22. ledna 1905.

Nedělní zábavná příloha „Národních Listů“ k číslu 22.

Strana 9.

Z notýsku Pavla Čamrdy, písaře při výpomocném úřadě. Vše bylo o letošních Vánocích jinak než jindy. Sám úřad se mi zdál svátečnější. Vzpo- mínám, jak jsme jindy netrpělivě čekávali, komu přednosta vrazí povinnou inspekci na svatého Štěpána. Běželo o pouhé tři nebo jen dvě ho- diny, ale nikomu z nás nechtělo se do nich. Dřiciál ujišťovával nevrle, že má právo na celé svátky; že má té dřiny za celý rok dost a že mů taky nějaké povinnosti ke své domácnosti. „Od inspekce“ že jsou páni mladši a hlavn svobodní. TTomu rozumíval kancelista Vokoun jako narážee na sebe a slavně se ohrazoval, že ve službě jsou si všichní rovni, ať ženatí nebo svobodni. A šije sebou na židli u stolu Jodával, že vlastně každý, kdo má ty „povinnosti k do mácnosti“ (což pronášel s netajenou jizlivostí) může být rád, když si od nich v ouřadě od dychne. Že nikdo nikoho nenutil, aby se uva- zoval v takou „servitutu“. Já obyčejně mlčíval, nie jiného mi nezbý- valo. Cč pak taky může říkat člověk, který nent ve „štátusu“! Věděl jsem, že bude, jak usta- noví přednosta. A když přišel a řekl: „Tak tento — prostřední svátek vánoční vezmou si lelos oni, — —“ ať to pak byl oficiál nebo kancelista nebo já, mlčeli jsme všichni a po- slušně jsme „drželi inspekci“. Chuďas oficiál! Jak rád by se v ni letos byl uvázal! Jaké pak asi tam byly Vánoce? Ale tentokrát přednosta vůbec z a po- mněl stanovit inspekci, a tak se stalo, že jsme se v kanceláři sešli v šichni. První jsem tam byl já. Vlastně Vocápek abych mu nekřivdil, ale Vocápek není ouřad Vocápek je něco jako kus nářadí, část inventáře Zastal jsem ho klečícího u kamen, díval se ně jak malomyslně do pece, kde mu to dnes ne chtělo hořet, a dal mi „dobrýtro“ jak námě síčný.

Rozfoukal to konečně v kamnech, těže vstal a potáceje se od stolu ke stolu povídal: „Tak už zas hrom svátky vzal! Sotva člověk trochu odpočine — tu máš, nová robol na krku!“ Nevím, čemu Vocápek říká odpočívat, nebo on taky v hodinách úředních si do syta od- počine, ale včera jistě neodpočíval. Včera, my- slím, nelenil ani na chvíli. Chodí jak na vode a marně hledá svoje obvyklé těžiště. Ještě několikráte klekl ke kamnům, otevřel dvířka, zamyslil se nad plamínkem, olizujícím tam nesměle drobné kousky uhli, a pak zabruče nad uhlákem- „Jsou zastuzeny, neřádi. Než se to roz- hoří, půjdeme domů. Vlastně je tahle svátečn inšpekce náramně zbytečná! Ajnlauf není, pro koho pak vlastně amtýrujeme? Neodpovídal jsem. Dnes mi do hovoru s Vocápkem nebylo. Po všem, co předcházelo. čišela mi z něho strašlivá próza zivota. Kéž bych tu byl sám, docela sám. Umiňeval jsem si, že Vocápka někam pošlu, abych osaměl, ale bylo jinak souzeno. O půl desáté hodině otevřely se dvéře, při- šel kancelista, pan Vokoun.

„Co pak tu děláte, mladíče?“ vyhrkl spa- třiv mne. „Inspekce, pane kancelisto . ..“ „Tak vám tedy řekl starý — —? „Ne, nic mi neřekl, pane kancelisto. Za pomněl. „To bych se zamírněl!“ zlobil se kance- lista. „Pořád se mi zdálo, že mi něco povídá. než jsme odešli, ale ne vzpomenout, co povídal. A ráno mi napadlo: že to byla inspekce! A ženu se sem jako blázen. — Alo už tu zůstanu. Mám na stole takového škvora, snad ho dnes udolám. „Škvorem“ nazývá kancelista protivný kus do něhož se mu nechce. Mně se zdá, nějakou domovskou příslušnost. Panečku, to si zde ještě poleží. To je právě tak akcidence na sválky Znám. to. Když jsem byl u trostního, zjišťoval jsme tam jednou příslušnost jednoho cikána, z rodiny Serynkovy. Zjišťovali jsme ji pět čtvrt roku, a když jsme to zjistili, byl to docela jiný Serynek a patřil docela jinam.

Pan kancelista si „škvora“ rozbalil, podíval se na něj, odplivl, a zas ho klidně zavázal. Vě- děl jsem to. Nám sem někdy vrazí pěknou věe. — Potom vstal a podival se několikráte do před- síně, na Vocápka, který si taky vyhledal svá- teční práci. Rozvazoval uzlíčky starých kusů molouzů s akt, kterých má plný šuplík. Je to jakási jubilejní práce Vocápkova. Rozvazujety uzličky o Vánocích, o Velikonocích, ale myslím, že je lam najde někdy jeho nástupce všechny bude moci v práci Vocápkově pokračovat. Když se Vokoun vrátil potřetí, povídá mit „Viděl jste někdy supa v menažerii nebo jaká potvora to je?? Bodejt bych neviděl supa. Přisvědčil jsem. „A viděl jste, když mhourá očima, jak se mu přes ně přetahuje taková modrá blána nebo co to je? Nevěděl-jsem, kam tím míří. A než jsem odpověděl, povídá kancelista „Tak se podívejte na Vocápka. Má dnes n očícli takovou mázdru jak cejnovou — ten as včera chmelil!“ Zas vyšel ven a povídal tam našemu faktotu- „Že by se rádi prošli, Vocápku?“ Slyšel jsem jenom nějaké zavrčení. „Tak tuhle mají dva šestáky, přinesou m čtyry viržinka.“ Chvíli bylo ticho a pak pronesl Vocápek jakoby žádal za slitováni: „Spěchaj na ně, pane kancelista?“ „No, letos bych je rád viděl,“ odpovída Vokoun. Potom se ozývalo nějaké hrkáni, jakoby tam přestavoval nábytek, to Vocápek vstával chystal se na cestu. A konečně se vyvalil ze dveři. Vokoun se vrátil, vytáhl z kapsy doutník, z oněch štědrovečerních od přednosty, zažehl jej, načež upíraje na mne pichlavé oči hovořil: „Teď je nepotřebuju, ale na vzduchu bude Vocápkovi líp. A pak jsem vám chtěl říci: víte vy, že jsem vás předevčírem zachránd?“ „Od čeho, pane kancelisto? Vypadal komicky přísně, jako vyšetřujíe soudce, že jsem se bezděky usmál.

„Docela nic se nešklebte, mladíče,“ mluvil kancelista dále, „jakobyste měl svědomí z por- culánu! Nač pak jsme to byli u přednostů po zváni předevčírem, co! „No na večeři, pane kancelisto. „To si taky myslím, že na večeři! A my- slíte, že k té večeři patřilo taky, abyste tan v pokoji u klavíru tu hezkou okatou slečinlu tak mucka!? Co? Vyvalil jsem na Vokouna oči. „Já vím, brejlite na mě, to se rozumi. Al ta sháňka po vás! „Kde pak je pan Čamrda? ptala se milostpaní. „Kde pak je pan Čamrda? ptal se starý. — Já se nemusel ptát, já věděl že někde tam, kde je slečinka. A myslil jsem si, že vám čert nedá dobře dělat. A tak jsem se sebral a šel vás jako hledat — no, pěkně děkuju, aby tak byl viděl starý, co jsem viděl já, jak ji držíte za pacinky a nestačíte je libat. Jen jsem tak trochu trkl do dveří, abych vám dal aviso. — A juž tu za mnou byl starý! To bylo tedy v tom okamžiku, kdy se m zazdálo, že již nejsme zcela sami! To by Vokoun! Že bude někdy Vokoun mým „stráž ným andělem“, nenadál jsem se. „To věřím,“ šklebil se kancelista, „takové- hle ouřadní výkony — do těch by vás nemusel nutit! Ale podruhé za sebou zavírejte, zpozdils mladiče!“ Vokour je dobrá duše, ale učiněný de toktiv. Ostatně je mi to přece milejší, než aby tam byl stál přednosta. XVI.

Vocápek pořád ještě se nevracel, ale o je- denácté přišel sám pan přednosta. Jakživ jsem ho neviděl v rozmaru tak růžovém. „Stakvalente, pánové,“ mluvil svlékaje ko- žich, „to jsem si zatopil! Snídám, snidám, a najednou si vzpomenu: pro Pánaboha, vždyť já neustanovil inšpekci! Pani povídá: no, přece tam z těch pánů někdo bude! — A já ji po- vídám: byli by blázni, aby chodili, když jsem nic neřekl. Ale to jsem řek' jenom tak, myslel jsem, že někdo přijde. Ale že zde budeme všichni, přece jsem si nemyslel.o Bylo zjevno, jak ho těší, že jsme na místě. „Panečku,“ pokračoval přednosta, „dne přijít nějaká inspekce shora, to by koukali páni, jaký mám personál. Koleda — a všechno zde. A co pak Vocápek? „Přijde hned,“ odpovídal kancelista, „jen jsem ho někam poslal.

„Však já vám tu dlouho nebudu, páni, oznamoval přednosta. „Jen tak jsem se šel pro- větrat — člověk potřebuje, po těch sváteích — a zas půjdu. — No, co pak jsme dělali včera?“ Jako milius byl — tak nějak se vpravil předvěírem v úlohu hostitele, že se z ní pořád nemohl vyzouti. Zavtipkoval, zažertoval, povídal, že nám práce neuteče, abychom tc nechali na zejtřek (však my vůbec nic nedělali!), že by sám všecku inspekci poslal k čertu, ale že must být, kdyby náhodou přišlo něco nepředvídaného, a náhle povídá „Novím, jak se pánové bavili na štědrý večer — jen doufám, že dobře — ale naší — —1 Pani byla tuze spokojena, pánové. náramně se jí to líbilo, a povídala mi včeret Vidiš, fátr, to byl jednou štědrý večer, dávno jsme ho tak neměli. A povídala mi paní: proč pak jsme nemohli mít už jindy takové štědré večery, tak veselé? No, člověka všechno ne- napadne. A pak povídala paní: vidíš, fátr, takhle bych si to přála pokaždé. — A že je pan kan- celista takový čtverák, sám jsem nevěděl. Ještě včera večer se smála paní, co všechno povídal. A víte-li pak, pánové, že se se mnou vadila, proč jsem vás nepozval na včerejší oběd? Prý to patři už jako k tomu štědrému večeru. — No, dobrá ale proč pak mně paní dřív nic neřekla?- Tak jsem paní povídal: no, co se nestalo, může se stát. A pak si to tedy nahradíme.“ Povídal, povídal, kde všady chodili, že s vyšli prohlédnout nový tunel vyšehradský - můj Bože, to jsem nemohl tušit. Všady bych je byl hledal, jen v tom tunelu ne!

Za půl hodiny oblékl zas kožich, rozlouči se s námi přívětivě a šel. Vokoun hned po jeho odchodu poznamenal: Zapomněl nám říci, kdy máme k tomu obědu přijít. Pro mne — dělá-li jim to radost — poctím je třeba každé neděle. Hůř mi nebudou vařit než v hospodě — —. Odbijela dvanáctá, když jsme inspeke skončili a šli. Ve vratech budovy vrazil do nás — Vocápek. „Vocápku, kde pak máte viržinky?“ oboři se na něj Vokoun. „Jaký viržinky, pane kancelista?“ „Vždyť jsem vám dal dva šestáky! „Ježíš Marjá, jaký dva šestáky?“ naříka Vocúpek. „Dva šestáky na viržinky!“ (řásl Vokou Vocápkem. Teď, jakoby Vocápka nebesa byla osvitila vyvalil oči, sáhl do kapsy a volal skoro plačtivě „Ale dyť je nesu, tuhle jsoul“ A podával Vokounovi cosi. Byla to snad kdysi viržinka, ale teď to vy padalo jako hrst vojanského tabáku. Někde snad Vocápka přejeli a viržinka páně Vokounova t odnesla. Kancelista dival se na tu drť zádumčivě pak se otázal: „Vocápečku, byl jste juž o letošních váno cích od ženy bit? Vocápek zděšen ucouvl: „Ještě ne, pane kancelist . .. „Tak dnes jistě budete, Vocápečku,“ po- vídal mu Vokoun dobrácky, „vzpomeňte si na mne. A až vám otrne, nacpěte si tohle koření do fajíky a vykuřie to . .. Vzdalovali jsme se a Vocápek všecek zdrcen za námi pohlížel.

Vlasy. Napsal František Novák Za tichého rána zjevily se v dědině dve postavy. Muž vysokého vzrůstu, zamračeného, dívého pohledu, nízkého čela, skrytého pod huňatou be- ranicí, srostlého obočí, silného nosu, pod nímž ježily se hnědé vousy, měl na sobě tmavý oblek s velikými stříbrnými knoflíky a v ruce silnou nahoře zahnutou, dole okovanou a špicí opatře nou hůl. Od ramene k boku houpala se mu hnědočerná brašna, zdobená řetízky a starými, stříbrnými penězi. Upjat byl až po krk ve svém lodenovém kabátě a vysoké boty, jdouce až po kolena, dávaly vynikati zelenavě a šedě pruho- vaným punčochám z holinek až asi de jedné tře- tiny stehen. Ženr byla menší, v tváři trudovitá, ostrého nosu a úzkých rtů. Prošedávající vlasy, zvlhlé peněkud, draly se jí z černého šátku, kterým měla pokrytu hlavu; sukni měla červenou s čer- nými pruhy a na pravou nohu zlehka dopadala. Jako muž, s nímž mlčky kráčela, měla ona podobnou brašnu na sobě zavěšenu. Vstoupivše na náves, rozhlédli se oba pá- travě po horním i dolním konci a změřili zraky rozlehlou, podle potoka roztáhnutou ves. Jako vojevůdci, když jde o nějaký vpád. dělali v myšlenkách plány dle svého zvyku u každé nové stanice. Stanuli oba, oba s jakýmsi zamyšleníma oba znali při tom navzájem své myšlenky- Ženě konečně zdálo se to mlčení již dlouhým. „Tak co?“ otázala se suše Muž mlčel. „Jdi tedy nahoru!“ rozhodla žena, „a já obejdu tudy v levo. „Tož tak!“ úsečně ozval se muž, přihladi si rukou vous, opřel se holí o zemi a vykročil. „A v šenku mne dočkej!“ volala ještě žen za odeházejícím.

Byli to vlásenkáři, provozující obchod se ženskými vlasy. Vlasaři, jak se jim po dědinách jihomoravských říká. Objeví se jednou nebo dvakráte do roka jako tažní ptáci, přiletující ve svou dobu a mizíe opět po krátkémi svém příchodu. A vždyeky po jich příchodu zůstávají ně- které mladé oči potom dlouho pláčem zarosené a leckterá hlavička děvčete aneb i mladé ženy zahalí se na dlouho, na dlouho šátkem, který se neodkládá ani tehdy, když se chodí spat. Některá zřekne se přirozené zdoby své hla vičky z té příčiny, že omámí ji lesk řady stříbr ňáků, kterou vlasaři břinkavě vysázejí na stůl. zdráhá-li se děvče; a cinkají tak svůdně, mluvi tak přesvědčivě, že za ty peníze bude míti krás- nější šaty a zahanbí děvčata z celé dědiny; což že je o vlasy, ty že do roka zase narostou tak dlouhé, že zase bude moci aj do lelíku je splé- tati; a proč by nepodala štěstí ruku, když za- darmo tolik peněz se jí nabízi... mluví, až ko- nečně dosáhnou svolení, a zručná ruka několiku evaknutím dlouhých, ostrých nůžek odděl dlouhé pletence od hlavy. Pak bývá již pozdě litovati. „Nedělej hlouposti!“ rozkřikne se někdy vlasař, dá-li se přemluvené děvče do pláče- „Pláčes, jakoby ti milého pochovali!“ zavtipkuje Jiná zříká se svých vlasů z bídy. Šest, dese ano i dvanáct zlatých za vlasy nabízených — to celé bohatství v chudé chalupě. Za to lze zakou- piti u vyžíviti po eolý rok kozu v chudobné chýžce slovácké a koza značí již mnohde polo- viční výživu nečetné rodině.

Dévčica si povzdychá v koutečku, třeb někdy při vzpomínce také tíše popláče, ale těší se, že do roka — dvou, bude splétat lelíky nanovo. A mladá žena? Maně jsou jí někdy vlasy na překážku. Není času upravovati je každého dnei namnoze děje se tak pouze jednou v týdnu, k ne- děli! A potom ještě jsou zakryty bílým příléha- vým čepečkem, aby se svrchní šátek nepošpinil tody k čemu jsou? Lépe bude bez nich. A za peníze za ně utržené koupí se pod rukou nová nějaká látka na novou mářinku, na zástěrku dě- tem cetka nějaká k svátečnímu ústroji. Nežli si muž povšimne, narostou nové. Tak brašny vlasařů se plní a není dědiny neni jediné obchůzky, aby vlasaři dobře ne- pochodili. Pomijejíc několik velkých statků, kde — jak správně tušila — nebylo lze obchodu uza- vříti, zaklepala vlasařka, od muže se při vchodu do dědiny odloučivší, na dvéře v úzkém, tmavén žudru ukryté.

Nikdo se neozýval. Ohlásila se hřmotněji „Co pak by nikde nebyl doma?“ povídá sama k sobě. Znalať dobře ehalupu a její mladé obyvatele od loňské své obchůzky. Mlad Majtanovi t“ bývají. Třetí rok, co jsou spolu, co založili si vlastní hnízdečko pro mladé své štěstí. Ach, toho štěsti! Málo ho vykvetlo černook Maryšce od té chvíle, co podala svou ruku Janu Majtanovi. Chlapík všecek se změnil od té doby co vzal na sebe a odložil vojenský kabát. Z mla- dého, povolného hocha stal se na vojně piják který za tři roky u vojanských propil a probi více než polovičku erbovního podílu po zemře lých rodičích, a po návratu svém z Polska — zbytek, až na malý kousek pole. Bránili sice Maryšce, aby si nebrala lunta že ještě i její poslední groš propije, hrdlem pro- leje — ale nevěřila tomu. Myslila, že bude s to, když láska její tak jest veliká, že bude sto zachrániti jej od úplné zkázy. Vždyť sliboval přece, že se polepší, že nechá hospody, karet a pití — a vzala si jej tedy přes odpor svých rodičů. Nějaký čas po svatbě dělal skutečně debrotu.

Doma sedal, práce si hleděl. Stavení po- opravil, střechu došky pošil, plůtek kolem za- hrádky mladé ženě udělal. Dvorek srovnal, chli veček pro ušípané postavil — až srdce se usmívalo. Téměř rok uplynul takto mladým lidem jako pěkná pohádka, kterou prožívali třeba skrovného, ale celkem přece u šťastného stolu. Vzkypěla sice také během té doby několikráte mladému chalupníku bujná krev a on zašel do židovy nálevny mezi dávné kamarády — ale přece vždy po takovémto vybočení dovedl se vzpamatovati vlivem dobrých očí své Maryše. které boze slova výčitky utápěly se v přívalu tichých, bolestných slz. Oh, tyto slzy ženiny! „Nadej mi, Maryšo, lunlů mi nadej. Aj ha- bánů třeba, lebo lars jak, enom neplač a ne usrkuj někde v kůtečku!“ říkával pe takých vý jevech doma svě ženě. Mlčívala však. Mlčení a slzy více však spomohly než sebe prudčí výčitky by byly mohly

Ypsilon. učiniti, a Majtan se zase vzpamatoval k lepšímu životu. Ale v tom došlo neštěstí náhle jako blesk V chaloupce ozval se pláč malého dítěte do konce druhého roku, a sotva že malá světnička s úzkými, nízkými okny, hledícími na náves. počala se rozjasňovati vrněním malého Antoška, jak dítěti na křtu dali po stařečkovi říkati, umlk malý Antošek a dušičku jeho vzal si anděl smrti a odnesl ji ze slzavého údolí k hvězdným dálavám. Majtanka se od té chvíle nevzpamatovala. Jako boží umučeni — od zrození dítěte chura- vějíc — chodila, až konečně sama ulehla. „Má suchů nemoc! Polituj bože!“ říkaly o ní soustrastně súsedy. A Majtan zdivěl nanovo. Jak s láskou Inul dříve k své Maryši, tak nyní vzdaloval se trpíc ubožačky. Hospodářství hynulo. Jaro se hlásilo — nebylo čím oseti skrovný pozemek. Dvůr by pustý, stájka, kde loni dlela ještě kravička — prázdná, chlívek vyražený — bez obyvatele. Slepice Majtan po jedné roznesl do kořalny za kořalku — holubi se rozletěli a nevrátili . . . Co vítr zimní serval došky, zamokalo z jara místy na hůře; plot rozbíjel a spálil — že po krásném zánovním porganu nezbylo ani památky. Nebýti rodičů nemocné Majtanky, bývaln by musila zemříti hladem, jak byla opuštěna..

Tak vypadalo v chaloupce, na jejíž dvéře zaklepala vlasařka. Toho dne přitižilo se mladé ženě, a bylo znáti, že konec jejích muk se neodvratně blíží,a klidná vysvoboditelka z bídy tohoto světa, smrt sem kvapí . . Majtan byl od rána u žida. Pil a pil. Propi poslední groš a tupě, s očima zblbělýma, jejichž víčka byla pitím napuchlá, hleděl zamračeně v zem, kouře z krátké dýmky. Konečně poslal jej pantáta domů. „Co lapíš celý deň, Majtanu?“ povídá mu. „Nemáš co robit? Hen, di kopat a neukráde Pánubohu čas! Nemáš-li — bez peněz nedám ani hlt!“ Sebral se tedy a šel. Protáhl se rozvikla nými vraty na dvůr, zašel kolem mlátku a uleh si na svěže zelenou mez v huménku. Ležel, ruee maje za hlavou a díval se bezmyšlenkovite vzhůru, kde vlašťovka kmitla se chvílem v rychlém poletu. — Baba vlasařka, čekajíe chvíli marně, za bouchala znova na dvéře. Tentokráte silněji, a se polovyprázdnělým stavením hlučně rpz- léhalo. Majtan probral se ze svého nečinného roz položení myslí. „Ký hrom to tam bůchá do baráku? Po tvora jakási,“ zaklel, „eelů barabiznu to roz mláti!“ A shrnuv rozhalenou košili k sobě ubíral se zdlouhavě otevřit. Zabouchání ozvalo se prudčeji.

„No, no!“ povídá Majtan. „Co ťa bére, dečkáš?“ A vzíekle odšoupl závoru. Vlasařka stanula mu tváří, v tvář. Vida cizí ženštinu, schladl okamžitě ve své zlesti a drbnuv rozpačitě pěstí do beranice, což mělo býti jaksi pozdravením, zůstal stát, ne- věda v první chvili ani, co by řekl. „Pámbu dobrý deň, pantáto! Neprodá u vá někdo vlasy? Dobře zaplatím! Otevřel ústa, chystaje se k odpovědi. N chtěla mu však nijaká odpověď napadnouti. Ženština stála s drzou, velitelskou tvál oproti němu, a zdálo se, že se pase na jeho rezpacích. „Vlasy na prodej, pantáto! Vlasy! Ženské tmavé vlasy! Dobře zaplatím!“ opakovala. Pochopil konečně. Hlavou mu kmitla my šlenka. Vzpomněl na nemocnou ženu, na svou Maryšu a její dlouhý, krásný vlas, který splétá vala si vždy ve dva dlouhé lelíky. Vlas, lesknoue se a do modra zdánlivě přecházející, proťal s jeho vzpomínkou jako obraz dvou hadů. Ano zmocniti se jich, těch svůdně modročernýel hadů, a bude opětně peněz, bude zase na za vdanou na nějaký čas, a potom, jak Pánbůh dá nějak bylo, nějak zase bude. „Myslím, ano!“ vyhrklo to z něho vlasaře v ústrety. „Dočkajte mňa chvílu; optám sel“ Nechal vlasařku v žudru a obrátil se do síňky, miře v pravo ke dveřím do jizby. V jizbě bylo ticho. Ženu nebylo ani znáti pod velkou duchnou, kterou se s ni dosud ne odvážil sundat a zanést na prodej, jako s vět ším počtem svršků již byl učini. Chlad dýchal odevšad. Chlad tím trapnější čím slunněji bylo za rozkvetlého jarního dne venku. Pustota vanula ze všeho, co ještě v jizb zbylo, a to ticho, to ticno takřka za srdee rvalo . . Postoupil bázlivě k rohu světnice, kde po blíže kamen prostíralo se široké lože. — Po slouchal. Nic se nehýbalo. Jenom mouchy bily křídly o zaprášené tabulky malých dvou okének Stanul až u samého lože. „Maryšo, čuješ?

Nie „Ná, Maryšol Nahnul se k loži, sklonil hlavu níže. Nikdo mu neodpovídal. Pozvedl duchnu rukou a znovu oslovil jménem svou ženu. Zase žádná odpověď. Zatřásl jejím rame- nem — ale sotva že ruka jeho dotkla se těla ženina, odskočil jako ščúrem uštknutý a náhlým zděšením vystouply mu až oči z důlků ... Jeho Maryša ležela — studená ... mrtva. Mráz obešel jej tím poznáním, a horko v okamžiku zase jej vystřídalo. Mížiknutím všal stáhlo mu cosi tvář k spokojenému úsměvu. „Baba venku čeká!“ povídá si v duchu, zajiždí rukou do kapsy u kalhot, chvatně roz- vírá leskle nabroušený křivák, uchopí dlouhé leliky mrtvé ženy a škrk, škrk .. . Jeden lež v jeho chtivé ruce... škrk, škrk .. . druhý lež vedle něho. Vrazil do chladné hlavy mrtvé ženy aby nezírala na něj sklennými svými zraky, ne- chal hlavu její zvrácenu na bok. Vyšel ven a podal uříznuté vlasy vlasařce- Vlasařce svillo ve zracích, když viděla podávano zboží, ale hned stáhla mrzutě brvy a tónem ob chodníka, znajícího své prodavače hned na prvý ráz, pichla do Majtana slovy, beroue dlouhé vrkoče do rukou. „Ale člověče, která trouha to tak zničila? Čím jste to ustřih!? Na mou duší, neřezal jste to kopálem? To nestojí ani za zlatku! Cheete za to zlatku?“ — Stál jako školák, pokáraný před celou třídou a mechanicky natáhl ruku, do jejíž dlaně vtiskla mu baba zlatník... Stál a zíral tupě, jak se loudá od žudru dále a neviděl chytrého úsměvu ženy vlasařky, a neslyšel jejích slov: „Ta jedna trouba! No, počinek je skvělý. Pomoz pán bůh!“

Voják Vasilisa. Vypravování očitého svědka V Sibiři jest — nepříliš vzdálena od větších měst — vesnice, nazvu ji třeba — Chobrino. Na jméně nezáleží. Usidlil jsem se tam v zájezdném hostinci. Žil jsem v této vesnici delší čas a to v době, když vzníkla hrozná válka na dalekém Východě. Vesnice tato má asi 60—70 stavení. Seznámi jsem se se všemi obyvateli. Sedláci jsou všichni hodní lidé. Byli mezi nimi i bývalí trostanci; ale bylo vidět, že se již úplně polepšili. Ostatně, tam se nebylo těžko polepšit: jaký tam byl roz- umný kněz! Chlapík! Věru — pastýř znamenitý. Byl svrchovaně populární, Otce Ivana znali kolem do kola na sto až dvě stě verst. Z daleka široka přicházeli k němu o radu. Neboť on mlu- vil jako kniha. Prote byli tam i sedláci hodní a rozumní. Měl na ně vliv ohromný. U něho seznámil jsem se také s Vasilisou. Seděli jsme jednou u něho v jídelně při čaji. Zavařeniny bylo nastaveno na stole — přímo k přejedení. A jaká znamenitá zavaře- nina, matuška (žena kněze Ivana) výtečně ji uměla připravovat. Mluvili jsme, jako obyčejně, o politice. A věřte, já nelhu, kdyby otec Ivan psal úvodní články do kteréhokoli listu, byl by nenahradi- telným spolupracovníkem, jehož každý řádek vyvážil by zlato. Nestrannost, porozumění ru- ských zájmů, umění, vhodným slovem rozpla- meniti srdce — zkrátka, tento člověk mohil by býti velmi užitečným. Však on také, mezi námi řečeno, přinášel nemálo užitku temnému lidu. Byl to osvícený muž. Právě jsme se rozpovídale o Anglii, Japonsku, Franeii a Německu — když vešla matuška „Otče Ivane,“ obrátila se ke svému muži. „tam přišla k tobě Vasilisa, ta vdova. Chceti něco. „A co, má nějakou záležitost?“ odpovědě otee Ivan: „co se jí přihodilo?“ „Co já vím, osobně s tebou chee mluvit . Pějdeš k ní, nebo jak?

„K čemu bych k ní šel; zavolej ji sem!“ — Matuška vyšla „Kdo je to ta Vasilisa?“ — otázal jsem se zvědavě. „Víte,“ řekl otec Ivan, „to je prazvláštne osoba. Nejlepší z mých oveček. Povím vám ně- kolika slovy její životopis . . . Provdala se, když ji bylo sedmnáct let. Muže dostala hodného, ne- pil a pracoval za dva. Žii spolu jako jedno tělo a jedna duše. Bůh za to žehnal jich manželství- a ve dvou létech narodily se jim dvě dítky — oba hoši. Zdraví — radost je vidět. Vůbec ro- dina velmi spořádaná! A tu, hleď, nastala neoče- kávaná zkouška. Zapřáhal muž jednou koněa ten byl jankovitý. Sedlák se postavil se zadu za koně, kůň se něčeho ulekl a kopl ho. Kopl ho pořádně — přímo do prsou. Bylo to hrozné. Jen zasténal, upadl a také hned ducha vypustil. Když jsem ho pochovával, sám jsem zaplakal, tak mně ho bylo lito...“ A Vasilisa? . . . „Vasi- lisa replakala. Zaťala zuby a stála podle rakve na pohled klidná, bez slzí. „Bah tak chtěl... Bůh... musíme s podrobit.“ Jiných slov neznala. Jakoby všecky city v ní byly odumřely. Jakoby byla zkameněla. Na liřbitově, když házeli vlhkou zem na rakev, líval jsem se na ni. „Ruska!... Ruska!...“ řekl jsem, slze „ano, ruská žena! Všem srdce pukalo. A ona? Byla klidna, nehybna; se zářícíma očima, obrácenýma k nebi, stála tam, odevzdána do vůle Nejvyššího, vítězíc nad sebou i nad svým bolem. Jediné, co jí po muži zůstalo, byly děti. Vracejíc se ze hřbilova, myslila již jen na ně. A nelekala se úlohy, která na ni čekala. Dva dni po pohřbu byla již k nepo- znání. Všecku mužovu práci vzala na sebe. Če- ledi nemilovala. „K čemu potřebuji pomoci, když zdravé ruce mám,“ říkala. „A ženichy nechci, docela ne, neboť neprovdám se již.

Pole sama zorávala. Do města jezdila pro- dávat obili. Spravovala žebřiňák, opravovala světnici, daně platila ze všech nejlépe. Děti od- chovávala — a jak je vychovávala, ovšem, že s mojí pomocí. Já jsem je učil číst a psáta ona je vychovávala, v čísté pravoslavné víře. Když jsem je vyučoval, onz při tom naslouchá- „No, tak, co ti velebný pán říkal,“ ptávala se jednoho neb druhého z nich. A buď jim bůh milostiv, jestli některý správně neodpověděl. „I ty jeden,“ křičela na něj, a hned ho také vyplatila. Za to se ale vydařili! Jsou z nich junáci — radost! Podivaná na ně. I zevnějškem hezcí, zdvo- řilí, umírnění a pracovní — div, divoucí. Přišel odvod. Našli se rádči, kteří Vasilise radili, aby podala žádost o osvobození synů od vojenské služby. Ukazovali jí na některé vý- hody. A co myslíte, že se stalo? Tak si vy- houkla na dotíravé rádce, že sami tomu rádi ne- byli, že se do její záležitosti plelli. „Nekřesťané,“ rozkřikle se: „já bych z hanby a bolu zemřela, kdyby mého vlastního syna na vojnu nevzali, — kdyby byl neschopen. Nač pak jsem je vychovala a učila, kdyby ted krev moje k ničemu se nehodila. Ne — caru — baťuškovi do carské služby ať jdou! — K carul Jemu nechť slouži! Čestně ať slouží!“ „A doma jak bude?“ odpovídaliji. Tu hrdě vzpřímila se jako Římanka, uka- zovala mozolovité, upracované ruce a pravila: „Až se vrátí děti moje ze služby, odevzdám jim celé jich kvetoucí hospodářství, nezni- čím ho. Vidíte, jaká je to hrdinská žena! Nepřála si použiti osvobozujícího práva — a oba jejl synové byli odvedeni. Ano: a synové rozuměli jí. Šli na vojnu, jako na posvícení, s plným vě- domím své veliké a svaté povinnosti k caru k vlasti.) „Ano, pravdu díte,“ přizvukoval jsem otc Ivanu: „to je ruská žena.“ vala.