14. února 1909

Nedělní zábavná a poučná příloha „Národních Listů“' k č. 40.

Strana 9.

Vodopád.

Z knihy „Zapomenulr“. Napsal Ad. Piskáček Z Prozatímního divadla vyšel směrem k Vltavě vážný muž prostřední postavy, asi padesátník. Povolání jeho dle zevnějšku těžko bylo uhodnouti. Vousy a prošedivělé, dlouhe vlasy, pečlivě v zad sčesané, vroubily ustaranou tvář. Učený výraz ležel v hlubokých očích, stí něných brýlemi. Na prvý pohled byl by každý řekl, je to učenec, jiný, snad umělee Nechme prozatím stranou povolání muže vyšlého z budovy divadelní. Slodujme jej. Bylo večer k osmé hodině. Divadelní cedule Prozatimního divadla oznamovaly toho dne De- libesovu operní novinku „Král to řek“, jež pe svém pařížském úspěchu nastupovala právě ce stu světem. Kdo vl, z kterých příčin muž, nám sledovaný v divadle novytrval. Ubíral se nyn klidně k řetězovému mostu a po pravém břehu Vltavy kráčel co noha nohu mino k staroměst ským mlýnům. Na všem ložela již tma. V říjnu — byl 20. října 1874 — stahuje se mlžný závoj záhy. Nad Vltavou chvěly se vodní páry, rozlrhané v kusy a snášely se do opadávajících akátů na Františkově nábřeží, Střeleckém ostrově i do rozložitých korun v zahradě Odkolkově. Staro- městské mlýny slity byly v panující tmě v jedl- nou černou hmotu, od které táhl se pruh žlu- tých světel na Karlově mostě přes celou šír řeky. Na opačném konci mostu mizela světla jako hvězdy v tmách. Hltalo je šero, moha. Cho dee nás se na chvíli zastavil a díval se pře řeku k severozápadu. Chtěl zrakem proniknout k Hradčanům, zdvihajícím se k nebi jedinou věží, ale marně se namáhal. Od mostní brány Menšího města táhl se ke chrámu svatovitskému hustý oblak, neprozařovaný žádnou hvězdou.

Zrak muže svezl se k hladině řeky. Vllava valila se mezi břehy tiše, skoro ponure. Jako hltalo šero večera světla, tak hltala hloubka řeky světelné odrazy jindy klidně se houpajíeí na vlnách. V místě, kde stanul chodec, námi sledovaný, šplýchla v přestávkách zbujnělá vlna o klády a ztichla. Neslyšně sjela po zbrázděném a rydoupnalém kmeni, zapadnuvši někam až k samému dnu. Tam, kde zmizela, objevil se krouživý vír jako vhozeným kamenem. Chodee bavil se chvili brou vln a pocítiv zavanutí stu deného větru, přiletěvšího někde od bělohorsk pláně, obrátil se k domovu. Bydlil nedaleko- Přešel nábřeží, sestoupil od mlýnů ke „Slovan- ské kavárně“ na Štěpánském náměstí a dal s. k Papouškovým lázním. Nad vraty visela odrená tabulka, hlásající číslo domu. Bylo tam psáno číslo 1018 st., 7 n. Muž vešel a vystoupil d třetího poschodí. Otevřel jedny z čelných dveř a zrak se mu zjasni. Byl Bedřich Smetana doma. „Vílám té, Bedřichu,“ zaznělo mu radostn vstřie. „ „Dobrý večer, Betty““, odvětil příchoz dobrácky, odkládaje šat. „Přicházíš z divadla velice záhy,“ pravilo chot mistrova. „Což tě představení neuspoko jilo? „„Uspokojilo, velmi uspokojilo a hlavn v jednom směru,“ odpovídal mistr choti ve- sele. „Považ si! Vrátil se mi zase sluch. Praví ucho moje bylo již úplně ohluchlé, levé mne jen zlobívalo, ale dnes slyšel jsem v dívadle každičký tón. Považ si moji radostl „Bedřichu“ — pravila choť Smetanova skoro se slzami v očích — „věř, jsem tim snad šťastnější, než ty sám. „ „Jsme tedy šťastni vespolek““, pravii Slana v dobrém humoru. „ „Z našich kritiků byl by asi mnohý rád, kdybych ohluchl na obě uši. Myslí, že bych přestal pracovati. Byli by tí šťastni jako teď má dva, že se mi vrátil sluch.

Kdybych však třeba úplně ohluchl, bůh toho nedej, zaměstnával bych je stále jako dosud. Však jim dá více práce mne porazit než se do mnívaii. Dub odolá větru a skála blesku. Choť mistrova děsila se vždy při pomyšlení že by manžel její mohl zcela ohluchnouti. Za- slechnuvši nyní z úst ehotě narážku na jeh eplnou Hluchotu, pronesenou ovšem jen v žertu zachvěla se. i„Bedřichu, šetří se nyní, al se úplně po- zdráviš, prosím tě o to,“ mluvila k němu dů razně. „ „Vždyť se šetřím,““ děl Smelan „„Byl bych ráď vysleehl celou Dolibesovu operu, jež tak výstižně napodobí rokokový styi ale pro dnešek jsem si toho odepřel. Spokoji jsem se jen prvým jednáním. Bojím se toho hu- čení v uších. Připadá mi, jak by tam duněl hrozný vodopád; cílím skoro náraz vln v jeku se prolamujících a zpeřených. Buď tedy bez obav, šetřím se! Vždyť sluch je mi tím, čím ma- liři oko a sochaři páže. — Ale nyní si zahraji Dostal jsem chuť na Liszta,““ řekl s humorem a již zasedl a hrál. Klavír zvučel jako dotknu uraganem. Jako by ruka obra ho rozehrála. V přival ohromatických basů vpadaly rozložené pestupy oktávové a decimové a Lisztova uher- ská rhapsodie hnala se pod nízkým stropem Pa- pouškových lázní jako čikoš na pusztě, bouřlivé a strhující. A co bylo v přednosu Smelanové síly! Motivy skladby vystupovaly z arpegií figuraci jako skály z mořských pěn, silné, tvrdé nezborné, Z rhapsodie Lisztovy přešel Smotana vo vlastní improvisaci bouřlivější skladby zbožňo vaného Liszta. Byl to paian štěstí nad vráceným sluchem, byla to modlitba díků, a vítězství ducha nad hmotou, kaskáda světla v noci pra- lesa. A tóny klavíru se smály, šíloly, plakaly. zvonily, jásaly, bouřily jak by nad hlavou toho jenž je ze tmy a neznáma k životu volal, chery bové s běsy letěli, noc a don se rvaly, vody plamy zápasily.

Sinetana zvolal pojednou úzkostlivě k chot. v úžasu jeho improvisaci naslouchající. „ „Co to? Klavír již končí a já ehci hrál ještě dál,““ a povstav od klavíru, skočil k stěně a jak by hrál, dotýkal se jí oběma rukama. Zrak jeho ztrnule zíral v před. Chot Smetanova bleskem u něho stanula. „Bedřiehu!“ zvolala hlasem pronikavým jak ostří damascenky. „Bedřichu, pro bohn. sly šl Mistr stál ještě chvíli ztrnule, pak za- chvěla se oční víčka, oči se pohnuly a zraku zrátil se ivot. „„Stalo se něco?““ tázal se překvapen „Nic, nic, Bedřichu. Nic se nestalo. A něžně odvádějíc chotě od klavíru žadonila aby již přestal s hrou a odebral se na lože. „„Je již pozdě,“" děl Smetana, „ „ale hrál bych dnes až do rána. Tak ty tóny jásaji Noch mne ještě chvíli hráti Betty,“ “ zaprosil. „Ne — bránila tato — je již pozdě. Musts se dnes zvlášť šetřiti. Ublížil bys sobě. Brzy budeš zcela zdráv a pak se nahraješ Lisztaa Chopina! Pojď, ulehni.“ Mistr povolil. Podíval se oknem ven a viděl jen mhy a stíny. Nad Vltavou táhl se bělar V bylu vše stichlo, jen choť Smelanovv bdéla. Ten výkřik chotě ji rozrušil a nevěsti jistě nie dobrého. Jen kdyby se dobré nebe slitovalo! A riy její maně šeptaly modlitbu. Na loži spal Smetana. Byl kliden. Táhl nad ním sen, v němž cherubové s bésy zápasili a jako samům hnali se prázdným prostorem. A žel, že cherubové klesali v na a tmu a běsi vítězili, rostouce z nepatrného hloučku na obrovské množství, pod jehož čer- nými perutěmi v hloubi ležela čistá postava. ubitá v noci beze hvězd, v noci plné stínů . ..

Jabkenice dostaly nového hosta; byl jín sám Bedřich Smetana. Hledal zde v samotě po- zdravení z těžké choroby, jež jej postihla. V noe z 20. října 1874 ztratil úplně sluch. Hrozní tiž Osudu dořehla naň neúprosně a zdálo se že neodvolatelně. Ale přece někteří doufal v záchranu a věřili, že se podaří jim aspoi umenšiti chorobu mistrovu, nezdaří-li se jim úplné vyléčení. K tomu bylo zapotřebí ticha a klidu. Proto se uchýlil Smetana do Jabkenie, kde vše to doufal nalézti. Jabkenice leží v nízké rovině. Na severu o Krkonoš láhne se poslední vlna pahorkatiny, na jih pak již je nížina. Na východ lesy, na západ pole a louky, táhnoucí se až k Jizeře, proházené rybniky jako u Kosořic „Mrštinem“, plným sii a leknínů. Vše to jako na dlani spatříš s jabke nické dřevěné zvoničky bývalého česko-bratr- ského kostelíka, kde pod šindelovou střochou visí zvony se zaprášenými korunami a zmlklými srdci. Vidíš odtud na severu Chlum, Trosky. Viskeř, na západu Bezdězy, roztroušené vesni Pěčice, Kosořice, Charvátce, Chudíře, ke kle- rým vede cesta, zarostlá zakrslými vrbami.

Bedřich Smelana bydlil v jabkenické my slivně. Okoli jeji je dosti prosaické. Neleží jake bílá tečka ve smaragdu hučících losů, zaatoponn vůní pryskyřice, zalohlá nirami modřinů a bo rovie; neleží v hlubi lesa, kde by chodec sotv ji tušil, kde skáče pramen, přes kořeny a klikat se v dalekých záhybech s kvetoucím kapradím stojí u silnice a k severovýchodu teprve táhnou se lesy s oborou. K jihu vzdálen stáčí se hlu boký smrkový los. Obydlí Smetanovo byl v prvém poschodí myslivny a z okna, hledicíh k jihu, viděls teprve záplavu lesů. Choroba Smotanova vyžadovala naprostčho ticha a proto panoval kol něho největší klid. O jeho pohodlí počovala stará a věrná Baruška úzkostlivě dbalá všech nařízení lékařských Universitní profesor z Prahy, specialista ušníel chorob, dojížděl do Jabkenic, aby sledoval po stup léčby. Kteréhosi dne vílal mistr lékaře s rozjas něnou tváří. V zraku jindy zamženém a tesk ném dnes ležela jako nová naděje, nová sil- k zápasu. „Slyším, slyším,“ volal Smetana k lékar hlasem pohnutým, „a po tom strašném vodo- pádu v ušich již ani památky!“

Lékař se zachvěl dojat sám. Nevěřil. Zna Smetanovy přeludy. Vypravovával mu, jak v noe slyšel hráti na flétnu. Z hluboké samoly stř brného svitu nesly se k němu naslouchajícímu zastřené tóny flétny v opojivé nádheře. Jak horský ručej zvonily o skály a tichly v lesleh a přece to byl klam, vše jen přelud chorobn duše, přelud hrozný a tragický ... Tentekráte však Smetana se neklamal. tentokráte slyšel skutečně, jak dovedná rukn hráče probírala se klávesami klavíru. Slyšel zře telně jedno z Chopinových nokturn, jichž za- sněná nálada uchvacovala duši jeho nevyslovi telným kouzlem. Jak zajásal lékař, jak Baruška, vidloue Smetanu oživajícího, hlodiciho do budoucnost s novou nadějí. Aby plné uzdravení, všemi tak toužebné očekávané, dostavilo se co nojdříve zdvojnásobena byla o mistra péče. Podlaha pra- covny byla pokryla dvojnásobnými koberci, oknu pečlivě uzavřena a ticho v jabkenické myslivné podobalo se tichu kalakomb. Jediné, co příbytcl oživovalo, byly dlouhé pruhy slunce, vystýlajie nejzlatitější září nárožní pokoj myslivny jabké nické a tak rády a dlouze se zaslavující na zbrázděném čele samotáře, jenž celé dny hledí val oknem ven, kde za lesy a vodami tušií Pruhu, její dívadlo, svůj pravý svět...

Bylo odpoledne a dusno, těžko. Život v při rodě zmrivěl. Lidé z domů nevycházeli, pole byla opuštěná, skot a brav ve stájích. Plác našli úkryty pod okapy střech a lomenic. Lehko kříllý hmyz vířil nad spráhlou mezí a vonícím jetelišti a cvrěci hráli pod mezi. Psi s vyplaze nými jazyky leželi ve stínu bud a lenivě odhá něli hejna dotěrných much, jimž bylo veselo a do reje. Slunce pálilo bílým žárem. Pralo do bříz, vrb i rákosí, pralo do borovic a smrčin. kde tavilo slzy pryskyřice v tekutou zlatou šťávu, stékající po hrbolaté kůře v drobnýcl krůpějích. Ostružiny, maliny, svízel a jitrocel omamné voněly. Kdyby byl vánek zahrál, by by vůni jejich zanesl až do polí k vonícímu žitu a jeteli a celý kraj byl by býval jednou zahra dou balsamické vůně .. V blízkosti slunce objevil se bílý mráčei a zvolna šířil se a houstl. Nikdo si toho novší mal. Z mráčku stával se mrak a cípem svým z kryl část slunce. Osvětlení kraje haslo zvoln. a stále. Mrak zahalil slunce a jako na pomo vyvstala kupa bělošedých oblaků nad oběma Bozdězy. Stále panovalo bezvětří, ale v tom za točil se na lukách větrný vír a ze Závodí hnala se vichřice, ženouc před sebou do oblak zvířený prach. Shýbala statné kmeny jako stébla trav Lesy zapraskaly, lesy zavzdychaly. Vrcholy stro mů roztřásány byly divým vichrem, skučíeím pištícím jak hejno běsů, ženoucí cheruby prázd ným prostorem. Jak by z hloubi země vstala tma a zahalilu kraj. Do ní z okna pracovny shlížel Smelana chtěje se dopátrati jediného světlého bodu. Al marně se namáhal. Padla těžká na lesy, padla hrozná nad vody, které vztekaly se šlehán, větrem a stříkaly až za nizké břehy.

Zařval hrom a již sjel blesk. Nebe bylo v ohní. Bouře letěla nad krajem. Bila bleskem, dě- sila hramem, šířila úzkost a sila strach. Stromy před jabkenickou myslivnou vláčely se koru nami v prachu, jen vysoká borovice na druhé straně silnice třásla pouze korunou. A jak by ji si za cil vybral, blesk rozpoutal nad ní plam fialového světla, bil ji v před i zad. Měl to hrůzné divadlo Bedřich Smetana a nemchl ne patřiti ven v tu šílenou hru přírodních sil, ne zdolnou v náhlém příboji. Co platna mu byl- nejpečlivěji uzavřená okna, co platny byly ob vazy chorých míst, když tomu hromu a jeku té bouřlivé vádě živlů, nebylo nikam možno uniknout. Jak rád by byl se skryl, aby nabýva- ného sluchu nové poruchy nebránil, věda, že hluk, nečekaná rána, zhatit mohou všechnu jeho naději, jež v té době útrap a duševního klesu byla jedinou jeho spásou, že s vrchol svých nových snů může rázem sjeti jako fia- lový blesk, sjíždějící mžikem z oblak do hloub prostoru. Ale kam utéci, kam před hučícím vodopádom, jenž hrozil, na novo že rozleje se a duší jeho zatopí? . Zasyčel blesk a třeskla rána. Myslivna se v základech zachvěla. Vysoká borovice na druhé straně silnice již noroztřásala koruny do větrů hry: skácena ležela její koruna v prachu cesty a kmen borovice hořel. Tisíce jisker sršelo, ti síce prskyřičných slz tavilo se v žáru a lélalc všemi směry. A Smetana při děsivé ráně zavrávorav chytil se za hlavu s výkřikem „Bože, cos se mi v ušich strhlo! Neslyším ohluchl jsem na dobro!“ — —- A dále řvala bouř. Borovici zvolna stra- voval olieň a v uších Smetanových znova roz hučel se vodopád vln v jeku se prolamujíeíeh a zpořený ch.

Za mlýnem. Bulharsky napsal Elin-P elin. Starý mlynář děd Ugrin prohlédl ještě jed nou s velikou pozorností shnilý, žabincem za- rostlý žlab mlýnský, pobořenou stavbu pod ním a ztěžka dobelhal se o holi do dveří, kdež used k odpočinku. Silné bolesti zaškubaly zlomenou kosti jeho nohy, rozhýbanou malou tou procház- kou. Stařec zastěnal tiše, sňal čapku a opřel se o stěnu. — Ach, stanu se mrzákem, věru .. , n stará kolena! .. Slunee zapadlo za daléké modravé hory n západě. Obzor ztrácel již poslední zabarvení znenááhla přecházel ve večerní soumrak, hlu- boký lazurový a nekdnečný. Uhasl žhavý letn den, a lehký večerní chlad ovanul zemi. Z pol někie, z voliké dálky a táhle, vznesl se do vý šin poslodní ohlas žalné žnecké písně a za nikl. Večerní šoro zvolna a nepozorovatelně tem nělo. Na nebesích jedna za druhou třepotaly s světlé hvězdičky. V blízkém víru zaskřehotaly žáby, a v čarovnou večerní tišinu jaksi upokoji- telně a snivě chvěl se ocelový ohlas společné jejich písně. Ze svěžích luk zaevrkali evrčkové Cestou nade mlýnem k vosnici tichl hlasitý smích a hovor ženců. Po křívé pěšince nad ře kou odměřeně cinkal zvoneček. Mlýnský hluk samotněl a jaksi se tajil. Děd Ugrin zakřosal několikrál, zapálil s dýmku a snažil se vstáti, ale nemoená noba mu nedovolila. — Mileno.... Mileno ... kde jsi! — za- volal trochu znepokojen a pozorně vpil se očima do tmy. — Zdo jsem přec — ozval se jasný ženský hlas ze zadu ohrady malé mlýnské zahrádky — Pojď, seber se, je pozdě! — volal, po učuje trochu, mlynář. — E! Ať zaleju .. Vše horkem povadlo! - ozvala se Milen.

Znění zvonce odměřeně a pomalu se při bližovalo a zastavilo se na costě u samé za- hrady. Z temnoly zasvitla cigarela. Milena se vzpřimila a plaše tam pohlédla. U plotu v temných stínech křovin stál člo věk a u něho klidně sťáral v trní náklaďem ob tižený osel. — Dobrý večer, Mileno! — ozval se tiše s jistou nedavěrou mladý mužský hlas ve tmě. Mráz přoběhl postavu Mileninu. Bosa s vy- hrnutými rukávy a malým bilým šátkem, kterg přidržoval bujné její vlasy, stála jako víla pro- střed zahirady. — Dej bůh stěsti, Svilene! — opáčila zma teně a chtěla odejít — Velmi pozdě zaléváš! — ozval se znov Svilen. Milena se zastavila. — Božíčku, Božičku! — pomyslila si neodpověděla. — Kde chodíš, co děláš? — dlouho jsme se novíděli — promluvil směle Svílen. — E, což nevíš, že nyní je — doba pra- covní — odpověděla Milena stydlivě. — Co jsi se vdala, nechodíš často mez — K čemu bych chodila? — E, k čemu?... Kdo ví?... Vidět, že doma je ti lépe ... u Stojana! — zahrával s ní Svilen. Milena ulomila větvičku blízké vrby a aniž by odpověděla, začala otrhávati se sklopenou hlavou její listky — Člověk přivyká!... Lidské srdce s mění! — zahovořil Svilen. Podepřel se na plot a kouřil. U něho klidné a tiše slál jeho osel. Milena stále tak rozčileně trhiala lístky ratolesti a nemohla ze sebe slova vypraviti Citila, jak ji urážejí Jova Svilenova, a ráda by mu byla řekla, že nemyslí správně. Srdce j silně tlouklo, a něco strašného vzdouvalo jej ňadra, dusilo slova, a oči se jí plnily slzami. jen jen se sypat jako hrachy. — Co dělat — takový je svět!.. . Takový je svět — bez srdce... Snad je tak lépe — pokračoval pomalu Svilen. Miluje toho, vezme lidi?

si onolio, potom žij!... Prodej se, potom žij Stačí, je-li ti dobře- — Svilene, nemluv tak, když víš, kdo .. promluvila tiše Milena. — Neslyším. — Když víš, kdo byl příčinou, že . . . se tak slalo, nezazlívej mi — opakovala znova —Neslyším!... Pojď blíže přec, hile jaká jsi plachu? — Třeba, abychi odešla, olec je nemiocen. Nechala jsem dnes švekruši samu a přišla sen k němu — pravila Milena a bázlivě se přiblí — A nebudou tě hubovat? — Je mi všecko jedno ... k vůli nim n mohu nochati otce jen tak . .. Svilen se zamičel. — A ty, Svilene, jak se ti vede, jak žiješí zeptala se Milena. — Já?... Dobře je mi... Žiju, pracuju a piju... Veselý, bláznivý Svilen, jak's ho po- znala ty, umřel... Ten Svilen, na něhož s nyní díváš, je jiný: zamračený, zlý a píjan! — odpověděl Svilen a zadýmal. Slabá zář ozářila okrouhlou jeho líc s ru sými vlnsy, modravýma očima, a Milona ho vi děla zase hozkého, jako byl před rokem, když tak bláznivě se milovali — a jeho slova zdále se jí lživá. — Jaký jsi ty, jaký! — brozila mu prstem — Zdá se, že jsi se nezměnil... Slyšela jsem že Kunka Popova .. — Ještě jsem tebe neoželel! doložil pe krátkém mlčení. — A jsem přsvědčen, že nezu- pomenu tebe tak lehiko, jako ty mne . . . Žem jste vy a stálosti nemáte za pět haléřůl Hlas jeho se zachvěl. — Svilene, nemluv tak... kdybys vědél jak já tebe... vzpomínám... a jak ještě tele miluji! .. Tichý pláč udusil její slova ... Skryla tvát v dlaních. Svilen přesáhl plot a stáhl jednu její ruk s obličeje.

— Psst! Slz nožádám! — pravil něžně — slz nochci! Milovala jsi mne ještě, díš. Jenon muka... Taková krásná láska . . . skrytá, tajní Ach!... Vítr!... No, neplač přece! Sešli jsm se za takovou dobu jednou, a ty pláčeš! — Svilene, Svilene! kdybys věděl, jal je mi těžko!... Ty nevíš — rozeštkala se Mi lera — ty nic, pranic nevíš! ... — E, utiš se, přeslaň ! ... Svílen přitáhl Milenu blíž a objal silnou mužskou rukou její ohobnou postavu. Stulila se na jeho prsou a jako dříve v minulých dnech ústa jejich se slila v políbení, nyni již hříšné Vrby tiše a spokojeně si šuměly. Mlýn hlu še rachotil. A na modrém nebi hvězdy, jedn vedle druhé se třepolaly, ustavičně třepotaly Od mlýnn slyšeli bylo nemoen, hlas star — Milono... Mileno! kam jsi se poděla co, díte? Milena sebou trhla — Jdu, jdu! ozvala se hlasitě. — Ach, Svileno, co jsem se napřemý šlela- Božičku, proč se s ním nesetkám někde, jenom abychom si pohovořili . . — Jen proto, abychom si pohovořili — Ale? — E, povídej přec, abych slyšel .. — Ach, Svilene, jaký jsi! Proč se ne oženíš? Myslím si, že potom nebude mi tal těžko ... a nebudu na tebe tolik mysliti . . Byla bych si zvykla i u oněch lidí... Jakje nyní nenávidím! Tak je s člověkem, kterého obelže vlastní srdce! — mluvila Milena a hla dila rukou čelo tichého osla, který spokojeně a přívětivě na ni pohlížel. — Marko, Marko! — promluvila k němu Hezký, sivý oslíčku, nikomu nic neřekní . . . ty prostičké zvíře, kolikráte bylo jsi naším svěd- kem!..... Mlč, pro sebe to nech, sivoučký Marko!.... Svilen se zasmál. Milona se zapomněla Chorý hlas starcův znova zavolal: — Mileno!. .. dítě!...

— E, vždyť jdu! ozvala se blasitě Milena a dodala: — Proč mne nyní volá?... ať počká. Ach, Svilene! nevím, miluješ-li mne ještě, ale já ... Stojan je hodný, hodný jako moucha. Věř, kdybych ho bila, bude plakat jako dítě nic, nie mi neřekne . . .. ale přece ho mená vidím.... snad právě proto ho nenávidím.. Jaký ty jsi divoký, zlý, ale ... Neměli jsmo štěstí žíli spolu, a to je to!— povzdechl si Svilen. — Ty jsi uím vinen, ty, Svilene! ... — Chudoba je vinna! Vždyť jsem ti po vídlal... V cizím domě žiju ... Těžké dluhy oteovy platím... Stále čeledín, čeledín, sta jsem se otrokem lidí... A ty byss byla se mno více trpěla než já ... Proč zkaziti tvoje mlád a promrhati tvůj život?... Myslil jsem, my slil.. mnoho přemýšlel a neodhodlal jsem se. — Kdybys mne byl více miloval, byl by se odhodlal. — Ty zas jen to víš!... A dříve jsi mit vyčítala. Stařec znova zavolal — Mileno A suchý kašel ozval se za vrbami — Jdu, jdu! .. — Postoj — pravil Svilen. — Svilene, pusť mne, prosím tě, j pozdě!. — Ne, postoj! A Svilen přeskočil plot. Na nebi klidně třpytila se hvězda vedle hvězdy. Tmavé vysoké stíny vrb tiše si šeptaly něco, mlýn uslavičně a temně hučel. — Mileno! — vykřikl znova stařec.- Mileno, kam jsi se poděla? — opětoval zlostně ale dlouhý čas nikdo se mu neozval. Až po jakési době měděný zvonek znova odměřeně zacinkal na costě k vesnici. V ticho z nenadání zavzněla tlumená mužská píseň podivně nějak pronikala do noci. Ach, vy mladá léla jak jsle uplynula lehcel . . Hlas klesl hluboce, zachvěl se smulně opuštěně a umlkl. Přelot. K a re! Drož

Člověk, jenž přežil sám sebe. Z „Amerických dokumentů“ Jana Ilavla sy. To bylo v Omaze, tuším v prosinci roku 1905. H. A., kdysi slavný houslista, dával první svůj koncert po letech, jež znamenala pro něho tolik, jako smrt; anebo něco mnohem horšího. neboť Smrt bývá častěji milosrdnou, než jí při- znáváme. Kdysi slavný houslista, četli jste možná, nie vás nenapadlo; mnohá slova jsou tak otřelá častým užíváním. I „kdysi“ je, bohu- žel, velmi otřepané slovíčko, jehož užívám kaž- dým rokem hustěji. Ale v propasti, zející mozi slávou a tímto „kdysi“, nutno vám domyslit si rodinnou tragedii, zoufalost, utápěnou v alko- holu a na konec sešílení. Nelze všechnu bolest vyzpívat na strunách: jsou bolesti, za nimiž se zavírají dvéře blázince. Ale roky přešly, a blázinec otevřel kdysi slavnému mistru svoje dvéře k východu do světa; neboť ironie života je nevyčerpatelna a končí se jen smrtí. Mistr tedy vyšel zase do svěla, do života... Kdysi slavný mistr. A jeho přá- telé, ti, kteří pamatovali pláč i zpěv kouzelných jeho houslí... jeho soucilní přátelé uspořádali mu koncert. Cosi, jako rehabilitační koncert . . mohlo by se říci. A jiní lidé, kteří také si do- vedli vzpomenout, že byly dny, kdy Mistra obdi- vovali, kdy snili při tónech jeho houslí.. .ti soucitní lidé přišli se přesvědčiti, že Umění je nesmrtelné, že vítězně dovede přejíti přes tra- gedic, alkohol a šílenství . .. Šel jsem i já. Na programu byla Mistrova podlobenka.

Bylo lze zamyslit se nad ní. Takový štihlý, černovlasý, krásný člověk, z jehož hlubokých, něžných očí díval se cit a šlehaly plamen umění; ano, takový byl na té fotografii. — J k možno si představit alkohol a šílenství za těm očima — pomyslil jsem si — i když dívaly se na mnohé tragedie? A jaksi jsem se těšil temu, že on přežil to vše a nyní zns objeví se jako Mistr. Ale když Mistr vyšel, zachivěl jsem se. Tleskali mu, a on se ukláněl s úsměvem na rtech. Vypadalo to jako tragikomické nedo- rozumění, jako mýlka; trochu také, jako špatný vtip. Neboť onen, jenž v černých šatech a s hou- slenti vyšel na jeviště, byl dobrácky obtloustlý. v odulých tvářích chorobně začervenalý. Oči so mu leskly, ale to nebyly plameny umění; byly jaksi měkké, ty oči, ale to nebyla něha; a třeba že propast rozevírala se za nima, nemohlo se o nich říci, že jsou hluboké. Napsal jsem, že se ukláněl s úsměvem na rtech, ale nejsem si toho právě naprosto jist. To, co mělo být úsměvem, bylo bezpochyby cosi jiného, pro co nemáme výrazu ve slovníku svých pocitů. Přes to však nejednalo se tu o nedoroz- umění, o mýlku. Byl to H. A., kdysí slavný houslista. Seděl jsem jako ukovaný... jakobychi se- bou nemohl pohnout. Svírala mne jakási obava nevyslovitelná obava, směšná obava. Leč konej šil jsem ty vnitřní hlasy. Ne, netřeba se poza- stavovat nad tím, co zbylo z člověka; jen když umělec tu zůstal. Bolest očisťuje, utr- pení zdokonaluje; a Mistr ukáže, jak Uměn může být nesmrtelným ... A Mistr tedy začal hrát, když pollesk se utišil — když dech ztajili ti, kteří ho tak ra- dostně uvitali. Začal hrát mou zamílovanou, — Schubertovo „Ave Maria“ začal hrát, jež tolikráte jsem už slyšel po světě, jež do noly má duše dovede vyzpívat ..

Ale tehdy má duše se ke zpěvu jaksi ne- měla; hned první tón houslí ji zakřikl. Tak velebně, tak posvátně, tak něžně, tak bolostně začíná se to „Ave Maria“ .. . leč ona bolest, jíž vyzněly první akkordy houslí Mi- strových... ta byla jiná ... Struna G zaskří- pala, zachraptila, falešně zazněla... smyčec třásl se, jako někdo, kdo není si jist krokem a sjížděl... avšak ten, jenž kdysi hrál, až lidem duše se chvěly dojetím... ten nezdál se citit, že nástroj pod jeho smyčcem mluví řečí, jakou málokdy mluvívají housle před obecen- stvem v koncertní sini... Hrál, hrál a hrál ..

Červeň jeho tváří vystupňovala se v rudý nach.... Housle skřípěly, smyčec přeskakoval na struny, jež měly mlčet, prsty byly nepevny; tak se zdálo, jako by do „Ave Maria“ mísila se jiná píseň, strašná, truchlivá, neslýchaná ... A oči, jež viděly snad právě starou slávu, upíraly se v neurčito.... slyšel snad prá- vě ony tóny, jež vycházely z těch housli — kdysi — kdysi velmi dávno... „Ave Maria“ de- znělo půl nemoeně, půl šíleně... Hoch, začína- jící hrát, nebyl by ho zahrál hůře pro povreh- ního posluchače; ale já cítil, že nikdo již nikdv nebude mi hrát onoho „Ave Maria“ tak, jak tento, jenž prošel marlyriem života až do temnot. z nichž není návratu; jako tento, jenž přežil sám sobe.... Neboť nebyl to už slavný Mistr, jenž hrál; byl to kdysi slavný Mistr; byla to živí mrtvola Lidé tleskali, hodně tleskali... ale ti lids se smáli. Udiven, zahanben, rozechvěn rozhliže jsem se dokola, Ano, smáli se . .. zatím co měli se třást hrůzou a litostí... A kdysi slavný hou- slista podivně se ukláněl, tak prapodivně, že za nic na světě nebyl bych se mohl usmát, byť jen vynuceně... Leč lidé se smáli, všude a všichni hodně se smáli, někteří nahlas, někteří po- tichu... někteří zpola zakrytě, mnozí zcela rovnou, jakoby jinak ani nemohlo být... Ja- koby ten smích byl triumfem člověku, jenž pře žil umělce . .

A kdysi slavný Mistr hrál dále ... Stíny ro- dinné fragedie, hrůzy alkoholu, temno zoufalast a úděs šilenství... to všechno cítit bylo pad oněmi falešnými tóny, pod tím nepevným smyč- cem... Chvílemi zdálo se mi, že onen, jejž ne- dávno blázinec propustil, na jevišti opět začne šílit... Schoulen, do sebe vražen, seděl jsem v sedadle jako někdo, jenž bojí se pohnout, aby se neporanil. A zatím co kolem šuškavě šelestil tajený smích... zatím co mrtvý Mistr na podiu snil o zašlé slávě při disharmonii tónů. . . maje nervy natahovaly se jako na skřipci až ku prasknutí Nebylo dost na té komedii. Mistr přišel a hrál ještě jednou. A pollesk se smíchem smí- šený... pollesk stáda lidí, bavících se cizí tra- gedií, jež snad konec konců přec jen nakročili onen krok, jenž tragické dělí od komického. Ten hrozný potlesk ho uvítal . . . Možno-li