1
masthead
24. června 1900
2
masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů“ k číslu 172.
5
article
Statkářka Bělásková četla po obědě noviny
a tloukla špačky. »Denní zprávy. Jazyková n
řízení — ach, ty spory mne unavují !«
Sklouzla očima kousek dolů. Stišila se a —
utloukla špačka. Rázem se vymrštila, — možno-li
starší, tělnaté dámě vymršťovati se.
»Provokace buršáků.« Doleji: »Udělená
nadace.« Doleji: »Osobní« — a zaso jeden
utlučený špaček spadl pod stůl. »Inu, což pak
jsem otrok?« A nyní opravdu energicky — od-
hodila noviny. Při tom, jak se velký arch no
vin překlonil na insertní stranu, zahledla na
něm záhlaví: »Nabídnutí k sňatku.« »No, tohle
si přece ještě přečtu,« a urovnavši si brejle,
paní Bělásková četla: »Mladý, hezký muž hodlá
se oženiti s domácně výchovanou divkou, ihned
Přihlášky nejdéle do tří dnů, »Petrklíč«, Prah
hlavní pošta.«
Paní se zamyslila a všichni špačkové o
ní odletěli. I rozumovala: »Dvě neteře mám
na krku, jednu mi poslal bratr a druhou sestra,
abych je tady na venkově provdala. Avšak, že-
nichové nejsou snopy — chci říci, klasy pše-
nice, abych si jich mohla nasbírat. Je o ně
nouze. Což pak abych tomu »hezkému« hýlov
do Prahy dopsala ? Ano. Budeme se míti aspon
čemu zasmát. Pozvu ho sem. Holky nebudou
nic tušit. »Domácnější« je ovšem Božka a při-
hlouplá je také trochu. Tu bych nejra ději
udala. Milča je rozumná — počkejme, zasvětím
ji do toho, ať mi pomůže Božku vdát.«-
A paní statkářka urovnala si brejle, jež jí
dnes nijak seděti nechtěly a za okamžik kom-
ponovala následující řádky: »Ctěný pane Petr-
klíči! Mám roztomilou, domácně vychovanou
neteř na vdávání, přijeďte se na ni podívat.
Bělásková
Božek
Petr
Praha
6
article
Budete náležitě pohostěn — povoz vyšlu Vám
k nádraží naproti, zejtra o 7. hod. večerni.
Zve Vás a těší se na Vás teta dívčina, stat
kářka Bělásková. Do ucha: Božka o ničem
neví, neprozraďte mne.s
Když list byl už na poště, zavolala si
Milču a zasvětila ji do svého plánu. Milča sice
nesouhlasila a činila rozhodné námitky, ale ta-
kových a podobných protestů svých neteří stat-
kárka Bělásková dávno přestala dbáti.
Osvětlená veranda.
Na stole zbytky studené večeř.
Paní statkářka Bělásková pojídá ovoce
Slečny Milča a Božka také jedí ovoce a pobí
zejí hosta z Prahy, jenž se zdráhá.
»Já raději pivo, prosím. Ovoce, to je tal
pro ženské.-
»Ovoce je zdravé.«
»Ano, slečno. A což vy, slečno Boženko—
dovolte mi vám tak říkat, ano?
»Mně je to jedno, pane ekonome, « hovo-
řily karminové rty Božčiny s roztomilou nemo-
torností. Dámy neznaly karakteru svého hosta,
jmenovaly ho tedy ekonomem.
»Vite, slečno Boženko, já — co k čemu
patří. My muží so do ženských zvyků nikdv
nevpravíme a proto ať se ani ženské do našich
zvyků nenutí, my bychom toho nikdy nestrpěli.
»To jste tak zlý, pane- ekonome ?
Božek
Milča
Boženka
Božčin
Praha
7
article
»Což dle toho nevypadám, prosím ? Víle.
já nenávidím tyhle modré punčochy.e
»Ale, pane ekonome, vždyť nejsou v modě.e
»Já myslím, slečno Boženko, takové —
víte, učené ženské —e
» nebojte se, já jsem vždycky místo do
školy —e
»Sestřenice vždy pokládala na příkla
dobré skutky za důležitější než vlastní vzdělání
— když tetička tehdy tak stonala —« zakro-
čila rychle Milča.
»No, víte, aby k vůli tomu, že někoho
bolí koleno —
»Dovolte, pane ekonome, šlo o vážn
případ —
»Ale, Milčo, to nebylo nic —
»Ovšem, nic, ničeho nezanedbala nikdy
pane ekonome — Božka je taková skromná—
raději mluvme o něčem jiném, prosím vás.«
»Vy máte — slečno Milčo — -
»Dovolte . . . !e
»Ale, prosím, to je snad jedno, sestřenice
jako sestřenice, já bych si to pletl ! Víte,je
pozoruji, že jste jaksi... jak bych se vyjádřil
abyste mne pochopily, vy jste nějak intelligent
nější —«
»Rozhodně je lépe, jak činí Božka : konat
své povinnosti, pracovat v domácnosti a nestarat
se o problémy, jichž rozluštění ani učeným
mužům — vědátorům není možno —
»Slečno Milčo, zrovna tulipán ženská také
nemá být —
»Že ne? Vždyť jste před chvílí pravil,z
nenávidíte modrých punčoch —
»Ne však, aby byla jako bota —.
Boženka
Milča
Al
Božek
8
article
»Jinak to říci neumitel ?
»Víte, člověk se dopálí, když ženská kouká
jako vů...«
»Prosím vás, přemýšlejte trochu než pro
mluvíte.«
»Urazil jsem vás ?«
»Ano. Tak by se neměl učený muž zapo
menout, tak si zadat před — před ženskými.
»Ale já nejsem učený, slečno Milčo.«
»Máte být, máte nás předcházet skvělým
příkladem —
»Proč pak? Vy také můžete —«
»My — ubohé punčochy? Snad byste ná
neposlouchal —
»Kdybyste byly moudry, proč pak ne —
»Nevěřím! Jen si nechme každý svoje.
»Ne, to z toho nenásleduje! Víte, já ne-
mám rád — já bych se poděkoval — totiž.
mně by něco napadlo, kdyby — příkladně moje
budouci žena měla —.
»Vaše žena nesmí si hleděti vyšších, jí ci-
zích zájmů, nesmí —
»Dovolte, slečno Milčo, já mám rád, když
dovede ženská o všem promluvit.«
»To není možno, pane ekonome.«
»Proč pak ne — proč ne ?e
»Když se nesmíme učit, nesmíme se starat
o vyšší zájmy, nesmíme si všímat kulturního
závodění —
»Kdo pak by vám bránil —
»Kdo ? Vyl«
»Já — pro pána krále —«
»Vy, muži.«
»To se vám zdá.«
»Nezdá. Vy, muži říkáte, že si má žen
hleděti jen vařečky, jehly a dětí.e
»To je málo, na nynější časy rozhodn
málo. «
»Vidíte a tvrdíte, když víme více, že —že
jsme neženské —
»Jak to, prosím — ?
»Zeptejte se sebe, já nevím 1 Ztrácíme pr
ženské kouzlo, jemnost —
»Když se vzděláte ?
»Když se vzděláme hluboce a všestranně.
»To je žvastl
»Povězte jim to, mužům !e
»Vite, slečno, je rozdíl, muž a muž. Tak
jsou někteří — no, řeknu zrovna, hloupí.«
»Doznání to nám nepomůže. My bychom
potřebovaly, abyste byli spravedlivi, uznal
k nám —«
»Rozhodně, rozhodně.
Milča
9
article
»Abyste nás nesnižovalí, jako prvotn
suroví a nevzdělaní národové —
»Svatá pravda, svatá pravda.«
»Měli byste nám dáti přiležitost, abychom
mohly vlohy svě vyevičiti, své síly vzpružiti du-
ševní prací, pak by z nás byly moudré bytosti.
hodny těch nejlepších z vás, byly bychom vaše
společnice, přítelkyně, spolupracovnice, soutě
žily bychom s vámi — to byste nám musil
dovolit —«
»Měly byste na to právo.«
»Pak, až by celé lidstvo pracovalo na kul
turním díle budoucnosti —.
»Á-á, slečno Milčo, to bych si dal libit, t
bych chtěl okamžitě! A... co není, může s
stát. Společnými silami ! Tak! Rozhodnuto.
Dávno jsem hledal duši, jež by mi rozuměla, —
dnes jsem ji nalezl. Nuže —« a pan ekonom
slavnostně povstal a povýšeným hlasem, velic
theatrálně zvolal: »Pokládám sobě za čest zá
dati vás, milostivá paní, za ruku neteře vaší
sločny Milči.«
Obrat tento byl tak překvapující, ba ko-
mický, že Božka i paní Bělásková daly se do —
smíchu. Božka v dětsky nevinném úžasu spráskl
ruce a zvolala: »Jak živa byla bych neřekla
že si může děvče ženicha — vymluvit.«
Milča snažila se poctivě zachovati vážnost.
ale podlehla také. Řekla pouze: »Pan ekonom
si zažertoval na můj účet. Odpusťte —«A
chvátala z verandy ven, do zahrady.
»Počkej na mne, Milčo,« volala za ní
Božka, »aby ten pán z nouze snad nechtě
mne. Já bych se sice strašně ráda vdávala, al
pana ekonoma nechci, ani — ani po smrti.
A vyběhla za sestřenicí.
Nápadník hleděl za dívkami s dlouhým
obličejem.
»Milostpaní, pozvala jste mne sem, abyste
si tu ze mne tropili šašky ?«
Bělásková pokrčila ramenoma; myslilas
však: »Jiného bys nezasloužil.«
Milča
Božek
Bělásková
Svatá pravda
Áá
10
title
Irma Geisslova.
Geisslův
11
article
Na Kordovic rybníce.
Napsala Popelka Billia nová.
Na Kordovic rybníce.
Napsala Popelka Billia nová.
Od Zlichova skalní cestou nahoru k Divčím
hradům kráčí zvolna mladá žena, nesouc v ná-
ruči maličké dítě, v peřince zavinuté.
Jde z těžka oddychujíc, na bledém čel
perlí se jí pot, všecka tvář bolestně je stažen
a svědčí o veliké duševní muce.
Došla skorem vrcholu hory, kudy vinou
se koleje dráhy, vzestupující z hlubočepskéh
svahu. Mladá žena usedá na drn blíže ko
lejí a neklidným okem dívá se po okolí.
Nedaleko rýsují se na večerním nebi pi
tvorné obrysy vylámané skály, jejíž průlinou
se dráha vine.
Mladá žena těžce oddychujíe ohlíží se p
kolejích dráhy, oči horečně jí svítí a rty křečo-
vitě se stahují. —
Slunce právě zapadlo a na nebi nadychán
jest oranžové mížiny, kteráž ztrácí se ve hlu
bokém nebes blankytu.
Vylámáná skála opodál trčí k večernímu
nebi jako tajuplná obluda, chystající se vrhnout
se na oběť svou.
Z dálky ozvalo se hluboké dunění, těžk-
supot a temný hlomoz se blíží a vzrůstá—
dvé velikých, ohnivých oči objevilo se v pro
lině pitvorné skály a těžký vlak se blíží tě
kým, nezadržitelným postupem
Mladá žena jako sloup stojí u dráhy
nohy jako z olova, ruce zdřevěnělé, v očíc
bodavý pal a uši plné divokého sykotu a hlo
mozu hučícího parostroje.
Vlak přejel a mladá žena dosud tal
stojí.
Kordův
nový
Zlichov
12
article
Náhle vypukne v divoký vzlyk, ale ze su-
chých očí jediná slza se nevydrala.
»Nemohu — nemohu — prokletý život
— Co ze mne bude — co si počnu ! —
lotře — aby tě země pohltila, za živa červi
hlodali! Co mám dělat — kam se vrhnout
Počkám na nejbližší vlak, nebo skočím tuhle
se skály i s tebou, ty nešťastný červíku !« —
a mladá žena rozhaluje sátek, jímž dítě poza-
kryto a dívá se na spící, drobné dítě nehezk
tvářičky.
»Celý on — ten nos vyhrnutý — nízké
čelo — uštěpačný výraz tváře — — kluku —
na hrdlo ti raději hned šlápnu, než abys byl
takový, jako ten tvůj táta! — Aby ho dáblov
ve vzduchu trhali — lotra podvodného, « zlo-
řečí ještě mladá žena, dítě opět zahalujíe.
»Nic naplat — musím přece k Náně ji.
— Ale co mi řekne její muž? — Vždyť musí
být dítě připsané — ještě není aní pokřtěn
— pro umučenou hodinu! — ještě mne za-
vrou nebo šupem domů pošlou — ha ha ha —
raději do vody skočím nebo pod ten vlaks
přece vrhnu, než aby se to měli u nás dověda,
že jsem se podnesla
To by měla Frantina starostovic radost —
tam vždycky nejdřiv vědí, kde která holka
nás po všem světě rozuteklá měla dítě — —
to by Frantina letěla rovnou k Honzíkovům,
aby jim to za tepla pověděla — — ne, ne —
raději smrt, než tuhle ostudu
Ale to jsem si měla dřív rozmyslit — te
už je pozdě. — Že jsem do té Prahy chodila,
že jsem tomu lotrovi věrila! — Vezme si mne,
zařidí si řeznictví — budu svou paní — —
zatím ožení se s jinou a já hloupá nic nevím
Teď mi po něm zbylo tohleto,« a mla
žena zlostně třese dítětem na loktech; »že jsem
mu také hned hrdlo nesmáčkla — bez toh
nebude o nic lepší než jeho táta a kdo ví, kolik
těch nešťastnic, mně podobných, bude hop
létech prokliínat« a mladá žena zase rozhaluj
šátek a dívá se na ně.
Frantina
Praha
13
article
»Což pak dítě — — na sebe musím na-
říkat, na sebe — měla jsem mít tenhle rozum
dřív — dítě za nic nemůže,« hovoří sam
k sobě žena, dítě opět zabalujíe.
»Nic platno — musím přec jen jít do těch
Klukovic k Náně — ch — což — vždyť n
jsem první padlá ani poslední,« mysli si a p
malu jde po kolejích kolem té pitvorné skály
kteráž tu stojí jako kus odervanéhio života.
Po skalní cestě sestupuje pomalu do údol
sv. Prokopa.
Všední přiběh: děvče z chalupy — sla d
Prahy »na zkušenou« do služby, nesvědomi
milenec ji obloudil a jinou za manželku pojav
jí čest navrátiti nemobl.
Ukryla stav svůj, ukryla, dítě narodilo s
jí bez cizí pomoci, když páni dleli na letním
pobytu. Nikdo o něm nezvěděl, ale co te
s ním! Nese dítě do Klukovic ke známé svojí
chce na ně platit — alo dítě musí být po
křtčno — připsáno. Hrozno ! — Když připsáno.
tož hned o tom zvědí doma u starostů. — R-
děj smrt než to !
Mladá žena jde s dítětem na ruce údolím
u svatého Prokopa.
Nad ní do závratné výše zvedají se kolm
skály a nahými boky svými lehají do rozdrá
sané duše její a budí palčivé přání: kéž by s
sesuly a ji i s neštěstím jejím zde rozdrtily
Ale skály stojí nehnutě a na příkrých stě-
nách jejich nic než holý, tvrdý kámen: nahá
skutečnost.
A záze nad příkrým srázem lomu sto
starobylý kostelík na jasné svojí výšině a jen
jen jakoby už také skočiti chtěl do záhubné
prohlubně z lítosti nad zvráceným lidským zi-
votem.
Klukův
Prokop
Praha
14
article
Mladá žena došla Kordovic mlýna s ho-
stincem, prošla zahradou a železničním pod-
jezdem a ocitla se na pěšině vedle potoka.
Na skalním svahu šuměl z lehounka mlady
les, u paty skály volně zurčel potok a mezi
stromy rozlehlého sadu podle cesty problesko
vala temná hladina rybníka.
Dítě v náruči mladé ženy se rozvrnělo
matka usedá na hráz rybníka pod košatou
starou vrbu a dává dítku piti.
Zde ve hlubokém údolí je skorem již
tma — jak bude, než dojde do Klukovic ? Čirá
noc. Chitěla ovšem příjiti tam s večerem, aby
nebudila zbytečně pozornost, ale tolik se cesto
omeškala, že je již noc. Jak pak vejde k Náně
co jí řekne! Dítě nekřtěné — a ten průkaz
Mladá žena se zachvěla. Dítě přestalop
a klidně spalo v loktech matky své.
Mladý les na skalním svahu z lehounk
šuměl a potok pod skálou v tlumeném žblun
kotu plynul dále. Temným údolím proudil vlah
chlad letní noci a hladina rybníka u nohou ze
niných ani se nehýbala a jen tak dívně se leskla
temnou zrcadlinou.
Kolem rybníka v temném šeru rýsovaly s
staré, košaté vrby, jejichž silné kmeny naklá-
něly se nad hladinů a rozsochaté hlavy jakohy
pátraly po něčem na temné hladině a z na-
kloněného těla vypjatými haluzemi chtěly to ta-
jemné něco uchvátit.
Mladá žena divá se po vrbách — krev
v těle pracuje jako stoupami, ve hlavě jí něco
sedí a dlouhými, černými spáry mozek jak
v hrsti mačká.
A nad hladinu nakloněné vrby jakoby po
něčem pátraly v černé vodě a hleděly dlouhým
haluzemi svými to uchvátit
Mladá žena okem vytřeštěným pátrá kolen
sebe na dohled, poslouchá a ruce její pomal
rozvinují spící díě.
Rozvinula dítě a ono nie.
Kordův
Klukův
15
article
Matka pomalu sebrala dítě do rukou a dívá
se na vodu — dech jakoby jí sedmi páry koní
z hrdla vytahoval — — ne — ne — dítě jak
pápěra je lehoučké — vyplave nahoru.
Položila dítě zase do peřinky a oči jak
když jí z hlavy dloubá. Hledí kolem — tuhle
u těla staré vrby bělá se kámen — žena h
přivalila. Vzala zase polehounku dítě, rozložil
plenku a svazuje dítě do uzlíku a dítě nic
nic. Spi.
Prostírá jinou zase plenku — kámen
ní — provlékla cíp plenkou, v níž dítě zavá-
záno a kámen zavázán v uzlíku druhém a ob
spojeny.
A dítě stále nic — a ženě dech v hrdl
zatlučen a krev jako splavem zachycena — drž
na klině dítě i kámen.
Studený pot jí rosí čelo a žena zas pomalu
rozvazuje uzlik; donese dítě přec jen k Náně
K Náně — a což křest a průkaz
Průkaz ! — Slyší smát se Frantinu, slsší
otce, jak ji proklíná a hrozí hnojné vidle nani
vzít, kdyby opovážila se takhle mu na oči přijí
— a dravčí touha ji popadla a jen vrhnouts
na toho lotra, jenž do tohoto neštěstí ji přived
— tuhle má památku po něm — — mlada
žena v záchvatu divokého vzteku schvátí peřinku
s dítětem — šmyk — přidušené, temné žblunk
nutí a potom ticho — těžké, mrtvě.
Žena drží v rukou prázdnou peřinku —
v očích temno, v čele temno — hlavu jako
když jí rozpoltí a těžkého olova tam naleje, z
prsou jakoby jí něco vytrhl, co nespočetným
kořáním tkvělo ve vší její bytosti a po vytr-
žených kořenech z otevřených ran jakoby sejí
valila žhoucí krev.
Stojí na pokraji vody a voda nic —je
tichá a klidná — jen ty rozsochaté vrby, nad
hladinu nakloněné, jakoby po něčem pátraly
ramena svá po tom vztahovaly
Frantina
16
article
Žena s peřinkou v rukou prchá od ryb-
níka a do duše jí balvan viny padl.
Žena s peřinkou v rukou prchá od ryb-
níka a do duše jí balvan viny padl.
Uplynula léta a přesunuly se doby. —
Po skalní cestě od Zlichova k Dívčím hra
dům opět kráčí známá žena. Jde s prázdnou
přece z těžka oddyehuje. Na blodám čele teskná
chmura a ve tváři ostrý rys utrpení.
Vyšla nahoru, kde koloje dráhy se vinou
a odervaná skála k nobi trčí v pitvorné svoj
podobě.
A zase přijíždí ze zdola vlak a jako př
šera objevuje se v průlině pitvorné skály.
A blíž přijíždí a bliž, supaje a ve hlomozu
duně. Ocelová jeho prsa rozrážejí vzduch
kola v drtivé tíži sunou se po kolejích, jakc
když svědomí přichází s vinou účtovat.
Vlak přejel a žena jde cestkou podél ko-
lejí s vrchu dolů do údolí svatého Prokopa,
A zas stojí zdo ty skály jako tenkrát
nahé kamení svítí na holém jejich boku jak
tvrdá skutečnost — jen víc je jich oderváno
ještě od lůna mateřského.
A kostelik svatého Prokopa dosud stojí na
skalním srázu, jakoby dolů skočiti chtěl nac
zvráceností lidského života — a nepřišel ko
stelík ke srázu, ale sráz ke kostelíku.
Žena jde pomalu ke Kordovic mlýnu
těžká hlava k prsům se chýlí.
Jde k mohylce svého dítěte — tož ke hla
dině rybníka.
Jde tam poprvé — jde vyprosit si odpu
štění na utraceném dítku svém, jde vyprosit
přímluvy.
Prokop
Kordův
17
article
Je nešťastna. Provdala se, ale k oltáři
nedovedla láska, nýbrž ta trocha jejích peněz
Muž ji nemiluje, ba nenávidí a nenávi
jeho ze slov se v rány proměnila a těch je bez
počtu.
Nemá dětí — a ze nemá ona dětí, jes
pláštík, pod který muž strká všecky svoje ukru
Nemá dětí. Proto jí je snad bůh nedává
že to první utratila.
A utracený život volá k nebi o pomstu
trest dopadl na hlavu její a dopadů, až už sll
její nestačí ho unésti.
Kdyby měla dítě, snad by se muž obráti
Ale toto přání jen tak po dně její dušese
plazí — nemá sily ani odvahy, aby na perutie
vroucí modlitby vznosla je ke trůnu Pána světů.
Ten kámen, se kterým pohroužila nevinne
dítě své ke dnu rybníka, ten kámen věší s
nas každou její modlitbu a strhuje ji ke dnu
jejich útrap.
Teď jde po prvé k svěmu dítěti, aby vy-
prosila si tam smilování.
A žena jde k bývalému Kordovic mlýnu
jde hostinskou zahradou, prošla železničním
podjezdem a je na pěšince u potoka
Podál na skalním svahu šumí mladý les
potok zurčí v tlumeném žblunkotu a vedle
sadě plno květu na stromoví.
A žena jde podle sadu — v prsou jakob
jí olověnou plachtu složil a oči ve hlavě pro
nosti.
Kordův
19
article
Přesla sad — tu je hráz a kolkolem' sta
Přesla sad — tu je hráz a kolkolem' sta
vrby na ní.
A vrby naklánějí kornatá těla svá a roz
sochaté hlavy jejich dlouhými haluzemi poky
vují, jakoby po něčem pátraly u paty kmenů
Žena stane — zmýlila se v cestě, či snad
přelud zrak jí kalí?
U paty vrb je země, černá země rozoran
a rybník vody prázden zeje tu jako lebk
umrlčí.
Starý rybník je vypuštěn a dno jeho v pole
proměněno — jen ty šedé vrby na hrázi sto
tu dosud nakloněny, jakoby něco hledaly v černé
prsti.
Žena přikročí blíž — ach — vždyť ona si
to dobře pamatuje — byla to první vrba —
žena přikročí blíž a opírá čelo o rozdrásanou
kůru staré vrby a v duši jest jí, jakoby čern
příšera s nespočetnými chápadly jí se tam po-
ložila a s divokým výsměchem vyssávala vše-
chen život. A dívá se do černé prstí tupým
okem, dívá se a tu náhle spatří u paty vrby
dole pod kořáním na dně rybníka bezvodéh
kámen — kámen světlý —— oblý — — žena
skokem je dole, schvátí kámen — obraci jej.
rukou ohmatává — — milosrdenství boží —
je to kámen, kterým pohroužila své dítě do
vody v těchto místech — je — zde ta hrana
— ovšem méně hrobitá — zde ten výdutek, co
by do dlaně se vešel — takhle vzala ká-
men — — — bože — nesuď vražednici ! —
tenhle kámen je svědkem, když ty drobné ru-
číčky dítka zoufale lapaly po záchraně na dně
vody, když ta maličká ústka polykala vodu; krik
vyraziti již nemohouce — — ten kámen b
svědkem, když mrtvé tělíčko stalo se kořist
vodní havěti. — — Kámen zde zůstal — kde
je dítě?! Nešťastnice libá kámen — příval slz
prodral se jí z očí a vyplavil jí duši.
Druhý den z rána nalezli na Kordovie
rybníce oběšenou ženu na vrbě; a oběšená měla
na hrdle uvázaný kámen.
20
article
U nebožky.
Napsal Guy de Ma u p a s s a nt
U nebožky.
Napsal Guy de Ma u p a s s a nt
Klidně skonala bez nejmenší útrapy jak
žena, jejíž veškeren život prost byl všeliké
úhony a naznak spočívala nyní na lůžku svém
s očima přimknutýma a s rysy skonejšenými.
Dlouhé její bílé vlasy byly pečlivě upra-
veny, jakoby teprve deset minut před smru
sama je byla spořádala před toiletním svým
zreadlem a zámorně sinavá její líc jevila tak
blahomírně spokojený výraz zbožnosti, že pře-
svědčením se stávala představa, kterak vychladlé
to tělo byla od kolébky obývala duše bez po-
skvrny libezná, kterak zesnulá ta stařena byla
na konec dnů svých dospěla bez svízelů
stesků a kterak časné to žití s věčností se bylo
spojilo bez jakýchkoli výčitek svědomí.
Po straně lůžka v usedavém vzlyku klečel
její syn, úřadník neoblomných zásad a dcer
její Marguerita, řeholním jmenem Eulalie.
Od samého mládí byla nebožka vyzbrojila
je neomylnou morálkou a vštípila jim nezvrat-
nou víru náboženskou a neochvějný smysl pro
povinnost: syn stal se soudcem a nade vše
povyšuje zákon, bez smilování stihal liknavéa
Jodhojné a dcera, všecka prodchinuta ctností, de
šící v mravopřísné této rodině, z pohrdavost
lidmi zasvětila se bohu.
Otce svého neznali vůbec a aniž kdy po-
drobností byli zvěděli, známo jim bylo o něm
pouze tolik, že byl matku jejich učinil ne-
šťastnou.
Jeptiška vroueně líbala svislou ruku nebož-
činu, jež matně zlutavým odstínem svým pla-
sticky se utvářenou zdála z vláčného vosku.
Ruka druhá, jež spočivala s oné strany
prostřeného těla, byla se ještě v konečné vte-
řině smrtelné bezděčným hmatem křečovitě za-
ťala ve zdrchanou pokryvku a tkanina v šíř
dél žihána byla dotud drobně vlnivými záhyby,
jakoby upominkou na poslední ony pohyby, jež
předcházejí věčné strnulosti
Lehice zaklepáno bylo na dvéře.
Marguerita
Gua jít Ma
21
article
Oba v pláči sehýlení sourozenci vzhůru
povznesli svě hlavy.
Tvář jeho byla schmuřena truchlivou váž-
ností, již ukládaly okolnosti a povinnost.
Zlehka směrem k mrtvole naznačil zna-
mení kříže, odměřeně pokročil blíže a ozval se
tlumeně:
»Přicházím; děti ubohé, abych pomocen
vám byl v trudných těchto chvílich !
Náhle se zvednuvši, sestra Eulalie odvětil
vážně:
»Diky, otče duchovní, ale přejeme si, brat
můj a já, zůstat u nebožky samotni. Jsou to
poslední okamžiky, kdy ještě ji vidíme a proto
pobyt hodláme všichni tři pospolu jako kdysi,
dokud.. dokud... dokud jsme byli malí
drahá naše ... naše matka . .
Nebyla s to domluvit: palčivá bolost se-
vřela jí srdce a horké slzy zdusily jí hlas.
Kněz se uklonil a pravil laskavě:
»Jak vám libo, milé děti !
Sehýlil se na kolena, pokřižoval se a po-
modlil, načež opět povstal a zašeptal:
»Byla to světice !«
A zvolna opustil místnos.
Nebožka a obě děti její ocitli se o samotě.
Na konsole umístěné hodiny, zpola stonulě
v šeru, ticho rušily pravidelně drobným svým
tikem a otevřeným oknem s bledě vysvitlou
září měsíční vnitř proudila jemná vůně lučin
a lesů.
Venku vše pohrouženo bylo v zamlklosta
pouze tu a tam potuchle z dálky doléhal ško-
hrtavý skřek záby a obchvíli se ozýval lehký
bzukot nočního hmyzu, svištně vletnuvšího d
jizby a prudce narazivšího na zed.
Neskonalý mír, božská melancholie a do-
jemná lahoda obklopovaly nebožku onu a zdálo
se, jakoby se vybavovaly toliko z nl, prostupo-
valy bez překážky stěnami a chlácholivě roz-
prostíraly se na veškeru vůkol přírodu.
Eulalie
Diké
22
article
Stále na kolenou a hlavu vnořenu v lůž-
kovou pokrývku, pojednou zaúpěl úřadník srdce-
rvoucím a peřinami a prostěradly dušeně stlu-
meným kvílem:
»Oh, matko, matko, matko !«
A zoufale se vrhši k podlaze, sestra ně-
kolikráte divě čelem udeřila o dřevěnou pelest.
rozechvěle a křečovitě se zasvíjela jak v epilepti-
ckém záchvatu a zasténala:
»Ježíši, Ježíši, oh, matko, Kriste Ježíši«
A zmítáni orkánem bolesti, supivě a chrop-
tivě oba zápasili o dech.
Krise polevovala jen znenáhla, až poslé
ustoupila tklivě tichému pláči, jakž po burácivé
bouři na vzedmutém moři sleduje deštivý příval.
Teprve dlouho ještě potom jeden po druhém
se zvedli a jali se patřit na drahou mrtvolu.
A rozmanité vzpomínky — včera tak blabé
a dnes tak bědné ony vzpomínky — vysvitaly
v duchu jejich s veškerými zapomenutými
svými podrobnostmi a intimními svými významy,
jež v život zpět vyvolávaly bytost zmizelou.
Upamatovali se na tu či onu tvářnost a mluvu
a všeliký úsměv a názvuk hlasu té, jež nebyla
již s to s nimi se sdělit. Zřeli ji znova šťast-
nou a klidnou a znova shledali se s dávnými
její slovy, jež mívala v obyčeji a s nepatrnými
její posuny ruky, jimiž zpravidla utvrzovala
důraz, vedla-li tak či onak důležitou řeč.
A milovali ji, jak nebyli ji milovali před
tím nikdy: ze rmutu a hoře svého dohadovali
se, kterak jim byla drahocenna a kterak nadále
budou opuštěni a bědni.
Ježíš
Krist Ježíš
23
article
Byla to vůdčí jejich hvězda a ochranná je-
jich tvrz, jež byla zanikla s veškerou jejich
mladostí a s veškerou šťastnou částí jejich ži-
vota a bylo to pásmo poutající je se světem a
vlákno, pojící je s předky, jež takto přerváno
bylo navždý — slovem, matka a roditelka je-
jich: odtud po všecky dny příští měli být osa-
měli a odkázáni sami na sebe, aniž jakkoli přáno
jim být mělo bez trudného žalu zpět se ohléd-
nout v zašlé časv.
Jeptiška pravila ke svému bratru:
»Viš zajisté, jak ráda probírávala se ma-
tinka ve starých svých listech. Všecky jsou tuto
ve psacím její stole. Což kdybychom si je pře-
četli nyní my a noci té zde u ní seznámili se
tak s celou její sotva tušenou minulosti? Byla
by to pak cesta ke hrobům dávno zapadlým,
neboť poznali bychom neméně i její matku
jejího otce, kteří zúplna byli nám zůstali nepo-
vědomi. Psaní jejich, o nichž často se nám zmi-
ňovala, rovněž taky po ruce. Nu ?e
»Budiž !«
Vynali ze zásuvky asi deset malých svazko
sežloutiých papírů, pečlivě obvinutých stužkami
a těsně srovnaných v řadu.
Rozložili relikvie ty na postel, vybrali ze
svitků jeden, jenž označen byl slůvkem »otec«,
otevřeli jej a přihlédli k jeho obsahu.
Byly to dávnoletě epištoly, s jakými shledt
se lze ve starobylých skříních rodinných a jaké
bez výminky páchnou minulým stoletím: prvá
nadepsána byla »milounké srdéčko mé« a druhá
»rozmilá moje děvuško«, další měly začátek
»drahé dítě mé« a opět jině »milovaná moje
dceros.
A náhle se jeptiška jala číst hlasitě a z li-
stových záznamů nebožce recitovat vlastní její
vzpomínky od doby útlého mládí.
Loktem podepřen o lůžkovou pelest a zraky
upjaty na svoji matku, pozorně naslouchal úřad-
nlk četbě.
Loket