Ročník XXXXVH.

V Praze, v sobotu 17. srpna 1907.

Číslo 226.

rauní a odpol. Htsty před, lácí sei v Praze v administrai na měníe . . . . .. sa člsst leta . . . . s dvají doudške sa měsl

a oblá mo

V drobném pi odejie raní číle o nobě : . . va zh odpoledni- Ve flislkéch na venkore ranní číslo. . . . . . . . 10 odpolední- . . . . . . . 4b Inserátv plati se hotově napřei Předplaconí a inserty přijímá sdminl strace v Marianské ulici č. 3. Tam nacházejí se též redake tlskárna a expedice „ Národnich Listů“ Eukopisy se nevraceji.

na čtvit Lta . . . ve úilislkéchu na měsíe . . Poštont a načale na čtvrt lela . . . . s dvojí zásilkeu na mřske . . . ::: k S ne stvr k ak

noi kek 2Ka

Po schůzích mocnářův. Po Swinemündu — schůzi carově s ně meckým císařem — rychle za sebou násle dovaly schůze anglického krále ve Wilhelms höhe s císařem německýma v Išlu s panovníkem rakousko-uherským. Všecky tyto schůze pa- novnické jevily na venek neobyčejnou míru milovnost, důvěru vzájemnou v upřímné od hodlání pěstiti přátelské a příbuzenské styky a souhlasné ubezpečování o jednolnosti názoru na aktnální otázky zahraničné politiky Kdežto schůzí swinemündskou se na novo upevnily sousedsky příznivě poměry něme cko-ruské, bylo setkání ve Wilhelmsböhe projevem mizicího podezření, kteréž po léta se zračilo mezi oběma státy a národy Schůze išelská jeví se pak v některém směru býti doplňkem schůze předešlé. Obě zajisté platily vyjasnění stanovisk anglického k mocnostem trojspolkovým, podnět k oběma připisuje se anglickému králi, »nejdovednějšímu prostředníku a diplo- matu politiky míru«. Veřejné mínění, nejen v Německu, praví »Köln. Zig«, navyklo si viděti v král Edoardovi skutečného ředitele zahraničné politiky anglické, a proto vítá tím radostněj poselství míru, jež přinesl. Ježto i státníe obou říší měli příležitost obšírně se vysloviti můžeme předpokladati, že oběma státy uči- něn byl nový souběžný krok na dráze spo- lečného působení obou velikých národů pro práce míru. Neproměnila se sice ještě zima rozmrzelosti jediným rázem v zářivé leto, ale před sluncem vážné vůle jak panovní- kův tak národů znenáhla úplně zmizi dle nadějí všech kruhů ona mlha, jež po dlou- hou dobu překážela všemu výhledu do lepši budoucnosti. Setkání ve Swinemünge, ve Wilhelmshöhe a v Išlu budou kdysi pokta- dána za mezníky dějinné, splní-lise očekávání naše Na schůzích těchto uvedeny prý byly konečné stanice evropské politiky v jakési harmonické spojení.

Pokud se týče zvláště setkání krále Eduarda s císařem Vilémem, vyciťuje se zejména z pronešených závěrečných připitků jejich jakýsi vřelejší ton. Kdežto ještě za setkání obou panovníkův v roce 1906 se opatrně vyhýbáno všemu zdání, že setkání to bylo povahy politické, letos naopak vy- stupuje okázale tento ráz schůze ve Wilhelms- Jako německé tak i anglické časopisy netají své uspokojení, že nastoupena byla cesta vedoucí ke sblížení Takověto schůze panovníků, praví »Daily News«, jsou šťast nou drahou k osvědčení vnitřních pásek, spo- jujících evropské staty. Schůze ve Wilhelms- höhe byla formálním osvědčením, že naše ujednání s ostatními mocnostmi nijak nesmě- řovala k něčímu osamocení. Dle »Tribuny« byla schůze konečným spečetěním prací, je- jichž cílem bylo sbližení obou na rodů. Dlouhá řada přátelských styků ne byla by ukončena, kdyby do ní nebylo po jato i Německo; proto se jeví schůze ve Wilhelmshöhe jakožto konečný obrat ve sty cích obou států, Anglie a Německa. Uvádějí se i slova anglického státního t- jemníka zahraničného, nejlepšího znalce ve věcech politiky zabraničné Hardinga, jenž jest stálým průvodčím krále Eduarda na všech jeho cestách, že »byli výsledkem schůze neobyčejně uspokojení, a že tolik do ní se ani nenadáli.« Král Edunrd prý hlavně se přičinil, aby se odstranila všecka nedo- rozumění. Zajímavé jest též připomenutí »Stand ardu«, že nedůvěra k Německu nevytryskla v Anglii ani tak ze soupeřství obchodního a průmyslového, jež překonati jest přičinlivosti anglické, jako z myšlenek všeněme- ckeho programu, a hlavní výčitky anglické proti vůdčím státníkům že platily tomu, že zavdali německému národu podnět. aby se domhíval, jakoby se chovali příznivé aspoň k některým všeněmeckým ideálům Nic více by prý Angličany nepotěšilo, než höhe.

kdyby zvěděli, že toto jejich podezření jest bezdůvodné. Z hlasu tohoto se dá souditi, že měli v Anglii na mysli i všeněmecké ideály vzhle- dem k rakousko-uherskému soustátí. Vedle všeobecného osvědčování obno- vující se důvěry mezi oběma panovníkya národy, anglickým a německým, jen málo se oznamuje o věcném obsahu schůze ve Wilhelmshöhe. Skoro všeobecně se vyslovuje domněnka, že marocká otázka a poměr Ně- mecka k akci francouzské byl nejaktuálnějšt předmět rozprav. Shoda názorně dala se tu zjistiti tím spíše, uváží-li se, že zápletky marocké ještě před konferencí v Algecirasu sloužily Německu pouze za záminku, aby mu ponechala Francie volnou ruku v jeho hospodářské politice v Turecku, zvláště v Malé Asii a v Syrii a podél dráhy bag- dadské. Čím větší budou nesnáze Francie v Marokku, tím jistěji kyne ovšem Německu žádoucí úspěch v naznačeném směru. Anglii pak záleží zvláště na klidněm držení Egypta a v této příčině souvisí návštěvy krále Eduarda s polilikou balkánskou. Anglie ne- přeje náhlým převratům v Turecku, jež by mohly uvésti na pořad i otázku egyptskou a tím jest dán i jeji prostředkovací úkol na Balkáně. Proto skorem všecky zabraničné časo- pisy uvádějí reformní akci v Turecku ve spojení s navštěvou krále Eduarda v Išlu. souhlasíce v tom úplně s prohlášením obou zúčastněných státníků bar. Aehrenthala a Hardinga. Dle toho se zjistila v Išlu úplná shoda názorů co se týče oprav v Makedonii a programu mürzstegského, a rovněž se do sáhlo souhlasu v příčině návrhů, jež uči- něny budou vládě turecké, př čemž se prozkoumají příslušné návrhy tétc vlády. Vedle provádění reforem budou ná vrhy se týkati zejmena postupu proti povsta leckým četám.

Rakousko Uhersko může prý se nadíti nejvydatnější podpory anglické co se týče akce opravní. Na řadu oprav vedle polla čení nepokojů četami způsobených — a ty jsou velmi značné, neboť dle zprávy gene rálního inspektora pro Makedonii, Hilmi paše. mělo od března r. 1906 do konce června r. 1907 turecké vojsko 75 potýček s četam bulharskými, 46 s četami řeckými a 13 s če- tami srbskými — přichází tedy nyní o rga nisace soudnictví. S novým postupem v akci reformn v Turecku souvisí prý i nedávné udělení pluku bulbarskému knížeti, čímž se mu do stalo jakési náplasti za to, že dvacetilele výrcčí nastoupení vlády nepřineslo a nepři nese jeho politice vytoužené odstranění svrchovanosti Turecka. Dle ukázky této ovšem by další pro vádění reforem tureckých nesměřovalo k sesí lení balkánských národů a jejich politických tužeb, ale k udržení Turecka, čili zachování posavadního stavu, ovšem za zvýšení vlivo pomocí oprav na Turecko. Pokud zamýšlený postup urychlenýcha zdůrazněných reforem v Turecku bude se brati kolejemi na schůzi išelské vytčenými. vyslovuje se naděje na mírné vyřízení jejich Ovšem neschází ani hlasů pochybujících. kteréž počítají s případy, právě na Balkáně spíše než kde jinde možnými: totiž s náhlými a prudčími výbuchy, a tu se hledí zejmena nedůvěřivě na Albance. Ostatně události marocké jsou novým dokladem, že i vyko- návání mandátu, souhlasně daného určitým mocnostem — v Marokku Francii a Španělsku — není ještě zárukou, že provádění jeho odbude se hladce. Ovšem vystupuje západní Evropa p letošních četných sbližovacích schůzích pa novnických vůči blízkému Východu zdánlivě mnohem jednomyslněji a jednotněji a tudíž i »přesvědčivěji«, než se to stalo za dřívějších pokusů zjednati v Turecku pořádek.

Politické zprávy domácí. Ze Záhřeba. (Konflikt chorvatsko uberský.) „Pokret“ se dovídá, že byla při jata demise odborných přednostů dra. Nikoliče dra. Badaje a Rojce. Z přijetí demise dle „Po kretu“ následuje, že bánovi se již podařilo na jiti náhradníky za odstouplé, ale jména jejich dosud chová v tajnosti. „Agr. Tb.“ prohlašuje že se to bánovi dokonce nepodařilo. Záhřebské vládní „Narodne Novine“ tlum, čí Radkoczayův program. Program. jedním slovem řečeno, že by musil sjednot t všechny Chorvaty i Srby k obraně, kdyby toho sjednocení ještě nebylo. Dokazuje, že Chorvt sko není rovnoprávno s Uherskem, nýbrž jemu podčiněno a že tato rovnoprávnost je holou ne možnosti. Rovnoprávný svazek Chorvatsk s Uherskem obrozil by prý trvání monarchie. Ji nými slovy: každý, kdo je pro tuto rovnopráv- nost, prohřešůje se proti trvání státu, je slátním zločincem a jako takový musí býti trestán. Ze Zadru. (Dalmatský sněm.) Zader ský „Narodní List“ dovídá se ze spolehlivého pramene, že dalmatský sněm bude otevřen dn 9. září a bude zasedati as do 10. října. Koncem měsíce srpna dalmatský místodržitel odjede d. Vídně, aby si přivezl od vlády instrukce pro sněmovní zasedání.

Ze Lvova. (Ruský tábor lidu.) Minu- lou neděli konal se v Kropivníku velký tábor sel ského lidu ruského. Sedláci sami tábor svolali Účastenství bylo tak veliké, že se tábor sla velkolepou národní manifestací. Předsedou by Nikolaj Ivanovič Petrov z Dobrovljan. Soudee Dorožinský avítal tábor jménem krajské rusko národní organisace a vyslovil své potěšení nad tím, že sedláci již sami a z vlastního nočinu chápou se národní činnosti a organisace a vy slovil přesvědčení, že za nynějších neveselých poměrů jen silný a vědomý hlas ruských národ ních mass je s to, aby učinil konec panujícín v Haliči zmatkům. — Feodorij Maruščak mluvi proti ruským separatistům, kteří chtějí z Rus udělati poubou „Ukrajinu“. Pouhá zmínka o „Ukrajincích“ vyvolala nevyličitelnou bouři národních mass. „Pryč s Ukrajinci! Nechceme jich znát! Ničeho o nich nevíme! Nechať zmizí Ukrajina jako dým!“ tak a podobně voláno. Hlavním řečníkem, pořadateli pozvaným byl dr. Dudykievič. Vyložil myšlenku jednoty ru ského národa a podstatu separatismu, vylíči evoluci ruské národní myšlenky v Rakousku. vysvětlil rozdíly rozličných ruských nářečí je- diného ruského jazyka, jenž jest ovo cem tisícileté kulfurné tvorby všeho ruského ná roda. Přešel pak ke známé aféře, která se udála mezi místopředsedou drem. Žáčkem a ruským poslancem drem. Markovem pro ruskou jeh řeč, a dovozoval, že vzdělaný člověk má mlu viti literaturným jazykem svého národa, tedy ruští poslanci na říšské radě spisovnou ruštinou

Tábor pak za všeobecného padšení přijal resoluci o národní a kulturné jednotě všeho ru- ského národa a vší ruské země, jejíž nerozdí nou částí je Červená Rus. Bez této jednoty ne měl by ruský národ v Rakousku pevné půdy pod nohama a nikdy by se nedomohl rovnopráv- nosti s ostatními národy močnářství. Snahu sepa ratistů, kteří chtějí národní jednotu ruskou roz- biti a na jejich troskách zříditi národnost úkra- jinskou či ruténskou, tábor lidu prohlašuje za zradu, hrozici ruskému národu větším nebezpe čenstvím, než byly nájezdy turecké a mongolsko i než bylo polské jho nad haličskou Rusí. Tábon vyslovil uznání poslancům dru. Markovu a Gle- bovickému za jich statečné vystoupení na říšsku radě protí poslancům separatistům, jimž vyslo- veno opovržení za to, že zapominajíce svého pů vodu i své přináležitosti k Slovánstvu, zradně. krajně nekulturně a divoce vystupují proti ru- skému jazyku na říšské radě. Tábor sehvaluj vystoupení ruských poslanců Glěbovického, Daviďaka, Korola, Kuriloviče a Markova z klubu ruských separalistů, projevuje jim úplnou dů- věru a vyzývá, aby na říšské radě utvořili samo- statný ruský klub. Tábor protestuje proti tomu aby byla v Haliči zřízena universita ruténská č ukrajinská, ale chce mít universitu ruskou. Tá- bor se prohlašuje proti fonetickému pravopisu. zavedenému vládou do ruských škol v Haliči Jaby tím způsobem byla vyvolána jezyková růz nost, a domáhá se pravopisu etymologického Poslední bod resoluce zní: Separatisté prohlásili ruskému národu a ru ské národní straně boj na vyhlazení. Rusko národní tábor v Kropivníku vyzývá ruský náro aby přijal toto drzé vyzvání a neustal v boj dříve, dokud neočistí svou ruskou zemi od ná rodních odštěpenců a zrádeů.

Politické zprávy zahraničné V Praze, 16. srpna. Zrada gen. Stössla. Čím více se blíží den přeličení s generálem Stösslem, Fockem a Reisem, tím více důkaz ného materiálu proti nim se zhrnuje. Účastníei portarturské obrany veřejně vystupují se svými zkušenostmi a pozórováními, a každé jejieh slovo přitěžuje portarturským zrádcům. Tak píše F. Kupčinský, že Stössel oklama cara i telegramem o kapitulaci. Poslal mu telegram o ní 15. (28.) pros. v 11 hod. v noci. ještě před schůzí vojenské rady, ja- koby se byla schůze již konala a kapitulace uznána za nevyhnutelnou. Na rukopis tohoto telegramu připsal vlastní rukou, že odeslán dne 16. (29.) pros. v 11 hod. v noci. Z toho je zřejmo, že chtěl věc nastrojiti tak, aby carovo telegrafické svolení ke kapitulaci přišlo d schůze vojenské rady a rozhodlo otázku. Následující den Stössel tajně poslal do Čifu prapory. Rozkázal, aby byly přineseny do jeh domu pod jakoukoli záminkou. Když byly přine- seny, rozkázal látku odtrhati od žerdí. Žerdě byly spáleny, prapory samy složeny do beden. tajně naloženy na minonosku a odvezeny. Přes to, že gen. Smirnov jako pravý velite Portarturu rozkázal gen. Fockovi hájiti čínskou zeď, Fock, čině ve srozumění se Stösslem, roz kázal, aby vojsko čínskou zeď opustilo ve 31 hod. po půlnoci. Rozkaz rozpořizovací, vydaný Stösslem dne 31. prosince, neodpovídá topografii a pro- zrazuje, že Stössel nikdy nebyl na horských po sicích a neviděl jich. Dne 1. ledna po nov. ohoň nepřátelskýel pušek a šrapnelů vytlačil Rusy z Velkéh Orlího hnízda. To bylo o 21/2 hod. odpol. T gen. Fock docela samovolně rozkázal, aby Malé Orlí hnízdo bez nutnosti bylo vydáno ne přiteli a s ním ještě jiné dvě pošice.

Nadarmo gen. Gorbatovský, jasně prohlé daje zradu, která se tu páše, jakož i škody které z toho Rusům vzejdou při dalších bojích rozkázal plukovníku Lebedinskému, aby tyte body za každou cenu držel, i za cenu neposluš nosti. Gen. Fock jal se hroziti Gorbatovskému že jej dá na místě spoutati, bude-li rušiti, co on rozkázal, a přikázal mu, gen. Gorbatovskému aby beze dlení odtáhl z opevnění. Vojska začala ústupovati A týž den ve 4 hod. odp. Stössel, nikomu slova neřeknuv, tajně poslal k Japoncům parla mentáře, praporščíka Malčenka, s nabídnutím kapítulace A hned, touž měrou, jak Rusové posic opouštěli, Japonci je obsazovali. Každý prosty ruský vojín pochopoval, co se děje. Vojác- Stössla hlasitě proklínali. On neměl odvahy tre- stati je za to, ale aby jich neslyšel, zavřel se do svého dvorce, odkud vůbec velmi zřídka vy cházel. Gen. Smirnov poslal 20. pros. (2. lodna gen. Nogiovi telegram: „Gen. pobočník Stössel vstoupil ve vyjednávání o kapitulaci navzdor mému nesouhlasu i navzdor tomu, že většina náčelníků usnesla se o jiném.“ Stössel očekával odpověď Nogiovu. Vojác i námořníci zatím jako lavina doráželi ne Stösslův dvorec, nadávali mu zlosynů a zrádců. Důstojníci stejné títuly dávali gen. Reisovi, ale ten pouze krčil „ameny: „Já nic,“ říkal, „tc Stössel. Kupčinecký vypočílává zásoby, které tehdy ještě v Portarturu byly, a shoduje se v tom sji nými, že stačily ještě na dva měsíce. Po kapitulaci vzala Stössla v ochranu ja- ponská policie, aby jej chránila naproti ruským vojínům. Nogi přijal jeho návštěvu, pozval na

snídaní, pili spolu šampaňské a dali se spolu fotografovat. Pisatel byl při tomto snídaní a zazname- nává, o čem oba generálové spolu rozmlouvali. Stössel: „Vám padli pod Arturem dva sy- nové. Přijměte soustrast, hlubokou soustrast.“ Nogi se vzpřimuje a praví hrdě: „Lepší smrti jsem si nepřál pro své syny. Jejich smrt je mou hrdostí. Nu a vy, generále, máte-li tako syny?“ „Také mám. „Oni zajisté byli s vámi v pevnosti. Jestli také nezahynuli, prosím, přivedte mi je. „O ne, oni jsou v Petrohradě . ..“ V poslední době Japonci několikráte se po- kusili dělati Stösslovi v eyropském tisku advo- káty. Totéž činili japonšti vojevůdci již po kapitulaci. Je pochopitelno, že Japoncům záleží na tom, aby se věřilo, že kapitulace Portarturu byla nutnosti, neboť v tom případě by měla pro ně nejen realný, nýbrž také moralný význam. Ale všeliké pokusy zmírniti vínu Stösslovu a spoluvinníků jsou marny, ničemná zrada jejieh je příliš zřejmá.

Situace v Marokku. Mezi Evropany vládne postrach, ač z Ca- sablanky, Saffia a Rabatu docházejí zprávy že pořádek je obnoven a nehrozí nebezpeči. Dle nejnovějších zpráv z Casablanky hodlají na město táhnouti vzbouřené kmeny z okoll V Marakeši je takové rozčilení mezi domo rodei pro bombardování Casablanky, že Evropané opouštějí město a prchají do Saffe. Do Tangeru přibyl parník s 500 uprehlikz z Mazaganu. Tež z Mogadoru uprchla celá evropská kolonie. Co se týče Fezu oznamuje se, že sultán zaručil se za bezpečnost Erropanů. následkem čehož tito neopustili město. Doufa se, že nastane brzo uklidnění, když kmenové nahlédnou, že francouzsko-španělská akce ome- zila se jen na města, kde vypukly bouře. Kolem Ma zaganu je klid. Totéž se oznamuje z Casablanky. Dne 13 t. m. chtěly vraziti do města nové tlupy Arabů, ale byly zahnány na útěk palbou křižáku »Gloiro«. V městě obnovuje se znenáhlu obvyklý, život. Židé, trpící velkou bídou, se vrací. Povážlivého rázu jsou nejnovější zprávy z Fezu, kde konaly se bouřlivé sch ů ze, v nichž se zuřívě mluvilo proti Evropa nům žádalo se, aby byla vyhlášena s va tá válka! Z Mogadoru uchýlilo se asi 200 Evropanů na křižník »Da Chaila«. Jak oznamuje tangarský dopísovatel »Köln.

Zeilg.« mělo by podle soudu znalců vnitřaích poměrů vylodění vojska v Tangeru zač žádají někteří vyslanci, tytéž násled ky jako v Casablance. Evropanům je za- kázáno překročiti okruh marockých stráží, ob- klopujíeích okolí města. V tomto obvodu ne- hrozí prý Evropanům nebezpečí, dokud nebu- dou Marokáni podrážděni. Ke zprávám o rozčílení ve Fezu se do- dává, že maghzen vyzval prostřednictvím konsulů všechny Evropany, aby neopouštěli svých pří- bytků a v každé čtvrli je někol ik vážných Arabů Zodpovědno za to. aby se Evropanům nedělo nijak příkoří. Generál Drude řídí se přesně dle instrukci a omezuje se pouze na defensivu. Ne- hodlá použiti svého mužstva k nějakému útoku neb postupu do vnitř země. Celkem je klid v městech na západním pobřeží. Do Tangeru při- byl parník »Anatolie« z pěti sty cestujícím z Mazaganu, odkud prehli z obavy pře očekávanými bouřemi. Dosud je tam však klid. Přitomnost křižáků »Admirál Aube« a »Condé«, působilo na obnovení klidu v Ma- zaganu. Válečné lodi »Forbin«, »Gahileér a »Cassini« a dva torpedoborci obstarávají do- hled na pobřeží a spojení s jednotlivými přistavy západního pobřeží. Švýcarský hlas o pangermánských plánech. Jeden z nejvážnějších a nejstarších žurnálů švýcarských »Gazette de Lausannee uveřejnil velmi zajímavý článek o pretensíeh pangermanských, jež začínají pociťovati též ob-

FEUILLETON. V Bechyni, na počátku srpna 1907. H. (List z venkova.) Jacísi libohlas opeřenci prozpěvují ráno kolem víly »Krok«a volají mne s paprsky slunce, s hlaholným hrče ním potůčku a šelestěním stromů ven, do von ného, poroseného rána. Jaká rozkoš ti liboh last opeřenci! Jsou to pěnkavy, drozdi, černohláv- kové, sedmihláskové? Čert vi! Nevyznám s v tom, jsem měšťácký nevědomec a v tom ll- bezném koncertu si pletu jednotlivé hlasy. Ale lidě z venkova, nebo ti, kleří prožili mládí na vsi, nevynikají nad nás Pražáky zvlášt ními odbornými vědomostmi. V lese pipne cos neb přelétne pták, jakého jste dosud neuzřeli. Marné ptaní! Nikdo nedovede ukojiti vaši vědy chtivou zvědavost, ani místní lékárnik, ba an hajný. Jsme vůben zanedbaného vychován v této příčině. Neznáme jména nejoby čej- nějšího kvilí. Školské výklady a obrázky nás nepoučiy. O přirodě trudno a. nevděčno vyklá dati před škamnami, mezi čtyřmi dusnými stě- nami. Pole a lesy měly by býti jako zahrady řeckých mudreů shromaždištém mládeže kolem učitelů. Přirodopis by se měl na jaře a v létě přednášet venku, v pleinairu ! Bylo by to zdravé, zábavné a praktické! A my bychom se nemu sili pak stydět za svě měšťácké ignorantství .. Ti libohlasí opeřenci připravují mi mnohem přijemnější — a časnější — probuzení nežl

řinkot a cinkot tramwaye a lomození kramářské ulice Perlové. Mám pocit, jako bych byl uprostřed hlu- bokých lesů. Pod okny je srázná, rozrytá cesta mezi dvěma svahy, porostlými smrky. A v dáli táhne se na obzoru dlouhá, harmonická linie lesnatého hřebenu. Vzduch vane čerstvě a aro- maticky z těch šerých, rozechvělých, třpytem ranních slunečních paprsků prosetých hlubin .. Ale pár kroků od tohoto lesního záliší kde veverka tančí po větvích u samé cesly octnete se ve velmi prosaické ulici starobylého města a slyšíle z okna vily secesního slohu zvuky piana, vzlykajícího sladkobolnou arii z »Oněgina«. To je kouzlo Bechyně. Les se dere d samého města. Zdá se, že kukačku slyšlme někde vedle náměsti s košatými, tichými lipami Malebně se uvelebila Bechyně na rozervané. divoké skále nad snivou Lužnící a položila s do klina lesů. Tak sladce odpočívá, podřimuje uprostřed nejladnější krajiny a nic ji nevyrušuje z klidu, nijský ruch obchodní a průmyslový. nic ji nezakaluje čírou jasnost vzduchu, an jediný komín tovární.

Rozkošný útulek pro lidi hledající zotaven nervů uštvaných světoběžnictvím a velkoměst ským pachtěním. Ze stinných lesů nad Lužnicí, z obůrky strmící nad potokem. Smulným, prodírajícím sena úpatí balvanů a obnažených skalisk, vane bal samická vůně, v níž okřívá únava. Krásné po tolky na pobřeží, kde lehký šum útlých, něžnýel bříz splývá se ševelem vln, jež jakoby plynuly v polosnění, zotavuje duše choré nudou a spleenem, probouzí smavé touhy a radost z života v srdeích blaseovaných . .. Když výjdete si do širých lánů, tam kd bílá silnice ubihá k Senožatům, nebo do rovin k Poušti, rozleti se mysl volná, odpoutaná o všech pochyb, jako okřidlená novými nadějemi Hledite do toho milého jihočeského kraje, kudy se přehnaly bouře slavné a tragické s jakousi vyjasněnosti a umírněnosti. Jaké posilnění vlé- vaji do mysli skeptických a zmítaných takové ehvile zatoulání se po šírém kraji, uprostre polí, nad nimiž léto pěje svou horouci píser zránt, před obzory hlaholícími harmonií azuru. zlata a smaragdu

Bechyně jest místo rozkošné, přirodou ob dařené tolika půvaby, že by moblo patřit mez nejpřednější lázeňská místa v Čechách. Obyva lelstvo městské i okolní by mohlo mnoho těži z těchlo vděčných poměrů. Ale zdá se, že dosu si není dobře jich vědomo. Veškerý moderní rozvoj města se omezuje na Libušiny lázně jež mají všechnu účelnost a komfort ústavu pro léčení, zotavení a pobavení. Zde vládne duch nové doby a obezřetný dr. Kuhl dbá o to, aby jeho svěřencům, paetentům a hostům bylo co nejpříjemněji v tomto ladném zákouti jiho- českém. Bechyně, kdysi husitská bašta, kde na chlu mech okolních shromažďovali se sedláci, bojujíe pro svobodu svědomi a vlasti, kde sršati Tábo- rité měli tvrdou oporu, je teď městečkem po někud ospalým a zanedhaným. Stoji trošku opodáí pokrokového vzruchu. Jest nyní houževnatou oporou konservatismu a baštou klerikalismu A kdybychom měli nějakého Sallykova-Ščedrina mohl by hojně zde kořisliti pro své uštěpačné satiry ze živola maloměstského. A v kterým malém městě našem by nenaše Saltykov Ščediin nadbytek látky? Musíme být shovívavi tím spíše, poněvadž děkujeme maleb- nému městu jihočeskému za tolik pěknýel chvil.

Ve velké a pestré lázeňské kolonii utvořil jsme svůj malý kroužek. Vládla v něm bez- starostná veselost a dokonalá lenost. Nedělat nic užitečného a nemluvit nic moudrého bylo naším heslem, jemuž jsem se zejména já oddal s při kladným porozuměním pro kázeň velkých idel Jediným vážným zaměslnáním byl nám sport. Vše ostatní bylo sportem! Zdálo se mi že nikdy jsem se tak nepřiblížil k pravé pod statě věcí. Trochu vybočoval z našeho ležérního sloh mladý nadšenec a řečník. Horlivý, přičinlivý jinoch, prodchnutý nejkrásnějšími úmysly. Ale pořád vedl své politické rozpravy. I na stezkách. vinoucích se po lesnatém úbočí Lužnice, stvoře- ných pro lyrické snění nebo pro sladké d prázdninového flirtu, i na hřišti lawn tennisovém

mezi dvěma sety řečnil o suchopárných a často zarmucujíeích věcech politických. Tento enthusiast veřejných otázek a světo- vých problémů připomněl mi jistého francouz- ského kněze. Vyjeli jsme si po veselém dějeuneru, kde se mnoho politisovalo, s pří- telem André Ch. a knězem-publicistou Mon- signorem V. do, buloňského lesíka. A krášného jarního odpoledne, uprostřed vlahé zeleni a pestrých záhonů pokračovali jsme v hovoru, který nás při dejeuneru rozpla- meňoval skoro jako burgundské. Přitel Ch. vy- kládal své názory o slovanské otázce, o Bal- kánu atd. Monseigneur, jenž mnoho cestovala znal, hovořil zajímavě a rozmarně, neboť nebyl fanatikem a jeho pohled na lidi a věci nebyl zkalen předsudky. Připadal mi jako bonrivant- ský a učený abbé z 18. stoleti. Bylo vidět, že tento sluha Páně nepečoval jen labužnicky o pro- spěch svého hříšného těla, ale že i svou zbož- nou duší zaléval vinem vědy a nektarem pousie. Pojednou na záhybu osamělé cesty u dol- ního jezera, ve směru k Suresne, zvolal Msgr. V. ukazuje k obloze modré a zářivé, k zeleným trávníkům a k nádherným skupinám stromů: »A my tu mluvíme o politice !« Jeli jsme dále, vracejice se k aleji long- champské: »Jaká krása — takový jarní den! A my mluvíme o politice !« Dobrému muži, jenž měl smysl esletický. zdálo se to vreholem rouhání.