Strana 2.

NÁRODNÍ LISTY.

5. září 1903.

Číslo 242.

Ať dopadne ale tak nebo onak, bdělost na naší straně je nutná, jakož neméně nutno jest, abychom pro všecky případy byli připraveni — a to připravení nejen pro práci negativní, ale tak pro positivní Praví-li naši nepřátelé, že my jsme zavinil tyto poměry, mýlí se velice v adrese. Historie starší, nové i nejnovějš doby naznačuje vinníka — totiž německou levíci. 1. Tato nijak se neostýchala v letech 1867 obětovati v ujednání s Maďary nejen zájmy prospěchy národů před- i zalitavských, ale i pro- spěchy hospodářské této polovice říše za to, aby Němcům v této polovici zachová- na byla nadvláda. To v době nejnovější eklatantním způsobem doznal opětně poslanec Polonyi. A německá levice to tedy byla, která tehdy položila základ k oněm poměrům, jež nazývá nyní neudržitelnými. 2. A kdož to byl, než německá levice, jež za Badena a Thuna rozbila všecku mož- nost, aby mezi námi a Němci učiněn byl jakýs modus vivendi — jenž by nám byl umožnil pospolu hájit hospodářské zájmy proti druhé polovici říše? Jeť přece známo, že tehdejší návrhy Ba dena a Thuna, jež připraveny byly a ve věcech národnostních jako substrat jednání se před kládaly, byly takového druhu, že na jich zá- kladě jednání, pravím jednání, bylo možné.

Jest neméně známo, že také nálada k jed- nání nebyla špatná, že Badeni i Thun takové dohodě přáli a že by taková dohoda, byť i provisorní, byla bývala východištěm daleku- sáhlých pospolných hospodářských prací. Já vždy jsem se domníval, že vyjdeme ze zmatků v zemích českých a v této polovici říše národ- nostní dohodou s německými spolukrajany, po které by pak následovali mohlo politické upra- vení poměrů vzájemných. Přiznávám se s lílosti, že z tohoto svého optimismu jsem vyléčen. Pravím, bohužel, neb by to bylo bývalo nejlepší po mém náhledu sa- nování těchto poměrů. Vídím ale, že nyní v nedozírné budouenosti to zůstane snem, po- něvadž naši němečtí spolukrajané kladou ne- splnitelné a pro nás nemožné podmínky a poně- vadž nynější Němci maji zcela jiné plány pro budoucnost, než mívali jejich předchůdcové a na stanovisko ryzé spravedlnosti, na kterém my stojíme a na jehož základě každě chvile bychom byli ochotni se vyrovnati, z těchto svých nynějších politických hledisk vycházejíce, přistoupiti nechtějí. A nevyskytuje se v nej- novější době tentýž úkaz? Strana německá terrorem vynuti, aby našim dvěma kar- dinálním požadavkům v zákoně samém založeným — jež žádnému ne- jsou na škodu — nebylo vyhověno a vážou roz- hodující kruhy, aby bez jejich souhlasu českému národu ničeho nebylo povoleno, při povolování jim však aby na souhlas neb nesouhlas českého národa nebylo hleděno.

Jedině tedy Němci a německá levice byli, jsou a zůstanou vin- niky, že nastaly poměry takové, jaké jeví se Nechci o tom zde rozhodovati, zdali Němei nechtěli učiniti nemožným, abychom my dostal se k positivní práci a tím opět dosáhli vlivu na správu státní. Ale tolik je jisto, ať je to tak nebo onak, že oni to byli, kteří pro strannické interesy obětovali zájmy státní. Však také mini- sterský předseda dr. Körher není prost viny na těchto poměrech. On, jenž povolán byl jako ministr neutrální jak udával, aby mezi stranami zjednal mo- dus vivendi, bezvýminečně upsal se stranám německým, slibiv, že bez jejich souhlasu ničehož neučiní národům neněmeckým na prospěch. On, jenž jako ředitel státního stroje povolán byl k objektivnímu jeho řízení — měl míti tolik prozíravosti, aby seznal, že touto zása- dou stát, jakým je Rakousko, ří- diti se nedá. Ta zásada zamezila vůbec možnost dohodnutí se s námi, ano, než by se bylo vyhovělo oprávněným našim náro- kům, nechalo se dojíti k nynějším poměrům jen aby nebyla nemile dotknuta citlivost něme cké levice. My byli za jistých předpokladů ochotn objektivně posuzovati rakousko-uherské narov nání a pomáhati hájiti zájmy této poloviny říše proti přílišnostem poloviny druhé. Známy jsou naše dva kulturní požadavky, kladené vládě vnitřní česká úřadní řeč a morav ská universita; požadavky to, jež české kruhy zarážely svojí umírněnosti.

Co konferenci, co porad vyměněno o věc té, co sladkých a laskavých slov namluveno ze strany vlády a neučiněno praničeho. Moh bych zde uvésti celou řadu jednání, ob mezím se však pouze na tři fáse, které mně tanou na mysli. 1. Bylo to záhy po nastoupení předsedy ministerstva dra. Körbra, po mém známém rozhovoru s Jeho Veličenstvem v Pešti; vymá- hal jsem tamtéž na Körbrovi odvolání Kindin- grova nařízení, jímž zase němčina nezákonně zavedena do vnitřního úřadování, neb sami Němci nazývali nařízení ve věcech jazykových nezákonným — a vydání prostého poukazu úřadům, by ve věcech jazykových dle zá- kona jednali. — Jest to zajtsté požadavek, který v jiném státě rozumí se sám sebou. Bylo mnoho sladkých i trpkých řečí, ne- učiněno však nic a věc dospěla k 8. červnu. kdy jsme rozbili parlament. Jednoduchým trhnutím péra mohlo tomu býti uvarováno. Kdo byl zde vinnikem — to nechť rozsoudí každý objektivní člověk. — — 2. Bylo to po 8. červnu, kdy vláda hodlala poznovu svolat říšskou radu. Byli jsme povolán k minist. předsedovi a já byl vyslán k jednán s ním. Ptal jsem se, jaké činí nabídnutí k umož- nění dohody. Pravil: »Nemám od roz hodujících kruhů žádné plné moci k nějakým nabídkám. Mám toliko žádat odpověď, zdaž od obstrukce upu- stíte — ano či ne ?« Odvětil jsem: »Nejsme žádnými vojáky abychom musíli odpovíďat ano neb ne a jedu-l s prázdnýma rukama do Prahy, vím, jak do padne rozhodnutí.« A tak se také stalo. Výkonný výbor roz hodl, že nemá příčiny změnit svá usnešení Řišská rada rozpuštěna, nové volby vypsány

všecko, co následovalo, byl důsledek tohoto roz hodnutí vlády, že raději rozviřila volební boj v celé říši, než by byla vyhověla dvěma opráv- něným požadavkům českého národa. 3. A v době nejnovější, přímo před projednáváním rakousko-uherského vyrovnánía jeho prvním čtením, opakovali jsme své hlavní dva požadavky, zase vyměněno mnoho slov a skutek nebyl žádný. Zde chci vyvrátiti domnění v Čechách roz- šířeně, jako bychom byli s vládou uzavřeli ně- jaký pakt a jako by následkem toho bylo se stalo propuštění prvního čtení. Tomu tak ne- bylo. My jsme byli a priori ochotní propustie první čtení téhož: a) poněvadž jsme viděli, že v poradáeh výboru střetne se tolik různých zájmů, že není možno, aby do konce zasedání při přičinlivosti našich členů výboru věc se skončila. A tyto naše předpoklady se zcela splnily Pravda, my jsme před prvním čtením jednali s vládou a vláda s námi, avšak my ne- chtěli žádný pakt uzavříti prolo, abychom ne- byli k vládě nijak vázání My řekli prostě k vládě: Jak ty budeš jednati vůči nám, tak my budeme jednat k tobě při druhém čtení rozpočtu a při druhém čtení rakousko-uherského vyrovnání. Vláda neučinila ničeho, než došlo ke druhému čtení, a my jsme zamezili techni- ckou obstrukcí povolení provisoria rozpočtu — a říšská rada byla poslána domů. A ve vládě pro budoucnost taková jest nálada, že ministr dr. Rezek, jenž hájil české zájmy v tomto ministerstvu dle sil svých, ne- mohl to srovnati se svým českým smýšlením, aby v tomto ministerstvu na dále setrval, které místo činů dávalo poslancům mnoho slov a slibů, jichž pak nikdo nedodržel.

Nám nemůže z kruhů rozhodujících být činěna výčitka žádná, že přikročili jsme nyní k politice ostré a bezohledné. Po urážes a ráně, která nám odvoláním jazykových nařízení byla způsobena, snad až příliš dlouho poskytli jsme času kruhům příslušným, aby učiněna byla ná- prava. Nestala-li se, ač z velmi rozhodných míst svého času tak bylo slibováno, nemůže se národu tak těžce uraženému míti za zlé, pakli přikročí k nutné sebeobraně, kde jde o exi- stenci jeho zaručeného práva. Že s naší strany tam, kde jakýkoliv pakt byl učiněn, do poslední písmenky ujednání bylo dodrženo, toho dokla dem jsou předlohy vodní a rozpočet, v němž opavské gymnasium a brněnská technika se na- lezala, předloha o dani z jízdních listků a jiné a jiné. To nemůže se, bohužel, říci na straně vlády, která svým závazkem vůči Němcům, nepovoliti národům ne- německým ničeho bez souhlasu německého, stala se naprosto ne- způsobilou vládnouti v říši tak mnohojazyčné a ve státě tolika národností. A situace dnes změněná při vodila také, že to, co před půl ro- kem mohlo snad utišit vlny roz- bouřeného politického moře, ne- může je utišit dnes.

Přítel a kollega dr. Stránský mně dotvrdí že při posledním našem jednání s Körbrem jsme pravili: »Zdá se nám, že stojíme na roz- hraní doby; co dnes ještě s nad může přinést uklidnění, snad už k tomu nebude způsobilé z půl roku.« Ano, stalo se to ještě dřive, než minul půl roku. Jednání vlády od uzavření rady říšské svědčí jen a jen o nepřátelském její jednání vůči našemu národu, tak že nemůže býti po- chybnosti, že my musíme přistoupiti k činům, by nastala změna na celé čáře. Preterování českých úřadníků, pokračo- vání v germanisování v úřadech a v celo správě, nespravedlivý směr vůči našemu ná- rodu; otálení s pomocí říšskou zuboženým če- ským krajům — vše to jsou známky nepřízně k nám, která jest a byla v rozhodujících kru- zích k našemu snažení, pokud tam z ase nenastane přesvědčení, že tou ny nější cestou spěje říše své zkáze v stříe.

Pravil jsem, že poskytli jsme státní správě dosti času k odčinění křivd, na nás spáchanýeh odvoláním jazykových nařízení — až nám to v Čechách bylo zazliváno. Jsem ale přesvědčen, že kdyby kdokoliv z upřímně se zájmy národa smýšlejících lidí byl seděl na našem místě, nebyl by jednal jinak. 1. Jíti přímočarnou cestou v politiee ku předu tak dlouho, dokud nedobudu toho hlav- ního, jehož se domáhám, jest — o tom není pochybnosti — cestou nejkonsekventnější, zda nejpolitičtější — to řídí se dle poměrů. Nesmí se ale zapomenouti, že cesta ta vy- žaduje na ten čas vzdání se všech menších výhod a bezohlednost. A my máme tolik potřeb národa, jež nelze bezohledně postaviti stranou, ano, jest mnohdy i politickou hloupostí nežádat od vlády, které tolik millionů daní odvádíme. toho, co ona povinna je činit. Přiznám se, že jsme tou cestou nešli. 2. Aneb jíti cestou naprosto opportunn Když vidím, že na ten čas není možno dosíci hlavního ideálu, vymáhat co možná nejvíce vý hod pro svůj národ. Tato politika není populární, je ale mnohdy národu prospěšná, ale někdy také jest politikou slabosti. My — přiznávám se k tomu také— touto cestou rovněž nešli. 3. My volili cestu třetí, my spojili dobré z obou cest. My neodložili zbraň za hlavn ideály našeho národa, ale spolu hleděli pro národ získat, co se získati dalo. Proto zdála se naše politika vlnitou — nekonsekventní, poněvadz dle poměrů byla buď ostrou neb méně ostrou, bouřlivou neb klidnou, vše dle poměrů. Tu politiku činili jsme za určitých před- pokladů, že jsme povinni naplňovat alespon lidové potřeby, které na nás naléhaly, do t doby, dokud nenastane doba vhodnější.

Tato politika byla tedy jen politikou do- časnou a na tak dlouho, dokud jsme se domní vali, že touto cestou můžeme krýti různé pro spěchy národa. Proto jsme chtěli v dobách nor málních opatřovat lidu různé potřeby, abychom připravili se tím pro boj v dobách anormál ních. A zdá se nám, že tato doba anormálnía blíží a že jsme povinni na tuto dobu a tento boj se připraviti. Na druhé straně nevidíme u kruhů roz hodujících dobrou vůli, vyhovět spravedlivým nárokům našeho národa. V létech 1879, když nalezali jsme se v passivní opposíci, voláno na naše zástupce: »Přijďte do říšské rady a zde splní se vaše spravedlivé nároky.« Nám pak. když jsme se chystali k obstrukci, praveno »Postavte své požadavky a bude vám vyhověno. Ani v jednom, ani v druhém nestalo se dle slov řečených, ačkoliv my v době poslední po- stavili dva požadavky minimální. Vláda nemá porozumění pro poměry naše a říše; situace utvářila se tak, že bylo by za nedbáváním povinností zástupců lidu, neučinit své rozhodnutí dle toho. Dle eelého stavu věci a dle jednání vlády jest viděl, že směr jde proli nám, což dosvěd čuje nejlépe i vystoupení dra. Rezka z tohote ministerstva. Můžeme-li soudit dle projevů žurnalistickýeh — a ministerský předsed Körber je mistrem v novinářských machinacích — tedy on má dvoje železo v ohní. — Na jedné straně domlouvá Němeům v »Pester Lloydu«, aby v jedné věe mu povolili, že on v ostatním bude vládnout dle závazku »nic bez jejich souhlasu « aže zase přiměje Čechy k povolnosti v jiném směru.

To znamená do češtiny přeloženo: »Svolte, abych mohl Čechům slíbiti universitu, já je zase přiměju, aby se spokojili s malým městem, kam by se universita dala. V ostatním vládnouti budu dle vaší pišťaly. — To jest jedno železo. Druhé železo čtl jsme v »Kölnische Zeitung« a jiných zahranič- ních listech, kde se pravilo, že vláda článkem 14. rakousko-uherské vyrovnání neučiní záko- nem, že nechá je v parlamentě třeba padnout, protože ten ministerský předseda bude slavným který učiní konec těmto poměrům a provede třeba rozluku. To znamená do češtiny přelo- ženo, když Čechové nebudou chtít, tak je take nepotřebujeme a pohrozí se jim tímto. — Pr tom se zapomíná, že nás tyto výhrůžky nechá- vají úplně chladnými a že jsme my s drem Körbrem docela dopočítali. — Končím: Mám za to, že veškerou silou mocí musíme pracovati k tomu, abychom ve- škeré federalistické a autonomistické stranya národy srazili v jeden celek ke společné, inten- sivní a úsilovné práci ke změně úpravy státu na základě federalivním a autonomním — upravení poměrů na tomto základě mezi říší zeměmi, tudiž také mezi říší a zeměmi českýmí.

Půjdou li všecky tyto faktory rozhodnou cestou a dovedemeli je přesvědčiti z plna, že tat cesta je nutna nejen v zájmu ná- rodů, království a zemí, ale ta ke v zájmu dynastie a řiše, snad bude naše práce korunována úspěchem. Vždyť je to většina v této říši a ona potřebuje chtít a tuto vůli svoji provádět činem, aby se stala skutkem. Neřikejme: to jsme již tolikráte zkusili a nepodařilo se to. Dnes je doba jiná, kdy každý z těch ná- rodů i stran konečně musí nahléd- nouti, že jde o jejich kůži. — A konečně: My jsme v zájimu svéh národa povinni učinit tento po- slední pokus. — Nezdaří-li se, není to naší vinou, když my úplně stáhneme se zpět, jen na svoji vlastn silu a jen svou vlastní silou hájiti budeme s moslatnost a svézákonnost jen našich vlastí če ských. K oběma bojům jest však potře bí. aby v českých zemích spojlili se veškeré strany v mohutnou armádu.

Nemluvím zde pro nějaké »svornůstkářství.« Nelze při tolika názorech různých v Čechách dáti vše pod jeden klobouk. Jest však tolik záležitosti, jež v národním a politickém směru jsou nám všem jednolnými, že jest snadno možno vyhledávati, co nás spojuje a v z á jmu a prospěchu národa pracovati sobě vzá- jemně do rukou. V tom ohledu by nám ma- darské strany mohly býti příkladem. Ne co nás dělí, co nás spojuje vyhledejme. Prohledněme konečně, že níčím tak nepomáháme svým nepřátelům, jako drobením se v řadu stran To ze zkušenosti každý praktický politik může potvrdit a doba Körbrova, který tak výborně toho rozdrobení dovede použiti, jest toho nejle pším do- kladem. My nechceme nikomu bráti, což jeho po právu jest, přejeme všem národům a také národu madarskému jeho svobodu a svézákon- nost, ale chceme také pro sebe a ostatní ná- rody říše rovné právo a svézákonnost. — To dosíci se dá jen spojenými silami. A protož volám ke všem vlastencům če ským bez rozdilu politických stran: Dohodněm se a sražme se k obraně společné vlasti české (Výborně ! Hlučný, trvalý potlesk.) Po dru. Pacákovi promluvil zemský i říšský poslanec, člen z. v. dr. Herol

Velectěné shromáždění V dějinách každé formace státní nastávaj okamžiky, kdy ti, kteří s osudy státu jsou spou- táni a na jeho vývoji mají nepopíratelný zájem. nemohou přestati jedině na posouzení jednoti- vých otázek konkretních; v okamžieích takovýel jest přímo povinností politiků, přehlédnouti souhrn zjevů současných a zkoumati, lze-li oby- čejnými prostředky denními nalézti šťastné rezřešení otázek sporných. V takovém stavu, velice kritickém, nalézá se monarchie habsburská touto dobou. Když roku 1867 smělá ruka cízincova zcela lehkovážně po- ložila na historický vývoj cizí základy k dalšímu utváření říše, mohli míti mnozí za to, že síla hotové události a potřeba jednotlivých národů samy tyto nové základy upevní a učiní je pro veškeru další budoucnost života schopnými.

Forma dualismu, která v monarchii habs burské stala se základem veškerých státopráv- ních poměrů, však pokud se týče této polovice říše neodpovídala přirozeným poměrům říše Tendencí této formy nebylo zpevnění staré této monarchie, nýbrž měl oddělením zemí koruny uherské jen zjednán býti podklad pro nesprave- dlivou nadvládu Němců v této polovině říše. Mohl však již tehdá každý, kdo sledoval běh historie. poznati, že království uherské, jako starý histo- rický útvar bude v sobě sjednocený znamenati v budoucí dualistické říši mnohem větší a silnějš potenci, než bezejmenná Cislajtanie. Cislajtani historicky naprosto nemožná, zeměpisně nezpů- sobilá tvořiti samostatný stát, hospodářsky tak různorodá, kromě toho obývaná četnými růz nými národy, jichž zájmy se křižují, musila čim dále tím více oproti sjednocenému Uhersku tvořiti pouhou fikci státního útvaru, bez sily oproti požadavkům uherským a bez vnitř ního oprávnění ke z vláštnímu stát- nímu životu. Dějiny dokázaly, že rovnováha zemí pod spo- lečnou vládou dynastie habsburské sloučených může býti udržena jen tehdá, když vedle hi- storického království uherskéh bude království české jako stejn petentní individuslita státní opráv něno pronésti svůj závažný hlas.

Avšak bohužel centralistická politika posled- ního 30letí snažila se postaviti přirozené poměry na hlavu a musila vésti konečně ke koncům, které dnes se objevují celému politickému světu Dnes vidíme, že velmoeenské posta- vení říše nikoliv událostmi zahra- ničnimi, nýbrž poměry vnitřními zejmenadualistickou formou tak zv. svazku státniho na výpověd, stále více jest podlamováno, a má-li býti udržena aspoň fikce velmocenského postavení říše, že vyžaduje to stálých hospodářských a f- nsnčních obětí se strany té polovice říše, která dle své povahy nemá náležité vnitřní souvislosti a u níž tedy zájem, aby její vnitřní souvislost byla zdánlivě udržena, vyžaduje udržení aspoř nynější souvislosti s Uhry i za největší oběti. Výsledek této nešťastné politiky, která do- znala nejkřiklavějšího výrazu v tom okamžiku. když podařilo se němeeké obstruk ci do posledních základů otřást veškerou autoritou státní moci podrýti i jen dočasnou možnost spolupůsobeni veškerých národ rakouských i na půdě dosavadn eislajtánské ústavy i na radě říš- ské, jest dnes úplně zjevný. Rikousko-uherské vyrovnání, smlouva to která mezi oběma polovicemi říše již r. 1900 měla býti uzavřena, dosud uzavřena není, a ve škeré poměry hospodářské a průmyslové násled kem toho nalézají se v stadiu naprosté nejistoty. parlament vídeňský žije pouze zdánlivý ži- vot, jsa shromážděním bez váhy a bez vý znamu. Sněmy, tito historiétí representanti jednotli- vých království a zemi, nejen následkem omeze- ného jich politického a parlamentního významu, avšak zvláště tím, že vláda jim neposkytuje ani možností řádného zasedání a že jim odnímá ve- škeré hmotné prostředky ke zdárné činnosti, po- zbývají každé možnosti platně pronésti svoji vůli.

Stálou nespravedlnosti odnímá se národům slo- vanským, až do největší krajnosti rozeštvaným. každá možnost klidného a řádného rozvoje, takže nynější, v r. 1867 libovolně utvořená Cislaj- tanieposkytuje nejtrudnější obraz naprostodekomponovaného života státního a veřejného. Avšak i na druhé straně Litavy vidíme stav naprosto kritický. Ani parlament uherský nen s to, aby obstarával nejdůležitější úkony státni Těžiště tam neleží však snad ve větší nebo menší míře požadavků národních, které kladou se vzhle- dem k armádě, nýbrž v tom, že silná opposice domnívá se, že přišel čas, úplně rozvázati po- savadní, byť i nepatrný, svazek státní s ostat- ními zeměmi Jeho Veličenstva. Forma boje za úplnou rozluku řídí se ovšem dle aktuálnosti po- žadavků, které velmocénské postavení říše tou dobou na Uhry klade. Avšak formy tyto jsou věcí vedlejší, neboť jedná se zde přece přede- vším hlavně o konečný eíl. I vnitřní poměry Uhrách schylují se ke kritickému okamžiku. Udá- losti v Chorvatsku mohou označeny býti za první všemu světu srozumitelný zjev nespokojenosti slovanských národů s tamními poměry. A za ta- kových bezměrně kritiekých poměrů v celé říši stojí stará monarchie habsburská těsněji než dříve před velkým problémem, který nazýváme otázkou východní.

Velké zájmy hospodářské, které jsou hybnou silou každého státu, ukázaly a ukázati musily této menarchii cestu na východ, jako jedinou volnou cestu, když hospodářská převaha sjednoceného Německa této říši uzavřela takořka celý ostatní Zdravá a rozumná hospodářská politik ovšem vyžaduje a vyžadovati musí, aby cest na východ našim výrobkům továrním a obchod- ním zůstala volnou. Avšak forma říše a ráz její vždy Slovanům nepřátelský, odnímati musil říši habsburské stále více a více možnost sympatií u těch národů jihoslovanských, od jichž sympati východní hospodářská politika jest závislou.

Tak dnes stojí říše rakousko-uherská pře možností, že následkem nespravedlivé politiky vnitřní a zahraniční pozbude sympatií těch ná- redů, jichž potřeby hospodářské a kulturní jsou jedině a pouze s to, by poskytly naší hospodářské činnosti pole k uplatnění. Za takových okolnosti musí i národ český uvažovati své postavení v těchto spletitých smutných poměrech a uzná-li toho potřebu. korrigovati nejen poměr svůj prot vládě, nýbrž i poměry uvnitř ná roda samotného. Od doby vydání jazykových nařízení, ve kterýeh národ český spatřovati mohl byť pouze ponenáhlý, přece jen jistý obrat v politice vládní oproti národu českému, založena byla politik česká na zásadě zajisté správně: znenáhla opatřiti sobě kulturní, politicke a národní podmínky síly, jíž jes nezbytně potřebí, abychom se ko- nečně přiblížili k dosažení svýc ideálů. Prozíraví politikové státní by v tomto od- hodlání národa českého mohli snadno spatřiti jasnou a bezpečnou cestu, po které nenáhlý vývoj vnitřní politiky rakouské kráčeti mohl. takový vývoj, který by byl mohl dodati říši vůbee a královstvím a zemím na říšské radě zastou- peným zvláště sily jak pro velmocenské posta vení říše, tak pro hospodářské aspirace říše na venek. Avšak vídeňská politika, na které zdá se spočívati historická kletba, nedoved la postřehnouti v čas možnost tako- vého poměru národa českéhok Vídni, jakkoli nejednou se strany poli- tikův českých poukázáno bylo k tomu, že politika naznačenéh vývoje může jen potud a na tak svět.

dlouho se strany národa českéh uznána býti za prospěšnou, pokud tomuto povlovnému vývoji se ne- kladou nepřemožítelné překáž ky a pokud nebude se cesty takové používati k zjednání nových poměrů, jež dosažení konečného eíle národa českého by ještě více v cestu se stavěly. Za dobu několika posledních let, ze- jmena když rukou frivolní zrušena byla jazy- ková nařízení, ne jednou se strany české po- ukazovalo se k možnosti okamžiku, kdy náro vzhledem na svou budoucnost bude musit přervat veškeré styky s ny- nějšim systémem vládním. Za roz- hodný pak označoval se okamžik, který nastane tehdy, jakmile vniterní poměry Ra kouska budou dokazovati, že i po vlovné plnění oprávněných poža- davků našeho národa nenalezn ohlasu na mistech nejkompeten- nějšieh. Zdá se, že k tomuto okamžiku s vše v Rakousku sehyluje! Vláda Körbrova nedovedla v čas vyhověí i tak nepatrným a tak spravedlivým požadavkům našeho národa, jako je zřízení české university na Moravě a znovu zavedení českého jazyka do vnitřní služby úřadní. Byly to požadavky, kter se nikterak nedotýkaly ani ústroje říše ani práv a prospěchů druhého ná- roda. Byly to požadavky, které vyplynuly a od- vozeny jsou z přirozenosti významu národa takového, jakým jest národ český, jsou to požadavky, které jsou jen atri- buty národa nepotlačeného, netís- něněho. Proto nikdo nepochopí, pro č národu kulturně tak vyspělému mají býti zadržovány a odnímány prostřed- kyk nejvyššímu vzdělání, když o ně žádá, a proč jazyk národa histori- ckého má býti vyháněn z úřadů v ze- mích, které representuje a v nichž má nepopíratelnou větši nu?

Avšak nejen tato neochota vlády sama o sobě činí napresto neudržitelný mi nynější veřejné poměry v říši. Kdyby neochota vlády plynula z nějakých zásadních, ať oprávně- ných, ať lichých námitek, neměla by tak po- vážlivý ráz, jakc má proto, že tato neoch ota plyne jen z umíněni, že v žádné ná- rodní otázce nemá býti národu če- skému vyhověno bez svolení a sou- hlasu Němeů, Tim stává se základním prin- cipem veřejné správy v této říš nikoliv interes státní, nýbrž agi- tačníhesla politických stran, ktere přece samy v sobě nejsou s fo, ab způsobem legálním ovládaly s a mo- jedině osudy státu. Proto zdá se mně, že doba, kdy by nárol český upravovati měl své poměry k vídeňské vládě a k říšské radě jedině dle míry ochoty, se kterou se vyhovuje kulturním a národním po- žadavkům jeho, minula a že dnes náro český se nalézá v okolnostech, které nezbytně toho vyžaduji, aby při každěm kroku svém i svých zástup- ců žádal zcela jiné garancie pro své aktivní spolupůsobení, zejmen aby žádal položení základů, kterě by znamenaly úplný obrat politiky vídeňské vlády oproti národu če skému. V takových okamžicích dlužno přípo- menouti, že národ český trval vždy dosud trvá na positivním práv státní individuality koruny české.

V takových okamžicích dlužno si připome- neuti, že panující nyní císař v reskriptu z roku 1871 uznal práva tohoto království a že tudiž celá politika říšská po právu zalo- žena může býti jen tak, aby mez závazky Jeho Veličenstva oproti jiným zemím a národům a mezi stát- ním právem koruny české hledán nalezen byl onen možný soulad, na kterém by zreformována a znovu utvořena mohla býti říše změno ústavy ve smyslu decentralisace. Bude musit býti tudíž předmětem vážně úvahy representace národa našeho utvoření nebo stanovení oněch nových základních podmínek, bez jichž splnění odpor národa českého ne- bude odstraněn. Že k těmto podmínkám ne- zbytně náležeti musí změna nynějšího tak nepřátelského nám systěmu, jest pa- trno. Proto nemůžeme také po mém soudě ani uposlechnovti volání jednak Němců, jednak starorakouských elementů, abychom v nynější krisi uherské zaujali stanovisko proti národním požadavkům vojenským se strany Uhrů bojovné.

Naopak, dlužno při této přiležitosti konstatovati, že poslancové čeští za celou dobu svého parla- mentního působení nejednou kladli a ve svých projevech vyznačili celou řadu oněch národních požadavků vzhledem na armádu, jichž splnění dnes Uhři žádají. I my jsme žádali a žádáme — aniž bychom se chtěli dotýkati jednoty armády — aby armáda, jako lid ve zbrani, žádným způsobem neničila neodstraňovala národní individualitu jednotlivee a aby neudržovala fikci, že tuto řiši obývá jen jediný národ. I my žádali jsme, aby plukovní řeč, která platným služebním řá- dem v armádě jest zavedena, byla přísně a nynějším národním poměrům při- měřeně zachovávána, aby tudiž v če- ských plucich jazyk český jako oprávněný jazyk plukovníbyl uznán, šetřen a užíván. 1 my musíme žádati, aby v ústavech vojenských a školách plukovních jazyku českému zjed- nána byla potřebná platnost a aby tam, kde se jedná o vyučování mužstva v naukách vejenských, dělo se to způ- sobem jemu srozumitelným v jeho j a zy ku národním. I my žádati musíme, aby dů- stojníci čeští sloužili při český ch plucích, poněvadž vidíme v této národní sou- vislosti mezi důstojnictvem a mužstvem nej- větší záruku obětovnosti vojska v případě nebezpečí. Rovněž jsme my vždy žá- dali, aby vojenské úřady ve stycích s českými úřady samosprávnýmia s českými stranami užívaly jazyka českého a aby zejmena c. k. četnictvo, pokud vykonává čásť výkonné moci správnía policejní, ve stycich s úřady a soudy uživalo jazyka, v němž příslušné úřadní jednáni občanské provedeno býti má. Zejmena nesmějí býti úřady samosprí v ne