1
masthead
20. května 1900.
2
masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů“ k číslu 108.
4
article
„Et kompaný.“
„Et kompaný.“
Jsou jisté chyíle, jež naprosto se nehod
k tomu, abychom se s novými lidmi seznamo-
vali, představovali se nebo byli představováni.
neb abychom staré a téměř zapomenuté zná-
mosti obnovovali a osvěžovali. K takovým oka-
mžikům na příklad a bez odporu náleží clou-
manice, jež nastává v kuloáru divadelním po
skončeném představení. Ještě nedopadla opona
po pátém jednání a již se to řití ze všech vý-
chodů a před pultem šatny nastává rvačka
kabáty, klobouky a deštníky. Bylo-li deštivé po-
časí a máme-li tam někde dole taky kaloše.
pak může člověk mluvit o štěstí, vyvázno-li se
všemi svými svrchky a se zdravými údy
Šťastně jste se dostali do pravého rukávu zim-
níku nebo svrchníku, hledáte levý, ale pozoru
jete s úzkostí, že tento levý rukáv se uskřípl
mezi trupy sražených a potácejících se sousedů
diváků, že vám uniká a stahuje za sebou nejen
ostatek roucha, ale i vás, trčící v rukávu pra-
vém, že jste neodolatelně navinováni na těla
jiná, že ztrácíte půdu pod nobama — již to
praská ve švech, již se pod ivámi láme něčí
deštnik — — a pomyslete si, že by teď někdo
vědle vás promluvil: »Račle dovolit, abych
vám představil přítele...« A vy nevite, kde
máte ruce a kde máte noby! A nevite, bude-
te-li v nejbližším okamžiku miti tolik dochu,
abyste řekli: »Těši mne, že mám potěšení . ...
5
article
Ač může-li se v takové chvíli vůboc mluvit o
potěšení.
Je pravda: pan Vendelin Kapusta nemá
vždy po ruce nějakého přítele, aby vám ho
představil, ale pan Vendelín Kapusta, dopadne-li
vás v takové, chvíli, aspoň na metr vzdálenosti,
vzepře se vší silou rozkaceným aživlům«, ne-
dbaje praskotu a hekání kolkolem, napřáhne
ruku, masitá a těžká jeho dlaň položí se vám
přes hlavy ostatních na rameno a zdravý hlas
jeho přehlučí všechen jekot;
»Nazdárek, vašnosti, jak se račte vyna
cházet ! To jsem vás dlouho neviděl !
Vendelin Kapusta
Kapusta
6
article
Zraky všeho toho lidského příboje, jejž na
okamžik stavil, zuřivě ho probodávají, ale pan
Vendelín Kapusta nedbá toho, lépe řečeno, ani
neluší, že se svým pozdravem přišel nevčas
Má tak upřímnou radost, že zas viděl známého.
A přec má tolik, tolík známých, že byste ne-
uvěřili, kterak vůbec takové náhodné' setkání
mu působí nějaké potěšení.
Popadl mne v takovém okamžiku a nepu-
stil mne dříve, dokud mi skutečně v mačkanici
neutrhli napolo rukáv. A teprv pak, věnovav mi
ještě nejpřívětivější svůj pohlod a výzvav mne.
abych se u něho »zas brzy zastavil«, plynul
dále s proudem se schodů do vestibulu —
již zas tam dole ozýval se jeho mocný,
upřímný hlas: »I nazdárek, vašnosti, jakse
račte — —
Abys nohy polámal! Konečně mne zlatý
dům vychrlil na chodnik a zde teprv jsem po-
padl dechu a vzpamatoval se, abych si prohléd
ránu na kabátě, zaviněnou nešťastným Vendelí
nem Kapustou. No, bodejť! Rukáv vytržen —
na štěstí právě ve švu — ale příjemné to není.
Zlatku mi za to krejčí započítá — věru, ani za
polovičku mi nestálo to setkáni.
Kapusta
7
article
Snažím se nějak uepati zející a naprost
zbytečnou ventilaci pod paždím, když se ozývá
přítel, který se v tom podivadelním poprask
potácel vedle mne a vypadl z divadla zároven
se mnou
»Ty se znáš taky s panem Eikompaný?
»Etkompaný?« opáčím, ale již taky se roz
pomínám. »Ba znám, je to Vendelin Kapusta —
majetník brašnářského závodu — ostatně jsem
ho již deset let neviděl.«
20 je, ztrácíš Prahu z evidence,« řek
přítel. »Kdy pak už není brašnářem! Teďje
společníkem závodu řezbářského.«
Řezbářského? No tak řezbářského, pro mne
a za mne. Je mi to jedno. Ale zcela určitě jsem
si vzpomněl, kterak před lety mne došla oran-
žová, přimo ohnivě planoucí obálka s dvoukrj-
carovon známkou a v obálee tištěné oznámení
že pánové »Vendelín Kapusta et
comp.« otevřeli »hojně zásobený sklad veške
rého zboží brašnářského a kufrářského, cestov
ních potřeb a všech jiných, v obor ten spada-
jíeích předmětů v bohatém výběru,« a že ten
sklad je spojen s vlastní výrobnou ve vel-
kém i pro jednotlivé, sebe menší zakázky
správky.
Eikompaný
Etkompaný
Vendelin Kapusta
Kapusta
Praha
8
article
Chefem závodu byl pan Vendelin Kapusta
a tím set comp.« byl jeho bratranec, taky Ka-
pusta, který právě byl vyučeným brašnářem
kufrářem. Neboť — pokud jsem věděl — pa
Vendelín Kapusta byl kupcem. Seznámi
jsem se s ním dávno a dávno v »Merkuru«.
spolku českých obchodníků. Tehda byl to are
mladíček zcela mlaďoučký.
A když jsem po letech, to jeho oznámen-
čell, vzpomněl jsem si, kterak už jako mladý
pomocník se nám svěřoval s jistým svým zá-
měrem, jejž tak často opakoval, až jsmeto
pokládali za směšnou libůstku, neřku-li z
»Až já někdy otevru,« vykládával nám.
»bude na tabuli Vendelin Kapusta e
com p.1 Jenom tak je to obchodní firma.
A vida, uskutečnil tedy svůj záměr. Oran
žová obálka pyšníla se lapidárním záhlavím
Kapusta et comp., a cirkulář jeho byl
podepsán věrným snímkem rukopisu páně Ven-
delínova, v dřevorytu, i se vzletným »manu-
propria«, na němž si tolik zakládával.
A již nemá brašnářský ten závod?
Bylo tomu tak, jak řekl přítel. Přesvědči
jsem se o tom brzy po onom osudném setkání
v divadle, jda Rolničkovou ulicí.
»Závod řezbárský a sochařský
Celestýna Votýpky« trčelo tu nad por
tálem vyzývavými pismeny.
Byl bych šel mimo bez povšimnutí, alez
skleněnými dveřmi ukláněla se postava bodréh
Vendelína Kapusty. Již taky otevřel do kořán
a zval mne do vnitř.
»Nepodíváte se na nás? Teď jsen
v tomhle.«
Vstoupil jsem.
Věru, pěkný sklad. Zboží dost, rámců
sošek, konsolů, karnýzů, ozdůbek
Přece mi nedalo, abych se nezeptal:
Vendelin Kapusta
Kapusta
Votýpka
Oran
rolničkový ulice
10
article
»A co, že jste nechali toho brašnářstvi?«
Pan Vendelin Kapusta mávl rukou.
»Eh, ševcovina ! Vite, zmejlil jsem se. O
byl dobrák, bratranec Vojta, ale myslil, že
všecko záleží v tom, když sedí u svého ver-
pánku. Smolil se s tím — a nebyl k obsluze.
Já nemoh' být pořád v krámě, to chápete.
Musil jsem udržovat spojení se světem, s obe-
censtvem, chodit, shánět, dělat nové zná-
mosti — —
Skutečně jsem si vzpomněl v tom oka-
mžiku, že jsem tehdáž vídal pana Vendelina
Kapustu velmi často za okny plzeňských pivnic.
kaváren, vináren, kdykoli jsem vyšel z domu
a šel kamkoli. Sedával tam vždy v horlivén
hovoru s lidmi, před plným pohárem — někdy
arci taky hrával v karty. Inu, člověk mus
všemi způsoby »dělat nové známosti«, aby
prospěl obchodu. Potřebujedli kdo cosi, jde pai
jistě ke známému.
»A dopadlo to podle toho!« povídal pan
Vendelin Kapusta. »Když jsem nebyl v krámě,
neprodávalo se — bratranec Vojta motal se
tám jak nebožlík Pytlík a neuměl s lidmi.
Neslo to. Ještě že jsem tak zachránil svých
pár zlatých — a rozešli jsme se.
Pan Vendelin Kapusta odkašlal, poodstoupi
za pult, sáhl pod něj, vytáhl sklenici s pivem.
napil se řádně, útřel ústa a pokračoval:
»Teď jsem v tomhle — jsem tichým spo-
lečníkem, nechci mít žádné velké risiko. A
později, jak se to ukáže — dáme si na firmu
Votýpka et kompaný. Ale zatím to prohlížím.
Vendelin Kapusta
Vojta
Musil
Pytlík
Votýpka
11
article
Teprv půl roku— já byl dříve společníkem
lahůdkáře Čalouna. Ale Bože, to byl koňas
Vinárna šla dobře — tu jsem měl já na sta
rosti, nehnul jsem se tamodtud, ale v krámě.
čert ví, co Čaloun dělal. Ne se dopočítat. Ješte
že jsem včas utekl — zavřel to pak — víte.
takový úpadeček. Má teď někde na Vinohradech
obchod s potravinami.«
Pan Vendelin Kapusta si oddechl a sáhnuv
pod pult, vytáhl odtud mohutnou kost šunko
vou, ukrojil si, ukousl slaného rohlíčku a žvý
kaje, hovořil dále:
»Nebyl to žádný obchodník, Čaloun. Právě
jako Pavelec — s tím jsem byl dva roky —
měli jsme sklad vína a koňaku. Jo, ale Pave
lec neměl dost kapitálu ! Takový žabař to by
— s pěti tisici svět se nepotrhá ! Ten by me
byl strhl, kdybych to nebyl v čas prokouk
Jak jsem vytáhl paty, byl na hromadě. Nikd
by neřekl, jak těžko je najít člověka spolehli
vého, víte, aby se tak jeden o druhého hřbetem
opřel — pak se to udrží. ..«
Pan Vendelín Kapusta již před chvilkou
byl vysrkl zbytek ze sklenice a teď sáhnuv
pod pult vytáhl druhou, plnou, se žlutavou
stuhlou pěnou.
Čaloun
Bož
Vendelin Kapusta
Pavelec
Kapusta
12
article
Otíral okazováčkem okraj a pronášel
s uznáním:
»Plzenina — tuhle z vedlejška, od K
houtka. Má lokál jako šnek, ale himotu sprave
dlivá. Míně to slouží žaludku, já měl kata
jako dům! — a zbavil jsem se ho. Jind
všude to neřádi cmírají, ale Kohoutek je takový
poctivý bambula. Já to mám po jedenácti. Nen
V tom okamžiku jsem neměl právě žízen
a tlustý okazováček páně Kapustův byl tak
špinavý.
Rozloučil jsem se, slíbiv panu Vendelínu
Kapustovi, že zas co nejdříve se u něho stavím.
Bohužel, nějak jsem na to zapomněl
a když jsem po měsících šel Rolničkovou ulici
připadalo mi, že tam něco schází. Ale bodejť —
kde pak je firma pana Celestýna Votýpky :.í
Před týdnem jsem se octl za lijáku v na-
mačkaném voze tramvaje. Sotva jsem vstoupil
vztáhla se po mně přes hlavy a ramena n
moklých pasažerů silná, masitá ruka a zazně
hlaholivý hlas:
»A nazdárek, vašnosti! Kam pak?«
Pan Kapustaí
Procpal se ke mně a vyhrábnuv ze záprs
cenník podával mi jej.
»Vašnosti — nějaké kolečko až budek
potřebovat — jsme k službám ! Tuhle — va-
ňourek et kompaný — byli dva, starší umřel —
já vstoupil jako tichý společník — ale vlastn
jsem duší závodu. Zboží anglické, německé
domáci. Výtečná práce ! A lacino, lacino
A kdybyste takhle nějakou reklamku, vaš
nosti — — padesát procent srážky. Navštivt
libo ?
Mína
Kohoutek
Kapustův
Kapusta
Votýpka
Kapustaí
13
article
nás . . «
»Což pak pan Votýpka, pane Kapusto?
otázal jsem se neprozřetelně.
Pan Kapusta svraštil obočí
Ten to dostonal — málem by mě by
udolal. Jen tak tak že jsem vylez' — —
Na nejbližší zastávce seskočil. Nebylo mu
nějak do hovoru.
A když zmizel za rohem, přiklonil se k
mně konduktor, zkušený muž, a tak důvěrn
mi řekl :
»Chudák Vaňourek! Je ono to s ním taky
juž asi bledé, když to dotrhi na pana Etkom
paný!«
Votýpka
Kapusta
Vaňourek
Etkom
15
article
Napsal Gug de M a u pa s s a nt
Napsal Gug de M a u pa s s a nt
V prostranných dvoranách Řlysée- Mont
martre konal se večera toho maškarní ples. Bylo
to v středopostí a jak vodní proud v otevřený
splav vlnilo se nesčetné obecenstvo v osvětlenou
chodhu, jež vede k tanečnímu sálu. Hřmotný
zvuk orkestru, mohutný jak hlahol bouře, pro
chvíval stěnami i krovy, rozlehal se v okoli
v sousedních ulicích a domech budil neodola-
telnou touhu po křepkém roznícení a vesel
jež dřímá v nitru každého lidského tvora.
Obvykli návštěvníci místní, lidé všech tříd
kteří si libují v rozmařile slušné a bujné zá
bavě, scházeli se se všech stran do Paříže,
Byli to úřadníci, kapitalisté, dělníci, ženštiny
všemožných úborů od brubé bavlny až do jem
ného kmentu, povadlě, nafintěné a vyšperkovan
fifleny i prosté svěži a mladé dívčice šestnácti-
leté, planoucí dychtivostí seznámiti se s muži
oddat se rozkošem a plýtvat penězi. P'ánové
elegantních černých fracích, s ohném dosavad-
ních záletů, pídící se po novém porušeném sice.
ale libém zjevu zenském, nepřetržitě za kvapu
Paříž
ŘlyséeMont
16
article
a šumu promýkali se rozjařeným oním množ-
stvím, kdežto masky zaujaty se zdály především
shonem po kratochvíli
Zvlášt význačňé skupiny kadrilové shro
mažďovaly kol prostupů svých četné shluky di-
váků. Volný okruh, vlnitá směs žen a mužů,
jenž obklopoval vždy čtyři a čtyři tanečníky.
vinul se kolem jako had, brzo bliž a brzo dál
dle úkonů těch, kdo zúčastněni byli v poskoč-
ném reji. Obě ženy, jejichž dolní končinys
zdály k trupu připjaty kaučukovými spruhami.
prováděli nohama úžasné pohyby: vyhazovaly
je v povětři takou silou, že div úd po údu ne-
létal ke stropu, načež zširoka je roztahovaly
posunuvše jednu vpřed a druhou vzad, p
rychlém obratu, pitvorném a odporném zároven
středem jich se náhle dotýkaly podlahy. Kava-
líři jejich nadnášeli se a nadskakovali chodidly,
otáčeli se na vše strany a jak bezpečnými
křídly kol sebe mávali vysoce vytaženými pa-
žemi a pod škraboškami jejich zřejmo bylo lze
tušit upachtěný jejich děch.
17
article
Jeden z nich, jenž byl v zastoupení taneč-
ního jakéhos virtuosa, místo zaujal v nejzname-
nitější z kadrilových skůpin a vyrovnat se sna-
žil neúnavnému svému protitanečníku, prováděl
tak podivné promyky a výkruty, že vůkol hla-
holila ironická veselost.
Byl sthlý a po švihácku oděný s hezkou
lakovanou maskou nakroucených knírů na tvát
a s rusou kadeřavou parukou na hlavě. P -
dobal se voskové figuře Grévinova musea
bizarrně fantastické karrikatuře švarného ml
dého muže modního rázu a tančil s úsilnou
přesností, ale neobratně a s komickým jakým
nadšením. Vůči ostatním, jichž skočné pohýb
se pokoušel napodobit, jevil se malátným a ne-
motorně mdlým se zdál, jak tarač hrajícís
so chrty.
Úsměšná pochvala povzbuzovala jej k dal
šímu tanci.
A roznicen horlivostí, křepčil s takým zá-
palem, že náhle v třeštivém úchvatu svém
hlavou vrazil v okruh diváctva, jež rozestou-
pilo se, aby mu poskytlo průchod a pak se opě
sevřelo kol nehybně na bok dopadlého těl
omdlelého tanečníka.
Grévinův
18
article
Několik mužů jej zvedlo a zamířilo s ním
z plesové síně.
»Lěkař !« voláno odevšad. »Lékař !«
Nahodil se mladý jakýs velmi elegantn
pán v černém úboru s velikými perlami, z-
tknutými ve bělostné náprsence.
»Jsem professorem na fakultě !« podotkl
skromně.
Úvolnil si změteným shlukem cestu a vešel
do malé místnosti, jak kancelář obchodního
agenta přeplněné krabicemi, kdež zastal stále
bezvědomého tanečníka, uloženého na židlich.
Lékař mínil mu nejprve sundat škrabošku
ale seznal, že byla složitě připjata množství
drobných kovových vláken, jež ji těsně pojil
s okrajem paruky a celou hlavu obklopoval
pevným jakýms olbím, jehož rozovření byl
podřízeno zvláštní-melhodě: i samo hrdlo bylo
objato padělanou pokožkou barvy pletové, jež
se vzhůru vydouvala v bradu a dolů splýval
pod límec košil.
Bylo třeba chopit se ostrých nůžek a když
tak byl lékař učinil a od ramene ke skrán
prostřihal dlouhý průryv a škraboškový oba
rozevřel shledal v něm starou, vyzáblou, bledou
a vrasčitou tvář mužskou.
Úžas těch, kdož byli mladou masku tu při
nesli, byl takový, že nikdo se neozval úškleb-
kem a nehlesl slovem: všickni upjatě zírali n
trudnou onu lícpřimknutých očí, zastíněnou bílými
s čela splývavými vlasy a šedými, z brady vy
rážejícími vousy, vedle níž na rákosové židl
malá hezká lakovaná a svěží škraboška stál
byla samý úsměv.
Lěkař
Nahodil
19
article
Dlouho zůstav bez vědomí, konečně se
sebral omdlelý z mrákoty, ale jevil se tak chu-
ravým a slabým, že se lékař obával nebezpe
čné jakés komplikace.
»Kde bydlite ?« tázal se.
Podobalo se, jakoby starý tanečník několil
okamžiků pátral ve své paměti, načež si vzpo
mněl a zašeptal jmeno ulice, o niž nikdo ne-
měl tušení. Bylo pak nutno dotázat se ho ješt
na podrobnosti v příčině městské čtvrti. Uda
i ty s nesmírnou námahou, zdlouhavostí a n
snází, jež prozrazovaly zmatek jeho myšlonek.
Lékař doložil:
»Doprovodím vás zám!«
Bylať se ho zmocnila dychtivost zvědět
kdo kromobyčejný tento šašek a kde nemén
podivný jeho by.
A v brzku fiakr unášel oba na druhou
stranu montmartreských svahů.
Vůz stanul před vysokým domem nuzného
vzhledu, k jehož dveřím vedlo několik zabláce-
ných stupňů: byla to jedna z oněch budov
stále nedostavěných, četně prorvaných okny
trčících mezi pustými výmoly, kde přebývá
množství zearaných a bídných tvorů lidských.
Přidržuje se zábradli, dřevěné kol osy oto-
čené tyče, na niž se lepila ruka, lékař až do
čtvrtého patra podpíral zmámeného starce, je-
muž se znenáhla vracely síly.
Dvéře, na něž zaklepal, se otevřely a na
prahu se objevila stará, čistotně oděná žen
s bílým nočním čepcem na kostnaté hlavě drsně
dobrosrdečných a vážných rysů, jaké bývaji
význakem pilných a věrných příslušnic dělnéh
psilo
Udo
20
article
stavu.
Zvolala polekaně:
»Bože můj, co se stalo?«
Událost ji byla stručně vyložena, načežs
skonejšila a upokojila i lékaře doložením, že
příhoda podobná se již byla sběhla často.
»Třeba s ním jen do postele, nic jinéh
pane, prospí se a zejtra bude zas dobře.«
Lékař namitl:
»Vzdyť nemůže ani mluvit !«
»Oh, nic nedělá, doušek vody a vše bude
v pořádku ! Aby nepozbyl lehkosti, ani neoběd
val, a aby si dodal hbitosti, vypil dva kalíšk
absynthu. Ten mu v pružnosti udržuje nohy
ale odnímá myšlenky a slova. U věku svém by
již měl tance zanechat. Věru, k zoufání t
ale nemám naděje, že by kdy ještě přišei
k rozumu.«.
Lékař opáčil užasle
»A proč na stará kolena tak vášnivo
tančí ?«
21
article
Pokrčila rameny a zarděla se rozhořčením.
Pokrčila rameny a zarděla se rozhořčením.
jež se jí znenáhla počala zmocňovat.
»Ah, ano, proč! Pouze z toho důvodu
aby se v masce svě zdál mladým, aby jej ženy
pokládaly ještě za hejska a do ucha mu na
šeptávaly necudné svoje šprýmy a aby se při
tírat mohl k silnému jejich tělu, páchnoucímu
pomádou, voňavkami a pudrem. Ah, toť h
nebno! A hleďte, pane, takový život s ním trv
už čtyřicet let. .. Třeba však jej nejprve ul
žit, aby snad skutečně nebylo zle... Neráči
byste mi laskavě pomoci ? . .. Ve stavu tom
bych stěží co s ním pořídila sama.
Staroch byl posazen na postel: lie jeh
byla tupě umdlená a dlouhé jeho bílé vlasy
splývaly mu až ku bradě.
Družka jeho dívala se naň zraky tklivým
a hněvnými zároven
Pokračovalaa
»Oh, pohledte jen, nemá-li na věk. svů-
krásnou hlavu ! A třeba mu přestrojovat se
tatrmana, aby pokládán byl za mladého
K pláči, věru, k pláči! Krásnou má hlavu
pane, pravda-li? Ale počkejte, nežli jej uložím
ukážu vám ji v pravé její podobě.
Přikročila ke stolku, na němž se nalezal
toiletní náčiní, vzala kartáč, načež se vrátil
k lůžku a veškery scuchané vlasy starochov
přehrnuvší vzad, v několika okamžicích mu do-
dala jakoby malířského modelu s vlnivými, dlouze
na šíji splývajícími kadeřemi.
Potom ucouvla nazpět, aby se lépe na
rozhlédla a tázala se:
»Že vypadá na věk svůj dobře?«
»Velmi dobře!« přisvědčil lékař, jenž a
počínal příjemně bavit.
22
article
Pokračovala:
»A kdybyste ho byl znal, když mu byle
pětadvacet let!.. Ale třeba s ním do postel
nebo dokoná jinak absint svoje dílo . . . Hled
pane, chtěl byste mu pomoci z kabátu
Za rukáv, prosím . . . táhněte . . výš . . výš
tak . . tak . . dost .. Nyní kalhofy . . Počkejte
sundám mu napřed boty . . . Dobře, dobře l
A ted ho zvedněte, abych mohla odestlat
Hotovo !.. Položme ho . .. A mínite-li, žes
pohne, aby mi učinil místo, klamele se velice
Kam já se poděju, je bez významui. Nestará
o to a nezáleží mu na tom. Jdiž, světáku
jdiz !e
Jedva že se pocítil uloženým v peřinách
staroch zamhouřil oči, opět je otevřel a znova
přimkl a v celé jeho uspokojené tváři zobrazil
se pevné rozhodnutí, oddat se spánku
Se zájmem stále rostoucím naň pohlížeje
tázal se lékař:
»Hraje si tedy v maškarních plesích n
mladého muže ?«
»Ve všech, pane, a vracívá se mi z rána
ve stavu, jejž sotva si lze představit. A, hledt
litost a jedině lítost jej pudí do tančíren
k tomu, že si na tvář klade škrabošku. Ano
prostě to stesk, že není již takovým, jakým
býval a že nemá již štěsti.«
Staroch se zabral v dřímotu a počinal
chrápst.
23
article
Pohlizela naň se soustrastným výrazem
pokračovala:
»Ah, muž ten míval štěstí opravdu! Ani
byste nevěřil, pane. A větší štěstí míval nežl
kterýkoli vznešený kavalír, ba nežli všichni t-
noristé a generálové dohromady.-
»Je-li možná?« opáčil lékař. »A jak
že to ?
»Oh, divno vám to, ale proto jen, poněvadz
ste ho neznal za mladých jeho let. Když jsem
a se s ním setkala . . . bylo to rovněž na plese,
neboť tančírny navštěvoval vždy . . . na prv
slovo jeho jsem zabrala jak rybka na udici
Byl tak sličný, pane, že nebylo možno naň po
hledět bez toužebnosti: kadeřavých vlasů, čer
ných jak havran a tmavých očí, velkých jak
okna. Ab, ano, byl to švarný jonák ! Seznámil
jsem se s ním důvěrně ještě téhož večera a o
té chvile jsem ho neopustila ni dnem a navzdor
všemu, čím mi krušně trpčil život.«
Lékař se tázal
»Jste spolu oddáni ?
Odpověděla prostě
»Ano, pane. Jinak by mne byl opustil jak
ostatní. Byla jsem mu ženou a služkou a vším
co mu jen bylo libo. A nesčetně jsem k vůl
němu prolila slz, jež krom toho bylo mi pře
ním skrývat. Vždy mi podrobně vykládal o mi
lostných dobrodružstvích . . . mně, pane, mně
aniž chápal, jak bolestno mi bývalo při tak
vémto poslouchání.«
»Jaké však bylo vlastně jeho zaměstnání?e
»Pravda, zapomněla jsem vám to říci. B
val prvním tovaryšem u Martela, ale takým
jakého nebylo před ním a nebude po něm
umělcem průměrně s deseti franky za hodinu.
»U Martela ?« podivil se lékař. » Kdo je
to, Martel ?«
»Vlásenkář, pane, proslulý vlásenkář velk
opery, jehož zákaznicemi byly vesměs herečky.
A stařena se dala do souvislého, vyprá-
vění.
Martel
24
article
Ano, kde jaká znamenitá herečka, každá
dávala upravovat vlasy Ambroisem a dařívala
jej odměnou, z níž si znenáhla nastřádal značno
jmění. Ah, pane, všecky ženy jsou stejny
všecky! Zalibi-li se jim nějaký muž, oddají se
mu bez výhrady. Tak prosté a přece jen ne-
snadno k pochopení ! Svěřoval se mi se vším
neboť nedovedl a nebyl s to mlčet. Věci takov
působí mužům potěšení a větší snad ještě
slově nežli v skutku.
Kdykoli jsem jej spatřila večer domů se
vrátit s tváři poněkud přibledlou, výrazem spo-
kojeným a zrakem jiskřícím, vždy jsem mínil
u sebe
»Zase si nějakou nadehnal !«
Jímala mne krutě palčivá žádost dotázat
se ho a neméně vroucí touha nezvědět ničeh
a kdyby začal, zabránit mu v řeči.
A dívali jsme se na sebe.
Věděla jsem dobře, že nebude mlčet až
dříve neb později přejde k věci. Předvídala
jsem to z celého jeho úsměvného vzezření, jež
mi zřejmě dávalo na srozuměnou: rozkošn
dobrodružství, Madeleino ! Stavěla jsem se, jak
bych neviděla a netušila a prostřela jsem stůl.
načež jsem přinesla polévku a usadila se na-
proti němu.
Madeleina
25
article
V okamžicích takových, pane, bývalo mi,
jakoby cos balvanem mi spočívalo na duši
ničilo v srdci mém k němu veškeren cit.
A těžce jen sbírala jsem sílu, abych snóst
mohla další své pokoření. On však nechápala
nevěděl ničeho: měl potřebí se vyhovořita
pochlubit a ukázat, jak milován, ale vykládat,
pohřichu, neměl komu mimo mne. Tak dlužno
bylo řeč jeho poslouchat a okoušet jako jed.
Nabral si několik lžíc polévky a po-
dotkl:
»Zase jedna, Madeleino!«
Povzdechla jsem si pro sebe
»Vzdyť jsem to věděla ! Bože můj, jakýto
člověk! Že jsem se s ním kdy setkala !«.
Pokračoval:
»Zase jedna a rozkošnál«
A byla to buď naivka z »Vaudevillu« neb
z »Varietés« či kterákoli z předních a známých
divadelních primadon.
Udával mi jejich jmena a popisoval jejich
ložnice, a líčil vše, ano, vše, pane. Podrobno-
sti, že mi usedalo srdce. A stále se vracel
k témuž a opakoval historku svoji od začátku
do konce, s takým uspokojením, že jsem byl
nucona k úsměvu, abych nevzbudila jeho
Snad vše to nebylo pravdou. Vychloubal
se tak rád, že byl schopen věci podobné si
vymýšlet. Možná však, že to byla i sku-
tečnost.
Za nocí takových zdál se unavenýma
přával si ulehnout hned po večeři: večeřívali
jsme o jedenácté hodině, pane, neboť za
příčinou večerních účesů dříve se nevracel
nikdy.
Dopověděv svoje dobrodružství, zapálil s
cigaretu a jal se procházet jizbou.
Madeleina
Bož
26
article
Byl tak švarný chlapík s nakroucenými
svými kníry a kučeravými svými vlasy, že jsem
mínila pro sebe:
»Oh, přece jen vše pravda, co vyprávěli
Jsem-li já do něho sfantěna, proč by se n-
třeštily po něm i jiné? Ah, nešťastný m
osude !«
Bývalo mi do pláče a do křiku a zmoc-
ňovala se mne žádost, dát se na útěk a vrhinout
se oknem, a vše to, co jsem sklízela se stolua
co stále kouřil cigaretu.
Pak zival na celá ústa, aby mi dal n
jevo, jak umdlen a dva či třikráte podotkl nežli
se odebral na lůžko:
»Bože, jak se mi to bude spát !«
Nehorším se naň, neboť potuchy neměl,
jak mne sužoval a trýznil. Nikoli, ni nejmen-
šího nemohl mít o tom zdání! Honosil se mi-
lostnými svými úspěchy jako páv chvostem svým
rozstiraným na odiv. A dospěl až k tomu stupni
domýšlivosti, že se domníval, jakoby kde jaká
žena jen pro něho měla svůj pohled a jen
k němu upinsla svoji touhu.
Tim trapnějšími byly poměry ty, co přiše
do let. -
Oh, pane, když jsem spatřila prvý jeho
bílý vlas, ohromením se ve mně zatajil dech
ale v zápětí jsem popítila radost, šerednou sie,
ale blahodárnou celému rozpoložení mé mysli.
»Konec všemu!« soudila jsem. » Všemu
konec.«
A zdálo se mi, jako bych bývala propu-
štěna ze žaláře: nebudou-li ostatní o něj stá,
pak náležet bude výhradně mně!
Bylo to kteréhos jitra ve společném našem
lůžku. Posud spal a přiklonila jsem se k němu,
bych jej vzbudila polibkem, když jsem uzřela
v kadeřích jeho na skráni drobné vlákno, jež
se skvělo jak stříbro. Zůstala jsem zmámen
úžasem. Nechtěla jsem tomu ani uvěřit. Nej-
prve jsem hodlala je vytrhnout, aby ho n-
spozoroval, ale přihlednuvši lépe, poněkud výše
jsem spatřila druhý. Bělely mu vlasy ! Srd
mi prudce zabušilo a na čele mi vyvstal pot,
ale přes to jsem byla v nitru svém utěšeně
spokojena.
27
article
Smýšlení takové bylo arci ošklivé, ale jitra
toho jsem obstarala domácnost svoji s rozma-
rem téměř veselým.
Nebudila jsem ho a když konečně procit
sám, pravila jsem
»Vísli pak, nač jsem přišla, co's spal?e
»Ne.«
»Že máš bílé vlasy !«
Jakoby uštknut, vzpřímil se v posteli, hro-
zivě na mne upřel svě zraky a opáčil zlostně:
»Není pravda !e
»Ano, na levé skráni, celkem čtyři!«
Ses očil s lůžka a přikročil k zrcadlu, ale
v rozechvělém zmatku svém nebyl s to ničeho
nalézt.
Ukázala jsem mu prvý dolení vlas, změtený
v ostatních a doložila
»Při zivotě, jaký vedeš, není to nic div-
ného a za dva roky budeš bilým docela !«
A věru, pane, děla jsem pravdu: dva roky
potom nebyl k poznání. Jak se člověk rychle
mění! Byl stále ještě švarný muž, ale pozbýval
své svěžesti a ženy oň již nedbaly.
Ah, v době té byl mi život krušnýma
svízelů jsem vytrpěla nesčetně. Nic mu nebylo
vhod, pranic ! Zanechal svého zaměstnání a za-
řidil si obchod s klobouky, s tím však jen vý-
sledkem, žo prodělal mnoho peněz. Na to se
chtěl stát hercem, ale zůplna se opět minul
s úspěchem. Pak se jal navštěvovat veřejné
plesy. Konečně tak dalece se ohlásil u něho
zdravý rozum, že zbytek jmění svého, z něhož.
žijeme, uložil do spořitelny. Není toho sice
mnoho, ale jakž takž to stačí přece. Smutný to
obrat, pováží-li se, že měl jeden čas takřka
bohatstvíl
Co nyní tropí, vidíte sám. Utkvělá myšlenk
jej posedla zuřivosti: mermomocí chce být mlád
a s naličenými a nastrojenými ženami hýřit dál.
Ubohý můj drahý stařík
29
article
Všecka tklivě rozrušena až k pláči, pohlí-
žela okamžik na starého svého manžela, jenž
supivě oddychoval v spánku, načež tiše k němu
pokročila a zlehka jej polibila na čelo.
Lékař se vzchopil a nemaje, co by dále
řídil u podivné těto manželské dvojice, zamíři
k odchodu.
Stařena jej doprovodila ke dveřím.
»Ráčil byste mi udat svoji adressu ?e
ozvala se. »Kdyby mu bylo někdy hůře, přišla
Přeložil V. Dvořák.
bych pro vás!«
V Dvořák