1
masthead
18. prosince 1904.
2
masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů“
5
article
Z notýsku Favla Čamrdy.
písaře při výpomocném úřadě.
Z notýsku Favla Čamrdy.
písaře při výpomocném úřadě.
Podzimek! — a valem schyluje se rok.
Bývalo mi vždy tak tesklivo v těch ponurých
dnech listopadu a prosince, v té nekonečné
tmě, v té roztřásající sychravosti. Avšak letošní
podzimek nepřipadá mi tak nevlídným. Mám
tolik práce a tolik nové naděje. Odpůldne za-
bíhám do sadu na Karlově náměstí, dívám se na
pupence na křovinách, nalitých jako na
prasknutí, a srovnávám je nějak se svým ži-
votem. Brunátné ty pupence, v nichž se tají tolik
budoucí zdoby, přečkají zimní mrazy, na jaře
znova se nalejí a vypučí ve svěží, bujné listí.
Co v nich je životní síly! Já znova se učím,
zima tak hravě mně mine, a až vzejde jaro,
budu skoro již hotov. A pak —
Měli jsme v úřadě smutnou návštěvu, hosta
politováníhodného. Přišel pan oficiál Pazdírekl
Poprvé zas od onoho dne jsme jej spatřili.
Dlouho jej to drželo, dlouho ležel doma na
lůžku, potom zas vyseděl celé dny v lenošce,
slova nemluvě a jen se usmívaje.
Přivedla ho paní Pazdírková. Chtěl moeí
mermo do úřadu, nedal prý pokoje, dokud mu
nevyhověla. Bude prý zas pracovat. Chudák,
čím by pracoval! Pravá strana na vždycky mu
dosloužila, jak prý se lékař vyjádřil.
Opíraje se o paní, přišáral se k nám. Když
zvedá pravou nohu, vypadá to, jako když vy-
zvání. Tak ní klátí ve vzduchu, než zase do-
padne na podlahu, ale zdá se, že i pak ještě se
třese. Jakoby mu z ni vytahal všechny šlachy.
všechny svazy a svaly, tak se klinká v povětří
a třepetá se, i když se o zemi opírá. Připadalo
mi, jakoby již nesouvisela s trupem, ale jako by
jí bylo jer kus vlepeno do spodků, jako to ví-
dáme u dřevěných loutek marionetářů. Věru, byl
to týž pohyb, když ji zdvihl. A rovněž tak pravá
ruka. Jen jakoby byla do rukávu všita. Můj ty
Bože, co z člověka zbude, když naň taková rána
dopadne!
Podzimek
Pazdírekl
Pazdírková
Bož
Karlov náměstí
6
article
Ale nejsmutnější, nejdojímavější jest výraz
tváře Pazdírkovy. On se směje! Ten muž,
na jehož tváři tak zřídka kdy — a kdož ví, pa-
matuji-li se na to vůbec! — tak zřídka kdy vy-
skočilo cosi, čemu se mohlo říci zasmání, ter
muž druhdy tak mrzoutského, starostlivého, una-
veného pohledu směje se nyní neustále. Maně
vzpomněl jsem na Hugova „Muže, klerý se
směje“. Nešťastnému Gwynplainovi vřezali do
tváře larvu věčného smíchu padouši compra-
chicové — panu Pazdírkovi vryl ji na ni je-
diný záchvat mrtvice. V prvém okamžiku soudi
jsem, že se usmívá úmyslně, že má ten úsměv
ve své moci, že jej zase může s tváře setřít. Při-
padal mi tak nějak taškářský, jakoby chtěl říci
To jsem na tu Zubatou vyzrál, to jsem ji zkrotil
— Ale potom díval jsem se v ustrnutí, že úsměv
nehyne, nemizí, a již taky pozbyl pro mne oné
zdánlivé potouchlosti, a poznal jsem neklamně,
že má ráz nesmazatelné přiblblosti. A tomuto
výrazu tváře taky je přiměřena jeho řeč. Mluvi
jen několik slov, r. je skoro mukou pro poslu-
chače, když je ústa Pazdírkova po několikáté
opakují.
„No, to je od nich hezké, že se na ná
přišli podívat,“ uvítal ho přednosta.
„Kristáčka páčka — šmarjá, elegant!“ od
pověděl pan oficiál.
„Nu, a daří se jim už dobře, co, pane ofi
ciál?“ pokračoval přednosta.
„Kristáčka páčka — šmarjá, elegant!“ od-
povídal Pazdírek.
Pazdírkův
Hugův
Pazdírek
uno
7
article
„Tak viděj,“ hovořil přednosta utěšivěa
zasmál se — ale dobře jsem postřehl, kterak
poč tím zasmáním se skrývá trapný jakýs pocie
— „šetřej se hezky, držej se diet, a jak zas vy-
svitne sluníčko, přijdou do práce. Nic nespěchaj.
času je dost, však my to zde zatím sami po
trháme.
Pazdírek otočil hlavu na půl kola, jakoby
se rozhlížel kanceláří, je-li tomu skutečně tak
že ho zde není třeba, a týmž blabolivým způ
sobem pronesl:
„Kristáčka páčka, šmarjá, elegant!“
Nie jiného z úst nevypustil.
Přednosta stával se roztržitým, na čele vy
stoupil mu pot, otíral se šátkem, hleděl na
Pazdírka jako vystrašen. Pan kancelista Vokoun
zdvihl hlavu od práce a vypoulil oči na nemoc-
ného, ale hned zase je sklopil.
Pan Pazdírek těkal přiblblým svým úsmě
vem po nás všech, jakoby nás pozdravoval, ale
zatím jeho paní šeptala panu přednostovi:
„Nikoho nezná, nikoho nepamatuje, ni
neví. To je neštěstí, to je neštěstí, pane císařský
rado!“
Vyhrkly jí slzy, jak dopověděla a na zříce-
iu svého manžela se podívala. Chopila se h
petom, aby jej zas odvedla, ale Pazdírekse
tvrdošijně bránil. Chvíli trvalo, než se jí po
dařilo vyvléci jej z úřadovny.
„Račte odpustit, pane císařský rado, ale
nedal jinak, chtél sem, a doktor mi hned na po-
čátku povídal: Když můžete vyhovět, vyhovte
všemu, co bude požadovat,“ omlouvala se pan
Pazdírková.
Pan přednosta se usmíval, ale dobře jsem
poznal, jak ouzkostlivě hledí za Pazdírkem.
A když manželé odešli, vyšel do předsíně a na-
řizoval
„Vocápku, kdyby zas někdy pan oficiá
přišel, zapřou mě, řeknou, že zde nejsem, ne-
pouštěj ho ke mně. Pomoct mu nemůžem,
zdržuje to.
Pazdírek
Nie
Vokoun
Pazdíreks
Pazdírková
8
article
Vocápkovi arci neřekl pravou příčinu, ale
Vocápkovi arci neřekl pravou příčinu, ale
nám ji pak řekl.
„Věřej mně,“ povídal nám, vrátiv se do
kanceláře, „celej se třesu. Proč pak ho sem
vodí, chudáka! Co je to platno! Bylo mně
z něho zima a zas horko. Ježíš Marjá, vždyť my
nejsme žádná klinika!“
Zjev nešťastného Pazdírka a všechen jeho
stav tak účinkoval na přednostu, že již nevzal
pěra do ruky. Jen posedával, otíral se, z hluboka
oddychoval, časem zafuněl. Věděli jsme: po-
dival se na chvíli té příšeře mrtvici přímo do
tváře, viděl následky takového náhlého úderu
z blízka — a všechny jeho obavy o vlastní osobu
byly vyburcovány. Inu, starý pán to je.
Vytrval ještě asi hodinu tak v úřadě, potom
věak se zvedl, oblékl se a řekl k Vokounovi:
„Pane kancelista, musím na vzduch,
všechno tu na mě padá. A pak už půjdu domů.
Kdyby se něco zplašilo, pošlou mně to, pan
Čamrda mi to přinese.?
Když odešel, zdvihl se za chvíli pan
Vokoun, skoro jako pošeptmo ke mně přišel
chraptivým hlasem povídal;
„To se paní Pazdírková starému nezavdě-
čila! Tohle mu ukázat — jakoby mu ta ohnivá
ruka psala mene tekel . .
Řekl to zcela vážně, beze vší kousavosti
A já poznamenal:
„Je to taky pohled zdrcující, pane kan-
celisto.
„No vidíte, Čamrdo, a jen aby jí ho Pán-
bůh i takhle hodně dlouho zachoval. Pense.
pense — to je existence!
„Ale trýzeň je to pro ni nesmírná,“ řek
jsem. „Není-li naprosto pomoci, snad by pak
bylo líp — —“
Netroufal jsem si dopověděti, Vokoun i tak
rozuměl a řekl mi, rovnaje okuláry na nose:
„Ale jděte, Čamrdo, a zeptejte se jí, zdali
by si přála, aby jí tak odešel. Zeptejte se jí —
a povězte mi pak, co vám řekla.“
Vím docela jistě, že se na to nezeptám
Marjá
Vokoun
Pazdírková
10
article
Těšil jsem se, „zplaší-li“ se něco podle
slev páně přednostových, abych k němu mohl,
ale nevyskytlo se nic. A druhý den zas přišel do
kanceláře. Zdál se mi nějak přepadlým a po
tenku hovořil. Jest patrno, že obraz páně Pa-
zdírkův se mu vznáší před očima. — Těšil jsem
se, že uvidím zblízka slečnu Viktoru, po které
se mi teď tolik stýská, ale věru nevím, mám-li
si přáti, aby záminkou k tomu byla nemoc je-
jího otce. Ne, teď ať mně nestůně — ať nám
nestůně!
Viktor
pán pa
11
article
Bohužel, přání snadno se projeví, snadno
napíše — — Starý pán přece odstonává návštěvu
Pazdírkovu. Nepřišla velká nemoc, ale přes tu
chvíli zůstává doma na půl dne, na den. Někdy
dopůldne, někdy odpůldne. „Polehává si,“ po
vídal nám. Přicházejí prý na něj zimnice. Pak
prý se tetelí, jakoby ho za naha do sněhu za-
hrabával, a hned zas přijde horkost.
„To jsou alterace, pánové, alterace. A ni
čeho se tak nebojím, jako alterace. Moje ne-
božka matka říkávala, že z alterace se vyklu-
bávají všechny nemoce. A je to pravda. Tak se
mi zdá, jakoby na mě něco táhlo. Jen aby me
to nechytlo do nového roku. Vždyť máme uzá-
věrky, Panebože!“
Třikráte mne přednosta požádal, abych
s ním šel z kanceláře až k domu, vždycky večer
„Nějak se mi hlava zamotává, vědí? A pak
na mě padne takový strach, že se skácím. Ale
když mám někoho podle sebe, jdu bezpečně
Už se mě trochu ujmou, Čamrda, a nejsou přes
to mrzutej. Až tady někdy nebudu, rád si vzpo-
menou, že mně taky nějakou službu prokázali.“
Snažil se říci to žertovně, ale vyznělo to
tesklivě.
Zaslechl jednou Vokoun, jak mne zas žádá
o doprovod, a povídal mi pak ráno:
„Čamrdo, pomaloučku byste se měl postarat
o nějaký solidní pytel. Nák v našem starém
chrastí ten škelet, že se vám jednou na cestě
rozsype. Abyste ho měl do čeho sebrat.
Není zlý člověk Vokoun, ale jeho vtipy jsou
někdy hanebně cynické. Časem se mi zdá, že
mne tak týrá úmyslně.
Pazdírkův
Vokoun
12
article
Stále jsem doufal, že mi přednosta jednou
zas řekne, abych s ním šel až nahoru, ale ne-
učinil to. Pravda, bývá teď o šesté večer již
učiněná noc, nesluší se te. A mimo to — soudím
— mají dámy asi plné ruce práce, plné hlavy
starostí. Vánoce jsou za dveřmi, tu je v každé
domácnosti samý zmatek. Pomýšlím, jak já
zažiji letos vánoce, a je mi nějak smutno. Budu
vzpomínati na strůmek u přednostů, na slečnu
Viktoru — a sám budu sedět s kvartýrskýmia
flekat šestadvacet. Jindy jsem po jiném neza-
tsužil, tenkráte však se těch svátků skoro bojím.
Báječné vyznamenání od přednosty. Až se
mi z toho hlava motá. Počkal si dnes večer, až
kancelista Vokoun odešel, a povídal mi pak:
„Slyšej, Čamrda, nehněvaj se na mě, ale
trochu mi letos musej pomoct. Jsem jako na
vodě, nohy mi tak nesloužej, a nemůžu se se
vším tahat. Potřeboval bych domů na svátky lá-
hev dobrého punče, pro paní láhvičku nějaké
višňovky, vědí, něco tak pro paničky, a nějakou
zavařeninku — mám to tuhle všechno na papírku
napsáno. Koupili by mně to? Můžou si k tomu
vzít Vocápka, budou-li chtít — Pánbů' chraň
aby se s tím tahali sám.
Dal mi papírek a vytáhl zároveň taky ná
prsní tobolku. Vyňal z ní desítikorunovou ban
kovku a podal mi ji:
„Tu maj, myslím, že to stačí. — Jo, a kde-
pak to vezmou?
Přemýšlel jsem, nebo těmihle věemi se tuze
neobírám. Punč a takové jiné potřeby snáší u nás
kvartýrská. Pojednou nápad!
Viktor
Vokoun
13
article
„Pane císařský rado, vídám často u kupeů
výrobky třebenické — —.
Přednosta mi nedal domluvit. Tukl mne
ukazováčkem do prsou a povídá:
„Viděj, to jsem chtěl navrhnout. Taky t
pořáde čtu. Zkusej to. Viktora taky povídala
že jsou Třebenice dobry . ..“
Pronesl jméno slečny Viktory jako maně.
bezděky, ale myslím, že v tom byl úmysl. Zmín-
kcu o slečně Viktoře bodá mne jako ostruhou,
tuší snad, pro ni že bych vše udělal. Ale před-
nosta chtěl naznačiti ještě více. Hned se vytasil.
„Pravdu maj, Čamrda, koupěj ty třebenické
věci. Je to naše (vyvaloval jsem oči; ode kdy
říká přednosta naše?), taky Viktora po-
vídala, že je zbytečno kupovat cizí fabrikáty —
a že my jsme erární, to nic nevadí. Tam taky
platěj eráru daně a z těcn zas nám erár platí
gáži. Tedy jsou tak dobrej, Čamrda, a koupěi
třebenické. Dvě láhve punče vezmou, Čamrda.
člověk neví, aby nepřišel host, a o svátcích bude
zavřeno. Koupěj tři láhve, Čamrda, to se ne-
zkazí. Nevypijeme na svátky, vypijeme na Syl-
vestra. A vezmou taky nějskou škatulku cukro-
vaného ovoce, vypadá to jako ledové — Viktora
to ráda. Je to v takových pěkných kartánkách.
A já jim povím, Čamrda, vezmou to zatím do
kanceláře — neříkaj nikomu nic — a zavřou
to třeba do rogistratury. Doma by mně to žensko
vyčuchaly. A takovou skleničku zavařeninky —
pro paní. Nehněvaj se, Čamrda, že jim dáván
takovou komis, ale dyť jsou mladší!
Můj Bože, koupil bych pro něj Prahu, kdyby
mi na ni dal! Pro něj, pro paní přednostovou
pro — Vikteru!
Viktor
Ted
Třebenice
Praha
14
article
Lítám po kupeích, kupuji třebenickou viš
ňovku, puně, zavařené ovoce, marmeládu, ovoce
v cukrovém povlaku, mám plnou kapsu cenníků
třebenických výrobkův a snáším to do registra
tury jako křeček. Přednosta pokaždé prohlíží, e
zas přibylo, a říká mně:
„Koukaj, Čamrda, oni by mohli být u zá
sebovacího sboru intendantem! Stakramente—
a má to etikety jako z Parízu! Ale bude Viktora
koukat, až jí povím, kdo to všecko sháněl!“
Podivná věc, že se zmiňuje vždy jen o Vik
toře, nikdy o druhé dceři. Jakoby věděl, že
o slečně Viktoře tak rád slyším.
Sháním punč, duše drahá, a ty jej bude
Letos musí naše kvartýrská po večeři navař
konev punče. Ať ho mám takyl
pítl
Viktor
Vik
Viktora
15
article
Fragmenty
Fragmenty
Z knihy „Zlatá nit“ napsal V. Mrštík
Na den Očistění Panny Marie.
Tak vlídně slunce svítilo .
To nebyly Hromice, to byl první jarn
den . ..
Na sv. Blažeje — kamínek se ohřeje . ..
Blažeje ještě nebylo a ohřívala se už cel
země. Černě pruhována, vyhřívala se na slunku
a tála, tála ... Vrčely pofůčky a prý už i zvonky
bylo slyšet, kdosi i čermáčka viděl v snách ..
Jak se ruce rozepjaly po modrém, po teplém
nebi! . ..
A bylo, jak od podzimu ještě nebylo.
Vyhlížejíce přes pole, oči přiclonit se
musily rukou, aby viděly, tak pronikavé, siln
bylo už boží slunéčko.
Ruka jen tak maně spočinula na zábradl
můstku a až sebou trhla, jak se lekla — tal
bylo dřevo horké už...
A pod můstkem led praskal, voda jak vřídle
hrnula se přes klády, potůček žvatlal a tolik
toho povidal, že hodiny by's postál nad ním a po-
slouchal to známě, neustálé, věčně stejné, ale
věčně mílé jeho šplounání, provázené šepolem
rychle tajícího sněhu. A hned bokem k němu
splýval druhý potůček, za ním třetí, všechny
sborem a každý zvlášť hledaly si svoje korýtka
pod korýtkem hlubinu a v té se čeřily, máchaly
houpaly, perle vyhazovaly nad vodu a jiskřily
v slunci. Jaký to byl smich!... Smály se tím
hlasitým hovorem jara, kterým naposled ještě
se zimou se loučí tajíci země ...
V Mrštík
svatý . Blažej
Blažej
očistěný pannus Marie
16
article
Čejky.
Čejky.
Tak začátkem března přilétlo na luka hiejne
čejk... Po skřivanu nejrannější pták. —
A teskné bylo na ně podívání, když tak do země
klovaly zobáky a marně dobýti se snažily sousta
nějaké aspoň potravy. Osaměle plakaly nad za
mrzlou zemi a nikde pro ně slitování ... Už o
přírody mají takový smutný, kvílivý, dětskému
pláči podobný hlas i v létě — jak teprv nyní,
kdy nářek jejich až řezal hladovou tesknotou. .
Vítr mával od jihu a přece jako led. Pře
ledovce táhnul k nám a než ty se oteplí, i o
jihu číší mráz... Setrvá-li ve svém směru vítr
a nesrazí jej Sever zas, brzy zlomí se v teplý
dech. A teprv nastane jaro, to pravé, to vonno
— ale co teď, bylo čiré bláznovství . ..
A nad loukou plakaly čejky . ..
Čejka
17
article
Březen.
Březen.
Na sv. Řehoře, vlašťovička přes moře . ..
Slunce svítilo, ale větry honily se divě ..
A na kůlničce dosud sníh... „Nedánov“
kopec, jak bílá bába hrbatil se pod špinavým
oblaky. Tlakoměr, jakoby jím někdo házel, hou
pal sebou den za dnem... Kouř se ohýbal
kácel se střechy až na zem. Dýmem cítit bylo
vísku, jak po nějakém požáru. Vrány se vracely
v strašlivých mracích. A jsou-li vrány ještě n
polích — tichnou, uletují skřivánci. Plísek
nikde ještě nevidět, na noc přikrývat se musily
růže, hrozil mráz... A v domě nálada kousavá
podrážděná, zlá, jako před bouří. ..
„To je krásný den!“ pravil jsem a kapk
deště zas mi potřísnila tvář.“
„Je,“ odseknul na procházce průvodce.
„Už to nějaké bude, zas tak dlouho po
trvá, jako loňský rok. Zima až do kone
března... sníh! . ..
„Skřivánci zas odletěl: a vrány se vracejí
A je jich, jak much! ...
Ticho a žádná odpověd.
Skřivánek opravdu nikde ani nezapíp', ha
vranů kroužil nad bílým polem celý mrak
„A trpělky tlačí se zas do vsi.-
„Kde?“ zlostně obrátil se pojednou mů.
souputník . ..
„Tam, neviděl's je? Div jsi je nez
šláp' —
„Já nic neviděl.
„A revírník povídal: divoká labuť ještě ne
táhla a to není žádná naděje ..
„Kde ti tady poletí divoká labut?
„Však ani kachny ještě netáhly. A jindy už
se střílívají sluky!
„Kde pak sluky ještě ted!“
„Musí táhnout. Buď teď, anebo nikdy
15. dubna už se nesmí střílet. ..
V tom bratr se zastavil a pozdvihnul k neb
prst.
Slyšíš ho?
„Koho?
Zasmál se jak dábel.
„Skřivánek... 'šíš?
Opravdu. Nad Martinickem vznášel se skři
vánek a zpíval si, jakoby byl máj ..
„Tak se podívej, jestli už odletěli nebo jsou
tu? ...
Po cestě domů slyšeli jsme skřivánky ještě
tři a v duchu zpívalo jich už na tisíc ...
svatý . Řehoř
Vrána
Nedánov
18
article
Jaro, jaro bylo tu a takové nádherné, ja
kého už dlouho nikdo nepamatoval. První sně-
ženky přinesl jsem si na prsou a co jich bylo
v háji! Bíle jich bylo po zemi, přes noc jakoby
napadal sníh . ..
Už na sluky se chodilo, pláků plné lesy
louky zas oživly a sluníčko tak rozkošně hřálo
že ani nechtělo se z něho domů a z domu lákalo
zas ven.
Jeden takový den — za měsíce zlých.
Včera — den před neděli Květnou — sotva
trochu ohřála se země, venku všechna okna do-
kořán, v zahrádkách země na ruby a kde ještě
zahrádky nebylo, nebo ji v zimě strhli, zakládal
novou, třebas jenom jako dlaň, ale už voněla
převrácenou zeminou, zahrádka to byla přec.
A děti... nikdo nevěděl, proč běží, pro
skáčou, po silnici v mžiku hemžilo se jich jak
komárů. Děvčátka jak baletky točila se na jedne
neze, špunti, ledva plínkám odrostlí a už taky
skákali jak hříbata: provázek zadrhnutý v zu
bech, starší za nimi, v ruce bič a poháněli je, jal
spřežení panských vraníků.
U Čutů bourali plot, Komárek s pilkou
v ruce hnal se kamsi na dolní konec, dělat la
večky „před našima“.
A skřivánka z rána slyšet bylo i zavřeným
okny až na lůžko . ..
Fpsilon.
Čuta
Komárek
19
article
Divný to byl první máj.
Den před tím, muzikanti vyhrávali pře
mou chaloupkou . ..
Hlaholem a výskáním zvěstovali měsíc máj
Velké kouzlo v noční té slavnosti.
Na vzdory mrazům, na vzdory bouřím se
verním nastěhovalo se aspoň pro tu chvíli něeo
z onoho bohatého nadšení jara, aby ráno jak
ten sloupek živého stříbra za oknem, kleslo za
na stupeň křehnoucího života. Na rybníčku do-
sud škraloupy, stromy třásly se větrem, lide
kolem chodili schouleni, s lůžka ráno oknem
vidět bylo, jak shrbeni, skrčeni pošlehují svoje
kravky a nějak opovržlivě uplivují z přehořklých
svých úst: a hle, zdálo se, že přece jen zahoř
první máj . ..
Jak křídlovka štkala a duše se třásla p
každém jejím zaštknuti ...
Vyšel jsem před svou chaloupku . ..
Kdosi v ruce držel svítilnu a svítil muzi-
kantům do not. Stranou v přitmí děvčiska lítala
a poskakovali chlapci. Děti před muzikanty
s rukama vysoko nad hlavou, jakoby se proti ně
čemu bránily a přece vítaly k sobě, držely par
tessy... Třikrát zahráli, třikrát roztesknili
když dohráli, do srdce opravdu vcházel máj..
Hlahol
20
article
Devět hodin z rána — docházel jsem z pro-
cházky.
Mlživé ráno. Z nejbližšího okolí vidět pouze
několik střech a celé Diváky jak zříceniny pro
svítaly mhou.,
V bílých mlhách na poli zavichřile hus
A tak prudce zamávala křídloma, že těžce po
hnula sebou i ta mlha kolem a těžce slehla s
zas na ni, když usedla.
K deváté pouštěly se mlhy země a věsilys
nad ni. Za jejich clonou pronikalo slunce. Louky
zamžené zahrály stříbrem ...
Ale v mžiku zhoustly zas mlhy v mrak ...
Slyšet hrčení a vozů vidět nebylo
Na poli hlasy volaly a slyšet bylo ržání kont
Kdosi po tmě oral. Když objevil se na pokraj
silnice s pluhem za sebou, koně nesli na hřívách
páry. A zase zmizeli v tmách, jakoby je s oč
strhl. ..
Na cestě domů nápadný byl podivný, jakýs
smutný, přerývaný skřek nad hlavou. Vychýlín
hlavu vzhůru . ..
Bože, jaký to byl sten!. ..
Divoké husy táhly nad zemí a první z nic
vydala se sebe smutné to skřehotání velikých
ptáků. Třináct jich bylo a všecky v jedné řadě
za sebou, šikmo od severu táhly na jih.
Lidé na polích se mnou dívali se po divo
kých husách a ruce opřeny o rýč, naříkali v sho
vění, jak dlouhá bude zima.
Jak brzy letí husy před Novým rokem, tal
pozdě letí po něm. A nebyl ještě ani říjen . . .
Slunce vycházelo nad střechy a plnila se jín
okna . ..
Kanářek dal se do zpěvu.
21
article
Sotva jsem vystoupil z vlaku, vcházel ne
perron svitavského nádraží, už mě tu vítal kdos
v poštovské čapce a známý typ, známý ráz v řeči
hlase i posunu hlavy, všechno mi pravilo: „Ano
ano, je to člověk z Poličky, postillion z horl
Pozdraví a praví:
„Vítám jich. Do Poličky?
„Do Poličky. Je tady někdo
„Pošta.
„A jiný nikdo?
„Sotva.
„To pojedu s vámi
„Oni jsou p. M.
„Jsem.
„A jedou do J.
„Do J.
„Tak jen jdou a za půl hodiny, až odjed
rychlík, pojedeme.
A jeli jsme po té cestě bílé, co se tak houp
a vzpíná, stále ve větších a větších vlnách drápe
se vzhůru, až vynáší člověka kamsi do oblak, d
říše borů a hornatých luk, ohražených pláňkami
po cestě znamenané vzpomínkami třiceti let, jak
jsem ji vídal s jeřabinami u cesty a znal každou
její píď. — -— A už i chaloupky jsem zahléd“
ty naše, skrčené a chuďoučké, dřevěné, nízké
zakutlané do smrkových pařízků a lesního chvojí
A když ty jsem spatřil na pokraji Vendolí, ne-
bylo už ani třeba jezditi dále — domov, dom
dýchal na mě celý a jen z několika roztrouš
ných tudy chat —
Smrčím voněla kdysi i moje kolébka.
Byl podzim už a mlhy ležely na polích.
Je to jeden z nejkrásnějších okamžiků od
umírající přírody, kdy krásně zelené pruhy ozimu
zamodralé rosou, vzrůru se kradou pod vlny
mlh a mizí v nich jak v peřinách.
Vendolí
23
article
A ty aleje — jak v mlhách do dálky se
tratily v nic! — —
Ticho, ohromné ticho leželo na nivách
Jednu chvíli zastavím se a až jsem se lek“
tak jaksi smutně, strašně bylo náhle po zemi.
Trhnu hlavou a nade mnou černo, kolem
mne černo — černo ... Ohromný mrak havranů
zasahující celou polovinu oblohy, táhnul nad
zemí... Žádný z nich nezakřik', jen tiše, pří-
šerně vichřili černými perutěmi. Jak vítr by se
hnal. Tisíce a tisíce černých těch ptáků roze-
střeno bylo do délky a do šířky a kdyby jediného
hlasu ze sebe byli vydali. Tak tichounce pluly
černé jejich spousty a jen jejich křídla plápo-
lala, s nebe až dolů slyšeti bylo příšerné jejich
vanutí . ..
Tu právě, když k lesům zamířil první jejich
řad — zachrochtal první z nich —
Kr — kr — krrrr —
Ten zvuk projel kostmi, jako když dítěti
krčkem by's zakroutil a smáčknul: kr — krri
praskají chrustečky ...
A to byl jediný zvuk, který vydalo nesmírné
to množství ptáků smrti.
To zimu nesli na česných svých perutích .
25
article
Z jedné chaloupky na pokraji Čech a Mo-
ravy mám svou přesličku . .
Stála zrovna za koupení malá ta chaloupka.
za uschování na příští časy, tak byla krásna, ze
dřeva sroubena, šindelem kryta, chvojím oblo-
žena uprostřed louky, na břehu vody, která po-
tůčkem vinula se mezi olšemi
Tož tam odtud tu přesličku mám
Přeslice už dnes všade mají na půdách
pálí je jednu po druhé. A od těch dob mám tu
svou. Prastarou, zašlou, upotřebovanou, takovou,
na jaké přadla snad moje babička . .. I kužel
dal jsem si upravit v len a v náručí jsem siji
odvezl na Moravu, k nám.
A tolik mě nyní rozesnívá, když doma o sa
metě vysedám a hledím na ni, jak něma stoj
v koutku a jen tim starým, zašlým půvabem
z dávných dob mluví o všech těch chatách v ze-
leném údolí, o všech jizbách, kde vrčívala s ostat-
ními... Bůh ví, čí nožky šlapaly kdysi její ko
lečka, čí prsty s kůžele soukaly vlákna a rovnaly
v nit. Co slyšela písní, pohádek a milostných tuch.
kdo asi za přadlenou stál a nahnut k ní, v šu-
motu přástvy do ucha jí šeptal chvíli příštího
shledání... A abych to všechno slyšel, proto
tu přesličku mám ...
Čechy
Morava
bůh vědět
28
article
Černými lesy, po bílém sněhu ubíral jsem
se jednou do kopce... V mlhách stály stromy
za sebou, na kraji černé, pak stále světlejší,
smutnější, bledší, až mizely jako šedé čárečky
v mlhovitou tmu. A mezi nimi lidé se pohybovali,
rány seker duněly mhou — sekali les.
Do cesty vešel myslivec, takový, jaký v „Ba-
bičce“ se synkem docházel z Kačenčiných Hlor
Ptám se ho:
„To celý ten les budete kácet?
„Dobré odpoledne“ — odpověděl huňatý
bas — „i ne, probíráme jen a potom, až vzroste
podrost, padnou i ti plešivci.
A sám byl takový plešivec bílý, také neměl
daleko k podebírání . ..
A šel jsem dál. —
Do lesa, z lesa jezdily sáně pro dříví i se
dřívím, odevšad zvonily zvonky, řehtaly rolničky.
Povídám k jednomu z vozků s „měkkou
hubou českomoravských vysočin
„To je pěkné, že tu každý kůň má zvonky.“
„I, to musí být, kdo nemá, platí. Kde pak
v těch mlhách a v noci!. ..
Sání připlazilo se několik a opravdu, co kůn,
to zvonek na krku a lid nespokojil se jedním,
některý měl i tři.
V chůzi ocitnul jsem se mezi celou řadou
potahů. Přede mnou, za mnou, postál jsem
uprostřed. Ticho bylo v zasněženém lese. Země
bílá, obloha mléčná, černých lesů řad, po strá-
ních smutný den... Sání nebylo slyšet, koní ne-
bylo slyšet a jen ty zvonky hrály přede mnou,
za mnou, harmonicky zimou zněly se všech
stran. Bylo mi v tu chvili jako v pohádce.
Sání
30
article
Fragment jubilejní.
Satira.
Satir
31
article
J. Svatopluk Machar slavil své člyřicetileté
narozeniny.
„Buditel“ na Moravě vydal Macharovo číslo
a dr. Jan Herben napsal článek, z něhož vyjí-
mám: „Nelitoval bych žádné cesty, abych slyše
Macharův hlas. Zádné hory nebyly by dost vy-
soké, abych je nepřešel, žádné řeky dosť široké.
abych je nepřebrodil. To je můj básník. Golgatha
je velkolepá kniha, kyklopská stavba z balvanů.
A řeknu hned i to: kdyby se mne někdo ptal.
kterou knihu naši pokládám za nejčeštější, tedy
Golgathu. To je tedy můj básník... Když přišla
Golgatha — a já znal každý její verš před vy-
dáním — začal jsem jen obracet listy a najednou
jsem četl bez ducha a hlava mi hořela a tepn
bily až do poslední struny... Chodil jsem až do
tmy ne svůj, ale větší... Jako vzrostlý po kyčle
do země, naslouchal jsem resignaci Diocletia-
nově... Česká tragedie, sedíš při ní zmuchlán
v temném koutě jako zbitý pes... Tak rosteme
jako u špalku přivázaný pes .. . Dokud byl štěně ,
tloukli štěně, a ulekali je. Teď je starý pes, má
zuby, mohl by kousat, ale ulekali psí duši jeho.“
„A když jsme rozžali lampu, seděli jsme s
ženou a zase četli Golgathu... Večeře netknuta
a slavné ticho bylo v domě, jakoby ležel vedle
na márách někdo, kdo nesmí být probuzen.A
minuly dva dny a ještě jsme chodili po domě
nesví, ale větší . ..
J Machar
Macharův
doktor
Herben
Golgath
Morava
33
article
Až mi včely nanosí — pošlu Macharovi svůj
nejpěknější, čistý, zlatý med ...*)
Aby věděl, jak voní — na rozdíl od toho
čím se mu v „Čase“ maže kolem úst.
Než takový med ...
Radší jed —
A ten nejprudčí —
Machar
35
article
*) Spisovatel má na svých včelínech na 80 úlo
Pozní. rel