5. května 1901.

Nedělní zábavná a poučná příloha, Národních Listů“ k č. 129.

Strana e.

„Svá“ bába.

Nral v, jiekra

Osm let už chodila bába Horká do školyn pražském předměstí omlouvati svoje vnoučata samé holky. Tři z nich už vyšly v tom čase ze školy e rozběhly se po světě, jedna po druhé dvě musíla ještě chodit omlouvat. Celý sbor učitelský znal bábu Horkou, která se stoickým klidem přijímala rozhořčené výlevy třídních učitelek, jimž přináležely obě bábiny vnučký, navštěvující co nejnedbaleji druhou pátou třídu. Šouravě šla vždy bába podle zdi na chodbě před třídou chvíli okouněla, pak klepala. „—ku libám, ona Tonička nemůže do školy paní vzkazuje, bolí ji bříško.“ „Kdy přijde „To já nevím. Nejspíš až ji přestane bolet. Tak. Ano. Až ji přestane bolet. Já myslím, že to bude zejtra. No, snad taky odpoledne.J ještě nevím. Až ji přestane bolet, tak onaj paní pošle. S pánem bohem, —ku líbám.“ „Počkejte, řekněle doma, že chodí holk moc nepořádně do školy, jestli to tak půjd dál, budu ji musit udat pro nedbalou návštěvu.“ „Udat?“ zeptala se bába takovým hlasem. jako by ji chtěl dáti někdo pětku a ona rozvažo vala, kolik to dostane „Ovšem, udat, víte co to je?“ „Vím,“ řekla Horká spokojeně. „Já to pan vyřídím,“ řekla ještě spokojeněji a podívala s dobrácky na učitelku, jako by řekla: „Co může chitít vře? Pak šla do přízemku omlouvati starš vnučku. „—ku líbám, ona Tonička, jako Márink nemůže jíti do školy, bolí ji hlavička, paní vzka zuje, až bude moci tak přijde“ — tázavý pohle provází tato slova. „Kdy to asi bude?“ To já nevím. Ona ji boli hlavička. Moc. T malou zas bolí bříško. Obě jsou doma. Tak bude dobře, paní ji zas pošle. „Poslouchejte, budete chtíti pro Marii úlevu v docházce školní?

„To budeme. Ona paní — „Tak poslouchejte. Řekněte doma, jesl Bude dále nepořádně choditi do školy, nedostane úlevy; jinak by ji dostala od prvního května. „Já to paní řeknu,“ pronesla Horká méne spokojeně, než nahoře. Ale hned se zase upoko- jila. „Prosimich, tu úlevu jí jen dají. Onaj potřebuje. Paní stůně s nohou a ta druhá holka. co je doma, má padouenici, ona musí pomáhat vydělávat. Dnes má zrovna moc dodělávat.? „Ona“ byla Marie Horká. Tolik už slečna rozuměla. „Tak ji nebolí hlava?“ „Ale ano, hlava, já řekla prve hlava, ano Tonička bříško, Márinka hlava,“ opětovala si ti- šejí bába, ujišťujíc se tak, že se nespletla. Na tyhle dvě nemoci stonaly její vnučky Hlava a břiško. A nic se nedala báha zvrajit z klidu, když horkokrevná, mladá učitelka, ne- vyčkavši, až přicházející bába přednese, coj tíží, vyhrkla: „Tak co pak ji zns bolí, hlava nebo bříško? „Bříško. Moc. Ona zase přijde, až ji t přejde, dáváme jí teplé na bříško „A což je vám docela jedne, co z toho dí- těle bude? Vždyť ona není hloupá, kdyby chodil do školy, mohla by — „Ta?“ přetrhla bába učitelce řeč. „Ta je až moc chytrá, hm!“ I podívala se na učitelku takovým pohledem, že v něm tato docela dobř přečetla, co bába nedořekla: „Ta strčí tebe celý sbor i s řídícím do kapsy!“ „Vidíte, tím lépe, kdybyste ji posílali — „Jo. Až ji nebude bolet bříško. Paní pošle. —ku líbám.“ Neohlížejíe se více v pravo ni v levo, šou ravě bába odcházel Jednou se ji přihodilo nedopatření. Omlu vila v zapomenutí obě vnučky bolením bříška ale pan řídící, který nahoře náhodou vyslechl n chodbě omlouvání jedno, šel pro jakousi zále žitost do přízemku a slyšel i druhé.

„Prosím vás, bábo, co vaříte doma, že maj ty děti pořád bolení bříška?“ Bába se hezky podívala na pana řídícího pak na slečnu a přinesla klidnou opravu: „Já jsem se spletla. Tu velkou boli hlavička.“ Chvii se zamyslila, pak dodala jako pro sebe: „A po- tom muší vařit. V tom dodatku spolu se sevrklou tváří a po- Medem smutné opice bylo cosi jímavého; z oka učitelky zadíval se na Horkou soucit a bába ho postřehla. Při nejbližším vmlouvání „velké“ nevytasil se ani s bříškem, ani s hlavičkou. —ku líbám. Paní prosí, že tu holku po- třebuje. Paní stůně s nohou, já už jsem to po- vidala, druhá holka taky, a ona Márinka lep škatule.. . Kdyby byly tak hodná... ona mus vydělávat... Ta malá je ve škole,“ přidala jako polehčující okolnost. „A kdy ji zase chcele poslati?“ „Brzo. Až bude po výplatě. A poslali. Ale za pár dní přišla bába zase. „Paní dává moc prosit, kdyby mohly Má rinku nechat trochu déle doma, takhle nějaký týden, paní leží, druhá holka také a živobytí je těžká věc . „Jak asi dlouho?? Bába rozjasnila tvář, když viděla, že slečna vyjednává. „No,“ dívala se upjatě na učitelku, aby podle výrazu její tváře buď zvýšila nebo snížil požadovanou dobu, „takhle čtyři, no tři ne- děle v“ „Tedy tři neděle, ale pak — „Pak ji paní pošle. Zaplať pán bůh. To biude paní ráda. Po třech nedělich přišla Horká Marie do školy, aby co nejdřive zůstala zase doma. Všeobecně bylo ve škole uznáváno, že s Horká musí udati pro nedbalou návštěvu. Ale mohla-liž učitelka udati „velkou“ Horkou, když si vzpomněla na její bábu, která s dojemnou, až psí příchylností pořád chodila dokazovati, že „panr za to nemůže, že holku doma nechávati musíi Jednou přišla bába do přízemku s uctivým i důvěryplným úsměvem. V ruce měla ceduličku — obeslání no radnici.

„Prosímich, co pak je to? To jsme dostali. Čehr by se to tak mohlo týkat? Nebylo by to snad venkovské právo? My je čekáme. „Čeho by se to mohlo týkat? Nedbalé školní návštěvy — pan řidící se velmi hněvá, že tk nepořádně posíláte děti do školy; uznává, ž velkou někdy potřebujete, ale malou byste n- musíli pořád nechávat — „Já vím. Tak nemyslejí, že je to venkovsk právo?“ ptala se zase už ta stará bába Horka. „Jaké právo to má být?“ „No, tady pořád chtějí, abychom sem pa- třili, ale my nechceme, my patříme ven, tak t jako čekáme z venku — „To bude sotva z venku, když je to ze zdej- šího úřadu. Ale slyšte, vezměte si k srdci, e vám pravím. Neudala jsem Marii — prvníh května dostane úlevu, už je zde vyřízení — po- sílejte za to pilně Antonii —- „Tak už je to jistá věc? To jsou Hiodná. Prvního smí už jako na čisto zůstati doma ?““. — „Ale zatrolená bába; od prvního ji měl úřadně doma na čisto, do prvního si ji nechali sami na nečisto, ale doma byla pořád. „Ta malá“ byla za to ve školel

Muž na hvězdě. Napsal Catole Mende.. Piel. Martin Ho rs ký Děvčátka v pensionátě usnesla se tolioto ve- čera, že každá bude vypravovati nějakou historii lásky, která se jí přihodíla. Když došlo n slečnu Evelinu Sivelinovu, aby se též přiznala k nějakému dobrodružství, ujala se slova a po- čala vypravovati — Kdysi . — Kdysi! Pozorujete? Kdysi — v patnácti letech! Ona měla již svou minulost, ona — tat malá dívka, která jako strunka poskakovala v své krátké sukničce, jež přála každého večera svě leutce vážným hlasem dobré noci, jež n - směla věděti, co chtějí mladé slečny po lučním laskavci! Vskutki ona měla již svou minulost. A proto též měla proč, když odpověděla s po- směšným pokrčením ramen a pohrdlivým úškleh- kem na výbuchy smíchu starších chovanek pen- sionátu (pomyslete si! osmnáct lot! nojlepší ča ke vdávání). Vždyť i v nejmladších a nejnaivně- ších duších též jakoby byly akvarely vybledl . aneb setřelé pastely, z nichž jsou však mnoh velmi jemné a něžné. Není žádné první lásky. Za počátkem v lásce skrývá se obyčejně množ ství býválých lásek. Srdce jest věčno. Dříve než se dalo do řeči, žvatlalo, jak se říká,a žvatlání jeho předeházely vzdechy, vzdech předcházely sny, sny neurčitý pud, a první údery srdce nebyly ničím jiným, než posledními vzlety utuchajíci již a pak zase znovu k životu se probouzející vznešené vášně předchozí by- tosti. Loč dobrodružství Evelinino? Zde jest:

Jednou o prázdninách — bylo jí tohdy třináct půl léta — pocítila Evelina touhu po daleko hledu. Touhu ztřeštěnou, neodbytnou, která n chce ani slyšeti o nějakém ne. Jak povstala t její touha? Z toho, že viděla jednou dalekohled, jenž byl vyslaven zvědavosti obecenstva, kdy přicházela z „Lesa“ na náměstí „Svornosti Nebo že šla pozorovati němý a svěží okru hvězd na azuru při jedné večerní zábavě, již dávala „Hvězdárna“, tehdy, kdy procházely s v pestré směsici valčíkem uhráté mladé žen s obnaženým krkem a holýma rukama ? Či sejí zachtělo poznati ony krásné, neznámé zemlě. když se jim obdivovala v noci na svém loži s hlavou v měkké podušce spočívající, kdy dálné hvězdy prokukovaly mušelínovými záclo- nami jako zlaté body? Evelina se o vysvětlení nestarala. Ona chtěla proto, poněvadž chtěla Není také lepšího důvodu. Dostalo se jí dalekohledu, jenž byl umísten na balkoně hotelu. Byl ohromný, z červené mědi a černé kůže táhl se do délky na svých berlách podoby vel- kého X jako kanon na svém podstavci a roze- víral k nebí svůj jasný a kulatý otvor, jako dělo svůj jícen. Evelina točila se kolem a pozoroval stroj, u něhož se zdála pro jeho strašnost ohromnost ještě menší. Časem kladla na daleko- hlod ruku, jako by byla u vytržení pýchou nad svým majetkem. Při tom podobala se maličké víle, jež zkrotila svou čarodějnou ručkou ne- smírnou obludu.

Prvního ečera neviděla však dalekohle- dem ničeho. Což jej nesprávně umístili? Neb spíše ona nevěděla, jak má s ním zacházeti, a nechtěla se ve své hrdosti nikoho zeptati o radu, tak že nedovedla dalskohled tak zřiditi, aby, jeji pohled jím přímo probihal. Ať již bylo tak neb onak, ona neviděla ničeho, zhola ničeho. Coji prospěl ten jas nesčíslných hvězd na azuru, c jí prospěla její námaha, když stála na výstupku podstavce a vytrvale zírala v nekonečno, jedn oko majíc zavřeno, druhé tisknouc k otvoru, právě tak, jako kdyby se dívala klíční dírkou Rozeznávala pouze ke konci dlouhého, černéh válcovitého prostoru cosi mdle pělavého, zamlže- ného, jen ponékud osvětleného. Oh, té mrzutosti a trpkosti! Leč to ji pře ještě neodrazilo. Druhého dne vykradla se s neobyčejnou rychlostí z jídelny a dala se opět do své práce s vášnivou pilí. Ze všech sil svých malých ruček pozdvihovala veliký, slepý dalekohled, skláněl jej, točila jím v pravo v levo, roztahovala, sla- hovala články dalekohledu, kteréž se podobaly článkům obrovské housenky. Oh běda! Pořan jenom ta zamlžená, bělavá plocha se svou ne- průhledností a nic více. Jak se mohlo státi, ž žádná z těch hvězd, jimiž jako zlatým pískem nebe bylo posypáno, se jí nechtěla zjeviti n blízku s větším leskem? Dupala nožkama po ná- stroji, tloukla jej zuřivě pěstmi, nadávala mu „hovad“. Konečně ji přec jen její námah omrzela, a když nevěděla, co počiti, navrátila se do salonu, aby se dovolala otcovy pomoci — co jí jen stálo toto přiznaní k malomoci! — když se jí dostalo nyní poučení, přiblížila ok ještě jednou ke sklu a vykřikla radostí: hle uviděla, ano uviděla docela dobře nejenom hvězdu zvětšenou, svým leskem oslňující, nýbr i na hivězdě té — mužel

III.

To bylo údivu a nadšení. Obydleny ! Ne beské světy byly obydleny. Právě jako naše ze- mě! Bylo možno, ze to ona — dítko ještě — objevila? Nebylo však toho lze popříti, poněvadz ona rozeznávala tam nahoře zcela dobře postavu lidskou, skoro úplně zřetelnou, ozářenou velikým a jasným světlem. Absurdní nějaký skeptik by by asi přišel na myšlenku, že dalekohledem bylo dle všeho pohnuto a on byl tak skloněn proti oknu některé mansardní světničky protějšího do- mu Jsou pak dále též muži, kteří se rozloží za večera na okna své podkrovní světničky, bud aby se nadýchali čerstvého vzduchu, aneb aby se přesvědčili, zdali nepřichází ještě jejich oče- kávaná věrná přitelkyně. Leč Evelina nebyla tak bláhovou, aby se dala do takového hloupého rozumování. K čemu se o něco příti, když jes to nad slunce jasnějšt? Na nebi muž byl, poně- vadž ho tam viděla! Byl tam jistě na tom tajů- plném a jasném nebi. Údiv její se umenšoval. vytržení však neutuchalo. Tak jej pozorovala, jí bylo konečně oznámeno, že jest již čas k spani. Odcházela pozvolna, plna jsouc litosti. Po celou noc jej vidéla pod ozářeným stínem svých zavřených víček. Se svým objevem nesvěrila se nikomu. Bylo snad toho příčinou její žárlivost, a ona jej chtel míti zachována pro sebe samu? Nevím. Nebo s snad bála, že se jí vysměji, že jí nebudou chtlt věřiti, i kdyby jim dala zřejmý důkaz? —

Možná. Celý však měsic chodila se dívati u ve- čer na toho, jenž se jí objevil na hvězdě. N - uviděla-li jej hned, objevil se jí přece vždy z chvili. Brzy poznávala Evelina jeho rysy zřetel- něji. Bylo to mladý muž, velmi krásný, blede. tak něžného výrazu — na nebi jest ostatn anděl zjevem zcela obyčejným — a kolem něho ve mdlém světle jevily se méně jasně, chvějíeí se body, které bylo možno považovati za tetelieí se květy a listy. Usoudila, že nebeský tvor jest asi dle všeho v nějaké zahradě na hvězdě. Le jedna věc znepokojovala z počátku Evelinu: zdálo se, že tento mladý muž nosí týž oblek, jako pozemští pánové. Napadlo jí však, že oby- vatelé hvězd mají právo býti právě tak civiliso- vanými, jako obyvatelé naší planety! Tak jej po- zorovala neustále se zvědavostí, ke které se po- čala brzo družiti jakási sympathie. Snivá jakási a sladká něžnost vznikala v její duši, když jej tak viděla stále ve větší blízkosti — jako byse přibližovala hvězda k zemi? — když bedlivě pozorovala nejmenší jeho pohyby, které byly u tohoto neznámého obyvatele země tak graci- ósní, když tak pátrala po jeho zlatých vlasech, které mu tvořily kolem hlavy jakousi aureolu a po nebeském úsměvu, který se asi tajil v jeh očích. Ona jej mikčea Ona jej milovala ! On však byl tam nahore, kdožto ona, ubohé ditko, byla zde dole. Nikdy ho nemůže míti ve své bliz- kosti, nikdy nemůže slyšeti jeho slov. Nezměrná vzdálenost byla mezi jeho a jejím obydlím! To bylo také příčinou, že se vždy po celý den tru- divala. Když všák stíny padly na vše kolem.

když se ocitla na balkoně, všechny její trapn starosti zahnala radost, že jej opět vidí. Několi- kráte se jí dokonce zdálo, že se k ní obrací, tk- jako se ona k němu stále obracela, že ji hleda v temnotách zemského ovzduší, že ji nalozl že jí dává znamení. Tu odvracela na okamži ve svém okouzlení pohled, přitiskla své rty n místo, kde bylo dříve její oko, a posílala daleko- hledem neznámému polibky, a zase polibk. Jednou se však přihodilo něco strašného. Evelina uviděla pojednou druhou lidskou post vu, postavu ženy, jak se ji zdálo, která se p- stavíla před mladého, bledého muže. A tat žena, s tmavějšími vlasy, dle všeho asi brunetk naklonila se k němu a objala jej.

Evelina nechodila již za večera na balkor hotelu pozorovati hvězdy. — Ještě jsi nic neobjevila svým daleko hledem? — otázal se jí s úsměvem její otec — Oh, ano! Objevila jsem neznámou hvězdu, sladkou, něžnou, kterou jsem zbožno vala. — Nyní už ji nepozoruješ? — Ne! Nikdy! Nikdyl — Proč pak? — Poněvadž mi to překazilo zatměni! - pravila rozplývajíe se v slzách.

Dvě črty Gabriela d'Annunzio Preloži Alez. M. Valb i n er

Lazzaro. Stál tupě před boudou ve svém ubohém vybledlém trikotu a vytřeštěně zíral na smutnou bezůtěšnou pláň, po niž ploužily se nízké mlhy Oči jeho horečně se leskly ; měl hlad. Dre- věná kostra baráku a střecha z rozbitých hadro a plachet vodou prosáklých, měla . této mlz fantastickou tvářnost ohromného zvířete, jemuž vyčnívají kosti z těla. Lazzaro nepožil po celý den ničeho. Po slední drobty chleba nacpal ráno do úst svému zmrzačelému dítěti s bezvlasou, velikou hlavou naduřelou jako meloun. Zaludek jeho byl prázd- ným právě tak, jako veliký buben, do něhož zou- fale tloukl, jen aby přivábil někoho, kdo by mu dal několik soldi, za podívanou na jeho obdivu- hodné dítě Však ani živá duše nedala se vi- děti — A uvnitř baráku, na hromadě hadrů le- želo jeho nešťastné dítě se svojí hrozně znetvo- řenou hlavou, natahujíc svoje zakrnělé a zkři- vené údy do výše. Lomcovala jím zimnice tepny na spáncích nabíhaly ku prasknutí. S šedého nebe nepřetržitě erčel drobný déšť, který proniká až do kostí a zmalátňuje ducha i tělo. Temně, bez hluku, bez ozvěny zanikaly údery bubnu v teskném soumraku podzimního večora. Lazzaro stál tu bled, vysílen. Bubnovala snažil se proniknouti svými zraky houstnouei temnotu. Občas přestával, domnívaje se, že slyší tlachavý hovor opilcův. Dvakráte, nebo třikráte ohlédl se po odpuzující změti masa, dýchající na zemi u jeho nohou a vždy setkal se pohled jeho s velkýma očíma dítěte, v nichž zračil se Majestát Bolesti a Utrpení. Nikoho nebylo viděti. — Z temného koutu vystoupil stín psa. Blížil se opatrně, se svěšenou hlavou. Za barákem zůstal státi, ohlodávaje na- lezenou kost. — Vítr zavířil pod stromy svadlým listím. Pak nastalo ticho, přerušované zvukem padajících kapek deštových a chrčením dítěte — chrčením, jež zdálo se vycházeti z proříznutéh hrdla.

V zahradě. Jak nádherně zářily ve žhavém, červenco vém slunci zlatě-rudé peperony a tomaty — pa prikové lusky a rajská jablka — v husté směsi zeleniny, když Narra zalévala vyprahlé záhony prozpěvujíe si. Rozpukaná země lačně vpíjel chladivý mok a každá květinka, každý listeček zachvíval se v rozkoši, pociťuje probíhati čerst- vou šťávu všemi cévami a vlákny od kořene až do hrotů. Jako perly třpytily se vodní kapky na znavených plochách listkn. Narrin veselý zpěv zanikal mezi velikým listy netvárných, žlutých tykví, mezi sytě zel nými melouny a okurkami, jako sklovinou poli- týmí. Stála tu sehnuta, rozkročena v lehiké, bile spodničce, nechávajíc slunce pražiti do svých zad. Když se vzpřímila, bylo viděti, jakou jest nádhernou ženou, kypící bujnou, mladistvou sl- lou. Zpívala nyní hlasitěji, z hluboka vydychu- jíc, tak že lehounká přikrývka na její ňadrech prudce se rozvlnila. Šátek, přehozený přes hla- vu, stínil jej zardělý obličej; šedě, veliké jeji oči vesele těkaly po šírém moři s hnědo-červ- nými plachtami. V mrtvém tichu poledním hl její zněl jasně, zvonivě, jako proud, tekoucí k mením. Fiore de line lu line ca le fa lu fiore chiar la donne ci ji tesse lu pannie fine- Zahradou, kvetoueím polem bobu až k sta- vením rozléhal se její zpěv. Mírn,, severo- východní vítr vál od Řecka; prolét umto malým, zeleným mořem zahrad, odnášeje s sebou vůni květů Maurský profil Francavilly, ležící na bílén návrší v slunečním lesku, malebně odrážel se od temně-modrého nebe. Malamore pracoval navzdor zhavému vedr kosou na poli. Poznávaje hlas své ženy, usta v práci. Občerstvil se a usmívaje se, vzpomína na veselý zpěv své družky a na výskot děcka ležícího u koše plničkého červených, zralýeh třešní... Dal se opět s chutí do práce ...

Fiore de mende senza la mende zen se pol mmendare, senza i amande u n ze po fa. F' amor

K smrti odsouzen. „Pane mistře, dostal jsem psaní, přečtěte mi je.“ Žadal mladý tkadlee svého mistra. Mistr vzal dopis z rukou dělníka, nahl v obsah lístku a lhostejně mu jej vraceje piro- hodil: „Rozsudek, Pepesovcí vás odsoudi k smrti.“ (Polská partie, strana socialistická. zkráceno v P. P. S., obecne nazýváni členov „Pepesovei“. „K smrti, já k smrti? A proč, pane mistře? Tázal se leknutím téměř strnulý tkadle . „I vím já, co s nimi máte? Jděte raději pracovati!“ odvětil mistr. Dělník šel. Sedl si k stavu, alo nepracoval. V hlavě mu vířilo. Seděl tupě před se pohlížoje a nobyl schopen jasne myšlenky. On má být zabit. A proč.? Co uděl těm lidem? Vždyť s nimi nikdy nic neměl, nikdy nikomu z této partie čili strany ani z kterékoli jiné neublížil. A žena, jeho mladá žena, dobr Zoša a synáček, malý Stanko? Kdo má práv jeho odtrhnouti jen na okamžik od nich, nato pak na věky ? Tito lidé přece nemají toho práva jemu život vzíti, i bohu by to zazlíval, na tož pak lidem. A snad přece to bude pravda, vždyť jeho kamaráda také Pepesovci odsoudili k smrti zastřelili ho — ale což ten, ten byl svoboden- ten neměl Zošu, ten neměl malého Staňka. Tom se lehce umíralo, ten ztrácel pouze život, al on? On by. ztrati život, ztratil by Zošu, zratil Staňka. Ne, ne ... to není pravda, to pravd n býti nemůže, snad ho mistr jenom tak poplašil. půjde, poprosí jiného, aby mu to přečetl. Šel. S nadějí odcházel a zklamán se vracel.

Tak přece je pravda, musím, musím ze- mřít! Zlosti trhal papír, na němž napsán byl ten hrozný obsah. Nepracoval, nemohl, neviděl osnovu, n- viděl nic kolem sebe, jenom před zraky viděl hrozného člověka, jenž míří naň browningem. Za ním viděl ženu svoji, dobrou Zošu, svéh svnáčka, malého baculatého Staňka. Seděl, ani sebou nehýbal, nevěděl ani jak dlouho; všichni již opouštěli továrnu, musil také musil domů. Snad ještě dnes ho ušelří, snad mu bude dopřáno, aby spatřil svoji ženu, svoji dobrou Zošu a malého Staňka. Šel. U brány továrny se opatrně ohlížel v pravo i v levo, nemíří-li snad již naň někdo browningem. Ulice byla prázdná, šel, vlastně spíše letěl domů. Jen aby domů přišel, ke své ženě, ke svému dítěti, pak se nehne z domu, zůstane u nich třeba o hladu, jenom, aby žil, aby směl žíti mezi svými drahými. Proti němu přichází kamarád. Jak je rád, že vidí přitele, ten mu poradí půjde s ním domů — a on bude jistějším. Už vztahuje ruku, aby mu stiskl pravici. otevírá ústa, aby ho oslovil, v tom se však něco zablesklo, zahoukla rána, tkalci se v očích tml. v hlavě hučí, na prsou ho pálí, celý svět se s ním točí, vše mu před očima skáče jako v ka- leidoskopu; nohy mu klesají — smysly ho opu- padl mrtev k zemi. stily —

Různé zprávy. = Nemilá kritika. v klerikálně feudálním klubu „Circolo Sanpictro“ v Římě došlo ke skandálnímu výjevu. Člen klubu Morichino vydal nedávno román, v němž se ostře posuzuje „černé“ měšťanstvo Himské a označuje se jako prohnilé, stupidní a zvrhlé. Když Morichino přišel onehdy večer do klubovních míst- ností, byl členy klubu přepaden a hrozně zbit. P skončeném slavnoslním klerikálním výprasku musil se ubohý spisovatel dáti dopraviti do nemocnice. = Obžalovaný car Mikuláš II. U soudu v Nizze byl v těchto dnech vyvolán „Mikuláš II., vládce všech Rusů“, jako obžalovaný. Při tom jde o následující případ. Car jest majitelem velkého parku v Nizze. v němž na místě villy, ve které zemřel r. 1865 starší bratr Alexandra III., stojí mausoleum. Před několika lety rozšířil car svůj majelek přikoupením přilehlého pruhu země, za nějž dal asi milion korun. Nádherné stromy v parku nedbají však přísně hranic carského majetku, nýbrž rozpínají na jednom místě své větve nad cizí pozemek. Vlastníci tohoto pozemku cítí se poškození a žádají, aby car byl odsouzen tyto pře- vislé větve odstraniti. Proces byl odročen.

= Myší motor. Francis Marre vynáší v „Kosmu“ opět na světlo věc, jež pro svou podivuhodnost zaslouží, aby se udržela v paměti. Roku 1812 připadl podivín- ský Angličan jménem Hatton na myšlenku, upotřebiti myší ke zpracování nití a nedal se odstrašiti, aby svůj záměr provedl. Ubohá myš, uzavřená v malém šlapacím mlýnku, přivedla to skutečně tak daleko, že upředla za den 16 kilometrů dlouhou nil a několik jiných myší dosáhlo později dokonce rekordu 29 kilo- metrů. I kdyby se jim dalo jeden den týdně prázdno, upředla by jedna myš ročně 5840 kilometrů nití, jimiž by mohl šťastný vynálezce této novinky obepnouti celou Velkou Britanii a Irsko. Přes to však nebyl sku- tečný výsledek tak uspokojivý, jak by se zdálo dle těchto čísel, nebot práce těchto násilně zavřených myší nebyla stejnoměrnou. Také se ukázalo, že jedna myš v poměru k lidskému pracovníku je lacinější ročně jon asi o 71/2 K. Hatton spokojil se však aspoň na papíře s dalším vývojem svého myšího motoru a vypočítal, čeho by bylo třeba ke skutečnému prů- myslovému zužitkování myší síly. Po nějakém čase dokonce oznámil, že koupil 15.000 myší a najal starý nepoužívaný kostel, v němž umístí myší motorya zařídí továrnu na výrobu nití. Udával již také v čísli- cích, jak velkého jmění v krátké době tímto způsobem nabude, na neštěstí však brzy na to zemřel a jeho velkolepá myšlenka zůstala neprovedena.

= Nepřítel cylindru. V Londýně, jak známo, za- vládlo hnutí, jež má za účel odstraniti cylindr, jenž se v Angtii stal již všeobecným a skoro znárodněl. Ve hlavním městě se již nahražení cylindru tuhým, kulatým kloboukem — „melon“ mu říkají Francouzi, poněvadž se tvarem podobá melounu — skoro poda- řilo a poněvadž všechny mužské módy vycházejí z Londýna, lze téměř s jistotou očekávati, že se cylindr i na evropské pevnině stane brzy jen kuriosem, po- krývkou hlavy, které se používá nanejvýš ještě při pohrbech, svatbách, zkouškách a jiných smutných událostech. Toholo obratu — tak poznamenává k to- mu „Figaro“ — měl se dočkati nebožtík Stéphan Mařlarmé. Nebylo na celém světě urputnějšího ne- přítele cylindru, než tento jemnocitný básník: kdo jen mohl, proklínal a zatracoval tento jinak jemný muž ubohý cylindr až bylo hrůza poslouchati. Když Mallarmé umíral, těšil jej jistý přítel pravověrně- křesťanského smýšlení slovy: „Neboj se, tobě se jistě otevrou brány ráje.“ — „Nemám ničeho proti tomu. odvětil básník s úsměvem, „aby mi ona vonná pole byla vykázána za budoucí bydliště, předpoklá daje ovšem, že tam nahoře není žádných cylindrů!

= Umělé udržování čerstvých květin. Již po delší dobu zabývají se květinářské druhy problemem, udr- želi nařezané přirozené květiny co nejdéle čerstvými a pomýšlí se při tom na možnost, dovážeti květiny z jiných dílů světa. zvláště z Ameriky do Evropy. Pokušy, v tom srěru byly podniknuty, jsou velii zajímavé a zakládají se na známě zkušenosti, ž kvěliny, chovaně v chladně místnosti, se udrží po- měrně déle, než v teplé. V „Annalech“ vypravuje Henri de Parville, že se mu podařilo uchovati kylici růží od 31. prosince 1906 až do 28. ledna 1907 čerstvou, aniž spadl jediný lístek a to tím, že poslavil. květiny do pokoje, kde byla průměrná temperatura 46 stupňů. Možnost dopravovati maso v chladicích vozech na velké vzdálenosti, musila přivěsti na my- štenku, učiniti s květinami podobný pokus. Již srpnu 1904 byly v pařížské Société d'Horticultur ukazovány čínské růže, které byly před třemi měsíi uřiznuty a přetrvaly tuto dobu beze škody. Pe tři měsíce nalézaly se v chladírně. Značně dlouhé větvi- čky byly poslaveny do vody a dány do chladírny se stejnoměrnou temperaturou 1°. Vzdy po třech. ne- dělích byly větvičky pončkud zkráceny a voda obno- vena. Tak udržely se růže, uříznuté 11. května, až do září. Nyní konají se též pokusy s atmosférou, jež má uměle zvýšený obsah kyslíku. Na každý způsob hude za nedlouho možno život uříznutých květin značně prodloužiii 2Jak milionát Thav žil v Římě. „Ilalie“ při- náší zajímavá sdělení o životě, jaký Thaw svého času vedl v Římě. Novoyorský milionář prožil čtyři nebo pět zimních sézon v městě Romulově, při čemž ne- chybělo výstředností. Proslulé byly jeho nákladné hosliny, k nimž shromažďoval nejskvělejší hvězdy římské aristokracie. Často se však choval klackovitě.

Tak po jedné hostině, když jeho hosté spokojeně koufice hovořili, přerušil zábavu náhlým zvolá níma „Doutníky neplatím, nepozval jsem nikoho ke kou- ření“. Jindy nabízel hostu jednou rukou doutniky a druhou tisícilirovou bankovku, při čemž pravíl: „Neplatím žádných doutníků ale daruji vám tisíe lir.“ Ale to vše nebylo nic. Kdysi rozeslal četná po- zvání k diner, a když se hosté shromáždili, nepřišel Teprve po dlouhé době dostavil se sluha, jenž ka- ždému hostu odevzdal Thawův lístek, na němž stálo: „Jezte jen, já nepřijdu“. Výstřední byl také jeho po- měr k tajemníku. Bylo mu zvláštní zábavou, společně s ním se opíjeti a v opilosti se pak zahrnovali nej- sprostšími nadávkami, načež rozbíjeli, co jim přišl do rukou. Kremě toho musil lajemník denně vymysliti nějaký nový ztřeštěný nápad, jehož sdělení Thaw přijal obyčejně s flegmatickým „All right“. Ale jed- noho dne měl tento nástroj výstřednosti své úlohy dosti, tajemník se zastřelil v basilice sv. Pavla. Šetrně sdělili truchlivou zprávu Thawovi, ale ten odvětil prostě „All right!“ Thaw byl laké pravým knězem Venuše a míval dokonce často sadistické choutky, aě byl jinak vlastně velmi sentimentální. Svým milen- kám nemohl odepříti ničeho, Když mu jeho přílel řekl: „Ale ta zena vás vůbec nemiluje, klame vás. odpověděl: „A což kdybych chlěl býti klamán?“. za takových okolnosti je ovšem divno, proč se tékaři rozpakovali uznati Thawa za blázna.

= Odšv z papíru. Dle zprávy C. B. Hursta, kon- sula v Plavně, jest možno, že za nedlouho budeme nositi oděv, zhotovený z papíru: budeme používati papírových houní a koberců a obouvati papírové stře- více a boty. Z papíru hotoviti budou se také kromě jiných věcí i lodní plachty. Výroba papírové „příze“ pokročila již tak daleko, že mnoho jinak pozorných hospodyní koupilo papírové ručníky v tom domnění, že kupují lacině výprodejové zboží. Papírové látky může býti za 1 doliar koupeno telik, aby z ní mohl býti zhotoven oblek, sestávající z kalhot, vesty a ka- bátu. Pozornost rady amerických továrníků obrácena byla k tomuto novému odvětví průmyslu a když ko- nala důkladné vyšetřování celé záležitosti u konsulů v Sasku, Hurst podal jí zajímavou zprávu. Udává, že „xylolin“, jak předmět jest nazýván, vynalezen byl Emilem Claviezem v Sasku po mnohých pokusech a že jest patentován ve všech civilisovaných zemích. Co více, „příze“ z papírového tkaniva, obsahující 95 procent papíru a 5 procent bavlny, ve velkých roz- měrech vyráběna jest v Anglii a Sasku a vynálezci postaví továrny nyní také ve Spoj. státech. Xyleli může býti spředen v jakékoliv tkanivo. Jest to prvol ně nit nebo příze a používá se jí při předení a tkaní. Nn není křehká a nemá také tvrdý povrch; nesráži s a neroztahuje do znatelně délky. Majíc jisté odra- žejicí vlastnosti, nemůže býti snadno zmačkána nebo zvrubována jako papír a vihkost nemá na ni pražád- ného účinku. Mezi mnoha dobrými vlaslnostmi no- vého materiálu jest ta, že jest dobrou náhladou bavlnu, jutu, plátno, ano dokonce i hedvábí. Praví v, že spojuje dobré vlastnosti bavlny a plátna za jednu třetinu ceny bavlny a jednu desetinu ceny plátna,