ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 9 fcb84db0-71f7-11dc-b5b9-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 9
ALTO TextBloky — 23
#1 alto_textblock #1
27. listopadu 1904.
#2 alto_textblock #2
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů“ k číslu 328.
#3 alto_textblock #3
Strana 9.
#4 alto_textblock #4
Slamník.
#5 alto_textblock #5
Ten veliký, četný dav obyčejných lidí vždy byl velmi dychtiv zvěděti něco o velikánecha kdykoliv se poodhrnul jen malounko cípeka bylo možno nahlédnouti do tajemných zákoutí, v nichž velicí lidé trávili svůj život v nedbal- kách, nahrnulo se ke skulině tolik hlav, že šlo vždy o život a šťastným byl ten, kdo zahledl třeba střapce županu, v nějž se velikán halil. Odhrnutý cípek ale brzo zapadl a dav ozářen, oslepen, udolán, pokorně svěsiv hlavu, kráčí číle všedním, bezbarevným životem. Ježto tato zvědavost dosud neutuchla a nam se podařilo nahlednouti do psani veliké ženy, doufáme, že se davu obyčejných smrtelníků za- vděčíme, když — obrazně řečeno — podržíme trochu cípek a dopřejeme davu, aby nahledl v domácí život velikánky.
#6 alto_textblock #6
„Duše moje, Teklo milovaná, stalo se něco neobyčejného, něco tak absurdního, což ve své nicotné směšnosti jest přece jen tak frappantně pokořující, že nevím, kde mně hlava stojí, ba nevím, mám-li vztekem plakati, nebo šíleně se chechtati z lítosti nad tím, že božský duch můj spjat jest s tělem, které nuceno jest kráčel mlhou všedního, šedivého života, kterýž otravuje ducha mého. Ty víš, duše moje, že již v pensionátě ne- byla jsem z těch tuctových, že duch můj šel ce- stami vybočenými, že jsem více žila v oblacíeh než na této blátivé planetě. Cítila jsem již ten- kráte, že ve mně klíčí, vzrůstá a se rodí něce neobyčejného, co hýbati bude světy, ale ne- nalezala jsem výrazu; duše má trpěla nárazy divokého přílivu a luna nevzcházela, jež by způ sobila odliv mých nahromaděných citů. Duše moje byla jako plný klas, jako zralý lusk, ale nebylo toho, kdo by poklad tušil a snažil se jej vyloupnouti. O, Teklo, duše moje, Teklo, to ělo, to ohavné tělo! Vdala jsem se jako dívka a stavši se ženou, vázem poznala jsem, že jsem se pro- vinila. Ano, krutě, neodpustitelně jsem se pro- vinila. Já, kteráž měla jsem zůstati Vestálkou, střehoucí posvátný plamen svatého umění, za- prodala jsem se muži a musím nyní děliti, poltiti svou duši jako katan Šalamounův živé děcko dvou matek. Odpust, milá Teklo, vím, že T ebrazy mé ohromují, ale od té doby, co jsem se věnovala belletrii, hrnou se mně do hlavy jen samé tropy a figury; naše Barbora — t. j. ku- chařka, někdy na mne kouká jako na blázna, to víš, že ta umění ani za mák nerozumí a ne- chápe, že člověk umělec píše a žije a co žije, to píše. Je to hodná holka, ale snop, pravím Ti, snop. Někdy je tak nestydatá, že se mně směje do očí a myslí, že mně lichotí, když blbě vy- hrkne: „Milostpaní, oni spadli s měsíce!“ Trpím to, musím, vždyť ona vaří ona pere, ona myje, ona se stará o muže i o mne. Prosím Tě, to přece neni pro mne, abych se tak snížila a potřísnila své bílé peruti. Ale apropos, abych nezapomněla, co Ti chei vlastně psáti. Je to sice ode mne oběť, nebot psaní báječně absorbuje mé síly, ale dnes nelze jinak, musím Ti vypsati, co se stalo. Právě vehází listonoš, ne, on nevchází, ne- může, dvěře jsou zastaveny, máme rozebranou postel a starý slamník je položen na dveřích. Podařilo se listonoši, že prostrčil skulinou ba- liky knih, časopisů a dopisů. Dostávám Ti toho celé haldy; o prázdninách přijede bratranec nozřeže to ... Musila jsem přerušiti psaní, neboť jsem vi děla, že přišly důležité dopisy. Půl tuctu redaktorů mne prosi úpěnlivě. abych jim poslala nějakou svou práci. Každý chce něco třeba jen malého, malinkého, pr ozdobu listu. Nestačím plniti jejich přání, b nestačím ani slibovati a vážně počinám pře- mýšleti o tajemníkovi. Hlava se mně zrovna toči Kdyby ta Barbora aspoň k něčemu byla! Ty tomu, milá Teklo, ovšem nerozumíš, ale Tvůj muž čte a přichází do společnosti, ten Ti vysvětlí, co je žena měho jména, mých po- vinnosti a měho významu. Že by mne o n po- chopil, pochybuji, ale slyšel a co slyšel, jiste Ti poví a vysvětli. Ty, pečlivá Marto, ani ne- víš, nepocítíš, nepochopíš, co zkusí Marie, která zvolila stránku nejlepší . . Víš, že se vždy vyjadřuji přesně a úsečně a proto bez úvodu Ti píši, co se stalo. Můj muž, nechápu ovšem, jakým způsobem (je to člověk tak protivně praktický) — poznal, že slamník v jeho posteli jest roztrhán. Oznámil mně to kteréhos dne tak suše, ba tak mrzutě. že jsem půl dne měla po náladě. Abych si uspo- řila dalších podobných scén (mluvil ohavně o emancipaci a vyslovil několik hrubých výčitek při tom), umínila jsem si, že ten slamník dám buď spraviti, nebo že koupím nový. Ale považ, milá holka, slamník spraviti bylo prací Herku- lovou a nových slamníků hotových neprodávají. Barbora věděla ovšem hned, jak by se dala záležitost ona urovnati. Nejlépe prý bude, když ji koupím látku a ona že ušije slamník nový. „Není třeba, nejen že látku koupím, ale i slamník sama ušiju,“ řekla jsem ji. „Jsem unavena duševní prací a šíti umím, že budete milá Barboro, koukat. To nemehlo se mně smálo do očí, a tentc smích mne popudil. Vyhnala jsem Barboru de kuchyně a sama jsem se vydala k obchodníkovi Ale spěchala jsem příliš, obchodník, člověk ne- zkušený, nevěděl, kolik látky jest na slamník potřebí. Vrátila jsem se domů a ve dvoře šťastn jsem polkala zdejšího architekta. Dohlížel na práci zedníků, kteří něco opravovali. Teklo, Tekličko, ten architekt! Než ani slova! Přečti si mé poslední dva romány a napiš mně, co soui Tvůj muž o hrdinách obou, Tobě to řeknu, je to architekt, jak žije a kvete! To je obraz, nemysli si nic zlého. „Hony soit, qui mal pense! Požádala jsem milého architekta o metr a když neustal prositi, abych mu řekla, k čemu míry potřebuji, řekla jsem mu to. Charamantni muž provázel mne až nahoru a změřil postel, nu, ano, co je na tom? Krátce oznámil mně, že je poslel 2 m. 20 cm. dlouhá a 1 m. 7 cm. ši- reká, začež jsem mu vlídně poděkovala. Ovšem na slamník bylo potřebí látky dva- krát tolik, ale pohříchu látka nebyla tak široká, prote jsem koupila o celou délku více. Stříhala jsem celý den a když muž přišel z kanceláře a viděl kusy červeně pruhovaného
#7 alto_textblock #7
plátna, rozházené po stole, židlích a podlaze. vyjasnila se jeho zakaboněná tvář. Usedl ke stolu a s chutí pojídal. Bylo mně to k smrti pro- tivno. Když tvořím nesmrtelné dílo, nemá pocho- pení, ale když stříhám na slamník, zrovna záři Uražena v hloubi duše, odešla jsem do svého pokoje, dusíc v sobě pláč .. O, Teklo, duše moje, kdybys chápala; ale i nechápajíc, polituj mne, ženu, kteréž protiv se všecko všední, banální, hrubě pozemské Než nesmím se pouštěti do reminiscencí. Nastříhala jsem, sešila jsem a podivno, čím více blížila se chvíle, kdy jsem měla dílo skon- čiti, tim větší hrdost plnila duši moji. Musím se Ti skoro přiznati, že jsem byla šťastna, když byl slamník hotov, ba byla jsem šťastnější, než když jsem skončila některý svůj román. Tak nakažlivé je to, člověk i povzne- sený nad život všední mívá někdy tak plebejské potěšení. Barbora ovšen. často bez příčiny vcházela do pokoje a její tvář jevila tolik importinentnosti, že mně utkvěla v mysli a zpracuji tu bídnou osobu tak, že jí přidělím úlohu intrikánky v nej- novějším díle svém. Počkej, Barboro, zardíš se studem nad svou sprostotou! Slamník byl hotov, nyní bylo třeba slámy. ale k tomu jsem se nemohla přece odhodlati. abych slamník naplnila sama. Zavola jsem Bar- boru k té práci. Ohavná Barbora rozestřela slamník n podlahu a sprásknuvši ruce, zvolala: „Milost- paní, co to stvořili? to je jitrnice a ne slamník!“ Dovedu se ovládati, milá Teklo, ale tolo zvolání mne rozčililo. Přiskočila jsem k Bar boře, ale ta, větříc bouři, prchla i se slamníkem do kuchyně. Ach, jak báječně trpí, kdo musí míti slu žebné kolem sebe! Nevím, co jsem všecko dě- lala v rozčilení, ale inkoust tekl se stolu, péra byla rozházena, lampa spadla se skříně, eh, darmo vzpomínati. Po dlouhé době vrátila se Barbora, nesoue v náručí jakéhos oblého, pruhovaného netvora. Věru, bylo to podobno veliké jitrnici. Barbora rozházela peřiny po podlaze, vyhodila starý slamník a položila netvora na prkénka. Ale ó hrůzo! Oblý netvor byl kratší více než o půl metru a užší o tolikéž než postel! Marné bylo naše společné úsilí, aby slamník utvářil se tak, jak obyčejně slamníky vyhlížejí. Pohled na to monstrum byl hrozný; leželo to na prkénkách jako dělo, jako pumpa, jako kmen stromu. A k tomu ten řehot ohavné Barbory. Myslila jsem, že se zblázním. Abych zachránila svou reputaci, vyčtla jsem Barboře, že přeepala slamník a ta osoba bez odmluvy vybírala slámu ze slamníku a rozhazovala ji po podlaze. V nejlepším vrátil se muž domů . . Spouštím oponu, nemohu dále. Prchla jsem do svého pokoje, a píši Tobě, Ty dobrá, drahá, moudrá! Prosím, žebrám u Tobe o radu. Napiš mně, jak se vyrábějí slamníky! Jsem zničena, uštvána, zoufalá. Černé myšlenky krouží pod mým bílým čelem, zemru, zblázním se. Piš hned „ex pres“, jak se dělaj s1amníky, sice ... jsem schopna všeho. Az ke mně zaléhá smích Barbory a můj muž zuří. Teklo, Tekle, smiluj se! Připíši Ti za t román, zachraň mne pro literaturu a národ! Ten architekt je vlastně osel, jak to měřil? Ohavné Barboře dílo dokončiti nenechám . ..“
#8 alto_textblock #8
*
#9 alto_textblock #9
Podařilo se nám nahlednouti i do psaní paní Tekly, bylo kratinké. Pečlivá hospodyne neměla času na dlouhé psaní a její rada vyslo- vena byla jen několika větami. „Mlilá Julinkol Tvůj dopis mne velmi pobavil. Při měřen na slamník jest třeba pomýšleti také na jeho výšku. Máš zajisté papírovou krabičku na na- vštívenky. Pořádný slamník se jí podobá, ovšem ve větším měřítku. Tedy délku, šířku a výškul Líbá Té Tvá
#10 alto_textblock #10
Tokla. „Nobyla bych ani ženou, abych nepřipsalu postskriptum. Pošli mně míru a látku, jáT slamník ušiju.
#11 alto_textblock #11
V obrazárně
#12 alto_textblock #12
Napsala Emma Perodiová. Z vlaštiny přeloži Václav Hanus.
#13 alto_textblock #13
„Laorimae rerum“ Sestra Maria je plna vlídnosti a lásky ke svým nemocným. Nikdy jich nejmenuje blázny; ono slovo něžným ušim jejím zní jako urážka nešťastnie, jež svěřeny jsou jejímu opatrování. Všechny oděny jsou zvláštní červenou tunikou, kterou dává jim blázinec, a jakmile jednou ji oblekly, jsou zařaděny ve smutný šik tvorů, jimž scházi dobrý rozum; nejsou již ženami, ale šíle- nými, blázny; jsou pokládány za něco nižšího než zvířata, ovládaná rozumem, z jejichž očí. pohybů a tisícerých jiných známek lze uhod- nouti, že myslí. Sestra Maria neobmozuje se jen na to, aby bděla nad nemocnými, aby bránila výbuchům jejich zuřivosti, aby nutila je ke klidu svěraeí kazajkou. Její snahy jsou vznešenější, ušlechti- lejší, světější; hledí odkrýti příčinu, která je uvedla v onen politováníhodný stav, aby mohla je ošetřovati s větší pravděpodobností, že opět je probudí k životu, schopnému správného my šlení. Proto sbírá všechna slova, jež vycházejí jim z úst v okamžicích klidu, studuje příčiny. které probouzejí v nich zuřivost a vyptává se osob, které přicházejí je navštivit. Tak podařilo se jí znovu sestaviti minulost čtyř nemocných. První, „Zrzavá“, jak ji jmenují v blázinci, narodila se z bohaté rodiny a v domě počestném Viděti to z péče, jakou věnuje svým šatům, z ošklivosti, kterou v ní budí vše, co není čisté. z obdivu, který na jevo dává, vidí-li něco hez- kého. V nejútlejším mládí ztratila matku, ztra- tila otce a za krátko byla hrabivým poručníkem připravena o vše. Osamocená, bez lásky zablou- dila na cestu hanby, avšak jednoho dne zamilo- vala si šíleně jistého muže, zhrozila se svého života minulého a chtěla počíti život nový. Po nějakou dobu měla důvěru, že ona veliká láska může ji vysvoboditi, avšak když zpozorovala, že onen muž se styděl za ni, že neměl odvahy učiniti ji svou manželkou, poněvadž před tím náležela každému, sešílela. Avšak její šílenstv je tiché. Volá ho stále, pronáší jeho jméno hla-
#14 alto_textblock #14
sem uctivým a opakuje bez únavy: „Miluj mne jsem hezká, jsem tvá!“ Historie „Brunetky“ je prostá, její minu lost je bez skvrny. Vyrostla v četné rodině, na- učila se od matky modliti se a pracovati. Hned od maličkosti ukládala sama sobě tvrdá strá- dání, trýznila své tělo, podrobovala se postům, spala na holé zemi, aby zasloužile si nebeskýeh radostí. Při obřadech náboženských, v koste- lech, naplněných lidmi, upadala v dlouho trva- jící vytržení, kdy zdálo se jí, že duše odloučila se od těla, aby vznesla se vzhůru do slávy boží. V osmnácti létech chtěla se státi jeptiškou bratří se jí posmívali a otec zabránil jí v tom úmyslu, řka: „Živil jsem tě až doposud, nyn pracuj pro rodinu!“ Pracovala, nevzpouzejíc se, avšak ona touha, uniknouti světu a věnovnti se bohu, nikdy ji neopouštěla. Ve světě neviděla nic než samé úklady, nic než samé překážky k dosažení nebe. Ponenáhlu proměnil se onen strach v pravý děs a ovládl všechny ostatní jeji myšlenky. Nebyla klidnou jinde, než v kostolích. Někdy uprchla na večer z domova, aby se utekla do některého chrámu, kde, skryvši se v některé kapličce nebo ve zpovědnici, ztrávila celou noc na modlitbách. Otec a bratří jali se ji bez ustání hlídati a drsně zrazovali jí ono pobožnůstkářství Tu počaly se na ní jeviti známky náboženskéh šílenství. Počala z okna kázati lidu; jdoue po ulici, zastavovala se, aby veřejně promluvil k zástupům. Stala se osobou bezprospěšnou pro domácí hospodářství, břemenem pro rodinu, i byla zavřena do blázince. Sestra Marie dosáhne od ni všeho, jen když promluví s ní o nebi. Žádné jiné řeči nerozumí. Chce-li ji přiměti, aby jedla a pečovala o své tělo, poklekne sestra vedle ní a modlí se. V kostele, v holém kostele blázinee stále klečí na kolenou s očima k nebi obrácenýma; je pro ni dnem svátku, když ob- drží květiny, aby jimi ozdobila obrazy, a její ruka se zjovnou vášní dotýká se oněch obrazů. Jiná láska, neméně veliká, přivedla „Blon- dýnku“ do blázince. Byla to žena milovaná a šťastná, řádná manželka a láskyplná matka. V několika málo dnech urval jí záškrt dvě dítky, jedno dvouleté, druhé teprv několikaměsíční, které kojíla. Před touto maličkou mrtvolou po- minula se s rozumem, nepoznala již svého man- žela, nepoznala již nikoho. Od onoho dne po- každé, jakmile spatřila dítě na krku nějaké ženy, snažila se jí je vyrvati a zardousiti. V oněch okamžicích podobala se šelmě, jinak byla klidná, jakoby se byla vrátila v dobu svého dělství. Obyvatelé v domě, vidouce, že život je- jich dětí tou ženou je ohrožován, učinili ozná- mení na policii, a manžel, který skrýval ne- šťastnici jako se skrývá zločin, musil dopravitij de blázince. „Neviňoučká“ je čtvrtá šílená, svěřená péč sestry Marie. Její rodičové zanechavše ji v na lezinci kromě šílenství nezůstavili jí žádného jiného jmění. Nikdy neuvažovala, nikdy nepře mýšlela, nikdy nenaučila se mluviti. Křičí jenom když něco chce, když pud učiní její hlas ve litelským. Z nalezince dopravena byla do dětské nemocnice a odtuď do blázince. Vlahý den májový chýtí se ke konci a sla- bounké světlo vniká do prosté kaple blázince kam sestra Maria dovedla své nemocné. „Zrzavá“ sedíc v lavici má před sebou svou stálou vidinu. pedobu svého milence a s očima plnýma lásky. ňadry rozechvěnými praví nabízejíc se mu „Miluj mne, jsem hezká, jsem tvál“ „Brunelka“ obdržela hrst bílých azalek, ob držela obraz a klečíc na kolenou s očima k nebi obrácenýma kochá se v náboženském vytržení Vše mizí před jejími myšlenkami; slyší hudbu nebeských sborů, vidí Madonnu obklopenou aureolou světla, v rouchu utvořeném z pruhu oblohy poseté hvězdami, vidí Ježíše v jeho slávě a cítí se poznesenou k oné blaženosti. Matka, „Blondýnka“ drží v rukou růženec a hraje si s ním nachýlena nad lavicí. Zdá se jí. že onen růzenec je šnůrkou korálů, kterou ovine kolem krku svého světlovlasého dítěte, a rty její prozpěvují jednotvárnou ukolébavku. S tupým pohledem, rukama nečinnýma stojí tu „Neviňoučká“, nemodlíc se, netrpíc. Před chvílí se najedla a více si nežádá. Sestra Maria upírajíc oči své na onen bez- útěšný obraz, prozrazuje ve tváři své svrchovaný seucit s nimi a z hloubi srdce vznáší k bohu vroucí, neutuchající prosbu: „Uzdrav jel“ Tuto historii vypravoval mi obraz Athana siův „Lacrimac Rerum“, obraz, který prostýmia moderními prostředky otiskuje jednu stránku věčné bolesti.
#15 alto_textblock #15
„Poslední listí.“
#16 alto_textblock #16
Jsme v římských Hradech, v oněch ná- dherných lesích, v oněch holých a zádumčivých samotách, které se táhnou mezi Albanem a Gen- zanem. Minulo druhé jaro roční; cyklaminy, které utvářely květinový koberec, uvadly na útlýeh stoncích; deště, bouřlivé větry říjnové zbičovaly věkovité stromy; za prvního chladna podzim- kového sežloutlo listí, jež odloučivši se od ha- luzí utvořilo veliké skvrny barvy starého zlata na zeleném koberci lesa. Již žádná květinka ne- vyrůstá mezi travou, žádná společnost výletníků nevchází do lesa; s větví zpola oloupených nerozléhá se ovzduším již žádný zpěv pláků. Všude zavládá mlčení, všude zádumčivost; občas oddělí se list od větve a dopadaje na suché listí, způsobuje slabý chřestivý šum, jako zalkání, jež vydralo se z větve po onom novém a bolestném odloučení. Několik krav se pase pod holými stromy utrhujíce poslední stébla zelené trávy. Za krátk i ony budou uzavřeny ve stájích, les pozbude této známky života a v osamělosti lesní budou se potloukati jen otrhané babky, sbírající klestí. aby si mohly rozdělati oheň v chudičkých za- čouzených chatrčích, a hajní na koních, kteří budou dozírati, aby ony stařeny neulamovaly se stromů větve zelené, aby neničily stromů. Jeden z těchto hajných ubírá se již opodál a vykonává nevděčný a obtížný úřad, zabraňuje, aby se chuďasové ohřáli, aby se obveselil pohledem na živý plamen. Jak smutný je onen les, jehož konce oko nedohlédne, a jak pociťuje každý onen smutek kdo pohlédne na krajinku Petitia, znamenitého malire, které ji nadpisuje: „Poslední listí.“
#17 alto_textblock #17
III
#18 alto_textblock #18
„Buď počestná!“ — „Buď počestná!“ — byla poslední slova starého děda, jeho závěť. A nebylo to poprvé, co jsem je slyšela; po celou předlouhou chorobu opakoval mi je pokaždé, když vrátila jsem se z práce a cítila jsem, že vtiskla se mi do srdce i do mysli, jako by je tam byl vpálil žhavým železem. Tak mluvila chudá dívka před policejním inspektorem, který se jí vyptával sedě u psaciho stolku, v oné přišerné síni, kam ji byli dovedl strážníci, zabránivše jí ze soucitu úřadem na- řízeného vrhnouti se do řeky. Zápasila, vzpírala se, poškrábala oba policisty, kteří ji bránili ze- mříti, se vzteklou zuřivostí člověka, který ví, že život nemá pro něho půvabů, nemá nadějí, že život je synonymem hladu. — Avšak, jak jen mohla jste se odhodlat. k tomuto poslednímu kroku, proč jste nehledala práei? — Vždyť jsem ji hledala! — odpověděla ubohá. — Po celých čtrnácte dní po smrti svého děda nečinila jsem nic jiného. V závodě, kde jsem až do té doby pracovala, vzali si jinou. poněvadž s prací nemohlo se čekati a já nepřišla nechlíc, aby dědeček vypustil ducha zcela osa mělý; kdekoli jsem se představila, všude pro hlíželi si mne s nedůvěrou; šla jsem do četných domů, abych se nabídla za služku a slyšela jsem, že prý jsem příliš mladá a příliš hezká; což mi zbývalo jiného než zemříti ztrýzněné hladem, ben přistřeší, bez přálel, bez lásky, osamocené . . .! Cynická rada odumřela na rtech inspekto- rových. Nepřipomenul již dívce jiného než toto — Nezapomínejte, že sáhati si na život je zločin. Byl pozdní večer, když vyšla z pochmurné ené síně. Hlad už ji netrápil, dali ji najísti se na strážnici, avšak myšlenka na smrt stále ji ovládala; chtěla býti počestnou, bylo třeba, aby zemřela. Bez cíle bloudila po ulicích a každou chvili znamenala, že ji sleduje nějaký zhýralec, každým okamžikem zaslechla kluzké slovo, jež uráželo její sluch; zrychlila však svůj kroka šla, stále šla ku předu, nehledajíc určitého směru, nehledajíc útulku, nevidouc jiného cíle než smrt. V osamělé ulici, do niž vešla, aby unikla návrhům jednoho dotěravce, setkala se se dvěma osobami, jež kráčely těsně k sobě přitisknuty. Žena měla hlavu nachýlenu k rameni svého druha, který na ni pohlížel zraky, v nichž zrea- dlila se bezměrná něžnost a zdálo se, jako by ji celou zahaloval svým sladkým, milostným li- chocením. Dívka zastavila se před oním obrazem lásky a napadlo jí, že ona šťastná žena zajisté bude též dobrou a milosrdnou. — Chci býti počestnou, udělte mi almužnu — pravila k ní nešťastnice. Žena milovaná, žena šťastná vytáhla z kapsy tobolku a vyňavši z ní bankovku, vložila ji do ruky ubohé. Dotěravec, který ji sledoval, zastavií se a díval se na tento výjev. Nešťastná ho spatřila a prosila dámu ještě o jednu milost. — Dovolte mi jíti vedle vás až do některe živé ulice, urážlivá slova těžce se mne dotýkají jsem a chci zůstati počestnou. Ani tato druhá almužna nebyla jí odepřena — A kam nyní půjdeš, otázala se dáma ne- šťastné. — K jedné své známé, která mi neodepř útulku, až uvidí, že mohu jí zaplatiti. — A potom? — Potom budu hledati práci. S těmito pe- nězi vystačím několik dní a potom pomůže mi bůh. Znovu probudila se naděje v srdci, v němž nic nebylo s to zahladiti poslední slova starého děda, závěť umírajícího. Tak mluvil k mé obrazotvornosti obran Verudův, onen obraz, který zabezpečil mladému Tersťanu slávu vynikajícího umělce, který nedb toliko o formu, ale který dovede oživiti myšlenkou každý svůj obraz.
#19 alto_textblock #19
IV.
#20 alto_textblock #20
„Christus vinci.“ Kristus zvítězil! Hříšnice prchá před místy živě navštěvovanými, před světskými společ- nostmi, uchyluje se do mlčelivého lesa, kde ozývá se jen ozvěna zvonu klášterního, a skles nuvši u paty křiže, úpěnlivě prosí o mír, úpěnlivě žádá za odpuštění. Hle, tu je a modli se. Zná všechny radosti světa, který opouští, zná všechny jeho hořkosti a všechny bolesti a nelituje ničeho Láska opravdová, nesmírná, jediná láska, která ozařovala její život, ženy honící se za galantními dobrodružstvími, byla násilně zlomena; muž. kterého milovala, spojil se s jinou pouty neroz lučnými. Po několik let doufala, že vrátí se kn unaven, znuděn novým svazkem, spoléhala na přitažlivost bývalé lásky. Avšak jednoho dne, strašlivého to dne, spa třila ho na procházce vedle dětského kočárku. v němž sedělo dítě, viděla, jak bral ono dítě do náruče, pokrýval je polibky a díval se nan s něžnou láskou, která každý jiný pocit vylučo vala. Tu uprchla zděšena, bez naděje. Pobožné sestry, které vycházejí z kláštera. aby šly do příbytků, v nichž hostem je utrpení. aby přinesly tam své útěchy, svou vydatnou čin nost pomocnou, vidí onu ženu ležící u nohou Kri- stových, přibližují se k ní, promlouvají k n něžně o úlevě, o odpuštění, o naději v živoh budoucí. Poslouchá je, a vábí ji představa za- pomonutí trestuhodné vášně světské v lásce čist a věčně. Za krátko otevrou se hřišnici brány kláštera a ve stinném, klidném a mlčenlivém lese ozve se zvon kláštera, ohlašující věrným ovečkám, že opět jedna duše získána nebi. Tuto historii bolesti a vykoupení vypravoval nám obraz Laccettiho „Christus vincit“, Kristu vítězí, obraz, jímž znovu potvrzuje své schopnosti výborného malíře a znamenitého krajináře.
#21 alto_textblock #21
Slečna mecenáška. Napsal Jaques d'Elan, přel. B. Slivová.
#22 alto_textblock #22
Marie Lancellova, jež byla vynikající krás- kou, vdala se skoro za prince z pohádky. Jednoho dne šla se služkou odkudsi, na cestě přepadla je prudká vánice, deštník jí pře- vrátil vítr a ona marně snažila se ho obrátit. V tom zastavil blíže nich kočár, z něho vystoupi noznámý pán a prosil slečnu, aby mu dovolila
#23 alto_textblock #23
dovézti ji a služku domů. Marie s uzarděním se zdráhala přijati nabídku hezkého cizího pána, ale služka prohlásila, že slečna jistě dostane zánět plic, zůstane-li ještě o chvilku déle v tom nečase státi a slečna svolila. Po dva měsíce cizinec prokazoval Mari všecky možné pozornosti, dvořil se jí a konečně požádal o její ruku. Byl hrabětem a hned po svatbě odvezl že- nušku svou do Vídně. Hana, malá sestřička Mariina, byla na této svatbě družičkou; přihoda její sestry byla pro ni nejkrásnější pohádkou. Její švakr byl v jejích očích hrdinným princem a ona doufala, že i pro ni nějaký přijde. Snila o tom mnoho let a když dospívala, snila o tom zase, pojednou ale počala sníti o tom, aby se sama stala takovou princeznou-vysvobodi- telkou, aby k sobě ze tmy a bídy povznesla krásného, chudého a nadaného hocha. Na tuto myšlenku připadla taktot Jednoho dne zpozorovala v jídelně malíř- ského dělníka, který opravoval malbu na stěnách. Byl to hezký, snědý hoch, s jiskrnýma očima, s dlouhými, kučeravými vlasy. U svého mistra nebyl tuze oblíben, bylť nespolehlivý dělník a rád si přihnul. To ovšem Hana nevěděla, viděla jen pěknou jeho hlavu a hned počala v něm tušiti velkého, neuznaného umělce a umínila si státi se jeho mecenáškou. Malíř, protože ho oprava zdí omrzela, na- maloval na jednu okenní tabuli krvavě červenou růži s křiklavě zeleným, klíkatým stonkem. Před touto růží stála Hana v němém obdivu, pak za- volala svou matku. Paní Lancellová byla velmi prostá panía malbě nerozuměla ani za mák, ale dceři k vůli chválila výtvor malířův také. Vyptávali se ho, proč se nevěnuje svému umění, proč ubíjí své nadání řemeslným malováním stěn, a on vyprávěl jim pohnutlivou a dlouhou příhodu o staré matce a šesti malých sestrách — všecko to byla lež, ale Hlanička, roztomilá jako květ, všecka se chvěla pohnutím. — Pane, řekla mu konečně, můj otec není doma, vrátí se až za 3 měsíce, ale jsem jeho miláček a ničeho mi neodepře. Vymalujte nám okna v salonu a až se otec vrátí, zaplatí vám, co budete chtíti — můžete-li do té doby čekati, protože my samy nemáme tolik peněz. Maminka přisvědčovala a malíř, jemuž to velmi lichotilo, ihned nabídku přijal, řka- — Slečno, až budu slavným, celá Franeiea Italie budou vám žehnati; stanu se velkým ma- lířem, mě jméno jest Paoli. Ihned opustil nehodné zaměstnání a jal se tabule v oknech salonu pokrývati rozplesklými pivoňkami a zmačkanými karafiáty. Matka a deera pozorovaly umělce stále při jeho práci, on je v duchu posílal ke všem kozlům, byl by si tak rád aspoň jednou za půldne zaskočil naproti do výčepu, kde se skvělo za oknem tolik lákavých láhvi a v jejich přítomnosti byla věc ne- možná. Neměl v kapse ani groše, aby si půst svůj aspoň po práci nahradil, mistr byl rád, že se ho zbavil a jeho mecenáška se zanášela docela ji- nými myšlenkami; říkati jí o peníze si netroufal, aby ho také nevynnala. Kdyby jenom na hodinu odešla, ten výčepník naproti ho tu vídí pracovat, dal by mu snad na dluh. Někdy vzdalovala se paní Lancellová a Paoli doufal, že i Hana odejde. Ale tato naopak zapřádala s ním dlouhé rozmluvy o jeho staré matce a šesti sestrách a tu on se stával roztržitým, netrpělivým; odpovídal ne- souvisle a jeho ruce se chvěly. Měl strašnou žízeň a přivádělo ho to z míry. Hanička viděla jeho rozčilení, jeho nepokoj a její mladá, blouznivá hlavička podkládala mu zeela jinou příčinu. Vidouc Paoliho tak neklid- ného, roztržitého, domnívala se, že příčinou toho jest — beznadějná láska. Do této myšlenky se úplně vžila a čekala netrpělivě i toužebně na (o, až bude moci Paoliho pozvednouti k sobě, ob- jeviti mu svou náklonnost, oblažiti ho svou láskou. Snila o tom ve dne v noci, ten hezký hoch vypadal tak ušlechtile, kdo ví, zda není ze vzne- šeného, chudého rodu, vždyť šlechtici francouz- ští se ve vyhnanství také musíli živiti prací svých rukou. Tak žila Hana tři týdny v ustavičném slad- kém rozčilení. Ale na Paoliho vyznání lásky če- kala stále marně; domnivala se, že ubohý umě- lec si netroufá a trpí nesmírně, neboť jeho neklid a roztržitost rostly každým dnem. Chtěla mu vyjíti vstříc, ale ostych ji bránil a tu na- psala dlouhý, rozechvělý dopis svému strýci a kmotru, který byl jaksi jejich poručníkem za časté a dlouhé nepřilomnosti otcovy. Nenapsala strýci všecko, ale naznačila mu tolik, že starý praktikus ihned tušil nějakou dobrodružnou ztřeštěnost své sličné neteře a bez meškání přijol. Byl přijat v saloně a po prvním uvítán zvolal: — Cos to, prosím tě, caparte, nalepila na okna? a přejel rukou po tabuli. K čertu, to je olejová barva, kdo vám tu mazaninu sem na- pleskal? — Strýčku! koktala Hana prosebně. Paoli s paletou a štětcem se přibližil. — A to ty, ničemo? zvolal pan Barte. Nu, ty bys zasloužil, aby ta okna všecka byla vy- ražena tvou hlavou. Jdi po svých, ještě mne svou štětkou umažeš. Paoli dal se do smíchu a počal malovati dvacátou šestou tabuli. Pan Barte přitáhl svou neť k sobě, nebot ta div neomdlévala. Paní Lancellová počala vyprávěti pohnutli- vou malířovu smyšlenku o staré matce a šesti sestrách; malíř se ušklíbal a Hana měnila barvu. Její matinka pokračovala: nemohli ubohému umělci dosud ani částečně zaplatiti jeho práci, otec nechává jim vždy jenom na běžná vydání („A má dobře,“ myslil si pan Barte, „vy byste pěkně hospodařily!“ ale neřekl nic). Pan strýc brzy svýma zkušenýma očima po- střehl nepokoj a třesení rukou maliřových, které Hana přičítala potlačované bouři nešťastné lásky a uhodl, že je to nemoc žiznicího pijáka. — Mladíku, řekl mu, zde máte korunu, jděte si na skleničku vína a nechte nás tu o sa- motě. Paoli vzal podávaný peníz a Hana vy- děšena myšlenkou, že ho vrhne strýci do obli- čeje, postavila se před tohoto s otevřenou ná- ručí. Ale milý Raphael se poklonil a řekl: Pěkně děkuji, vypiji ji na vaše zdravi! a vyšel vesele svižným krokem. Hana dívala se za ním s očima vytřeštěnýma, bleda jako mrivola.