1
masthead
27. srpna 1905.
2
masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů“ k čislu 290
4
article
Z notýsku Pavla Čamrdy,
písaře při výpomocném úřadě.
Z notýsku Pavla Čamrdy,
písaře při výpomocném úřadě.
Dřu celé večery
Za měsíc kollokvia
Nezahálel jsem, svědomitě jsem vynakláda
svůj čas, ale teprv za poslední důvěrné rozmluvy
s panem přednostou — a lépe řečeno: po roz-
mluvě té — udeřilo to do mne. Řekl jsem mu
za měsíc podstoupím kollokvia, a tu teprv uvě-
domil jsem si, jak ten čas letí. Můj ty Bože, již
tomu bude půl roku — za měsíc mám prokázati
že jsem neposlouchal nadarmo.
Ne, nebojím se toho Zkouším se v duchu
sám, vracím se k počátkům, zdali jsem cosi ne-
zapomněl, a zdá se mi, že nikde v mé paměti
není uzlíčku, žádného zadrhnutí. Ale přece dřu
abych nezůstal žádnou odpověď dlužen. Nebo
přednosta nezapomene taky, přijde pak a zeplá
se na výsledek. Jak bych se hanbil, kdybych ne-
mohl uspokojivě odpověděti!
Tak tedy sedávám doma, nad svými před-
náškami, nad knihami, nad příklady, a epu do
sebe kontabilitu, až se mi někdy hlava motá.
Nebo vlastně je to čertův zatracený vynález, ne-
mastný, neslaný, suchopárný. Kdo na tuhle vědu
přišel, měl asi mozek jako naše stará registra-
tura. Tolik vím jistě: že je to proklatá obtěžkae
zkouška pro zamilované. O, kdyby mi do te
mlhy budoucnosti nesvitila Viktora!
Pavel
Bož
Viktor
5
article
Moje drahá Viktora! Pomyšlení na Tebe
jest mi útěchou v každé tisni. A zas vzpomínám
na Tvoje slova: Nechtějte mne vídati denně
Pívko drahá, Tys rozená vychovatelka! Jistě
nemáš ponětí o kontabilitě — ani bych si toho
nepřál — ale dobřes tušila, že po návštěvách
u Tebe, po rozmluvách s Tebou bych se těžko
zakusoval do tohoto koženého studia.
A když mi není dopřáno, abych setkávání
s Tebou zařadil do svého denníh rozvrhu, roz
měřil jsem si večery zcela přiměřeně. Do půl
sedmé posluchárna, potom hodina procházky
abych vyvětral hiavu, rozproudil poněkud v ži
lách krev, potom návrat v těsný můj pokojík.
skrovná večeře, a v půl deváté již sedím nad
svými lejstry.
Když vstávám od večeře a mířím do své
světničky, pohlížejí za mnou manželé Petr-
ncuškovi nějak smutně a litostivě. Sedávali jsme
jindy pospolu třeba do jedenácti, ba, nejednou
až do půlnoci, a třeba ob den zahráli jsmes
šístku o haléře Změnou měho života pominulo
to, nyní si jejich společnosti dopřávám jen
v sobotu, a pak starému Petrnouškovi zajiskří
zraky, když k němu po večeři pronesu:
„Tak tedy, pane otče, dejte sem těch
šestatřicet loupežníků!“
A pan Petrnoušek již spěchá k „veškostnu
a vrací se pln ochoty a radosti se špády.
Jinak celý týden manželé sedí sami, Petr
noušek louská nějaký večerniček, paní Pelr-
neušková se ucnyluje ke kalendáři. A vidím
že je moje nové studium znepokojuje. Jakoby
tušili, že to nějak souvisí s nastávajícím rozlou-
čením. Nevím ještě, kdy to bude, ale i já těžce
se budu loučiti s tímto párem starých manželů
u nichž jsem tak uvykl a jimiž jsem pokládán
skoro za člena odiny. Vždyť do nedávna an
mně se nezdálo, že bych od nich měl odejíti.
Viktor
Petr
Petrnoušek
Pelr
6
article
Hněte mne cosi. Na list Viktořin jsem ne-
odpověděl. Nikterak mi nenaznačila, kterak bycl
to učinil, aniž vůbec dala na srozuměnou, že
odpověd očekává. Opominula to úmyslně? Nebo
ponechala mně, abych věc rozluštil? Ale jak
dušičko drahá, jak!
Kdyby pan přednosta ještě churavěl
Vokoun k němu docházel, byl by on naším posti-
lionem a nerozpakoval bych se ani okamžik
abych mu své poselství pro Viktoru svěřoval.
Ale poštou? Směl bych se toho odvážit? Cítím.
že ve svém postavení musím býti co nejskrom-
nějším.
O, psal jsem ji odpověď, a nejednu. Aniž
jsem věděl, kterak bych jí dopis poslal, psa
jsem, čím srdee bylo naplněno. Ale každý list
zdál se mně mdlým, chabým, spálil jsem, ee
bylo napsáno, a začínal jsem znova. A konečně
spálil jsem i poslední, nevěda, co s ním.
A tak, duše drahá, ač jsi mne chtěla ochrá-
niti ode vší roztržitosti, přece jsi neochránila
Vídat Tě nesmím, psáti nemohu.
Vokoun
Viktor
Viktořin
7
article
Ale přece jest každého večera okamžik
kdy se Ti přibližuju a kdy se domnívám, že Te
vidím, za těmi necitelnými, neproniknutelným
zdmi, které Tě celému světu ukrývají. To je na
konci mé večerní procházky. Mířím do té mile
ulice a kradu se po protějším chodníku, hled
do Tvých oken — ach, zvlášť do okna té milé.
útulné komnatky, v níž jsem s Tebou chvili směl
pomeškati. Záclony jsou shrnuty, já však přece
Tě tam tuším. Zdává se mi někdy, že tenký papr-
sek světla proniká uzounkou mezerou. Tu Ti za-
šeptám pozdrav a odeházím domů.
Potkávají mne večerní chodci, ale nikdo
z nich neuhádá, že proti němu kráči tělo bez
duše — že duše má v tom okamžiku zaletěl
k Tobě.
A někdy odcházím s neskonalou bolest
v srdci. Pomýšlím, že Ty na mne tak nevzpo-
mínáš. Nebo kdyby ve Tvém srdci bylo tolik
touhy jako v mém, jistě bys uhodla, že v té chvil
jdu mimo, že vzhlížím k Tvému oknu, a pak
bys přistoupila a rozhrnula bílou rukou záclonu.
abych aspoň prsty Tvé viděl. Ale Ty nevíša
netušíš!
8
article
A taky mne cosi znepokojuje. Tlael
Vocápkův. Kdo by se toho byl nadál! A kdo mě
pomýšleti na opatření, aby se to nevyneslo!
Ano, jer jaké opatření! Kuchta naslouchal
za dveřmi, to je nepochybno. A ráno letěla s no-
vinou a roznesla ji. Jakobych ji viděl. A po způ
sobu ženských zveličila ji „Moc nóbl ouřed
ník,“ — jak povidal Vocápek. Já vím, nóbl
Dal jsem jí korunu, když jsme s Vekounem od-
cházeli (však mne dosti bolela!), a te je ta no-
blessa. A již teď se stydím, až se Vocápek doví
koho tu běží, jak se na mne podívá a já mu
budu čísti v očích: „Tak to jsi ty? Myslil jsem.
kdo ví jaké zvíře...!“ Kdybych byl -nistodrži-
telským radou, nedělal bych si z toho všeho nie
Pal ať to dajt třeba do novin!
Uvažuji, mám-li se s tím v neděli svěřiti
Viktoře, aby na kuchtu přisně dokročila a dalšt
vynášení přísně jí zakázala. Bože, jen kdybyeh
nebyl praktikantem!
Tlael Vocápkův
10
article
Je pozdě — již ani Viktora ničemu neza-
brání. Když jsem dnes odpoledne přišel do kaa-
celáře, první ze všech, vzchopil se Vocápekse
své lavice v předsíni, plaše na mne poblédl a no-
obyčejně uctivě pozdravil. A sotva jsem used
k svěmu stolu, vrzly dvéře z předsíně a do kan-
celáře přišoural se Vocápek.
Nevšímal jsem si ho, ale slyšel jsem a
eítil, že stanul asi na dva kroky od mého stolu,
stál nepohnut a kanceláří neslo se jen jeho fu
nění. Vocápek funí vždy, když je v nesnázích
když neví, kudy kam.
Funěl chvíli, až mne to rozčilovalo. Čerta
co pak za mnou chee?
Obrátil jsem se konečně.
„No, co dobrého, Vocápku? Co tu stojíte?
Vocápek vypadal jako umučení. Tváře mu
jen visely, brada se třásla, oči byly play vody
patrně pil, soudil jsem. Pokud se toho týká
v padesáti případech uhodnu dovětačtyřicctkrát
Zdálo se, že chce mluvit, ale jen sykl
vtáhl do sebe, jakoby měl taky ústa plná vody
„Ale tak mluvte, člověčel
Ruce Vocápkovy posud bozvládně visely
s prsty roztaženými. Taky to bývá neklamnou
známkou, že je Vocápek „natažen“. Ale po měm
vyzvání ponášely se mu výš a výše, jakoby se
po nějakém neviditelném vlákně pracně soukaly
až je dostal skoro ke bradě, tu je sepjal a jeho
rozviklaná ústa drmolila-
„Pane Čamrda, pro Boha jich prosím, ne
žalujou to na mě panu radovi . . !
„Co nemám žalovat?“ táži se užaslý.
„Co jsem jim onehdy říkal, že se slečn
dcera pana rady bude vdávat . ..
Viktor
Vocápek
11
article
„O tom jsme spolu domluvili, Vocápku.
Řekl jsem vám, abyste netlachal, a dle toho se
zachovejte. Držte jazyk za zuby, do ničeho se
neplefte a já nebudu pranic žalovat.
Jakoby mne ani neslyšel, pokračoval
Vocápek čím dále zdreenější
„Ježíš Marjá, pane Čamrda, nežalujouto
na mě! Dyť já nevěděl, že jsou to oni, že
si slečinka bude brát jich..
Zkoprněl jsem Vocápek tedy má již zprávy
další, podrobnější.
Vstal jsem, a zdá se mi, že jsem se v tom
okamžiku ani nestyděl, neboť obávaný výjev do-
padl zcela jinak.
„Vocápku,“ povídám, a snažil jsem se mlu
viti co nejvlídněji; „pil jste?
„Nepil, pane Čamrda,“ zdvihal Vocápek
prsty pravice, „ať mě na tom místě hrom zabije
že nepil. To je litost, pane Čamrda, a strach.
„Tak si utřete oči a nos,“ povídám. „Co
pak by říkal pan rada, kdyby přišet! — A pa-
matujte si: neřeknu nikomu nie. Ale dovim-
se, že jste někde žvanil a roznášel jen slovem.
pak se nebudu znát a běda vám, žvejko!“
Ani nevím, jak mne 4a hrozba napadla. C
mu kde může udělat? Ale zdá se mi, že jsem
právě tou neomalenosti v očích Vocápkevých
o hodný kus vyrostl. Jak někdo v úřadě začne
nadávat, je vidět, že něco znamená.
A konečně kajiená ta seéna skončila tím,že
Vocápek ode mne dostal další kuba,
Seděl pak celé odpůldne v předsíni s vý
razem nesmírného uspokojení, skoro blaženosti
Měl moje odpuštění — a na večer co kouřit.
Takový je rub naši šťastné, kouzelné po
hádky lásky, Viktoro drahál
Ypsšlon.
Marjá
čamrda
Nepil
rada
12
title
Slečinka z pošty-
13
article
Črta od Julie Vlasákové
Črta od Julie Vlasákové
Máme jich už dost těch „slečinek na po
štách“. Požívají nyní jiných výhod a práv
také jiné úcty, než před nějakými 25—30 léty
když se tak sem tam pc venkově, ojediněle, ně
jaká ta slečinka za okénkem u poštovní pře
hrádky objevila.
Někteří se smáli, jiní se obdivovali, jiní hu
bovali, ale všichni povážlivě hlavou kroutili nad
touto novotou a všichni se běželi na „slečink
z pošty“ podívat. Mnoho jich bylo velmi ne
spokojeno s tímto zařízením a k těm patřil tak
pan Tudera, kupec v městečku Chválkovicích.
„No, pro rány boží, to už neříkám nie
Když už ženské k poště pustěj' — to věru ne
vím, jak to s tím poštovním i obchodním t
jemstvím dopadne! Vždyť jazyk za zuby ne
dovede žádná ženská udržet a každý den bud
celé město vědět, kde objednávám kvasnice
co jsem které firmě dlužen! Ach, ty ženské
Proč se nedrží vařečky a jehly? Ale toto! Ama-
zonkami chěji být — amazonkami...“ Z dalšího
byl vyrušen učedníkem, který se mu nějak vplett
do cesty a pan Tudera obdařil ho notným po-
hlavkem.
Byl adresován vlastně „slečince z pošty“
ale že jej dostal učedník, vznikl v tomto nový
nepřitel mladé průkopnici ženské emancipace
v Chválkovicích. Pan Tudera nejen že na ni
huboval, ale on proti ní vedl i boykot.
Vlasák
Tuder
Chválkovice
14
article
On ji sice neznal — snad on sám jediný se
na ni nešel podívat — ale to mu nevadilo, aby
o ní nemluvil jako o mužatce. Představovalsi
ji velikou, silnou, se smělým pohledem a ostrým
jazykem a jinak než „amazonka“ jí nejmenova
a kde mohl ji trhal.
Na jednom recepise se mu zdálo být po
štovní razitko nezřetelně otisknuto a proto posla
učedníka s recepisem k opravení. Na druhém
bylo jméno adresáta zase dle jeho náhledu ne-
čitelné a on slečince na poštu vzkázal, aby se
šla doučit někam psaní; a když jednoho dne něec
objednal, druhého dne se dal plát, nenechala-l
si „slečinka z pošty“ jeho lístek stranou, aby
si jej přečetla, že objednávka tak dlouho ne
přichází.
Ubohá „amazonka“ z chválkovické pošty
Byla to taková mladá, sebevědomá dušička, která
se jenom neustále třásla, bledla a červenala se
Buď radostí, že se jí podařílo nějakou „partaj
hladce odbýt, neb leknutím, promluvil-li někdo.
hlasitěji. Tuderova učedníka už dobře znalaa
vynasnažovala se ze všech sil, aby jeho pánu
před kterým se třásla — vyhověla.
Recepisy psala jako krasopisné předlohy, jeji
podpis „Klára Stožických“ byl jako na navští-
vence, a otisk razítka jako na vysvědčení, al
Tuderův
Klár Stožický
15
article
pana Tuderu nemohla nijak uchlácholiti, nebot
ten se hněval na „slečinku z pošty“ proto, že
tam vůbec byla.
K jeho oblibeným zvykům patřil také ten.
že posílal samé drobné mince. Tenkrát ještě še
stáky, dvoušestáky, čtvrtzlatníky a ohromné čly
ráky a doplňoval obnosy zlatníky a usmolenými
papírovými zlatkami. Expeditorka nemohouc tolik
drobných vyplatit, musila je měnit, aby mohla
přebytek kasovní do hlavní kasy do Prahy od-
váděl, což se dělo v penězích větších; a proto
řekla jednou Tuderovie učedníkovi: „Prosím
vás, mladý pane, řekněte panu Tuderovi, že ho
nechům uctivě prosit, aby mi tolik drobných ne-
posílal. Smím dle předpisu přijímat na jednu
poukázku jenom za dva nejvýš tři zlaté drobno
mince. Buďte tak hodný a vyřiďte to zdvořile
tak, jak vám to povídám.
Učedník to dobře provedl. Kromě onoho po-
hlavku, co v první den úřadování slečinky na
poště dostal, vycházel po celou dobu velmi dobř
se svým chefem. Pan Tudera pro samé hubován
na „amazonku“ z pošty, zapomněl hubovat učed
níka a ten měl zlaté časy a pro utvrzení jich
vyřídil vzkaz zdvořilé slečinky asi takto: „Sle-
činka z pošty vzkazuje, aby jí neposílali tolik
drobných. Ona prý si předpisuje na každou po-
ukázku jenom za dva nebo tři zlaté drobných
a mám prý to jistojistě vyřídit.
Tudera
Tuder
Praha
16
article
„A pro rány boží! To vzkazuje amazonk
mně? A neposlechnu-li, přijde na mne snad s re-
volverem ne?“ dopálil se pan Tudera a od toho
dne chodil učedník s každou poukázkou zvláš
třeba patnáctkrát denně a nosil samé drobné.
Pan Tudera, když jich neměl, v jiném krámě si
vyměnil.
Před vánočními svátky, když je v obchodeel
nejvíce práce, neměl pan Tudera času hocho
s každou poukázkou zvláště posílat a proto ho
poslal s náručí poukázek, ale také s náručí drob
ných peněz. Však i slečinka na poště měla mnoh
práce a když viděla učedníka znse s tolika drob-
nými, rozhněvala se. Zarděla se a pravila jak
nejostřeji uměla:
„To jste se ještě nevyšestákovali? To je
brůza, kde váš pán tolik šestáků bere!
Potom ale peníze přijala. Zapsala poukázky
spočítala vše — ale pak se nad. tím nějak za-
myslila. Mezi počítáním, což trvalo aspoň půl
hodiny, nahromadilo se asi dvacet jiných lidí
před okénkem a hubovali na pana Tuderu i jeho
učedníka, že zde musejí tak dlouho čekat.
Sločinka chtěla také něco říci — otevřel
ústa — ale ohlédla se po všecb zde stojících.
zavrtěla hlavou a jale se zase peníze počilati.
Opět se zamyslila, zas se po reptajícím obe
censtvu ohlédla a pak, po krátkém váhání, od
strčila sto zlalých v šestákách k učedníkovi, po
dala mu recepisy a papír se součtem všech ob
nosů a řekla:
„Vyřiďle pánovi, že tuhle stovku nechci, a
si pán peníze a součet přepočítá — ale jiste
— ať si to pře—po—či—tá!“ nařídila důtklivě
a opěl se zarazila a sáhla po penězích, jakoby
se přece jinak rozmyslila, ale hoch, shrnuv ba
líčky desttníků do čepice, popadl recopisy
utekl.
Tuder
Tudera
Sločinka
17
article
Expoditorka jala se odbývati čekající. Všal
ještě ani tři neodbyma, když nastal v čekárno
Pan 1udera, tak, jak v krámě byl, ve v
šívané čepičee, bačkorách a promaštěném k
bátě, vřítil se do čekárny, rozehnal lokty zástup
před okénkem, vstrčil hlavu do kanceláře a hla-
sem zlostí sípavým, a obličejem do modra
zbarveným, křičel
„Vy že nepřijímáte mě peníze? Hned j
přijměte!“ a při tom hodil prve vrácené desíi
níky na psaci stůl a — zaražen, vtáhl hlave
zpět. —
Před ním totiž nestála amazenka s revol
verem v ruce, nýbrž mladá, bledá dívka s chvě
jícíma sc rukama i rly.
Všichni v čekárně zvědavě čekali, cos
bude díti. Pan Tudera myslil, že když zhurta za-
čal, musí zhurta pokračovat a proto rozkřikl se
na slečinku, chvějící se rukou rozkutálené ba-
ličky sbírající.
„Vy jste ta expeditorka?“
Slečna kývla hlavou.
Expoditorka
Tuder
18
article
„Kde pak máte ten předpis, že se nepři-
jimají drobné, co? Pro rány boži! Myslíte, že
si mohu peníze malovat a posílat takové, jaké
se vám libí? Já tržím drobné a vy je musíte
brát, rozumíte ?!.
Slečna chtěla něco říci, ale Tudera, vemlu
viv se ještě ve větší rozčilení, pokračovali
„Myslíte, že my obchodníci jsme zde, ab
chom amazonkám z pošty galantnosti prokazo
vali? Vy jste zde proto, abyste nám sloužily
Rozumíte? Proč jste mi poslala peníze zpět? Já
jině nemám
Slečna sebrala Feníze a podávala je Tu
derovi.
„Spočítal jste je?“ ptala se.
„Nic tam nescházi! Já umím počítat! —
A konečně, proč jste se ptala měho učedníka-
kde ty drobné beru? Snad nemyslíte, že si je
dělám nebo kradu! Za to bych vás mohl žalo
vat! Ale budu si stěžovat u poštmistra i u ře
ditelství! A co mi pořád ty peníze strkáte!“ kři-
čel, odstrčiv ruku slečninu, až se zpátky zase
rozkutálely.
„Protože jste poslal o stovku víe!“ zvolala
konečně expoditorka, když Tudera, popadaje
dechu, se byl odmlčel.
šum.
Tuder
19
article
„Pro rány božíl“ vykřikl a odskočil o
„Pro rány božíl“ vykřikl a odskočil o
okénka.
„Ano, poslal jste víc! Nechtěla jsem vá
před učedníkem a zde těmi pány zahanbi.
abych vzkázala, že jste chybil a proto jsem
řekla, že tu stovku nechci, abyste si součet i pe
níze přepočetl. Byl byste na to přišel — ale vy
— a vy...“ hlas slečnin se zlomil a „ama-
zonka“ se celá chvěla v prudkém pláči.
„Pro rány boží!“ vyhrkl ještě jednou par
Tudera a vyřítil se ven.
„Nyní ho můžete žalovat vy,“ radili slečn
lidé v čekárně, ale ona vrtěla hlavou.
Večer dostala dopis pana Tudery. Srdečně
ji za prominutí prosil a chce-ti ho žalovat, aby
žalovala, on že následky své nerozvážnosti po-
Slečinka z pošty nežalovala. Za to stal s
pan Tudera přitelem nejen jejím, ale každé jiné
„amazonky“, co se jich od té doby ve Chvalko
vicích vystřídalo.
nese.
Tuder
Tudera
rána boží
20
article
Za těch starých, dobrých časů...
Za těch starých, dobrých časů...
Španělsky napsala Emilie Pardo Bazánová. Autoriso
vaný překlad A. Pikharla-
Kdykoliv jsem přišla do bytu hraběte de
Lobeira, padly moje zraky — dříve než na
pravé staré zbraně, na španělsko-maurské kera-
miky a na pruhy tlačené kůže, pokrývající stěny
— na podobiznu ženy, malované mistrně, která
dle kroje byla malována asi před stem let.
„Je to moje prababička, doňa Magdaléna
Varela de Tobar, dvaadvacátá hraběnka de Lo-
beira,“ odpověděl hrabě na moje dotazy tónem
takovým, jakoby buď nevěděl nebo nechtěl po
věděti nie více.
Bylo mi tedy spokojiti se, a zůstaviti obraz
nosti, aby rozvinula podněty, jaké obraz vzně
coval.
Byla tam namalována paní asi třicetipěti
letá, obličeje protáhlého a hubeného a rysův
přísnýchy které svědčily o životě prostém ači
stém, zasvěceném plnění vznešených povinnost
a práce domáci, v jakém sobě libovaly statečno
matrony minulých století. Prostota kroje pan
tak vznešeně připadala mi podivuhodnou
Hladký živůtek z černého hedvábí, bílý šáteček
spjatý na hrdle prostou sponou, vlasy hladee
sčesané za uši, byly neklamnými známkam
k rozluštění morální fysiognomie urozené dámy
Nebylo pochyby: doňa Magdaléna byla vtěleným
typem upřímné, cudné a oddané manželky.
věrné strážkyně domácího posvátného krbu, dů-
stojné a vážené matky, před kterou se synové
kloní jako před královnou, nounavné, bděléa
obezřelé hospodyně, jejížto zjev budí úctu a je
jížto ruka rozsévá hojnost a blahobyt.
Emilie
Pardo
Bazánová
A Pikharla
Lobeira
Varela Tobar
Lo
Magdaléna
Španělsko
21
article
Proto mne nad míru překvapilo, když m
jednou na otázku, v které době prodány nejlepš
statky a nejvýnosnější nemovitosti rodu jeho.
odpověděl hrabě temně, ukazuje na tu podo-
biznu:
„Za doby doni Magdalény.
Nenčekávané to udání doby podráždilo mů
zájem. Prohledla jsem si obraz podrobněji at
shledala jsem, že malba ta má podivnou, a su
gestivní zvláštnost: ať jsem si stoupla v poko
kamkoliv, abych ji pozorovala, sledovaly mne
oči doni Magdalény pohledem velitelským a pla
noucím. Buď to bylo pouhou náhodou, či pro-
jevem obratnosti a umění malířova, ale zřítelnie
podobizny byly zobrazeny tak znamenitě, že
splácely horlivě a pevně pohled toho, kdo na n
pchledl z dáli. Několikráte jsem bezděky
vzhledla, jakoby mne taková zvláštnost lákala
oči ty volaly. Přísná barva tmavého pozadí, na
ktorém se obrážela hlava, jediný světlý tón obli-
čeje a šátku, posilovaly působivost pedivnéh
toho pohledu.
Hrabě de Lobeira jest sice povahy nesdiln
a chladné, ale bývají okamžiky, ve kterýchs
otvírá srdce i nejuzavřenější a vymítá ze seb
tajného svého utlačovatele. Takový okamžik
v některých povahách rychle mizivý, nastal bra
běti jednoho dne, když jsem, pobádána svo
klamivou a plodnou obrazivostí, počala načrtá-
vati obrázek doní Magdalény, vzoru křesťanských
cností, představitelky zašlých dob a jiných sto
letí, ve kterých krb dýchal vůní kadidla, a ro-
dina byla pevného jádra jako žula.
Magdaléna
Hrabě
Lobeira
22
article
„Pro boha, nemluvte dále!“ zvolal můj
přítel a obrátil se k obrazu, jako se obracím
k nepříteli: „Jest nejhorším omylem, soudíme-
o minulosti dle dojmu, jakým na nás působí pa-
mátky z ní pocházející. Stejně jako prázdná
skořápka či stopa předpotopní v kameni nemůže
nám pověděti mnoho pravdy, nemůže tak učinit
ani obraz, nábytek, či pobořená stavba. Snilkove
jako vy zfalšovali historii, zpoetisovali příhody
i nejstrašnější. V žádném věku nebylo lidstvo
lepší, než je teď, ale minulé ničemnosti se za-
pomínají, a pomazané a popraskané plátno stači
abychom se stávali nespokojenými s přítomností
Za to, že i vy upadla jste v ten všeobecný a ne
bezpečný předsudek, že nám zašly velké enosti
zasloužíte, abych vás vyvedl z nadšení a po
věděl vám historii doni Magdalény tak, jak jsem
ji vypátral v našem archivu a v jiných doku
mentech, které jsou uloženy v archivech soud
Tato paní, kterou vidite zobrazenu v pro
stém hedvábném živůtku a počestném šátečku
přinesla měmu pradědu při sňatku hojné věn
a titul hraběte de Lobeira, a byla vášnivou zpo
sobem neuvěřitelným, despotickým a vzteklým
Praděda měhu považovali za nejšvarnějšího mla
díka v celé provincii, a doňu Magdalénuz
slečnu fanaticky náboženskou. Šuškalo se, že
nosí kajiený pás a že se každého večera bičuje.
Magdaléna
Lobeira
23
article
Nevím, byla-li to pravda, čili nic, ale manželu
svému připjala doňa Magdaléna kajiený pás a
ba i pouta, tak že se od ní nehnul ani na minutu
Kdo spatřil krátce po svatbě, jak je hrabě bledý
zhublý a ochablý, skoro by byl uvěřil nesmysl
ným povídačkám, že mu manželka dává bylinky
a odvary, aby jím ovládla, a aby v něm rozpla
menila mohutněji lásku manželskou
Stav ten trval a nezměnil se ani narozenín
několika dětí. Ale po desíti či dvanácti leteeh
manželství pozorovali, že hrabě, který si byl
zatím oblíbil honbu a konal časté vycházky do
hor (neboť trávil vždy dlouho v panském sídle
na Lobeiře dle tehdejšího panského zvyku), na-
byl jakési veselosti a vypadal svěžeji.
Nechci stupňovati zajímavost svojí historie
a vypravuji vám ji holou a bez výzdoby — po-
dotkl tuto vyprávěč — a povím ihned, co hra-
běte osvěžilo. Stalo se to tím, že se upírská
vášeň manželky jeho poněkud uklidnila, a žeo
si mohl trochu oddechnouti a žíti jako druzí
Namítnete, že celým hříchem doni Magdalény
bylo, že milovala manžela svého přespříliš, at
že zaslouží odpuštění a ba i pochvaly. Kdybyeh
se šiřil o té choulostivé otázce, bál bych se, že
urazím sluch váš nějakým nevhodným názorem
Podotýkám tedy, že mílovati lze sterým způ
sobem, a že posvátné jméno lásky kryje časem
náš barbarský egoismus či chorobné scestnosti
Kdo chápe, tomu to postačí... Již pokračuji
Tajemství se na vsi neuchová, a doňa
Magdaléna zvěděla záhy, že manžel její, vraceje
se z lovu, zastavůje se v chalupě sedláka, který
měl překrásnou dceru. Bylo tomu skutečně tak
hraběti de Lobeira chutnaly lépe než vydatné
pokrmy šlecntické jeho kuchyně, bronaž)
čerstvé mléko, z rukou sličného děvčete, které
mu posluhovalo s nevinnými pohledy a úsmě
vem na rtech.
Magdaléna
Lobeira
25
article
*) Kukuřl čná plack
*) Kukuřl čná plack
Doňa Magdaléna nemyslila ni okamžik, že
to jest pouhá idylla; od prvního počátku viděla
tam hřich a nepravost. A snad měla pravdu;
nechci vymlouvati praděda, ač kroniky tvrdí, že
náklonnost jeho k deeři sedlákově byla počestna
a nevinna.
Historickou pravdou jest, že jedné zimni
noci, tmavé a dlouhé, otevřela se tiše vrata pan-
ského sídla, a že vešel silný, statný člověk
v kroji kraje toho, nyní již mízícím. Hraběnk
čekala na něho v chodbě; vzala jej za rukua
tmavou chodbičkou jej dovedla do místnosti,
csvětlené voskovicí v stříbrném svícnu. Byla
to oratoř.
Za čalouny z nachového damašku, kterými
byly stěny ověšeny, a které paní odhrnula, spa-
třil muž ten kobku, jakousi jeskyni. Bylo t
temné sklepení. Opakuji poznovu: nehledám
efícktu, ale i kdybych nledal, nenalezl bych
strašlivějšího, nežli v slově, že muž ten — ná-
jemce a skoro otrok hraběnčin — byl sám ote
děvčete, které hrabě navštěvoval, a že dona
Magdaléna, ukazujíc mu temnou kobku, řekla
mu, tam že ukryjí mrtvolu hraběte
Na to mu dala novou, ostrou, břitkou sekeru.
Bál se muž ten o život své dcery, či o život
vlastní? Pobádala jej zbabělost, či zděděná úcla
k rodu Lobeirových? Byla to suggesce, kterou
působí rozhodná osobnost vzrušených vášní na
mozek nevzdělaný a vůli nerozhodnou a slabou?
Magdaléna
Lobeirový
26
article
Byla to lakota, chtivost peněz a skvostů, které
mu nabídla uražená manželka za krev? Jisto
jest, že odporoval-li sedlák vůbec, trvalo to
velmi krátce. Jak sám udal, pokřižoval se
(hrozný to detail), zul se, chopil se sekerya
kráčel za hraběnkou do pokoje, ve kterém hrabě
spal. Hraběnka svítila voskovicí z oratoře,
sedlák jej udeřil jednou, dvakrát, desetkrát do
čela, do obličeje, do prsou.
Spící ani nehlesl, jen prý za prvního úderu
rozevřel zděšeně oči... a na to nic. Prostě-
radla, polštáře, sekeru i mrtvého hodili do
úkrytu; hraběnka smyla skvrny s podlahy, za-
mkla úkryt, nacpala kapsy vrahovy zlatem a pro-
pustila jej, nařizujíe mu, aby se dal přes řeku
Miňo a utekl do Portugal.
Když hrabě de Lobeira zmizel, nasitaly
řeči, z počátku nevelké, ale stále rostly. Man-
želka jeho vykládala, že se vydal na cesty k váli
procesům jakýmsi, a v oratoři, v jejímžto úkrytu
ležel můj zavražděný praděd, konala se denně
svatá oběť mše svaté a doňa Magdaléna, oděná
tok, jak ji tu vidíte, nevynechala jediné. Byla
bleda, vážna, skromna v středu dětí svých, které
jí s láskou líbaly ruce.
Za aněch dob nebylo tisku, který pátrá po
tajemstvích, a okolnost, že zmizeli hrabě a sou-
čosně i sedlák a jeho sličná dcera, způsobila
obecné domnění, že manžel doní Magdalény žije
spokojeně v nějakém zátiší, jaké si milenci do-
vedou najíti. Nejeden politoval ubohou paní, k
kteréž úcta stále rostla. Když vyšla pyšně vztý-
čena, hubená a vždy černě ustrojena, smeka
kde kdo.
Lobeira
Magdaléna
27
article
Tak uplynul celý rok.
Když uplynul, nalezli právě ve výroční den
u lobeirského zámku člověka v tvrdém spánku;
byl to hraběnčin nájemce. Druzí sedláci, kteř
se kolem něho shrnuli, čekajíce, až se probudí,
ztrnuli, když procitl a za velkého kříku doznal
svůj zločin, za velkého křiku se přiznal a velkým
křikem žádal, aby jej dovedli před soud.
Jsou morální zjevy, které nedovede vy-
světliti dostatečně žádné mudrování; polovice
duše naší ponořena je v stíny, a nikdo nedovede
předem určiti, jaká zvířata vyrazí z té jeskyně,
až ji budeme ohledávati. Když se plali sedláka,
proč se vrátil, ujišťoval neobratnými slovy, že
neví, ale že neodvratné nutkání jej přimělo, aby
odešel z Portugal podivat se na zámek, že, když
jej uzřel, upadl v nepřemožitelný spánek, a když
se probudil, že pocítil mocné donucování, aby
se přiznal, aby pověděl pravdu, aby se podrobi
trostu — protože patrně, jak já soudím, jeho
chabá duše nebyla s to, aby unesla tihu tajem-
ství, které mužná duše doni Magdalény zachová-
vala klidně a neproniknutelně
Zatkli ji, jakož samozřejmo, a dodnes s
ukazuje v žaláři marinedském temná kobka, ve
které ztrávila hraběnka de Lobeira mnoho mě-
Sedláka oběsili, a moje prabába, aby ušla
popravíšti, obělovala jmění rodu našeho. Úřad
spolkl to sladké sousto, a od těch dob jsme n
mizině.
síců.
Magdaléna
Lobeira
Sedlák
28
article
Vzhledla jsem a podívala se obrazu do očí
Pohled doni Magdalény zdál se mi důtklivějším,
pronikavějším, bolestnějším.
Pravnuk umikl a povzdychl si, jakoby mu
to dávno zašlé drama tisnilo srdce a jakoby cíti
vlhkost slz, vysehlých už před celým stoletím.
Magdaléna
29
article
Různé zprávy.
Různé zprávy.
Kde ženy konají námluvy.
Zdálo by se nepravdivým tvrzení, že ještě
dnes jsou díly světa, kde mladé ženy konaji
samy námluvy.
V Polynesii není že nských klubů, aniž
slyšáno tam bylo kdy o doktrině ženského práva
a přes to napolo emancipované dívky eítíse
oprávněnými nabídnouti sňatek muži z kruhů
sobě rovných nebo i vyšších. Nabídky jsou
někdy přijaty, jindy zamitnuty. Když pak láska
děvčat není opětována, nezoufají si, nesáhají
k jedu, jak mnozl spisovatelé novel a románu
chtěli by nám namluviti. Snad trochu, na ně-
jakou chvíli se nad zamitnutím rmouti, avšak
záhy utiší se myšlénkou: »Zkus to podruhé,
potřetí — opět a opět.e
Nabídky ty zhusta dějí se slovy velice ro-
manlickými.
Divka z ostrovů Fidži, náruživě zamilovan
do mladíka, táže se otce jeho na svolení, mů-
že li syna milovati a nedostavši povzbuzující od-
povědi, praví: »Dovol mi aspoň žíti na blizku
jeho obydli. Budu spáti na hromadě dřivl.
Pakliže budu moci zapáliti mu jenom cigarelu,
budu šťastna. Uslyším-li třeba v dáli jeho hlas,
budu spokojena. Život celý bude mi potě-
šením.«
Mezi severním a jižním výběžkem Nové Gui-
ney leží úžina Torresova. Největší ostrov v úžiné
té obýván jest Malanesy, jichž zvyky osamoce-
nými a zvláštními jsou — zvláště pak jsou ve-
lice zajímavými studentům, zabývajícím se zjevem
Torresův
Fidži
Nová Gua