1
masthead
14. září 1913.
2
masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů k č. 202.
3
masthead
Patisk vyhražen
5
article
OBSAH:
L. Křikava: . . . . Podzím sentimantální.
K. Osman: . . . „ Dům choromyslných.
Chr.Fr. Schiller:. . Loučení Hektorovo.
Pohádka.
M. Gorký:
Lonis Kříkava:
L Křikava
Schiller
Hektorův
M Gorká
Loučeň
6
article
Podzim sentimentální.
Podzim sentimentální.
Obloha barvy ocele
nad krajem, v němž se barvy mísí,
protahuje se vesele.
Zluť, hněď a plamen červeně
ze roztěkaly kropenatě
v stupnicich zralé zeleně.
Přes zem, jež v chlad se zhalila
vějíře přáků v dáli táhnou.
Role se v brázdy svraštila.
Nad možnostmi, jež nebyly.
nad ztraceným i nedobylým,
silami, jež se ubily
v jaře i létě, stesk jde za
snaživců, kteří nedovedou
měřítka najit mimo čas.
Tasknime, pějem requiem.
Pro jasnou proměnlivost věci
nechápavše ji nežijem.
Kraj bude klidně vadnout, hnit.
Až v nový život probudí se,
jiná naň přitěž pověsí se
zbytečných sentimentali.
7
article
Dům choromyslných.
Dům choromyslných.
Z potulek po Sicilii. Napsal K. Osman.
Za čarokrásného večera veplula naše lod
do stříbrojasných vod liparských. Obloha byla
jasná, ba průzračná, že bylo možno zříti v dál
bělavý kouř sopky Stromboli, a když jsme za
kotvili v Coucha d'ora (zlatá škeble, jak Si-
ciliancí přístav palermský nazývají), ponořilc
právě slunce své paprsky do třpytné hladiny
moře.
Ještě asi deset minut po zakotvení zdály
se obloha i moře potopeny v purpur; lodníc
stáhli plachty a stožáry čněly holé k nebi.
Na zádi paluby hrála hudba a z přístavu
blížil se k cizineckým lodím celý roj pestrých
bárek, řízených osmahlými chlapíky v maleb-
ném kroji sicílském.
Seděl jsem vedie strážního důstojníka
Mladý námořník přistoupil k nám. „Přijdou
dámy na loď, pane poručíku?“ tázal se s úsmě-
vem, snímaje uctivě čapku.
„Zajisté, a připravte vše potřebne
k tanci.
Ve všech přístavech středního moře jes
příchod válečné lodi v letních měsících hoto-
vou událostí, nadmíru radostnou, neboť lod
přiváží s sebou řadu mladých veselých důstoj-
níků a výtečnou kapelu, která rušně život pří
stavní rozvíří. Nechť nese tedy loď jakoukol
vlajku, vždy je stejně vítanou a sotva že za-
vzní známý povel, který dovoluje cizincům
vstup na loď, hrnou se veselí Jihozemci n
můstek ...
Sedě v rákosové židli pozoroval jsem rj
kolem sebe, naslouchal hudbě a obdivoval sou-
časně nádheru západu. Nejrozmanitější tance
valčík, kvapík, mazurka, ba i rozpustilý kan-
kan střídají se bez ustání. Ponenáhlu nabývá
moře podivuhodného třpytu, jas rozlévá se p
hladké ploše paluby — svit měsíční, náhly
přechod dne v divukrásnou noc.
„Vidíte onu krásku tamto u zábradlí?
Opírá se o rámě staršího muže,“ tázal se mne
náhle poručík, sedící na dělu.
Sicílie
Stromboli
Couch d ' or
8
article
Ovšem že jsem ji viděl; byla sice sotva
deset minut na lodi, ale krása její byla tak
nápadna, že musil si ji povšimnouti každý
Jaký to výraz v tváři: smutný, touhyplný,
jaké očil Zvědavost moje byla tak veliká, že
jsem se odhodlal poprositi dámu o tanec.
Průvodce její obrátil se k ní. „Ano, za-
tanči si, carissima mia,“ pravil k ní velice
něžně.
Aniž se po mně ohlédla, přitiskla se k ně
mu, šeptajíc: „Mai piu!“ (Nikdy nel)
Krátce potom odpluli malou bárkou z pří-
stavu. Sledoval jsem zamyšlen křepký let lo-
dice, zůstavující za sebou brázdy hořící duho-
vými barvami.
Příštího jitra bylo na naší fregatě rušno.
Na židlích byly rozhozeny zlatem se fřpytíc
uniformy, stoly pokryty kordy, klobouky
epoletami a šerpami, ba i mdlá, sytá vůně fran-
couzských parfumů rozlévala se vůkol.
V popředí překotného ruchu držela se
ovšem otázka, jak ztráviti den. Nabízeny roz-
manité návrhy a plány. Někteří z důstojníků
navrhovali prohlídku Bagarie, veliké, krásné
vily asi míli od Palerma vzdálené, jejíž podi-
vínský majitel, hrabě Pallegonia, vyzdobil
sty skvostných vzácností, maleb, soch a agna-
rií. Jiní byli toho náhledu, abychom navštívili
klášter kapucínů, kde je opatem marcheso
Treppani, veselý chlapík, jehož sklep a vtip
je daleko pověstným. A opět druzí přáli si
obědvati v „Hötelu angláis“ a po díner pod-
niknouti výlet do Montrealu. Znaje Sicilii
z dřívějška, váhal jsem připojiti se k té či oné
volbě, když v tom přítel můj. lodní lékař, uči-
nil mi návrh doprovoditi ho ke známému hra-
běti, kterýž dědičný zámek svůj proměnil sou-
stavně v ústav choromyslných, jemuž věnovai
veškeren čas svůj i jmění své. Tento velko
dušný přítel lidu byl prý prvním mužem, kte
rýž podjal se úkolu, ne násilím a hrubou
kázní, nýbrž mírností a laskavostí nešťastníky
uzdravovati.
Mai
Bagarie
Pallegonio
Palermo
Montreal
Sicílie
9
article
Vstoupili jsme do najaté calessini (kole-
ska) a minuvše palermské hlučné korso, za-
stavili jsme po malé půlhodince před zlace-
ným portálem, nesoucím nápis: Casa dei Pazze
(Dům choromyslných). Uniforma méto přítele
zjednala nám okamžitý vstup. Nejprve byli
jsme uvedeni do rozlehlého dvora, obklope-
ného dokola obrovskou kolonádou, v jejímž
středu zurčil vesele nádherný vodotrysk. Ne-
kolik osob s knihami a kreslícími mapamí v
rukou se tu procházelo. Pozdravovali ná
zdvořile; u zasklených dveří, vedoucích k bytu
majitelově, potkali jsme hraběte. Byl to týž
obstárlý pán, kteréhn jsem předešlého večer
víděl ve společností krásky na palubě fregaty.
„Bože!“ zvolal jsem s úžasem, „ona je
tedy šílenou?“
„E ella?“ tázal jsem se ještě dříve, nežl
pozdravil.
„Era pazza (byla šílená),“ odpovídal, po-
zoruje mne bedlivě v domněnce, že i já jsem
novým pacientem. Teď byla mi zasmušilo
krásy její ovšem pochopitelna. Ubohá!
Následovali jsme hraběte do různých par-
tií jeho domu a vše zdálo se mi tu snem, po-
hádkou neznámou a podivnou. Zde nebylo ni-
kdy ani slechu po důtkách, řemenech.
sprchách, tím méně po svěracích kazajkách.
či neurvalých krutých opatrovnicích nebo
dusných komorách. Stěny vzdušných zálů vy-
zdobeny byly krásnými freskami, plny jas-
ných, smavých krajinek, laškujících skupin
amorettů a selanek Watteauových. V každém
zákoutí šuměl tiše vodotrysk, obklopený há-
jem květin. Všichni nemocní oděni byli oby-
čejným domácím šatem a zaměstnávali i b
vili se, jak v obvyklém životě. Nejprve na-
vštívili jsme kuchyni; deset osob bylo tu za-
městnáno a vyjma kuchaře samí nemocní. Ná-
leželoť k systému hraběte, že pacienty své
zaměstnával dle jich stavu před vypuknutím
choroby.
Bož
pazza
Watteauův
Ná
Casa dei Pazz
E della
10
article
Statná, sličná sicilská služka, která právě
plnila z vodojemu skleněný džbán, napaden
byla náhle záchvatem a jala se kolem stojící
postřikovati; aniž by jevil překvapení, obráti
se kuchař rychle, poklepal dívce na ramen
a imituje hlučný smích, volal: „Brava Pepita.
brava!“ Pak zatáhl za šnůru zvonce. Ihned
obejvila se dívka s jemnou usměvavou tvář
a uhodnuvši, oč se jedná, přiblížila se k šíle-
né, objala ji v pasu a cosi jí šeptala. Výran
v tváři nemocné se změnil, odhodila džbán
s hlasitým smíchem odběhla s dívkou.
„Pojďte, pánové,“ vyzval nás hrabě, „uvi-
díte nyní, jak zacházím s nemocnými v pří-
padě záchvatu.“
Kráčeli jsme šikmo zahradou a dospěl
k síni s vyhlídkou na oranžovou alej. Od stro-
pu tohoto sálu visela pohodlná houpací sit
v níž ležela ona Pepita; statná služebná hou-
pala ji v tichém rythmu a opatrovník, stojíce
poblíž, jakoby v žertu stříkal dívce vodu do
tváře. Křečovitý smích nešťastnice ulevoval
až konečně zcela ustal, znavené oči se přiví-
raly a ponenáhlu upadlo děvče v pevný, klid-
ný spánek.
„Hleďte,“ pravil hrabě se spokojeným
úsměvem, „to jest prostředek, kterého uží-
vám na místě řemenů a sprch; leč nechme ne-
bohou spáti, chci vám ukázati podrobnost
našeho ústavu.
Následovali jsme hraběte do veliké za-
hrady, založené dle sicilského zvyku v po-
zadí zámku. Široké cesty vroubeny byly nád-
hernými květy a košatými keři myrt, v jejicht
skrytu tulily se malé pavilonky: konečně do-
spěli jsme k jakémusi improvisovanému jevi-
šti, tonoucímu v jasu slunce. Nic tu nechy-
bělo: drnová sedadla, pulty orchestru, kulisy
a vše ohraženo růžovými keři v plném roz
puku.
drnový sedadlo
11
article
„Hleďte,“ pravil hrabě, sestupuje na je-
viště, „zde pořádáme po celé letní obdob
představení.“
„Přece ne s herci-šílenci?“ tázal jsem se.
„Si signor!“ odpovídal s úsměvem a po-
pisoval nám hluboký zájem, který jeví ne
mocní o tuto zábavu a jak krásných výsledků
dociluje.
Od počátku naší návštěvy připojil se
k nám muž vážné, zajímavé tváře; považovali
jsme ho rovněž za návštěvníka ústavu. Zde
však muž ten vyskočil pojednou na jeviště
začal recitovati vysoce dramaticky básei
Leopardiho.
Hrabě zvedl prst ke rtům, upozorňuje
nás, bychom umělce nerušili. Tragéd učinil př
zakončení své tirády pomlčku, jakoby čeka
na náš úsudek; jelikož jsme ale mičeli, sesko-
čil zase se scény a zmízel v houštině.
„Poveretto (ubožák)!“ zvolal hrabě. „T
je, pánové, můj nejlepší herec a věru, že ne
bez velikého talentu.
Nedaleko divadla stála kaple, obklopená
drnovými sedadly. Zde zval nás hrabě k od-
počinku. Nalévaje ohnivého sicilského do kři-
šťálových číší, slíbil nám vyprávěti zajímavou
událost.
„Asi před rokem navštívil mne náhl
starší pán, jehož zjev prozrazoval muže vyso-
kého stavu, a ten prosil mne velmi důtklivě.
abych ho obeznámil se svým systémem. Vy-
světlil jsem mu ochotně vše, co se žádostí jeh
souviselo, a tu se mnou sdělil, že je otcem je-
diné dcery, která je šílená, a prosil mne, abych
ji přijal. To víte, pánové, že ústav můj nen
veřejným, že založil jsem jej na myšlence nej-
ušlechtilejší a že vylučuji přijetí pacientů, je-
jichž nemoc zaviněna byla příčinami, s nimi
nechci ničeho míti. Vyptával jsem se proto
po okolnostech, jež nemoc dcery jeho zavi-
nily, a tu mi vypravoval, že je řeckým kníže-
tem Faivarem, že zapleten je v konspiraoe
proti vládě a že musil proto z vlasti prchnout
a statky jeho že byly zkonfiskovány.
Hrabě
12
article
„A vaše dcera?“ tázal jsem se.
„Má drahá Xenie, zvěděvši o našem ne-
štěstí, nebezpečně onemocněla a od té doby
se více nevzpamatovala ni tělem, ni duchem
Jestli snad i muka srdce, láska, je příčino
její nemoci, to nemohl mně říci, doufal jsem
však, že jakmile ji spatřím a s ní promluvím
najdu stopu jejího šílenství. Odjel jsem s ním
do města.
V Palermu sestoupili jsme v šlechtickém
kasinu, kde měl kníže najatý byt. Uvedl mne
hned do ložníce dívčiny. Ležela na loží, mla-
dá, krásná.
Již po prvním, zběžném pohledu byl jsem
hotov této půvabné, nešťastné bytosti pomoci
seč v silách mých. Ujav ji za bílou, vyhublou
ručku, rozevřel jsem útlé její prsty na své dla-
ni a prosil v duchu Madonnu, aby mi byla ná-
pomocna. Dívka zírala na mne cíze a ztrnule
„Navrátím vám ji, kníže,“ — pravil jsem pl
důvěry. Kníže plakal jako dítě.
Hrabě se na okamžik odmlčel, pak mlu-
vil dále: „Marně hledal bych slova, která by
vám vylíčila moji námahu v prvních dvou mě-
sících. Nechal jsem princeznu dopraviti s nej-
větší obezřelostí do svého ústavu a zařídíl
pro ni pokoj vybrané orientální krásy, dav jí
i dvě Řekyně k obsluze. Pravidelnými pokus
zdařilo se mi vrátiti ztuhlým údům zase býva-
lou pružnost; také zevní smysly její staly se
pro různá dráždidla jako: hudbu, zpěv, vůni
a barvy, citlivými. Duše však trvala stálev
úplné apatii, nebylo lze ji ani rozrušiti, ni
rozveseliti, ba ani nerozzlobiti; duše vzdoro-
vala mé moci a po sterých pokusech nezbýval
už žádný prostředek pomocný.
Xenie
Madonna
Kníže
Hrabě
Palermo
13
article
Leč přes to zabírala veškeré moje my-
šlenky nepřetržitě. Asi před třemi měsíci, pro-
cházeje se jednoho jitra touto alejí, šlehla mi
náhle mozkem bizzarní myšlenka. Vrátil jsem
se rychle do svého pokoje, převlékl, nasadil
mladistvě černou paruku, nalíčil tvář a oblékl
bílé rukavice; stanuv před zrcadlem, sotva že
jsem se poznal. Odešel jsem ke své nemocné.
Seděla v křesle, zírajíc ztrnule do prázdna.
Políbil jsem jí uctivě ruku a snažil se dáti své-
mu hlasu nejněžnějšího přízvuku; zahrnul jsem
ji hotovou záplavou vznětlivých slov, licho-
ticích kráse její.
Zůstala chladna, nicméně pokus můj ne-
zůstal přece bez výsledku; uhodilť jsem na
pravou strunu — ženskou marnivost! Slabý
nach její tváře nechal mne uhodnouti, že slova
má dotkla se její duše. Čekal jsem chvíli, vzal
pak uvolněnou kadeř jejích vlasů mezi prsty
a prosil jsem ji, by mi ji darovala.
Vytrhla mi kadeř z ruky, pohlédla na
mne zlostně a zasténala: „Nechte mne, pane!“
Poslechl jsem a odešel. Dík Madonně
Bylo to první slovo, které po drahném čase
promluvila.
Příštího dne, upraviv opět svůj zevnějšek
vešel jsem zase k ní. Ležela ještě na loži
skrývajíc tvář v dlaních. Jal jsem se jí zase
lichotiti, líče vzletnými slovy krásu jejích
očí, které tu přede mnou skrývá. Několik mi-
nut zůstala ztrnulou a jen slabé škubnutí rtů
jevilo duševní její pohnutí: pak spustila náhle
ruce s tváře, upiala na mne pohled, zářící dě-
tinskou důvěrou, a tváří prosvitl paprsek
úsměvu.
Od oné chvíle ovládal jsem ji úplně. Při-
měl jsem ji nyní i k tomu, by opustila ložea
za týden dala se již vyzvati ku procházce
parku.
Madonna
14
article
Duch její zdál se mi však dosud matným
a určitou ideou ovládnut. Považovala se za
velice nešťastnou a proplakala často celé dny
Prosival jsem ji o sdělení svého žalu — a tu
skryla vždy tvář na mých prsou, usedavě
plačíc. Konečně kteréhos dne vykřikla náhle
zoufale: „Vy nechcete mne více za ženul“
šílenství vyrvalo srdcí jejímu tajemství, které
by jinak rty její sotva byly zradily. I tomuto
zlu chtěl a musil jsem odpomoci; odvážil jsem
se ke smělému nabídnutí, které by vyvolalo
mocný duševní otřes — navrhl jsem jí sňatek
Radost a jásot její mne zarazily. Pokusi
jsem se jí vysvětliti, že nutno ještě krátký čas
s oddavkami počkati, leč čím déle se lhůta
slibu mého protahovala, tím smutnější a za-
miklejší se stávala. Byl jsem nucen slovu do-
státi.
Zde, na tomto místě, pánové, konala se
ona nevšední svatba a dosud vidíte tu stopy
rozsetých květů myrtových.
Bylo to zvláštní divadlo. Kaple byla
slavnostně vyzdobena, ve stromořadí rozesta-
veny stoly s lahůdkami a s poháry barvené
vody místo vína, s kyticemi růží a oranžových
květů. A moji pacienti zaujali místa svateb-
ních hostí. Nevěřili byste živé, rušné radosti
těch nešťastníků; celý týden po slavnosti ne-
bylo žádného záchvatu a nemluvili o ničem
jiném, leč o kvasu svatebním a kráse nevěsty
Dal jsem z Palerma přinésti pestré šaty a šper-
ky a nechal ženám volnou volbu. Jaké bizar-
ní toalety! V den svatební oděly Řekyně ne-
věstu do skvostného národního kroje; byla
krásnou a vábnou, jak májové jitro.
Moji pacienti vítali ji výkřiky obdivu
jen stěží podařilo se mi udržeti chtivost žen
i obdiv mužů na uzdě. Obklopili ji a planou-
cími zraky a překotnými slovy dávali svůj úža
na jevo, a přece ani ti nejrozumnější lidé ne-
byli by se chovali uctivěji a důstojněji, nežl
moji hosté.
Palermo
15
article
Můj přítel lékař vzal na se úkol kněze
v kapli nás oddal; při tomto slavnostním aktu
opustila mne mužná odvaha a zrak zalil se mi
slzami.
Po obřadu spustil orchestr veselou skoč
nou a hosté dali se křepce do tance.
Zmizel jsem nepozorován, mezitím co s
vše veselilo. Příštího jitra dal jsem se u Xenie
ohlásiti, ale nebyl jsem přijat; teprve dne tře-
tího mne uvítala. Byla oděna v bílý šat, mírná
a klidná, leč ani slovem nedotkla se minul
události, oddavek, a také pozdějí se o nich
nezmínila.
Od onoho dne vracelo se vědomí pomalu
v duši její: uzdravila se úplně a jen pamět
její je trochu chabou a veškeré události z do-
by jejího šílenství jsou pro ni jen matnými pře
ludy snů.
Vyjíždím s ní denně na korso, ku přístavu
i do opery.
Když jsme se včera procházeli pobřežím
vaše loď právě zakotvila. Xenie učinila m
sama návrh, abychom se veselí na fregatě
účastnili. A tam jste ji poznali a libo-li vám
představím vás princezně Xenii, která vás
obdařila košíčkem, protože je teď skutečně
mojí nevěstou,“ končil hrabě s úsměvem.
Svolili jsme ovšem radostně a tak strávili
jsme den ve výtečné společnosti a v zábavě
se ženou, o níž by nikdo nechtěl tvrditi, že
ještě před krátkou dobou byla zde ne ho-
stem, nýbrž pacientkou ...
Loučení Hektorovo.
Napsal Chr. Fr. Sehille r. Přeložil Mareel
Sterzinger.
ANDROMACHE-
Na věky -li Hektor odchází mi,
pažemi kde Achill nezdolnými
Patroklovi kácí obětl?
Synáčka kdo potom naučí t
metat oštěpy a bohy ctiti,
až tě pojme chmurné podsvětí?
Xenie
Hektorův
František
Sehille
Sterzinger
Andromache
Hektor
bůh
Loučeň
16
article
HEKTOR.
HEKTOR.
Drahá ženo, zastav slzí zdroje,
v ňadrech mých plá mocná touha boje.
tyto paže chrání otčinu.
Svatých bohů krb a rodná země
dřív než zemru, spásy najdou ve mně
dřív než v lůně Stygu spočinu.
ANDROMACHE-
Navždy stichnou zbraně tvé a v síni
lesk té zbroje věčné šero stíní.
Priamův rod slavný zahyne
Půjdež tam, kde nesvítá den bílý,
kde Kokytos pustinami kvílí,
láska tvá se v Lethe rozplyne.
Hektor
Andromache
Priamův
Půjdež
Styx
17
article
HEKTOR
HEKTOR
Všech svých snů a tužeb zapomenu
tichošumném Lethe ve pramenu,
jen ne lásky, kterou mám tě rád.
Slyš, kol hradeb zuří zloba vraha
Opásej mi meč a neplač, drahá,
láska má i v Lethe bude plát.
Hektor
18
article
Pohádka.
Pohádka.
Od Maksima Gorkého. Přeložil E. Adám ek
Po hotelové verandě rozlévá se temně
zelenou clonou vinných větévek sluneční svit
— jakoby zlaté nitě, napiaté ve vzduchu. Na
šedivých dlaždičkách podlahy a bílých ubru-
sech stolů leží roztodivné vzorečky stínů,
když se do nich dlouze zahledíš, zdá se ti, že
naučíš se je čísti jako verše, že porozumíš, o
čem hovoří. Hrozny vína hrají ve slunci jako
perly nebo jako vzácný, matný kámen olivín
a v láhvi s vodou na stole — zrcadlí se bledě-
modravé diamanty ...
V uličce mezi stoly pohozen leží malý
krajkový šáteček — jistě jej tu ztratila dáma
a božsky krásná dáma — nelze ani jinak, nelz
si jí ani jinak představiti v tento tichý den
plný opojného lyrismu — v den, kdy všeck
nudné a všední se stává neviditelným a skrývá
se takřka před sluncem, stydíc se samo pře
sebou.
Je ticho. Pouze ptáci štěbetají v zahradě
včely nad květy bzučí, a kdesi na vršku, upro-
střed mezí vinicemi žhavě lká píseň. Zpívaj
dva hlasy: mužský a ženský; každá sloka o
druhé oddělena minutovým mlčením — to do-
dává písni zvláštní výraznosti, zvláštní jakés
veleby.
V tom přichází dáma ze zahrady po širo-
kých stupních mramorových schodů: je to sta-
řena velice vysoké postavy. Chmurná, přísná
tvář, brvy bezsrdečně nachmuřené, tenké rty
vzdorovitě sevřené, jakoby byla právě pro-
nesla:
Maksim Gorký
19
article
„Nikolil“
Na jejích suchých ramenou — jako plášt
spočívá široký a dlouhý přehoz ze zlatového
hedvábí, lemovaný krajkami; šedivé vlasy ne-
poměrně malé hlavy jsou přikryty černým kraj-
kovím; v jedné ruce — červený slunečník
dlouhou rukojetí, v druhé — černá sametová
kabelka, vyšitá stříbrem.
Pavučinou paprsku prochází přímo, pevně
jako voják, a koncem slunečníku klepe do
zvučících dlaždiček podlahy. S profilu jest jej
tvář ještě přísnější: zahnutý nos, ostrá brada
a na bradě velká šedivá bradavice; vyklenuté
čelo těžce se sklání nad tmavými důlky,
nichž v síti vrásek se skrývají oči. Skrývají se
tak hluboko, že se stařena zdá být slepou.
Za ní, houpajíc se s boku na bok jako
káče, vystupuje po stupních schodiště tiše
čtyřhranné tělo hrbáčka s velikou, těžce sklo-
penou hlavou v měkkém, šedivém klobouku
Ruce zastrčeny má v kapsách vesty — což
činí ho ještě širším a hranatějším. Oblečenje
v bílý kostym a bílé botky s měkkými pode-
švemi.
Nikolit
černá kraj
20
article
Ústa chorobně pootevřená, a v nich viděti
jest pravidelné zuby — na vrchním rtu ježí se
nepříjemně tmavé knírky, řídké a tvrdé, jako
z drátků i oddychuje často a namáhavě —-
chřípí se pohybuje, ale vousy sebou nepohnou
Kráčí, zdvihaje nestvůrně krátké nohy: jeho
ohromné oči dívají se bezvýrazně a unaveně
k zemi. Mnoho velkých věcí je vůbec na tomto
malém těle: veliký je zlatý prsten na prsteníku
s vypouklým, rytým kamenem, veliký i zlatý
medaillon se dvěma rubíny na konci černé
stužky, která nahražuje řetízek u kapesníth
hodin, a příliš veliký je v modrém nákrčníku
i vsazený opál, nešťastný kámen ...
A ještě třetí postava vystupuje pomalu na
verandu — také stařena, maličká a okrouhlá.
s dobrou, červenou tváří, s pohyblivýma
očima. Je jistě veselá, hovorná. S verandy
vstupují do hotelu — zrovna jako lidé na obra-
zech Gogartových: nehezcí, smutní, směšní
všemu pod sluncem cizí — zdá se, jako by
při pohledu na ně všecko haslo a vadlo .
Jsou to Hollanďané, bratr a sestra, děti
bankéře a obchodníka v diamantech — lidé
prapodivného osudu, možno-li věřiti tomu, c
o nich s posměchem vypravují. Jako dítě byl
hrbáček tichý a nepatrný, zádumčivý hoch, ne-
milující hraček; kromě sestry nevzbuzovalo t
u nikoho zvláštní pozornosti. Otec i matka se
domnívali, že tomu nemůže býti jinak u mrzáč-
ka: ale v děvčátku starším o čtyři roky než
bratr vzbuzovala mocný soucit jeho povaha.
Celé dny téměř trávila s ním, snažíc se
něm probuditi život a podstrkávajíc mu hrač-
ky; skládal jednu na druhou, stavě z nich ja-
kési pyramidy a jen zřídka kdy, vyhovuje je-
jímu naléhání, usmíval se nuceným úsměvem.
Gogartový
21
article
Zpravidla však hledíval na sestru jako n
všecko kolem sebe neveselým pohledem vel-
kých svých očí, jakoby čímsi vyhaslých: ten
pohled zchlazoval její cit pro něho a popuzo-
val ji.
„Nesmíš se tak dívati, stane se z tebe
idiot!“ křičela a dupala nohama, štípala a bila
ho; hrbáček vrněl, bránil si hlavu, vyhazuje
do výše dlouhé ruce, ale nikdy před ní neutí-
kal a také si na bití nestěžoval.
Později, když se domýšlela, že by moh
již chápati to, co jí bylo jasno, jala se mu do-
kazovati:
„Když už jsi mrzáček, musíš aspoň býti
moudrý, sice se za tebe všichni budou stydět
— tatínek, maminka a všichni. A také lidé s
budou stydět za to, že v takovém bohatém
domě žije mrzáček. V bohatém domě všecko
musí být krásné, anebo rozumné — rozumí
mi přece?“
„Ano,“ odpovídal jí vážně, ukláněje na
stranu svoji velikou hlavu a pohlížeje sestře
do tváře temným pohledem svých neživých
Otec i matka byli nadšeni chováním děv-
čátka vůči bratru, vynášeli před ním její dobré
srdéčko, a ona tak bezděčně se stala všeobec-
ně uznávaným miláčkem hrbáčkovým: učila
ho zabývati se hračkami, pomáhala mu dělati
úkoly, předčítala mu příběhy o princích a
vílách.
Ale hrbáček jako dříve stále skládal
hračky do vysoké pyramidy, jakoby chtěl če-
hosi dosáhnouti, učil se roztržitě a špatně,
pouze zázraky pohádek ho dovedly přiměti k
tomu, že se nesměle usmíval, a jednou se také
zeptal sestry:
„Bývají i princové hrbatí?
„Nikoli.
„A což rytíři?
22
article
„Toť se ví, že ne
Chlapec povzdychl si unaveně, a sestra.
položivší ruku na jeho hrubé vlasy, řekla muí
„Ale moudří kouzelníci bývají vždycky
hrbáčkové.“
„Stanu se tedy kouzelníkem,“ podotkl
pokorně hrbáček, a pak, zamysliv se, dodal:
„A víly — jsou vždycky krásné?
„Vždycky.“
„Asi jako ty?“
„Možná. Ale myslím, že — jsou i krásněj-
ší“ — řekla,sestra spravedlivě.
Ubčhlo mu již osm let, a sestra pozoro-
vala, že na procházce, když přišlo jim jíti nebo
jeti kolem nově budovaných domů, na tváři
chlapcově vždycky se obráží zjevný výraz po-
divu a že se dívá dlouho a napiatě, jak tu lidé
pracují, a obrací pak tázavě k ní svoje němé
„Zajímá tě tohle?“ — ptávala se ho.
Trvale málomluvný, odpovídal jít
„Ano.
„Proč pak?
„Nevím.
Ale jednou jí vysvětlil:
„Takovi drobní lidé, a cihly, a vše —a
pak — takové obrovské domy! Takto vzniklo
celé město?
„Ano, ovšem že!“
„Také náš dům?
Vzhlédnuvši k němu, pravila:
„Víš-li pak, z tebe bude znamenitý archi-
očí.
23
article
oči.
tekt!
Koupili mu zásobu dřevěných kostek,a
od té doby vzpála v něm vášeň ke stavění:
celé dny vyseděl na podlaze svého pokojea
mlčky stavěl vysoké věže, které s rachotem
se sřítily; začal stavěti znova, a ta zábava
stala se mu posléze tak nezbytnou, že i za
stolem při obědě pokoušel se vystavěti něco
z nožů, vidliček a obrouček na ubrousky. Jeho
oči se sesoustředily, staly se hlubšími, ruce
oživly a pohybovaly se bez ustání, omakáva-
jíce prsty každý předmět, jehož se mohly cho-
Nyní — za procházek po městě — byl by
celé hodiny vydržel státi naproti domovní no-
vostavbě a pozorovati, jak ponenáhlu k nebi
vyrůstá kolos: chřípí se mu chvěla, stápěla
se v prachu cihel a zápachu hašeného vápna.
a zraky jakoby usínaly, povlékaly se rouškou
napiaté pozornosti; a když mu domlouvali,
jak neslušné je zastavovati se na ulici, ani ne-
slyšel.
24
article
„Pojďme již!“ — budila ho sestra, potahu-
jíc ho za ruku.
Sklonil hlavu a šel, ale stále ještě se
ohlížel.
„Bude z tebe architekt, viď?“ — ptalas
ho sestra nutkavě.
„Ano.
Kdysi po obědě, čekaje v saloně na kávu.
rozhovořil se otec o tom, že bude čas již zane-
chati hraček a začít se opravdově něčemu
učit; avšak sestra — tónem člověka, jehož
chytrost jest prokázána, a s nímž nutně třeba
počítati — se zeptala:
„Doufám, otče, že ho nehodláte dáti do
školy?“
Veliký, oholený, bezvousý otec, ozdobený
množstvím třpytných drahokamů, otázal se.
zapaluje si doutník:
„Proč pak by ne?
„Víte přece, proč?!“
Protože se o něm mluvilo, hrbáček se tíše
vzdálil; kráčel pomalu a zaslechl, jak sestra
pravila:
„Vždyť by se mu všichni posmívali!“
„Ach, ovšem, ano!“ — řekla matka za-
střeným, hlasem, ostrým jako podzimní vítr.
„Takových, jako jest on, třeba ukrýti,“
dovozovala sestra horlivě.
„Ach, ano, není čím se tu chlubiti!“ —
řekla matka. — „Co rozumu chová tato hla-
va, o!-
„Zdá se mi, že máte pravdu,“ souhlasi
i otec.
„Ne, co tu rozumu! . ..
Hrbáček se vrátil, zastavil se ve dveřích
a řekl-
„Však já taky nejsem hloupýl
„Nu, uvidíme!“ řekl otec, a matka pozna-
menalae
Hrbáček