ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 9 1acdb410-7d70-11dc-8540-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 9
Chunky — 29 celkem · entity: person 54, org 2, place 5
1 masthead
27. srpna 1905.
2 masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů“ k čislu 290
3 masthead
Strana 9.
4 article Z notýsku Pavla Čamrdy, písaře při výpomocném úřadě.
Z notýsku Pavla Čamrdy, písaře při výpomocném úřadě. Dřu celé večery Za měsíc kollokvia Nezahálel jsem, svědomitě jsem vynakláda svůj čas, ale teprv za poslední důvěrné rozmluvy s panem přednostou — a lépe řečeno: po roz- mluvě té — udeřilo to do mne. Řekl jsem mu za měsíc podstoupím kollokvia, a tu teprv uvě- domil jsem si, jak ten čas letí. Můj ty Bože, již tomu bude půl roku — za měsíc mám prokázati že jsem neposlouchal nadarmo. Ne, nebojím se toho Zkouším se v duchu sám, vracím se k počátkům, zdali jsem cosi ne- zapomněl, a zdá se mi, že nikde v mé paměti není uzlíčku, žádného zadrhnutí. Ale přece dřu abych nezůstal žádnou odpověď dlužen. Nebo přednosta nezapomene taky, přijde pak a zeplá se na výsledek. Jak bych se hanbil, kdybych ne- mohl uspokojivě odpověděti! Tak tedy sedávám doma, nad svými před- náškami, nad knihami, nad příklady, a epu do sebe kontabilitu, až se mi někdy hlava motá. Nebo vlastně je to čertův zatracený vynález, ne- mastný, neslaný, suchopárný. Kdo na tuhle vědu přišel, měl asi mozek jako naše stará registra- tura. Tolik vím jistě: že je to proklatá obtěžkae zkouška pro zamilované. O, kdyby mi do te mlhy budoucnosti nesvitila Viktora!
Pavel Bož Viktor
5 article
Moje drahá Viktora! Pomyšlení na Tebe jest mi útěchou v každé tisni. A zas vzpomínám na Tvoje slova: Nechtějte mne vídati denně Pívko drahá, Tys rozená vychovatelka! Jistě nemáš ponětí o kontabilitě — ani bych si toho nepřál — ale dobřes tušila, že po návštěvách u Tebe, po rozmluvách s Tebou bych se těžko zakusoval do tohoto koženého studia. A když mi není dopřáno, abych setkávání s Tebou zařadil do svého denníh rozvrhu, roz měřil jsem si večery zcela přiměřeně. Do půl sedmé posluchárna, potom hodina procházky abych vyvětral hiavu, rozproudil poněkud v ži lách krev, potom návrat v těsný můj pokojík. skrovná večeře, a v půl deváté již sedím nad svými lejstry. Když vstávám od večeře a mířím do své světničky, pohlížejí za mnou manželé Petr- ncuškovi nějak smutně a litostivě. Sedávali jsme jindy pospolu třeba do jedenácti, ba, nejednou až do půlnoci, a třeba ob den zahráli jsmes šístku o haléře Změnou měho života pominulo to, nyní si jejich společnosti dopřávám jen v sobotu, a pak starému Petrnouškovi zajiskří zraky, když k němu po večeři pronesu: „Tak tedy, pane otče, dejte sem těch šestatřicet loupežníků!“ A pan Petrnoušek již spěchá k „veškostnu a vrací se pln ochoty a radosti se špády. Jinak celý týden manželé sedí sami, Petr noušek louská nějaký večerniček, paní Pelr- neušková se ucnyluje ke kalendáři. A vidím že je moje nové studium znepokojuje. Jakoby tušili, že to nějak souvisí s nastávajícím rozlou- čením. Nevím ještě, kdy to bude, ale i já těžce se budu loučiti s tímto párem starých manželů u nichž jsem tak uvykl a jimiž jsem pokládán skoro za člena odiny. Vždyť do nedávna an mně se nezdálo, že bych od nich měl odejíti.
Viktor Petr Petrnoušek Pelr
6 article
Hněte mne cosi. Na list Viktořin jsem ne- odpověděl. Nikterak mi nenaznačila, kterak bycl to učinil, aniž vůbec dala na srozuměnou, že odpověd očekává. Opominula to úmyslně? Nebo ponechala mně, abych věc rozluštil? Ale jak dušičko drahá, jak! Kdyby pan přednosta ještě churavěl Vokoun k němu docházel, byl by on naším posti- lionem a nerozpakoval bych se ani okamžik abych mu své poselství pro Viktoru svěřoval. Ale poštou? Směl bych se toho odvážit? Cítím. že ve svém postavení musím býti co nejskrom- nějším. O, psal jsem ji odpověď, a nejednu. Aniž jsem věděl, kterak bych jí dopis poslal, psa jsem, čím srdee bylo naplněno. Ale každý list zdál se mně mdlým, chabým, spálil jsem, ee bylo napsáno, a začínal jsem znova. A konečně spálil jsem i poslední, nevěda, co s ním. A tak, duše drahá, ač jsi mne chtěla ochrá- niti ode vší roztržitosti, přece jsi neochránila Vídat Tě nesmím, psáti nemohu.
Vokoun Viktor Viktořin
7 article
Ale přece jest každého večera okamžik kdy se Ti přibližuju a kdy se domnívám, že Te vidím, za těmi necitelnými, neproniknutelným zdmi, které Tě celému světu ukrývají. To je na konci mé večerní procházky. Mířím do té mile ulice a kradu se po protějším chodníku, hled do Tvých oken — ach, zvlášť do okna té milé. útulné komnatky, v níž jsem s Tebou chvili směl pomeškati. Záclony jsou shrnuty, já však přece Tě tam tuším. Zdává se mi někdy, že tenký papr- sek světla proniká uzounkou mezerou. Tu Ti za- šeptám pozdrav a odeházím domů. Potkávají mne večerní chodci, ale nikdo z nich neuhádá, že proti němu kráči tělo bez duše — že duše má v tom okamžiku zaletěl k Tobě. A někdy odcházím s neskonalou bolest v srdci. Pomýšlím, že Ty na mne tak nevzpo- mínáš. Nebo kdyby ve Tvém srdci bylo tolik touhy jako v mém, jistě bys uhodla, že v té chvil jdu mimo, že vzhlížím k Tvému oknu, a pak bys přistoupila a rozhrnula bílou rukou záclonu. abych aspoň prsty Tvé viděl. Ale Ty nevíša netušíš!
8 article
A taky mne cosi znepokojuje. Tlael Vocápkův. Kdo by se toho byl nadál! A kdo mě pomýšleti na opatření, aby se to nevyneslo! Ano, jer jaké opatření! Kuchta naslouchal za dveřmi, to je nepochybno. A ráno letěla s no- vinou a roznesla ji. Jakobych ji viděl. A po způ sobu ženských zveličila ji „Moc nóbl ouřed ník,“ — jak povidal Vocápek. Já vím, nóbl Dal jsem jí korunu, když jsme s Vekounem od- cházeli (však mne dosti bolela!), a te je ta no- blessa. A již teď se stydím, až se Vocápek doví koho tu běží, jak se na mne podívá a já mu budu čísti v očích: „Tak to jsi ty? Myslil jsem. kdo ví jaké zvíře...!“ Kdybych byl -nistodrži- telským radou, nedělal bych si z toho všeho nie Pal ať to dajt třeba do novin! Uvažuji, mám-li se s tím v neděli svěřiti Viktoře, aby na kuchtu přisně dokročila a dalšt vynášení přísně jí zakázala. Bože, jen kdybyeh nebyl praktikantem!
Tlael Vocápkův
10 article
Je pozdě — již ani Viktora ničemu neza- brání. Když jsem dnes odpoledne přišel do kaa- celáře, první ze všech, vzchopil se Vocápekse své lavice v předsíni, plaše na mne poblédl a no- obyčejně uctivě pozdravil. A sotva jsem used k svěmu stolu, vrzly dvéře z předsíně a do kan- celáře přišoural se Vocápek. Nevšímal jsem si ho, ale slyšel jsem a eítil, že stanul asi na dva kroky od mého stolu, stál nepohnut a kanceláří neslo se jen jeho fu nění. Vocápek funí vždy, když je v nesnázích když neví, kudy kam. Funěl chvíli, až mne to rozčilovalo. Čerta co pak za mnou chee? Obrátil jsem se konečně. „No, co dobrého, Vocápku? Co tu stojíte? Vocápek vypadal jako umučení. Tváře mu jen visely, brada se třásla, oči byly play vody patrně pil, soudil jsem. Pokud se toho týká v padesáti případech uhodnu dovětačtyřicctkrát Zdálo se, že chce mluvit, ale jen sykl vtáhl do sebe, jakoby měl taky ústa plná vody „Ale tak mluvte, člověčel Ruce Vocápkovy posud bozvládně visely s prsty roztaženými. Taky to bývá neklamnou známkou, že je Vocápek „natažen“. Ale po měm vyzvání ponášely se mu výš a výše, jakoby se po nějakém neviditelném vlákně pracně soukaly až je dostal skoro ke bradě, tu je sepjal a jeho rozviklaná ústa drmolila- „Pane Čamrda, pro Boha jich prosím, ne žalujou to na mě panu radovi . . ! „Co nemám žalovat?“ táži se užaslý. „Co jsem jim onehdy říkal, že se slečn dcera pana rady bude vdávat . ..
Viktor Vocápek
11 article
„O tom jsme spolu domluvili, Vocápku. Řekl jsem vám, abyste netlachal, a dle toho se zachovejte. Držte jazyk za zuby, do ničeho se neplefte a já nebudu pranic žalovat. Jakoby mne ani neslyšel, pokračoval Vocápek čím dále zdreenější „Ježíš Marjá, pane Čamrda, nežalujouto na mě! Dyť já nevěděl, že jsou to oni, že si slečinka bude brát jich.. Zkoprněl jsem Vocápek tedy má již zprávy další, podrobnější. Vstal jsem, a zdá se mi, že jsem se v tom okamžiku ani nestyděl, neboť obávaný výjev do- padl zcela jinak. „Vocápku,“ povídám, a snažil jsem se mlu viti co nejvlídněji; „pil jste? „Nepil, pane Čamrda,“ zdvihal Vocápek prsty pravice, „ať mě na tom místě hrom zabije že nepil. To je litost, pane Čamrda, a strach. „Tak si utřete oči a nos,“ povídám. „Co pak by říkal pan rada, kdyby přišet! — A pa- matujte si: neřeknu nikomu nie. Ale dovim- se, že jste někde žvanil a roznášel jen slovem. pak se nebudu znát a běda vám, žvejko!“ Ani nevím, jak mne 4a hrozba napadla. C mu kde může udělat? Ale zdá se mi, že jsem právě tou neomalenosti v očích Vocápkevých o hodný kus vyrostl. Jak někdo v úřadě začne nadávat, je vidět, že něco znamená. A konečně kajiená ta seéna skončila tím,že Vocápek ode mne dostal další kuba, Seděl pak celé odpůldne v předsíni s vý razem nesmírného uspokojení, skoro blaženosti Měl moje odpuštění — a na večer co kouřit. Takový je rub naši šťastné, kouzelné po hádky lásky, Viktoro drahál Ypsšlon.
Marjá čamrda Nepil rada
12 title
Slečinka z pošty-
13 article Črta od Julie Vlasákové
Črta od Julie Vlasákové Máme jich už dost těch „slečinek na po štách“. Požívají nyní jiných výhod a práv také jiné úcty, než před nějakými 25—30 léty když se tak sem tam pc venkově, ojediněle, ně jaká ta slečinka za okénkem u poštovní pře hrádky objevila. Někteří se smáli, jiní se obdivovali, jiní hu bovali, ale všichni povážlivě hlavou kroutili nad touto novotou a všichni se běželi na „slečink z pošty“ podívat. Mnoho jich bylo velmi ne spokojeno s tímto zařízením a k těm patřil tak pan Tudera, kupec v městečku Chválkovicích. „No, pro rány boží, to už neříkám nie Když už ženské k poště pustěj' — to věru ne vím, jak to s tím poštovním i obchodním t jemstvím dopadne! Vždyť jazyk za zuby ne dovede žádná ženská udržet a každý den bud celé město vědět, kde objednávám kvasnice co jsem které firmě dlužen! Ach, ty ženské Proč se nedrží vařečky a jehly? Ale toto! Ama- zonkami chěji být — amazonkami...“ Z dalšího byl vyrušen učedníkem, který se mu nějak vplett do cesty a pan Tudera obdařil ho notným po- hlavkem. Byl adresován vlastně „slečince z pošty“ ale že jej dostal učedník, vznikl v tomto nový nepřitel mladé průkopnici ženské emancipace v Chválkovicích. Pan Tudera nejen že na ni huboval, ale on proti ní vedl i boykot.
Vlasák Tuder Chválkovice
14 article
On ji sice neznal — snad on sám jediný se na ni nešel podívat — ale to mu nevadilo, aby o ní nemluvil jako o mužatce. Představovalsi ji velikou, silnou, se smělým pohledem a ostrým jazykem a jinak než „amazonka“ jí nejmenova a kde mohl ji trhal. Na jednom recepise se mu zdálo být po štovní razitko nezřetelně otisknuto a proto posla učedníka s recepisem k opravení. Na druhém bylo jméno adresáta zase dle jeho náhledu ne- čitelné a on slečince na poštu vzkázal, aby se šla doučit někam psaní; a když jednoho dne něec objednal, druhého dne se dal plát, nenechala-l si „slečinka z pošty“ jeho lístek stranou, aby si jej přečetla, že objednávka tak dlouho ne přichází. Ubohá „amazonka“ z chválkovické pošty Byla to taková mladá, sebevědomá dušička, která se jenom neustále třásla, bledla a červenala se Buď radostí, že se jí podařílo nějakou „partaj hladce odbýt, neb leknutím, promluvil-li někdo. hlasitěji. Tuderova učedníka už dobře znalaa vynasnažovala se ze všech sil, aby jeho pánu před kterým se třásla — vyhověla. Recepisy psala jako krasopisné předlohy, jeji podpis „Klára Stožických“ byl jako na navští- vence, a otisk razítka jako na vysvědčení, al
Tuderův Klár Stožický
15 article
pana Tuderu nemohla nijak uchlácholiti, nebot ten se hněval na „slečinku z pošty“ proto, že tam vůbec byla. K jeho oblibeným zvykům patřil také ten. že posílal samé drobné mince. Tenkrát ještě še stáky, dvoušestáky, čtvrtzlatníky a ohromné čly ráky a doplňoval obnosy zlatníky a usmolenými papírovými zlatkami. Expeditorka nemohouc tolik drobných vyplatit, musila je měnit, aby mohla přebytek kasovní do hlavní kasy do Prahy od- váděl, což se dělo v penězích větších; a proto řekla jednou Tuderovie učedníkovi: „Prosím vás, mladý pane, řekněte panu Tuderovi, že ho nechům uctivě prosit, aby mi tolik drobných ne- posílal. Smím dle předpisu přijímat na jednu poukázku jenom za dva nejvýš tři zlaté drobno mince. Buďte tak hodný a vyřiďte to zdvořile tak, jak vám to povídám. Učedník to dobře provedl. Kromě onoho po- hlavku, co v první den úřadování slečinky na poště dostal, vycházel po celou dobu velmi dobř se svým chefem. Pan Tudera pro samé hubován na „amazonku“ z pošty, zapomněl hubovat učed níka a ten měl zlaté časy a pro utvrzení jich vyřídil vzkaz zdvořilé slečinky asi takto: „Sle- činka z pošty vzkazuje, aby jí neposílali tolik drobných. Ona prý si předpisuje na každou po- ukázku jenom za dva nebo tři zlaté drobných a mám prý to jistojistě vyřídit.
Tudera Tuder Praha
16 article
„A pro rány boží! To vzkazuje amazonk mně? A neposlechnu-li, přijde na mne snad s re- volverem ne?“ dopálil se pan Tudera a od toho dne chodil učedník s každou poukázkou zvláš třeba patnáctkrát denně a nosil samé drobné. Pan Tudera, když jich neměl, v jiném krámě si vyměnil. Před vánočními svátky, když je v obchodeel nejvíce práce, neměl pan Tudera času hocho s každou poukázkou zvláště posílat a proto ho poslal s náručí poukázek, ale také s náručí drob ných peněz. Však i slečinka na poště měla mnoh práce a když viděla učedníka znse s tolika drob- nými, rozhněvala se. Zarděla se a pravila jak nejostřeji uměla: „To jste se ještě nevyšestákovali? To je brůza, kde váš pán tolik šestáků bere! Potom ale peníze přijala. Zapsala poukázky spočítala vše — ale pak se nad. tím nějak za- myslila. Mezi počítáním, což trvalo aspoň půl hodiny, nahromadilo se asi dvacet jiných lidí před okénkem a hubovali na pana Tuderu i jeho učedníka, že zde musejí tak dlouho čekat. Sločinka chtěla také něco říci — otevřel ústa — ale ohlédla se po všecb zde stojících. zavrtěla hlavou a jale se zase peníze počilati. Opět se zamyslila, zas se po reptajícím obe censtvu ohlédla a pak, po krátkém váhání, od strčila sto zlalých v šestákách k učedníkovi, po dala mu recepisy a papír se součtem všech ob nosů a řekla: „Vyřiďle pánovi, že tuhle stovku nechci, a si pán peníze a součet přepočítá — ale jiste — ať si to pře—po—či—tá!“ nařídila důtklivě a opěl se zarazila a sáhla po penězích, jakoby se přece jinak rozmyslila, ale hoch, shrnuv ba líčky desttníků do čepice, popadl recopisy utekl.
Tuder Tudera Sločinka
17 article
Expoditorka jala se odbývati čekající. Všal ještě ani tři neodbyma, když nastal v čekárno Pan 1udera, tak, jak v krámě byl, ve v šívané čepičee, bačkorách a promaštěném k bátě, vřítil se do čekárny, rozehnal lokty zástup před okénkem, vstrčil hlavu do kanceláře a hla- sem zlostí sípavým, a obličejem do modra zbarveným, křičel „Vy že nepřijímáte mě peníze? Hned j přijměte!“ a při tom hodil prve vrácené desíi níky na psaci stůl a — zaražen, vtáhl hlave zpět. — Před ním totiž nestála amazenka s revol verem v ruce, nýbrž mladá, bledá dívka s chvě jícíma sc rukama i rly. Všichni v čekárně zvědavě čekali, cos bude díti. Pan Tudera myslil, že když zhurta za- čal, musí zhurta pokračovat a proto rozkřikl se na slečinku, chvějící se rukou rozkutálené ba- ličky sbírající. „Vy jste ta expeditorka?“ Slečna kývla hlavou.
Expoditorka Tuder
18 article
„Kde pak máte ten předpis, že se nepři- jimají drobné, co? Pro rány boži! Myslíte, že si mohu peníze malovat a posílat takové, jaké se vám libí? Já tržím drobné a vy je musíte brát, rozumíte ?!. Slečna chtěla něco říci, ale Tudera, vemlu viv se ještě ve větší rozčilení, pokračovali „Myslíte, že my obchodníci jsme zde, ab chom amazonkám z pošty galantnosti prokazo vali? Vy jste zde proto, abyste nám sloužily Rozumíte? Proč jste mi poslala peníze zpět? Já jině nemám Slečna sebrala Feníze a podávala je Tu derovi. „Spočítal jste je?“ ptala se. „Nic tam nescházi! Já umím počítat! — A konečně, proč jste se ptala měho učedníka- kde ty drobné beru? Snad nemyslíte, že si je dělám nebo kradu! Za to bych vás mohl žalo vat! Ale budu si stěžovat u poštmistra i u ře ditelství! A co mi pořád ty peníze strkáte!“ kři- čel, odstrčiv ruku slečninu, až se zpátky zase rozkutálely. „Protože jste poslal o stovku víe!“ zvolala konečně expoditorka, když Tudera, popadaje dechu, se byl odmlčel. šum.
Tuder
19 article „Pro rány božíl“ vykřikl a odskočil o
„Pro rány božíl“ vykřikl a odskočil o okénka. „Ano, poslal jste víc! Nechtěla jsem vá před učedníkem a zde těmi pány zahanbi. abych vzkázala, že jste chybil a proto jsem řekla, že tu stovku nechci, abyste si součet i pe níze přepočetl. Byl byste na to přišel — ale vy — a vy...“ hlas slečnin se zlomil a „ama- zonka“ se celá chvěla v prudkém pláči. „Pro rány boží!“ vyhrkl ještě jednou par Tudera a vyřítil se ven. „Nyní ho můžete žalovat vy,“ radili slečn lidé v čekárně, ale ona vrtěla hlavou. Večer dostala dopis pana Tudery. Srdečně ji za prominutí prosil a chce-ti ho žalovat, aby žalovala, on že následky své nerozvážnosti po- Slečinka z pošty nežalovala. Za to stal s pan Tudera přitelem nejen jejím, ale každé jiné „amazonky“, co se jich od té doby ve Chvalko vicích vystřídalo. nese.
Tuder Tudera rána boží
20 article Za těch starých, dobrých časů...
Za těch starých, dobrých časů... Španělsky napsala Emilie Pardo Bazánová. Autoriso vaný překlad A. Pikharla- Kdykoliv jsem přišla do bytu hraběte de Lobeira, padly moje zraky — dříve než na pravé staré zbraně, na španělsko-maurské kera- miky a na pruhy tlačené kůže, pokrývající stěny — na podobiznu ženy, malované mistrně, která dle kroje byla malována asi před stem let. „Je to moje prababička, doňa Magdaléna Varela de Tobar, dvaadvacátá hraběnka de Lo- beira,“ odpověděl hrabě na moje dotazy tónem takovým, jakoby buď nevěděl nebo nechtěl po věděti nie více. Bylo mi tedy spokojiti se, a zůstaviti obraz nosti, aby rozvinula podněty, jaké obraz vzně coval. Byla tam namalována paní asi třicetipěti letá, obličeje protáhlého a hubeného a rysův přísnýchy které svědčily o životě prostém ači stém, zasvěceném plnění vznešených povinnost a práce domáci, v jakém sobě libovaly statečno matrony minulých století. Prostota kroje pan tak vznešeně připadala mi podivuhodnou Hladký živůtek z černého hedvábí, bílý šáteček spjatý na hrdle prostou sponou, vlasy hladee sčesané za uši, byly neklamnými známkam k rozluštění morální fysiognomie urozené dámy Nebylo pochyby: doňa Magdaléna byla vtěleným typem upřímné, cudné a oddané manželky. věrné strážkyně domácího posvátného krbu, dů- stojné a vážené matky, před kterou se synové kloní jako před královnou, nounavné, bděléa obezřelé hospodyně, jejížto zjev budí úctu a je jížto ruka rozsévá hojnost a blahobyt.
Emilie Pardo Bazánová A Pikharla Lobeira Varela Tobar Lo Magdaléna Španělsko
21 article
Proto mne nad míru překvapilo, když m jednou na otázku, v které době prodány nejlepš statky a nejvýnosnější nemovitosti rodu jeho. odpověděl hrabě temně, ukazuje na tu podo- biznu: „Za doby doni Magdalény. Nenčekávané to udání doby podráždilo mů zájem. Prohledla jsem si obraz podrobněji at shledala jsem, že malba ta má podivnou, a su gestivní zvláštnost: ať jsem si stoupla v poko kamkoliv, abych ji pozorovala, sledovaly mne oči doni Magdalény pohledem velitelským a pla noucím. Buď to bylo pouhou náhodou, či pro- jevem obratnosti a umění malířova, ale zřítelnie podobizny byly zobrazeny tak znamenitě, že splácely horlivě a pevně pohled toho, kdo na n pchledl z dáli. Několikráte jsem bezděky vzhledla, jakoby mne taková zvláštnost lákala oči ty volaly. Přísná barva tmavého pozadí, na ktorém se obrážela hlava, jediný světlý tón obli- čeje a šátku, posilovaly působivost pedivnéh toho pohledu. Hrabě de Lobeira jest sice povahy nesdiln a chladné, ale bývají okamžiky, ve kterýchs otvírá srdce i nejuzavřenější a vymítá ze seb tajného svého utlačovatele. Takový okamžik v některých povahách rychle mizivý, nastal bra běti jednoho dne, když jsem, pobádána svo klamivou a plodnou obrazivostí, počala načrtá- vati obrázek doní Magdalény, vzoru křesťanských cností, představitelky zašlých dob a jiných sto letí, ve kterých krb dýchal vůní kadidla, a ro- dina byla pevného jádra jako žula.
Magdaléna Hrabě Lobeira
22 article
„Pro boha, nemluvte dále!“ zvolal můj přítel a obrátil se k obrazu, jako se obracím k nepříteli: „Jest nejhorším omylem, soudíme- o minulosti dle dojmu, jakým na nás působí pa- mátky z ní pocházející. Stejně jako prázdná skořápka či stopa předpotopní v kameni nemůže nám pověděti mnoho pravdy, nemůže tak učinit ani obraz, nábytek, či pobořená stavba. Snilkove jako vy zfalšovali historii, zpoetisovali příhody i nejstrašnější. V žádném věku nebylo lidstvo lepší, než je teď, ale minulé ničemnosti se za- pomínají, a pomazané a popraskané plátno stači abychom se stávali nespokojenými s přítomností Za to, že i vy upadla jste v ten všeobecný a ne bezpečný předsudek, že nám zašly velké enosti zasloužíte, abych vás vyvedl z nadšení a po věděl vám historii doni Magdalény tak, jak jsem ji vypátral v našem archivu a v jiných doku mentech, které jsou uloženy v archivech soud Tato paní, kterou vidite zobrazenu v pro stém hedvábném živůtku a počestném šátečku přinesla měmu pradědu při sňatku hojné věn a titul hraběte de Lobeira, a byla vášnivou zpo sobem neuvěřitelným, despotickým a vzteklým Praděda měhu považovali za nejšvarnějšího mla díka v celé provincii, a doňu Magdalénuz slečnu fanaticky náboženskou. Šuškalo se, že nosí kajiený pás a že se každého večera bičuje.
Magdaléna Lobeira
23 article
Nevím, byla-li to pravda, čili nic, ale manželu svému připjala doňa Magdaléna kajiený pás a ba i pouta, tak že se od ní nehnul ani na minutu Kdo spatřil krátce po svatbě, jak je hrabě bledý zhublý a ochablý, skoro by byl uvěřil nesmysl ným povídačkám, že mu manželka dává bylinky a odvary, aby jím ovládla, a aby v něm rozpla menila mohutněji lásku manželskou Stav ten trval a nezměnil se ani narozenín několika dětí. Ale po desíti či dvanácti leteeh manželství pozorovali, že hrabě, který si byl zatím oblíbil honbu a konal časté vycházky do hor (neboť trávil vždy dlouho v panském sídle na Lobeiře dle tehdejšího panského zvyku), na- byl jakési veselosti a vypadal svěžeji. Nechci stupňovati zajímavost svojí historie a vypravuji vám ji holou a bez výzdoby — po- dotkl tuto vyprávěč — a povím ihned, co hra- běte osvěžilo. Stalo se to tím, že se upírská vášeň manželky jeho poněkud uklidnila, a žeo si mohl trochu oddechnouti a žíti jako druzí Namítnete, že celým hříchem doni Magdalény bylo, že milovala manžela svého přespříliš, at že zaslouží odpuštění a ba i pochvaly. Kdybyeh se šiřil o té choulostivé otázce, bál bych se, že urazím sluch váš nějakým nevhodným názorem Podotýkám tedy, že mílovati lze sterým způ sobem, a že posvátné jméno lásky kryje časem náš barbarský egoismus či chorobné scestnosti Kdo chápe, tomu to postačí... Již pokračuji Tajemství se na vsi neuchová, a doňa Magdaléna zvěděla záhy, že manžel její, vraceje se z lovu, zastavůje se v chalupě sedláka, který měl překrásnou dceru. Bylo tomu skutečně tak hraběti de Lobeira chutnaly lépe než vydatné pokrmy šlecntické jeho kuchyně, bronaž) čerstvé mléko, z rukou sličného děvčete, které mu posluhovalo s nevinnými pohledy a úsmě vem na rtech.
Magdaléna Lobeira
25 article *) Kukuřl čná plack
*) Kukuřl čná plack Doňa Magdaléna nemyslila ni okamžik, že to jest pouhá idylla; od prvního počátku viděla tam hřich a nepravost. A snad měla pravdu; nechci vymlouvati praděda, ač kroniky tvrdí, že náklonnost jeho k deeři sedlákově byla počestna a nevinna. Historickou pravdou jest, že jedné zimni noci, tmavé a dlouhé, otevřela se tiše vrata pan- ského sídla, a že vešel silný, statný člověk v kroji kraje toho, nyní již mízícím. Hraběnk čekala na něho v chodbě; vzala jej za rukua tmavou chodbičkou jej dovedla do místnosti, csvětlené voskovicí v stříbrném svícnu. Byla to oratoř. Za čalouny z nachového damašku, kterými byly stěny ověšeny, a které paní odhrnula, spa- třil muž ten kobku, jakousi jeskyni. Bylo t temné sklepení. Opakuji poznovu: nehledám efícktu, ale i kdybych nledal, nenalezl bych strašlivějšího, nežli v slově, že muž ten — ná- jemce a skoro otrok hraběnčin — byl sám ote děvčete, které hrabě navštěvoval, a že dona Magdaléna, ukazujíc mu temnou kobku, řekla mu, tam že ukryjí mrtvolu hraběte Na to mu dala novou, ostrou, břitkou sekeru. Bál se muž ten o život své dcery, či o život vlastní? Pobádala jej zbabělost, či zděděná úcla k rodu Lobeirových? Byla to suggesce, kterou působí rozhodná osobnost vzrušených vášní na mozek nevzdělaný a vůli nerozhodnou a slabou?
Magdaléna Lobeirový
26 article
Byla to lakota, chtivost peněz a skvostů, které mu nabídla uražená manželka za krev? Jisto jest, že odporoval-li sedlák vůbec, trvalo to velmi krátce. Jak sám udal, pokřižoval se (hrozný to detail), zul se, chopil se sekerya kráčel za hraběnkou do pokoje, ve kterém hrabě spal. Hraběnka svítila voskovicí z oratoře, sedlák jej udeřil jednou, dvakrát, desetkrát do čela, do obličeje, do prsou. Spící ani nehlesl, jen prý za prvního úderu rozevřel zděšeně oči... a na to nic. Prostě- radla, polštáře, sekeru i mrtvého hodili do úkrytu; hraběnka smyla skvrny s podlahy, za- mkla úkryt, nacpala kapsy vrahovy zlatem a pro- pustila jej, nařizujíe mu, aby se dal přes řeku Miňo a utekl do Portugal. Když hrabě de Lobeira zmizel, nasitaly řeči, z počátku nevelké, ale stále rostly. Man- želka jeho vykládala, že se vydal na cesty k váli procesům jakýmsi, a v oratoři, v jejímžto úkrytu ležel můj zavražděný praděd, konala se denně svatá oběť mše svaté a doňa Magdaléna, oděná tok, jak ji tu vidíte, nevynechala jediné. Byla bleda, vážna, skromna v středu dětí svých, které jí s láskou líbaly ruce. Za aněch dob nebylo tisku, který pátrá po tajemstvích, a okolnost, že zmizeli hrabě a sou- čosně i sedlák a jeho sličná dcera, způsobila obecné domnění, že manžel doní Magdalény žije spokojeně v nějakém zátiší, jaké si milenci do- vedou najíti. Nejeden politoval ubohou paní, k kteréž úcta stále rostla. Když vyšla pyšně vztý- čena, hubená a vždy černě ustrojena, smeka kde kdo.
Lobeira Magdaléna
27 article
Tak uplynul celý rok. Když uplynul, nalezli právě ve výroční den u lobeirského zámku člověka v tvrdém spánku; byl to hraběnčin nájemce. Druzí sedláci, kteř se kolem něho shrnuli, čekajíce, až se probudí, ztrnuli, když procitl a za velkého kříku doznal svůj zločin, za velkého křiku se přiznal a velkým křikem žádal, aby jej dovedli před soud. Jsou morální zjevy, které nedovede vy- světliti dostatečně žádné mudrování; polovice duše naší ponořena je v stíny, a nikdo nedovede předem určiti, jaká zvířata vyrazí z té jeskyně, až ji budeme ohledávati. Když se plali sedláka, proč se vrátil, ujišťoval neobratnými slovy, že neví, ale že neodvratné nutkání jej přimělo, aby odešel z Portugal podivat se na zámek, že, když jej uzřel, upadl v nepřemožitelný spánek, a když se probudil, že pocítil mocné donucování, aby se přiznal, aby pověděl pravdu, aby se podrobi trostu — protože patrně, jak já soudím, jeho chabá duše nebyla s to, aby unesla tihu tajem- ství, které mužná duše doni Magdalény zachová- vala klidně a neproniknutelně Zatkli ji, jakož samozřejmo, a dodnes s ukazuje v žaláři marinedském temná kobka, ve které ztrávila hraběnka de Lobeira mnoho mě- Sedláka oběsili, a moje prabába, aby ušla popravíšti, obělovala jmění rodu našeho. Úřad spolkl to sladké sousto, a od těch dob jsme n mizině. síců.
Magdaléna Lobeira Sedlák
28 article
Vzhledla jsem a podívala se obrazu do očí Pohled doni Magdalény zdál se mi důtklivějším, pronikavějším, bolestnějším. Pravnuk umikl a povzdychl si, jakoby mu to dávno zašlé drama tisnilo srdce a jakoby cíti vlhkost slz, vysehlých už před celým stoletím.
Magdaléna
29 article Různé zprávy.
Různé zprávy. Kde ženy konají námluvy. Zdálo by se nepravdivým tvrzení, že ještě dnes jsou díly světa, kde mladé ženy konaji samy námluvy. V Polynesii není že nských klubů, aniž slyšáno tam bylo kdy o doktrině ženského práva a přes to napolo emancipované dívky eítíse oprávněnými nabídnouti sňatek muži z kruhů sobě rovných nebo i vyšších. Nabídky jsou někdy přijaty, jindy zamitnuty. Když pak láska děvčat není opětována, nezoufají si, nesáhají k jedu, jak mnozl spisovatelé novel a románu chtěli by nám namluviti. Snad trochu, na ně- jakou chvíli se nad zamitnutím rmouti, avšak záhy utiší se myšlénkou: »Zkus to podruhé, potřetí — opět a opět.e Nabídky ty zhusta dějí se slovy velice ro- manlickými. Divka z ostrovů Fidži, náruživě zamilovan do mladíka, táže se otce jeho na svolení, mů- že li syna milovati a nedostavši povzbuzující od- povědi, praví: »Dovol mi aspoň žíti na blizku jeho obydli. Budu spáti na hromadě dřivl. Pakliže budu moci zapáliti mu jenom cigarelu, budu šťastna. Uslyším-li třeba v dáli jeho hlas, budu spokojena. Život celý bude mi potě- šením.« Mezi severním a jižním výběžkem Nové Gui- ney leží úžina Torresova. Největší ostrov v úžiné té obýván jest Malanesy, jichž zvyky osamoce- nými a zvláštními jsou — zvláště pak jsou ve- lice zajímavými studentům, zabývajícím se zjevem
Torresův Fidži Nová Gua