ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 9 08bf6a70-71f9-11dc-a65a-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 9
Chunky — 36 celkem · entity: person 41, place 8, org 2, work 3
1 masthead
18. prosince 1904.
2 masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů“
3 masthead
k čislu 349.
4 masthead
Strana 9.
5 article Z notýsku Favla Čamrdy. písaře při výpomocném úřadě.
Z notýsku Favla Čamrdy. písaře při výpomocném úřadě. Podzimek! — a valem schyluje se rok. Bývalo mi vždy tak tesklivo v těch ponurých dnech listopadu a prosince, v té nekonečné tmě, v té roztřásající sychravosti. Avšak letošní podzimek nepřipadá mi tak nevlídným. Mám tolik práce a tolik nové naděje. Odpůldne za- bíhám do sadu na Karlově náměstí, dívám se na pupence na křovinách, nalitých jako na prasknutí, a srovnávám je nějak se svým ži- votem. Brunátné ty pupence, v nichž se tají tolik budoucí zdoby, přečkají zimní mrazy, na jaře znova se nalejí a vypučí ve svěží, bujné listí. Co v nich je životní síly! Já znova se učím, zima tak hravě mně mine, a až vzejde jaro, budu skoro již hotov. A pak — Měli jsme v úřadě smutnou návštěvu, hosta politováníhodného. Přišel pan oficiál Pazdírekl Poprvé zas od onoho dne jsme jej spatřili. Dlouho jej to drželo, dlouho ležel doma na lůžku, potom zas vyseděl celé dny v lenošce, slova nemluvě a jen se usmívaje. Přivedla ho paní Pazdírková. Chtěl moeí mermo do úřadu, nedal prý pokoje, dokud mu nevyhověla. Bude prý zas pracovat. Chudák, čím by pracoval! Pravá strana na vždycky mu dosloužila, jak prý se lékař vyjádřil. Opíraje se o paní, přišáral se k nám. Když zvedá pravou nohu, vypadá to, jako když vy- zvání. Tak ní klátí ve vzduchu, než zase do- padne na podlahu, ale zdá se, že i pak ještě se třese. Jakoby mu z ni vytahal všechny šlachy. všechny svazy a svaly, tak se klinká v povětří a třepetá se, i když se o zemi opírá. Připadalo mi, jakoby již nesouvisela s trupem, ale jako by jí bylo jer kus vlepeno do spodků, jako to ví- dáme u dřevěných loutek marionetářů. Věru, byl to týž pohyb, když ji zdvihl. A rovněž tak pravá ruka. Jen jakoby byla do rukávu všita. Můj ty Bože, co z člověka zbude, když naň taková rána dopadne!
Podzimek Pazdírekl Pazdírková Bož Karlov náměstí
6 article
Ale nejsmutnější, nejdojímavější jest výraz tváře Pazdírkovy. On se směje! Ten muž, na jehož tváři tak zřídka kdy — a kdož ví, pa- matuji-li se na to vůbec! — tak zřídka kdy vy- skočilo cosi, čemu se mohlo říci zasmání, ter muž druhdy tak mrzoutského, starostlivého, una- veného pohledu směje se nyní neustále. Maně vzpomněl jsem na Hugova „Muže, klerý se směje“. Nešťastnému Gwynplainovi vřezali do tváře larvu věčného smíchu padouši compra- chicové — panu Pazdírkovi vryl ji na ni je- diný záchvat mrtvice. V prvém okamžiku soudi jsem, že se usmívá úmyslně, že má ten úsměv ve své moci, že jej zase může s tváře setřít. Při- padal mi tak nějak taškářský, jakoby chtěl říci To jsem na tu Zubatou vyzrál, to jsem ji zkrotil — Ale potom díval jsem se v ustrnutí, že úsměv nehyne, nemizí, a již taky pozbyl pro mne oné zdánlivé potouchlosti, a poznal jsem neklamně, že má ráz nesmazatelné přiblblosti. A tomuto výrazu tváře taky je přiměřena jeho řeč. Mluvi jen několik slov, r. je skoro mukou pro poslu- chače, když je ústa Pazdírkova po několikáté opakují. „No, to je od nich hezké, že se na ná přišli podívat,“ uvítal ho přednosta. „Kristáčka páčka — šmarjá, elegant!“ od pověděl pan oficiál. „Nu, a daří se jim už dobře, co, pane ofi ciál?“ pokračoval přednosta. „Kristáčka páčka — šmarjá, elegant!“ od- povídal Pazdírek.
Pazdírkův Hugův Pazdírek uno
7 article
„Tak viděj,“ hovořil přednosta utěšivěa zasmál se — ale dobře jsem postřehl, kterak poč tím zasmáním se skrývá trapný jakýs pocie — „šetřej se hezky, držej se diet, a jak zas vy- svitne sluníčko, přijdou do práce. Nic nespěchaj. času je dost, však my to zde zatím sami po trháme. Pazdírek otočil hlavu na půl kola, jakoby se rozhlížel kanceláří, je-li tomu skutečně tak že ho zde není třeba, a týmž blabolivým způ sobem pronesl: „Kristáčka páčka, šmarjá, elegant!“ Nie jiného z úst nevypustil. Přednosta stával se roztržitým, na čele vy stoupil mu pot, otíral se šátkem, hleděl na Pazdírka jako vystrašen. Pan kancelista Vokoun zdvihl hlavu od práce a vypoulil oči na nemoc- ného, ale hned zase je sklopil. Pan Pazdírek těkal přiblblým svým úsmě vem po nás všech, jakoby nás pozdravoval, ale zatím jeho paní šeptala panu přednostovi: „Nikoho nezná, nikoho nepamatuje, ni neví. To je neštěstí, to je neštěstí, pane císařský rado!“ Vyhrkly jí slzy, jak dopověděla a na zříce- iu svého manžela se podívala. Chopila se h petom, aby jej zas odvedla, ale Pazdírekse tvrdošijně bránil. Chvíli trvalo, než se jí po dařilo vyvléci jej z úřadovny. „Račte odpustit, pane císařský rado, ale nedal jinak, chtél sem, a doktor mi hned na po- čátku povídal: Když můžete vyhovět, vyhovte všemu, co bude požadovat,“ omlouvala se pan Pazdírková. Pan přednosta se usmíval, ale dobře jsem poznal, jak ouzkostlivě hledí za Pazdírkem. A když manželé odešli, vyšel do předsíně a na- řizoval „Vocápku, kdyby zas někdy pan oficiá přišel, zapřou mě, řeknou, že zde nejsem, ne- pouštěj ho ke mně. Pomoct mu nemůžem, zdržuje to.
Pazdírek Nie Vokoun Pazdíreks Pazdírková
8 article Vocápkovi arci neřekl pravou příčinu, ale
Vocápkovi arci neřekl pravou příčinu, ale nám ji pak řekl. „Věřej mně,“ povídal nám, vrátiv se do kanceláře, „celej se třesu. Proč pak ho sem vodí, chudáka! Co je to platno! Bylo mně z něho zima a zas horko. Ježíš Marjá, vždyť my nejsme žádná klinika!“ Zjev nešťastného Pazdírka a všechen jeho stav tak účinkoval na přednostu, že již nevzal pěra do ruky. Jen posedával, otíral se, z hluboka oddychoval, časem zafuněl. Věděli jsme: po- dival se na chvíli té příšeře mrtvici přímo do tváře, viděl následky takového náhlého úderu z blízka — a všechny jeho obavy o vlastní osobu byly vyburcovány. Inu, starý pán to je. Vytrval ještě asi hodinu tak v úřadě, potom věak se zvedl, oblékl se a řekl k Vokounovi: „Pane kancelista, musím na vzduch, všechno tu na mě padá. A pak už půjdu domů. Kdyby se něco zplašilo, pošlou mně to, pan Čamrda mi to přinese.? Když odešel, zdvihl se za chvíli pan Vokoun, skoro jako pošeptmo ke mně přišel chraptivým hlasem povídal; „To se paní Pazdírková starému nezavdě- čila! Tohle mu ukázat — jakoby mu ta ohnivá ruka psala mene tekel . . Řekl to zcela vážně, beze vší kousavosti A já poznamenal: „Je to taky pohled zdrcující, pane kan- celisto. „No vidíte, Čamrdo, a jen aby jí ho Pán- bůh i takhle hodně dlouho zachoval. Pense. pense — to je existence! „Ale trýzeň je to pro ni nesmírná,“ řek jsem. „Není-li naprosto pomoci, snad by pak bylo líp — —“ Netroufal jsem si dopověděti, Vokoun i tak rozuměl a řekl mi, rovnaje okuláry na nose: „Ale jděte, Čamrdo, a zeptejte se jí, zdali by si přála, aby jí tak odešel. Zeptejte se jí — a povězte mi pak, co vám řekla.“ Vím docela jistě, že se na to nezeptám
Marjá Vokoun Pazdírková
10 article
Těšil jsem se, „zplaší-li“ se něco podle slev páně přednostových, abych k němu mohl, ale nevyskytlo se nic. A druhý den zas přišel do kanceláře. Zdál se mi nějak přepadlým a po tenku hovořil. Jest patrno, že obraz páně Pa- zdírkův se mu vznáší před očima. — Těšil jsem se, že uvidím zblízka slečnu Viktoru, po které se mi teď tolik stýská, ale věru nevím, mám-li si přáti, aby záminkou k tomu byla nemoc je- jího otce. Ne, teď ať mně nestůně — ať nám nestůně!
Viktor pán pa
11 article
Bohužel, přání snadno se projeví, snadno napíše — — Starý pán přece odstonává návštěvu Pazdírkovu. Nepřišla velká nemoc, ale přes tu chvíli zůstává doma na půl dne, na den. Někdy dopůldne, někdy odpůldne. „Polehává si,“ po vídal nám. Přicházejí prý na něj zimnice. Pak prý se tetelí, jakoby ho za naha do sněhu za- hrabával, a hned zas přijde horkost. „To jsou alterace, pánové, alterace. A ni čeho se tak nebojím, jako alterace. Moje ne- božka matka říkávala, že z alterace se vyklu- bávají všechny nemoce. A je to pravda. Tak se mi zdá, jakoby na mě něco táhlo. Jen aby me to nechytlo do nového roku. Vždyť máme uzá- věrky, Panebože!“ Třikráte mne přednosta požádal, abych s ním šel z kanceláře až k domu, vždycky večer „Nějak se mi hlava zamotává, vědí? A pak na mě padne takový strach, že se skácím. Ale když mám někoho podle sebe, jdu bezpečně Už se mě trochu ujmou, Čamrda, a nejsou přes to mrzutej. Až tady někdy nebudu, rád si vzpo- menou, že mně taky nějakou službu prokázali.“ Snažil se říci to žertovně, ale vyznělo to tesklivě. Zaslechl jednou Vokoun, jak mne zas žádá o doprovod, a povídal mi pak ráno: „Čamrdo, pomaloučku byste se měl postarat o nějaký solidní pytel. Nák v našem starém chrastí ten škelet, že se vám jednou na cestě rozsype. Abyste ho měl do čeho sebrat. Není zlý člověk Vokoun, ale jeho vtipy jsou někdy hanebně cynické. Časem se mi zdá, že mne tak týrá úmyslně.
Pazdírkův Vokoun
12 article
Stále jsem doufal, že mi přednosta jednou zas řekne, abych s ním šel až nahoru, ale ne- učinil to. Pravda, bývá teď o šesté večer již učiněná noc, nesluší se te. A mimo to — soudím — mají dámy asi plné ruce práce, plné hlavy starostí. Vánoce jsou za dveřmi, tu je v každé domácnosti samý zmatek. Pomýšlím, jak já zažiji letos vánoce, a je mi nějak smutno. Budu vzpomínati na strůmek u přednostů, na slečnu Viktoru — a sám budu sedět s kvartýrskýmia flekat šestadvacet. Jindy jsem po jiném neza- tsužil, tenkráte však se těch svátků skoro bojím. Báječné vyznamenání od přednosty. Až se mi z toho hlava motá. Počkal si dnes večer, až kancelista Vokoun odešel, a povídal mi pak: „Slyšej, Čamrda, nehněvaj se na mě, ale trochu mi letos musej pomoct. Jsem jako na vodě, nohy mi tak nesloužej, a nemůžu se se vším tahat. Potřeboval bych domů na svátky lá- hev dobrého punče, pro paní láhvičku nějaké višňovky, vědí, něco tak pro paničky, a nějakou zavařeninku — mám to tuhle všechno na papírku napsáno. Koupili by mně to? Můžou si k tomu vzít Vocápka, budou-li chtít — Pánbů' chraň aby se s tím tahali sám. Dal mi papírek a vytáhl zároveň taky ná prsní tobolku. Vyňal z ní desítikorunovou ban kovku a podal mi ji: „Tu maj, myslím, že to stačí. — Jo, a kde- pak to vezmou? Přemýšlel jsem, nebo těmihle věemi se tuze neobírám. Punč a takové jiné potřeby snáší u nás kvartýrská. Pojednou nápad!
Viktor Vokoun
13 article
„Pane císařský rado, vídám často u kupeů výrobky třebenické — —. Přednosta mi nedal domluvit. Tukl mne ukazováčkem do prsou a povídá: „Viděj, to jsem chtěl navrhnout. Taky t pořáde čtu. Zkusej to. Viktora taky povídala že jsou Třebenice dobry . ..“ Pronesl jméno slečny Viktory jako maně. bezděky, ale myslím, že v tom byl úmysl. Zmín- kcu o slečně Viktoře bodá mne jako ostruhou, tuší snad, pro ni že bych vše udělal. Ale před- nosta chtěl naznačiti ještě více. Hned se vytasil. „Pravdu maj, Čamrda, koupěj ty třebenické věci. Je to naše (vyvaloval jsem oči; ode kdy říká přednosta naše?), taky Viktora po- vídala, že je zbytečno kupovat cizí fabrikáty — a že my jsme erární, to nic nevadí. Tam taky platěj eráru daně a z těcn zas nám erár platí gáži. Tedy jsou tak dobrej, Čamrda, a koupěi třebenické. Dvě láhve punče vezmou, Čamrda. člověk neví, aby nepřišel host, a o svátcích bude zavřeno. Koupěj tři láhve, Čamrda, to se ne- zkazí. Nevypijeme na svátky, vypijeme na Syl- vestra. A vezmou taky nějskou škatulku cukro- vaného ovoce, vypadá to jako ledové — Viktora to ráda. Je to v takových pěkných kartánkách. A já jim povím, Čamrda, vezmou to zatím do kanceláře — neříkaj nikomu nic — a zavřou to třeba do rogistratury. Doma by mně to žensko vyčuchaly. A takovou skleničku zavařeninky — pro paní. Nehněvaj se, Čamrda, že jim dáván takovou komis, ale dyť jsou mladší! Můj Bože, koupil bych pro něj Prahu, kdyby mi na ni dal! Pro něj, pro paní přednostovou pro — Vikteru!
Viktor Ted Třebenice Praha
14 article
Lítám po kupeích, kupuji třebenickou viš ňovku, puně, zavařené ovoce, marmeládu, ovoce v cukrovém povlaku, mám plnou kapsu cenníků třebenických výrobkův a snáším to do registra tury jako křeček. Přednosta pokaždé prohlíží, e zas přibylo, a říká mně: „Koukaj, Čamrda, oni by mohli být u zá sebovacího sboru intendantem! Stakramente— a má to etikety jako z Parízu! Ale bude Viktora koukat, až jí povím, kdo to všecko sháněl!“ Podivná věc, že se zmiňuje vždy jen o Vik toře, nikdy o druhé dceři. Jakoby věděl, že o slečně Viktoře tak rád slyším. Sháním punč, duše drahá, a ty jej bude Letos musí naše kvartýrská po večeři navař konev punče. Ať ho mám takyl pítl
Viktor Vik Viktora
15 article Fragmenty
Fragmenty Z knihy „Zlatá nit“ napsal V. Mrštík Na den Očistění Panny Marie. Tak vlídně slunce svítilo . To nebyly Hromice, to byl první jarn den . .. Na sv. Blažeje — kamínek se ohřeje . .. Blažeje ještě nebylo a ohřívala se už cel země. Černě pruhována, vyhřívala se na slunku a tála, tála ... Vrčely pofůčky a prý už i zvonky bylo slyšet, kdosi i čermáčka viděl v snách .. Jak se ruce rozepjaly po modrém, po teplém nebi! . .. A bylo, jak od podzimu ještě nebylo. Vyhlížejíce přes pole, oči přiclonit se musily rukou, aby viděly, tak pronikavé, siln bylo už boží slunéčko. Ruka jen tak maně spočinula na zábradl můstku a až sebou trhla, jak se lekla — tal bylo dřevo horké už... A pod můstkem led praskal, voda jak vřídle hrnula se přes klády, potůček žvatlal a tolik toho povidal, že hodiny by's postál nad ním a po- slouchal to známě, neustálé, věčně stejné, ale věčně mílé jeho šplounání, provázené šepolem rychle tajícího sněhu. A hned bokem k němu splýval druhý potůček, za ním třetí, všechny sborem a každý zvlášť hledaly si svoje korýtka pod korýtkem hlubinu a v té se čeřily, máchaly houpaly, perle vyhazovaly nad vodu a jiskřily v slunci. Jaký to byl smich!... Smály se tím hlasitým hovorem jara, kterým naposled ještě se zimou se loučí tajíci země ...
V Mrštík svatý . Blažej Blažej očistěný pannus Marie
16 article Čejky.
Čejky. Tak začátkem března přilétlo na luka hiejne čejk... Po skřivanu nejrannější pták. — A teskné bylo na ně podívání, když tak do země klovaly zobáky a marně dobýti se snažily sousta nějaké aspoň potravy. Osaměle plakaly nad za mrzlou zemi a nikde pro ně slitování ... Už o přírody mají takový smutný, kvílivý, dětskému pláči podobný hlas i v létě — jak teprv nyní, kdy nářek jejich až řezal hladovou tesknotou. . Vítr mával od jihu a přece jako led. Pře ledovce táhnul k nám a než ty se oteplí, i o jihu číší mráz... Setrvá-li ve svém směru vítr a nesrazí jej Sever zas, brzy zlomí se v teplý dech. A teprv nastane jaro, to pravé, to vonno — ale co teď, bylo čiré bláznovství . .. A nad loukou plakaly čejky . ..
Čejka
17 article Březen.
Březen. Na sv. Řehoře, vlašťovička přes moře . .. Slunce svítilo, ale větry honily se divě .. A na kůlničce dosud sníh... „Nedánov“ kopec, jak bílá bába hrbatil se pod špinavým oblaky. Tlakoměr, jakoby jím někdo házel, hou pal sebou den za dnem... Kouř se ohýbal kácel se střechy až na zem. Dýmem cítit bylo vísku, jak po nějakém požáru. Vrány se vracely v strašlivých mracích. A jsou-li vrány ještě n polích — tichnou, uletují skřivánci. Plísek nikde ještě nevidět, na noc přikrývat se musily růže, hrozil mráz... A v domě nálada kousavá podrážděná, zlá, jako před bouří. .. „To je krásný den!“ pravil jsem a kapk deště zas mi potřísnila tvář.“ „Je,“ odseknul na procházce průvodce. „Už to nějaké bude, zas tak dlouho po trvá, jako loňský rok. Zima až do kone března... sníh! . .. „Skřivánci zas odletěl: a vrány se vracejí A je jich, jak much! ... Ticho a žádná odpověd. Skřivánek opravdu nikde ani nezapíp', ha vranů kroužil nad bílým polem celý mrak „A trpělky tlačí se zas do vsi.- „Kde?“ zlostně obrátil se pojednou mů. souputník . .. „Tam, neviděl's je? Div jsi je nez šláp' — „Já nic neviděl. „A revírník povídal: divoká labuť ještě ne táhla a to není žádná naděje .. „Kde ti tady poletí divoká labut? „Však ani kachny ještě netáhly. A jindy už se střílívají sluky! „Kde pak sluky ještě ted!“ „Musí táhnout. Buď teď, anebo nikdy 15. dubna už se nesmí střílet. .. V tom bratr se zastavil a pozdvihnul k neb prst. Slyšíš ho? „Koho? Zasmál se jak dábel. „Skřivánek... 'šíš? Opravdu. Nad Martinickem vznášel se skři vánek a zpíval si, jakoby byl máj .. „Tak se podívej, jestli už odletěli nebo jsou tu? ... Po cestě domů slyšeli jsme skřivánky ještě tři a v duchu zpívalo jich už na tisíc ...
svatý . Řehoř Vrána Nedánov
18 article
Jaro, jaro bylo tu a takové nádherné, ja kého už dlouho nikdo nepamatoval. První sně- ženky přinesl jsem si na prsou a co jich bylo v háji! Bíle jich bylo po zemi, přes noc jakoby napadal sníh . .. Už na sluky se chodilo, pláků plné lesy louky zas oživly a sluníčko tak rozkošně hřálo že ani nechtělo se z něho domů a z domu lákalo zas ven. Jeden takový den — za měsíce zlých. Včera — den před neděli Květnou — sotva trochu ohřála se země, venku všechna okna do- kořán, v zahrádkách země na ruby a kde ještě zahrádky nebylo, nebo ji v zimě strhli, zakládal novou, třebas jenom jako dlaň, ale už voněla převrácenou zeminou, zahrádka to byla přec. A děti... nikdo nevěděl, proč běží, pro skáčou, po silnici v mžiku hemžilo se jich jak komárů. Děvčátka jak baletky točila se na jedne neze, špunti, ledva plínkám odrostlí a už taky skákali jak hříbata: provázek zadrhnutý v zu bech, starší za nimi, v ruce bič a poháněli je, jal spřežení panských vraníků. U Čutů bourali plot, Komárek s pilkou v ruce hnal se kamsi na dolní konec, dělat la večky „před našima“. A skřivánka z rána slyšet bylo i zavřeným okny až na lůžko . .. Fpsilon.
Čuta Komárek
19 article
Divný to byl první máj. Den před tím, muzikanti vyhrávali pře mou chaloupkou . .. Hlaholem a výskáním zvěstovali měsíc máj Velké kouzlo v noční té slavnosti. Na vzdory mrazům, na vzdory bouřím se verním nastěhovalo se aspoň pro tu chvíli něeo z onoho bohatého nadšení jara, aby ráno jak ten sloupek živého stříbra za oknem, kleslo za na stupeň křehnoucího života. Na rybníčku do- sud škraloupy, stromy třásly se větrem, lide kolem chodili schouleni, s lůžka ráno oknem vidět bylo, jak shrbeni, skrčeni pošlehují svoje kravky a nějak opovržlivě uplivují z přehořklých svých úst: a hle, zdálo se, že přece jen zahoř první máj . .. Jak křídlovka štkala a duše se třásla p každém jejím zaštknuti ... Vyšel jsem před svou chaloupku . .. Kdosi v ruce držel svítilnu a svítil muzi- kantům do not. Stranou v přitmí děvčiska lítala a poskakovali chlapci. Děti před muzikanty s rukama vysoko nad hlavou, jakoby se proti ně čemu bránily a přece vítaly k sobě, držely par tessy... Třikrát zahráli, třikrát roztesknili když dohráli, do srdce opravdu vcházel máj..
Hlahol
20 article
Devět hodin z rána — docházel jsem z pro- cházky. Mlživé ráno. Z nejbližšího okolí vidět pouze několik střech a celé Diváky jak zříceniny pro svítaly mhou., V bílých mlhách na poli zavichřile hus A tak prudce zamávala křídloma, že těžce po hnula sebou i ta mlha kolem a těžce slehla s zas na ni, když usedla. K deváté pouštěly se mlhy země a věsilys nad ni. Za jejich clonou pronikalo slunce. Louky zamžené zahrály stříbrem ... Ale v mžiku zhoustly zas mlhy v mrak ... Slyšet hrčení a vozů vidět nebylo Na poli hlasy volaly a slyšet bylo ržání kont Kdosi po tmě oral. Když objevil se na pokraj silnice s pluhem za sebou, koně nesli na hřívách páry. A zase zmizeli v tmách, jakoby je s oč strhl. .. Na cestě domů nápadný byl podivný, jakýs smutný, přerývaný skřek nad hlavou. Vychýlín hlavu vzhůru . .. Bože, jaký to byl sten!. .. Divoké husy táhly nad zemí a první z nic vydala se sebe smutné to skřehotání velikých ptáků. Třináct jich bylo a všecky v jedné řadě za sebou, šikmo od severu táhly na jih. Lidé na polích se mnou dívali se po divo kých husách a ruce opřeny o rýč, naříkali v sho vění, jak dlouhá bude zima. Jak brzy letí husy před Novým rokem, tal pozdě letí po něm. A nebyl ještě ani říjen . . . Slunce vycházelo nad střechy a plnila se jín okna . .. Kanářek dal se do zpěvu.
21 article
Sotva jsem vystoupil z vlaku, vcházel ne perron svitavského nádraží, už mě tu vítal kdos v poštovské čapce a známý typ, známý ráz v řeči hlase i posunu hlavy, všechno mi pravilo: „Ano ano, je to člověk z Poličky, postillion z horl Pozdraví a praví: „Vítám jich. Do Poličky? „Do Poličky. Je tady někdo „Pošta. „A jiný nikdo? „Sotva. „To pojedu s vámi „Oni jsou p. M. „Jsem. „A jedou do J. „Do J. „Tak jen jdou a za půl hodiny, až odjed rychlík, pojedeme. A jeli jsme po té cestě bílé, co se tak houp a vzpíná, stále ve větších a větších vlnách drápe se vzhůru, až vynáší člověka kamsi do oblak, d říše borů a hornatých luk, ohražených pláňkami po cestě znamenané vzpomínkami třiceti let, jak jsem ji vídal s jeřabinami u cesty a znal každou její píď. — -— A už i chaloupky jsem zahléd“ ty naše, skrčené a chuďoučké, dřevěné, nízké zakutlané do smrkových pařízků a lesního chvojí A když ty jsem spatřil na pokraji Vendolí, ne- bylo už ani třeba jezditi dále — domov, dom dýchal na mě celý a jen z několika roztrouš ných tudy chat — Smrčím voněla kdysi i moje kolébka. Byl podzim už a mlhy ležely na polích. Je to jeden z nejkrásnějších okamžiků od umírající přírody, kdy krásně zelené pruhy ozimu zamodralé rosou, vzrůru se kradou pod vlny mlh a mizí v nich jak v peřinách.
Vendolí
23 article
A ty aleje — jak v mlhách do dálky se tratily v nic! — — Ticho, ohromné ticho leželo na nivách Jednu chvíli zastavím se a až jsem se lek“ tak jaksi smutně, strašně bylo náhle po zemi. Trhnu hlavou a nade mnou černo, kolem mne černo — černo ... Ohromný mrak havranů zasahující celou polovinu oblohy, táhnul nad zemí... Žádný z nich nezakřik', jen tiše, pří- šerně vichřili černými perutěmi. Jak vítr by se hnal. Tisíce a tisíce černých těch ptáků roze- střeno bylo do délky a do šířky a kdyby jediného hlasu ze sebe byli vydali. Tak tichounce pluly černé jejich spousty a jen jejich křídla plápo- lala, s nebe až dolů slyšeti bylo příšerné jejich vanutí . .. Tu právě, když k lesům zamířil první jejich řad — zachrochtal první z nich — Kr — kr — krrrr — Ten zvuk projel kostmi, jako když dítěti krčkem by's zakroutil a smáčknul: kr — krri praskají chrustečky ... A to byl jediný zvuk, který vydalo nesmírné to množství ptáků smrti. To zimu nesli na česných svých perutích .
25 article
Z jedné chaloupky na pokraji Čech a Mo- ravy mám svou přesličku . . Stála zrovna za koupení malá ta chaloupka. za uschování na příští časy, tak byla krásna, ze dřeva sroubena, šindelem kryta, chvojím oblo- žena uprostřed louky, na břehu vody, která po- tůčkem vinula se mezi olšemi Tož tam odtud tu přesličku mám Přeslice už dnes všade mají na půdách pálí je jednu po druhé. A od těch dob mám tu svou. Prastarou, zašlou, upotřebovanou, takovou, na jaké přadla snad moje babička . .. I kužel dal jsem si upravit v len a v náručí jsem siji odvezl na Moravu, k nám. A tolik mě nyní rozesnívá, když doma o sa metě vysedám a hledím na ni, jak něma stoj v koutku a jen tim starým, zašlým půvabem z dávných dob mluví o všech těch chatách v ze- leném údolí, o všech jizbách, kde vrčívala s ostat- ními... Bůh ví, čí nožky šlapaly kdysi její ko lečka, čí prsty s kůžele soukaly vlákna a rovnaly v nit. Co slyšela písní, pohádek a milostných tuch. kdo asi za přadlenou stál a nahnut k ní, v šu- motu přástvy do ucha jí šeptal chvíli příštího shledání... A abych to všechno slyšel, proto tu přesličku mám ...
Čechy Morava bůh vědět
26 article
První máj-
27 article
V lese.
28 article
Černými lesy, po bílém sněhu ubíral jsem se jednou do kopce... V mlhách stály stromy za sebou, na kraji černé, pak stále světlejší, smutnější, bledší, až mizely jako šedé čárečky v mlhovitou tmu. A mezi nimi lidé se pohybovali, rány seker duněly mhou — sekali les. Do cesty vešel myslivec, takový, jaký v „Ba- bičce“ se synkem docházel z Kačenčiných Hlor Ptám se ho: „To celý ten les budete kácet? „Dobré odpoledne“ — odpověděl huňatý bas — „i ne, probíráme jen a potom, až vzroste podrost, padnou i ti plešivci. A sám byl takový plešivec bílý, také neměl daleko k podebírání . .. A šel jsem dál. — Do lesa, z lesa jezdily sáně pro dříví i se dřívím, odevšad zvonily zvonky, řehtaly rolničky. Povídám k jednomu z vozků s „měkkou hubou českomoravských vysočin „To je pěkné, že tu každý kůň má zvonky.“ „I, to musí být, kdo nemá, platí. Kde pak v těch mlhách a v noci!. .. Sání připlazilo se několik a opravdu, co kůn, to zvonek na krku a lid nespokojil se jedním, některý měl i tři. V chůzi ocitnul jsem se mezi celou řadou potahů. Přede mnou, za mnou, postál jsem uprostřed. Ticho bylo v zasněženém lese. Země bílá, obloha mléčná, černých lesů řad, po strá- ních smutný den... Sání nebylo slyšet, koní ne- bylo slyšet a jen ty zvonky hrály přede mnou, za mnou, harmonicky zimou zněly se všech stran. Bylo mi v tu chvili jako v pohádce.
Sání
29 article
Mlhy z rána.
30 article
Fragment jubilejní. Satira.
Satir
31 article
J. Svatopluk Machar slavil své člyřicetileté narozeniny. „Buditel“ na Moravě vydal Macharovo číslo a dr. Jan Herben napsal článek, z něhož vyjí- mám: „Nelitoval bych žádné cesty, abych slyše Macharův hlas. Zádné hory nebyly by dost vy- soké, abych je nepřešel, žádné řeky dosť široké. abych je nepřebrodil. To je můj básník. Golgatha je velkolepá kniha, kyklopská stavba z balvanů. A řeknu hned i to: kdyby se mne někdo ptal. kterou knihu naši pokládám za nejčeštější, tedy Golgathu. To je tedy můj básník... Když přišla Golgatha — a já znal každý její verš před vy- dáním — začal jsem jen obracet listy a najednou jsem četl bez ducha a hlava mi hořela a tepn bily až do poslední struny... Chodil jsem až do tmy ne svůj, ale větší... Jako vzrostlý po kyčle do země, naslouchal jsem resignaci Diocletia- nově... Česká tragedie, sedíš při ní zmuchlán v temném koutě jako zbitý pes... Tak rosteme jako u špalku přivázaný pes .. . Dokud byl štěně , tloukli štěně, a ulekali je. Teď je starý pes, má zuby, mohl by kousat, ale ulekali psí duši jeho.“ „A když jsme rozžali lampu, seděli jsme s ženou a zase četli Golgathu... Večeře netknuta a slavné ticho bylo v domě, jakoby ležel vedle na márách někdo, kdo nesmí být probuzen.A minuly dva dny a ještě jsme chodili po domě nesví, ale větší . ..
J Machar Macharův doktor Herben Golgath Morava
33 article
Až mi včely nanosí — pošlu Macharovi svůj nejpěknější, čistý, zlatý med ...*) Aby věděl, jak voní — na rozdíl od toho čím se mu v „Čase“ maže kolem úst. Než takový med ... Radší jed — A ten nejprudčí —
Machar
34 article
Černý den.
35 article
*) Spisovatel má na svých včelínech na 80 úlo Pozní. rel