ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 9 257b7080-66b6-11dc-9455-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 9
Chunky — 23 celkem · entity: person 32, place 6, work 3
1 masthead
24. června 1900
2 masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů“ k číslu 172.
3 masthead
Strana 9.
4 title
Námluvy.
5 article
Statkářka Bělásková četla po obědě noviny a tloukla špačky. »Denní zprávy. Jazyková n řízení — ach, ty spory mne unavují !« Sklouzla očima kousek dolů. Stišila se a — utloukla špačka. Rázem se vymrštila, — možno-li starší, tělnaté dámě vymršťovati se. »Provokace buršáků.« Doleji: »Udělená nadace.« Doleji: »Osobní« — a zaso jeden utlučený špaček spadl pod stůl. »Inu, což pak jsem otrok?« A nyní opravdu energicky — od- hodila noviny. Při tom, jak se velký arch no vin překlonil na insertní stranu, zahledla na něm záhlaví: »Nabídnutí k sňatku.« »No, tohle si přece ještě přečtu,« a urovnavši si brejle, paní Bělásková četla: »Mladý, hezký muž hodlá se oženiti s domácně výchovanou divkou, ihned Přihlášky nejdéle do tří dnů, »Petrklíč«, Prah hlavní pošta.« Paní se zamyslila a všichni špačkové o ní odletěli. I rozumovala: »Dvě neteře mám na krku, jednu mi poslal bratr a druhou sestra, abych je tady na venkově provdala. Avšak, že- nichové nejsou snopy — chci říci, klasy pše- nice, abych si jich mohla nasbírat. Je o ně nouze. Což pak abych tomu »hezkému« hýlov do Prahy dopsala ? Ano. Budeme se míti aspon čemu zasmát. Pozvu ho sem. Holky nebudou nic tušit. »Domácnější« je ovšem Božka a při- hlouplá je také trochu. Tu bych nejra ději udala. Milča je rozumná — počkejme, zasvětím ji do toho, ať mi pomůže Božku vdát.«- A paní statkářka urovnala si brejle, jež jí dnes nijak seděti nechtěly a za okamžik kom- ponovala následující řádky: »Ctěný pane Petr- klíči! Mám roztomilou, domácně vychovanou neteř na vdávání, přijeďte se na ni podívat.
Bělásková Božek Petr Praha
6 article
Budete náležitě pohostěn — povoz vyšlu Vám k nádraží naproti, zejtra o 7. hod. večerni. Zve Vás a těší se na Vás teta dívčina, stat kářka Bělásková. Do ucha: Božka o ničem neví, neprozraďte mne.s Když list byl už na poště, zavolala si Milču a zasvětila ji do svého plánu. Milča sice nesouhlasila a činila rozhodné námitky, ale ta- kových a podobných protestů svých neteří stat- kárka Bělásková dávno přestala dbáti. Osvětlená veranda. Na stole zbytky studené večeř. Paní statkářka Bělásková pojídá ovoce Slečny Milča a Božka také jedí ovoce a pobí zejí hosta z Prahy, jenž se zdráhá. »Já raději pivo, prosím. Ovoce, to je tal pro ženské.- »Ovoce je zdravé.« »Ano, slečno. A což vy, slečno Boženko— dovolte mi vám tak říkat, ano? »Mně je to jedno, pane ekonome, « hovo- řily karminové rty Božčiny s roztomilou nemo- torností. Dámy neznaly karakteru svého hosta, jmenovaly ho tedy ekonomem. »Vite, slečno Boženko, já — co k čemu patří. My muží so do ženských zvyků nikdv nevpravíme a proto ať se ani ženské do našich zvyků nenutí, my bychom toho nikdy nestrpěli. »To jste tak zlý, pane- ekonome ?
Božek Milča Boženka Božčin Praha
7 article
»Což dle toho nevypadám, prosím ? Víle. já nenávidím tyhle modré punčochy.e »Ale, pane ekonome, vždyť nejsou v modě.e »Já myslím, slečno Boženko, takové — víte, učené ženské —e » nebojte se, já jsem vždycky místo do školy —e »Sestřenice vždy pokládala na příkla dobré skutky za důležitější než vlastní vzdělání — když tetička tehdy tak stonala —« zakro- čila rychle Milča. »No, víte, aby k vůli tomu, že někoho bolí koleno — »Dovolte, pane ekonome, šlo o vážn případ — »Ale, Milčo, to nebylo nic — »Ovšem, nic, ničeho nezanedbala nikdy pane ekonome — Božka je taková skromná— raději mluvme o něčem jiném, prosím vás.« »Vy máte — slečno Milčo — - »Dovolte . . . !e »Ale, prosím, to je snad jedno, sestřenice jako sestřenice, já bych si to pletl ! Víte,je pozoruji, že jste jaksi... jak bych se vyjádřil abyste mne pochopily, vy jste nějak intelligent nější —« »Rozhodně je lépe, jak činí Božka : konat své povinnosti, pracovat v domácnosti a nestarat se o problémy, jichž rozluštění ani učeným mužům — vědátorům není možno — »Slečno Milčo, zrovna tulipán ženská také nemá být — »Že ne? Vždyť jste před chvílí pravil,z nenávidíte modrých punčoch — »Ne však, aby byla jako bota —.
Boženka Milča Al Božek
8 article
»Jinak to říci neumitel ? »Víte, člověk se dopálí, když ženská kouká jako vů...« »Prosím vás, přemýšlejte trochu než pro mluvíte.« »Urazil jsem vás ?« »Ano. Tak by se neměl učený muž zapo menout, tak si zadat před — před ženskými. »Ale já nejsem učený, slečno Milčo.« »Máte být, máte nás předcházet skvělým příkladem — »Proč pak? Vy také můžete —« »My — ubohé punčochy? Snad byste ná neposlouchal — »Kdybyste byly moudry, proč pak ne — »Nevěřím! Jen si nechme každý svoje. »Ne, to z toho nenásleduje! Víte, já ne- mám rád — já bych se poděkoval — totiž. mně by něco napadlo, kdyby — příkladně moje budouci žena měla —. »Vaše žena nesmí si hleděti vyšších, jí ci- zích zájmů, nesmí — »Dovolte, slečno Milčo, já mám rád, když dovede ženská o všem promluvit.« »To není možno, pane ekonome.« »Proč pak ne — proč ne ?e »Když se nesmíme učit, nesmíme se starat o vyšší zájmy, nesmíme si všímat kulturního závodění — »Kdo pak by vám bránil — »Kdo ? Vyl« »Já — pro pána krále —« »Vy, muži.« »To se vám zdá.« »Nezdá. Vy, muži říkáte, že si má žen hleděti jen vařečky, jehly a dětí.e »To je málo, na nynější časy rozhodn málo. « »Vidíte a tvrdíte, když víme více, že —že jsme neženské — »Jak to, prosím — ? »Zeptejte se sebe, já nevím 1 Ztrácíme pr ženské kouzlo, jemnost — »Když se vzděláte ? »Když se vzděláme hluboce a všestranně. »To je žvastl »Povězte jim to, mužům !e »Vite, slečno, je rozdíl, muž a muž. Tak jsou někteří — no, řeknu zrovna, hloupí.« »Doznání to nám nepomůže. My bychom potřebovaly, abyste byli spravedlivi, uznal k nám —« »Rozhodně, rozhodně.
Milča
9 article
»Abyste nás nesnižovalí, jako prvotn suroví a nevzdělaní národové — »Svatá pravda, svatá pravda.« »Měli byste nám dáti přiležitost, abychom mohly vlohy svě vyevičiti, své síly vzpružiti du- ševní prací, pak by z nás byly moudré bytosti. hodny těch nejlepších z vás, byly bychom vaše společnice, přítelkyně, spolupracovnice, soutě žily bychom s vámi — to byste nám musil dovolit —« »Měly byste na to právo.« »Pak, až by celé lidstvo pracovalo na kul turním díle budoucnosti —. »Á-á, slečno Milčo, to bych si dal libit, t bych chtěl okamžitě! A... co není, může s stát. Společnými silami ! Tak! Rozhodnuto. Dávno jsem hledal duši, jež by mi rozuměla, — dnes jsem ji nalezl. Nuže —« a pan ekonom slavnostně povstal a povýšeným hlasem, velic theatrálně zvolal: »Pokládám sobě za čest zá dati vás, milostivá paní, za ruku neteře vaší sločny Milči.« Obrat tento byl tak překvapující, ba ko- mický, že Božka i paní Bělásková daly se do — smíchu. Božka v dětsky nevinném úžasu spráskl ruce a zvolala: »Jak živa byla bych neřekla že si může děvče ženicha — vymluvit.« Milča snažila se poctivě zachovati vážnost. ale podlehla také. Řekla pouze: »Pan ekonom si zažertoval na můj účet. Odpusťte —«A chvátala z verandy ven, do zahrady. »Počkej na mne, Milčo,« volala za ní Božka, »aby ten pán z nouze snad nechtě mne. Já bych se sice strašně ráda vdávala, al pana ekonoma nechci, ani — ani po smrti. A vyběhla za sestřenicí. Nápadník hleděl za dívkami s dlouhým obličejem. »Milostpaní, pozvala jste mne sem, abyste si tu ze mne tropili šašky ?« Bělásková pokrčila ramenoma; myslilas však: »Jiného bys nezasloužil.«
Milča Božek Bělásková Svatá pravda Áá
10 title
Irma Geisslova.
Geisslův
11 article Na Kordovic rybníce. Napsala Popelka Billia nová.
Na Kordovic rybníce. Napsala Popelka Billia nová. Od Zlichova skalní cestou nahoru k Divčím hradům kráčí zvolna mladá žena, nesouc v ná- ruči maličké dítě, v peřince zavinuté. Jde z těžka oddychujíc, na bledém čel perlí se jí pot, všecka tvář bolestně je stažen a svědčí o veliké duševní muce. Došla skorem vrcholu hory, kudy vinou se koleje dráhy, vzestupující z hlubočepskéh svahu. Mladá žena usedá na drn blíže ko lejí a neklidným okem dívá se po okolí. Nedaleko rýsují se na večerním nebi pi tvorné obrysy vylámané skály, jejíž průlinou se dráha vine. Mladá žena těžce oddychujíe ohlíží se p kolejích dráhy, oči horečně jí svítí a rty křečo- vitě se stahují. — Slunce právě zapadlo a na nebi nadychán jest oranžové mížiny, kteráž ztrácí se ve hlu bokém nebes blankytu. Vylámáná skála opodál trčí k večernímu nebi jako tajuplná obluda, chystající se vrhnout se na oběť svou. Z dálky ozvalo se hluboké dunění, těžk- supot a temný hlomoz se blíží a vzrůstá— dvé velikých, ohnivých oči objevilo se v pro lině pitvorné skály a těžký vlak se blíží tě kým, nezadržitelným postupem Mladá žena jako sloup stojí u dráhy nohy jako z olova, ruce zdřevěnělé, v očíc bodavý pal a uši plné divokého sykotu a hlo mozu hučícího parostroje. Vlak přejel a mladá žena dosud tal stojí.
Kordův nový Zlichov
12 article
Náhle vypukne v divoký vzlyk, ale ze su- chých očí jediná slza se nevydrala. »Nemohu — nemohu — prokletý život — Co ze mne bude — co si počnu ! — lotře — aby tě země pohltila, za živa červi hlodali! Co mám dělat — kam se vrhnout Počkám na nejbližší vlak, nebo skočím tuhle se skály i s tebou, ty nešťastný červíku !« — a mladá žena rozhaluje sátek, jímž dítě poza- kryto a dívá se na spící, drobné dítě nehezk tvářičky. »Celý on — ten nos vyhrnutý — nízké čelo — uštěpačný výraz tváře — — kluku — na hrdlo ti raději hned šlápnu, než abys byl takový, jako ten tvůj táta! — Aby ho dáblov ve vzduchu trhali — lotra podvodného, « zlo- řečí ještě mladá žena, dítě opět zahalujíe. »Nic naplat — musím přece k Náně ji. — Ale co mi řekne její muž? — Vždyť musí být dítě připsané — ještě není aní pokřtěn — pro umučenou hodinu! — ještě mne za- vrou nebo šupem domů pošlou — ha ha ha — raději do vody skočím nebo pod ten vlaks přece vrhnu, než aby se to měli u nás dověda, že jsem se podnesla To by měla Frantina starostovic radost — tam vždycky nejdřiv vědí, kde která holka nás po všem světě rozuteklá měla dítě — — to by Frantina letěla rovnou k Honzíkovům, aby jim to za tepla pověděla — — ne, ne — raději smrt, než tuhle ostudu Ale to jsem si měla dřív rozmyslit — te už je pozdě. — Že jsem do té Prahy chodila, že jsem tomu lotrovi věrila! — Vezme si mne, zařidí si řeznictví — budu svou paní — — zatím ožení se s jinou a já hloupá nic nevím Teď mi po něm zbylo tohleto,« a mla žena zlostně třese dítětem na loktech; »že jsem mu také hned hrdlo nesmáčkla — bez toh nebude o nic lepší než jeho táta a kdo ví, kolik těch nešťastnic, mně podobných, bude hop létech prokliínat« a mladá žena zase rozhaluj šátek a dívá se na ně.
Frantina Praha
13 article
»Což pak dítě — — na sebe musím na- říkat, na sebe — měla jsem mít tenhle rozum dřív — dítě za nic nemůže,« hovoří sam k sobě žena, dítě opět zabalujíe. »Nic platno — musím přec jen jít do těch Klukovic k Náně — ch — což — vždyť n jsem první padlá ani poslední,« mysli si a p malu jde po kolejích kolem té pitvorné skály kteráž tu stojí jako kus odervanéhio života. Po skalní cestě sestupuje pomalu do údol sv. Prokopa. Všední přiběh: děvče z chalupy — sla d Prahy »na zkušenou« do služby, nesvědomi milenec ji obloudil a jinou za manželku pojav jí čest navrátiti nemobl. Ukryla stav svůj, ukryla, dítě narodilo s jí bez cizí pomoci, když páni dleli na letním pobytu. Nikdo o něm nezvěděl, ale co te s ním! Nese dítě do Klukovic ke známé svojí chce na ně platit — alo dítě musí být po křtčno — připsáno. Hrozno ! — Když připsáno. tož hned o tom zvědí doma u starostů. — R- děj smrt než to ! Mladá žena jde s dítětem na ruce údolím u svatého Prokopa. Nad ní do závratné výše zvedají se kolm skály a nahými boky svými lehají do rozdrá sané duše její a budí palčivé přání: kéž by s sesuly a ji i s neštěstím jejím zde rozdrtily Ale skály stojí nehnutě a na příkrých stě- nách jejich nic než holý, tvrdý kámen: nahá skutečnost. A záze nad příkrým srázem lomu sto starobylý kostelík na jasné svojí výšině a jen jen jakoby už také skočiti chtěl do záhubné prohlubně z lítosti nad zvráceným lidským zi- votem.
Klukův Prokop Praha
14 article
Mladá žena došla Kordovic mlýna s ho- stincem, prošla zahradou a železničním pod- jezdem a ocitla se na pěšině vedle potoka. Na skalním svahu šuměl z lehounka mlady les, u paty skály volně zurčel potok a mezi stromy rozlehlého sadu podle cesty problesko vala temná hladina rybníka. Dítě v náruči mladé ženy se rozvrnělo matka usedá na hráz rybníka pod košatou starou vrbu a dává dítku piti. Zde ve hlubokém údolí je skorem již tma — jak bude, než dojde do Klukovic ? Čirá noc. Chitěla ovšem příjiti tam s večerem, aby nebudila zbytečně pozornost, ale tolik se cesto omeškala, že je již noc. Jak pak vejde k Náně co jí řekne! Dítě nekřtěné — a ten průkaz Mladá žena se zachvěla. Dítě přestalop a klidně spalo v loktech matky své. Mladý les na skalním svahu z lehounk šuměl a potok pod skálou v tlumeném žblun kotu plynul dále. Temným údolím proudil vlah chlad letní noci a hladina rybníka u nohou ze niných ani se nehýbala a jen tak dívně se leskla temnou zrcadlinou. Kolem rybníka v temném šeru rýsovaly s staré, košaté vrby, jejichž silné kmeny naklá- něly se nad hladinů a rozsochaté hlavy jakohy pátraly po něčem na temné hladině a z na- kloněného těla vypjatými haluzemi chtěly to ta- jemné něco uchvátit. Mladá žena divá se po vrbách — krev v těle pracuje jako stoupami, ve hlavě jí něco sedí a dlouhými, černými spáry mozek jak v hrsti mačká. A nad hladinu nakloněné vrby jakoby po něčem pátraly v černé vodě a hleděly dlouhým haluzemi svými to uchvátit Mladá žena okem vytřeštěným pátrá kolen sebe na dohled, poslouchá a ruce její pomal rozvinují spící díě. Rozvinula dítě a ono nie.
Kordův Klukův
15 article
Matka pomalu sebrala dítě do rukou a dívá se na vodu — dech jakoby jí sedmi páry koní z hrdla vytahoval — — ne — ne — dítě jak pápěra je lehoučké — vyplave nahoru. Položila dítě zase do peřinky a oči jak když jí z hlavy dloubá. Hledí kolem — tuhle u těla staré vrby bělá se kámen — žena h přivalila. Vzala zase polehounku dítě, rozložil plenku a svazuje dítě do uzlíku a dítě nic nic. Spi. Prostírá jinou zase plenku — kámen ní — provlékla cíp plenkou, v níž dítě zavá- záno a kámen zavázán v uzlíku druhém a ob spojeny. A dítě stále nic — a ženě dech v hrdl zatlučen a krev jako splavem zachycena — drž na klině dítě i kámen. Studený pot jí rosí čelo a žena zas pomalu rozvazuje uzlik; donese dítě přec jen k Náně K Náně — a což křest a průkaz Průkaz ! — Slyší smát se Frantinu, slsší otce, jak ji proklíná a hrozí hnojné vidle nani vzít, kdyby opovážila se takhle mu na oči přijí — a dravčí touha ji popadla a jen vrhnouts na toho lotra, jenž do tohoto neštěstí ji přived — tuhle má památku po něm — — mlada žena v záchvatu divokého vzteku schvátí peřinku s dítětem — šmyk — přidušené, temné žblunk nutí a potom ticho — těžké, mrtvě. Žena drží v rukou prázdnou peřinku — v očích temno, v čele temno — hlavu jako když jí rozpoltí a těžkého olova tam naleje, z prsou jakoby jí něco vytrhl, co nespočetným kořáním tkvělo ve vší její bytosti a po vytr- žených kořenech z otevřených ran jakoby sejí valila žhoucí krev. Stojí na pokraji vody a voda nic —je tichá a klidná — jen ty rozsochaté vrby, nad hladinu nakloněné, jakoby po něčem pátraly ramena svá po tom vztahovaly
Frantina
16 article Žena s peřinkou v rukou prchá od ryb- níka a do duše jí balvan viny padl.
Žena s peřinkou v rukou prchá od ryb- níka a do duše jí balvan viny padl. Uplynula léta a přesunuly se doby. — Po skalní cestě od Zlichova k Dívčím hra dům opět kráčí známá žena. Jde s prázdnou přece z těžka oddyehuje. Na blodám čele teskná chmura a ve tváři ostrý rys utrpení. Vyšla nahoru, kde koloje dráhy se vinou a odervaná skála k nobi trčí v pitvorné svoj podobě. A zase přijíždí ze zdola vlak a jako př šera objevuje se v průlině pitvorné skály. A blíž přijíždí a bliž, supaje a ve hlomozu duně. Ocelová jeho prsa rozrážejí vzduch kola v drtivé tíži sunou se po kolejích, jakc když svědomí přichází s vinou účtovat. Vlak přejel a žena jde cestkou podél ko- lejí s vrchu dolů do údolí svatého Prokopa, A zas stojí zdo ty skály jako tenkrát nahé kamení svítí na holém jejich boku jak tvrdá skutečnost — jen víc je jich oderváno ještě od lůna mateřského. A kostelik svatého Prokopa dosud stojí na skalním srázu, jakoby dolů skočiti chtěl nac zvráceností lidského života — a nepřišel ko stelík ke srázu, ale sráz ke kostelíku. Žena jde pomalu ke Kordovic mlýnu těžká hlava k prsům se chýlí. Jde k mohylce svého dítěte — tož ke hla dině rybníka. Jde tam poprvé — jde vyprosit si odpu štění na utraceném dítku svém, jde vyprosit přímluvy.
Prokop Kordův
17 article
Je nešťastna. Provdala se, ale k oltáři nedovedla láska, nýbrž ta trocha jejích peněz Muž ji nemiluje, ba nenávidí a nenávi jeho ze slov se v rány proměnila a těch je bez počtu. Nemá dětí — a ze nemá ona dětí, jes pláštík, pod který muž strká všecky svoje ukru Nemá dětí. Proto jí je snad bůh nedává že to první utratila. A utracený život volá k nebi o pomstu trest dopadl na hlavu její a dopadů, až už sll její nestačí ho unésti. Kdyby měla dítě, snad by se muž obráti Ale toto přání jen tak po dně její dušese plazí — nemá sily ani odvahy, aby na perutie vroucí modlitby vznosla je ke trůnu Pána světů. Ten kámen, se kterým pohroužila nevinne dítě své ke dnu rybníka, ten kámen věší s nas každou její modlitbu a strhuje ji ke dnu jejich útrap. Teď jde po prvé k svěmu dítěti, aby vy- prosila si tam smilování. A žena jde k bývalému Kordovic mlýnu jde hostinskou zahradou, prošla železničním podjezdem a je na pěšince u potoka Podál na skalním svahu šumí mladý les potok zurčí v tlumeném žblunkotu a vedle sadě plno květu na stromoví. A žena jde podle sadu — v prsou jakob jí olověnou plachtu složil a oči ve hlavě pro nosti.
Kordův
19 article Přesla sad — tu je hráz a kolkolem' sta
Přesla sad — tu je hráz a kolkolem' sta vrby na ní. A vrby naklánějí kornatá těla svá a roz sochaté hlavy jejich dlouhými haluzemi poky vují, jakoby po něčem pátraly u paty kmenů Žena stane — zmýlila se v cestě, či snad přelud zrak jí kalí? U paty vrb je země, černá země rozoran a rybník vody prázden zeje tu jako lebk umrlčí. Starý rybník je vypuštěn a dno jeho v pole proměněno — jen ty šedé vrby na hrázi sto tu dosud nakloněny, jakoby něco hledaly v černé prsti. Žena přikročí blíž — ach — vždyť ona si to dobře pamatuje — byla to první vrba — žena přikročí blíž a opírá čelo o rozdrásanou kůru staré vrby a v duši jest jí, jakoby čern příšera s nespočetnými chápadly jí se tam po- ložila a s divokým výsměchem vyssávala vše- chen život. A dívá se do černé prstí tupým okem, dívá se a tu náhle spatří u paty vrby dole pod kořáním na dně rybníka bezvodéh kámen — kámen světlý —— oblý — — žena skokem je dole, schvátí kámen — obraci jej. rukou ohmatává — — milosrdenství boží — je to kámen, kterým pohroužila své dítě do vody v těchto místech — je — zde ta hrana — ovšem méně hrobitá — zde ten výdutek, co by do dlaně se vešel — takhle vzala ká- men — — — bože — nesuď vražednici ! — tenhle kámen je svědkem, když ty drobné ru- číčky dítka zoufale lapaly po záchraně na dně vody, když ta maličká ústka polykala vodu; krik vyraziti již nemohouce — — ten kámen b svědkem, když mrtvé tělíčko stalo se kořist vodní havěti. — — Kámen zde zůstal — kde je dítě?! Nešťastnice libá kámen — příval slz prodral se jí z očí a vyplavil jí duši. Druhý den z rána nalezli na Kordovie rybníce oběšenou ženu na vrbě; a oběšená měla na hrdle uvázaný kámen.
20 article U nebožky. Napsal Guy de Ma u p a s s a nt
U nebožky. Napsal Guy de Ma u p a s s a nt Klidně skonala bez nejmenší útrapy jak žena, jejíž veškeren život prost byl všeliké úhony a naznak spočívala nyní na lůžku svém s očima přimknutýma a s rysy skonejšenými. Dlouhé její bílé vlasy byly pečlivě upra- veny, jakoby teprve deset minut před smru sama je byla spořádala před toiletním svým zreadlem a zámorně sinavá její líc jevila tak blahomírně spokojený výraz zbožnosti, že pře- svědčením se stávala představa, kterak vychladlé to tělo byla od kolébky obývala duše bez po- skvrny libezná, kterak zesnulá ta stařena byla na konec dnů svých dospěla bez svízelů stesků a kterak časné to žití s věčností se bylo spojilo bez jakýchkoli výčitek svědomí. Po straně lůžka v usedavém vzlyku klečel její syn, úřadník neoblomných zásad a dcer její Marguerita, řeholním jmenem Eulalie. Od samého mládí byla nebožka vyzbrojila je neomylnou morálkou a vštípila jim nezvrat- nou víru náboženskou a neochvějný smysl pro povinnost: syn stal se soudcem a nade vše povyšuje zákon, bez smilování stihal liknavéa Jodhojné a dcera, všecka prodchinuta ctností, de šící v mravopřísné této rodině, z pohrdavost lidmi zasvětila se bohu. Otce svého neznali vůbec a aniž kdy po- drobností byli zvěděli, známo jim bylo o něm pouze tolik, že byl matku jejich učinil ne- šťastnou. Jeptiška vroueně líbala svislou ruku nebož- činu, jež matně zlutavým odstínem svým pla- sticky se utvářenou zdála z vláčného vosku. Ruka druhá, jež spočivala s oné strany prostřeného těla, byla se ještě v konečné vte- řině smrtelné bezděčným hmatem křečovitě za- ťala ve zdrchanou pokryvku a tkanina v šíř dél žihána byla dotud drobně vlnivými záhyby, jakoby upominkou na poslední ony pohyby, jež předcházejí věčné strnulosti Lehice zaklepáno bylo na dvéře.
Marguerita Gua jít Ma
21 article
Oba v pláči sehýlení sourozenci vzhůru povznesli svě hlavy. Tvář jeho byla schmuřena truchlivou váž- ností, již ukládaly okolnosti a povinnost. Zlehka směrem k mrtvole naznačil zna- mení kříže, odměřeně pokročil blíže a ozval se tlumeně: »Přicházím; děti ubohé, abych pomocen vám byl v trudných těchto chvílich ! Náhle se zvednuvši, sestra Eulalie odvětil vážně: »Diky, otče duchovní, ale přejeme si, brat můj a já, zůstat u nebožky samotni. Jsou to poslední okamžiky, kdy ještě ji vidíme a proto pobyt hodláme všichni tři pospolu jako kdysi, dokud.. dokud... dokud jsme byli malí drahá naše ... naše matka . . Nebyla s to domluvit: palčivá bolost se- vřela jí srdce a horké slzy zdusily jí hlas. Kněz se uklonil a pravil laskavě: »Jak vám libo, milé děti ! Sehýlil se na kolena, pokřižoval se a po- modlil, načež opět povstal a zašeptal: »Byla to světice !« A zvolna opustil místnos. Nebožka a obě děti její ocitli se o samotě. Na konsole umístěné hodiny, zpola stonulě v šeru, ticho rušily pravidelně drobným svým tikem a otevřeným oknem s bledě vysvitlou září měsíční vnitř proudila jemná vůně lučin a lesů. Venku vše pohrouženo bylo v zamlklosta pouze tu a tam potuchle z dálky doléhal ško- hrtavý skřek záby a obchvíli se ozýval lehký bzukot nočního hmyzu, svištně vletnuvšího d jizby a prudce narazivšího na zed. Neskonalý mír, božská melancholie a do- jemná lahoda obklopovaly nebožku onu a zdálo se, jakoby se vybavovaly toliko z nl, prostupo- valy bez překážky stěnami a chlácholivě roz- prostíraly se na veškeru vůkol přírodu.
Eulalie Diké
22 article
Stále na kolenou a hlavu vnořenu v lůž- kovou pokrývku, pojednou zaúpěl úřadník srdce- rvoucím a peřinami a prostěradly dušeně stlu- meným kvílem: »Oh, matko, matko, matko !« A zoufale se vrhši k podlaze, sestra ně- kolikráte divě čelem udeřila o dřevěnou pelest. rozechvěle a křečovitě se zasvíjela jak v epilepti- ckém záchvatu a zasténala: »Ježíši, Ježíši, oh, matko, Kriste Ježíši« A zmítáni orkánem bolesti, supivě a chrop- tivě oba zápasili o dech. Krise polevovala jen znenáhla, až poslé ustoupila tklivě tichému pláči, jakž po burácivé bouři na vzedmutém moři sleduje deštivý příval. Teprve dlouho ještě potom jeden po druhém se zvedli a jali se patřit na drahou mrtvolu. A rozmanité vzpomínky — včera tak blabé a dnes tak bědné ony vzpomínky — vysvitaly v duchu jejich s veškerými zapomenutými svými podrobnostmi a intimními svými významy, jež v život zpět vyvolávaly bytost zmizelou. Upamatovali se na tu či onu tvářnost a mluvu a všeliký úsměv a názvuk hlasu té, jež nebyla již s to s nimi se sdělit. Zřeli ji znova šťast- nou a klidnou a znova shledali se s dávnými její slovy, jež mívala v obyčeji a s nepatrnými její posuny ruky, jimiž zpravidla utvrzovala důraz, vedla-li tak či onak důležitou řeč. A milovali ji, jak nebyli ji milovali před tím nikdy: ze rmutu a hoře svého dohadovali se, kterak jim byla drahocenna a kterak nadále budou opuštěni a bědni.
Ježíš Krist Ježíš
23 article
Byla to vůdčí jejich hvězda a ochranná je- jich tvrz, jež byla zanikla s veškerou jejich mladostí a s veškerou šťastnou částí jejich ži- vota a bylo to pásmo poutající je se světem a vlákno, pojící je s předky, jež takto přerváno bylo navždý — slovem, matka a roditelka je- jich: odtud po všecky dny příští měli být osa- měli a odkázáni sami na sebe, aniž jakkoli přáno jim být mělo bez trudného žalu zpět se ohléd- nout v zašlé časv. Jeptiška pravila ke svému bratru: »Viš zajisté, jak ráda probírávala se ma- tinka ve starých svých listech. Všecky jsou tuto ve psacím její stole. Což kdybychom si je pře- četli nyní my a noci té zde u ní seznámili se tak s celou její sotva tušenou minulosti? Byla by to pak cesta ke hrobům dávno zapadlým, neboť poznali bychom neméně i její matku jejího otce, kteří zúplna byli nám zůstali nepo- vědomi. Psaní jejich, o nichž často se nám zmi- ňovala, rovněž taky po ruce. Nu ?e »Budiž !« Vynali ze zásuvky asi deset malých svazko sežloutiých papírů, pečlivě obvinutých stužkami a těsně srovnaných v řadu. Rozložili relikvie ty na postel, vybrali ze svitků jeden, jenž označen byl slůvkem »otec«, otevřeli jej a přihlédli k jeho obsahu. Byly to dávnoletě epištoly, s jakými shledt se lze ve starobylých skříních rodinných a jaké bez výminky páchnou minulým stoletím: prvá nadepsána byla »milounké srdéčko mé« a druhá »rozmilá moje děvuško«, další měly začátek »drahé dítě mé« a opět jině »milovaná moje dceros. A náhle se jeptiška jala číst hlasitě a z li- stových záznamů nebožce recitovat vlastní její vzpomínky od doby útlého mládí. Loktem podepřen o lůžkovou pelest a zraky upjaty na svoji matku, pozorně naslouchal úřad- nlk četbě.
Loket