Ročník XXXXVII.

V Praze, v úterý 24. prosince 1907.

Číslo 355.

Na ranní a odpol. lIsty přede lácí se; v Prazn v adminlstrasi vtěsí na řtvrí leta . . . . 8 k —k s dvejí donáškou na znšiel sk čtvit 1ta . . . . 7 K 50h vs slalích: 9 E n0 na něsíc . . . . Poštout ndtvrt leta . . . . 9 R eok s drojí zlailloe na mžekc trst

Dnešní čísle pro Prahu le n 10 stranácb.

Případ chebský. Odpověď ministrova a zákonné zá- klady jazykové rovnoprávnosti v král. českém. (Píše český právník.) V situaci nikterak závidění hodnéa v posledním okamžiku před ukončením před- vánočního zasedání říšské rady, odpověděl ministr spravedlnosti dr. Fr. Klein na inter pelaci prof. dra. Čelakovského. Slovné znění interpelace uveřejnily »Nár. Listy« v čísle 345. ze dne 14. prosince 1907 a v úvodním článku svém ze dne 22. prosince t. r. po- soudily odpověď ministrovu se svého stano- viska politického. Především nutno v odpovědi té s hle- diště všeobecného konstatovati dva vysoce důležité momenty negativní: 1. Odpověd vůbec neobsahuje žádné odpovědi na jasné a určité dotazy interpelantů, nýbrž mluví buď vyhýbavě, nebo zabývá se otázkami zcela jinými; 2. neprecisuje nikterak sta- novisko vlády a justiční správy k otázce samé. Jest ku podivu, jak právník tak bystrý jako nynější ministr práv, může před nej širším forem vykládati základní zásady právní a základní pojmy soudnictví způsobem tak mlhavým a zmateným, a můžeme si to vy světliti pouze tou okolností, že nemluvil zde z něho právník a nejvyšší strážce zá- konů v říši, nýbrž osoba politická podlehnuvší úplně vlivům, jež nedaly vzniknouti jasnému úsud- ku a určitému, resolutnímu plro- hlášení, jaké by se v právním státě rozumělo samo sebou. Po- slanci obou táborů vyslechli prý odpověd ministrovu klidně a mlčky . . . Bylo to ticho souhlasu, ticho oboustranné spoko- jenosti? Či ticho rozpaků? Ticho před bouří, či ticho lhostejnosti? Nejbližší bu- doucnost dá odpověď na tyto otázky a všichni, jimž nevymřel dosud všechen cit právní, čekají na ni s rozechvěním.

Než nehodlám se zabývati věcí poli- ticky; chtěl bych v následujících poznám- kách poukázati k tomu, kterak odpověď mi- nistrova po stránce právnické, opírajíc se o materiál křiklavého případu svévolného porušení práva, jest právnicky neudrži- telna. V první řadě dovolává se ministr článku 6. st zákl. zákona o moci soudcovské, dle něhož soudcové jsou u vykonáván svého úřadu soudcovského sa mostatní a neodvislí a vyvozujez tohoto principu pro ústavní vládu povinnost. nezasahovati bezprostředně do chodu soud nictví a tím méně předpisovati při soud- ním rozhodování takový neb jinaký právní názor, a to ani tehdy, nejde-li o použití zákona, jež by dle názoru vlády nebylo snad správným. — Tato nega- tivní povinnost vlády nebude asi v moderním státě důvodně nikým popírána. Vzchází však předem otázka: jak daleko jde samostatnost a neodvislost soudcovská? A za druhé: bylo by žádané zasáhnutí vlády v případě cheb- ském omezením této samostatnosti a neod- vislosti? Obírajíce se první z obou otázek, mu- síme v souhlasu s panující theorií i praxí co nejdůrazněji poukázati k tomu, že samo- statnost a neodvislost soudcovská není ne- omezena, nejsouc postavena m i mo zákon, naopak, že musí se pohybo- vati v mezich zákona. Zákon a právo vůbec, tudíž i všecka platná nařízení a právní normy jiného druhu, jsou pro soudce vý- hradným měřítkem a všecka ostatní hlediska při konání spravedlnosti musí zů- stati stranou. (Pražák, Rak. pr. úst. III. Str.

293.) Pan ministr spravedlnosti však vyslovil pouze všeobecnou zásadu o samostatnosti neodvislosti soudcovské, avšak zapomněl při- menouti — a sice velmi důrazně při- pomenouti — tak, aby tomu rozuměli všichni, jichž se týče: »Ano, soudcové, jste samo- statní a neodvislí, avšak zákony a právo zachovávati musíte, ony jsou výhradným měřítkem vašeho rozhodování! Zejména jste též povinni zachovávati státní základní zá- kony, tudíž i čl. 19. st. zákl. zákona o vše- obecných právech občanů státních, jakož jste přísahou vykonanou dle čl. 8. zákona o moci soudcovské slavnostně se zavázali !« A měl dle povinnosti své ihned dodati »Zákony a normy právní, na něž se inter pelanti odvolávají, jsou nade vši pochybnost dosud v platnosti.« Otázka druhá byla v »Národních L stech« vlastně již zodpovězena ve článkup. dra. Stejskala, kdež poukázáno bylo na zá- sadní rozhodnutí nejvyššího soudů z nejnovější doby, dle kterého otázka, jaké řeči před soudem má býti použito, nespadá v obor judikatury, nýbrž jest věcí justične správy. V případě chebském nejedná se interpelantům o to, aby vymohli nějaké za- sáhnutí vlády do chodu soudnictví nebo o nějaké předepisování při soudním rozho- dování; zde nemůže býti řeči o nějakém právním názoru zúčastněných soudů, ani o aplikaci zákona.

Vláda a ministerstvo práv nesmí ovšem zasahovati do meritorního rozhodnutí kon- kretního případu, nesmí si osobiti vliv na soudce, aby v konkretním případě určitým způsobem rozhodl. O to také v cheb- ském případě nejde: zde bylo otázkou, zdali státní občan u soudu vůbec dojít může svého práva způsobem zákon- ným, či zdali soud vykonávání spravedlnost může odmítnouti. Tuto otázku však smísil ministr spravedlnosti s otázkou po- jmově naprosto různou, zdali totiž mi- nisterstvo spravedlnosti může soudu přede- psati, jak má rozhodnouti v určité věci samé Tu ovšem jsou soudy samostatny a neod visly a rozhodnutí určitého případu musí býti ponecháno pořadu instančnímu

Avšak — jak již z § 11. st. zákl. zák. z 21 prosince 1867 č. 145. ř. z. ostatně vyplývá — ministerstvo práv má nepopíratelné právo udíleti všeobecné pokyny, upozorňovati je na vady a nedostatky, které se u vyko návání spravedlnosti objevují, připomínati soudům zákonná ustanovení, jichž se řádně a obecně nešetří a udíleti výklady, pokyny a dobrozdání ve všech směrech ju- risdikce i justiční správy a po- kynů těch jsou pak soudy po- vinny šetřiti. Kdyby bylo pravda, co tvrdil ministr, pak byly by nezákonné všecky výnosy ministerstva spravedlnosti. vydané všeobecně soudům o určitých otázkách práv- ních a pak zejmena by byl p. mini s tr desavouoval celou svoji nedáv- nou minulost, kdy jako původce civil- ního řádu soudního vydával oficiální výklady jednotlivých ustanovení tohoto zákona.

Ve věci chebské šlo o samozřejmou povinnost spořádané jusliční správy: umož- niti straně, aby vůbec svého práva došla, zjednati platnost zákonům a znemožniti jednou pro vždy ono »kolísání poslední doby«, které jest jediným positivním, ač velmi opatrným prohlášením ministrovým o věci samé. Tu totiž doznává sice nejvyšší strážce zákona, že toto »kolísání« stalo se veřejným zlem a že nemůže vážnosti soudů býti na prospěch, odchylují-li se od praxe dřívější, souhlasící s mnohaletou judikaturou nejvyš- šího a říšského soudu. Ale opět opomenul dodati okolnost nejdůléžitější, totiž, že tato judikatura jest jedihé správná, poněvadž opírá se o platn právní normy, jichž zacho váván od soudů neúprosně bude vyža- dovati. Tazali-li se tedy čeští interpelanti, co zamýšlí správa soudní učiniti, aby zjed- nala platnost právu jí příslušíeímu, aby zachovávání zákonů vynutila od těch, kdož jsou k tomu zavázáni, — mohla v právním státě zníti odpověď pouze jediná, ja s ná a určitá: »Správa soudní učiní bez od- kladu vše, aby zachovávání zákonů od zu- častněných soudů vynutila a poukáže zejména na ony normy právní, jichž nebylo v při- tomném případě dbáno a jichž bezvýjimečné zachovávání pokládá za nutně. « — Ministr spravedlnosti měl k disposici materiál konkretního připadu i s oním své- volným a naprosto nezákonným rozhodnutím c. k. krajského soudu v Chebu, v němž argumentuje se na základě § 13. vš. ř. s.a § 14. západohal. ř. s. za pomoci vyšší lo- giky a německého Volksratu že »landesüblich« = »gerichtsüblich«, a v němž popírá se plat. nost nařízení z 19. dubna 1880 a zákonů z 8. dubna 1848 a z 30. května 1848. Mi- nistr spravedlnosti měl v interpelaci prof. dra.

Čelakovského po ruce vědecky shrnutý ma- teriál zákonný a bylo tudíž jeho věcí říci kdo má pravdu, zda chebský se- nát či čeští interpelanti. A kdyby byl jako právník, a pouze jako právník prozkoumal věc, nebyt by mohl dospěti k matnému důsledku, že »vláda neopomene ničeho, aby v otázce té zjednala bezvadný stav, vymykající se z dosadních sporů«, nýbrž byl by musil prohlasiti zřetelně asi takto; »Jednání obou chebskýc soudů odporuje právu a spra- vedlnosti, odporuje celé řade zákonných předpisů, o jichž plat- nosti nemůže býti sporu, odpo- ruje nařízením vládním, jež ne- pochybně vydána byla v mezích zákonů a odporuje konečně též mnohaleté judikatuře soudní, judikatuře, kterou vláda nevábá prohlásiti za správnou.« Pak by ministr musil poukázati i soudy na ony normy právní, jimiž rovnopráv- nost v celém království českém jest sta- novena, a jichž interpelace prof. dra. Čela kovského právem se dovolává. Zejména by též kromě nejvyšší resoluce z 8 dubna 1848 č. 74. Sb. z. prov. musil důkladně vštípiti v paměť německých soudců slovné znění cirkulárního nařízení apelačního soudu z 30 května 1848 č. 9535, uveřejněného jako č. 119. ve svazku 30. prov. sbírky zákonů, kdež výslovně se praví:

»Jakož s jedně strany každému jes volno všecka soudní podání bu v německé nebo v české řeči po- dávati, tak s druhé strany jsou všecky úřady soudní povinny protokoly o aktech soudních nebo ústních jednáních jakéhokoli způsobu v onom jazyku zemském předse- bráti, právě tak všecka vyřízení písemných podání nebo soudních protokolů, ja kož i všecka soudcovská rozhodnutí v onom jazyku zem- ském vydávati, jehož jest mocna strana, od které písemné podání bylo podáno nebo se kterou soudní protokol byl předsevzat. a pro kterou usnesené vyřízení nebo roz- hodnutí jest určeno; tudíž české straně česky, německé německy « Ježto však chebský soud krajský tvrdil. že oba tyto akty »dle státního práva, plat ného v době jejich vydání z nedostatku formy pro zákony tehdy obvyklé, za zákony po- važovány býti nemohou«, musil by ministr na to upozorniti, že oba tyto zákony byly řádně vyhlášeny, byvše způsobem tehdy jedině platným a obvyklým uve- řejněny v provinciální sbírce zákonů a že tudiž soudům platnost zákonů těchto zkou- mati nepřísluší. Upozornil by pak v sou- vislosti soudy na rozhodnutí nejvyššího soudu z 13. prosince 1898 č 14 934, na jehož správnosti se dodnes nic nezměnilo a v němž celá olázka po všech stráňkách svých již byla rozřešena a zejména též oběma těmto aktům platnost zákonů žádným pozdějším zákonem nezrušených byla přiznána.

Dále musil by upozorniti soud, že § 13 vš. ř. s. mluví toliko o »jazyku v zemí obvyklém« a že nelze připustiti, aby k inter- pretaci tohoto jasného a prostého terminu »landesüblich« byl přibírán západohal. řád soudní, který v království českém nikdy platnosti neměl; a i kdyby ji byl měl, že smysl slov »im Lande beim Gerichte üblich«, je totožný s terminem »landesüblich« a tudíž pojmově docela jiný než »gerichts- üblich«, totiž: »obvyklý u soudů v cele zemi« (beim Gerichte = in judicio = při oe stv elv výkonu práva).

Pokud se pak týče oprávněnosti soudů, zkoumati platnost nařizení, musilo by býti připomenuto, že soud nemůže pouze prostě prohlásiti, že určité nařízení neuznává, nýbrž že musí udati též důvody, proč nařízení to za platné považovati nemůže. Ohledně nařízení z 18 dubna 1880 č. 14 ř. z, mu- silo by pak býti vylčeno, že důvodů tako- vých shledati nelze a že tudíž nařízení to zachováváno býti musí, nejsouc v podstatě ničím jiným než provedením článku 19. st. zakl. z. z 21. prosince 1867 č. 142. ř. z Když pak již ministr eufemisticky pro- hlásil svévoli soudů chebských jako »kolí- sání«, jež jeví se býti veřejným zlem oproti mnohaleté, jednotné praxi nejvyššího a říš- ského soudu, neměl setrvati u této všeobecné a neurčité věty, nýbrž poukázati jasněa určitě na to, že tato praxe byla a jest je- diné správná a že tudiž soudy nesmějí opomíjeti prostě rozhodnuti nejvyššího soudu z 13. prosince 1898 čís 14 934 a rozhodnují říšského soudu z 18 ledna 1888 č. 5.0 a 6, dle nichž každý občan státní jest oprávněn podávati svá podání v každém jazyku, ob- vyklém v dotyčné zemi a žádati aby se mu v témž jazyce dostalo též vyřízení. — Nebylo zde mým úkolem vyšetřovati. proč toto vše v odpovědi ministrově obsaženo nebylo. O tom budou asi nuceny uvažo- vati osobnosti, stojící v čele života poli ti- V drobném prodejtt ranní č4slo o sobě . . . za 9p odpolední . . . . . . . za 2l Ve flialkách na vonkově- anní číslo, . . . . . . . 10 pdpolední Inserát platí se hotevé napře Fředplacení a interty přijná sdnlsl strace v Marinnské ulici č. 3. Tau nachárají se tež radakee Uskáras a ezpedice „Národnich List“ Dukopliy se novracsjí

ckého. Chtěl jsem pouze upozorniti no právní stránku otázky a poukázati s to- hoto hlediště na to, že odpověď mi- nistra dra. Frant. Kleina za po- slední slovo považována býti nemůže — Případem samým, který k inter- pelaci zavdal podnět, bude se ještě obírati vrchní zemský soud jakožto instance dohlé- dací a také nejvyšší soud, k němuž podán byl rekurs revisní na základě odpovědi mi- nisteria práv § 428. c. ř. s., obsažené v pří- loze min. nař. z 3. prosince 1897 čís. 44., vysloví se o věci cestou instanční. Společný však úkol právníků i politiků českých ve věci tak vysoce důležité bude zajisté jediný: Ukázati, že rovnoprávnost jazy- ková u soudů v království če- ském není a nemůže býti žádným předmětem sporným, nýbrž že jest zákonně stanovena a zaru- čena nade vši pochybnost a že ode všech soudů této země mus — ch. býti zachovávána.

Jen vždy dle pravdy! Offieiální obhájce vládní politiky uveřejníl dne 20. a 22. prosince další dva články pod ná- zvem „Národní strana svobodomyslná a „Ná- rodní Listy“, v nichž snaží se vyvrátiti vývody naše. Pisatel článků těch dopouští se však dvojí chyby. Považuje za zbytečné zabývat se naším důkazem, že nynější politika české delegace na radě říšské jest v naprostém rozporu s tím, co strana ve svých projevech až dosud hlásala a za- nechává jedině správnou cestu logického pře- svědčování. Lze dobře pochopit, v jak obtížné situaci oeitl se obránce vládní politiky české. Historická fakta vyvrátiti nelze a nelze proto ni- jak vyvrátit, ani ničím seslabit vývody naše, jež o historická fakta se opíraly. Předložili jsme ve svých článeích řadu citátů z dějin naší strany, uveřejnili jsme doslovně projevy tak, jak byly prohlášeny, aniž bychom „jim podkládali smysl jiný,“ jak namluvit chce veřejnosti pisatel článku: „Či jsme všichni zrádcové?“, aniž by- chom chtěli „bojovat zbraněmi, jimž“ přívrženci vládní politiky „poněkud odvykli“. Pravdy, nepokryté a jasné jest třeba, by- chom vybředli ze zmaíků nynější naší situace.

Zdá se, že právě těmlo zbraním pravdy od- vykl pisatel uvedeného článku v časopise reor- ganisované strany mladočeské, neboť přípisuje našemu listu výrok, jejž nepronesl. Dne 21. prosince cituje ve svém článku slova p. dra. Kramáře, jež jako citát z řeči jeho pronesené na valném sjezdu důvěrníků jsme dne 5. března označili. Z citátu toho pak dovozuje: »Konstatujeme tedy pro věčnou paměť: Poslup, který strana naše na říšské radě zaujsla, vystavši svého důvěrníka do rady koruny a blasovavši pro vyrovnání, byl schválen valným sjezdem strany i — »Narodními Listy«. Pravdou jest, že postup ten ne byl schválen ani sjezdem, aní »Nár. Listy«. Pisatel článku: »Či jsme všichni zrádcové«, měl správně označit náš citát tak, jak my jsme jej uvedli, za citát z řeči dra. Kramáře (Viz leták národní strany svobodomyslné čís. 2 »Valný sjezd národní strany svobodomyslné«, str. 50.) a měl dále uveřejnit náš cilát úplný, neboť my jsme citovali z řeči dra. Kramáře i následující od- slavec, jejž pisatel zmíněného článku zůmyslné vynechává: »Víme, že nemůžeme podporov a ti vládu, která by nekonala spravedl-

FEUILLETON. Jmelí ve vánočních obyčejícha pověrách. Napsal dr. Čeněk Zibrt. V posledních letech přibyla mezi vánočni nezbytnosti v Praze nevídaná rostlina, jmelí ze- iené s bobulkami bilými. Staří pamětníci vrti hlavou, co to znamená, zavěšovati na Štědrý ve- čer a přes vánoční svátky pod lampou, pod lu- strem chumáče jmeli. Když se pak pod jmelím rozproudí blahopřání vánoční, čtveračivé šká- dlení a líbání, nezdá se nevinný obyčej s jmelím tak novotářský a nebezpečný. Jmelí jest divná a významná cizopasná rostlina. Budí úctu stářím dokladů v prastarých bájích východních, klas- sických i po celý středověk až do nejnovějšího obřadu vánočního. Není vymyšlen dojemný výjev v Normě, kdy kněžka žehnáním jmeli zaklíná v záři měsíční litici válečnou. Upozornil již Sobotka v Rostlinstvu na Pliniovo ličení o kelti- ckýeh v druidech, když nalezli jmelí. Kněz bíle oděný uřizl je zlatým kosířem na bílý plášť. Ná- poj ze jmelí připravený prý činil jalová zvířata plodnými a pomáhal proti otrávení. V bájesloví germánském vypravuje mladší Edda: Bohyně Frigga přiměla všecky živly, kamení, stromy, zvířata, choroby a jedy, aby přísahaly, že budou šetřiti života Baldurova (personifikace letního světla); jenom na jmeli nežádala přísahy, poně- vadž se ji zdálo býti příliš mladým. Baldur byl nezranitelný. Loki došel si pro jmeli o podalje slepému Hědurovi (temná doba zimní), aby jím střelil na Baldura. Hödur střelil a Baldur skácel se mrtev. Křesťanská symbolika rovněž se ujala jmeli. Lid nazývá rozvětvené křižovatě haluzky „svaté dřevo kříže“, jako prý s nebe padá se- meno jmeli na stromy, že Kristus s nebe seslán na strom sv. kříže a vydal se za ovoce k užitku a spáse lidstva všeho. Také růženec proto rob z větviček jmelí v německých krajinách.

Podle Kronfeldovy studie c vánočním strom- ku nejsou vánoce německé bez vánočního strom- ku jedlového a stejně nemohli by v Anglii sla- viti vánoce, kdyby neměli jmeli a česminu (bod- lavou palmu). Výborně líčí Dickens v Klubu Piek wickův (Světová knih. 70—74). Na Štědrý ve- čer z prostředku stropu v kuchyni starý Wardle zavěšoval mohutnou větev jmelí, načež pak pan Pickwick s galantností uchopil starou paní za ruku, zavedl ji pod tajemnou větev a políbi se vší dvorností a důstojností. Stará dáma po- drobila se této obvyklé zdvořilosti s vážnosti jaké vyžadovala tak důležitá a opravdová slav- nost, ale mladší dámy, nejsouce dostatečně pře- svědčeny o pověrečné úctě tohoto zvyku, aneb myslíce, že cena políbení bude dražší, bude-li vynucena hubička s námahou, křičely, zdráhaly se, odpíraly, běhaly z kouta do kouta, vzpouzely se, jen aby ušly políbení — až již někteří z pá- nů méně odvážných a horlivých chtěli ustoupiti.

Všechen odpor marný, vzdaly se a bez upejpáni daly se všecky políbiti... Pan Weller, nejse dobře obeznámen se všemi pravidly tohoto zvy ku, líbal Emmu a všechny služky hned, jakje chytil. Pak přestal křik a tváře byly ještě za- rdělé a účesy v nepořádku a pan Piekwick po zminěněm již polibení staré dámy stál pod jme- lím a pozoroval s veselou tváří vše, co se dělc kolem, když tu náhle mladá dáma s černýma očima po krátkém, tajemném šeptání s ostatním dámami objala pana Piekwicka kolem krku, po- líbila ho něžně na levou tvář, a než se překva- pený vzpamatoval, obkličily ho všecky přítomné dámy a líbaly o překot. Byla to věru rozkoš, vi- děti pana Pickwicka v středu skupiny, jak ho tahaly sem tam, hubičkovaly na bradě, na nos. zase na brejle a kolem dokola hlaholil rozpustilý smích.... Tisíce tisíců kilogramů jmelových větviček ročně vyváží se z Francie do Anglie k vánocům, aby se vybovělo zvyku, že každého, koho kdo dopadne na Štědrý večer pod jmelim. zavěšeným pod lampou prostřed pokoje, má prá- vo bez milosti políbiti.

Starý anglický zvyk v novější, úpravě mění se ve výkupné z kouzla jmelí. Gladstone vypro- stil se diplomaticky r. 1889 při dobročinném bazaru z kroužku půvabných dam, když ho za jaly pod větvičkou jmelí, tajně ukrytou a žádaly výkupné. Jal se hubičkovati krásky, jak stály vedle sebe, všechny. Lády Gladstonová, pozo- rujíc, jak přišla choti každá tato hubička nali bru šterlingů (asi 20 korun), dohadovala, že by jí vůbec hubičky Gladstonovy, pokud se pama- tuje, nebyly podle této sazby splatitelné V Německu i ve Francii ovazují jmelím ovocné stromy (podobně u nás povřislém) jako ochranu proti housenkám, krupobití, blesku. Ko- ledníci mrskají větvičkami jmelí kmotry, aby jim nadělili dárků. Hospodyně zastrkuje jmelí za je- sle, zavěšuje nad prah chléva a strká pod prah proti čarám a škodě. Ve Walesu na Štědrý veče zastrkují jmelí pod střechu a hoši tam vedou děvčata a přejí šťastné, veselé vánoce a nový rok, rozumí se, také s hubičkováním. Ve Francii na nový rok patři jmelí mezi první dárky. Po uli- cích je prodávají s výkřiky: Au gui (jmeli) P'an neuf (nový rok)! Tak se vůbec potom nazývaji novoroční dárky. V Bretagni hlodají o vánocícl za popěvků na počest jmelí větvičky, vedou krále a královnu jmelí domů, ozdobují vrata a dvéře jmelím. U nich pak děvčata dají se líbati. V alp- ských krajinách přenášejí obřad s jmelím na Syl vestra. V hospodě při zábavě visí věnec jedlový uprostřed. U kamen stojí ošklivý maškarád „Syl- vester“ s věncem ze jmelí na hlavě. Jak někdo stoupne pod jedlový věnec, Sylvester má právo ho políbiti.

Lidové podání evropské překvapuje podnes kuiturními přežitky. Kde roste jmelí na liskovém keři, pod ním jsou poklady, had se zlatou ko. runkou. Z takové haluzky nejlépo řezati virguli, čarovný proutek na hledání pokladů, kovů, vody. Na hrdle přivázané jmelí, v prstenu, chrání proti křečím, uhranutí, zvláště malě děti. Zažehnavač přimrazí jmelím zloděje, učiní se člověk nevi- ditelným, dětekém jmeli rozskočí se zámek. Slovanské lidové podání jmelí, „metlu du- chů“, pokládá za lék a kouzlo proti bolestnému spletení vlasů, proti koliunu, proti můře, V Kra- jině koluje pověst, zapsaná od Sobotky v Rost- linstvu: Na hoře Triglavě stařeček pustýřům vyprávěl, že býval loupeživým rytířem, 300 le musil blouditi po světě. Roste prý jmeli na dubě na kterém visi obraz Spasitelův, aby je vzalia šli s ním na Triglav, tam že naleznou na hradě poklad. Zbohatli a na poděkování vystavěli ka- pličku. Na Rusi jmenují jmelí vichrovým hni- zdem. Podle srbské pověry u Sobotky možno

pod lískou, na které vyrostlo jmelí, nalézti hada s drahým kamenem na hlavě a mnoho pokladů Do českých zvyků štědrovečerních byl zvyk anglický s jmelím uměle zanesen a není, poku mi známo, ani zminečky, že by staří znali co- koli podobnéha o významu jmeli na vánoce U Štítného jest neurčitá zmínka při mravokár ném výkladu o pověrečnosti, že ofěrují stienky a považuje se tc za název jmeli. V studii o kou zlech a čarách u starých Čechů (Pam. Arch XIV.) sebral jsem řadu dokladů o tom, jaká mo hojívá a kouzelná byla přičítána jmelí. „Prot veliké padůcí nemoci vezmi kuorky dubového méli, na prsty uvazovati ne mezní na obů ruků ať by kuože se dotýkalo. Item v mosazných prsteních zlatník zadělá těch kuorek, ať se prsta detýkají. Také prsten dělají s hruškovým mě lím na palec na pravé ruce. Dokudž jej nosí nebude ho nemoc trápiti, a když se chceš umyti sejmi prsten a polom zase vstrě na palec a chod s ním.“ Kolovala báje, že anděl zjevil léčivoua kouzelnou tuto moc králi Davidovi. „Když krá David pásl dobytek svého otce, tehdy viděl jest že padúcie nemoc jednu ženu překotila. I po- prosil Boha, aby jemu ráčil zjeviti, které by prot tomu lékařství najlepší bylo aneb mohlo býti.

Tehdy jemu anděl odpověděl: Ktož melé du- bové nese na pravé ruce v prsteni tak, že by se to melé holé ruky dotýkalo, toho nikdy nemoc pa- důcie nepopadne.“ Chirurgické rukopisy staro- české, ranná lékařství, často podávají návod k prachu, tlučenému z jmelí dubového nebo nmdejoe hruškového. Jan Černý v Herbáři 1517 vykládá jako lékař: Jmelí rozličné jest, na stromech se na- lézá, vyrostá z dřeva, „ušlechtilého složenie, z vodnatosti i částku z povětrnosti, zemnatosti ne- mnoho má. Jahódky na katolestech má lepké. z těch jahod a listie sedláci spolu vařiece u vodě. lep dělají a najviece z dubového. Listí vzieti prach z něho udělati, zimnici třetie den hojie. červenú nemoc zastavuje. S vodnatostí jitroce- lovů přijatý rány čistí i svaluje, kosti stvrzuje. S medem smiešený vředy zlé léčie i vyčisťuje.“ Staří lékaři prý nepíší o moci jmelí znamenitě Za dnů našich (připomíná Černý) chválu má z nojistého babského zkušení. „A najviece hru- škové melé k porozenie dietěte snadnému a k lé- čenie žraní matky, s anýzem, s persamem a kmí- nem krámským. Melé hlohové i jabloňové pro zblazněnie u víně dávají. Do kolébky kladů, aby duchové zlí, přístrachy děti nemámily a strašlivá vidéní zahénělo. Sedláci ovcem dávají jedlové melé, aby nepotratily plodu. Žena, aby donesla k času svému plod, prachu tohoto v dubové vodě požievaj V Mathiolově iierháři, u Veleslavína 1596 vypisuje A. Huber z Rýznpachu účinkr jmeli „Melí vůbec dobře jest známé. Nemá na zemi žádného sídla vlastního, a by je kdo saditi chtěl, neporoste. Ale zdržuje se jako pohostinnu na stromích, zvláště pak rádo roste na dubu, na bří- ze, na borovici, na hrušce a na kaštanu, a jest jako sírůmek rozložitý, ratolestný a ušlechtilý.

Ratolistky jeho jsou hebké, tuhé, a sem i tam v hromadu zmotané. Na podzim nese jahodky bílé, jako hrách, vnitř bilým tuhým lepem vy- plněně a každá ta jahodka má v sobě své čer- né zrnko neb semínko. Ty jahodky jídají ptáci, kle- říž se na stromích hnízdí, jako drozdi a hrdličky (u Hájka kvíčaly). Z jejichžto trusu plného toho semena vyrostá zase na stromích nově melí. Od- kudž pěkně starý poeta Plautus propověděl: Drozd sám sobě zahynutí své trousí. Mělí za- hřívá, obměkčuje, k sobě přitahuje a jest více perný nežli hořký. Dubové mělí k mnohým vě- cem jest dobré, zvláště pak ty první ratolesti jeho dobře slouží in fluxu muliebri a uraženým ledvinám. Někteří berou dubově méli, kteréž se země nedotýká a vytáhnouce z něho lep, vaří jej s routou ve vodě, a dávají píti za čtyřideeti dnů pořád. Ale nemocný musí se v jídle a v piti mírně a střídmě chovati a potiti, nejináč, než jakoby v dřevě ležel. Má býti skušená pomoe proti padůcí nemoci, což není k víře nepodobné, poněvadž to méli tak jest vznešené a schválené, že je staří pohané jmenovali zdraví aneb lékař- ství všech neduhův. A netoliko méli toto dubové, ale i strom, na němž roste, za svatý drželi, jakž o tom široce Plinius vypravuje. Ano i podnes pá- teře (růžence) z něho dělají a někteři do stříbra vsázeti je dávají a malým dětem na hrdle mezi jinými trošty zavěšují, nýbrž i sami v svých prsteních zadělané nosí, majíce za to, že padůel