ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 9 d1ba0e70-71f5-11dc-a67d-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 9
ALTO TextBloky — 18
#1 alto_textblock #1
23. října 1904.
#2 alto_textblock #2
Nedělní zábavná příloha
#3 alto_textblock #3
„Národnich Listů
#4 alto_textblock #4
k čislu 290.
#5 alto_textblock #5
Strana 9.
#6 alto_textblock #6
Zletního notýsku Pavla Čamrdy písaře při výpomocném úřadě.
#7 alto_textblock #7
Xl.
#8 alto_textblock #8
Táhlo na osmou, když jsem došel „na Slovany“. Bylo tam hostů, jakoby jich po celé zahradě věrtel rozsypal, a přece jsem hned ne- viděl pana kancelistu, až tu kdosi v levém koutě mává na mne ubrouskem. Vokoun! Několika kroky byl jsem u něho, „Kde vás čerti nosí, mladíče!“ osopil se na mne v líčené zuřivosti. „Já se procáral, najed“ jsem se a již se tu potejkám s třetí!“ Však bylo patrno, že rychle píje. Již rudl ve tváři. „Předně pan přednosta spal a čekal jsem. až se probudí,“ vysvětloval jsem, „chvíli trvalo, než akta prohlédl, a potom jsem je donesl domů, sbych je někde nezapomněl nebo něco ne- vytrousil.“ Kancelista díval se na mne jako výr. „Vy začínáte být náramně svědomitým člověče, to je až nápadné. Kdybyste je nakrásně ztratil, škoda by jich nebylo, a kdo by je našel nic by si nepomohl. „V zásadě máte pravdu, pane kancelisto, přisvědčil jsem, „ale když mi jsou svěřena — to by byla pěkná mrzutost!“ „Mrzutost!“ posmíval se kancelista. „Ne bude-li mrzutost pro to, bude pro něco jiného Už byste mohl vědět, že je v ouřadě pořád ně- jaká mrzutost. To je to jediné, co se v ouřadech precisně vyřizuje. A ce pak na tom záleží ted. když starej kreplruje! „Pan přednosta již zítra přijde de kance- láře,“ řekl jsem. „Zotavil se.o „Bože, to je pro štát štěstí,“ posmíval se kancelista. „Toho by bylo škoda!“ Jindy mně takové pohrdavé a frivolní řeči o představeném byly lhostejny — ba, zdá se mi, že jsem taky tak mluvíval. Ale teď — —! „Pane kancelisto,“ řekl jsem vyčítavě „pan přednosta má rodinu ... „No, však rodina dostane pensi,“ hodi Vokoun hlavou, ale myslím, že se mým za- haleným pokáráním přece trochu zarazil. Nějak rozpačitě se napil, otřel ústa, zabafal, a náhle na mne vyhrkl: „A mladíče, z vás udělali za ty tři dny císařského! ,Pan přednosta sem, ,pan před- nosta tam! Jindy jste o něm tak uctivě ne- mluvil! Nebo na vás tak účinkovala ta okatice?“ Okatice! To byla narážka na Viktoru, na moji Viktoru! Vzbouřilo se ve mně vše a nutkalo mne, abych ulomil nohu od židle a Vokouna udeřil do hlavy. Ale vzpamatoval jsem se. Vždyť jsem přišel za Vokounem, abych jej požádal o pomoc. Krom toho: on ji nemůže urazit. Dávno myslím o něm, že jest otevřhuba, a je hluboko, přehluboke pod jejím něžným, vznešeným zjevem. Není hoden pohlednouti v ty její veliké, čisté oči, kterým se posmívá. A dopíjí třetí sklenici! A vždyť mám proti němu zbran. „Pane kancelisto, je to starý pán, náš ná- čeík, a churaví. Má jistě taky svoje dobré stránky, a jsme všichni lidé smrtelní. Když jsem viděl, jak nám odváželi pana oficiála, a když po- myslím, že nám z kanceláře odešel na vždy — — — Vokoun sklonil hlavu. Zmínka o chudáku Pazdírkovi krotí jej — tu v něm vězí ost. vý čitky, ozývá se hlas svědomí. Mám ho jako v hrsti. Já ti dám okatici! Klonil hlavu víc a více, supěl při tom. Mlčeli jsme chvili oba. Potom se na mne podíval pohledem ze zpoda, jako od země, a řekl tónem docela jiným: „Kdybyste věděl, Čamrdo, jak mě to mrzí Já mu nechtěl ublížit, myslil jsem, že bude jux, a on vyvede takové tragické finále! Bylo to v něm, Čamrdo, nebyl by tomu ušel — ale že mně to právě čert napiskal... Tisícovku bych za to nevzal — a ne, že by mně z kapes pa- daly. Přemohl jsem ho, a zas mi ho bylo líto Vidime-li starého člověka zdreeného, není v tom žádná radostná satisfakce. Vždy je člověk jat útrpností. Ale proč mne dráždi! Zas mlčel chvíli, jen bafal a chvilemi s napil. Potom, jakoby se náhle byl rozpomenul, podíval se na moji sklenici, na mne, a řekl zcela dobrácky „Člověče, Čamrdo, vždyť pijete na prázdný žaludek! Proč pak nie nejíte? Vždyť jsem vás nozval, „Zastavil jsem se cestou u Soukupa, pane kancelisto,“ odpovídám, „snědl jsem uze- náč — — „A to vám stačí? Hej, sklepníku!“ při volával číšníka opodál zevlujícího. „Račte, vašnosti?“ „Přineste sem ještě tu husu, je-li, honem!“ „Pane kancelisto — —“ bránil jsem se. „Byla dobrá,“ obrátil se ke mně, nedbaje mré námitky. „Pochutnáte si. Vokoun mne podplácí! Rozumím tomu, chce mne koupiti — chce ve mně cosi utlumiti Ano — ubožák Pazdírek! Zápasil jsem ještě chvíli, na vahách, mám-li či nemám-li. Ale číšník již zmizel jako vítr — a já měl skutečně Přinosl husu s knedlíkem, se zelím, dal jsem se do ní. Vokoun se na mne díval a n jeho tváři zračila se spokojenost větší a větší. Připadalo mi v té chvíli, jakoby se díval na mrtvolu jediného svědka nějakého zločinu svého. kterou hodil do jámy a teď ji zahrabává. A já mrzkou tu husu snědl — a chutnala mně. An jsem necítil, že jsem před tím „večeřel“ „No, zmohl jste ji, vidíte,“ hovořil ke mně Vokoun. „Kam se ve vás propad' uzenáč! A proč pak se tak odbýváte, člověče?“ „Teď, teď přišel okamžik, kdy jsem mohl k věci. „Kdybych byl na vašem místě, pane kance- listo, mohl bych si taky dopřáti. Ale musím šetřit, budu potřebovat peněz — — Vokoun upřel na mne zraky. A tu, ani ne- vím, kterak to přišlo, náhle jsem se přiznal: „Chci se dát zapsati do kontability — rá bych dohonil, co se dá dohonit, pane kancelisto, je nejvyšší čas — nemohu přec a nechci být věčně diurnistou — r myslím, že je poslední zvonění — — Vokoun díval se na mne zpytavě, zraky se u rozšiřovaly, zdálo se, že mu vzchází světlo.
#9 alto_textblock #9
blad.
#10 alto_textblock #10
Ulekl jsem se, že jsem pověděl mnoho, ale bylo pozdě. „Slovo — vystřelený šíp . ..“ „Tedy ták!“ protáhl Vokoun. „Oficiála jsme ztratili — nějaká židle se u nás uprázdní a vy — — Vztáhl ruku, chytil moji pravici a potřá- saje mi jí zavrčel: „Čamrdo, to vás ctí. Máte-li se při erár utahat, ať taky za to platí. Tedy počítáte, až já poposednu, že si sednete na mé místo? No, dobrá, já vám překážet nebudu. Kdo ví, koho by tam čert nasadil. A to chcete na těch cerbu látech ušetřit?? Věru, na to bylo těžko odpovědět. Ale vzpomněl jsem na pravý účel útoku. „Pane kancelisto, kterak všechno, ještě n vím. Ale abych přece nějak vypadal, třeba m především slušných šatů — nemám na ně. Chtěl jsem vás prosit — —° „Holenku,“ vpadl mi Vokoun, „eo já se sebe schodím, to by vás nevyparádilo! „Ne, pane kancelisto, ani bych se neod- vážil. Ale dal bych si ušit u Vavrušky, jen že — — rozumíte mi, nemám peněz — — ale kdy- byste se za mne zaručil — —“ Těžko jsem se odhodlával, ale bylo to venku. A díval jsem se na kancelistu jako van- drovní, žebronící o skývu chleba. Zraky Vokounovy skoro bodaly, když od povídal: „No, a nemáte taky nějakou směnku v kap- se, abych vám ji podepsal? Když už mne máte za takového hňupa, který má ručit někomu, kdo nemá na dlani chlup . ..“ Toho jsem se nenadál. Z očí Vokounových sršel na mne, ze slov jeho šklebil se jizlivý vý směch. Byl jsem hrozně zahanben. Ničema Vo koun! Když ze mne vytáhl, co bylo mým tajem stvím, vysměje se mi. Vrahu Pazdírkův! Podruhé vztáhla se ke mně ruka Vokounova. a bylo mi, jakoby po mně sahal pařát dábelský A přece jsem se neubránil, abych mu nepodal svoji. Oči jeho koulely se jak oči baziliškovy. „Kamarádíčku, Čamrdo, pamatujte si, ne- kavíruju na světě nikomu. Jen jednou mě das nabrkl, a zaplatil jsem to. Je mně milejší bý věřitelem než dlužníkem. Tak tedy vám povím; co na tu svou novou ambaláž potřebujete půjčím vám hotově. Doufám, že mně neutečete A co se té vaší kontability týče, o tom si ještě povíme.“ Nověděl jsem, co se se mnou děje. Pohleo- val jsem očima Vokouna — vypadal mi v tu chvíli jak apoštol. Půjčí mně peníze! Ať se pak někdo v lidech vyzná! Jakoby mi chtěl ušetřiti rozpaků, pobídl mne Vokoun: „A pijte, mladíče! Takhle bychom prani neurazili.“ Sklepník přinesl dvě čerstvé sklenice a Vo- koun zdvihl svoji s posunem, který znamenal přímo velel, abych s ním přiťukl. A když se tak stalo a když se důkladně napil, postavil roz- myslně sklenici, utřel si kniry, vyňal doutník podal mi, sobě taky chystal čerstvý a mžouraje kamsi do zahrady přes mé rameno, řekl chy trácky: „Teď už rozumím, proč o starém hovoříte s takovým respektem. Dobře vám poradil, abyste se vzchopil. Je to starý kujón, ale pravdu má. Jen se rozběhněte — a přeskočte!“ Otevřel jsem ústa. Taky to tedy uhodl! Ale vždyť jsem dávno řekl, že je Vokouna pro náš ouřad škoda. Zejtra letím k Vavruškovi . ..
#11 alto_textblock #11
Yprilon.
#12 alto_textblock #12
Domácí koncert. Příhoda velmi pohnutlivá. Vypravuje Ferd. Mačenka — Je tomu již velmi dávno — vyprávěl přítel — co chodil jsem do střední školy v J .. Neměl jsem nikdy za svého života ustláno na růžích, leč největších běd zakusil jsem v době svých studií. Otec byl chudý řemeslník, který sám sotva živobytí svého uhájil. Protloukal jsem život studentský, jak jsem jen mohl. Každý výděleček byl dobrý, jen když aspoň poněkud osvěžil vysýchající pramének mých příjmů. Záviděl jsem kollegovi Šebkovi který byl výborným hudebníkem a měl tolik kondic, že nemohl časem mimoškolním ani vy- stačiti. Z mnoha těch kondic volil si Šebek jen nejlepší, nejvíc honorované, a méně placené předával za jakési odstupné chudým kollegům Starostlivému otci, jenž nesouhlasil vždy v zájmu svého synka — učenníka s takovýmto qui pro quo, namluvil Šebek, že jeho náhradník je výtečný hudebník a dosud nedoceněný talent který kdysi zazáří jako hvězda první jasnosti na hudebním nebi a který jen proto snižuje se k mrzkému hodinaření, poněvadž si chce usklá- dati na skvostné kremonky v ceně dvou tisíc zlatých. Dobromyslný tatík uvěřil a svolil, aby synk jeho vyučoval náhradník. Také já zašel jsem kdysi k Šebkovi, abyeh s ním smluvil koupi nějaké kondice. Šebek vyslechl líčení mých běd s kliden velmože a hrabaje se v příručních poznámkách. hledal, co by se hodilo pro mne. Chvíli převracel listy, až konečně se zastavil u jména: Jan Bachor, syn majitele realit. „Toho Bachoře bych ti prodal,“ řekl, za- klesnuv po obchodnicku tužku za ucho. „Jeho táta je ignorant první třídy s vyznamenáním — nerozumí hudbě ani za mák. Kluk se bude uči jen do prázdnin — pak odejde do Prahy. Plat mi pětku měsíčně. Jářku, co mi dás?“ Sáhl jsem do kapsy pro tobolku. Bylo vn několik krejcarů a dvě staré vstupenky do plo- várny. „Žebráku,“ zasykl Šebek s opovržením „za tohle chceš koupit kondici? Sklopil jsem stydlivě hlavu. Šebek měřil mne zdreujícím zrakem uraže ného muže a za chvíli řekl již měkčeji „Máš domácí chléb a máslo? „Mám,“ odtušil jsem. „Dostávám každé soboty z domova bochník chleba a hrníček sádla. Kdybys snad chtěl . .. „Nechci,“ řekl velkomyslně Šebek. „Mám večeře zdarma u doktora S. Ale domácí, žitný chléb jím k smrti rád. Zajdu si k tobě občas na „svačinu“. Abych však nezapomněl: Hrajei přece na housle? „Nu,“ řekl jsem, „nemnoho. Jsem začáteč níkem...
#13 alto_textblock #13
„Dobře,“ upokojil mne Šebek. „Jen když znáš noty a struny. S klukem můžeš hrát, co chceš — tatik tomu nerozumí, a za ty tři mě- síce do prázdnin ničeho nepokazíš. Plácli jsme si rukou, obchod byl uzavřen. Šebek mi předal Bachora, já jemu „svačiny“ Na štěstí pro mne uměl mladý Bachor tak málo na housle hráti, že jsem se mu téměř vy- rovnal. Svoji neschopnost zatušoval jsem ná- padnými smyky šmyčce a více méně zdařilým náběhy k pasážím, kterými jsem svého svěřence snažil se oslniti. Chudák — myslil, že jsem b solvoval pařížskou konservatoř. Bylo již před prázdninami, a blížil se čas. kdy měl jsem skládati účty ze své práce starému Bachorovi. Pozval mne za tím účelem k sobě na oběd a projevil současně skromné přání. abych po obědě předvedl se svým učněm jakýs domáci „koncert“ . Pokud se týče pozvání na oběd, pokláda bych za hřích je odmítnouti. Byl jsem nadšeným přítelem svátečních obědů. Ale „koncerť“ mne netěšil. Což, starého Bachora bych se neostýchal, Avšak, bude-li tam někdo, kdo houslím rozumí? Leč nebylo vyhnutí. „Koncert“ musí být! Vybral jsem proto taková hudební čísla, kde průvodní hlas má hodně pomlk a kde se ob- jevovalo častěji „pizzicato“. Drnkat jsem jakž takž uměl. S lehkým žaludkem, avšak těžkým srdcem přestoupil jsem práh bytu Bachorova. V levé ruce držel jsem balik „koncertních“ hudebnin, v pravé svoje nádherné „kremonky“ v ceně dvou zlatých. Již ve dveřích ovanula mne vůně husích drůbků. Bože, já rád husí drůbky! V kuchyni uvítala mne domácí paní v roz- košném kuchyňském úboru. „Račte dál,“ zašveholila milým hláskem „již na vás čekají v jídelně. Mrskl jsem okem po kuchyňských stolech Všude se kouřilo a libý odeur z připravených krmí plnil útulnou tu místnost ... „Jen dále, dále,“ ozval se zvučný hlas Bachora staršího, vyrušiv mne z radostného roz- jímání o výtečnosti uzeného jazyku a špenátu s vajíčky . . .. Vešel jsem do jídelny. Seděl tam Bachor starší s mladším a dva páni, mně zcela neznámí. „Náš domácí učitel houslí,“ představil mn Bachor hostem. Mrskl jsem levou nohou v zad a sesunuv dlouhé svoje vlasy po umělecku přes oči, uklo- níl jsem se velmi způsobně. Myslím, že první dojem mého vystoupení byl výborný. „Zde pan Šťastný, virtuos na housle, a zde pan Violka, virtuos na piano,“ představoval dále hostitel přítomné pány. „Oba jsou mými zná- mými z letního pobytu v Sedmihorkách a vy- hověli laskavě mému pozvání k dnešní domáei slavnůstce. Uklonil jsem se po druhé a ještě hlouběji „Jest mi zvláštní ctí,“ zakoktal jsem ustrašeně. Výborný dojem mého prvního vystoupení byl ten tam. Virtuos na housle a virtuos na piano! A před těmi lidmi, kteří hrají nejtěžší věei s největší lehkosti, mám ukazovati své uměnt já? Studený pot vyrazil mi na čele. Ani nevím, jak jsem se usadil ke stolu, na němž záhy za- kouřila se objemná mísa s polévkou nudlovou. Nudlová polévka s mastnými oky! Polévka, kte- rou já tolik rád jím! Naše kvartýrská — bůb ji odpusť — vaří také nudlovou polévku, ale bez mastných ok. Spolubydlící Cvrčale tvrdíval nám všem při obědě, že v polévce vyváří kvartýrská svícny od lojových svěc a proto prý je tak „mastnou“ (totiž ta polévka !). Čekal isem, až oba virtuosové si naberou polévky a pel: jsem skromně nalil sobě plný talíř okaté tekutiny. Přemohl jsem v sobě již první úkazy bázně r v důvěře, že Štěstěna mne neopustí, dal jsem se statečně v boj s nepřítelem na mísách. Porážel jsem jej vytrvale a tak do- konale, že jsem tím vzbudil závisť obou virtuosů. „Chutná vám?“ ptal se potměšile jeden. „Bodejí,“ odtušil jsem směle. A vzal jsem si kus pečeně po třetí. Naschvál. Ať mají vztek „Nu,“ povídá Bachor, „a teď bychom p obédě si maličko zakoncertovali. Jeníčku, přines noty a nástroje.“ Oba virtuosové posadili se stranou, za pálivše si vonná cigara. To bych ostatně dovedl já také. Přihotovili jsme se s Janem ke hře. Chlapee jsem postavil k posluchačstvu, sám pak zalezl jsem z pouhé skromnosti na druhou stranu pultu za noly. Hráli jsme duetto z opery „Don Juan“ o Mozarta. Vyhrál jsem svědomité všecky pausy které milosrdný Mozart napsal ve svém duettě a myslím dokonce, že jsem několik pomlk ještě k nim přidal. Občas, když zrovna nebylo pausy a nebylo naděje, že by se brzy nějaká objevila. shodil jsem úmyslně krkem houslí noty na zem. Než jsem je zdvihl, byl spoluhráč zase o hezký kousek dál. Když jsme „přehráli“, ozval se pokojem přitlumený potlesk posluchačů a pochvalné hlasy: „Výborně! Opakovat!“ Bodejť, opakovat! Byl jsem rád, že jsm to provedli jednou. Starý Bachor byl u vytržení nad naší hrou a prohlásil dobromyslně, že pozve Mozarta na zabíjení. Tak se mu libilo duetto! Dovolil jsem si uctivě poznamenati, že b Mozart jistě vyhověl jeho pozvání, kdyby ještě žil. Že však již zemřel dávno, a to skoro hlady. „To je škoda,“ řekl Bachor, „máme taková hezká prasátka. Budou mít maso jako mandle. Upokojil jsem ho prohlášením, že jako nadšený ctitel Mozartův jsem ochoten zastupo- vati zvěčnělého mistra při vepřových hodech. Po prvním úspěchu stoupla moje odvaha Abych rozveselil společnost, vyňal jsem ze sve „zásoby“ not dojemný kousek „Kočičí sněm“ Dvoje housle napodobují hlasy koček stří davým glissandem po strunách. Provedli jsme toto číslo vzorně. Mňoukal jsme oba na houslích tak vydatně, že oba vir- tuosové pohnutím až slzeli a starý Bachor smí- chem se válel na pohovce. Mezi hrou praskla m úsilným „mňoukáním“ struna a byl jsem nucen „vymňoukati“ příslušné noty ústy. Že jsem byl skryt za pultem, mohl jsem si toto falsum snadno dovoliti. Když jsme ukončili, prohlasili oba vir- tuosové, že mají dvou těch ukázek dost. (Rád věřím.) Ze prý jim dostačí k posouzení hiry. Byli
#14 alto_textblock #14
prý naší hrou překvapeni (!) a nenadáli se, že budou tak radostně (1!) odjížděti zase domů s vědomím, že se srdečně pobavili. (I1!) A na rozehodnou že bych prý mohl zahrát si s nimi. (111) Teď jsem zbledl do opravdy. Jak se vy mluvím? Pianista vyňal ze svrchníku svazeček no a podal mně jeden a houslovému virtuosu druhý Tedy trio! Boh pomozi! Nahlédl jsem do svého listu. Černala se tam spousta not a znamének, až oči přecházely. Než jsem se vzmohl k výmluvě, nasadil pri marius housle a pianista udeřil introdukčn akkordy. Musím hrát! Hrál jsem. Božsky jsem hrál. Tak jemně že jsem sám sebe neslyšel. Jezdil jsem smyčcem z lehka po strunách jako bych je hladil. Hrál jsen ovšem z paměti. Když tam ti dva obraceli list obrátil jsem také. Když mlčeli, mlčel jsem taky Když skončili, skončil jsem i já. Úspěch byl dokonalý. Houslový virtuos přistoupil ke mně a řekl poťouchle: „Gratuluji, jste znamenitý výkonný hudeb- ník. Vaše pianissimo je skvostné. Není ho vskutku ani slyšet. (Darebák!) A čemu se zvláště podivujeme, jest faktum, že hrajete housle z hlasu basbombardonu! Ha hahal“ Pohledl jsem zoufale na titulní list. Sku- tečně! Ničema pianista podstrčil mi úmyslně bombardonový hlas z jakési staré ouvertury, jenž sloužil mu vlastně jako obálka na noty ! Hrá jsem z obálky na noty! Bombardon na housle! Zaklel jsem strašlivě a sebrav své „kremonky“ a „koncertní“ hudebníny, utíka jsem bez loučení domů. Před domem jsem se obrátil a pohled vztekle do oken bytu Bachorova. Oba virtuosové stáli u otevřeného okna, dí- vali se s hlučným smíchem za mnou a ten darebák pianista křičel za mnou: „Pane kollego, nezapomněl jste tu bs bombardon?“ Virtuos na housle pak dodal: „Mám tu pěkné „vepřové“ trio. Nechtě byste hráti prim? Vaše housle výborně chrochtají.“ Lumpi! A s takovými lidmi jsem pořádal domácí koncert! Hanba, hanba! Budu je žalovat pro urážku na cti. Jak jsem utíkal s houslemi mimo řezník Posluku, zaslechl jsem kvičeti prasko na dvoře. Aha, přesvěděím se. Vyňal jsem housle z pouzdrr a zahrál jsem introdukci z „Kočičího sněmu“. Jen jsem začal —— prasko se mohlo zmítnou na dvoře, jak křičelo. „Chuděrka,“ povídá učedník Francek, „jak by slyšelo někde matku svini. Toho jsem měl však dost. Bacil jsem hou- slemi o dlažbu, až se rozštěpily na tři kusy. Jak se rozlétly, vydaly ze sebe svůj poslední, bo lestný sten. „Tak už dodělalo,“ povídá kupec Hro- zinka, vycházeje z domu na ulici. Sebral jsem resignovaně trosky s dlažby se smutkem v duši odcházel jsem k domovu. Nobudu žalovat, nikoliv. Francek a Hrozinka by mne usvědčili ze lži. Neboť oni slyšeli mé housle chrochtat Nu — dokončil přítel — byl to můj prvn a také poslední „domácí koncert“.
#15 alto_textblock #15
Ignác Lví srdce. Napsal Rákosi Viktor.
#16 alto_textblock #16
I.
#17 alto_textblock #17
Jmenuji se Ignác. Nevím, je-li to jméno pěkně či ošklivé. Znám svaté tohoto jména, ale znám i maloobchodníky. Leč — bohužel — jest rozšířeno jméno to spíše mezi maloobchodníky. než mezi svatými. A to jest také jisto, že ani jednomu z nich nepřineslo štěstí. Byl-li svatým. mučili ho pohané, byl-li maloobchodníkem, ohlásil konkurs a potom ho věřitelé mučili ve vězení. A jak jsem přišel ke jménu Ignác? Mému otci ukradi někdo koně, i učinil slib, dostane-li je zpět, že dá pokřtíti nejbližšího svého syna na jméno Ignác. Koně dostal zpět, a nejbližším synem jsem byl já. Zkrátka, dobrý bůh tomu chtěl, jinak by byl nedopustil, aby se koně do stali zpět. Často mi napadlo, byla-li by se Julie otrá vila pro Romea, kdyby byl se jmenoval Ignáe? Kolikrátkoli jsem si tuto otázku předložil ucítil jsem, že celý vesmír, lidé, zvířata i věc- neživotné odpověděly na ni: nel Jednoho večera vystoupil jsem na Šváb skou horu a když jsem se tam dlouho napře- mýšlel o běhu svého života a nabažil poslou- chání velikého klidu přírody, tu obrátiv se smě rem k Hláji, zvolal jsem s hory do femné noci — Julie, milovala bys Romca, kdyby se jmenoval Ignác? Po této otázce pohnul se celý svět a o pověděl obrovským „nel“ Všichni příslušníci plemene bílého, žlutéh a černého zahřměli nazpět jednosvorně „ne!“ Zvířata divokým řevem zařvala „ne“. Zvlášt jasně ozval se nezkrocený ryk lvů, na pouštise probihajících. Hučení vod, šumění lesů, duté hřímán sopek, všecko to volalo ke mně „ne!“ Ba i ty nemluvné hvězdičky vysílaly ke mně hrozebné jiskry. Celý sklíčen, sestoupil jsem s hory po tomt velikém vyjádření vesmíru, jež konečně učene vřadili mezi kritické dny prvního řádu a roz hodl jsem se, že budu žíti se svým jménem Ignáe život co možná samotářský, abych osu poněkud usmířil. Chce-li člověk žíti život samotářský, kam by jinam šel než do Budina? Zde žijí lidé po- malu, pohodlně, klidně a dlouho, zkrátka, déle než v Pešti. Nudíme-li se, jdeme se podívati n parní dráhu, kteráž je hlavní chloubou Budína neboť jest to speciálně budínská dráha: v Bu díně začíná a v Budině končí. Kromě toho není v Budíně žádné jino zábavy. V Rozmarinské ulici najal jsem si byt. Obydlí to mělo pěknou polohu. Byla odtud vy- hlídka na samé prázdné pozemky, na nichž kozy velmi nuznou pastvu nacházely. Jaká t idyla! Ať to někdo hledá v Pešti!
#18 alto_textblock #18
Ale když jsem se do Budína odstěhoval, zapomněl jsem na lásku, na onen sladký, ale ne- příjemný vynález. Zapomněl jsem, že bohyně lásky vyhledává raději místa tišší, romantičtější. V zimě, na hlučných bálech, ani ta nejkrásnější, nejkoketnější a nejsvůdněji oblečená dívka člo- věka nerozehřeje, kdežto v létě, v lázeňských místech, hned bys umřel pro malou husičků, která čtveračivě dovádí ve svých mušelinových šatech a z pod svého širokého, slaměného klo- boučku sladce se na tebe usmívá. V lázeňských místech panují dvě věci: veselost a láska. Ale na podzim, když listí stromové opadává, jest konec veselosti i lásky. Vím sám o sobě, že jsem byl v Balaton-Füredu čtyřikrát zamilován do jedné a téže dívky a ona do mne též, ale jenom v červenci a v srpnu. Najednou se potom v říjnu vdala. Bývá už tak na tomto světě, že děvčata neberou si za muže toho, do koho jsou zamilo- vána, nýbrž toho, kdo — se o ně uchází. Zapomněl jsem, že i v Budíně jest takoré kouzlo, a to bylo mým neštěstím. Jednou, právě počínalo jaro a vzduch na- plňovala vábná vůně hlohu, hleděl jsem z okna, chtěje se trochu povyraziti, na prázdné pozemky, prostírající se před domem a patřicí k soused- nímu stavení. Tam, kde jindy kozy se pásávaly, spatřil jsem mladé děvče v modrých perkálových ša- tech. Plavé vlasy leskly se jí v paprscích sluneč- ních jako zlato. Plavé vlasy miluji, a sluneční paprsky téz miluji. Do obou těchto zjevů jsem zrovnr celý blázen. Lze si mysliti, jak mně srdce bušilo. I pospíšil jsem ven a za účelem navázání zná- mosti vzal jsem s sebou román, abych ho dívce ihned zapůjčil. A jaký to byl román! Nebyly v něm pří- běhy, nýbrž jen nálady. Osoby v něm nemluvil,, nýbrž jenom cítily, tušily, představovaly sia trpěly. Za to žvanily více věci neživotné: stromy mluvily, mlha štěkala, voda žvatlala. Zkrátka, byla to jedna z těch symbolistických prací, kte- rou všichni lidé vůbec milují, poněvadž jí nikdo nerozumí. Rychle jsme se seznámili. Jmenovala se Aranka Skorálová. Přijala mne velmi srdečně. — Čím jest váš otec? — tázal jsem se ji prvních pěti minutách naší známosti. — Kapitánem. — Husar? — Nikoliv. Lodník. — Námořní? — Ne. Dunajský. — Pro větší jízdu? — Dřive také dále jezdi. — Vídeň- Ršava? — Ne. Nová Pešt-Promonto — A nyní? — Teď jezdí mezi Eskňtérem a Rudas fürdö. Vrhl jsem na ni dlouhý pohled, delší, nežli je vzdálenost mezi Eskůtérem a Rudasfürdö. — To nic nedělá, slečno, ale prot“ přece jste velmi krásná — pošeptal jsem jí potichu. Podívala se na mne udiveně a měla pravdu. Řekl jsem náramnou oslovinu. Jakoby kapitáni, jezdící mezi Eskütérem a Rudasfürdö, nemohli míti pěkně dcery. Večer přišel domů i kapitán. Mnoho jsem si lámal hlavu nad tím, proč ti bodří občané, kteří celý den stojí na malém propelleru, nahoře ve věži a občas křiči do roury „v před“ nebo „v zad“, nazývají se kapitány? Možná, že mají málo platu a že si ho doplňují titulem. Kapitán byl ostatně silný člověk, mohut- ného hlasu, a neustále přecházel po pokoji, jakoby vykonával jízdy po své lodi. Přijal mne velmi zdvořile a stále plácal mně na ramenaa bavil mne vypravováním námořních dobrodruž- ství. Aha! Milý kapitán sní o moři. Matinka také byla velmi roztomilá paní, jenom že ne- uměla ani slovo maďarsky. Jak rozkošnou by musila býti v Německu! Brzy cítil jsem se v jejich kruhu rodinném jako doma, ale jednoho dne uhodil hrom. Bylo otevřeno letní divadlo v městě Kristinině a teno- rista najal si u nich pokoj. Veškera pozornost dívčina ihned obrátila se k tenoristovi. Nemohu pochopiti, proč jsou ženy pro tenoristy tak nadšeny. Já neznám dosud ani jediného intelligentního tenoristu. Ti se ne- ustále zabývají jenom tím, že samy sebe ob- divují, pročež nemají času k opatření si vše- obecného vzdělání. Ženy také jsou nadšenými obdivovatelkami tenoristů a proto ani ony ne- mají času k rozšiřování svého všeobeeného vzdělání. Jen tím lze vysvětliti tuto sympatii. Často obědvali jsme a večeřeli u rodiny k- pítánovy. Já, znaje povinnosti zamilovaného. jedl jsem málo jako plák; také tenorista jedl tolik jako pták — ale jako pštros. A dívka přece se nevzpamrtovala. Trpěl jsem. Stěžoval jsem si matince. Ma- tinka těšila mne po německu, kterýžto jazyk dokonce nehodí se k tomu, aby vlil do rány srdce hojivý balšám. Matinka vybízela mn k trpělivosti. Nadešel podzim, listí zmizelo se stromů, a i tenorista zmizel, a sice tak, že zůstal dlužen nájemné za čtyři měsíce. Matinka vrhla se mi s pláčem kolem krku, já pak těšíl ji po maďarsku, což zase pro jejl bolesť nebylo hojivou mastí. Zcela jinak zachovala se Aranka. Roz- zuřila se a popadla mne za ruku jako králo- vražedlné ženy v shakespearovských dramatech. — Zabij ho! — volala. Tykala mi. Jak potom může milovati toho tenoristul — Zabij, zabij toho bídníka! — opakovala stále, při čemž bily mne vlasy její do obličeje a opojily mne úplně. — Zabiju ho! — vzkřikl jsem, — Zabiješ-li ho, budu tvou. — Zabiju ho načisto! — zvolal jsem a za- skřípal při tom zuby. Potom jsem odešel. Tři dni jsem domů nepřišel. Celý ten čas seděl jsem v kavárně „Lánezhid“ — Zabil jsi ho? — tázala se mne Aranka. — Nikoli. — Proč ne? — Poněvadž se mi ani neukázal, rozhodl jsem se hledati ho inserátem. I podal jsem jí noviny s tímto malým ozná- mením: