1
masthead
8t. března 190
2
masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů“ k čislu 89. —.
3
article
Historky s „čáry.
Historky s „čáry.
Zdá se mi záhodno, abych E slůvku „čára
přičinil malou poznámku. Ne tak pro čtenáře
pražského, jako spíše pro venkovského. Nebot
každý vzdělaný Pražan ví, co je čára, Vi t
skoro ještě lépe i méně vzdělaný Pražan, a —
což jest podivu nejhodnější — nejlépe to
Pražan docela nevzdělaný. Ne tak venkovan, na-
rodivší se a vyrůstající v naprostém a politováni-
hodněm nedostatku všelíkých institucí a prospěš-
rých zřízení, jimiž oplývá město veliké. Velko-
měšťáku se pořád něco přikazuje a zakazuje.
Nebo se na něm aspoň cosi žádá. Někdy s d-
razem, někdy bez důrazu. Slovem, velkoměšťák.
jakmile vyláhne paty z domu, stále jest upozo
neván, co dělati má a nemá. Slavná vrchnos
vede ho — abych tak řekl — od kolébky
ke hrobu.
Ne tak na venkově. Poznal jsem obce, ves
nice a věsničky, kde se lidem nepřikazuje a ne
zskazuje pranic. Mnohdy ani žebrota ne. A vždy
tky jsem pociťoval nesmírně politování, hlubo-
kou soustrast s ubohými venkovany. Nechápa
jsem, kterak se probijí celým životem, aniž vědi
co dělati mají a nemají. My v Praze víme t
o to je život náš lehčí, pohodlnější.
Pražan
Praha
4
article
Vylezte na příklad na tramku (a v Praze
vylézá se na ni, tu není žádnou hračkou do-
stati se na příkré a vysoké schody, vedoucí n
peronek; je-li konduktor jen trochu slabší sou
slavy tělesné, musí mnohdy všichni pasažeři spo-
jenými silami napomoci, aby se některý tělna
tější pán anebo dáma dostali nahoru) — pravim
vylezte na tramku a rozhlédněte se. Zraky vaše
padnou na tabulku, kterou tam vyvěsila vrchno
čili správa tramvaje: „Obecenstvo důrazně
se žádá, aby-po čas jízdy se zřízenci tramvaje
nerozmlouvalo.“ Týká se to patrně ponejv c
lidiče, aby nebyl hovorem roztržit a nikoh
nepřejel
Vzdyeky mi tahle žádosť vrchnoslí tramsa
jové vrtá mozkem. Zdá se mi, že vlastně slavn
vrchnosti nenáleží obraceti se v této věci k obe
censtvu Že by vlastně měla vyhlásiti: „Zřízen
cům je za jízdy zakázáno s obecenstvem roz-
mlouvati.“ Bylo by řečeno totéž a mnohem urči
těji. Ale slavná vrchnost ponechává to na v l
obecenstvu. Poslechne-li, dobrá. Neuposlechne-
a začne-li mluvit se zřízenci, může se po celou
cestu baviti. Neboť zřízenci patrně — nejsoue
za nic žádáni — mohou hovořiti, pravda-li?
Praha
5
article
A tak vždyeky ještě ve mnohém zákazu
po případě „žádání shledáte značnou liberál
nos
Ali, pardon, odehýlil jsem se poněkud o
„čáry
Čára jest kruh, nejenom ideální, ale do
cela skutečný kruh, jímž jest královské hlavn
město Praha odděleno od ostatního královstv
Českého a především ode všech svých předměstí
Není to činská zeď, není ten kruh všude patrný
sle pokuste se jen, abyste buď ze Smichova
z Karlína, ze Žižkova nobo z Vinohrad vnesli do
Prahy-husu, podsvinče anebo putnu uhlí. Ihne
se vám objeví, kdy jste se oetli na čáře. Tam
jste zadržáni, uniformovaný zřízenec provede na
huse, podsvinčeti „ohledání“, nebo vám zváží
putnu uhlí, dovedo vás k „městišti“, což jest
bouda, v níž pokaždé sedí mrzutý pán s brejlemi,
ten s vámi zavede malý výslech, napíše boletu,
přijme tolik a tolik haléřů, potom ještě asi pě
nebo šest jiných uniformovaných pánů se vás
optá, co to nesete, ač je husa, podsvinče neb
cokoli jiného nesete, samým omakáváním již na
polo umučeno, a konečně tedy smíte „pře
To tedy je paše pražská „čára“, hranice, n
niž se vybírá potravní daň taky z uhli
jiných viktualil.
Al
Praha
Karlín
Žižkov
6
article
Tuto vidí se mi poznamenati snažně a dn
razně, že mým řádkům nemá býti falešně roz-
uměno. Že si nechci nic dobírati, ničemu se p
smívati. Laskavý čtenář je totiž někdy potvora
Laskavý čtenář je zpravidla škodylibý a hned
ve všem čenichá ironii, nabíráni, popichování
A když se to právě netýká laskavého čtenáře
samotného, má laskavý čtenář radost. Mně však
dokonce nepřipadá, abych této sveřeposti laska
vého čtenáře hověl. Znám velmi dobře laskavéh
čtenáře. Dnes by měl radost, kdybych si dobra
slavnou vrchnost, zítra by měl radost ještě větši
kdyby si slavná vrchnost dobrala mne. Tak tom
Já však naproti tomu jsem naplněn veškerou
úclou ke všem slavným vrchnostem. Vážímsi
jejich rozkazů a příkazů, nařízení i pouhých žá-
dostí. Jsemť přesvědčen, že slavná vrchnost ni-
kdy nenařizuje nic hloupého. Slavná vrchnost
sestává z lidí učených, a ne-li sama, má po ruce
výkonne síly učené, a ty si jistě dost hlavy na-
lámou, než něco nařídí, zakážou nebo přikážou.
A jestliže nám časem nejde něco do hlavy, ne-
dostává se nám prostě náležitého „pochopa“ . z
to však nemůže vrchnost, ale naše zanedban
vychování a vzdělání.
7
article
Taky mně kdysi cosi nešlo do hlavy. Vrace
jsem se z venkova drahou Františka Josefa. Do-
stal jsem zprávu, že kdosi těžce stůně, přejesi
mě návštěvy. Nejbližší cesta k němu byla měst
ským sadem, do něhož vedou vrata hned proti
nádraží. Proběhnete parkem a jste v ulici, n
místě. Tak si kombinuje cestu prostý, primitivní
mozek poplatnický
Avšak vrchnost vám stanoví časem smě-
docela jiný. Vrazil jsem do vrat parku.
„Holt!
Unifermovaný zřízenee „čárový“ zastavi
mne. Měl jsem totiž na neštěstí malý tlumoi
v ruce.
„Musíte Bredovskou, k domku, kde se pl t
potravní daň.“
„Račte odpustit,“ vysvětluji, „můj tlumol
je prázdný, nic v něm, z čeho bych měl platit.
Otvírám tlumok, okazuji, že v něm krom
hřebenu, kartáče, kartáčku a trepek nic není
„Do toho mně nie není,“ zřízenec na to.
„S kufrem se parkem nesmí!“
„Vždyť vidite, že v něm nic není — a m
cesta vede tu přímo, spěchám k nemocnému
schyluje se k desáté — —
„Do toho mně nic není!“
Ke zřízenci připojil se druhý jako posila
konečně přistoupil strážník a mávl jen velitelsk
rukou: „Tamtudy!“
Nezbývalo mi než uposlechnouti. Moudřejšt
vždy ustoupí, hlavně když má proti sobě tři uni
formy, z nichž jedna patří policajtovi. U „městi-
čáru
František Josef
9
article
ště“ v Bredovské ulici vůbec si mne nikdo ne-
všiml, nikdo nezastavil, nikdo můj tlumok ne-
prohližel. Ale parkem jsem nesměl. Parkem
směl vůbec jen, kdo měl prázdné ruce. Kdo mě
tlumok sebe prázdnější, nesměl tamtudy.
A jestliže bydlil právě do parku, proti nádražl.
mušil si přece jen zajíti buď ulicí Bredovskou
nebo bývalou Novou branou.
Po léta jsem si lámal hlavu, jaký je rozum
v tomto nařízení, ale nepřišel jsemhí na to podne.
Jako posud nikdo novyzkoumal, proč o něco níže
bylo zřízeno do parku nádherné, schodišt
z okružní silnice, které se však nikdy neotevřel
a jehož lidská noha vůbec nepřekročila.
Ale o to vše ted neběží. Doslechl jsem o ji-
ném příběhu na „čáře“, ař vlastně na ten si dne
vzpomínám. Snad proto, že se udál právě před
jedněmi velikonocemi. Skoro mi to připadá jako
letos. Vyprávěl mi jej za tepla přítel, kterýž jeso
jeho hrdinou. Zaručil jsem mu veškoru diskr -
nost, aby mu nevzesly žádné nepříjemnosti z vy-
zrazení. Měl jich v životě tak dost, a obávám se.
že posud není se všemi hotov. Tolik jen moh
říci, že je dramaturgem jistého divadla, a drama-
turgů, jak známo, je u nás v poslední době vio
než spotřeby na ně.
V jistém předměstí pražském žijí nejbližší
příbuzní tohoto mého přitele. Šel je navštivi,
aby jim popřál šťastných a veselých velikonoc.
„I dobře, žes přišel, Jaroslave,“ povídá mu
starý tatínek. „Tuhle jsme dostali od přítel
Pondělka tetřivka, vezmi si ho, udělejte si ho
doma na svátky.“
Nu, chvíli se přítel zpěčoval, nechtěje olou
piti tatinka o pochoutku, ale konečně přece tedy
ptáka přijal.
Jaroslav
Šela
10
article
(Poznamenávám tuto, žeje přitel ještě n
zkušený člověk. Neví posud, že ještě každý, kdo
kdy dostal tetřívka, zas jej někomu dároval. To
je pták, jímž se udělá radost celé řadě rodin.
Tetřevem oblaží se ještě vic lidí. Sotva ho kdo
dostane, již přemýšlí, komu by ho zas dal. Taky
jsěm dostal jednou ťetřěva! Byl jsem tehda rov-
něž nezkušený. Měl jsem radost z vzácného daru
a sbáněl jsem recept, jak se tetřev upravuje.
Znalec jistý poradil mi, že dříve, než se totř v
peče, zakopává se na tři neděle do země — asi
na půl metru — aby zkřehl. K tomu jesť arci
třeba jistého pozomku; sebe menšího, ale po-
zemku. Neměl jsem nic takového. Ale mám
u Mladé Boloslavi přítele, který má snad něja-
kých padesát korců polňosti. Dopsal jsem mu,
zdali by mi propůjčil asi čtverečný metr půdy,
jenom na tři neděle, abych si tam něco zakopal.
Přitel obratem odpověděl, že s radosti, s tou to-
liko podmínkou, aby to nebyla lidská mrtvoli
Vyžádal jsem si tedy dovolenou na den, koupi
jsem si u pana Trejbala na Perštýně motyku
jel jsem s tetřevem do Boleslavi. Prítel mně vy-
kázal nejkrásnější kousek pole. Vše šlo dobre,
jen jsem si vzal krátkou dovolenou. Trvalo m
půldruhého dne, než jsem tetřeva dostal do ná-
ležité hloubky. Bylo trochu sucho a špatně se
kopalo. Vrátil jsem se a hned jsem ulehl
s houserem násladkem nezvyklého namáhání.
Ale netrval dlouho. Uzdravil jsem se právě z
tři neděle, kdy byl čas, abych zas tetřeva vy-
hrabal. Dostal jsem zas devolenou — méně
ochotně než poprvé — a vyjel jsem podruhé do
Boleslavi. Večer jsem byl s tetřevem v Praze.
Trejbal
Perštýn
Boleslav
Praha
11
article
Druhý den byla noděle — to bude obídekl
Zdá se mi však, že mne znalec obelhal
anebo že nebyl dokonalým znalcem. Pekli jsme
tetřeva od rána do dvou hodin, ale tetřev zkřehl
jenom na tolik, že by ho snad byl mohl poží-
vati člověk diluviální, který měl ještě mohutnější
chrup a hlavně tesáky asi jako gorilla. Zdegene-
rovaný člověk devatenáctého století však že je
na takovou zvěřinu přímo chudozubý. Vidě)
jsem, že by byl tetřev potřeboval asi šesti nedel
v zemi, nevěděl jsem však, může-li být r oz-
pečený tetřev znova zakopán. Pekli jsme b
ještě tři dni, ale jeho nátura vzdorovala chn
pod plotnou i žáru kamínek plynových.
Poradili mi antracitové uhlí, které prý vy
dává nesmírný zár. Koupil jsem ho putnu asi z
tři zlatky, avšak taky antracit objevíl se malo-
mocným. Tetřev byl sice pořád menší a menší,
scvrkal se, sesýchal, ale nebylo dosti silného
nože na krájení. Nejlepší anglická ocel drtila s
na něm jak perník.
12
article
Tetřeví mumii odvezl později popelár, poně-
vadž to není posud zakázáno. Od té doby však
ipí na mých dvořích tabulka, že nejen pozvání
do plesů a zábav, ale i tetřevy zdvořile sice.
avšak důrazně odmítám.)
Vracím se k příteli, který dostal tetřívka.
Soudím, že tetřívek je přirozenosti měkčí, křeh-
čí, jak již jeho zdrobnělé jméno naznačuje.
Přítel ubíral se ku Praze, nesa pod paždím
balíček. Jasné jeho oči bloudily kdesi po obloze,
myšlenky vůbec kdo ví kde. A tak, aniž se na-
dál, byl náhle zastaven kategorickým zvoláním
„Máte něco k zdanění, pane?“
„Ale nic,“ povídá přítel; „luhle nesu
tetřív ka.
„No tak dovolte, pane, to je potravina!
Vybalili mu tetřívka, prozkoumali, nejsou-
to snad tetřívci dva, dovedli přitele k okénku
„městiště“, mrzutý pán vyotal se rovněž, napsa
boletu, nastříhl ji, vyžádal si jednatřicet haléřů
a přítel myslil, že tím věc skončena. Což byl
omyl.
Praha
13
article
„No tak, pane, tu boletu bych prosil,“ za-
stavil ho teď jiný zřízenec
Přítel podal boletu. Ještě jednou podíval se
zřízenec na ptáka, zdali snad zatím nedostal
mladé, a propustil přítele ze svých rukou.
A přitel, zahleděv se zas do nebe a myšlen-
kami zatoulav se do nějského neviditelného pro-
spektu divadelního, hodlal dohonit zmeškaný
čas a vykročil.
„Hola, pane, co to nesete?“ stavil ho o dv
kroky dál jin, uniformovaný pán.
Málem by tu milý přitel byl zasyčel: „Al
sssakramente, což mě budete röntgenovat?“
vzpomněl však v čas, že stojí před vrchností
řekl tedy jen uctivě;
„Ko všem hromům, tetřívka, už jsem vše-
cek prohledán, a tuhle je boleta, platil jsem
jednatřicet haléřů..
Uniforma podívala se na přítele přísně.
avšak i jaksi shovívavě, vědouc, kterak nemůže
každý prostý občan znáti všechny momenty
ouřadní procedury na „čáře“, a otázala se o-
měřeně:
„No a kde máte certifikát?“
„Jaký cortifikát?“ podivil se přílel a na-
strkoval zase svoji boletu na důkaz, že zaplatil
jednatřicot haléřů korunové, měny.
Totiž cortifikát,“ vysvětlovala uniforma
„že smíte s tetřívkem vůboc do Prahy. Cer
fikát onoho lesního ouřadu, odkud je, pane; Nebo
teď je na tetřívky šoncajt, pane, a n
směj se stříleti
Přítel hleděl za svéhio života všelikým ne-
příjemnostom, ba i nebezpečenstvím a dokonce
krisím tváří v tvář, ale teď skoro pobledl. Ne-
boť certifikátu — neměl. Zkrátka, nesl
kontraband, nesl nedovolenou, zakázanou věe.
Vrchnost od něho sice přijala jednatřicet halérů,
tam, o dva kroky nazad, v oné boudě, na níž je
nápis „městiště“, ale tato vrchnost neřekla mu
hned u onoho, okénka, že je na tetřívky „šón-
cajt“, neptala se po certifikátu, nevarovala ho.
Hol
Al
Praha
14
article
Dala si zaplatit, jednou rukou přijala od něho
jednatřicet haléřů, ale hned již druhou ruk
po něm vztáhla jako po pašeru, po člověku.
kterýž neoprávněným způsobem pronáší zvěř,
která se nesmí střílel. Vrehnost mu vlídně ode-
brala poplntek, ale zároveň na něj nastražil
past. Dokud byl před čarou, na předměstí, moh
míti třetrivků kolik chtěl, vrchnosti do toho nie
nebylo. Ale vrchnost pustila ho s tetřívkem na
čáru, nikoli však přes čáru. Přitel uvázl.A
poněvadž byl přítel kdysi taky soudním refe-
rentem, věděl ihned, že se tu dopustil — ač ne-
vědomky — trestného činu. Pronáší do Prah
tetřívka nezákonně zastřeleného, utracenéh
pouhou ranou flinty, bez certifikátu! Pokuta
vězení, snad žalář a čert vi- co ještě ho čeká
Z těch úvah vytrhl jej hlas uniformy:
„Kdyz nemáto certifikát, pane, tedy musi-
se mnou, na radnicil
Přítel věděl, že je skutečně zle. Zvou h
sice na radnici, ale ne aby ho tam udělali pri-
mátorem, městským radním anebo snad aspo
obecním starším, nýbrž aby zho vyslýchali jak
delikventa. Přispěl sice obecnímu důchodu
jednatřiceti haleři, ale zároveň spáchal (restný
čin. Vykonal skutek šlechetný, ale před tím ještě
dopustil se viny. Příteli kmitlo se hlavou hejno
myšlenek. Nejmocnější z nich byla vzpomink
na Hugův román „Devadesát tři“, na čtvrtou—
šestou kapitolu prvního dílu, na nešťastnéh
dělostřelce, jehož vinou odpoutalo se čtvřiadva-
cetiliberní dělo na korvetě, čímž hrozila záhub
celé lodi. Dělostřelee zmohl sice dělo, zmítajicí
se strašlivou posunčinou pod palubou, velitel
vendějských povstaleů připjal mu j sice za toto
hrdinství křiž svatého Ludvíka na umolousanou
halenu, ale zároveň velel: A teď ho zastřelte
A nešťastník byl ve chvili odpraven a vhozen
do moře.
Hugův
Ludvík
Praha
15
article
Přitel věděl sice, že na radnici staroměstské
nevykonávaji se ortele, že tam nestřilejí. Al
přece jen věděl z dějin, že tam v dávných do-
bách často krev tekla. A snad vše to bylo při
činou, že v okamžiku, kdy byl tak detektivsky
polapen, odvětil muži v uniformě, který se do-
žadoval certifikátu;
„Milý pane, ani mno nenapadne, abyek
s vámi chodil na radnici. Teď mám hlad, spě
chám k obědu, a po obědě mám v divadle zkou
šku. To by mi tetřívek za to stál! Tuhle máte
moji visitku, číslo domu, a to znad stačí.“
Muž přijal visitku, jakoby se rozmýšlel, al
vida jasný, nevinný pohled mladého muže, který
ač vyniká mnohými přednostmi, nemá certifikátu
na tetřivky, — obměkčil se a řekl:
„No dobrá, obsílku dostanou domů. A tento
od koho pak vlastně toho ptáka maj?“
Přiteli mému nastal nový duševní zápas.
Al
16
article
Dobromyslný pan Pondělek z venkova poslal
jeho otci tetřívka na svátky. Kterak ho nabyl
přítel sám nevěděl; ale za to, že chtěl jeho ta-
tínkovi způsobiti pochoutku, kterou starý tatínek
přenesl na svého syna, za to ho má denuncovati
Má mu připraviti opletačky? Krátký bojoval boj
vítězně z něho vyšel. Zcela dobře odpověděl uni-
formovanému zřízenci vrchnosti:
„Ale, chytil jsem ho do oka! Já tak někdy
když není zkouška v divadle a když nespisuj
básně nebo divadelní kusy, chytám ze zábavy te-
třívky a tetřevy do ok. Někdy i zajíce nebo čer-
nou zvěř.
Není zjištěno, postihl-li zřízenec, chtivý cer
tifikáťů tetřevích, ironii spočívající ve slovec
přítelových, ale jisto jest, že ho propustil, d-
věřuje jeho zevnějšku, visitce a nevinným očím.
které rychle pomrkávaly.
Co se dále dělo s tetřívkem, zatím se příl l
nestaral. Ba, zapomněl na něj. A teprv když s
vrátil k večeru ze zkoušky, vzpomněl a řel
k choti své:
„Nelekej se, kdyby mě náhodou hledalí po
licajti za mé nepřítomnosti. Neběží o nic jinéh
než. — — —
A jal se vyprávěti, co ho potkalo.
17
article
Tak na půl ucha slyšela to dívka služebná
v předsíní, i přichvátá a oznamuje:
„Někdo tu juž byl, milostpane, ale policaj
ne, neměl šavli.“
„A co chtěl?“
„Ale nějakého ptáka přinesl, milostpane.
„Ptáka?“
No, ale teď teprv drahý můj přítel v n
smírném udivení zamžikal očima.
„Přineste hol“
Dívka přinesla — byl to tetřívek, oner
„zdaněný“ tetřívek, za nějž bylo zaplacen
jednatřicet haléřů.
„A co říkal ten muž?“
„Že ho sem páni z radnice poslali.
„Nic víc?“
„Nic jiného.“
Ale pak, spojiv se s radnicí nikoli tele f o ni
cky, nýbrž tole paticky, vyzvěděl přítel mu
působením čtvrté dimense asi toto:
Když přísná ruka vrchnosti přinesla na rad
nici osudný ten kontraband, obrátil se k ní pa
ouřada a povídá:
„Co pak nám to sem nesou?“
„Tetřívka — zadržel jsem ho na čáře nu
mero ajnevaj, dotyčný člověk neměl certifikát
tuhle je jeho visitka, je to někdo od divadla
tak jsem tetřívka zabavil, protože je na ně šon
Pan ouřada se podíval na visitku, podíval
se na tetřívka, podíval se do třetice na bedlivéh
strážce zákonů — kterýžto pohled prý byl nej
delší — a povídá:
cajt.
„To zas vyvedli věc! Teď ho tam hnen
tomu pánovi donesou, aby odpustil. Pro to že
na tetřívky teď není žádnej šon-
cajt, rozumějr
Muž rozuměl a tetřívek byl nevrácen majet
níku. A jen prozřetelnosti zákona, který nate
třívky neustanovil v řečené kritické době žádní
„šóncajt“, je děkovati, že milý přítel ušel vše
likým protivenstvím a těžkému pronásledování
To jest vše, co o tom vím. Nevím tolíko, zdal
již přitel tetřivka na tři neděle zakopal. Ale snac
se tetřívci ani nozakopávají. Ti snad se vyhazuj
na popel bez předchozího zakopání, brevi manu
jak ríkají latináři.
Ale pak nechápu, proč s něho přítel plat
jednatřicet halérů?
Pták
18
article
Zjihlo...
Zjihlo...
Napsal v. Jis k ra
19
article
Pan kaplan řekl „amen“ a postní kázán
Pan kaplan řekl „amen“ a postní kázán
bylo u konce.
Stará Nelibka zastavila se ještě u oltáře sv
Anny, své patronky, a potom zamírila ven. V ko
stelních vratech setkala se s bábou Šantrůčko
vou, která byla ze sousední vsi. Byly vrstev
níce, chodily spolu do školy; obě pamatovaly ty
staré zlaté časy, kdy stačilo jíti do školy jednon
za týden.
„Jak se ti dnes líbilo slovo boží?“ ptala se
Šantrůčková Nelibové, když poodešly.
„Jako vždy, když káže mladý. Co ten člo
věk jenom dělá!“ vzdychla Nelibová.
„Ba, ten neumí jednoho rozebrat! Proč bo
pan farář nechá kázat v postě! Mám-li jít z k
zání stejná, jako jsem byla před kázáním, ne
musím na ně chodit.
Šantrůčková vytáhla šátek. „Koukej, jak
jsem ho dala do kapsy, tak ho nesu zase domů.
svatý Anna
Šantrůčková Neliba
Šantrůčková
20
article
Vždycky čekám, že se rozkáže a pak že se da
do řeči cit. Ale ne. Už už jsem dnes myslila, že
se rozdělává, jak začal mluvit o soucitu a dával
příklad na lidskou krutost, to se mu tak trochu
hlas zatřásl, ale hned to bylo pryč. Já vím, ž
hned lidi rozplakati nemůze, ale když káže už
půl hodiny, pak se může něco žádat
Tenhle náš pan farář. Jen vyloze na kaza-
telnu a člověk už vytahuje šátek.?! Poslouch
chvíli a musíš plakat. A věř mi, že už jsen
kolikráte plakala boz poslouchání. Tak mi bývá
krásně; on mluví, mluví, a mně se zdá, že jde
ten hlas pořád z větší dálky, ale cítím, jakou
lítost mám z jeho řeči a muším plakat. To děl
hlas. On řekne třebas obyčejné slovo, ale řekne
je s lakovým citem, že člověka rozpláče.
Nikdy nezapomenu, jak řekl „Matko milá“
při jednom kázání, když vypravoval přiběh o lu-
píči. Tenkrát plakal celý kostel a ještě dnes,
když si připomenu ta slova, dusí mne v hrdle
A mladý?
Vlastně, co povidá, není zlé, ale že to n
umí jak se patř podat. Buď mluví docela oby-
čejně jako se mluví v sednici, anebo zase jake
by člověka burcoval. Já nevím, já nevím, ten
se sem nehodí!
21
article
Došly k Nelibovům. Nelibka zvala Šantno
čkovou na hrnek kávy, aby se posilnila, než
půjde dále. Mladá Nelibka vítala obě stařeny
tázajíc se, jaké byla kázání,
„Ale co, bylo, nebylo, milá holka, ani slzu-
nikdo neukráp', tak si můžeš myslit, jaké bylo.“
vykládá Šantrůčková, sedajíe k svačině. „Ten
člověk neumí štát na kazatelně. Dost nováčků
jsem viděla a slyšela kázat, ale tenhle je pořád
tvrdý jako nesepraný kartoun. Hlasem ani neza-
třese. A pan farář! „Matko milá“ řekl, a člověk
se div neuštíkal pláčem-
Já, lidičky, věřte, to řeknu Přibici, jako ko
stelnici, jak na mladého koukáme. On se přee
musí změnit, když tu chce obstát!“
A Šantrůčková řekla Přibici, Přibice farsk
hospodyni, hospodyně panu faráři a pan fará
panu kaplanovi. Jen tak z daleka a žertovně, ale
pan kaplan pocítil trpkost. Nedostatek citu mu
budou vytýkati, jemu, který je z nich, který při-
šel s nadšením a láskou, který pro svoje kázání
bere slova z duše čisté, nadšené a vrouci! Ne
třese jim dosti hlasemi
Číši trpkosti projela bublinka — pan kaplan
se dal do smíchu a třaslavým hlasem promluvi
několik vět, jak by se asi byly Santrů čkové li-
bily. Pak ale zchmuřil tvář. I ty báby na vsi
chtěji míti jenom komedii, o smysl jim nejde.
Nelibek
Šantrůčková
Hlas
farář
Přibice
Přibice
22
article
Šantrůčková toho půidne ani netušila, že právě
vzešlo hořké býlí, které včera u Přibice sázel
Pokojně uklizela věci v truhle a vyzpěvo-
vala při tom postní píseň. Byla sama v komoře
Ale za chvli se ozval z chodbičky líbezný hlá
sek: „Babičkol“
Šantrůčková se usmála a zavolala něžně
„Tady jsem, děvečko moje, v komoře !“
Dvéře se otevřely a malá babiččina děvečk
vešla. Tohle vnouče svoje měla Šantrůčková jak
oko v hlavě. Ani jednoho kadeřavého zlatéh
vlásku jejího nesměl nikdo zkřivit, ani jedinou
litostnou slzičku z pomněnkových oček vyloudit
sice bylo zle. A dítě si toho zasloužilo, bylo vtě
lená malá dobrota, jasný slunečný paprsek star
babičky.
Šantrůčková
Přibice
23
article
„Babičko,“ přitulila se malá Marjánk
„budeme barvit vajíčka, vidte?“
„Budeme, a mazance pěci.
„A babičko, jak se barví vajíčka?“
„A všelijak, jak kdo chce. Červeně, modr
žlute, strakatě
„Strakatě? To jsou jako naše kočka?
„No ne, tak ne, jinak.
„A tak jak?
„Však uvidíš, až je budeme barvit.“
„Ale já bych to ráda věděla
„Tak se podívej, ty zvědavá. Tuhle mán
kousky hedvábí nastřádané, ty vyeupujeme
nitky promíchámc, strakatou cupaninou vajičk
ovážeme a dáme je vařit. Vajíčka budou jak
z mramoru. Na žlutá dáme vařit slupky z cibul
a na červená a modrá —
„To už já vím, koupíme barvu,“ skočilaj
Marjánka do řeči. Pak položila mazlivě zlatou
hlavičku babičce do klína. „Babičko, vy umíte
kraslice, že?
„Tol.
„Uděláte mi krásnou, ale tak krásnou kras
lici, jako nikdo nemá?
ean
„Udslám, ale musíš si jí vážil.
„Babičko, já ji někomu dám,
zašeptalo
ditě vrousně.
on rčl bo
„Dáš? Komu?“
„Velebnému pánovi.“
„Panu kaplanovi? A proč?
„Babičko, on nám tuhle vykládal ve škole
o umučení Páně a tak nám to krásně povídal,
že jsme musili plakat. I Venda plakal, víš, ten
rozpusta. A já bych tak ráda udělala velebnému
pánu radost.
Babička se počala o věc zajímat.
„Prosím tě, holka, opravdu jste plakali?“
„Opravdu, babičko
„A jak vám to povídal, jako když se oby-
čejně mluví?“
„No jako když vykládá náboženství.“
„To se podívejme, oni plakali,“ vrtěla ba
bička hlavou.
„Vy byste byla také plakala, kdybyste ho
byla slyšela.
„Třásl se mu při tom hlas?“ zeptala se ba-
žPsilon.
Dáša
Venda
Tolo
24
article
bička.
„To ani nevím, babičko.“
„Podivme se,“ bručela si babička, držíc
v zapomenutí roztažený fěrtoch v ruc
„Tak uděláš, babičko, moc krásnou, ano?“
„l udělám.
Kolik dni už honily se krajem větry. Ch-
lemi prudce roztrhaly šedé oblaky, odkrývajíce
silně modré nebe a zářící slunce, chvilemi zase
zcelily roztrhaný šedý plášť oblohy a na všechny
strany rozprašovaly studený březnový děšt.
Šumění a skučení rozléhalo se po lese
voda v rybnice válela vlny ke břehu. Stará vrba,
celá mokrá, ohýbala průžné proutí, zdobené strí.
brnými, lesklými kočičkami. Ona jediná se měla
k životu; pruty všech ostatních křovisk byly jako
vyprané, do běla, beze známky života. Ale vrba
nebyla pyšná, dobrácky se točila na všechny
strany, jako by vlídně vykládala: „Víte, já mu-
sím, budou Velikonocel“
Když promrskal vír důkladně kde co, ulehl
a slunce kradmo začalo klouzat po větvičkách.
Diamanty na stríbrných kočičkách přestaly
zářit — sluničko je vypilo, a větrem rozčechraný
les zvolna se stával úhlazenějším.
Pan kaplan vyšel si do lesa promyslit pá-
teční kázání. Šel po prázdně lesní cestě, poslou-
chal lahodné ticho, nabíral do duše sváteční klid
povznešení. Bylo mu dobře. Cítil, jak harmonie
kolem něho počíná se rozkládati i v něm. Vše-
chny nesrovnalosti, vyplývající ze styku s lidmi,
zdály se mu malichernými uprostřed velikosti
ho obklopující.
25
article
Klidná harmonie byla náhle přeťata dět-
ským výkřikom, ůzkostným a hrozným, a jemu
nž sledoval zmatený shluk dětských blasů, vo-
lajících o pomoe
Křik se nesl od rybníka. Když tam kaplan
dorazil, spatřil u staré vrby přespolní školáky
Křičeli, že Marjánka Šantrůčkovic spadla do
rybníka,
Viděl nalámané pruty s kočičkami, pohá-
zené po břehu i plovoucí po rybníku a blízk
vrby na vodě „puklice“, ukazující místo, kde
jest mu hledati. Shodil kabát a skočil do ryb-
níka. Jistě nepomyslil, že splatil dítěti dluh
dobrého slova a vděčné příchylnosti, když je p
chvíli hledání vynesl na břeh .
Ustrašené děti mlěky dívaly se na bledou,
jak jim připadalo mrtvou Marjánku. Ale nebyl
mrtva. Pan kaplan ji obrátil tak, aby vytekl
voda, pak ji zabalil do šátků kamarádek a oblék-
nuv kabát, spěchal s Marjánkou v náruči k farc.
Bylo to blíže, než k Šantrůčkovům a pak b
v místě lékař. Poslal hocha napřed, aby se n
faře připravili, ostatní děti musily domů a k Šan-
trůčkovům.
Za nedlouho běželi tito na faru. Sťará Šan-
trůčková, celá smrtelná, klopýtajíc, předstihla
všechny. Zastihla Marjánku v posteli, při vě-
domí, trochu ulekanou a rozpálenou, ale usmiva-
jící se.
„Děvečko moje,“ zaplakala stará babička.
teprve teď si popřávajíc času k slzám, „ty jsi
živa, ty jsi zdráva! Bože, bože, to bych byla ne-
přežila, moje zlaté holátko, řekni bábě slo
víčko !“
„Babičko, já jsem se topila a velebný pán
mne vytáhl,“ řekla Marjánka; bylo vidět, že s
cití hrdinkou dne.
Šantrůčkův
Marjánka
bůh
Sťarý Šan
26
article
Babička se zajikla. Ano, velebný pán ji vy-
táhl... Ohlédla se po přítomných. Velebný pán
tu nebyl. Ptala se po něm. Dovedli ji k jeho
pokoji. Šantrůčková se třásla jako list. Tiše za-
klepala a na vyzvání vstoupila. Pan kaplansi
znamenal kázání.
„Velebný pane,“ vypravila ze sebe, ale dále
nemohla. Slzy jí vyhrkly proudem, přistoupil
a chopivši velebníčka za ruku, začala ji líbat.
Ten vytáhl ruku a mluvil konejšivě: „Utište se
matko, už je všecko dobře.
„Ale když já . ..
„Vždyť já vím, že vy... no už je všecko
v pořádku, nic si z toho nedělejte.
Jak se dostala Šantrůčková ven, ani ne-
včděla. Marjánka zůstala přes noc na faře, pak
si ji odnesli domů. Do pátku zase běhala; b-
bička mohla jíti na postní kázání.
Kázal pan kaplan jako obyčejně, kázal
krátce a mluvil jako vždy, ale dnes ponejprv s
Šantrůčkové zdálo, že jdou jeho slova k srdci.
Neposlouchala hlas, vnímala slova a ta, ceítil.
ji dojímají. Náhle počaly se jí dráti v oči slzy.
Tak mu ublížila a on jí vytáhl Marjánku! Vždyt
vlastně káže dobře, netáhne řeč jako pan farái.
ale víc toho povi, člověk si má co opakovat.
Tenlokrát přinesla Šantrůčková šátek cel
mokrý a když u Nelibky svačila, musila utíra
oči rukávem.
Za rok měl postní kázání sám pan farář
bál se, aby si ovečky zase nestěžovaly. Ale chyba
lávky: Šantrůčková řekla Přibici, Přibice hospo-
dyni a hospodyně panu kaplanovi
„Jak pan farář vyleze na kazatelnu, tak by
se člověk obrátil a šel z kostela; už by to měl
nechat mladému!“
Ale pan farář se toho nedověděl, nebot
kaplan nerad špatně žertoval.
Šantrůčková
Marjánka
Šantrůček
Nelibky
Přibice
Přibice
Marjánka