1
masthead
6. prosince 1908.
2
masthead
Nedělní zábavná a poučná příloha , Národních Listů“ k č. 356.
4
article
Doznání.
Doznání.
(Viz nedělní přílohu N. L. z. d. 30. srpna: Dusná chvile.
V kupeckém krámě páně Vladykově, pravdu,
bývalo od oběda po samý téměř večer mrtvo.
ticho. Někdy po celou hodinu nevošla tam živá
duše a starý principál pohlížel časem needvratně
na práh, jakoby čekal, že začne travou za-
růstat. Bylo to arci v lété, v srpnu, v čas
prázdnín, kdy je půl Prahy roztěkáno po všech
čerchmentech. Ale když pan Martin Vladyka po-
vznesl zraky s prahu a zabloudil jimi na pro-
tější nový dům, pokaždé mu připadlo;
„A to jsem tu teď sám! Jak teprv to bude
vypadat, až zde budeme dva!
Při každém takovém pomyšlení polila se
jeho tvář hořkým výrazem. Ani to aloe, co ma
tamhle v drobném jednom šuplíčku hořejší
řady, ve zvláštní plechové krabici, není pln
takové hořkosti, jaká se mu rozlévala v nitru.
K večeru však přece krám se oživil, a tu
teprv pan Vladyka pociťoval, jak sotva stač
pouhé dvě ruce, aby všechny kupující obslou-
žily, a jak mu tu chybí pomocník Vojtěch, člo-
věk nevděčný
A právě onoho dne, kdy byl tak tuze za-
mlklý a pochmurný, vystřídalo se v krámě tolik
lidí, že se pan Vladyka dokonale utancoval, jak
řikal. Byla ovšem sobota, každý sháněl petřeby
na zejtř. Nedělní klid vžíval se znenáhla.
A sousedky a služky, které několikrát před tím
zmeškaly krátkou lhůtu nedělního prodeje, na-
vykaly si pěkně kupovat zásoby již v sobolu.
N L
Vladykův
Vladyka
Vojtěch
5
article
Tak pan Vladyka při tom večerním obslu-
hování, shýbání a prolahování starého hřbett
zdvihání a vážení pěkně vytrávil, a když ko-
nečně po dováté zavřel a do patra vylezl, zasedi
s chutí k večeři, přes to, že odpůldne řekl
choti Amálce, kterak nemá na jídlo pomyšlení.
Do hovoru však přece mu nebylo. Aspon
doma ne. Tísnila ho snmota dole v krámě.
tísnila ho i doma nahoře. O čem hovořit se že-
nou, s dcerou! Ať začal kdy o čemkoli, vždy
se hovor stočil na konoc k témuž předmětu.
K novému domu naproti a k nové konkurenci.
A vždy zas ozvale se jméno posledního mláden-
ce Vladykova Vojtěcha, tohoto zdroje vší hořkost
poslední doby. A již i věčné chlácholeni dobré
paní Amálky se Martinu Vladykovi zprotivilo.
Jeho — Vladyku — už nikdo na světě nezehlá-
cholí. — A dcery Apolenky jakoby tu vůbec
ani nebylo. Kdykoli bylo proneseno jméno Voj-
těchovo, tu Apolenka sklopila hlavu a seděl
jako zařezaná. A již hlavy nepozdvihla, až v po-
slední chvíli, kdy dávala dobrou noc rodičům
a plaše zmizela do své světničky.
Tak tedy dnes pan Vladyka, sotva že po
jedl dušených ledvinek, vzehopil se, oblék
kabát, popadl klobouk, zastrčil do kapsy klič
domovní a řekl k choti:
„Vyjdu na chvili mezi lidi, na sklenici
piva. Zajdu si do Platejzu — zde to na mne
všechno padá . ..
A šel.
Nezdržovala ho paní Amálie. Ba, dnes byla
dokonce ráda, že odchází. Bylo jí nějak těsno
ode chvíle, kdy tam dole na ulici spatřila dvo-
jici lidí, v nichž poznala — nešťastného toho
Vojtěcha a svoji dceru Apolenku, jak se domní-
vala. Domnívala! Neboť pořád sama si chtěla
namluvili, že se jen domnívala, a přálas
z hloubi srdce, aby se byla mýlila.
Vladyka
Amálka
Vladykův
Vojtěch
Apolenka
Amálie
Platýz
Aspon
6
article
Ale těsno, úzko ji bylo, a stále se obávale
něčeho nemilého. I byla ráda, že manžel od-
chází, nebo teď tedy zatím nic nehrozl.
A krom toho se odhodlávala, že promluví
s Apolenkou, že se na to otáže. Apolenka byla
se vrátila hezky pozdě k večeru z vycházky do-
mů — a slova neřekla, kde chodila. A to starou
paní nejvíce zaráželo. Nemívalať dcera jindy
před matkou tajností, vyprávěla, kudy chodila,
co viděla, s kým se setkala, ale dnes —
ani slova! A v tom jistě cosi vězí.
Odhodlávala se stará paní, odhodlávala
ale teď teprve viděla, jak těžko je do toho. Kte-
rak začít? Apolenka seděla proti ní, obírajle
se obvyklou večerní ruční prací, a ni teď oe
nepovznesla, slova nepromluvila.
Tak ubíhaly chvíle, hodina, druhá a pani
Amálie obávala se, že co nevidět zaduní dol
vrata domovní, že se ozvou těžké kročeje mu-
žovy na schodech, že vstoupí do světnice, a pak
je konec.
Konečně — bylo po jedenáctě — složila
Apolenka nějaké své háčkování a řekla:
„Půjdu spat, maminko; ty ještě ne
Paní Amálie chopila se těch slov.
„Ba, ani mi není do spaní, holka. Tak
mám pořád plnou hlavu starostí, a jen jich při-
bývá.
Apolenka mlčela; jen šukala a věci své
do stolku ukládala.
„A taky tebe jsem se na něco chtěla zepta
Apolenko.
Dívka právě se skláněla nad stolkem
po těchto slovech matěiných bylo jí, jakoby se
jí náhle všechna krev do hlavy sbíhala. Nesmír-
ně se opanovávala, aby se jí hlas nezachvěl.
když pronesla.
„Mne? Nač pak, maminko ?“
„Ano, nač, holka,“ řekla v tisni matk
„Vér mi, raděj bych se neptala. Ale musím
abych si neměla pak co vyčítat. Aby se předešl
horším věcem. Víš, jak je tatínkovi . ..-
„Co pak chybí tatínkovi?“ otázala s
dcera, jakoby o ničem potuchy neměla. Ale tu
již i sama dobrá paní Amálie znamenala, že
je v otázce dcořině jakási líčenost.
Apolenka
Amálie
7
article
„Co mu chybí, holka! Vždyť dobře víš, co
mu Vojtěch udělal — a co mu tepry udělá!“
Teď skutečně bylo Apolence, jakoby viseln
od stropu hlavou k podlaze a jakoby blava
náhle měla pojmouti všechnu krev z celého těla
Vojtěch! Neubránila se tedy svou líčenou ne
vědomostí.
A když dcera mlčela, pokračovala matka
„Dnes měl tatínek zas takový den, až m
ho bylo líto, až z toho na mne samu šly mrá-
koty. Víš-li, že jsem musila z krámu utéci, abyci
se na to nedívala. A víš, co jsem viděla, když
jsem z krámu vyšla? Na rohu stál Vojtěch,
s Vojtěchem — svým očím jsem nechtěla vě-
řit — s Vojtěchem stála jsi ty! Pravda, odsko-
čili jste od sebe, zmizeli jste, ale já už vi-
děla ..
A teď čekala paní Amálie, že dcera Apo-
lenka se postaví a pevně, rozhodně — uražena
bezdůvodným podezřením — snad i v hněvu
zvolá: To není pravda! Nestála jsem s Vojtě-
chem! Nemluvila s ním! Ani jsem ho nespatřila
Avšak Apolenku neodvětila ani slova. Jak
byla skloněna nad nízkým stolečkem, hlava tak
se jí zatočíla, že se musila vzpřímiti, a jak se
vzpřímila, hleděla právě matce do tváře. A eo
matka četla ve výrazu tváře dceřiny, vyvolalo
v ní slova:
„Tedy je to pravda? Tys mluvila s Voojtě-
doe
chem?“
Apolenco rty se rozechvěly. Přes to však
beze strachu, povně pronesla jediné slovo:
„Mluvila.“
„A snad už ne poprvé?“ hrozila se matk
„Ne poprvé, maminko,“ přisvědčila dcera.
„Nešťastné dítě!“ zalomila matka rukama.
Teď povolilo strašlivé napjetí v Apolence
vylilo se ulevující vláhou — její oči zaplavily
se slzami, kteréž jí stékaly po tváři.
Vojtěch
Amálie
Apolenka
Apa
8
article
Bylo podivno, že v tomto smutném okamži-
ku, kdy jistě nebyla chvile myslit načkoli ji-
ného, povšimla si stará paní, že se krůpěje z očí
dceřiných roní ve stejném tempu s kyvadlem
dlouhých hodin nad pohovkou: Tyk — tak —
tyk — tak ... A z očí Apolenčiných: Slza —
slza — slza — slza . ..
A pozorování své provázela paní Amálie
opětným zvoláním:
„Nešťastné dítě!“
„To je neštěstí, maminko?“ otázala se
dcera — a při tom jakoby slzy polykala.
„Ty se ptáš
„Ze mne má Vojtéch rád?“ pokračovala
deera.
„A ty snad jeho? dotírala sklíčená matka.
»Ano, maminko, nezapírám to, a již déle
nemohu!« skoro vášnivě pronesla dívka. »Cho-
dím kolem tebe a tatínka jako zloděj, ve stálém
strachu před vyzrazením — a proč? Protože
mě má rád pořádný člověk, který nemyslí na
nic než na svou i na moji budouenost, a pro-
tože mám já jeho ráda! — Maminko, je to
vždycky nějaké neštěsti v rodině? Bylo to ne-
štěstí, když za tebou chodil tatínek? Bylo to
neštěstí, žes ty měla jeho ráda ? Jsou z každé
známosti takovéhle výjevy v rodinách ?
Paní Amálie žasla víc a více. Takhle Apo
lenku ještě neviděla, takhle se deera ještě nikdy
nepostavila.
»Dítě, a právě na tatinka jsi při tom ne-
myslila ?e
»Maminko, myslím ve dne v noci, a v tom
je právě celé neštěsti! Vždyť u nás mohl Voj
těch zůstat, vždyť tatínek stárne a trochu klid-
ného odpočinku časem by mu neškodilo, a pak
tedy tu byl Vojtěch. Ale ne !. Že se na mne
zasmál, že na mne promluvil, tatinek ho nevrle
okřikl — — a pro to máme oba trpět ?«
»Dítě, dítě!« zvolala paní Amálie, snažíe
se vložiti ve hlas co nejvíce žalosti. Ale zatím
se celé její nitro chvělo litosti nad deerou, ne-
boť vše to — soudila — jest beznadějné, když
otec — — A teď tedy doplnila svoje zvolání
»Kdyby tě tak tatínek slyšel !«
Jak se zdálo, byla Apolenka na vše při
pravena.
Apolenčin
Amálie
Dítě
Vojtěch
Apolenka
9
article
»Ano, maminko, taky tatínek uslyší —
již zítra,« zvolala, a těmi slovy nesmírná tiha
s ní padala. »Pak už nebudeme chodit jako zl-
ději, ale bez ostychu a bez bázně.«
»Holka, ly by sis troufala tatínkovi — — ?
Apolenka otřela zástěrkou oči a řekla ji
mnohem klidněji:
»Já ne, maminko, ale Vojtěch. Zitra přijde
a promluvi s tatínkem. Již je mu to skrýván
laky nesnesitelné.«
»Vojtěch!« zděsila se paní.
»Ano, maminko,« řekla pevně Apolenka.
»Holka, rozvažte si oba, co počínáte. Po-
čkejte aspoň ještě čas nějaký — —.
V té chvíli ozvalo se dole mocné zadunění
jak domovní vrata zapadla, a hned potom za
skřípění v zámku. Pan Martin Vladyka vrace
se domů.
Paní Amálie ulekla se.
»Honem, dílě, do pokojíčku a do postele
jakobys už dávno spala. Dnes ať už tě tatínel
nevidí, poznal by, že se něco stalo ...«
Apolenka zmizela. — Stará paní rychle
sfoukla lampu a rozžehla svíčku. Při slabém
světle blikavé svíce nepozná Martin, jak je roz
čilená.
Brzy potom nastalo v celé domácnost
tícho. Jen hodiny nad pohovkou vedly ne-
unavně svou. A paní Amálie počítala kyvy
vzpominala, jak deeři kapaly slzy z očí, a chví-
lemi pod peřinou plakala. A téměř do ssměho
rána oči nezamhouřila.
Jako žhavý drát projížděla jí hlavou jedin
myšlenka: co se stane zítra — co zítra?
Ypsilon.
Apolenka
Vojtěch
Vladyka
Amálie
Martin
11
article
Paní doktorka Chroustová.
Paní doktorka Chroustová.
Črta od Julie Vlasákové
Tak tu sedí na folografii v mém starém
albu, jak byla a žila.
V široké krinolině, na niž napnuta je sukně
zdobená jakýmsi černým oenamentem, zaha-
lená v teplý kabát a v čepci, s načechraným
garnýrem kolem vrásčitého obličeje. Pod bradou
jest uvázaná široká mašle, náušnice úctyhodné
velikosti ze zpod čepce vystrčeny, ruce na klíně
složeny tak, aby bylo vidět všechny prsteny
náramky až k dlaním posunuté a vedle na
stolku postaven jest ohromný rukávník.
Vůbec celé bohatství zimní garderoby vidím
zároveň s poní dokterkou, která hledí z obrázku
s libezným úsměvem.,
2 Drahá paní doktorová!
Jakou ona byla kuchařkou! Na sta re-
ceptů na dorty a cukrovinky nazpamět znala.
tisíce a tisíce jich napekla, buď dle knížky Do-
bremily Retigové, nebo dle receptu „Frau
Oberthierarzi“, nebo dle receptu „der alten
Riki“ od důchodních. Jeden zvláště starodávný
od nějaké pani „von Blümlau“, těšil se neoby-
čejné vážnosti paní doktorové. Bylo to předpis
na nějaký závin, plněný kyselou smetanou, kterí
sice nikomu nechutnal a který paní doktorová
každému ochotně chtěla upéci, neboť vyžado-
vale neobyčejné zručnosti, aby smetana se sně-
hem z bílků smíchaná dostala se v tenkém tě-
stovém obalu do pokáče. Toho nikdo nedokázal
jen paní doktorová. Rovněž také nikdo na celém
Vlasák
Blümlau
doktor
Frau Oberthierarzi
doktorka Chroustová
12
article
parství neuměl tak výbornou malinovou marme
ládu vařit a podsvinče v rosolu upravit, jak
paní doktorová. Všude musila pomáhat, všudo
byla zvaná, každého také zvala, tisíce šálků pře
silné kávy vypila a přece mohla demonstrovat
jak nemají pravdu, kdož tvrdí, že zrnková káva
rozrušuje nervy.
Drahá paní doktorová
Jakou byla sprostředkovatelkou sňatkůl
Všechny nynější kanceláře toho druhu by
zahanbila a všechno konala bez honoráře, jenom
z lásky k věci. Ona prostředkovala zásilky knih
od pánů slečinkám, aby maminky nie nevěděly
Všechny zamilované párky těšily se její mateř
ské ochraně a pěči. Ona všechny zásilky bedlivě
prohlížela, psaníčka podrobovala tajné censuře
zas opatrně je zavírala a na místo určení dodá
To všechno bylo zcela nevinné, jak sama
tvrdila, neboť tak činila níkoli ze zvědavosti
jak si mnozí mezi čtyřmi očima svěřovali, ný-
brž z pouhé lásky k těm roztomilým, mladým
lidem. Když si dovolila tak někdy malé, nevinné
povídání, býval z toho někdy veliký šramot.
doktorová Jaca
13
article
Lidé tomu říkali klepy, ale toho paní doktork
nikdy neuznala. Ona klopů nedělala! Jenom tak
něco docela nevinného vždy řekla, tak nevin
ného, jako bylo to otvírání balíčků a psaníček
a ti nevděčníci, ktoré vlastně ona svedla, klepal
o ni. Poněvadž tenkráte byly všechny známosti
až hrůza dlouhé a věrné, bylo klepů a jiných
nepříjemností až hrůza mnoho. Ale také při
jemností a poesie!
Paní doktorka stydlivým slečinkám svů
vlastní „stambuch“ půjčovala, aby dle něho
psaly verše, nebo na papíře hedvábím pomněn-
ky a růže vyšívaly a všichni mládenci v dale
kém širokém okoli měli jeden „stamblatt“ s rů-
žemi a pomněkami s nápisem „wandle auí
Rosen und Vergissmeinnicht“; a druhý se smu-
teční vrbou nad náhrobkem, na němž byly za-
čáteční písmeny jmen všech pannen v dalekém
a širokém okoli.
Drahá paní doktorová!
Jakou ona byla vzornou manželkou! Z před-
cházejícího vypracování mohlo by se soudit, že
paní doktorka, starajíc se tak upřímně o jiné
o zaměstnání svého manžela pražádného zájmu
neměla.
Rosen
14
article
Alo to by se každý mýlil! Paní dektork
se nejen o úspěchy svého monžela jako lékale
tak velice zajímala, že v jeho ordinačních hodi-
nách nikdy z domu nevycházela, ani návštěvy
nepřijímala, nýbrž ona to byla, která ho učinila
vlastně slovutným a věhlasným lékařem, kte-
rého pacienti ze široka daloka vyhledávali.
Nyní, podporuje-li žena muže v boji o bytí, říka
se tomu omancipace a každý to ženě chváli. Ale
v dobách, když paní doktorová krinolinu nosil
a pan doktor krk hedvábným, černým šátkem
si ovazoval, by to bylo nesmírným společenským
přestupkem, kdyby se byl někdo dozvěděl, že
žena doktorova pomáhá množit mužoví příjmy.
Nyní, tak mnohá paní popíše kilometry p-
píru a o jejím manželu svět neví, a třeba
byl také doktorem, trou oba bídu! A pan
doktorka, sotva že uměla švabachem napsatia
„Ernestine Chraust“, pomohla svému manželu
ke dvěma domům a k jménu, že ještě nyní lide
na jeho dovednost vzpomínají
Prováděla to takto
Do jejich domu chodilo se širokými dveřmí
ze silnice. Zabrada byla obehnaná vysokou zdi
a v postranní uličce vedla do ní dvířka, o
nichž měl klíč jenom pan doktor. Jinak byla ta
dvířka stále zav řena.
Kuchyň byla zároveň čekárnou. Vedle ku
chyně nalézal se ordinační pokoj, z něhož vy
cházolo se čalounovými, neviditelnými dvířky na
chodbu, do zahrady a z této, zamčenými dvířky,
od nichž měl klíč jen pan doktor, ven, do uličky
Přišel-li pacient, přivítala ho paní doktork
v kuchyni slovy:
„Musíte počkat, milá panímámo (neb mile
pantáto). Můj pán není doma. Šol na zámek
(nebo jinam), poslali pro něj, aby honem při
šel — ale bude tu co nevidět.
Při tom postavila židli zrovna vedte dveř
ordinačního pokoje a aby pacientovi nebylo če
kání dlouhé, zahájila s ním rozmluvu,
„Tak jak se máte, panimámo?
Ala
Ernestin Chraust
15
article
„A špatně, vzácná paní. To vědí, jak čl
věk musí jít k doktorovi . ..
„Nu, a na co si naříkáte?
„Ale, prosím jich, bolí mně celé tělo.“
„Chudáčku! Celé tělo! A co nejvíc?“
„Zaludek.
„Zaludek! Chudáčku — to je chyba — N
a jak?“voleo
„Ale prosím jich. Tuhle a tuhle mne ji
to dloube, jako když nebozezem vrtá.“
„Tak u prostřed a na pravé straně? No —
to bude něco lehkého, když vás nic jinéh
nebolí.
„Jak pak nebolí, vzácná pani! Kříž ma
bolí, až mi v něm vrže.“
„Tak vidíte, kříž! Proč pak jste nepřišla
dřív? — a co apotýt máte?“
„Hlad mám, ale jak něco sním, je zle!
„Ale, ale to vás lituji! To ovšem vám jidlo
nejde k duhu, když je vám po každém jídle zle
Ale dobře jste přišla — můj pán vám jistě po-
může.
Podobný výslech zaváděla s lidmi, kte
přicházeli jenom nemoc jiných popsat a za tím
účelem přinášeli v lahvičkách „vodu“.
Tu paní doktorka vyzvěděla stáří, stav i pe-
hlaví pacientovo, jak dlouho je nemocen, n
co si nejvíc naříká a mezitím, co pacient neb
posel na vlídné otázky paní doklorky odpovídal
a ona adpovědi pěkně jadrně a hlasitě opako-
vala — stál pan doktor, ktorý měl být na zámku.
nebo jinde, za dveřmi ordinačního pokoje a —
posleuchal!
Pak se oblékl, v zimě do kožichu a bera
nice, ovinul krk důkladnou šálou, v lětě bral
hůl nebo deštník, vyšel tapetovými dvířky ne
chodbičku, do zahrady a olevřev si zahradní
dvířka na uličku, zavřel je zas opatrně, vyšel
ostražitě na silnici a přišel ze silniec domů
do kuchyně.
Pacient vyskočil a hnal se po jeho ruce
„Poníženě ruce líbám, vzácný pane.
„Ehe — ehm — jen nechté, nechte,
bručel doktor, vytahuje klíč od ordinačního po
koje z kapsy a otevřel dvéře.
„Pojďte — ehe, ehm,“ zval hosta dale
„Sedněte!“ poroučel mezi svlékánín.
Chudáček
Zaludek
Kříž
ma
16
article
vala.
„Poníženě prosím, vzácný pane doktor
přišla jsem k nim na radu . ..
„Ehe — ehm.“
„Celé tělo mě bolí . .
„Mlčte! Ehe ehm — co peak to na vás ne-
doktor mluvil krátce, zburta, jako když z pistoie
střili, jak se na pány doktory z dob krinolin slu-
šelo.
Svlékl se a zadíval se na pacienta.
„Bolí vás žaludek — co?
hro
„Ano, poníženě prosím — žaludek a ...
„Mlčte! Ehe ehm — co pak to vás ne
vidím? Tuhle a tuhle vás to bolí nejvíc, coe.
a pan doktor píchnul ukazovákem do žaludku
pacientova, až se prohnul.
„Ano, prosím, jako když nebozezem vrlá.
„A kříž vás bolí, co? Ehe — chm.
„Ano, poníženě prosím, bolí, až mn
v něm vrže.
„Máte hlad — che ehm — a sníto-li něcc
je vám zle, co?
Paeient jen hlavou kývl a úžasem sepja
ruce.
„Tak několik dní nejezte, na žaludeks
dejte teplý obklad z krup a třikrát denně uží-
vejte tyhle kapky“ a pan doktor zabalil lahvi-
čku břečky z vařených švestek do papíru
pacient odcházel s uctivým políbením ruky.
v níž nechal hoporář, a všecek omámen, že pa
doktor na vlas vi, co mu schází.
17
article
Ještě omámenější odcházeli poslové s „vo-
dou“. Neboť pan doktor jen lahvičkou zatřepal
a proti světlu se podíval a už uhodl od k obo
byla. Bylo-li to dítě, či žena, muž, či stařen.
Uhodl, jak dlouho stonal, co užíval, kde aee
be boli.
Takovým způsobem léčil pan dokton
Chroust s pomocí pani doktorky Chroustové pří-
mo zázračně.
Bozpochyby, že dovedl uhodnout a léčit
nemoc i když za dveřmi své ordinační síně ne-
poslouchal, ale po tom nikdo se neplal, ale jeho
umění uhodnout nemoc a její příznaky, aniž
lidé ústa otevřeli, aby mu své těžkosti vypově-
děli, ohromilo každého.
Lidé v dobách, kdy paní doktorka krinolinu
posila a pan doktor černý hedvábný šátekaž
po uši na krk si ovíjel, byli právě tak ochotn
věřit spíše v něco nemožného, než něčemu při-
rozenému, jako nynější lidé bez krinolin a hed-
vábných černých šátků na krku a roznášeli jeho
slávu po všech končinách kraje.
V létě byla jsem na paní doktorku upama
tovaná, mluvíc v místě, kde žila, s 90 let star u
babičkou.
„O, kdyby ještě slavný doktor Chroust byí
na živu, jistě by mi nemoc uhodl a věk prodlou-
žil,“ pravila s nelíčeným politováním a odbalo-
lila se ke své chalupě.
Chroust
18
article
Námluvy starého Strouhala.
Námluvy starého Strouhala.
Z knihy „Prázdniny v zapadlé vesnici“. — Napsal
B. Podhorská
Dědnček Stronhalů řezal na dvoře dříví
Už nějak tůze do ramen chýlil šedivou hlavu
Loni, panečku, jaký to byl ještě chlapik! Denně
viděti ho bylo po návsi přejíti v bílých punčo-
chách a kožených trepkách. Hlavu držel vzpři
menou a veliké, černé oči jen jen hrály v usmě-
vavém obličeji. Levicí přidržoval dýměičku
„puk, puk“, spěšně ubíral se k Burianovic cha-
lupě, kde zmizel za nizkými vrátky.
V malé sednici bydlila tam podruhyně Klo
kočnice. Bylo jí dobrých šedesát lot. Ale když
pyšné a zpříma nesla se po silnici s nůší na zá-
dech, lety ani tihou nesehnuta, hezký dosu
obličej s modrýma očima, lemovaný bílým, bu-
stým vlasem, jakoby královna kolem se ubírala
Není divu, že dědeček Strouhalů se do ní za-
miloval, aě ještě tráva ani jednou se nezazele-
nala na hrobé první jeho ženy.
To byla drobounká stařenka, v padesát
letech už tůze sevrklá, schýlená a vyhublá,
obličej samá vráska. Neměla mnoho dětí, an
še tak přílis nenadřela. Ale byla slabáa
skoro nikdy zdráva, jen tak že kozu obstarala,
pár slípek a husí. Však se dost naplakala,
začal-li jí starý vyčital, že nic nedělá, ba že
ani vařit neumi. Ale z jeho ponocenské služby
a z nepatrných výdělků těžko bylo vařiti dobře.
A babička mlčela a trpěla, až jednou ne-
jaký zlý vitr ji ofoukl, a za týden byla na
hibitově. Děda tenkrát dost vyváděl, ale brzy
všechen smutek se sebe setřásl.
Strouhal
Burianův
Děd
19
article
Malou sedničku předal mladým, udělali si
z ni parádní pokojíček a sám odstěhoval se na
pee do velké světnice. Nebýval beztak celé dny
ani noci doma.
Netrvalo dlouho, leckdo z vesnice zažer-
toval s dědou, brzy-lí se ožení. Mělť přece n
zádech již sedmý křížek. A přímo ukazovali
na starou Klokočnici, za niž teď ještě leckdi
docházel a o níž bylo známo, že má srdce
měkké a nedovede ničeho odepříti. To že by
byla pro něho nevěsta! A déda najednou
hořel.
Doma Baruška, žena mladého Strouhala,
dlouho nemobla pochopit, co to, že teď neum
starému ani ustlat, ani uvařit, proč hází pon
zlými pohledy a zlými slovy. Až kterás telka,
když šly spolu s nosidly do lesa na dříví, ji
svěřila, že starý chodí za Klokočnicí.
Byl oheň na střeše. Baruška nemlčela
děda také, rozešli se ve zlém. Děda naložil po-
stel, slamník, peřiny a malovanou truhlu n
trakař a odstěhoval se k milované bábě.
Ohlášky byly tři najednou a do týdne byl
svadba.
Ale libánky dlouho netrvaly. Necelé tři
týdny. Deera matky Klokočnice přišla do kouta
a matka jí upekla sladkou buchtu. Nesla ji opa-
trně za zahrady, neboť „čeho oko nevidí, toho
srdce neželi“. Ale kýs dobrodinee přece Strou-
halovi donesl, jak stará z jeho peněz dceři
podstrojuje a bylo zle. Děda zamkl moukua
odjel s trakařem do lesa na dříví.
Strouhal
Baruška
20
article
Klokočnice vrátila se domů, spozorovala.
co se stalo, nakoupila mouky, napekla bílých
placek, jen se na ně srdce smálo, a když děda
přišel v poledne z lesa, dala mu ke kávě suchý
chléb. Sama dabužnícky pochutnávala si na
plackách. „A morte“, povídá starý, „tak ty
tak?“ A byla boží dopuštění. Klokočnice se ne-
dala, začaly s obou stran i rány pršet a n
konec sebrala žena dědovy věci a vyházelaje
na dvůr. Malovaná, červotočivá truhla to ol-
stonala. Víko s třeskem odlétlo, dávno držel-
jen na chatrné potlici a děďovy nejpěknější šaty
spadly do kaluže.
Strouhal třesoucíma rukama skládal chudý
majetek na traknř, na němž tak furianisky ne
dávno jej sem přivezl a namířil k synově cha-
lupě.
Do sednice si netroufal. Šel za mladým do
stodoly. „Jozefe,“ povídá, „nech mě zas u vás.
nemám kam jít. Nemoh' sem s tou mord set
babou vydržet.“ „Inu,“ odpověděl syn, „s pá-
nem bohem. Ale musíte si to vyjednat s Ba-
ruškou, nevím, bude-li vás chtět, dyž ste se
k ní tak nehezky zachoval.
Tak starý šel do světnice. „Baruško, pro
boha té prosím, už se nehněvej a odpust mi
všeeko. Se vším, uvidiš, budu teď spokojen.“
A hlas se mu zlomil v slzách.
Strouhalka byla takto výřečná, ale jinak
dobrá žena a matka. Odchovala sedm dětía
každé měla jako oko v hlavě. Povídá: „Děde,
odpusme si, co sme si, dyť u nás můžete spo-
kojeně umřít.
A uvařila hrnec kávy a napekla placek,
třeba ne tak bílých, jako Klokočnice, ale všem
bylo veselo a se starého jakoby byl spadl
kámen těžký jako cent. Děti k němu přisedly
nejmenšímu Karlovi dal přiněsti bonbonů od
Židda (Franla s Toníkem pro ně doběhli a polo-
vici na cestě snědli), naštipal snaše dříví, z blíz-
kého lesa přivezl vrchovatý trakař oklestkůa
večer k desáté, když usínala ves, vybrals
ponocovat.
Jozef
Baruška
Strouhalka
Děd
Karel
21
article
Táhlé zvuky píšťaly ozvaly se tichou nocí
a u kovářů zuřivě rozštěkali se obo psi. —
Když pískal u kostela, zahleděl se Strouhal
k bílé zdi, za kterou odpočívala první jeho
žena. „Marje,“ zašeptal, „co sem to vyved??
To mě pánbůh potrestal!“ A nevěděl, pískal-i
devět, nebo jedenáct.
Odpiskal také u huti, ale nevešel, jake
jindy, ke sklenářům. Domýšlel se, že už stře-
pinkáři o dnešní přihodě s Klokočnící vědí a že
by neušel vtipům, jež dnes mířily by ještě
příliš do živého.
Vrátil se na náves, vstoupil tiše do zahrád-
ky synovy chalupy, kde pod okny, mezi veli-
kými trsy šalvěje a modravými květy šalamoun-
ku ukrývala se dlouhá lavice, schystaná k večer-
ním besedám. Vůně stolistých růží rozlévala se
ztichlou nocí.
Děda natáhl se na lavici, zadíval se k nebi.
na němž kupily se těžké, tmavé mraky a za
chvíli usnul jako zabitý. Té noci již Strouh l
nepískal.
Na východě protrhávaly se hustě nakupené
mraky a pomalu se rozednívalo. Na trávě chvěla
se studená rosa. U pekařů na dvoře silně za-
kokrhal kohout.
„Déda se probudil, promnul si oči. „Mor-
dije“, povídá, „to jsem dnes pěkně ponoco-
val!“ A šouravým krokem odešel na dvorek,
z dvorku do síně a do světnice, svalil se na p
a v minutě usnul zase tvrdým snem.
Po kohoutu z pekařovic dvora začalis
ozývati ostatní, tu a tam zakejhaly husy, za-
štěkl pos.
Na nebi bílý pruh nad lesy zvolna růžově
a první krvavé paprsky přesmykly se přes za-
lesněný svah Bůrku.
Sluníčko vstávalo a s ním celá vesnice
Strouhal
Marja
Mor
22
article
Různé zprávy.
Různé zprávy.
= Umění shánsti peníze. V Paříži spolfebuje
„lepší měšťanská rodina“ ročně 46.000 franků a —
nemá je. Rodína, náležející k tak zvaným vzneše-
ným kruhům, spotřebuje ročně průměrně 100.000 fr
— nemá je rovněž. Pařížský dopis v „Resto del
Carolino“ vysvělluje, jak je možno v Babelu nad Se-
kvanou opatřiti si peníze. Jsou tu předně lidé, kteří
z řemesla a ze zvyku a s obratností přímo fenome-
nální dělají dluhy, pak jsou tu lidé, kteří bez haléře
v kapse spekulují na burse a konečně lidě, kteří si
vymýšlejí nejpodivnější triky, aby se zdálo, že mají
peníze, které nemají, lidé, kteří se s pravým herois-
mem šest dní v týdnu postí, aby mohli sedmého dne
dávati kosímu, o které se pak den na to zmíní „Fi-
garo“ ve svých zprávách. Obdivu zasluhuje také ka-
legorie lidí, kteří dovedou vytloukati kapitál z tisku
a z politiky. Bývají to lidé, kteří nikdy nebyli žurna-
listy ani politiky, ale stále se pohybují v redakčních
místnostech a v předsíních ministerstev nebo parla-
menlu, lelmo zachytí nějakou informaci, kterou pak
prodají dobře platicímu listu a vedle toho provozují
podomní obchod také s interviewy a se svými styky
s nějakým ministrem. Skoro každý Pařížan totiž zná
z doby studií nebo společné činnosti v komploiru ne-
bo továrně nějakého člověka, jenž byl, jest nebo bude
ministrem. Velmi geniálním způsobem dovedousi
opatřiti peníze také některé „vznešené“ dámy. Pořá-
dají ve své domácnosti koncerty, na něž pod zámin-
kou, že si účinkující umělec dal za vystoupení mno-
ho zaplatiti, vybírají příspěvky. Umělce odbudou pak
obyčejně 100 franky, příjem však činí často více než
1000 fr., takže paní domu i po srážce výloh (za
horší druh čaje a tvrdé pečivo) udělá dobrý obchod.
Pařížan
Paříž
Resto del Carolina
23
article
Takové domácí koncerty vyplácejí se však ještě ji-
ným způsobem: hlava rodiny použije příležitosti.
aby vystavila umělecké předměty nebo starožilnosti
a dobře je odbyla. Dělá se při tom, jako by šlo o dra-
hocenné rodinné poklady, ve skutečnosti však je to
pouze krámské zboží, přijaté od obchodníka se staro-
žilnostmi „do komise“
= Paycholegie lidožroutství. Proč požírají kani-
balové své bližní? Na tuto otázku odpovídá jistý
vědecký časopis docela vážně: 20% kanibalů požírá
své mrtvé, aby se jim prokázala pocta. Býti čestně
pohřben, znamená u nich býti sežrán nejbližšími pří-
buznými a tak spočívati v lůně rodiny. 19?% všech
kanibalů požírá toliko hrdiny mezi mrtvými a sic
proto, že jsou přesvědčeni, že si takto přisvojí sta-
tečnost zemřelých. 29% soudí, že na lidech, jejichž
mrivoly požírají, provádí se takto zneucťující trast.
24
article
Ostalních 32 konečně neuvádějí žádné takové
omluvy, nýbrž přiznávají přímo, že požívají lidské
maso jako lahůdku
= Obchodní dům pro psy byl zařízen v Londý-
ně. Psi v něm ovšem sami nekupují, tak daleko ne-
jsou ani v anglickém hlavním městě, ale je to zá-
vod, jenž vyhovuje všem potřebám psů nebo spíše
jejich majitelů a poskytuje vše, čeho jen si lze přáři
a to velmi často přesahuje přání psů samých. Ti za-
jisté ani nevědí, jak mají zapotřebí pudrování a hla-
zení drápků, ale jejich paní to vycítila: tak sedí
elegantním salonu Westendu a dávají si sebou
dělati vše, co vysoce vyvinutá psí kultura přikazuje
koupol a sprcha v mramorovém bassinu, čištění zubů
kartáčkem a práškem, shampoo na hlavu, Uení, mytí,
kartáčování, česání, stříhání a parfumování kůže,
pak „manicuru“, pěstění drápků a konečně oblékání.
Ze psl tojletly učinil totiž nový salon zvláštní specia-
litu. Jsou nejen punčošky a botky na tlapky, nýbrž celé
obleky pro zhýčkané miláčky zahálčivých lidí a nej-
nověji mají tnké kapou na kapesník pro případ, 2e
by se maličký nachladil. Kdo si chce psa teprve kou-
piti, nalezne v salonu všechny možné druhy a racy
od nejmenších psíčků až k bernardinům, v každěm
věku, každé barvy a každé velikosti, za bezvadný
rodokmen pak se ručí. Zvláště oblíbení jsou nyní
japonšti psi, což jest důkazem, že politika zasahuje
všude, neboť nová tato záliba jest jistě výsledkem
anglicko-japonské alliance, stejně jako móda učinila
poklonu spojenecké říší na Dalném Východě tím, že
nedávno přijsla japonské kimono.
Westend