Ročník XXXXIII

V Praze, ve čtvrtek dne 5. února 1903

Číslo 35.

Na rnnní n odpol. Hist, předpláeí sei v Praze v admrin istraei na měsíe : 6R — na čtvrt leta s dvají donáškeu na čivrt iota . . . . 7 K ooh vs Glialkich: 2 K 30 na měsie . Poštent pa měsic na čtvr iia . . . . 9 k oon s dvojí zásilko na měsíe :::ke na čtrrt leta

Dnešní číslo pre Prahu le o 10 stranách.

Rub nové hospodářské politiky německé. Od té doby, co nový celní tarif německý koncem minulého roku byl násilnou taktikou většiny říšského sněmu uskutečněn, povážlivě poklesly naděje, jež tvůrci „středoevropské ho- spodářské politiky“ skládali do svého díla. Vy- střízlivění jest tím důkladnější, protože zápas který do té doby v Německu zmítal sněmovnou přenesl se plným proudem do středu obyvatel stva, a poskytuje opposičním stranám neodola- telnou zbraň proti tariíni většině v agitaci pro příští volby říšské, jež dle vší pravděpodobnost kudou se konati asi v měsíci květnu. Nový celní tarif, vysoké jeho sazby, jež hrozí zdražením životních potřeb nejširšíeh vrstev lidových, upoutal nebývalou měrou pozor- nost všeho voličstva v Německu, tak že jest tak- řka výhradním předmětem rokování. Nikdy snad žádné voličstvo tak horlivě se nezabývalo otáz- kami hospodářskými a nehrnulo se s takovou dychtivostí do schůzí a přednášek, jako te nyní činí při výkladech odpůrců nového celního t- rifu v Německu. Tento zjev sám sebou jest dů- kazem, že jak vláda, tak většina sněmovní na- dobro se přepočítaly, když v době jednánío celní tarif se domnívaly, že vyřízením otázky této ve sněmovně vymknou opposici z rukou tuto pádnou zbraň; zatím říznost této agitace jen posílily ukvapeným svým postupem. Nezvyklé výstupy v říšské sněmovně něme- cké vyburcovaly i nejpohodlnější a nejliknavější voliče, a odhalily před jejich zraky důležitost — nového celního tarifu. Ve voličských schůzích nejpozorněji se naslouchá oněm řečem, v nichž se pojednává o tom, jak novým celním tarifem se zhoršily obchodně-politické poměry, jaká bře- mena budou vysokými cly uvalena na bedra konsumentů, jak se zdraží různé tovary, jakých nešvarů se dopouštějí kartely na újmu domácích spotřebitelů a pod.

Massy drobných státních i soukromých úřad- níků jsou zaraženy smutnou vyhlídkou, že zdra- žením potravin jejich skromné přijmy nestač na úhradu jejich potřeb, a marně se ohlížejí po prostředcích, jimiž by zjednali rovnováhu v svém ročním rozpočtu. Řemeslníci jsou znepokojeni, vidouce, že látky oděvní, všecky nástroje, dříví, barvy a pod. budou zdraženy. Rolníci a malostatkáři němečt s hrůzou vypočítávají, že zvýšením cla na kuku- řici, ječmen ke krmení, pokrutiny bude zdražen chov dobytka skoro o 80 mill. marek ročně. Re- paři chovají obavy, co nastane s pěstěním cu- krovky, neobnoví-li státy, do nichž Německo vy- váží ročně 11 mill. metr. ctů. cukru, obchodní smlouvy. Statkáři, odkázáni hlavně na pracovn síly z Ruska, děsí se myšlénky, vypukne-li celn zápas s Ruskem, že toto vydá zároveň zákaz aby polští a ruští dělníci zemědělští nešli n práci do Německa. Průmyslníci, obchodníci a vývozci vůbec nevědí, kam říditi odbyt výrobků, budou-li posa- vadní zahraniční trhy odvetou na německá cla německému vývozu uzavřeny, aby nenastala zá- cpa na tržišti domácím. Přičiněním opposičních řečníků proniká ve voličstvu německém poznání, že strany většiny se zachovaly při celním tarifu sobocky, majíce na paměti jenom svůj vlastní soukromý zisk. Účinky této agitace počínají se již jeviti i n stranách většiny, jež se snaží svaliti se sebe zod- povědnost za rostoucí odpor proti celnímu tarifu, i na vládu, kteráž by ráda se vyprostila z „přá- telského“ objetí stran, jejichž nátlaku při sdělá- vání celního tarifu podlehla, ano padlo ji

mezi pruským ministrem Podbielským a velko- statkáři slovo, že jest konec posavadnímu jejich „přátelství“ . Náhle si vzpomínají v Německu, že stát se nesmí tomu věnovati, aby silnějším třídám spole- čenským zjednával mimořádné hmotné prospěchy na účet tříd společensky a hospodářsky slabších. že jest naopak jeho povinnosti, aby výstřelky hospodářských přehmatů mírnil a odstraňoval,a snažil se dosíci přiměřené srovnání všech zájmů a pečoval stejně o hospodářský blahobyt všeho svého obyvatelstva. Toto vystřízlivění v Německu samém urychleno bylo zvláště v době poslední, kdy ně- mecký Michl ke svému úžasu zpozoroval, že jeho hospodářská politika, jak ji zahájil novým celním tarifem se sazbami přemrštěně vysokými. není chráněna nijakým patentem proti — napo- dobení. Spatné příklady kazí dobré mravy — i při celních tarifech. A tak se stalo, že po ně- meckém tarifu přišel nový tarif švýcarský, tarií rakousko-uherský a zvláště tarif ruský, a všecky tyto tarify rozmnožily a zvýšily své celní po- ložky, řídíce se při tom vzorem německým. Zvláště nový celní tarif ruský zapadl do veřejnosti německé jako střela, dobře mířená. Jest viděti na všech stranách, že Němci bojí se mimo boha — i ruské hospodářské odvety. S božskou upřímností to prozrazují německé časopisy. „Co my dovedli, píši, dovedou jiní také, a nutno jen litovati vyjednavatelů o nové obchodní smlouvy, kteří jsou odsouzeni, aby na takovýchto základech a zvýšených požadavcích dospěli ke shodě. Možnost celní vál ky. volá na př. „Börs.-Cour.“, se přiblížila, protivy se přiostřily a nejistota průmy slová a obchodní, jež se měla novým celním ta rifem odstraniti, jest mnohem větší a ochromuje ještě více, než dosud.

Stejně naříkají i jiné listy, že nové celn tarify, zvláště pak ruský, byly přepracovány za tím účelem, aby sloužily za zbraň proti připra- vám Německa k obnově obchodních smluv. Ru- ský ministr finanční Witte vyslovuje to co možná srozumitelně. A i kdyby to nebyl řekl, jest to pa- trno ze sazeb nového ruského celního tarifu na výrobky průmyslu železářského, lučebního, tex- tiiního, kožního a z výhod, jež poskytuje zbož dováženému po moři. Rusko zaujalo proti středo- evropské celní politice bojovné postavení, a nedá se ani popříti, že Německo počalo prvn a že napřed se vyzbrojilo k obnově obchodních smluv. A tak vznikla situace, praví „Berl. Tag- blatt“, „z níž s větší pravděpodobnosti mohou vzniknouti záhubné celní války, než ob chodní smlouvy se zdravým hospodářským roz vojem.“ Naši čtenáři se pamatují, že jsme na toto nebezpečí ukázali tuto ihned, když návrh něme- ckého celního tarifu se dostal na veřejnost. Z dokladů těchto jest patrno, že v Německu nastalo z nedávného opojení nad velikolepost „středoevropské hospodářské politiky““ veliké vystřízlivění a protože zároveň německé říšské finance vykazují ku posavadním třem milliardám říšského dluhu schodek 120 mill. marek, kterýž jen novou půjčkou se dá uhraditi, nepřekvapí ni- koho, že ani vláda, ani strany většiny neslibují si valných úspěchů z budoucích voleb do říšského sněmu. Zasluhují proto zvláštního povšimnutí zprá- vy, jež prozrazují, že v Německu by nejradějí vyřidili otázku obnovy obchodních smluv ještě než — nastanou nové volby! Takové přání vy- slovuje na př. „Post“, jež praví, že by se tím zlomilo ostří agitace opposičních stran, a že by všecky živly stát zachovávající se mohly sra- ziti v mohutný volební šik. Ano, ocitla se již opět v popředí i myšlénka aby se prodloužily posavadní smlouvy obchodní

Stavovská polítika. Rozcházejí-li se u nás lidé k vůli většíč menší míře ráznosti v politickém boji, kladou- jedni o něco větší důraz na samostatnost zem českých, jiní zase na výměr politických svobo a dle toho seřadují-li se strany u nás, nenít nikterak znamením potěšitelným, však neškodným sluší toto rozlišování nazvati u porovnání s roz dělováním národní společnosti dle stavu. Podobný luxus si mohou dovoliti národové, u nichž otázka jazyková je rozřešena a politická svoboda zajištěna. stavovský zájem může býti kriteriem stavů ve Spo jených stálech, v Anglii, pokud ovšem jde o oby- vatele původu anglo-saského, u nás to v pravém smyslu prorada na životním interessu národa. V ohledu tom neplatí žádná výmluva, ani sebe důraznější ujišťování, že ti, již stavovský se třídl nijak nechtějí zanedbávati povinnosti, jež jim ukládá ohled na národ; kdo u nás stavovský zájem splitá s politickým, nezpůsobilýmse stává k zápasu národnímu, přestává býti kom- battantem Vždyť ten, kdo tak činí, musí přijatí v řady své i zápasníky národně bezbarvé, b nepřátelské a s těmi přece nelze dobývati, eo konečným účelem našůho boje. Proto také patri archa rozkolu selského, Šťastný, volá neustálen Němce, je láká a svádí, aby s ním společné pustili se v zápas. Proto píše k nim epištoly. jím lichotí a k vůli nim ochoten by byl le- dacos zapřit, co muži v pravdě vlasteneckému je svato. Je to přirozeno, neboť nic neohrožuje tak otužilost národní, jako soužití se živly jino rodými a válečný s nimi spolek.

První následek takové alliance národně ne přirozené je mizící zájem oproli věcem ná rodním, pak naprostá lhostejnost oproti nim na konec nechuť. Marné všechno vykrucování rovněž marné zaříkání se a přísahy národní věrnosti, opakujeme ještě jednou, že společnost. jež rozděli se ve vzájemně se potírající skupiny stavovské, stává se k národnímu boji naprosto nezpůsobilou a že o osudu jejím nemůže být pochy bnosti. Je právda, že účelem politiky není pouze hájit jednostranně určitá práva jazyková, nýbrž že je účelem jejím též uspořádati poměry tak, aby cítil se člověk v nich všech šťastným, že v ráme politiky ne pouze možnosti, nýbrž i povinnost dběti též o hmotné prospěchy společnosti a hájit tedy mezi jiným též prospěch stavu, však učinit heslem politické organisace pröspěch stavu dle toho seřadovati velké bojovné armády,je buď frivolním hazardováním nebo ignorantstvím které, aniž by vědělo, co činí, dopouští se na národu zločinu.

Ještě nesvědomrějším je však jednán těch, kteří rozbíjejí a drtí druhdy slité naše řady. kořistice při tom z bídy, jež jednotlivé slavy postihla. Lidé bez rozhledu, již pociťují bidu na ně dolehající, kteří ale neuvažují o její příčině, jsou ihned ochotní provolávati hanbu tomu, koho jim nesvědomití štváči jako vinnika označí. Povýšivše sami sebe za proroky, přijí- mají hold nesoudného davu. Tonoucí, již stébla se chylají, věší se na ně, doufajíce, že jim přinesou spásu, však ještě větší počet je vy- počítavých spekulantů, kteří ne bez příčiny se domnívají, že ve všeobeeném boji jedněch proti druhým v době, kdy rozsápaná společnost na- vzájem a »dle slavu« bude se utloukati, dobře pochodí. Takový obraz znenáhla jeví se zraku našemu, takovou budoucnost věšti mnohé zjevy z doby přítomně. Možno, že pokud stavu zemědělského se týče, jest nám činiti s pouhou episodou, se zjevem pomíjejícím. Snad rolníci naši, kteř hrdi jsou, že oni to byli, kteři v dobách zlých a nejhorších dochovali nám jazyk a za chránili před zkázou národ, jesté v čas si roz mysli, zdali chtějí se dát zneužiti několika cti žádostivci, již derou se tam, kam svou duševní kvalitou nenáležejí, zda i chtějí se dáti cestou, jež ku zcela opáčným vede koncům, než cesta, po níž kráčeli jejich předkové. Rolník intelligentní nedá se zavléci hluchou frází, nýbrž prohlídne si důkladně vůdce hnut a zejmena jejich tajné i zjevné kom paňony

Říšská rada. Poslanecká sněmovna. Schůze 198 (Původní a telef. zpráva »Nár. Listů«.) Z Vídně, 4. února. Několik předeher odbylo se, nežli dostalu se sněmovna k debatě o jednacím řádě. Nelze říci, že byly zábavny. Nepostrádaly však směš- nosti. Můžeť působiti jen jako fraška, nalehají-li Všeněmci na rychlé vyřízení řádného rozpočtu, současně pak podávaji pilné návrhy. Tři roky nepřipustila tato družina pro jednání žádné před lohy, teď nemůžo se dočkat, aby budžet byh hotov. Pangermáni v rolich státníků, Všepru- šáci v úlohách horlitelů pro pořádek ve finan cích rakouských — dobře, že je masopust. O vypuzení cukrovarníků ze sálu rozpočto vého výboru prošlý pátek slyšeli jsme dnes ještě tři řeči. Hrabě Vetter mluvil o nich p čtvrté. Zase jinou toninou. Odsuzoval poslance. kteří se dopustili na zástupeích průmyslu cukro- Varníků násili, Ale jen nepřímo. Jednalo se poslance německé, k tomu německo-lidové, a na ty se musí rukavičkami sametovými. Pročež předseda děl pouze, že nepěkné ony případy ne- jsou ke cti sněmovně. Pánové Walz, pořadatel sněmovny a dr Erler, kteří vyhazovali eukrovarníky, řečníli pro domo. Dušovali se, že se neprovinili. Omlouval se. Dlouhé jich povídání potvrdilo pravdu při sloví: Qui s'exeuse, s'aceuse. Neumyli se. Jes a zůstává, co spáchali, příhanou nejen jejich strany, ale celého parlamentu. Historické tot faktum ničím se nesmaže.

Čtyři hodiny zabývala se sněmovna změnou jednacího řádu. Projednávalo se 7 návrhů, za tím účelem podaných, kteréž se ve schůzi příšti. v pátek, přikáží zvláštnímu výboru, by je vy řídil a nějakou „reformou“ sám vypracoval. Mnoho řečí bylo dnes promluveno a všechy poslouchány pozorně. Mluvčí německé strany pokrokové a německo-lidové dr. Gross a dr. Derschatta počinali si neurčitě, vyhýbavě, o bo- jetně. Činili výhrady, nechávali zadní dvířka pro německou obstrukci. Naprosto za- mítavě vodli sobě Pernerstorffer, zástupce če- ských agrárníků a posl. Iro, který dokonce hrozil obstrukcí a rozbitím parlamentu. Podmínkou vše liké reformy jednacího řádu stanovil zaveden němčiny jako výhradného jednacího jazyka sně movny poslanecké. Proti těto žádosti, která jest uložena také v návrbu posl. prof. Pommera jejž ke slovu nepustili, vyslovil se co nej- rozhodnějidr. Pattai, dovozuje, ž takové ustanovení bylo by uráž- kou všech národů neněmeckých Nechať se jakkoliv soudí o vídeňských křesťan- ských sociálech, dlužno jim přiznati, že oba orátoři, které vyslali do dnešního jednání, dr Lueger a dr. Pattai, projevili výklady nejurči tější. Nejen oratoricky, nýbrž také politicky. D Pattai reagoval při tom na pověsti, že křesťan- ským sociálům jedná se při jejich podnětu na změnu jednacího řádu jen o vzkřisení bývalé majority pravice, ke které by se přidružili. Ob novu bývalé této většiny nazval vídeňský posla- nec fantomem, ačkoliv na druhé straně di- plomaticky kolísal, nevyslovuje se ni tak, ni

V drobném prodeji: ranní číslo o sob5 . . . za 8h vdipoladní . . za 2h Ve slislkich na venkovšt ranní číslo. . . . . . . . 10 oápolední . . . . . . . . Sh Inserá t plati že hotevé řopřed Přečplacrní a ipscrty přijfná zěmini- stesce v Marianské slici č. 3. Tam sachizají za téš rodakee tiskárna n ezpodíce „Nárudnich Lista- Bakopisy se nevracrsjí

onak, zdali by křesťanští sociálové do nějaké většiny šli. Němcům dal na srozuměnou, že by absolutism nepřinesl jim výhod, kterých od něho čekají. Křesťanští sociálové v celé diskussi vydali se nejvíce v před pro změnu jednacího řádua proti obstrukci. Proti každé obstrukci. Docela zřejmě pravil jak dr. Lueger, tak dr. Pattai, že musí býti učiněna nemožnou obstrukce nejen prý malých, nýbrž také velkých stran. Ale nemůžeme smlčeti, že boj proti obstrukci zahájen vídeň- skou a dolnorakouskou touto stranou teprvc. když po německé obstrukci při- šla česká. Byly doby — nejsou ještě zapome- nuty — kdy křesť. sociálové stáli po boku nej- krajnějším německým stranám v jejich násilném odboji jak proti majoritnímu principu, tak proti právu jazyka českého. V pátek bude řečím o jednacím řádu konec. Myslíme, že potom o něm dlouho nebude zmínky

Z Vídně, 4. února. (C.-B.) Předseda hr. Vettere zahajuje schůzi o 11. hod. 15 min. dopol. a prohlašuje: »Třeba zmíniti se ještě jednou o událostech na počátku minulé schůze. Došly mne totiž nejen z kruhu osob při nich zůčastněných, ale zejmena též od předsedy panské sněmovny tak vážné slížnosti na způsob jednání v zasedaci síni rozpočtového výboru, že nemohu je naprosto ignoro- vati. Nyní, kdy stav věcí ve všech jeho podrobnostech je mi znám, vyslovuji politování nad tím, že pání pořadatelé, jak zmínil jsem se již v posledním svém prohlášení, patrně neporozuměvší mým slovům, jed- nali, nečekajíce zvláštního vyzvání s mé strany, a že při tom způsobem neoprávněným a nepřípustným jiní členové této sněmovny mísili se v úřad pořa- datelů. Troufám, že takové výstupy, které jsou dů- stojnosti a vážnosti poslanecké sněmovny nemálo na újmu, nebudou se víc opakovati«- Předseda oznamuje, že poslanec dr. Fořtje nemocen. Ministr zemské obrany předkládá osnovu zákona o vojenských přípřežích.

Mezi došlými spisy jsou dotazy posl. Klo- fáče a spol. po pronájmu obecní pivní přírážky v Rychnově n. K. a po obchodu s děvčaty, jejž pro- vozuje v Bulharsku holický příslušník Karel Machači — Fresla a spol. po požadavcích revisních zá- mečníků a po poměrech berních praktikantů v zenýích koruny české; — Březnovského a spol. v téže záležitosti (praktikaniské): — Hybeše a spol. po nešetrnosti, pražské policie ke shromažďovacímu zá- konu: — Černého a spol, po minoritních školách v Krušných horách; — Choce a spol. po nesne- sitelném provádění vojenského ubytování a zneužívání příslušných předpisů, po postavení konceptních úřad- níků v berní službě a po zlořádech při revisi a vy- bírání vzorků z cukerních zásilek: — Slámya spol. po zřízení zastávky v Olešnici (u Červeného Kostelce); — Königa a spol. po ochraně nedo- spělých při jízdě po státních i soukromých želez- nicích: — dra. Šíleného po obsazování soud- covských míst: — Ira a spol. po opatření dětí zalčených tuláků: — J. Hannicha a spol. po zru- šení závodních nemocenských pokladen v obvodu ekr. nem. pokladny rumburské a po zrušení jakéhos obecního mandátu: — Königa a spol. po poštovní dopravě v okresu dolnobělském Posl. Schönerer a spol. podali návrh, by se sněmovna usnesla, že parlamentní řeči je němčina.

Posl. Alvin Hanich podává pilný návrh, aby projednalo se nařízení vydané na základě čl. 14. z. 1899 o cukerní dani. Návrh, jenž nebyl opatřen dostatečným počtem podpisů, je dostatečně podporován. Posl. Hanich táže se předsedy, je-li mu známo že se má zmařiti 1. čtení státního rozpočtu a co bodlá učiniti, aby poslanecká sněmovna vykonala svou ústavní povinnost? Posl. Walz, zmiňuje se o dnešním prohlášení předsedy, ohražuje se proti tomu, aby byl líčen jako beránek, snímající hřích za události ze dne 30. m. m. Bývalo by povinností předsedy, aby jej především vyslyšel a informoval se, byl-li oprávněn ke svému jednání. Líčí události, jak se sběhly, když vešel do stně rozpočtového výboru a dokládá, že pod dojmem prohlášení předsedova, že nedal povolení k užití síně, vyzval nečleny tam shromážděné mocí svého pořadatelského úřadu, aby opustili místnost. Při tom nepronesl ani urážlivého ani neslušného výroku, na druhé straně nereagoval ani na nadávky členů shromáždění. Poukazuje k velikému vzrušení, které zmocnilo se členů sněmovny po prvém prohlášení předsedy, z nichž mnozí odebrali se ihned kvapem do síně rozpočtového výboru a jej. poněvadž mu

FEUILLETON. Proti kritice. V literárnějším tisku Německa hluči právě závěrečné přestřelky veliké bitvy, která se ode- hrála mezi »literaturou tvoříci« a »netvořicí«, jak původce srážky, Heřman Sudermann, auton známých působivých her »Čest«, »Domov«, »Zápas motýlů« a j. ve své polemieké výpravě stavovsky roztřídil spisovatelstvo. »Tvořícími« literáty jsou podle jeho výkladu dramatikové »netvořicí« (nicht schaffend) jsou literárně umě lečtí kritikové a toho druhu spolupracovníe tisku. Heřman Sudermann vystoupil před ne- dávnem s řadou volných článků proti soudobé kritice německé, rozvinuje před ní pravý Lepo rellův rejstřík nesprávností a nedostatků. »O se- surovění (Verrohug) soudobé německé kritiky« byl souborný nadpis cyklu, který později vyšeí jako samostatná brošura a vzbudil celou litera- turu odvetných článků a projevů. Pokud auton poplašného spisu vystupuje proti výstřelkům osobní jizlivosti zneuživajícím tribuny veřejného slova k jedovatým výpadům čistě osobního rázu, pokud vůbec hájí požadavek předmělnosti veřej ných rozpráv, potud má Sudermann jako mluvčí širokého zájmu jistě valnou většinu soudného členářstva na své straně. Leč s obranou proti »surovostem« autor se nespokojil. Spisek jeho má ještě jinou stránku. Autor se pustildo otázky principů, pokouší se stanoviti měřitka, roztřiďovati hlediska a pronášeti jaksi s kathe dry názory, jimž přál by zjednati obecnou plat nost. Ale zde odvážil se na kluzkou půdu, kde pouhý zvuk a váha, jména nedovedou zjednat úspěchu. K úspěchu na tom poli bylo by za- potřebí říznější, pronikavější a především objek- tivnější, méně předpojaté argumentace, než jakou básník »Johannesa« ve svém publicistickém duchu s falangou kritiky německé podstoupil.

Sudermann uvádí hlavně dva doklady svého tvrzení o »zvlčelosti« německé kritiky. Předně isou prý kritikové, kteří do posudku o diva- delní hře připlétají i jizlivé poznámky o oso- bách a soukromých poměrech autorů. Za druhé jsou prý krilikové, kteří své zprávy jinak ne- skládají, nežli tónem výsměchu a jedovatosti. Obé je správné a nelze na omluvu zjevu uvěsti leda okolnost, že tak není snad teprve nyní jenom v Německu, nýbrž že tak bývalo v lite- ratuře všech časů a všech národů. Lidé jsou právě všude lidmi, tvory podlehajícími slabo- stem svého rodu. O samém »otci« německé kritiky Lessin- govi je známo, že touto »pomůckou« doroz- umívací nikterak neopovrhoval. Jeho polemické spisy, zejmena náboženského rázu oplývají jizli- vosti, jakou svého odpůrce bezohledně porá- žeti se snažil; ačkoliv sám výslovně varuje před osobními útoky, dokládaje, jakmile uměle- cký soudce prozradí, že o svém autorovi více ví, než mu jeho spisy říci mohou, jakmile z té užší osobní známosti sebe menšího rysu proti práe zužitkuje, že ihned stává se jeho útok osobní urážkou. Ovšem že zase jinde připoušti, že »každá hana, každá výtka, kterou kritik s po- souzeným spisem v ruce napraviti může, umě- leckému soudci dovolena jest.« A patriarcha kritiky německé pokračuje: »Také mu nikde předpisovati nemůže, jak jemně, nebo jak přikře. jak líbezně, nebo jak trpce výrazy své hany nebo výtky voliti má. On musí věděti, jakého účinku docíliti hodlá a třeba jest, aby svá slova dle žádoucího účinku odvažoval« . .. Arci ani textem z Lessinga, aniž jiných klassiků nelze dokázat, že by kulturní svět ve svém rozvoji neměl pokračovati. A jist jen onu kritiku sluší považovati za lepší a vyšší která nejen věcně a literárně, ale i mrav ně stojí na stupni dokonalejším.

Podle Sudermannovy nauky sluší rozezná- vati dvě třídy spisovatelů. Jední skládají kusy pro divadlo a druzí píší články pro noviny. První třída podle autora »A« je rozhodně vyšší. Jenom činnosti této třídy přísluší název : práce »tvůrčí«. Účastníci poslednější třídy, byť by sebe více napsali, přece jen netvoří. Pojmu »produktivné kritiky« Sudermann patrně nezná- Nezná, abychom jen při starším příkladu zůstali, proslulé »Hamburské dramaturgie« Les- singovy, kde moderní čtenář dnes po stu a více letech se zájmem svrchovaným se pročítá klassi- ckými statěmi kritickými, jež pojednávají o dra matických zjevech, se svými autory dávno v za pomenutí upadlých. Právě způsobem svého vystoupení dokáza Sudermann sám na sobě pravý opak postavené jím thésy. Slavený divadelní autor, rozhodně nejnadanější mezi dnešními dramatiky, umínís jednou vystoupiti hlučně, s aplombem jako essayista, jako novinářský článkář, tedy jako spisovatel »netvořící« a osvědčí se hrozným — diletantem. Právě foremnou i obsahovou neho- tovostí své filipiky dokázal Sudermann, že je článek publicistický tak dobře druhem umění. jako kterýkoli jiný druh, že tu lze ochotničit hudlařit, tesařit vedle oborové práce opravdu umělecké, jako lze ochotničit a tesařit —v umění skladby her divadelních. V daném při- padě aspoň divadelní autor skvělého jmena osvědčil se jen velmi povrchním ochotníkem v umění skladby novinářského článku a vedle svých soků v duelu, pravých místrů svého cechu (Harden etc.) opravdovým leda — učed- níkem.

Jinými slovy, že je uméní jako umění, že každé má svoji techniku, své tajemství úspěchu a svůj stupeň dokonalosti, ať umění dramatické skladby nebo umění novinářského článku. Slušíli umělecké dílo ceniti? dle úspěchu jeho, jak autor četných vynikajieích her diva- delních jistě si přeje, pak je jisto, že svými bojovnými články proti kritice podal jen důkaz své nedovednosti. Co své články vydal v kritie německé, nic se nezměnilo, žádný z napade ných neuznal za dobré se »polepšit«, naopak žádný mu nezůstal odpověď dlužen. A z těch odpovědí bylo i všecko zřejmo, jen ne nějake pokání. A především bylo zřejmo to, že všeck znalost techniky dramatického umění nestačí má-li býti bojováno na poli umělecké techniký druhu jiného.

Pro nás měla svoji zajímavost ta bitva hle disek a názorů v našem sousedstvu. Žádná instituce není bez vad. Také něme- cká krilika má svoji. A jak už bývá, takové rvačky v domáenosti odhalují sousedům mnohou slabinu, které by jinak stěží sám se dopátral jako Sudermann v podrážděnosti. Dovídáme s kterak v německém tisku je starousedlým zvykem obsazovati kritické stolice professorstvem něme cké řeči a literatury. Kdo má doktorský diplon germanistiky, je tím už jaksi předurčen za ně- meckého kritika literárního, jako diplom medi- cinský opravňuje k vykonávání lékařské praxe- To má ovšem svůj háček, jak podrážděný autor umělee na jevo vynesl. Praktická literární kri- tika je svého druhu také umění, předpokládáu svého vykonavatele jistě vnitřní povolání. A to se právě vytýká professorské kritice německé, že svými formulkami a šablonkami mnoho zmatku do literatury nanesla. Třímá se příliš vnějších značek práce, zůstavujíe nepovšimnuty skrytější vztahy díla a talentu. Často vynáší do nebes prostřednost, která snad právě, hodila se do předložky a příležitostně zas přehlédne sku- tečný talent sebe pozoruhodnější. Tak se ber- línské kritice přihodilo, že Heyersmana, autora i u nás známé »Naděje«, díla silného, původ ního taleniu, prohlásila hned za pouhého noh- sledu Hauptmannova jen pro některé nepatrne vedlejší podobnosti s Hauptmannovými »Tkalci«.

A protože je Hauplmann právě v literární módě stalo se, že přechválen až směšně téhož spiso vatele nejnovější kus »Der arme Heinrich«. Ná- padné nedostatky hry téměř zůstaly nevytknuty- Táž kalhedrová kritika také zavinila, že dne v Německu není v literárnějších kruzích pravého smyslu pro samu podstatu divadelního umění. Divadelní přednosti her odbývají se s opo vržením jako »macha«. Za to vše, co na je višti nepůsobí, právě proto se oslavuje vynáší jako »básnický čin«. Vykonstruován uměle jakýsi nesmyslný rozpor mezi pojmy sli- terárnosti« a »theatrálnosti«. S chorobnou přímo umíněnoští vede se boj o jakési vyklestění di vadla ze samě podstaty jeho podmínek život ných. Divadlo najednou nemá být divadelní. ale — literární. V té věci síla důvodů je zase na straně Sudermannově. Autor »Pádu Sodomy« je mezi dnešními divadelními autory v Německu rozhodně nejsil- nější talent dramatický. Má úplně pravdu, brá- ní-li se proti tomu, aby kritika tuto jeho po výtce divadelní schopnost odbývala útrpným pokrčováním ramen jako nedost uměleckou, jakoby nějaké literární umění stálo v div adle nad divadelním. Kde jinde má být umění diva- delním, ne-li — v divadle? V čem ale rozhoř- čený odpůrce kritiky zase rozhodně nemá pravdu, jest, prohlašuje-li toto neporoz- umění se strany předpojatých posuzovatelů za nějakou — zhrubělost (verrohung) mravů.

Nejde o to, zdali kritika kárá či obdivuje, chválí nebo hani, nýbrž vysvělluje li správně či ne- správně dílo, o něž béží. Sudermann však upadá v slabůstku, každé podrážděné samolibosti, že kritiku považuje ihned za opovržení hodnu, jakmile ostřeji vyjádřeno mínění odchylné. Jednu důležitou okolnost zaslepený pole- mik na příklad úplně pominul. A je to přece okolnost, která by mohla být uvedena za při- činu káraného zjevu hlavní: veliký počet b ez- cenných praci, které se o uznání kritiky a tedy o jakousi literární a uměleckou slávu na veřejných jevištích ucházejí. Polotalentči netalent, který mermomocí dobyti chce »zvuč- noste svému jménu se všemi »přijemnostmi«, které k tomu patří, jistě zasluhuje, aby jménem veřejného dobra a prospěchu byl zakřiknut a do svých mezí odkázán. A tento nezbytný úkol strážce »svatyně« koná kritika. Že při tom do- chází na mnohá nedorozumění, na mnohý pře- hmat, není konečně divu při ohromném počtu zúčastněných na obou stranách. Jenže podle pana Sudermanna v takových případech nedorozumění vždycky bývá vinna kritika a vždy za nevinnou sluší považovati dru- hou stranu. Kritikové jsou pustošitelé, rozmetá- vači, autoři pak za každou cenu stavěči, t vo- řitelé. To je přece jen trochu příliš mali- cherně sobecky vymezeno. Je sice velmi módn