ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 9 0a5b9020-75dc-11dc-ba35-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 9
Chunky — 26 celkem · entity: person 30, place 16, org 2
1 masthead
8t. března 190
2 masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů“ k čislu 89. —.
3 article Historky s „čáry.
Historky s „čáry. Zdá se mi záhodno, abych E slůvku „čára přičinil malou poznámku. Ne tak pro čtenáře pražského, jako spíše pro venkovského. Nebot každý vzdělaný Pražan ví, co je čára, Vi t skoro ještě lépe i méně vzdělaný Pražan, a — což jest podivu nejhodnější — nejlépe to Pražan docela nevzdělaný. Ne tak venkovan, na- rodivší se a vyrůstající v naprostém a politováni- hodněm nedostatku všelíkých institucí a prospěš- rých zřízení, jimiž oplývá město veliké. Velko- měšťáku se pořád něco přikazuje a zakazuje. Nebo se na něm aspoň cosi žádá. Někdy s d- razem, někdy bez důrazu. Slovem, velkoměšťák. jakmile vyláhne paty z domu, stále jest upozo neván, co dělati má a nemá. Slavná vrchnos vede ho — abych tak řekl — od kolébky ke hrobu. Ne tak na venkově. Poznal jsem obce, ves nice a věsničky, kde se lidem nepřikazuje a ne zskazuje pranic. Mnohdy ani žebrota ne. A vždy tky jsem pociťoval nesmírně politování, hlubo- kou soustrast s ubohými venkovany. Nechápa jsem, kterak se probijí celým životem, aniž vědi co dělati mají a nemají. My v Praze víme t o to je život náš lehčí, pohodlnější.
Pražan Praha
4 article
Vylezte na příklad na tramku (a v Praze vylézá se na ni, tu není žádnou hračkou do- stati se na příkré a vysoké schody, vedoucí n peronek; je-li konduktor jen trochu slabší sou slavy tělesné, musí mnohdy všichni pasažeři spo- jenými silami napomoci, aby se některý tělna tější pán anebo dáma dostali nahoru) — pravim vylezte na tramku a rozhlédněte se. Zraky vaše padnou na tabulku, kterou tam vyvěsila vrchno čili správa tramvaje: „Obecenstvo důrazně se žádá, aby-po čas jízdy se zřízenci tramvaje nerozmlouvalo.“ Týká se to patrně ponejv c lidiče, aby nebyl hovorem roztržit a nikoh nepřejel Vzdyeky mi tahle žádosť vrchnoslí tramsa jové vrtá mozkem. Zdá se mi, že vlastně slavn vrchnosti nenáleží obraceti se v této věci k obe censtvu Že by vlastně měla vyhlásiti: „Zřízen cům je za jízdy zakázáno s obecenstvem roz- mlouvati.“ Bylo by řečeno totéž a mnohem urči těji. Ale slavná vrchnost ponechává to na v l obecenstvu. Poslechne-li, dobrá. Neuposlechne- a začne-li mluvit se zřízenci, může se po celou cestu baviti. Neboť zřízenci patrně — nejsoue za nic žádáni — mohou hovořiti, pravda-li?
Praha
5 article
A tak vždyeky ještě ve mnohém zákazu po případě „žádání shledáte značnou liberál nos Ali, pardon, odehýlil jsem se poněkud o „čáry Čára jest kruh, nejenom ideální, ale do cela skutečný kruh, jímž jest královské hlavn město Praha odděleno od ostatního královstv Českého a především ode všech svých předměstí Není to činská zeď, není ten kruh všude patrný sle pokuste se jen, abyste buď ze Smichova z Karlína, ze Žižkova nobo z Vinohrad vnesli do Prahy-husu, podsvinče anebo putnu uhlí. Ihne se vám objeví, kdy jste se oetli na čáře. Tam jste zadržáni, uniformovaný zřízenec provede na huse, podsvinčeti „ohledání“, nebo vám zváží putnu uhlí, dovedo vás k „městišti“, což jest bouda, v níž pokaždé sedí mrzutý pán s brejlemi, ten s vámi zavede malý výslech, napíše boletu, přijme tolik a tolik haléřů, potom ještě asi pě nebo šest jiných uniformovaných pánů se vás optá, co to nesete, ač je husa, podsvinče neb cokoli jiného nesete, samým omakáváním již na polo umučeno, a konečně tedy smíte „pře To tedy je paše pražská „čára“, hranice, n niž se vybírá potravní daň taky z uhli jiných viktualil.
Al Praha Karlín Žižkov
6 article
Tuto vidí se mi poznamenati snažně a dn razně, že mým řádkům nemá býti falešně roz- uměno. Že si nechci nic dobírati, ničemu se p smívati. Laskavý čtenář je totiž někdy potvora Laskavý čtenář je zpravidla škodylibý a hned ve všem čenichá ironii, nabíráni, popichování A když se to právě netýká laskavého čtenáře samotného, má laskavý čtenář radost. Mně však dokonce nepřipadá, abych této sveřeposti laska vého čtenáře hověl. Znám velmi dobře laskavéh čtenáře. Dnes by měl radost, kdybych si dobra slavnou vrchnost, zítra by měl radost ještě větši kdyby si slavná vrchnost dobrala mne. Tak tom Já však naproti tomu jsem naplněn veškerou úclou ke všem slavným vrchnostem. Vážímsi jejich rozkazů a příkazů, nařízení i pouhých žá- dostí. Jsemť přesvědčen, že slavná vrchnost ni- kdy nenařizuje nic hloupého. Slavná vrchnost sestává z lidí učených, a ne-li sama, má po ruce výkonne síly učené, a ty si jistě dost hlavy na- lámou, než něco nařídí, zakážou nebo přikážou. A jestliže nám časem nejde něco do hlavy, ne- dostává se nám prostě náležitého „pochopa“ . z to však nemůže vrchnost, ale naše zanedban vychování a vzdělání.
7 article
Taky mně kdysi cosi nešlo do hlavy. Vrace jsem se z venkova drahou Františka Josefa. Do- stal jsem zprávu, že kdosi těžce stůně, přejesi mě návštěvy. Nejbližší cesta k němu byla měst ským sadem, do něhož vedou vrata hned proti nádraží. Proběhnete parkem a jste v ulici, n místě. Tak si kombinuje cestu prostý, primitivní mozek poplatnický Avšak vrchnost vám stanoví časem smě- docela jiný. Vrazil jsem do vrat parku. „Holt! Unifermovaný zřízenee „čárový“ zastavi mne. Měl jsem totiž na neštěstí malý tlumoi v ruce. „Musíte Bredovskou, k domku, kde se pl t potravní daň.“ „Račte odpustit,“ vysvětluji, „můj tlumol je prázdný, nic v něm, z čeho bych měl platit. Otvírám tlumok, okazuji, že v něm krom hřebenu, kartáče, kartáčku a trepek nic není „Do toho mně nie není,“ zřízenec na to. „S kufrem se parkem nesmí!“ „Vždyť vidite, že v něm nic není — a m cesta vede tu přímo, spěchám k nemocnému schyluje se k desáté — — „Do toho mně nic není!“ Ke zřízenci připojil se druhý jako posila konečně přistoupil strážník a mávl jen velitelsk rukou: „Tamtudy!“ Nezbývalo mi než uposlechnouti. Moudřejšt vždy ustoupí, hlavně když má proti sobě tři uni formy, z nichž jedna patří policajtovi. U „městi- čáru
František Josef
9 article
ště“ v Bredovské ulici vůbec si mne nikdo ne- všiml, nikdo nezastavil, nikdo můj tlumok ne- prohližel. Ale parkem jsem nesměl. Parkem směl vůbec jen, kdo měl prázdné ruce. Kdo mě tlumok sebe prázdnější, nesměl tamtudy. A jestliže bydlil právě do parku, proti nádražl. mušil si přece jen zajíti buď ulicí Bredovskou nebo bývalou Novou branou. Po léta jsem si lámal hlavu, jaký je rozum v tomto nařízení, ale nepřišel jsemhí na to podne. Jako posud nikdo novyzkoumal, proč o něco níže bylo zřízeno do parku nádherné, schodišt z okružní silnice, které se však nikdy neotevřel a jehož lidská noha vůbec nepřekročila. Ale o to vše ted neběží. Doslechl jsem o ji- ném příběhu na „čáře“, ař vlastně na ten si dne vzpomínám. Snad proto, že se udál právě před jedněmi velikonocemi. Skoro mi to připadá jako letos. Vyprávěl mi jej za tepla přítel, kterýž jeso jeho hrdinou. Zaručil jsem mu veškoru diskr - nost, aby mu nevzesly žádné nepříjemnosti z vy- zrazení. Měl jich v životě tak dost, a obávám se. že posud není se všemi hotov. Tolik jen moh říci, že je dramaturgem jistého divadla, a drama- turgů, jak známo, je u nás v poslední době vio než spotřeby na ně. V jistém předměstí pražském žijí nejbližší příbuzní tohoto mého přitele. Šel je navštivi, aby jim popřál šťastných a veselých velikonoc. „I dobře, žes přišel, Jaroslave,“ povídá mu starý tatínek. „Tuhle jsme dostali od přítel Pondělka tetřivka, vezmi si ho, udělejte si ho doma na svátky.“ Nu, chvíli se přítel zpěčoval, nechtěje olou piti tatinka o pochoutku, ale konečně přece tedy ptáka přijal.
Jaroslav Šela
10 article
(Poznamenávám tuto, žeje přitel ještě n zkušený člověk. Neví posud, že ještě každý, kdo kdy dostal tetřívka, zas jej někomu dároval. To je pták, jímž se udělá radost celé řadě rodin. Tetřevem oblaží se ještě vic lidí. Sotva ho kdo dostane, již přemýšlí, komu by ho zas dal. Taky jsěm dostal jednou ťetřěva! Byl jsem tehda rov- něž nezkušený. Měl jsem radost z vzácného daru a sbáněl jsem recept, jak se tetřev upravuje. Znalec jistý poradil mi, že dříve, než se totř v peče, zakopává se na tři neděle do země — asi na půl metru — aby zkřehl. K tomu jesť arci třeba jistého pozomku; sebe menšího, ale po- zemku. Neměl jsem nic takového. Ale mám u Mladé Boloslavi přítele, který má snad něja- kých padesát korců polňosti. Dopsal jsem mu, zdali by mi propůjčil asi čtverečný metr půdy, jenom na tři neděle, abych si tam něco zakopal. Přitel obratem odpověděl, že s radosti, s tou to- liko podmínkou, aby to nebyla lidská mrtvoli Vyžádal jsem si tedy dovolenou na den, koupi jsem si u pana Trejbala na Perštýně motyku jel jsem s tetřevem do Boleslavi. Prítel mně vy- kázal nejkrásnější kousek pole. Vše šlo dobre, jen jsem si vzal krátkou dovolenou. Trvalo m půldruhého dne, než jsem tetřeva dostal do ná- ležité hloubky. Bylo trochu sucho a špatně se kopalo. Vrátil jsem se a hned jsem ulehl s houserem násladkem nezvyklého namáhání. Ale netrval dlouho. Uzdravil jsem se právě z tři neděle, kdy byl čas, abych zas tetřeva vy- hrabal. Dostal jsem zas devolenou — méně ochotně než poprvé — a vyjel jsem podruhé do Boleslavi. Večer jsem byl s tetřevem v Praze.
Trejbal Perštýn Boleslav Praha
11 article
Druhý den byla noděle — to bude obídekl Zdá se mi však, že mne znalec obelhal anebo že nebyl dokonalým znalcem. Pekli jsme tetřeva od rána do dvou hodin, ale tetřev zkřehl jenom na tolik, že by ho snad byl mohl poží- vati člověk diluviální, který měl ještě mohutnější chrup a hlavně tesáky asi jako gorilla. Zdegene- rovaný člověk devatenáctého století však že je na takovou zvěřinu přímo chudozubý. Vidě) jsem, že by byl tetřev potřeboval asi šesti nedel v zemi, nevěděl jsem však, může-li být r oz- pečený tetřev znova zakopán. Pekli jsme b ještě tři dni, ale jeho nátura vzdorovala chn pod plotnou i žáru kamínek plynových. Poradili mi antracitové uhlí, které prý vy dává nesmírný zár. Koupil jsem ho putnu asi z tři zlatky, avšak taky antracit objevíl se malo- mocným. Tetřev byl sice pořád menší a menší, scvrkal se, sesýchal, ale nebylo dosti silného nože na krájení. Nejlepší anglická ocel drtila s na něm jak perník.
12 article
Tetřeví mumii odvezl později popelár, poně- vadž to není posud zakázáno. Od té doby však ipí na mých dvořích tabulka, že nejen pozvání do plesů a zábav, ale i tetřevy zdvořile sice. avšak důrazně odmítám.) Vracím se k příteli, který dostal tetřívka. Soudím, že tetřívek je přirozenosti měkčí, křeh- čí, jak již jeho zdrobnělé jméno naznačuje. Přítel ubíral se ku Praze, nesa pod paždím balíček. Jasné jeho oči bloudily kdesi po obloze, myšlenky vůbec kdo ví kde. A tak, aniž se na- dál, byl náhle zastaven kategorickým zvoláním „Máte něco k zdanění, pane?“ „Ale nic,“ povídá přítel; „luhle nesu tetřív ka. „No tak dovolte, pane, to je potravina! Vybalili mu tetřívka, prozkoumali, nejsou- to snad tetřívci dva, dovedli přitele k okénku „městiště“, mrzutý pán vyotal se rovněž, napsa boletu, nastříhl ji, vyžádal si jednatřicet haléřů a přítel myslil, že tím věc skončena. Což byl omyl.
Praha
13 article
„No tak, pane, tu boletu bych prosil,“ za- stavil ho teď jiný zřízenec Přítel podal boletu. Ještě jednou podíval se zřízenec na ptáka, zdali snad zatím nedostal mladé, a propustil přítele ze svých rukou. A přitel, zahleděv se zas do nebe a myšlen- kami zatoulav se do nějského neviditelného pro- spektu divadelního, hodlal dohonit zmeškaný čas a vykročil. „Hola, pane, co to nesete?“ stavil ho o dv kroky dál jin, uniformovaný pán. Málem by tu milý přitel byl zasyčel: „Al sssakramente, což mě budete röntgenovat?“ vzpomněl však v čas, že stojí před vrchností řekl tedy jen uctivě; „Ko všem hromům, tetřívka, už jsem vše- cek prohledán, a tuhle je boleta, platil jsem jednatřicet haléřů.. Uniforma podívala se na přítele přísně. avšak i jaksi shovívavě, vědouc, kterak nemůže každý prostý občan znáti všechny momenty ouřadní procedury na „čáře“, a otázala se o- měřeně: „No a kde máte certifikát?“ „Jaký cortifikát?“ podivil se přílel a na- strkoval zase svoji boletu na důkaz, že zaplatil jednatřicot haléřů korunové, měny. Totiž cortifikát,“ vysvětlovala uniforma „že smíte s tetřívkem vůboc do Prahy. Cer fikát onoho lesního ouřadu, odkud je, pane; Nebo teď je na tetřívky šoncajt, pane, a n směj se stříleti Přítel hleděl za svéhio života všelikým ne- příjemnostom, ba i nebezpečenstvím a dokonce krisím tváří v tvář, ale teď skoro pobledl. Ne- boť certifikátu — neměl. Zkrátka, nesl kontraband, nesl nedovolenou, zakázanou věe. Vrchnost od něho sice přijala jednatřicet halérů, tam, o dva kroky nazad, v oné boudě, na níž je nápis „městiště“, ale tato vrchnost neřekla mu hned u onoho, okénka, že je na tetřívky „šón- cajt“, neptala se po certifikátu, nevarovala ho.
Hol Al Praha
14 article
Dala si zaplatit, jednou rukou přijala od něho jednatřicet haléřů, ale hned již druhou ruk po něm vztáhla jako po pašeru, po člověku. kterýž neoprávněným způsobem pronáší zvěř, která se nesmí střílel. Vrehnost mu vlídně ode- brala poplntek, ale zároveň na něj nastražil past. Dokud byl před čarou, na předměstí, moh míti třetrivků kolik chtěl, vrchnosti do toho nie nebylo. Ale vrchnost pustila ho s tetřívkem na čáru, nikoli však přes čáru. Přitel uvázl.A poněvadž byl přítel kdysi taky soudním refe- rentem, věděl ihned, že se tu dopustil — ač ne- vědomky — trestného činu. Pronáší do Prah tetřívka nezákonně zastřeleného, utracenéh pouhou ranou flinty, bez certifikátu! Pokuta vězení, snad žalář a čert vi- co ještě ho čeká Z těch úvah vytrhl jej hlas uniformy: „Kdyz nemáto certifikát, pane, tedy musi- se mnou, na radnicil Přítel věděl, že je skutečně zle. Zvou h sice na radnici, ale ne aby ho tam udělali pri- mátorem, městským radním anebo snad aspo obecním starším, nýbrž aby zho vyslýchali jak delikventa. Přispěl sice obecnímu důchodu jednatřiceti haleři, ale zároveň spáchal (restný čin. Vykonal skutek šlechetný, ale před tím ještě dopustil se viny. Příteli kmitlo se hlavou hejno myšlenek. Nejmocnější z nich byla vzpomink na Hugův román „Devadesát tři“, na čtvrtou— šestou kapitolu prvního dílu, na nešťastnéh dělostřelce, jehož vinou odpoutalo se čtvřiadva- cetiliberní dělo na korvetě, čímž hrozila záhub celé lodi. Dělostřelee zmohl sice dělo, zmítajicí se strašlivou posunčinou pod palubou, velitel vendějských povstaleů připjal mu j sice za toto hrdinství křiž svatého Ludvíka na umolousanou halenu, ale zároveň velel: A teď ho zastřelte A nešťastník byl ve chvili odpraven a vhozen do moře.
Hugův Ludvík Praha
15 article
Přitel věděl sice, že na radnici staroměstské nevykonávaji se ortele, že tam nestřilejí. Al přece jen věděl z dějin, že tam v dávných do- bách často krev tekla. A snad vše to bylo při činou, že v okamžiku, kdy byl tak detektivsky polapen, odvětil muži v uniformě, který se do- žadoval certifikátu; „Milý pane, ani mno nenapadne, abyek s vámi chodil na radnici. Teď mám hlad, spě chám k obědu, a po obědě mám v divadle zkou šku. To by mi tetřívek za to stál! Tuhle máte moji visitku, číslo domu, a to znad stačí.“ Muž přijal visitku, jakoby se rozmýšlel, al vida jasný, nevinný pohled mladého muže, který ač vyniká mnohými přednostmi, nemá certifikátu na tetřivky, — obměkčil se a řekl: „No dobrá, obsílku dostanou domů. A tento od koho pak vlastně toho ptáka maj?“ Přiteli mému nastal nový duševní zápas.
Al
16 article
Dobromyslný pan Pondělek z venkova poslal jeho otci tetřívka na svátky. Kterak ho nabyl přítel sám nevěděl; ale za to, že chtěl jeho ta- tínkovi způsobiti pochoutku, kterou starý tatínek přenesl na svého syna, za to ho má denuncovati Má mu připraviti opletačky? Krátký bojoval boj vítězně z něho vyšel. Zcela dobře odpověděl uni- formovanému zřízenci vrchnosti: „Ale, chytil jsem ho do oka! Já tak někdy když není zkouška v divadle a když nespisuj básně nebo divadelní kusy, chytám ze zábavy te- třívky a tetřevy do ok. Někdy i zajíce nebo čer- nou zvěř. Není zjištěno, postihl-li zřízenec, chtivý cer tifikáťů tetřevích, ironii spočívající ve slovec přítelových, ale jisto jest, že ho propustil, d- věřuje jeho zevnějšku, visitce a nevinným očím. které rychle pomrkávaly. Co se dále dělo s tetřívkem, zatím se příl l nestaral. Ba, zapomněl na něj. A teprv když s vrátil k večeru ze zkoušky, vzpomněl a řel k choti své: „Nelekej se, kdyby mě náhodou hledalí po licajti za mé nepřítomnosti. Neběží o nic jinéh než. — — — A jal se vyprávěti, co ho potkalo.
17 article
Tak na půl ucha slyšela to dívka služebná v předsíní, i přichvátá a oznamuje: „Někdo tu juž byl, milostpane, ale policaj ne, neměl šavli.“ „A co chtěl?“ „Ale nějakého ptáka přinesl, milostpane. „Ptáka?“ No, ale teď teprv drahý můj přítel v n smírném udivení zamžikal očima. „Přineste hol“ Dívka přinesla — byl to tetřívek, oner „zdaněný“ tetřívek, za nějž bylo zaplacen jednatřicet haléřů. „A co říkal ten muž?“ „Že ho sem páni z radnice poslali. „Nic víc?“ „Nic jiného.“ Ale pak, spojiv se s radnicí nikoli tele f o ni cky, nýbrž tole paticky, vyzvěděl přítel mu působením čtvrté dimense asi toto: Když přísná ruka vrchnosti přinesla na rad nici osudný ten kontraband, obrátil se k ní pa ouřada a povídá: „Co pak nám to sem nesou?“ „Tetřívka — zadržel jsem ho na čáře nu mero ajnevaj, dotyčný člověk neměl certifikát tuhle je jeho visitka, je to někdo od divadla tak jsem tetřívka zabavil, protože je na ně šon Pan ouřada se podíval na visitku, podíval se na tetřívka, podíval se do třetice na bedlivéh strážce zákonů — kterýžto pohled prý byl nej delší — a povídá: cajt. „To zas vyvedli věc! Teď ho tam hnen tomu pánovi donesou, aby odpustil. Pro to že na tetřívky teď není žádnej šon- cajt, rozumějr Muž rozuměl a tetřívek byl nevrácen majet níku. A jen prozřetelnosti zákona, který nate třívky neustanovil v řečené kritické době žádní „šóncajt“, je děkovati, že milý přítel ušel vše likým protivenstvím a těžkému pronásledování To jest vše, co o tom vím. Nevím tolíko, zdal již přitel tetřivka na tři neděle zakopal. Ale snac se tetřívci ani nozakopávají. Ti snad se vyhazuj na popel bez předchozího zakopání, brevi manu jak ríkají latináři. Ale pak nechápu, proč s něho přítel plat jednatřicet halérů?
Pták
18 article Zjihlo...
Zjihlo... Napsal v. Jis k ra
19 article Pan kaplan řekl „amen“ a postní kázán
Pan kaplan řekl „amen“ a postní kázán bylo u konce. Stará Nelibka zastavila se ještě u oltáře sv Anny, své patronky, a potom zamírila ven. V ko stelních vratech setkala se s bábou Šantrůčko vou, která byla ze sousední vsi. Byly vrstev níce, chodily spolu do školy; obě pamatovaly ty staré zlaté časy, kdy stačilo jíti do školy jednon za týden. „Jak se ti dnes líbilo slovo boží?“ ptala se Šantrůčková Nelibové, když poodešly. „Jako vždy, když káže mladý. Co ten člo věk jenom dělá!“ vzdychla Nelibová. „Ba, ten neumí jednoho rozebrat! Proč bo pan farář nechá kázat v postě! Mám-li jít z k zání stejná, jako jsem byla před kázáním, ne musím na ně chodit. Šantrůčková vytáhla šátek. „Koukej, jak jsem ho dala do kapsy, tak ho nesu zase domů.
svatý Anna Šantrůčková Neliba Šantrůčková
20 article
Vždycky čekám, že se rozkáže a pak že se da do řeči cit. Ale ne. Už už jsem dnes myslila, že se rozdělává, jak začal mluvit o soucitu a dával příklad na lidskou krutost, to se mu tak trochu hlas zatřásl, ale hned to bylo pryč. Já vím, ž hned lidi rozplakati nemůze, ale když káže už půl hodiny, pak se může něco žádat Tenhle náš pan farář. Jen vyloze na kaza- telnu a člověk už vytahuje šátek.?! Poslouch chvíli a musíš plakat. A věř mi, že už jsen kolikráte plakala boz poslouchání. Tak mi bývá krásně; on mluví, mluví, a mně se zdá, že jde ten hlas pořád z větší dálky, ale cítím, jakou lítost mám z jeho řeči a muším plakat. To děl hlas. On řekne třebas obyčejné slovo, ale řekne je s lakovým citem, že člověka rozpláče. Nikdy nezapomenu, jak řekl „Matko milá“ při jednom kázání, když vypravoval přiběh o lu- píči. Tenkrát plakal celý kostel a ještě dnes, když si připomenu ta slova, dusí mne v hrdle A mladý? Vlastně, co povidá, není zlé, ale že to n umí jak se patř podat. Buď mluví docela oby- čejně jako se mluví v sednici, anebo zase jake by člověka burcoval. Já nevím, já nevím, ten se sem nehodí!
21 article
Došly k Nelibovům. Nelibka zvala Šantno čkovou na hrnek kávy, aby se posilnila, než půjde dále. Mladá Nelibka vítala obě stařeny tázajíc se, jaké byla kázání, „Ale co, bylo, nebylo, milá holka, ani slzu- nikdo neukráp', tak si můžeš myslit, jaké bylo.“ vykládá Šantrůčková, sedajíe k svačině. „Ten člověk neumí štát na kazatelně. Dost nováčků jsem viděla a slyšela kázat, ale tenhle je pořád tvrdý jako nesepraný kartoun. Hlasem ani neza- třese. A pan farář! „Matko milá“ řekl, a člověk se div neuštíkal pláčem- Já, lidičky, věřte, to řeknu Přibici, jako ko stelnici, jak na mladého koukáme. On se přee musí změnit, když tu chce obstát!“ A Šantrůčková řekla Přibici, Přibice farsk hospodyni, hospodyně panu faráři a pan fará panu kaplanovi. Jen tak z daleka a žertovně, ale pan kaplan pocítil trpkost. Nedostatek citu mu budou vytýkati, jemu, který je z nich, který při- šel s nadšením a láskou, který pro svoje kázání bere slova z duše čisté, nadšené a vrouci! Ne třese jim dosti hlasemi Číši trpkosti projela bublinka — pan kaplan se dal do smíchu a třaslavým hlasem promluvi několik vět, jak by se asi byly Santrů čkové li- bily. Pak ale zchmuřil tvář. I ty báby na vsi chtěji míti jenom komedii, o smysl jim nejde.
Nelibek Šantrůčková Hlas farář Přibice Přibice
22 article
Šantrůčková toho půidne ani netušila, že právě vzešlo hořké býlí, které včera u Přibice sázel Pokojně uklizela věci v truhle a vyzpěvo- vala při tom postní píseň. Byla sama v komoře Ale za chvli se ozval z chodbičky líbezný hlá sek: „Babičkol“ Šantrůčková se usmála a zavolala něžně „Tady jsem, děvečko moje, v komoře !“ Dvéře se otevřely a malá babiččina děvečk vešla. Tohle vnouče svoje měla Šantrůčková jak oko v hlavě. Ani jednoho kadeřavého zlatéh vlásku jejího nesměl nikdo zkřivit, ani jedinou litostnou slzičku z pomněnkových oček vyloudit sice bylo zle. A dítě si toho zasloužilo, bylo vtě lená malá dobrota, jasný slunečný paprsek star babičky.
Šantrůčková Přibice
23 article
„Babičko,“ přitulila se malá Marjánk „budeme barvit vajíčka, vidte?“ „Budeme, a mazance pěci. „A babičko, jak se barví vajíčka?“ „A všelijak, jak kdo chce. Červeně, modr žlute, strakatě „Strakatě? To jsou jako naše kočka? „No ne, tak ne, jinak. „A tak jak? „Však uvidíš, až je budeme barvit.“ „Ale já bych to ráda věděla „Tak se podívej, ty zvědavá. Tuhle mán kousky hedvábí nastřádané, ty vyeupujeme nitky promíchámc, strakatou cupaninou vajičk ovážeme a dáme je vařit. Vajíčka budou jak z mramoru. Na žlutá dáme vařit slupky z cibul a na červená a modrá — „To už já vím, koupíme barvu,“ skočilaj Marjánka do řeči. Pak položila mazlivě zlatou hlavičku babičce do klína. „Babičko, vy umíte kraslice, že? „Tol. „Uděláte mi krásnou, ale tak krásnou kras lici, jako nikdo nemá? ean „Udslám, ale musíš si jí vážil. „Babičko, já ji někomu dám, zašeptalo ditě vrousně. on rčl bo „Dáš? Komu?“ „Velebnému pánovi.“ „Panu kaplanovi? A proč? „Babičko, on nám tuhle vykládal ve škole o umučení Páně a tak nám to krásně povídal, že jsme musili plakat. I Venda plakal, víš, ten rozpusta. A já bych tak ráda udělala velebnému pánu radost. Babička se počala o věc zajímat. „Prosím tě, holka, opravdu jste plakali?“ „Opravdu, babičko „A jak vám to povídal, jako když se oby- čejně mluví?“ „No jako když vykládá náboženství.“ „To se podívejme, oni plakali,“ vrtěla ba bička hlavou. „Vy byste byla také plakala, kdybyste ho byla slyšela. „Třásl se mu při tom hlas?“ zeptala se ba- žPsilon.
Dáša Venda Tolo
24 article
bička. „To ani nevím, babičko.“ „Podivme se,“ bručela si babička, držíc v zapomenutí roztažený fěrtoch v ruc „Tak uděláš, babičko, moc krásnou, ano?“ „l udělám. Kolik dni už honily se krajem větry. Ch- lemi prudce roztrhaly šedé oblaky, odkrývajíce silně modré nebe a zářící slunce, chvilemi zase zcelily roztrhaný šedý plášť oblohy a na všechny strany rozprašovaly studený březnový děšt. Šumění a skučení rozléhalo se po lese voda v rybnice válela vlny ke břehu. Stará vrba, celá mokrá, ohýbala průžné proutí, zdobené strí. brnými, lesklými kočičkami. Ona jediná se měla k životu; pruty všech ostatních křovisk byly jako vyprané, do běla, beze známky života. Ale vrba nebyla pyšná, dobrácky se točila na všechny strany, jako by vlídně vykládala: „Víte, já mu- sím, budou Velikonocel“ Když promrskal vír důkladně kde co, ulehl a slunce kradmo začalo klouzat po větvičkách. Diamanty na stríbrných kočičkách přestaly zářit — sluničko je vypilo, a větrem rozčechraný les zvolna se stával úhlazenějším. Pan kaplan vyšel si do lesa promyslit pá- teční kázání. Šel po prázdně lesní cestě, poslou- chal lahodné ticho, nabíral do duše sváteční klid povznešení. Bylo mu dobře. Cítil, jak harmonie kolem něho počíná se rozkládati i v něm. Vše- chny nesrovnalosti, vyplývající ze styku s lidmi, zdály se mu malichernými uprostřed velikosti ho obklopující.
25 article
Klidná harmonie byla náhle přeťata dět- ským výkřikom, ůzkostným a hrozným, a jemu nž sledoval zmatený shluk dětských blasů, vo- lajících o pomoe Křik se nesl od rybníka. Když tam kaplan dorazil, spatřil u staré vrby přespolní školáky Křičeli, že Marjánka Šantrůčkovic spadla do rybníka, Viděl nalámané pruty s kočičkami, pohá- zené po břehu i plovoucí po rybníku a blízk vrby na vodě „puklice“, ukazující místo, kde jest mu hledati. Shodil kabát a skočil do ryb- níka. Jistě nepomyslil, že splatil dítěti dluh dobrého slova a vděčné příchylnosti, když je p chvíli hledání vynesl na břeh . Ustrašené děti mlěky dívaly se na bledou, jak jim připadalo mrtvou Marjánku. Ale nebyl mrtva. Pan kaplan ji obrátil tak, aby vytekl voda, pak ji zabalil do šátků kamarádek a oblék- nuv kabát, spěchal s Marjánkou v náruči k farc. Bylo to blíže, než k Šantrůčkovům a pak b v místě lékař. Poslal hocha napřed, aby se n faře připravili, ostatní děti musily domů a k Šan- trůčkovům. Za nedlouho běželi tito na faru. Sťará Šan- trůčková, celá smrtelná, klopýtajíc, předstihla všechny. Zastihla Marjánku v posteli, při vě- domí, trochu ulekanou a rozpálenou, ale usmiva- jící se. „Děvečko moje,“ zaplakala stará babička. teprve teď si popřávajíc času k slzám, „ty jsi živa, ty jsi zdráva! Bože, bože, to bych byla ne- přežila, moje zlaté holátko, řekni bábě slo víčko !“ „Babičko, já jsem se topila a velebný pán mne vytáhl,“ řekla Marjánka; bylo vidět, že s cití hrdinkou dne.
Šantrůčkův Marjánka bůh Sťarý Šan
26 article
Babička se zajikla. Ano, velebný pán ji vy- táhl... Ohlédla se po přítomných. Velebný pán tu nebyl. Ptala se po něm. Dovedli ji k jeho pokoji. Šantrůčková se třásla jako list. Tiše za- klepala a na vyzvání vstoupila. Pan kaplansi znamenal kázání. „Velebný pane,“ vypravila ze sebe, ale dále nemohla. Slzy jí vyhrkly proudem, přistoupil a chopivši velebníčka za ruku, začala ji líbat. Ten vytáhl ruku a mluvil konejšivě: „Utište se matko, už je všecko dobře. „Ale když já . .. „Vždyť já vím, že vy... no už je všecko v pořádku, nic si z toho nedělejte. Jak se dostala Šantrůčková ven, ani ne- včděla. Marjánka zůstala přes noc na faře, pak si ji odnesli domů. Do pátku zase běhala; b- bička mohla jíti na postní kázání. Kázal pan kaplan jako obyčejně, kázal krátce a mluvil jako vždy, ale dnes ponejprv s Šantrůčkové zdálo, že jdou jeho slova k srdci. Neposlouchala hlas, vnímala slova a ta, ceítil. ji dojímají. Náhle počaly se jí dráti v oči slzy. Tak mu ublížila a on jí vytáhl Marjánku! Vždyt vlastně káže dobře, netáhne řeč jako pan farái. ale víc toho povi, člověk si má co opakovat. Tenlokrát přinesla Šantrůčková šátek cel mokrý a když u Nelibky svačila, musila utíra oči rukávem. Za rok měl postní kázání sám pan farář bál se, aby si ovečky zase nestěžovaly. Ale chyba lávky: Šantrůčková řekla Přibici, Přibice hospo- dyni a hospodyně panu kaplanovi „Jak pan farář vyleze na kazatelnu, tak by se člověk obrátil a šel z kostela; už by to měl nechat mladému!“ Ale pan farář se toho nedověděl, nebot kaplan nerad špatně žertoval.
Šantrůčková Marjánka Šantrůček Nelibky Přibice Přibice Marjánka