Číslo 9.

V Praze, dne 11. ledna 1900.

Ročník IV.

Bedakce, administracea expedice Praha, Pstrossova ulice. číslo 200 Nefrankované dopisy se nepřijímají, rukopisy se nevracejí Nezapečetěné reklamace jsou porta prosty. Inserty účtujeme levně a při častější inserci po- skytujeme výhody. Vycházejí denně o šesté hodině ranní. V pondělí a po svátku vždy po dvanácté h dině polední. Jednotlivé číslo za s Telefon redakce č. 1126

KAl

JLILKt

Ll

Předplatné pro Prahu s donáškou do domu: 2.80 měsíčně . . . .. čtvrtletně . .. K 8.40 celoročně . . .. K 33.60 Pro tuzemsko poštou; měsičně. . . .. 3.— čtyrtletně ... K 8.— celoročně. . . . K 36.— Předplatné do cizozem- ska: Německa a Srbska: čtvrtletně . . . K 12.— celoročně.. . . K 48.— Do Ameriky. Francie. Švýcarska, Italie, Bel- ie, Anglie a Ruska: Etyrtletně . . . K 18.20 loročně ... K 52.80 Toloron redakce č. 1126.

Slunce vychází v 7 hodin 58 minut ráno. Slunce zapadá ve 4 hodiny 18 minut večer.

Čtvrtek: Sv. Hyginus, papež a muč. — Sv. Salvius, bisk.

40hodinná pobožnost v chrámu Páně u svatého Františka u Křižovníků od 11.—15. ledna.

„Více a dále“.

V Praze, dne 1°. ledna

= Všechny pokusy se dějí v Německu, aby plán císaře Viléma s válečnými loďmi, které mají z 20 na 40 býti rozmnoženy, se uskutečnil. Vzaty v poslední době i missie na pomoc a vyzvány katolické i protestantské missie, aby přistoupily »k loďovému spolku« německému a tak před svě- tem německým dokázaly, jak důležitou ochranu vidí v silném loďstvu německém. Avšak katolické listy se ohražují proti podobným výkladům, které páchnou silně protěstantským názorem o missiích. Katoličtí missionáři by se poděkovali, aby je ně- která vláda považovala za zákopníky vlády, která jim jde v patách, aby pod rozličnou zástěrkou poli- tickou vztýčila prapor na území zámořském. Taký názor není na ochranu, nýbrž na zhoubu missií. Neehť jen si vzpomenou páni u diplomatického stolu, co přivedlo pronásledování na mučedníky japanské, jež svatořečil Pius IX. Tentýž politický nesmysl, který dnes tropí němečtí milovníci lodí. Missie katolické nemusí běhati za dočasnou vládou některou, aby je podporovala, jejich nevysychající fond jest štědré srdce katolíků. Vlády nechť si je podporují, ale k zakoupení aspoň katolické missie nejsou, a snad téhož názoru budou i protestantské missie, dokud se drží evangelia, kteréž v moder- ním protestantismu stojí jako opuštěná hrušeň v širém poli. Právě plní listy německé případ s pastorem Weingartem a generálním superinten- dentem Düsterdieckem, který objasňuje smutné po- měry v lůně protestantských církviček německých. Pastor Weingart (jenž prý má sto stoupenců mezi svými spolubratry) vykládá své evangelium podle tak zvané »methody objektivních vidění«, dle nichž Bůh přestal by býti svrchovanou pravdou. Proti Weingartovi vystupují jako žalobníci »opat Uhlhorn a generální superintendent Düsterdieck. »Opat« Uhlhorn rozhodl svým dobrozdáním svého času, že byl známý dr. Harnack povolán na pro- testantskou theologickou fakultu do Berlína — což dostačuje. Proti Düsterdieckovi vystupuje liberální pastor z Hamburku a tvrdí o něm, že svého času o apošt. vyznání víry dal mu odpověď jako »statečný« Weingart, nad nímž nyní zlomil svou superinten- dentskou hůl. Proto »Berl. Tagbl.« píše, že prý »neřesť dvojité pravdy« jest tké v protestantské církvi! Císař hlásá positivní evangelium, a káže mužstvu na lodi v den sváteční a posílá své řeči darem Lvu XIII, ale ubozí pastoři hlásají ubo- hému lidu »učení pustá«, jak se vyjádřil též český

superintendent! Při tomto žalostném stavu mají protestanté ještě chuť hašteřiti se o přednost a vy- týkati katolické církvi zpátečnictví. Stav církve protestantské v Německu jest taký, že muži soudní pokukují závistivě na naši matku církev a rádi by zavedli mnohé zřízení, které s bombastem a rou- háním zrušoval nešťastný Martin Luther. Co jsou jejich jáhenky, které také po Praze v polořeholním rouše se prochází, než návrat ke slibům, které kaceřoval Martin Luther ve svých »Tischreden« tak, že berlínský štváčský list »Ulk« byl pro citát z tohoto »muže Božího« právě tyto dny vánoční na půl roku odsouzen do vězení. Rozbili věci formu a nyní si hledají formu jinou. Církev svou vidíme zde jako důsledné zřízení Boží, které na konci tohoto století bouřlivého podalo nový důkaz božského původu. Právě na sklonku XIX. věku, kdy naše sv. církev slaví jubileum, rozesýlá se po Německu provolání z protestantského tábora, v němž se vyzývají věřící protestanté oslaviti ho »zave- dením — — zpovědi — soukromé«. Tak aspoň přinesl protestantský list »Reichsbote« zprávu! Provolání začíná: »Čeho se jako chleba naší církvi nedostává, jest — znovuzavedení sou- kromé zpovědi.« Není to triumf naší katolické církve, že bezohledně a bez smlouvání s různými »muži Božími«, stála na stráži pokladu víry a mravů? Boj mezi věřícími evangelíky a rozumáři. který vzplanul před 50 lety v Anglii při oxford- ském hnutí, přenesl se též do mateřských zemí protestantského bludařství. V provolání protestant- ském vidíte tytéž myšlénky, které druhdy psal sv. Ignác z Loyoly na obranu duchovních cvičení. Jako ironie na sklonu XIX. věku, kdy Jesuité vyloučeni jsou dosud z území protestantskýcha kdy katolík nemůže tak lehce povznésti se na občana rovnoprávného s protestantským. Právě na konci prosince odepřeno ústní potvrzení dru. Mu- thovi zvolenému za neplaceného radu města St. Johannu, jedině proto, že znám jako horlivý ka- tolík, ač konal vlastenecké služby a vojenská ta- žení v r. 1870. Tato zaujatost proti všemu kato- lickému jest politování hodno a bude osudnou samým protestantům, kteří jsou si důslední toliko ve své nedůslednosti. Tento politováníhodný stav musí nás vzpružiti se v lásce k naší sv. církvi, jíž vyčítají, že zůstává pozadu. Vtipně píše hr. Nostitz-Rienek v »H. Pol. Bl.« o budoucnosti ka- tolicismu, že zůstává vždy za svými ideály, poně- vadž jsou jeho ideály vznešené a mnohé a byť do- sáhl mnoho v tomto století, zbývá vždy ještě mnohem více — plus ultra — čeho dojíti má.

Nechť si básní jiní o pokroku a odkroku církví, nám katolíkům zůstati musí vždy snaha — plus ultra — vždy dále víc a více pracovati v duchu církve za víru. High — highest (vysoko — nej- výše) bylo heslem kardinala Manninga; Nostitz- Rieneck vydal heslo »plus ultra«, »jen dál.« Nechme sporu, kdo dál a pracujme více a dále — plus ultra v každé oboru — každý katolík. Lodi neupevní víry v evangelia v Německua v missiích, ale non plus ultra případy Weingart, Uhlhorn, Harnack.

Zprávy politické.

V Praze, 9. ledna

K situaci. Hvězda dr. šl. Koerbra na poli- tickém blankytě vlastně ještě ani nevzešla, a již již počíná blednouti. Udržuje se totiž s houževnatostí vždy tuhnoucí pověst, že předsedou příštího mini- sterstva nebude dr. šl. Koerber, nýbrž předseda nejvyšší účtárny, baron Gautsch, jenž ovšem při- bral by do svého kabinetu šl. Koerbra jako mi- nistra vnitra. Na jakých základech tato pověst vznikla a proč tak úsilovně ji šíří listy německo- liberální, jest neznámo; zdá se však, že dr. Koerber, ačkoliv již v dřívějším kabinetu Gautschově se při- mlouval za zrušení jazykových nařízení, jest sám přece jen mužem nedosti spolehlivým. Hlavně proto, že chce míti ve svém kabinetě také če- ského ministra krajana, kterýžto portefeuille nebyl, jak známo, obsazen od odstoupení ministra barona Pražáka, a potom, že chystá prý nový jazykový zákon, kterýž by byl také pro Čechy přijatelný. Ať vyvinou se věci tak či onak, český národ nezapomene nikdy svého práva, nýbrž bude ne- ústupně se hlásiti o ně, ať již bude předsedou pří- štího kabinetu Petr nebo Pavel A bude hlásiti se o ně s důrazem tím větším, čím urputněji bude mu odpíráno. Nedá se oblouditi také již žádnou osob- ností, žádným ministrem krajanem, neboť nesmí a nemůže po tolikerých smutných zkušenostech, kte- rých nabyl, důvěřovati již docela nikomu. Nedivíme se, že levice usiluje o to, aby příští kabinet byl z jejího masa a krve, ale divíme se pravici, kteráž má přece na říšské radě většinu, že nedává o sobě žádné známky života, nýbrž tají se jaksi v pavučinách mlčelivého ústraní. Podle našeho přesvědčení byl by již nejvyšší čas, aby také ona promluvila ústy svého výkonného výboru závažné a rozhodné slovo; aby prohlásila, že nestrpí, aby levise přes hlavu její ustanovovala novou vládu, kteráž by z rozkazu levice musila

FEUILLETON.

Obrázek z vesnické hospody.

Letos ke mně zavítal můj mladý přítel o po- svícení v málo známé jihočeské vesničee Plešovce. Druhého dne, o tak zvané pěkné hodince, vyzval jsem přítele svého do našeho venkovského hotelu, kamž jinak velmi zřídka docházím řídě se zásadou, že častí hosté nebývají vzácnými. Již předem upozorňují laskavého čtenáře, že v naší vesnici je samé panstvo, a tudíž elita. Čítá šetnáct čísel mimo samoty, s těmi 28. Vypočítám naše panstvo od hlavy: pan farář, tři učitelové, hrobař a truhlář v jedné osobě, kostelník, dva obchodnící židé, dva hotely, jeden přespolní ná- dražní posel, kterému u nás říkáme počťák, a který si, mimochodem řečeno, na své úřadní čepici dává hrozně záležeti, dvě švadleny, které obě berou »pa- zár«, kolář, porodní bába a pak hrozně popudlivý švec. Pouze jeden soukromník jest u nás, který, ač má pouze holou chalupu, přece zcela ničeho nedělá. Celou zimu přeleží za kamny na pytlích, v létě pak po mezích se vyhřívá, jak sám říká, šetří prý si zdraví, ač je jako buk a teprve je mu 29 roků. Ač naše vesnička je malinká, přece schází se tam lid z celého okolí jak do kostela, tak do hotelů. Proto nebylo divu, když jsme o pěkné hodince do hotelu »u mrzutého slona« přišli, že tam bylo naplněno všelijakými hosty. Hostinský, vykutálený vysloužilý

zeměbranec přivítal nás laskavě a vykázal nám místo u zvláštního stolku, odkud jsme zcela pohodlně ve- škeru společnost přehlédli a tvářnost jednotlivců zcela dobře pozorovali. Zvláště bavila nás společnost u pro- středního stolu, kde předsedal náš popudlivý švec. jinak náruživý karbaník. Hráli horlivě v karty, tak zvanou barvičku. Byli čtyři. Zeptal jsem se hostin- ského, kdo by ti tři neznámí byli. Bylo mi řečeno, že ten nejstarší zamračený, který nevěděl pro samou horlivost, co se kolem něho děje, je také vysloužilý švec a nyní hokynář z vesnice asi dvě hodiny vzdálené. Druhý byl chalupník z jiné vesnice, který byl kupovat podsvinče a nyní se zde za- stavil na posilněnou, a třetí dodělávají sedlák daleko široko známý karbaník. Předsedu ševce již známe. Ti toho tak brzy nenechají,« pravil ho- stinský, »že již nepijou první ani páté, bylo na všech dobře znáti. Jiskřící se oči a zamračené pohledy všech svědčili jak o náruživosti, tak o rozčilenosti. Pozorovali jsme bedlivě jejích fysiognomii a posuňky. »Hospodo«, volal náš rozpálený švec, »přineste ještě jednu té břečky«, »mě taky toho utrejchu«, volal druhý, »a mě té rebarbory«, volal třetí, a měli všichni pravdu. »Kamarádi,« volal hokynář, »já už nejedl od včerejška a nemám hladu, protože toho piva u vás se nají i napije.« Tak a podobně mezi rozdáváním velebili pana starého, který svým pivem je daleko široko známý, že otravuje lidi. Za nějakou chvíli šel přítel můj ven a vrátil se celý polekán a na smrt bled.

Divil jsem se jeho pohledu a nevěděl jsem, co se mu přihodilo. Teprve, když se vzpamatoval. s hrůzou mi vypravoval, že prý tam v tmavé chodbé šlápl na nějaký pytel a že v tom pytli jest asi ně- jaké zvíře, nejspíše podsvinče, protože, jak na to šlápl, hrozně prý to kvičelo a sebou škubalo, jako když to na nože bere. Nemohl jsem se smíchu zdržeti. Ptal jsem se hostinského, co to tam má na chodbě v tom pytli? »To ten prožluklý chlap — zlostně odpověděl hostinský — koupil podsvinče tři hodiny odtud, nechá mi ho na chodbě v pytli, každý do pytle kopne a tak se dostalo až do prostřed chodby stálým jen kopáním, kde straší lidi. Zasmál jsem se tomu srdečně a vyzval hostin- ského, aby to odklidil. Ten hodil pytel i s obsahem za prázdné soudky na chodbě a bylo po všem — až na strach mého přítele. Ze všech čtyř, kteří hráli karty, byl mi nej- nápadnější starý hokynář. Ten každou chvíli podíval se dolů na svá kolena velice starostlivě. Byl jsem zvědav, co tam asi má. Šel jsem nepozorovaně kolem, abych se přesvědčil, ale jak jsem se podivil. Hokynář držel mezi koleny starého kohouta, kterému koukala jen hlava ven. Zobák měl otevřený a jazyk venku, dle toho, jak byl hokynář naložen. Vyhrál-li, měl kohout poleveno — probrál-li, stiskl zlostí ko- lena tak, až kohout zebák úplně otevřel a jazyk vytáhl, jako když dodělává. Bylo to pravé mu-