ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 9 0d02c540-7632-11dc-97d0-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 9
Chunky — 24 celkem · entity: person 51, place 3, org 3, work 2
1 masthead
6. prosince 1908.
2 masthead
Nedělní zábavná a poučná příloha , Národních Listů“ k č. 356.
3 masthead
Strana 9.
4 article Doznání.
Doznání. (Viz nedělní přílohu N. L. z. d. 30. srpna: Dusná chvile. V kupeckém krámě páně Vladykově, pravdu, bývalo od oběda po samý téměř večer mrtvo. ticho. Někdy po celou hodinu nevošla tam živá duše a starý principál pohlížel časem needvratně na práh, jakoby čekal, že začne travou za- růstat. Bylo to arci v lété, v srpnu, v čas prázdnín, kdy je půl Prahy roztěkáno po všech čerchmentech. Ale když pan Martin Vladyka po- vznesl zraky s prahu a zabloudil jimi na pro- tější nový dům, pokaždé mu připadlo; „A to jsem tu teď sám! Jak teprv to bude vypadat, až zde budeme dva! Při každém takovém pomyšlení polila se jeho tvář hořkým výrazem. Ani to aloe, co ma tamhle v drobném jednom šuplíčku hořejší řady, ve zvláštní plechové krabici, není pln takové hořkosti, jaká se mu rozlévala v nitru. K večeru však přece krám se oživil, a tu teprv pan Vladyka pociťoval, jak sotva stač pouhé dvě ruce, aby všechny kupující obslou- žily, a jak mu tu chybí pomocník Vojtěch, člo- věk nevděčný A právě onoho dne, kdy byl tak tuze za- mlklý a pochmurný, vystřídalo se v krámě tolik lidí, že se pan Vladyka dokonale utancoval, jak řikal. Byla ovšem sobota, každý sháněl petřeby na zejtř. Nedělní klid vžíval se znenáhla. A sousedky a služky, které několikrát před tím zmeškaly krátkou lhůtu nedělního prodeje, na- vykaly si pěkně kupovat zásoby již v sobolu.
N L Vladykův Vladyka Vojtěch
5 article
Tak pan Vladyka při tom večerním obslu- hování, shýbání a prolahování starého hřbett zdvihání a vážení pěkně vytrávil, a když ko- nečně po dováté zavřel a do patra vylezl, zasedi s chutí k večeři, přes to, že odpůldne řekl choti Amálce, kterak nemá na jídlo pomyšlení. Do hovoru však přece mu nebylo. Aspon doma ne. Tísnila ho snmota dole v krámě. tísnila ho i doma nahoře. O čem hovořit se že- nou, s dcerou! Ať začal kdy o čemkoli, vždy se hovor stočil na konoc k témuž předmětu. K novému domu naproti a k nové konkurenci. A vždy zas ozvale se jméno posledního mláden- ce Vladykova Vojtěcha, tohoto zdroje vší hořkost poslední doby. A již i věčné chlácholeni dobré paní Amálky se Martinu Vladykovi zprotivilo. Jeho — Vladyku — už nikdo na světě nezehlá- cholí. — A dcery Apolenky jakoby tu vůbec ani nebylo. Kdykoli bylo proneseno jméno Voj- těchovo, tu Apolenka sklopila hlavu a seděl jako zařezaná. A již hlavy nepozdvihla, až v po- slední chvíli, kdy dávala dobrou noc rodičům a plaše zmizela do své světničky. Tak tedy dnes pan Vladyka, sotva že po jedl dušených ledvinek, vzehopil se, oblék kabát, popadl klobouk, zastrčil do kapsy klič domovní a řekl k choti: „Vyjdu na chvili mezi lidi, na sklenici piva. Zajdu si do Platejzu — zde to na mne všechno padá . .. A šel. Nezdržovala ho paní Amálie. Ba, dnes byla dokonce ráda, že odchází. Bylo jí nějak těsno ode chvíle, kdy tam dole na ulici spatřila dvo- jici lidí, v nichž poznala — nešťastného toho Vojtěcha a svoji dceru Apolenku, jak se domní- vala. Domnívala! Neboť pořád sama si chtěla namluvili, že se jen domnívala, a přálas z hloubi srdce, aby se byla mýlila.
Vladyka Amálka Vladykův Vojtěch Apolenka Amálie Platýz Aspon
6 article
Ale těsno, úzko ji bylo, a stále se obávale něčeho nemilého. I byla ráda, že manžel od- chází, nebo teď tedy zatím nic nehrozl. A krom toho se odhodlávala, že promluví s Apolenkou, že se na to otáže. Apolenka byla se vrátila hezky pozdě k večeru z vycházky do- mů — a slova neřekla, kde chodila. A to starou paní nejvíce zaráželo. Nemívalať dcera jindy před matkou tajností, vyprávěla, kudy chodila, co viděla, s kým se setkala, ale dnes — ani slova! A v tom jistě cosi vězí. Odhodlávala se stará paní, odhodlávala ale teď teprve viděla, jak těžko je do toho. Kte- rak začít? Apolenka seděla proti ní, obírajle se obvyklou večerní ruční prací, a ni teď oe nepovznesla, slova nepromluvila. Tak ubíhaly chvíle, hodina, druhá a pani Amálie obávala se, že co nevidět zaduní dol vrata domovní, že se ozvou těžké kročeje mu- žovy na schodech, že vstoupí do světnice, a pak je konec. Konečně — bylo po jedenáctě — složila Apolenka nějaké své háčkování a řekla: „Půjdu spat, maminko; ty ještě ne Paní Amálie chopila se těch slov. „Ba, ani mi není do spaní, holka. Tak mám pořád plnou hlavu starostí, a jen jich při- bývá. Apolenka mlčela; jen šukala a věci své do stolku ukládala. „A taky tebe jsem se na něco chtěla zepta Apolenko. Dívka právě se skláněla nad stolkem po těchto slovech matěiných bylo jí, jakoby se jí náhle všechna krev do hlavy sbíhala. Nesmír- ně se opanovávala, aby se jí hlas nezachvěl. když pronesla. „Mne? Nač pak, maminko ?“ „Ano, nač, holka,“ řekla v tisni matk „Vér mi, raděj bych se neptala. Ale musím abych si neměla pak co vyčítat. Aby se předešl horším věcem. Víš, jak je tatínkovi . ..- „Co pak chybí tatínkovi?“ otázala s dcera, jakoby o ničem potuchy neměla. Ale tu již i sama dobrá paní Amálie znamenala, že je v otázce dcořině jakási líčenost.
Apolenka Amálie
7 article
„Co mu chybí, holka! Vždyť dobře víš, co mu Vojtěch udělal — a co mu tepry udělá!“ Teď skutečně bylo Apolence, jakoby viseln od stropu hlavou k podlaze a jakoby blava náhle měla pojmouti všechnu krev z celého těla Vojtěch! Neubránila se tedy svou líčenou ne vědomostí. A když dcera mlčela, pokračovala matka „Dnes měl tatínek zas takový den, až m ho bylo líto, až z toho na mne samu šly mrá- koty. Víš-li, že jsem musila z krámu utéci, abyci se na to nedívala. A víš, co jsem viděla, když jsem z krámu vyšla? Na rohu stál Vojtěch, s Vojtěchem — svým očím jsem nechtěla vě- řit — s Vojtěchem stála jsi ty! Pravda, odsko- čili jste od sebe, zmizeli jste, ale já už vi- děla .. A teď čekala paní Amálie, že dcera Apo- lenka se postaví a pevně, rozhodně — uražena bezdůvodným podezřením — snad i v hněvu zvolá: To není pravda! Nestála jsem s Vojtě- chem! Nemluvila s ním! Ani jsem ho nespatřila Avšak Apolenku neodvětila ani slova. Jak byla skloněna nad nízkým stolečkem, hlava tak se jí zatočíla, že se musila vzpřímiti, a jak se vzpřímila, hleděla právě matce do tváře. A eo matka četla ve výrazu tváře dceřiny, vyvolalo v ní slova: „Tedy je to pravda? Tys mluvila s Voojtě- doe chem?“ Apolenco rty se rozechvěly. Přes to však beze strachu, povně pronesla jediné slovo: „Mluvila.“ „A snad už ne poprvé?“ hrozila se matk „Ne poprvé, maminko,“ přisvědčila dcera. „Nešťastné dítě!“ zalomila matka rukama. Teď povolilo strašlivé napjetí v Apolence vylilo se ulevující vláhou — její oči zaplavily se slzami, kteréž jí stékaly po tváři.
Vojtěch Amálie Apolenka Apa
8 article
Bylo podivno, že v tomto smutném okamži- ku, kdy jistě nebyla chvile myslit načkoli ji- ného, povšimla si stará paní, že se krůpěje z očí dceřiných roní ve stejném tempu s kyvadlem dlouhých hodin nad pohovkou: Tyk — tak — tyk — tak ... A z očí Apolenčiných: Slza — slza — slza — slza . .. A pozorování své provázela paní Amálie opětným zvoláním: „Nešťastné dítě!“ „To je neštěstí, maminko?“ otázala se dcera — a při tom jakoby slzy polykala. „Ty se ptáš „Ze mne má Vojtéch rád?“ pokračovala deera. „A ty snad jeho? dotírala sklíčená matka. »Ano, maminko, nezapírám to, a již déle nemohu!« skoro vášnivě pronesla dívka. »Cho- dím kolem tebe a tatínka jako zloděj, ve stálém strachu před vyzrazením — a proč? Protože mě má rád pořádný člověk, který nemyslí na nic než na svou i na moji budouenost, a pro- tože mám já jeho ráda! — Maminko, je to vždycky nějaké neštěsti v rodině? Bylo to ne- štěstí, když za tebou chodil tatínek? Bylo to neštěstí, žes ty měla jeho ráda ? Jsou z každé známosti takovéhle výjevy v rodinách ? Paní Amálie žasla víc a více. Takhle Apo lenku ještě neviděla, takhle se deera ještě nikdy nepostavila. »Dítě, a právě na tatinka jsi při tom ne- myslila ?e »Maminko, myslím ve dne v noci, a v tom je právě celé neštěsti! Vždyť u nás mohl Voj těch zůstat, vždyť tatínek stárne a trochu klid- ného odpočinku časem by mu neškodilo, a pak tedy tu byl Vojtěch. Ale ne !. Že se na mne zasmál, že na mne promluvil, tatinek ho nevrle okřikl — — a pro to máme oba trpět ?« »Dítě, dítě!« zvolala paní Amálie, snažíe se vložiti ve hlas co nejvíce žalosti. Ale zatím se celé její nitro chvělo litosti nad deerou, ne- boť vše to — soudila — jest beznadějné, když otec — — A teď tedy doplnila svoje zvolání »Kdyby tě tak tatínek slyšel !« Jak se zdálo, byla Apolenka na vše při pravena.
Apolenčin Amálie Dítě Vojtěch Apolenka
9 article
»Ano, maminko, taky tatínek uslyší — již zítra,« zvolala, a těmi slovy nesmírná tiha s ní padala. »Pak už nebudeme chodit jako zl- ději, ale bez ostychu a bez bázně.« »Holka, ly by sis troufala tatínkovi — — ? Apolenka otřela zástěrkou oči a řekla ji mnohem klidněji: »Já ne, maminko, ale Vojtěch. Zitra přijde a promluvi s tatínkem. Již je mu to skrýván laky nesnesitelné.« »Vojtěch!« zděsila se paní. »Ano, maminko,« řekla pevně Apolenka. »Holka, rozvažte si oba, co počínáte. Po- čkejte aspoň ještě čas nějaký — —. V té chvíli ozvalo se dole mocné zadunění jak domovní vrata zapadla, a hned potom za skřípění v zámku. Pan Martin Vladyka vrace se domů. Paní Amálie ulekla se. »Honem, dílě, do pokojíčku a do postele jakobys už dávno spala. Dnes ať už tě tatínel nevidí, poznal by, že se něco stalo ...« Apolenka zmizela. — Stará paní rychle sfoukla lampu a rozžehla svíčku. Při slabém světle blikavé svíce nepozná Martin, jak je roz čilená. Brzy potom nastalo v celé domácnost tícho. Jen hodiny nad pohovkou vedly ne- unavně svou. A paní Amálie počítala kyvy vzpominala, jak deeři kapaly slzy z očí, a chví- lemi pod peřinou plakala. A téměř do ssměho rána oči nezamhouřila. Jako žhavý drát projížděla jí hlavou jedin myšlenka: co se stane zítra — co zítra? Ypsilon.
Apolenka Vojtěch Vladyka Amálie Martin
11 article Paní doktorka Chroustová.
Paní doktorka Chroustová. Črta od Julie Vlasákové Tak tu sedí na folografii v mém starém albu, jak byla a žila. V široké krinolině, na niž napnuta je sukně zdobená jakýmsi černým oenamentem, zaha- lená v teplý kabát a v čepci, s načechraným garnýrem kolem vrásčitého obličeje. Pod bradou jest uvázaná široká mašle, náušnice úctyhodné velikosti ze zpod čepce vystrčeny, ruce na klíně složeny tak, aby bylo vidět všechny prsteny náramky až k dlaním posunuté a vedle na stolku postaven jest ohromný rukávník. Vůbec celé bohatství zimní garderoby vidím zároveň s poní dokterkou, která hledí z obrázku s libezným úsměvem., 2 Drahá paní doktorová! Jakou ona byla kuchařkou! Na sta re- ceptů na dorty a cukrovinky nazpamět znala. tisíce a tisíce jich napekla, buď dle knížky Do- bremily Retigové, nebo dle receptu „Frau Oberthierarzi“, nebo dle receptu „der alten Riki“ od důchodních. Jeden zvláště starodávný od nějaké pani „von Blümlau“, těšil se neoby- čejné vážnosti paní doktorové. Bylo to předpis na nějaký závin, plněný kyselou smetanou, kterí sice nikomu nechutnal a který paní doktorová každému ochotně chtěla upéci, neboť vyžado- vale neobyčejné zručnosti, aby smetana se sně- hem z bílků smíchaná dostala se v tenkém tě- stovém obalu do pokáče. Toho nikdo nedokázal jen paní doktorová. Rovněž také nikdo na celém
Vlasák Blümlau doktor Frau Oberthierarzi doktorka Chroustová
12 article
parství neuměl tak výbornou malinovou marme ládu vařit a podsvinče v rosolu upravit, jak paní doktorová. Všude musila pomáhat, všudo byla zvaná, každého také zvala, tisíce šálků pře silné kávy vypila a přece mohla demonstrovat jak nemají pravdu, kdož tvrdí, že zrnková káva rozrušuje nervy. Drahá paní doktorová Jakou byla sprostředkovatelkou sňatkůl Všechny nynější kanceláře toho druhu by zahanbila a všechno konala bez honoráře, jenom z lásky k věci. Ona prostředkovala zásilky knih od pánů slečinkám, aby maminky nie nevěděly Všechny zamilované párky těšily se její mateř ské ochraně a pěči. Ona všechny zásilky bedlivě prohlížela, psaníčka podrobovala tajné censuře zas opatrně je zavírala a na místo určení dodá To všechno bylo zcela nevinné, jak sama tvrdila, neboť tak činila níkoli ze zvědavosti jak si mnozí mezi čtyřmi očima svěřovali, ný- brž z pouhé lásky k těm roztomilým, mladým lidem. Když si dovolila tak někdy malé, nevinné povídání, býval z toho někdy veliký šramot.
doktorová Jaca
13 article
Lidé tomu říkali klepy, ale toho paní doktork nikdy neuznala. Ona klopů nedělala! Jenom tak něco docela nevinného vždy řekla, tak nevin ného, jako bylo to otvírání balíčků a psaníček a ti nevděčníci, ktoré vlastně ona svedla, klepal o ni. Poněvadž tenkráte byly všechny známosti až hrůza dlouhé a věrné, bylo klepů a jiných nepříjemností až hrůza mnoho. Ale také při jemností a poesie! Paní doktorka stydlivým slečinkám svů vlastní „stambuch“ půjčovala, aby dle něho psaly verše, nebo na papíře hedvábím pomněn- ky a růže vyšívaly a všichni mládenci v dale kém širokém okoli měli jeden „stamblatt“ s rů- žemi a pomněkami s nápisem „wandle auí Rosen und Vergissmeinnicht“; a druhý se smu- teční vrbou nad náhrobkem, na němž byly za- čáteční písmeny jmen všech pannen v dalekém a širokém okoli. Drahá paní doktorová! Jakou ona byla vzornou manželkou! Z před- cházejícího vypracování mohlo by se soudit, že paní doktorka, starajíc se tak upřímně o jiné o zaměstnání svého manžela pražádného zájmu neměla.
Rosen
14 article
Alo to by se každý mýlil! Paní dektork se nejen o úspěchy svého monžela jako lékale tak velice zajímala, že v jeho ordinačních hodi- nách nikdy z domu nevycházela, ani návštěvy nepřijímala, nýbrž ona to byla, která ho učinila vlastně slovutným a věhlasným lékařem, kte- rého pacienti ze široka daloka vyhledávali. Nyní, podporuje-li žena muže v boji o bytí, říka se tomu omancipace a každý to ženě chváli. Ale v dobách, když paní doktorová krinolinu nosil a pan doktor krk hedvábným, černým šátkem si ovazoval, by to bylo nesmírným společenským přestupkem, kdyby se byl někdo dozvěděl, že žena doktorova pomáhá množit mužoví příjmy. Nyní, tak mnohá paní popíše kilometry p- píru a o jejím manželu svět neví, a třeba byl také doktorem, trou oba bídu! A pan doktorka, sotva že uměla švabachem napsatia „Ernestine Chraust“, pomohla svému manželu ke dvěma domům a k jménu, že ještě nyní lide na jeho dovednost vzpomínají Prováděla to takto Do jejich domu chodilo se širokými dveřmí ze silnice. Zabrada byla obehnaná vysokou zdi a v postranní uličce vedla do ní dvířka, o nichž měl klíč jenom pan doktor. Jinak byla ta dvířka stále zav řena. Kuchyň byla zároveň čekárnou. Vedle ku chyně nalézal se ordinační pokoj, z něhož vy cházolo se čalounovými, neviditelnými dvířky na chodbu, do zahrady a z této, zamčenými dvířky, od nichž měl klíč jen pan doktor, ven, do uličky Přišel-li pacient, přivítala ho paní doktork v kuchyni slovy: „Musíte počkat, milá panímámo (neb mile pantáto). Můj pán není doma. Šol na zámek (nebo jinam), poslali pro něj, aby honem při šel — ale bude tu co nevidět. Při tom postavila židli zrovna vedte dveř ordinačního pokoje a aby pacientovi nebylo če kání dlouhé, zahájila s ním rozmluvu, „Tak jak se máte, panimámo?
Ala Ernestin Chraust
15 article
„A špatně, vzácná paní. To vědí, jak čl věk musí jít k doktorovi . .. „Nu, a na co si naříkáte? „Ale, prosím jich, bolí mně celé tělo.“ „Chudáčku! Celé tělo! A co nejvíc?“ „Zaludek. „Zaludek! Chudáčku — to je chyba — N a jak?“voleo „Ale prosím jich. Tuhle a tuhle mne ji to dloube, jako když nebozezem vrtá.“ „Tak u prostřed a na pravé straně? No — to bude něco lehkého, když vás nic jinéh nebolí. „Jak pak nebolí, vzácná pani! Kříž ma bolí, až mi v něm vrže.“ „Tak vidíte, kříž! Proč pak jste nepřišla dřív? — a co apotýt máte?“ „Hlad mám, ale jak něco sním, je zle! „Ale, ale to vás lituji! To ovšem vám jidlo nejde k duhu, když je vám po každém jídle zle Ale dobře jste přišla — můj pán vám jistě po- může. Podobný výslech zaváděla s lidmi, kte přicházeli jenom nemoc jiných popsat a za tím účelem přinášeli v lahvičkách „vodu“. Tu paní doktorka vyzvěděla stáří, stav i pe- hlaví pacientovo, jak dlouho je nemocen, n co si nejvíc naříká a mezitím, co pacient neb posel na vlídné otázky paní doklorky odpovídal a ona adpovědi pěkně jadrně a hlasitě opako- vala — stál pan doktor, ktorý měl být na zámku. nebo jinde, za dveřmi ordinačního pokoje a — posleuchal! Pak se oblékl, v zimě do kožichu a bera nice, ovinul krk důkladnou šálou, v lětě bral hůl nebo deštník, vyšel tapetovými dvířky ne chodbičku, do zahrady a olevřev si zahradní dvířka na uličku, zavřel je zas opatrně, vyšel ostražitě na silnici a přišel ze silniec domů do kuchyně. Pacient vyskočil a hnal se po jeho ruce „Poníženě ruce líbám, vzácný pane. „Ehe — ehm — jen nechté, nechte, bručel doktor, vytahuje klíč od ordinačního po koje z kapsy a otevřel dvéře. „Pojďte — ehe, ehm,“ zval hosta dale „Sedněte!“ poroučel mezi svlékánín.
Chudáček Zaludek Kříž ma
16 article
vala. „Poníženě prosím, vzácný pane doktor přišla jsem k nim na radu . .. „Ehe — ehm.“ „Celé tělo mě bolí . . „Mlčte! Ehe ehm — co peak to na vás ne- doktor mluvil krátce, zburta, jako když z pistoie střili, jak se na pány doktory z dob krinolin slu- šelo. Svlékl se a zadíval se na pacienta. „Bolí vás žaludek — co? hro „Ano, poníženě prosím — žaludek a ... „Mlčte! Ehe ehm — co pak to vás ne vidím? Tuhle a tuhle vás to bolí nejvíc, coe. a pan doktor píchnul ukazovákem do žaludku pacientova, až se prohnul. „Ano, prosím, jako když nebozezem vrlá. „A kříž vás bolí, co? Ehe — chm. „Ano, poníženě prosím, bolí, až mn v něm vrže. „Máte hlad — che ehm — a sníto-li něcc je vám zle, co? Paeient jen hlavou kývl a úžasem sepja ruce. „Tak několik dní nejezte, na žaludeks dejte teplý obklad z krup a třikrát denně uží- vejte tyhle kapky“ a pan doktor zabalil lahvi- čku břečky z vařených švestek do papíru pacient odcházel s uctivým políbením ruky. v níž nechal hoporář, a všecek omámen, že pa doktor na vlas vi, co mu schází.
17 article
Ještě omámenější odcházeli poslové s „vo- dou“. Neboť pan doktor jen lahvičkou zatřepal a proti světlu se podíval a už uhodl od k obo byla. Bylo-li to dítě, či žena, muž, či stařen. Uhodl, jak dlouho stonal, co užíval, kde aee be boli. Takovým způsobem léčil pan dokton Chroust s pomocí pani doktorky Chroustové pří- mo zázračně. Bozpochyby, že dovedl uhodnout a léčit nemoc i když za dveřmi své ordinační síně ne- poslouchal, ale po tom nikdo se neplal, ale jeho umění uhodnout nemoc a její příznaky, aniž lidé ústa otevřeli, aby mu své těžkosti vypově- děli, ohromilo každého. Lidé v dobách, kdy paní doktorka krinolinu posila a pan doktor černý hedvábný šátekaž po uši na krk si ovíjel, byli právě tak ochotn věřit spíše v něco nemožného, než něčemu při- rozenému, jako nynější lidé bez krinolin a hed- vábných černých šátků na krku a roznášeli jeho slávu po všech končinách kraje. V létě byla jsem na paní doktorku upama tovaná, mluvíc v místě, kde žila, s 90 let star u babičkou. „O, kdyby ještě slavný doktor Chroust byí na živu, jistě by mi nemoc uhodl a věk prodlou- žil,“ pravila s nelíčeným politováním a odbalo- lila se ke své chalupě.
Chroust
18 article Námluvy starého Strouhala.
Námluvy starého Strouhala. Z knihy „Prázdniny v zapadlé vesnici“. — Napsal B. Podhorská Dědnček Stronhalů řezal na dvoře dříví Už nějak tůze do ramen chýlil šedivou hlavu Loni, panečku, jaký to byl ještě chlapik! Denně viděti ho bylo po návsi přejíti v bílých punčo- chách a kožených trepkách. Hlavu držel vzpři menou a veliké, černé oči jen jen hrály v usmě- vavém obličeji. Levicí přidržoval dýměičku „puk, puk“, spěšně ubíral se k Burianovic cha- lupě, kde zmizel za nizkými vrátky. V malé sednici bydlila tam podruhyně Klo kočnice. Bylo jí dobrých šedesát lot. Ale když pyšné a zpříma nesla se po silnici s nůší na zá- dech, lety ani tihou nesehnuta, hezký dosu obličej s modrýma očima, lemovaný bílým, bu- stým vlasem, jakoby královna kolem se ubírala Není divu, že dědeček Strouhalů se do ní za- miloval, aě ještě tráva ani jednou se nezazele- nala na hrobé první jeho ženy. To byla drobounká stařenka, v padesát letech už tůze sevrklá, schýlená a vyhublá, obličej samá vráska. Neměla mnoho dětí, an še tak přílis nenadřela. Ale byla slabáa skoro nikdy zdráva, jen tak že kozu obstarala, pár slípek a husí. Však se dost naplakala, začal-li jí starý vyčital, že nic nedělá, ba že ani vařit neumi. Ale z jeho ponocenské služby a z nepatrných výdělků těžko bylo vařiti dobře. A babička mlčela a trpěla, až jednou ne- jaký zlý vitr ji ofoukl, a za týden byla na hibitově. Děda tenkrát dost vyváděl, ale brzy všechen smutek se sebe setřásl.
Strouhal Burianův Děd
19 article
Malou sedničku předal mladým, udělali si z ni parádní pokojíček a sám odstěhoval se na pee do velké světnice. Nebýval beztak celé dny ani noci doma. Netrvalo dlouho, leckdo z vesnice zažer- toval s dědou, brzy-lí se ožení. Mělť přece n zádech již sedmý křížek. A přímo ukazovali na starou Klokočnici, za niž teď ještě leckdi docházel a o níž bylo známo, že má srdce měkké a nedovede ničeho odepříti. To že by byla pro něho nevěsta! A déda najednou hořel. Doma Baruška, žena mladého Strouhala, dlouho nemobla pochopit, co to, že teď neum starému ani ustlat, ani uvařit, proč hází pon zlými pohledy a zlými slovy. Až kterás telka, když šly spolu s nosidly do lesa na dříví, ji svěřila, že starý chodí za Klokočnicí. Byl oheň na střeše. Baruška nemlčela děda také, rozešli se ve zlém. Děda naložil po- stel, slamník, peřiny a malovanou truhlu n trakař a odstěhoval se k milované bábě. Ohlášky byly tři najednou a do týdne byl svadba. Ale libánky dlouho netrvaly. Necelé tři týdny. Deera matky Klokočnice přišla do kouta a matka jí upekla sladkou buchtu. Nesla ji opa- trně za zahrady, neboť „čeho oko nevidí, toho srdce neželi“. Ale kýs dobrodinee přece Strou- halovi donesl, jak stará z jeho peněz dceři podstrojuje a bylo zle. Děda zamkl moukua odjel s trakařem do lesa na dříví.
Strouhal Baruška
20 article
Klokočnice vrátila se domů, spozorovala. co se stalo, nakoupila mouky, napekla bílých placek, jen se na ně srdce smálo, a když děda přišel v poledne z lesa, dala mu ke kávě suchý chléb. Sama dabužnícky pochutnávala si na plackách. „A morte“, povídá starý, „tak ty tak?“ A byla boží dopuštění. Klokočnice se ne- dala, začaly s obou stran i rány pršet a n konec sebrala žena dědovy věci a vyházelaje na dvůr. Malovaná, červotočivá truhla to ol- stonala. Víko s třeskem odlétlo, dávno držel- jen na chatrné potlici a děďovy nejpěknější šaty spadly do kaluže. Strouhal třesoucíma rukama skládal chudý majetek na traknř, na němž tak furianisky ne dávno jej sem přivezl a namířil k synově cha- lupě. Do sednice si netroufal. Šel za mladým do stodoly. „Jozefe,“ povídá, „nech mě zas u vás. nemám kam jít. Nemoh' sem s tou mord set babou vydržet.“ „Inu,“ odpověděl syn, „s pá- nem bohem. Ale musíte si to vyjednat s Ba- ruškou, nevím, bude-li vás chtět, dyž ste se k ní tak nehezky zachoval. Tak starý šel do světnice. „Baruško, pro boha té prosím, už se nehněvej a odpust mi všeeko. Se vším, uvidiš, budu teď spokojen.“ A hlas se mu zlomil v slzách. Strouhalka byla takto výřečná, ale jinak dobrá žena a matka. Odchovala sedm dětía každé měla jako oko v hlavě. Povídá: „Děde, odpusme si, co sme si, dyť u nás můžete spo- kojeně umřít. A uvařila hrnec kávy a napekla placek, třeba ne tak bílých, jako Klokočnice, ale všem bylo veselo a se starého jakoby byl spadl kámen těžký jako cent. Děti k němu přisedly nejmenšímu Karlovi dal přiněsti bonbonů od Židda (Franla s Toníkem pro ně doběhli a polo- vici na cestě snědli), naštipal snaše dříví, z blíz- kého lesa přivezl vrchovatý trakař oklestkůa večer k desáté, když usínala ves, vybrals ponocovat.
Jozef Baruška Strouhalka Děd Karel
21 article
Táhlé zvuky píšťaly ozvaly se tichou nocí a u kovářů zuřivě rozštěkali se obo psi. — Když pískal u kostela, zahleděl se Strouhal k bílé zdi, za kterou odpočívala první jeho žena. „Marje,“ zašeptal, „co sem to vyved?? To mě pánbůh potrestal!“ A nevěděl, pískal-i devět, nebo jedenáct. Odpiskal také u huti, ale nevešel, jake jindy, ke sklenářům. Domýšlel se, že už stře- pinkáři o dnešní přihodě s Klokočnící vědí a že by neušel vtipům, jež dnes mířily by ještě příliš do živého. Vrátil se na náves, vstoupil tiše do zahrád- ky synovy chalupy, kde pod okny, mezi veli- kými trsy šalvěje a modravými květy šalamoun- ku ukrývala se dlouhá lavice, schystaná k večer- ním besedám. Vůně stolistých růží rozlévala se ztichlou nocí. Děda natáhl se na lavici, zadíval se k nebi. na němž kupily se těžké, tmavé mraky a za chvíli usnul jako zabitý. Té noci již Strouh l nepískal. Na východě protrhávaly se hustě nakupené mraky a pomalu se rozednívalo. Na trávě chvěla se studená rosa. U pekařů na dvoře silně za- kokrhal kohout. „Déda se probudil, promnul si oči. „Mor- dije“, povídá, „to jsem dnes pěkně ponoco- val!“ A šouravým krokem odešel na dvorek, z dvorku do síně a do světnice, svalil se na p a v minutě usnul zase tvrdým snem. Po kohoutu z pekařovic dvora začalis ozývati ostatní, tu a tam zakejhaly husy, za- štěkl pos. Na nebi bílý pruh nad lesy zvolna růžově a první krvavé paprsky přesmykly se přes za- lesněný svah Bůrku. Sluníčko vstávalo a s ním celá vesnice
Strouhal Marja Mor
22 article Různé zprávy.
Různé zprávy. = Umění shánsti peníze. V Paříži spolfebuje „lepší měšťanská rodina“ ročně 46.000 franků a — nemá je. Rodína, náležející k tak zvaným vzneše- ným kruhům, spotřebuje ročně průměrně 100.000 fr — nemá je rovněž. Pařížský dopis v „Resto del Carolino“ vysvělluje, jak je možno v Babelu nad Se- kvanou opatřiti si peníze. Jsou tu předně lidé, kteří z řemesla a ze zvyku a s obratností přímo fenome- nální dělají dluhy, pak jsou tu lidé, kteří bez haléře v kapse spekulují na burse a konečně lidě, kteří si vymýšlejí nejpodivnější triky, aby se zdálo, že mají peníze, které nemají, lidé, kteří se s pravým herois- mem šest dní v týdnu postí, aby mohli sedmého dne dávati kosímu, o které se pak den na to zmíní „Fi- garo“ ve svých zprávách. Obdivu zasluhuje také ka- legorie lidí, kteří dovedou vytloukati kapitál z tisku a z politiky. Bývají to lidé, kteří nikdy nebyli žurna- listy ani politiky, ale stále se pohybují v redakčních místnostech a v předsíních ministerstev nebo parla- menlu, lelmo zachytí nějakou informaci, kterou pak prodají dobře platicímu listu a vedle toho provozují podomní obchod také s interviewy a se svými styky s nějakým ministrem. Skoro každý Pařížan totiž zná z doby studií nebo společné činnosti v komploiru ne- bo továrně nějakého člověka, jenž byl, jest nebo bude ministrem. Velmi geniálním způsobem dovedousi opatřiti peníze také některé „vznešené“ dámy. Pořá- dají ve své domácnosti koncerty, na něž pod zámin- kou, že si účinkující umělec dal za vystoupení mno- ho zaplatiti, vybírají příspěvky. Umělce odbudou pak obyčejně 100 franky, příjem však činí často více než 1000 fr., takže paní domu i po srážce výloh (za horší druh čaje a tvrdé pečivo) udělá dobrý obchod.
Pařížan Paříž Resto del Carolina
23 article
Takové domácí koncerty vyplácejí se však ještě ji- ným způsobem: hlava rodiny použije příležitosti. aby vystavila umělecké předměty nebo starožilnosti a dobře je odbyla. Dělá se při tom, jako by šlo o dra- hocenné rodinné poklady, ve skutečnosti však je to pouze krámské zboží, přijaté od obchodníka se staro- žilnostmi „do komise“ = Paycholegie lidožroutství. Proč požírají kani- balové své bližní? Na tuto otázku odpovídá jistý vědecký časopis docela vážně: 20% kanibalů požírá své mrtvé, aby se jim prokázala pocta. Býti čestně pohřben, znamená u nich býti sežrán nejbližšími pří- buznými a tak spočívati v lůně rodiny. 19?% všech kanibalů požírá toliko hrdiny mezi mrtvými a sic proto, že jsou přesvědčeni, že si takto přisvojí sta- tečnost zemřelých. 29% soudí, že na lidech, jejichž mrivoly požírají, provádí se takto zneucťující trast.
24 article
Ostalních 32 konečně neuvádějí žádné takové omluvy, nýbrž přiznávají přímo, že požívají lidské maso jako lahůdku = Obchodní dům pro psy byl zařízen v Londý- ně. Psi v něm ovšem sami nekupují, tak daleko ne- jsou ani v anglickém hlavním městě, ale je to zá- vod, jenž vyhovuje všem potřebám psů nebo spíše jejich majitelů a poskytuje vše, čeho jen si lze přáři a to velmi často přesahuje přání psů samých. Ti za- jisté ani nevědí, jak mají zapotřebí pudrování a hla- zení drápků, ale jejich paní to vycítila: tak sedí elegantním salonu Westendu a dávají si sebou dělati vše, co vysoce vyvinutá psí kultura přikazuje koupol a sprcha v mramorovém bassinu, čištění zubů kartáčkem a práškem, shampoo na hlavu, Uení, mytí, kartáčování, česání, stříhání a parfumování kůže, pak „manicuru“, pěstění drápků a konečně oblékání. Ze psl tojletly učinil totiž nový salon zvláštní specia- litu. Jsou nejen punčošky a botky na tlapky, nýbrž celé obleky pro zhýčkané miláčky zahálčivých lidí a nej- nověji mají tnké kapou na kapesník pro případ, 2e by se maličký nachladil. Kdo si chce psa teprve kou- piti, nalezne v salonu všechny možné druhy a racy od nejmenších psíčků až k bernardinům, v každěm věku, každé barvy a každé velikosti, za bezvadný rodokmen pak se ručí. Zvláště oblíbení jsou nyní japonšti psi, což jest důkazem, že politika zasahuje všude, neboť nová tato záliba jest jistě výsledkem anglicko-japonské alliance, stejně jako móda učinila poklonu spojenecké říší na Dalném Východě tím, že nedávno přijsla japonské kimono.
Westend