chách. I nebylo divu, jeden král — sice Vladi- slav Jagailo — nad oběma vládl, jenž nedovedl šlechtě zameziti její sociální násilí, páchané nad selským lidem

bozdrav navšeci

co je dam noveho

jeste jedno vas

zdravi važe Fany

nemusí stěžovati na svůj osud. Dostává vojen- skou pensi a kromě toho má od jedné vědecké společnosti 1000 marek ročního příjmu; za to je zavázán představiti se tu a tam k vědeckým

(Pokračování.)

. ..

KULTURNÍ HLÍDK. ZAJIMAVA DATA o počtu českých žáku na školách vídeňských přináší srpnové číslo „Dolnorakouského Obzoru“, menšinového to vě- stníku spolku „Komenský“ ve Vídni. List při- náší data o počtu žáků dle národnosti na ško- lách vysokých, středních, pokračovacích a obec, ných. Zvláště data o školách pokračovacích obecných jsou překvapující a výmluvnou připo- mínkou všem věrným Čechům, aby nezapomněli s podporou na jediný obranný spolek vídeňský spolek „Komenský“ ve Vídni III./3 Strohg asse 45. „Dolnorakouský Obzor“ přináší dále boha- tou rubriku zpráv o životě dolnorakouské men- šiny a je toto srpnové číslo nezbytnou pomů- ckou pro každého, kdo se o osud menšiny Hlol- norakouské zajímá. Číslo prodává se za 30 hal. administraci Vídeň III. Strohg. 45, celoroční předplatné 3 k. . .

Z BLÍZKH I Z DÁLI. JAK PROSPIVA ČESKÉ DITE V NEM- CKE ŠKOLE. V době zápisu do škol namítá mnohá matka a mnohý otec, když jsou upozor- ňováni na důležitost výchovy v jazyku mateř- ském, že se jejich děcko v německé škole na- učí více nežli v české. Jak se to české děcko v německé škole naučí myslet a písmem své my- šlenky vyjadřovat, o tom přinesla bratrská „Ro- vnost“ doklad přímo odstrašující. České děvče, jež vychodilo německou školu, píše ze služby domů svým rodičům dopis v tomto slohu s pří- mo júžasnou gramatikou: „Libe Eltrn Ja vas zdravíu jak jse mate ste všcky Stravy já so ztrava a mam se dobře mahla jsem v nedeli Přijet alle to mmě sestojí zato aš nadruhy mňesic podom prijedo na paar dni Pani puduh cestovat a chco se jit také potivat k nam co je dam noviho nasv- ato Frogico jsem chcela prije ale jsem si shatala spani tak jsem nejila nikam Este jsem si brzo stalla si všechno uďellala a bodom deš jsem mnela jit bilo konec. dom pozlite mne listek Zastavko a brzo

Havelkova.“ Pak ať nám někdo řekne, že toto děvčese špatně učilo a že nepochopilo základní znám- ky řeči svých rodičů, ve které jim přece musí psáti, aby jí rozuměli. Kdyby bylo toto děvče chodilo do školy české, jistě že by se bylo naučilo více a správněji češtině, nežli se mo- hlo naučiti samo. Tak vypadá mrzačení ducha ubohých českých dítek ve školách, kde se vyu- čuje jazykem, jemuž nerozumí. DELNÍK-FILOSOF. Jistý švédský dělník Helsingborgu, zcela samouk, napsal filosofick dílo, o němž vynikající professor lundské univer- sity, Hans Larsson, vyslovil se velice pochvalně. Onen dělník-filosof jmenuje se Karel Hanssona o jeho práci vyslovil se i jiný učitel praktické filosofie prof. Liljegvist v Lundu co o velmi cenném díle a zajistil mu také nakladatele napsal předmluvu. Ono dílo dělníka samouk a je silná kniha o 500 stranách, pojednává o zákla- dech a soustavách filosofických, zvláště probír podrobně učení Kantovo, Spinozovo a Hartman- novo. Hansson prohlašuje se za žáka Spinozova. jehož učení nadchlo ho k sepsání onoho díla. ZAZRAKY VEDY. Je skoro neuvěřitelno, ja- kých překvapujících výsledků dodělává se věda zejména chirurgie. Jsou známy případy operac plic, sešívání probodnutého srdce, vyjmutí ža- ludku, při nichž pacienti zachováni byli životu a chodí s polovinou plic, sešitým srdcem nebo bez žaludku čilí a zdraví. Nyní oznamuje se švédska nový zázrak chirurgie. Jedná se o o- stranění poloviny mozku vojáka Blomquista, kte- rý byl při loňském manévru zasažen do hlavy kulí neopatrného soudruha. Protože mladý mu jevil po ráně ještě známky života, rozhodli se le- kaři vyjmouti poškozenou část mozku. Operac měla znamenitý výsledek a voják byl za pět ne- děl opět zdráv. Domněnka, že mladý muž neu trpěl nijak na svých duševních vlastnostech, uká- zala se však mylnou. Operovaný úplně ztrati všecky vzpomínky na číslice a písmena. Nemohi ani číst, ani psát, ani počítat. Ale za pět mě- síců se tomu opět naučil. Blomquist pracuje ted na statečku svých rodičů u Štockholmu a nie nepoukazuje na to, že mladému muži, který lehce a radostně vykonává svoji práci, chybí po- lovina mozku. Bývalý voják si ostatně nikterak

pokusům. V KINEMATOGRAFII učiněn byl opět vel- ký pokrok. Angličan Bull vynašel stroj, který umožňuje 2000 fotografických snímků za vteři- nu. Skládá se z bubnu o průměru 34.5 cm, ko- lem něhož je navinut film; buben jest otáčen elektromotorem. Na jeho ose je ebomitový ko- touč se 54 kontakty, takže při každém otočení bubnu je proud 5 4krát vypojen a zapojen, čímž je způsobeno 54 elektrických výbojů. Těmito světelnými výboji jest osvětlováno zorné pole. zobrazování objektivem fotografického aparátu na filmu. Ježto se film otáčí, vyvolá každý ký- boj nový fotografický snímek. Poněvadž se bu- ben otočí za vteřinu asi 38krát, každé otočení pak vyvolá 54 snímků, zachytí Bullův stroj 2000 snímků za vteřinu. To jest již takový počet, ze obrázky následují za sebou nepřetržitě, totiž v mezerách tak nepatrných, že jich okem nele postřehnouti. Tím pak úplně odpadne třesení a trhání promítaných obrazů, které jest oku tak nepříjemné- NADRAZI NA HORICÍ PUDE. Stanice státn dráhy v Mostě nachází se na sopce. Pod celým terénem hoří silná uhelná vrstva. Oheň se šíří z obrámu „Evžen“ a dolu „Richard“, které vy- braly uhlí až k samé stanici a ponechána na svém místě pouze pět metrů široká cesta. Tato cesta jest již ohněm zachvácena a propadává se. Kouř vystupoval nejen trhlinami na cestě. nýbrž i mezi kolejemi. Z nařízení ministerstva se asi 70 dělníků pokouší oheň uhasiti. Za tím účelem musí být uvolněn přístup k hořícím vrstvám. Zeminy jsou tak rozžhaveny, že musl býti polévány vodou, jež se v okamžiku vaří. Na stanici musily býti vytrhány troje koleje. Nejlepší na celé věci je, že hoří pod cestou už celých patnáct roků, aniž povolaní činitelé něco proti rozšíření ohně učinili. Dávali zasypá- vat propadliny štěrkem a hlinou, domnivajíce se že to postačí. Záplatovalo se tak dlouho, až záplata na záplatě nedržela. Zrovna tak se to děje v terénu u nádraží ústecko-teplické dráhy, ve čtvrti svatováclavské, kde je nejohroženěj- ším objektem — česká škola s 1000 dělnickýc

dětí

Čtěte a rozšiřujte dělnické časopisy

Nakladatel a zodpověd

redaktor Alois Křiž. — Tiskne knihtiskárna Edru

Janda v Strakonicích

— 10

11-

býti cos nad míru důležitého, vskutku nut- ného, jestli že Poldík se zastavil, aby svého následníka s povozem vyčkal a do rozmluvy s ním se pustil. Obyčejně, co chtěl věděti od některého kamaráda, dověděl se pouhým pohledem, tak že k slovu ani nedošlo. Pouhými pohledy vyměnili si, jedouce kolem sebe aneb za sebou, celé dialogy. Tak v so- botu šimla kamarádova pokulhávala. V pon- děli uviděl ji Poldík a již šimla nekulhala. Podíval se na toho, kdo s šimlou jel, a ten pohled znamenal: „Šimla z toho brzy vyšla“. Tam ten podíval se na Poldíka, při- mísil do pohledu něco spokojenosti a pohled ten znamenal: „Už nekůlhá“. Anebo viděl dopoledne šimlu, ana nemá podkovu a když ji potkal odpoledne, neměla ji ještě. Tu Poldík podíval se na vozku a ten pohled znamenal: „Ještě nemá podkovu!“ Ten, jehož se týkalo, rovněž odpověděl pohledem a Poldík v tom slyšel aneb viděl tato slova: „Máme dnes na kvap, ještě jsem neměl kdy. Pravidelnost Poldíkova jevila se i v tom, kdy ku svým koním promluvil. Jako by byl počtář počítal dvacet Poldíkových kro-

ků: po tomto rozměru trhnul opratí, za- prásknul bičem a zvolal: „Hi!“ Na to mohl vzíti každý jed, že se to nestane ani o krok dříve ani o krok později. Jen některé doby musím vyjmouti. V pondělí, když koně po odpočinku zapřáhnul, zvolal při prvních dvacíti krocích snad dvacetkrát: „Hi!“ to jakoby chtěl jim nahraditi, co v neděíi promeškal. A to jediné jest mi důkazem, že slovo to nevolal také ve spaní vůbec a v odpočinku. Rovněž častěji se pokřik ten ozýval každého dne z rána při prvních kro- cích a potom odpoledne, po obědě. V tomto Poldíkově „hi“ spočíval celý slovník. Obyčejně bylo jen přinavyklým pobízením, majíc zvuk čistý, jadrný. Ale když Poldíka něco dojímalo, zlobilo, mr- zelo: dojista i koně to zvěděli, neboť jim to Poldíkovo „hi“ povědělo přízvukem úsečným, násilně vyraženým. Rovněž tě- šil-li se na něco aneb měl-li kus radosti za sebou, zvěděli to koně, neboť tenkrát sotva bylo to „hi“ slyšet; jako by jen šeptal, jako by bylo jen monologem. V ta- kých dobách se stávalo, že se stavěli ko- ně u hospody sami. Ale neobyčejného cosi