tisíce míst pro strašidla, která jsou neobsazena. Toto místo jest ale výtečné a mnoho se jich o ně uchází. Jsem jist, že budete s mým přitelem spokojeni, zvítězíli nad svými konkurenty. Bude se vám velice libiti.« »Nám libiti! Strašidlo e Otřásl jsem se. Zjev zpozoroval patrně na mně trapný účinek svých slov, neboť jeho obliče přijal na se výraz soucitný. Co jsem jej tak zvědavě pozoroval, na padlo mi něco. Bylo-li nutno, aby nějaký fantóm byl připoután ku statku, měl bych nej raději toholo zde. Bylo snad možno ve světe strašidel zasvětiti se dvojí službě. Můj ruský důstojník trávil své dni v Moskvě a noci mě volníě: Nuže nemohl sloučiti dva úřady v jeden Učinil jsem mu tento návrh. »Nikoli«, odvětil; »věc ta nedá se timto způsobem srovnati.« Ostatně den a noc neděli se vhodně mez Ruskem a Amerikou. A pak v tomto domě musí se dliti ve dne i v noci. Vzpomeňs jen, žes mne vídal v kteroukoli dobu.

Měl pravdu a to bylo pro mne dvojnásol nepříjemným. Místo strašidla v domě bylo místo prvé třídy. Čím to, otázal jsem se, že není vyvolen duch každého mrtvého, aby činil ve svém vlast ním domě, co by sám chtěl? »A což«, odvětil rychle zjev, » mohl by takový temný stín, bez známostí, bez zkuše ností a vlivu zvítěziti nad soky dobře obezná menými se všemi ohledy a obdržeti toto místo Ovšem jsou i případy, že se duch stane stálým zjevem ve vlastním domě, ale jedině z té pří činy, že místo jest špatné aneb že není žádného uchazeče.« — Což tento »no vý«, který jest mn oznámen, pravil jsem nikoli bez jakéhos roz čilení, nevezme na sebe podobu pana Hinek manna? Kdyby jej má žena spatřila, zemřela by Ten, který přijde sem k vám, pravil mů soudruh, nepřijme na sebe podobu pana Hinek- manna: cílím se šťastným, že vám to mohu říci, ač jestli vám to milým, neb jste jediným člověkem, s nímž jsem kdy tak srdečně mluvil. S bohem Sotva že ruský důstojník dořekl ta slova. zmizel. Několik okamžiků přemýšlel jsem ještě o této příhodě. Mé výtečné úmysly byly zka- leny. Tato krásná movitost neměla nám tedy připadnouti čistá, bez závazku. Na našem bu- doucím jmění lpěl hrozný dluh, dluh po- hrobníl Magdalena byla nahoře ve svém pokojis Pegramem. Pegram bylo naše malé děeko, náš drahý hošík. Mně se ošklivilo toto sprosté jmeno, ale v rodině mé ženy bylo tradicionálním a žena trvala na tom, aby je hoch obdržel. Magdalena byla do hošíka rozhodně zblázněna. Sotva jsem se domníval, že budu s ní moci pěi minut dů- věrně pohovořiti, Pegram zničil ihned můj úmysl. Byla tu ovšem kojná a sestra Magdaleny, ale to nebránilo mé ženě, aby nebyla tak silně »pegramisována«, že větší část svých volných chvil trávil jsem ve společnosti sama sebe anebo ve společností strýce a Belly.

Bella, sestra Magdalenina, byla mladá roz- tomilá dívka, ovšem že v mých očích ne tak roztomilá jako její sestra, ale tím více v cizích očích a zvláště v očích Freda Bridgémanna, mého starého školního soudruha, dovedného jn- ženýra, dlicího tou dobou ve střední Americe za jakýmsi posláním. Fred byl pokládán za ná- padníka Bellina a jakkoli to nebylo ještě jisté, přece Magdalena a já přáli jsme mu a kuli již plány o společné domácnosti, až by se vrátil Tak pěknou jevila se nám budoucnost, která měla býti ohrožena zjevem strašidla. Za týden zemřel strýc. Oplakali jsme h z plna srdce. Po tě nastal v domě zase klid. Brzy, aniž vím proč, napadlo mině, že jest třeb připraviti se na návštěvu fantómu a toto pomy- šlení zbavilo mne veškerého klidu. Slib, že zjev nevezme na sebe podobu zemřelého strýce, byl jen slabým zmírněním mého nepokoje. Úplynulo několik neděl. Nezpozoroval jsem ničeho. Namlou- val jsem si, že strašidlo zřeklo se asi svého místa. Bylo to uprostřed léta, čas nádherný. Jed- noho odpoledne jsem se rozhodl učiniti obchůzku v polich. Navrhl jsem sestře mě ženy, aby mne provázela. Byl bych dal přednost Magdaleně ale tento tyran Pegramův měl ještě jakousí dů- ležitou práci. Nechal jsem tedy Magdalenu pe gramisovati dle libostí a učinil jsem návrh Belle. Zamýšlel jsem využitkovati procházky k tomu, abych promluvil nějaké slovo ve pro- spěch ubohého Bridgemana, dlícího tou dobou u Tučných (Greasos — pohrdlivá přezdívka Yankeeův Jihoameričanům). Bella, ač vždy byla hotova býti mou společnicí, neměla tento kráte chuti k procházce. »Nechce se mi vyjíti,« pravila. »Vždyť přece máte klobouk na hlavě ?« »Chci jíti do sadu, abych tam četla.« »Čísti? A jakou knihu, prosím vás?« otá- zal jsem se, hledě na její ruce, v nichž držela slunečník.

»Jak jste logickým !« odvětila zhurta tónem suchým. »Vyhledám si nějakou v knihovně.« Na to odběhla. Tato nezvyklá námitka zdála se mi být zvláštní. Bella zajisté chtěla vyjíti a nepřálas mé společnosti. To bylo jasné; ale z jakého důvodu? Vrátiv se večer, zvěděl jsem, že Bella vy šla s knihou, ale dosud se nevrátila. Půjdu jí naproti, pomyslil jsem si. Přišel jsem ke křoví, před nímž se naléza trávník a tu zahledl jsem svou švakrovou. Před- stavte si mé podivení. Bella nebyla sama. Sto- jíc podepřena o kmen stromu, mluvila s mla- dým člověkem, jemuž jsem neviděl než záda klobouk chlubně na jedno ucho posunutý. V ruce měl jízdecký bičík a nohy jeho vězely ve vysokých jizdeckých botách. Bella zdála se býti zaujata velice zajímavým hovorem, nebot ani nezpozorovala mou přítomnost. Co mne ne týče, byl jsem spíše nemile dojat než překva- pen. Byloť patrno, že Bella skrývala se před námi, aby mohla vídati tohoto človéka a schá- zeti se s ním.

Nechtěje švakrovou býti viděn, vzdálil jsem se asi na sto kroků zpět směrem ku stavení pak jsem Bellu hlasitě zavolal. Ihned ke mn pospíšila, jakoby mne očekávala. »Jest již vskutku tak pozdě ?« pravila udi veně, pohlednuvši na své hodinky »Bavila jste se dobře se svou knihou? tázal jsem se. »Nečetla jsem stále, « odvětila suše. Více jsem se netázal a nevyzvídal; neby loť to mým úkolem, ale své odhalení sděli jsem Magdaleně. Byla tím velice dojata, že Bella nás hledí podváděti. »Vyjdu s Bellou,« pravila mi žena, a jestliže sta osoba« se dostaví, nebude s n aspoň Bella samotna.«ve sa e V pondělí odpoledne odešla Bella s knihou a se slunečníkem. Neučinila ještě ani dvace kroků v zahradě, když se k ní připojila sestra jdouc s ní k houštině. Když se obě vrátily k večeři, pošeptala mi žena, že tam nikoho nebylo. »Což neřekla vám nic o mladém muži který tam s ní včera mluvil?«

»Ani slovem se nezmínila, ač jsem j k tomu aspoň dvacetkrát dala příležitost. Tá se, milý příteli, zdali jste se neklamal ?« »Zajisté že nikoli. Viděl jsem muže jak vidím tebe.« »Tedy Bella s námi špatně jedná. Přeje-l. si viděti některé z mladých lidí, nechť to řekne, a my je k nám pozveme.« Tento návrh se mi líbil. Umínil jsem si. že Bella dříve či později bude ženou Freda Bridgemana a nepřál jsem si, aby místo mého přítele bylo zaujato leckterým zevlounem z okol. Konečně jsme se ze ženou rozhodli, že ne- cháme Bellu jednati, dle jejího rozumu. Týka- loť se to vše jen jí a proto jsme to zůstavil její péči, až by sama chtěla se nám o tom zmíniti. Nechali jsme ji každého dne po, obědě odejíti s knihou, střehouce se učiniti narážku na tuto novou náklonnost pro samotu a stu- dium. Jedné noci, když jsem ulehl, byl jsem náhle probuzen svou ženou, jež mi pravila: »Poslyš! S kým to jen Bella mluví ?« Teplo bylo náramné, všecka okna jakož i dvéře byly olevřeny a hlas Belly bylo lze jasně rozeznati; mluvila s někým, jehož hlasu jsem neznal.

»Vstanu půjdu tam,« pravila Magdalena. »Ne, ne,« namítl jsem. Oblekl jsem se na spěch, sestoupil se schodů a šel jsem stranou ku příbytku, jenž se nalezal v povýšeném přízemí a v němž Bella bydlela. Pod oknem, maje hlavu vzhůru, kloboul na stranu a jízdecký bičik v ruce, stál mladik v němž jsem poznal ihned onoho, jejž jsem překvapil v sadé s Bellou. »Hej, vy tam dole! zvolal jsem silný hlasem a hnal jsem se k němu. On se obrátil a já mohl mu dobře viděti do obličeje. Byl mlád, s příjemnými rysy, jimiž pohrával ironický úsměv; zdálo se, že mluví velmi duchaplně. Nedokončiv však svou řeč nečekuje na mne, skočil neznámý do houšliny Následoval jsem jej, ale ač jsem se namáhal, nedostihl jsem ho. Asi po dvanácti minu- tách marného hledání jsem se vrátil. Cel dům byl vzhůru; Pegram křičel, žena snažil se jej ukonejšiti a služebnictvo sem tam pobí- halo. Ve světnici slečny Belly bylo úplně ticho.

Magdalena, která u ní byla se podívati, pravila mi, že sestra spí jako dítě. Následujícího dne pokoušel jsem se dosíe- vysvětlení. »Bello, slyšela jste hluk této noci?« »Ano, odvětila lhostejně. A chytil jste toh člověka ?« »Nikoli,« pravil jsem tónem její odpovědi »Lituji toho!« »Co byste byl učinil ?« tázala se Bella. »Nevím,« odvětil jsem netrpělivě; »ale byl by seznal, že nerad vidím cizince toulati se kolem domu.« Bella nehlesnuvši, zůstala klidna Bylo jisto, že se před námi skrývá, nesta- rajíc se o naši úzkost. Věděla, že známe jej spád a nechávala nás v nejistotě. Žena má nechtěla se jí o předmětě tom zmíniti. Dám si dobrý pozor; znám Bellu, lépe bude čekati. Byl jsem ve veliké nesnázi, nehledě an ku své náklonnosti k příteli Bridgemanovi. Byla nová známost Bellina »přijatelnou«, bylo lépe věc ukon iti, byť i měl býti obětován můj přítel čím více jsem přemýšlel, tím nesnadnějším se mi zdálo odstranění neznámého. Jak zabrániti dvéma osobám, aby se ne stýkaly, když jsem neměl nad nimi žádné mocir Nemohl jsem se obořiti na vetřelce; byi jsem nucen míti strpení. Mimovolně mi napadlo, že by tu mohl vypomoci domový duch který nás dříve navštěvoval. Mohl se jenom vmísiti jako třetí do důvěrných rozmluv zami- lovaných. Za svého mládí zakusil jsem s do- statek ku vlastní škodě nepohodlnost podobného koketování. Po několik dní trávil jsem večery tím, že jsem slídil ve všech koutech své světnice s ja- kousi neurčitou nadějí, že uvidím vynořiti se zjev, jehož příchodu jsem se zprvu tak obá- val. Kéž bych mohl opět nalézti toho, jenž nyn byl asi ve službě na Rusi!

Jednoho večera byl jsem v zahradě, pře- mýšleje o své nerozhodnosti, když tu na kone jednoho stromořadí spatřil jsem náhle mladého člověka, kterého jsem byl již spatřil rozmlou- vajícího s mou švakrovou a který mně a me ženě způsobil tolik starostí. Nemohl jsem pře- moci své rozhořčení. Měsíc byl na polo zakry mraky; nieméně jsem se domníval, že vidím u tohoto mladého muže tutéž vyzývavou tvář kterou měl při našem prvém setkání. Jeho klo- bouk byl opět k uchu posunut a v ruce chvě se mu jezdecký bičik. Kráčel jsem přímo k němu. »Pane !« oslovil jsem jej- Nezdál se býti nijak zaražen »Jak se máte?« tázal se mne kyna mi rukou. »Jaká to smělost !« zvolal jsem, »takovým způsobem se ke mně vplížiti! Již po druhé vás zde nalezám; vězte, že potkám-li vás zde ještě jednou, naložím s vámi jako se zlodějem.« »Skutečně?1« zvolal neznámý. »Mrzelo by mne, kdybyste se namáhal. Dovolte, abych vám řekl, že se přičiňuji jak mohu, abych vás svou přítomností nenudil. Vy sám ale zpečujete s seznámiti se se mnou. Domníval jsem se tedy. že bych se mohl představiti.« »Přestaňte s nestydatostí, prosím vás! Co zde máte činiti ?« »Přejete-li si to věděti, nuže přiznávám se že přicházím k vůli slečně Belle.« »Bídníku !« napřáhl jsem hůl, »ať vás zde již nespatřím, nebo vám zlámu vaz !« »Zlomte!« pravil klidně. Zdvihnuv elegantně pravou ruku, v níž držel jízdecký bičík, jal se rázně švihati do svých jezdeckých bot. Po každé ráně prosekl bičíkem obě nohy, jakoby byly vzdušné anebo z páry. Měl jsem před sebou naše strašidlo. Zaražen podepřel jsem se, ani nehlesaje o kbelík květinový a přemítal jsem o télo nové události. Zažil jsem již prazvláštních věcí v svých stycích s duchy, ale tato poslední udá- lost převyšovala vše ostatní.

On se ke mně přiblížil: »Můj předchůdce mne uvědomil, že vaše žena nemiluje duchů, proto jsem se držel stra nou; o slečně Belle mně ale nic takového ne řekl. A při svatém Jiří! Nebyl bych také na to dbal, nebot k vůli této rozkošné dívce sem přicházím. Jsem duch Bucka Edwarda, který byl dobře znám v tomto hrabství asi před sedm desáti lety. Žena byla vždy mojí slabou strán kou a jakmile se mi naskytla příležitost, abych se některé mohl kořiti, vždy jsem ji použíl. Byl jsem přiliš záletným za svého života, až jednou vzbudiv žárlivost v srdci jakéhosi Noise, byl jsem od něho za krásného záříjového jitra zastřelen. Od toho času navštěvoval jsem více než tucet domů, v nichž bydlely krásné slečny.« »Což nalezá v tom duch zábavu, že se vrací na zem za tím účelem, aby se bavil s mladými dívkami ?« »I hleďme, co si myslíte? Domníváte se snad, že jen staří lakomci a lehkovážné dívky hledí se sem vrátiti, aby opět zažily dobrýeh časů? Nikoli, pane. Každý z těch, kteří jsou jen trochu k čemu, hledá si zde štěstí. P svatém Jiří ! vězte, pane, že jest tomu tři čtvrii století, co jsem se miliskoval s babičkou slečny Belly! A byl z nás hezký párek, to mně věřte Nikdo o tom nevěděl, což činilo věc ještě při jemnější.« »Máte snad úmysl zůstati zde a kořitise mé švakrové?« otázal jsem se úzkostlivě.

»Zajisté! Vždyť jsem vám řekl, že prot sem přicházím.« »Ale hleďte, jaké zlo zde pášefe, an pře- rušujete sňatek umluvený s výtečným člověkem mým nejlepším přítelem, sňatek jistý, o němž všichni lidé už vědí.« »Přerušiti sňatek!« zvolal duch Buck Edwarda s radostným posuňkem, »znám tole »Poslyšte mne. Pro vaši vytrvalost zane vrou všecky matky na mladou dívku.« »A vy,« pravil duch tonem uraženým »jste-li pravý přítel Belly, nejednejte jako hlu páci a nepleťte se do toho.« »Odhalím své švakrové tajemství všeho tohoto . . .« »Nuže, řekněte jí, že se procházela, že mluvila o lásce s duchem člověka, ktorý s miliskoval už s její babičkou. Záleží li jí na tom, může najíti originály několika dopisů, které jsem jí psal mezi listinami staré dámy. Ale upozorňuji vás, že ji vydáváte v nebezpeči děsu aneb šílenosti. Znám vnímavou přirozenost divek, pane !e Nemohl jsem se ubrániti, abych nedal vý raz svému bezmocnému vzteku.

»Buďte klidným,« odvětil tonem rozhod ným. »Nechte mladou dívku jednati, jak se j libi a bude dobře. Dobrou noc !« Lehl jsem si, ale spáti jsem nemohl. Jaké to postavení! Švakrová koketuje s duchem, já nemám nikoho, komu bych se svěřil anek koho bych o radu požádal Polkal jsem několikráte toho trýznitele Pokynul mi vždy lehce hlavou, ale více jsem ním hovor nezapředl. Několik dní po události shora vypravovan chtěje mluviti se svou chotí, vstoupil jsem de pokoje Pegramova. Choť nebyla přitomna a sy náček spal v kolébce. Unešen něžností otcov- skou a pozoruje svého potomka, zabral jsem se v něžné sny o drahém svém dítěti. Ale po- hled můj brzy spočinul na fantomu, který sklo- něn nad kolébkou Pegramovou pravil polo- hlasné »Jak krásné to dítě!e Rozhorlil jsem se nad tímto zneuctěním slova duchova zdála se mi býti nesnesitelnou ironií. »Podlý vetřelče !« zvolal jsem. V témž okamžiku vstoupila Magdalena Zaslechnuvši má slova, zbledla a kráčejíc přím ku kolébce, vzala dítě do náruče a odnesla je Ve dveřích se ke mné obrátila »Viděla jsem, jak jste pohlížel na měho syna. Nenávidíte ho, nepochybuji o tom. Vaše vlastní slova vás usvědčila. Nyní vás znám S bohem !e Odešla. Duch zmízel. Pln vzteku a bolesti, vyřítil jsem se na schody, proběhl jsem zahradou jako šílený bloudil jsem v polích až do večera. Vrátiv se, našel jsem dopis Magdalenin mně určený. P'sala: »Jsem s Pegramem a Bellou u své tety Hany. Nemohla bych déle žiti s mužem, který pohlíží na mého syna jako na »podléh vetřel ce.

V neštěstí svém měl jsem aspoň tu útěchu že Bella opustila domov zároveň s moj ženou. Chtěl jsem ihned běžeti do města, abych ženě vše sdělil; ale pak bych byl nucen vy- právěti jí historii se strašidlem a tu bylo jisto že by se Magdalena nevrátila do domu, v němž strašíl Měl jsem se tedy navždy zříci tohoto krásného statku, jejž nám odkázal strýe John? Dva dni uplynuly v samém přemýšlení různých plánech. Třetiho dne setkal jsem se opět na kone zahrady tváří v tvář se svým na smrt nenávi- děným nepřítelem. »Co zde činíš?« zvolal jsem naň, »slečna Bella odešla !« »Vím to,« odvětil; »ale až se tvá žen vráti, bude přec nucena i jí s sebou přivésti. Nyní mně napadlo, že kdyby Bella zůstala nějaký čas pod jakoukoli záminkou vzdálena, neměl by tento duch příčiny mne sužovati. »Pokud ty zde budeš, nevrátí se sem Bella,« vyhrkl jsem »Tomu já nevěřím,« pravil fanióm Rozhodl jsem se býti klidným a dáti ná vštěvníku několik otázek, abych nabyl náleži- tého světla. »Řekni mi, zdali by přestaly tvé návštěvy kdybys měl zde nějakého nástupce?« »Nemysli si,« přerušil mne duch, »že ně kdy odtud odejdu, ale věz, že kdybych se

i rozhodl odejíti, tu by ihned jiný duch zaujal místo v tomto domě.« »A proč právě toto naše obydlí z tisíce jiných bylo vyvoleno, aby bylo rejdištěm hrob- ním stínům? »Dům nevábí k sobě duchy, ale ti, kteří jej obývají. Pokud ty a tvoji budete zde by- dleti, potud bude místo to duchy navštěvováno. Některé domy přitahují vlhkost, v jiných rodi se zimnice a v jiných zase obývají myši. Tento zde jest sídlem duchů. S bohem !« Tato pohrobní hypotheka neměla tedy n- kdy býti vymazána Vstoupil jsem do salonu se srdcem zko- rmouceným, zoufalý nad takovým postavením,z něhož nebylo vybavení. Bella se byla samotna vrátila »Nešťastné dítě,« pravil jsem jí; »jak jste mohla zůstati tři dni z domu vzdálena ?« »Jsem šťastna, že vás slyším takto mluviti, neb to mně prozrazuje vaše city. Opustila jsem Magdalenu, abych vás vyhledala v naději, že se dovím o příčině vaší hádky. Sestra mně opakovala ona divná slova, jichž jste užil na- proti Pegramovi. Táži se vás hned z počátku, zdali jest to pravda ?« »Nepřímo,« odvětil jsem zaráženě. Po- vzbuzen pak vážností okamžiku, odvážil jsem se dodati: »Onen tajemný host, s nimž se zde scházíte, má s tím mnoho co činiti « »Nepochybovala jsem o tom,« pravila Bella. »A nyní poslechněte mě vyznání, které vás snad velice urazí.« »Mám mnoho příčin, abych od nějakého času více méně byl urážen,« pravil jsem smu- ným tonem. »Nuže: Osoba, která mne několikráte na- vštívila a kterou jste večer spatřil u měho okna, byla — »Duchem . . .« »Vy to víte ? »Ano, ale měl jsem vás v podezření, ž nic nevíle o divné té skutečnosti. »Já? Ihned jsem to věděla,« zvolala Bella.

»Z počátku mně to nahánělo strachu; než pře- mýšlela jsom, že duch mně nemůže nijak ublí- žiti a on byl tak zábavným. Vždy jsem byla duchům nakloněna, ale nikdy bych byla nevě- řila, že může podobný duch existovati »Vy jste tedy věděla, že tento host není člověkem, ač zdál se jím býti!« zvolal jsem zaražen touto prostosrdečnosti. »Člověk? ...« vzkřikla Bella tónem, v němž se jevila uražená hrdost. »Vy jste se tedy mohl domnívati, že bych si učinila tak snadno známost s neznámým? Že bych jej přijímala u svého okna, že bych s ním mluvila, jako jsem činila? Nechtěla jsem vám o tom nic říci, po- chybujíe, že byste s tím soublasil; ale nyní li- tuji, že jsem to dříve netea »Byla byste zabránila různým starostem!e »Nemůžete si pomysliti, jak zábavným byl tento směšný fantóm, plný pýchy a domýšlivosti se svým staromodním flirtem. »Což na tom divného? Za svého mládí ba- víval se již s vaší babičkou. »Nestyda! A vy věříte, že jsem jej pova- žovala za muže!.. . Jednou, když jsme spolu hovořili v zahradě, viděla jsem skrze jeho tělo růžové keře na záhoncích.

»Tedy již od počátku jste věděla, n čem jste ?« »Tato slova byla pronesena sotva slyšitel- ným hlasem zcela blízko nás. Bella a já jsme se ohledli. Stín Bucka Edvarda stál vedle nás, ale tvář jeho nebyla již vyzývavou. Klobouk jeho nebyl již fešácky na ucho posunut rámě jeho bylo skleslě. Celá jeho postava svěd- čila o velikém zklamání. »Zajisté,« odvětila Bella hlasem pevným. »od prvého okamžiku.« »Duch pohledl zoufale na mou švakrovou ani nehlesnuv; pak zmizel, ne jak to vždy rychle činíval, nýbrž jen zvolna, ponenáhlu. Celé tělo jeho počalo se mizeti úd po údu, kus za kusem, jako pára rozvanutá čerstvým ranním větrem. Brzy nebylo viděti než klobouk a bičík. Pak i ty zmizely. »Odešel na vždy !« zvolal jsem radostně Vaše přiznání zahnalo tohoto ducha, jsme ho zbaveni.« »A nyní,« pravila Bella, »jest třeba jíti pr Magdalenu. Porozuměla jsem, že slova »podlý vetřelče« platila strašidlu a ne, jak sestra my- slela, že platí jejímu synu.« »Jak? Máme to sděliti Magdaleně?« »Zajisté a ihned.«

Večer dlel jsem již v náručí své drahé ženy. jíž jsem vše dopodrobna vyprávěl. A jakkoli byla pegramisována, dovedla pře nalézti prostředek, jímž mne odškodnila za vše soužení, jehož jsem zažil Když ke mně přišel Fred Bridgeman zvěděl o celé události, ujistil mne, že se o Bellu neobával. »Nebojím se takového soupeře,« pravil. směje se radostně. »S takovým milencem by ne zažila ani stin štěstí. »To jest jedno,« odvětila Magdalena, »dejte si jen pozor. Dívka, jako Bella, nemá býti vy- dána v šanc lichotivým zdvořilůstkám byť by od ducha pocházely. Bridgeman užil příležitosti a za osm dní slavil se sňatek v našem malém vesnickém ko- stele. Jakmile vyřkl pastor posvátnou formuli, zdálo se mně, že slyším vedle sebe hluboký vzdech. Ohledl jsem se, byl to duch Buck Edwarda. »Povážím-li, že nebýti vás, mohl jsem se oženiti s Bellou a mohl se tak státi sám svým synáčkem !« Myšlenka ta mne rozesmála »Jest příliš pozdě !« odvětil jsem. »Ty máš zvláštní řeči při sňatku,« pravila Magdalena, která mne poslouchala. Štouchla mne loktem, provázejíc úder ten zdrcujicím pohledem, takže jsem se měl začer- venati nad neslušností, již jsem se tím do- pustil.