#1
alto_textblock
#1
27. listopadu 1904.
#2
alto_textblock
#2
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů“ k číslu 328.
#3
alto_textblock
#3
Strana 9.
#4
alto_textblock
#4
Slamník.
#5
alto_textblock
#5
Ten veliký, četný dav obyčejných lidí vždy
byl velmi dychtiv zvěděti něco o velikánecha
kdykoliv se poodhrnul jen malounko cípeka
bylo možno nahlédnouti do tajemných zákoutí,
v nichž velicí lidé trávili svůj život v nedbal-
kách, nahrnulo se ke skulině tolik hlav, že šlo
vždy o život a šťastným byl ten, kdo zahledl
třeba střapce županu, v nějž se velikán halil.
Odhrnutý cípek ale brzo zapadl a dav ozářen,
oslepen, udolán, pokorně svěsiv hlavu, kráčí
číle všedním, bezbarevným životem.
Ježto tato zvědavost dosud neutuchla a nam
se podařilo nahlednouti do psani veliké ženy,
doufáme, že se davu obyčejných smrtelníků za-
vděčíme, když — obrazně řečeno — podržíme
trochu cípek a dopřejeme davu, aby nahledl
v domácí život velikánky.
#6
alto_textblock
#6
„Duše moje, Teklo milovaná, stalo se něco
neobyčejného, něco tak absurdního, což ve své
nicotné směšnosti jest přece jen tak frappantně
pokořující, že nevím, kde mně hlava stojí, ba
nevím, mám-li vztekem plakati, nebo šíleně se
chechtati z lítosti nad tím, že božský duch můj
spjat jest s tělem, které nuceno jest kráčel
mlhou všedního, šedivého života, kterýž otravuje
ducha mého.
Ty víš, duše moje, že již v pensionátě ne-
byla jsem z těch tuctových, že duch můj šel ce-
stami vybočenými, že jsem více žila v oblacíeh
než na této blátivé planetě. Cítila jsem již ten-
kráte, že ve mně klíčí, vzrůstá a se rodí něce
neobyčejného, co hýbati bude světy, ale ne-
nalezala jsem výrazu; duše má trpěla nárazy
divokého přílivu a luna nevzcházela, jež by způ
sobila odliv mých nahromaděných citů.
Duše moje byla jako plný klas, jako zralý
lusk, ale nebylo toho, kdo by poklad tušil a
snažil se jej vyloupnouti.
O, Teklo, duše moje, Teklo, to ělo, to
ohavné tělo! Vdala jsem se jako dívka a stavši
se ženou, vázem poznala jsem, že jsem se pro-
vinila. Ano, krutě, neodpustitelně jsem se pro-
vinila. Já, kteráž měla jsem zůstati Vestálkou,
střehoucí posvátný plamen svatého umění, za-
prodala jsem se muži a musím nyní děliti, poltiti
svou duši jako katan Šalamounův živé děcko
dvou matek. Odpust, milá Teklo, vím, že T
ebrazy mé ohromují, ale od té doby, co jsem se
věnovala belletrii, hrnou se mně do hlavy jen
samé tropy a figury; naše Barbora — t. j. ku-
chařka, někdy na mne kouká jako na blázna, to
víš, že ta umění ani za mák nerozumí a ne-
chápe, že člověk umělec píše a žije a co žije,
to píše. Je to hodná holka, ale snop, pravím Ti,
snop. Někdy je tak nestydatá, že se mně směje
do očí a myslí, že mně lichotí, když blbě vy-
hrkne: „Milostpaní, oni spadli s měsíce!“
Trpím to, musím, vždyť ona vaří ona
pere, ona myje, ona se stará o muže i o mne.
Prosím Tě, to přece neni pro mne, abych se
tak snížila a potřísnila své bílé peruti.
Ale apropos, abych nezapomněla, co Ti chei
vlastně psáti. Je to sice ode mne oběť, nebot
psaní báječně absorbuje mé síly, ale dnes nelze
jinak, musím Ti vypsati, co se stalo.
Právě vehází listonoš, ne, on nevchází, ne-
může, dvěře jsou zastaveny, máme rozebranou
postel a starý slamník je položen na dveřích.
Podařilo se listonoši, že prostrčil skulinou ba-
liky knih, časopisů a dopisů. Dostávám Ti toho
celé haldy; o prázdninách přijede bratranec
nozřeže to ...
Musila jsem přerušiti psaní, neboť jsem vi
děla, že přišly důležité dopisy.
Půl tuctu redaktorů mne prosi úpěnlivě.
abych jim poslala nějakou svou práci. Každý
chce něco třeba jen malého, malinkého, pr
ozdobu listu. Nestačím plniti jejich přání, b
nestačím ani slibovati a vážně počinám pře-
mýšleti o tajemníkovi. Hlava se mně zrovna toči
Kdyby ta Barbora aspoň k něčemu byla!
Ty tomu, milá Teklo, ovšem nerozumíš,
ale Tvůj muž čte a přichází do společnosti, ten
Ti vysvětlí, co je žena měho jména, mých po-
vinnosti a měho významu. Že by mne o n po-
chopil, pochybuji, ale slyšel a co slyšel, jiste
Ti poví a vysvětli. Ty, pečlivá Marto, ani ne-
víš, nepocítíš, nepochopíš, co zkusí Marie, která
zvolila stránku nejlepší . .
Víš, že se vždy vyjadřuji přesně a úsečně
a proto bez úvodu Ti píši, co se stalo.
Můj muž, nechápu ovšem, jakým způsobem
(je to člověk tak protivně praktický) — poznal,
že slamník v jeho posteli jest roztrhán. Oznámil
mně to kteréhos dne tak suše, ba tak mrzutě.
že jsem půl dne měla po náladě. Abych si uspo-
řila dalších podobných scén (mluvil ohavně
o emancipaci a vyslovil několik hrubých výčitek
při tom), umínila jsem si, že ten slamník dám
buď spraviti, nebo že koupím nový. Ale považ,
milá holka, slamník spraviti bylo prací Herku-
lovou a nových slamníků hotových neprodávají.
Barbora věděla ovšem hned, jak by se dala
záležitost ona urovnati. Nejlépe prý bude, když
ji koupím látku a ona že ušije slamník nový.
„Není třeba, nejen že látku koupím, ale
i slamník sama ušiju,“ řekla jsem ji. „Jsem
unavena duševní prací a šíti umím, že budete
milá Barboro, koukat.
To nemehlo se mně smálo do očí, a tentc
smích mne popudil. Vyhnala jsem Barboru de
kuchyně a sama jsem se vydala k obchodníkovi
Ale spěchala jsem příliš, obchodník, člověk ne-
zkušený, nevěděl, kolik látky jest na slamník
potřebí. Vrátila jsem se domů a ve dvoře šťastn
jsem polkala zdejšího architekta. Dohlížel na
práci zedníků, kteří něco opravovali. Teklo,
Tekličko, ten architekt! Než ani slova! Přečti
si mé poslední dva romány a napiš mně, co
soui Tvůj muž o hrdinách obou, Tobě to řeknu,
je to architekt, jak žije a kvete! To je obraz,
nemysli si nic zlého. „Hony soit, qui mal
pense!
Požádala jsem milého architekta o metr a
když neustal prositi, abych mu řekla, k čemu
míry potřebuji, řekla jsem mu to. Charamantni
muž provázel mne až nahoru a změřil postel,
nu, ano, co je na tom? Krátce oznámil mně, že
je poslel 2 m. 20 cm. dlouhá a 1 m. 7 cm. ši-
reká, začež jsem mu vlídně poděkovala.
Ovšem na slamník bylo potřebí látky dva-
krát tolik, ale pohříchu látka nebyla tak široká,
prote jsem koupila o celou délku více.
Stříhala jsem celý den a když muž přišel
z kanceláře a viděl kusy červeně pruhovaného
#7
alto_textblock
#7
plátna, rozházené po stole, židlích a podlaze.
vyjasnila se jeho zakaboněná tvář. Usedl ke
stolu a s chutí pojídal. Bylo mně to k smrti pro-
tivno. Když tvořím nesmrtelné dílo, nemá pocho-
pení, ale když stříhám na slamník, zrovna záři
Uražena v hloubi duše, odešla jsem do svého
pokoje, dusíc v sobě pláč ..
O, Teklo, duše moje, kdybys chápala; ale
i nechápajíc, polituj mne, ženu, kteréž protiv
se všecko všední, banální, hrubě pozemské
Než nesmím se pouštěti do reminiscencí.
Nastříhala jsem, sešila jsem a podivno, čím
více blížila se chvíle, kdy jsem měla dílo skon-
čiti, tim větší hrdost plnila duši moji.
Musím se Ti skoro přiznati, že jsem byla
šťastna, když byl slamník hotov, ba byla jsem
šťastnější, než když jsem skončila některý svůj
román. Tak nakažlivé je to, člověk i povzne-
sený nad život všední mívá někdy tak plebejské
potěšení.
Barbora ovšen. často bez příčiny vcházela
do pokoje a její tvář jevila tolik importinentnosti,
že mně utkvěla v mysli a zpracuji tu bídnou
osobu tak, že jí přidělím úlohu intrikánky v nej-
novějším díle svém. Počkej, Barboro, zardíš se
studem nad svou sprostotou!
Slamník byl hotov, nyní bylo třeba slámy.
ale k tomu jsem se nemohla přece odhodlati.
abych slamník naplnila sama. Zavola jsem Bar-
boru k té práci.
Ohavná Barbora rozestřela slamník n
podlahu a sprásknuvši ruce, zvolala: „Milost-
paní, co to stvořili? to je jitrnice a ne slamník!“
Dovedu se ovládati, milá Teklo, ale tolo
zvolání mne rozčililo. Přiskočila jsem k Bar
boře, ale ta, větříc bouři, prchla i se slamníkem
do kuchyně.
Ach, jak báječně trpí, kdo musí míti slu
žebné kolem sebe! Nevím, co jsem všecko dě-
lala v rozčilení, ale inkoust tekl se stolu, péra
byla rozházena, lampa spadla se skříně, eh,
darmo vzpomínati.
Po dlouhé době vrátila se Barbora, nesoue
v náručí jakéhos oblého, pruhovaného netvora.
Věru, bylo to podobno veliké jitrnici. Barbora
rozházela peřiny po podlaze, vyhodila starý
slamník a položila netvora na prkénka. Ale
ó hrůzo! Oblý netvor byl kratší více než o půl
metru a užší o tolikéž než postel! Marné bylo
naše společné úsilí, aby slamník utvářil se tak,
jak obyčejně slamníky vyhlížejí. Pohled na to
monstrum byl hrozný; leželo to na prkénkách
jako dělo, jako pumpa, jako kmen stromu.
A k tomu ten řehot ohavné Barbory. Myslila
jsem, že se zblázním. Abych zachránila svou
reputaci, vyčtla jsem Barboře, že přeepala
slamník a ta osoba bez odmluvy vybírala slámu
ze slamníku a rozhazovala ji po podlaze.
V nejlepším vrátil se muž domů . .
Spouštím oponu, nemohu dále. Prchla jsem
do svého pokoje, a píši Tobě, Ty dobrá, drahá,
moudrá! Prosím, žebrám u Tobe o radu. Napiš
mně, jak se vyrábějí slamníky! Jsem
zničena, uštvána, zoufalá. Černé myšlenky
krouží pod mým bílým čelem, zemru, zblázním
se. Piš hned „ex pres“, jak se dělaj
s1amníky, sice ... jsem schopna všeho. Az
ke mně zaléhá smích Barbory a můj muž zuří.
Teklo, Tekle, smiluj se! Připíši Ti za t
román, zachraň mne pro literaturu a národ!
Ten architekt je vlastně osel, jak to měřil?
Ohavné Barboře dílo dokončiti nenechám . ..“
#9
alto_textblock
#9
Podařilo se nám nahlednouti i do psaní
paní Tekly, bylo kratinké. Pečlivá hospodyne
neměla času na dlouhé psaní a její rada vyslo-
vena byla jen několika větami.
„Mlilá Julinkol
Tvůj dopis mne velmi pobavil. Při měřen
na slamník jest třeba pomýšleti také na jeho
výšku. Máš zajisté papírovou krabičku na na-
vštívenky. Pořádný slamník se jí podobá, ovšem
ve větším měřítku. Tedy délku, šířku a výškul
Líbá Té Tvá
#10
alto_textblock
#10
Tokla.
„Nobyla bych ani ženou, abych nepřipsalu
postskriptum. Pošli mně míru a látku, jáT
slamník ušiju.
#11
alto_textblock
#11
V obrazárně
#12
alto_textblock
#12
Napsala Emma Perodiová. Z vlaštiny přeloži
Václav Hanus.
#13
alto_textblock
#13
„Laorimae rerum“
Sestra Maria je plna vlídnosti a lásky ke
svým nemocným. Nikdy jich nejmenuje blázny;
ono slovo něžným ušim jejím zní jako urážka
nešťastnie, jež svěřeny jsou jejímu opatrování.
Všechny oděny jsou zvláštní červenou tunikou,
kterou dává jim blázinec, a jakmile jednou ji
oblekly, jsou zařaděny ve smutný šik tvorů, jimž
scházi dobrý rozum; nejsou již ženami, ale šíle-
nými, blázny; jsou pokládány za něco nižšího
než zvířata, ovládaná rozumem, z jejichž očí.
pohybů a tisícerých jiných známek lze uhod-
nouti, že myslí.
Sestra Maria neobmozuje se jen na to, aby
bděla nad nemocnými, aby bránila výbuchům
jejich zuřivosti, aby nutila je ke klidu svěraeí
kazajkou. Její snahy jsou vznešenější, ušlechti-
lejší, světější; hledí odkrýti příčinu, která je
uvedla v onen politováníhodný stav, aby mohla
je ošetřovati s větší pravděpodobností, že opět
je probudí k životu, schopnému správného my
šlení. Proto sbírá všechna slova, jež vycházejí
jim z úst v okamžicích klidu, studuje příčiny.
které probouzejí v nich zuřivost a vyptává se
osob, které přicházejí je navštivit. Tak podařilo
se jí znovu sestaviti minulost čtyř nemocných.
První, „Zrzavá“, jak ji jmenují v blázinci,
narodila se z bohaté rodiny a v domě počestném
Viděti to z péče, jakou věnuje svým šatům,
z ošklivosti, kterou v ní budí vše, co není čisté.
z obdivu, který na jevo dává, vidí-li něco hez-
kého. V nejútlejším mládí ztratila matku, ztra-
tila otce a za krátko byla hrabivým poručníkem
připravena o vše. Osamocená, bez lásky zablou-
dila na cestu hanby, avšak jednoho dne zamilo-
vala si šíleně jistého muže, zhrozila se svého
života minulého a chtěla počíti život nový. Po
nějakou dobu měla důvěru, že ona veliká láska
může ji vysvoboditi, avšak když zpozorovala,
že onen muž se styděl za ni, že neměl odvahy
učiniti ji svou manželkou, poněvadž před tím
náležela každému, sešílela. Avšak její šílenstv
je tiché. Volá ho stále, pronáší jeho jméno hla-
#14
alto_textblock
#14
sem uctivým a opakuje bez únavy: „Miluj mne
jsem hezká, jsem tvá!“
Historie „Brunetky“ je prostá, její minu
lost je bez skvrny. Vyrostla v četné rodině, na-
učila se od matky modliti se a pracovati. Hned
od maličkosti ukládala sama sobě tvrdá strá-
dání, trýznila své tělo, podrobovala se postům,
spala na holé zemi, aby zasloužile si nebeskýeh
radostí. Při obřadech náboženských, v koste-
lech, naplněných lidmi, upadala v dlouho trva-
jící vytržení, kdy zdálo se jí, že duše odloučila
se od těla, aby vznesla se vzhůru do slávy boží.
V osmnácti létech chtěla se státi jeptiškou
bratří se jí posmívali a otec zabránil jí v tom
úmyslu, řka: „Živil jsem tě až doposud, nyn
pracuj pro rodinu!“ Pracovala, nevzpouzejíc
se, avšak ona touha, uniknouti světu a věnovnti
se bohu, nikdy ji neopouštěla. Ve světě neviděla
nic než samé úklady, nic než samé překážky
k dosažení nebe. Ponenáhlu proměnil se onen
strach v pravý děs a ovládl všechny ostatní jeji
myšlenky. Nebyla klidnou jinde, než v kostolích.
Někdy uprchla na večer z domova, aby se utekla
do některého chrámu, kde, skryvši se v některé
kapličce nebo ve zpovědnici, ztrávila celou noc
na modlitbách. Otec a bratří jali se ji bez ustání
hlídati a drsně zrazovali jí ono pobožnůstkářství
Tu počaly se na ní jeviti známky náboženskéh
šílenství. Počala z okna kázati lidu; jdoue po
ulici, zastavovala se, aby veřejně promluvil
k zástupům. Stala se osobou bezprospěšnou pro
domácí hospodářství, břemenem pro rodinu,
i byla zavřena do blázince. Sestra Marie dosáhne
od ni všeho, jen když promluví s ní o nebi.
Žádné jiné řeči nerozumí. Chce-li ji přiměti, aby
jedla a pečovala o své tělo, poklekne sestra
vedle ní a modlí se. V kostele, v holém kostele
blázinee stále klečí na kolenou s očima k nebi
obrácenýma; je pro ni dnem svátku, když ob-
drží květiny, aby jimi ozdobila obrazy, a její
ruka se zjovnou vášní dotýká se oněch obrazů.
Jiná láska, neméně veliká, přivedla „Blon-
dýnku“ do blázince. Byla to žena milovaná a
šťastná, řádná manželka a láskyplná matka.
V několika málo dnech urval jí záškrt dvě dítky,
jedno dvouleté, druhé teprv několikaměsíční,
které kojíla. Před touto maličkou mrtvolou po-
minula se s rozumem, nepoznala již svého man-
žela, nepoznala již nikoho. Od onoho dne po-
každé, jakmile spatřila dítě na krku nějaké
ženy, snažila se jí je vyrvati a zardousiti.
V oněch okamžicích podobala se šelmě, jinak
byla klidná, jakoby se byla vrátila v dobu svého
dělství. Obyvatelé v domě, vidouce, že život je-
jich dětí tou ženou je ohrožován, učinili ozná-
mení na policii, a manžel, který skrýval ne-
šťastnici jako se skrývá zločin, musil dopravitij
de blázince.
„Neviňoučká“ je čtvrtá šílená, svěřená péč
sestry Marie. Její rodičové zanechavše ji v na
lezinci kromě šílenství nezůstavili jí žádného
jiného jmění. Nikdy neuvažovala, nikdy nepře
mýšlela, nikdy nenaučila se mluviti. Křičí jenom
když něco chce, když pud učiní její hlas ve
litelským. Z nalezince dopravena byla do dětské
nemocnice a odtuď do blázince.
Vlahý den májový chýtí se ke konci a sla-
bounké světlo vniká do prosté kaple blázince
kam sestra Maria dovedla své nemocné. „Zrzavá“
sedíc v lavici má před sebou svou stálou vidinu.
pedobu svého milence a s očima plnýma lásky.
ňadry rozechvěnými praví nabízejíc se mu
„Miluj mne, jsem hezká, jsem tvál“
„Brunelka“ obdržela hrst bílých azalek, ob
držela obraz a klečíc na kolenou s očima k nebi
obrácenýma kochá se v náboženském vytržení
Vše mizí před jejími myšlenkami; slyší hudbu
nebeských sborů, vidí Madonnu obklopenou
aureolou světla, v rouchu utvořeném z pruhu
oblohy poseté hvězdami, vidí Ježíše v jeho slávě
a cítí se poznesenou k oné blaženosti.
Matka, „Blondýnka“ drží v rukou růženec
a hraje si s ním nachýlena nad lavicí. Zdá se jí.
že onen růzenec je šnůrkou korálů, kterou ovine
kolem krku svého světlovlasého dítěte, a rty její
prozpěvují jednotvárnou ukolébavku.
S tupým pohledem, rukama nečinnýma stojí
tu „Neviňoučká“, nemodlíc se, netrpíc. Před
chvílí se najedla a více si nežádá.
Sestra Maria upírajíc oči své na onen bez-
útěšný obraz, prozrazuje ve tváři své svrchovaný
seucit s nimi a z hloubi srdce vznáší k bohu
vroucí, neutuchající prosbu: „Uzdrav jel“
Tuto historii vypravoval mi obraz Athana
siův „Lacrimac Rerum“, obraz, který prostýmia
moderními prostředky otiskuje jednu stránku
věčné bolesti.
#15
alto_textblock
#15
„Poslední listí.“
#16
alto_textblock
#16
Jsme v římských Hradech, v oněch ná-
dherných lesích, v oněch holých a zádumčivých
samotách, které se táhnou mezi Albanem a Gen-
zanem. Minulo druhé jaro roční; cyklaminy, které
utvářely květinový koberec, uvadly na útlýeh
stoncích; deště, bouřlivé větry říjnové zbičovaly
věkovité stromy; za prvního chladna podzim-
kového sežloutlo listí, jež odloučivši se od ha-
luzí utvořilo veliké skvrny barvy starého zlata na
zeleném koberci lesa. Již žádná květinka ne-
vyrůstá mezi travou, žádná společnost výletníků
nevchází do lesa; s větví zpola oloupených
nerozléhá se ovzduším již žádný zpěv pláků.
Všude zavládá mlčení, všude zádumčivost; občas
oddělí se list od větve a dopadaje na suché listí,
způsobuje slabý chřestivý šum, jako zalkání, jež
vydralo se z větve po onom novém a bolestném
odloučení.
Několik krav se pase pod holými stromy
utrhujíce poslední stébla zelené trávy. Za krátk
i ony budou uzavřeny ve stájích, les pozbude
této známky života a v osamělosti lesní budou
se potloukati jen otrhané babky, sbírající klestí.
aby si mohly rozdělati oheň v chudičkých za-
čouzených chatrčích, a hajní na koních, kteří
budou dozírati, aby ony stařeny neulamovaly se
stromů větve zelené, aby neničily stromů.
Jeden z těchto hajných ubírá se již opodál
a vykonává nevděčný a obtížný úřad, zabraňuje,
aby se chuďasové ohřáli, aby se obveselil
pohledem na živý plamen.
Jak smutný je onen les, jehož konce oko
nedohlédne, a jak pociťuje každý onen smutek
kdo pohlédne na krajinku Petitia, znamenitého
malire, které ji nadpisuje: „Poslední listí.“
#17
alto_textblock
#17
III
#18
alto_textblock
#18
„Buď počestná!“
— „Buď počestná!“ — byla poslední slova
starého děda, jeho závěť. A nebylo to poprvé, co
jsem je slyšela; po celou předlouhou chorobu
opakoval mi je pokaždé, když vrátila jsem se
z práce a cítila jsem, že vtiskla se mi do srdce
i do mysli, jako by je tam byl vpálil žhavým
železem.
Tak mluvila chudá dívka před policejním
inspektorem, který se jí vyptával sedě u psaciho
stolku, v oné přišerné síni, kam ji byli dovedl
strážníci, zabránivše jí ze soucitu úřadem na-
řízeného vrhnouti se do řeky. Zápasila, vzpírala
se, poškrábala oba policisty, kteří ji bránili ze-
mříti, se vzteklou zuřivostí člověka, který ví, že
život nemá pro něho půvabů, nemá nadějí, že
život je synonymem hladu.
— Avšak, jak jen mohla jste se odhodlat.
k tomuto poslednímu kroku, proč jste nehledala
práei?
— Vždyť jsem ji hledala! — odpověděla
ubohá. — Po celých čtrnácte dní po smrti svého
děda nečinila jsem nic jiného. V závodě, kde
jsem až do té doby pracovala, vzali si jinou.
poněvadž s prací nemohlo se čekati a já nepřišla
nechlíc, aby dědeček vypustil ducha zcela osa
mělý; kdekoli jsem se představila, všude pro
hlíželi si mne s nedůvěrou; šla jsem do četných
domů, abych se nabídla za služku a slyšela jsem,
že prý jsem příliš mladá a příliš hezká; což mi
zbývalo jiného než zemříti ztrýzněné hladem, ben
přistřeší, bez přálel, bez lásky, osamocené . . .!
Cynická rada odumřela na rtech inspekto-
rových. Nepřipomenul již dívce jiného než toto
— Nezapomínejte, že sáhati si na život je
zločin.
Byl pozdní večer, když vyšla z pochmurné
ené síně. Hlad už ji netrápil, dali ji najísti se
na strážnici, avšak myšlenka na smrt stále ji
ovládala; chtěla býti počestnou, bylo třeba, aby
zemřela. Bez cíle bloudila po ulicích a každou
chvili znamenala, že ji sleduje nějaký zhýralec,
každým okamžikem zaslechla kluzké slovo, jež
uráželo její sluch; zrychlila však svůj kroka
šla, stále šla ku předu, nehledajíc určitého
směru, nehledajíc útulku, nevidouc jiného cíle
než smrt.
V osamělé ulici, do niž vešla, aby unikla
návrhům jednoho dotěravce, setkala se se dvěma
osobami, jež kráčely těsně k sobě přitisknuty.
Žena měla hlavu nachýlenu k rameni svého
druha, který na ni pohlížel zraky, v nichž zrea-
dlila se bezměrná něžnost a zdálo se, jako by
ji celou zahaloval svým sladkým, milostným li-
chocením. Dívka zastavila se před oním obrazem
lásky a napadlo jí, že ona šťastná žena zajisté
bude též dobrou a milosrdnou.
— Chci býti počestnou, udělte mi almužnu
— pravila k ní nešťastnice.
Žena milovaná, žena šťastná vytáhla z kapsy
tobolku a vyňavši z ní bankovku, vložila ji do
ruky ubohé. Dotěravec, který ji sledoval, zastavií
se a díval se na tento výjev. Nešťastná ho spatřila
a prosila dámu ještě o jednu milost.
— Dovolte mi jíti vedle vás až do některe
živé ulice, urážlivá slova těžce se mne dotýkají
jsem a chci zůstati počestnou.
Ani tato druhá almužna nebyla jí odepřena
— A kam nyní půjdeš, otázala se dáma ne-
šťastné.
— K jedné své známé, která mi neodepř
útulku, až uvidí, že mohu jí zaplatiti.
— A potom?
— Potom budu hledati práci. S těmito pe-
nězi vystačím několik dní a potom pomůže
mi bůh.
Znovu probudila se naděje v srdci, v němž
nic nebylo s to zahladiti poslední slova starého
děda, závěť umírajícího.
Tak mluvil k mé obrazotvornosti obran
Verudův, onen obraz, který zabezpečil mladému
Tersťanu slávu vynikajícího umělce, který nedb
toliko o formu, ale který dovede oživiti myšlenkou
každý svůj obraz.
#19
alto_textblock
#19
IV.
#20
alto_textblock
#20
„Christus vinci.“
Kristus zvítězil! Hříšnice prchá před místy
živě navštěvovanými, před světskými společ-
nostmi, uchyluje se do mlčelivého lesa, kde
ozývá se jen ozvěna zvonu klášterního, a skles
nuvši u paty křiže, úpěnlivě prosí o mír, úpěnlivě
žádá za odpuštění. Hle, tu je a modli se. Zná
všechny radosti světa, který opouští, zná všechny
jeho hořkosti a všechny bolesti a nelituje ničeho
Láska opravdová, nesmírná, jediná láska, která
ozařovala její život, ženy honící se za galantními
dobrodružstvími, byla násilně zlomena; muž.
kterého milovala, spojil se s jinou pouty neroz
lučnými. Po několik let doufala, že vrátí se kn
unaven, znuděn novým svazkem, spoléhala na
přitažlivost bývalé lásky.
Avšak jednoho dne, strašlivého to dne, spa
třila ho na procházce vedle dětského kočárku.
v němž sedělo dítě, viděla, jak bral ono dítě
do náruče, pokrýval je polibky a díval se nan
s něžnou láskou, která každý jiný pocit vylučo
vala. Tu uprchla zděšena, bez naděje.
Pobožné sestry, které vycházejí z kláštera.
aby šly do příbytků, v nichž hostem je utrpení.
aby přinesly tam své útěchy, svou vydatnou čin
nost pomocnou, vidí onu ženu ležící u nohou Kri-
stových, přibližují se k ní, promlouvají k n
něžně o úlevě, o odpuštění, o naději v živoh
budoucí. Poslouchá je, a vábí ji představa za-
pomonutí trestuhodné vášně světské v lásce čist
a věčně.
Za krátko otevrou se hřišnici brány kláštera
a ve stinném, klidném a mlčenlivém lese ozve
se zvon kláštera, ohlašující věrným ovečkám, že
opět jedna duše získána nebi.
Tuto historii bolesti a vykoupení vypravoval
nám obraz Laccettiho „Christus vincit“, Kristu
vítězí, obraz, jímž znovu potvrzuje své schopnosti
výborného malíře a znamenitého krajináře.
#21
alto_textblock
#21
Slečna mecenáška.
Napsal Jaques d'Elan, přel. B. Slivová.
#22
alto_textblock
#22
Marie Lancellova, jež byla vynikající krás-
kou, vdala se skoro za prince z pohádky.
Jednoho dne šla se služkou odkudsi, na
cestě přepadla je prudká vánice, deštník jí pře-
vrátil vítr a ona marně snažila se ho obrátit.
V tom zastavil blíže nich kočár, z něho vystoupi
noznámý pán a prosil slečnu, aby mu dovolila
#23
alto_textblock
#23
dovézti ji a služku domů. Marie s uzarděním
se zdráhala přijati nabídku hezkého cizího pána,
ale služka prohlásila, že slečna jistě dostane
zánět plic, zůstane-li ještě o chvilku déle v tom
nečase státi a slečna svolila.
Po dva měsíce cizinec prokazoval Mari
všecky možné pozornosti, dvořil se jí a konečně
požádal o její ruku.
Byl hrabětem a hned po svatbě odvezl že-
nušku svou do Vídně.
Hana, malá sestřička Mariina, byla na této
svatbě družičkou; přihoda její sestry byla pro
ni nejkrásnější pohádkou. Její švakr byl v jejích
očích hrdinným princem a ona doufala, že i pro
ni nějaký přijde.
Snila o tom mnoho let a když dospívala,
snila o tom zase, pojednou ale počala sníti o tom,
aby se sama stala takovou princeznou-vysvobodi-
telkou, aby k sobě ze tmy a bídy povznesla
krásného, chudého a nadaného hocha.
Na tuto myšlenku připadla taktot
Jednoho dne zpozorovala v jídelně malíř-
ského dělníka, který opravoval malbu na stěnách.
Byl to hezký, snědý hoch, s jiskrnýma očima,
s dlouhými, kučeravými vlasy. U svého mistra
nebyl tuze oblíben, bylť nespolehlivý dělník a
rád si přihnul. To ovšem Hana nevěděla, viděla
jen pěknou jeho hlavu a hned počala v něm
tušiti velkého, neuznaného umělce a umínila si
státi se jeho mecenáškou.
Malíř, protože ho oprava zdí omrzela, na-
maloval na jednu okenní tabuli krvavě červenou
růži s křiklavě zeleným, klíkatým stonkem. Před
touto růží stála Hana v němém obdivu, pak za-
volala svou matku.
Paní Lancellová byla velmi prostá panía
malbě nerozuměla ani za mák, ale dceři k vůli
chválila výtvor malířův také. Vyptávali se ho,
proč se nevěnuje svému umění, proč ubíjí své
nadání řemeslným malováním stěn, a on vyprávěl
jim pohnutlivou a dlouhou příhodu o staré matce
a šesti malých sestrách — všecko to byla lež,
ale Hlanička, roztomilá jako květ, všecka se
chvěla pohnutím.
— Pane, řekla mu konečně, můj otec není
doma, vrátí se až za 3 měsíce, ale jsem jeho
miláček a ničeho mi neodepře. Vymalujte nám
okna v salonu a až se otec vrátí, zaplatí vám,
co budete chtíti — můžete-li do té doby čekati,
protože my samy nemáme tolik peněz.
Maminka přisvědčovala a malíř, jemuž to
velmi lichotilo, ihned nabídku přijal, řka-
— Slečno, až budu slavným, celá Franeiea
Italie budou vám žehnati; stanu se velkým ma-
lířem, mě jméno jest Paoli.
Ihned opustil nehodné zaměstnání a jal se
tabule v oknech salonu pokrývati rozplesklými
pivoňkami a zmačkanými karafiáty.
Matka a deera pozorovaly umělce stále při
jeho práci, on je v duchu posílal ke všem kozlům,
byl by si tak rád aspoň jednou za půldne zaskočil
naproti do výčepu, kde se skvělo za oknem tolik
lákavých láhvi a v jejich přítomnosti byla věc ne-
možná. Neměl v kapse ani groše, aby si půst svůj
aspoň po práci nahradil, mistr byl rád, že se ho
zbavil a jeho mecenáška se zanášela docela ji-
nými myšlenkami; říkati jí o peníze si netroufal,
aby ho také nevynnala. Kdyby jenom na hodinu
odešla, ten výčepník naproti ho tu vídí pracovat,
dal by mu snad na dluh. Někdy vzdalovala se
paní Lancellová a Paoli doufal, že i Hana odejde.
Ale tato naopak zapřádala s ním dlouhé rozmluvy
o jeho staré matce a šesti sestrách a tu on se
stával roztržitým, netrpělivým; odpovídal ne-
souvisle a jeho ruce se chvěly. Měl strašnou
žízeň a přivádělo ho to z míry.
Hanička viděla jeho rozčilení, jeho nepokoj
a její mladá, blouznivá hlavička podkládala mu
zeela jinou příčinu. Vidouc Paoliho tak neklid-
ného, roztržitého, domnívala se, že příčinou toho
jest — beznadějná láska. Do této myšlenky se
úplně vžila a čekala netrpělivě i toužebně na (o,
až bude moci Paoliho pozvednouti k sobě, ob-
jeviti mu svou náklonnost, oblažiti ho svou
láskou. Snila o tom ve dne v noci, ten hezký hoch
vypadal tak ušlechtile, kdo ví, zda není ze vzne-
šeného, chudého rodu, vždyť šlechtici francouz-
ští se ve vyhnanství také musíli živiti prací svých
rukou.
Tak žila Hana tři týdny v ustavičném slad-
kém rozčilení. Ale na Paoliho vyznání lásky če-
kala stále marně; domnivala se, že ubohý umě-
lec si netroufá a trpí nesmírně, neboť jeho
neklid a roztržitost rostly každým dnem. Chtěla
mu vyjíti vstříc, ale ostych ji bránil a tu na-
psala dlouhý, rozechvělý dopis svému strýci a
kmotru, který byl jaksi jejich poručníkem za
časté a dlouhé nepřilomnosti otcovy. Nenapsala
strýci všecko, ale naznačila mu tolik, že starý
praktikus ihned tušil nějakou dobrodružnou
ztřeštěnost své sličné neteře a bez meškání
přijol.
Byl přijat v saloně a po prvním uvítán
zvolal:
— Cos to, prosím tě, caparte, nalepila na
okna? a přejel rukou po tabuli. K čertu, to je
olejová barva, kdo vám tu mazaninu sem na-
pleskal?
— Strýčku! koktala Hana prosebně.
Paoli s paletou a štětcem se přibližil.
— A to ty, ničemo? zvolal pan Barte. Nu,
ty bys zasloužil, aby ta okna všecka byla vy-
ražena tvou hlavou. Jdi po svých, ještě mne
svou štětkou umažeš.
Paoli dal se do smíchu a počal malovati
dvacátou šestou tabuli.
Pan Barte přitáhl svou neť k sobě, nebot
ta div neomdlévala.
Paní Lancellová počala vyprávěti pohnutli-
vou malířovu smyšlenku o staré matce a šesti
sestrách; malíř se ušklíbal a Hana měnila barvu.
Její matinka pokračovala: nemohli ubohému
umělci dosud ani částečně zaplatiti jeho práci,
otec nechává jim vždy jenom na běžná vydání
(„A má dobře,“ myslil si pan Barte, „vy byste
pěkně hospodařily!“ ale neřekl nic).
Pan strýc brzy svýma zkušenýma očima po-
střehl nepokoj a třesení rukou maliřových, které
Hana přičítala potlačované bouři nešťastné lásky
a uhodl, že je to nemoc žiznicího pijáka.
— Mladíku, řekl mu, zde máte korunu,
jděte si na skleničku vína a nechte nás tu o sa-
motě. Paoli vzal podávaný peníz a Hana vy-
děšena myšlenkou, že ho vrhne strýci do obli-
čeje, postavila se před tohoto s otevřenou ná-
ručí. Ale milý Raphael se poklonil a řekl: Pěkně
děkuji, vypiji ji na vaše zdravi! a vyšel vesele
svižným krokem. Hana dívala se za ním s očima
vytřeštěnýma, bleda jako mrivola.