4
masthead
10 května 1908.
6
article
edělní zábavná a poučná přllohá „ Národních Listů k č. 129.
7
article
Nezahazujte užitečné odpadky
domácnosti!
Nezahazujte užitečné odpadky
domácnosti!
Výstraha přednostům domácno s tí.
Jestliže dnes laskavý čtenář nenajde „obli
bené“ moje říkání v této rubrice, prosím, aby
mne laskavě omluvil, aby se nehněval. Jsem
jinak zaměsínán.
Taky nedělní kronikář je pouhým člověkem
a má časem důležité zájmy než je „zábava
poučení“ laskavého čtenáře. Ostatně laskarý
čtenár je někdý člověk velmi nevděčný, kterí
na zábavu nadává jak nezavřený, nejde-li mu
právě pod vousy, a který o žádné poučení ne
stojí. Na všechen způsob tedy se mu zavděčím,
když se pro dnešek zahalím v mlčení.
Mlčím obyčejně, když mám vztek. A dnet
mám takový strašlivý, zuřivý vztek.
Mám vztek na všechny své novinářské ko-
legy, na kolegy nejbližší, kteří sedí tuhle v re-
dakci, a na všechny kolegy ve všech odpůrnýci
a protivných orgánech, všech politických vyzná-
ní, všech — —
Až je mi hořko v jíenu
Nebo nikdo se nenavymejšlí takových věeí
jako novinář! A taky sedne každému na lep
Jen mu něco přinesou do redakce, nepřemýšli
o tom, neuvažuje, sotva to přečte, dá to dos ti
skárny. A člověk, který věří novinám jak písmu,
má z toho polízanou. A já jim věřím!
Taková hezká povídka mně klíčila v hlavě,
tak jsem se těšil, jak ji milému a Jaskavému
čtenáři napíšu, pomalounku jsem si rozřezával
archy na čtvrtky, nasadil čerstvé péro, zabodí
je do syrového bramboru, aby hned spouštělo —
(tím syrovým bramborem na měm psacím stole
tím si vážení moji hosté už něco hlavy nalámali,
proč ho tu mám hined vedle kalamáře!) —a
jen začít.
Ale v tom se zazvonilo a přišel pan správee
de mu a povídá
—„Vašnosti, byl tu kominík -
(Poznamenávám, že vím, že tu byl kominík.
8
article
To byl vlastně můj zákusek po snídani. S tín
kominíkem je to takhle: celý čas ho nevidíme.
a konečně se mi po něm ani nezasteskne. Co
pak taky s kominíkem. Ale jak máme vypráno
a na půdě rozvěšeno, přijde kominík. Aby vy-
metal, to se rozumí. Ale teď si račte pomyslit,
jak to vypadá. Vlhké prádlo na šňůrách, je ho
plná půda, a v tom tu kominik! Zotvírá dvířka
všech komínů, vyškrabuje, pouští do komínů že-
leznou kouli s tím svým vánočním stromkem,
rozvíří všechny suze, kde jaká v komíně klidne
spala, na družky své přilepená, černá mračnu
rozletí se po půdě — a kam se rozletí, medle?
Nač se přilepí, já iku ?. Na to vlhké prádlo ! Pak
sedí naše Božena v kuchyni a pláče, že bude
znova přepírat, a pak já slyším stesk : „Muži
v tomhle bys měl zakročit! Jako s uděláním
přijde ten kominík vždycky, když máme roz-
věšené vlhké prádlo, a všechno začerní. A přijde
právě vždycky jen po našem prádle!“ —
Ano, zakročte proti kominíkovi! Ještě taky abych
s tím si začinal. A vždyť vlastně nekoná nie
jiného než svatou svou povinnost. Neboť i komi-
níci mají svaté povinnosti. Aby vymetali v čas
a dokonale, než saze v komíně chytí a vyletí.
vPovídá tedy správce domu:
„Vašnosti, byl tu kominík —
„Slyšel jsem o něm, a co jest?
Božena
9
article
„A povídal, že jako na jejich vašnosti půde
jsou nějaké bedny s hořlavými látkami a ty že
by tam neměly být, aby v případě — nedopou-
štěj Pánbůh — že by se něco — — A tak tedy
ty bedny musí pryč, a co v nich, taky musí
pryč, aby se něco — —..
Jsem člověk, který nikdy neodmlouvá vrch-
nosti, zvláště když cítím, že vrehnost má pravdu.
A tuhle pravdu vrehnost má, že na půdách
nemá být nie hořlavého.
Ale to mi nadrobili novináři se svými ná
rodohospodářskými radami.
„Nezahazujte poštovní známky s dopisů
uschovávejte je,“ čtete jednoho dne.
„Nezahazujte špunty z láhví, ať od vínu
nebo piva,“ čtete druhého dne.
„Uschovávejte slámky z viržinek, z nichž
se mohou hotoviti velmi užitečné věci,“ čteto
třetího dne.
10
article
„Sbírejte špičičky doutníků, můžete jim
přispěti na mnohý dobročinný účel,“ čtete
čivrtého dne.
„Schovávejte staniolové čepičky s lahví; ne-
lze spočítati, kolik tisíc metrických centů při-
cházi na zmar užitečného toho kovu, když je
házíte do popela,“ čtete pátého dne.
„Schovávejte krabičky od sirek — —“
„Nezahazujte krabičky od sardinek —
„Schovávejte pásky s kunerolu, za každý
tislc jich dostanete cenný dar do domácnosti —
„Uschovávejte krabičky po binningrovském
laštidle na boty — —
„Ukládejte neupotřebené složní lístky po-
štovní spořitelny — —“
„Nezahazujte slupky s pomorančů — —
„Uschovávejte pečlivě střívka s uze-
náčů —
Tohle přece mi nešlo do hlavy. Stáhněte
uzenáč, nie vám z něho nezbude při nynějším
fermátě.
Ale za to všechno ostatní pečlivě po dvacet
let schovávám. Špunty, známky, slámky, stanio
lové čepičky, pásky s kunerolu, špičky doutníků
krabičky po leštidle — l
Nejdřiv jsem ukládal tyto hospodářské dů-
ležitosti do zásuvek psacího stolu. Objevilo se,
že truhláři dělají zásuvky žalostně malé.
Pak do prádelníků, šatníků, do kredence.
do zásuvek u pohovek.
Ale kam pak stačí několik skrovných kusů
nábytkul
Dobrý přítel poradil mi, abych na to koupi
bedny. Hrom přítele rozraz!
Obešel jsem několik pražských velkoobcho
dů, zakoupil jsem dvanáct beden, solidních, fal-
cevých.
Ale v pracovně mi poněkud překážely. P -
malu jsem je vystěhovával na půdu. A tamo tedy
po léta zanáším ty eenné odpadky domácnosti
a radoval jsem se, jak mi sbírky vzrůstají.
Staniolových čepiček bude bezmála několik
centů. Viržinkových slamek, počítám, asi tři mi-
lieny. Poněvadž jsem je odebíral taky svým
přůtelům a kradl po trafikách. Poštovních zná-
mek asi půlčtvrta korce. A tak dále.
11
article
Jenom že sbírky vzrůstaly, aniž byl nějaký
odbyt. Poptával jsem se, kde to kupují. Nikdo
mi nemohl povědět. Zašel jsem si do redakcí.
Tam sice vědí, že se to v Paříži a v Lon-
dýně zužitkovává, ale kde u nás, nevědí.
Dopsal jsem konsulátům francouzskému
anglickému, aby mi laskavě pověděly, komu bych
zásoby své v Paříží a v Londýně nabídl. Musím
s politováním doznati, že mi na to podnes ne-
odpověděly.
Zažádal jsem k ministerstvu obchodu, do-
mnívaje se, že to nejspíše spadá v jeho obor.
Destal jsem od úřadu výměr pokuty, že jsem
žádost nekolkoval.
Obrátil jsem se ke třem ministrům kraja-
nům. Než mohlo na vyřízení mé žádosti dojít,
byl pokaždé ministr krajan v pensi. Konečně
jsem si už netroufal.
Nabídi jsem špunty, slámky, staniol, špi-
čičky, známky atd. několika dobročinným spol-
kům, inseroval jsem v novinách, nalepil jsem
plakály na nároží — — — Marně!
Konečně přišel kominík a rozřešil věc ne-
skonale prostě. Že to musí pryč.
Domácí správce naléhal, abych to učinil
bez odkladu.
Vydal jsem se ke speditéru. Abych naja
vůz a sbírky své vyvezl.
Trochu mi dělal obtíže. Je právě májový
termín, lidé se stěhují, vozy nestačí.
Konečně mi slíbil malý vůz, „štráfek“.
„Stráfek“ přijel, nakladači vyklízejí půdu.
Vozím od rána svoje poklady za Libeň, kde
se smí podobné zboží vysejpat.
Ze známosti mi speditér počítá jen desel
korun za jednu jízdu.
Poplatek za vysypání jedné fůry obnáší jen
korunu, díky bohu.
Myslím, že pajedeme nanejvýš sedmkrát,a
půda bude prázdna.
Bedny ponenáhlu spálíme. Arci je to tro
chu drahé topivo. Na to nemusely být „falcové“
Ale ať mi ještě někdy přijdou novináři, že
mám schovávat špunty a slámky a špičky doutní-
kové a krabičky od leštidla a staré známky
čort ví co všechno!
Mám téhie jedné zkušenosti nadosmrti dost
Ypsilon.
Paříž
Lon
Londýn
Marna
Libeň
12
article
Sluky.
Sluky.
Momeníka z přírody. Zachytil Fr. Flos
1. Negativ.
Flos
Francie
13
article
Pan fořt Tobias už se zase hádal s hajným
Slepičkou. Nobylo to nie divného; pan fořt To-
bias hádal se celý den, ale když mu Slepička
tvrdil, že na neděli Oculi se sluky objeviti musí
aspoň u „Kantorových bot“, rozkřikl se pan
fořt Tobias hněvivě, že by sluky leda bláznily
aby v takovém nečase litaly.
„No, na Laetare, das ist das Wahre, dn
glaub i' schon, aber jetzt! O Slepička, sie sin
ein ..
Pan fořt Tobias byl Němec rodem, al
protože sloužil v Čechách již přes třiceť let, za-
pomněl mnoho z němčiny a protože se česky
dosud dokonale nenaučil, mluvil takovou divno
michanieí, že to bylo až k smíchu.
Aby se ukázala boží pravda, nelítaly sluky
ani na Oeuli ani na Laetare, ani tři neděle pe-
tom, protože přišly takové „psí“ dni, že bylo
hanba vyjít z domova.
Teprve v druhé polovici dubna se náhle
oteplilo a jednoho dne přiběhl Slepička se zprá-
vou, že sluky jdou, že jistě jdou, že je vidě
včera večer, ale ne jednu nebo dvě, ale deset
patnáct a jak hvizdaly! Pan fořt zase klel a zas
se hádal, ale přece jen věřil. Ano to jsou prav
slučí večery. Ticho, po deštíčku a teploučko,
„das ist das Wahre“. Právě v tuto šťastn
dobu přilitlo do myslivny psaníčko, ve kterém
byl nesmělý dotaz, zdali jsou v revíru sluky
v tahu, že by staří známí z Prahy rádi si vyjeli
a zkusili lovecké štěstí.
Pan fořt Tobias po raportu Slepičkově sd-
pověděl, že sluky táhnou a že se těší na čest
kterou jim páni z Prahy chtějí prokázati.
Tobias
Slepička
Kantorův
Němec
Slepičkův
Čechy
Praha
Laetare
14
article
Byl báječný večer, ach tak krásný, tichý
a teplý, že srdce dobrých lidí tála jako sníh na
horách, když teplé slunéčko se na něj upřímně
zadívá. Sosny jakoby byly omládly, zvedají
bajné své hlavy, břlzy dávnjí stce teprve lušiti.
že za krátko odějí se v hebounkou zeleň, vrby
radostí se červenají, jívy oděly se chlupatými
kocoury ne kočičkami a lísky, ověšené již právd-
nými jehnědami, raší heboučké listí.
Poděl stěny stojáku u rozlehlé paseky stejí
střelci s puškami v rukou a očekávají přichod
vzáených dlouhozobých ptáků. Tam daleko za
lesním stojákem jest rybník a na straně pro-
tější za pasekou jsou močály. Není zajisté v ce-
lém rovíru výhodnějšího místa; tudy sluky lí-
tati musí. Slunce dosud nezapadlo a ná puseee
jest ještě dosti světla, aby mohl pan fořt pozoro-
vati své hosty. Tam o dub opřen stojí host nej-
milejší, který přivedl dva mladší soudruhy.
„Hle, jak pátravě hledí na oblohu! Ten jist
vidí každého komára, ale až přijde čas, třeba
se lekne,“ přemýšlí o něm pan fořt. A ca ten
tam vzadu? Zvedá pušku k líci. Což už ted
Není možná!l
Lesem zahlaholil výstřel. Nad pasekou
vznáší se modravý dým a stráně za lesem od-
pověděly sotva slyšitelnou ozvěnou.
Slunce pospichá k západu. Náhle zkrvavěla
a klesnuvši za les, vystřelilo tisíce rudých stř l
do lesa, který jakoby byl zanícen, stál v rude
záplavě. Na starý dub, stojící v pasece, usedla
pěnkava a byla tím divadlem tak rozradostnéna.
že počala kterési družce na bříze vypravovati.
co se jí odpoledne přihodilo. „To jsem se dnes
odpoledne srdečně nasmůla — lalala.
A druhá s břízy se ptá. „A čemu jste se.
kmotřičko, tolik nasmála — lalala?
„Eh, straka se v kaluži pořádně zmáchal
— Jalala.“
Sosna
fořt
15
article
A ta na bříze: „Ze se pořádně zmáchala
A ta na bříze: „Ze se pořádně zmáchala
Chachacha.
Kos přilétl až k panu fořtovi, uvelebils
na vodorovné větví borovice, vzpomněl si na n -
vou písničku, kterou po ránu začal. Dosud ji
dobře neuměl, pořád zkoušel a pořád opak val
„Tululum tíli, ťui, tui, fui, hýjo, hýjo, hýi
ťululum.“
„Eh, ty jsi fululum!“ rozkřikl se pan fořt
a tleskl dlaněmi, aby kosa zahnal, ale milý kos
přiletěl ještě blíže, aby zvěděl, kdo to tleská a
opakoval své „tululum“.
Slunce zapadlo, lesem rozhostil se mlr.
ozvaly se sice ještě toulavé sýkorky, kdesi vy-
křikl větší pták, ale hned zase utichl. Obloh
pomalounku temněla. Les oddychoval. V teplém,
vlhkém vzduchu plula vůně mechu a lesní země.
Pupeny, nalité mízou pukaly, lístky draly ze zá
krovů, život, nový, mladý, bujarý život se rodil
rostl, ba vnikal i do těl střelců, kteří, přišedše
z města, byli omámení, unešeni, okouzleni. Bá
ječný, nádherný večerl
A teď, teď! Zachvěla se paže, hlaveň se
zvedá, ozval se tichý hvizd a lehounké chrčení.
Sluky!
Ta přelítla jako blýskavice hnaná družkou
ta zahoupala se jako vlna v řece nad pasekou
a pif paf! houkají rány.
Pan fořt ucítil vůni prachu a jakoby omládl
vzpřímil se a strhnuv pušku s ramene, zalíci
na dlouhozobce, leticího houpavě jako netopýa
nad pasekou. Blesklo, vylétl oheň jako dlouhý
oranžový prut a sluka, „poklonivši se hluboce“
panu fořtovi, zmízela jako střela nad stojá
kem . ..
lesní země
16
article
Pan faří zaklel, ale hned druhá rána byla
dobrá, sluka udělala kompliment až k zemi. Vy-
cvičené ucho páně fořtovo postřehlo, že sluk
padla. Po chvilence přinesl ji Brok svému p-
novi a tolik se z tohoto úlovku těšil, že i pak
na pana fořta skákal, aby si k první oběti aspon
přičichnouti směl.
Ještě několikráť zahoukly rány ve stichlém
nyní lese. Na obloze vyskočily hvězdy, tn
hcustla a protější les slil se v temnou hradbu
Je po všem pro dnes. Pan fořt TTobias hvízdl
Trojí hvizd mu odpověděl. Po chvíli ozvaly se
zvučné hlasy, hosté přicházeli. Byli plni hovoru
a nadšení. Co živi byli, nezažili tak skvostnéh
večera a ta sláva! Básník nesl tři sluky, romano
pisec dvě sluky a tetřívka (lo byla ta první rána)
a kritik, vysoký junák, s orlím zrakem a kuče-
ravým bujným vlasem, nesl sluky čtyři!
„Tihle kritici mají vůbec nezasloužené ště-
stí,“ povídal romanopisec s trochou závisl.
„Přijdou jen k hotovému a vyberou si podle
chuti,“ souhlasil básník. Kritik byl v tak výborn
míře, že se ani nebránil, Hladil jen „své sluky
a usmíval se jako člověk zcela nevinný, zcel
podle zvyku pánů kritiků.
Jenom pan fořt měl jedinou sluku, ale byl
také vesel.
„Pustil jsem jich eigentlich několik,“ řek
pánům na omluvu, „protože všechno nemůžeme
najednou postřílet. Aber es freut mich, že se
páni bavili. He, Slepička! Slepička! Kam ten
zalezl? Vždyť se ani neozval, nejspíš usnul ten
Siebenschläfer.“
Pan feřt Slepičkovi křivdil. Slepička ne-
spal, ale stál za borpvicí sotva deset kroků z
panem fořiem.
Brok
TTobias
Hladil
He
Slepička
Trója
17
article
Pání vraceli se k myslivně. Ticho byl
vůkol, ticho a vlažno, že mohlo ucho po-
střehnouti i pukání půpenců, jenom z dálky o
rybníka rylmicky jako pod taktovkou kapelní-
kovou ozýval se sbor žabích hlasů: „rychy
rachy, rach, rach, rach, rachy, rachy, rach,
rach, rach.
Výborná večeře, znamenité pivo, cigarety
doutníky, káva, Měsíc již dávno plul nad lesy
když šli páni do poschodí spat.
Šli jen dva, otevřeli okno a dívali se ven
Básník stál dole u okna. Teď se vychýlila roz
košná hlavinka z okna, básník malounko povy
stcupil a přijal slaďounké sdělení tajemství n
„Báječné! Úžasné!“ ozvalo se z poschod
a kritik i romanopisec div nevyskočili oknem-
Po chvilenee přišel básník. „Hoši, mnoh
se vypravuje o nebeských blaženostech — ale
tohle tam není — a proto po nich netoužím..
Spali — nespali, kdož ví. „Rachy rachy
rach, rach rach znělo až do východu slunce, alo
neobtěžovalo, naopak byla to nejkrásnější sym
fonie.
rty.
Positiv.
Krásně lhát není hřích, ale kaziti náladu
jest hřich. Že jste zmokli jako hřiby, že jste se
tetelili zimou, že jste ani brku neviděli, že pří
tel F. S. Procházka dostal rýmu, že přítel Ro
žek ždímal klobouk a svrchník a polámal si vše
chny cigarety, že přitel Fr. Šekántna ztratil ko.
houtek a div mne nesbil (což jsem ostatně za
sloužil), to přece nemohu a nesmím vypravovnt
pokazil bych všechno. Spokojte se s negativem
Sluky vás pozdravují a pan fořt Tobias vám
vzkazuje „Lofcu sdar čili Weidmannsheil!“ Na
shledanou! Na koroptvel
Rach
F S Procházka
Šekántna
Sluka
Tobias
Francie
18
article
Znamení.
Znamení.
Črta skoro detektivní. — Napsal Frant. S. J a r os
Pět let už bydlil poštovní oficiál Kolář na
Vinohradech, a pět let byl spokojen. Měl pěkný
byt „pod jedním uzavřením a s příslušenstvím“
v druhém poschodí v Krameriově ulici, a kromě
dvou štěbetavých dcer — 13leté Loly a 16leté
Lízy — a rovněž štěbetavé manželky Terezie
nerušilo nic jiného posvátný klid jeho rodin-
ného krbu. Kolář slouží „od piky“ a proto jes
teprve oficiálem, ačkoliv mu táhne už na 45.
rok. Jsa z úřadu zvyklým stále jen „Maul
halten und weiter dienen“, oddává se i doma
s resignovaným klidem dobráka od kosti všemu.
čím ho život manželský obšťastňuje a oblažuje.
Prozřetelnost bohů obdařila ho flegmatickou po-
vahou, tak že ho nic na světě nerozčíli. Jedin
jeho slabá stránka, jakásí „Achillova pata“ jsn
— zloději. Datuje se to od té doby, když zdédi
po matce několik spořitelních knížek a státníel
František
Lolo
Líza
Terezia
Kolář
achillův
Krameriův ulice
19
article
Strach před zloději zvyšoval se u něho kaž-
dým sensačnějším případem krádeže, o níž se
dočetl v novinách; a po případu lupičů Wasin-
ského a spol., vyvinul se u Koláře strach před
zloději téměř v chorobu. — Velmi ho znepoko-
jovaly zprávy denních listů o krádežích, jež se
úžasně množí na Král. Vinohradech. Denně na-
řizoval doma obezřetnost a opatrnost, a odešly-l
dcery s matkou do divadla, a on jim šel večet
losů.
naproti, svitil si na schodech do každého tem
ného koutku, a když zamknul, vracel se třeba
třikrát, čtyřikrát, zkoušet, zdali zámek dobře
drží. Ačkoli byl pojištěn proti vloupání, přece
se nesmírně bál, a počal se obírati myšlenkou.
že se odstěhuje do Prahy. Zdálo se mu, že
Vinohrady nejsou dosti bezpečny. Pět let by
spokojen, až teď najednou — — —
Jednoho rána, když, jako obyčejně, roze-
vřel noviny, padl zrak jeho na tuto denní zprávu
— Řáděni zlodějů na Král. Vinohradech
Index krádeží jest stále obohacován nejvice
z Král. Vinohradů, kde zloději provozují sve
kousky s opravdu zvláštní smělostí. Neslý-
chaný kousek provedli neznámí dosud pach-
telé v domě č. 21 ve Slezské ulici. V tomto
domě byly všechny dvéře nájemníků opatřen
zvláštními značkami modrou tužkou a sice O.
1, 8 a pod. Vyslovena byla domněnka, že
značky tyto nadělali mladiství prodavači kvě-
tin a sirek, kteří nejprve prozkoumali, jaké
poměry panují v bytech, zda obyvatelé jsou
doma, zda prodlévá v bytě jen služka, ane
zda byt po celý den jest prázdný. Značky slou-
žily druhé společnosti za voditko.
Král
Praha
slezský
Wasin
20
article
Sousto uvázlo mu v hrdle — — Vyskoči
a spěchal ke dveřím na chodbu.
„Tatiku, počkej — dopij tu kávu — kam
běžíš bez klobouku...?“ volala za ním man
želka.
Tatík nic. — Hnal se ven jako divoch, je
nom se ve dveřich zaleskla jeho pleš.
„Ježíšmarjá — snad se nezbláznil . . .
vzdychla si Lizinka.
Matka ji ale pleskla, vzkřikla cosí o „ne-
zdárné dceři“ a vyběhla za Kolářem.
Zastihla ho s brejlemi na očích, pátra jícíhe
po něčem na dveřích a na stěně. Položila mu
ruku na rameno, a odtáhnuvši ho ode dveří
zahleděla se mu ustrašeně do očí. Při tom řekla
staro stlivě
„Starej — co je ti?“
„Nic — nic —!“, mluvil trbaně. Pak j
uchopil za ruku, zavřel dvéře, a vtáhl ji dálo
do pokoje.
„Sední si!“ — řekl vážně.
Paní Terezie a obě dcery hleděly naň vel
mi udiveně a sotva dýchaly
„Poslyš stará — a vy žáby taky — co ván
přečtu,“ pokračoval. Vzal do ruky noviny, na-
rovnal si brejle a povýšeným hlasem četl lokálku
o „Řádění zlodějů na Král. Vinohradech“.
Když dočetl, spustil litanii o opatrnosti ..
„To už umíme nazpamět!“ — přerušila
ko paní Terezie — e tím nás už nemuč. Snad
nejsne malé děti..
„Opatrnost matka moudrosti!“ namítal.
„A ty jsi táta vší moudrosti — kazateli!
Jdi mi k šípkul Pět let tu bydlíme, kolem nás
se krade, a nám se dosud ani špendlik ne-
ztratil... Spídej raději... už je čas, abys še)
do úřadu... Já myslila, že se's zbláznil —
„To jsem já myslila, maminko,“ ozvala s
Lízinka.dhí lhí abll al
„Mlčíš!“ — zakřikla ji matka — „Jako
blázen letiš ven ... Ty starej blázno! . ..
Kolář už zase byl svůj. — Resignovaně
dopil kávu, vstrčil housku do kapsy a vykrotil
z bytu. Když za ním cvakl zámek, nedalo mu
to, a vrátiv se ze čtvrtěho schodu, ještě jednou
důkladně hledal na dveřich zlodějská znaménka
Vyskoč
Lizinka
Terezia
Král
Kolář
21
article
Uplynuly asi dva měsíco. Nikde nie význam
nějšího se nepřihodilo, a ofieiál Kolář zapomína
zvolna na denní revisi dveří, a přestal už úplně
pátrat po znuménkách
Leč — nastojte!
Jednou vracel se ráno z noční služby. Zvol-
na stoupal po schodech vzhůru, a když sahvl
na knoflík elektrického zvonku u svého bytu,
zahlédl na bilé stěně vedle dveří jakési značky
Pátrá blíže a zraku jeho jeví se řada číslic
značek: Hs, H,, Ra, Ho. Tyto značky byly psány
drobně, černou tužkou, a byly modrou tužkou
přeškrtnuty; některé od leva do prava, jiné
opačně. Pak tam byla ještě jedna značka: H .
která přeškrtnuta naebyla.
„Zlodějské tajné písmo!“ — problesklo mu
hlavou a nohy se pod ním roztřásly. Stěží se
vzchopil a zazvonil. Otevřela mu malá Lola. Za-
štěbetala:
„ —ku líbám tatínku! Já už jdu do školy!“
a s knihami v ruce vyběhla na schody. Kolá
za ní zavřel a dovrávoral se do kuchyně. B
bledý a nebyl mocen slova.
„Co je ti = muží?“
„Jsi nemocen, tatinku?
„Povídejl
„Co je ti?
„Co je ti?
Lolo
Zvol
22
article
Odláněl ty spěšné olázky (jichž bylo přes
příliš) jako dotěrné mouchy. Pak vzdychl z hlu
boka a řeklí
„Budeme — okradeni ..
Matka s dcerou vzkřikly . ..
„Prokristapánal
„Co povídáš?
„Proč?
„Jak
„Kterak?
„Kdy?
A už zase ty mouchy bzučely mu kolen
hlavy.
„Zlodějské znamení...“, řekl znova.
„U nás?
Kývl hlavou. — Ženské vyřitily se d
chodby. V mžiku přelítly zrakem dvéře a s úža-
sem zastavily se nad tajemnými šiframi
„Na mou duši!“ oddychla si matka polo-
blasně.
V tom už se objevil venku také Kolář. Na-
sadil si brejle, chtěl něco říci, ale zarazil se.
„To je zvláštní... Značka H. nebyla pře
chvilí ještě přeškrinuta, a teď už je . . l
„Co povídáš? — Nemýliš se?.
„No — na mou duši!“
Ve všech zatajil se dech. Zvláštní příšerné
ticho, jako černá kočka, mihlo se chodbou.
Mlčky vrátili se všichni do kuchyně a divný.
tísnivý pocit se jich zmocnil. — Co počít? —
Nastala konference. — Oficiál Kolář rozhodl.
že si dojde na policejní komisařství a požádá
o intervenci, Nasnídal se a šel. — Na nároží
setkal se se svým známým, policejním úřadní-
kem. Na otázku, kam spěchá, vyprávěl mu K -
lář vše dopodrobna.
„Nechoďte nikam“ — radil mu přítel —
„policejní dozor je zostřen, a víc se nemůž
dělat. To bychom musili dát do každého domu
detektiva. Prozatím jděte domů, nikomu nic ne-
říkejte, zvláště před dětmi o tom mičte, protože
děti všechno roznesou. Zbystřete sami pozor-
nost. Já se ještě budu informovat a za tři dni
bych vám to řekl.“
Kolář poslechl. — Vrátil se domů a na-
řídil, aby před malou Lolou o tom nemluvili,
za to aby si všímali žebráků, a každého raději
odbyli bez almužny. Aspoň podruhé nepřijde.
Kolář
Lola
23
article
Oficiál Kolář marně si lámal hlavu, co ta-
jemné písmo znamená. Ne a ne přijít tomu na
kloub.
Měl prázdno a stál co chvíli u dveří, od-
šoupl kukátko jen zeela nepatrně a díval se na
schody.
A štěstí mu přálo již druhý den. Bylo už
po šesté hodině večer; byl opět sám doma. Man-
želka s dcerami odešly do divadla. Šero vtíralo
se zvolna do bytu a v chodbě houstlo. Nálile
zaslechl za dveřmi na schodech lehké kročeje.
Odsunul kukátko. — Těsně u dveří stál vytáhlý
mladík a psal cosi tužkou na stěnu, právě v ta
místa, kde byly tajemné šifry. Kolář vzpomněl
si na nedávné případy, kde slabý mladík učinil
loupežný výpad na zlatníka, na trafikantku atd.,
a krev hnala se mu k mozku. Uehopil vedle
dveří stojící hůl a vyrazil ven. Mladík se ulekl
a chtěl utéci. Rozčilený Kolář chytil ho však
za límec. Povstal hluk a křik. Ze dveří souse-
dova bytu vyběhlo několik osob. Kolář v rych-
losti ukázal na „znaménka“ na stěně. Teď se
všem rozbřesklo v hlavě —-
„Znamení —! Zrovna vedle nás — a my
o tom nic nevíme — —! To je strašné!! —
Začal výslech. Delikvent mlčel ale jako za-
řezaný a na otázky nechtěl odpovídat. Když mu
zahrozili policií, dal se do usedavého pláče a
lítostně sliboval:
„Přiznám se — — všechno vyzradím —
ale jenom panu Kolářovi ...
Kolář
24
article
„On to vyzradí...!“ — opakovali všichni
zděšeně — „Tak přece měly noviny pravdu!
Necbali oficiála s mladíkem o samotěa
čekali. — V tu chvíli cílili, jakoby vzduch čpěl
kriminálem — —
Za deset minut objevil se Kolář před nimi.
Dychtivé zraky všech byly na něho upřeny. Na-
stalo ticho jako v okamžiku, když soudce čte
prtel smrti ..
„Jděte!“ — mluvil Kolář k mladíkovi —
„a ať se to vícekráte nestane!
Mladík proklouzl diváky jako myš a zmizel
ze dveří.
Sklamané tváře nedočkavců vypadaly jako
veliké otazníky, a nikdo téměř nedýcnal. Ko-
nečně se ozval opět Kolář:
„Je to mláčaž — člověk se diví — inu,
pokruk!... Tak to nejsou znaměnka zlodějská
— ty šifry venku — to si dával ten klouček
znamení s tou naši žábou — s Lolou . ..!
Veliké otazníky zmizely s tváři nedočka-
vých sousedů a ozval se šum, jako když se
otevře láhev šumící limonády ..
Kolář
Lola
ko
25
article
Když se vrátila paní Kolářová s dcerami
z divadla, teprve se vše jasně vysvětlilo. Lola
s pláčem se přiznala a vyprávělat
„Ota chodí do reálky ... Bydlil v naši ulici
a před týdnem se přistěhoval do našeho domu ..
do třetího poschodí... Půjčuje mi básničky . ..
ano básničky ...
„A co znamenají ty značky?“ doléhal
přísně otee.
„To bylo naše znameníií „
Lola spustila srdcervoucí pláč
„Teď nech brekotu! Jak to bylo
„Písmeno H znamenalo Havlíčkovy sady,
písmeno R zase Riegrovy sadyyy ...
„A ty čislice?“
„To je, v kolik hodin tam mám přijít . . .
— vzlykala Lola — „Když jsem mohla přijít,
přeškrtla jsem to z leva na pravo, když jsem
nemohla, škrtla jsem z prava na levo ... Ale
on mi jen půjčoval básničkýýřý..
„Povídá to dobře“ — řekl Kolář ke své
ženě — „Ten klouček to říkal zrovna tak.
Tentokráte byla Lola propuštěna bez eitel-
ného trestu. Pouze dlouhé kázání musíla vy-
slechnout. Končilo to v ten smysl, že od nyněj-
ška nesmí sama po škole na ulici. Lola s plá-
žem odhěhla do svého pokojíčka.
„Je to fracek — ta Lola? — řekla Li
k matce — „To já jsem nebyla taková ve 13
letech . . l
Když ale byla s Lolou v pokojíčku o s
metě, řekla ji šeptem:
„Co ti to napadlo, dávat si znamení na na-
šich dveřích? Ty husičko —l
„Protože jsme popsaly už celý bílý pruh
stěny vedle domovních dveří dole na chodbě ..“
„Jsi ještě hloupá ...!“ dodala Líza znovu,
a usednuvši k uplakané Lole do postýlky, šeptala
jí, kterak si ona dávala ve 13 letech nenápadně
schůzky se studenty ...
Kolářová
Lolo
Ota
Havlíčkův
Riegrův
Kolář
Lola
Líza
26
article
Různě zprávy.
Různě zprávy.
= Antické umělacké poklady v moři. V posled-
ním zasedání pařížské Aeadémie des Inseriptions
byla předložena zpráva ředitele anlických vykopávek
v Tunisu, Merlina, jež obsahovala podrobné zprávy
o posledních nálezech na dně mořském. Lovci moř-
ských hub objevili toliž ve vzdálenosti asi 7 kilometrů
od pobřeží ve hloubce 40 metrů antické zříceniny
s mramorovými sloupy, bronzovými sochami, jež
jsou dílem celé, dílem rozbité a jinými uměleckými
předměty. Některé lehčí kusy byly již potápěči vy-
taženy, zejména překrásná socha jinocha, Byly za-
hájeny práce k zachránění všech těchto uměleckých
pokladů, což však bude vyžadovati velkého nákladu.
a dlouhé doby.
= Archapologický nález, Při fortifikačních pra-
cích pod Kosciuszkovým pehorkem v Krakově na-
lezli dělníci ohromné kosti. Poručík Starzewski, jenz
na práce dohlížel, oznámil nález universitě, jež hned
vyslala na místo komisi. Odborníci zjistili, že na-
lezené kosti jsou nejméně ze čtyř mamutů a jiných
předpolopních zvířat. Kromě toho bylo nalezeno ně-
kolik set předmětů z pazourku a jiného kamene,
v nichž poznány nástroje a zbraně předhistorického
člověka. Mezi kostmi byl také celý zub více než 30
em dlouhý a 10 em tlustý, jenž vážil 8 kilogramá.
Vojenské práce byly zatím zastiveny, ježto bude
nejprve dále kopáno za řízení odborníků.
Merlin
Kosciuszkův
Starzewski
Tunis
Krakov