1
masthead
4. června 1905.
2
masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů“ k čislu 152.
4
article
Starost páně Kajetánova.
Starost páně Kajetánova.
Kdykoli pan Kajetán Beránek četl v den-
ních listech sentimentální výlevy novinářů a
výzvy k Pražanům, aby se vrátili zas trochu
k přírodě a stavěli na čerstvém vzduchu v bliž-
ším nebo vzdálenějším okoli pražském rodinne
domky, vždy odkládal noviny s jistým zadost-
učiněním. Nevěděl sice mnoho o Kolumbovi.
nikdy mu nepřipadlo, aby se vmýšlel v duševn
rozpoložení, jež rozechvělo ušlechtilého tohc
debrodružného námořníka, když po tolikeru
protivenství a po svízelné plavbě zaznělo z koše
stožárního uchvncující zvolání „Země!“ — ale
připadal si věru tak trochu jako Kolumbus.
Odkládal noviny a řekl si:
„No dobrá, mně to nemusí nikdo povída
já už se s tou přírodou shledal, já už ten ro
dinný domek mám!“
A potom ještě si řekl;
„Ostatně jsem dobře udělal, že jsems
hned nezplašil, že jsem hledal a zkoumal, kde
co a jak. Novináři toho namelou. Kolipak je
tomu let, co nás posílali, abychom zakládali ko-
lonie v Salalicích. No, má úcta! Tam bych te
seděl jako v pustině a žral bych se, že jsem taky
šel na lep. Kde pak, žádná voda! Žádná řekal
A bez řeky není krajina. To jsou Černošice
něco jiného. Tuhle je Berounka, tamhle Kazín,
historické místo, tamhle v dáli Zbraslav — taky
mně se zdá historická, na stráni mám domek
jako hnízdečko, se stráně vyhlídka jak do po-
hádky — Ježíš Marjá, když já otevru oknoa
podívám se dokola, připadám si jako nějaký
starý vladyka, jakoby mně to všecko patřilo
A to blaho, když se v neděli vyřiti z Prahy vý-
letníci, na zastávce je vlak vysype a teď se
honem ženou kde do jaké hospody, a všade je
plno, jeden druhému sedí na krku, leje do sebe
teplé pivo, přikusuje včerejší rohlíky, neví, kam
by se vrtl — a já sedim ve svém jako paša, po-
kuřuji si a dívám se pak večer, jak to konduktoř
epou všechno do vozu jako dobytek a vezou do
pán Kajetánův
Beránek
Pražan
Kolumbus
Marjá
Černošice
Berounka
Kazín
Zbraslav
Praha
5
article
Prahy — vagony namlácené jak neprodaným
zbožím z jarmarku. Bože, nadávali jsme my
něco západní dráze, dokud byla soukromá. Ted
ji má stát a teď bychom nebožku „západní“ vy
hrabávali špendlíčkem. Ale člověk nikdy neví
co má, dokud nepřijde něco horšího. — Vlak
hrká ku Praze, a tu nám „kolonistům“ feprv
nastane milá chvíle klidu. Posedíme pod širým
nebem, vytáhneme si ze sklípku ještě láhev
vyspíme se hezky e ráno s Pánembohom jedeme
demů. Arci, to je pak hořká chyíle. Až mi srdce
usedá, když zas musím do té dřiny. Zahrádka
mi kvete jak jeden pugét — a já z ní musím
pryč!
Teď pan Kajetán Beránek na něco vzpo-
mněl.
„Slaframente, ještě ten záhonek před bo
sídkou vysázet. Pelargonie a celosie. Málem
bych byl zapomněl. Musím tento, k panu Ho-
řejšovi.
Obchodník se semeny a všelikými saze-
ničkami pan Hořejš byl dodavatelem páně
Beránkovým.
Táhlo na poledne, pan Kajetán stáhlé žaluzi
svého amerického stolu psacího a vybral se
k panu Hořejšovi.
„Jak pak, mám už ty pelargónky?
„Arciže.
„A což pak celosie?“
„Ale taky.
„Pošlete mi je tedy na nádraží k večeru?“
„N. pošlu.
Pan Hořejš nikdy zbytečně mnoho nena-
mluvil, ale to právě panu Beránkovi imponovalo
Tím solidněji jest obsloužen. Kde dávají za pe
níze mnoho řečí, chybí to na zboží. Ale kdo ví
co prodává, nemusí přidávat zbytečné omáčky.
Ted
Zahrádka
Kajetán
Hořejš
Beránkův
Beránek
Praha
6
article
Měl vloni pan Beránek od Hořejše dvě kobeje.
vyrostly mu v šlahouny na deset metrů, po celé
zahrádce je rozvedl, oblouk z nich udělal,
zvoneů měly jak sklenice, temně fialových, cho-
tli se na ně z celého okolí dívat.
Pan Beránek zaplatil, poroučel se, šel. Ale
nebyl daleko, když stanul, rozvažoval chvilku
olečil se, vrátil se.
„Jářku, pane Hořejši, milujou víe vlán
nebo sucha?“
„Kdo?“ otázal se pan Hořejš.
„Ty pelargonie a celosie.“
„Čím víc slunce, tím líp.
„Děkuju. No, slunce budou mít. Je to právo
preli polední a západu.)
A šel.
Chyba! Neušel ani padesát kroků, zase za
stavil, zavrtěl hlavou, obrátil se.
„Jářku, pane Hořejši, ale mladé abyel
přec jenom zalíval, co?
„Koho
„No, ty pelargonie a celosie.
„Ale to se ví. Než se zakoření, potřebuj
vláhy
„Děkuji.
Pan Beránel šel. Ješté se pan Hořejš
nevrátu ke svým oučtům a vzorečkům, stál pan
Beránek potřetí u okénka.
„To abych na ně pamatoval ráno a večer
viďte?
„Na koho?
Na ty pelargonie a celosie.
„S čím
„Se zaléváním.
„To se rozumí.
Teď věděl pan Beránek, ce vědět chtěl,
šel nadobro. Veče, měl na nádraží košík se sa-
zeričkami, za půl hodiny s ním byl v Černo-
šicíca, a než paní Beránková připravila večeři,
vysadil celý záhonek. Lilo se z něho, ale pan
Beránek si liboval, že dostal sazenice za chládku
do země a že se přes noc vzpamatují. Zalil pelar-
gonie o celosie, zalil i sebe, ulehl.
Ráro políbil ženušku na rozloučenou a po
sídá:
„Amálko, tenhle týden se neuvidíme, až
zas v neděli. Mnoho práce, přípravy k půlletn
závěrce. Nezapomeň na pelargonie a celosie.
Hořejš
Beránek
Beránel
Beránková
7
article
Ráno a večer zalejt.
A jel. Cestou již zas byl v duchu u svého
stelu v Praze, kombinoval, kalkuloval, a teprv
když na nádraží Františka Josefa vylezl z vozu,
rozpomínal, zdali venku všechno zařídil. První
jeho myšlenkou byly pelargonie a celosie.
Ke všem šlakům, řekl jsem Amálce, aby je
ráno a večer zalila? Kdyby si byl hlavu roz-
lámal, nedomyslil se. No, od čeho je pošta. Ještě
sa nádraži koupil dopisnici a napsal ve chvatu:
„Milá Amálko, nevim, jestli jsem ti při-
pmenul pelargonie . celosie. Tedy neza pomen
každého rána a každého večera je do
konale zalej. Však mezi dnem hodně vyprahnou.
Líbá Tě upřímný Kajetán.
Vražil dopisnici do schránky a spokojen
ubíra] se do své pisárny.
Prožluklá historie! Ráno bylo venku jak
z pohádky, nad Prahou však se roztahovaly še-
divé cáry. Jakoby se měnilo počasí. A taky že
měnilo. První pohled páně Beránkův padl v kan-
celáři na aneroid — a panečku, rafička pěkně
ceuvla! Než na bastionu vystřelili poledne, z-
rachotil nad Prahou hrom a spustil se liják skoro
biblický. Konce to nebralo, pršelo do večera
Pršelo celou noc a z rána se pan Beránek pro-
bouzel do deště.
Rafička aneroidu couvla ještě o hodný kus
liják neustával. Pan Beránek pročítal poštu
třídil korespondenci pro personál, ale ať po-
čínal cokoli, čelo jeho při všem se víc a víc
vraštilo. A když pan Beránek otevřel stručný
dopis choti Amálky z Černošie, již se čelo ne
vyjasnilo.
„Obloha jakoby se byla rozlrhla — stál
v dopise — sotva jsi včera odejel, rozpršelo se
a lilo celý den. A zdá se, že tak brzy nepře-
stane.
František Josef
Amálka
Beránkův
Beránek
Praha
8
article
Večer vracel se pan Beránek z pisárn
v haveloku, s deštníkem nad hlavou, přece však
přišel v opuštěný svůj příbytek všecek pro-
močen. Cestou několikrát se podíval na nebe,
ale vždy zas beznadějně sklopil zraky. Nebe za
taženo, jakoby mělo trojí pobití olověné, nikde
jasnější skuliny, nikde zásvit bělosti, neřku-li
modra.
Pršelo třetí den a pršelo den čtvrtý. Na
pana Beránka dolehala trudnomyslnost. A když
taky pátý den tonul v neustávajícím lijáku, vy-
pravil pan Beránek do Černošic telegram:
„Prši tam taky posud? Odpověď zapla-
cena.
A odpověď choti Amálky zněla;
„Od pondělka nepřestalo.
„Můj Bože, vzdychl pan Kajetán Beránek
zalétaje mysli na záhonek před besídkou, vy-
sázený pelargoniemi a celosiemi. „Co z nie
bude! Tolik mokra! A pan Hořejš povídal: čín
víc slunce, tím- líp.)
A náhle sebou pan Beránek trhl. Vzpomně
na svůj rozkáz, daný paní Amálce.
Beránek
Prš
Amálka
Hořejš
Černošice
9
article
„Kriste Ježíši, jestli taky ještě ke všem
ráno a večer zalévá, bude z toho kaše!
Pan Beránek podíval se na hodinky. Z
hodinu odjíždí vlak. Dobrá. Sedl a napsal ex
presní dopis:
„Milá Amálko! Pokud potrvá tenhle lijavee
nezalévej pelargonie a celosic ani ráno, an
vočer. Pan Hořejš mne upozornil, že mnoho
vláhy by jim škodilo. Líbá Té Tvůj upřímný
Kajetán.“ —
Paní Amálie Beránková přečetla dopisa
zavrtěla lilavoú. A jenom tak vyhlédla okny na
zahrádku, do níž vůbec od pondělka nebyla vy-
kročila. Na zahrádku, tonoucí ve vodě, a n
záhonek s pelargoniemi a celoztemi, pod nimiž
byla země nejmíň na metr napitá jak houba.
Paní. Amálie opatrně manželův dopis uscho-
vala. A když tak někdy pan Kajetán se za-
pomenc a podezřívá choť, že snad o zahrádku
dost nepečuje, umlčí ho brzy několika slovy:
„Kajetánku, nepokoušej, nebo ti přečtu
tvůj expresní list — víš dobře, stran toho za-
lévání.
A po té výstraze bývá pan Kajetán jak
máslo.
Krist
Beránek
Hořejš
Kajetán
Beránková
Amálie
10
article
Tajemství manželů Popelkových.
Tajemství manželů Popelkových.
Humoreska. Napsal Václav Jan Široký.
Pan Popelka byl mužíček zavalitě při
tioustlý, zdající se poněkud větším následkem
svých štětinatých, černých vlasů. Obličej mě
tmavohnědý a v něm dvé vypoulených očí s vý-
bojnými pohledy. Pod nosem nosil naježený
smeták, kterýž lichotivě zval vousem. Jeho
zevnějšek summa summarum byl v naprostěm
sporu se základními pravidly čistoty.
Zaměstnáním byl hudebník. IIrál v orkestru
nového městského divadla na basu.
Paní Popelková v ničem nezadala (co se
týče půvabů a krásy) svému panu choti. Byla
rovněž poněkud větší než malá, hodně hubená
a obdařená „dobrou mírou“ nosu. Co ubrala
přiroda na délce nosu pana Popelky, to loyálně
dala k „lepšímu“ nosu paní Popelkové.
V povaze shodovala se se svým chotěm
úplně. Oba měli ostré jazýčky, oba hubařili celý
den; ona přes něho, on přes ni a oba vespolek
přes celý svět. Láskyplnost jejich povah byla
lakomost; v tom ohledu našlo by se jedině srov-
nání s Harpagonem.
O rodině těchto roztomilých manželíčků dalo
by se mnoho pověděti — ale v celku a krátkost-
povídá to přisloví: Jablko daleko od stromu n
padne.
Rodina Popelků byla protivna. V žádném
obydli nebyla dlouho trpěna: ergo celý rok byla
se svým majetkem na cestách.
Konečně pan Popelka se svou Popelicí
svými Popelíky i s basou usadil se v malém
domku.
V novém obydlí hospodařili celkem dobře
buď se vadil on s ní — nebo ona s ním —
nebo s dětmi, nebo tyto samy mezi sebou.
Popelkův
Václav
Jan
Široká
Popelka
Popelková
11
article
Ženská sóla, po případě moldánkové dvojzpěvy
nadějných Popelíků doprovázel otec na basu
velice pilně, když studoval nové kusy. Náramně
pěkné hospodářství — —
V celém domku jen jedna rodina žila s nim
v míru. Naproti bydlel totiž městský tajemník
který v mládí učil se hudbě u otce našeho pana
Popelky. Za nedělních odpolední vyluzoval nn
cellu tóny, které skrovným jménem „Sonáty“
nazýval. Jinak byl tichý a mírumilovný a s celým
světem i se svou ženou v míru žil.
Pan Popelka napjal mu časem novou stru-
nu, neb jej v hudbě zdokonaloval. Bylť pan Po
pelka důkladným učitelem a pan sekretář nar
nedal dopustiti.
„Jen v té čistotě toillety kdyby byl způso
bilejším,“ častokrát říkával. V tom ohledu děla
pan basista novému městskému divadlu velm
malou čest.
Lajdáctví a chatrnost jeho oděvu stala se
příslovečnou.
Se zálibou nosival velkou kravatu, kter
měla tu vlastnost, že svými křídly dovedla ukrýt
značné plochy špinavého prádla. Svůj kabát
zřídka, snad před téty, čistíval, tak že jeho d -
lejší čásť vylestila se postupem čnsu v dobré
zrcadlo.
Ale nemyslete, že pan Popelka měl v šat-
níku všelijaké kabáty! Popelkové dědili s otce na
syna; ale on zamiloval si právě tento „zreadlový“
exemplář. Skvost v jeho šatníku byl však frak
který bral na sebe jen při zvláštních příležito
stech. Obyčejně býval v něm viděn jednou za rok
při koncertu, který dával divadelní orkestn
„k lepšímu“.
Stálo jej mnoho námahy než si jej opatřil
Ale nebylo vyhnutí. Bylo třeba zachovat
etiketu nového městského divadla. Koupiti nový
— bylo mu proti mysli. Dlouho chodil krám o
krámu, až konečně v krámečku Joáchyma Bhédla
v páté čtvrti nalezl exemplář, který po zaplacen
5 K a několika h stal se jeho majetkem.
Popelík
Popelka
Joáchyma Bhédl
12
article
Zlí lidé tvrdili, že je to svatební frak jeho
dědečka, ale na základě výpovědi samotného
pana Joáchyma Bhédla zjištěno, že byl skutečně
keupen. Přešel-li snad před léty koupí s dědečk
Popelky na p. Bhédla, na to se již dotyčný pán
nepamatoval.
Ostatně příliš bychom se zdrželi hledáním
jeho křestního listu, jenom připomeneme, že byl
frak páně Popelky terčem lidských vtipů a ke
zlosti celého orkestru.
Vypadal příliš nuzácky, tuze staromodněa
zahanboval celou korporaci. Limec podobal se
chomoutu, v ramenech byl úzký, tak že jen
s těží mohl pan Popelka v něm basu ovládati
V celku tvořil s frakem karrikaturu špatně si-
tuovaného člena orkestru.
Mnoho zlosti zakusil pan Popelka, když se
ve fraku objevil. Že měl ale tlustou kůži, nie
se ho netklo. Často radíval mu kapelník, aby
dal frak na zasloužený odpočinek, než pan Po-
pelka stavěl se hloupým. Často jej pronásledoval
blahorodý pan intendant svými zraky — než
pan Popelka byl slepý.
Joáchyma
Bhédl
Limec
Popelka
13
article
Ale přece nadešel den, osudný den, kdy
padla sláva fraku páně Popelky.
Stalo se to takto:
Hrabě L*, příbuzný intendantův, trávi
každý rok několik neděl ve městě. Byl velikým
ctitelem hudby. Bodré hrabátko nejraději na-
vštěvovalo koncerty, které po saisoně dávaly se
v divadle. Jednoho dne, bylo to pátek, byl opět
v divadle koncert.
Barytonista zpíval na jevišti arii, když hrabě
(který sedával v nejnádhernější loži) namířil ku-
kátko na pana Popelku.
Obecenstvo znalo komický zjev basistův, ale
pro hraběte bylo to novum. Na tváři zahrál mu
úsměv a jak díval se na praotecký frak páně
Popelkův, učinilo obecenstvo totéž.
V divadle nastalo pohnutí — —
Pěvec na jevišti dostal trému; domnivals
tetiž, že je příčinou pohnutí. Ale v čas zpozo-
roval, že pohledy platí panu Popelkovi. Arie
však přese všecko dopadla — mizerně. Baryto-
nista proklínaje frak, odešel s jeviště.
Popelka
Popelkův
14
article
V pause bavil se pan hrabě L“* živě s chě-
fem opery.
Následujícího sjitra obdržel pan Popelka
dopis, v němž byl vybídnut dostaviti se na přiště
v kabátě, který by byl hoden nového městského
divadin, nikoliv však smíchu obecenstva.
To bylo pro pana Popelku mnoho —
Byl rozhněván, mluvil o tyranii, o obmezován
osobní svobody, nadal ženě a spráskal děti.
Výsledkem všeho zůstalo však opatření, no
vého fraku se týkající.
Co svět neviděl — stalo se!
Tentokráte chodili „od časnička rána“ ob
manželé krám od krámu. Pan Gallát učinil téhož
dne k večeru obchod, prodav pp. manželům Po
pelkovým nový frak za 40 K.
Poslední koncert tehdejší saisony stal se pro
cbecenstvo pamětihodným. Ne proto, že se dávala
poprvé „Sv. Ludmila“ od Dvořáka, nýbrž že pan
Popelka měl nový — frak!
Bylo to tak nápadně, že každý řídil svoje
kukátko na basistu i sám kapelník se spokojeně
usmíval. Pan intendant sám poklepal po koncertě
panu Popelkovi na rameno, na znamení své nej-
vyšší spokojenosti.
Zdálo se, že jest s Popelkou všecko v po
řádku.
Popelka
Gallát
Ludmila
Dvořák
16
article
„Slyšíš, Rézi,“ pravil jednoho dne pan Po-
pelka své manželce, „když jsem již musil vy-
dati peníze za nový frak, nemůžeme zahodit.
starý. Zavolej krejčího Šticha, by z fraku uši
pro malého Oldřicha kazajku; kluk bude mi
co dělati, aby ji roztrhal“
Lékař obleků přišel, nasadil brýle, znale-
ckým okem prohlédl frak na všech stranách
recept vyjádřil slovy: „S tou věcí se nedá nie
dělat!“
Jako kdyby byl dostal plácačkou přes tvář
tak se pan Popelka poděsil. Ale paní Rézi Po
pelková přišla v témž okamžiku na dobrou my-
šlenku. Chtěla z fraku „jupičku“, nebo „flá-
mišku“, nebo jak to bývá v módě, nebo jak
tomu ženské říkají. Chtěla míti jupičku hodně
opentlenou — zkrátka tak ušitou, aby nebyl
viděti, že je ze starého vydání.
Jsouc hrda na svoji myšlenku, zavolal
starou krejčířku Kařásku. Krejčířka přišla právě,
když paní Popelková vycházela z domu „na-
kupovat“. Pan Popelka před tím odešel na
zkoušku do divadla.
Rézi
Štich
Oldřich
Popelka
Popelková
17
article
Paní Popelková pověděla krátee paní Ka-
řáskové, že mužův frak visí v šatníku a jakým
způsobem má býti v jupičku proměněn.
„Dobře, dobře, vše bude v pořádku,“ šve-
holila krejčířka a vstoupila do světnice k Popel
kovům, kdež jí nejmladší Popelík frak vydal.
Potom odešla. —
Za několik dní přinesla pěknou jupičku.
která trochu silně byla „omašlena“, ale právě
proto se paní Popelkové velice libila. Pan manže
mínil, že nebyl frak tak zlý a že mohl peníze
za nový uspořiti. Ale již se stalo!
Přikvačil podzim a paní Popelková byl
hrda na svoji jupičku. Pan Popelka dostal v témž
čase pozvání od starého plukovníka Voháňky, za
kteréžto pozvání měl co děkovati jedině svému
novému Iraku.
Rozumí se, že pozvání s největší ochotou
přijal. Vždyť on — jako jiní — rád se najedi
a napil na něčí účet.
Před ustanoveným dnem upravoval pečlivě
svoji toiletu. Ač byl teprve čtvrlek, vzal čislou
košili, koupil si — a to byle jistě neobyčejné —
bílé bavlněné rukavičky a kartáčoval své černe
Popelková
Ka
Popel
Popelík
Popelka
Irák
18
article
kalhoty, což jindy nečinil, aby se sukno ne-
odřelo.
„Připrav mi frak, Rézi,“ pravil večer k ženě
Tato běžela de hořejší světnice.
Ale s hrůzou zůstala státi před skříní.
kterou otevřela — — —. Zrakům jejím zjevil se
v plném jasu a neporušenosti — starý frak!
Týž, o němž se domnívala, že byl pro-
měněn v jupičku! Nový byl ten tam! Obrátila
šatník nohama vzhůru, ale vše marno — p
novém fraku ani památky! V zoufalství svém
zjistila, že hloupá Kařásková rozstříhala na ju-
pičku nový frak.
„Proto tedy vypadala jupička tak hezky
O, teď je vše — vše jasno — — —!'
„Kdyby to starý zvěděl — zabil by mne
Na každý způsob musí vše zůstati tajemstvíml
„Ale jak ... . . jak?
Hlavou projela jí spásná myšlenka. Došla
k sousedce, paní tajemníkově. Krátce jí pověděla
o svém neštěstí a prosila ji o zapůjčení fraku
jejího pana manžela.
O hodinu později kráčel již pan Popelk
k domu pana plukovníka. Frak mu byl těsný
Pan Popelka se domníval, že tloustne. Ubohý
Popelka!
Hudební zábava dopadla k nejlepší spoko
jenosti plukovníkově a hostů. Následovala večeře.
Pan Popelka hodně jedl a notně si přihýbal —
vždyť čtrnáct dní se k vůli tomu postil. Když je
níkdo nepozoroval, strkal plnou rukou cukrovinky
do kapes, aby jako dobrý otec i „svým““ něee
přinesl.
Hosté se zdrželi dlouho a pan Popelka po-
hříchu nejdéle.
Rézi
tajemníkův
Popelk
Popelka
19
article
Byly již dvě hodiny s půlnoci, když ubíral
se k domovu. Ulice byly mu mále široké a každý
povoz musil se mu vyhnouti. U dveří svého
domku přemýšlel o velikosti klíče a maličkosti
klíčové dirky tak dlouho, až na chodníku usnul
Teprve za dne, když jej zima probudila, zmize
za domovními dveřmi.
Když se potem v poledne vyspal, utkvěly
jeho vyvalené oči na předmětě, chtějíce jej pro
bodnouti.
Byl to jeho nový frak. Spravedlivé nebel
Ten vypadall
Nehledě na stopy, které zůstaly po bohat
hestině a sezení na chodníku, byla na fraku
smíšenina rozmačkané čokolády, cukru a likérů
— vše v podobě lepkavé kůry.
Rychle skočil s lůžka:
„Kdyby stará na to přišla, byl by náramný
skandál,“ bručel, škrábaje se za uchem.
Pak se chopil kartáče a dřel kabát jako n
kdy před tim. Ale frak vypadal ještě hrůzněji.
Vzpomněl si, že kdysi koupil si tekutinu na
skvrny.
Běží, hledá, konečně vezme jednu z dva-
nácti láhviček. Položí kabát na stůl, poleje silně
skvrny. Působením tekutiny mizí rychle skvrny
černé sukno barví se pod každou kapkou čer
veně a za chvíli byl kabát pln větších i men
ších děr
Vždyť pa. Popelka vzal místo čistící kapa
liny — kyselinu sírovou. Když viděl, že nen
frak více ku potřebě, upadl bezvládně na židli
V hlavě mu vířilo. Nový frak — jeha žen
— 40 K — intendant — kyselina sírová — —
Konečně se vzchopil, vzal frak, vplížil se
do hořejší světnice a zastrčil ho nejhloubéji do
šatníku, jen aby o tom žena nezvěděla.
Sotva se vrátil, přišla jeho stará.
„No, jak bylo u pana plukovníka?“ tá-
zala se
„O, dobře — ano — velmi dobře,“ pravi
nesměle.
„Tááák?!“ odtučile a slídivě ohlédla se po
světnici.
20
article
„Hledáš něco, Terezko?“ S podivením nan
pohlédla. („Terezko“, nazval ji jen jednou —
lotiž, když ji žádal o ruku.)
„Ne. — Vlastně ano! — Tvůj nový frakl
„Frak?“ pravil, třesa se, „a k čemu?
„Chci ho odněsti,“ pravila něžně.
„Není třeba, je již tam, kam patřil!“
„Kam patřil?“ tázala se ulekaně (a pr
sebe si pomyslila: „Hnedle začne hromování.
jen je mi divno, že už nebouří!“) —
„Ano, nahoře — v šatníku,“ odvětil.
„A tak — v šatníku.“ Oddechla si sp
kojena. —
„Pojď k obědu,“ a s těmi slovy odešla. —
Pan Popelka šel, poněkud upokojen. Ale
nebyl to klid, nýbrž dusivé zaražení — dusne
— před blížící se bouři. Za chvilku začalo hří-
mati. Hromový hlas paní Popelkové třásl celým
domkem. A jak by ne! Vždyť nalezla vypůjčený
frak úplně zničený! — — — —
V prvém okamžiku chtěl se pan Popelka ze
všeho vyzpovídati, když ale poznal, že zničil
frak cizí a že jeho vlastní byl již dávne zničen
lehkomyslností jeho ženy, nepozorností jeho po-
tomka a pitomostí paní Kařáskové — tu hněv
jeho byl bez mezí — —
„Zaplatit desel korun Kařáskové, ztrad
při tom nový frak — to mne musí přivésti do
nrobu!
Scénu, která následovala, zakrývám rouškou
křesťanské lásky. Ještě dnes s hrůzou vypravují
sousedě o skandálu, který se u Popelků odehrál.
Surovosti e rány jen pršely a nebohý, malý
nadějný Popelík, který frak Kařáskové vydai
dostal „popelec“, jehož jistě dosud neza-
pomněl — —
Když se při nejbližším koncertě celý orkest
na jevišti shromáždil, nastal v obecenstvu ne-
obyčejný ruch. Všechna kukátka mířila na jed
noho z hudebníků.
Sám intendant nahnul se s lože.
Ustrnul — —
Mýlil jej snad zrak? Nikoliv — bylato
smutná skutečnost —
Pan Popelka měl opět svůj starý frak
Terezka
Popelka
Kařásková
21
article
Na hrotu.
Na hrotu.
Napsal Jan Požár
„Hotovo!“ vzkřikl radostně pomalý muž
s vyhublými lícemi, jež částečně zakrývaly tmavé.
pocuchané vousy. Odfoukl si a sundav opatrně
brýle, zastrčil je do pouzdra. Do světničky zatím
přiběhly drobné děti, kluk, holka a ještě dvě
menší dosud v bundičkách a udiveně hleděly na
tatíka, sbírnjícího rozházené papíry po stole
červotočí prolezlém, na postelích a židlích.
„Sama jsem ráda, že jsi to dodělal,“ ozvala
se žena vstupujíc za dětmi do světnice. Muž
na to ani neodpověděl, byl si vědom posvátného
okamžiku, kdy konečně mohl odevzdati práci
svěřenou evidenčnímu geometru a přinésti
peníze.
Exekutor Vrba rád si přivydělal nějaký
groš, neboť to, co měl jisté jako berní exekutor,
nestačilo na živobytí četné rodiny.
Psal ve vomných večerech statistické výkazy
plné číslic, které musil sčítati. K tomu potreboval
ticha. Děti mu do počtů křičely a bouchaly. Nie
nepomohlo, že se do jedné světnice úplně uza-
vřel. Dokud děti nešly spát, nemohl s klidem
dáti se do práce, kterou zabýval se již kolik
měsíců podzimních. Byl krátký den a chladno.
Spálil mnoho petroleje a uhlí, třeba že šetřil a
psal u malinké lampy, až mu leckdy číslice pře-
skakovaly pod brýlemi, a do kamen toho také
moc nenaložil. Často si zastrkoval ruce do kapes
anebo se podrbal v hustých vlasech, až se mu
prsty natáhly a svíraly péro k dalším potyčkám
na výkazech.
Požár
Vrba
22
article
Počítal zběžně, ce asi dostane. Celkem 120
korun. Zena ihned dělala rozpočty, co se za to
pořídi. Muž musí míti nový zimník, snad za
dvacet zlatých se sežene. O sobě ani nemluví,
nikam nejde a když musí, přehodí pře- sebe
velký šátek do tří rohů a staré spravované sukně
se životy jsou tak sehovány. Muž rozhodně si
zimník koupiti musí. Děti nemají teplé prádlo,
nejstarší je bez bot. Včera švec poslal po klu-
kovi rozbitou obuv se vzkazem, že podrážky
nelze přibiti, jak je to prochozelé. Nemohl do
školy, již dva dni, jiné mu koupiti nemohla,
nebylo zač. A co šaty pro děti, jsou otrhány
bědal
Vzala do ruky kus papíru a tužku a počítala.
škrtala položky, jež byly dle jejího mínění méně
potřebny, zatím co děti křičely, co jim tatínek
všecko musí koupiti. Bylo před novým rokem.
Vánoce se štědrým dnem rodina exekutorova pro-
žila velmi prostě, chudě, ani o tom se nebu-
deme zmiňovati.
V zamýšlení svém nepozorovala žena klap-
nutí dveří, zaslechla náhle uchu známý cinkot
střibrných peněz. Exekutor s úsměvy a třesou-
cimi se prsty několikráte hrábl do kapsy u kalhot
a po opětném zacinknutí jal se sázeti drobnou
minci na stůl, mazle se s kovem, pro nějž se
tak dlouho dřel a hrbil nad papíry.
„Maminko,“ zvolal při sázení poslední ko-
runy, jež dovršila obnos 125, „teď vezmi na
sebe šaty a skoč pro dobrou večeři a uvař čaj!
Je zde zima, musíme si zatopit. Chudáčkové
moji, leď vám koupím, čeho potřebujete.“
Obrátil se na děti, vzal sotva se batolící na ruku
a zakryl jeho bleďoučké tvářinky omáčenými
vousy, na nichž se rozpouštělo nachytané jíní.
Pak vzkřikl na kvapící matku: „Přijď hned,
slíbil jsem příteli Karpíškovi, že se podíváme na
chviličku „Na hraběcí. Je dnes Sylvestra!
„To jsem si hned myslila.
Zeno
Chudáček
Obrátil
Karpíšek
Sylvestr
23
article
Neměl stání, nemohl se dočkati ženina pří-
chodu. Pohltil uzeninu a pohladil každé dítě po
vlasech.
„Pamatuj se, muží, ať přijdeš brzo domů,
nemáš zimník, měl bys ty peníze nechati doma.“
„Jsem snad dítě; peníze si musím vzíti,
ať každý vidi, že na Sylvestra mám, co cinka
v kapse.“
Ještě něco zahučel, co zanikle v tichu ve-
černím. Celou cestu si pohrával s penězi, až
vešel do ozářeného hostince, kde přece nař
padla jakási tesknota, došoural se do tmavšího
koutku a rozhlížel se opatrně po okolí, kde
všechno hučelo jako na jezu, ke stropu válel
se hustý kouř a mezi stoly mihaly se různé po-
stavy exekutorovi známě i neznámé.
Pil a pokuřoval, čekaje na soudního sluhu
Karpíška. Bylo k jedenácté hodině a ten dosud
nepřicházel. Vrba naň již ani nemyslil. Seděl
sám u stolečku, poslouchaje chvílemi řeč vrch-
ního číšníka, jenž k němu zašel, a usmíval se,
že také pan berní vycházeje kamsi ven věnoval
mu několik slov. Neušlo ani jeho pozornosti, že
pan berní se o něm jistě u stolu zmínil, zahlédlt,
že ostatní páni jednu chvíli všichni se dívali
na něj.
K půlnoci poprvé zívl, dopil a chtél odejíti.
„Už domů, pane Vrbo?“ houkl od stolu,
kde seděl ještě před chvílí pan berní, který již
dávno několikráte se jistě obrátil ve spánku na
své posteli, zavalitý důstojník ve výslužbě. Seděl
ještě s nějakým sousedem, který za řeči setní
kovy pokyvoval na Vrbu.
„Ano, pane hejtmane!
Karpíšek
Vrba
24
article
„I počkejte, je Sylvestra jen jednou do roka
pojďte si přece k nám sednout!“
Takové poctě neodolal exekutor, přisedl
za nedlouho neodolal ani svádění a pustil se do
karet. Setník, náruživý karbanik, zastechl o
berního, že dnes bral Vrba penize, může si
proto osladiti poslední den v roce. — Bylo ke
druhé hodině a exekutorovi pro pot bylo sotv
oči znáti. Měl v kapse již jen několik drobných,
jichž cinkot byl tak nepatrný, jako ohlas stále
v dáli mizících rolniček. Bylo mu těžko u srdce,
zatím co setník všecky jeho koruny a zlatníky
stavěl hezky do stejných sloupečků. Ještě ani
nezaplatil útratu, sotva může dle zbylých peněz
tak učiniti.
Setník pozoroval, že by mohli již ukončiti,
když prameny exekutorovy vysýchaly.
Vrbovi třásly se ruce, hlava mu šla kolem.
Snad si vzpomněl na hladové, polonahé děti, jež
jistě ve snu blouznily o nových botičkách, vont-
cích buchtách, jaké tu a tam zahlédly. Na zil-
ník již před hodinou přestal mysliti, když cin-
ket byl o polovinu v kapse slabší. Rozhodl se,
že ještě to dochodí v tom kabátě s otřepanými
rukávy. Náhle se vzchopil a prosil, by pání jen
chvilčičku počkali, že přinese si ještě do sázky
nějaké penlze.
Vyběhl do mrazu bez zimníku a čepice. Z
malou chvíli byl doma, opatrně vplížil se dovnitř.
Všechno spalo; různé dýchání a chrápání upa-
matovalo ho na mnoho krků, čekajících penčz
z ruky jeho. Zaslechl i děti cosi blábolici. Chyti
se za hlavu s dohmatal se úzkostlivě ke stolku
v zadním pokojíčku, kde ještě dnes pracoval,
vyňal ze zásuvky malou krabičku. Chvatně za
vřel a vrátil se do hostince, kd: byla již úplní
tma. Sklepník mu řekl, že pan hejtman s ostat
ními jsou ti tam. — Běžel k bytu setníkově, za
hledl dvě postavy, zvolna jdoucí v chabém svit
uliční lampy. Poznal své spoluhráče a do
honil je.
Sylvestr
Vrba
Běžel