10. ledna 1909.

Nedělní zábavná a poučná příloha „ Národních Listů“ k č. 10.

Strána 9.

Námluvy. (Viz: Dusná chvíle, Doznání.) Bylo v neděli, několik minut po desátě, když pan Martin Vladyka, vyšed z kupeckého krámu svého, vyvlékl oba háky, jimiž veřeje krámové byly po obou stranách na zeď domovní jako přilepeny, rychle přírazil veřej levou, zdvihl nohu a mocně přišlápl závorku dolejší a táhna za sebou veřej pravou, zmizel v krámě Vráteň zapadla, ozval se ovakot závorek ostat ních, pak zařinčela těžká, železná závora příč- ná, zaskřípěl šroub, jímž byla utažena, a ještě zarachotilo otáčení kličem. Jazyk zámku dva krát hlučně zapadl, jakoby si pomlaskával, že je konečně po nedělním kupčení a že má do pon- dělního jitra svatý pokoj Pan Vladyka vykonával toto nedělní zamy kání vždy co nejchvatněji, aby mu do něho ještě v poslední chvíli někdo nevlezl. Nobo nic mu nebylo protivnější, než když mu vpadl kdosi do krámu skoro již zavřeného, šerého, že pak sám noviděl, kde co leži, a musil se otáčeli velmi opatrně, aby do nějaké láhve nevrazil, cosi ne shodil. Ani na peníze dobře neviděl a norad se hrabal potmě v šuplíku s drobnými, jemuž se říkalo „kasa“. Je deset hodin, kdo jsi co p třeboval, měl jsi přijít v čas, a teď basta! To si pan Vladyka v duchu opakoval při každem nedělním zavírání. Ale přes to, že se teď ocitl ve tmě doko- nalé, černé, naprosto neproniknutelné, kráče ode vrat krámových středem „kvelbu“, podé pultu tak jistě a bezpečně, jakoby nad ním svi tila oblouková lampa, a nestalo se ani jednou že by se byl jen o půl pídě přehmátl, když na konci pultu sáhl po koženém pytliku s tržbou kterou z opatrnosti přenášel nahoru do bytu. Potom zamířil k malým dveřím, jež vedly z krá- mu do průjezdu, vyšel, obezřele zamkl, a po ně kolika minutách vstupoval do bytu.

Byl to starý, patrový dům, a do bytu páně Vladykova vedla cesla kuchyní, do níž padale světlo oknem z pavlače. V kuchyni otáčela se paní Amálie Vlady ková, chystajíe oběd, a dcera Apolenkaj v drobných věcech pomáhala. Martin Vladyka byl by kuchyní prošel beze slova, jako obyčejně, ale tentokráte spatřil nej spí5 eosi neobvyklého, že otáčeje napolo hlavu prones „To jste se dnes na to vaření nějak vy fintilyl“ Paní Vladyková se zarděla a honem se skloníla nad plotnu do šera, jakoby tam hrozilo cosi připálením — vlastně však proto, aby j nebylo vidět přímo do tváře — a odvětila do cela potichu: „Vždyt je neděle, starouši.“ „Jindy je taky neděle,“ zabručel manžel ale s těmi slovy již vkročil do pokoje a dost hřmotně za sebou zavřel.

Paní Amálie sepjala nad plotnou rucee vzhlédla ke stropu, jakoby prosila všechn raté za pomoc. Věru, toď viděla, že chybily obě, vystrojivše se pečlivěji než jindy — ote má oči jako rys a všeho si všimne. Ale kterak se neměly nedělně ustrojit, když co nevidět při jde Vojtěeh Valenta, aby požádal za ruku Apo- lenčinu? Kdyby šlo po jejím, nevstoupil by mladý ten muž již nikdy do lohoto domu a do této světnice. Je však pozdě. Apolenka ho mate zrela určitě opověděla, a Vojtěch tedy přijde. Panička se bála toho okamžiku, modlila se v duchu, aby již byl daleko za ní, aby již byi zitiež pozítřek — aby minuly eelé neděle o této návštěvy, od níž si neslibovala nie dobrého Ach, zatím teprv nastává! A co bude po ní) Co uslyší od manžela? Všiml-li si, že jsou „vy fintěny“, že jest vyfintěna taky ona, matka, do myslí se jistě i toho, že o nastávající návštěvě Vojtěchově věděla, a co jí řekne, že mu te zamlčela? Ubohé paní Amálii se ze všeho hlava točila že slani netroufala do světnice, s hrněčkem tepl- vody panu Martinovi na holení. „Tu máš, Apolenko, dones tam tatínkov horkou vodu — pro boha tě prosím, dej pozor neulej nikde .. Apolenka šl

Nu, ani Apolence nebylo tak docela lehk- u srdce, ale sbírala se od rána, aby v rozhod ném okamžiku byla připravena, a bude-li třeba i samému otci pevně se postavila. Již dávno ji ta schovávačka skličovala, ale hlavně po vče- rejším hovoru s matkou viděla, že by toho déle nevydržela. Budiž! Ať se to rozhodne jakkoli Ale rozumí se samo sebou, že toto „jakkoli mělo dopadnouti po jejím přání a rozumu. — Pan Vladyka se oholil, umyl, pomaluse oblékal v čerstvé prádlo a v nedělní oděv. Vše- chna sice měl od rána připráveno, eale pa- nička přece — shodivši rychle aspoň krajkovou bílou zástěru, v kuchyni poněkud neobvyklou, a ovázavši obnošenou modrou — vklouzla do pokoje, je-li vše v pořádku, a pošukavši a vše- chno co nejpohodlněji po pohovce a židlíeh rozestřevši, pobízela chotě: „Tak, starouši, dělej, dělej, a jdi si na procházku, je tam dnes tak pěkně ..

Ach, jen aby byl z domu, než Vojtěch V lenta přijde. Minou se — a hrozící setkání jejicl oddálí se zas aspoň na týden, ne-li na vždy. A po bizením svým chtěla trochu i zastřiti, že o ná vštěvě ví, chtěla jím vyvrátiti pozdější domys manželův. „No, no, co mě dnes tak honiš!“ zabrouk pan Vladyka. „Abych ani v neděli neměl trochu pohovy a na časl Všechno marno, povzdychla si v duchu po nička. A bylo jí souzeno, že tomu neunikne Neboť když konečně — asi o jedenácté ho- dině — pan Vladyka byl s oblékáním hotov zažehl nedělní svůj dopolední doutník, aniž spě chal z domu, bylo na dvéře kuchyně zaklepáne a vstoupil — Vojtěch Valentn. V paní Amálii zatajil se dech. Vojtěch se uklonil oběma ženštinám, po líbil paní mateří ruku, ač se snažila schovn ji pod zástěrou, a požádal uctivě sice, ale zcela pevně a bez rozpaků, aby ho ohlásila panu Vl dykovi. Bylo jenom několik kroků do světnice, al byla to pro paničku cesta přetěžká. Jakohy vláčela olověné boty. Vešla tedy do pokoje, za vřela za sebou, odkašlala. Pan Vladyka, jakoby ji očekával, hleděl na ai od okna, neboť byl zaslechl v kuchyni hlas

cizí sice, ale přece nějak povědomý. „Kdo pak to, Máli? „Návštěva, Martinku .. „Kdo pak?- „Pan Valenta tě žádá na slovíčko...“ „Jaký Valenta? Pan Vladyka skutečně hned neuhodl. Neb byl zvyklý mládence své jmenovati toliko jmé nem křestným a skoro zapomínal jejich jměna rodná. „No — pan Vojtěch — víš — náš bí valý — — Teď Martín Vladyka vyvalil oči a nahnu se trupem v před, jakoby sluchu nevěřil: „Vojtčeh? — Vojtěch?“ opakoval. „e pak ten tu chce — —? „Rád by s tebou mluvil,“ pokračovala p nička v nesmírných rozpacích. „Snad ho přee vyslechneš?“ Zatvářil se sice pan Vladyka, jakoby pan Vojtěcha nejradš vyhodil, ale pojednou řekl „Ať jde dáll“ A potom zaťal rty, jakoby se uzavíralna všechny zámky proti čemukoli, co má nastati Ať přichází Vojtěch s čímkoli, nabere na plno V té chvíli nebylo paní Amálce na světě nic milejšího, nežli že už může z pokoje utéci I vyrazila do kuchyně, nechávajíc dvéře svět nice za sebou otevřeny, a kynouc rukou, pobí zela Vojtěcha „Račte dále, pane Valento — náš tatinel se právě oblékl a chystal se na procházku.

Slovy těmi snažila se jen sesíliti, že sam je návštěvou Vojtěchovou překvapena. Vojtěch vstoupil, zavřel za sebou, pokloni se, položil klobouk na židli právě u dveři a pre- mluvil: „Přeji dobrého jitra, pane Vladyko, a pro sím za odpuštění, že obtěžuji. Nehněvejte se ale nechtěl jsem se svou prosbou k vám do obchodu . .. Pan Vladyka víc a více zatínal rty, jakoby násilím zavíral ústa, aby nevychrlila cosi hroz ného. Vojtěch povšiml si toho a porozuměl. Ne zalekl se však. Byl — jak soudil — tak vy- zbrojen, že odolá všemu a překoná vítězně vše co by mohl uslyšeti. Odmlčel se však úmyslně aby tak donutil bývalého principála, by aspor slovo na uvítanou pronesl. Skutečně pak toto odmlčení dobře si vypočítal. Když pan Vladyka marně čekal na pokračování, pootevřel rty propustil jimi z denucení: „Vitám vás. Co pak dobrého mi nesete? „Pane Vladyko, promiňte, že nie nepřiná- ším, ale že na konec rád bych sám vzácné roz- hodnutí odnesl. Především osměluji se oznámiti že se hodlám etablovati, v domě naproti. Pan Vladyka nabral z hluboka dechu, až se mu hrudník rozšířil, a hledě pronikavě na Vojtěcha, odpovídal vrčivě — a bylo patrno, že nějakou neviditelnou pákou utahuje v sobě všechny měchy, aby nezaduly jako bouře: „Pěkně děkuju za oznámení, ale s tím jste se nemusel namáhat — na to se dívám čtrnác dní! — Jiného nic?“ „Jen se osmělují poznamenati, že neza- činám nic lehkovážného, s bolýma rukama Mám po nebožce matce podíl dvacíti tisíc, — zlatých, pane Vladyko, ne korun.“ Pan Vladyka přimhouřil oči. Vzpomněl kterak on kdyši před třiceti lety začínal sotva s tolika sly „To vám gratuluju, ale do toho mně ni není. Risiko je vaše, ne moje.

„Zcela dobře, pane Vladyko, ale soudím že ani není velikého risika. Ostatně to není vše — můj otec taky mi něco zanechá. — Hlavní však věcí jest, že jako samostatný obchodní musím taky míti nějakou domácnost, hospodymí abych sám se mohl oddati jen obchodu. Pan Vladyka se ironicky usmál. Je to janek myslil si, neboť do toho mně už docela nie není. A nahlas řekl: „Nechápu, proč se v té věci přicházíle radi se mnou, ale pokud se té hospodyně týče, po služte si tedy po libosti. Je toho plná Praha!“ Vojtěch Valenta uklonil se, hned se zn vzpřímil a řekl měkce i rozhodně zároveň: Pane Vladyko, nemohu se oženiti s celou Prahou a po svélibosti jsem už si vyvolil Přicházím jen se snažnou a vroucí žádostí abyste volbu moji taky schválil a s ní souhlasil Přicházím k otcovskému vašemu srdci, abyste mne oblažil rukou slečny Apolenky. „A-po — —?. Pan Vladyka nedořekl. Něco se mu v hrdle vzpříčilo, něco drsného, řezavého, rozpínavého co ani dechu nepropouštělo. Pan Vladyka Voj těcha očima jen pohlcoval a mávl pravicí, ja koby ho chtěl k zemi sraziti. Vojtěch však pevně stál, jakoby nepozoro val dojmu, jejž slova jeho v bývalém prinei pálu vyvolala. Pan Vladyka rozběhl se náhle ke dveřím otevřel rázem a vzkřikl do kuchyně „Máli! Apoleno ! Pojďte seml- Nohy se třásly pod paní Amálií, když pře kračovala práh. Seznala na prvý pohled, jaký boj zuří v panu Vladykovi, a taky teď nemyslili na sebe, nýbrž na dceru Apolenku, již tělem svým zakrývala, jakoby ji chtěla před možným násilím oteovým chrániti. „Pojďte sem! Víte, proč si ten mladý pán tu přišel? Pro naši dceru — pro tebe, Apeleno Tak mi řekni upřímně, vzala by sis ho?

Pan Vladyka pevně byl přesvědčen, že uslyší jedinou toliko odpověď, zápornou. Ani se mu nezazdálo uvažovati o tom, mají-li mladí lidé cosi společného, předcházelo-lí cosi, mají-li se rádi — nic, nic takového. Kde by se to bylo vzalo? Kterak by se byl mohl Vojtěch opo vážit — a kterak by se byla opovážila Apolena Jen ať se na něj všichni podívají, jen ať si pře- čtou, co má napsáno ve tváři, a pak věru se neodváží nikdo jinak odpověděti než jak odpo- věděti smí. Apolenka sice viděla tu tvář, v níž uměla čísti, neboť znala dobře svého otce. Ale když dozněla jeho otázka, tu postoupila o krok, ne- dbajíc, že matka se snaží zadržeti ji — při stoupila téměř k otci, a majíc oči plné slza sepnuvši ruce řekla hlasem chvějícím se, přece však odhodlaně. „Ano, tatinku, vzala bych si Vojtěcha vezmu si ho hned, jak nám dáš své svolení neboť ho mám nade všechno ráda, tatinku, (ak ráda jako maminku a tebe, ale zas docela jinak A nikdy od něho neupustím!“ Pan Vladyka stál okamžik jako zkamenělý Všechno chápal: že se Vojtěch odvážil přijí k němu, že mu jej žena vpustila do domáe- nosti, že se bývalý jeho mládenec a nastávajíeo konkurent opovážil žádati za ruku Apoleninu — to vše chápal. Ale že mu na otážku jeho dcer Apolena takto odpověděla, nechápal již. Zatal obě pěsti, vztáhl je k dceři, jakoby ji chtěl udeřit, třásl jimi hrozivě, že se téměi brady dívčiny dolýkaly, a volal, až mu hlas selhával: „Ty — ty — ty se odvažuješ takto ke mně — —? A to jste upletli za mými zády? A s matkou?“ Zuřivě pohlédl na ženu.

„Mastinku,“ zaúpěla paní Amálie, „pama tuj sel Avšak pan Martin Vladyka té chvíle již seb nebyl mocen. Zas pomyslil, kterak mu pomoe- ník Vojtěch odešel, kterak tam naproti chystá nový krám a jemu — Vladykovi — snad zá- hubu, a při tom pomyšlení tak v něm vzkypě všechen hněv, do té chvile potlačovaný, že starý muž pozbyl vší rozvahy. Hlas jeho, když ted mluvil, vycházel z hloubi a chvělo se v něm cosi jako v temném řevu podrážděné šelmy: „Jednou jsem dovedl vyslechnouti, o čen jsem se nenadál, že od tebe uslyším. A nena dái jsem se ani, kterak a s kým jsi si zadala. Ale neopovaž se opakovati, cos byla pronesla Martin Vladyka napřahl pravici. „Pane Vladyko!“ zvolal Vojtěch prosebně i varovně. Jakoby se teprv ted byl rozpomenul, žetu původce všeho toho rozhořčení ještě meška, rozkřikl se pan Vladyka všecek bez sebe- „Pryč odtud — a neodvažujte se mi již nikdy na oči, lupiči lotrovský! Vojtěch Valenta zbledl a pohnul sebou, ja- koby se chtěl na pana Vladyku vrhnouti. Vzpa matoval se však a jen prsty jeho křečovitě s zatínaly. Poklonil se paní Amálii, ujal Apolenku za ruku a mlěky odvádél ji do kuchyně. Paní Vladyková hleděla za ním, jakoby počínání jeho nerozuměla, obrátila se k choti vztáhla ruce, jakoby se ho chtěla zadržeti avšak nemajíc již ani tolik síly, sklouzla měke k zemi, na kolena, jen že se rukama zachytila rukou mužových, a kladouc hlavu na mužovy kolena, zvolala v pláči a s bořkou výčitkou- „To jsi nemě! říkat, Martinku! To slov jsi neměl říkat! Tím jsi pravdu nepodržel, ať je jak je, jemu jsi ublížil! Pan Vladyka, jakoby se byl probudil z omá mení hněvem a nenávistí, zdvihal k sobě paní Amálii a těžce oddychuje přisvědčoval chrapti- vým hlasem „Ne, Amálko, to jsem neměl říci — al již se stalo . Venku třaskly dvěře kuchyně. Vojtěch va lenta odchýzel.

sice —

Petrovy vzpomínky z mládí. Roku 1907 zamilovala jsem se v Chicng de mladého gentlemana, kterí mne zval k vyclázce do okolí, kde mi vyprávě tote: „Náš otec byl podivuhodný muž. Měl spoust zásad, většmou potřeštěných, jež prováděl stůj e stůj. Naši sestru Jindřišku vychovával v přísném náboženském duchu, nutil ji modliti se čtyř hodiny denně, a aby ji mohl kontrolovat, stála v její pokoji stále ta směšná trouba z fonografu která lapala každé její slovo a do které my dva Jakub a já, Petr, řvali jsme přiležitostně pusté nadávky, vysokým, Jindřiščiným hlasem. Nás otec vůbec nevychovával, protože tvrdil, ž hoch vychová se jen tehdy v pravého muže, ne- vychovává-li se vůbec. Celé křídlo velikého na- šeho domu bylo vyhraženo mně a Jakubovi. Pa- matuji se, že když jsme byli ještě zcela mali heši, vypadaly naše pokoje tuze úpravně. Stař přátelé tvrdí, že štukové ozdoby na stropech byly přímo báječné. Nemohu to teď posoudit, protože Jakub byl specialistou v ruinování štuku. Já zabýval jsem se vždy více nábytkem. Dri pilníkem vykládané skřině po předcích byle mou rozkoší. Otec do našeho křídla přicházel jenz mimořádných okolností a tu jsme patrně pozoro- vali, že naše konání jej těší. Usmival se do vousů a bručel: „Ano, budou z nich muži.

Jednou přijel k otci na návštěvu strýc Leopold a přál si nás uvidět. Obyčejně si toho návštěv- níci nepřáli, ale strýc byl samotář, žil dalek a tak o našich rodinných poměrech nic ne věděl. Vrazili jsme do návštěvny, a protože jsme strýce viděli poprvé, sdělovali jsme si svá pozo rování. Činili jsme to hlasitě, beze všech okolk Právě naši přímost náš otec v nás nejvíce milo val. A přece, ač jsme se vyjadřovali s jakýms ohledem na příbuzenství, byl náš strýe našim úsudky poněkud dotčen. Nevím dosud, co ho asi tak urazilo. Řekl jsem pouze: „Nos má jako okurku a hubu od ucha k uchu“. „Je to nějaký blh“, řekl Jakub, pak jsem mu plivl na kabál a Jakub mu vyláhl ze zimníku zápisník s tuž tičkou. Hned na to strýc Leopold zrudl, vyskoči a chytil nás každého za jedno ucho. Byli jsme tím v prvé chvíli velice udiveni, protože tak sprostě se k nám ještě nikdo nezachoval, a jen našemu úžasu má co děkovati, že si to ihne neodpykal.

Vyprostili jsme se mu z rukou a při té při- ležitosti otřel jsem si nos jeho rukávem a Jakul mu dal jednu pod žebra. Nicméně jeho ráznost učinila na nás hluboký dojem a byl to jakýst cit nejasné úety, s nímž opouštěli jsme ná- štěvnu. Za dvežmi jsme se postavili, čekajíce jak bude strýc nadávat. Nekřičel však, naopak mluvil jako náměsíčník: „Pro boha,“ řekl, „Je sefe, ti dva malí rošťáci jsou tví vlastní synové? Jsem přesvědčen, že jsi na jejich vychování ne- vynaložil dosud ani haléře“ — a náš vždy klid ný otec tenkrát se rozkřikl: „To mi nikdo nesm řici. Obětoval jsem jejich vývoji celé leve křídlo paláce, jehož zařízení stálo předky sta- tisíce, a obětuji i druhé, bude-li třeba. Spousty peněz vydol jsem jež na pokuty, jejich služeb- nictvo platím královsky. „Nebyl bych služebníkem těch lumpů an za miliony,“ podotkl strýe suše. „Ale na knihy, vychovatele a takové zby tečnosti nedám nie. Chci z nich míl může. „Jsou oba vrlohlaví, otec i ten druhý,“ vy jádřil jsem se za dveřmi k Jokubovi. „Petře, dopálime otce. Zejtra mu řeknem aby nám vzal vychovatele.

„Ano, theologa,“ svolil jsem. Pak jsme se šli na dvůr a rozbili jsme kamenem okno u n vštěvny. Vzhledem ke strýci Leopoldovi učinili jsm toto opatření- 1. Pořídili jsme si v židovské čtvrti za m lou sumu slamník se štěnicemi, který byl do praven do strýcovy postele. 2. Do jeho zlatého chronometru, který jsm nemohli ukrást, jelikož se nám k ničemu ne hodil, nakapali jsme vosku. 3. Opatřili jsme si osm budíků, které jsm nařídili na různé hodiny a nastavili pod strýcovu postel. 4. Do kůže před postelí jsme nalíčili napo naci hřebíčky. 5. Pod okno jeho pokoje přibili jsme kočk za ocas ke zdi. Odveta byla připravena. Klidně jsme spal te noci, jako andělé pomsty. Strýcovo spaní bylo prý za to tím horší Nějakou dobu byle prý v jeho pokoji světle (t asi chytal stinky). Potom prý vyhodil oknem botu (po kočce patrně), pak prý vyhodil um vadlo, pásek, hřeben a ještě spoustu věcí, kter služební našli ráno pod okny. Potom ve dvě bo- diny v noci prý strašně láteřil a vzbouřil celý dům (na druhou byl nalíčen prvý budíček). z půl hodiny tlouk' prý zuřivě na dvéře otcovy ložnice (to byl ten druhý budíček), ve tři hodiny musili jej spoutati, ráno odvezli jej do blázince.

Byli jsme zklamáni já i Jakub. Tak tedy ostatních pět budíčků se neuplatnilo. Tudíž an si nevšiml, co se stalo s chronometrem? Vše- chny stínky ho neužily? Jakub byl velice mrzutý a ze zlosti střílel pistolí do domovních vrat. T jej konečně potěšilo, protože já zase jsem po- sílal naše lidi stále na ulici, oni se báli Jaku- bevy pistole a já hrozil a padával. My jsme se vždycky náramně doplňovali. Konečně donuti jsem starého Antena, aby mi došel pro cigarelly. Proklouzl kolem Jakuba zelený strachem, ale přece tomu neunikl. Jakub ustřelil mu tři prsty. Otec dal Antonovi veliké bolestné, aby se to ne- rozkřiklo. Dělal to vždycky. Vůbec, jak již jsem řekl, náš otec byl podivuhodný člověk. Bylo štěstím být jeho synem. Po obědě šli jsme oba k otci oznámiti (my jsme nikdy neprosili ani nežádali, to bylo dobre jen pro Jindřišku), že chceme vychovatele. Te šili jsme se předem, jak se otec zamračí a roz- křikne, ale sběhlo se to docela jinak. „Co chcete? „Chceme se vychovávat,“ řekl Jakub a roz šklebil obličej jako opice. „Dobrá,“ odvětil otec, „dostanete dobréh paedagoga. Učiním to z úcty památce ubohéh Leopolda. „On už natáh' bačkory, ten blázen?“ „Nikoliv, nezemřel ješťě. Nastala ale úpl domense. „To je nám jedno. Ale pamatuj si, otče, že ten vychovatel musí být nějský rázný. S blbe čkem nemluvíme. „Dobře, hoši.

Celý den byli jsme ve výtečné náladě, k vočeru chytili jsme krysu, kterou jsme pu- stili Jindřišce do pokoje. Právě odříkávalap desátě Otče náš; strachem vylezla na skříň plakala. Zamkli jsme ji do pokoje a klíč jsm schovali. — — Trvalo tři neděle, nežli se podařilo otci zl skati pro nás vychovatele. Ačkoliv služné byl necbyčejně veliké, zřekl se ho každý, kdo nám byl představen. Ovšem, nejednali jsme s těmí lidmi v rukavičkách. Konečně staršt již člověk životem uštvaný, uvolil se, poskytovati nám v chování. „Doufám,“ řekl nám při prvém setkání „že se staneme přáteli.o „Nebratříčkuji se s každým slouhou,“ řek jsem na to s vysoka. „Dej si to doufání patentovat, aby ti toni kdo nepřebral,“ vykřikl naň Jakub. Vychovatel se shovívavě usmál. Usoudil jsme, já a Jakub, že je to učiněné dřevo. Ovšem že jsme tak soudili hlasitě. „Oh, budou z nich muži, celí muži,“ za mručel za námi spokojeně otec. Celé dva dny nezavdal nám vychovatel při činu k nespokojenosti. Byl jako němý a chodi z pokoje do pokoje ve svrchovaném úžasu. Sně bez řečí polévku, do níž jsme mu nasypal prášek na hmyz. Nehnul ani brvou, když jsm při obědě házeli oknem knedlíky lidem na hlavu Slyšel na každou nadávku. Hrál s námi jedna- dvacet. Přes to zdálo se, že se v něm odehráve jakýsi duševní proces. Třetího dne z rána pro- budil se šedivý. Běžel k otci a žádal, aby m okna dal zamřížovat a dvéře pobít železem. T ho tak rozčilovalo, že jsme bráli sekerou n jeho dveřích maso? Byl to přec nevinný, nočn sport.

Týrali jsme ho za to, jak to šlo a posílal jsme jeho jménem Jindřišce neomalená psaní čka. Jindřiška bývala za to bita a musila s modliti dvě hodiny denně více. Vychovatel za- píral, že by to byl psal. Když v tom Jindřiška objevila naše prsty, byl na nás otec hrdým. Naše pověst rostla. Konečně, kdysi, obje- vily se naše podobenky v illustrovaném časo- pise spolu se sensačním článkem: „Dva mlad genilemani, číli reminiscence na pěstní právo. Počíhali jsme si na redaktora a nacpal jsme mu do úst osiny z ječmene. Mohu to tvrdi beze všeho přeplnání, že jsme se stali miláčky davu. Kdosi napsal divadelní kus: „Petr a Ja- kub“. Obecenstvo se hrnulo a divadelní správa nabídla nám velikou odměnu, kdybychom se publiku představili in persona. Přišli jsme ta a dělali jsme do hledíště neslušné posuňk Když nám nadšeně tleskali, rozhodili jsme mez obecenstvo zapíchajicí kuličky. Ředitel puk vztekem. Jeho pohřbu zúčastnilo se celé město. a my stali jsme se hrdiny dne. Otec nás obja a zlíbal poprvé v životě. „Jste velicí i v mali- chernostech, miláčkové,“ řekl něžně ten zvláštn muž. Potom napsal náš otec brošuru: „Jak dlužno jednati se syny, mají-li z nieh býti celí mužové.“ Kniha šla na dračku. „A vidite,“ dokončil Petr, „přece se te dobrý čluvěk mýlil. Jakuba loni pověsili, a já se bavím, čím mohu. Na příklad,“ zařval a za- koukl očima, „ruce vzhůru!“ A celý muž vzal si na památku moji tobol ku, prstýnek, bodinky a náušnice. Děli nás moře, ale miluji jej dosud. Jarmila Mayerová.

Fysilon.

Mráz. Pohádka od Václava J i s kry Do kraje se nastěhoval Mráz. Nikdo neviděl jeho bílých, mlhových vousů až k pasu, ni kdo neviděl jeho přisných, šedých očí, jeho le- dové tváře; jen když vyšli lidé na ulici, ucítili jeho studený dech a mrazivé zafičení, způso- bené vláním jeho roucha. Nejraději vycházel da ulic k večeru. Dýchal hluboce a pozoroval, jak lidé přidávali do kroku, čím hlouběji on vydy- choval. Zastavoval se u klouzaček, kde hloučky chlapců za veselého křiku se pouštěly po dlouhé. ledové stezce; u vršičků, s nichž sjížděly dět- ské sáňky; u kluzišť, kde ostrá světla lamp pro- rážela mlbu, osvětlujíce hemživé množstvi. Po- slouchal hudbu a smích, vnímal radost a křik. Pak šel k jasným, zářivým sknům s prů- svitnými záclonami a díval se, jak v ruchu chvatu oblékají se mladé dívky do krásných šatů, jak jim červenají tváře spěchem a roz- čilením. Šaty byly lehounké, ramena a šíje bolé, až se Mráz divil; ale na židlích ležely rozhozené kožešinové pláště a čepce, a Mráz se přestal di- Postavil se též u oken domu, z něhož za zníval prudký hřmot a řinkot. Viděl tam mnoho lidí, byli červení, jako rozpaření, a mnozí vy- padali divoce; byla na ně nepříjemná podívaná. Pili; a Mrazu se zdálo, že to konají jako práci. a že je to práce bláznivá.

Dlouho, dlouho se potuloval ulicemi. Díva se, jak shnsínají lucerny, jak ruch městský umlká, prošel všecky sady, nadýchal na všechno třpytnou jinovatku a čekal, až rozbřeskne se ráno, aby viděl, jak vypadá jeho práce ve dne- Viděl otvírati krámy, rozsvěcovati v bytech Bylo ještě šero. Ale pak shasla světla a prázdno ulice se naplnily dětmi. Šly do školy A na vozových drahách se ukázali melaři Staří ponejvíce dědečkové, hubení, křiví, ne- duživí. Dva se mu obzvláště líbili. Ohnutí, s bílým vlasy a vousy. Metli tak pořádně a důležitě jako když soudce sedí na své stolici, konaj úřad. Vážně zabírali koštětem jednotlivé pruhy, nchledice v pravo, ne v levo, ponoření hluboce ve svou práci a povinnost. Teprve po práci, když se smetí sebralo do vozíku a oni šli do jiné ulice, hovořili spolu přátelsky Zdálo se, že ten, jenž vždycky chodil po pravé straně a i k metení si pravou stranu vy- bíral, byl v tom lépe než ten druhý. Zpozoro- valt Mráz, že pravý levému přilepšoval, věts kusy zametal, v shýbání ho předcházel, a tu tam kousek chleba nebo i jiného mu dal. Kdy přišli na místo, kde bylo skládáno uhlí, sesbíra pravý pečlivě hrst rozsypaného uhlí, jež nestálo kočímu za sebrání a láskyplně je epal levému do kapes. Levý držel, a z celého postoje zírala dojemná dětská vděčnost a přichylnost ku pra- vému. Mráz viděl, že jsou oba mall. Po tak dlouhých pochůzkách Mráz ve dne odpočíval a jen když slunce přišlo a příliš zasa- hovalo do jeho činnosti, vycházel již odpoledne. pomáhaje mužům, polévajícím kluziště a poslou- chaje jejich chválu o sobě.

Jednou podvečer zahlédl „levého“ metaře belhajícího se po ulici. Napadlo mu, kde as bydlí a kam teď jde. Následoval ho po jeh- cestě. Šli dlouho, protože levý šel pomalud vzdálené a zastrčené uličky. Nebylo v ní mnoho světla. Jen na rohu blikala lucerna, a pak ně- kde v dálce — ulice byla nedostavěná, upro- střed se tměly bromady vyházené hlíny, jak označovala výstražná lampička s červeným sklem Levý opatrně přešel na chodník a u pátého domu od nároží se zastavil. Sehnul se a hleděl do okna sklepního bytu. Nemohl ničeho rozeznati bylo šero. Mráz se sklonil též. Zadržel dech aby okno nezalehlo bílým kožichem a díval se Měl bystrý zrak a viděl: v koutě stála postel někdo na ní ležel. V druhém koutě bylo něc schouleno. Při zdi stála police s několika nádo- bami, uprostřed stůl a dvě židle. Nic se nehýbalo; když se Mráz chvíli díval rozeznal v onom schouleném dvě děti, malé větší. Teď se malé hnulo, jak dalo ručky k očím Ale v tom již větší malého chlapečka strhlo k sobě a násilně tisklo jeho tvář do svého klína. Osoba, ležící na lůžku, se pohnula. Mráz chtě slyšeti, co se děje, udělal proto v okně skulinu. Toď slyšel dobře.

„Kdo to pláče?“ ozval se slabý hlas s po- stele. Větší děvčátko vyskočilo, hrozíe tajně ma- lému, přistoupilo k posteli a skloníe se nad le- žící, řeklo přepjatě vesele a bezstarostně: „Nikdo, maminko, to Slávek se směje, jš mu povidám k smíchu pohádku.o Nemocná hned neodpověděla „Co jste jedli?“ ptala se za chvíi „My — my jsme jedli,“ řekla honem starš dcerka. „Jedly jsme kávu, potom tu byl také chleba — „Chleba? Vždyť už ráno nebyl — Děvčátko vteřinu mlčelo. Pak mluvilo hor „Ale já našla tady ve stole ještě kousek na který jsme zapomněli; snědli jsme ho tedy a najedli jsme se, až jsme ani nemohli“ — chudinka se zamlčela v rozpacích nad svou lš Nemocná sevřela rty. Natáhla ruku k děv- čátku. To rychle s úsměvem podalo jí svou stu denou jako led, aby se nemusila nemocná dlou ho namáhatí, nepomyslic, že tím ledovým do- tykem zraňuje se srdce matky. Teprve, když matka trochu dlouho mlčela a když zaslechla tiché zvuky a cítila otřásání. vzbuzené pláčem, pochopila. Malou její duši za- chvátilo zoufalství, jemuž se po tolik hodin usi- lovně bránila, bledá tvářička posud uměle vyjas- ňevaná se zkřivila a zatím co těžké, horké slzy kapaly na postel, mlumila přerý vavě: „Maminko! Ty pláčeš! Pro boha, neplač víš že ti to škodí! Maminko! Maminkol A Slávek, který zůstal v koutě, viděl, ted že se může plakat, když pláče maminka i se- stra, jež mu vždy pláč zakazovala, protože by se byla maminka trápila. Skrčil se na stoličce, plakal a doufal, že se všichni za chvíli upláči. Ale v tom vrzly dvéře a Mráz, který si ani nevšiml, že levý od okna odešel, víděl jej ted vstupovati do šeré světnice. „Dobrý večer dej Pánbůh,“ pozdravil hned začal vytahovat z kapes kousky uhli.