ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 11 1d6bb280-8f17-11dd-91aa-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 11
Chunky — 25 celkem · entity: person 32, place 13, work 4
1 masthead
14. září 1913.
2 masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů k č. 202.
3 masthead
Patisk vyhražen
4 masthead
Strana 11.
5 article
OBSAH: L. Křikava: . . . . Podzím sentimantální. K. Osman: . . . „ Dům choromyslných. Chr.Fr. Schiller:. . Loučení Hektorovo. Pohádka. M. Gorký: Lonis Kříkava:
L Křikava Schiller Hektorův M Gorká Loučeň
6 article Podzim sentimentální.
Podzim sentimentální. Obloha barvy ocele nad krajem, v němž se barvy mísí, protahuje se vesele. Zluť, hněď a plamen červeně ze roztěkaly kropenatě v stupnicich zralé zeleně. Přes zem, jež v chlad se zhalila vějíře přáků v dáli táhnou. Role se v brázdy svraštila. Nad možnostmi, jež nebyly. nad ztraceným i nedobylým, silami, jež se ubily v jaře i létě, stesk jde za snaživců, kteří nedovedou měřítka najit mimo čas. Tasknime, pějem requiem. Pro jasnou proměnlivost věci nechápavše ji nežijem. Kraj bude klidně vadnout, hnit. Až v nový život probudí se, jiná naň přitěž pověsí se zbytečných sentimentali.
7 article Dům choromyslných.
Dům choromyslných. Z potulek po Sicilii. Napsal K. Osman. Za čarokrásného večera veplula naše lod do stříbrojasných vod liparských. Obloha byla jasná, ba průzračná, že bylo možno zříti v dál bělavý kouř sopky Stromboli, a když jsme za kotvili v Coucha d'ora (zlatá škeble, jak Si- ciliancí přístav palermský nazývají), ponořilc právě slunce své paprsky do třpytné hladiny moře. Ještě asi deset minut po zakotvení zdály se obloha i moře potopeny v purpur; lodníc stáhli plachty a stožáry čněly holé k nebi. Na zádi paluby hrála hudba a z přístavu blížil se k cizineckým lodím celý roj pestrých bárek, řízených osmahlými chlapíky v maleb- ném kroji sicílském. Seděl jsem vedie strážního důstojníka Mladý námořník přistoupil k nám. „Přijdou dámy na loď, pane poručíku?“ tázal se s úsmě- vem, snímaje uctivě čapku. „Zajisté, a připravte vše potřebne k tanci. Ve všech přístavech středního moře jes příchod válečné lodi v letních měsících hoto- vou událostí, nadmíru radostnou, neboť lod přiváží s sebou řadu mladých veselých důstoj- níků a výtečnou kapelu, která rušně život pří stavní rozvíří. Nechť nese tedy loď jakoukol vlajku, vždy je stejně vítanou a sotva že za- vzní známý povel, který dovoluje cizincům vstup na loď, hrnou se veselí Jihozemci n můstek ... Sedě v rákosové židli pozoroval jsem rj kolem sebe, naslouchal hudbě a obdivoval sou- časně nádheru západu. Nejrozmanitější tance valčík, kvapík, mazurka, ba i rozpustilý kan- kan střídají se bez ustání. Ponenáhlu nabývá moře podivuhodného třpytu, jas rozlévá se p hladké ploše paluby — svit měsíční, náhly přechod dne v divukrásnou noc. „Vidíte onu krásku tamto u zábradlí? Opírá se o rámě staršího muže,“ tázal se mne náhle poručík, sedící na dělu.
Sicílie Stromboli Couch d ' or
8 article
Ovšem že jsem ji viděl; byla sice sotva deset minut na lodi, ale krása její byla tak nápadna, že musil si ji povšimnouti každý Jaký to výraz v tváři: smutný, touhyplný, jaké očil Zvědavost moje byla tak veliká, že jsem se odhodlal poprositi dámu o tanec. Průvodce její obrátil se k ní. „Ano, za- tanči si, carissima mia,“ pravil k ní velice něžně. Aniž se po mně ohlédla, přitiskla se k ně mu, šeptajíc: „Mai piu!“ (Nikdy nel) Krátce potom odpluli malou bárkou z pří- stavu. Sledoval jsem zamyšlen křepký let lo- dice, zůstavující za sebou brázdy hořící duho- vými barvami. Příštího jitra bylo na naší fregatě rušno. Na židlích byly rozhozeny zlatem se fřpytíc uniformy, stoly pokryty kordy, klobouky epoletami a šerpami, ba i mdlá, sytá vůně fran- couzských parfumů rozlévala se vůkol. V popředí překotného ruchu držela se ovšem otázka, jak ztráviti den. Nabízeny roz- manité návrhy a plány. Někteří z důstojníků navrhovali prohlídku Bagarie, veliké, krásné vily asi míli od Palerma vzdálené, jejíž podi- vínský majitel, hrabě Pallegonia, vyzdobil sty skvostných vzácností, maleb, soch a agna- rií. Jiní byli toho náhledu, abychom navštívili klášter kapucínů, kde je opatem marcheso Treppani, veselý chlapík, jehož sklep a vtip je daleko pověstným. A opět druzí přáli si obědvati v „Hötelu angláis“ a po díner pod- niknouti výlet do Montrealu. Znaje Sicilii z dřívějška, váhal jsem připojiti se k té či oné volbě, když v tom přítel můj. lodní lékař, uči- nil mi návrh doprovoditi ho ke známému hra- běti, kterýž dědičný zámek svůj proměnil sou- stavně v ústav choromyslných, jemuž věnovai veškeren čas svůj i jmění své. Tento velko dušný přítel lidu byl prý prvním mužem, kte rýž podjal se úkolu, ne násilím a hrubou kázní, nýbrž mírností a laskavostí nešťastníky uzdravovati.
Mai Bagarie Pallegonio Palermo Montreal Sicílie
9 article
Vstoupili jsme do najaté calessini (kole- ska) a minuvše palermské hlučné korso, za- stavili jsme po malé půlhodince před zlace- ným portálem, nesoucím nápis: Casa dei Pazze (Dům choromyslných). Uniforma méto přítele zjednala nám okamžitý vstup. Nejprve byli jsme uvedeni do rozlehlého dvora, obklope- ného dokola obrovskou kolonádou, v jejímž středu zurčil vesele nádherný vodotrysk. Ne- kolik osob s knihami a kreslícími mapamí v rukou se tu procházelo. Pozdravovali ná zdvořile; u zasklených dveří, vedoucích k bytu majitelově, potkali jsme hraběte. Byl to týž obstárlý pán, kteréhn jsem předešlého večer víděl ve společností krásky na palubě fregaty. „Bože!“ zvolal jsem s úžasem, „ona je tedy šílenou?“ „E ella?“ tázal jsem se ještě dříve, nežl pozdravil. „Era pazza (byla šílená),“ odpovídal, po- zoruje mne bedlivě v domněnce, že i já jsem novým pacientem. Teď byla mi zasmušilo krásy její ovšem pochopitelna. Ubohá! Následovali jsme hraběte do různých par- tií jeho domu a vše zdálo se mi tu snem, po- hádkou neznámou a podivnou. Zde nebylo ni- kdy ani slechu po důtkách, řemenech. sprchách, tím méně po svěracích kazajkách. či neurvalých krutých opatrovnicích nebo dusných komorách. Stěny vzdušných zálů vy- zdobeny byly krásnými freskami, plny jas- ných, smavých krajinek, laškujících skupin amorettů a selanek Watteauových. V každém zákoutí šuměl tiše vodotrysk, obklopený há- jem květin. Všichni nemocní oděni byli oby- čejným domácím šatem a zaměstnávali i b vili se, jak v obvyklém životě. Nejprve na- vštívili jsme kuchyni; deset osob bylo tu za- městnáno a vyjma kuchaře samí nemocní. Ná- leželoť k systému hraběte, že pacienty své zaměstnával dle jich stavu před vypuknutím choroby.
Bož pazza Watteauův Ná Casa dei Pazz E della
10 article
Statná, sličná sicilská služka, která právě plnila z vodojemu skleněný džbán, napaden byla náhle záchvatem a jala se kolem stojící postřikovati; aniž by jevil překvapení, obráti se kuchař rychle, poklepal dívce na ramen a imituje hlučný smích, volal: „Brava Pepita. brava!“ Pak zatáhl za šnůru zvonce. Ihned obejvila se dívka s jemnou usměvavou tvář a uhodnuvši, oč se jedná, přiblížila se k šíle- né, objala ji v pasu a cosi jí šeptala. Výran v tváři nemocné se změnil, odhodila džbán s hlasitým smíchem odběhla s dívkou. „Pojďte, pánové,“ vyzval nás hrabě, „uvi- díte nyní, jak zacházím s nemocnými v pří- padě záchvatu.“ Kráčeli jsme šikmo zahradou a dospěl k síni s vyhlídkou na oranžovou alej. Od stro- pu tohoto sálu visela pohodlná houpací sit v níž ležela ona Pepita; statná služebná hou- pala ji v tichém rythmu a opatrovník, stojíce poblíž, jakoby v žertu stříkal dívce vodu do tváře. Křečovitý smích nešťastnice ulevoval až konečně zcela ustal, znavené oči se přiví- raly a ponenáhlu upadlo děvče v pevný, klid- ný spánek. „Hleďte,“ pravil hrabě se spokojeným úsměvem, „to jest prostředek, kterého uží- vám na místě řemenů a sprch; leč nechme ne- bohou spáti, chci vám ukázati podrobnost našeho ústavu. Následovali jsme hraběte do veliké za- hrady, založené dle sicilského zvyku v po- zadí zámku. Široké cesty vroubeny byly nád- hernými květy a košatými keři myrt, v jejicht skrytu tulily se malé pavilonky: konečně do- spěli jsme k jakémusi improvisovanému jevi- šti, tonoucímu v jasu slunce. Nic tu nechy- bělo: drnová sedadla, pulty orchestru, kulisy a vše ohraženo růžovými keři v plném roz puku.
drnový sedadlo
11 article
„Hleďte,“ pravil hrabě, sestupuje na je- viště, „zde pořádáme po celé letní obdob představení.“ „Přece ne s herci-šílenci?“ tázal jsem se. „Si signor!“ odpovídal s úsměvem a po- pisoval nám hluboký zájem, který jeví ne mocní o tuto zábavu a jak krásných výsledků dociluje. Od počátku naší návštěvy připojil se k nám muž vážné, zajímavé tváře; považovali jsme ho rovněž za návštěvníka ústavu. Zde však muž ten vyskočil pojednou na jeviště začal recitovati vysoce dramaticky básei Leopardiho. Hrabě zvedl prst ke rtům, upozorňuje nás, bychom umělce nerušili. Tragéd učinil př zakončení své tirády pomlčku, jakoby čeka na náš úsudek; jelikož jsme ale mičeli, sesko- čil zase se scény a zmízel v houštině. „Poveretto (ubožák)!“ zvolal hrabě. „T je, pánové, můj nejlepší herec a věru, že ne bez velikého talentu. Nedaleko divadla stála kaple, obklopená drnovými sedadly. Zde zval nás hrabě k od- počinku. Nalévaje ohnivého sicilského do kři- šťálových číší, slíbil nám vyprávěti zajímavou událost. „Asi před rokem navštívil mne náhl starší pán, jehož zjev prozrazoval muže vyso- kého stavu, a ten prosil mne velmi důtklivě. abych ho obeznámil se svým systémem. Vy- světlil jsem mu ochotně vše, co se žádostí jeh souviselo, a tu se mnou sdělil, že je otcem je- diné dcery, která je šílená, a prosil mne, abych ji přijal. To víte, pánové, že ústav můj nen veřejným, že založil jsem jej na myšlence nej- ušlechtilejší a že vylučuji přijetí pacientů, je- jichž nemoc zaviněna byla příčinami, s nimi nechci ničeho míti. Vyptával jsem se proto po okolnostech, jež nemoc dcery jeho zavi- nily, a tu mi vypravoval, že je řeckým kníže- tem Faivarem, že zapleten je v konspiraoe proti vládě a že musil proto z vlasti prchnout a statky jeho že byly zkonfiskovány.
Hrabě
12 article
„A vaše dcera?“ tázal jsem se. „Má drahá Xenie, zvěděvši o našem ne- štěstí, nebezpečně onemocněla a od té doby se více nevzpamatovala ni tělem, ni duchem Jestli snad i muka srdce, láska, je příčino její nemoci, to nemohl mně říci, doufal jsem však, že jakmile ji spatřím a s ní promluvím najdu stopu jejího šílenství. Odjel jsem s ním do města. V Palermu sestoupili jsme v šlechtickém kasinu, kde měl kníže najatý byt. Uvedl mne hned do ložníce dívčiny. Ležela na loží, mla- dá, krásná. Již po prvním, zběžném pohledu byl jsem hotov této půvabné, nešťastné bytosti pomoci seč v silách mých. Ujav ji za bílou, vyhublou ručku, rozevřel jsem útlé její prsty na své dla- ni a prosil v duchu Madonnu, aby mi byla ná- pomocna. Dívka zírala na mne cíze a ztrnule „Navrátím vám ji, kníže,“ — pravil jsem pl důvěry. Kníže plakal jako dítě. Hrabě se na okamžik odmlčel, pak mlu- vil dále: „Marně hledal bych slova, která by vám vylíčila moji námahu v prvních dvou mě- sících. Nechal jsem princeznu dopraviti s nej- větší obezřelostí do svého ústavu a zařídíl pro ni pokoj vybrané orientální krásy, dav jí i dvě Řekyně k obsluze. Pravidelnými pokus zdařilo se mi vrátiti ztuhlým údům zase býva- lou pružnost; také zevní smysly její staly se pro různá dráždidla jako: hudbu, zpěv, vůni a barvy, citlivými. Duše však trvala stálev úplné apatii, nebylo lze ji ani rozrušiti, ni rozveseliti, ba ani nerozzlobiti; duše vzdoro- vala mé moci a po sterých pokusech nezbýval už žádný prostředek pomocný.
Xenie Madonna Kníže Hrabě Palermo
13 article
Leč přes to zabírala veškeré moje my- šlenky nepřetržitě. Asi před třemi měsíci, pro- cházeje se jednoho jitra touto alejí, šlehla mi náhle mozkem bizzarní myšlenka. Vrátil jsem se rychle do svého pokoje, převlékl, nasadil mladistvě černou paruku, nalíčil tvář a oblékl bílé rukavice; stanuv před zrcadlem, sotva že jsem se poznal. Odešel jsem ke své nemocné. Seděla v křesle, zírajíc ztrnule do prázdna. Políbil jsem jí uctivě ruku a snažil se dáti své- mu hlasu nejněžnějšího přízvuku; zahrnul jsem ji hotovou záplavou vznětlivých slov, licho- ticích kráse její. Zůstala chladna, nicméně pokus můj ne- zůstal přece bez výsledku; uhodilť jsem na pravou strunu — ženskou marnivost! Slabý nach její tváře nechal mne uhodnouti, že slova má dotkla se její duše. Čekal jsem chvíli, vzal pak uvolněnou kadeř jejích vlasů mezi prsty a prosil jsem ji, by mi ji darovala. Vytrhla mi kadeř z ruky, pohlédla na mne zlostně a zasténala: „Nechte mne, pane!“ Poslechl jsem a odešel. Dík Madonně Bylo to první slovo, které po drahném čase promluvila. Příštího dne, upraviv opět svůj zevnějšek vešel jsem zase k ní. Ležela ještě na loži skrývajíc tvář v dlaních. Jal jsem se jí zase lichotiti, líče vzletnými slovy krásu jejích očí, které tu přede mnou skrývá. Několik mi- nut zůstala ztrnulou a jen slabé škubnutí rtů jevilo duševní její pohnutí: pak spustila náhle ruce s tváře, upiala na mne pohled, zářící dě- tinskou důvěrou, a tváří prosvitl paprsek úsměvu. Od oné chvíle ovládal jsem ji úplně. Při- měl jsem ji nyní i k tomu, by opustila ložea za týden dala se již vyzvati ku procházce parku.
Madonna
14 article
Duch její zdál se mi však dosud matným a určitou ideou ovládnut. Považovala se za velice nešťastnou a proplakala často celé dny Prosival jsem ji o sdělení svého žalu — a tu skryla vždy tvář na mých prsou, usedavě plačíc. Konečně kteréhos dne vykřikla náhle zoufale: „Vy nechcete mne více za ženul“ šílenství vyrvalo srdcí jejímu tajemství, které by jinak rty její sotva byly zradily. I tomuto zlu chtěl a musil jsem odpomoci; odvážil jsem se ke smělému nabídnutí, které by vyvolalo mocný duševní otřes — navrhl jsem jí sňatek Radost a jásot její mne zarazily. Pokusi jsem se jí vysvětliti, že nutno ještě krátký čas s oddavkami počkati, leč čím déle se lhůta slibu mého protahovala, tím smutnější a za- miklejší se stávala. Byl jsem nucen slovu do- státi. Zde, na tomto místě, pánové, konala se ona nevšední svatba a dosud vidíte tu stopy rozsetých květů myrtových. Bylo to zvláštní divadlo. Kaple byla slavnostně vyzdobena, ve stromořadí rozesta- veny stoly s lahůdkami a s poháry barvené vody místo vína, s kyticemi růží a oranžových květů. A moji pacienti zaujali místa svateb- ních hostí. Nevěřili byste živé, rušné radosti těch nešťastníků; celý týden po slavnosti ne- bylo žádného záchvatu a nemluvili o ničem jiném, leč o kvasu svatebním a kráse nevěsty Dal jsem z Palerma přinésti pestré šaty a šper- ky a nechal ženám volnou volbu. Jaké bizar- ní toalety! V den svatební oděly Řekyně ne- věstu do skvostného národního kroje; byla krásnou a vábnou, jak májové jitro. Moji pacienti vítali ji výkřiky obdivu jen stěží podařilo se mi udržeti chtivost žen i obdiv mužů na uzdě. Obklopili ji a planou- cími zraky a překotnými slovy dávali svůj úža na jevo, a přece ani ti nejrozumnější lidé ne- byli by se chovali uctivěji a důstojněji, nežl moji hosté.
Palermo
15 article
Můj přítel lékař vzal na se úkol kněze v kapli nás oddal; při tomto slavnostním aktu opustila mne mužná odvaha a zrak zalil se mi slzami. Po obřadu spustil orchestr veselou skoč nou a hosté dali se křepce do tance. Zmizel jsem nepozorován, mezitím co s vše veselilo. Příštího jitra dal jsem se u Xenie ohlásiti, ale nebyl jsem přijat; teprve dne tře- tího mne uvítala. Byla oděna v bílý šat, mírná a klidná, leč ani slovem nedotkla se minul události, oddavek, a také pozdějí se o nich nezmínila. Od onoho dne vracelo se vědomí pomalu v duši její: uzdravila se úplně a jen pamět její je trochu chabou a veškeré události z do- by jejího šílenství jsou pro ni jen matnými pře ludy snů. Vyjíždím s ní denně na korso, ku přístavu i do opery. Když jsme se včera procházeli pobřežím vaše loď právě zakotvila. Xenie učinila m sama návrh, abychom se veselí na fregatě účastnili. A tam jste ji poznali a libo-li vám představím vás princezně Xenii, která vás obdařila košíčkem, protože je teď skutečně mojí nevěstou,“ končil hrabě s úsměvem. Svolili jsme ovšem radostně a tak strávili jsme den ve výtečné společnosti a v zábavě se ženou, o níž by nikdo nechtěl tvrditi, že ještě před krátkou dobou byla zde ne ho- stem, nýbrž pacientkou ... Loučení Hektorovo. Napsal Chr. Fr. Sehille r. Přeložil Mareel Sterzinger. ANDROMACHE- Na věky -li Hektor odchází mi, pažemi kde Achill nezdolnými Patroklovi kácí obětl? Synáčka kdo potom naučí t metat oštěpy a bohy ctiti, až tě pojme chmurné podsvětí?
Xenie Hektorův František Sehille Sterzinger Andromache Hektor bůh Loučeň
16 article HEKTOR.
HEKTOR. Drahá ženo, zastav slzí zdroje, v ňadrech mých plá mocná touha boje. tyto paže chrání otčinu. Svatých bohů krb a rodná země dřív než zemru, spásy najdou ve mně dřív než v lůně Stygu spočinu. ANDROMACHE- Navždy stichnou zbraně tvé a v síni lesk té zbroje věčné šero stíní. Priamův rod slavný zahyne Půjdež tam, kde nesvítá den bílý, kde Kokytos pustinami kvílí, láska tvá se v Lethe rozplyne.
Hektor Andromache Priamův Půjdež Styx
17 article HEKTOR
HEKTOR Všech svých snů a tužeb zapomenu tichošumném Lethe ve pramenu, jen ne lásky, kterou mám tě rád. Slyš, kol hradeb zuří zloba vraha Opásej mi meč a neplač, drahá, láska má i v Lethe bude plát.
Hektor
18 article Pohádka.
Pohádka. Od Maksima Gorkého. Přeložil E. Adám ek Po hotelové verandě rozlévá se temně zelenou clonou vinných větévek sluneční svit — jakoby zlaté nitě, napiaté ve vzduchu. Na šedivých dlaždičkách podlahy a bílých ubru- sech stolů leží roztodivné vzorečky stínů, když se do nich dlouze zahledíš, zdá se ti, že naučíš se je čísti jako verše, že porozumíš, o čem hovoří. Hrozny vína hrají ve slunci jako perly nebo jako vzácný, matný kámen olivín a v láhvi s vodou na stole — zrcadlí se bledě- modravé diamanty ... V uličce mezi stoly pohozen leží malý krajkový šáteček — jistě jej tu ztratila dáma a božsky krásná dáma — nelze ani jinak, nelz si jí ani jinak představiti v tento tichý den plný opojného lyrismu — v den, kdy všeck nudné a všední se stává neviditelným a skrývá se takřka před sluncem, stydíc se samo pře sebou. Je ticho. Pouze ptáci štěbetají v zahradě včely nad květy bzučí, a kdesi na vršku, upro- střed mezí vinicemi žhavě lká píseň. Zpívaj dva hlasy: mužský a ženský; každá sloka o druhé oddělena minutovým mlčením — to do- dává písni zvláštní výraznosti, zvláštní jakés veleby. V tom přichází dáma ze zahrady po širo- kých stupních mramorových schodů: je to sta- řena velice vysoké postavy. Chmurná, přísná tvář, brvy bezsrdečně nachmuřené, tenké rty vzdorovitě sevřené, jakoby byla právě pro- nesla:
Maksim Gorký
19 article
„Nikolil“ Na jejích suchých ramenou — jako plášt spočívá široký a dlouhý přehoz ze zlatového hedvábí, lemovaný krajkami; šedivé vlasy ne- poměrně malé hlavy jsou přikryty černým kraj- kovím; v jedné ruce — červený slunečník dlouhou rukojetí, v druhé — černá sametová kabelka, vyšitá stříbrem. Pavučinou paprsku prochází přímo, pevně jako voják, a koncem slunečníku klepe do zvučících dlaždiček podlahy. S profilu jest jej tvář ještě přísnější: zahnutý nos, ostrá brada a na bradě velká šedivá bradavice; vyklenuté čelo těžce se sklání nad tmavými důlky, nichž v síti vrásek se skrývají oči. Skrývají se tak hluboko, že se stařena zdá být slepou. Za ní, houpajíc se s boku na bok jako káče, vystupuje po stupních schodiště tiše čtyřhranné tělo hrbáčka s velikou, těžce sklo- penou hlavou v měkkém, šedivém klobouku Ruce zastrčeny má v kapsách vesty — což činí ho ještě širším a hranatějším. Oblečenje v bílý kostym a bílé botky s měkkými pode- švemi.
Nikolit černá kraj
20 article
Ústa chorobně pootevřená, a v nich viděti jest pravidelné zuby — na vrchním rtu ježí se nepříjemně tmavé knírky, řídké a tvrdé, jako z drátků i oddychuje často a namáhavě —- chřípí se pohybuje, ale vousy sebou nepohnou Kráčí, zdvihaje nestvůrně krátké nohy: jeho ohromné oči dívají se bezvýrazně a unaveně k zemi. Mnoho velkých věcí je vůbec na tomto malém těle: veliký je zlatý prsten na prsteníku s vypouklým, rytým kamenem, veliký i zlatý medaillon se dvěma rubíny na konci černé stužky, která nahražuje řetízek u kapesníth hodin, a příliš veliký je v modrém nákrčníku i vsazený opál, nešťastný kámen ... A ještě třetí postava vystupuje pomalu na verandu — také stařena, maličká a okrouhlá. s dobrou, červenou tváří, s pohyblivýma očima. Je jistě veselá, hovorná. S verandy vstupují do hotelu — zrovna jako lidé na obra- zech Gogartových: nehezcí, smutní, směšní všemu pod sluncem cizí — zdá se, jako by při pohledu na ně všecko haslo a vadlo . Jsou to Hollanďané, bratr a sestra, děti bankéře a obchodníka v diamantech — lidé prapodivného osudu, možno-li věřiti tomu, c o nich s posměchem vypravují. Jako dítě byl hrbáček tichý a nepatrný, zádumčivý hoch, ne- milující hraček; kromě sestry nevzbuzovalo t u nikoho zvláštní pozornosti. Otec i matka se domnívali, že tomu nemůže býti jinak u mrzáč- ka: ale v děvčátku starším o čtyři roky než bratr vzbuzovala mocný soucit jeho povaha. Celé dny téměř trávila s ním, snažíc se něm probuditi život a podstrkávajíc mu hrač- ky; skládal jednu na druhou, stavě z nich ja- kési pyramidy a jen zřídka kdy, vyhovuje je- jímu naléhání, usmíval se nuceným úsměvem.
Gogartový
21 article
Zpravidla však hledíval na sestru jako n všecko kolem sebe neveselým pohledem vel- kých svých očí, jakoby čímsi vyhaslých: ten pohled zchlazoval její cit pro něho a popuzo- val ji. „Nesmíš se tak dívati, stane se z tebe idiot!“ křičela a dupala nohama, štípala a bila ho; hrbáček vrněl, bránil si hlavu, vyhazuje do výše dlouhé ruce, ale nikdy před ní neutí- kal a také si na bití nestěžoval. Později, když se domýšlela, že by moh již chápati to, co jí bylo jasno, jala se mu do- kazovati: „Když už jsi mrzáček, musíš aspoň býti moudrý, sice se za tebe všichni budou stydět — tatínek, maminka a všichni. A také lidé s budou stydět za to, že v takovém bohatém domě žije mrzáček. V bohatém domě všecko musí být krásné, anebo rozumné — rozumí mi přece?“ „Ano,“ odpovídal jí vážně, ukláněje na stranu svoji velikou hlavu a pohlížeje sestře do tváře temným pohledem svých neživých Otec i matka byli nadšeni chováním děv- čátka vůči bratru, vynášeli před ním její dobré srdéčko, a ona tak bezděčně se stala všeobec- ně uznávaným miláčkem hrbáčkovým: učila ho zabývati se hračkami, pomáhala mu dělati úkoly, předčítala mu příběhy o princích a vílách. Ale hrbáček jako dříve stále skládal hračky do vysoké pyramidy, jakoby chtěl če- hosi dosáhnouti, učil se roztržitě a špatně, pouze zázraky pohádek ho dovedly přiměti k tomu, že se nesměle usmíval, a jednou se také zeptal sestry: „Bývají i princové hrbatí? „Nikoli. „A což rytíři?
22 article
„Toť se ví, že ne Chlapec povzdychl si unaveně, a sestra. položivší ruku na jeho hrubé vlasy, řekla muí „Ale moudří kouzelníci bývají vždycky hrbáčkové.“ „Stanu se tedy kouzelníkem,“ podotkl pokorně hrbáček, a pak, zamysliv se, dodal: „A víly — jsou vždycky krásné? „Vždycky.“ „Asi jako ty?“ „Možná. Ale myslím, že — jsou i krásněj- ší“ — řekla,sestra spravedlivě. Ubčhlo mu již osm let, a sestra pozoro- vala, že na procházce, když přišlo jim jíti nebo jeti kolem nově budovaných domů, na tváři chlapcově vždycky se obráží zjevný výraz po- divu a že se dívá dlouho a napiatě, jak tu lidé pracují, a obrací pak tázavě k ní svoje němé „Zajímá tě tohle?“ — ptávala se ho. Trvale málomluvný, odpovídal jít „Ano. „Proč pak? „Nevím. Ale jednou jí vysvětlil: „Takovi drobní lidé, a cihly, a vše —a pak — takové obrovské domy! Takto vzniklo celé město? „Ano, ovšem že!“ „Také náš dům? Vzhlédnuvši k němu, pravila: „Víš-li pak, z tebe bude znamenitý archi- očí.
23 article
oči. tekt! Koupili mu zásobu dřevěných kostek,a od té doby vzpála v něm vášeň ke stavění: celé dny vyseděl na podlaze svého pokojea mlčky stavěl vysoké věže, které s rachotem se sřítily; začal stavěti znova, a ta zábava stala se mu posléze tak nezbytnou, že i za stolem při obědě pokoušel se vystavěti něco z nožů, vidliček a obrouček na ubrousky. Jeho oči se sesoustředily, staly se hlubšími, ruce oživly a pohybovaly se bez ustání, omakáva- jíce prsty každý předmět, jehož se mohly cho- Nyní — za procházek po městě — byl by celé hodiny vydržel státi naproti domovní no- vostavbě a pozorovati, jak ponenáhlu k nebi vyrůstá kolos: chřípí se mu chvěla, stápěla se v prachu cihel a zápachu hašeného vápna. a zraky jakoby usínaly, povlékaly se rouškou napiaté pozornosti; a když mu domlouvali, jak neslušné je zastavovati se na ulici, ani ne- slyšel.
24 article
„Pojďme již!“ — budila ho sestra, potahu- jíc ho za ruku. Sklonil hlavu a šel, ale stále ještě se ohlížel. „Bude z tebe architekt, viď?“ — ptalas ho sestra nutkavě. „Ano. Kdysi po obědě, čekaje v saloně na kávu. rozhovořil se otec o tom, že bude čas již zane- chati hraček a začít se opravdově něčemu učit; avšak sestra — tónem člověka, jehož chytrost jest prokázána, a s nímž nutně třeba počítati — se zeptala: „Doufám, otče, že ho nehodláte dáti do školy?“ Veliký, oholený, bezvousý otec, ozdobený množstvím třpytných drahokamů, otázal se. zapaluje si doutník: „Proč pak by ne? „Víte přece, proč?!“ Protože se o něm mluvilo, hrbáček se tíše vzdálil; kráčel pomalu a zaslechl, jak sestra pravila: „Vždyť by se mu všichni posmívali!“ „Ach, ovšem, ano!“ — řekla matka za- střeným, hlasem, ostrým jako podzimní vítr. „Takových, jako jest on, třeba ukrýti,“ dovozovala sestra horlivě. „Ach, ano, není čím se tu chlubiti!“ — řekla matka. — „Co rozumu chová tato hla- va, o!- „Zdá se mi, že máte pravdu,“ souhlasi i otec. „Ne, co tu rozumu! . .. Hrbáček se vrátil, zastavil se ve dveřích a řekl- „Však já taky nejsem hloupýl „Nu, uvidíme!“ řekl otec, a matka pozna- menalae
Hrbáček