Příloha „Nový

Jihočeský Dělník“ k číslu 36. r. 1912.

NHD NOVINÁŘSKOU ZPRÁVIČKOu.

Cerná kronika denních listů přináší častc zprávy, které neměly by být přehlédnuty. Jsou to zprávy o dramatech jednotlivců i rodina mnohdy v několika suchých řádečkách pověděno bývá více než v sebe delších úvahách. Bývají to zprávy namnoze kusé, stručné, ale citlivá duše dovede číst mezi řádky a pochopí tragi- cký jejich smysl. — V těchto dnech přineslyi- sty následující sdělení- „Ztýräl a zranil ženu za to, ž ho obdařila dvojčaty. Brněnský zem- ský soud odsoudil pro veřejné násilí na dva měsíce do žaláře jircháře Čermka, otce dvaná- cti již dětí, kterýž svou ženu, když ho znos vu obdařila dvojčátky, tak ztýral na loži je- jím, že byla dlouho v nebezpečí života. Ten jirchář Čermka není zločinec: činem svým ublížil rodičce, jtle on současně burcuje sociální svědomí těch, kdož málo si všímají ži- vota chudých dělnckých rodin. Je téměř bolest- no vzpomenout tohoto případu. Je nutno mít na mysli v jaké chvíli se čin udál. Ve chvíli, kdy rodí se nový život, kdy každý muž, i sebe otrlejší, laskavěji jedná s rodičkou, kdy bolesti, jež ona musí snášet, nahraditi jí chce vlídno- stí, pozorností a nelíčenou něžností. Snad i jir- chář Čermka byl takovým, snad i on byl smír- něji naladěn. Ale žena mu dala dvojčata, ke dva- nácti dětem, jež měl živit, přibyly dvě další.v mysli chudého otce počalo to bouřit, zachvá- cen byl pojednou strachem o osud tolika děti, pocítil, že není s to, aby je uživil, a nebohého muže zmocnila se zuřivost. Pozbyl rozvahy a na- mlátil té, která ho dětmi obdarovala, která byla jeho ženou, dlouholetou družkou života. Nabil jí ve chvíli, kdy byla sesláblá porodními bolest- mi, kdy potřebovala láskyplného ošetření. Případ hrozný! Ale vinníkem tu není jeno- nen jirchář. Jeho čin není než produktem spole- čenských křivd, jimiž trpíme všichni. V dělni- ckých rodinách narození dítěte nebývá už radost- nou událostí. Vznikají nové starosti, vznikají o- bavy o jeho budoucnost. A je-li dítek víc, sta- rosti stávají se ještě četnějšími. V bohatých kru- zích dovedou se ubránit většímu počtu dětí; dělnických rodinách se pravidelně takřka žije přirozeně. Proto ten ohromný rozdíl populace

vrstev majetných a vrstev chudých. A za to, že přírodě nestaví se meze, chudý člověk trpí zvý- šenými starostmi. Je to zvrácenost, která nejlé- pe ukazuje, že v dnešní soustavě společenské není postaráno ani o nevinné dítky, ale která ta- ké musí přivádět proletariát k přesvědčení, že pokud trvá tato soustava, bude i v proletář- ských kruzích nutno luštit palčivou otázku pří- lišného počtu dětí. Vždyť takový případ jir- cháře Čermky volá přímo výstražně k dělni- ckým otcům i matkám. V denních zprávách no- vin se snadno přehlédne. Ale je typickým pro toho, kdo chce rozumět a kdo umí rozumět!

Leo Karmín

PEDGO.

Je duše dětská vnímavá, v ní květy krásné pučí, však trpělivost přestává když žák se špatně učí.

Tu chopím se vždy rákosky a nebo line álu a roztřískal bych na kousky tu tvrdou jeho hlavu.

KHTOLICKÝ ŽURNALIST

Namáčí péro do špíny a píše, píše noviny pro zbožné věřící a pravdu na lež překládá a každému hned vynadá, kdo světlo miluje a při tom s klidem na líci se zbožně křižuje

SOCIÁLNÍ POMĚRY SLOVHN.

Středověk.

(Pokračování.) A tak i tyto nábožensko-sociální snahy mi- nuly se konečně účinku. Smutné však je, že v novém věku nastaly ještě hroznější sociální po- měry, jež vyvolaly zoufalé revolty utlačova- ných českých sedláků. Do neutěšených sociálních poměrů upadli té ž

e) Slováci,)

větev českoslovanská, obývající kraje Horno- uherské od Moravy až k řece horní Tise. Hospo- daření rodové udrželo se u nich déle nežli v Če- chách, a časem měnilo se v patrialchální, ze- jména v těch krajích, v nichž chov dobytka byl hlavním zaměstnáním. Ještě v nynější době jsou po něm stopy: Hlava rodiny gazda — hospodaří na gazdovství, se svými syny ženatý- mi, když nevyženili samostatné živnosti, uděluje jim práci, stará se o ně. V době křesťanské již existovala mezi nimi šlechta, a národ tak byl rozvrstven. Šlechta stala se časem metlou lidu, i národnostně jej ubíjela. Na sociální převrat měly vliv styky Slovák s Němci, hlavně za jich knížete Svatopluka(. 871—894); od r. 1031 s Maďary. Maďarské neso- ciální poměry vítězily nad domácími. Maďaři ne- znali rovnosti společenské, tím méně sociální,a dle toho se také řídili. Nerovnost ta ještě byla zhoršena králem štěpánem (997—1038), vítězem nad Slováky, přetvořením i dosavadního spole- čenské řízení, z něhož vyšla jako vítěz slu- žební šlechta (napodoben český Boleslav). Slechta využila své síly a moci vůči sedláku. Za krále Ondřeje (1205—1235) jako jiný svobod- ník stával se i Slovák poddaným své vrchnosti. Lid selský splýval s otroky a vytvořoval na konci 13. století jednotné obyvatelstvo, jemuž ještě zaručoval čl. 70. ze zákona z r. 1298 vvol- nost stěhovati se. Avšak časem i toto právo hy- nulo, a tak zůstávalo ve 13. stol. mezi Slováky málo svobodníků. Ještě hůře bylo ve 14. stol., kdy již vrchnost je soudila, půdu jejich poklá- dala za svou, kdy poddaní musili odváděti pla- ty, naturalie a robotovati. V r. 1351 určeno od- váděti pánu desátek. Než osobní svobody slo- vácký selský lid ještě používal, ale po nešťast- ném povstání jihouherských sedláků proti ne- snesitelným útiskům šlechty pod Jiřím Dozsou byla jim vzata jako ostatním uherským podda- ným. Stěhovati se více z panství na panství o své újmě nesměli, a tak upadli v porobu a tr- pěli ji, útěchu a lék hledali ve víře. Stejný osud potkal je jako jich soukmenovce v ce- *) Grot: Iz istoriji Ugriji i Slavjanstva XII. st. Varšava 1889. Grot: Moravija i Mad- jary (od pol. IX. stol. do X. stol.) Petrohra 1881. Fessler-Klein: Geschichte von Úngarn 1807

v ce

nejlepší jakosti a

Uhlí náes sejievnéšcha nabii

Frant.

Sobota, cslekce

Čes. Budějovice

12

— 9 —

musilo lomcovati duší Poldíkovou, jest-li že „hi“ prodloužil a udělal z něho „hista“; tu koně sebou trhli, udělali i několik ry- chlejších kroků a jen tenkrát bychom mohli o nich říci, porovnávajíce je k ho- dinám, že se o něco předběhli. Však tyto nepravidelné úkazy byly tak řídké, že se v délkách roků téměř ztrácely. Jenom nám jakožto biografům Poldíkovým, jsou i tyto nepravidelnosti věci důležité, jak později uvidíme.

A přišla doba, že Poldíkovy nepravi- delnosti málem staly se pravidlem. V poledne stavěl se s povozem neda- leko Náplavky v stínu vysoké zdi; on i koně slavili chvíli polední. Koním uvázal na huby pytlíky s ovsem, sám pak čekal, až přijde Málka. Nosilať za ním oběd sousedčina Málka, z téhož domu, kde bydlel Poldík, aneb vlastně kde jen s koňmi přenocoval. Totiž vařívala a nosívala oběd dříve sousedka sama, ale když se rozstonala, nosila jej

Stávalo se arci také, že Poldík musil udělati kroky čerstvější, když se koni za- pletly oprati aneb postraňky pod nohy, když kůň ztratil podkovu aneb cos podob- ného-li se přihodilo. Ale jakmile věc spravil a povoz se hnul, zastavil se a vyčkal, až povoz dojel tak daleko, že Poldík zase šel na svém místě. Pak mu bylo, jako by se byl namohl a teď že zase v kroku pravidelném musí sobě odpočinouti. A odpočinul si. Někdy se stávalo, že s tím, kdo jel za ním, promluviti chtěl důvěrné aneb nutné slovo; tu nechal povoz jeti napřed, zastavil se a počkal, až tam ten ho dojel. Když pro- mluvili, musil Poldík své koně doháněti,a to byla ovšem distance asi třicet krokův. Ta- kovéto momenty nutně rozproudily i jeho krev i jeho krok, i měl na několik třicítek krokův látku k přemýšlení, kterak se opoz- dil, kterak se namohl a stálo-li to za to. Často se takové zastávky aneb opozdě- ní nepřihodily. Nemělť jich Poldík třeba. Nebyl jen krok jeho odměřený, váhavýa kolíbavý, stalať se odměřenou, váhavou a ko- líbavou celá jeho povaha, veškeré jeho myšlení, počínání a konání. To již muselo