1
masthead
7. července 1907.
2
masthead
Nedělní zábavná a poučná přiloha , Národních Listů“ k č. 185.
4
article
Ven! Ven!
Ven! Ven!
(Smutné rozjímání o veselé věci)
Nastává doba letního či ferialního cestován
— totiž všem šťastným, kteří při plném zdrav
na delší dobu uprázdniti a potřebným „fondem
zásobiti se dovedou. Některým už začala, ale to
jsou ti zvláště již nedočkaví, anebo spekulanti.
kterým je hlavní sezona buď méně pohodlnou.
aneb příliš drahou. Pravi letní gourmandi zůstá-
vají zde, dokud kukačky kukají, užívají zde roz-
košné doby pokročilého jara s prvním počátkem
léta a vydávají se na objíždku za ferialními po-
žitky teprve, když zde začíná býti krutě parne
a tedy již málo příjemno.
5
article
Potom, když u nás ve vysokém znoji obil
začíná zráti a žirné kraje své šťavnatě zelen
roucho zlatem hojně promitají, když žhavý úpa
vycházky do přírody stěžuje a jenom večery žá-
doucí ochlazení přinášejí, tu teprve přichází ku
plné platnosti veselá, nadějně povznešená výzva
„Ven, pryč! Do hor! K mořským břehům! K je
zerům!... Na cesty!“
Nic nemůže býti v létě svůdnějšího a nie
lákavějšíhe, než tento lahodně vzrušující „pe
plašný signál“. Krásný a milý je z pravidla po
byt v nějakém letním sídle, „na blízku lesa a
živé vody“, pravda, svatá pravda; půvabnějšía
lahodnější je několikanedělní „kůra“ v malebně
položených, vším pohodlím opatřených moder
ních světových lázních, s čistým, chladným hor-
ským vzduchem a pestrou, z celého světa svátou
společností — které tak celkem mnoho neschází
ponejvíce jenom osvěžení a lehké, příjemné roz-
ptýlení nebo ukonejšení mysli ve hravých, stří-
davých zábavách — zejména když se dvoje
troje lázně za sebou navštíviti mohou, ale ko
runou všech letních požitků, kteréž se dle l-
bosti prodlužovati dají, je cestování, cestování, pro
osvěžení a utužení nervů, cestování pro zotaveni
se v proměnách zdravého, sílivého vzduchu, cesto-
vání pro vyjasnění ducha a zaplašení chmur
všedních starostí, cestování pro povznesení mysl
a rozšíření myšlenkového obzoru, jejž povolán
a stavovské povinnosti vždy více súžují, cesto-
vání pro požitek, jejž poskytují krásy přírody.
zejména nové půvaby krajů, kterých jsme dosud
neznali .
svatá pravda
6
article
Prostí lidé říkají tomu: cestování pro zá-
bavu. Dejme tomu, neboť na slovu, na jménu
nezáleží. Ano cestování o letních prázdninách
je zábavou, ale ono je více ještě: je posiloua
rozkoší zejména lidem, kteří jinak celý rok na
jednom místě tráviti musí a při svém zaměstnáni
buď nudou jednotvárné agendy, anebo zase štva-
nicí neklidné, stále rozčilující práce utýrání
jsou. Snad nic neslučuje tak harmonicky „uži-
tečné s příjemným“, jako letní cestování a ta
kevéto mísení prospěchu s požítkem považuje se
od věků — a snad nikoli neprávem — za vreho
praktické moudrosti.
Ale teď už dosti té moudrosti či toho mudro
váníl praví asi netrpělivý už čtenäř... Dobrá
tody dosti.
Ano: cestovat, cestovat!
Ale k cestování je potřebí dvou věcí, kteréž
Angličanům po jedné stránce totožnýmí jsoue
u Rusů aspoň obdobně se zastupují. Angličané
říkají, jak obecně až přiliš známo jest: „Time
is money“, kdežto naši pravoslavní bratř
na sevoru a východu, kteří jakožto obyvatele
ohromných zemí ve všem také „obšírnějšími“
jsou, rozvláčněji ujišťují: „U nás inagdá vrémě
děngi byvájut — u nás druhdy časem peníze bý
vají“... Zajisté, také u nás! Velmi často! Ale
také u nás jsou, jistě jako též u Rusů, lidé a to
velmi moudří lidé, kterým okolnosti ukládají.
aby čas od peněz přesně rozlišovali. Vlastně
není to nie příjemného, ale jest tomu už tak.
Zejména, když přichází doba prázdnin.
Angličan
Rus
Tim be money
7
article
Tak leckdo z nás, kteří jsme cenu a požilek ce-
stování vystihli, by konečrě čas — úřadně ře-
čeno: dovolenou, třeba sebe delší dovolenou —
si vymohl, ale to druhé, money, děngí!... Jak
vidno a konečně od jakživa povědomo, nejsou
čas a peníze přece jenom pojmy totožné. Znám
lidi, kteří mají času až nazbyt, ale čím více
času, tím méně peněz. A naopak — či ne! Na-
opak nikoli! Nebot že by člověk, který má hojně
„děněch“, času získati a pokdy učiniti si neda-
vedl, nesrovnávám se svým rozumem ani se
svými zkušenostmi. Slýchám arci, že jsou ta-
ková postavení a takové okolnosti — někdy.
proč pak ne? ale celkem a vůbec? ... Nevěřím.
Mám-li pravdu, jako že mám, pak uplatňuje se
zajímavá logicky-nelogická formule: 1. čas jsou
peníze; 2. peníze jsou čas; 3. čas nejsou (vždy
tuké) peníze a peníze nejsou (vždy také) čas
4. čím více času, tím více peněz (u nezaměst-
naných boháčů) a také tím méně peněz (u ne-
zaměstnaných živnostníků a dělníků); 5. čím
více peněz, tím více času — vždyeky, jenom
když člověk chce, a tak dále. Ale vraťme se
k cestování.
Věčná škoda, že k cestování není potřeh
jeno n času, nýbrž jako za hraběte Monteceu
cola k vedení války, také peněz, a to mnoha
peněz!... Ted jsem se přistih! při zastaralém
názoru, při šosáckém zpátečnictví, a já přece
šosákem býti nechei!
8
article
Novodobé pokolení začalo i tu dělat objevy
začíná i zde přokonávati staré předsudky. A pro
tož já nížepsaný, kterýž od dávna hlásám, že
„mládež má vždycky pravdu“ a kterýž dosu
jsem nadser pre velké revoluční heslo, jež hlása
nejkrásnějši hymnus katolické liturgie, velk
lepá píseň „Pange lingua“ v závěrečném verš.
druhé sloky: „Et antiquum documentum no v
cedat ritui — a staré učení ať novému
ustoupí vyznání!“... nechtěje zůstati v žádném
směru zpátečníkem, věnuji náležitou pozornos
i těmto novotám.
Tak tedy: mladší generace, která jako po-
hádkový princ s divotvorným mečem starým
předsudkům hlavu za hlavou uráží nedbaji
hloupé okolnosti, že ty nlavy namnoze vždy
znovu, opět a opět staré hydře narůstají, snaží
se povaliti také přežilou prý maximu, že je k ce-
stování pro zábavu potřebí hojně peněz.
Laskavý i méně laskavý čtenář prmatuje se
zajisté, že podnikány — jako nejmodernější
z tak zvaných sportů, skoro jako vrchol čili
„sporl všech sportů“ — různé, přesně vymezené
cesty beze všech peněz, „do Paříže bez halíře“
a tak dále, ba i cesty kolem světa beze všech
ražených a tištěných pomůcek, jakoby skutečně
„čas“ všude vyměňovati se mohl za tamějsí
Paříž
9
article
čili místní denáry, a on se milý čtenář také pa-
matuje, že tyto moderní podniky — na sázky
i bez sázek — pokud novinám známo — dosud
vždy také více nebo méně slavně byly prove-
dony.
Ale navzdor tomu čili přes to všechno se
nová cestovní methoda hrubě neujala, ačkoli
smělým cestovatelům při jich odchodu i návratu
hlučně tleskáno bylo lidmi, kteří se pro vše
nové „snadno a rychle“ — nadechují („na-
dechují“ je také nové, pravda-li? ale správné).
Platí snad také zde stará zkušenost, že každá
zenialní novota jenom zvolna a s velkými potí-
žemi průchod si zjednává? Snad, možná, ale
učenci a mudrcové starších sportů vysvětlili m
tu záhadu, jak následuje.
Při všestranném oceňování věci vyšlo na
jevo, že cestování „do Paříže bez halíře“ a tak
dále je vlastně už vynález velmi starý a že jej
učinili před tolika a tolika věky světoběžní sy-
čáci babylonšti, asyrští, egyptští, feničtí, řečti
římšti, germánští a slovanští a že nejušlechtilej-
št, středověkou a novodobou, formou tohoto vy-
nálezu bylo — nyní snad již docela z módy
vyšlé vandrování řemeslnických tovaryšů a že
tento domněle nový sport od nepaměti lidské
provozují a věčně snad provozovati budou po-
budové a tuláci, kteří ke zpáteční cestě druhdy
čili namnoze používají také urychlené bezplatn
státní dopravy, čili tak zvaného postrku.
Paříž
10
article
Ať je tomu jakkoli, ukázalo se, že prozatím
aspoň ani nejmodernější generace — vůbec čil
celkem — docela bez peněz cestovati nechce.
Bylo tedy na snadě, aby se vynalezl způsob ce-
stování s málem peněz. A tento způsob je
prý už vynalezen a chystá se také, jak pozoru-
jeme, zahájiti výbojnou propagandu. Všichni
lidé dobré vůle provázejí tuto snahu a tento
úmysl zajisté přáním nejhojnějšího zdaru, ale
nevím, nevím... Ostatně: qui vivra, verra —
kdo se dožije, uvidí!
Na světový knižní trh vržena docela nedávno
mnohoslibná knižka, jejíž lákavý titul zni: „Jak
lze lacino cestovati? Praktický průvodce pro
všechny, kteři s nepatrnými vydaji rozkošnou
cestu i de nejslavnějších krajů vykonati
chtěji“... Tedy rozkoše plné či vlastně „na po-
žitky bohaté“ cestování s nepatrnými vydaji —
objevitel této skvostné methody, jehož jméne
zatím budiž pominuto, je asi lidumil zlatého
srdee, neboť kdo nechtěl by konati veselou, ra-
dostnou cestu i do nejslavnějších krajin, aniz
by k tomu potřeboval mnoho peněz?
Kolika asi smutným čtenářům těchto řádků
dělají se laskominy při tak krásné vyhlídee
Nuže, nechť stane se ten skvostný vynález obec-
ným majetkem také u nás, s prominutím tax za
knížku a poštovné ..
11
article
Dobrodinec a veliký vynálezce laciného
přece požitků plného cestování je Němec — to
se rozumí vlastně samo sebou již, neboť všechny
veliké vynálezy pocházejí od Němců, tedy také
tento. Jmenuje se Max Bruch. Lipský tento filan-
trop tedy ujišťuje, že procestoval již křížem
krážem celý svět a že praktické zkušenosti, n
těchto cestách sebrané, ochotně sdilí s ostatním
člověčenstvem.
A jeou to opravdu zkušenosti skvostné. Zna-
menitý tento muž ví o nádherných výletnícha
pobytových místech v rozkošném jižním Tyrol
sku, kdež prý se za 80 haléřů dobře dá přenoco
vat; se 150 zlatými dá prý se čtyři neděle cesto
vati po Švýcarsku, kamž jenom velmi bobatí lide
jinak se odvažují, ba se 180 zlatými lze prý při-
jemně cestovati plné čtyři neděle i po Italii
o kteréž se tvrdí, že tam tutisty „drou bez nože“
a těm, kteří se takto dřiti nedají, že prostě hrdl
řežou... ovšem je prý k takovémuto cestování
potřebí jakéhosi „umění“. A o toto umění právě
jde. Náš lidumil dává je k obecnému dobru
takto: „Předně necestujte v hlavní eestovní době
čili sezóně, nýbrž teprve v září a v říjnu“ —
Němec
Bruch
Tyroly
Švýcarsko
12
article
Tedy nemáme cestovati v době, když horkoa
dusno nás z měst vyhání ven do vzdušných a
chladných výšin horských nebo ku břehům ob-
čerstvujících proudů vodních, ani když plně roz-
vitá nádhera přírody mocným kouzlem do svého
lůna nás vabí, nýbrž teprve až nastanou krátké
dni s ranními mraziky a mlhavými večery, ne
boť potom už je všude volno a tedy lacino. Tedy
ictní cestování — na podzim! A jakožto druhou
hlavní zásadu doporučuje náš dobrodinec: ce
stujte se svojí ženou!... To je ovšem pravidle
svou novostí zrovna ohromující. Náš dobrodinec
vykládá, že je cestování se ženou předně lidu-
milnější, za druhé příjemnější a za třetí laci-
nější, než bez ženy, t. j. manželky... Uva-
žujme: je cestování se ženou lidumilnější, než
bez ní? Snad, někdy. Je příjemnější? HIned po
svatbě, vždycky, to jest: nevzala-li si ta neh
ona strana za muže nebo za ženu jenom penize
Ale lacinější že je, cestují-li dva, než jeden?
To je početní úkol poněkud choulostivý. Jak s
asi představuje Max Bruch, že je ženina nepřl-
tomnost dražší, než její přítomnost? Páni
sociologové: mluvte!... A potom: jak má tedy
lacino cestovati muž nebo mužský, který žádné
ženy nemá?
Další některá z velikých zkušeností našeho
autora odvozená pravidla jsou už méně záhadna.
Bruch
13
article
„Nebeřte si na cestu mnoho zavazadel.“
Zeela moudré! — „Kufr“ nebo tlumok budiž
jenom tak veliký, aby se vešel do síťky ve vn-
gonu a nemusil býti odevzdáván do nákladu“ —
nic nového, to provádí, bohužel, už veliká část
cestujících na úkor ostatních spolupasažerů ..
A také prý, aby si cestující mohl svoje věci sám
nosit a nemusil používati nosičů — nu: co na
nosičích kdo uspoři, za to asi daleko nedojede
ale konečně může se šetřit i na sirkách. Dále
doporučuje autor, aby si cestovatel nakoupi
hned doma pohlednic ze všecl míst, jež navští
viti hodlá, aby jich nemusil kupovati teprve na
místech samých prý za drahé peníze v hotelich
a t. d. O tom by se dalo přemýšleti, avšak lepší
radou bylo by snad: nekupovati a neposilati po-
hlednic vůbec!... Potom prý je opatrné
moudré, aby se pro zábavu cestující člověk po-
jistil pro připady železničních nehod a neštěstí.
Jsou prý svědomiti a pečliví lidé, kteří na ce
stách s jakousi rozkoší vypočítávají, co by
jim nebo jejich rodinám vyneslo, kdyby se tal
vlak s náspu sřítil aneb s jiným vlakem srazil .
To už je snad to nejvyšší labužnictví na světě
vypočítávati s rozkoší, mnoho-li by musila úra-
zovna zaplatiti, kdyby... To přece musí velko
lepě zvýšiti požitek ferialního cestování! O dá-
vání zpropitného náš genialní vynálezce lacinéh
Kufra
14
article
cestování skoro ani nemluví — čtenář se za-
jisté v tom ohledu sám již dovtípí!
Pro používání hötelů sestavil autor knihy
třiačtyřicet pravidel. Jakého směru a ducha tato
pravidla jsou, sezná trpělivý anebo snad již ne-
trpělivý čtenár z ukázky. „Zařízení hotelové ne
považuj nikdy za svůj majetek, neboť nakláda
bys jim snad příliš šetrně, a obchodníci s ná-
dobím a nábytkem chtějí také žíti, a jest poža-
davkem doby, aby hotely svůj mobilár častěj
obnovovaly“... To je do turistiky přeložená
maxima: „Z cizího krev neteče“ a týká se je
nom hostinských. Poněkud překvapujícím jes
toto ponaučení: „Nemůžeš-li v hostinském po-
koji nějakou věe, zejména nějaký šperk ihned
nalézti, spusť veliký poplach, žaluj, že ti byla
věc uzmuta a setrvej na tom, i když se ukázalo
že byla věc jenom založena, neboť a t. d. . . Zde
schází jenom ještě rada: dej si zaplatit skvělou
náhradu — vždyť cestuješ pro potěšeni!
15
article
Tyto ukázky každému zajisté stačí. Bru-
chův „system“ nalezne snad hojně následovní
ků, ale on je také již dávno překonán různým
staršími, ovšem jenom částečnými soustavam
laeiného cestování. Jsou lidé, kteří si stůj co stů
dovedou vždy opatřiti jízdu zadarmo, a to nikol
jako „slepí pasažeři“, nýbrž na lístek V někte-
rých zemích dávají se „eestující pro zábavu“
bezplatně dopravovati ve vozech se zavazadly
neboli s „bagáží“, ba i pospolu s dobytkem,a
noviny zaznamenaly již mnoho přikladů, že ten
či onen přítel dalekého cestování se dal „anga-
žovat“ jako sluha na parnicích, na expresso-
vých vlacích a t. d, jenom aby si lacino svě
mohl prohlédnouti. Ale za vrehol praktičnost
považuje pisatel těchto řádků, co tu a tam s ne
malým požitkem provádějí zejména mladší inte
ligenti: putují dle úřadních seznamů od stra-
vovny ke stravovně, najedí a vyspí se všude,
ježto takověto veřejné stravovny ve většině
ovropských zemí už zavedeny jsou, procestuj
za prázdniny s nejmenším možným nákladen
několik říší. A mají prý při tom zábavy více.
než kdyby prošli všechny alpské a lázeňské ho
tely, tak že prý vším právem mohou a směj-
hlásat: také my cestujeme pro zábavu!
Ví o tom autor shora jmenované knihy? Jiste
neví, neboť jinak byl by asi svůj třebas již ho
tový spis hodil po zásluze do pece.
Br
17
article
Naptal P. Fink
Naptal P. Fink
V příjemné, horské kotlince, poblíž ml
dého, libě vonícího tesa, nesměle krčila se chatka
Malinká jen a nuzná, neuměle sroubená a jak
věčným klidem zahnilá, se dvěma píďovým
okénky pod pocuchanou doškovinou.
Bylo te spíše doupě než přibytek lidský
k němuž jediný jeho obyvatel hodil se výborně
Tomuto říkali krátce „zubr“, pravým jmé
nem však Korenda a útočiště jeho překrtil
rovněž ve „vilu“.
Byl. pravda, stejně příslušníkem blízké
obce a bývalým spoluobčanem všelikých těch
vysměváčků, bydlíval kdysi také trochu „p
lidsku“, tomu však bylo již dávno, ach, tuze
dávno.
Tenkráte býval ještě chlapík jako hora
silák jako pravý zubr, kypící přímo nezkrotnou
touhou bujarého mládí. Bez něho nebývalo v
vsi jediné snad kratochvíle a, jak ovšem samo
zřejmo, také nikoli pranice.
Zubr býval první všude, dnem i nocí po-
hotově, uměl se rváti s chaseu, až babky šma-
hem omdlévaly, dovedl však i zatančiti,až
děvčeti v kole přecházel zrak.
Práci rovněž se nevyhýbal a byl proto u lid
v „dobrém oku“, jež tak rádo a shovívavě pře-
hlížívá nějakou tu nahodilou chybičku.
Nerad vzpomínal občas Korenda, jak býva!
jako ptáče, odkázán pouze na ty svě ruce a n
lásku hezké Barušky.
A chodilo tak dlouho, jako tiše plynoucí vo
dička, až přišlo do vsi osudné to posvícení, na
něž tenkráte pamatovala téměř celá dědina.
P Fink
18
article
Nejvíce ovšem Korenda.
Iloši se podle zvyku k půlnoci opět seprali
jenom že tehdá šlo až příliš do tuhého. Necelou
hodinku trvala strašlivá ta mela, leč plně stačila
převrátiti útulnou hospůdku vzhůru nohama.
Na bojišti kromě všelikých tretek a malič
kosti, jako: různých součástek zničených ná
strojů hudebních, rozbitých lahvi, sklenic i lam
polámaných židli a stolů zůstal i mladý Vraštil
jediný dědic největšího statku ve vsi a chloub
starých rodičů. Bohužel byl to i odmítnutý kdys
nápadník Korendovy Barušky a to plně stačilo
aby na šťastnějšího soka v plné míře zanevřel
Nebýti hrozné síly, jakou Korenda vynikal
byl by účty své s ním zajisté dávno již vyrovnal
Co však nešlo mocí, mohlo zdařiti se úskokem
a bylo třeba vyčkati jen, až se přiležitost na
skytne.
O prožluklém posvícení vyrovnali se s do
statek, ovšem že tak, jak snad nikdo z nich se
nenadál.
Bylo rázem po veselí. Borci se rozprshlia
Korenda zůstal uprostřed rozlícených sousedů se
svou cbětí samoten.
Však nikoli samoten — ještě kdosi třetí
malomocně ruce k nebi spínající a s očima do
krve vyplakanýma byl smutným svědkem hroz-
ného neštěstí. Byla to sličná Baruška, pro nia
Korenda rval se již snad bezpočtukráte a kterou
právě svojí neohrožeností tak pevně k sobě při-
poutal.
Dozvuky krvavého posvícení dopadly pr
Korendu dosti tragicky.
Vraštil
Korendův
Baruška
Korenda
19
article
Poseděl si dlouhá tři léta, prý pro zločin
Poseděl si dlouhá tři léta, prý pro zločin
zabití a za takovou dobu se přemnoho ve světě
změní. A změnilo se mnoho i v Korendově rodne
vísce.
Nikdo ko „kriminálníkovi“ nechtěl se hlá
siti, každý viděl v něm prašivého psa a lotra.
děvčata zřejmě se ho stranila, kluci naň po-
směšně pokřikovali, práce bylo pomalu —co
tedy dále?
Korenda zanevřel na celou ves, ba na celý
svět, šel lidem s oči a slátal si u lesa zmíněnou
chaloupku.
Od těch dob zdráhal se pracovati, i když
mu práce sama do klína padala a pracoval pouze
tolik, aby hlady nezemřel. Stal se skutečným
morousem, rozervancem — zubrem. Kluci jej
tak pokřtili a název ten s ním srostl.
Tak daleko přivěsti může člověka zlý osud.
posilněný nevraživostí spoluobčanů. Dlouho-i
potom třeba k tomu, aby vyprchal z těla po-
slední záchvěv síly a zdraví? A byť bylo zdravi
to přímo železné jako Korendovo, povoluje zvol-
na jako obruč za obručí, až celá nádoba v trosky
se rozvalí.
Kdysi v letní podvečer vrátil se Korend
do chatrče zpit hůře než jindy. Poslední dobou
uchytil se totiž kořalky a utápěl v ní kde jaký
vydělaný groš.
Těžko pověděti, co dělal, aneb jak se stalo
— leč v malé chvíli z omšelé stříšky vyštehl
zhoubný plamen a než se lidé seběhli, ztrávil
požár celou chudou chaloupku i s jejím opilým
obyvatelem.
Našli již toliko zuhelnatělou mrtvolu, nad
níž kdosi veškerý svůj soucit projevil odměřenou
větou: Jaký život, taková smirt.
A Baruška? Ta bývalá Korendova láska
dávno již provdaná Baruška — ani ta nesnažila
se pocítiti u srdce něcb vřelejšího, vždyť byí
to dnes již odporně páchnoucí kořala a ona vždy
tak nerada slýchala, když jí kdo připomenul, že
„zubr“ chodival kdysi za ní ...
Korenda
Korendův
20
article
Mir.
Mir.
Napsal dr'V. M . ravec.
Kdo zajede si do Solné Komory, této malé
ale pěkné ukázky rakouských Alp, projede se
také po Halistattském jezeru a navštíví nejstarš
místo tohoto zajímavého zákoutí: Hallstatt sám
Neupoutá ho tam pouze malebné okolí s pře-
krásnou přírodou, ale město samo chová v sobě
zvláštní pamětihodnost: nálezy z doby keltické,
V městském museu tamějším uvidíš jich po-
učnou ukázku. Ale nejvíce tě zaujmou z nich
dvě skleněné rakve. Jsou umistěny v malé jizbě
podél protilehlých sobě stěn, a vzdálenost sotva
ti metrů dělí je od sebe. V jedné z nich uložena
jest kostra Římana, v druhé kostra Kelta. Obě
dobře zachovalé vynikají rasovou zvláštností
náležely asi mužům v plné síle. Zalétneš v mysli
mimovolně do minulosti. Dnes je lhostejno, zda
tento Kelt zde patřil již čackým četám Bello-
vesovým, když pronikaly z Francie jihovýchodně,
vše si podmaňujíce, podobně jako družiny Sigo-
vesovy směrem k Rýnu v lesy hercynské.
Lhostejno také dnes, zda Kelt tento ži
právě za doby největšího rozkvětu moci keltické.
jež sahajíc na jedné straně z krajů těchto pře
Dunaj do Makedonie pronikla Hellespontem až
do Malé Asie, kdežto na druhé straně rozprostí-
rala se od Rýna přes Čechy až k Odře a Visle.
ravec
Říman
Kelt
Bella
Hellespont
Alpy
Hallstatt
Francie
Rýn
Makedonie
Asie
Čechy
Odra
Visla
21
article
Lhostejno též, zdali Kelt tento viděl teprve
úpadek moci svého národa, kdy rodáci jeho byl
tlačeni na severu Germány, na východě Slovany
ale hlavně na jihu ničeni a hubeni Římany. Nám
připomíná zde v té rakvi svůj zdatný kmen, jenž
v těchto krajích po sta let vládl a jich statečně
hájil. Jich pád byl právě tak slavný, jako slavno
bylo vítězství jich opovědného nepřítele: Ří-
manů, kteří brzy po jich přemožení ovádli celý
tehdy známý svět. Příslušník těchto odpočívá
nyní také zde v rakvi. Možná dost, že oba dva
zahynuli, stojíce proti sobě v nelítostné seči.
možná také, že dosti dlouhá doba dělila živo
jich od sobe. Nieméně byli oba členy dvou ne-
přátelských rac, potírajících bez milosti jedna
druhou až do vyhubení.
Ale dávno již ustaly krvavé války mezi jieh
kmeny, dávno již utichl tresk zbraní z kruty ch
jich bojů: zanikla dávno jak mocná říše keltická
tak světová říše římská. Zde máme toliko dva
jedince obou uchovalé v kostře jako na ukázku.
Leži nyní klidně vedle sebe, v stejně prosté
rakvi, pod stejnou střechou. Nie nevyruší jich
z naprostého klidu, tím méně občasný ruch ná-
vštěvníků musea, jichž většina prolétne jizbou
lhostejna k jich bývalému významu. Smrt cbě-
ma stejně osudem určená srovnala je úplně.
Čeho nebylo lze dosáhnouti za jich života,t
uskutečnilo se snadno po jich smrti po sta-
letích: naprostý klid panuje nyní mezi nimi,
vznošená posvátnost míru naplňuje celou světnici
Kelt
Germán
Říman
Ří
23
article
Sama!
Sama!
Chtěla bych býti sama! Snad den — sna
několik chvil... Jen míti plné vědomí: „Sama.
zcela -ama!“
Jak dlouho již jsem si těch slov nemohle
říci! Kdy naposledy? Navím, jak minula t
chvíle a nechápu, proč mi nezůstala v paměti
když nyní tak toužím po jejím návratu.
I když mám kolem sebe osoby mne milu-
jící a ty, bez nichž býti nemohu — přece chtěla
bych chvíli plně okusiti samoty.
Jest to žízeň jakási, jež duši zachvacuje
Sama moci se proběhnouti krásným jarem, ssát
mladou vůni zeleně a nasytiti se svěžím orose
ným ránem.
Sama viděti bílá poupata magnolif, jež če
kají na žhoucí paprsky slunco, aby rozkvetla
Sama dýchati sladkou vůni akátů, které báje
duši šeptá, hladiti jemné modříny a zahýbati
břízou, aby roje jejích droboučkých lístků do
výše vzlétly
A proběhnouti prudce, jak jenom dech
stačí, širou plání louky, natrhati kytici jasných
barev — unavena opříti se pak o mladý peň,
kterým teplý vítr houpá — sama, sama!
Musím silně zavříti rty, abych potlačila vý-
Chtěla bych býti sama ve množství. Ať by
to byl dav zvědavý, hrozící, nebo jásající. Vno
řiti se do proudu, v němž nikoho nerozeznávám
kde není tváří, postav, bytosti, jenom hučie
massa, která kolem mna proudí a prochází. Ne
splývám s ní, jenom unášeli se nechávám s vě
domím své úplné trpnosti.
To jsou toužené chvíle samoty, na ktere
přelétavě vzpomínám, než oči večer uzavru.
A vdím místa nezodpovězených otázek
kudy musím projiti, cesty, které do daleka ve
dou, kde modré vody šumí a lesy skrývají ne
známo, kde rudý přísvit padá na zoraná pole.
Tam všude chtěla bys má duše?
Tam půjdu — dychtiva — až budu sama
křik.
Sam
24
article
Různé zprávy.
Různé zprávy.
= Podivné závěti. Bývalý majitel hutí, jenž na-
byv značného jmění, žil v soukromí, zemřel před ně-
kolika dny ve svém rodném městě Lyonu. Své jmění
v obnosu dvnu milionů franků odkázal v závěti své
manželce s výslovnou podminkou, že smí nastoupiti
dědictví jen tehdy, dá-li si vyříznoutí jazyk. Kdyby
se této malé operaci nechtěla podrobiti, má celé jmění
případnoutí veřejným dobročinným ústavům, kdežto
vdova se musí spokojiti s měsíčním důchodem 100
franků. Jaká muka asi nešťastná dědička svým jazy-
kem manželu připravila? Nedoví se toho nikdo, nebot
zemřelý, n ně hovorný než jeho chot, vzal tajemstv
s sebou do hrobu. Toto zvláštní ustanovení v závěti
povede zajisté k procesu, neboť vdova bude žalovati
na uznání neplatnosti podmínky. Při té příležitosti
připominají se různé americké testamenty s podivným
ustanovením. Tak připojil jistý bohatý lakomec ke
svě závěli kodicil: „Zakazuji, aby se projednávání
Lyon
25
article
pozůstalosti svěřovalo notáři X.: ten chlap je přiliš
drahý.“ — Bohatý statkář odkázal své jmění dámě,
své sousedce, se kterou v životě nikdy nepromluvi
ani slova. V závěti napsal: „Prosím paní B., aby při-
jala mě celé jmění, které daleko nestačí, aby ji od-
měnila za pocity, jež mi po tři léta půšobilo poze-
revání jejího božského nosu.“ — Jiná poslední vůle
zněla následovně: „V uvážení, že mne stihlo ne-
štěstí, míti za manželku Alzbětu M., která mne o
počátku našeho manželstv. všemožně mučila, která,
nespokojujic se tím, že mi ve všem odporovala, činila
co mohla, aby mi způsobila trápení, kterou patrně
nebe na tente svět poslalo, aby mne z něho poku
možná brzy vyhnalo, která měla tak zvrhlou po-
vahu, že ani síla Samsenova, ani genius Homerův,
ani moudrost Augustova, ani trpělivost Jobova, an
obezřelcst Hannibalova by ji nedevedly změniti.
v uvážení všech těchto okolností odkazují řečené
Alzbětě M. — jenen sou.
Homerův
Augustův
Jobův
Hannibalův
26
article
= Zdvořilost čínského redaktora. Ať mají Číňané
jakéxoli národní chyby, nezdvořilost mezi nimi není.
Důkazem toho jest dopis čínského redhiktora, jenž
vrátil jiterární zásilku s následující omluvou: „Vele-
vážený bratře slunce a měsíce! Hle, Tvůj sluha leží
uctivě u Tvých nohou! Prosím, aby milost Tvá mi
dovolila žiti a mluviti Tvůj rukopi, jsem obdržel.
S blahými pocity jsem jej četl. Nikdy před tím ne-
měl jsem příležitost čísti takový pathos, takový hu-
mor, tak vznešené myšlenky. S chvěním a váháním
vracím Ti Tvou práci. Kdybych ji otiskl, prohlásil by
ji císal za vzor dokonalostí a nařidil by, že žádná
jiná práce nesmí již býti vytištěna, která by seji
cenou vyrovnala. Protože vím, že v nejbližších 10.000
letech nemůže býti nic tak cenného napsáno, posílám
Ti rukopis nazpět. Hle, moje hlava leži u Tvých
nohou! Sluha Tvých sluhů: Redaktor.
= Moderní krysař. Pověstný krysař z Hamelnu
nalezl moderního nástupce. Jmenuje se Melom Tyler
a žije v Lopansportu. Liší se od svého legendárníh
předchůdce tím, že dovede myši a krysy vylákati
z děr nikoli tóny pišťalky, nýbrž zvuky houslí. Jeho
kouzelná moc je tak veliká, že hudbymilovní hlodavci.
jakmile se jeho melodická hra ozve, zcela bez bázně
k němu přiběhnou, provádějice různé divoké skoky.
a některé zvláště odvážné vylézají mu dokonce na
ramena, aby jim ani jediný tón neušel. Melom Tyler
žil již dlouhou dobu v Lopansportu jako houslista.
nemaje tušení o zvláštní moci své hry. Poznal ji ná-
hodou. Housle ho nemohly uživiti a proto si opatř
místo skladníka ve sklepní místnosti. Od svých houslí
se však neodloučil. Jednoho dne vzal je s s bou
do sklepa, ab se v prázdné chvíli nobavil hrou.
Číňan
Vele
Melom Tyler
Hameln
27
article
Sotva že počal hráti, přiběhla krysa, zastavila se
jako okouzlená před houslistou a posloucbala. Po ní
přišla druhá, třetí, čtvrtá a pak celé hejno. Mohl je
chytiti, žádné by byla neutekla, ale Tyler jim ne-
ubiížil. Každý den jim uspořádal ve sklepě malý kon-
cert, po němž krysy opět prchly do svých děr. Přítel.
kterému své dobrodružství sdělil, vyprávěl o něm
dále a brzy se o případu dovědělo celé město. Ná-
hedou jest Lopansport pravým hnízdem krys a oby-
vatelé chtěli kouzelného umění Tylerova použiti k vy-
hubení těchto tak málo oblíbených zvířat. K tomu
však se moderní krysař nepropůjčil. Ne, že by se bál,
aby jej otcové města neošidli o honorář, jak se stalo
jeho předchůdci v Hamelnu, ale nechtěl, aby na jeho
houslích lpěla krev, třeba jen krev ubohých krys.
A proto je Lopansport posud celý krysami prolezlý
jako dříve, pokud Melom Tyler nevěděl o kouzelněm
účinku své hry.
Tyler
Tylerův
Melom Tyler
Hameln
kouzelný uměný
28
article
= Nejstarší svatební zmlouva. V berlínském
museu nalézá se papyrus z nejstarší posud známou
svatební smlouvou z r. 493 před Kristem a byla uza-
vřena v zemi faraonů. V oné době byl Egypt pod
vrchní vládou perských králů, ale jen nominálně
egyptský kulturní život zůstal nezměněn po všechna
století, mravy, zvyky a právní poměry nebyly do-
tčeny cizím vlivem. Z řečené svatební smlouvy vy-
svitá vládnoucí a možno říci matriarchální postavení.
jaké proti jiným východním státům žena v Egyptě
zaujímala a polvrzuje se tim zpráva Diodorova, jež
byla tak často brána v pochybnost, že v Egyptě ve
středhich a nižších třídách žena vládla nad mužem.
Smlouva zní v překladě: „Roku 30. (měsíce) thota,
krále Daria. Mluví žena Isis, dcera Choachyta z údolí
Chapochrata a Jeseamonneby k Choachytovi z údolí
Jarteerova, synu Pšotefnachla a Henunuby: Činíš
mne manželkou a dáváš mi desetinu litého stříbra
z klenotnice v Plahu jako můj manželský dar. Jestliže
tě jako manžela propustím, budu-li tě nenávidětia
jiného více milovali, dám ti 1/2 desetiny stříbra z oné
deseliny, klerou jsi mi dal, jako zmíněný manželský
dar. Přenáším na tebe vše, co s tebou získám, aniž
bych s tebou nějak písemně vyjednávala. Psáno Hla-
ryothesem, synem Harpechrata.“ Na zadní straně jsou
čtyři vlaslnoruční podpisy svědků. Že zde neběží
o mimořádný připad, dokazuje druhý papyrus, jenz
byl z majelku Eduarda Drummonda Ribbeve darován
museu v Toledu (v Ohiu) a jest o 160 let později se-
psán, ale s oním starším skoro do slova se shoduje.
Vynikající postavení ženy brzy pominulo. S výboj-
nými výpravami Alexandra Velikého a proniknutím
řeckého ducha a práva do Egypta změnilo se také
sociální postavení ženy a v podobných listinách
z pozdějších dob se sice ona formule podržuje, ale
klade se do úst muži.
Krist
Diodorův
Dario
Isis
Choachyta
Pšotefnachl
Hla
Harpechrata
Drummond
Veliký
Egypt
Toledo
Ohio
údolí Chapochrata
údolí Jarteerův
29
article
Obojživelný automobil. Jules Ravallier, sla-
vitel motorových vozů v Paříži, sestrojil obojživelný
aulomobil. První jizda na zkoušku s podivným vo-
zidlem konala se nedávno v Paříži na ulicích av
Sekvaně. Stroj dosáhne na zemi velké rychlostia
vjede pak bez nejmenš. přípravy nebo změny do
vody, v niž docílí rychlosti 18 uzlů za hodinu. Vůz
má podobu motorového člunu, z něhož vyčnívají čtyři
kola. Masivní přední kola slouží na zemi i ve vodě
k pohybu a řízení, zadní kola mohou při jízdě po
vedě zůstati v klidu, dle potřeby však mohou býti
uvedena v pohyb. Automobil vjždí do vody přímu
ze suché země a potřebuje k tomu jen šikovného
sklonu nebo nakloněné roviny. Na zemi i na vodě
jest prý stejně bezpečny. „S tímto obojživelným
automobilem,“ míní vynálezce, „možno přejeti každou
řeku a každý záliv bez ohledu na mosty a přívozy
a jednotvárnost dlouhé pozemní jízdy přerušiti jízdou
po vekách a jezerech. Ve válce bude míti toto vozidl
veliký význam; což nahlédla i francouzská vládaa
chystá proto pokusy s různými typy obojživelného
automobilu, zbudovanými vhodně pro vojenské účely.
V krajinách bohatých na vodu možno podniknouti
výlet jednou po zemi, podruhé po vodě. Tak zdá se
býti rozřešen problem, míti zároveň yachtu i auto-
mobil a nové vozidlo zaujme zajisté namnoze misto
nynějšího motorového vozu, jehož lze použíti jen na
suche zemi.“ Také Američané zmocnili se již nového
vynálezu a za krátko mají se v Novém Yorku konati
pokusné jízdy, při nichž tento chojživelník pojede
střídavě po silnici a po jezerech. Někde však se při-
jímají tylo zprávy s nedůvěrou a pronáší se obava,
aby se k „obojživelníka“ nevyklubala vlaslně —
kschna
—ová.
Jules Ravallier
Američan
Paříž
av Sekvana
Nový York