Ročník XXXX.

V Praze, v pátek dne 17. srpna 1900

Číslo 226.

Na ranní a odpol. Hint předplácí se v Praze v admln istraei na mřsíé . . . . na čtvrt lsta . . . . 6 K — s dvojí donáškon na měsíe ne čevrt leta . . . . 7 K 50h ve dlislkách: „ K ooh na měso . . . . Poštou na měst n r ici. . . k e s dvejí zísilke na měsí nčtnrt laa . . . nk en

Vatikánská politika nesmiřuje se a neodpouští. Po prvním hlubokém dojmu, jejž na ve- škeren umravněný svět učinila krvavá tra- gédie monzská, mile dotýkaly se srdcí citel ných zvěsti, pronikající z Říma, kterak papež Lev XIII, uslyšev o hrozném zavraždění krále italského Humberta, nemeškal projevit vdově králové a celě nešťastné rodině krá- lovské svou upřímnou soustrasť, kterak po tom sám v kapli své sloužil mší za mrtvého krále a dovolil všemu: římsko-katolickému kněžstvů v Italii, aby rovněž tak činilo a pohřbu králova i všeobecného smutku ná- rodního se účastnilo. Milliony dobrých kato- líkův zajisté blahořečili kmetu papeži za tento ušlechtilý křesťanský skutek, odpovída- jící duchu zakladatele křesťanství, jenž učil nás netoliko účinnému soucitu s trpícími, ale lásce k bližnímu, která odpouští vin- níkům, jakož prosí, aby jí byly odpuštěny viny vlastní. Lidé dobré vůle doufali v tomto ušle- chtilém projevu papežském slyšeti již blahý akkord budoucího blahého smíru mezi papežstvím a myšlenkou národní svrchovanosti, vtělenou v národní jednotu a monarchii italskou, a již uvažovali, jakých dalekosáhlých následkův mělo by šťastné a konečně vyrovnání po- věké osudné otázky o světské či duchovní vládě papežův římských pro všechen kato- lický svět. Již Hus náš znamenal původ všeho toho žalostného porušení prvotní, ryze lidové církve Kristovy zvláště v tom, že pa- pežové římští stali se během věků svět- skými králi, držiteli zemí a zboží. Neb z této světské moci a panovačnosti ná- stupců Petrových, že »rozlil se všechen jed po svaté církvi« onoho, jenž pravil: »Ma říše není z tohoto světa« a sám neměl ani tolik země, kam by hlavy položil. Vskutku

také nepožehnané bylo to světské dominium papežův římských od věkův. Nikde nebylo tolik vzpour nešťastného lidu, nikde tolik že- brákův a tolik zločinců jako právě v tom bývalém Papežsku, ovládaném kněžími- poli- tiky. Darmo je velmoci evropské, spojené svatou allianci r. 1814 na kongressu vídeň- ském po pádu Napoleonově znova zpevnily, rozhojnily a ochranou svou zaštítily. Špatná despotická vláda prelátská jařmic a vyssáva- jíe nešťastný lid, doháněla jej ku stálému zoufalému zápasu a odboji, až r. 1848 pak v letech šedesátých nespokojenost obecná propukávala mohutnými povstáními, jež toliko zbraněmi francouzského Césara Napoleona III mohlo býti v krvi uduseno; avšak r. 1870 po pádu téhož u Sedanu nebylo lze zčervi- vělou protinárodní tu despocii u prostřed svobodného, sebevědomého národa italského dále zachovat. Příštího měsíce bude tomu třicet let co jásající národ italský zmocnil se svého staroslavného Říma, bez něhož byl by tak málo svým jako národ český bez své Prahy. Mohlo se za to míti, že papežové církve, která přece učí pokornému a důvěrnému ode- vzdání se člověka i člověčenstva do vůle boží »bez níž ani vlasu s hlavy lidské, ani vrabčík se střechy nespadne,« která věř v nevyzpytatelnou moudrost Prozře- telnosti věčné, řídící osudy národůva všeho lidstva v dějinách: — mohlo se, pra- vime, za to míti, že papežové římští sm íř se s tímto soudem a výrokem Prozřetelnosti a oželí s myslí v pravdě křesťanskou ztrátu toho nepožehnaného světského panství nad několika miliony lidmi, kteří se pod ním cí- tili býti tak nešťastnými, kteří je proklínali a proti němu nasazením hrdel a statků zoufale protestovali.

Než pohříchu papež Pius IX., týž Pius, který z jara 1848 žebnal zbraním vlastencův italských, táhnouclch do boje za svobodu národa: neměl — co stařec té velikosti apo- štolské do sebe, aby se byl dovedl křesťan- sky vznešeně smířit s výrokem Prozřetelnosti. smířit s tím svým národem a králem, který přece základním zákonem ústlav- ním ze dne 13. května 1871 zaručil pro věčné časy všem papežům nejůpl- nější svobodu a nezávislost v řízení církve, tak aby mohli, vyvýšeni jako suverénové nad zákony vlasti italské, volně obcovati s biskupy, knížaty a národy veškerého světa a chovati ve svém rozsáh- lém zámku vatikanském svou tělesnou stráž, knížecí svůj dvůr, na jehož vydržování uvo- lila se Italie platiti 3,225.000 lir. Veškeré cizí mocnosti mohly míti své vyslance při dvoře papežském, jehož prahu nikdy nesmí překročiti policie ani vojsko italského krále, tak že všichni úřadově pa- pežští ve Vatikáně jsou úplně samostatnía heodvislí od dozoru vlády italské, která vůči celé Evropě zavázala se ku nejbedlivějšímu šetření s vobody voleb papežských.

Než, Pius IX. pohrdnul všemi těmito garanciemi, prožehnával národní vládu ital- skou a celou sjednocenou Italii klatbami nejkrutějšími a vyslovil nad králem Vikto- rem Emanuelem II. i celým jeho rodem vel kou exkomunikaci. Bezmála třicet let trval tento rozkol mezi papežstvím a královstvím italským a každý ví, jaké neblahé účinky měl pro šírý katolický svět. Jak tu všude na povel z Vatikánu šířena agitace pro »vy- svobození papeže z jeho vězení«, který líčen lidu, jako by byl v podobně nouzi a tísn jako v těchto měsících evropští vyslanci v Číně. Oživl ultramontanism a jesuitismus oživla propaganda politického katoli ctví, které toužilo se zmocniti vlády v ob- cích, okresích, zemích a říších, a vše to je jediným účelem: vydobýti papezům řím- ským znovu jich ztracený »církevní stát« ve střední Italii. — Nuže, za papežství. Lva XIII. doufalo se, že rozkol pouleví a dojde ku smíru.

Vždyť duchaplný tento papež uměl se ve všem ostatním světě všude tak šťastně a snadně vyrovnat a smířit s panu- jícími poměry a proudy, kteréžto umění jeho vrátilo papežstvu římskému velikou jeho mravní a duševní moc, na důkaz nejlepší. jak měl náš Hus pravdu. Mohlo se tedy za to míti, že Lev XIII. na sklonku svých dnů proslaví se doznáním skutku: že ztráta světského panství papežům římským neubližila v konání jejich du- chovních povinností a jejich mravné moci nad světem katolickým, naopak jenom jí prospěla: pročež rád oželí toho chatrného světského panství nad kouskem země a nad lidem, kterýž ho nechce. To byl by čin, který by papeže Lva XIII. učinil v pravdě velikým a nesmrtelným v historii. Toho předzvěsť domnívali se do- slýchati milliony dobrých, blahověrných ka- tolíků z nedávných pověstí vatikánských,v možnost takové nálady smírné na trůně pa- pežském počínali věřit, když arcibiskup ja- novský v čele hojného kněžstva vedl pohřeb krále Humberta, a když biskup cremonský schválil vroucí modlitbu, již složila zbožná a šlechetná královna vdova Margarita za svého královského chotě. Ale veškery tyto pěkné na- dlěje ve smířlivost. Vatikánu rá- zem dnes vadnou a v prach se rozpadají. Nic ze všeho toho prý pa- pež neučinil, naopak zůstal nes mí řitelným. Tak troufá si aspoň dnes uji- šťovati šlechtický vídeňský »Vaterla nd«. orgán to katolicko-politických jednot rakou- ských, jenž od let hájí věc papeženskou co nejhorlivěji a došel za to již nejednou od papeže úznání. Nuže, tento povolaný orgán Vatikánu dnes píše: »Opírajíce se o zprávy, jež nás včera došly z Říma, cítíme se povolanými oproti některým novinářským zprávám toto prohlásiti: 1. Svatý otec nesloužil žád né mše svaté za krále Humberta.

2. Svatý otec nezplnomocnil kardi- nála Ferrara, aby jeho jmenem projevilskrálovské rodině sou- strast, aniž sám soustrastnéh telegramu neposlal. 3. Když do- slechl papež, že poukazuje se na to, že král Humbert ani nebyl vyobcován z církve, roz- hořčeně poukázal na constitutio apostol. sedis 4. Ježto prý král nebyl osobně a výslovně vyobcován, mohl prý. býti eírkevní pohřeb znaléhavých důvodů povolen, aby se předešlo většímu zlua zvláště když italská vláda z tuha o to na- léhala. 5. Arcibiskupovi janovskému. jenž dožádán byl vládou, aby konal pohřební obřady, nedostalo se na jeho dotaz u gene- rálního vikáře sice žádné odpovědi záporné, ale nedáno mu též vlastně odpovědi přisvěd- čující; neodporovánomu pouze. 6. Po- divná modlitba královny nebyla naprosto stolicí papežskou, nýbrž biskupem kremonským, domácím to přítelem krá- lovské rodiny, schválena a nebylo sna dosud v této věci promluveno ještě po- slední slovo.« »Vaterland« snad ani netuší, jakou ránu zasadil tímto svým vyvrácením věci, které sloužiti chce. Kdo zná vatikánský »styl«, nemůže tu pochybovat. Ano, vdým se rozplývají ve- škeré ty naděje v křesťanskou smířlivost a snášelivost poli- tiky vatikánské. Ona povoluje jen tam. kde absolutně povolit musí, ale jinak ani nad hrobem neodpouští. V tom jest sice síla umíněné světské vůle, ale není v tom velikosti křesťan- ského — srdce. Ta spočívá v něčem jiném. To spočívá v odříkání se cli žádosti mamonu, moci a panství tohoto světa a v hledání »království bo- žího«; ta nespočívá v nesnášeli- vosti a klatbě, nýbrž v lásce, která odpouští a žehná. Jak dalek toho všeho duch zející z té vatikánské zprávy »Vaterlandu«l

Politické zprávy domácí. Požadavky polských řemeslníků. Na ulících krakovských nalepeny jsou pla káty, publikující, na jakých požadaveích usneslo se shromáždění řemesiníkův a průmyslníků, vy konané dne 7. t. m. na krakovské radnici 1. Než kdo započne samostatně provozovati své řemeslo, nechť se vykáže, že nejméně osm leo se jím zabýval a podstoupil mistrovskou zkoušku. 2. Kdo odbyli průmyslové nebo řemeslnické školy, vykažte se pro ten případ, že aspoň po čtyři leta plnili jste povinnosti pomocníka (spolu- pracovníka). 3. Konfekcionisté a majitelé továren nechť se vykážou vysvědčením, že aspoň dvě leta spolupracovali ve svém oboru. 4. Než komu udělena bude koncesse, nechť živno- stenský úřad vyslechne mínění společenstvaa vezme na ně ohled. Bez souhlasu spalečenstva koncesse nemůže být udělena. 5. Každá kon- cesse opravňuje tu k provozování pouze jedné živnosti. 6. Práce tovaryšů mimo dílnu budiž zakázána. 7. Pomocníci mohou pracovati pouze u jednoho zaměstnavatele. Kdo práce pomoe- nické koná u více zaměstnavatelů, považován budiž za samostatného podnikatele bez konceese. Živnostníci, kteří by zaměstnávali dělníky nebo dělnice, pracující také u jiných podnikatelů, budou potrestáni. 8. Pokuty, uložené řemeslníkům a průmyslníkům, nechť plynou do pokladen pro zaopatření dělníků ve starobě. 9. Průmyslová práce ve vězeních, klášteřích a pod. budíž za pověděna. 10. Nemocničně pokladny a úrazovny budte postátněny- K obchodní politice rakousko- uherské. Rakousko-Uhersko začiná zavírati hranie srbskému obchodu. »Mae Hoe« píšou, že z rakousko-uherské hranice bylo vráceno do Srbska 120 vagonů býků, a »Be. Hosocrn oznamují, že zapovězen dovoz srbských vepřo do Rakousko-Cherska.

Politické zprávy zahraničně. V Praze, 16. srpna. Rusko a Anglie. Anglické listy zuřivě napadají na Rusko, aby způsobily dým, za kterým by gen. Sey- mour nepozorované mohl zachvátiti valnou část jižní Číny, až by evropští spojenči dobyli Pe- kina a učinili neškodnými nejen boxery, nýbrž Čínu vůbec. Listy ruské statečně anglické útoky odrážejí a ukazují na to, že Anglie ni- kdy nebojuje za civilisaci a křesťanství, nýbrž za prospěch své kapsy. Přemoženým od Anglie národům nedostává se statků civilisace, nýbrž otroctví a ožebračení, ano i hladu, jak právě ukazuje Indie. Angličané však nevyssávají jen národy necivilisované, nýbrž i civilisované, jako Irčany. Nikdo není od nich jist. Současně londýnský zpravodaj »Ho naro Bpee« odhaluje prolhanost anglických

V drobném prodeji: aaní čtslo o sobě . . . za slb odpelie dní . . . . . na z h Ve slialkách na venkověí ranní čtslo. . . . sdpolední . . . . . . . . 5h Inssráty platí se hotové napře Předpiecení a inserty přijřná sdminl- slrace v Marisnské alici č. 3. Tam bachrají se těs prdakra tiskárna a sapo-lica Náredniek L. lstů- Ilukopasy se nevraneji.

zpravodajů z jihoafrického bojiště, kde podle něho poslední události vypadají docela jinak, než angličtí zpravodajové oznamují, zvláště no- vinám na pevnině. Anglické obecenstvo jest opět znepokojeno. Drobná válka, jíž za ne- schopné Angličané Bury považovali, Burům ještě lépe svědčí, než válka pravidelná. Devet, ještě jednou sobklopený« Kitchenerem a Me- lhuenem, prošel středem nepřátelských vojsk beze vší škody. Augličanů při tom bylo 15.000, Burů 1500. Devet vstoupil do Zaválskaa bezpochyby se spojí s Delareyom na západě od Pretorie. Delarey dobyl řady úspěchův a opanoval dráhu z Pretorie do Mafekingu. Proti němu vyslán byl gen. Carrington z Rhodesie. Delarey ho na hlavu porazil u Marika, ačkoli byl třikráte slabším. Carrington opustil Seerust a odstoupil k Mafekingu. Podivného se to osudu dočkal Carrington, jenž v Bejře se vy- sadil na břeh, protáhl celou Rhodesii a vtrhnul do Zaválska, aby Burům zabránil prchati od- tud do německých kolonií. Nyní sám Carring- ton sedí v Mafekingu a čeká, zdáž jej kdo vy- svobodí. Olivier zůstal s oddilem 1500 mužů Burů v Oranžské republice, udržuje před sebou všechny síly Rundlovy. Roberts vzdal se ta- žení za Bolhou a vrátil se do Pretorie. Proti Bolhovi pracuje nyní Buller. Roberts úřadně potvrzuje, že spiklenci chtěli ho unésti z Pre- torie, ale proslýchá se, že spiknutí Angličané sami vymýslili, aby ospravedlnili svou krutou přísnost. Angličané skoro denně posílají ženv děti do míst, obsazených Bury, aby jim ztížili odpor. Události činské povznesly duch Burů, jenž už byl poklesl.

Rusové a hr. Waldersee, A. Suvorin píše ve svém orgánu »Hoox BpeneHus: Nejvřelejším přáním naším bylo by, kdyby vválka přestala a my abychom si na dálném východě zachovali ten mírný vliv, který jsme měli před válkou. Avšak souzeno-li naším vojskům, aby byla pod velením hr. Walderseea, bylo by nám mílo, kdyby kolem něho byli také rušíti důstojníci se závažným hlasem. Naše zájmy na dálném východě jsou tak podstatné, že jich nemůžeme nikomu úplně podříditi, byť on byl kdokoli. Křiky ně- meckých listů, které by rády polního maršálka Walderseea obdařily všemohoucností, zůstanou ovšem tím, čím jsou : bláhovostí, zneužívající tiskařské černi. O beztaktnosti německé žurna- listiky bylo u nás dostatečně promluveno. Všem jest jasno, že každá možná chyba hr. Walderseea padne-4na nás a může nám spůsobiti nesnáze. A my musíme zůstati svobodnými a jasně roze- znávati své zájmy mezi evropskými. Nynější okamžik je neobyčejně důležit, neboť může rozhodnouti buď pro válku nebo pro mír. Carský dík inž. Jugovičl. Ministr financí na rozkaz carův zaslal hlavnímu inženýru při stavbě čínské východní dráhy. Jugovičovi, následující telegram: Jsem šťasten, moha vyřídit vám, generálu Gerngrosovi a všem zaměstnaným při činské východní dráze i její obraně nejvyšší dík hosu- dára imperátora za statečné plnění své povin- nosti před trůnem i vlastí. Jeho carské veli- čenstvo ráčil vyjádřiti své přesvědčení, že vy. jakož i všichní vaši spolupracovníci a junáčtí

FEUILLETON. Divná sekta. Podává Jan Wagner- Málo která země jest tak bohata výstřed- ním sektářstvím jako svatá Rus. Vyznavači, kteří se z bludného fanatismu sami upalovali, topili a jinak usmrcovali, řádíli zejmena koncem XVII. a XVIII. stol. Zmizeli na čas, ale znova zase se objevili roku 1862 v Térnovských chu- torech u Tiraspole na Dněstru. O nových sektářích, kteří za živa se zako- pávali, podává zajímavé zprávy I. A. Sikorský ve svém spise »Epiděmičeskija voljnyja smert i smertoubijstva v Těrnovských chutorach.« Ve spisu tom nalezáme zajímavá data o podivné sektě. Rozkolnická rodina Kovalevých náleží ku dávným obyvatelům Těrnovských chutorů, nebol praděd nynější rodiny Kovalevých již na po- čátku tohoto století byl majitelem statku, jenž v posledních letech nabyl tak smutné pověsti Tento praděd poskytoval útulek různým razkol níkům a tuto povinnost přikázal v poslední vůl také svým polomkům. Nedávná majitelka statku stará Kovaleva, která zakopala se do země zá roveň s Vitalijí, přísně vykonávala příkaz před kův, jenž byl otcem jejího muže a přijímala nejen různé sektáře, ale utvořila pravou pou- stevnu (skit), v níž zdržovali se přívržene sekty sebehrobů oběho pohlaví, kteři žili v mlá- denectví a tvořili jakýsi rozkolnický klášter. Skit byl nízká budova, do níž vchod by uměle zakryt. Ve větší části světnic nacházely se tajné chodby a skrýše, což jest důkazem. že zdejší obyvatelé žili v ustavičném strachu každým okamžikem byli připraveni k útěku.

Obyčejným zaměstnáním rozkolníků, kteř jen zřídka vycházeli, byla modlitba, člení, roz- hovory a stálé styky s členy rodiny Kovale vých, kteři byli úplně proniknuti duchem, jenž zavládl ve skitu. Tento způsob života trval na statku až do podzimku roku 1896. Statek spravovala stará Kovaleva, matka Fedora Kovaleva, kdežto správ kyní skitu byla jakási Vitalija. Kovaleva byl žena měkká, dobrosrdečná, která štědře podpo- rovala nejen své souvěrce, ale i pravoslavné židy a proto její dobrovolná smrt zároveň s vi talijí vyvolala všeobecný soucit. Zcela jiné povahy byla Vitalija. Byla to stará panna asi 40letá z chersonské gubernie. energická a odhodlaná, která měla věrnou po- mocnici v Polji mladší Skačkové. Na podzim 1896 začala najednou Vitalija vykládati, že všichni sektáři budou úřady pronásledováni, po- siláni do vyhnanství a žalářováni. Tvrdila, že nastanou ještě horší časy, že však třeba vy- čkat. Před vánocemi znepokojeni ve skitu ještě vzrostlo a tu Vitalija začala raditi svým při- vržencům, aby se umořili hladem. Nejhorší vliv měla Vitalija na polodospělé děti, zvláště na 13letou dceru Fomina Praskovji. Jednou tato divka pravila: »Tam v žaláři nás budou mučit a řezat; lépe bude, když zakopáme se do jámy.« Na to odpověděla její matka Domna »Dobře jsi řekla, Pašeňko, souhlasím s tebou.« Šílený tento návrh byl také brzo proveden.

První oběti, které chtěly se zakopati, ztrá- vily noc ze dne 23. prosince 1896 v domě Nozara Fomina. Kromě nich byla zde Vitalija, Polja mladší a jeptiška Tajsija. Několik loktů od domu táhne se sklepení, jež stalo se hro- bem několika za živa pohrhených. O 8. hod. večer po zbožných písních rozkolníci vstoupili do sklepení a začali kopati hrob. Práce trvala několik hodin, až konečně zřízena byla díra pět loktů dlouhá a tolikéž široká a dva lokte vy- soká. Do této díry vstoupilo 10 osob: Nazar Fomin se svou manželkou Domnou a dcerou Praskovjí, Jevsej Kraveov, 18letý, Aňuša Kova- leva, 22letá s třiletou dcerou a nemluvnětem, Jelizaveta Děnisova 35letá, sestra Vitalije a 70letý stařec Skačkov, otec Polji mladší. Otvor byl rychle zasypán. Vitalija udupávala ve skle- pení zemi, aby zahladila všechny stopy toho, co se zde stalo. Jakmile Fedor Kovalev položil po slední kámen, vzdálil se rychle s Vitalijí, Poljou a jeptiškou Tajsijí a uzavřeli sklepení na zámek. Co vytrpěli asi tito za živa pohřbení ne- šťastníci? Jak umírali? Nemluvně Aňuši bylo nalezeno, když p třech měsících byl hrob otevřen, na její obna- žených prsech, druhé dítě leželo vedle ní. Otee Polji ležel hlavou v díře, kterou patrně sám s vyhrabal, Smrt všech byla zajisté hroznoua možno říci, že mladší umírali dříve, starší po zději. Skupina s Aňuší, nalezená u zadělaného otvoru, přežila patrně ostatní. Za čtyři dni na to, dne 27. prosince, ná sledovala nová řada dobrovolných smrti. Půl- druhé versty od statku Kovalevých a Fominých

nacházi se statek Suchových, kde nedávno byla vykopána země k stavbě nového domu. Jámy té bylo použito k novému hrobu. Hrob kopali Suchov a Pavlov. Do jámy této chystali se vstoupiti Suchov s ženou a 7letou dcerou Ta- ťánou a 4letým synem Maximem a Pavlov s 2letou dcerou Alexandrou. Všichni títo před vstoupením do hrobu oblékli rubáš a povzbuzo- váni Vitalijí, vstoupili do jámy. Po opětovné otázce Kovaleva, umírají-li dobrovolně, odpově- děli, že přejí si smrti. Tu Kovalev zadělal vchod a zároveň s Vitalijí rychle odebral se na kovalevský statek do skitu. Smrt pohřbených osob byla skutečně hroznou a dostavila se asi po třech hodinách. Všechny mrtvoly, jež byly později vykopány, byly nalezeny v postaveních. jež svědčily o hrozných mukách. Nejpodivnějš byla dobrovolná smrt Matvěje Suchova, jenž byl známý jako nenapravitelný opilec a lenoch, jenž skoro nikdy nebyl střízliv. Dřive, nežli byla za živa pohébena třetía čtvrtá skupina, byla Vitalija se svými přívrženci zatčena, ne snad pro těrnovské události, které dosud byly hlubokým tajemstvím zastřeny, ale proto, že při sčítání lidu odepřeli podati o sobě nějakých zpráv. Chování se uvězněných vzbudilo ihned pozornost vyšetřujících soudců i lékařů. Uvěznění byli neobyčejně podrážděni, tak že zřejmě dokazovali, že mozek jejich není v po- řádku. Tím také se stalo, že úřady byly k nim shovívavými.

Uvěznění zřekli se především všeho jídla a pití a po čtyři dni skutečně nikdo z nich ničeho nepojedl a nevypil kapky vody; tvrdili, že není je povinna živit ani vláda, ani soukromé osoby a že dle svého náboženského přesvědčení mohou přijímati jen takovou potravu, kterou vydělaji si jen poctivou praci. První den ve vě- zení se ustavičně modlili a klečeli, a když vy sílili, ulehli a usnuli V následujících dnech ochabli v modlit- bách, bezpochyby následkem vysilenosti, která dosáhla toho stupně, že sotva udrželi se na nohou, při čemž dvě ženy a stařec mdlobou klesli na zem. Zvláštní připad stal se s tímto starcem. Když uvězněným předloženo bylo různé ovoce, stařec dychtivě chytil broskev a rychle ji snědl, tak že jeho soudruzi sektáři nemohli mu v tom zabrániti. Tu začali mu vyhrožovati a dávali na jevo neobyčejnou podrážděnost. Za přičinou tou dány jim trestnické šaty. Tu prosili feditele vězeri, aby v případě smrti nebyli po- hřbíváni v šatě trestnickěm, ale ve svém vlast- ním rubáši, ostatní pak jejich věci aby byly rozdány, jelikož již ničeho nepotřebují. Jelikož bylo možno očekávati, že skutečně dobrovolně smrtí zemřou, byli z vězení propuštění a ulo- ženo jim domáci vězení v domě Alexandry Ko- valevské, kde byli zatčeni.

Po zakopání druhé řady obětí lnastala pře- stávka, trvající asi měsíc. Po návratu Vitalije z vězení v skitu poměry značně se pohoršily. Někteři obyvatelé skitu některého dne nedostali vůbec žádné stravy, jiným byla porce zmenšena a vůbec zavládla zde přísná kázen. V tu dobu také tři stařeny, Suchova, Polja starší a Viktorie začaly nalehavě prositi Kovaleva, aby je zakopal. Měly ustavičně strach před uvězněním a nedaly se nijak upokojiti. Zde jest ovšem přirozenou otázka, jak dověděly se o za- kopaných? Dle mínění Fedora Kovaleva tajem- ství o zakopání prozradila jeptiška Tajsija, která byla v řeči velice neopatrnou a byla také svědkyn prvního zakopání.

Když stařeny ustavičně nalehaly, Kovalev povolil. Dne 12. února o 8. hodině večer s třemi stařenami a Vitalijí odebral se na statek Gorzina Při tom stalo se, že šel kolem své sestry Andotji která seděla se svěšenou hlavou. Nepozdvihinuvš hlavu škubla Fedora za kabát a pravila slabým hlasem: »Vykopej hrob pro čtyři.« »Co ti napadá, sestro? Jsi velmi slabá a be toho brzy zemřeš.« Andotja začala plakat. »O cizí se staráš,« pravila, »ale o vlastn Vitalija vmísila se do toho a pravila: »Není to žádný hřich, vykopej hrob tak pro ni.« Všichni odebrali se na statek Gorzinův Vítalija šla napřed se Suchovou, Poljou starš a Viktorií, za nimi pak Kovalev. Andotja Kova- leva těžce je následovala, slabosti každou chvíl se zastavujíe. Když přišli na místo, Fedor začal kopat hrob a když byl hotov, pomáhal stařenám se- skočiti do jámy. Všechny čtyři ulehly na bok vedle sebe, přitisknuvše se k sobě. Kovalev za čal je zasypávati zemí. Když byly k hlavám za- sypány, čekal, neozvou-li se a nebudou-li chtit zase vylézti z hrobu. Nikdo se neozval. Tu Kovalev vhodil několik lopat na hlavy jejich a za- dupal pak nohama půdu. Smrt těchto za živa pohřbených nastala rychle, patrně hned po za- dupání země. Když byly později mrtvoly vyko- pány, byly nalezeny s vyboulenýma očima, s opu- chlým vysunutým jazykem a s modrou barvou

Po tomto třetím zakopání chuť k sebe- vraždě značně ochabla. Sám Fedor Kovalev všechnu zodpovědnost za zakopání svaloval na Vitaliji. Jisto jest, že i u samotné Vitalije na- stala již reakce proti jej! fanatickým činům, jichž se dopustila. Kromě toho dostavil se u ni strach před následky jejího jednání i neviděla jiného vyváznutí, než když bude následovati příkladu svých nešťastných obětí. Když Vitalija ustanovila se na způsobu smrti, oznámila pevně svůj úmysl obyvatelům skitu. Byla tak pevně přesvědčena o souhlasu všech, že ustanovila i lhůtu t. j. noc na den 21. února. K svému udivení nalezla odpor u starce J. J., jenž již dříve vzpíral se dobro- volnému zakopávání. Odpor starce J. J. Vitaliji velice pobouřil. Byl ihned ji vsazen do osamocené komory a nedostával žádné potravy. Za příčinou odporu starcova odloženo bylo zakopání na noc dne 28. února. Místo k zakopání zvoleno bylo ve sklepě Fominově, kde pohřbena byla první skupina. Do vykopaného hrobu ulehli“: Dmitrij Kovalev, Vitalija, Polja mladší, jeptiška Tajsíja a stará Kovaleva. Na rozkaz Vitalije Fedor Kovalev zasypal hrob zemí a rychle odešel sám z tohoto hroz- ného místa.

Když jáma byla dne 6. května vykopána, byly mrtvoly nalezeny v mnišském obleku. Když byl zatčen Fedor Kovalev a rozhlá- sily se podrobnosti těrnovských hrůz, byl Fedor Kovalev všeobecně obviňován jako hlavní vinník. Když zakopal své příbuzné, Vitaliji a vět- šinu obyvatelů skitu, Kovalev vrátil se do opu- štěného domu, kde našel asi tři osoby. Dle slibu, který dal Vitaliji, po tři, dni nejedl ani nepil, chtěje umořiti se hladem a čekal, že asi za tři nebo čtyři dny nastane přeměna světa, jak předpověděla mu Vitalija. »Tři nebo čtyři dni nic nejím a nepiju,« pravil Kovalev u soudu, »a vidím, že přeména světa nepříchází; čtvrtého dne napil jsem s vody. Pátého dne nebylo žádné přeměny svět — a tu snědl jsem housku. Uplynulo takt